KRÁSA A EVOLUCE - STARÉ OTÁZKY, NOVÉ POHLEDY

Transkript

1 KRÁSA A EVOLUCE - STARÉ OTÁZKY, NOVÉ POHLEDY Roman FIGURA The beauty and the evolution old questions, new insights Abstract: Charles Darwin is not only author of the famous concept of natural selection as the main driving force of evolution, but also the creator of the revolutionary hypothesis on sexual selection and natural aesthetics. He believed that many species of vertebrates have a subjective ability to perceive and appreciate beauty, and that they choose partners based on their taste. In Darwin s lifetime, and indeed for most of the twentieth century, this theory was usually rejected, and it is only in the course of the past decade that it is starting to find acceptance. Keywords: aesthetics of nature, sexual selection, perception of beauty, Charles Darwin Charles Darwin ( ) byl nejen přírodovědcem, jehož dílo hluboce ovlivnilo vědecké myšlení, ale také cestovatelem a široce zaměřeným originálním myslitelem. Nejvíce známým je dodnes jeho dílo z roku 1859 Of the Origin of Species by Means of Natural Selection (Darwin, 1859), do češtiny překládáno obvykle pod názvem O původu druhů. Základním poselství celého díla leží ve tvrzení, že evoluce druhů je umožněna díky několika jednoduchým principům. Hlavním poznatkem je, že všechny druhy plodí více potomků, než se jich dožije dospělosti a vlastní reprodukce. Jejich přežívání je tedy nerovnoměrné a s větší pravděpodobností přežijí ti, kteří jsou svými schopnostmi a vlastnostmi lépe vybaveni. Takto vybavení úspěšní jedinci dále předávají svoje schopnosti potomkům. Každý z těchto potomků sice ponese některé z vlastností svých rodičů, zároveň se ale bude některými vlastnostmi lišit (každý jedinec je charakterizován unikátním souborem znaků), jejich přežívání bude proto opět nerovnoměrné. V průběhu věků se tak mohou různé odlišné vlastnosti trvaleji ustanovit a postupně mohou vznikat nové odlišné druhy, tento proces přehledně popisuje např. Flegr. (2009, s ) Hlavním motorem vývoje druhů je tedy utilitární přírodní výběr, fungující díky úsilí jedinců přežít - díky struggle for life. Zde je dobré poznamenat, že struggle for life není synonymem pojmu fight for life, darwinovský obraz přírody si nemusíme představovat jako nemilosrdný souboj zubů a drápů, spíše se jedná o to, že zpravidla zvítězí jedinec, který se ocitnul ve správné době na správném místě. (Komárek, 2016, s. 95) Charles Darwin, na rozdíl od mnoha svých následovníků, rozhodně nebyl jednostranným redukcionistou a nepokoušel se všechny jevy vysvětlovat z hlediska "přírodní ekonomie a utilitarismu". (Darwin, 1871, s. 516) Svědčí o tom jeho další významné dílo z roku 1871 (Darwin, 1871), které vyvolalo dodnes trvající kontroverze. Jde o knihu nazvanou The Descent of Man and Selection in Relation to Sex. Charles Darwin se v tomto díle zabývá mimo jiné problematikou estetických struktur, které nejenže svým nositelům nepřináší žádný viditelný prospěch, ale navíc jim často život stěžují - činí je více nápadnými, méně obratnými a pod. (modelovým příklad může být 262

2 ocas páva). Darwin přišel s revolučním vysvětlením jejich původu - tyto struktury se svým nositelům v rámci druhu skutečně líbí a vznikají procesem nazvaným Darwinem pohlavní výběr. Jako analogii můžeme uvést tzv. umělý výběr a vznik domestikovaných forem. Stejně jako chovatel vybírá na základě svého subjektivního vkusu jedince s různými nápadnými vlastnostmi (pomineme teď šlechtění na užitek), tyto dále nechává rozmnožit a postupně tak dává vzniknout novým plemenům a odrůdám, v přírodě jedná podobně pohlavní partner, jež si vybírá protějška na základě svého zalíbení v estetických strukturách a barvách. Zpravidla pak dochází k výběru samců ze strany samic. (Komárek, 2016, s ) Je skutečně pozoruhodným jevem, že k výběru partnera dochází u nepřeberného množství druhů nikoliv na základě výběru užitečných vlastností (jako fyzická zdatnost a pod.), ale právě pomocích různých ozdobných struktur, prezentovaných navíc často různými tanci a rituálním chováním. Charles Darwin říká, že většina obratlovců (a alespoň někteří bezobratlí) jsou nadáni schopností vnímat krásu a na tomto základě činit rozhodnutí, mají tzv. sense of beauty, který je homologický s lidskou schopností vnímat krásu. (Darwin, 1871, s. 326) Darwin jednoduše tvrdí, že člověk a další obratlovci pochází se společné vývojové linie a sdílí tedy velmi podobné orgánové soustavy, jejichž funkce je tedy také velmi podobná. Bylo by tedy s podivem, kdybychom u ostatních živočichů nenalezli alespoň méně rozvinutou schopnost vnímání krásy. Darwin mluví o tom, že u různých druhů, stejně jako u různých kultur, je krása z velké míry záležitostí individuálního vkusu, který může být rozvíjen a měněn, proto vzniká tak velká rozmanitost estetických struktur v přírodě. Výběr struktur, které jsou považovány za estetické, je tedy z velké části arbitrární, svobodný, stejně jako u člověka. (Darwin, 1871, s. 142) Publikaci této odvážné teorie předcházelo Darwinovo důkladné studium literatury zabývající se estetikou. (Stibral, 2006, s. 34) Darwinova teorie pohlavního výběru a schopnosti různých vnímat krásu byla ve své době mnoha mysliteli rozhodně odmítnuta (Stibral, 2006, s. 107), příkladem za všechny může být Alfred Russel Wallace ( ), spoluautor teorie přírodního výběru. Wallace bývá někdy označován za většího darwinistu než Darwin samotný. Tvrdil, že tzv. estetické a nápadné struktury mají zpravidla nějakou utilitární funkci, slouží např. k zastrašování, případně jsou výrazem velké "životní síly" svých nositelů. (Komárek, 2016, s ) Jedním z mála zastánců arbitrární volby partnerů na základě různých estetických struktur ve 20. století byl matematik a biolog Ronald Aylmer Fisher ( ), který tuto teorii podpořil matematickými modely. (Fisher, 1915; Fisher, 1930) Během druhé poloviny 20. století pak převládala tzv. teorie signalizace. Jedná se o názor, že jedinci se skutečně rozhodují při výběru partnera podle tzv. estetických struktur, 263

3 ovšem nikoliv kvůli nim samotným, ale kvůli různým užitečným schopnostem, které tyto struktury u svých nositelů signalizují. Pohlavní výběr se tak podle tohoto přístupu stává podmnožinou výběru přírodního. Podle Richarda Dawkinse, pravděpodobně nejslavnějšího popularizátora biologie 20. století, např. samice páva neobdivuje ocas svého druha pro krásu, ale pro schopností jeho nositele. (Dawkins, 2004, s. 266) Takováto argumentace se většinou rozvíjela dvěma směry. Jedním byla známá hypotéza dobrých genů, kdy působivé estetické struktury signalizovaly genetickou kvalitu svých nositelů. Druhým směrem se ubírala argumentace, že okrasné struktury ukazují na nějaké určité schopnosti, například že pestřejší samci jsou zároveň lepšími staviteli hnízd. Jakkoliv obě teorie mohou znít velmi logicky a lákavě, ani po několika desetiletích výzkumů se je nepodařilo jednoznačně potvrdit. U hypotézy dobrých genů se nepodařilo přesvědčivě ukázat, jaké vlastně geny by měly být pomocí estetických struktur inzerovány kromě genů pro estetické struktury samotné. U druhé teorie empirické výzkumy ukazují spíše opačný trend pestří a nápadní jedinci jsou velmi často spíše horšími rodiči a v mnoha případech se nedaří najít nějaký jasný vztah mezi vzhledem a užitečnými schopnostmi jedinců. (Hill, 2010, s ) V současné době vyzývá k návratu k prvotnímu Darwinovu estetickému přístupu významný biolog Richard Prum (*1961), jehož názory shrnuje článek (Prum, 2012), a také nová kniha The Evolution of Beauty. (Prum, 2017) Podle jeho názoru je (nejen) biologické myšlení příliš zahlceno ideou všudy přítomného utilitárního užitku a za každým fenoménem v živé přírodě se snaží hledat ekonomický prospěch, velmi často takto živým organismům podsouváme přísně racionální jednání. Obrovské množství výzkumných projektů, kterým se nepodaří prokázat jasný vztah mezi estetickými strukturami a dalšími (užitečnými) vlastnosti jejich nositelů, bylo v minulosti i současnosti zapomenuto a nepublikováno, sluchu se naopak dostává těm, které něco takového ukazují (tedy potvrzují signální teorii), jakkoliv zůstává takové spojení v mnoha případech diskutabilní. (Prum, 2012, s. 2253) Podle Pruma se však jedná o metodologicky chybný přístup věda by měla pracovat s tzv. nulovými hypotézami a tedy primárně předpokládat, že mezi nápadnými strukturami a dalšími schopnostmi jedinců žádný jasný vztah není. Dodnes je tomu však většinou naopak výzkumníci při formulování hypotéz takový vztah implicitně předpokládají. (Prum, 2012, s. 2254) Pokud přihlédneme k obrovské diverzitě ozdobných struktur, přičemž u drtivé většiny z nich se dosud nepodařil prokázat jiný význam než estetický (Hill, 2010, s. 187), musíme podle Pruma připustit, že jedinci si vybírají pohlavní partnery skutečně na základě subjektivního zalíbení. Jedinci podle Pruma (2012, s. 2259) skutečně vzhled svých partnerů oceňují jako takový, nikoliv kvůli skrytým vlastnostem, jejichž přítomnost by měla být do vzhledu 264

4 zakódována. Podíváme-li se na rozmanitost nejrůznějších rituálů spojených s rozmnožováním, zdá se, že nápadný vzhled a jeho prezentaci si užívají i jeho nositelé, např. samci různých druhů předvádí složité rituální tance a zpěvy i v nepřítomnosti samic. (Komárek, 2008, s. 230) Z tohoto pojetí se nám vynořuje poměrně nečekaný obraz světa. Živé organismy nemusí být naprogramované stroje, jejichž chování a evoluce je řízeno nutností a náhodou, ale jedná se o bytosti nadané vlastní subjektivitou, jejichž život i evoluce jsou hnány vnitřními pohnutkami, zčásti utilitární touhu po přežití a rozmnožování, zčásti však navýsost iracionální touhou po kráse. Rozmanitost ozdobných struktur navíc ukazuje na obrovskou přírodní kreativitu a značnou svobodu volby v rámci pohlavního výběru. (Prum, 2012, s. 2254) Autoři Fernando Otálaro-Luna a Elis Aldana (2017, s. 1-2) k tomu dodávají, že přírodní vědy se dosud soustředili na to, jak živé organismy přežívají, nikoliv však na to, jak si život užívají, jak žijí v plném slova smyslu. Skutečný život v přírodě podle nich nelze redukovat na potravinový řetězec, příjem a výdej energie a výměnu informací, skutečný život je prožíváním touhy, utrpení a v neposlední řadě krásy. Evoluce je tedy podle zmíněných autorů hnána nejen snahou o přežití a reprodukci za pomoci nejrůznějších užitečných adaptací, ale také touhou po kráse. Taková touha je často iracionální, nepredikovatelná a svým způsobem svobodná. Odkaz Charlese Darwina se tak stává vědou plně akceptovaným 150 let po první publikaci jeho díla. Literatura: DARWIN, CH. (1859): On the origin of the species by natural selection. London: John Murray. DARWIN, CH. (1871): The descent of man, and selection in relation to sex. London: John Murray. DAWKINS, R. (2004): The ancestor s tale. New York: Houghton Mifflin. FISCHER, R. A. (1915): The evolution of sexual preferences. In: Eugen. Rev., 7, s FISCHER, R. A. (1930): The genetical theory of natural selection. Oxford: Clarendon Press. FLEGR, J. (2009): Evoluční biologie. 2. dopl. a upr. vyd. Praha: Academia. HILL., G. E. (2010). Bird coloration. Washington: National Geographic. KOMÁREK, S. (2008): Příroda a kultura. Svět jevů a svět interpretací. Praha: Academia. KOMÁREK, S. (2016): Mimikry a příbuzné jevy: Dějiny poznávání a výkladu vnějšího vzhledu živých organismů. Praha: Academia. OTÁLORA-LUNA F. ALDANA, E. (2017): The beauty of sensory ecology. In: History and philosophy of the life sciences, 2017, 39/3. s PRUM, R. O. (2012): Aesthetic evolution by mate choice: Darwin's really dangerous idea. In: Philosophical Transactions of the Royal Society B: Biological Sciences, 367/1600, s PRUM, R. O. (2017): The Evolution of Beauty. New York: Doubleday. STIBRAL, K. (2006): Darwin a estetika. Ke kontextu estetických názorů Charlese Darwina. Červený Kostelec: Pavel Mervart. 265

5 Mgr. Roman Figura, Katedra filosofie a dějin přírodních věd Přírodovědecká fakulta Univerzita Karlova v Praze Česká republika roman.figura@natur.cuni.cz 266