Teorie práva VOŠ Sokrates. Právní normy l.

Transkript

1 Teorie práva VOŠ Sokrates Právní normy l.

2 Norma obecně Norma ve svém původním, obecném významu je pravidlo stanovící, že něco má být. Výše uvedené platí i pro normu právní, která je jedním z pravidel lidského chování. Takových pravidel je ovšem víc (pravidla stanovená normami morálky, náboženství či jiných normativních systémů) Všechny normy včetně norem právních jsou normami společenskými, což znamená že upravují popř. regulují chování osob v určité společnosti Společným rysem všech společenských norem je tzv. normativní nexus: že něco má, nemá být, smí, nesmí být. Základem tedy je odlišit právní normu od jiných pravidel lidského chování. Specifickým rysem pro odlišení PN od ostatních norem společenských je, že právo je výrazem mocenské koordinace vztahů ve společnosti.

3 Pojem právní normy - znaky Právní normy se od ostatních společenských norem liší: 1. Způsobem formování PN 2. Formou vyjádření PN 3. Způsobem ochrany PN Vysvětlit pojem právní normy lze ze dvou pohledů: 1. Kvantitativního vysvětlení vztahu PN jako prvku systému práva k tomuto systému jako celku 2. Kvalitativního - vysvětlením toho čím se právní norma liší od jiných pravidel lidského chování tzn. od norem náležejících do jiných, mimoprávních, normativních systémů

4 Pojem právní normy - znaky Z hlediska kvantitativního je PN charakterizována jako nejmenší část pr. řádu, která sice sama má svou vlastní, vnitřní strukturu a tím i své vlastní strukturální části, ve vztahu k pr. řádu jako celku je ale sama jeho částí. Právní normy jsou v tomto smyslu základními stavebními kameny právního řádu. Ve své vnitřní struktuře se právní norma člení na část podmiňující a část podmíněnou (hypotéza, dispozice, sankce), anebo jednotlivé v ní obsažené normativní modality (příkazy, zákazy, dovolení) Tyto strukturální prvky PN však nejsou součástí pr.řádu, ale jsou částmi samotné pr. normy.

5 Pojem právní normy - znaky Z hlediska kvalitativního, jsou základními znaky PN jejichž úhrn je pro ni specifický Regulativnost Právní závaznost Obecnost Vynutitelnost státním donucením Právní norma je tedy obecně závazným pravidlem chování jehož dodržování je zabezpečováno státním donucením.

6 Znaky právní normy Formální znaky PN: 1. Právní normu vydal ústavou oprávněný subjekt 2. Náležitá, zákonem předepsaná publikace Materiální znaky PN (kvalitativní vlastnosti PN): Regulativnost Právní závaznost Obecnost Vynutitelnost státní mocí

7 Materiální znaky Regulativnost tato vlastnost vyplývá z charakteru PN jako společenského regulativu Nejedná se o pouhou modální větu má býti s jakýmkoliv obsahem, vyslovenou právotvorným subjektem(státem). Právní norma je právotvorným subjektem vydávána, aby ve společnosti něco regulovala. Předmět (objekt) o němž se právní norma vyslovuje, že má být musí být tedy vhodný k regulaci (musí být regulovatelný). Pokud by tento znak PN chyběl, a i když by PN ostatní znaky měla, byla by jen právní normou zdánlivou. Měla by sice formální znaky PN, ale nemohla by jako právní norma působit. Např. dovedeno ad absurdum právní norma splňující formální znaky, která by lidem přikazovala dožít se určitého věku.

8 Materiální znaky Právní závaznost - těsně souvisí se znakem předešlým Vyplývá přímo z její společenské podstaty Kdyby byly uznány i právní normy nezávazné,tj, takové, které pouze doporučují či radí atd. znamenalo by to že rozdíl mezi právními normami a ostatními společenskými normami by byl pouze ve formálních znacích právní normy, čímž by byla ztracena jejich společenská podstata Jestliže by znakem PN nebyla její závaznost, nejednalo by se o právní normu Takové normy, lze nalézt i v platném právním řádu Např. 2 ZOR Muž a žena, kteří chtějí spolu uzavřít manželství, mají předem poznat navzájem své charakterové vlastnosti a svůj zdravotní stav, aby mohli založit manželství, které splní svůj účel. Závaznost PN vzniká z postavení subjektu práva (FO, PO) ve státu, tkví tedy v přímém vztahu subjektu práva (adresáta) a státu, jako subjektu normotvorného

9 Materiální znaky Obecnost Aby určitá norma byla normou právní, je třeba aby její závaznost byla obecná, aby tedy byla nejen závazná, ale aby byla závazná obecně. Obecnost PN znamená jednak její obecnost co do předmětu právní úpravy, jednak co do subjektů právní normy (adresátů kterým je určena). Obecností právní normy co do předmětu se rozumí to, že právní norma obecně vymezuje svou skutkovou podstatu a nikdy neřeší určitý konkrétní právní případ. Pokud by tak nějaký právní předpis činil, nebylo by to které ustanovení PN, ale jednalo by se o individuální akt, vydaný právním předpisem Obecnost PN co do jejich subjektů Obecnost spočívá v absolutním působení právní normy, tj. v tom, že právní norma zakládá univerzální povinnost všech subjektů práva zdržet se jakéhokoliv chování, které by bylo s právní normou v rozporu Takové chování by bylo chováním objektivně protiprávním To platí i v případě, kdy právní norma sama ze svého zákazu či příkazu připouští výjimku (subjekt, výjimka splnění, ostatní nerušit)

10 Materiální znaky Obecnost PN co do jejich subjektů však neznamená její působení vůči neurčitému počtu subjektů, ale mohou se týkat i jen určitého počtu subjektů práva (např. živnostníků, vojáků, zaměstnanců aj.). Pro posouzení obecnosti PN co do jejich subjektů, není tedy rozhodující kvantitativní hledisko(počet subjektů). Obecnost PN co do subjektů neznamená, že by PN musela být adresována každému, že by počet jejich subjektů musel být neomezený či neurčitý. Počet adresátu výše zmíněných PN je tedy omezený a zároveň určitý. Obecnost těchto norem spočívá tedy nikoliv v tom, že je adresována všem subjektům práva, ale že je adresována např. všem vojákům. Obecnost PN tedy nespočívá v počtu jejich subjektů,ale ve způsobu jejich určení, tzn. v tom, že jsou určeny jako skupina subjektů vymezená určitými obecnými znaky. Obecnost PN co do jejich subjektů je pak dána tehdy, jestliže jejím subjektem jsou všechny subjekty práv, které jsou prvkem dané množiny. PN může být adresována i jen jednomu subjektu(př. prezident).

11 Materiální znaky Vynutitelnost Definiční znak spojený s právní závazností PN Nejde o totéž, právní norma není právně závaznou jen proto, že je jí propůjčeno státní donucení. Právní závaznost je v právní normě samé, vyplývá z její společenské podstaty. Stanoví adresátovi právní povinnost a neponechává na jeho vůli jak se má zachovat, vybírá způsob chování popř. alternativně více chování, kterými se adresát má zachovat a stanoví je jako povinná. Z právní povinnosti samé však nevyplývá, že jí ten, kdo ji má dobrovolně splní. Mocí, která je povolána k tomu, aby tuto povinnost vynutila je moc státní. V širším pojetí znamená péči a garanci státu za dodržování PN. Nedodržení PN stát vynucuje ukládáním sankcí. Pojem sankce je znám jako újma, která se má strpět za porušení právní povinnosti a v důsledku toho je oproti státnímu donucení užším pojmem.

12 Tvorba právních norem Tvorbu právních norem lze vymezit jako vytváření právních norem jako obecně závazných pravidel, uznaných a vynucovaných státem (resp. společenstvím států). Právní normy vznikají zpravidla v záměrném procesu rozhodnutím orgánu veřejné moci, mohou však být vytvářeny též konsenzem, tj. ve formě normativní právní smlouvy (zvláště v mezinárodním právu mezi státy jako suverénními právními subjekty), nebo spontánně, v podobě právního obyčeje na základě dlouhodobé tradice, avšak i zde prostřednictvím uznání ze strany států či společenství států. V kontinentálním typu právní kultury je hlavním způsobenm tvorby práva legislativní proces. V angloamerickém typu právní kultury se uplatňují při tvorbě práva vedle zákonů (a jiných právních předpisů) též soudní precedenty a event. i jiné prameny práva. Tvorbu práva je třeba odlišit od interpretace práva. Některé metody interpretace sice jdou za rámec interpretovaného textu a lze hovořit o určitém dotváření práva (právních norem), avšak z hlediska legality je důležité, že pomocí interpretačních metod lze event. vyplňovat i mezery v právu de lege lata, nikoliv však de lege ferenda.

13 Tvorba právních norem Existuje tedy několik způsobů tvorby právních norem: 1) imperativně (autoritativně) - právní normy vznikají buď v legislativním procesu (a priori stanoví závazné pravidlo chování), nebo v rámci rozhodování soudů, tj. jako soudní precedenty (lze hovořit o aposteriorní tvorbě práva), 2) konsenzuálně - v podobě normativních právních smluv. 3) konvencí (spontánně) - úpravních obyčejů a právních principů, tedy u nepsaného práva. Na základě tohoto členění lze pak hovořit i o rozdílech mezi psaným právem nepsaným právem. Taktéž se zde ukazuje rozdíl mezi tvorbou práva autonomní heteronomní

14 Tvorba právních norem Psaným právem se rozumí právo vytvářené v legislativním procesu (zákony, jiné právní předpisy), jakož i normativní právní smlouvy. Právem nepsaným právní normy v podobě právních obyčejů a soudních precedentů, resp. též právní principy. V sociologických přístupech k právu se pak pojem nepsané právo chápe vně formálně závazných pramenů práva v podobě soustavy pravidel fakticky ovlivňujících chování lidí, rozhodování soudů apod. (tzv. živé právo"). Autonomní tvorbou práva se rozumí právo vytvářené samotnými nositeli práv a povinností (zejména v rámci smluvní autonomie dané normami heteronomního práva). Heteronomní tvorbou práva se rozumí právo vytvářené nezávisle na nositelích práv a povinností (zejména zákonné a soudcovské právo).

15 Tvorba právních norem legislativní proces Legislativní proces je postup, jehož cílem je přijetí právního předpisu, resp. jeho změna či zrušení. Formální a právem poměrně podrobně upravený proces tvorby právních norem, kdy zejména závěr legislativního procesu je upraven právem velmi podrobně a striktní dodržování takto stanovených pravidel je jedním z předpokladů, aby v tomto procesu vytvářená právní pravidla získala plnou kvalitu právních norem. Legislativní proces chápeme doslovně jako proces tvorby zákonů, v širším slova smyslu jde o proces tvorby všech právních předpisů. Legislativní proces se rozpadá do jednotlivých fází (stadií).

16 Tvorba právních norem legislativní proces Vlastní legislativní proces sestává ze čtyř stadií: zákonodárná iniciativa, projednání návrhu zákona, hlasování o návrhu zákona, promulgace zákona.

17 Legislativní proces zákonodárná iniciativa Zákonodárnou iniciativou se rozumí podání kvalifikovaného návrhu zákona (včetně ústavního). Kvalifikovaného v tom směru, že zákonodárný sbor je povinen se jím zabývat. Jinak může návrh na přijetí zákona podat v zásadě každý, pokud však navrhovatel nepatří mezi subjekty se zákonodárnou iniciativou, jde o pouhý podnět pro zákonodárce, jímž se může, ale nemusí zabývat. Aby byl takový podnět projednán, musí jej jako návrh zákona podat subjekt se zákonodárnou iniciativou, a to v zákonem stanovené formě. Existují dva základní subjekty oprávněné k podání návrhu zákona: členové zákonodárného sboru - poslanec či skupina poslanců, výkonná moc - v prezidentském systému jde o hlavu státu, v parlamentním systému je to vláda jako kolektivní orgán (návrhy některých zákonů může podat pouze vláda, např. v ČR návrh státního rozpočtu).

18 Legislativní proces zákonodárná iniciativa V Ústavě ČR je taxativně vymezen okruh subjektů s pravomocí podávat návrhy zákonů. Může to být poslanec, skupina poslanců, Senát (jako celek), vláda zastupitelstvo vyššího územního samosprávného celku (tedy kraje). Pouze vláda podává návrh zákona o státním rozpočtu, jakož i návrh státního závěrečného účtu.

19 Legislativní proces projednávání zákona Předseda Poslanecké sněmovny, jemuž se návrhy zákonů v ČR předkládají, zajistí jeho rozeslání všem poslancům a zařadí jej na pořad schůze Sněmovny. Vlastní projednání probíhá ve více fázích (tzv. čteních), v České republice existuje trojí čtení návrhu zákona: 1. čtení Probíhá v plénu jako celku (v Poslanecké sněmovně). Diskutuje se o kvalitě, významu, účelu návrhu zákona. Probíhá tedy obecná rozprava o potřebnosti a kvalitě navrhované úpravy. Usnesení Sněmovny může rozhodnout o zamítnutí nebo vrácení navrhovateli k dopracování nebo přikázání návrhu k projednání výboru. Ke přijetí usnesení je vždy třeba předem daný počet hlasů poslanců (nadpoloviční většina přítomných poslanců, přítomna však musí být minimálně jedna třetina všech poslanců, která podle Ústavy ČR představuje minimální kvorum usnášeníschopnosti). Lhůta pro projednám návrhu zákona ve výboru je 60 dnů od rozhodnutí o jeho přikázání, tuto lhůtu může Sněmovna zkrátit nebo prodloužit zásadně o 20 dnů.

20 Legislativní proces projednávání zákona 2. čtení Druhé čtení se soustřeďuje na jednání ve výboru, kterému byl návrh přikázán, a končí usnesením, v němž zejména doporučí Sněmovně, zda má návrh zákona schválit, či nikoliv. Může formulovat též změny nebo doplňky návrhu zákona. Poté se koná obecná rozprava v plénu Sněmovny, po níž může Sněmovna vrátit návrh zákona výboru k novému projednání nebo rozhodnout, že návrh zákona zamítá. V opačném případě následuje rozprava podrobná, během níž se předkládají k návrhu zákona pozměňovací, popř. jiné návrhy. I po podrobné rozpravě může Sněmovna vrátit návrh zákona výboru k novému projednání nebo rozhodnout, že návrh zákona zamítá.

21 Legislativní proces projednávání zákona 3. čtení Smyslem třetího čtení je odstranit případné nejasnosti a vady návrhu zákona, lze navrhnout pouze opravu legislativně technických chyb, gramatických chyb, chyb písemných nebo tiskových, úpravy, které logicky vyplývají z přednesených pozměňovacích návrhů. Navrhovaná právní úprava se tedy hodnotí z legislativního hlediska (posuzují se jazykové a logické nepřesnosti). Pokud by byla otevřena věcná rozprava, musí být hlasováno o návratu návrhu do druhého čtení. Mezi druhým a třetím čtením je zpravidla krátká lhůta (minimálně 24 hodin). Třetí čtení končí závěrečným hlasováním. Pokud byl zákon ve třetím čtení přijat, je postoupen Senátu.

22 Legislativní proces projednávání zákona Senát Parlamentu ČR má v legislativním procesu relativně slabou pozici. Přicházejí v úvahu tyto možnosti jeho rozhodnutí: Senát svým usnesením návrh zákona schválí, zamítne, vrátí Poslanecké sněmovně s pozměňovacími návrhy, vyjádří vůli nezabývat se jím, vůbec jej neprojedná.

23 Legislativní proces projednávání zákona Pokud Senát zákon schválí, je zákon přijat a může být postoupen prezidentu republiky k podpisu. Pokud jej zamítne, může Poslanecká sněmovna setrvat na svém a nadpoloviční většinou všech poslanců Senát přehlasovat. Vrátí-li Senát návrh zákona s pozměňovacími návrhy, může je Poslanecká sněmovna přijmout, nebo setrvá na své verzi a Senát přehlasuje. Jestliže Senát vyjádří vůli se návrhem zákona nezabývat, nebo jej ve lhůtě třiceti dní vůbec neprojedná, je zákon přijat. V případě ústavních zákonů však nemůže být Senát přehlasován. Ústavní zákony schvaluje Poslanecká sněmovna třípětinovou většinou všech poslanců a Senát třípětinovou většinou přítomných senátorů. Některé další zákony schvalují obě komory Parlamentu ČR nadpoloviční většinou (např. volební zákony). Naopak zákon o státním rozpočtu a státní závěrečný účet Senát vůbec neprojednává.

24 Legislativní proces projednávání zákona Poté, co návrh zákona prošel některým z výše uvedených způsobů Senátem, dostane jej k podpisu prezident republiky. Má možnost použít suspenzívního veta. Musí se vyjádřit ve lhůtě patnácti dnů ode dne, kdy mu byl postoupen. Použije-li veto, může jej nadpoloviční většina všech poslanců přehlasovat a setrvat tak na svém rozhodnutí. Jestliže však prezidenta nepřehlasuje, zákon přijat není. Pokud je prezidentovo veto přehlasováno (v dosavadní české legislativní praxi dosud vždy), následuje vyhlášení zákona. Suspenzívní veto nemůže prezident republiky použít vůči ústavním zákonům.

25 Legislativní proces vyhlášení (promulgace) zákona Může zahrnovat i momenty ověřování zákona - zda byl dodržen legislativní proces z hlediska ústavní a zákonné úpravy. V České republice podle platné úpravy může hodnotit ústavnost legislativní procedury Ústavní soud, avšak až poté, kdy zákon nabyl platnosti a byl předložen Ústavnímu soudu k posouzení ve smyslu zákona o Ústavním soudu. Podpisy ústavních činitelů v České republice nejsou spojeny s právními důsledky (v pořadí - předseda Poslanecké sněmovny, prezident republiky, předseda vlády). Zákon musí být vyhlášen (publikován) ve Sbírce zákonů. Bez publikace v úplném znění nemůže zákon nabýt platnosti. Sbírka zákonů je hlavní oficiální sbírka právních předpisů a dalších nejvýznamnějších aktů státních orgánů České republiky. Jsou v ní vyhlašovány nejen zákony, zákonná opatření Senátu a podzákonné právní předpisy s celostátní působností, ale i některé nálezy Ústavního soudu a další významná sdělení (např. rozhodnutí prezidenta republiky o vyhlášení voleb). Lokální předpisy se publikují způsobem, stanoveným příslušnými zákony (v ČR zákon o obcích, zákon o krajích a zákon o hl. městě Praze).

26 Legislativní proces vyhlášení (promulgace) zákona Účinnost právního předpisuje třeba striktně odlišovat od jeho platnosti. Platnost právního předpisu je však základním předpokladem účinnosti. Z toho také vyplývá, že právní předpis z hlediska časového nemůže nikdy nabýt účinnosti dříve, než se stane platným. Pokud by k tomu došlo, jednalo by se o pravou retroaktivitu, nebylo by možno uplatňovat zásadu ignorantia legis non excusat a byl by to důvod pro zrušení právního předpisu Ústavou k tomu určeným státním orgánem (v ČR zákonodárcem, Ústavním soudem). Účinnost právního předpisu je taková vlastnost, která spočívá v možnosti způsobit následky s přijetím normy vymezené, tj. jeho aplikovatelnost na normou upravené právní vztahy. Účinnost právního předpisu nastává dnem, který je uveden v jeho posledním ustanovení, jinak patnáctý den po jeho oficiálním vyhlášení. Účinnost právní normy představuje tedy okamžik, od kdy začíná časová působnost normativní úpravy v ní obsažené.

27 Legislativní proces účinnost Stanovení účinnosti se může vázat na: a) čas, následně vznikají možnosti: aa) účinnost se kryje s platností právní normy (v České republice výjimečně, vyžaduje-li to naléhavý obecný zájem), ab) účinnost právní normy je stanovena speciálním ustanovením, ac) účinnost právní normy nastává za použití tzv. generálního ustanovení. Generální ustanovení bývá v ústavě nebo v publikační normě. V podmínkách České republiky je publikační normou zákon č. 309/1999 o Sbírce zákonů a Sbírce mezinárodních smluv, který stanoví v 3 odst. 3, že pokud není stanovena účinnost pozdější, právní předpisy nabývají účinnosti patnáctým dnem po jejich vyhlášení ve Sbírce zákonů. b) vznik jiných právních skutečností (např. přijetí jiného právního předpisu, dosažení určité míry inflace, den voleb do zastupitelského sboru, den vstupu České republiky do Evropské unie atd.).

28 Legislativní proces účinnost Mezi okamžikem platnosti a účinnosti běží tzv. legisvakanční lhůta (vacatio legis). Zákon je platný, ale ještě se neaplikuje, tj. není účinný. Smyslem legisvakance je zejména, aby se adresáti právní normy mohli seznámit s jejím obsahem, aby byla provedena potřebná organizační a technická opatření pro aplikovatelnost zákona a aby se na aplikaci připravily i příslušné orgány veřejné moci. Legisvakanční lhůta by neměla být příliš dlouhá, avšak ani příliš krátká nebo dokonce nulová. Záleží však na rozsahu a obsahu zákona. V zásadě existují tyto modely: a) legisvakance je nulová, okamžik platnosti a účinnosti splývají, b) účinnost je dána speciálním ustanovením a legisvakanční lhůta se rovná rozdílu účinnost - platnost, c) účinnost je dána generálním ustanovením (viz výše) a legisvakance tedy činí 15 dní.