Workshopy přežití Katarzyny Boni. Napsal uživatel Eliška Dubcová Pondělí, 06 Listopad :07 - Aktualizováno Pondělí, 06 Listopad :13

Transkript

1 Katarzyna Boni (*1982), absolventka Polské školy reportáže Institutu reportáže ve Varšavě, si ukousla velký dokumentaristický krajíc a spořádala jej do posledního drobečku. Ganbare! Workshopy smrti (Absynt 2017, překlad Michal Alexa) jsou skvělou reportáží o jedné z největších živelních katastrof posledních let, zemětřesení a cunami v japonském regionu Tóhoku a následné havárii v jaderné elektrárně Fukušima I v roce Za tuto knihu postoupila do finále při udílení prestižní polské reportérské Ceny Ryszarda Kapuścińského. Ganbare! Bojuj! Imperativ, ze kterého živelní pohromy v regionu Tóhoku udělaly nejfrekventovanější japonský výraz, slovo, které může zachránit život. Ne jeden, ale desetitisíce. A po sérii katastrof způsobených zemětřesením v roce 2011 se skutečně počítal každý jednotlivec. Lidé, kteří zažili havárii jaderné elektrárny Fukušima I (Fukušima Daiiči) 11. března toho roku, budou mít navždy ono datum zaznamenáno v paměti. Vzalo jim blízké, střechu nad hlavou, důvěru ve vládu země, ve které žijí, a mnohdy i sílu jít dál v reakci na březnové události vzrostl počet sebevražd. S následky katastrofy se Japonsko dosud nevyrovnalo, radioaktivní odpad se likviduje dodnes, lidé, kteří se vyskytovali v zasaženém území, stále přesně nevědí, nakolik záření ohrozilo jejich zdraví a zdali je jejich bydliště již bezpečné. 1/6

2 Havárie jaderné elektrárny byla vyvolána neobyčejně silným zemětřesením a následným cunami, při němž došlo k postupnému zatopení čtyř jaderných reaktorů. Dlouhý reakční čas vládních představitelů i představitelů elektrárenské společnosti ve chvíli, kdy se hrálo o minuty, stál život nejen pracovníky elektrárny, kteří byli radioaktivnímu záření vystaveni po dobu delší než nezbytně nutnou, ale i obyvatele přilehlých oblastí, kteří nejenže nebyli včas evakuováni, ale nedostali ani plnohodnotné informace o míře nebezpečí. Japonci, jejichž původní nedůvěra v bezpečnost jaderné energetiky začala opadat v druhé polovině šedesátých let, začali po fukušimské katastrofě znovu protestovat proti atomové energii. Nešlo však pouze o jadernou havárii, ta byla pouhým důsledkem řetězení geofyzikálních jevů, které jsou pro Japonsko poměrně všedním fenoménem. Děti se ve škole učí o mechanismu zemětřesení, pravidelně probíhají nácviky evakuace, lidé jsou si vědomi nebezpečí tektonických jevů, které mohou vyvolat zvednutí masivního pustošivého vodního sloupce cunami. Je třeba si uvědomit, že všední životy Japonců, a tedy i jejich kultura jsou vzhledem ke geografické poloze japonských ostrovů natolik spjaté s každodenním nebezpečím, že je sebezáchovné začlenit je do svého života jako jeho nevyhnutelnou součást. (Sám fakt, že cunami dalo jméno právě Japonsko, je příznačný, neboť z oblastí Pacifiku bývá jeho největší obětí právě tato země). 2/6

3 Katarzyna Boni odkrývá problematiku ve všech jejích vrstvách a využívá různorodé reportážní prostředky, aby podala co nejucelenější obraz kolektivní hrdina zde funguje jako organismus, ale teprve konkrétní příběhy z událostí dělají tragédii. Autorka zvládla být uvnitř příběhu i vně, mluvila s místními, o nichž se dočetla v anglicky psaných The Japan Times, a otvírala jim rány. Příběhy však začlenila do širšího rámce způsobu, jakým Japonci vnímají přírodní katastrofy a jak je reflektují v každodenním životě. Zemětřesení i cunami jsou chápány nejen jako jev geofyzikální, ale také jako faktor, který chtě nechtě spoluutváří japonskou kulturu v širším slova smyslu a její mytologii. Soužití s oceánem je jednou z jejích ustavujících složek, taktéž zemětřesení, zastoupené původně bezejmenným bohem, později nazvaným Namazu, obrovským sumcem, co žije pod zemským pláštěm. Stejně důležit á je však pro autorku japonská eschatologie a folklor, který se opírá jak o šintoistické kami, tedy jakési esence zvířat, rostlin, lidí i přírodních jevů, tak o buddhismus. Stěžejní je také víra v duchy, v zemřelé, kteří pokud nebyli pohřbeni s náležitými rituály nebo pokud zemřeli nepřirozenou smrtí, bloudí mezi živými a nedojdou pokoje. Nutnost toho, aby byli zesnuvší blízcí přivedeni zpět domů a nezůstali bezejmennými torzy, je vzhledem k rozsahu katastrofy jedním z nejdůležitějších témat knihy. Řádně se postarat o mrtvé je stejně důležité jako zůstat naživu, následná péče o pozůstalé tak v Japonsku, kde psychoterapie nemá tradici ani není běžně dostupná, připadne dobrovolníkům, mnichům či šamankám, kteří umějí zprostředkovat poslední komunikaci se zemřelým. Reportérský počin Katarzyny Boni je poctivě odvedenou prací, o rozsahu jejích rešerší svědčí i dlouhé a velice adresné poděkování lidem, kteří autorce (nejen) v Japonsku pomohli zorientovat se v místních reáliích. Reportáž, umně beletrizovaná pro účely evokace pojednaných událostí, čtenáři skutečně přiblíží japonské vidění světa. A bez nadsázky lze říci, že po jejím přečtení se jeho šance na přežití živelních katastrof výše uvedeného charakteru mnohonásobně zvýší. 3/6

4 Nakladatel: Absynt Rok vydání: 2017 (1. vydání) Překlad: Alexa, Michael Počet stran: 296 Vazba knihy: brožovaná ISBN: Ukázka z knihy: Ganbare! je od 11. března 2011 slovo, které se v Tóhoku, severozápadním regionu Japonska zničeném cunami, opakuje nejčastěji. Píše se na cedule podél cest, tisknou je místní noviny, vyslovují představitelé vlády, ale i umělci, novináři, dobrovolníci. Celé Japonsko volá: Ganbare! Dejte do toho všechno! Držte se! Bojujte! Je to na vás! Odpadky V roce 2012 začaly na pobřeží Aljašky vyplouvat odpadky. Ve změti polystyrenu, kanystrů, rybářských sítí a zlámaných trámů nacházeli návštěvníci pláže také předměty, které pocházely z jiné reality. 4/6

5 Plastový sandálek. Porcelánovou misku. Ochrannou přilbu. Zapalovač. Dřevěnou figurku válečníka. Láhev šampónu. Volejbalový míč podepsaný modrým fixem. Dětskou botu zavázanou na kličku. Ořezané pastelky. Jednoho mrazivého únorového dne David Baxter zdvihl z písku žlutou bójku s černým znakem 慶. Rozhodl se, že jejího majitele najde. O patnáct měsíců později ve městě Minamisanriku, 430 kilometrů na sever od Tokia, otevřela paní Sakiko Miura novou restauraci za peníze, které jí půjčila banka. Pak restauraci spláchlo cunami. Stejně jako dům paní Miury a pobřežní čtvrti města. O tom, že se bójka s názvem její restaurace našla na Aljašce, se paní Miura dozvěděla až z televizního pořadu, ve kterém vystoupil David Baxter. Znak 慶, Kei, namalovaný na bójce, je první ze dvou znaků kandži jména jejího muže, který se jmenoval Keigo. Zemřel před 30 lety. Žena zůstala sama se čtyřmi dětmi. Rodinu se snažila uživit přivýdělkem v místních hospůdkách. Po čtyřicítce si dálkově udělala maturitu. V 50 otevřela vlastní restauraci Keimeimaru, ve které prodávala pouze speciality z lokálních surovin: mořské plody, kaviár z lososích jiker a ryby. Rekonstruovaná restaurace paní Miury je jediná budova, která stojí na místě někdejší obytné čtvrti Minamisanriku. Scházejí se zde někdejší sousedé, kteří se rozprchli po dosavadních 5/6

6 úkrytech. U zdi, na stole ozdobeném květinami, leží žlutá bójka. Vedle ní fotografie Davida Baxtera. David Baxter se spojil ještě s dalšími sedmi lidmi, jejichž věci sebral v písku na pláži. Ostatní na své majitele stále čekají. Jejich fotografie si lze prohlédnout na stránce Tsunami Return. Jedním z hostů restaurace paní Miury byl rovněž David se svou rodinou. 6/6