Katedra historie. Bakalářská diplomová práce

Transkript

1 Masarykova univerzita Filozofická fakulta Katedra historie Bakalářská diplomová práce 2012 Michal Voborný

2 Masarykova univerzita Filozofická fakulta Katedra historie Michal Voborný Marobud a Arminius v antické tradici Bakalářská diplomová práce Vedoucí práce: doc. PhDr. Jarmila Bednaříková, CSc

3 Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracoval/a samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury... Podpis autora práce

4 Zde bych chtěl poděkovat paní doc. PhDr. Jarmile Bednaříkové, CSc. za odborné vedení mé práce a cenné rady, které mi poskytla při jejím zpracování

5 Obsah Úvod Germáni v pramenech Marobudova říše Sousedé Marobudovi říše Imperium Romanum Království norické Chattové Cheruskové Hermundurové Dákové Marobud Dětství Počátek budování říše Život v germánských osadách Germánské vojsko Obchod s Římany Zpět k Marobudovi Arminius versus Marobud Epilog Další dějství

6 Závěr.35 Literatura..37 Prameny.37 Slovníky

7 Úvod Tato práce pojednává o dvou významných osobnostech z přelomu letopočtu, které ovlivnily dějiny tehdejšího světa. Čtenáři zde bude představena jejich ţivotní dráha, úspěchy a cíle, které měly. Dále i jejich vliv na dění v tehdy nejmocnější říši světa tj. Římské říši. Jedná se o dva germánské náčelníky stojící určitou dobu v čele velice mocných germánských kmenů a určující dějiny v oblastech za linií limes Romanus, která tvořila přechod mezi,,civilizací'' a barbarikem neboli oblastí obývanou barbarskými kmeny. Tato barbarská oblast procházela v době přelomu letopočtu změnami a formovaly se v ní i větší útvary. Tyto kmenové svazy pak zastávali protipól šířící se římské moci. Jelikoţ se jedná o velmi vzdálené období, navíc o osobnosti z barbarského světa, nemáme o nich mnoho informací. Také půjde alespoň ve stručnosti o popsání úspěchů u různých významných vojevůdců z řad Římanů, kteří se snaţili podrobit si Germány. Kaţdý, kdo spravoval provincie poblíţ Germánie měl ke svým sousedům odlišný přístup. Nejlépe je zachycen postoj Vara. Například Velleius Paterculus o něm psal ve smyslu, ţe ţil v iluzi a Germány povaţoval za zmuţilé jen svým zjevem. Předpokládal, ţe tento národ, který se snaţili dlouho podmanit bez větších úspěchů, nyní bude poslouchat římské zákony. Další historik, který se o něm zmiňuje je Cassius Dio. Ten zase zaznamenává, ţe Varus s nimi jednal jako s otroky(vybírání velkých peněţitých dávek). Arminius, náčelník kmene Cherusků, a jeho idea spojení všech Germánů do jednoho kmene. Byl hnán svou vlastní touhou po velikosti celý ţivot a i přes dobrodiní, které se mu od Římanů dostalo, je nakonec napadl. Proti němu postavený Marobud, náčelník Markomanů, a jeho říše rozkládající se ve střední Evropě a zahrnující značné mnoţství kmenů ať uţ podrobených či spojeneckých. On sám však nijak netouţil po vymanění se ze sféry vlivu Římské říše, coţ ostatně během let vlády několikrát dokázal. To je nejspíš i základní důvod střetu těchto dvou kmenových vládců

8 1. Germáni v pramenech Germáni jako etnikum se poprvé v písemných pramenech objevují u řeckého stoického učence Poseidónia Z Apameie (asi 135 př. n. l př. n. l.), který o nich napsal ve svém díle Dějiny:,, Jedí k snídani kusy masa, jeţ si postupně opékají na ohni, k tomu pijí mléko a nezředěné víno''. Tento jakýsi univerzální popis barbarů pouţilo mnoho významných učenců (Homér o kyklópech, Hérodotos o Skytech). Podrobněji se o Germánech zmiňuje aţ Caesar ve své knize Zápisky o válce galské, kde je uvádí v popisu své druhé výpravy za Rýn a srovnává je zde s Galy. Od útlého věku se otuţují, aby dokázali snášet námahu a byli odolní. 1 Dále zde popisuje jejich stravování, které je výhradně tvořeno masem. To je i důsledek toho, ţe Germáni mají obrovské postavy a jsou nesmírně stateční a bojovní. 2,coţ o nich Caesar slyšel od Galů a kočovných obchodníků. I on se dopouští chyby, kdyţ všechny kmeny za Rýnem v oblasti Belgica povaţuje za Germány a dále na východ za Skyty. Několik kmenů západně od dolního Rýna taky označil souhrnně jako Germány. Aţ o oblasti středního Rýna mluví i o kmenech Galů, které sem přesídlily z druhého břehu. Další, kdo se Germány zabývá, je Tacitus ve své Germánii. Ten díky přesnějším informacím jiţ určuje přesněji i hranice jejich území, které je odděleno od Galů, Raetů a Pannoniů řekami Rýnem a Dunajem, od Sarmatů a Dáků vzájemným strachem nebo horami. 3 Germánii povaţuje za krajinu bez půvabu se smutným vzhledem pro ty, co nejsou zdejší. Co se náboţenství Germánů týče, víme díky Caesarovi, ţe uznávali pouze ty, které mohli spatřit. Jednalo se o Slunce, Měsíc a Vulkána, boha země. Na rozdíl od Galů nemají mezi sebou ţádné druidy na vykonávání náboţenských obřadů. Mají i své rituály, kdy například před bojem zpívají hrdinné písně o Herkulovi a podle toho jak se zpěv rozléhá v řadách nepřátel se buď povzbudí nebo se zděsí. Tacitus si však není jistý zda je moţné, aby je Herkules někdy navštívil. Bohy nectí ve svatyních nebo jiných k tomu určených 1 CAESAR, Gaius Julius; KALIVODA, Jan. Zápisky o válce galské. Praha: Naše vojsko, s. ISBN CAESAR, Gaius Julius; KALIVODA, Jan. Zápisky o válce galské. Praha: Naše vojsko, s. 3 TACITUS, Publius Cornelius; MINAŘÍK, Antonín; HARTMANN, Antonín; BAHNÍK, Václav. Z dějin císařského Říma. Vyd. 1. Praha: Svoboda, s

9 stavbách. Raději jim zasvěcují háje a hvozdy. Tacitus zmiňuje, ţe ctí nejvíce Mercuria a povaţují za bohulibé přinášet mu o určitých svátcích i lidské oběti. 4 Podle římské mytologie se má jednat o boha obchodu Merkura. Tady dochází k určité odchylce o Caesarova názoru, ţe uctívají pouze bohy Slunce, Měsíc a Vulkána. Je však moţné, ţe Tacitus nebo Caesar se svým popisem zaměřili pouze na určitý kmen a povaţovali jej za vzor pro celou Germánii. U Germánů je zvláštní i postavení ţen ve společnosti. Zdejší muţi totiţ brali v potaz jejich rady a často se dle nich řídili. Věřili ţe ţeny mají v sobě něco boţského a věšteckého 5 Tacitus zde dokládá případ dvou ţen. Za Vespasiana to byla jakási Veleda. A ještě před ní zase Albruna, kterou přímo uctívali. Jejich vlastní vzhled pak popisuje takto: sveřepé modré oči, nazrzlé vlasy, urostlá těla, silná, avšak jen tenkrát, kdyţ útočí... vůbec nejsou schopni snášet ţízeň a vedro, kdeţto na mráz a hlad jsou vlivem klimatu a půdy navyklí Marobudova říše Mnoho toho o ní nevíme. Jedná se o málo probádanou kapitolu dějin našeho území. Zřejmě jde o první nám z pramenů známý jakýsi celek či útvar na území dnešní České republiky a okolí. Tím je tedy vyvráceno učení alespoň některých základních škol, které jako první útvar na našem území přednáší často Sámovu říši. Marobud sám je velmi záhadnou postavou, protoţe neznáme jména členů jeho rodiny ani místo kde se mělo rozkládat jeho sídlo. Tato Marobudova říše-jak ji nazývá Eduard Droberjar ve stejnojmenném díleexistovala na přelomu letopočtu. Byla to doba, kdy v Římské říši vládli dva velice mocní císařové po sobě a to Augustus a jeho adoptivní syn Tiberius. Charakterizování tohoto útvaru je nejpřesnější asi v podobě, ţe se jedná o mohutný kmenový svaz s centrem v Čechách. Pro římskou říši to znamenalo hrozbu velice blízko hranic jejího území. Přesto 4 TACITUS, Publius Cornelius; MINAŘÍK, Antonín; HARTMANN, Antonín; BAHNÍK, Václav. Z dějin císařského Říma. Vyd. 1. Praha: Svoboda, s. 5 TACITUS, Publius Cornelius; MINAŘÍK, Antonín; HARTMANN, Antonín; BAHNÍK, Václav. Z dějin císařského Říma. Vyd. 1. Praha: Svoboda, s. 6 TACITUS, Publius Cornelius; MINAŘÍK, Antonín; HARTMANN, Antonín; BAHNÍK, Václav. Z dějin císařského Říma. Vyd. 1. Praha: Svoboda, s

10 vzniká za její podpory, zřejmě z důvodu jakéhosi nárazníku před východními kmeny. Jsou doloţeny důkazy rozsáhlého obchodu s Římany a nakonec i snaha o její zničení. Jsou zde patrné snahy o centralizaci, coţ bylo v barbariku dosud nevídané. Před Marobudovou říší Území, na němţ se rozkládala Marobudova říše, původně obývali keltské kmeny, konkrétně silný kmen Bojů-dle něj máme i název naší země Boiohaemum ten přes germánské jazyky přešel do latiny a dal vzniknout jménu Bohemia. 7 Tyto kmeny opouští naše území kolem 1.st. př.n.l. a jako důkaz svého pobytu zde zanechávají opuštěná oppida. Důvodů mohlo být více. Šlo zřejmě jak o tlak postupujících Germánů, tak o právě probíhající bojovné výpravy na území Dacie (sem odešlo mnoho Bójů). Zde u starších historiků můţeme dříve narazit na názor, ţe jejich oppida dobyli příchozí Markomané. Dnes však jiţ víme, ţe odešli dříve, neţ přišli Markomané. Je doloţen i pobyt jiných germánských kmenů na našem území před Markomany a to i v době, kdy zde ještě byli Keltové. Ve 30. letech posledního století sem přichází skupina Germánů z oblasti středního Německa. Označení, které jsem pro ně nalezl je nejčastěji Hermunduři a doba jejich pobytu na našem území mezi odchodem Keltů a příchodem Markomanů je označována jako plaňanské období. Název vychází z významného naleziště v Plaňanech na Kolínsku. Tento kmen sídlil nejvíce v oblastech středních, východních a severozápadních Čech. Další naleziště jsou z jiţních Čech. Víme o nich, ţe se shlukovali v neopevněných sídlištích, kde budovali zahloubené chaty s kůlovou konstrukcí a sedlovou střechu. Své mrtvé spalovali a jejich popel pohřbívali v urnách spolu s jejich majetkem na poslední cestu (opasek, spona, u bojovníků hrot kopí...). Konec jejich osídlení s příchodem Markomanů je dvojí. Část z nich odešla na západ. Větší mnoţství z nich se však postupně sţívá s nových kmenem. Markomané a Hermunduři měli společný původ- pocházeli ze stejné skupiny tj. z Polabských Germánů. Příchod Markomanů Markomané k nám přichází zřejmě v několika proudech spolu s dalšími germánskými kmeny. Hlavní z nich dorazil mezi roky 10 a 5 př. n. l. a jednalo se o proud, s nímţ nejspíš dorazil na naše území i Marobud. Podle jiných pramenů to bylo mezi roky 9 a 7 DROBERJAR, Eduard. Příběh o Marobudovi a jeho říši. 1.vyd. Praha: Set out, s

11 6 př. n. l. Tato doba je povaţována i za začátek fungování Marobudovi říše. Samotný zánik je datován do let n. l. 3. Sousedé Marobudovi říše 3.1 Imperium Romanum Římská říše je nejmocnější a největší státní celek tehdejšího světa. Zároveň je také nejbliţším sousedem našeho území a tím i Marobuda. Mezi těmito dvěma celky probíhal intenzivní obchod a Marobud měl k této říši blízko i kvůli svému pobytu a vychování, kterému se mu dostalo na Augustově dvoře. Nakonec se dostali od přátelství i do válečného sporu. Římská říše za Augusta, který vládl v letech 27 př. n. l n. l. výrazně ovlivňovala i tzv. předpolí limitu (limes Romanus) a barbarské kmeny jej obývající. Její hranice byli velmi rozlehlé a chránilo je cca muţů. V této době se římská civilizace nacházela i na kulturním vrcholu své existence. Marobud se na Augustově dvoře mohl setkat s pracemi nejslavnějších lidí té doby- básník Publius Vergilius Maro, Quintus Horatius Flaccus... ). Dále zde nahlédl i do rodiny samotného císaře a do intrik, které v ní probíhaly. Viděl i úspěchy Augusta jakými bezpochyby muselo být podmanění zbytku Pyrenejí a Galie či zřízení nové provincie Pannonie. Kolem roku 10 př.n.l. bylo k římské říši přičleněno i norické království. 8 Rozsáhlá taţení konaná hlavně proti Germánii, na nichţ umíraly spousty muţů i vojevůdců generálů(nejznámější asi Nero Claudius Drusus). Na krátkou dobu se hranice římské říše posunuly aţ k řece Labi a dokonce zde došlo ke snahám o zřízení provincie, jejímţ místodrţícím se stal Varus, který je známý drtivou poráţkou od Germánů v Teutoburském lese roku 9 n. l. Diplomatické styky s Marobudem vedl i pozdější Augustův nástupce Tiberius. Ten v letech 4-5 n. l. vedl taţení proti Chattům a Cheruskům. Jako výchozí bod mu při těchto válečných výpravách poslouţilo město na Rýně zvané Mogontiacum (dnešní Mohuč). V roce 6 n.l. vedl vojáky i proti samotnému Marobudovi. Tentokrát z Pannonie. Za vlastní Tiberiovi vlády pak pokračovali výboje pod vedením Germanika (syn N.C.Drusa) v letech n. l. Tiberius pak umírá ve stejném roce jako jeho spojenec, rival a nakonec chráněnec Marobud, který poslední léta ţivota trávil v Ravenně pod ochranou Říma. 8 Regnum Noricum

12 3.2 Království norické Jedná se o oblast dnešního Rakouska, kterou obýval keltský kmen Noriků. Tito Keltové přistoupili na spojenectví s Římany, které nakonec vyšlo výhodně pro obě skupiny. Stali se vlastně jakýmsi vazalským královstvím, do jehoţ čela dosazovali krále Římané. V roce 15 př.n.l. se dal Augustus prohlásit dědicem norického království a tím se Noricum postupně stalo součástí římské říše. Poslední známý král, který drţel ve svých rukou moc je Voccio. Jeho jméno je nalézáno i ve spojitosti s pomocí pro Caesara v občanské válce. 3.3 Chattové Tento kmen ţil v oblasti dnešního Hessenska s centrem v Mattiu. Tacitus o nich psal jako o na barbary poměrně dobře organizovaném kmeni, který si vybírá nejsilnější náčelníky. Ti pak vedou jejich organizované vojsko do válek. Jejich těla jsou otuţilejší neţ těla ostatních, údy šlachovité, pohled hrozivý, duch velmi čilý 9 Římané sami s nimi mnohokrát vedli válku. Největší střety s nimi zaţil Germanicus v roce 15 n. l., kdy dobyl i jejich centrum Mattium. Na čas od nich měli Římané klid. Jako důkaz bojů mezi Římany a Chatty nám poslouţili nálezy polních táborů Římanů v oblastech Hessenska. 3.4 Cheruskové Další ze silných germánských kmenů poblíţ Marobudovi říše. Jejich území se nacházelo severně od Chattů, někde mezi Labem a Veserou. Měli lepší podmínky pro ţivot neţ Chattové, a to uţ jen díky vzdálenosti mezi nimi a Římany. Samotné Chatty měli jako jakýsi nárazník před římskými legiemi. Nejvýznamnější velmoţ z jejich řad je pro nás Arminius. V jeho osobě se skrývá jak geniální válečník a zrádce Římanů, tak největší germánský nepřítel stojící proti Marobudovi. Tento uţ je známý nejvíce tím, ţe to on vedl Germány ve zdrcujícím útoku na Římany v Teutoburském lese roku 9 n. l. Co se jej týče, máme o jeho soukromém ţivotě mnohem více informací neţ o Marobudovi. Je známé jméno Thusnelda, Arminiova manţelka. Dále jeho syn Thumelicus. Strýc Inguiomer či 9 TACITUS, Publius Cornelius; MINAŘÍK, Antonín; HARTMANN, Antonín; BAHNÍK, Václav. Z dějin císařského Říma. Vyd. 1. Praha: Svoboda, s

13 tchán Segestes. Římané proti Cheruskům podnikali trestné výpravy. Známá je jedna jiţ roku 12 př. n. l. O další z roku hned následujícího máme informace o průniku Římanů v čele s Drusem aţ k Vezeře a vítězné bitvě u Arbalo. Pokračování této expanze končí smrtelným zraněním Drusa při pádu z koně u Labe. Došlo ke krátkému podmanění Cherusků v rámci tohoto území. Roku 17 n. l. Cheruskové válčí s Markomany severně od Čech. 3.5 Hermundurové Tito první Germáni obývající naše území jsou v této práci jiţ okrajově zmíněni. Jejich asimilace původních Keltů mezi sebe rozšířila jejich řady. Sídlili nejvíc v jiţních Čechách. Jejich příchod do Čech je mapován odněkud ze středního Německa, pravděpodobně Durynska. Nejznámější král jménem Vibilius sesadil Marobudova nástupce Katvaldu. Tacitus je označuje jako věrné Římanům. Za tuto věrnost mají výhodu v obchodování a tak jako jediní z Germánů obchodují nejen na dunajském břehu, ale i ve vnitrozemí a v nejskvělejší kolonii raetské provincie Dákové Silný kmen, patřící mezi úhlavní nepřátele Římanů. Roku 44 př. n. l. dochází k pádu Burebistovi říše zavraţděním dáckého krále a sjednotitele Burebisty. Po jeho smrti se rozpadá království na několik menších celků. Od té doby probíhají téměř neustálé boje mezi Dáky a Římany. Za dob Augusta a Tiberia stojí v čele Dáků král Komosikus, který musí čelit římským útokům. Roku 6 n. l., kdy Římané posílají dva kontingenty proti Marobudově říši, zřizují v oblasti Moesie vojenské velitelství proti dáckým výbojům. V letech 11 a 12 n. l. pannonský a moesijský kontingent útočí na Dáky a oslabuje je. Jejich útoky proti Římanům i přesto pokračují i do dalších desetiletí. V pozdějších dobách patřil mezi nejvýznamnější krále starověké Dácie Decebalus. Ten opět po dlouhé době sjednotil celý kmen. Jeho vláda se udává někdy koncem prvního století našeho letopočtu a její konec roku 106 n.l. Počátek jeho vlády je spojen s úspěšnými boji proti Římanům. Dokonce si na nich vymohl placení za mír na císaři Domitianovi. Za císaře Nervy poplatky pokračovali a aţ další císař Traianus ( n.l.) dokázal porazit Decebalovy jednotky. 10 TACITUS, Publius Cornelius; MINAŘÍK, Antonín; HARTMANN, Antonín; BAHNÍK, Václav. Z dějin císařského Říma. Vyd. 1. Praha: Svoboda, s

14 Dákové se však ukázali jako houţevnatí a dokázali ještě jednou Římany vyhnat. Roku 106 n.l. si nakonec Římané dokázali Dacii podmanit. Decebalus spáchal sebevraţdu. (zdroj: Svědectví v antických pramenech O Marobudovi máme zmínky u jeho současníků, jako jsou Strabón (64/63 př. n. l. - 23/26 n. l.) a zejména pak Velleius Paterculus, který se sám zúčastnil po boku Tiberia taţení proti Markomanům. Dále se o této říši zmiňuje Tacitus a trochu i Ptolemaios a Suetonius ve své knize Ţivotopisy. Podle V. Patercula, Tacita i Strabóna pocházel Marobud z urozeného rodu markomanského kmene ve středním Pomohaní. Pojem Markomané K samotnému pojmenování Markomanů je několik teorií. Já zde pouţiji jednu od Droberjara. Pojem Marbach popisuje několik toků v oblasti Pomohaní a je odvozen od marka tj. hranice. Odtud tedy zřejmě pochází slovo Marko-man,coţ by znamenalo hraničář. Zřejmě díky sousedství s Kelty jsou tedy Markomané nazýváni hraničáři

15 4. Marobud Jeho podoba nám není známa, coţ je ale v 1 století n.l. docela běţné. Podobizny Germánů z té doby téměř nemáme. Velleius Paterculus zachycuje stručný Marobudův popis: Marobuduus, rodem šlechtic, tělem přemohutný, chrabré mysli, barbar více svým původem něţ rozumem Dětství Tato práce se bude drţet názoru propagovaného většinou historiků včetně Josefa Dobiáše, ţe Marobud se do Říma dostal jako rukojmí. Tou dobou zde pobývalo mnoho dětí od barbarských předních rodů, králů a velmoţů. Jednalo se o prostý způsob, jak měl Řím navrch nad ostatními národy, které nechtěly riskovat smrt svých dětí, dále pak o snahu získat si budoucí vládce na svoji stranu a vzdělat je. Vyjdu zde z úvah Droberjara ohledně nejistých dat v Marobudově mládí. Vzhledem k tomu, ţe Marobud zemřel v roce 37 n. l., tak pokud by se nedoţil enormně vysokého věku a do Říma se dostal jako desetiletý, tak se do věčného města usadil někdy v letech př. n. l. Zde pak pobýval nejspíš něco kolem deseti aţ patnácti let. Do Čech se pak zřejmě vydal jako dvaceti či dvaceti pětiletý král.marobudovým učitelem v Římě byl znamenitý filolog M. Verrius Flaccus se školou přímo na Palatinu. Nejspíš se zde naučil psát a číst. Získal dále zkušenosti v estetice, literatuře, rétorice, ale i zejména ve vojenském a politickém umění. Měl zde moţnost pozorovat Drusova taţení za Rýnem a doházelo mu postupně jaké plány má nejspíš Řím s oblastmi v Germánii. Drusus totiţ stál v čele rozsáhlých vojenských akcí v Germánii v letech 12 9 př. n. l. Přesný důvod taţení není znám, nejspíš chtěl císař Augustus potlačit útočné Germány východně od Rýna. Současně došlo k zabezpečení obchodních cest do Galie. Popudem mohl být i vpád Sugambrů v roce 12 n. l. přes Rýn, který Drusus jako legatus Augusti pro praetore (fakticky místodrţící pro tři části Gallie toto rozdělení zavedl Gaius Iulius Caesar, který rozdělil Gallii na Předalpskou 12, Zaalpskou 13 a tzv. vlasatou Gallii 14 ) odrazil 11 VELLEIUS PATERCULUS, Gaius; KOTT, František Štěpán. Dějiny římské až ku konsulátu M. Vinicia. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa, 1902, 124 s. 12 Jinak se nazývala Gallia Togata- kde se nosí tógy. 13 Jinak také Gallia Narbonensis neboli Narbonská. 14 Jinak Gallia Comata

16 a poté sám vpadl za Rýn. Prošel oblastí Batavů a územím Usipetů aţ do míst, kde sídlili Sugambrové. Jejich území vyplenil. Bezprostředně po této trestné výpravě zahájil Drusus další taţení. Tentokrát se plavil po proudu Rýna a vplul do Severního moře. Táhl pak územím Frísů kteří se k němu připojili a pronikl aţ k Chaukům. Na zpáteční cestě loďstvo ztroskotalo a zachránili je právě Frísové. Charakter výpravy do Severního moře byl jistě i průzkumný. Římané zde naráţeli na kmeny, jeţ vůbec neznali. Strabón své údaje pro popisy oblastí východně od Rýna má právě z těchto vojenských taţení. Hned na jaře roku 11 n.l. pokračuje Drusus ve svých taţeních. Opět prošel územím kmene Usipetů, poté Tenkterů, dosáhl oblasti Sugambrů a podél řeky Lippe pronikl aţ k Cheruskům a dosáhl řeky Labe. Na zpáteční cestě, někde mezi Sálou a Rýnem, však nešťastně spadl z koně a zlomil si stehenní kost. Na toto zranění poté zemřel. Jeho bratr Tiberius, který přijel ihned k Drusově smrtelné loţi v Germánii a zde převzal velení nad legiemi, potom odvedl vojsko do Mohuče. V roce 8 n.l. Tiberius obnovil boje v Germánii. Velleius Paterculus o něm napsal: Táhl vítězně všemi oblastmi Germánie, a to bez jakýchkoliv ztrát... Podmanil si Germánii zcela, takţe z ní téměř vytvořil provincii s povinným odváděním tributu. Návrat domů Někdy kolem vrcholu Drusových taţení za Rýn se Marobud vrací do svého rodiště. Po návratu domů Marobud vyuţil dokonale své nově nabyté zkušenosti a rychle si získal autoritu. Postupně se stal váţenou a uznávanou osobností. Otázka, jak se vlastně stal králem, je však stále sloţitá. Máme dnes několik teorií a vlastně i moţností proč a jak k jeho zvolení došlo. Asi roku 8 př. n. l. utekl k Římanům markomanský král, jehoţ jméno se nedochovalo. Ten se chtěl spolu s Markomany podvolit Římanům, coţ se však jeho lidem nelíbilo a vyhnali ho. Marobud tou dobou jiţ zřejmě pobýval zpátky mezi Markomany a onen král mohl zřejmě být dokonce jeho příbuzný. Není tedy vyloučena touha Římanů mít v čele tak silného souseda někoho, komu by mohli věřit, a ţe sám Augustus nepomohl Marobudovi na trůn. Ten však jeho budoucí plány a sny o zisku dalších velmoţů a germánských kmenů na stranu Říma přes Marobudův dvůr nikdy nenaplnil. Nevíme však, zda se Marobud nestal králem aţ po příchodu Markomanů do Čech. Výboje Římanů v oblastech za Rýnem, které vrcholili v letech 12-9 př. n. l. zřejmě vedli k posunům Markomanů do bezpečnějších oblastí mezi lety 9-6 př. n. l. Tento 400 aţ 500 kilometrů dlouhý pochod muselo absolvovat několik stovek aţ tisíců lidí a jistě to pro ně bylo velmi náročné. Krajina nedotknutá člověkem skýtala mnoho nebezpečí a překáţek. Je téměř jisté, ţe Marobud při pochodu pouţíval většinu dovedností, které se naučil v Římě. Do oblasti

17 Čech s nimi přišli i další kmeny, které postupně asimilovali (Korkonti, Marsignové, Batejnové...) a i Hermunduři a jiní Germáni, co jiţ v Čechách ţili zřejmě z velké části asimilovali. Markomané se postupně začali usídlovat v povodí řek Labe, Vltavy a Ohře. Většinu těchto území tvořili lesy a právě v povodí řek se nacházely kvalitní zemědělské půdy. Osídlili postupně celé střední Čechy. 4.2 Počátek budování říše Zatím se nenalezly ţádné známky ani svědectví o celo kmenových válkách na našem území. Pokud docházelo ke střetům mezi Markomany a původním obyvatelstvem, tak pouze v lokálním měřítku. Centrum nově vznikající říše v Čechách se nacházelo v bezpečné vzdálenosti od římských dobyvačných snah. Během několika let se podařilo Marobudovi připojit ke své říši poměrně rozsáhlá území. Získal je dvojím způsobem, a to buď mírovými či spojeneckými dohodami anebo si je podmanil silou. Jedním z prvních podmaněných kmenů byli Lugiové, kteří obývali povodí Odry v dnešním Slezsku. Dále kmen Semnonů sídlící v oblasti dnešního Braniborska. Na dolním toku Labe v té době po obou březích sídlili Langobardi. Ti pod rostoucím tlakem Římanů přesídlili z větší části na Marobudův břeh a připojili se k jeho říši. Jak u Semnonů tak u Langobardů jiţ od počátku zněly od lidí nakloněných Římu hlasy nespokojenosti s tímto spojením s Marobudem. Obavy začínaly panovat i na římské straně, která u Langobardů doufala, ţe jí poslouţí jako nárazník při útocích z barbarika. Jejich tamní pokus o provincii (oblast mezi Rýnem a Labem, kterou Římané krátce drţeli) ještě neměl vybudovanou ţádnou síť vojenských opevnění. Jako další kmen se k Marobudovi přidali Sibinové sídlící v prostoru dolního toku Odry. I dolní tok Moravy (J Moravy a S Rakouska) obývající Kvádové se v časech, kdy měli za krále muţe jménem Tudrus, přidali na Marobudovu stranu. Hranice jeho říše nebyly tak jako u Římanů vytyčeny a proto se jen velmi těţko určují. Za nejjiţnější můţeme téměř s jistotou povaţovat Dunaj. Za jeho tokem se totiţ rozkládalo vůči Římu vazalské Norické království a pozdější provincie Noricum. Za ním pak leţela samotná Římská říše. Západní hranicí by z velké části mohla být řeka Labe. Po ní dokonce jednu dobu sahala hranice Římanů. Úsek mezi Dunajem a Labem vytyčoval nejspíš Gabréta Hylé (dnešní Šumava) a Sudéta Oré (dnešní Krušné hory). Severní hranicí nejspíš můţeme nazývat Svébské moře (dnešní Baltské moře). Na východě byla pravděpodobně mezníkem řeka Visla a její tok. Jihovýchodní hranice zase nejspíš byla v

18 podobě Malých Karpat, zde Marobud sousedil s Dáky. Toto poměrně rozsáhlé území Marobud ovládl postupně během let. Jisté je však to, ţe jiţ roku 6 n. l. se z něj stal pro Římskou říši nebezpečný soused, coţ vedlo i k vojenskému taţení Tiberia toho roku. Eduard Droberjar tedy rozděluje období Marobudovy říše na dvě fáze rozkvětu-do roku 6 n. l. a od roku 6 n. l. Ilustrace 1: Přibližná mapa rozsahu Marobudovy říše (zdroj: Kolik obyvatel vlastně ţilo v tomto prvním větším celku zahrnujícím naše území? Přesné číslo nevíme. Pokud se budeme opírat o dobové záznamy, tak známe počet vojáků v jeho armádě, jichţ mělo být a to jen v české oblasti. Z toho lze udělat úvahu, ţe v Čechách ţilo asi aţ lidí. Přesná čísla však chybí. Další otázka je pojem Říše nebo Kmenový svaz? Profesor Dobiáš k tomu napsal ve své knize Dějiny československého území před vystoupením Slovanů: Jestliţe však svůj politický útvar zorganizoval schopný jedinec, potlačil-li vnitřní odpor šlechty, rozšířil-li svou moc i na sousedy, dosáhl-li toho všeho pomoci dobře organizovaného vojska, lze-li u něho mluvit i o správních orgánech, které vytvářely sloţky státního aparátu, a zavedl-li i uvnitř tak přísný reţim, ţe proti sobě vzbudil odpor vlastních soukmenovců, je otázka, co ještě scházelo, aby se mohlo mluvit o státě. S tímto lze na základě poměrů, které panovali v Germánii na přelomu tisíciletí souhlasit. Základem říše byla armáda a organizovaný správní systém, zejména systém druţinictví a systém zvykového práva. Vojsko Marobud cvičil z poznatků, které si přinesl ze svého pobytu na území Římské říše

19 Systém druţinictví se skládá z různých typů comitatus neboli druţin a to dle velikosti, účelu a osoby, která se touto druţinou obklopuje. Známé jsou jak druţiny králů a mocných šlechticů, tak i druţiny bohatých obchodníků. Vznikaly hlavně v období válek, ale později i v období míru. Pro její členy šlo o velice prestiţní záleţitost, díky níţ stoupal jejich význam a pozice v kmenech. Význam členů druţiny byl samozřejmě ovlivněn i významem člověka, jenţ se jimi obklopil. Pro přijetí do druţiny, musel člověk mít velké schopnosti a vliv. Samozřejmostí byla i tvrdá zkouška zdatnosti. Po přijetí obdrţel nováček štít a kopí. Tento druţinný svazek udrţovaly zejména společné zájmy (například válka...), podporoval se a upevňoval mnoha činnostmi - hodování, hry či pití, při němţ se zapomínalo na starosti. Tacitus k soudrţnosti druţin píše náčelníci bojují za vítězství, druţina za náčelníka. 15 Dále uvádí, ţe mezi Germány bylo běţné, ţe mladí válečníci v dobách míru odcházeli a přidávali se k národům vedoucím válku. Klid v ţivotě Germána neměl místo. O řízení Marobudovy říše víme málo. V čele stál král Marobud. O úřadu, který mu napomáhal v administrativních záleţitostech, nevíme nic určitého. Důleţitou roli a postavení jistě měla druţina krále sloţená z velmoţů a významných bojovníků. Dále rada starších z nejvýznamnějších markomanských náčelníků předních muţů. Jako další stupeň u většiny germánských kmenů je lidové shromáţdění tvořené všemi bojeschopnými muţi v kmeni. O výsledku jednání rozhodovala intenzita hluku. Marobudův dvůr byl dále plný římských obchodníků s cenným importem. Král sám vyuţíval luxusní předměty k získávání ostatních náčelníků na svou stranu. V hospodářství zaujímala nejvýznamnější roli zemědělská činnost v čele s chovem dobytka. Dále významná řemesla a to zejména zpracování ţeleza. O rozdělení půdy se můţeme domnívat, ţe největší mnoţství a nejlepší úseky drţel Marobud a jeho druţina, dále pak stará rodová aristokracie a náčelníci. Ostatní se pak dělili o zbylé úseky. I tyto zprávy máme od Tacita. Marobud měl rozvinutou diplomacii zřejmě díky vlastnímu umění číst a psát, coţ se naučil od Římanů. S nimi také udrţoval korespondenci. Jeho administrativní centrum Marobuduum se zatím nenašlo a máme jen plno domněnek, kde by se mohlo nacházet. Hlavní osídlení je díky nálezům doloţeno ve středních Čechách. Zde jsou hospodářsky 15 TACITUS, Publius Cornelius; MINAŘÍK, Antonín; HARTMANN, Antonín; BAHNÍK, Václav. Z dějin císařského Říma. Vyd. 1. Praha: Svoboda, s

20 výhodná zázemí v oblasti velice úrodné Polabské níţiny. Dále se v této oblasti nalezlo i mnoho římských importů z obchodu. Dosud nejbohatší ţárové pohřebiště objevil archeolog Jan Waněk na návrší Pičhora v Dobřichově. Další naleziště jsou v Třebusicích, Stehelčevsi, Praze-Bubenči a Zlivy. 5. Život v germánských osadách Po příchodů Markomanů na naše území dochází i k budování jejich osad. Archeologicky prozkoumané jsou dodnes jen části těchto osad (několik objektů-jámy, chaty). Tacitus obecně o Germánech píše, ţe kmeny nebydlí ve městech, ba ţe dokonce ani nesnášejí souvislé osídlení. 16 Markomanská sídliště měla různou velikost od malých s několika málo domy aţ po velké, jejichţ rozloha se odhaduje na několik desítek arů. Jedna osada v časné době římské byla naplněna průměrně padesáti lidmi. Středně velká osada se skládala z osmi aţ deseti obytných domů a dalších objektů. O názvech či vrchních představitelích těchto osad není mnoho známo. Mezi další stavby se řadí sýpky na obilí, zásobní jámy, pece, sušárny, ohrady a někde i stáje, popřípadě studny. Tyto stavby byly budovány v podobě kůlových nadzemních konstrukcí. Charakteristický dům pak měl podobu zahloubené chaty s nosnými kůly ve tvaru šestiúhelníku s obdélníkovým či čtvercovým půdorysem. Při hlubším zahloubení se u vchodu přidaly schody či dokonce ţebřík, který nám dokazuje nález z Tuchlovic. Sedlová střecha se pak pokrývala slámou nebo drny. Stěny domu se pak proplétaly tenkou kulatinou a pruty, nakonec je vymazávali mazanicí (jedná se o nálezy vypálené hlíny po poţárech domů, jinak šlo o ztvrdlou hlínu, která se drolila). Hlínu na stěnách vyhlazovali a někdy i barvili. Plocha domů se pohybovala od deseti do třiceti metrů čtverečních. Vchod do nich se často dělal směrem na jih a nad ním se stavěly jakési přístřešky zabraňující zatékání vody. Ve vybavení najdeme dřevěné loţe pro tři aţ pěti člennou rodinu. Další nábytek jen dle domněnek - mohla zde být nějaká lavice na sezení či dokonce stůl, prostor půdy slouţil nejspíše k sušení bylin a šatstva a k jejich skladování. Markomané trávili v domech značnou část ţivota, hlavně v zimě nebo za dešťů. Provozovali zde řemeslné aktivity, doloţená jsou tkalcovská závaţí svědčící o výrobě a zpracování látek. Dále skromné důkazy o hrnčířství, keramika pálená v jednoduchých 16 TACITUS, Publius Cornelius; MINAŘÍK, Antonín; HARTMANN, Antonín; BAHNÍK, Václav. Z dějin císařského Říma. Vyd. 1. Praha: Svoboda, s

21 pecích. Důkazy i o koţeluţnictví a koţedělná výroba. Volné chvíle tráveny například hrou s kostěnými kostkami či hracími kameny. Základní obţivu tvořily zemědělské produkty. Zejména pšenice, proso, ječmen. Nejdůleţitější poloţku však tvořilo maso díky rozvinutému dobytkářství. Choval se skot, kozy a ovce. V lovné zvěři dominuje jelen a srnec, s nimiţ je spojeno i zpracování parohů na jehlice, hřebeny, šídla a další výrobky. Dle skromných nálezů kostěných navijáků a ţelezných háčků se dá říct, ţe nějakou roli měl i rybolov. Strava tedy měla převáţně masitý podíl (pečené či vařené maso), dále důleţitou sloţku tvořili sýry, pšeničné placky či nekvašený chléb. K pití se konzumovalo mléko, voda, odvary bylin a samozřejmě dobové alkoholické nápoje a to zejména kvasnicová piva, na dvoře Marobuda i vzácné římské víno. Charakteristické jsou zde tzv. pící rohy z volů nebo dřeva s bohatým zdobením. Velice důleţité bylo zpracování ţeleza. Hutnické dílny jsou objevovány nejvíce v okolí Prahy a S + SZ Čechy. Velká výroba předmětů a také zbraní jako jsou meče, kopí, oštěpy, kování štítů neboli puklice... Nástroje jako nůţky, hřeby či skoby na stavby. Ohledně pohřebnictví víme, ţe v době Marobudově převaţoval ţárový ritus. Za moţné teorie jsou povaţovány pohřby cizinců či lidí s odlišným chápáním náboţenství. V urně se nachází předměty dle majetnosti (zlomený meč, spony, šperky, přezky, jehlice, zlámané kopí...). Průměrný věk ţivota se u muţů pohyboval kolem 45 let a u ţen kolem 43 aţ 44 let. Způsoby šacení známe díky nálezům v Dánských baţinách, kde se našla celá těla i s oděvem v zachovalém stavu. Další zobrazení germánských šatů máme z římských vítězných sloupů. Dále například Caesar obecně o Germánech píše ţe se oblékají jen do koţešin a malých kousků kůţí, takţe větší část těla zůstávala nahá. 17 Muţi nosili lněné kalhoty, dlouhé košile či haleny nebo krátké tuniky. Jako obuv jim slouţily koţené boty či v létě chodili běţně bosí (hlavně ti méně zámoţní či chudí). Někdy si přes tělo dali i dlouhý plášť, který si spínali sponou či jehlicí. To uţ se ale týkalo nejspíše jen zámoţných lidí. Ţeny nosili řasené suknice, haleny či lněná roucha. Vrchní šat většinou bez rukávů, 17 CAESAR, Gaius Iulius; KALIVODA, Jan. Zápisky o válce galské. Praha: Naše vojsko, s. ISBN

22 často obnaţena i ramena a stehna. Horní část hrudi zahalena málo aţ vůbec, běţným jevem bylo jedno odhalené ňadro. Na nohách opět koţená obuv či v létě bosé. Haleny u významnějších ţen sepnuty na ramenech sponami. V zimě obě pohlaví nosili oděvy z koţešin. Ţeny se navíc zkrášlovaly a to zejména jehlicemi do vlasů (kostěné, stříbrní či zlaté), dále nosili skleněné nebo jantarové korále, bronzové či stříbrné prsteny, náramky. Rozdílem oproti Římankám jsou náušnice, které Germánské ţeny nenosily. Základem společnosti je rodina jejíţ velikost určit nelze, snad jen dle velikosti domů můţeme vyloučit tzv. velkou rodinu, jejíţ typ ţil v SZ Germánii (jednalo se o kmeny s tzv. halovými domy, kde ţili všichni pohromadě). Tyto rodiny ţijí ve svých domech v malých osadách, které se sdruţovali do dle antických autorů ţup (pagi). Ty odpovídaly části kmenového území nebo i celému kmenu. V jedné ţupě se sdruţilo něco mezi deseti aţ dvaceti osad, coţ činilo při asi padesáti obyvatelích na osadu přibliţně pět set aţ tisíc obyvatel. Tacitus například popisuje kmen Semnonů, kteří tvořili součást Marobudovy říše a měli mít asi sto ţup. To by z nich činilo kmeny o počtu přibliţně aţ lidí. Výše nad ţupou stál samotný kmen (natio, gens či civitas). U něj se počet obyvatel různil. Mohlo jít řádově aţ o několik desítek tisíc lidí. Jsou známé kmeny malé jako například Sibinové a naopak kmeny dosti velké coţ byli samotní Markomani, dále Langobardi či Lugiové. Některé kmeny spojuje i blízkost kultury, která často vede k jednotným označení. Nejlepším příkladem lze nazvat pojem Svébové, který uţívali antičtí autoři k souhrnnému označení Markomanů, Kvádů, Hermundurů, Langobardů a Semnonů. Několik kmenů pak můţe utvořit kmenový svaz, který je základem i Marobudovy říše. V takovémto svazu bývají začleněny jak kmeny dobrovolně se k němu připojivší, tak kmeny, které si podmanil vládce svazu. V čele kmenových svazů stál král neboli rex, další variantou byl kníţe volený z nobility. V čele kmenů pak stáli jednotlivý náčelníci (principes), velmoţi a kníţata, jejichţ rodiny pak tvořili starou rodovou šlechtu (aristokracii). Vedle této rodové šlechty vzniká časem i nový útvar v podobě vojenské šlechty, která je tvořena z nobility, ale i z vynikajících válečníků, jejichţ důkazem jsou bohaté bojovnické ţárové hroby. Tato vojenská šlechta se seskupuje do druţin (comites) kolem důleţitých osob jako jsou jednotliví představitelé osady, kmenoví náčelníci či samotní králové. Pozice náčelníka či krále má i další důleţitý rys a to ten, ţe kaţdá tato osoba je zároveň i vojenským vojevůdcem. Nejpočetnější vrstvou je i mezi Germány prostý lid. Jeho základním úkolem je ţivit krále, jeho druţinu i ostatní šlechtice z odváděných dávek. Jednu z významných institucí tvořil i lidový sněm, který schvaloval vyhlášení války i míru a jiná rozhodnutí

23 Rada starších, jakýsi senát v germánském podání, zase pomáhala králi při rozhodování a měla tak jakýsi poradní hlas. Významnou pozici mají v germánském světě i duchovní neboli lidé starající se o kulty jednotlivých bohů a o nejrůznější náboţenské obřady. Byli to nejrůznější kněţí a šamani konající obřady, věštící budoucnost, vysvětlující různé přírodní úkazy. Ti měli vliv na všechny vrstvy obyvatel. Pak zde je úřednický aparát, čili lidé vybírající daně, někdo zajišťující diplomatické styky s okolím (a to i písemnou formou- u Marobuda je moţné, ţe dopisy do Říma psal sám). Marobud tedy v této spletité struktuře germánského světa postupně vybudoval prosperující říši, v níţe měl velice silnou pozici jako král. V centru se obklopil luxusem a pohodlím, coţ znal z dob svého pobytu v Římě. Rovněţ kolem sebe seskupil velmi schopné a vlivné germánské velmoţe, náčelníky a druţiníky, s jejichţ pomocí spravoval svoji říši. Jiţ zpočátku se jistě objevovali i závistivci a to zejména mezi sousedy, které mu zazlívali jeho úspěchy. Mezi největšími z nich můţeme jmenovat i samotného Arminia, který nemohl jen tak sledovat jak vedle jeho Cherusků vzniká takto silný celek. Koneckonců Marobudova stálá armáda čítala pěších a 4000 jezdců, coţ vzbuzovalo strach ve všech sousedních říších či uskupeních. Zejména v nejsilnějším sousedovi, sídlícím hned za Dunajem, říši římské vzbuzovala tato armáda dobře cvičených muţů silné podezření a obavy. Nyní nás tato práce zavede zpátky do centra tehdejšího známého světa, do Římské říše. Roku 4 n. l. adoptoval císař Augustus Tiberia jako svého syna. Někdy poté je moţné, ţe se Tiberius s doprovodem, v němţ se nacházel i Velleius Paterculus, dostal k Marobudovi s ultimátem. Všechna jednání však nejspíš zkrachovala, protoţe uţ o dva roky později se římská vojska vydala na taţení do dnešních Čech. Jiţ v letech 4 a 5 n. l. totiţ Tiberius upevnil moc aţ za řeku Vezeru a podle Patercula pak mohl táhnout proti jedinému nepodmaněnému germánskému kmenu. Do Čech byly vyslány dva velké expediční sbory s cílem setkat se zřejmě někde v centru Boiohaema a sevřít Marobuda do kleští. První se soustředil do panonského města Carnunta (dnešní Rakousko) a jeho velitelem byl sám budoucí císař Tiberius. Tábor měli kousek od soutoku Moravy a Dunaje. Jako jeden z velitelů tady je pod Tiberiem znovu i Paterculus. Druhý sbor se formoval v prostoru Mogontiaka (dnešní Mohuč), které tou dobou tvořilo centrum provincie Germania Superior. Za velitele zde byl provinční místodrţící C. Sentius Saturninus. Za úkol dostal útok ze západu na Marobuda. V tomto sboru se nacházeli i germánské pomocné sbory, jimţ velel kníţe Arminius. Celková velikost římské armády není jistá. V Tacitovi se

24 dočteme o 12ti legiích, coţ odpovídá muţů. Droberjar toto číslo povaţuje za nadsazené a myslí si, ţe došlo k pouţití pomocných sborů těchto dvanácti legií. Oba sbory pak začali postupovat do nitra Čech. Cestu nám ukazují objevy přechodných táborů (Burgstall...). Tiberiův sbor došel do oblasti českomoravské vysočiny. Západní sbor mezitím šel z Mogontiaca proti proudu Mohanu, směrem na Marktredwitz a přes Smrčiny zřejmě pronikl aţ do Poohří. Zde však počátkem na konci jara nebo počátkem léta zastihla vojska zpráva o velkém povstání v Panonii. Jednotky se rychle stáhli z našeho území a taţení bylo ukončeno. Povstání v Panonii, které v podstatě zachránilo Marobudovu říši, bylo vyprovokováno kvůli mizernému hospodářskému postavení původního obyvatelstva. Epicentrem se stalo město Sirmium (dnešní Sremskaja Mitrovica) a odtud se rozšířilo do Dalmácie, Bosny a Albánie. Během tohoto dění se dostal Marobud do skvělé příleţitosti napadnout Římany a způsobit jim v týlu velké ztráty. On tak však neučinil - sklidil za to silnou kritiku mnoha germánských náčelníků. Jakousi satisfakcí za Marobudovo neútočení s ním začal Tiberius vést diplomatické jednání. Jeho výsledkem je ještě z roku 6 n. l. markomanská smlouva, jiţ však neznáme. Ze zdrojů pouze víme, ţe Marobud byl uznán za markomanského krále a přítele národa římského. Dále v ní nejspíš bylo i respektování nezávislosti říše na Římu. Marobudovi a jeho dvoru z Říma bylo přivezeno velké mnoţství cenných darů. A zřejmě i právě po této smlouvě dorazilo na jeho dvůr i četné obchodnické osazenstvo a moţné je i jisté mnoţství řemeslníků. Římané v tom měli jakousi tichou romanizaci nepřátelského území v barbariku prostřednictvím římského importu. Smlouva tak byla výhodná pro obě strany-řím je nyní chráněn od nečekaných útoků ze strany Marobuda a navíc můţe částečně ovlivňovat dění v jeho říši, oproti tomu markomanský král je do budoucna ušetřen legií táhnoucích jeho územím

25 6. Germánské vojsko Vojsko jeho těla střehoucí přetvořil ustavičným cvičením co do válečného umění skoro na římské. 18 Takhle píše o Marobudově armádě jiţ zmiňovaný historik Paterculus. Tacitus pak k obecnému popisů vojenství u Germánů přidává: Nosí oštěpy nebo frameje, jak jim říkají, s čepelí úzkou a krátkou, ale tak ostrou a vhodnou k uţívání, ţe jim táţ zbraň slouţí podle potřeby buď k boji zblízka, nebo k házení. 19 Jezdci mají navíc ještě štít. Pěšáci pak dále drţí i několik menších kopí, která vrhají na nepřátele a která prý dohodila velmi daleko. Markomanskou armádu cvičil sám král podle způsobů, které pochytil z římské říše. Hlavní zbraní Germánů je jiţ zmíněný oštěp (ţelezný listovitý hrot na dřevěném ratišti), dále štít (oválný, kruhový, materiálem dřevo, strana namířená na útočníka často zpevněna ţelezem). Významní bojovníci měli zbroj podobnou té římské a jednosečné či výjimečně dvousečné meče. Krunýř nebo přilbice jsou spíše vzácné a jen u důleţitých válečníků. Meč jako takový byl výsadou. Co se luků týče, ty jsou na přelomu letopočtu u Germánů zatím velkou neznámou. Jen sem tam se nějaké objevili importované od východních kočovných kmenů. Nejdůleţitější bojovou sílu tvořila pěchota. Postupují tak, ţe vybírají ze všeho mladého muţstva ty nejhbitější a stavějí je do první řady-jejich rychlost je vhodná a přiměřená boji jízdy. 20 Potupou pro Germána je v boji přijít o štít. Do čela vojsk se staví nejstatečnější válečníci jako velitelé a jejich boj by měl jít příkladem, bojují v první řadě Obchod s Římany Vzájemné obchodování je doloţeno mnoha nálezy římských importů na našem území. Mezi nejrozšířenější dováţené produkty patřili zejména bronzové nádoby z Itálie (kotle, vědra, konvice, pánve, cedníky, naběračky...). Další předměty jsou jiţ domnělé. Zřejmě si Marobud nechal dováţet různé textilie a drahocenné látky, nejspíše i pochutiny 18 VELLEIUS PATERCULUS, Gaius; KOTT, František Štěpán. Dějiny římské až ku konsulátu M. Vinicia. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa, 1902, 125 s. 19 TACITUS, Publius Cornelius; MINAŘÍK, Antonín; HARTMANN, Antonín; BAHNÍK, Václav. Z dějin císařského Říma. Vyd. 1. Praha: Svoboda, s. 20 TACITUS, Publius Cornelius; MINAŘÍK, Antonín; HARTMANN, Antonín; BAHNÍK, Václav. Z dějin císařského Říma. Vyd. 1. Praha: Svoboda, s. 21 TACITUS, Publius Cornelius; MINAŘÍK, Antonín; HARTMANN, Antonín; BAHNÍK, Václav. Z dějin císařského Říma. Vyd. 1. Praha: Svoboda, s

26 jako je víno. Pro obchodní cesty vedoucí Aquileie (Itálie) do středních Čech tvořilo nejdůleţitější bod bývalé hlavní město Norického království Magdalenberg. Jiné obchodní trasy k Marobudovy mířili z Germánie a zřejmě i z Galie. Markomané na oplátku mohli obchodníkům nabídnout nejrůznější koţešiny, včelí vosk a med, pryskyřici a dokonce i ţenské vlasy. 8. Zpět k Marobudovi Po roce 6 n. l. a uzavření smlouvy s Římany se Marobudova říše dále vyvíjela a upevňovala si své postavení. Rozvíjel se obchod, pokračovaly i diplomatické styky s římskou říší. Roku 9 n. l. pak dění v celé Germánii ovlivňuje vzpoura severně od Rýna, do jejíhoţ čela se postavil vládce Cherusků kníţe Arminius. Proč se Arminius, který se v 25 letech stal díky Římu Cheruským kníţetem, měl římské občanství a dokonce patřil do jezdeckého stavu, postavil do čela Římanů? Dnes uznávaná moţnost je touha po vládě nad větším územím a vysoké ambice, které u něj převládly, zejména kdyţ viděl, jak se daří Marobudovi. Cheruskové jako kmen měli s Římem mnoho vzájemných dohod o spolupráci. Augustus je mnohokrát podporoval a upřednostňoval, za coţ mu zas oplátkou poskytovali pomocné oddíly. Arminius byl velitelem právě jednoho takového oddílu někdy v letech 6 aţ 9 n. l. Na straně Římanů tehdy pomáhal potlačovat povstání v Panonii, za coţ mu císař udělil římské občanství a uvedení do jezdeckého stavu. Důvod Arminiovi pomoci můţe být dvojí. Zda ho k tomu ale vedla spojenecká smlouva či touha po kořisti, nevíme. Problém nastává, kdyţ dojde ke sporům ve vládnoucí vrstvě Cherusků. Jiţ zpočátku Segestes varuje Vara o moţných problémech a doporučuje mu, aby internoval všechny vůdce kmene. To však muţ, který vládl nad oblastí mezi Vezerou a Rýnem pevnou rukou jiţ od roku 7 n. l., Publius Quintilius Varus, odmítl. I kdyţ docházelo k omezování osobní svobody, omezování práv a stálému růstu daní, chtěl podpořit vzájemnou důvěru. K tomu by po internování cheruských předáků rozhodně nedošlo. Arminius v čele Cherusků postupně přešel k činu. Cassius Dio popisuje, ţe Varovi bylo ukázáno ohnisko vzdálených nepokojů. Reakcí byla trestná výprava, kterou vedl sám místodrţitel Varo. Vojsko postupovalo níţinou podél řeky Lippe, dále přes řeku Emţi směrem na Teutoburský les. Celou dobu jej postupně opouštěli germánští průvodci za různými záminkami. Pomalu se Římané ocitli ve zcela neznámém prostředí, čehoţ výborně vyuţil Arminius, který zde znal

27 nástrahy terénu. V září roku 9 n. l. vlákal Arminius římské legie do míst rozsáhlých baţin. Tady museli legionáři postupovat v dlouhých a velmi úzkých zástupech. Délka celé armády se značně protáhla, jednalo se koneckonců o tři legie a devět pomocných sborů (asi muţů). Kdyţ v tomto zástupu dorazili do Teutoburského lesa, došlo k nečekanému útoku Germánů vedených Arminiem. Po prvních prudkých obranných bojích se Římanům podařilo vybudovat na zalesněném kopci tábor. Zde měli vojáci spálit nedůleţité předměty a další den pokračovat v lepším uspořádání. Germáni však díky všudypřítomnému lesu zahájili zničující útoky a Římané utrpěli další těţké ztráty. Díky špatnému povrchu místa boje totiţ nemohli plně vyuţít svoji taktiku boje. Je moţné, ţe se pokusili pokračovat i v noci a několikrát zkoušeli nalákat Germány na volné prostranství. Postupně po několika dnech se tento masakr legionářů blíţil ke konci. Špatné počasí, vítr i neustále útočící nepřátelé si vyţádali svou daň. Varus spolu s několika důstojníky spáchal sebevraţdu a legie byly obklíčeny a v podstatě zničeny. Jednalo se o legie XVII, XVIII a XIX. Přeţilo jen několik stovek převáţně jízdních muţů. Počet Germánů nebo jejich ztrát neznáme. Řím tím v podstatě ztratil území mezi Rýnem a Labem. Arminius, který jiţ před touto bitvou vyzval Marobuda ke spolupráci, coţ Markoman odmítl, nyní výzvu opakuje. Dokonce měl zaslat na Marobudův dvůr hlavu velitele Vara. Není jisté, jak by dopadlo jejich případné spojenectví, ale kaţdopádně Marobud znovu ctí smlouvu s Římany z roku 6 n. l. a hlavu Vara zasílá Tiberiovi. Toto jednání mělo jistou přezíravost, protoţe v roce 9 n. l. dochází i k další důleţité události. Tiberius porazil povstání v Panonii a po třech letech tvrdých a krvavých bojů uvolnil římské síly, které se mohli zaměřit na novou hrozbu v Germánii. Došlo k tomu téměř současně, protoţe Tiberius zaslal optimistickou zprávu o podmanění Panonie císaři pět dní před Teutoburským lesem. Augustus jej následně pověřuje velením nad porýnskými legiemi s úkolem vyřešit situaci s Germány, se zvláštní pozorností věnovanou Cheruskům. V této situaci ţádá Marobuda o pomoc pro změnu Řím. Markomanský král však opět odmítá a vyhlašuje neutralitu. Co se samotného místa bitvy v Teutoburském lese týče, je nejčastěji situováno do oblasti naleziště Kalkriese (okrajem je pohoří Wiehengebirge a rozsáhlé baţiny Grosses Moor). Jistotu však nemáme, protoţe topograficky toto místo připomíná i oblast, v níţ padl do jiné germánské pasti v roce 15 n.l. legát Aulus Caecina se čtyřmi legiemi, ten se na rozdíl od Vara probil a s velkými ztrátami ustoupil. Dodnes zůstává otázkou, jak si máme představovat římskou správu nad Germánii mezi Drusovými výboji a Varovou poráţkou. Proto, abychom ji nazvali provincií, nemáme

28 podklady a například u Galie trvalo plné provinční zprovoznění po tři desítky let. Římané ale nazývali Germánii jako ovládnuté území, Drusus se honosil přízviskem Germanicus a sám Tiberius slavil roku 7 př. n. l. triumf nad Germány, při němţ byl mimo jiné představen i jako kandidát na trůn. Nejspíš nešlo o pouhou propagandu, protoţe Řím v té době očekával od Germánů poslušnost. Jako východní hranice říše navíc opakovaně zmiňují Římané řeku Labe. Strabón nám i zaznamenává, ţe u Augustus zakázal tuto řeku překročit někdy kolem roku 5 n.l., kdy došlo k průzkumu na Jutském poloostrově. Zde se ukázalo jako nemoţné zvětšování území tímto směrem a to zejména kvůli velmi špatné moţnosti zásobování v této oblasti. Velení v oblasti po Varově smrti přebírá opět Tiberius a rychle nahrazuje ztracené legie. V roce 11 n. l. překročil Rýn a začal s pleněním germánského území. Tentokrát však postupoval velmi opatrně. V roce 13 n.l. se začalo s přípravou taţení proti Arminiovi. Velitelem mu byl zvolen syn slavného Drusa - Germanicus, kterého měli legionáři pamatující si jeho otce v oblibě. Jiţ samotné vyslání Germanika k Rýnu svědčí o tom, ţe Římané se nechtěli území za ním vzdát. Ve svých 28 letech vedl Germanicus jedno z největších vojsk té doby proti nenáviděným Germánům. V srpnu roku 14 n. l. umírá císař Augustus po velmi dlouhé době vládnutí a novým císařem je zvolen jeho adoptivní syn Tiberius Caesar Augustus čili nám známý Tiberius. Jiţ v té době začalo růst napětí mezi novým císařem a velitelem rýnských legií. Nic nám však nenasvědčuje, ţe by Germanicus měl v plánu získat císařský titul, jak se obával Tiberius. Úkolem římských vojsko nadále zůstává řešení poměrů v Germánii. Mezi lety 14 aţ 16 vstoupili legie hluboko do nepřátelského území. První na řadě bylo poraţení kmene Chattů a následný útok na Cherusky. To se podařilo, po zdecimování velké části Chattů a dobití jejich hlavního města Mattia, vtrhl Germanicus dále do Germánie na území Cherusků. Jiţ roku 15 n. l. mu Tiberius nabídl slavení triumfu, nejspíš s úmyslem ukončit válku. Ten však Germanicus posunul na rok 16 n. l. a prvně chtěl dořešit problém s Cherusky. U nich došlo mezitím k rozporům. Segestes patřící mezi vlivné představitele kmene zastával diplomatickou cestu s Římany. Byl to právě on, kdo varoval Vara před Arminiem roku 9 n.l. Proti němu vystoupil kníţe Arminius, který chtěl politiku válečnou. Došlo to tak daleko, ţe Arminius unesl svému sokovi dceru Thusneldu, do níţ se zamiloval a oţenil se s ní. To jeho nového tchána rozhořčilo, protoţe ji uţ měl zasnoubenou pro někoho jiného. Segestes ji však po nějaké době odlákal (jiţ těhotnou) od manţela a opevnil se s ní na svém sídle, přičemţ o pomoc napsal Germanikovi. Arminius,

29 který získal navrch co se vlivu v kmeni týče, jej mezitím obklíčil. Tacitus psal, ţe čím je kdo odváţnější a odhodlanější k činům, tím se zdá spolehlivějším a zdatnějším v pohnutých dobách. Tímto nám zároveň vysvětluje důvod, proč mladší Arminius získal větší vliv neţ jeho zkušenější tchán a soupeř Segestes. Římané volání Segesta vyslyšeli, přitáhli do té oblasti a zahnali nepřátele od Segestova sídla. Segestes sám slíbil věrnost Římanům a plně se postavil proti Arminiovi. Thusnelda byla vzata do zajetí a ţila pak i se svým synem a potaţmo Arminiovým synem v Ravenně. Zpráva o milostivém přijetí Segesta s rodinou od Římanů vzbudila nové naděje u těch Germánů, kteří s nimi válku nechtěli. Arminius pak po celé zemi Cherusků vyzýval do zbraně proti Segestovi, proti Caesarovi. A nešetřil ani potupných slov... Mimo jiné nazýval Segesta zrádcem a Římany osočoval, ţe mu unesli těhotnou ţenu. Roku 16 n.l. došlo k rozhodujícímu střetu ve dvou bitvách mezi Germanikem a Arminiem. Na straně Cherusků stálo plno vlivným náčelníků jako například Inguiomer, strýc Arminia. Mnoho i okolních kmenů se nechalo zlákat Arminiovými řečmi a nebo je naopak rozhořčily činy, kterými osočoval své nepřátele. Vojska se střetla na pláni Idistaviso (pláň leţící mezi řekou Vezerou a lesem) a druhá bitva proběhla o kousek dál na valu vybudovaném kmenem Angrivariů. Římané měli kolem 70 tisíc muţů. Germáni mezi 40 aţ 50 tisíci muţi. Bitva se záhy změnila na masakr, tentokrát Germánů. Římští nepřátelé, jejichţ vraţdění začalo před polednem, byli pobíjeni aţ do noci a naplnili prostor deseti mil mrtvolami. 22 Sám Germanicus prohlásil, ţe není prý třeba zajatců, jedině vyhlazení národa přinese konec války. 23 Římané v tomto boji zvítězili a Arminius s hrstkou věrných prchli. Tímto skončila tzv. třicetiletá válka (14 př..n. l.-16n.l.) započatá Augustem, úspěšně vedená Drusem a ukončená Germanikem. Tiberiova nedůvěra vůči Germanikovi však vyvrcholila a on mu odmítl udělit rok bojů navíc, o který ţádal. Vytknul mu velké ztráty, které v Germánii utrpěl a připomněl mu slavení triumfu. 26. května 17 n.l. tedy slavil Germanicus triumf De Cheruscis Chattisque et Angrivariis quaeque aliae nationes usque ad Albim colunt tj. nad Cherusky, Chatty, Angrivarii a ostatními národy obývajícími území aţ k Labi. 24 Mezi úspěchy, kterých zde 22 TACITUS, Publius Cornelius; MINAŘÍK, Antonín; HARTMANN, Antonín. Letopisy. Vyd. 3. Praha: Svoboda, s. 23 TACITUS, Publius Cornelius; MINAŘÍK, Antonín; HARTMANN, Antonín. Letopisy. Vyd. 3. Praha: Svoboda, s. 24 WOLTERS, Reinhard. Římané v Germánii. Vyd. 1. Praha: Vyšehrad, s

30 Germanicus dosáhl patřilo jak získání těhotné Arminiovi ţeny Thusneldy, tak zisk dvou ze tři ztracených odznaků z Teutoburského lesa. Jeden získal od Marsů a jeden od Brukterů. Území za Rýnem však znovu podmaněno nebylo. Máme dochovanou zprávu z roku 28 n.l. v níţ vymáhali Římané po kmeni Frísů daně, které stanovil ještě Drusus. Kmen odmítl a pobil Římany na svém území. Poté porazil i jednotku vyslanou místodrţícím Dolní Germánie. Aţ po této události Tiberius zrušil akce proti Frísům. To dokazuje, ţe nějakou kontrolu si v území Germánie ponechali i nadále. V 1. století nám je doloţeno tzv. pásmo nikoho na dolním a středním toku Rýna. Po vysídlení Ubiů a Sugambrů, ničivých taţeních Germanika za Rýn a celkově nebezpečné situaci v této oblasti zde nikdo nesídlil. Řím tím na čas získal jakési klidné území. Pravý břeh Rýna pak mohli vyuţívat Římané jako pastviny pro dobytek, těţili zde horniny a dokonce jej pouţívali jako cvičiště. Snahy kmenů o usídlení se v této oblasti byly ve 2/2 2. století neúspěšné. První to zkusili v roce 58 n. l. Frísové, kteří se usadili v severní části tohoto prázdného území. Jejich vyslanci pak u císaře Nerona (54-68) neuspěli a on je donutil odejít z něj. Dalším neúspěchem prošel kmen Ampsivariů. Ten dokonce jevil zájem o podrobení se Římanům.Také je však Nero donutil k odchodu. Situace na Horním toku Rýna byla trochu jiná, zde jiţ za Augusta sídlili Svébové a další Germáni sem přicházeli. Všichni ţili v úzkém kontaktu s Římany. 9. Arminius versus Marobud Po odchodu Germanika a římských vojsk s Germánie se stupňuje napětí mezi Arminiem a Marobudem. Moc kmenů a statečnost vůdců byly stejné, ale Marobudův královský titul budil nenávist u krajanů, kdeţto Arminius byl oblíben jako bojovník za svobodu. 25 Cheruský kníţe zahájil rozsáhlou pošpiňovací kampaň proti svému sousedovi, jehoţ stavěl do pozice zrádce myšlenky sjednocení germánského lidu. Marobud mu oplácel podobnou mincí a také se nad něj vynášel. Postupně Arminius díky svému vzdělání v diplomacii zlákal na svou stranu kmeny Semnonů a Langobardů. Marobud také hledal spojence a našel je na nečekaném místě a to přímo v Arminiově rodině. Jeho strýc Inguiomer totiţ ztratil trpělivost se zaslepeností úspěchy svého spojence, který se tak stal ješitným a příliš ctiţádostivým a tak přešel s řadou dalších na stranu Markomanů. Mezi 25 TACITUS, Publius Cornelius; MINAŘÍK, Antonín; HARTMANN, Antonín. Letopisy. Vyd. 3. Praha: Svoboda, s

31 Cherusky celkově přibývalo lidí, kteří svého vůdce nenáviděli. K rozhodující bitvě mezi dvěma germánskými vládci došlo roku 17 n.l. zřejmě někde v oblasti leţící severně od Čech. Armády měli přibliţně vyrovnané počty a boj skončil nerozhodně. Vítězství si ale připsal Arminius. Marobud totiţ opustil bojiště za účelem přeskupení, coţ Cheruskové povaţovali za ústup. Marobudovu armádu tak opouští Hermunduři a brzy nato i Gótové. Takto oslabený markomanský král se stahuje do nitra Čech a odsud ţádá o pomoc Tiberia. Císař však reaguje odpovědí, ţe se neprávem dovolává římských zbraní proti Cheruskům, kdyţ Římany v boji proti témuţ nepříteli nijak nepodporoval. 26 Tiberius sám i přesto zatím shromaţďuje své legie na břehu Dunaje do Illyrika. Nepochybně to činil s cílem uspořádat poměry mezi oběma vládci do nerozhodného stavu. Pro římskou říši by mohlo být velmi nepříjemné, kdyby v Germánii vznikl monopol jediného silného vůdce. Mezitím sílí nenávist některých velmoţů vůči Marobudovi. O jeho svrţení nakonec usiluje Katvalda, který je zřejmě původem Markoman a za vlády Marobuda prchl ke Gótům. V jejich čele nyní v roce 19 n. l. vstupuje na území Čech. Zde podplatil přední muţe, aby se s ním spolčili a následně si podmaňuje samotné sídlo říše. Marobud jiţ mezitím prchl. Gótové následně tento komplex vyrabovali. Velké mnoţství markomanských velmoţů pak přechází na Katvaldovu stranu nebo se mu poddává. Jenom vlastní početná druţina krále Marobuda udrţuje věrnost a se svým vládcem míří za Tiberiem k Dunaji, kde stále doufají v pomoc. Hranice římské říše překračuje tato skupina někde v oblasti Norika. Tiberius přes svého syna Drusa mladšího slibuje ochranu jen samotnému Marobudovi, který se tak dostává do italské Ravenny, kde ţije aţ do své smrti (v luxusu). Ţil zde v jakémsi čestném exilu. Tiberius sám o něm před senátem prohlašoval ţe tak nebezpeční nebyli ani Filippos Athéňanům ani Pyrrhos a Antiochos římskému národu. 27 Tím nejspíš dával najevo své obavy z Marobudovi moci v době, kdy stál v čele své říše. Roku 19 n. l. ještě umírá na otravu Germanicus, který je tou dobou odsunutý v Antiochii. Jeho vzrůstající sláva a obliba se nejspíš znelíbila císaři, který jej zřejmě nechal otrávit. To sice nebylo nikdy prokázáno, ale ani popřeno. 26 TACITUS, Publius Cornelius; MINAŘÍK, Antonín; HARTMANN, Antonín. Letopisy. Vyd. 3. Praha: Svoboda, s. 27 TACITUS, Publius Cornelius; MINAŘÍK, Antonín; HARTMANN, Antonín. Letopisy. Vyd. 3. Praha: Svoboda, s

32 Ravenna Nyní se zde budeme krátce zabývat Ravennou. Jedná se o město leţící na pobřeţí Jaderského moře. Poloha z něj učinila významný přístav té doby. K zaloţení došlo nejspíše někdy v 6. století př.n.l. Roku 88 př.n.l. dostali obyvatelé římské občanství. Později se z něj dokonce stalo sídlo posledních císařů západořímské říše. V době Marobudovy zdejší internace zde pobývá mnoho významných Římany podmaněných osobností. Je zde Daesidiat Bato, muţ který vedl jiţ zmíněné povstání v Panonii roku 9 n. l. Dále manţelka Marobudova největšího nepřítele Arminia Thusnelda i s jeho synem Thumelikem. Roku 37 n. l. zde Marobud umírá. 10. Epilog V římské internaci doţívá i Marobudův sesaditel Katvalda, který se na trůně dlouho neudrţel. Do země brzy vtrhlo vojsko Hermundurů pod vedením Vibliovým. K jeho sesazení tedy dochází jiţ na konci roku 20 n. l. nebo hned počátkem roku 21 n. l. I on získal azyl u Římanů a za město jeho doţití mu bylo vybráno Forum Iulium (dnešní Frejés ve francouzském Provence). Z doprovodů Marobuda i Katvaldy pak Drusus vytváří někdy kolem roku 21 n.l. jakýsi umělý útvar mezi řekami Morava a Vah. Těm dosadil za krále Vannia z kmene Kvádů. Centrum se nacházelo někde na Slovensku. Tento státní útvar se udrţel další řadu let. Vannius během té doby bohatl zejména díky daním od obchodníků a loupeţivým výpravám. Nakonec se i on znelíbil svým příbuzným a ti proti němu povstali roku 50 n.l. Do země vtrhli Hermundurové a Lugiové a nakonec jej porazili. Vannius následně uprchl k Dunaji a odešel do azylu k Římanům. Ani Arminius nedoţil zbytek svého ţivota dle svých představ. Po odchodu Římanů a po Marobudově poráţce usiloval o královský trůn. 28 Netěšil se však jiţ důvěře Cheruské šlechty ani některých okolních kmenů. Nakonec je roku 21 n. l. zavraţděn vlastními lidmi ve věku 37 let po dvanácti letech vlády. I přes jeho střídavé štěstí jej Tacitus povaţuje za osvoboditele Germánie. 28 TACITUS, Publius Cornelius; MINAŘÍK, Antonín; HARTMANN, Antonín. Letopisy. Vyd. 3. Praha: Svoboda, s

33 K úmrtím je třeba dodat, ţe v roce 37 n. l. umírá i Marobudův spojenec a nepřítel v jedné osobě Tiberius. Tacitus k této události píše: Dne 16.března se mu zastavil dech, i myslilo se, ţe dokonal... Náhle však bylo hlášeno, ţe se Tiberiovi vrací řeč i zrak a ţe volá sluhy, aby mu přinesli pokrm na posilnění z ochablosti. 29 Tiberius měl být poté udušen pomocí pokrývek. 11. Další dějství Obecně se Římané snaţili mnoha způsoby kontrolovat ţivot v Germánii. Celková kontrola typu provincie byla ale nemyslitelná. Proto vyuţívali různé diplomatické cesty. Další typ kontroly bylo i zaloţení Vanniova království plně podpořeného Římem. Císaře Tiberia často kritizovali za odvolání Germanika, který jako jediný v té době dokázal nad Germány vítězit. Další císařové pak znovu zahájili kampaně proti Germánům. Germanikův syn Caligula (vládl n.l.) a dále Claudius (vládl n.l.). Známe několik událostí spjatých s taţeními. Například Caligula musel v době akcí v Germánii potlačit nejdříve povstání Cornelia Lentula Gaetulicuse. Tento místodrţící Horní Germánie se zapletl do spiknutí usilujícího koncem roku 39 n.l. svrhnout císaře. Jeho chování se totiţ nelíbilo senátorům a ani mnohým jiným významným lidem. Gaetulicus byl popraven. Po zavraţdění Caliguly pretoriánskou gardou a provolání jeho strýce Claudia císařem roku 41 n.l. probíhali boje Římanů na území Cherusků a Chattů. Ty naplánoval ještě Caligula. Roku 50 n.l. vtrhla loupeţná výprava Chattů na římské území. Poté co došlo k jejímu odraţení nabídli dokonce Chattové i rukojmí. I přes tento úspěch se však císař Claudius o ovládnutí Germánie více nesnaţil. Zaznamenán je i vpád Chauků roku 47 n.l. na pobřeţí severní Gallie. Ten odrazil místodrţící Dolní Germánie Gnaeus Domitius Corbulo. Poté on sám vpadl na území za Rýnem. Zde si podmanil kmen Frísiů. Následně měl v plánu vyrazit i na kmen Chauků, kdyţ Claudius zamezil další útok proti Germániím 29 TACITUS, Publius Cornelius; MINAŘÍK, Antonín; HARTMANN, Antonín. Letopisy. Vyd. 3. Praha: Svoboda, s

34 do té míry, ţe dal stáhnout posádky před Rýn. 30 Poté na mnoho let došlo ke stabilizaci stavů a větší boje utichly. Další připomínka toho, jaké nebezpečí můţe od Germánů hrozit, se objevilo na přelomu let 69/70 n.l. Tehdy došlo k velkému povstání Batavů. K němu se připojili dále i kmeny Frísů, Brukterů, Ubiů a Tenkterů. Během něj povstalci čekali podporu od galské nobility, ta se ale nepřidala. Povstání tedy bylo Římany potlačeno. Batavové jiţ nějakou dobu usídlení u ústí Rýna tvořili část podpůrných jednotek a dokonce se z nich skládala i corporis custodes císařů z juliovsko-klaudiovské dinastie. Výhodná jistě musela být i doba povstání, protoţe k němu došlo v době bojů o císařský titul mezi Vitelliem a Vespasianem po Neronově smrti roku 68 n.l. a následujícím roce čtyř císařů (Galba, Otho, Vitellius a Vespasianus). V čele povstání stanul batavský šlechtic a římský velitel Iulius Civil. Vlastně právě díky němu se nakonec stal císařem Vespasianus. Celé povstání totiţ zaměstnávalo Vitellia natolik, ţe byl nakonec Vespasianem poraţen. Iulius Civil dokonce sloţil přísahu novému císaři, ale nakonec se svými oddíly obsadil pevnosti v Xanten, Neussu, Krefeldu i samotný Kolín nad Rýnem. Další informace nemáme, Tacitus končí popisem vypuknutí bojů. Lze předpokládat, ţe pro jiţ znovu sjednocenou říši nepředstavovali povstalci zřejmě větší hrozbu. Reinhard Wolters uvádí, ţe mnohé mluví pro to, ţe došlo ke kompromisnímu míru, na jehoţ základě si povstalci mohli ponechat svůj původní status. 31 Závěrečným bodem zde budou zmíněny roky n.l. Mezi těmito lety došlo k zaloţení dvou nových provincií Germania Inferior (Dolní Germánie) a Germania Superior (Horní Germánie). V zásadě šlo o přeměnu oblastí, kde dosud dočasně sídlila horno i dolno germánská vojska, v řádné provincie. Horní Germánie se trochu zvětšila rozlohou, k jiné změně nedošlo. Domitianova Germánie ale nebyla tou pravou Germánií, kterou se snaţil marně ovládnout Augustus. Dokonce i doboví autoři si z něj dělali srandu, ţe se jen snaţil zvýšit svoji reputaci. Tacitus zaznamenává zprávy o zakoupených otrocích, kteří byly představování jako zajatci. Plinius Mladší zase psal, ţe vojenský neúspěch se dá nejlépe poznat podle oslav triumfu. Cassius Dio pak o století později psal, ţe v době Domitiána k bojům mezi Rýnem a Labem nedocházelo. Popsal jen plenění země. 30 TACITUS, Publius Cornelius; MINAŘÍK, Antonín; HARTMANN, Antonín. Letopisy. Vyd. 3. Praha: Svoboda, s. 31 WOLTERS, Reinhard; DRBAL, Vlastimil. Římané v Germánii. Vyd. 1. Praha: Vyšehrad, s. ISBN

35 Závěr Přínos Arminia a Marobuda pro další dějiny je různorodý. Pro mnohé Germány byl Arminius hrdina, který bojoval za svobodu svého lidu proti mocné Římské říši. Jiní zase viděli v Marobudovi silného představitele prvního germánského státu, který díky diplomatickému talentu svého vůdce a mnoha šťastným náhodám (jako povstání v Pannonii roku 6 n.l.) dokázal udrţet silné postavení ve střední Evropě po řadu let. Římané se díky nim zase poučili o tom, ţe je nemoţné se neustále rozšiřovat těmito směry. Germánii ani území za ní si podmanit zkrátka nedokázali. Vedlo to i k budování mocné obranné linie, která vznikla u Rýna a která vydrţela po mnoho dalších desetiletí. Zmíním zde i jejich odkaz do budoucnosti a ohlas ve světové literatuře. Arminius si získal největší obdiv u Němců. Ti dokonce mají kousek od města Detmold v severním Porýní-Westfálsku postavený velký pomník Herrmannsdenkmal od sochaře Ernsta von Bandela z 19. století. Jedná se o vyobrazení vítězného Arminia od Teutoburského lesa. O této soše se zmiňuje i slavný Heinrich Heine ve své knize Německo- zimní pohádka. Poměrně novou sochou je dílo od Wilfrieda Kocha z roku 2003 v Haltern am See, na níţ je vyobrazen poraţený Varus. Jiţ kniha Chronik oder Geschichte der zwei Reiche od Oty z Freisingu nám zmiňuje bitvu v Teutoburském lese. Další knihou týkající se přímo poráţky Římanů je historický román Varus od Irise Kammerera. Ve fantasy literatuře je známá sága povídek od Zdeňka Ţemličky s názvem Vlčice. V ní je děj zasazen do doby vzniku Marobudovy říše aţ poslední díl, v němţ proti němu zbrojí Arminius. Z českých knih vyniká především dílo Eduarda Štorcha Zlomený meč, v níţ Marobud čelí snaze Římanů o ovládnutí celé Germánie. Další knihou, která u nás vyšla v ţánru fantasy je Stín modrého býka od Leonarda Medka. Ten ve svém díle pojednává o době cca 300 let po Teutoburském lese a popisuje příběhy střetů Římanů s Germány. Několikrát je zde Germány odkázáno právě na jejich slavné vítězství. V malířství je znám obraz Thusneldy v Germanikově zajetí. Namaloval jej německý malíř Karl von Piloty. Ve Florencii v Loggia dei Lanzi je socha germánské ţeny, která je tradičně označována jako Arminiova manţelka Thusnelda

36 Ilustrace 2: Mapa zobrazující přibližnou podobu Velké Germánie (zdroj: