NA LÉTO SKLÁDACÍ KATAMARAN

Transkript

1

2

3 NA LÉTO SKLÁDACÍ KATAMARAN Doposud není u nás vyráběna loď, která by mohla pojmout současně tří až čtyř člennou rodinu a dala se všestranně využít pro autoturistiku, ať již v ČSSR nebo k jízdám do zahraničí, k moři. Z těchto úvah vznikl návrh na stavbu skládacího katamaranu P 400. V podstatě jde o dvoutrupovou locf,.katámaran, se kterou je možno podnikat rekreační plavby, bud v uspořádání jako plachetnice, nebo jako motorový člun s pomocným lodním motorem. Rozložený katamaran se dá velmi dobře přepravovat osobním autem. Nejdelší díl katamaranu má délku 1200 mm a váha nejtěžšího dílu, plováku je 7 kg. Celková váha je v únosných mezích, katamaran váží bez pomocného motoru 60 kg, takže může být přepravován na střeše auta. Díly katamaranu jsou výrazně označeny, takže montáž, na kterou není třeba žádného nářadí, je snadná a trvá dvěma osobám i s nafukováním plováků 60 minut. Dvoutrupové uspořádání bvio Obr. 1. Celková sestava katamaranu 2

4 ŘEZ C-C Obr. 2. Podaaatava 1 Koatra II úplná I 9 3

5 4 Obr. 3. Detaily podsastavy 1

6 5

7 Na obrázcích nahoře: Na levém obrázku je kompletní stavebnice katamaranu po vyloženi z auta. Jak je vidět je kromě malé váhy (60 kg) výhodou i to, ie jednotlivé části můžeme při delším transportu (k moři) uložit samostatně na různých mfstech vozu. Na pravém obrázku je montáž rámu plošiny na nafouknuté plováky. Na obrázcích uprostřed: Na levém obrázku je připevňováni podlážky a vzpěry paluby na smontovaný rám. Na pravém obrázku je připevňováni plachty na vztyčený stěžen. Na obrázku dole: Katamaran je spuštěn na vodu, plachta vztyčena. Kapitán (a autor konstrukce) ukládá na loď ještě nafukovací matraci, aby si po té Šichtě" odpočal. Katamaran bude spolehlivě řídit jeho třináctiletá dcerka. 6 zvoleno proto, že katamarany mají řadu výhod proti klasickým jednotrupovým lodím, zvláště, jde- li 0 vyloženě rekreační loď. Vynikají podstatně větší stabilitou, mají malý ponor, takže mohou plout i v mělkých vodách, vyznačují se malou váhou a jejich paluba může mít velkou plochu. Popsaný katamaran je lehce ovládatelný, prakticky nepřevratitelný 1 za silnějšího větru a k rekreačním jízdám jej mohou použít i začátečníci. Na palubě mohou ležet pohodlně tři osoby, je možno po ní přecházet bez nebezpečí ohrožení stability a po spuštění plachty vznikne plovoucí ostrůvek a ploše 4 m 2. Na palubě o rozměrech 2000x *2pÓ0 mm je možné postavit staň pro případné přespání. Použití katamaranu je všestranné, hodí se nejen k rekreačním plavbám, ale i pro základní výcvik v plachtení a také jako prostorná plovouc základna pro potápěče. Popis skládacího katamaranu P 400 Nosnou částí katamaranu jsou dva čtytmetrové nafukovací plováky, válcového tvaru, zhotovené z pogumovaného textilu. Aby byla zajištěna co největší bezpečnost, je každý plovák rozdělen na tři samostatné vzduchové komory. Na plováky je připevněna lehká rozebíratelná,. dřevěná kostra, na níž je připevněna paluba, řešená tak, že posádka je chráněna před stříkající

8 vodou. V přední části kostry je upevněn držák čelenu se stěžňovou patkou. Vlastní čelen je vyztužen vodním stehem. Jednotlivé části skládacího stěžně jsou zhotoveny z trubek ze slitiny hliníku. Na stěžni je připevněna lišta s drážkou pro zasunutí předního lemu plachty. Koncovky jednotlivých dílů stěžně jsou uspořádány tak, aby nemohlo dojít k jejich vzájemnému pootočení. Vzhledem k tomu, že je stěžeň zhotoven z trubek, je ukotven uprostřed délky a na vrcholu pomocí stehů a upínaček. Sklopná ploutev je zavěšena na držáku ploutve, upevněném na kostře, a je ovládána z paluby pomocí lanka. Kormidlo, zavěšené na kování kostry, je opatřeno-sklopným listem. Na zadním žebru je rovněž uchycen držák pomocného motoru. Paluba nerušená žádnými výstupky je opatřena plátěným ohrazením, jednak pro větší bezpečnost a také pro optické oddělení palubního prostoru od okolí. Katamaran byl postaven amatérsky doslova na koleně, včetně zhotovení plováku a plachty. Rozměry: Podsestava 1: Kostra úplná Kostra úplná je tvořena třemi stejnými žebry 1 (1/a, 1/b, 1/c), která jsou uprostřed dělená a spojená kováním. Žebra jsou dělená proto, aby se dala snadno převážet. Samozřejmě lze zhotovit každé žebro jen z jednoho kusu, čímž se sníží celková pracnost a dosáhne se úspory váhy. Na tato žebra jsou připevněny nosníky kostry 2, 3, 4, 5, 6, 7; tyto nosníky jsou rovnež'ze dvou částí s ohledem na přepravu. Pokud se rozhodnete při stavbě žeber zhotovit je z jednoho kusu, je vhodné provést i tyto nosníky vcelku. Dělené nosníky podle výkresu jsou v místě spojení vyztuženy pomocí kovových spojek. Nejvhodnějším materiálem pro žebra a nosníky je jasanové dřevo. Na středním nosníku předním 2 je upevněn držák sklopné ploutve. Přední nosník boční, levý 4 i pravý 6 jsou opatřeny kováním pro upevnění upínaček stěžně. Jednotlivá žebra jsou dále spojena pomocí Rozpiska materiálu výztuh předních 8 a zadních 9, která vyztuží celou kostru katamaranu. Výztuhy jsou zhotoveny z jasanového dřeva a opatřeny kováním pro přišroubování k žebrům. Spojovací šrouby jsou opět vratové a opatřené křídlovými maticemi. Aby byla vyztužena paluba, jsou na uvedené díly kostry položeny příčky 10. Jsou z jasanového dřeva a na obou koncích opatřeny kováním, které je k příčkám přinýtováno pomocí měděných trubkových nýtů. Příčky jsou na kostru jen volně položeny; kování zapadne do předem upravených výřezů na nosnících. Tím je zajištěna jejich správná poloha před položením paluby a zabráněno jejich posuvu během provozu. Na prvním žebru 1/a je ve středu připevněn čelen 11, na jehož držáku je privarená patka pro upevnění stěžně a na špici čelenu je upevněno kování pro uchycení stehů stěžně a vodního stehu, který působí proti tahu stehů stěžně. Kování čelenu je přichyceno k žebru pomocí spojovacích šroubů, které spojují obě poloviny žebra. Střední Konstrukce katamaranu je rozdělena do těchto hlavních částí (podsestav): 1. Kostra úplná 2. Paluba přední 3. Paluba zadní 4. Plovák 5. Upevnění plováků 6. Stěžeň 7. Vratiráhno 8. Kryt plováků 9. Ploutev 10. Kormidlo 11. Plachta 12. Ohrazení paluby 13. Držák motoru 14. Lanoví s příslušenstvím VLASTNÍ STAVBA KATAMA- RANU Hlavní díly katamaranu jsou rozkresleny na připojených výkresech. Veškeré kování je možno vyrobit z normální uhlíkaté oceli a po dohotovení nechat pozinkovat anebo je zhotovit z nerezavějící ocele. Při stavbě je možno provést úpravy jednak podle opatřeného materiálu a dále podle výrobních možností každého jednotlivce. Bezpodmínečně je však třeba dodržet vzájemnou polohu těžiště plachty a ponořené části, laterálu. 7

9 přední nosník 2 je spojen s kováním čelenu a žebrem 1/a pomocí upraveného svorníku 12, který je na horním konci opatřen podložkou přihnutou ke kování čelenu, aby se při dotahování křídlové matice neotáčel. V přední části prvého žebraje ve středu obou polovin v místě spojovacích šroubů výztuh 8 upevněna přiložka 13, která slouží k upevnění vodnloh upinaček 20, které pojišťují obě poloviny prvého žebra proti tahu upinaček stěžně. Nosníky kostry jsou spojeny se žebry pomocí stojek 14, 15, 16 a 17. Tyto stojky jednak spojují nosníky se žebry, jednak slouží k připevnění plátěného ohrazení paluby. Jsou opatřeny oky pro uvázání katamaranu na kotvišti. Ve spodní části nesou stojky šroub pro spojení uvedených dílů a v horní části sloupek s očky pro karabinky plátěného ohrazení paluby. Délka šroubů je volena tak, aby byla současně ke kostře připevněna i paluba. Stojka zadni 17 je opatřena závěsem pro čepy kormidla. Aby. bylo zamezeno kmitání čelenu vůči kostře, je kování čelenu spojeno pomocí vzpěry 18 s držákem ploutve. Tato vzpěra je tvořena trubkou, která je na jednom konci opatřena okem pro čep spojující ji s držákem ploutve a na druhém konci šroubem M 6 pro uchycení na rameno kování čelenu. Trubka tvořící vzpěru má průměr 9><1,5 mm, délka se určí při montáži; délka šroubu, který je zavařen do trubky se rovněž určí při montáži. Je zde dále použito křídlové matice M 6. Vodní steh 19, upevněný jedním koncem na kování čelenu a druhým koncem na držáku ploutve, odlehčuje čelen od tahu stehů stěžně. Je zhotoven z pozinkovaného lanka o průměru 3 mm, opatřeného na koncích zápletem s vloženým srdíčkem. Jeden konec je prostřednictvím standardních třmenů se šroubem a maticí připojen k držáku ploutve a druhý je spojen s leteckým napínákem, t. j. matice opatřena levým a pravým závitem, do které jsou zašroubeny šrouby s okem. Jsou to standardně vyráběné napínáky opatřené závitem M 4. Napínáky slouží k nutnému vypnutí vodního stehu. Vodní upinačky 20 jsou upraveny stejným způsobem jako vodní steh. Jsou rovněž zhotoveny z ocelového lanka, pozinkovaného, průměru 3 mm, na kterém jsou uchyceny letecké napínáky pro řádné napnutí lanek. Spojovací otvory pro šrouby jednotlivých dílů kostry je nutno předem pečlivě rozměřit, případně kontrolovat při montáži. Spojovací šrouby musí jít do otvorů lehce zasunout, aby nebylo třeba velké síly při jejich demontáži. 8

10

11 Horní plošinu spojíme vzpěrkou 9 a vzpěru 9 s rámem 1 rozpěrkami 10. Tím je základní kostra hotova. Po té krosnu vypleteme silonovým vlascem 0 0,60/110y nebo silonovou strunou. Na stojiny 11 je připevněno očko 12, k němuž se pomocí karabinek 14 přidělává bederní pás 13. Nosné popruhy 15 se připevňují též pomocí karabinek 16 do závěsných ok 17. Pomocí přesek 19 lze měnit délku nosných popruhů a pomocí pásků 20 s přeskami připevněných karabinkami 18 k očkům 17 lze měnit sklon krosny. Věci, které chceme přenášet, ukládáme do silonového vaku a celý vak zajistíme řemínkem upevněným k výztuhám 5. Chceme-li použít krosnu jako trakářek, odepneme popruhy i bederní pás a do držáků 2 nasadíme kolečko a zajistíme křídlovými maticemi. Do trubek 6 našroubujeme tyče 21, které se dají prodloužit pomocí stavěčích trubek 22. Průměr 21 se řídí vnitřním průměrem trubky 6. Na jednom konci trubky 21 je čep 27 se závitem M12; čep v trubce upevníme nýtkem 28 až po zasunutí péra 25. Do druhého koncetaké nejprve zasuneme péro 25 a pak vložíme kryt 29, který upevníme nýtkem 28. Rukojetě vozíku tvoří stavěči trubky 22, které mají otvory 0 4 mm vzdálené od sebe 10 mm. Do těchto otvorů zapadá pérko 25 tyče 21; tím lze regulovat délku rukojeti. Jedna ze stavěčích trubek 22 je opatřena koncovkou 24 a poutkem 26 zajištěným kolíčkem 31. Druhá trubka 22 je zakončena opět poutkem 26 a koncovkou 23. Vlastní koncovka 23 je spojena šroubem 35 s tělem koncovky 34. Snadné odpojení umožňuje pružina 32 s pojistným šroubkem 33 a zajišťovacím kolíkem

12 Poutka 26 se používají při taženi krosny. Lze je také zavěsit na opasek a pak stačí krosnu přidržovat jen jednou rukou. Aby jízda byla snadná, je důležité rozmístit náklad tak, aby těžší věci byly na horní plošině 3 nad kolečkem pak je krosna vyvážená. Stavěči trubky 22 a tyče 21 jsou upraveny tak, že je lze snadno použít jako stanových tyči. Trubka 22 s hrotem 24 se nasune do střechy stanu, do ní se vloží jedna z tyčí 21 a na ní se opět nasune trubka 22, ze které se odstraní koncovka 23. Tato koncovka 23 se našroubuje na druhou tyč 21; koncovka zabraňuje proražení podlážky stanu. Délku stanové tyče můžeme seřídit pomocí pérka 25 a otvorů v trubce 22. Kromě popsaného způsobu výroby z ocelových trubek, může zručný kutil použit i trubek duralových a spojovat je nýtováním, svázáním měkkým vázacím drátem a lepením epoxydem. Rozměry uvedené na výkresech jsou informativní; samozřejmě lze vyrobit krosny větší či menší podle individuální potřeby. Vhodné je však dodržet vzájemné relace, aby se nenarušila stabilita a jízdní vlastnosti krosny. JOSEF KABELKA LAMINÁTOVÝ KUFR NA STŘECHU Každý majitel auta Škoda MB se setkává hlavně v dbě dovolených s problémem, kam dát všechny věci vzhledem k omezenému skladovacímu prostoru vozidla. Řešením bylo zakoupit zahrádku a plátěný vak Jak z praktických, tak i estetických důvodů jsem od tohoto upustil a zhotovil si vlastní laminátový kufr. Je posazen na packy obdobné jako u zahrádek a přitažen šroubem zasunutým do drážky v dnu kufru. Vzhledem k různé šíři vozidel je rozteč libovolně stavitelná ve svislé ose. Víko kufru je zamykatelné. Po jeho otevření a vysunutí ze závěsů lze ho používat jako stolek, neboť ve víku jsou sklopné nohy. Korba kufru může v letních dnech posloužit jako bazének na šplouchání. Forma Nejpracnější částí celého kufru je zhotovení formy: lze ji však potom použít pro výrobu libovolného počtu kufrů. Forma je z plechu 2 mm tlustého. Protože sklon stěn navazuje na boky vozidla, je nutné, aby forma korby byla dělitelná. Řešil jsem to tak, že jedna stěna je sklopná rta třech závěsech privarených bodově zvenčí ke dnu kufru. Ve svislé ose jsou bočnice v rozích pouze přiloženy k sobě a přelepeny lepící páskou, aby při laminování pryskyřice nezatékala do špár. Obdobně je přelepen spoj u sklopné stěny. Dosedací plochu víka a zábranu proti zatékání do kufru tvoří osazení na obvodu korby. Osazení provedeme tak, že k horní části formy korby připevníme rám 3 z ploché oceli 5 x 1 0 mm, který musí být v rovině. Zjistíme to položením rámu na rovnou plochu; rám musí dosedat po celém obvodu. Rám vložíme do formy, přitáhneme svěrkami a provrtáme ve třech až čtyřech místech na každé straně současně s bočnici. Po označení polohy rám vyjmeme a ve vyznačených bodech vyřízneme závit M 4. Vložíme zpět a přitáhneme šroubky ke korbě. Forma víka 2 není pracná. Je nutno pouze dbát, aby okraj dosedací plochy byl v rovině. Dodatečné vylaminování dosedacích ploch na korbě je pracné. Výztuhy Jelikož jde o poměrně velké plochy, je nutné je vyztužit, a to jak v průběhu laminování,tak po vyjmutí z formy. Výztuhu dna korby 4 tvoří dvě části ve tvaru T. Podélná výztuha 4a je k příčné privarená pouze na jedné straně. Po vložení do formy se obě strany pouze přisadí k sobě. Kdybychom svařili výztuhu celou, nebylo by možné vložit ji do korby. Příčné výztuhy 4b se na koncích přizpůsobí tvaru formy. Jako materiálu lze použít též profilové pásky tvaru U používané v elektroinstalaci na připevnění kabelových příchytek. Výztuha víka 5 je dřevěný kříž se zkosenými hranami. Laminováni Obecné zásady laminování a postup práce byl vyčerpávajícím způsobem popsán v předchozích čís - slech sborníků Udělej si sám" omezíme se proto jen na hlavní zásady. Připravenou formu (i s přišroubovaným rámečkem v obvodu korby, s přelepenými mezerami v rozích a na dně lepící páskou) pečlivě natřeme zevnitř pastou (Autovax nebo Pulipasta), aby se pryskyřice nepřichytila na formu a vyleštíme. Nastříháme skleněnou tkaninu na požadované rozměry a složíme v pořadí, jak ji budeme odebírat. Přestože se po zhotovení kufr nastříká barvou odpovídající odstínu vozidla, je možné již samotnou pryskyřici nasytit barvou, a to tak, že při dávkování přidáme versálovou barvu. Nejprve začneme s laminováním víka. Připravenou směs pryskyřice v přiměřeném množství nalijeme do formy a gumovou stěrkou rozeťreme po celé ploše. Položíme první vrstvu skleněné tkaniny a dlaněmi ji proklepáváme tak, aby pryskyřice prosákla. Obdobně položíme druhou vrstvu. Před kladením třetí vrstvy položíme výztuhu víka 5, natřeme též pryskyřicí a položíme poslední vrstvu. Zbývající okraje tkaniny přehneme přes okraje formy. Pryskyřice dáváme pouze tolik, aby tkanina jí byla pouze prosycena. Laminování korby je v podstatě 11

13 12

14 Z hořejších fotografii je zřejmé připevněni kufru na střeše automobilu, které umožňuje manipulovat s obsahem, aniž by bylo nutné kufr sundávat. IMa pravém dolnim obrázku je viko kufru ve funkci campingového stolku. stejné jako víka. Při položení první vrstvy zatlačíme skleněnou tkaninu ze spodu k rámu formy 3, čímž bude zaručeno, že osazení bude rovné. Pak vložíme výztuhu 4 a pokračujeme v laminování druhé a třetí vrstvy. Vyjmuti z formy Pilovým listem odřízneme okraje. Víko vyjmeme z formy snadno, protože sklon bočnic směřuje vně. U korby nejdříve odšroubujeme a vyjmeme rám. Pak pomocí ploché tyče pomalu odloupneme sklopnou bočnici formy. Mírným vyhnutím ostatních bočnic, aby se nepoškodil tvar formy, odloupneme další strany. Do dna vsuneme postupně tyč a poté formu vysuneme. Konečné úpravy Do dna korby vyřízneme ve vodicí liště 4b drážku asi 10 cm dlouhou pro vodici šroub 6. Dodatečně zalaminujeme výztuhy bočnic. Výsuvný závěs víka 9 zhotovíme z kulatiny, ke které jsou k připevnění privarený pásky. V osazení korby vyřízneme pilovým listem drážku, do které vsuneme pásky a dodatečně zalaminujeme. Závěs víka nejdříve přitáhneme zapuštěnými šrouby M3 a poté přelaminujeme. K uzavření víka slouží zámek roletových dveří, kde po zamáčknutí víka zaskočí ozub. Zámek 10 je zašroubován v zalaminované schránce. Protikus je vytvořen z ploché oceli s otvory pro vodicí kolík a ozub zámku. Nohy stolu 11 jsou sklopné po obvodu víka. Na konci jsou přichyceny sklopnou objímkou, aby vlastní vahou nepadaly do korby. Vyklopením a zasunutím nohy do zalaminovaného sloupku 13, na kterém je privarená podložka 15 je stolek rozložen. Pružina 16 brání samovolnému vysunutí nohy. Noha je z Rozpiska materiálu ocelového plechu ohnutého do pravého úhlu a zevnitř je do ní privarená trubka 18. Tím je laminátový kufr hotov a zbývá již jen vytmelit případné nerovnosti pryskyřicí a vybrousit. Konečnou úpravu provedeme nástřikem, zevnitř stříbřenkou a vně odstínem barvy vozidla. BOHUMIL BUŠEK 13

15 NA CHATU UNIVERZÁLNÍ STAVEBNICE CHATY Postavit si menší dřevěnou stavbu uzavřenou verandu, kůlnu, dílnu, garáž, altán či chatu není pro zkušenějšího kutila ani tak problémem technickým jako materiálovým (a tedy i finančním). Popsaný konstrukční systém řeší právě tuto část problému, protože potřeba řeziva je tu minimální, přitom jde o řezivo dostupnější a levnější, a i ostatní materiály jsou dosažitelné. Autor uvádí, že materiálové náklady jsou poloviční proti srovnatelné tradiční konstrukci. Samozřejmě je možné výplňové a krycí materiály zaměnit podle individuálních možností a potřeb. Další výhodou tohoto systému je jeho stavebnicový charakter, takže přířezy je možno pohodlně připravit (včetně lícování) doma v dílně. Stejně dobře je možné doma udělat celé panely, takže montáž na staveništi i dopravní náklady jsou minimální. Popsané výhody platí i pro konstrukci oken. Tu je možno použít i samostatně jako příčky v bytě, zakrytí otevřené verandy ap. Chceme-li do objektu zavést el. proud můžeme s výhodou využít dutiny mezi vnějším a vnitřním pláštěm ovšem při respektování bezpečnostních předpisů, tj. kabely vést v pancéřové trubce, krabice a vypínače podložit lignátem nebo plechem ap. V dutinách mohou být umístěny i vodovodní trubky. Tento článek popisuje jen konstrukční systém, takže projekt na konkrétní stavbu si musí každý udělat sám. Podle autorova výkladu předpisů není nutno projekt předkládat ONV, protože taková stavba není přímo základem spojena se zemí; pouze postavení komína musí být předem povoleno a po dokončení musí být komín zkolaudován. Přesto doporučujeme, aby si záležitosti stavebního povoleni každý předem projednal na příslušném národním výboru. Pokud jde o užitkové parametryje už z popisu zřejmé, že jsou velmi dobré. To se týká zejména tepelně izolačních vlastností a snadnosti údržby. Přirozeně, že dobrá funkce objektu je především dána vhodnou volbou dispozice (velikost a rozmístění ploch, dveří, oken ap). Výhodou systému je, že umožňuje maximální variabilnost, takže každý si může dispozici upravit na tělo"; změní-li se podmínky je možno příčky snadno přemístit, objekt zvětšit přístavbou ap. ZÁKLADNÍ PRVKY Základním stavebním prvkem celé konstrukce jsou dřevěné profily tvaru T a L. Používáme je bud 1 jako samostatnou součást (obr. 1) nebo také jako kombinace dvou profilů (obr. 7 a, b, c). Materiálem ke zhotovení profilů mohou být smrková nebo borová prkna tloušťky 3/4", tj. asi 20 mm. Pro objekt větších rozměrů zvolíme prkna tloušťky 1", tj. asi 26 mm. Šířka prken bude pak trojnásobkem jejich tloušťky (obr. 6). Na obrázku vpravo schematický postup stavby Texty k obrázkům uvedeným na straně 16 až 18: Obr. 1. Konstrukční detaily rohových sloupků Obr. 2. Podélný svislý řez střešní konstrukcí Obr. 3. Vodorovný řez rohem stavby vazba panelů a okna na rohový sloupek Obr. 4. Detail uloženi rohového sloupku na betonové patce svislý řez Obr. 5. Detail ápojeni hlavního rámu v rozích Obr. 6. Detail základního stavebního prvku Obr. 7. Profily dalších stavebních prvků: a) spojeni dvou panelů, b) mezisloupek, c) odbočeni nebo křižováni panelů Obr. 8. Příčný svislý řez střešní konstrukci (řez A A) Obr. 9. Detail uzavření poslední hořejší tabulky klínovým zámkem Obr. 10. Detail zasazeni tabulky do příček (řez B B) Obr. 11. Část sestavy svislých vlysu s příčkami do rámu okna Obr. 12. Možné varianty vyklápěni oken Obr. 13. Upevněni okenice v rámu okna Obr. 14. Vodorovný řez sestaveným oknem Obr. 15. Svislý řez oknem Obr. 16. Detail zasazení okenných tabulek Obr. 17. Konstrukce dveří Obr. 18. Montáž vidlicových vlysu Obr. 19. Přípravek k nařezáváni příček 14 1 profil L z prken; 2 profil T z prken; 3 základní rám; 4 zavětrovací lat; 5 izolace z dehtové lepenky; 6 dřevěný váleček; 7 betonová patka; 8 heraklitová deska; 9 sololit; 10 hobra; 11 horní rám konstrukce; 12 hranoly stropní konstrukce; 13 šikmý střešní vazník ; 14 boční rovný vaznik; 15 vedeni elektroinstalace; 16 prkenný obklad střešní konstrukce; 17 střešní krytina; 18 krycí lišta; 19 okapově konsoly; 20 okapový žlab; 21 větrací klapka; 22 sklo 3 4 mm; 23 svislý vlys okna s oboustrannou drážkou; 24 svislý vlys s jednostrannou drážkou ;25 okrajová lišta s drážkou (hřebinek); 26 příčka s oboustrannou drážkou; 27 krycí lišta venkovní; 28 okenní parapet; 29 cihlová vyzdivka; 30 palubky borové (modřin); 31 krycí plech sokl; 32 polystyren (hobra); 33 příčné střešní latě; 34 garnyž; 35 krycí stropní lišta; 36 uzavírací lišta; 37 okenice, 38 rohová lišta

16 15

17 16 7

18 17

19 ŘEZ C-C ŘEZ D-D 19 18

20 Jednotlivá prkna profilů i celou konstrukci budeme spojovat hřebíky, jejichž délku zvolíme podle tloušťky prken. Pro spojování profilů a běžné méně namáhané spoje bude délka 2 1/2 násobkem tloušťky přibíjeného prkna (t. zn. pro prkno tloušťky 20 mm použijeme hřebíky 50 mm dlouhé). Pro více namáhané spoje použijeme hřebíky, jejichž délka je trojnásobkem tloušťky přibíjeného prkna. Než započneme s vlastní stavbou, připravíme si podle předem nakresleného rozměrového plánku jednotlivé stavební prvky: Základní rám 3 a horní rám 11 z borových fošen. Profily 1 a 2 pro rohové sloupky a obvodovou konstrukci stěn zhotovíme z prken zvoleně tloušťky. Při sbíjení profilů budeme dbát, aby spojení bylo pokud možno všude pravoúhlé; vyvarujeme se tím zbytečných špár a nepřesností při sestavování konstrukce. Hřebíky budeme dotahovat utahováčkem tak, aby hlavičky byly zabořeny do dřeva. Nařežeme si také svislé vlysy oken 23 a 24, okrajové lišty 25, příčky 26 a nakonec i skla okenních tabulek 22. Pro zastřešení stavby připravíme hranoly 12, šikmé střešní vazníky 13, boční rovné střešní vazníky 14, příčné střešní latě 33, střešní krytinu 17 (dehtový papír nebo lé.pe pozinkovaný plech) a palubky 16 pro obklad tří stran střešní konstrukce. POSTUP STAVBY Na axonometrickém obrázku je nakreslen schématicky postup stavby. Základy Nejprve zapustíme do rovně upraveného terénu betonové patky 7, jaké se používají pro stavbu drátěných plotů. Pomocí dlouhé latě a vodováhy vyrovnáme patky do stejné výše a do otvorů zapustíme kulaté špalíky 6 z tvrdého dřeva. Špalíky musí mít takový průměr, aby se neprotáčely, až do nich budeme šroubovat vruty upevňující základní rám 3 (obr. 4). Prostor mezi jednotlivými patkami na obvodu stavby vyzdíme cihlami nebo kameny a nahoru po celém obvodu položíme izolační vrstvu 5. Nyní připevníme základní rám 3, který je zhotoven z borové fošny 4 cm tlusté. V rozích jsou fošny spojeny na péro (obr. 5) a staženy drobnými zapuštěnými kramličkami. V základním rámu vyřízneme zapuštění pro potřebný počet polštářů (vzájemná vzdálenost asi 80 cm) pod podlahu. Po uložení polštářů obezděný prostor vysypeme suchou škvárou, pod kterou můžeme k zamezení zemní vlhkosti položit dehtový papír nebo polyetylénové fólie. Bočni stěny Kostru stěn zhotovíme z připravených profilů L pro rohové sloupky a z profilů T, které budou vázat konstrukci po obvodě. Rohové sloupky slícujeme s T profily (obr. 1) a potom hřebíky spojíme spodní T profil 2 se základním rámem 3. K profilům 2 přibijeme rohové sloupky 1, které nahoře spojíme dalšími profily 2. Latěmi 4 pak zavětrujeme jednotlivá postavená pole. Každý otvor, ať okenní či dveřní', musí být z obou stran ohraničen sloupkem. Parapet 28 pro okno i zárubeň dveří uděláme také z T profilů. Spodní část pod parapetem také úhlopříčně zavětrujeme. V praxi se nejlépe osvědčilo sestavit kostru každé stěny samostatně ve vodorovné poloze na provizorní podlážce z prken a pak shřebíkovat v rozích všechny čtyři kostry stěn sestavené do pravého úhlu k sobě na základním rámu. Všechny pravé úhly kontrolujeme jednoduše pomocí úhlopříček. Jsou-li všechny úhly pravé a kostry stěn stojí na základním rámu rovně, můžeme celou kostru přibít hřebíky k základnímu rámu. Střešní konstrukce Střecha musí zásadně přesahovat nejméně o 30 cm vlastní zastřešovaný objekt. Horní rám konstrukce 11 Pohled zdvojeným pevným oknem natřeným bezbarvým lakem může být pro menší stavby jednoduchý (obr. 2) nebo ho můžeme pro větší objekt ještě zesílit rámem z 4 cm tlustého borového prkna, podobně jako je tomu u spodního základního rámu 3. Napříč přes horní rám 11 položíme hranoly 12, které budou na obou stranách přesahovat rám o cm. Hranolky nepatrně zapustíme na obvodové profily rámu a připevníme hřebíky. Kolmo na hranoly budeme klást střešní vazníky 13 a 14 (obr. 8). Oba krajní vazníky 14 jsou obdélníkového tvaru a tvoři rám spolu s vyšším čelem střešní konstrukce. Na straně nižšího čela je upevněn na konsolách 19 okapový žlab 20 (obr. 2). Vazníky mohou být opět poněkud zapuštěny na hranoly 12. Pokud jsou větší vzdálenosti mezi vazníky, je vhodné je zavětrovat (výroba vazníků je popsána v jarním sborníku Udělej si sám" z roku 1971). Na horní latě vazníků přibijeme příčné střešní latě 33. Boční vazníky 14 a široká přední čela obložíme prkny 16 slícovanými na polodrážku. Aby se dalo využít půdičky na uložení lehkých věci, zavěsíme široké přední čelo na spodu pomocí vratových závěsů. Hotovou střešní konstrukci opatříme krytinou 17 7 dehtové lepenky nebo lépe pozinkovaného plechu. Pokrytou střechu pak pojistíme po obvodu (mimo okapovou stranu) krycí lištou 18. Strop Strop můžeme pro zlepšení tepelné izolace pobít hobrou 10 a ještě překrýt deskami sololitu 9, obráceného hladkou stranou směrem do místnosti. Spáry mezi deskami překryjeme stropními lištami 35. Vršek stropu můžeme nad nosnými trámky také uzavřít sololitem, aby se dal střešní prostor využít jako půdička. Pokud bude v objektu el. instalace, musí být vedena v pancéřových trubkách. K jejímu vedení (pod 19

21 Detail rohu okna povrchem) můžeme využít dutých prostorů stěn (obr. 1) a prostoru nad stropem místnosti. Jinak je vhodné, aby všechny duté prostory byly vyplněny pěnovým polystyrenem, škvárou nebo skelnou vatou ke zvýšení tepelné izolace stěn. Povrchové úpravy Venkovni obklad stěn je z heraklitových desek, 'které po dokončení stavby omítneme. Vnitřní obklad může být z překližky nebo sololitu, který můžeme obrátit hrubou stranou dovnitř místnosti, aby působil teplejším dojmem (plátno tapeta). Podlahy Přes polštáře uložíme prkennou nehoblovanou podlahu (z prken tloušťky 1" = 26 mm) a přes ni hobru, nebo lépe tenkou dřevotřískovou desku. Přes ni pak pokládáme linoleum či PVC. Dveře Výroba dveří je dosti náročná, ale i do té se může zruč ný kutil pustit. Na obr. 17 je schématický nákres dveří, podle kterého budeme postupovat. Uřízneme dva svislé vlysy z rovnoleté smrkové fošny, tlusté 4 cm a široké asi 12 cm. Horní vodorovný vlys bude mít stejný profil a střední bude široký jen 9 cm. Dolní vodorovný vlys tlustý asi 2 cm bude mít šířku asi 20 cm. Délky vlysu si určíme sami, podle celkové požadované výšky a šířky dveří. Vlysy ohoblujeme, aby povrch byl rovný a okraje pravoúhlé. Konce svislých i vodorovných vlysu začepujeme (u svislých budou dlaby, u vodorovných čepy) a díly nalícujeme na sucho. Potom celý rám dveří rozebereme a klížíme studeným klihem. Spoje dobře stáhneme a čepy zaklínujeme. Po zaschnutí rám začistíme, vyhoblujeme po obvodě polodrážku pro zárubeň a na středním vodorovném vlysu uděláme osazení pro výplň z borových nebo modřínových palubek 30 o tlouštce asi 1 3 mm. Spodní část dveří opatříme asi 20 cm širokým krycím plechem 31. K zasklívání dveří použijeme stejného způsobu jako u oken. Okna Konstrukce oken má universální charakter a dá se použít pro různá provedení. Okna mohou být jednoduchá nebo dvojitá, popřípadě ještě kombinovaná s okenicí (obr. 13). Kromě toho můžeme okno udělat pevné s větrací klapkou 21 (obr. 2) nebo upravené pro vyklápění (obr. 12). Základním principem universální konstrukce je zasouvání okenních tabulek do drážek vytvořených ve svislých vlvsech okenní konstrukce bez použití jakéhokoliv tmelu (obr. 16). Příčky 26 (obr. 10) mají drážku z obou stran a nejsou ke svislým vlysům upevněny; tvoří jakýsi prvek vodorovných špár, který je vždy uzamknut mezi dvě tabulky. Stavba okna začíná usazením svislých vlysu do rámu okna (obr. 18). Po stranách jsou vlysy s jednostrannými drážkami 24 a uvnitř konstrukce vlysy s oboustrannými drážkami 23 (obr. 14). V horní a dolní části konstrukce je přes celou šíři okna okrajová lišta s drážkou 25. do níž jsou částečně zapuštěny svislé vlysy (obr. 16). Tabulky skla 22 zasouváme postupně shora dolů a mezi ně vkládáme příčky 26 (obr. 11). Při demontáži se jen odšroubuje hřebínek 25 a skla i příčky vysouváme nahoru. Pokudjsouokna zabudována jiným způsobem, než je na obr. 2, musíme u všech svislých vlysu zhotovit snímatelnou uzavírací lištu 36, kterou po vložení poslední horní tabulky přišroubujeme vruty (obr. 9). Sklo, které použijeme, může být tlusté 3 nebo 4 mm. Při tloušťce skla 4 mm a vzdálenosti mezi skly dvojitého okna 7,5 cm je tepelná izolace okna stejná jako u cihlové zdi 45 cm tlusté. Důležité je zhotovení drážek, aby tabulky šly lehce zasunout, ale aby při tom nebyly v drážkách velké spáry. Nutné je také dodržet stejnou rovinu drážek ve svislých vlysech a v okrajových lištách 25. Nátěry oken můžeme dělat v rozebraném stavu, musíme však dát pozor, aby nám lak nezatekl do drážek. Konstrukci BOHUSLAVA PITRY nakreslil a popsal JOSEF ŠŤASTNÝ Přístavba s použitím okenni konstrukce B. Pitry 20

22

23

24

25

26 DO BYTU Okna našeho bytu jsou do ulice s velkým dopravním ruchem. Při větraní otevřením oken vnikalo do místností značné množství prachu a hluku, a proto jsem v bytě instaloval větrací zařízení. Funkce zařizeni Základem je větrací jednotka umístěná na balkóně, jejíž hlavní součástí je ventilátor. Pro obytný prostor 80 m 2 jsem použil ventilátoru o příkonu motoru 80 W, který se používá pro větrání restaurací. V okruhu sání je filtr vyplněný dvojitou vložkou z tkaniny FIRON B-400, která zachycuje prach obsažený ve vzduchu. Ventilátor vhání vzduch do zvlhčovači komory, která současně působí jako kapalinový filtr. Na dně zvlhčovači komory je nádoba na vodu o obsahu asi 1 5 I, do které vis! knoty z dobře sající tkaniny. Přes ně a přes větrací otvory proudí vzduch dále do místností. Ve větracích otvorech jsou regulační klapky, kterými se řídi množství vzduchu vnikajícího do místností. Zvlhčovač odpaří až 2,5 I vody za den. Vložku z FIRON U musíme jednou za týden vvsát vysavačem a jednou za měsíc vyprat v saponátu. Větrací jednotku lze ovládat ručně vypínačem, výhodnější však je tranzistorový prostorový termostat, který pracuje automaticky. Teplotu vzduchu jím udržuji v možném rozsahu 18 až 28 C a zvolenou teplotu nastavuji potenciometrem. Jako čidlo pro zjišťování teploty vzduchu v místnostech jsou použity běžně vyráběné termistory, zapojené ve Wheatstoneově můstku, který na požadovanou teplotu vyvažuje potenciometr. Chybové napětí z můstku se přivádí na obvod: zesilovač Schmittův klopný obvod spínací tranzistor relé motor ventilátoru. V letních měsících s vysokou teplotou běží zařízení až pět hodin denně a zajišťuje v místnostech příjemné proudění vzduchu. V zimě upraví teplotu a vyvětrá místnosti za 20 vteřin. Termistory jsou umístěny ve dvou hlavních místnostech tak, aby je neovlivňovalo přímé sluneční záření. Pro individuální vyvetraní stačí dotyk prstů na některý a zařízení sa rozběhne. termistor POPIS VÝROBY Větraci jednotka. Podle použitého ventilátoru vyrobíme z pozinkovaného plechu ti. 0,5 mm plášť 1, z plechu ti. 2 mm nosník 2 a z plechu ti. 1,5 mm příchytku 3 motoru 4. Součásti spojujeme měkkou pájkou. Aby se zmírnilo chvění, uchytíme nosník k plášti pomocí silentbloků 5. Mezi pláštěm a lopatkami ventilátoru má být mezera asi 10 mm. Svorkovnici motoru 6 umístíme na vnější stranu pláště. Na oba konce pláště vyrobíme příruby 7 a 8 těsně nasouvatelné do vnitřku pláště. Nespájíme je s pláštěm, abychom mohli jednotku demontovat na tři díly: filtr ventilátor zvlhčovači komora. Na horní plochu zvlhčovači komory připájíme přírubu 7 pro napojení pláště ventilátoru. Téměř celé dno komory vyplňuje nádoba na vodu 8 hluboká asi 120 mm. Dobře vyhovuje nádoba z umělé hmoty. Na přední straně komory jsou dvířka 9 Vlevo: Půdorys bytu s rozmisténim jednotlivých části vdtraciho zařizeni; 1 větraci jednotka; 2 termistory; 3 tranzistorový termostat; 4 směr prouděni vzduchu; 5 únik vzduchu malým oknem nad dveřmi lodžie Vpravo: Větraci jednotka umistěné na balkóně 25

27 26 PŘI PÁJENO

28 Filtr Větrací otvor s mřížkou MOTOR Schéma termostatu Deska s plošnými spoji termostatu Zavřený termostat Otevřený termostat Čidlo s termistorem 27

29 pro vkládání nádoby a dolévání vody, utěsněná proti unikání vzduchu molitanovou vložkou. Na zadní či boční strany komory (podle umístění větrací jednotky) připájíme příruby 10 pro napojení větracích otvorů, které končí v místnostech. V horní části komory jsou na podélných stranách připájeny plechové úhelníčky 11, na které pokládáme dráty 12 sloužící k zavěšení sacích knotů. Větrací otvory 13 jsou napojeny přírubami 10 na zvlhčovači komoru, v místnostech ukončeny okrasnými mřížkami 14. Těsně za okrasnými mřížkami jsou regulační klapky 15, běžného typu ovládané prsty přes okrasné mřížky. Nastavení polohy klapek je zajištěno bočním třením o molitan, kterým jsou větrací otvory vylepeny. Sací a filtrační část je napojena přírubou 8 na horní část pláště ventilátoru. V horní části šikmých ploch jsou připájeny plechové úhelníky 16, do kterých jsou po obvodě vyvrtány, otvory, aby bylo možno jimi provést silonový výplet 17 o straně čtverce asi 50 mm. Na čtvercový silonový výplet přikládáme dvě vrstvy tkaniny FIRON B 400 pos. 18. (dodává MITOP Mimoň, záv. 5 Zatec) kterou z horní strany utěsní rámeček 19 z úhelníku L 20 x 20 x 2 mm opatřený druhým silonovým výpletem 20 stejným jako je pod tkaninou. Vnitřní plochy zařízení vylepíme molitanem ti. 5 mm, plášť ventilátoru však nikoliv. Vnější plochy natřeme.,latexovou»stříbřenkou. Prostorový tranzistorový termostat sestavíme na cuprextitové destičce. Transformátor je možno použít jakýkoliv, se dvěma sekundárními vinutími 6 až 10 V a 10 až 13 V. Odběr proudu je nepatrný, závisí prakticky hlavně na použitém relé. Použijeme relé RP 100 na 24 V pro stejnosměrný proud; při pečlivém nastavení citlivosti spíná spolehlivě. Výhodou je, že jeho proud je pouze asi 60 ma a volba tranzistoru T4 je snadnější. Jsou-li všechny součásti správně připájeny na destičce s plošnými spoji, nejsou s uvedením do chodu žádné obtíže. Nejdříve přivedeme na bázi T1 při odpojeném spoji přes ochranný odpor asi 10 kiloonmů kladné napětí přímo z kondenzátoru C1. Relé musí spolehlivě a jednorázově sepnout a po přivedení napětí opačné polarity zase rozepnout. Pokud není vazba zavedená odporem R1 velká, odpadne relé ihned po odpojení kladného napětí. Při větších stupních vazby zůstává přitaženo. Obojí je možno zatím považovat za dobré. Spoj na bázi T1 připojíme zpět. Dále vyvážíme můstek tak, aby okolní teplota termistorů byla asi 22 C, potenciometr ve středu své dráhy a relé zapnuto. Vzniknou-li potíže,' tak nejsou termistory stejných hodnot a musíme můstek dovážit pomocí trimrů. Doporučuji provést výběr termistorů při nákupu. Pokud by při zapínání kotva relé několikrát zakmitala, je třeba zmenšit odpor R1. Odpadá-li relé neochotně, je třeba odpor R1 zvětšit. Destičku s plošnými spoji osazenou všemi součástkami jsem umístil do krabičky z umělé hmoty, určenou pro skladování másla v ledničce. Termistory používané jako čidla jsem umístil zároveň se rtuťovým teploměrem na pouzdru z umělé hmoty určeném pro zubní kartáček. Zájemcům ochotně poskytnu podrobnější vysvětlení. JOSEF KROB Použitý materiál Větrací zařizeni Pozinkovaný plech ti. 0,5 mm (4 m 2 ) Plech ti. 2 a 1,5 mm Pájecí cín (30 dkg) Ventilátor (asi 80 W) Profil L 20x20x2 mm (3 m) FIRON B-400 (1 m 2 ) Hliníkový drát 0 5 mm Nádoba na vodu (1 kus) Silentbloky se šrouby M5 (4 kusy) Šrouby M6x20 mm (2 kusy) Molitan ti. 0,5 až 1 mm (4 m 2 ) Okrasná mřížka Prostorový termostat Elektrolytický kondenzátor TC if 30 V (2 kusy) Potenciometr TP E 3,3 kil (1 kus) Termistor NRN2 680 íl (2 kusy) Zenerova dioda 2 NZ 75 (2 kusy) Dioda 32 NP75 (1 kus) Dioda KA 501 (1 kus) Tranzistor GC 518 (1 kus) Tranzistor 106 NU 70 (3 kusy) Transformátor Odpory TR 112 a 8,2 kil (1 kus) 10 kil (1 kus) 6,8 kil (1 kus) 5,6 kil (1 kus) 47 kil (1 kus) 150 kil (1 kus) 220 kil (2 kusy) 330 kil (1 kus) 680 Q (2 kusy) Pojistky držáčky, kábliky a deska s plošnými spoji V moderných bytoch je klasický jedálenský stôl prepychom, ktorý si z priestorových dôvodov každý nemôže dovoliť. Tiesniť sa pri malom stole v kuchyni tiež nie je najideálnejšie riešenie. Obchod s nábytkom predáva obývaciu izbu Jana", ktorej stôl možno využiťjednak ako konferenčný, jednak po zdvihnutí dosky ako jedálenský. Samostatne sa však stôl nedá kúpiť a naviac je pomerne drahý (1100 Kčs). Nohy má spojené štyrmi lištami, takže sa zdá veľmi masívny. Preto som si podobný stôl skonštruoval a vyrobil sám. Nohy stola sú teleskopické a majú dve časti. Základ plášťa tvoria dva oceľové Jäklove profily 6 tvaru U Postup práce Dosku stola 1 som zhotovil z bočnice starej rozobranej skrine. Šírku som trocha zväčšil prilepením a priskrutkovaním hrubej lišty, ktorá súčasne tvorí vhodný okraj stola aj na kratších stranách. Rozmer dosky je 450x1500 mm. Po dokonalom očistení som dosku polepil mahagónovou dyhou zhora aj na bokoch, prebrúsil a natrel bezfarebnvm nitrolakom. Takto upravený mahagón sa dobre hodí k mierne zažltnutému dubu na ostatnom nábytku. Postup práce pri dýhovaní bol opísaný v zborníku USS č. 6 (1973). 28

30 29

31 Pohľad na zdvíhací mechanizmus stola. Na obrázku vpravo je stôl rozšírený na obidvoch stranách prídavnými doskami spojené oceľovým plechom 7 hrúbky 3 mm. Pásy sú elektricky privarené prerušovaným zvarom. Pred zvarením vyrovnáme profily U tak, aby šírka drážky bola všade rovnaká. Na jednom z obidvoch profilov vyvŕtame otvory na záskočku alebo iné zabezpečenie. Pri zváraní treba dbať na to, aby profily 6 boli rovnobežné s toleranciou max. 0,4 mm. Čím bude plášť presnejší, tým bude stôl stabilnejší. K plášťu privaríme spodné priečky 8, takisto z profilu U. Rozmery plášťa nohy závisia od použitého U profilu. Zo vzhľadových dôvodov sa mi zdá optimum 50^100 mm (prierez). Plášť nohy možno zhotoviť aj z plechov alebo z rúrky. Opäť veľmi záleží na presnej rovnobežnosti vnútorných stien plášťa. Pred zvarením upravíme výrez v jednom z plechov 7. Do plášťa nohy s minimálnou vôľou zalícujeme vlastnú nohu stola zhotovenú z hrubej kvalitnej dosky 3 a štyroch bukových líšt 4, ktoré priskrutkujeme. Lišty presadíme, aby na okraji dosky vznikla drážka pre oceľový pásik 5 hrúbky 3 mm (s otvormi pre záskočku). Šmirglovaním alebo inak upravíme nohy tak, aby sa v puzdre pohybovali ľahko,, ale bez vôle. Zabezpečíme tým stabilitu stola. Nohu k doske stola pripevníme stojančekom 2, zhotoveným z 3 mm plechu. Stojanček k doske stola upevníme silnými skrutkami 22, k nohe 6 potom priechodnými skrutkami 19 s podložkou 21 a maticou 20. Pri montáži treba dbať na správne postavenie nohy voči doske (kolmosť). Otvory pre záskočku vyvŕtame do oceľového pásika 5 až po zostavení a nastavení dĺžky nohy na správnu mieru. Uvedené výšky stola vyhovujú a odporúčam ich zachovať. V prípade iných požiadaviek stačí vyvŕtať ďalšie otvory. Obidve nohy musia byť rovnako vysoké. Stôl zostavíme a vyskúšame. Nohy opäť rozoberieme. Do spodnej priečky plášťa nohy 8 prilepíme na konce dva riadne ohladené klátiky 9, aby nohy netrhali koberec. Klátiky by mali prečnievať asi o 5 mm. Na vrchný okraj plášťa priskrutkujeme odpružené záskočky (z ocele, duralu a pod.), ktorých rozmery prispôsobíme požiadavkám. Použil som kolík mm, zdvih asi 5 mm, otvory v plášti nohy a pásika 10,5 mm. Zatiahnutím za kotúčik sa kolík 11 vtiahne do plášťa a noha sa môže voľne presúvať. Povrchová úprava Plášte nôh som natrel čiernou matnou farbou (na tabule), ktorá stolík Vzhľadovo odľahčí. Drevená noha je prírodná (nie je vidieť). Plášť nohy možno aj dyhovať podobne ako dosku. Nakreslená doska šírky 450 mm a dĺžky mm je vhodná na konferenčný stolík, ktorý je pri pohovke. Ak má pri stole obedovať viac osôb, možno dosku urobiť širšiu, alebo rozšíriteľnú. Zvolil som si druhý spôsob. Pod okrajom dosky (vnútri) sú upevnené klátiky s priechodnými otvormi. Do otvorov zasunieme priebežnú oceľovú tyč 0 12 mm, prečnievajúcu na obidvoch stranách asi o 100 mm. Na tieto konce nasunieme prídavné dosky so zodpovedajúcimi kolíkmi (s otvormi) na spodu. Dosky dýhujeme a prilícujeme k stolu. K stolu pripevníme dosky oceľovými háčikmi zahákovanými do očiek pod doskou stola. Celková šírka stola sa zväčší asi na 750 mm, čo celkom vyhovuje pre 8 osôb. Stolík je postavený pri čalúnenej lavici a kolmo k nemu sú pristavené dve kreslá. Po zdvihnutí stola sa kreslá odložia a k stolu sa pristavia stoličky. JAROMÍR ANÝŽ Rozpis materiálu Poz. Materiál ks 1 Doska stola 1 2 Stojanček, plech hrúbky 3 mm 2 3 Doska 2 * 4 Lišta (buk) 8 5 Oceľový oás 2 6 Jäklov U profil 4 7 Plech hrúbky 3 mm 4 8 Jäklov U profil 2 30

32 V dnešních malých bytech je s ukládáním věcí velký problém.nejvíce věcí uložíme pochopitelně do skříní vybudovaných na míru, takže odpadnou nevyužité kouty. Často však i s tímto řešením jsou potíže, protože skříně se musí otevírat a o toto místo jsme v pokoji ochuzeni. Nejlepším řešením jsou vestavěné skříně s posuvnými dveřmi. Konstrukci, kterou jsem realizoval ve svém bytě, předkládám i ostatním. Uvedené hlavní rozměry jsou pouze informativní. Je přirozené, že rozměry skříně si každý upraví podle místa, které bude mít k dispozici. Já jsem ji umístil přes celou šířku pokoje (t. j. asi 3600 mm). Zabírá tedy přibližně tolik místa, jako tři obyčejné dvoudílné skříně. Protože jsem byl omezen prostorem vzniklým mezi stěnou a rámem dveří, je skříň pouze 600 mm hluboká. Vhodnější by však byl prostor o něco hlubší. Hlavní části Rám slouží především k vedení dvou posuvných dveří. Je vyroben z dřevěných hranolků 40*85 opatřených po celé délce drážkami, ve kterých se pohybují dveře. Rám je sklízen ze čtyř částí. Boční části rámu jsou pomocí vrutů připevněny v místech drážek k zasádrovaným hranolkům ve zdi. Posuvné dveře. Nosná konstrukce je z prken, na něž je připevněn povrchově upravenýsololit (leštěný sololit). Sololit jsem připevnil pomocí tzv. studeného klihu. Tento způsob se velmi osvědčil spoj je neobyčejně pevný. Jednotlivé části rámu dveří jsou spojeny na pero a drážku a sklízeny (lze použít i přeplátování apod.) Navíc jsou v rozích zpevněny plechovými úhelníčky. Dveře se posouvají pomocí rukojeti připevněné na jejich okraji. Aby byl odpor proti posuvu co nejmenší, jsou ve spodní části rámu dveří rolničky. Pro rolničky je nutno vytvořit ve spodním dílu zapuštění (det. D), Mohu říci, že i tak rozměrné dveře jak jsem použil já, lze posouvat velmi lehce. Vnitřní část skříně. Kostra vnitřní části skříně se skládá z čelního rámu a zadní a boční konstrukce, zhotovené z hranolků připevněných přímo ke zdi. Zadní a boční plocha konstrukce je obložena sololitovými deskami. Pro nedostatek sololitu jsem použil okulit. Toto provedení je nenáročné a jednoduché. Lišty o rozměrech 40 x 15 mm jsem připevnil pomocí vrutů ke špalíkům zasádrovaným ve zdi. Na tyto hranolky jsem pak připevnil (opět pomocí kratičkých vrutů 2*15) sololitové desky. Lišty jsou připevněny ke zdi jednak ve výši horní hrany skříně (slouží též jako nosná část pro horní díl skříně) a jednak úplně dole. Kromě vodorovných lišt je nutno připevnit v místech spojů sololitových desek ještě svislé lišty. Obložení boční stěny a dna skříně je obdobné. Prostor skříně jsem rozdělil na tři samostatné díly po 1200 mm. Toto řešení však není příliš šťastné, proto dělení vnitřního prostoru nedoporučuji. Strop skříně je opět ze sololitu. Na skříň se často ukládají i těžší předměty, proto jsem tuto část zesílil příčně uloženými hranolky rozměrů 20x20 mm. Aby se horní část rámu neprohýbala, podepřeme ji prknem 100x15x1870 mm. Obleky, pláště apod. se zavěšují na tyč 16 zasunutou v závěsném oku 15. Trubku je nutno zavěsit nejméně po 1200 mm, jinakse bude prohýbat. Závěsná oka jsou připevněna pomocí vrutů 2x20 na příčnou lištu v boční stěně skříně 10. Do sololitových desek tvořících boční stěny skříně zhotovíme v patřičné výšce otvory, abychom jimi mohli provléci trubku do závěsného oka. K uložení prádla, svetříků apod. slouží přihrádky. Rozměry ani tvar přihrádek neuvádím, každý si je zhotoví podle svých potřeb. Prostor mezi samotnou skříní a stropem zakrývá látkový závěs. Po zkušenostech však doporučuji uzavřít i tento prostor obdobně jako skříně, t. j. posuvnými dveřmi. Postup při montáži lze rozdělit do několika etap asi takto: rozměření a zasádrování špalíků do zdi, přichycení kostry z hranolků na zadní stěnu a boční stěny. Pohled do pootevřené skříně. Vlevo horní část s tyči na uloženi šatstva, vpravo dolní část s přihrádkami 31

33 32 Řez A-A

34 přichycení lišt na spodní část skříně, upevnění předního rámu, připevnění závěsného oka na boční lištu, připevnění sololitových desek na zadní a boční stěny, připevnění stropní sololitové desky a zesilovacích příček, nasazení zhotovených dveří. Pokud jde o pořizovací náklady, představuje nejvyšší částku nákup povrchově upravených sololitových desek. MIROSLAV MAŇAS Pozn. red.: Oddělování prostorů posuvnými dveřmi má širší použití než uvádí autor. Ložničky na chatě, šatny vestavěné v rohu ložnice, spíže vestavěné v rohu kuchyně a jiné malé prostory je často vhodné opatřit posuvnými dveřmi. Zde všude je možno použít publikované konstrukce, přirozeně s odpovídající povrchovou úpravou. Rozpiska materiálu *) Počet kusů a rozměry jsou odvislé od velikosti a délky skříně. Některé uspořádání bytů nutí uživatele vytvořit si podmínky pro maximální využívání jeho zařízení. Při navrhování stolku jsem sledoval možnost změny polohy přístroje i víceúčelnost řešením prostoru pro odkládání časopisů, novin ap. Stolek je možné vyrobit v několika variantách s ohledem na dosažitelný materiál a způsob jeho technologického zpracování. Já jsem použil běžně dosažitelný materiál ocel vjakosti , dřevo (laťovku) nebo vyřazené rysovací prkno potažené tapetou, polepené umakartem, mořené a lakované apod. (obr. 1). Výtvarné a technologické fantazii se meze nekladou. Než začnete s prací, je nutno zvážit dosažitelné výrobní pomůcky, hlavně pro nalícování trubek 2 a 3. Nejvhodnější je upravit povrch trubky 2 na soustruhu a trubku 3 protáhnout výstružníkem vzhledem k získanému průměru u trubky 2. Trubku 2 do trubky 3 zalícujte až po privarení ploché oceli 8 na poz. 3. Průběžné vystružení není nutné, stačí jen do míst, kde bude zakolíkována vložka 11. Nejpracnější je drátěný koš, a proto doporučuji zhotovit si přípravek pro ohnutí drátů 7. Stačí k tomu tlustší prkno, na které podle příslušných rozměrů přišroubujeme ocelové kladky (2 kusy 0 20 a 2 kusy Obr. 1. Otočný stolek pohled z boku a shora 33

35 Obr. 2. Obr mohou být i z tvrzeného dřeva) a zarazíme ocelový kolík 0 8 do předvrtané díry 0 7. Přípravek je znázorněn na obr. 2. Všechny dráty 7 nejprve ohneme v polovině kolem průměru 8 (nejlépe ve svěráku) tak, aby ramena svírala úhel 25. Máte-li drát z tvrdší oceli, je nutno místo ohřát pro snadnější ohnutí. Neohýbané dráty pak jednotlivě vkládáme do přípravku a ohneme do žádaného tvaru. Oba konce drátů si podle pravítka označíme v místě, kde je budeme zarovnávat. Další přípravek k usnadnění práce je na obr. 3. Je to hranolek dřeva se zářezy o šířce 6 mm, který poslouží při stahování ohnutých drátů 7 na kulatinu 6, kterou si vázacím drátem přichytíme u prvního a posledního ohnutého drátu. Takto připravené dráty s kulatinou sestehujeme a po vyjmutí a vyrovnání práci dokončíme spájením nebo svářením. Pozice 5 a 4 si připravíme následujícím způsobem: Poz. 5 nasuneme na konce drátů 7 a spájíme nebo zavaříme. Opět vyrovnáme, ustavíme na plech 4 a již používanou technologickou metodou spojíme ve všech stykových místech. Pak otočíme, orýsujeme střed, odůlčíkujeme a narýsujeme kontrolní kružnici, do které ustavíme trubku 2, zkontrolujeme kolmost, nastehujeme, opět překontrolujeme kolmost a privaríme. Dolní kříž dokončíme privarením čtyř patek 9 a ustavením a zakolíkováním vložky 11. Zbývá zhotovit opěrku 10, kterou natřeme epoxydovým lepidlem a vložíme do trubky 2. Lepení se vyhneme, osadíme-li konec s malým přesahem a do trubky opěrku naklepeme. Výrobek opilujeme, okartáčujeme drátěným kartáčem, případně natřeme odrezovačem T a syntetickým em. Trubku 2 stačí vyleštit, bezbarvým lakem natřeme jen tu část, která vyčnívá z poz. 3. Upravenou dřevěnou desku přišroubujeme čtyřmi šroubky 13 na drátěný koš. Na opěrku a konec trubky naneseme slabou vrstvu mazacího tuku, zasuneme do kříže a můžeme zatížit televizním přijímačem. Chceme-li si vyrobit také otočnou sedačku, stačí udělat kříže dva a horní část stolku nahradit dřevěným rámečkem rozměrů 500x300 mm s molitanem nebo gumožíněmi a potaženým textilní potahovou látkou, případně koženkou. Upevnění je stejné jen na přiměřeně kratší trubku navařenou na plech, přišroubovaný zespoda k dřevěnému rámečku. VLADIMÍR SÁRA Rozpiska materiálu Kreslo má veľmi jednoduchý tvar, je nižšie ako tradičné hojdacie kreslá, avšak na chvíle odpočinku oveľa pohodlnejšie. Vyrobíme ho alebo z ocele alebo z dreva, a to opat dvoma spôsobmi ohýbaním alebo lepením. Zvolil som si druhý spôsob, pretože v stolárstvach je dosť lacného preglejkového odpadu, ktorý možno výhodne upotrebiť. Kreslo sa skladá z dvoch lepených skruží elipsovitého tvaru 1, z jedného tvarovaného operadla 2, z dvoch, prípadne troch priečok 3, z ôsmich skrutiek M 6 s podložkami a maticami a z čalúnenia. Postup práce Skruže 1 musíme lepiť na forme; je to vlastne elipsa, ktorej vonkajší tvar presne zodpovedá vnútornému tvaru skruže. Aby boli obidve skruže tvarovo celkom rovnaké, lepil som ich v združenej šírke naraz a až potom som ich rozpolil. Postupoval 34 som takto: Na kúsok preglejky (30 x 50 cm) som si najskôr nakreslil štvrtinu elipsy, vyrezal a postupne opísal na papier podľa osového kríža, takže som získal celú elipsu. Už na preglejkovej šablóne som odpočítal hrúbku skruže (25 mm). Podľa papierovej šablóny som si pripravil formu. Na jej výrobu som použil čelá zo starých postelí, z ktorých som zglejil dosku rozmerov asi 90 x 51 cm a hrúbky asi 10 cm. Na túto dosku som si vyznačil elipsu podľa papierovej šablóny, vyrezal ju a na celom obvode som rez opracoval tak, aby presne zvieral pravý uhol s plochou dosky. Podľa vonkajšej hrany som potom vyznačil vo vzdialenosti asi 8 cm vnútornú elipsu a podľa tejto čiary som vyrezal stred, takže vznikla skruž. Skruž som podľa pozdĺžnej osi elipsy rozdelil na dve polovice tak, že som vyrezal doštičky hrúbky asi 1 cm. Na tieto miesta som vložil doštičky takej istej hrúbky (vyrezané doštičky som nepoužil, pretože boli o dva rezy tenšie). Obidve polovice formy s obidvoma vložkami som vzájomne spojil štyrmi plechovými príložkami pomocou skrutiek do dreva. To som urobil preto, aby som po zglejení skruže mohol ľahšie formu vyňať. (Formu možno získať aj tak, že z fošní vyrežeme segmenty, ktoré zložíme do tvaru vyžadovanej elipsy a obojstranne preglejkou alebo sololitom zglejíme). Na takto pripravenú šablónu som lepil vlastnú skruž. Vybral som si preglejkové odpady šírky 11 až 12 cm, dĺžky 122 cm, priečne dýhované, takže sa ľahko ohýbali. Najskôr som pripravil päť pásov tak, že spodný bol v celej dlžke a každý vrchný bol vždy o 6 cm kratší, takže na obidvoch stranách vznikali rovnomerné schodíky". Vnútorné pásy som natrel lepidlom (Firmus, Umacol, alebo Alcaoren) a navrch som pridal šiesty pás. To preto, aby som zamedzil prasknutie vrchnej dyhy piateho pásu a aj preto, aby som skruž pri sťahovaní nepoškodil. Stred takto zložených pásov som

36 Kóty sú udané v centimetroch, iba detaily sú okótované v milimetroch položil na najmenší polomer upnutej formy (v hoblici), priložil podložku (latka 30 x 20 x 120) a pritiahol stužovadlom. Takto som postupoval na jednej aj druhej strane až k okraju vrchného pása. Spodné preglejky som k forme priťahoval tak, že na plochy jednotlivých schodíkov" som vždy položil kúsok novín a príložku (30><20 x 1 20 cm) som pribil k forme klincami. Na druhý deň, po zatvrdnutí lepidla, som uvoľnil stužovadlá, okrem krajných a stredného, vytiahol som klince z príložiek a pokračoval som v ďalšom lepení. Treba dbať na to, aby pásy boli k sebe dobre dorazené a pri uzatváraní skruže potom musíme každý jednotlivý pás osadzovať tak, aby nevznikali viditeľné škáry. Po dolepení a vytvrdnutí celej skruže som rozobral vnútornú formu, vyrazil vložky a formu vyňal. Jednu hranu zlepenej skruže som opracoval de roviny a podľa nej som potom skruž rozrezal na okružnej píle, takže som získal dve tvarovo celkom rovnaké skruže široké 5 cm. Skruže možno obrúsiť a natrieť, alebo ešte zo všetkých strán naglejiť dyhu a len potom lakovať. Operadlo 2 treba opäť lepiť pomocou formy. Zo zvyškov čiel starých postelí som si vyrezal dva segmenty v tvare operadla, široké asi 8 cm. Tieto segmenty som obil lištami 20 x 20 mm a dĺžky 56 cm. Na túto šablónu môžeme začať lepiť vlastné operadlo. Na dva pásy z preglejky hrúbky 5 mm, šírky 1 2 cm a dĺžky 122 cm som vždy na jednej strane naniesol lepidlo, položil na formu lepidlom nahor a prichytil malými klincami. Potom som priložil dosku z preglejky rozmerov 56 x 122 cm, na jej pozdĺžne okraje ešte po jednom páse rozmerov 12 x 122 cm obojstranne natretom lepidlom a na to potom po jednom páse bez lepidla. Všetko som provizórne pripevnil klinčekmi na okrajoch, o ktorých som vedel, že ich odrežem. Od stredu som potom celok pomocou stužovadiel a príložiek stiahol. Po vytvrdnutí lepidla som potom operadlo zrezal na potrebnú veľkosť a opracoval som jednak vonkajšie a jednak vnútorné hrany pásov. VRECKO 35

37 Priečky 3 som vyrobil z líšt 20 x 40 mm a dĺžky 65 cm, obrúsil a nalakoval. Na zoskrutkovanie potrebujeme osem skrutiek 4 M 6 so šošovkovitou a chrómovanou hlavou (používajú sa na spájanie zdvojených okien), osem kusov podložiek a osem matíc. Zostavenie Na elipsovitých skružiach som si najskôr naznačil umiestnenie priečok a na nich som urobil plát do hĺbky asi 5 mm. Priečky a skruže som provizórne spojil stužovadlami, nasadil operadlo a vyskúšal. Postupne som našiel polohu, ktorá mi najlepšie vyhovovala, označil som konečné umiestnenie priečok, prevŕtal otvory na skrutky a nasucho zoskrutkoval. Po opätovnom preskúšaní som styk medzi skružou a priečkou namazal lepidlom a pevne dotiahol. Operadlo som pevne priskrutkoval skrutkami do dreva do obidvoch priečok. Možno použiť ešte tretiu priečku naspodku skruže, a to alebo v strede vnútri alebo zvonka na zadnom sklone skruže tak, aby sme súčasne vymedzili záklon kresla. Toto odporúčam najmä tam, kde sú malé deti: beztohto opatrenia sa kreslo prevráti, ak sa dieťa vyšplhá na vrchol operadla. Čalúnenie Sypkovinu a povlak zošijeme v tvare vyznačenom na obrázku; jednu pozdĺžnu stranu ponecháme otvorenú a zošijeme ju až po naplnení povlaku perím. Na jednej strane povlaku ušijeme vrecko, za ktoré povlak navlečieme na vrchol operadla. Povlak môžeme vyplniť narriesto peria aj molitanom; v tom prípade odpadne šitie sypkoviny. JAN NĚMEČEK Automatický kalendář provádí automatické přestavění číselného data a název dne, změna měsíce se provede ručně. Jeho konstrukce není nijak náročná, obejdeme se bez jakéhokoliv speciálního nářadí stačí lupenková pilka, pilníky, vrtačka, trochu šikovnosti a hlavně přesnosti při výrobě otočného válečku a ozubeného kola. Výsledkem bude výrobek, který si příliš nezadá s profesionálním provedením. 36 Pohon kalendáře obstarává výprodejní motorek na 1 20/220 V, kte rý dostaneme v bazaru (Myslíkova ul.) za 20, Kčs. Je to pomaloběžný motorek s 375 ot/min., které udržuje velmi přesně v závislosti na kmitočtu sítě. Jeho původní určení bylo v časových spínačích apod. Má jen malý výkon pouhých 0,5 W avšak poněvadž jej musíme zpřevodovat do pomaia, bohatě postačí. Protože motorek udělá za 24 hod. celkem otáček a my potřebujeme naopak pouze 1 otáčku za tutéž dobu, musíme sehnat převod :1. Na první pohled se to zdá téměř neřešitelné, ale jednoduchými počty zjistíte, že sestavením několika převodů za sebou dosáhneme žádaného výsledku. Na obrázku vidíte, že v originálu jsem použil pouze tři převody (poslední kuželová kola 1:1 byla nutná v mém případě pouze pro změnu pohybu o 90 ). První převod s poměrem 3000: 1 (prodával se kdysi v bazaru za 40, Kčs), druhý 3,54:1 a třetr 51:1. Jednoduchým vynásobením zjistíme, že výsledný převod je :1, přesně by mělo být :1. Tento rozdíl otáček činí však chybu za den pouhé 4 min 20 sec, tj. za měsíc 2 hod. 10 min. Je to zdánlivě hodně, ale v praxi to znamená, že nastavíme-li přetočení kalendáře začátkem měsíce na hod., bude se koncem měsíce přetáčet v hod., což zceia vyhovuje. Jednou za měsíc pakjednoduchým otočením kolečka kalendář opět nastavíme na žádaný čas a ručně vyměníme tabulku se jménem měsíce. Jaké převody použít, to záleží na možnostech každého kutila. Jako

38 SCHEMATICKÝ NÁKRES PŘEVOD :1 37

39 38 KONSTRUKCE SEDMIÚHELNÍKU

40 první převod je možné upravit nějaký hodinový strojek, dále pak jeden popřípadě dva šnekové převody doplněné vhodně zvoleným převodem dvou ozubených kol. (Vhodné převody by se našly ve vyřazeném tachografu.) Úprava převodové části kalendáře bude tedy zcela individuální podle možnosti každého kutila, a proto bude dále popsána jen vlastní konstrukce automatického kalendáře. Nejdůležitější a také nejpracnější součást je otočný váleček s datumovými lístky. Zde velmi záleží na přesnosti hlavně při výrobě pohonného ozubeného kolečka. Váleček 6 vyrobíme z novodurové instalační trubky a na obě strany nasadíme čela 7 z pertinaxu. V těchto čelech je vyvrtáno po 32 otvorech, v nichž se budou volně otáčet čepy lístků. 32 otvorů proto, že se snáze provede přesné rozdělení, neboť zde záleží opravdu na přesné vzdálenosti mezi otvory. Navíc pak místo 1. se na kalendáři objeví lístek bez čísla, který nás upozorní, že je třeba ručně přesunout název měsíce a zároveň posuneme bubínek 0 jeden zoubek a objeví se číslo 1. Na jednom čelu válečku je přiděláno ozubené kolo 8 rovněž s 32 zoubky, vyrobené také z pertinaxu. Do těchto zoubků zabírá stavitelný ozub kotouče 16 otáčeného již 1 ot/24 hod,, jím se pootočí váleček s čísly. Stejně se otáčí 1 kotouč 17, který pootáčí svým ozubem hranolem se jmény dnů. Na tyto kotoučky jsem použil spojky z magnetofonu Uran prodávané v bazaru v Myslíkově ul. za 1, Kčs. Datumové lístky 14 s čísly jsou udělány z novodurové folie tlusté 1 mm. Čípky, které zapadají do válečku 7, musíme lehce opilovat dokulata. Tato folie je nastříkaná černým lakem (autolak ve spreyi) z obou stran. Na dvou lístcích je nalepena vždy polovina čísla vystřižená z bílé samolepící tapety DC- Fix. (Tapeta je vzhlednější než případné nastříkání čísel přes šablonu.) Po sestavení válečku lístky jednoduchým prohnutím zasuneme do otvorů v čelech, takže se v nich volně otáčejí kolem svých čepů. Vyzkoušíme, zda volně přepadají vlastní vahou. Podle náčrtku uděláme rohatku 10, která rovněž vlastní vahou zapadá do ozubeného kola a zabraňuje zpětnému otáčení bubínku. Vysvetlivky k obrázkům uvedeným na str. 37 až 39: 1 ozubené kolečko; 2 aretačni sedmiúhelník; 3 čela hranolu; 4 destičky s názvy dni; 5 jádro hranolu; 6 váleček; 7 čela válečku; 8 ozubené kolo válečku; 9 jádro válečku; 10 rohatka válečku; 11 zajisfovaci šroub nastavení úhlu páky; 12 zajišfovaci šrouby pro nastaveni výšky osy válečku; 13 stavitelná zarážka lístků; 14 datumový listek; 15 aretačni páka s pružinou; 16 kotouček otáčejíc! válečkem s datumovými lístky; 17 kotouček otáčející hranolem s názvy dní; 18 skřínka automatického kalendáře; 19 víko skřínky; 20 schránka pro tabulky se jmény měsíců; 21 tabulka se jménem měsíce; 22 osa pohonných kotoučků; 23 ozubené kolo pohonu; 24 osa válečku; 25 pohonný motorek s převody; 26 stavitelný ozub; 27 pevný ozub 39

41 Mechanismus automatického kalendáře vlevo zepředu, vpravo zezadu Drát mm ohnutý do tvaru širokého U má za účel zadržet následující lístek v poloze připravené pro přepadnutí vlastní vahou po pootočení o 1 zub. Sedmiboký hranol 5 se jmény dnů je vyroben z překližky, na jednom jeho čelu 3 je ozubené pohonné kolečko 1 z překližky nebo pertinaxu, na druhém čelu 3 je sedmiúhelník 2, z téhož materiálu, 0 nějž se opírá odpružená aretační páka 15, která aretuje hranol ve správné poloze. Na kotoučku 16, který pohání svým ozubem váleček, je nalepen nebo vyryt hodinový číselník s čísly S jeho pomocí můžeme nastavit kdykoliv správný čas přetočení data. Celá osa 22 s oběma pohonnými kotoučky se dá totiž volně otáčet po uvolnění ozubeného kola 23 a tím lze nastavit ozuby kotoučků tak, aby začaly zabírat do ozubených kol např. ve 24 hod. Proti trojúhelníkové značce stavíme vždy číslo shodné s hodinou, kdy seřízení provádíme. Otáčeni válečku osa válečku je volně položena v zářezech konsol, jejichž výška se dá stavět pomocí šroubů 12, abychom mohli umístit lístky ve správné poloze a nezachytávaly se nám v okénku skřínky. Proto také je pohonný ozub 26 na kotoučku umístěn posuvně, aby jej bylo možno nastavit přesně do záběru s ozubeným kolečkem 8. Záběr ozubu nastavíme tak, aby zabíral jen nepatrné za vrchol zoubku, neboťjiž nepatrným pootočením bubínku lístek přepadne. Kdyby byl záběr příliš velký, přepadly by lístky dva. Pootočení musí být však tak velké, aby rohatka zapadla do dalšího zubu. Sedmiboký hranol je uložen o- točně v čepech (šrouby M 3), které lze vyšroubovat a tím hranol uvolnit a vyjmout. Volné uložení jako u válečku není vhodné, neboť hranol je příliš lehký a byl by pohonným ozubem nadzvedáván. Kryt na celý kalendář je zhotoven z překližky polepené opět tapetou DC-Fix, a to čelní stěna bílou a ostatní tapetou, napodobující dřevo. Ve výřezu pro jména měsíců jsou vzadu upraveny vodící drážky, do nichž se zasouvají tabulky se jmény měsíce 21. Jsou opět z novodurové fólie, nastříkané na černo a na nich nalepena písmena z bílé tapety DC- Fix. Na zadní vnitřní stěně je připevněna schránka 20, do níž se vkládají nepotřebné tabulky se jmény měsíců. Motorek 25 i když je v nepřetržitém provozu, se příliš nezahřívá, přesto je však vhodné udělat na zadní stěně otvory pro větrání. Popsaný automatický kalendář pracuje již dva roky bez přestávky a bez chyby. ADOLF SKLÁDANÝ CHLADIČ DO KUCHYNSKEJ VÝLEVKY. V rannom zhone často chladíme šálku nápoja tak, že ju vložíme do výlevky a pustíme vodu, pričom je šálka postavená na výtokovom otvore, aby voda čiastočne odtekala. No stáva sa, že medzi tým sa venujeme inej práci, pozabudneme na chladenie a hladina vody stúpne nad úroveň šálky a znehodnotí celý nápoj. Tomuto môžeme veľmi jednoducho zabrániť navrhovanými pomôckami. V podstate je to novodurová rúrka, ktorej vonkajší priemer je trochu väčší ako odtokový otvor výlevky. Rúrku na jednom konci ohrejeme do cestovitého stavu (nad plynom, elektrickým varičom) a rýchle zastrčíme do kužeľovitej časti odtokového otvoru. Pôsobením tlaku sa vytvorí potrebný kužeľ a zaoblené vyvalenie rúrky. Potom rúrku odrežeme na potrebnú dĺžku podľa výšky šálky alebo inej nádoby. Jej výška musí byť kratšia ako výška nádoby s nápojom, ktorý sa má schladiť a nie vyššia než je výška výlevky. Pomôcku používame tak, že do výlevky vložíme nádobku s nápojom a do výtokového otvoru vtlačíme navrhovanú rúrku a pustíme vodu. Len čo voda dosiahne úroveň výšky rúrky chladiča, začne jej vnútornou časťou pretekať do odoadového otvoru. 40 Takto sa teda môžeme počas chladenia venovať inej práci bez obáv, že nám do chladeného nápoja vnikne voda. Takýchto pomôcok možno mať poruke viac pre rôzne výšky nádob. Na priloženom obrázku vľavo je kratší chladič na chladenie pokrmov v šálkach a vpravo dlhší na chladenie tekutín vo fľašiach.

42

43

44

45

46 POHLED P 45

47 Det.3 Det.2l 46

48 diarámečcích. Vhodné jsou ty, které jsou vyrobeny v náležitých tolerancích. Vyzkoušel jsem červené i modré rámečky Kovodružstva v Semilech, dále rámečky FL, u nichž je diapozitiv vložen mezi fólie. Méně vhodné jsou rámečky Meopta" lisované z hliníkového plechu. Ale i ty se dají použít, jestliže je opilujeme či obrousíme na okrajích tak, aby hladce procházely kanálkem ve vodicím rámečku 21. Výroba dílců je jednoduchá a lze ji uskutečnit i ve skromné zařízené domácí dílné. Doporučuji, aby se postranice 1, 2, 3 sešroubovaly, opracovávaly a vrtaly společně. Dílce jsou spojeny šroubky M3 s maticemi. Pouze čtyři šroubky 23 jimiž e připevněno vodítko 9 k postranici 1 musí mít zapuštěné kuželové hlavy (t. j. ČSN ), aby nevadily v posuvu zásobníčku. Jednotlivé dílce adaptéru nastříkáme bílým nebo šedým nitrolakem a sestavíme. Do přístroje vložíme promítačku MEDI". Štěrbinou v postranici 3 zasuneme do vodicí dráhy promítačky náš rámeček 21. Pak vložíme do příslušných výřezů obě šoupátka 11a 14, spojíme je tyčinou 13. Šoupátko 14 podepřeme podpěrkou 22, kterou přišroubujeme k postranici 3. Závitový otvor M3 v šoupátku 16 Si každý amatér vyvrtá podle pružinky, kterou se mu podaří opatřit. V nouzi snad stačí i kousek gumové nitě. Výkresy zcela nesouhlasí s fotografií, což budiž přičteno na vrub dalšího vývoje". Celou soustavu opatrně vyzkoušíme a pak již jenom sezveme své známé na první představení. JAN BEZDĚKA DROBNOSTI PRO ZAHRÁDKÁŘE NA JARO KOLIKY S NAVIJÁKEM Na jarní práce v zahradě se můžeme vybavit potřebným nářadím již v zimě. Důležitou pomůckou jsou kolíky pro vyměřování záhonů a řádek pro setí. Zhotovíme dva mírně kuželovité kolíky, dlouhé 25 cm. Na jeden z nich upevníme naviják šňůry. Hlavni součásti navijáku jsou: cívka z vypotřebované náplasti a plechovka od konzervy vhodné velikosti, která tvoří kryt navijáku. Uprostřed dna plechovky uděláme otvor 0 5 mm a v boční stěně plechovky otvor 0 4 mm, který můžeme lemovat čalounickým kroužkem, aby se procházející šňůra neodírala. Plechovku upevníme hřebíčky nebo šroubky na kolík (střed bude asi 15 cm odspodu. Potom nasuneme cívku navijáku na váleček ze dřeva nebo umělé hmoty. Cívka se musí na válečku volné otáčet. Otvorem ve středu válečku prostrčíme dostatečně dlouhý šroub do dřeva, opatřený podložkou 0 30 mm a váleček i s cívkou upevníme na kolík. Šroub zašroubujeme do kolíku otvorem ve dně plechovky. Kličku upevníme na cívku bud šroubkem nebo přilepíme Epoxy Konec šňůry nejlépe silonový vlasec 1 mm uvážeme do dvou otvorů vyvrtaných v čelech cívky. Druhý konec šňůry provlékneme otvorem ve druhém kolíku, zajistíme součkem a pomůcka je hotová Aby se naviják samovolné neodvíjel, stačí na kolík navléknout gumičku a zaklesnout ji přes kličku. KRABIČKA NA SETÍ Z krabičky od antiperlí si můžeme vyrobit praktický zásobníček na semena pro jarní setí. Stačí malá úprava v podobě trychtýřovitého nástavce vystřiže ného z kartonu nebo tenké plechové fólie. Pokud použijeme karton, můžeme nástavec přilepit Isolepou. Nástavec z kovové fólie lepíme Epoxy Za necelou půlhodinu práce získáme milou pomůcku do zahrady. DRŽÁK ZAHRADNÍ HADICE Při používání zahradní hadice se stává, že bychom potřebovali alespoň tři ruce a máme jen dvě. Je to zejména tehdy, když potřebujeme otevřít či zavřít přívod a nechceme, aby nám voda tekla na určité místo nebo při delším postřiku trávníku a konečně i při oplachování různých předmětů pod proudem vody. Vyrobíme si proto pomocný držák, který nám nahradí onu potřebnou třetí ruku. Na našem obrázku je obecný příklad provedení držáku. Každý si však jistě tuto konstrukci upraví jednak podle účelu, ke kterému bude nejčastěji držák používán a dále podle tvaru ukončení vlastní hadice. Zručnější čtenáři si pak také jistě držák vybaví tak, aby bylo možné směr proudu nařídit nahoru nebo dolů, případně přestavovat výšku bodce. PAVLA ŠŤASTNÁ JAK PROVRTAT SKLO Pařeniště, skleníky, zahradní besídky všechny jsou částečně ze skla. Často bývá zapotřebí udělat do skla otvor. Kolem budoucí díry uděláme z tmelu či kolorplastu nebo plastelíny ohrazení a do něho nasypeme karborundový prášek. Není-li hotový, získáme ho roztlučením úlomku brusného kotouče a zakápneme vodou na řídkou kaši. Vrtat musíme ve stojanové vrtačce, aby byla zaručena kolmost, měděnou trubkou, která musí přiléhat celým čelem. Malé díry o průměru 1 až 3 mm vrtáme měděným drátem (díra ve skutečnosti vyjde poněkud většího průměru než použitý drát či trubka). Práce se nesmí uspěchat: netlačíme, ale zato často zvedáme drát či trubku, aby se do měkké mědi zamáčkla nová ostrohranná zrnka brusiva a vrt byl vodou dostatečně chlazen. -da 47

49 AUT0-M0TO DALŠÍ APLIKACE TYRISTOROVÉHO ZAPALOVÁNÍ Článek Tyristorové zapalování pro Trabanta", uveřejněný v čísle 2/1972 sborníku Udělej si sám" mne donutil prakticky ověřit měničový systém v prvé řadě pro vozy se čtyřtaktním motorem a mínus pólem baterie na kostře a pak i pro ostatní druhy motorů, zejména proto, ie uvedené schéma je velmi jednoduché a snadno realizovatelné. Protože článek navazuje na předešlý příspěvek, neuvádím všechny podrobnosti, ale popisuji jen odlišnosti. Princip činnosti spočívá v náhlém vybití elektrického náboje kondenzátoru C5 (obr. 1)do primárního vinutí indukční cívky přes tyristor, který se spouští krátkým pulzem z kondenzátoru C3 přivedeným na řídicí elektrodu. Kondenzátor C5 se stále nabíjí z kmitajícího měniče přes usměrňovači diodu D2 na hodnotu asi 350 V. Nespotřebovanou energii vrací indukční cívka přes diodu D3 zpět kondenzátoru C5 f který se tím opět částečně nabije. Náhlým vybitím nahromaděné energie vznikne Obr. 1. Schéma zapalováni pro vozy s rozdělovačem a mi nus pólem baterie na kostře Obr. 2. Tištěný spoj pro vozy s rozdělovačem, skutečná velikost, pohled ze strany mědi 48 velmi intenzívní jiskra, která rychle a spolehlivě zapálí směs ve válci. Kromě jednoduchosti má uvedené schéma další výhodu proti jiným publikovaným schématům. Potenciál katody zůstává totiž stále nulový a neovlivňují ho doznívající zákmity indukční cívky. Lze tedy pro spuštění tyristoru snadno získat pulz, který má proti katodě přesně definovanou kladnou hodnotu, cožje podmínkou jeho správné funkce. Motory s rozdělovačem a minus pólem baterie na kostře Schéma uvedené na obr. 1 se téměř neliší od původního. Zásadní změnu bylo třeba provést v počtu závitů sekundárního vinutí transformátoru L3 při zapojejií na 1 2 V. Původně uvedených 520 závitů dávalo příliš velké napětí a způsobilo průraz mezi závity vinutí a usměrňovači diody. Počet závitů bylo nutno snížit na 300 až 320. Na vinutí L3 jsem použil smaltovaného drátu opředeného hedvábím. Z dostatečně tuhé lepenky slepíme lepidlem Epoxy kostřičku a navineme nejprve vinutí L1 f pak L2 a nakonec L3. Závity navinujeme stále stejným směrem a jejich začátky a konce si označíme. Počátek vinutí LI zapojíme na emitor a konec vinutí L2 na bázi tranzistoru (nebo kterékoliv opačné konce). Dobrá izolace je nutná nejen mezi vinutími, ale i mezi jednotlivými vrstvami vinutí L3. Navinutou vrstvu natřeme bezbarvým syntetickým em, vinutí zaizolujeme proužkem papíru a pak vineme další vrstvu. Zapalování s původními hodnotami součástek při zabudování do vozidla (Š-100) místy vynechávalo, což se projevovalo cukáním při rychlosti kolem 80 km/hod. Pomocí přístrojů jsem zjistil nepravidelnosti při kadervci kolem 10O~a~ž "130 jisker za vteřinu, které se však vyskytovaly nepravidelně a pouze při jiskře kratší než 2 mm. Snížením hodnoty kondenzátoru C3 z 1 M na M 33 ve spouštěcím obvodu lze dosáhnout zkrácení doby otevření tyristoru a tím odstranit zmíněné potíže Zapalování pak spolehlivě pracuje při napájení napětím 14,8 V, na které je seřízen regulátor u vozů Š- 100, do kadence 720 jisker za vteřinu. U čtyřtaktního čtyřválcové-

50 ho motoru při 4500 ot/min činí počet jisker 150 za vteřinu. Možnosti zapalování jsou téměř pětkrát větší. Při malé kadenci jisker pracuje zapalování ještě při poklesu napětí na 4 V. Další, i když méně podstatnou změnou je použití odporů pro menší zatížení a miniaturních diod KY 130. Zařízení je zabudováno do bakelitové krabičky B1 (8x11x5 Cm) na tištěném spoji uvedeném na obr. 2. Do levé části tištěného spoje vyřízneme obdélníkový otvor, do kterého zasuneme spodní polovinu feritového jádra transformátoru tak, aby přečnívalo pod destičku asi 2 mm a do otvoru ho zalepíme lepidlem Epoxy. Čísla polí na obr. 2 odpovídají číslům na obr. 1. Hodnoty v závorkách platí pro schéma uvedené na obr. 3. Pole označené (12) se pro vozy s mínus pólem na kostře nedělá. Destička s naletovanými součástkami se po funkčním ověření přišroubuje na víčko krabičky, které se zhotoví z pertinaxu či jiného vhodného materiálu tloušťky asi 3 mm. Mezi víčko a destičku vložíme distanční podložku ti. 2 mm. Kondenzátor C5 přilepíme do rohu na zdrsněné bakelitové dne krabičky. Tranzistor opatřený chladicím plechem 7x10 cm přišroubujeme z vnější strany na dno. Tranzistor se musí umístit mimo střed dna s ohledem na volné místo mezi kondenzátorem C5 a transformátorem. Vnitřní propojení stačí provést izolovanou licnou o průřezu 0,75, případně i 0,5 mm 2. Pro upevnění přívodů je vhodné použít bakelitové lámací svorkovnici, kterou připevníme z vnější na boční stěnu krabičky. Je nutno nalézt vhodné umístění s ohledem na kondenzátor C5 a tištěný spoj. Na kratší boční stěně krabičky zbývá ještě vedle transformátoru místo pro zabudování bakelitového pojistkového držáku, do něhož z vnější strany zasuneme skleněnou trubičkovou pojistku (pro 12 V 2 A, pro 6 V 3 A). Pojistku zapojíme mezi pole 7 a lámací svorku. Plechové patky pro upevnění krabičky do vozu se navrhnou dle typu vozu a umístění. Volíme takové místo, které není ovlivněno teplem od motoru, protože některé součástky mění nad 60 C již dosti své vlastnosti. Chladicí plech je při zapnutém zapalování pod plným napětím baterie, proto je nutno dávat pozor na možnost náhodného zkratu při práci s nářadím. Destičku s tištěnými spoji lze snadno zhotovit také frézováním, podaří-li se sehnat vyřazený zubní vrtáček o 0 kulové hlavičky 1,5 mm. Kfrézování použijeme malý motorek do hračky (např. Igla), na jehož hřídel nasadíme vysoustruženou hlavu o průměru cca 10 mm z umělé hmoty (novoduru), do které zasuneme přiměřeně zkrácený zubní vrtáček. Motorek je vhodné napájet např. z transformátoru pro elektrické vláčky přibližně dvojnásobným jmenovitým napětím. Krátkodobé přetížení motorku neuškodí. Drážky v měděném povlaku destičky se při vhodném sklonu vrtáčku vyfrézují podle pravítka. Vrtáček slouží současně pro vrtání otvorů do destičky. Tištěný spoj se dá tímto způsobem vyrobit velmi snadno. Motory s rozdělovačem a plus pólem baterie na kostře Při změně polarity a snaze zachovat stejný princip je problémem získání pulzu pro spuštění tyristoru, který musí být kladnější, než plus pól baterie spojený s katodou tyristoru. Potřebný pulz získáme dle obr. 3 spojením záporně nabitého pólu kondenzátoru C3 s kladným pólem baterie pomocí tranzistoru. Pro tento účel byl zvolen křemíkový tranzistor typu p-n-p KF 517, resp. KFY16 nebokfy18. Vzhledem ke změně polarity je pozměněno i zapojení výkonového tranzistoru KU 601 u měniče a také odpory děliče R2 a R3 jsou navzájem přehozeny. Kondenzátor C1 má změněnou polaritu. Protože kolektor tranzistoru mě- Obr. 3. Schéma zapalováni pro vozy s rozdělovačem a plus pólem baterie na kostře Obr. 4. Osciloskopický záznam průběhu napětí na kondenzátoru C5 při kadenci 250 jisker za vteřinu niče je spojen s kostrou, má i chladicí plech stejný potenciál jako kostra vozidla. Není zde tedy nebezpečí zkratu. Konstrukčně je zapalování obdobné jako v předcházejícím případě a na stejném tištěném spoji (obr. 2), na kterém navíc zhotovíme pole označené (12). Označení platné pro plus pól na kostře je uvedeno v závorkách. Tranzistor T2 zapojíme mezi pole označená 4, (12) a 11. Odpor R8 není zakreslen a zapojíme ho mezi pole (12) a 7. Rovněž toto zapalování bylo ověřeno laboratorně. Na obr. 4 je osciloskopický záznam průběhu napětí na kondenzátoru C5 při kadenci 250 jisker za vteřinu. Na fotografii je vidět prudké vybití kondenzátoru, jeho částečné zpětné nabití a pak pozvolnější nabíjení z měniče až do doby nového vybití. Měnič kmital na frekvenci asi 11 khz. Motory bez rozdělovače U vozů Trabant a Wartburg má každý válec svůj přerušovač a indukční cívku. Původně bylo nutné pro každý válec zhotovit samostatné zapalování, což představuje zvýšené nároky na počet součástek a tím i prostor a cenu. Na obr. 5 je uvedeno zjednodušené schéma, kde měnič zůstává společný pro všechny válce. Pouze čárkovaně orámovaná část se opakuje tolikrát, kolik má vůz válců. Dioda D4 odděluje vzájemně indukční cívky, kondenzátory C4 a C6 zachycují napěťové špičky a zaručují, že nezpůsobí současné nežádoucí spuštění zbývajících tyristoru. Zapalování bylo úspěšně vyzkoušeno na voze Barkas, který je vybaven motorem Wartburg. Zapalování lze zabudovat do bakelitové krabičky B6 (9,5 x x13,5x6cm). V jedné polovině umístíme dvě destičky s tištěnými spoji nad sebou, spojené šroubky s distančními trubičkami. Ve druhé 49

51 polovině je transformátor a tři krabicové kondenzátory C5. Na obr. 6 jsou tištěné spoje včetně rozmístění součástek pro tříválcový motor. První číslice dvojčíslí určuje druh součástky (schéma na obr. 5), druhá číslice označuje číslo válce. Lámací svorku pro osm vývodů lze připevnit na kratší stehu krabičky. Kondenzátory C5 vzájemně spájíme nebo slepíme a přilepíme na víčko krabičky na ležato. V tištěných spojích je pro tento účel proveden výřez. Transformátor umístíme vedle kondenzátorů do zbývajícího prostoru. Uvedeni do provozu Součástky připevníme přes vyvrtané otvory na destičku z té strany, která není potažena mědí. Jejich vývody je vhodné zkrátit, protože by se následkem chvění časem ulomily. Zvýšenou opatrnost zasluhuje pájení polovodičů, zejména se zkrácenými vývody. Jejich uchycením do plochých kleští se při pájení odvádí teplo a nehrozí nebezpečí přehřátí. První zkoušky provádíme bez zabudovaného tyristoru, který by se při vadném zapojení či manipulaci mohl zničit. Dobře filtrovaný zdroj či akumulátor připojíme pokud možno Obr. 5. Schéma zapalováni pro viceválcové dvoutaktni motory přes ampérmetr na příslušné svorky zapalování. Odběr proudu má činit 0,6 až 0,8 A. Neozve-li se z transformátoru (vzduchová mezera je upravena vložením kousků kladívkového papíru mezi obě poloviny jádra) slabý hvízdavý tón, zaměníme konce vinutí L2. Pískání a předepsaný odběr proudu značí, že měnič správně kmitá. Protože průběh napětí na sekundární cívce L3 není souměrný, obdržíme po usměrnění diodu D2 na kondenzátoru C5 různě vysoká napětí podle toho, který konec vinutí je zapojen na diodu. Na diodu zapojíme ten konec vinutí L3, který dává napětí na C5 v rozmezí V. Vyšší napětí ohrožuje součástky a způsobuje ve vozidle příliš intenzívní jiskru, která si snadno najde cestu i po mírně navlhlém víčku cívky či rozdělovače. Rozdíl v napětí na C5 klesá s rostoucí hodnotou kondenzátoru C4 (např. 4k7). Tím klesá také frekvence oscilátoru, měnič píská nižším, avšak pronikavějším tónem, což není na závadu. Nelze-li napětí na C5 snížit na požadovanou hodnotu přepojením konců vinutí L3 nebo zvětšením hodnoty C4, musíme odvinout část závitů z transformátoru. Při zkoušení je zvýšená opatrnost nezbytná, neboť v obvodech sekun- E.L1 B.L2 LI G1 G2 G3 P3 Obr. 6. Tištěný spoj pro viceválcové dvoutaktni motory, skutečná velikost, pohled ze strany mědí. Vlevo horní deska, vpravo spodní deska 50 G3 G1

52 dární strany transformátoru je napětí kolem 400 V. Po každém vypnutí zdroje zůstane kondenzátor C5 nabitý a musí se proto před další prací vybít zkratováním jeho vývodů. Po dosažení správného napětí na C5 zapojíme tyristor a připojíme indukční cívku. Jiskřiště zhotovíme z kusu tlustého drátu tak, že jeden zahnutý konec zasuneme do středního vývodu cívky a druhý přihneme na vzdálenost požadované délky jiskry ke svorce označené na cívce číslem 1. Přerušovač nahradíme tím, že drátem spojujeme vývod P se svorkou, určenou pro připojení na kostru. Při přerušení spojení přeskočí jiskra. Zařízení zhotovené pro napětí 12 V pracuje obvykle i při napájení čerstvou plochou baterií 4,5 V. Tu však můžeme zapojit pouze krátkodobě, protože by se brzy vybila. Kondenzátor u přerušovače není nutno odpojovat. Součástky pro zapalování dle obr. 1 lze pořídit za cenu max. 150, Kčs. Zapalování bylo provozně zkoušeno ve vozech Š-100 po celé zimní období a dosud trvale slouží bez poruchy. Výrazně se zlepšilo startování promrzlého motoru. I když kapacita baterie poklesla natolik, že startér neprotočil motorem, bylo roztáčení klikou velmi snadné i za teploty -12 C (olej M3AD). Spotřebu jsem během zimního provozu nesledoval, protože provozní podmínky se značně mění. Při jarním provoze nebylo očekávané snížení spotřeby tak patrné, aby bylo na první pohled nápadné. Řidiči, kteří jsou srostlí se svým vozem, rozeznají vliv zatížení na akceleraci. Tyristorovým zapalováním se dosáhne přibližně stejného zvýšení, jako při snížení zatížení vozu o jednu osobu, což dle orientačního výpočtu představuje zvýšení výkonu asi o 5%. Zvětšení vzdálenosti elektrod u svíček z 0,8 na 1 mm, posléze na 1,2 mm se na chodu motoru neprojevilo tak, aby rozdíl byl bez přesného měření postřehnutelný. Zcela bez opotřebení zůstávají doteky přerušovače, kterými teče proud asi 0,2 A. Vliv případného zaolejování, které za normálního provozu způsobuje mnoho nepříjemností, se zde neprojevuje. Od tyristorového zapalování nelze očekávat zázraky a doufat, že vyléčí neduhy motoru, který je jinak ve špatném stavu. Zmíněné výhody stojí však za práci vynaloženou nii jeho zhotoveni ING. JAN KOZINA Pozn. red.: Materiál ing. Koziny jsme dali posoudit autorovi původního návodu na sestrojení tyristorového zapalování pro Trabanta (USS Použité součásti č. 2/1972), jehož základní schéma mg. Kozina rozvíjí. Vladimír Cafou rek soudí, že úprava tyristorového zapalování navrženého původně pouze pro dvoutaktní motor je pro použití ve víceválcových motorech možná: Motor snadněji startuje v zimních podmínkách, jiskra je pravidelná a opalování kontaktů rozdělovače zanedbatelné. Nevýhodou tohoto řešení při použití ve víceválcových motorech je slábnutí jiskry při vysokých otáčkách motoru, protože výkon použitého měniče neodpovídá zvýšeným požadavkům na počet jisker. (Je třeba podotknout, že i tak zůstává kvalita jiskry na přibližně stejné úrovni, jako při klasickém zapalování.) Lze tedy říci, že při řešení ing. Koziny odpadá LEVNÁ NÁLEVKA Automobil je stroj, do nějž se pořád něco nalévá: benzin, motorový olej, voda, Fridex a řada dalších tekutin, jejichž počet s rozvojem chemického průmyslu neustále stoupá. A pro tuto častou manipulaci s tekutinami mnohdy postrádáme trychtýř Výbornou nálevku si můžeme zhotovit z polyethylenové lahve, ve které se prodává např. destilovaná voda. Stačí ji pouze ve vzdálenosti.isi 55 mm ode dna uříznout. Zašroubujeme-li na hrdlo uzávěr a nasuneme-li přes otevřenou část odříznuté dno, máme vnitřek dobře chráněn pred zaprášením. O. V. jedna ze čtyř výhod proti tradičnímu zapalování. Z tohoto důvodu bylo vyvinuto nové zapojení pro víceválcové motory, které je už více než rok zkoušeno a osvědčilo se. Je sice asi o jednu třetinu nákladnější a výrobně složitější než původní řešení, dává však spolehlivě intenzívní jiskru i ve vysokém režimu otáček motoru. Návod na zhotovení tohoto zapalování brzy otiskneme. Bude věcí čtenářů, aby posoudili, který z obou systémů bude vyhovovat jejich způsobu jízdy a podle toho si postavili levnější a jednodušší zařízení se třemi základními přednostmi, nebo dražší a složitější zařízení se čtyřmi přednostmi proti tradičnímu zapalování. 51

53 SKRINKA NA BATÉRIU PRE MB 1000 A Š 100 Uloženie akumulátora za zadnými sedadlami pri vozidlách Škoda 1000 MB, 100/110 má tú výhodu, že akumulátor nezaberá úžitkový priestor např. v batožinovom priestore, no jeho veľkou nevýhodou je to, že výpary akumulátora kondenzujú v uzavretom priestore, ktorý koroduje a postupne rozrušuje skrinku. Okrem toho často sa stáva, že nevhodnou konštrukciou zátok sa pri dobíjaní vytláča elektrolyt okolo závitov zátok a steká do skrinky. Keďže pôvodná skrinka je 260 z pomerne tenkého plechu s nie veľmi kvalitnou povrchovou úpravou, koroduje aj zvonka a aj pri poctivej údržbe po 2 3 rokoch môže dno skrinky vypadnúť. Výroba skrinky. Aby sa vám nestalo, že počas jazdy stratíte akumulátor, neostáva nič iné. len urobiť si novú skrinku. Urobíme ju z plechu hrúbky 1,5 mm. Na plech narysujeme rozvinutý tvar skrinky (bez bočníc), vyvŕtame potrebné otvory a ohneme podľa čiarkovaných obrysov. Takto vytvo- REZ bez povrch, úpravy A-A ríme dno, prednú a zadnú stenu skrinky. Potom narysujeme tvar bočníc, v ľavej bočnici vyvŕtame otvor 0 25, bočnice vystrihneme, vyvŕtame ostatné otvory a ohneme podľa čiarkovaných obrysov. Takto zhotovené diely zostavíme tak, aby pri pohľade na zadnú stenu skrinky (je v nej otvor 0 8,3 pre skrutku) bola bočnica s otvorom 0 25 vľavo a zvaríme ich. Potom do otvoru 0 8,3 vložíme skrutku M8*15 so závitom ku hlave a jej hlavu privaríme k stene (det. B a). PET. B" ZAISTENIE AKUMULÁTORA BOČNICE ROZVINUTÝ TVAR STEN A DNA Použitý materiál: Oceľový plech 1,b x 200 ' 756 mm 1 ks Oceľový plech 1,5 x 260 x 260 mm 2 ks Skrutka M&x15 ČSN ks Skrutka M4x10 ČSN ks Matica M 4 ČSN ks Podložka 4,1 ČSN ks Guma 5x50x150 mm 2 ks Tvrdá guma 25x90x80 mm 2 ks 52

54 Ak nemáte možnosť urobiť si tieto práce zváraním, môžete spojiť diely skrinky nitovaním a skrutku M8* 1 5 upevniť maticou (det. B b), (det. B b). Povrchová úprava skrinky. Odporúčam okolie skrutky M 8*15 vo veľkosti asi 0 25 na zaručenie dokonalého kontaktu pocínovať, ale pred povrchovou úpravou chrániť izolepom alebo spofaplastom. Takisto chránime pred povrchovou úpravou aj dosadacie plochy skrinky. Keďže od povrchovej úpravy závisí veľmi životnosť skrinky, urobíme ju starostlivo. Najvýhodnejšie je použiť náter vzdorujúci kyseline sírovej (např. epoxydechtový lak S 1390 s tužidlom S 7301). Ak nemáte možnosť použiť takýto lak, po dokonalom očistení a odmaštění naneste základnú farbu, na ňu vonkajší náter a napokon na povrch aj vnútrajšok skrinky gumoasfalt. Pôvodná skrinka je k vozidlu privarená, a preto ju musíme vysekať ostrým sekáčom. Po vysekaní obvodu skrinky zistíme, že skrinka je privarená ešte v jednom mieste na chassis. Po vysekaní v tomto mieste sa skrinka uvoľní. Vzniknutý otvor začistíme hrubým pilníkom a očistíme povrch po obvode v miestach, kde budú dosadacie Dlochv skrinkv. Skrinku vložíme do otvoru a podľa otvorov v skrinke vyvŕtame otvory 0 4,3. Skrinku upevníme šiestimi skrutkami M4 x 10 a maticami (vzhľadom na dosť ťažký prístup zospodu k maticiam je výhodné skrinku montovať nad montážnou jamou). Skrutky dobre pritiahneme a aby sa neuvoľnili, poistíme ich pružnou podložkou, prípadne kontramaticou. Vložíme akumulátor do skrinky a pripojíme káble (gumovú priechodku pre kábel použijeme z pôvodnej skrinky). Pod akumulátor namiesto podložiek, ktoré môžu nasávať prípadnú vlhkosť, vložíme podložky z gumy hrúbky 5 mm. Na zaistenie polohy akumulátora som nepoužil pôvodné riešenie so skrutkou, príložkou a krídlovou maticou. Skrutka totiž oxiduje a potom sa ťažko uvoľňuje. Použil som dva kliny (det. C) z tvrdej gumy, prípadne dreva, ktoré zaručujú dostatočné a pružné uloženie akumulátora. Hlavy skrutiek, ktorými je skrinka priskrutkovaná, neprekážajú použiť pôvodný kryt. Kryt má totiž po obvode gumové tesnenie, ktoré sa v miestach hláv skrutiek poddá. Prípadné netesnosti alebo medzery okolo skrinky vyplníme tmelom Color plast. Ing. ŠTEFAN ĎURECH KONZERVACE PRAHŮ Nedávnojsem si několik sborníků pročítal a našel jsem také článek o ošetřování prahů automobilů. Dosud známý způsob, tj. nalít určité množství barvy nebo oleje do prahu a nakláněním vozidla'na kolébce tekutinu roztírat, nepovažuji za dost účinný, protože konzervační prostředek se dostane pouze do určité výše a horní část prahu zůstane neošetrená. Nabízím čtenářům svoje řešení s použitím ventilu do malířské stříkačky. Trysku jsem vyšrouboval a prodloužil vzdálenosti mezi ventilem a tryskou vysokotlakou hadicí (je tuhá a nepoddajná) asi o 700 mm. Do nádoby o obsahu 0,5 až 1,0 I nalijeme konzervační prostředek, připojíme na tlakovou nádobu nebo kompresor, hadici zasuneme některým otvorem do prahu a podélným tahem prostor vystříkáme. Potom stačí pouze pootočit polohu ventilu SVÍTILNA DO AUTA Z dávkovače na cukr a přísavného věšáčku si můžeme vyrobit svítilnu do auta, která se bude hodit při nejrůznějších příležitostech. S oranžovým vrchlíkem se používa' jako signalizační svítilna při opravě automobilu; na střechu se umístí pomocí 1 v ruce, čímž se současně pootočí otvor trysky, zasuneme ji opět do prahu a vystříkáme další pruh. Tímto způsobem lze konzervační prostředek snadno a bezpečně dopravit na všechny méně dostupné spoje a místa. Na první ošetření prahů je možno použít bežoplachového odrezovače podle návodu výrobce. Přípravek je dost drahý a proto se vyplatí podložit pod otvory prahu nádobky a vyteklý odrezovač použít znovu. Protože pracujeme naslepo, vyplatí se kontrola malou žárovkou, kterou zasuneme do prostoru p'rahu a zrcátkem odkryjeme eventuální neošetrená místa. Náklady na pomůcku nepřevýší Kčs 50, : Ventil stojí 32, Kčs, dále potřebujeme dva soustružené nástavce a kousek hadice od svářecího aparátu. MILAN ŠPALEK přísavky. Vyměníme-li oranžový vrchlík za bílý, lze svítilnu použít jako montážní nebo jako svítilnu do stanu. Pracovní postup Koupenou odměrku na krystalový cukr 1 rozebereme a vyjmeme z ní trubičku z organického skla. Z přísavky 6 vyjmeme věšáček a upravíme ji tak, aby šla prostrčit otvorem ve víku 7 dávkovače. Proti vypadnutí ji zajistíme kolíčkem mm a délky 20 mm, jehož konce přihneme. Do víka 7 nalejeme dentacryl 4 (do výše vyznačené na obrázku) a necháme ho ztvrdnout. Do vytvrzeného dentacrylu vyvrtáme otvor pro přívodní dvoulinku 8, přišroubujeme objímku 3 pro žárovku 2 6 V (12 V) a na ni připevníme přívodní dvoulinku, kterou protáhneme vyvrtaným otvorem. Na druhý konec dvoulinky přišroubujeme zástrčku 9. Z plechu ti. 1 mm vyrobíme držák pro uchycení přerušovače 11, páčkového přepínače 10 a zásuvky 12. Po dokončení elektroinstalace podle schématu umístíme držák pod přístrojovou desku automobilu. Abychom mohli bílý vrchlík vyměňovat za oranžový, musíme oranžový kalíšek zkrátit asi o 12 mm. Tím dosáhneme vnějšího průměru 78 mm. MIROSLAV RADOMĚŘSKÝ 53

55 STROJE A NÁSTROJE STROJOVÁ PÍLA NA KOV Ručné rezanie kovu je namáhavé a veľmi nepresné. To ma priviedlo na myšlienku zostrojiť si strojovú pílku na kov, ktorou môžem rezať kovové rúrky aj profilový alebo plný materiál do priemeru 100 mm. Pílu poháňa elektromotor s výkonom 300 W, 1450 ot/min. Rýchlosť pohybu píly je asi 100 kyvov za minútu a pre túto rýchlosť treba zredukovať otáčky motora pomocou předlohového súkolesia. Pretože mnohí záujemci nebudú môcť zohnať ten istý typ súčiastok pohonu (t. j. elektromotor, předlohové koleso, ozubené koleso a brzdový bubon s rozetou 5 zo starého motocykla) a Jäklove profily na výrobu lavice, sú lavice píly aj poháňacia sústava nakreslené len informatívne. Presné výkresy sú teda nakreslené len pre najdôležitejšie súčiastky, t. j. vlastný rezací mechanizmus a zverák píly. Do rámu píly možno vkladať rezné plátky pre strojové píly dfžky 400 mm. V tom prípade sa použije napínacia príchytka 32. Pre rezné plátky do ručnej píly dĺžky 300 mm je určená napínacia príchytka 31. Zhotovenie základných súčiastok Lavica strojovej píly je zvarená z Jäklových profilov rozmerov 27 x 40 mm a 25 x 25 mm. Jej konštrukcia je na obr. 1 a 2. Uloženie puzdra kývneho čapu píly 2 na nosníkoch 3 a 4, ako je nakreslené na obr. 2, možno ešte vystužiť privarením krycieho zadného plechu (obr. 16). Tento plech hrúbky 3 mm nie je v rozpise uvedený. Rozmery niektorých súčiastok sú uvedené v rozpise, niektoré však treba upraviť podľa použitého materiálu (např. ak nahradíte Jäklov profil uholníkom L 30 x 30 mm). Ďalej, si sami zvolíme rozmery pozícií 53 až 62 a určíme rozmery na ich vzájomné rozmiestenie, pretože väčšinou sú to hotové výrobky a treba rešpektovať ich dané rozmery. Uvedené súčiastky však privaríme na konštrukciu lavice až pri konečnej montáži, tak isto ako upevňovacie matice 17 podľa vzájomnej polohy a rozmerov všetkých súčiastok. Vodidlo píly (obr. 3) zhotovíme z čiernej oceľovej rúrky priemeru 3/4". Rúrku odrežeme asi o 200 mrr dlhšiu ako treba a jeden koniec uzavrieme klátikom z mäkkého dreva. Potom rúrku dokonale naplníme suchým drobným pieskom, uzavrieme druhý koniec a miesto ohybu nahrejeme na vyhni aiebo autogénom a ohneme cez vhodnú guľatinu do tvaru podľa výkresu. Dĺžky obidvoch koncov upravíme a privaríme detaily podľa obr. 3. Ozuby zarážok 35 a 36 je lepšie privariť až pri konečnej montáži. Na tŕň rukoväti 85 nasadíme držadlá 84 z riadidiel bicykla. Rám píly (obr. 6) zhotovíme takým istým postupom ako vodidlo. Aby šmýkadla 29 dobre kĺzali po vodidle píly 25, treba pri zváraní detailov s rámom píly zachovať tento postup: Najskôr k rámu píly privaríme výstuhy 93, oko 21, pevnú príchytku 30 a maticu 49. Potom navlečieme šmýkadla 29 na vodidlo píly (podľa obr. 1) a stehovým zvarom privaríme rám píly 28 ku šmýkadlám. Tým zabezpečíme, že osi šmýkadiel a vodidla píly sa budú celkom zhodovať. Ak sa dopustíme chyby, dá sa ešte opraviť a až potom definitívne privaríme šmýkadla k rámu. Na hotovom ráme prevŕtame otvory so závitom M 1 2 v matici 49 na 0 12 mm. Otvor prevŕtame aj rúrkou rámu bude tvoriť vodidlo pre výmenné napínacie príchytky 31 a 32. K príchytkám patrí podložka 0 10,1 mm a krídlová matica na napínanie plátku píly 33. Na prichytenie plátku slúžia čapy 34, ktoré prípadne zabezpečíme závlačkami do otvorov 0 2 mm. Zverák (obr. 9) sa skradá z častí nakreslených na obr. 11 a 12. Základnú časť tvoria sane 66, spojené mostíkom 77 na jednej strane a držiakom čapu 67 na strane druhej. Po zvarení základných častí privaríme do polkruhového vybratia r = 8,5 mm v držiaku 67 čap pevnej čeľuste 68. Nakoniec privaríme aretačnú pätku 91 a upevňovacie pätky zveráka 80. Rozvinutý tvar pätiek nie je nakreslený v detaile, pretože je zrejmý z obr. 9. Dôležité je zachovať také isté rozstupy upevňovacích otvorov 0 12,1 mm, ako sú rozstupy upevňovacích matíc 17 na obr. 2. Ďalšou dôležitou súčiastkou zveráka je šmýkadlo, ktoré vyrobíme podľa obr. 11. (Pozor: vrchné vodidlo 70 privaríme až pri zostavovaní zveráka!) Do otvoru v držiaku čapu 72 zasunieme a privaríme čap 68, ktorý ponesie posuvnú čeľusť. Pred konečnou montážou ešte privaríme alebo zakolíkujeme medzi sane maticu 78 (obr. 9). Ak máme hotové aj ostatné diely (časti) potrebné na zostavenie zveráka, môžeme začať s montážou podľa obr. 9. Do matice saní 78 zaskrutkujeme skrutku zveráka 87, Texty k obrázkom uvedeným na str. 55 až 59: 54 Obr. 1. Celková zostava Obr. 2. Lavica pily konštrukčný pohľad Obr. 3. Vodidlo pily podzostava Obr. 4. Kladka podzostava Obr. 5. Ojnica podzostava Obr. 6. Rám píly podzostava Obr. 7. Napínač podzostava Obr. 8. Príchytky píly Obr. 9. Zverák zostava Obr. 10. Brzdový bubon s ozubeným kolesom podzostava Obr. 11. Šmýkadlo zveráka podzostava Obr. 12. Detaily zveráka Obr. 13. Pohľad na brzdový bubon s rozetou a ojnicou Obr. 14. Pohľad na pilu zospodu Obr. 15. Pohľad na pílu a zverák zhora Obr. 16. Pohľad na uloženie kývneho čapu píly

56 REZ B-B 55

57 56

58 57

59 58

60 Obr. 13 Obr. 15 Obr. 14 ktorý má páky 88. Medzi sane vložíme kompletné šmýkadlo a zaskrutkujeme do neho koniec skrutky 87. Ak je vrchná plocha saní aj šmýkadla v jednej rovine, priložíme na šmýkadlo vrchné vodidlo 70 a privaríme ho. Potom nasadíme kompletné čeľuste 73 a 74 na čapy 68 a doplníme podložkami 79 s maticami 76. Na takto zostavenom zveráku zvŕtame aretačné otvory na zabezpečenie pevnej čeľuste 73 v polohe kolmej na pozdĺžnu os saní alebo v polohe o 45 otočenej. Po presnom nastavení uhla čeľuste vyvŕtame cez aretačné oko čeľuste 89 pre uhol 90 otvor do aretačnej pätky 91 a pre uhol 45 otvor do saní zveráka, ako je to nakreslené na obr. 12. Za predpokladu, že sme už vyrobili napínač podľa obr. 7, ojnicu podľa obr. 5, príchytky píly podľa obr. 8, kladku podľa obr. 4 a detaily poz. 1, 2, 7, 18 a 96, môžeme sa pustiť do konečného zostavovania stroja. Montáž pily Najskôr upravíme brzdový bubon s rozetou podľa obr. 10. Kývny čap ojnice 18 privaríme a dbáme na to, aby jeho os bola rovnobežná s osou bubna. Do otvoru 0 52 v bubne 5 nasunieme dve ložiská 95 č a dištančné puzdro 96. K puzdru kývneho čapu 2 priložíme tanier vodidla píly a otvormi 0 32 v tanieri 26 aj v puzdre 2 prestrčíme kývny čap píly 1, ktorý zabezpečíme z druhej strany puzdra viečkom 7 a skrutkou 8. Aby tanier 26 nezvieralo k čelu puzdra kývneho čapu 2, podložíme vzdialenosť medzi čelom kývneho čapu a viečkom 7 niekoľkými podložkami tak, aby vodidlo píly voľne kývalo na kývnom čape. Na osadenie kývneho čapu 0 17 mm nasunieme kompletný brzdový bubon 5 a zabezpečíme ho plochou maticou 6 M 12 (obr. 13). Na vodidlo píly 25 nasunieme kompletný rám píly aj Obr. 16 s vloženým rezným plátkom. Vyskúšame, či sa rám po vodidle pohybuje voľne, bez zadierania. Pomocou ojnice 22 spojíme rám píly s kývnym čapom 18, ktorý je privarený na bubne 5. Jeden koniec ojnice s osadením 0 14 mm zasunieme do oka rámu píly 21, z druhej strany oka dáme podložku a ojnicu zabezpečíme skrutkou 106, aby nevypadla (obr. 16). Súčasne nasunieme aj druhý koniec ojnice s ložiskovým domčekom 23 a ložiskom č zabezpečeným Segerovou poistkou na kývny čap 18. Zabezpečíme ho podložkou 19 a maticou 20 (obr. 13). Po zostavení rezného mechanizmu položíme kompletný zverák na plech lavice a upravíme ho do vhodnej polohy na rezanie (obr. 15). To znamená, že vyskúšame optimálnu polohu zveráka voči reznému plátku pri polohe čeľustí 90 a 45. Potom obrysujeme otvory v upevňovacích pätkách zveráka na plech lavice 15. Možno, že sa pritom zmenia udané kóty umiestnenia rohovej matice 17 (55 a 54 mm). Do narysovaných stredov potom navŕtame štyri otvory 0 13 mm a privaríme štyri matle 17 podľa rezu B B na obr. 2. Na privarené matice položíme zverák a priskrutkujeme štyri skrutky M12. Na tieto skrutky ešte zospodu plechu 15 naskrutkujeme štyri matice M12, ktoré zabezpečujú skrutky, aby nepovolili. V tejto fáze montáže upravíme činnosť zarážok vodidla píly. Vodidlo píly 25 zdvihneme asi do takej polohy* ako je nakreslené na obr. 1 (stred rezného plátku je asi 120 mm nad rovinou saní zveráka). K ozubu 35 (obr. 3) priložíme kompletnú kladku vyrobenú podľa obr. 4 a presvedčíme sa, či je dĺžka kladky správna. Ak nie je, musíme predfžiť alebo skrátiť dĺžku konzolky 40 a až potom môžeme kladku 59

61 definitívne privariť k priečnej spojke lavice 10, ako to vidieť na obr. 2. Do jednej príložky 39 vyvŕtame otvor 0 1,5 mm, do ktorého zachytíme špirálovú pružinu. Druhý koniec pružiny zachytíme do otvoru 0 1,5 mm, vyvŕtaného do rúrky vodidla píly (obr. 3). Pružina priťahuje kladku k ozubu, takže nastane samovoľné odistenie píly, kým je v hornej polohe. Po vyskúšaní správnej činnosti zarážky hornej polohy sklopíme vodidlo píly dolu tak, aby dolná hrana rezného plátku bola asi 3 až 5 mm pod hornou rovinou saní zveráka. V tejto polohe musí čelo ozuba 36 dosadať na výstuhu 16. Naznačíme si polohu ozuba a privaríme ho. Ak sme ozub privarili už skôr, dá sa sklon zväčšiť len odpilovaním čela ozuba. Na dokončenie montáže rezného mechanizmu píly chýba už len upevniť napínaciu kladku 50, ktorá priťahuje rám píly cez lano a pružinu do záberu. Na nohy lavice 11 privaríme dva pozdĺžne nosníky napínača 63, ako je nakreslené na obr. 1. Vzdialenosť medzi nimi je 80 mm a výška ich umiestenia sa bude riadiť polohou čapu 54. Na čap pružiny napínača 82 (obr. 3) zavesíme pružinu 47 a lano 46 upevnené na jej druhom konci prevliekneme otvorom v plechu lavice do priestoru pod lavicou. Potom vedieme lano cez kladku 50 na navijak lana 48. Z obr. 1 vidieť, ako musia byt súčiastky usporiadané, aby napnuté lano malo voľný priechod. Postupne privaríme aj kladku 50 a vlastný napínač (obr. 14). Najskôr privaríme konzoly napínača 64 na puzdro 43 a potom podľa dráhy lana napínača určíme umiestenie celého napínača na pozdĺžnych nosníkoch 63. Na konzolu 64, ktorá je privarená pri rohatke 42, upevníme západku 65. Na obr. 7 je v reze vidieť spôsob upevnenia konca lana napínača pomocou červíka M3. Koniec lana zaspájkujeme mosadzou a opilujeme na 0 Z mm. Poslednou montážnou operáciou je upevnenie poháňacieho mechanizmu. Toto si musí každý konštrukčne vyriešiť sám podľa rozmerov použitých súčiastok. Najskôr zostavíme súčiastky predlohy (obr. 14). Na hriadeľ predlohy z jednej strany nasadíme ozubené koteso 59 a předlohové koleso 58. Obidve kolesá na hriadeli pevne spojíme např. klinkom. Na druhej strane hriadeľa 60 budú dve ložiská vzdialené od seba asi 40 mm. Túto vzdialenosť najlepšie zabezpečíme tak, že na hriadeli urobíme pre ložiská osadenie. Koniec hriadeľa s ložiskami zasunieme potom do puzdra 61, na ktorom sú privarené vzpery 62. Kompletnú predlohu aj so vzperami provizórne upevníme na spodnú časť plechu lavice (obr. 14); potom položíme na ozubené koleso 5 a ozubené koleso predlohy 59 reťaz. Správnu polohu predlohy upravíme tak, aby obidve ozubené kolesá boli v jednej zvislej rovine a privaríme obidve vzpery predlohy podľa obr. 14. Vrchná výstuha 14 by mala byť nad miestom, kde sa opiera ľavá vzpera 62 (obr. 1). ktorý dávame pod pílu tak, aby doň padali piliny a uľahčilo sa tak čistenie stroja (obr. 15). Po dokončení montáže a vyskúšaní funkcie celý stroji rozoberieme a súčiastky (okrem klzných a pracovnýchl plôch) natrieme ochranným náterom. Ostatné plochy! ľahko nakonzervujeme, klzné plochy namastíme a ložis-l ká naplníme tukom. Tieto opatrenia sú zárukou dlhej životnosti a spoľahlivosti strojovej píly. Funkcia píly Najskôr uvoľníme napínaciu pružinu a vodidlo rámuj píly zdvihneme tak, aby zarážka zapadla a držala pík v zdvihnutej polohe. Materiál určený na rezanie upneme do zveráka, spustime motor, chytíme vodidlo píly za rukoväť, mierne nadvihneme a citlivo spustíme pílu ne materiál a podľa potreby napneme pružinu pomocoi navijaka. Ak chceme zväčšiť záber píly, pootočímd kľučkou navijaka vpravo (v smere hodinových ručičiek] a začneme navíjať lanko, ktoré pomocou kladky vedieme na pružinu, zväčšujúcu záber píly. Aby sa lank^ nerozvíjalo, zapadá do ozubeného kolieska rohatka ktorá nedovolí samovoľné roztočenie. Ak chceme lanki uvoľniť, pootočíme kľučku vľavo, cievočka navijaka s mierne uvoľní a začne sa pretáčať. Konštrukciu LUMÍRA HELEBRANT/j opísal a nakreslil JOSEF ŠŤASTNÍ Rozpis materiálu Ten istý postup zachováme aj pri upevňovaní konzoly elektromotora. Elektromotor s remenicou 57 a vlastnou konzolou 55 spojíme čapom 54 s konzolou 53. Tento celok potom vyrovnáme, aby remenica elektromotora bola v rovnakej rovine s předlohovým kolesom; pomôžeme si klinovým remeňom 52 vloženým do drážok obidvoch remeníc. Až potom definitívne privaríme konzolu 53 k plechu lavice píly (obr. 14). Zostáva napínacia pružina 51, ktorú jedným koncom upevníme na teleso elektromotora a druhým koncom na pozdĺžny nosník napínača 63. K úplnej kompletizácii píly patrí elektrická inštalácia k motoru a ističu. Dôrazne upozorňujeme, že inštalácia sa musí nulovat a musí zodpovedať príslušným predpisom ESČ. -? Príslušenstvo môžeme doplniť plechovým žliabkom, 60

62

63

64

65 TENTOKRÁT S TRANZIS- TOROVÝMI RADIOPŘIJÍ- MAČI TESLA. Pamatujete si na dobu první tranzistorové exploze"? V parku, v lese, na ulici, v dopravních prostředcích, všude řvaly tranzistory. Ta doba je už na štěstí téměř za námi; teď se mluví o době druhé tranzistorové exploze", která však už není pohromou pro lidi, toužící po klidu. Tranzistorový radiopřijímač začal účelně sloužit člověku jako pohotový informátor i zábavný společník na cestách, na procházkách, na víkendu, při odpočinku i při práci venku i doma. Není zvláštností vidět ma-, minku nebo tatínka, kteří si procházku s dětským kočárkem odbývají" při poslechu tranzistorového radiopřijímače. Některé vynalézavé maminky dokonce v době, kdy musí být vzdáleny, nechávají v blízkosti dítěte jako zvukového" společníka právě tranzistorový radiopřijímač. Také motoristé, zabývající se ve volném čase ať už z nutnosti nebo z potěšení údržbou auta, mají poblíž společníka tranzistor". TRANZISTOROVÉ RADIOPŘIJÍMAČE TESLA - KVALITA - ELEGANCE - UŽITEK