MASARYKOVA UNIVERZITA Fakulta sociálních studií Katedra politologie. Mgr. Otto Eibl. Issues v české politice. Disertační práce

Transkript

1 MASARYKOVA UNIVERZITA Fakulta sociálních studií Katedra politologie Mgr. Otto Eibl Issues v české politice Disertační práce Školitel: prof. PhDr. Maxmilián Strmiska, Ph.D. Brno 2011

2 Čestné prohlášení Prohlašuji, že jsem předkládanou disertační práci Issues v české politice vypracoval samostatně a k jejímu vypracování použil jen těch pramenů, které jsou uvedeny v seznamu literatury. Část kapitoly 5 a kapitola 9 vychází z textu České politické strany v politickém prostoru, který jsem zpracoval společně s PhDr. Romanem Chytilkem, Ph.D. a který jsme publikovali v roce 2011 v Sociologickém časopise (roč. 47, č. 1, s ). Text byl pro potřeby této práce jazykově upraven a zkrácen. Převzatý text tvoří přibližně 10 % předložené disertační práce. V Brně, dne 20. dubna 2011 Otto Eibl

3 Souhlas spoluautora s použitím výsledků kolektivní práce Vyslovuji souhlas s tím, aby Otto Eibl použil text České politické strany v prostoru, který jsme vypracovali společně a který byl publikován v Sociologickém časopise (roč. 47, č. 1, s ) jako součást předkládané disertační práce. Autorský podíl předkladatele je 50 %. V Brně dne 20. dubna 2011 PhDr. Roman Chytilek, Ph.D.

4 Poděkování Rád bych na tomto místě poděkoval všem, kteří mě při psaní této práce vedli, povzbuzovali a podporovali. Dovedu si představit, že ne vždy to se mnou bylo lehké. Velký dík patří v první řadě prof. PhDr. Maxmiliánovi Strmiskovi, Ph.D. za laskavé vedení a trpělivost, kterou se mnou měl. Dále bych rád poděkoval Romanovi Chytilkovi za cenné podněty a za četné, neustále se opakující, konzultace různých částí této práce. Věřím, že jsi měl, Romane, občas pocit, že je nám kancelář malá... Moje četné stížnosti na to, že se něco nepovedlo, nebo že něco nejde, můžeme ale brát jako validní indikátor neukončenosti tvůrčího procesu. Vždyť jak říká klasik: Nakonec bude všechno dobré. A jestli to není dobré, tak to ještě není konec. Velký dík pak patří i dalším kolegům, se kterými jsem různé aspekty mojí práce diskutoval a ze kterých jsem často tahal rady a rozumy, i když jim to ne vždy muselo být po chuti. Vždyť bylo tolik věcí, kterým byla třeba věnovat pozornost a já si vaši kapacitu uzurpoval jen pro sebe! Díky patří Lubošovi Kopečkovi, Báře Petrové, Michalu Pinkovi, Anně Matuškové, Jakubovi Šedovi, Katce Vráblíkové, Vlastovi Havlíkovi a Anetě Valterové. Obrovský dík patří všem mým blízkým, zejména pak rodičům, kteří mi vždy věřili a podporovali mě i v době, kdy jsem měl pocit, že věci už nedávají vůbec žádný smysl. Díky za příležitost, kterou jste pro mě vytvořili, doufám, že jsem ji využil tak, jak jste očekávali. A pak samozřejmě děkuju všem přátelům, které jsem často zanedbával a odbýval obvyklou výmluvou Nemůžu, nemám čas. Takže kamarádi, Vašku, Vendulo, Míšo, Filipe, Ondro, Jakube, Miko, Evo, Jarko, díky za to, že mi ještě občas zavoláte, napíšete a tak vůbec. Vám všem, kteří jste po celou dobu stáli za mnou a měli pochopení pro moje vrtochy, tuto práci s láskou věnuji.

5 ...a pokud jsem na někoho při předchozí děkovačce zapomněl, o to větší a tučnější dík mu patří. Díky všem!

6 Obsah 1. Úvod Vztah mezi voličem a stranou: historická perspektiva Od sociálně determinované volby k individuálnímu rozhodnutí Současné pojímání společenských štěpících linií Důležitost témat a tematické vlastnictví Témata v politice: zkratky, které mohou vést k rozhodnutí (teorie tematického vlastnictví) Kauzální trychtýř jako ilustrace proměnných vstupujících do rozhodovacího procesu Teorie racionální volby a politický marketing (top-down) cílené umisťování nabídky v prostoru Teorie racionální volby a nástup politického marketingu Sada technických nástrojů nebo východisko pro formulaci politik? Downsův model volební soutěže Užitek plynoucí z volby: formální vyjádření Politický marketing a jeho důsledky pro demokracii Politický prostor v politologii Prostorové modelování: modely založené na vzdálenosti Harold Hotelling a jeho model obchodní soutěže Downsův prostorový model založený na blízkosti (proximity model) Kritika Downsova modelu Prostorové modelování: modely založené na směru Jednoduchý Matthewsův směrový model Směrový model Rabinowitze a Macdonalda (RM model) Vzdálenost nebo směr? Vzájemné porovnání obou přístupů Metody získávání informací o pozicích stran a voličů Získávání dat pomocí výzkumů na expertech Získávání dat pomocí reprezentativních výzkumů na voličích Získávání dat pomocí výzkumů politických elit nebo straníků Získávání dat pomocí analýzy legislativního hlasování Získávání dat pomocí analýzy politických textů Průběh kódování Kritika metody CMP Co budeme zjišťovat a jaká data požijeme? Politický prostor optikou analýzy volebních programů (CMP) Výsledky kódování Pozice stran na levo-pravé ose v letech Programy jednotlivých stran: výsledky analýzy (CMP) ČSSD: Jistoty a prosperita KSČM: Volební program KDU-ČSL ODS Strana zelených Problémy a témata očima voličů Nejzávažnější problémy, se kterými se Česká republika podle voličů potýká Spokojenost voličů s vybranými tematickými oblastmi Spokojenost ve vybraných tematických oblastech; červen

7 Spokojenost ve vybraných tematických oblastech; únor Vnímaná kompetence stran k rozvíjení konkrétních oblastí policy Vnímaná kompetence jednotlivých stran k rozvíjení konkrétních oblastí policy ze strany jejich vlastních voličů Důvod k volbě strany Nejdůležitější problémy voleb (volební kampaně) a po volbách Nejdůležitější problémy voleb (volební kampaně) a po volbách optikou voličů jednotlivých stran Pozice voličů v nejdůležitějších tématech voleb: tendence k tematickému hlasování? Zdravotnictví Míra a progrese zdanění Politický prostor České republiky nahlížený skrze survey expertů Podoba expertního šetření (Projekt EUREKA E!3617 / ELECTA) Dimenze českého politického prostoru České politické strany v politickém prostoru Voliči v politickém prostoru Magnetická přitažlivost středu Závěr: Témata a politický prostor v České republice Politický prostor a témata české politiky Analýza programových dokumentů Témata a problémy optikou voličů Politický prostor: expertní šetření Prostor obývaný voliči: Evropská studie hodnot Různá data, různé způsoby měření, různé výsledky? Použitá literatura a prameny Přílohy Příloha 1. Kódovací kniha CMP Příloha 2. Položky surveye expertů a jejich využití v jednotlivých částech výzkumu Příloha 3. Dimenzionální struktura českého politického prostoru v roce 2003, vyčerpaná variance 67 % Příloha 4. Položky z dotazníku expertů: Příloha 5. Položky z dotazníku EVS

8 Seznam tabulek Tabulka 2.1. Revoluce a konfliktní linie... 6 Tabulka 2.2. Struktura moderní konfliktní linie Tabulka 2.3. Jak se voliči mohou rozhodovat? Tabulka 4.1. Srovnání výsledků při aplikaci různých prostorových modelů jedna dimenze Tabulka 4.2. Srovnání výsledků při aplikaci různých prostorových modelů dvě dimenze Tabulka 5.1. Přehled metod používaných ke zjišťování pozic v politickém prostoru. 66 Tabulka 5.2. Kódovací proces: ukázka Tabulka 7.1. Agregované indexové hodnoty v jednotlivých oblastech podle CMP Tabulka 7.2. CMP: pozice stran na levo-pravé ose (RILE) Tabulka 7.3. Strana, kterou by voliči jednotlivých stran nevolili Tabulka 7.4. ČSSD: položky s největší frekvencí výskytu a hodnoty indexů Tabulka 7.5. KSČM: položky s největší frekvencí výskytu a hodnoty indexů Tabulka 7.6. KDU-ČSL: položky s největší frekvencí výskytu a hodnoty indexů Tabulka 7.7. ODS: položky s největší frekvencí výskytu a hodnoty indexů Tabulka 7.8. SZ: položky s největší frekvencí výskytu a hodnoty indexů Tabulka 8.1. Nejzávažnější problémy, se kterými se Česká republika potýká Tabulka 8.2. Nejzávažnější problémy, se kterými se Česká republika potýká podle voličů jednotlivých stran (prvních 10 nejproblematičtějších témat) Tabulka 8.3. Spokojenost vs. nespokojenost voličů s vybranými oblastmi Tabulka 8.4. Spokojenost s vybranými tématy: pořadí témat Tabulka 8.5. Spokojenost vs. nespokojenost voličů s vybranými oblastmi Tabulka 8.6. Jak vnímají voliči kompetence stran ve vybraných oblastech Tabulka 8.7. Jak vnímají kompetence stran jejich vlastní voliči a jak vnímají konkurenci? Tabulka 8.8. Vztah voličů (hlásících se k volbě strany) a stran Tabulka 8.9. Jak voličům vyhovuje program strany Tabulka Spokojenost s dosavadní činností strany Tabulka Největší/nejdůležitější problémy voleb a České republiky obecně Tabulka Nejdůležitější problémy podle voličů jednotlivých stran ve volbách. 119 Tabulka Nejdůležitější problémy podle voličů jednotlivých stran ČR obecně. 120 Tabulka Která ze stran nejlépe řeší největší problém ČR Tabulka Financování zdravotnictví: veřejné nebo soukromé Tabulka Neziskové nemocnice ano či ne Tabulka Progresivní zdanění vs. rovná daň: voliči ODS a ČSSD Tabulka 9.1. Výzkumná témata, zahrnutá do expertního dotazování Tabulka 9.2. Dimenzionální struktura českého politického prostoru Tabulka Sebezařazení voličů na levopravé škále: Tabulka Porovnání vzdáleností mezi stranami (a voliči) při použití různých dat a měřících nástrojů na levo-pravé ose Tabulka Pořadí stran na socio-ekonomické ose Tabulka Pořadí stran na sociálně-liberální ose Seznam schémat Schéma 2.1. Co ovlivňuje rozhodování voličů... 9 Schéma 2.2. Analýza silové pozice témat vzhledem k pozici vlastní strany Schéma 2.3. Kauzální trychtýř... 20

9 Schéma 4.1. Náhodné umístění stánků na pláži a jejich podíl na trhu Schéma 4.2. Ideální umístění stánků na pláži z hlediska zákazníka a jejich podíl na trhu: nerovnovážné řešení Schéma 4.3. Umístění stánků na pláži - equilibrium Schéma 4.4. Umístění stánků na pláži mediánová pozice (unimodální distribuce).. 46 Schéma 4.5. Umístění stánků na pláži mediánová pozice (bimodální distribuce) Schéma 4.6. Prostorový model 1: Downsův teorém blízkosti Schéma 4.7. Prostorový model 2: Downsův teorém blízkosti Schéma 4.8. Směrový Matthewsův model jedna dimenze Schéma 4.9. Směrový Matthewsův model dvě dimenze Schéma Směrový RM model 1 jedna dimenze Schéma Směrový RM model 2 jedna dimenze Schéma Volič a strany v jednodimenzionálním prostoru Schéma Směrový Matthewsův model dvě dimenze Schéma 9.1. České politické strany v politickém prostoru: Ekonomická a sociálně liberální dimenze; Schéma 9.2. České politické strany v politickém prostoru: osy Privatizace a Sociální liberalismus; Schéma 9.3. České politické strany v politickém prostoru: socioekonomická a axiologická osa; Seznam grafů Graf 7.1. Prostor věnovaný tematickým oblastem v předvolebních programech Graf 7.2. CMP: pozice stran na levo-pravé ose (RILE) Graf 7.3. Pozice stran na levo-pravé ose v letech Graf 8.1. Financování zdravotnictví: veřejné nebo soukromé Graf 8.2. Neziskové nemocnice ano či ne Graf 8.3. Progresivní zdanění vs. rovná daň Graf Rozptyl a distribuce voličů a nevoličů v politickém prostoru Graf Sebezařazení voličů na levopravé škále: Graf Rozptyl a distribuce voličů stran v politickém prostoru Graf a Rozptyl a distribuce voličů ODS a ČSSD v porovnání s rozptylem a distribucí zkoumaného souboru a voličů obecně Graf Překryv voličů ČSSD a ODS Graf a Rozptyl a distribuce voličů jednotlivých stran (překryv voličů a překryv voličů v drátěném modelu) Graf Rozdělení prostoru vůči mediánovým voličům jednotlivých stran

10 1. Úvod Předkládaná práce je zaměřena na výzkum dvou fenoménů, které spolu do značné míry souvisí a které pomáhají formovat podobu politické soutěže: Zkoumat budeme politická témata, která se objevila ve veřejném diskursu České republiky před volbami do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR v roce 2006, a politický prostor, tedy rámec, do kterého jsou tato témata zasazována. Současně budeme věnovat pozornost analýze politického prostoru jako takového, zejména pak dimenzím, které ztělesňovaly hlavní politický konflikt v České republice v letech V neposlední řadě se pak budeme snažit zmapovat pozice, které v tomto prostoru zaujímají aktéři obou stran politického procesu (tedy voliči i politické strany, které v dané době disponovaly parlamentním zastoupením). Cílem práce je vytvoření mapy českého politického prostoru a témat, kterými byly naplněny hlavní dimenze politického konfliktu v České republice v letech 2006 až Prostorové modelování a výsledné mapy přitom nebudeme používat k (úplnému) vysvětlení vztahů mezi voliči a stranami, ale pouze ke zobrazení informace o distribuci preferencí voličů v různých tématech a jejich umístění v prostoru. Snažíme se tak o vytvoření mapy českého politického prostoru, která bude podkladem pro další zkoumání. Vědomě se vzdáváme ambicí na explanaci možného vývoje ve volebním chování voličů a pouze informujeme o stavu (podobě) a obsazenosti českého politického prostoru v letech Ve své podstatě text představuje jednopřípadovou studii, která ovšem na problematiku politického prostoru České republiky v letech pohlíží z různých úhlů (resp. z pohledu různých aktérů stranické soutěže) tak, aby byla výsledná mapa co nejplastičtější. Povaha politického konfliktu a vztahy mezi aktéry politické soutěže Text vychází z reflexe změn ve vztazích mezi voliči a politickými stranami v průběhu 20. století. Práce tedy sleduje proměny ve volebním chování, které byly těmito změnami způsobeny. Jako základní východisko pro další argumentaci představuje koncept společenských štěpících linií (cleavages), který představil S. Rokkan a který představuje oblíbený konceptuální nástroj pro interpretaci vzniku a vývoje stranických systémů zejména zemí západní Evropy. Součástí konceptu byla slavná teze o zamrznutí (freezing) stranických systémů, která v sobě zahrnovala postřeh 1

11 o značné stabilitě volebních vzorců v tehdejších politických společnostech. Voliči se tehdy přikláněli k volbě té strany, která reprezentovala sociální skupinu či třídu, jíž byli sami součástí. V průběhu druhé poloviny 20. století ovšem postupně docházelo k uvolnění vztahu mezi stranami a voliči, začaly se objevovat nové strany, které svou identitu nečerpaly z tradičních společenských (a třídních) štěpení, a politická soutěž začala být méně předvídatelná. A to zejména v tom smyslu, že volič již nutně nemusel volit na základě sociální příslušnosti, ale do procesu rozhodování vstoupily racionální úvahy a zvažování individuálního užitku, který mu volba konkrétní strany přinese. Tato situace samozřejmě vyvolala reakci (tradičních) politických stran. Ty, aby obstály v konkurenci nových politických subjektů a aby si zajistily podporu voličů obecně, pomalu potlačovaly důraz na ideologický obsah politiky a začaly přizpůsobovat nabídku poptávce, která přicházela z elektorátu (resp. strany zaujímaly takové pozice v politickém prostoru, kde očekávaly nejvíce voličů). Do politického procesu vstoupil racionální kalkul a v intencích teorie racionální volby může říci, že voliči začali hlasovat pro ty strany, které jim dokáží přinést největší užitek, a strany přichází s takovou nabídkou, která jim maximalizuje volební podporu. Vzájemné vztahy pak mohou být upravovány pomocí nástrojů politického marketingu. Díky marketingovým nástrojům strany mohou věrně následovat poptávku voličů a přizpůsobovat jí vlastní politickou nabídku (bottom-up perspektiva). Současně je ale možné s jejich pomocí poptávku aktivně strukturovat (top-down perspektiva). Jinými slovy stranická politika se nenechává vést poptávkou, ale sama se snaží být tím, kdo poptávku vede, resp. ovlivňuje. Strukturace poptávky může probíhat pomocí konkrétních témat, která jsou zasazována do veřejných diskurzů a o kterých se dá předpokládat, že přináší výhody těm, kteří s tématy přicházejí (vnímání naléhavosti jednotlivých témat pak - jak tvrdí Hinich a Munger (1994) - vychází z interakcí mezi politickými aktéry).témata (a intenzita jejich prosazování jednotlivými stranami) zároveň pro nedostatečně informované voliče představují orientační body a poskytují jim vodítka k následným úvahám o očekávaném zisku a tedy i o smysluplnosti volby konkrétních stran, která může být odvozována od vzdálenosti vzájemných pozic strany a voliče v daném tématu. Zkoumání vzájemných pozic aktérů politické soutěže v politickém prostoru pak může napomoci interpretacím o povaze a dynamice daného politického společenství. 2

12 Datová báze, která bude v práci využita Předkládaný text navazuje na studie, které z různých úhlů nazíraly povahu politického konfliktu v České republice (zejména práce Hlouška a Kopečka 2008, Benoita a Lavera 2006, Nováka a Vlachové 2001, Lyonse a Linka 2007, Kunštáta 2007 a další) a do značné míry využívá jejich poznatků, závěrů a v některých případech přebírá i metodologický rámec, který byl v daných pracích uplatněn. Od uskutečněných studií se však odlišuje šířkou záběru. Pracuje totiž s poměrně širokou a různorodou datovou bází, která umožňuje nahlížet na různé aspekty politického konfliktu z různých úhlů. V prvé řadě jde o data z analýzy volebních programů, které umožní identifikovat tematické oblasti a konkrétní témata, kterým strany věnovaly před volbami v roce 2006 největší pozornost. Současně nám tato data umožní zařadit strany na levopravou škálu a vzájemně porovnat jejich pozice. Ve druhé řadě budou využita data z šetření Naše společnost (které provádí Centrum pro výzkum veřejného mínění), pomocí nichž identifikujeme dlouhodobé problémy, se kterými se podle voličů Česká republika potýká. Zároveň se zaměříme na zodpovězení otázky, zda témata, která dominovala volbám, bylo možné vztáhnout k těmto dlouhodobým problémům, nebo zda strany přichází s tématy, které jsou na dlouhodobých problémech nezávislé. Současně bude možné zjistit, zda některá ze stran byla vnímána jako kompetentnější k řešení těchto problémů. Třetím souborem dat, se kterým budeme pracovat, jsou výsledky expertního výzkumu, pomocí něhož byly mapovány pozice politických stran v různých tématech. Na základě výsledků šetření provedeme redukci dimenzionality českého politického prostoru, určíme hlavní komponenty politického konfliktu v České republice a zjistíme, kde v těmito komponentami vymezeném prostoru se strany umisťují. Současně bude možné nahlédnout na možné pole interakcí, které se ze vzájemných prostorových pozic mohou odvíjet. A konečně čtvrtá sada dat pochází z primárně sociologického výzkumu Evropská studie hodnot. V tomto případě se pokusíme voliče zasadit do podobného prostoru, který jsme vytvořili na základě redukce politických dimenzí, což nám umožní posoudit, zda se distribuce a rozptyl stran v prostoru zrcadlí v prostoru, který obsazují jednotliví voliči. 3

13 Struktura textu Text je členěn do dvou oddílů. První oddíl je věnován podrobnější teoretické reflexi výše nastíněných změn ve vztahu mezi voliči a politickými stranami. Důraz bude kladen na představení teorie racionální volby, základních předpokladů politického marketingu (který bude diskutován i ve vztahu k povaze a kvalitě demokracie) a úvodu do prostorového modelování v politice. Druhý oddíl je věnován vlastní práci s daty, kdy budou postupně představeny dílčí analýzy jednotlivých datových souborů. Závěry z těchto analýz mezi sebou nebudou z metodologických důvodů porovnávány přímo, ale budou tvořit rámec, který bude napomáhat k pochopení (a podpoře) jednotlivých závěrů, které budeme formulovat. V samotném závěru práce pak povedeme na základě vytvořené mapy krátkou diskusi o povaze a stabilitě politického prostoru České republiky a o výsledcích dílčích analýz, neboť se zdá, že jednotlivé výzkumné techniky do značné míry ovlivňují povahu závěrů o struktuře prostoru. 4

14 2. Vztah mezi voličem a stranou: historická perspektiva Během celého 20. století docházelo k proměnám vztahu mezi politickými stranami a voliči, měnil se i způsob jejich vzájemné komunikace i metod mobilizace a/nebo přesvědčování. Oslabily se totiž původní vazby, které si mezi sebou voliči a strany vybudovali, v následku čehož došlo k oslabení explanatorní síly pro volební chování dříve víceméně stabilních strukturálních proměnných (jako je např. sociální třída nebo náboženství). Naopak se posílil vliv krátkodobých faktorů, jako jsou např. volební kampaně nebo nejrůznější témata a kauzy (Thomassen 2005: 2). Většinu těchto procesů můžeme v zásadě zastřešit pojmy jako společenská modernizace (Thomassen 2005: 6) a nebo sekularizace (Hallin, Mancini 2004), které byly doprovázeny a umocňovány zejména technologickým vývojem (médií), ekonomickým rozvojem (jednotlivců i státu), rozšiřováním dostupnosti sociálních služeb a potažmo růstem sociálního státu, větší dostupností vzdělání atd. Na konci těchto procesů se pak objevil nový typ emancipovaného voliče (individualizovaného voliče), který byl sociálně i geograficky vysoce mobilní. Zvýšená mobilita a růst životní úrovně pak způsobily změny v organizace života všedního dne (zejména způsobu trávení volného času a konzumace politiky). Změny v kvalitě vztahu mezi jednotlivými aktéry se pak promítly samozřejmě i do způsobu rozhodování voličů, kterou ze stran ve volbách zvolit. Popisu těchto změn (a jejich krátké reflexi), jsou věnovány následující kapitoly Od sociálně determinované volby k individuálnímu rozhodnutí Jako vhodný a poměrně často využívaný nástroj vysvětlující vznik, vývoj a proměny struktury stranických systémů, je pokládána koncepce konfliktních linií (cleavages), jejímiž autory jsou S. Rokkan a S. M. Lipset (1967). Oba autoři svou koncepci navrhli jako analytický nástroj určený zejména pro vysvětlení procesu vzniku a fungování politických stran v období konce 19. století a první poloviny 20. století. Toto období bylo charakteristické pozoruhodnou stabilitou nejenom stranické nabídky, ale i volebního chování a stranické příslušnosti voličů. Koncepce konfliktních linií je založena na předpokladu, že většina (především západoevropských) společností byla v důsledku dvou revolucí (národní a průmyslové) rozdělena na různé sociální segmenty, které se od sebe liší, jsou často antagonistické a jejich zájmy mohou kolidovat. Jednotlivé segmenty byly natolik 5

15 silné, že na jejich základě bylo možné (po naplnění demokratických prahů, které umožnily do politického procesu zahrnout široké vrstvy občanů) vystavět budoucí tzv. (stranické) sloupy. Postupně tak docházelo k momentům, kdy si jednotlivé soupeřící skupiny obyvatel uvědomily vlastní sociální identitu, ze které pak odvozovaly identitu politickou a na jejímž základě nabyly dostatečné sebevědomí k tomu, aby začaly prosazovat vlastní zájmy (Kopeček 2005: 19, srov. Hloušek 2002, Kopeček, Hloušek 2004, Kopeček 2002, Rokkan, Lipset 1967, Flora 1999, Fiala, Strmiska 1998, Klíma 1998, Oskarson 2005). Z antagonistického charakteru jednotlivých segmentů a jejich soutěžení pak vznikla společenská štěpení, která se promítla do finální podoby čtyř hlavních společenských štěpících linií, tak jak je identifikoval S. Rokkan. Šlo o konflikt mezi centrem a periferií, církví a státem, městem a venkovem a konečně mezi vlastníky a pracujícími. V různých společnostech se pak tato štěpení projevovala s různou intenzitou 1, za obecně nejdůležitější a nejuniverzálnější (i ve vztahu k současné podobě stranických systémů) je pak považována konfliktní linie vlastníci-pracující (tedy linie vycházející z třídních rozdílů, která se dodnes promítá do levo-pravého charakteru stranických soutěží; Oskarson 2005: 87). Tabulka 2.1. Revoluce a konfliktní linie Teritoriální dimenze Funkcionální dimenze Národní revoluce centrum periferie církev stát Průmyslová revoluce město venkov vlastníci pracující Zdroj: Kopeček 2005: 21 Původní Rokkanova koncepce vycházela z historického přístupu k sociální realitě a její definice byla založená zejména na předpokladu sdílených sociálních atributů mezi příslušníky jednotlivých společenských segmentů. Sdílený sociální původ pak měl být předpokladem pro vytvoření více či méně formálních struktur, které byly schopny reprezentovat zájmy daných segmentů, a to zejména na parlamentní půdě. Tato interpretace vzniku stranicko-politických systémů tak zřetelně představuje bottom-up přístup. Jinými slovy tvrdí, že skupiny obyvatelstva pomáhaly utvářet 1 Počet dominantních konfliktních linií v každé společnosti záleží na stupni a intenzitě společenské segmentace a na sociální mobilitě a etnickém, náboženském a kulturním složení společnosti; srov. Kopeček 2005: 20. 6

16 a formátovat podobu stranického systému. Napojení sociálních skupin na (masové) strany, které se na základě štěpících linií zformovaly, se stalo velmi stabilním a trvalým (Lipset, Rokkan 1967: 50). Při pohledu na tehdejší podobu stranických systémů a právě jejich mimořádnou stabilitu 2, pak Rokkan formuloval slavnou tezi o zamrznutí 3 stranických systémů, jejímž jádrem je postřeh, že většina stranických systémů 60. let měla takřka stejnou podobu, jakou měly o 50 let dříve. Změnu rozmrznutí stranických systémů měla přinést až 60. léta 20. století. Tehdy došlo v důsledku celospolečenského a technologického rozvoje k otupení tradičních sociálních konfliktů, k proměně vnitřní struktury společnosti a k posunu důrazu na jiné zejména nemateriální hodnoty (srov. Thomassen 2005: 10). Tento proces můžeme nazývat modernizací, nebo ještě lépe a přesněji sekularizací (Hallin, Mancini 2004). Tyto procesy měly poměrně velký vliv na budoucí podobu stranické soutěže, neboť postupně docházelo k odmítání masových stran, které byly ideologicky identifikovány a zakořeněny právě v daných sociálních skupinách (Hallin, Mancini 2004: 30). Radikálně se tak oslabily vazby mezi voliči a tradičními politickými autoritami (politickými stranami, odbory, církvemi), které už nadále nebyly schopné monopolizovat nárok na reprezentaci určité skupiny občanů (srov. Blumler, Kavanagh 1999; Hallin, Mancini 2004; Swanson 2004). To vedlo k razantnímu zmenšení tradičních voličských bank, o které se tradiční strany doposud opíraly, logicky stoupla volatilita voličů a celá soutěž se stala méně předvídatelnou (Swanson 2004; Blumler, Kavanagh 1999; Mazzoleni, Schulz 1999). Zároveň vznikl zcela nový prostor pro vznik a etablování nových stran, které byly vystavěny na zcela jiných ideologických základech 4. Poměrně trefně tento posun vystihuje Swanson (2008: 48), který tvrdí, že politika víry a spásy byla nahrazena politikou názoru a pragmatismu. 2 Důkazem stability může být i fakt, že často strany, které usilují o přízeň voličů v západních demokraciích i dnes, jsou přes sto let staré (Oskarson 2005: 85). 3 De facto šlo o to, že lidé s určitým sociálním zázemím volí stále jednu konkrétní stranu, která zastupuje jejich primární zájem a bojuje o kvalitu a podobu jejich všedního dne. Můžeme se tedy domnívat, že lidé, kteří byli zaměstnaní na dělnických pozicích volili spíše levicové strany a lidé na řídících pozicích spíše pravicové strany. Podobně pak nábožensky aktivní lidé mají tendenci volit křesťansko-demokratické strany atd. (Oskarson 2005: 84). 4 Jde tedy o to, že změny v sociální struktuře, které se mohou projevit např. jako pokles počtu katolíků, kteří navštěvují pravidelně církevní akce, vedou k oslabení vztahu mezi voličem jako jednotlivcem a (zájmovou) organizací či stranou. Samotný fakt, že je člověk katolík (byť pasivní) již neznamená pro křesťansko-demokratické strany jistotu obdrženého hlasu. Volič již totiž zvažuje další aspekty volby a jeho rozhodnutí pak může (ale nemusí) vyjít ze zcela jiného než třídního základu. 7

17 Tradiční strany musely hledat způsob, jak si zajistit relevanci a váhu v nových podmínkách. Logickou a racionální odpovědí byla změna strategie oslovování voličů a odklon od důrazu na původní stranickou ideologii. Strany rozšířily tematický záběr, zrychlily fluktuaci témat (issues) a změnily vlastní organizační strukturu (přechod na catch-all strategie a později vznik profesionálnějších a na masové základně nezávislých kartelových stran (viz Katz, Mair 1995). Došlo tedy k situaci, kdy tradiční ideologie, kterými bylo možné dříve mobilizovat široké skupiny voličů a v rámci nichž se opakovala stále stejná témata (kterých byl navíc poměrně malý počet), byly vystřídány tématy (byť jejich ideologické ukotvení zcela nezmizelo), jejichž důležitost může být umocňována i aktivitou politických stran. Jinými slovy pokud strana byla jedinou nositelkou zájmu dané skupiny (jejíž struktura byla vcelku pevná a neměnná), nemusely strany vyvíjet přílišné úsilí k přesvědčení voličů o správnosti volby. Nutné bylo voliče pouze mobilizovat v pravý čas. V okamžiku, kdy se společnost fragmentovala, došlo k posílení role jednotlivců a kdy se mohly objevit strany, které s tradičními monopolními stranami začaly soutěžit o stejnou skupinu voličů, bylo třeba hledat způsob, jak se odlišit od konkurence a zároveň zaujmout a přesvědčit voliče o správnosti jejich volby (srov. Mark, Pearson 2001: 9). Společně s ideologiemi se vytratila jistota (nebo možná lépe řečeno lehkost), se kterou dříve voliči interpretovali dění v politické oblasti (a na základě kterého se rozhodovali) voliči přistupovali k politické realitě téměř výlučně skrze jejich znalost o politickém systému a politických stranách právě z těsných vztahů mezi jimi a politickou stranou, která primárně reprezentovala jejich zájem (srov. Bennett, Iyengar 2008: 2). Strany se tak od druhé poloviny 20. století snaží voliče zaujmout pomocí stále propracovanějších a sofistikovanějších komunikačních a marketingových strategií, vzhledem k volatilitě voličů ale de facto musí komunikaci každého nového tématu začínat od znova. A právě toto prázdné místo po ideologiích přinášejících jistotu volby je do jisté míry možné zaplnit pomocí budování stranické reputace a kompetencí v nejrůznějších oblastech policy. Ačkoliv má znovunabytá jistota skrze kompetence v naléhavých tématech dané doby zcela odlišný původ, zdá se, že nedošlo k jejímu celkovému rozpojení od tradičních ideologických základů. Původní konfliktní linie tak jsou zdá se v rozhodování voličů stále latentně přítomné a dávají alespoň rámcový návod jak k oblasti politiky přistupovat. Konfliktní linie (a s nimi spojené atributy) je tedy stále třeba chápat jako jeden 8

18 z faktorů, které volbu mohou ovlivnit. A to i přesto, že jejich role slábne a ustupuje krátkodobým faktorům tak, jak je vidět ve schématu 2.1. Schéma 2.1. Co ovlivňuje rozhodování voličů Zdroj: Thomassen 2005: Současné pojímání společenských štěpících linií Koncepce konfliktních linií je i dnes poměrně hojně využívána v případech, kdy se přistupuje k analýzám stranicko-politické soutěže. Oproti klasickému pojímání konfliktních linií ale došlo k mírnému posunu v tom, jak jsou konfliktní linie chápány. Ty totiž podle všeho dnes mohou být představovány i jinými vztahy, než jak původní čtveřici vymezili Rokkan s Lipsetem. Je však ale třeba mít se na pozoru, aby konfliktní linie nebyly zaměňovány s prostými konflikty typickými pro daný moment v dané společnosti, nebo aktuálnímu diskurzu politické reality dominujícími tématy, které do rozhodování voličů velmi často a velmi intenzivně vstupují. Bartolini a Mair (1990) proto reformulovali podstatu konfliktních linií. Jejich definice je založena na předpokladu, že každá konfliktní linie by v sobě měla tři komponenty: empirický element (přítomnost sady socio-strukturních podmínek), normativní element (pocit náležitosti k určitému společenskému segmentu), organizačně/behaviorální element (schopnost mobilizace a organizace např. v rámci stranických struktur širších společenských segmentů). Toto pojetí konfliktních linií víceméně odpovídá tradičnímu rokkanovskému pojetí, což s sebou nese jedno poměrně zásadní omezení. Zdá se, že klade příliš vysoké nároky na povahu (nových) konfliktních linií a je tedy příliš úzké. Nelze do něj totiž zařadit ani konfliktní linie typické pro (post)industriální společnost (např. hodnotová konfliktní linie nestojí na sociostrukturním základě, ale opírá se o sadu sdílených hodnot napříč společenskými segmenty). Tento problém se pokusili odstranit Knutsen 9

19 a Scarbrough (1995), kteří se podobně jako Bartolini s Mairem pokusili původní koncept aktualizovat. V jejich pojetí může být konfliktní linie vystavěna i na základě sdílené sady hodnot bez ohledu na sociální příslušnost jejich nositele. Tato zdánlivě minimalistická změna je ale pro další chápání konfliktních linií poměrně zásadní. Do argumentace totiž zavádí dynamický prvek vztah a pracují s pojmem hodnoty, který symbolizuje posun od materiálního chápání většiny konfliktů ve společnosti k postmateriální. To má za následek mimo jiné i to, že konfliktní linie můžeme vnímat mimo třídní struktury a vytváří se tak prostor pro postupné křížení a navrstvování jednotlivých štěpících linií, nebo dokonce prostor pro jejich dílčí plnění měnitelnými komponenty (ty mohou být součástí marketingových mixů, které strana nabízí cílovým voličským skupinám 5 ), které mají více či méně pevné a stabilní vazby na konkrétní čas a prostor (a mohou vycházet z dlouhodobější poptávky). Předchozí úvaha sice oslabuje původní Rokkanovu koncepci, nicméně ji nepopírá. Tradiční konfliktní linie lze chápat zcela v souladu se schématem 2.1. jako základ pro další křížení či navrstvování moderních komponent (a jako více či méně důležitou komponentu pro voličovo rozhodování). Přistoupíme-li tedy na skutečnost, že konfliktní linie mohou být dynamickými ukazateli (do jisté míry aktuálních) společenských štěpení a problémů, je takové oslabení akceptovatelné. Koncept konfliktních linií nám tak poskytuje nejenom analytický nástroj založený na historickém základě, ale zároveň poskytuje možnost vytvářet mapy společenských segmentů na základě analýzy architektury aktuálního konfliktu (viz Tabulka 2.2.). 5 Strany se svým snažením mohou pokoušet aktivně strukturovat voličské skupiny podle témat a konfliktů, která voličům předkládají. Je tedy třeba je vnímat také jako aktivní aktéry, kteří voličům podsouvají, jak mají které téma (popř. politickou dimenzi) vnímat z hlediska důležitosti. V tomto momentě je tedy neudržitelný předpoklad, že strany jsou pouhým produktem a důsledkem vzestupu sociálních skupin či tříd. Právě naopak se strany stávají aktivními hybateli, kteří jsou schopni strukturovat voličskou poptávku (srov. Sartori 1997: 169). V takové situaci se tedy musí změnit i přístup badatelů k politickým stranám a převažující přístup zdola nahoru je třeba doplnit o přístup shora dolů (top-down přístup). Tento přístup není v rozporu s tradičním nahlížením na stranickou soutěže, neboť i síla konfliktních linií mohla být do značné míry závislá na intenzitě, se kterou se strany k daným konfliktním liniím hlásily (Oskarson 2005: 85). 10

20 Tabulka 2.2. Struktura moderní konfliktní linie krátkodobé střednědobé dlouhodobé Zdroj: Autor. aktuální téma / postoj k aktuální politické situaci Střednědobý konflikt / postoj ke střednědobé politice tradiční konfliktní linie / příslušnost k tradiční sociální skupině objekt manipulace spřízněnost volbou sociální spřízněnost Zdá se tedy, že současné vnímání konfliktních linií (alespoň ve vztahu k analýze stranické nabídky) v sobě díky mnohovrstvému charakteru linií kombinuje jak topdown, tak bottom-up přístup. Tuto domněnku potvrzují práce B. Kinsey (2006) a Z. Enyediho (2005), kteří se domnívají, že na strukturu konfliktních linií mají vliv dva faktory. Tím prvním je faktor sociální příbuznosti (Kinsey), tím druhým je pak faktor stranického zahrnutí (Enyedi). Faktor sociální příbuznosti (a to jak teritoriální, tak statusové) vychází z předpokladu, že (politické) preference a postoje se budou mimoděk šířit mezi lidmi, kteří spadají do stejných nebo příbuzných sociálních segmentů. Geografická blízkost pak má přenos usnadňovat. Jinými slovy pokud se straně podaří oslovit určitý segment společnosti, je pravděpodobné, že postupně dojde (mimo jiné díky vzájemným sociálním kontaktům voličů) k tomu, že daný aspekt konfliktní linie bude vnímán jako důležitý i v příbuzných segmentech (stranická komunikace a strategie zesiluje určité aspekty problému nebo konfliktní linie a přitahuje k sobě voliče, kterých se dané téma bezprostředně dotýká a kteří pak šíří stranickou rétoriku nebo důraz na problém do svého okolí; srov. Kinsey 2006: 268). Faktor stranického zahrnutí zahrnuje veškeré stranické aktivity, které vedou k tomu, že jejich nabídka aktivně strukturuje a ovlivňuje (ideologickou) poptávku voličů. Postupně tak dochází k navrstvování různých témat, které do dané konfliktní linie mohou spadat, ale i ke křížení různých konfliktních linií. Strany pak mezi sebou mohou soutěžit o dominanci, výsledkem může být poměrně složitá struktura konfliktu, která se odráží v různosti stranické nabídky. Voliči pak mohou často od stran přejímat důležitost, s jakou jednotlivé problémy vnímají (tento proces může být samozřejmě oboustranný a dostatečně silný impulz od voličů může pozměnit stranickou nabídku, nebo alespoň odklonit důraz od jednoho z nabízených řešení ke druhému). Stranickou nabídku je proto možné vnímat jako ideologickou 11

21 mozaiku, která může akcentovat několik témat založených na různých konfliktních liniích (byť se dá očekávat, že jedna nebo dvě dimenze budou vždy převažovat). A konečně ta sada témat, na kterou je kladen největší důraz, se může stát dominantní pro zformátování ideologického rozměru soutěže (Enyedi 2005: 701). *** Do procesu strukturace politického prostoru, ve kterém probíhá stranická soutěž a směna s voliči, jsou tedy zapojeni obě strany: politické strany i voliči. Emancipovaný volič si z nabídky stran vybírá nejvhodnější nabídku a sám svým chováním vysílá ke stranám signály, že by bylo možná vhodné pokrýt další témata. Sám se rozhoduje o tom (ovšem i na základě aktivní komunikace stran, zájmových skupin a dalších aktérů, např. médií), jaké problémy bude vnímat jako důležité a vhodné k řešení. Politické strany na druhé straně rozšiřují (tematický) záběr a snaží se vycházet vstříc poptávce, která vychází od voličů, resp. z prostředí volebního trhu. Zároveň se ale snaží poptávku vyvolat, a konkrétně po tématech, ve kterých jsou vnímány jednotlivé strany jako kompetentní (viz koncepty tematické palčivosti (issue salinece) a tematického vlastnictví (issue ownership), které budou představeny níže; Petrocik 1996, Bélanger 2005, Kleinnijenhuis, De Ridder 1998, van der Brug 2004, Soroka 2002, McCombs 2005: 550). Skrze přítomnost jednotlivých politických témat (která se v pravidelně obměňují) ve veřejném diskurzu se může s různou intenzitou manifestovat přítomnost původních společenských štěpících linií. Vhodný mix témat (a jejich pečlivá komunikace voličům) vztahujících se ke konkrétním štěpením, která mohou být vnímána stále jako celek velmi důležitá, pak může do jisté míry ovlivnit úspěch strany ve volbách. Pozor však na nebezpečí záměny mezi tématy a konfliktními liniemi. Konfliktní linie jsou velkou měrou sociálně determinované, a de facto přirozené protože vycházejí ze sociálního statusu jednotlivců a struktury společnosti, vykazují vysoký stupeň stability a jsou nepřenosné (ve smyslu stranické agendy). Naproti tomu témata jsou určována zejména (společenskou) poptávkou, popř. strategickými záměry jednotlivých stran. Mohou tedy být vytvářeny uměle a jejich (vnímaná) důležitost je závislá na daném společensko-politickém prostředí. Z toho plyne, že jsou krátkodobá, jejich nositelé se mohou (dočasně) střídat a jsou relativně nestálá. Témata v sobě ale nesou informaci o důležitosti konfliktních štěpení a mohou být faktory, které vstupují do voličova rozhodnutí těsně před odevzdáním hlasu. 12

22 Následující část textu je proto věnována právě problematice politických témat a jejich důležitosti Důležitost témat a tematické vlastnictví Jak bylo naznačeno výše, politická témata můžeme chápat jako krátkodobé faktory, které nalezneme ve volebních programech a předvolební komunikaci stran a které tak vstupují bezprostředně před volbami do procesu rozhodování. Úspěšnost soupeřících stran do značné míry spočívá i v tom, jak jsou strany schopny uchopit právě ta témata (a v zájmu maximalizace volebního zisku je inkorporovat do vlastních programů; viz Downs 1957, Merrill, Grofman 1999, Adams, Merrill, Grofman 2005), která jsou pro voliče nejdůležitější (nebo také schopnost stran přesvědčit voliče o tom, že určitá témata jsou nejdůležitější; Lyons, Linek 2007: 178). Svým působením v daných politických systémech a prováděním politik vztahujících se k různým tématům si strany budují kompetence či reputaci k řešení konkrétních problémů. Jinými slovy konkrétní politické strany pro voliče začínají časem představovat aktéra, který nejlépe zvládne vyřešit problémy v dané oblasti policy. Současně právě na základě reputace a projevených kompetencí stran si voliči začali vytvářet tematické vazby k různým stranám. Strany si přivlastňovaly (aktivně či pasivně) témata a výrazové prostředky, které se k nim vážou (koncept issue ownership). Pokud bychom například uvažovali o neregulovaném a liberálním tržním prostředí, asociuje se nám s největší pravděpodobností některá z pravicových stran. Pokud bychom naopak uvažovali o zabezpečení sociálních jistot nebo rozšiřování sociálního státu, zřejmě nám na mysli vytane levicová, popř. sociálnědemokratická strana 6. Tyto asociace vznikají na základě (retrospektivního) posuzování výkonu stran v dané oblasti a promítají se (pozitivně i negativně) do voličova uvažování, komu by mohl udělit ve volbách svůj hlas. V souladu s konceptem tematického vlastnictví se strany logicky snaží, aby v komunikaci (a zejména té předvolební) kladly důraz na témata, která si s nimi voliči asociují, neboť zde se dá očekávat, že mají kredit a jsou hodnoceny kladně, což jim může v přinášet nemalou konkurenční výhodu. Tato výhoda se ale naplno projeví 6 Společně s tématem pak strana získává i sadu pojmů, které se k tématu váží a na základě kterých pak mohou být budovány asociace, které povedou ke straně (jde o pojmy jako jsou např. solidarita, prosperita, bezpečnost atd.) a které se dají na základě poptávky voličů naplnit zcela konkrétním obsahem (Blümenhuber 2004: ). 13

23 pouze v případě, že voliči komunikované téma vnímají jako palčivé či důležité; pokud je téma chápáno jako nedůležité, výhoda vlastnictví se ztrácí a straně nijak nepomáhá (viz koncept issue salience; např. Bélanger 2005, Kleinnijenhuis, De Ridder 1998, van der Brug 2004, Soroka 2002, McCombs 2005: 550; Bélanger, Meguid 2008, Budge, Farlie 1983, Budge et al. 2001). Vlastnictví témat nemusí ale být exkluzivní a vlastníci se mohou střídat (v omezené míře). Strany se proto svými politikami (a hlavně komunikací politik) snaží vybudované (tematické) asociace posilovat, popř. se snažit o získání témat nových (a oslabovat kompetence konkurenčních subjektů). Vždy by však měly mít na paměti kritérium důvěryhodnosti, které by měly zachovávat ve vztahu k voličům a tématům jejich manévrovací prostor je totiž do značné míry omezen jejich vlastní historií v daném stranickém systému. Je totiž pravděpodobné, že v případě zasazování se o téma (popř. řešení problému), které dříve strana odmítala, by volič změně názoru nemusel nutně uvěřit a strana by mohla ztratit část své reputace i v jiných tematických oblastech, než ve které došlo k dané změně (Schicha 2004: 119 a 123). Toto omezení považujeme za poměrně důležité, proto mu budeme věnovat pozornost i v dalších kapitolách. I přes tuto skutečnost (a možná právě kvůli ní) je ale soutěž o vlastnictví témat a jejich dominanci v mediálním nebo veřejném diskurzu velmi živá a propůjčuje značnou dynamiku drtivé většině volebních kampaní. Právě v předvolebním období totiž akcentovaná témata hrají skutečně velmi důležitou roli, protože mohou strhávat pozornost voličů tam, kde ji jednotlivé strany chtějí mít (ve smyslu přivedení pozornosti k vlastním silným stránkám, nebo naopak ke slabinám jejich konkurence) a naopak Témata v politice: zkratky, které mohou vést k rozhodnutí (teorie tematického vlastnictví) Výše popsané rozvolnění vztahů mezi voliči a politickými stranami se v mnoha případech promítlo i do obecného zájmu o politiku. Voliči dnes nemusí politiku sledovat na denní bázi a nemusí být dokonale seznámeni s kompletní nabídkou všech aktérů, kteří jsou na daném trhu zrovna dostupní (byť je v hrubých obrysech mohou znát). Strany se proto snaží upoutat voličovu pozornost komunikací parciálních témat, skrze něž demonstrují vlastní kompetence a schopnosti tak, aby voličům poskytli vodítka 14

24 k volbě. Na základě stranických aktivit, které zahrnují sousledné věnování pozornosti problémů, zákonodárnou iniciativu, demonstraci nadšení (k vlastnímu řešení problému) a inovace týkající se diskutované problematiky, by měli totiž voliči uvěřit, že jedna ze stran (kandidátů) je upřímnější a odhodlanější něco s tím udělat (Petrocik 1996: 826). Obraz těch, kteří řeší problémy voličů si strany budují vlastně od prvního dne, kdy aktivně vstoupí na politický trh a začnou oslovovat voliče. Jde o dlouhodobý proces, který je do značné míry nezávislý i na personálním složení strany (či jejího vedení). Tematická výbava strany je postupně předávána budoucím generacím politiků v případě, že nedojde k rozbití stávajícího stranického systému či radikální změně stranické politiky, kteří usilují o rozšíření a prohloubení tematického záběru strany 7. Důležitá je ovšem další funkce politických témat, která můžeme považovat za kognitivní zkratky vedoucí k politice. Kognitivními zkratkami rozumíme nástroje, které jinak neinformovaným voličům (resp. voličům s nedokonalou informací), umožňuje hodnotit jednotlivé politické strany (kandidáty) a dojít tak ke konečnému rozhodnutí, koho (z)volit. Na základě tematického vlastnictví a vybudovaných asociací pak komunikace parciálních problémů umožňuje bez větších problémů strany voličům zařadit na levo-pravé ose (a odhadovat postoje v dalších policy dimenzích). Volič tak nemusí číst volební programy jednotlivých stran k tomu, aby dokázal stranu přiřadit k levici či pravici. Stačí, že se pohybuje v daném politickém systému a je zhruba obeznámen se stranickou nabídkou a jazykem, který je v daném politickém systému používán. Toto minimum mu společně s aktivitou stran, které např. skrze volební inzerci komunikují sadu na témata vázaných hesel umožní stranu a její nabídku posoudit z ideologického hlediska (byť samozřejmě jsou tyto soudy značně nepřesné, pro základní orientaci však stačí; Egan 2006: 2-3; van der Brug 2004; Holian 2004: 98). 7 Rozlišovat můžeme mezi dlouhodobým a krátkodobým vlastnictvím určité tematické oblasti. Zatímco dlouhodobé vlastnictví je primárně odvozováno od ideologické orientace strany, krátkodobá vlastnictví vznikají buď na objednávku či pronájmem. Vlastnictvím na objednávku chápeme reakci politické strany na výsledky demografických průzkumů; vlastnictví takového tématu se strana může vzdát v případě, že jí již nepřináší výhody. Pronajatým vlastnictvím chápeme reakci na situaci, kdy tradiční téma jedné strany přechází krátkodobě na stranu jinou, zejména z důvodu zpronevěření se, resp. v reakci na negativní vývoj v daném státě (vypuknutí války, nárůst nezaměstnanosti a inflace, korupce apod.) (Petrocik 1996: 827). 15

25 Z výše uvedené argumentace může vyplývat, že se politické strany budou (zejména v době předvolební kampaně) snažit do systému vnášet taková témata, která jsou pro ně výhodná a ve kterých dominují (srov. McLean 2001). Takový pohled na volební soutěž by byl příliš omezující, resp. by byl představitelný pouze v případě, kdy by si volič mohl vybírat pouze z několika málo (ideálně dvou) stranických alternativ. Dá se totiž předpokládat, že v systému, kde je menší počet aktérů, je rozdělení témat dichotomické 8. V systémech, kde je aktérů více se situace komplikuje. Může totiž dojít k situaci, kdy si více aktérů snaží nárokovat vlastnictví určitého tématu. Navíc je obvyklé, že strany zaujímají postoje (resp. jsou nuceny je zaujímat) i k tématům, která nevlastní, ale vlastní je konkurence. Aktivní přítomnost takových témat např. v předvolebním boji pak závisí na potenciálu, který takové téma přináší (z pohledu poměru cena/výkon ve vtahu k očekávanému volebnímu zisku). Strany pak mají při komunikaci soutěživých témat (tedy témat bez exkluzivního vlastníka) v zásadě dvě možnosti. Buď téma pro jeho vysokou soutěživost a nejistý zisk opustí a budou se následovně snažit přijít s tématem novým, nejlépe vlastním, nebo se mohou snažit o zvýšení svých kompetencí, které se k soutěživému tématu vztahují. Toho mohou dosáhnout buď pozitivně, tedy prováděním konkrétních kroků, které kompetence demonstrují, nebo negativně, tedy snahou o snížení kompetence konkurenčních stran. K podobnému závěru došel i W. Riker (1982), který testoval model, podle kterého mělo docházet k dynamické obměně témat na základě kritéria stranického zájmu. Podle Rikerova předpokladu politické strany kladly důraz (a logicky se je snažily zanášet do veřejného diskurzu) pouze ta témata, ve kterých zcela dominují (strategie dominance). Na druhou stranu opouštějí témata, ve kterých si strana není schopna vybudovat dominantní pozici či alespoň strategickou výhodu oproti tematické nabídce a kompetencím konkurence (disperzní strategie) 9. 8 Typickým příkladem je stranická soutěž v USA, kde se tradičně připisují témata a kompetence v oblasti vzdělávání, sociálního zabezpečení a občanských práv demokratům, zatímco republikáni dominují v oblasti zahraniční politiky, národní obrany a v boji se zločinem (Petrocik 1996: 832). 9 Podobně o tématu hovoří Pippa Norris (2004: 9-10 a ), která rozlišuje dva typy strategií, které jsou orientovány na úpravu síly vztahu s určitou skupinou voličů. Na jedné straně stojí princip překlenutí (bridging), jehož úkolem je vytvořit širokou voličskou koalici za užití nekonfliktních, resp. nekontroverzních témat. Takové koalice nebývají stálé a jsou zaměřeny pouze na okamžitý zisk podpory voličských bank zisk dlouhodobější voličské loajality není očekáván. Na druhé straně pak stojí princip navázání (bonding), který na základě akcentace určitého tématu k sobě váže specifickou skupinu voličů, jejíž podpora po získání kreditu a kredibility v dané oblasti je dlouhodobá. Z hlediska volby ideálních strategií se pak jako optimální jeví kombinace obou strategií, resp. duálního tematického 16

26 Ve vícestranických systémech je navíc obvyklé, že výsledky voleb nedokáží ve většině případů vyprodukovat jednobarevnou (a většinovou) vládu. Strany pak musí hledat koaliční kompromis. To mimo jiné znamená rozostření hranic mezi vnímáním témat a jejich výlučných vlastníků. Vláda totiž obvykle komunikuje úspěchy jako unitární aktér a nemusí být proto zcela snadné identifikovat konkrétní stranu, která se zasadila o implementaci konkrétních politik (zde vzniká nebezpečí zejména pro menší strany, že jim ty větší jejich témata přeberou a přivlastní si je). O to důležitější je schopnost každé jedné ze stran připomínat voličům neustále vlastní kompetence, popř. unikátní schopnosti, kterými disponují a které ostatní strany jednoduše nemají (to platí zejména pro tzv. výklenkové (niche) strany, které se zaměřují na vedlejší dimenze politického konfliktu) 10. Témata můžeme chápat jako nástroje volební kampaně. V této souvislosti pak můžeme hovořit o čtyřech typech témat, která můžeme kategorizovat podle užitku (či podle výše nákladů), který pro stranu přinesou. Hinrichs (2002: 52) rozlišuje mezi vítěznými tématy, pozičními tématy, vysoce konfliktními tématy a konečně tématy země nikoho. Ve středu stranické komunikace budou stát logicky vítězná témata. Jde o témata, ve kterých strana cítí výhodu oproti ostatním (výhoda může pramenit např. i ze samotného zavedení tématu do veřejného diskursu v momentu, kdy to ostatní strany nečekají a přeformátuje se tak veřejné mínění a struktura důležitosti ostatních témat); tato témata by měla (aby se stala skutečně a ne pouze latentně vítěznými) rezonovat i ve veřejném či mediálním diskurzu. Pokud je téma vnímáno jako vítězné, strana se snaží k němu všemi prostředky přitahovat pozornost a nutí konkurenci, aby v tématu zaujala pozici (s vědomím toho, že konkurence nikdy nebude mít takovou pozici, jako pro téma vlastnická strana). (univerzálně-specializovaného) zaměření (Chytilek, Eibl 2006: 228). 10 Vedle (velkých) catch-all stran, které se snaží zasáhnout opravdu široký z voličského trhu, se volební soutěže účastní i strany s úplnou či částečnou specializací na určité téma, které jsou zaměřené na ty oblasti trhu, které nejsou naplno pokryté velkými stranami. Jako příklad částečně specializovaných stran můžeme uvést strany zelených, které se začaly do systémů politických stran v Evropě výrazněji zapojovat od 70. let 20. století. Jejich tehdejší specializaci (která se v mezičase stala povinnou součástí programatiky většiny politických stran) jim přiznáváme proto, že oproti ostatním ( tradičním ) stranám akcentují environmentální tematiku. Stranou s úplnou specializací rozumíme stranu jednoho tématu (monotematická strana single issue party), která ale není schopná dlouhodobě působit v rámci systému politických stran (problém by pro takovou stranu nastal zejména v případě vyřešení tématu, okolo kterého byla strana vystavěna). 17

27 Z pozice konkurence, která musí k vítěznému tématu zaujmout nějaký postoj, hovoříme o pozičních tématech. Jde o témata, v nichž strana nedisponuje žádnou velkou výhodou, ba naopak. K takovému tématu se doporučuje zaujmout takové postavení, které nebude v přímé konfrontaci s argumentací vlastníka tématu. To ale platí pouze v případě, že nejsou známé nějaké další informace, které by vedly k oslabení vítězného tématu a/nebo k oslabení/zpochybnění kompetencí vlastníka. Pozičními tématy se mohou stát také tzv. krizová témata (např. zcela umělé aféry vlastních kandidátů), která zpravidla vyvolávají více pozornosti, než by bylo pro vlastní kampaň žádoucí. Dalším typem témat, se kterými se v rámci politické komunikace můžeme setkat, jsou vysoce konfliktní témata. Jde o témata, která do veřejného diskurzu mohla vnést jedna z konkurenčních stran, není ale výjimkou, že téma pochází od dalšího aktéra (z médií, popř. od samotných voličů). Jde o témata, ve kterých ani jedna ze stran nemá očividnou výhodu a není jasné, jak jsou rozloženy kompetence k řešení problémů s tématem spojovaných. Politické strany se takovým tématům snaží vyhýbat pro jejich přílišnou soutěživost a tedy i tříštění potenciálních hlasů (investice do získávání renomé v těchto tématech jsou často příliš vysoké a zisky nejisté). Strategii zdrženlivosti, resp. disperze, ale nelze doporučit vždy. Zejména v případě, že téma iniciovali samotní voliči a přisuzují mu vysokou důležitost ignorování tématu může být chápáno jako škodlivé a v důsledku může poškozovat stranu v jiných oblastech. Je tedy dobré k takovému tématu zaujmout jasný postoj, který bude všeobecně známý, avšak nedá se předpokládat, že by toto téma bylo aktivně komunikováno. Posledním typem témat, se kterými se můžeme setkat, jsou tzv. témata země nikoho. Dá se předpokládat, že tato témata jsou a) naprosto nedůležitá a nikdo o ně nemá v daný časový moment zájem (byť v budoucnu se mohou stát součástí aktivní komunikace stran), nebo b) všechny strany jsou v této oblasti poměrně slabé. Tato témata se objevují zřídkakdy (alespoň z iniciativy konkurujících si stran), ale je možné, že je do veřejného diskurzu zanese jiný aktér (např. s poukazem na systémový a dlouho neřešený problém). V takovém případě jsou pak strany nuceny k danému problému zaujmout postoj. De facto pro ně platí to samé, co pro vysoce konfliktní témata, nicméně zde může dojít k tomu, že dané téma může zvýšit jedné straně (nebo několika stranám) jejich kompetence a přejít do jejího vlastnictví. Nově nabytá témata mohou být velmi nepříjemným překvapením pro protivníka a jako taková mohou být tím, co by mohlo rozhodnout (do té doby vyrovnaný) volební souboj. 18

28 Schéma 2.2. Analýza silové pozice témat vzhledem k pozici vlastní strany Zdroj: Hinrichs 2002: Kauzální trychtýř jako ilustrace proměnných vstupujících do rozhodovacího procesu V předchozích kapitolách jsme poukázali na proměnu charakteru volební soutěže, ke které došlo v průběhu 20. století. Celou předchozí argumentaci můžeme poměrně snadno ilustrovat pomocí Daltonova (2008: 171) trychtýře kauzality (funnel of causality; viz schéma 2.3). Z toho plyne, že ačkoliv se může zdát, že se voliči rozhodují zejména podle toho, jaká témata jsou zrovna ve hře, neznamená to, že by původní tradiční proměnné (determinované sociální strukturou společnosti) z procesu rozhodování zcela vymizely (srov. Thomassen 2005: 8-9), byť se explanační síla proměnných ve schématu posunuje zleva doprava. 19

29 Schéma 2.3. Kauzální trychtýř Zdroj: Dalton 2008: 171 Vliv jednotlivých proměnných nebude u všech voličů stejný a pozornost, kterou budou věnovat hledáním relevantních informací k tomu, aby se dokázali kompetentně rozhodnout se bude jistě také lišit. V zásadě tak můžeme mluvit o čtyřech typech voličů a tedy i čtyřech typech postupů, které vedou k rozhodnutí. Každého z nich by bylo možné umístit do jiné části kauzálního trychtýře, přičemž různé vlivy budou mít na konkrétního voliče působit rozdílně (od pasivního přijímání přes ignorování po aktivní sběr informací ve většině faktorů). Přehled o modelech rozhodování přináší tabulka 2.3. Strany, aby byly úspěšné, by měly při tvorbě svých komunikačních mixů pamatovat na to, že různí lidé vyžadují různé informace a pro každou skupinu (byť je velmi těžko uchopitelná z pohledu segmentace) připravit právě takovou komunikaci, která jim bude šitá na míru. Ta by měla tedy zahrnovat vše od jednoduchých hesel vázaných na jednotlivá témata a kandidáty, přes snahu mobilizovat skrze příslušnost k určité sociální skupině, až po poskytování expertiz, které dodávají důvěryhodnosti volebním programům. 20

30 Tabulka 2.3. Jak se voliči mohou rozhodovat? Domněnka o hledání informací Metoda, pomocí které se dochází k rozhodnutí Motivace výběru Model 2 Model 1 Model 3 Ranná socializace a kognitivní Racionální volba: Střízlivé Rychlé a hospodárné konzistence: rozhodování rozhodování Upevňující rozhodování Sběr informací je povětšinou pasivního Ti, kdo se rozhodují by měli Ti, kteří se rozhodují by charakteru, kromě stranické identifikace, hledat co nejvíce dostupných měli hledat pouze několik která by měla být nalezena poměrně brzy. informacích o každé dostupné málo informací, o které se Většina informací pochází z médií a je alternativě (do té míry, dokud skutečně zajímají, nebo vysoce bezděčná. Vnímání mediovaných náklady na pořizování které považují za sdělení pak často bývá ovlivněno v útlém dodatečných informací nejdůležitější. Vše ostatní věku naučenými predispozicemi a rozsah nepřevýší očekávaný benefit) bude být ignorováno. hledání informací je ovlivněn také. Explicitní úvahy založené Explicitní, vědomé a Na paměti založené hodnocení toho, co je na vzpomínkách o jednom kognitivně náročné (na paměti známo v dlouhodobé perspektivě a či dvou pozitivních a založené) úvahy o pozitivních čerstvých aktuálních zkušeností s různými negativních důsledcích či negativních důsledcích alternativami. volby pro každou volby pro každou alternativu. alternativu Vlastní zájem Kognitivní konzistence Efektivita Model 4 Omezená racionalita a Intuitivní rozhodování Lidé aktivně hledají tolik informací, které by jim umožnilo provést rozhodnutí (hloubka hledání je podmíněna vnímanou důležitostí daného rozhodnutí). Jsou používány kognitivní zkratky a různé rozhodovací heuristiky (a de facto automaticky). Satisficing (hledání vhodného řešení se zastaví v momentu, kdy dosáhneme dostatečně uspokojivého výsledku nehledá se nejlepší řešení, neboť nemáme dostatek informací k tomu, abychom ho našli) nebo související metody, které umožní dosáhnout rozhodnutí poměrně snadno omezením hledání informací Dosažení nejlepšího možného rozhodnutí při vynaložení minimálního úsilí; vyhnutí 21

31 Model 1 Racionální volba: Střízlivé rozhodování Model 2 Ranná socializace a kognitivní konzistence: Upevňující rozhodování Model 3 Rychlé a hospodárné rozhodování Model 4 Omezená racionalita a Intuitivní rozhodování se hodnotovým kompromisům Volební vstupy zasahující do rozhodnutí Ve většině případů retrospektivní a prospektivní očekávání a soudy o výkonu kandidátů Primárně stranická identifikace, ale i pozice v tématech (issue stands), zhodnocení ekonomiky, kandidátů a dosavadního výkonu funkce Postoje kandidátů k vybranému okruhu témat, které jsou pro voliče důležité (nejsou limitovány ryze na politickou oblast) Kognitivní zkratky (stereotypy, schémata atd.) a další politické heuristiky Zdroj: Lau, Redlawsk 2006: 8. 22

32 3. Teorie racionální volby a politický marketing (top-down) cílené umisťování nabídky v prostoru V následující kapitole se zaměříme na témata, která vychází z předpokladu, že strany i voliče můžeme považovat za racionální aktéry, jejichž cílem je ve vzájemných interakcích maximalizovat zisk či užitek. Na straně politických stran to může být aktivní strukturací poptávky po tématech (top-down perspektiva), současně však také přizpůsobení se již existující poptávce (bottom-up perspektiva). Na straně voličů to pak je především vznášení požadavků na politické strany (např. skrze veřejné mínění) a zejména pak hodnocení jednotlivých alternativ, které jim strany nabízí, a následnou volbu takové strany, jejíž nabídku považují (pro ně samotné) jako nejvhodnější, nejbližší či s perspektivou největšího užitku. Pozornost tak bude věnována teorii racionální volby, volebnímu (politickému) marketingu (jako konceptu, který z teorie racionální volby vychází) a možným důsledkům aplikace těchto konceptů na demokracii Teorie racionální volby a nástup politického marketingu Teorie racionální volby vychází z metod a metodologie neoklasické ekonomie a hledá model, který by popsal (a umožnil předpovídat) chování jednotlivců. Aktéry pohybující se v rámci vymezeného politického prostoru, popř. politického trhu, považuje za racionální jedince, kteří jsou schopni přemýšlet o důsledcích jejich (např. s volbou spojeného) chování ve vztahu k vlastnímu užitku 11. Pokud platí tento předpoklad, můžeme se domnívat, že bude platit i to, že se budou snažit užitek (benefity) maximalizovat. Tento předpoklad se týká obou typů aktérů politické strany budou hledat taková témata (a obsazovat v nich takové pozice), která jim zajistí co nejvíce hlasů, a volič bude hledat takovou stranu, která nabízí řešení, která zachová, nebo ještě lépe vylepší, jeho stávající pozici (ve své podstatě se přibližují obchodním organizacím, alespoň co se jasně definovaného cíle volebního zisku týče; srov. Savigny 2008: 28). Aby volič mohl ale uvažovat o možných posunech (bez ohledu na směr) statu quo, musí mít informace o tom, jak je status quo 11 Racionalitu tak vymezujeme skutečně minimálně a v širším slova smyslu. Důležité je, aby byl každý jeden aktér schopný seřadit jednotlivé nabídky podle preferencí (Riker, Ordershook 1968: 27). Předpoklad, že všechny typy aktérů, kteří se v politickém prostoru pohybují, dokáží uvažovat o vlastním užitku, bereme v tuto chvíli skutečně jako daný. 23

33 konstruován, resp. co mu přináší, a informace o tom, kam by se rád posunul a zda je to v rámci stranické nabídky možné. Či lépe řečeno, musí si být vědom vlastních preferencí, které musí být identifikovatelné a plně tranzitivní 12. Preference jednotlivců je pak možné z pohledu stran za pomoci marketingových nástrojů identifikovat, analyzovat a na jejich základě upravit nebo dokonce připravit novou nabídku. Strany, které se podřizují logice trhu a usilují zajišťování co největšího užitku pro co nejvíce občanů (před prosazením vlastních politik), můžeme považovat za tržně, popř. marketingově orientované (Lees-Marshment 2001; Newman 2002; Ormrod 2007). Z výše uvedeného vyplývá, že racionalita se tedy promítá zejména do prostředků, které mají vést k naplnění cílů, jejichž racionalita již posuzována v žádném případě není. Racionalita tak představuje nic míň a nic víc než nástroj, jehož pomocí se zkracuje cesta k naplnění cíle, ať už je tento jakýkoliv. Na podobných základech pak stojí i samotný politický marketing. Samotný obsah pojmu není zcela jasný a pro mnoho různých výzkumníků i praktiků může představovat mnoho různých věcí, což se také odráží i v poměrně velkém množství pokusů o jeho jasnou definici. Přehled různých (a do značné míry dobou vzniku podmíněných) pokusů podává a diskutuje Henneberg (2002: ). Bez ohledu na konkrétní definice ale můžeme v definicích vysledovat několik komponent, které většina autorů považuje ve vztahu k politickému marketingu za klíčové. V první řadě jde samozřejmě o orientaci stran na voliče (zákazníka, popř. trh). Ve druhé řadě jde o fakt, že proces volby je chápán jako směna, tedy druh interakce, kdy jeden z aktérů platí za něco, co má někdo jiný 13. Aby pak mohlo ke směně dojít, musí být naplněny čtyři podmínky (Henneberg 2002: 104): 12 Tranzitivita de facto znamená zachování logiky při řazení preferencí. Jestliže platí, že a zároveň platí, že, pak musí platit i. 13 Samotná směna se odehrává v prostředí politického trhu, který má předem definovaná pravidla, která platí pro všechny účastníky politické soutěže stejnou měrou (pravidla vycházejí z kulturní tradice a platné volební legislativy; jsou zde tedy zahrnuta pravidla typu uzavíracích klauzulí, mechanismů, na kterých funguje volební systém, volebních kaucí atp.). Dále je podoba trhu ovlivněna sociodemografickými charakteristikami voličů (zákazníků), ekonomickou situací, která na trhu panuje, podobou mediálního prostředí, podobou stranické konkurence atd. Trh sám o sobě můžeme chápat jako dynamický prostor (v úzkém pojetí termínu jde o soubor všech občanů ochotných volit; vše ostatní je chápáno jako tržní prostředí, přičemž trh a tržní prostředí mají rozdílnou dynamiku. Zatímco trh je vysoce proměnlivý, tržní prostředí je poměrně stabilní.), v jehož rámci může mezi jednotlivými volbami docházet (v závislosti na interakcích aktérů) ke značným změnám, je proto pro stranu 24

34 - směny se musí účastnit (alespoň) dva hráči (nezáleží na tom, zda jde o jednotlivce, skupiny nebo organizace), - každý jeden aktér musí disponovat něčím cenným (produktem, službou nebo nápadem), o co minimálně jeden další hráč stojí, - aktéři, kteří se směny účastní, se jí musí účastnit dobrovolně a musí souhlasit s tím, že hodnoty, které mají připravené k transakci, zobchodují právě za ten druh hodnot, které nabízí protistrana, - aktéři mezi sebou musí udržovat kontakt (resp. aby mezi sebou komunikovali), aby si usnadnili výměnu. A konečně ve třetí řadě jde o používání nástrojů, které známe z ekonomického marketingu a které usnadňují v mnoha ohledech dosažení cíle (budování marketingového informačního systému, provádění nejrůznějších kvantitativních i kvalitativních šetření, vytváření percepčních map, SWOT analýz, vytváření a úprava marketingových mixů atd.). Politický marketing tak v sobě zahrnuje procesy, které zahrnují mnohačetnou výměnu (od výměny informací o nabídkách a preferencích až po výměnu reprezentace či implementace politik výměnou za voličův hlas), jichž se aktivně účastní obě strany směny. Techniky politického marketingu tak mohou usnadňovat fungování (ve smyslu reprodukce) politických stran na jedné a informování voličů na druhé straně. V tento moment je vhodné upozornit na to, že se používání marketingových technik je velmi často chápáno jako normativ. Marketing jako soubor technik sám o sobě normativní samozřejmě není. Existuje ale předpoklad, že volebního vítězství se dá dosáhnout pouze v případě, že strany začnou marketing aktivně používat 14 (Savigny či kandidáta dobé vědět, v jakém stavu trh je a kde se jim nabízí prostor pro nejvýhodnější umístění jejich politické nabídky, kterou nabízejí ke směně. 14 Tento normativní předpoklad však ztrácí platnost v momentu, kdy neexistuje unimodální distribuce preferencí, resp. v momentu, kdy různé segmenty voličů vnímají s různou intenzitou problémy v různých politických dimenzích. V prostředí, kde existuje vícemodální distribuce pak není možné nalézt univerzální (z hlediska marketingu) pozici, která by zaručila vítězství, či alespoň by byla dobrým výchozím bodem. Jako příklad takového voličského segmentu, který nemusí slyšet na rétoriku mediánového voliče, jsou různé minoritní skupiny. Pokud je taková skupina dostatečně silná a/nebo disciplinovaná, aby dokázala zmobilizovat dostatečnou podporu nutnou pro vstup jejich reprezentantů do legislativních sborů, nedá se předpokládat, že by tato skupina slyšela na univerzální předvolební rétoriku zaměřenou na většinovou populaci. Provádět marketing u takových stran je víceméně zbytečný a straně stačí pouze kmenovým voličům předat informaci o tom, že strana existuje a že je možné pro ni ve volbách hlasovat. 25

35 2004, 2008). Toto tvrzení je ale přinejmenším přehnané znamenalo by, že šanci na zvolení (vítězství) by měly ve všech volbách pouze strany užívající marketingových technik. Nebo lépe řečeno za přítomnosti alespoň jedné takové strany v dané volební aréně, kterou můžeme chápat jako např. lokální trh, by tato strana dokázala vždy porazit strany, které marketing neužívají, což není možné spolehlivě prokázat (viz i např. nemalý úspěch nezávislých kandidátů a jejich sdružení v komunálních volbách). Vítězství a úspěch ve volbách tak není možné podmiňovat pouze užitím marketingu a jeho technik, ale i (zejména) zkušenost voličů s konkrétní politickou stranou a jejich orientace v daném politickém systému. Z normativního chápání marketingu pak plyne i jeho kritika, která bude diskutována níže Ta upozorňuje na to, že strany pouze přizpůsobují své nabídky na základě analýzy voličské poptávky a stávají se do značné míry pasivní ve formulaci nových politik. V důsledku se strany stávají podle kritiků populistickými organizacemi, jejichž cílem je pouze obsazovat volené posty, čímž trpí i podoba a kvalita demokracie Sada technických nástrojů nebo východisko pro formulaci politik? V zásadě můžeme hovořit o dvou obecných přístupech, které strany ve vztahu k politickému marketingu doposud zaujímají. První přístup chápe politický marketing jako sadu nástrojů, které stranám napomáhají dosáhnout jejich cílů (za minimalizace vynaloženého úsilí a maximalizace zisků). Druhý přístup pak politický marketing chápe spíše jako filosofii, se kterou strany přistupují k výkonu politiky. Jde tedy o způsob, s jakým k řešení problémů a k naplňování cílů strany a kandidáti přistupují. První pojetí je nutné chápat spíše jako technicistní (Savigny 2008) a odpovídá zhruba tomu, co Henneberg, Scammell a O Shaughnessy (2009) označují za instrumentálně orientovaný přístup k marketingu. Ten označují za tzv. normální paradigma nazírání na politický marketing a představuje podle nich druhý krok v profesionalizaci užívání marketingu pro potřeby politických stran 15. Zahrnuje používání 15 Prvním stádiem je podle autorů typologie model, který nazývají prodejním. Tento model autoři považují za nejtradičnější přístup k politice je totiž založený na předem daném a pevně zakotveném ideologickém základu. Ideologie se logicky projevují i v tématech, která se objevují v kampaních a ve valné většině mají poměrně silné vazby na dominantní štěpící linie té které společnosti přesně v duchu Lipset-Rokkanovské tradice, jak byla popsána výše (Henneberg, Scammell a O Shaughnessy 2009: 10-11). Dominic Wring (2005) v této 26

36 marketingových nástrojů, které mají pomoci promovat stranickou nabídku v tom smyslu, že strana za užití rozličných technik přesvědčuje voliče o tom, že její nabídka je z dostupných produktů na trhu ta nejlepší. Marketing v tomto pojetí pomáhá zejména zjišťovat, kdo jsou a kde se nachází voliči, kteří mají o nabídku zájem souvislosti dodává, že spíše než o politickém marketingu je proto vhodnější hovořit o politickém managementu. Třetím stádiem má být pak přístup zaměřený na budování vztahu. Autoři vidí inspiraci ve společenském (societal) marketingu (pozor, toto pojetí není totožné se sociálním social marketingem). Důraz je v tomto pojetí kladen na budování a udržování dlouhodobých vazeb, ze kterých profitují všichni relevantní aktéři a co je důležité i společnost jako celek (Henneberg, Scammell a O Shaughnessy 2009: 12). Objevují se zde tedy prvky CSR (Corporate social responsibility, společenská odpovědnost firem). Orientace na dlouhodobější cíle a dobrovolná implementace sociálních a ekologických hledisek do firemních, resp. stranických strategií. Autor této práce se domnívá, že lepší pro popis současného (resp. třetího stádia užití politického marketingu) stavu by bylo inspirovat se nikoliv u společenského, ale u vztahového (relationship) marketingu, popř. u brandingu (viz např. Scammell 2007; Needham 2005; Harris and Lock 2001; Alqaseer 2008; Smith 2001; Schneider 2004; White and de Chernatony 2002). V současné podobě politiky totiž není patrný zájem být prospěšný nad rámec zisku, chybí celospolečensky zodpovědný rozměr. Vztahový marketing spíše odráží charakter současných (na označení permanentních aspirujících) kampaní (termín permanentní kampaň je zde užit v širších souvislostech, než jak s ním pracuje literatura, která jej vztahuje zejména k procesu vládnutí. Zde však permanentní kampaň představuje aktivity stran bez ohledu na jejich pozici k výkonu vládních či opozičních rolí; pro více informací o tradičním pojímání permanentní kampaně viz Needham 2005 nebo Heclo 2000). Marketingové techniky zde nejsou používány jen v krátkém období před volbami, ale strany kladou důraz na to, aby byly se svými voliči v kontaktu i mimo toto relativně krátké období. Dochází zde k nahrazení cíle volební kampaně (zvolení, resp. přesvědčení o výhodnosti vlastní nabídky) cílem novým, kterým je (minimálně) udržení stávajícího tržního podílu. Logicky se mění i užitá strategie: od agresivního přesvědčování strany přecházejí ke spíše defenzivnímu udržování (jde o to, aby stávající voliči byli ujišťováni o tom, resp. byl tvořen pocit, že jejich volba byla správná a aby v dalších volbách opět hlasovali pro danou stranu). V této fázi komunikace nebo kampaně strany posilují svou image, resp. budují a udržují vlastní značku a snaží se vytvořit jednoznačné asociace s vlastní symbolikou (název, logo, kandidát atd.) a přiřazovanými atributy (sociálně citlivý, odpovědný, orientovaný na životní prostředí atd.). Děje se tak za neustálé komunikace jednoduchých a úderných sdělení, která dohromady skládají konzistentní image, nebo dokonce brand strany (který v jistých ohledech může nahrazovat ideologii). Klasickými ilustrativními příklady politiků, resp. politických stran, kteří byli na vztahový marketing zaměření, jsou Bill Clinton nebo Tony Blair a jeho (New) Labour (viz Needham 2005). Vlastní typologizaci politických stran ve vztahu k používání marketingových technik nabízejí i další autoři. Např. Pippa Norris (2000) se na problematiku dívá historickou optikou a popisuje evoluční řadu. Norris de facto nemluví o stranách, ale o způsobu vedení kampaně v závislosti na užitých prostředcích. Intuitivně tak tušíme, že mnohé nástroje a jejich užití je historicky podmíněné a pro analýzu dnešních kampaní a marketingových strategií je toto schéma spíše nevhodné. Další autorkou, která se typologizací stran z hlediska používání technik a nástrojů politického marketingu zabývá, je Jennifer Lees-Marshment (např. 2001), která posuzuje strany v závislosti na aktivitách, které v rámci kampaně (a přípravy na kampaň) provádí. Tento rámec je pro analýzu vhodnější, nicméně ani ten není neproblematický a autorčin model se stal terčem četné kritiky (pro přehled viz Matušková 2010). 27

37 (jinými slovy marketing pomáhá segmentovat voličskou populaci a co nejlépe ji pak zacílit). V návaznosti na toto zjištění pak dochází k identifikaci nejvhodnějších kanálů a metod, které by co nejefektivněji dokázaly sdělení od strany k voličům předat. Tento přístup samozřejmě zahrnuje i testování nabídky na cílových skupinách a případné úpravy na základě zpětných vazeb, které z testování vzejdou. Marketing je tedy nasazován zejména na strategické a exekutivní rovině. Druhé pojetí je komplexnější a můžeme ho chápat jako způsob vykonávání politiky. V popředí opět stojí volič, zákazník, jehož přání se strana snaží postupně mapovat a plnit. Politiky jsou chápány a formulovány jako utilitární nástroj, který má zajistit zvolení strana tak v jistém ohledu nevychovává, ani nevede, ale nechává se vést (orientace na bottom-up způsob vytváření politik). Voličova přání tak přicházejí první, což mimo jiné může vést i k tomu, že se nabídky jednotlivých stran přibližují, začínají se čím dál více překrývat a liší se pouze v detailech. Anthony Downs (1957: 28, c.f. Savigny 2004: 29, srov. Savigny 2008: 32), jeden ze zakladatelů teorie racionální volby, v této souvislosti tvrdí, že stranická soutěž probíhá zejména ve středu politického pole a je vedena hlavně o mediánového voliče. Strany tak přicházejí s nabídkou politik proto, aby vyhrály volby, spíše než aby vyhrály volby a pak teprve politiky prosazovaly. Analogicky může platit (zejména ve dvoustranických systémech), že strany nejsou přímo motivovány plnit voličova přání nabídkou speciálních politik (či produktů), ale politiky (produkty) jsou chápány jako prostředky, jak dosáhnout cílů strany tedy maximalizovat volební zisk (Savigny 2004: 29) Downsův model volební soutěže K podobným závěrům ostatně došel už sám Downs (1957) dlouho předtím, než došlo k rozšíření užívání marketingových nástrojů v oblasti politiky. Downs ve svém modelu volební soutěže předpokládal, že cílem politických aktérů v demokratických systémech (tedy systémech, kde jsou opakovaně vypisovány svobodné volby) je zvolení do úřadu. Jednání stran je pak podřízeno tomuto jedinému cíli. Downs předpokládal, že motivace členů politických stran vychází z axiomu vlastního zájmu Předpoklad, že každý jedinec přes svou racionalitu vykazuje známky sobeckosti: Intenzivněji prožíváme to, co se dotýká naší osoby přímo, než to, co na nás působí nepřímo prostřednictvím ostatních. V důsledku toho lze předpokládat, že každý jedinec jedná s ohledem spíše na vlastní bezpečnost a štěstí, než s ohledem na bezpečnost a štěstí druhých. 28

38 a odráží pouze jejich přání po prestiži, dobrém příjmu a moci. Politické programy a pozice zaujímané k parciálním problémům jsou pak výsledkem racionálních úvah, kalkulu 17 : Jde o pozice, které zvyšují šanci na zvolení. Vláda pak ale musí prosazovat takovou politiku, která bude v souladu s předvolebními sliby z důvodu jejího znovuzvolení v příštích volbách. Bylo by tedy zavádějící domnívat se, že se strategie jednotlivých stran odvíjejí pouze od snahy získat podíl na vládní moci (office seeking přístup): Vládní strana řídí a prosazuje svou politiku tak (policy seeking přístup), aby svým jednáním maximalizovala šanci na získání dostatečné podpory v dalších volbách, aniž by porušila (nepsaná) pravidla soutěže a vztahu mezi stranou a voliči (vycházející jak z jejího vlastního ideologického přesvědčení, tak z ústavy daného zřízení). Tyto úvahy samozřejmě platí pouze v případě, pokud si političtí aktéři uvědomují vztah mezi svými politickými kroky a tím, jak lidé volí. Do předvolebního boje strany podle Downse budou vstupovat s úsilím o jednoznačné odlišení sebe samých od svých soupeřů a obsazovat ideologické pozice kolem sady společensky významných témat. Strany by měly dále zaujímat takové pozice v jednotlivých oblastech policy, které jsou blízké určitým segmentům společnosti (zvolení pozice v určité tematické oblasti vychází z teorému mediánového voliče). Volič pak volí podle blízkosti pozice strany a jeho vlastní představy o způsobu, jak by bylo ideální problém řešit (viz Downsův teorém blízkosti; Downs 1957: a 138). Blízkost pozic strany a voliče se pak promítá do vnímání užitku, který z volby té které strany pro voliče plyne. V důsledku sbližování stranických nabídek pak ale nemusí být na první pohled patrné, jak velký rozdíl bude v užitku volba přinese. V žádném případě totiž (nebo v drtivé většině případů) nebude výsledek hlasování znamenat zásadní změnu v životě daného jednotlivce. Jinými slovy nedá se předpokládat, že by výhra jakékoliv alternativy vedla k ohrožení životního stylu (změny se neodehrávají na úrovni systému jako celku). Alternativy, které se na trhu nabízejí tak v jistém ohledu přestávají být Pokud dojde ke konfliktu mezi společným a vlastním zájmem, jedinec upřednostní vlastní zájem. Racionální jednání jednotlivce je tedy zaměřené především na sobecké cíle. 17 Výsledkem takového kalkulu může být ale i iracionální chování voličů zejména v tom případě, pokud je takové jednání podporováno ze strany aktéra, kterého iracionalita zvýhodňuje: Například strana, která trvale dává falešné sliby, může získat hlasy, jestliže přesvědčí voliče, aby věřili jejím lžím. Pro tuto stranu je tedy racionální povzbuzovat voliče, aby se chovali iracionálně. 29

39 alternativami (obsah politik se zdá být podobný, liší se jen personál, který tyto politiky reprezentuje a který jim dává tvář). Downs se v této souvislosti ptá, proč tolik lidí stále volí, když váha jejich hlasu (z hlediska očekávané změny) je zanedbatelná a je zde větší pravděpodobnost, že voliče cestou k urně srazí auto, než že by právě jejich hlas byl tím rozhodujícím? Dochází tak k závěru, který bývá označován za Downsův volební paradox: V podmínkách, kde existuje de facto dokonalá konkurence 18 a kde náklady na volbu převyšují očekáváný užitek, je racionální nevolit. I přes toto zjištění ale stále a přes klesající tendenci volební účasti (Franklin 2004) stále nemalé procento voličů vyráží k urnám. Teorie racionální volby, resp. A. Downs sám, toto vysvětluje na základě argumentu, který je založen na neracionální úvaze: Lidé se cítí být sociálně odpovědní, účast ve volbách chápou jako občanskou povinnost a uvědomují si cenu demokracie jako takové (viz Downs 1957: ). Volební akt sám o sobě tedy přináší nepolitické benefity 19. *** Downsův model ačkoliv se stal základem pro mnohé další úvahy je však příliš statický, neboť nepředpokládá aktivní roli stran při strukturaci předvolebních témat a zanášení nových (pro stranu vítězných) témat do systému. V průběhu 60. let 20. století proto dochází k reformulaci (resp. doplnění) Downsova teorému přidáním dynamických prvků strany se nevymezují vůči sobě jen ve stávajících otázkách, ale snaží se vytvářet takové (tematické) prostředí, ve kterém budou mít strategickou 18 Dokonalá konkurence představuje modelový typ tržní struktury, který předpokládá, že existuje velký počet obchodních subjektů, z nichž žádný nemá dominantní postavení a nemůže ovlivnit cenu nebo poptávané/nabízené množství. Zároveň platí předpoklad, že všechny statky jsou homogenní a neexistují bariéry, které by ztěžovaly vstup/výstup na trh (z trhu). To zahrnuje i neexistenci patentů, ochranných a obchodních známek apod., tedy veškerých faktorů, které by mohly jakkoliv zvýhodňovat jeden subjekt před ostatními. Dále disponují všichni prodávající (a kupující) dokonalými informacemi o cenách a množství zboží, které je dostupné. Firmy se snaží maximalizovat zisk a spotřebitelé užitek. 19 Přehled takových benefitů na základě studia literatury poskytuje Hindmoor (2006: 28-29): - Voliči si cení demokracie a uvědomují si, že kdyby nikdo nevolil, vedlo by to ke kolapsu. - Voliči se obávají těsné prohry (o jeden hlas) jejich kandidáta, proto mu jdou vyjádřit podporu k urnám. - Voliči cítí povinnost volit. - Voliči chtějí skrze volbu demonstrovat podporu určitému kandidátovi. - Voliči volí proto, že se domnívají, že ostatní si uvědomí, že jejich hlas nic nezmění a zůstanou doma. Hodnota hlasů těch, kteří se voleb účastní pak narůstá. - Voliči volí, protože vlastní náklady na volbu jsou minimální. - Voliči chtějí demonstrovat ostatním, že nejsou sobeckými jedinci a může jim tedy být důvěřováno. 30

40 výhodu 20 (Robertson 1976; Budge, Farlie 1983, Riker 1986) a do voličova hodnocení stran a odhadování užitku plynoucího z volby se promítne nejen tematická či ideologická blízkost, ale i intenzita, s jakou je téma vnímáno či prosazováno. Reflexe volební soutěže nabývá nového rozměru: Političtí aktéři nově soutěží také o dominanci a snaží se více či méně úspěšně manipulovat tematickými dimenzemi volební soutěže (srov. Riker 1986) Užitek plynoucí z volby: formální vyjádření V předchozím textu jsme již několikrát zmínili otázku užitku, blíže jsme však nespecifikovali, jakým způsobem by se měl užitek počítat. V následujícím textu budeme pozornost věnovat úvaze, kterou provedli (a matematický důkaz o ní předložili) William Riker a Peter Ordershook (1968). Nebudeme však věnovat pozornost celé jejich argumentaci, zaměříme se zejména na jádro jejich uvažování). Netvrdíme ani, že jde o jediný možný výpočet užitku, nicméně se domníváme, že pro potřeby dosavadní (i následující) argumentace, je minimálně dostačující. Riker s Ordershookem uvažují o všech voličích, kteří jsou oprávnění volit v daných volbách, jako o množině N; n pak vyjadřuje počet jejich členů. Analogicky pak zavádí množinu V, která obsahuje všechny voliče, jejichž počet je v, kteří jsou ochotni se daných voleb zúčastnit. Podle výše řečeného pak samozřejmě platí, že. Celková odměna R či užitek, který pro voliče z volby plyne, je pak vyjádřen vztahem, kde B značí benefit, který je možné vyjádřit jako rozdíl očekávaného užitku mezi nejvíce preferovaným kandidátem a dalšími, méně preferovanými kandidáty či stranami. P je potom vyjádření pravděpodobnosti, že právě jeden konkrétní voličův hlas zajistí, aby bylo benefitu dosaženo. Jinými slovy jde o pravděpodobnost, že voličův hlas bude rozhodující; pravděpodobnost by měla nabývat hodnoty v intervalu (0,1) a mělo by tedy platit 0 1. Je nasnadě, že hodnota P bude v drtivé většině minimální a vedle charakteru konkrétních voleb se odvíjí od počtu voličů, kteří se daných voleb zúčastní. Tento vztah pak můžeme 20 Oba přístupy předpokládají systémy, ve kterých dochází k soutěži pouze dvou stran a nedokáží tedy zachytit složitější vazby mezi vnímáním stranických pozic, týkajících se určitého tématu, ve vícestranických systémech. Výhodou reduktivního pojetí je jednoznačnost politických rozhodnutí ze strany voličů, která jsou de facto binární. Na druhou stranu je tak výzkum chování politických aktérů ochuzen o faktor vycházející z podmíněnosti a závislosti jednotlivých témat mezi sebou, neboť jedno téma může být prosazováno více aktéry. Lišit se však bude intenzita prosazovaní a ( levo-pravý ) postoj, který k danému tématu strany zaujímají (Dow 2001: 112). 31

41 vyjádřit jako, popř. jako. Hodnota P se pak má podle Rikera s Ordershookem (1968: 38) zvyšovat tehdy, pokud je volební klání vyrovnané a tedy když se hodnota m (minimální vítězný počet hlasů) blíží následujícím dvěma hodnotám: hodnota v lichá. v případě, kdy je hodnota v lichá a 1 v případě, že je Poslední, zatím nepopsanou komponentou vzorce na výpočet celkového užitku, je C, tedy cena, resp. individuální náklady na provedení volby. Tyto náklady se u každého z voličů liší a obecně je velmi složité je vyčíslit (srov. Lock, Harris 1996: 15). Aby byla zachována racionalita volby, resp. její racionální základ, mělo by platit, že 0; pokud ale platí, že 0, je možné považovat volbu za iracionální. Vzhledem k tomu, že hodnota P (i přes menší volební účast) bude vždy spíše malá, většinou se předpokládá, že hodnota C ji bude několikanásobně převyšovat. Aby byla celková hodnota R, pozitivní, muselo by B nabývat skutečně obrovských hodnot, což je ve většině případů nepravděpodobné (i např. v důsledku výše popsaného sbližování stran). Znamená to pak, že R je ve výsledku záporná, a to i přesto, že se voliči voleb skutečně zúčastní. Další otázkou, která se sama nabízí, je, proč někteří oprávnění voliči volí a jiní se volby zdrží. Navíc se zdá, že aktivita, popř. pasivita se dá spojovat s poměrně kompaktními skupinami občanů, resp. voličskými segmenty. Pro ty, kteří volí, tedy musí existovat proměnná, která převýší náklady na volbu, neboť se dá na základě výše uvedeného vzorce předpokládat, že pokud je individuální volič (i), oprávněný volit, tedy, a zároveň platí, že je ochotný se voleb zúčastnit, tedy, pak bude platit, že výsledná hodnota R bude pro tohoto voliče pozitivní ( 0) 21. Odpověď (nebo alespoň její část) může přinést pohled na konstrukci hodnoty B, popř. C. Jak bylo naznačeno výše, hodnota B je vyjádřením rozdílu mezi očekávanými 21 Analogicky pak bude platit, že v případě, že a zároveň, bude 0. Zároveň je třeba připomenout, že hodnota v je značně proměnlivá v závislosti na typu voleb pak může docházet k proměnám v i v rámci např. dvoukolového hlasování. Pro jistou část voličů, kteří se účastní prvního kola a očekávají pozitivní hodnotu, je pak zklamáním, že jejich kandidát nepostoupí do druhého kola a hodnota R se dramaticky snižuje v případě, že mezi zbývajícími kandidáty není nikdo, pro koho by byl volič ochotný hlasovat a volby se raději zdrží. Riker s Ordershookem (1968: 28) uvádějí příklad primárek ve volebních obvodech, kde jedna ze stran dominuje pro tamější voliče jsou důležitější primární volby (tedy výběr vlastního stranického kandidáta), než následné vlastní hlasování o stranických alternativách (to by v důsledku a extrémním případu mohlo vést i k překvapivé prohře dominantní strany). Platí tedy, že pokud, dá se očekávat, že i. 32

42 užitky plynoucími z volby různých kandidátů. Vracíme se tak zpět k Downsově práci, kde také dochází k určování užitku na základě odčítání vzdáleností (podrobněji se budeme modelu věnovat níže). Můžeme asi předpokládat, že volič pokud se voleb zúčastní bude o nabízených alternativách přemýšlet s pozitivním součtem, tedy že alespoň volba jednoho z kandidátů či stran mu skutečně přinese (alespoň nějaký) užitek. Platí tedy, že 0, popř. 0. Pro individuálního voliče pak určení hodnoty výsledného benefitu probíhá následujícím způsobem:, kde U je užitek pro jednotlivce, plynoucí z volby strany či kandidáta (počítaný čistě podle Downsova modelu), a kde E(U) je očekávaná hodnota pro jednotlivé U; hodnota t pak značí určený časový úsek (např. volební období). Hodnota benefitu B se ale drasticky sníží při vynásobení P, což celý výpočet komplikuje, neboť se nedá očekávat příliš mnoho případů, kdy by výsledný benefit převýšil náklady na hlasování C. V tuto chvíli Riker s Ordershookem nabízejí řešení, kdy do vzorce zavádí další proměnnou. Tou je právě výše popsané neracionální uspokojení z účasti na hlasování D. Výpočet celkového benefitu se pak má odvíjet od následujícího vztahu:. V tuto chvíli se může zdát, že hodnoty C a D jsou hlavními komponentami, které (před)určují ochotu účastnit se voleb a hodnotu celkového benefitu (Riker a Ordershook 1968: 28). Na tomto místě se nabízí otázka, zda hodnota P by neměla být vztahována spíše k ochotě voličů se voleb vůbec zúčastnit (měla by se tedy týkat momentu, kdy se volič z množiny N rozhodne stát se součástí podmnožiny V) a ne k výpočtu celkového benefitu. Je totiž nasnadě, že motivaci k volbě (kromě výše popsaných nepolitických a neracionálních pohnutek) vede míra mobilizace ve společnosti, tedy pocit, že o něco skutečně jde, že je něco v sázce. Samotná volba konkrétní alternativy už pak s pravděpodobností být spojována nemusí, nebo je s ní spojena nepřímo. Namísto pravděpodobnosti může hrát roli intenzita, se kterou jsou jednotlivé politiky prosazovány a/nebo palčivost, se kterou je téma v dané společnosti vnímáno. Výhodou takového pojímání je vrácení důrazu na politickou (a tedy i potenciálně racionální) rovinu v rozhodování. Pokud bychom chtěli formálně vyjádřit výše formulovanou modifikaci, vypadal by zápis takto:. je hodnota opět vyjadřující celkový benefit, zastupuje úmysl voliče ve volbách hlasovat ( by nabývalo pouze hodnot 1 nebo 0, 33

43 jiné hodnoty nemají smysl, neboť nic jako půl-účast atd. ve volbách neexistuje). Hodnota je pak hodnota užitku, kterou dostaneme rozdílem mezi benefitey plynoucími pro voliče z volby konkrétních kandidátů se zohledněním intenzity, s jakou dané téma vnímá kandidát a volič. je tedy kombinací postojů a intenzity a můžeme ho vyjádřit následujícím vztahem. Hodnota i v tomto případě vyjadřuje cenu za účast při hlasování a hodnota zahrnuje nepolitické benefity. Výhodou této modifikace je, že hodnota R nebude s největší pravděpodobností nabývat negativních hodnot (a tedy položku D by bylo možné chápat jako nadbytečnou), neboť se dá předpokládat, že ochota volit (hodnota T) se bude promítat i do nákladů na vlastní volbu. Vycházíme zde z předpokladu, že pokud se volič voleb zúčastní, bude vnímané náklady na volbu považovat za nižší, než v opačném případě. Tuto domněnku v nás částečně vzbuzují samotní Riker s Ordershookem (viz pozn. č. 22; srov. experiment popsaný a provedený R. Morton a K. Williamsem ( )). V tuto chvíli jde pouze o netestovanou alternativu, která se formálně snaží zachytit rozhodovací proces a bez jejího otestování na příslušných datech (která v tuto chvíli nejsou k dispozici) není ji možné ani potvrdit ani vyvrátit Politický marketing a jeho důsledky pro demokracii Dosavadní argumentace v této práci používaná tvrdí, že strany a voliči zaujímají takové pozice, aby obě strany maximalizovaly své zisky a benefity. V některých interpretacích používání marketingových technik v politice převládá názor, že marketing vede k redukci politiky veřejného zájmu na jediný cíl, kterým je vlastní zvolení. Výhradní orientace na plnění přání voličů bývá kritizována a označována za neetickou a za rizikový faktor pro demokracii (pro přehled viz Henneberg 2004, Dermody and Scullion, 2001, 2003; Moloney and Colmer, 2001; Lilleker 2005). A to právě z toho důvodu, že strany oprostivší se od pevných ideologických základů se mají stávat závislými na (rychle) se střídajících náladách elektorátu. Politika tak ztrácí cíl, resp. ideologickou rovinu cíle 22. Přítomný zůstává pouze cíl a zájem strany opakovaně obsazovat legislativní a exekutivní posty a udržet si tak (silnou) pozici na daném politickém trhu a v lepším případě tuto pozici nadále vylepšovat. 22 Podle některých dochází dokonce k devastaci politického procesu jako takového, protože byl redukován z politiky poučené diskuse na politiku tzv. soundbites (Franklin 1994). 34

44 Obavy kritiků jsou jistě na místě, nicméně je třeba si uvědomit, že marketingové techniky jako takové demokracii ohrozit ve své podstatě nemohou 23. Do značné míry ale záleží na tom, jak demokracii chápeme. Nicolas O Shaugnessy (1990) v této souvislostí tvrdí, že všechny potenciální problémy (spojované s etikou), které marketing ve vztahu k demokracii může přinášet, striktně závisí na úhlu, pod kterým na celý problém nahlížíme. V podstatě se zde totiž zrcadlí spor dvou ne zcela kompatibilních demokratických koncepcí. Na jedné straně stojí klasická doktrína demokracie, která je založená na deliberaci a jejímž cílem je realizace rousseauovské vůle lidu tak, aby bylo dosaženo obecného blaha. Na druhé straně pak stojí koncept vycházející z kompetitivního elitismu, kde v první řadě hraje roli dobrá správa (obecná a univerzální vůle lidu je v tomto pojetí nedosažitelná a jako taková vlastně ani neexistuje). Rozdíl mezi oběma koncepcemi lze velmi dobře vyjádřit jednoduchým příkladem. Zatímco klasická demokratická doktrína usiluje o realizaci vlády lidu, doktrína elitistická se snaží o zajištění vlády pro lid. V obou pojetích je pak nutné chápat jinak i samotný akt volby a jeho výsledek. Společně s Williamem Rikerem (1988) můžeme uvažovat o volbách v případě deliberativního modelu (který Riker nazývá populistickým) jako o metodě, která občanům umožňuje přímo podílet se na vytváření zákonů a která ve své podstatě (zprostředkovaně) odráží vůli lidu. V případě pojetí elitistického (to Riker pojmenovává liberální) je pak volební akt chápán jako metoda, jejímž cílem je kontrola nad obsazováním úřednických míst. Lidé se nepodílejí na rozhodovacím procesu jako takovém, ale vybírají vhodné správce, kteří budou politiky formulovat a implementovat podle jejich nejlepšího svědomí a vědomí. To, zda nastoupili dobrý směr, mají ukázat další volby, kdy budou ve funkci opět potvrzeni, nebo vystřídáni někým jiným. Riker tak vlastně navazuje na myšlenky Josepha Schumpetera, kterého je možné jak uvidíme dále považovat za jakéhosi prateoretika politického marketingu (samozřejmě pouze v intencích selling modelu, který byl popsán výše). Zcela 23 V první řadě limitují destrukci demokracie samotní (racionální) voliči. Ti nevnímají pouze stranickou přítomnost, ale jsou si vědomi i výkonu strany v minulosti a optikou jejích úspěchů a nenaplněných slibů pak stranu posuzují. To znamená, že se do jejich rozhodování promítá nejenom příslib smlouvy (návrh řešení problémů v jednotlivých oblastech policy ve volební kampani), ale i dosavadní zkušenost, kterou se stranou mají (volba neprobíhá prospektivně ale retrospektivně). 35

45 v souladu s kompetitivním elitismem je možné považovat marketingové techniky ne za faktor demokracii ohrožující, ale za faktor demokracii rozvíjející. A to zejména díky tomu, že umožňují voliče v pravý čas informovat (o jednotlivých nabídkách a o stavu trhu) a mobilizovat k akci (k manifestaci vlastních preferencí o složení budoucího úřednického sboru a směřování systému). Jak ale tyto dvě funkce, které vlastně směřují do určitého krátkého období těsně před volbami, mohou napomáhat udržovat a rozvíjet demokracii? Odpověď se nabízí téměř sama: Zatímco klasická doktrína demokracie de facto vyžaduje neustálý dialog (neustálou deliberaci) mezi jednotlivými aktéry a v rámci občanské společnosti a konzultuje virtuálně všechna rozhodnutí, ke kterým v systému dochází s občany, elitistické pojetí tak vysoké nároky na aktivní participaci (a na informační vybavenost zúčastněných stran) všech aktérů na politickém trhu nemá. A to pro elitisty představuje jistou výhodu. Emancipovaný volič může politiku pozorovat zpovzdálí a nepřímo, což může vést k tomu, že se na ni (na základě zprostředkovaných informací) dívá stále cyničtějšíma očima a ztrácí v ní jak důvěru (Cappella, Jamieson 1996 a 1997), tak i zájem. V drtivé většině případů tak nemusí disponovat (relevantními) informacemi o tom, co se v politickém systému aktuálně děje, popř. proč se tak děje. Schumpeter se proto domníval, že by bylo chybou, aby občané, kteří nemají o dění přesahující jejich každodenní rutinu zájem a kteří jsou tedy neinformovaní, nesli podíl na parciálních rozhodnutích (např. prostřednictvím referend), ke kterým v systému dochází. Schumpeter tak vlastně občany vyjímá ze širšího rozhodovacího procesu. Voliče totiž nepovažuje za experta ve většině oblastí, ve kterých se rozhoduje. Samotná možnost účastnit se hlasování pro voliče není podle Schumpetera dostatečnou motivací (náklady často mohou převyšovat očekávaný zisk), aby investoval své prostředky (zejména čas a úsilí) do hledání informací, které by mu umožnily kvalifikovanou volbu a volba je činěna přinejlepším na základě voličovy intuice. Toto pak platí dvojnásob v otázkách, které se voliče nedotýkají přímo. Schumpeter (2004: 280) v této souvislosti dodává, že lidé mají tendenci se v takových situacích chovat infantilně a nechají se snadno manipulovat 24. Jejich rozhodnutí tedy 24 Volič se navíc může rozhodovat jednoduše podle ostatních, resp. podle zdání toho, co ostatní považují za dobré řešení. Podle Schumpetera tak může hrozit vznik psychologického davu a následné eliminace jakýchkoli racionálních prvků v chování jedinců, kteří se považují za anonymní součást (nehmotného či nefyzického) davu. 36

46 není zodpovědné. Zapojení voličů do rozhodovacího procesu tak v intencích Schumpeterova díla implikuje nebezpečí nebezpečí vzniku manipulovatelného psychologického davu a vytváření rozhodnutí na pouhém povrchovém vědění. Když ale občany odstavíme od procesu deliberace a rozhodování, znamená to, že nutně selhává demokracie jako celek? Nikoliv. Schumpeter chápe demokracii jako metodu, či institucionální zřízení, které umožňuje činit politická rozhodnutí a v němž jednotlivci získávají rozhodovací moc v konkurenčním zápase o voličův hlas (Schumpeter 2004: 287; srov. Savigny 2008: 34). Občané tak mají možnost, aby přijali nebo odmítli ty, kteří usilují o jejich přízeň a kteří mají ambici vládnout. Podmínky pro to, aby bylo možné hovořit o demokratickém zřízení jsou pak naplněny v případě, že a) existuje masový elektorát, b) soutěž probíhá mezi dvěma a více stranami a c) existuje sada pravidel, která politickou soutěž o voličskou přízeň upravuje (Savigny 2008: 28). Stěžejní tak je, že složení zastupitelských sborů vychází ze svobodných a férových voleb (srov. Schumpeter 2004: 287 a 303). Demokracie v tomto pojetí má dva cíle: Tím prvním je výběr zástupců, kteří budou systém spravovat a kteří také ponesou za rozhodnutí alespoň minimální zodpovědnost. Druhým cílem je pak samotné rozhodování o politických otázkách. Toto minimální pojetí demokracie pak poskytuje prostoro pro to, aby marketing a jeho techniky byly vnímány vesměs pozitivně. Tohoto faktu si všímá i samotný Schumpeter a v tomto světle přirovnává volební akt ke směně v obchodě (Henneberg, Scammell, O Shaughnessy 2009: 21). Reklamy a chytlavé slogany demokratický proces nenarušují, ale povzbuzují ho. Podle Schumpetera mají voliče mobilizovat k uskutečnění obchodní transakce, tedy volby (Henneberg, Scammell a O Shaughnessy 2009: 22),a vůbec k zapojení se do politického procesu (Wring 1997, Corner 2003, Scammell 2003). Koncepce psychologického davu totiž nevyžaduje, aby lidé byli fyzicky přítomni na jednom místě, a přeci mohou vykazovat známky davové psychózy. Tato obava se zdá být relevantní zejména s ohledem na rozšíření (a oblibu) masových médií v druhé polovině 50. let 20. století: Spíše pasivní voliči reflektují politickou realitu zejména skrze zpravodajské relace centrálních/centralizovaných médií a objevuje se tak nebezpečí, že otázkách, kde se volič neorientuje, mohou voliči podléhat argumentaci těch, kteří mají usnadněný přístup do médií (v našem kontextu to budou politické elity zastoupené v legislativních orgánech či exekutivě) a/nebo mají dostatek finančních prostředků k tomu, aby sdělení v médiích udrželi dostatečně dlouho na to, aby bylo zohledňováno v momentu volby. 37

47 I přesto, že volič nemá dokonalou informaci o komplexní nabídce či jejím charakteru, může dojít k volbě, která se dá považovat z pohledu diskutované teorie za racionální. Volič si je vědom vlastní situace a ví, nebo má aspoň představu o tom, kam by chtěl směřovat. Dále je obeznámen s aktéry, kteří se v rámci politického systému pohybují a alespoň v hrubých obrysech s tím, co nabízejí (byť nemusí politiku a informování o politice konzumovat aktivně, dá se předpokládat, že vnímá dění skrze nejrůznější kanály). Ani zde se ale nedá předpokládat, že pouhá skutečnost, že může vybírat mezi různými alternativami nové správce, povede k tomu, že se je bude snažit poznat a dohledat potřebné informace k politikám a pozicím, které jednotliví soupeři zastávají (opět není možné určit hodnotu benefitu, který plyne z volby). O to, aby volič disponoval alespoň základní sadou informací, která by mu pomohla rozhodnout, se tedy musí postarat jednotlivé strany (je v jejich vlastním zájmu informovat jej o vlastních kompetencích a rozsahu nabídky, včetně projekce benefitů). A zde nastupuje pozitivní (pro obě strany potenciálního obchodu ) role marketingových technik. Strany hledají a nacházejí komunikační kanály, aby voliče informovaly (ve zkratce) o svých cílech. Informace z těchto kanálů pak mohou představovat dobrý základ pro vytvoření ad hoc rozhodnutí (k racionalizaci může docházet i post hoc) pro volbu. Otázku kvality těchto informací ponechme stranou, neboť je na každém jednotlivci, zda bude stranická sdělení podrobovat dalšímu zkoumání (ve smyslu dohledávání informací z dalších nezávislých tedy nestranických zdrojů). Výstupy marketingových strategií v jistém ohledu mohou plnit úlohu, kterou dříve hrála ideologie nebo sociální status dávají voličům informace o (správnosti) směru (Savigny 2008: 33). Tím se zároveň šetří náklady, které by volič musel vynaložit na získání informací o jednotlivých alternativách. Proud informací od stran by měl být pokud možno souvislý a snažit se předat stále stejné sdělení. Pokud se toto stranám podaří, je zde možnost, že si strany vytvoří (nyní skutečně zjednodušujeme) značku (brand), která může za jistých podmínek a do jisté míry nahrazovat původní roli ideologií. Cílem marketingových aktivit tedy nemusí být pouze orientace na jednu unikátní akci v jeden daný moment (volba konkrétní strany), ale i vybudování sémantického aparátu, který danou stranu vystihuje. Cíleně se tak vytváří řada zkratek a asociací (Downs 1957: 98), které se mají voličům vybavovat při každém setkání se stranou či její nabídkou. Právě tyto asociace mu pak usnadňují orientaci (tak jak to dříve umožňovaly právě ideologie). 38

48 Strana cíleně vytváří (komunikační) balíček, který v sobě zahrnuje stranická témata, kandidáty, komunikační či vizuální styl, atd. Nedílnou součástí balíčku je pak i celostátní lídr, jenž často představuje hlavní zkratku mezi stranou, kandidáty a politickým obsahem. V závislosti na zkušenostech a charismatu lídra pak jeho vlastnosti mohou přecházet na stranu samotnou, resp. na její image (obraz strany se propojí s obrazem lídra a strana získá lidské vlastnosti, skrze něž pak voliči mohou ke straně přistupovat a usnadňovat si tak orientaci v politice). Budování image a značky jako celku je však běh na dlouhou trať a strany musí pečlivě plánovat, zda to či ono rozhodnutí nezmaří snahy o vybudování zamýšleného obrazu (o brandingu v politice viz např. Scammell 2007, Needham 2005). Neméně důležité je ale i budování reputace, kterou si strana buduje na základě svého působení v systému (reputaci pojímáme z pohledu značky jako mix interních hodnot, kterými strana definuje sama sebe, a toho, jak stranu vnímá volič). Pokud jsou strany ve svých marketingových snahách úspěšné mohou posunout rovinu, na které se volební soutěž odehrává z roviny ideologické či racionální přestupují na rovinu značky, tedy na rovinu emocionální (jednotlivý obsah ztrácí v porovnání s celkovou reputací význam). Domníváme se, že tento fakt, společně s nutností dostát (alespoň některým) slibům (nebo s nutností dobré správy státu) pak brání demokratická zřízení před tím, aby strany jednaly jen a pouze na základě přání, která se ozývají z řad voličů. Stejně jako obchodní organizace musí mít dlouhodobý cíl, který se snaží naplnit, i strany se musí snažit, aby jejich obraz byl co nejkonzistentnější a odpovídal tomu, jak je strana chápána v očích veřejnosti. Nemůžeme tak hovořit o prosté orientaci na prodej, ale na budování vztahu založeném i na retrospektivním hodnocení působení strany. A to je faktor, který poskytuje obranu před rychlým prováděním politik veřejného mínění vztah musí být založen na kontinuitě a ne na (nedůvěryhodných) názorových obratech atd. Druhá (auto)pojistka, která z našeho pohledu chrání demokracii před naprostým vyprázdněním, je fakt, že se strany musí stejně jako v obchodě snažit přizpůsobit trh jejich schopnostem (resp. dostat z trhu co nejlepší podmínky pro vlastní nabídku a naopak; opět tak narážíme na skutečnost, že při formulaci politik jde o kombinaci top-down a bottom-up přístupu). Hovořit můžeme o managementu potřeb, který je integrální součástí každé významnější marketingové strategie a který by měl být založen na dlouhodobých cílech společností (v případě politických stran 39

49 předpokládáme, že strany směřují k nějakému cíli, který je definován i skrze stranickou historii a původní ideologické dědictví). Na základě předchozího výkladu se tedy domníváme, že politický trh je sám schopen zajistit podmínky pro minimální fungování demokracie a racionalita voličů společně s retrospektivním charakterem volby jsou pak podmínkami k udržení její kvality. 40

50 4. Politický prostor v politologii Na mnoha místech této práce jsme hovořili o tom, že strany umisťují své nabídky na trh, že voliči zastávají blízké pozice k pozicím stranickým atd. Mezi řádky se tak objevoval koncept politického prostoru (policy space), kterému se nyní budeme věnovat podrobněji. Politický prostor chápeme jako místo, kde je umístěna většina témat, konfliktů a aktérů, které/kteří jsou v daném stranickém systému latentně či manifestně přítomné/í. Vlastně jsou zde latentně přítomna všechna minulá i budoucí témata, stejně jako všichni aktéři, kteří se politického procesu více nebo méně intenzivně účastní. K analýze politického prostoru můžeme přistupovat skrze dimenze, které udávají jeho podobu a které jsou pro daný systém určující. Dimenze můžeme chápat nejenom jako jedno téma, ale i jako robustnější tematickou štěpící linii, která v sobě zahrnuje vícero témat, která spolu souvisí. Tyto složené dimenze bývají často výsledkem analýz prováděných kvůli redukci dimenzionality daného prostoru. Jejich cílem je pak zpřehlednit celou situaci a usnadnit práci badatelů. Typickým příkladem takové syntetické redukce dimenzionality konstrukce levo-pravé osy z jednotlivých témat. Vlastní výzkum se zaměřuje zejména na vzájemné pozice aktérů v těchto dimenzích, na důležitost jednotlivých dimenzí pro celý stranicko-politický systém, na intenzitu, s jakou se jednotlivé dimenze projevují atd. Prostorové teorie a modely jsou tedy navrhovány a používány zejména proto, aby pomohly objasnit a částečně i vysvětlit vztahy mezi pozicemi voličů a politických stran v nejrůznějších politických tématech. Ke zkoumanému prostoru můžeme přistupovat z několika perspektiv. Prvním přístupem je posuzování relativních vzdáleností mezi jednotlivými aktéry v duchu tradice, kterou založil H. Hotelling (1929) a později zpopularizoval A. Downs (1957; tzv. proximity modely). Tento přístup se ale stal terčem poměrně časté kritiky, neboť nedokázal postihnout dynamiku vztahů, které jsou v politickém prostoru vytvářeny, a témat, která do politického prostoru umisťována. Jako výzkumný nástroj, který bude schopen posuzovat i dynamiku a intenzitu vztahů mezi aktéry, proto byly zkonstruovány modely založené na analýze směru vývoje politik (tzv. directional modely; viz Matthews 1979, Rabinowitz, Macdonald 1989, srov. Merrill, Grofman 1999: 1-37), kdy voliči zvažují zejména užitek, který jim přinese posun v politice (resp. změna oproti statu quo), ke kterému podle nich dojde v případu zvolení daného kandidáta. Samotná blízkost pak nemusí být určujícím faktorem, který povede k 41

51 volbě, neboť do rozhodování vstupuje i dynamický prvek intenzity prosazovaní tématu. Volič pak podle tohoto modelu zvolí mezi dvěma stejně vzdálenými kandidáty toho, jehož očekávaná politika přinese v daném tématu větší užitek (ten je opět posuzován vůči statu quo). Konečně posledním přístupem je pak samozřejmě kombinace obou výše popsaných výzkumných strategií. K obecnému teoretickému rozvoji prostorové teorie pak došlo zejména v druhé polovině 20. století (zejména Enelow, Hinich 1984 a 1990, Hinich, Munger 1994), která ovšem nebyla systematicky empiricky testována, zejména z důvodu nedostatku kvalitních a vzájemně kompatibilních dat. Dílčí studie (Çarkoğlu, Hinich 2001; Dow 1998 a 2001, Bonila, Carlin, Lova a Silva 2011; Chytilek, Eibl 2011) pracují většinou s daty získanými od jednoho typu aktérů (tedy např. s daty získanými od voličů, kdy voliči označovali své pozice v daných tématech a zároveň pozice stran; do hodnocení stran se tak mohly promítat předsudky voličů o stranách). Za přelomové období lze považovat počátek 21. století, kdy vznikají práce, kombinující při analýze prostorová data voličů i politických stran (Budge et. al. 2001, Benoit, Laver 2005, Benoit, Laver 2006, Schofield, Sened 2006), což s sebou ale přináší řadu více či méně závažných (převážně metodologických) problémů Prostorové modelování: modely založené na vzdálenosti Harold Hotelling a jeho model obchodní soutěže Pojímání politiky jako prostoru má poměrně dlouhou tradici. Sahá totiž až do konce 20. let 20. století, kdy v roce 1929 ekonom Harold Hotelling publikoval text Stability in Competition, který se stal základem pro budoucí práce autorů, věnujících se prostorovému modelování. Hotellingův text se věnovoval teorii konkurence mezi malými podniky a je de facto studií nákupního chování, resp. umisťování konkurenčních obchodů v rámci prostorem ohraničeného území místního trhu tak, aby prodejci dosáhli co nejlepších výsledků (zisků). Způsob umisťování provozoven pak můžeme pojímat jako strategický záměr, jehož cílem je vytváření oblastí (vytváření lokálních nebo superlokálních trhů), ve kterých mají jednotliví provozovatelé kvazimonopolní postavení (alespoň do té doby, než dojde k přeskupení prodejců a přeformátování trhu; viz Sraffa 1926). Hotelling se ve své práci zaměřil na v té době málo sledovaný rys obchodu. Všiml si totiž toho, že skupina zákazníků má tendenci nakupovat právě u jednoho prodejce 42

52 a ne u jiného, a to i bez většího ohledu na rozdíly v ceně. Rozdíly mezi jednotlivými prodejci však nesmí být příliš velké; to samé platí o dynamických úpravách cen ze strany provozovatelů prodejen. Pokud by prodejce zvýšil cenu najednou příliš, dalo by se předpokládat, že okamžitě ztratí velkou část svých zákazníků (nárůst ceny bude natolik významný, že zákazník se začne i přes všechny výhody, které mu nákup v dané provozovně přináší, hledat pro své nákupy alternativní obchod). Pokud však zdraží pouze o nepatrnou/malou částku, můžeme předpokládat, že pokles odbytu nebude tak strmý. Mnoho zákazníků totiž bude stále nakupovat u tohoto prodejce i s vědomím toho, že jinde by mohli zboží koupit o něco levněji. Do úvah zákazníků o tom, kde nakupovat, začnou vstupovat jiné než peněžní faktory, které můžeme vztahovat např. k věrnosti. Ta může mít mnoho důvodů (viz Hotelling 1929: 44, 55): zákazník bydlí blíže svému obchodu, než k obchodům konkurence, cena za dopravu z obchodu k zákazníkovi domů je nižší než u konkurence, zákazníkovi spíše vyhovuje způsob prodeje, popř. si cení kvality poskytovaných služeb (balení nákupu, poradenské služby, příjemný personál), prodejce nabízí i další zboží, které v nabídce konkurence chybí a o které má daný zákazník zájem, zákazník má k prodejci vazbu jiného typu (jsou příbuzní, členy stejné církve nebo jiných skupin). Možná je samozřejmě libovolná kombinace výše uvedených důvodů a jistě i mnoho dalších, které zde uvedeny nebyly. Na důvodu, proč zákazníci zachovají přízeň jednomu obchodu, tolik nezáleží. Stěžejní je fakt, že samotnou cenu nabízeného zboží skutečně není tím hlavním faktorem, který by předurčoval spotřební, resp. nákupní chování zákazníků. S vědomím tohoto předpokladu pak Hotelling ve své práci sledoval umisťování obchodů v rámci jednoho konkrétního trhu. Kladl si přitom otázku, proč se vzájemně konkurující si obchody snaží umístit co nejblíže středu takového trhu, resp. území. Hotelling si pro zodpovězení výše položené otázky vytvořil velmi jednoduchý model lineárního trhu (můžeme si ho představit jako dlouhou ulici), pro nějž formuloval následující podmínky (které jsou v reálném světě těžko dosažitelné, pro potřebu teoretického vysvětlení tržních interakcí však představitelné): a) Distribuce zákazníků je naprosto rovnoměrná po celé délce trhu a tedy geografický střed trhu půlí i zákaznickou obec. b) Poptávka po zboží zákazníků je nepružná. 43

53 To v tomto případě znamená, že zákazník nakoupí pevně dané množství nabízeného zboží právě od toho prodejce, který mu je geograficky blíže, protože se tak minimalizují náklady na transport zboží z obchodu domů (srov. Stokes 1963: 368). Z tohoto pohledu tedy platí výrok, že čím blíže se prodejna nachází místu bydliště zákazníka, tím lépe pro obě strany transakce. Každá z prodejen osloví právě ty zákazníky, jejichž vzdálenost od obchodu je nižší než vzdálenost ke konkurenci. Podíl na trhu se v tomto modelu dá zvyšovat hledáním ideálního umístění obchodu. Uvažujme jednoduchý příklad dvou stánků (na schématu 4.1. označeny jako body A a B) s občerstvením na pláži. Předpokládejme, že oba stánky nabízí stejný druh zboží a pro návštěvníky pláže je nejdůležitějším kritériem vzdálenost od jejich místa (nabízené zboží nebo služby skutečně považují za identické). Návštěvníci pláže jsou pak rovnoměrně rozloženi po celé délce pláže. Nejprve si představme si situaci, kdy si oba prodejci náhodně vybrali na pláži místa k provozování jejich obchodu. Prodejce A tak ovládne tu část trhu, která je nalevo od jeho pozice a, prodejce B analogicky monopolizuje své postavení v prostoru napravo od jeho stanoviště b. Vzdálenost mezi oběma prodejci se pak půlí a každý z prodejců má dominantní postavení v té části přímky, která je mu blíže, 25. V našem příkladu tak prodejce A má větší podíl na trhu, neboť jeho umístění mu dává výhodu, protože jeho stánek je umístěn blíže středu trhu a tedy platí, že ;, z čehož vyplývá, že. Schéma 4.1. Náhodné umístění stánků na pláži a jejich podíl na trhu a A x y B b Zdroj: podle Hotelling 1929: 45. Cílem obou prodejců je samozřejmě maximalizovat zisk, stabilním cílem se zdá být ovládnutí poloviny daného trhu. Z hlediska pohodlí zákazníků (resp. z hlediska maximální vzdálenosti, kterou musí ujít od místa, kde mají položenou deku ke stánku jednoho z prodejců) by se zdálo být logické, aby se stánky nacházely ve čtvrtině pláže 25 Pokud bychom do naší úvahy zahrnuli i cenové rozdíly, pak by samozřejmě spojnice mezi A a B nebyla rozpůlena, ale prodejce A by z (x) získal pouze takovou část, v jejíž rámci by náklady na nákup zboží a na přepravu byli nižší nebo rovny nákladům vynaloženým na zboží a jeho transport u prodejce B. 44

54 (tak jak je vidět na schématu 4.2), což by oběma prodejcům zajistilo splnění cíle. Prodejce A by opět ovládl prostor a nalevo od jeho pozice, prodejce B prostor b napravo od jeho pozice. Rozdílem oproti předchozímu rozložení stánků je fakt, že ; vzdálenost mezi A a B se pak půlí a platí, že. Trh je v tuto chvíli rozdělen na dvě stejně velké části, protože. Schéma 4.2. Ideální umístění stánků na pláži z hlediska zákazníka a jejich podíl na trhu: nerovnovážné řešení a A x y B b Zdroj: Autor podle Hotelling Toto zdánlivě ideální rozložení a distribuce je však poměrně nestabilní. Nabízí totiž jednomu nebo druhém prodejci jednoduchý způsob, jakým by dosáhl zvětšení tržního podílu prostým přesunutím stánku blíže ke konkurenci, čímž by získal nadpoloviční tržní podíl. Posunem by tak mohl jeden z prodejci získat kontrolu až nad třemi čtvrtinami trhu, což by samozřejmě konkurent nepřipustil a i on by začal manipulovat s pozicí svého stánku. Takových posunů je pak vlastně možné provést nekonečně mnoho, byť neustálé přesuny budou konzumovat neustále zdroje prodejců. Z dlouhodobého hlediska je pak taková strategie okamžitých přesunů spíše nerealistická. Dá se totiž očekávat, že prodejci budou hledat takové řešení, které maximalizuje jejich zisk, podíl na trhu a které navíc bude stabilní. Logické řešení tohoto problému se nabízí samo: Umístit oba stánky co nejblíže ke středu pláže tak, aby vzdálenost mezi nimi byla minimální. Zákazníci z nejvzdálenějších částí pláže sice budou muset pro zboží ujít větší vzdálenost (a zvětší se jejich diskomfort), nicméně prodejcům tak zmizí prostor k expandování a nebudou motivování stánek neustále přesouvat. Vzdálenost mezi oběma stánky tak prakticky může být skutečně nulová, části trhu x a y tak přestávají být důležité, části trhu a a b jsou stejně dlouhé. Umístění do středu trhu tak přináší rovnovážnou situaci, equilibrium. 45

55 Schéma 4.3. Umístění stánků na pláži - equilibrium a AB b Zdroj: Autor podle Hotelling Pokud by byla porušena výše formulovaná podmínka rovnoměrné distribuce návštěvníků pláže, museli bychom namísto stejně dlouhých částí pláže hledat oblasti se stejným počtem zákazníků. Rovnovážného stavu by bylo dosaženo v momentě, kdy bychom byli schopni identifikovat místo, kde se počet návštěvníků půlí hledali bychom medián. V tomto místě by pak měly být postaveny oba stánky, aby došlo ke stejné situaci jako ve schématu 4.3. Formálním rozdílem v tomto případě je zejména fakt, že nehledáme oblast, kde ( a zároveň ). Hledáme totiž místo, kde ; n značí počet návštěvníků). Distribuce návštěvníků pláže ale může mít vrcholy dá se očekávat, že v případě, že některé části pláže jsou atraktivnější než jiné (z důvodu dostupnosti stínu, hřišť, atrakcí atd.), a že zde bude vyšší koncentrace návštěvníků. Vrchol může být jeden, může jich ale být samozřejmě více. Optimální umístění obou stánků pak bude soustředěno v blízkém okolí mediánu, tak jak ukazují schémata 4.4 a 4.5. Schéma 4.4. Umístění stánků na pláži mediánová pozice (unimodální distribuce) a b AB Pozn.: čerchovaná čára vyznačuje geografický střed pláže, plná čára ukazuje mediánovou pozici Zdroj: Autor. 46

56 Schéma 4.5. Umístění stánků na pláži mediánová pozice (bimodální distribuce) a b AB Pozn.: čerchovaná čára vyznačuje geografický střed pláže, plná čára ukazuje mediánovou pozici Zdroj: autor Downsův prostorový model založený na blízkosti (proximity model) Tyto jednoduché úvahy a jednoduchý model konkurence v prostoru pak sloužily jako základ pro další práce na dané téma, které začalo být spojováno i s politikou. Prvním, kdo Hotellingův model reflektoval ve vztahu k politickému systému, byl v roce 1957 Anthony Downs. Downsova práce je pak považována za důležitý milník pro rozvíjení nejen prostorových modelů, ale i teorie racionální volby obecně. Downs de facto převzal a modifikoval Hotellingův model. Namísto zákazníků dosadil do modelu voliče, namísto konkurujících si podniků dosadil politické strany a konečně namísto nákladů na přepravu dosadil ideologickou vzdálenost. Na těchto základech pak formuloval a zpopularizoval vlastní model voličského chování a koncept mediánového voliče. Základní myšlenkou Downsovy práce je předpoklad, že politiky je možné umisťovat do jednodimenzionálního prostoru, např. na levo-pravou osu (tu Downs ztotožňuje s mírou vládních zásahů do ekonomiky). Zcela nalevo tak stojí vlády, které přebírají absolutní kontrolu nad trhem, zcela vpravo pak vlády, které na trhu neintervenují a nijak ho neovlivňují. Podle Downse je pak možné identifikovat pozici každé jedné vlády (nebo strany), stejně jako pozici každého jednoho voliče (přání, nakolik má stát do trhu zasahovat) v dané otázce a umístit je na stejnou osu. Podobně jako v případě Hotellingova modelu je pak možné strategicky upravovat pozici stran tak, aby se co možná nejvíce maximalizoval jejich volební zisk a/nebo se 47

57 dosáhlo stabilního řešení, equilibria. Nalezení takového pro všechny strany v daný čas a v daném místě nejlepšího řešení, předpokládá znalost distribuce voličských preferencí (o důležitých otázkách). Od tvaru distribuce se pak odvíjí strategie umisťování na dané ose: Pokud má distribuce voličů jediný modus, dá se předpokládat, že stranický systém bude v equilibriu v momentu, kdy strany zaujmou poměrně blízké pozice. Jejich relativní vzdálenost pak samozřejmě záleží na hustotě či ostrosti daného modu a samozřejmě také na elasticitě volební účasti. Pokud má distribuce voličů mody dva (nemusí být ani stejně velké), equilibria se dosáhne v tom případě, že obě strany zaujmou pozici, která bude blízká každému jednomu z nich. A konečně pokud má tvar distribuce voličů modů více než dva, dá se očekávat, že stabilní řešení se objeví v případě, že strany zaujmou pozice blízké několikerých modů. Takové prostředí, které se skládá z více názorových modů, pak stimuluje vznik a podporuje fungování vícestranických systémů (o úspěšnosti jednotlivých stran pak rozhoduje jejich um přesvědčit voliče o výhodnosti jimi nabízeného řešení a zejména pak skladba dalších ideologicko-politických dimenzí, které jejich politika akcentuje). Downs se tedy domnívá, že je možné přenést sadu politických preferencí do jednodimenzionálního prostoru pozice voličů i stran je tedy lze zachytit pomocí bodů zanášených do eukleidovského prostoru, které ztělesňují pozice voličů a stran v určitých tématech. Každé z témat pak odráží jednu úroveň daného politického systému jako celku (tedy vícerozměrného prostoru o n-dimenzích) a je možné posuzovat vzájemné pozice stran a voličů v teoreticky neomezeném počtu dimenzí. Výsledné posouzení vzdáleností pak má napovědět voličům o správnosti jejich volby. Dlužno dodat, že ne všechny dimenze či témata (v širším slova smyslu) jsou stejně důležitá a dominantní politický konflikt se skládá z omezeného počtu témat. Pozice a vzdálenosti v těchto tématech jsou pak v této souvislosti často považovány za rozhodující faktory pro danou volbu. Stejně jako v Hotellingově případě tak v rozhodování voličů, jakou stranu zvolit, hrají poměrně velkou roli vzdálenosti mezi pozicí voliče a strany. V ideálním a nejjednodušším případě si politiku můžeme představit jako konflikt vystavěný okolo 48

58 jednoho tématu v tomto případě nelze model považovat za nic jiného, než za formální znázornění pozic na levo-pravé ose (popř. na ose liberalismus konzervatismus). Volič by podle logiky modelu měl upřednostňovat toho kandidáta nebo stranu, která zastává nejbližší pozici té jeho, neboť jeho zvolení mu přinese největší užitek (Merrill, Grofman 1999: 19). Downsův model je založen na degresivní funkci čím je výsledná hodnota měření nižší, tím se zvyšuje očekávaný užitek. Pokud ale dojde k navýšení dimenzí minimálně o jednu (tedy hlavní politický konflikt nelze redukovat pouze na jedno téma či problém), už je situace o trochu složitější (stále se však pohybujeme v rovině, kde platí Eukleidovy axiomy). Volič i zde zvažuje celkovou blízkost k pozicím kandidátů v různých oblastech policy. Celkový užitek pak můžeme formálně chápat jako posouzení všech (politických) dimenzí, které do rozhodování vstupují. To můžeme formálně vyjádřit,, kde U značí celkový užitek, V a C pozici voliče, resp. kandiáta. Hodnoty v a c pak odkazují k vektorům spojujícím pozice voliče a kandidáta v různých dimenzích. Čím více se zvětšuje umocněná vzdálenost mezi voličem a stranou, tím klesá očekávaný užitek z volby (celý výpočet užitku vlastně vychází z Pythagorovy věty). Pro větší názornost uvažujme následující příklad (vychází z příkladu, se kterým pracují Merrill s Grofmanem; 1999: 20-21). Představme si dvoudimenzionální prostor, který je tvořen osou x (ekonomika) a osou y (sociální systém). Podle zažitých zvyklostí hodnoty nalevo (a dole) poukazují na levicové (nebo liberální) postoje, hodnoty napravo (a nahoře) na pravicové (nebo konzervativní) postoje. Do prostoru jsme umístili jednoho voliče V, který se rozhoduje mezi dvěma kandidáty (C 1 a C 2 ). Volič je značně konzervativní na ekonomické ose x a mírně konzervativní na sociální ose y. Pokud bychom uvažovali o volbě založené na jedné dimenzi, výsledek hlasování by byl jasný okamžitě za vítěze bychom označili toho kandidáta, který je v dané policy prostě blíž. V případě rozhodování o ekonomice by volič preferoval kandidáta C 1, v případě rozhodování o sociálním systému by zvítězil kandidát C 2. V momentu, kdy hodnotíme celkovou vzdálenost (bez ohledu na důležitost témat), musíme výsledek odvodit pomocí posouzení vzájemných pozic na jednotlivých osách (a pomocí Pythagorovy věty). Hodnota užitku se tedy počítá na základě tohoto vzorce:. Dosadíme-li pozice voliče a kandidáta, dojdeme k závěru, 49

59 že kandidát C1 je voliči V bližší (vzdálenost mezi V a C 1 je 2,24, zatímco vzdálenost mezi V a C 2 jsou 4). Schéma 4.6. Prostorový model 1: Downsův teorém blízkosti Zdroj: Merrill, Grofman 1999: 21 Výsledek ovšem nemusí být vždy jednoznačný a vícero kandidátů může být vzdáleno od voliče stejně. Takový případ ilustruje schéma 4.7, ve kterém uvažujeme opět o voliči V, který se rozhoduje mezi čtyřmi kandidáty (A, B, C a D). Po výpočtu všech vzdáleností dojdeme k závěru, že kandidáti B a D jsou od voliče stejně vzdáleni (VD=VB=-9), s oběma se volič dokonce shodne vždy na jedné z os. Není však možné identifikovat kandidáta, kterého volič upřednostní. V takovém případě pak do rozhodnutí nutně musí vstoupit další faktory, jako je např. důležitost jednotlivých dimenzí konfliktu nebo např. sympatie k danému kandidátovi apod. 50

60 Schéma 4.7. Prostorový model 2: Downsův teorém blízkosti Zdroj: Autor Kritika Downsova modelu I přes svou intuitivnost a poměrně značnou oblíbenost se Downsův model stal předmětem mnohých kritik. Např. Stokes (1963) následuje Downse zpět k Hotellingovi a upozorňuje na to, že oba modely byť se na první pohled mohou zdát podobné jsou diametrálně odlišné. Na prvním místě je podle něj třeba si všimnout rozdílu mezi povahou daných prostorů. Zatímco Hotelling ve svých úvahách pracuje s geograficky ohraničeným prostorem (tedy s prostorem, který má své fyzické hranice např. konec ulice či konec železniční trati), který není zcela jednoduché rozšířit, u Downse takové omezení logicky nenalézáme. Politický prostor je proměnlivý a k jeho změnám může docházet prakticky neustále (byť je možné předpokládat, že vyspělé politické systémy budou vykazovat jistý stupeň stability). Avšak paralela k původnímu Hotellingovu textu a vlastně i používání termínu prostor evokuje ohraničenost. Té ovšem v politice není snadné dosáhnout samozřejmě zde nemluvíme např. o hranicích národních států, popř. podobě a pravomocích institucí (polity), ale o hranicích obsahu politiky (policy). Hotelling tedy pracoval s prostorem, v rámci kterého mohlo docházet ke změně distribuce/rozložení zákazníků, Downs pracuje s prostorem, ve kterém navíc může docházet nejenom k přeskupování preferencí, ale i k přesouvání samotných hranic (politik) a důležitosti, která je jim přisuzován. Schopnost politický prostor 51

61 přečíst se pak může projevovat i ve schopnosti stran či kandidátů (opakovaně) se prosadit ve volební soutěži. Jednou z dalších důležitých odlišností mezi oběma modely je fakt, že poptávka elektorátu je velmi nestabilní. Ochota voličů participovat na politickém procesu (např. formou volby, veřejné diskuse, protestu atd.) stoupá a klesá společně s mírou soutěživosti a kvalitou (i ve smyslu rozdílnosti) nabídky, která je v daný moment dostupná, a s očekávaným užitkem, který volba voličům přinese. Další problémy se objeví v okamžiku, kdy si přiznáme, že politiku (popř. její dominantní komponentu, ze které se skládá hlavní konflikt v daném systému) není možné bez problémů redukovat na jednu jedinou dimenzi, kterou je v Downsově pojetí pouze dimenze (socio)ekonomická (či jakákoliv dimenze související se společenskými třídami). Stokes tvrdí, že ani o USA není možné hovořit jako o jednodimenzionálním systému (byť si zde volič de facto vybírá pouze ze dvou stranických alternativ) a svou argumentaci ilustruje na příkladu socioekonomických otázek a zapojení USA do zahraničních konfliktů (1963: 370). Liberální postoj v jedné dimenzi neznamená, že i v druhé bude volič také liberální (v obou dimenzích pro něj bude zvolené řešení přinášet jiný užitek). Zde je třeba zdůraznit, že povahu politického konfliktu (či jeho hlavních linií) tak není možné odvozovat od faktické podoby (a formátu) stranického systému. Jako důležitější se skutečně zdá být důraz na jednotlivé součásti konfliktu. Je sice pravdou, že ve vícestranických systémech je hodnocení konfliktních linií (skrze tuto optiku) jednodušší, neboť nositelkami různě důležitých dimenzí konfliktu zde mohou být (a fakticky jsou) různé strany, které nemusí dominantní linii svého programu stavět pouze na ekonomické dimenzi. Takové strany mohou reprezentovat např. nejrůznější etnické, náboženské či jinak specializované zájmy. Faktem ale zůstává, a je na to třeba pamatovat, že počet stran v systému jakkoliv tomu může napovědět nemůže vypovídat o detailní struktuře konfliktu a distribuci voličských preferencí. Tím však kritika Downsova modelu zdaleka vyčerpána není. Dalším předmětem kritiky je předpoklad, že voliči jsou schopni jednoznačně (a tranzitivně) seřadit své preference ve všech dimenzích, které považují za důležité. Pokud máme udržet podmínku racionality, je třeba, aby volič byl schopen seřadit alespoň jednu sadu řešení jednoho problému podle míry užitečnosti či užitku (i třeba ve vtahu k nákladům), který daná řešení přinášejí. Stokes (1963: ) ale poukazuje na fakt, že některá témata (která ovšem mohou být v daném systému dominantní), resp. 52

62 jejich řešení, seřadit jednoduše nelze. A to z toho důvodu, že de facto neexistují různé cíle (o cíli panuje shoda napříč politickým spektrem jak na straně voličů, tak mezi politickými stranami), lišit se mohou pouze prostředky, které k cílům vedou 26. Podle Stokese je tedy třeba rozlišovat mezi tématy pozičními (position issues) a tématy valenčními (valence issues). V případě pozičních témat strany zaujímají různá stanoviska a vybírají si z balíku možných alternativ takové řešení, které by vedlo k vytvoření výhody oproti konkurenci a přivedlo jim voliče. Poziční témata lze považovat za důsledek ideologických rozdílů mezi stranami a tedy jako oblast, kde dochází k faktickému boji o obsah politiky. Valenční témata jsou pak taková témata, která jsou ve společnosti chápána pozitivně nebo negativně; odchylka od většinového názoru pak může být více či méně sankcionována. V drtivé většině případů valence issues nemají schopnost výrazně zasáhnout do výsledků voleb (resp. je rozhodnout), nicméně není vhodné je ze stranických programů, popř. stranické komunikace úplně vypustit. Tím ovšem není řečeno, že na pozadí valenčních témat nemohou být témata poziční v podobě dílčích problémů, které jsou na dané valenční téma navázána. Podle Stokese tak, pokud má Downsův model založený na prostorovém modelování fungovat, není možné, aby součástí pozic soupeřících stran byla valenční témata (zejména proto, že není možné zjistit jejich pořadí, neboť neexistují alternativy). Sám Downs tuto skutečnost omlouvá tvrzením, že ne všechny volby musí být racionální a nemusí vycházet z ideologického soupeření stran. To je podle něj důsledek zejména smazávání ideologických rozdílů mezi vzájemně si konkurujícími stranami a potažmo tedy také důsledkem jejich snah obsadit co nejvýhodnější pozici v blízkosti mediánu. V takovém případě, kdy strany voličům neposkytují dostatek jednoznačných pozičních pobídek k volbě, pak nastupují do rozhodování jiné ne nutně racionální složky, podle kterých se pak volič rozhoduje (může jimi být např. image strany jako celku, osobnost lídra strany, podoba volební kampaně atd.). Ani teď ale není vyčerpána veškerá kritika Downsova modelu. Další kritici se ale soustředí na výtky komplexnější a přichází s vlastními modely politického prostoru, a proto je budeme diskutovat ve zvláštní kapitole. 26 Typickým příkladem může být např. téma korupce. To je chápáno jako univerzální problém a škodlivý jev, je tedy třeba ho ze společnosti vymýtit. Na tom se s největší pravděpodobností skutečně shodne většina politických stran a i voliči zřejmě tento jev považují za problematický. Jen těžko bychom tedy hledali stranu, která by nabízela ve vtahu ke korupci jiný cíl než její potlačení či vymýcení. 53

63 4.2. Prostorové modelování: modely založené na směru Do této chvíle jsme diskutovali model, který za hlavní kritérium pro výběr stranické alternativy pracoval pouze s relativní blízkostí pozice voliče a dané strany. Vzájemná blízkost ale nutně nemusí být tím hlavním kritériem pro voličovo rozhodnutí. V 70. letech 20. století se začínají objevovat názory, že je třeba do modelu zahrnout kromě měření vzdáleností i směr (vývoje politik). Postupně pak vznikly modely, které byly schopné kritérium směru zohlednit a vlastně na směru byly založeny (tzv. directional modely). Jejich autoři (Matthews 1979, Rabinowitz, Macdonald 1989, srov. Merrill, Grofman 1999: 1-37; dva typy modelů budou představeny níže) dle jejich názoru dokáží zachytit dynamické složky politické soutěže a rozhodování voličů. Do svých modelů totiž promítají i představy o očekávaném vývoji politik i intenzitu, se kterou jsou jednotlivá témata v daný okamžik prosazována. Jedním z hlavních odlišností od Downse je to, že tyto modely ke svému fungování potřebují nějaký pevný (neutrální) bod 27, vůči kterému může být vzájemná pozice aktérů na politickém trhu posuzována. Takovým bodem může být např. stávající realita v daném politickém systému, status quo. Ten je pak důležitý pro další více či méně racionální úvahy, kterých se volič při rozhodování dopouští. Existence neutrálního bodu a poměřování vzdáleností nejenom mezi voličem a stranou, ale zároveň i ve vztahu ke statu quo pak modelům mají propůjčovat dynamický prvek. Voliči totiž přemýšlejí nejenom o kompatibilitě jejich postojů s postoji (pozicemi) stran, ale zároveň přemýšlejí, jak se promění status quo. Výhodou pak má být skutečnost, že pozice, které strany komunikují/zastávají nemusí být chápány jako něco absolutního, neměnného či totálního. Tyto pozice mohou totiž pouze naznačit směr, kterým se strana chce ubírat a jako ukazatele maxima, tedy ideálního cíle. Toho by bylo dosaženo pouze v případě, pokud by strana ve volbách k naplnění a implementaci cílů získala dostatečně silný mandát. Do rozhodování se tedy promítá zejména užitek, který jim přinese posun v politice (změna oproti statu quo), ke kterému podle nich dojde v případě zvolení daného kandidáta (zdůrazňujeme znovu ne nutně naplnění deklarovaného cíle 28 ). 27 Na tomto místě je nutné dodat, že neutrální bod zavedl do úvah o vzdálenostních modelech už B. Grofman (1985), který modifikoval původní Downsův model a který směr vývoje poltik nezohledňoval. 28 Volič si má být při hodnocení stranických nabídek vědom, že toho, co strany slibují, je obtížné dosáhnout, a proto slevuje při hodnocení užitku. Nakonec si vybere takovou stranu, o které je přesvědčen, že status quo změní nejvhodnějším způsobem. 54

64 Oproti Downsovu modelu mají modely založené na směru mít další výhodu. Tím, že zohledňují směr, tedy dokáží rozlišit, zda si volič vybere spíše stranu nalevo či napravo od jeho pozice. Do hry, resp. do procesu počítání užitku, tak (přímo či nepřímo) může vstoupit i intenzita, s jakou je téma prosazováno, resp. jak extrémní je pozice všech stran (pro Downsův model, jak jsme si ukázali na příkladu 4.7, jsou řešení na obou stranách osy stejně užitečná) Jednoduchý Matthewsův směrový model Prvním modelem založeným na posuzování směru změny v oblasti politiky, kterému budeme věnovat pozornost, je jednoduchý model Stevena Matthewse (1979). Matthews vyšel z vlastní kritiky Downsova eukleidovského modelu, kterému vytýkal zejména to, že na aktéry politického procesu a vlastně na politický prostor jako takový klade příliš vysoké nároky, které jednoduše nemají a nemohou mít oporu v reálných podmínkách jakékoliv politické společnosti. Aby Downsův model fungoval, musela existovat podle Matthewsovy interpretace perfektní informovanost mezi voliči a kandidáty, resp. stranami, a zejména pak perfektní mobilita stran. Mobilitu v této chvíli chápejme jako schopnost stran či kandidátů svobodně obsazovat jakékoliv pozice v daných dimenzích politického systému, bez ohledu na to, kde se strany na daném kontinuu nacházely v minulosti (což samo o sobě je problematické, jak jsme si ostatně ukázaly v diskusi o nebezpečnosti politického marketingu pro demokracii). Svoboda stran obsazovat libovolné pozice v jednotlivých dimenzích jen na základě posouzení jejich blízkosti k mediánovému voliči je do značné míry omezena historickým vývojem v daném politickém systému, resp. historickým chováním jednotlivých aktérů v daných dimenzích. Pokud však přistoupíme na Downsovu logiku, pak umisťování stran do prostoru např. na základě analýzy jejich volebních programů může být zavádějící. Pozice strany v prostoru je totožná pouze s nezávazným slibem voličům a nevypovídá nic o tom, v jakém bodě se strana či kandidát ve skutečnosti nachází (zde ale do značné míry závisí na tom, odkud je informace o pozicích stran získána). Přílišnou ideologickou mobilitu stran podle Matthewse omezuje i status quo v politice, který panuje v momentě formulování slibu. Matthews předpokládá, že kandidáti budou zaujímat spíše takové pozice, které jsou neutrálnímu bodu (statu quo) blízké. K této úvaze ho vedly dva předpoklady. Tím prvním byl předpoklad, že voliči jsou poměrně dobře obeznámeni s tím, jak status quo funguje (jde o logický 55

65 předpoklad, založený na víře, že voliči jsou obeznámeni s každodenním fungováním systému, ve kterém se pohybují) a že si budou moci představit spíše menší, než větší a překotné změny oproti výchozí pozici. Druhým předpokladem byla nedůvěra ve schopnost takové velké změny v jednom okamžiku prosadit. Důležitý je tedy spíše směr než vzdálenost od statu quo a programové sliby můžeme chápat pouze jako referenční body hovořící o maximální variantě změny, které zřejmě nebude dosaženo, protože v dané chvíli nebude možné zajistit takové podmínky, které by vedly k naplnění slibu. Perfektní informovanost voličů o alternativách, které jsou v daný moment dostupné (a jejich schopnost tyto alternativy alespoň ve většině komunikovaných (politických) tématech seřadit podle osobních preferencí od nejlepší po nejhorší) se zdá být také příliš optimistickým předpokladem Downsova modelu. Perfektní informovanost je jednoduše nedosažitelná (pokud tedy uvažujeme o voličích jako celku, na individuální rovině perfektní informace dostupná být může). Navíc i zde platí, že k seřazení alternativ může docházet spíše tam, kde jde o implementaci spíše menších změn ve statu quo, neboť ty jsou lépe představitelné (Page 1975, srov. Matthews 1979: 142). Tím však Matthewsova kritika nekončí. Zpochybňuje totiž ještě absolutní přitažlivost jednotlivých stran. Tato výtka souvisí s již diskutovanou elasticitou voličů (poptávky) a jejich ochotou hlasovat. Downs podle Matthewse ve svém modelu předpokládal, že strany jsou jednoduše schopné posbírat veškeré hlasy voličů, kteří jsou vzhledem k jimi reprezentované/nabízené pozici relativně nejblíže. Blízkost však nutně ještě nemusí znamenat mobilizaci k volbě. Matthews vytvořil vlastní model, který je založen právě na nahrazení posuzování relativních vzdáleností mezi vzájemnými pozicemi stran a kandidátů (zamýšleným) směrem změny politik (Matthews 1979: 144). Podobně jako v Downsově modelu i zde jsou voliči a politické strany dosazovány do politického prostoru a jejich postoje jsou reprezentovány body, které je možné vzájemně porovnávat. Obrovským rozdílem mezi oběma modely je ale způsob nazírání na jejich vztah a jeho posuzování. Matthews do svého modelu zavádí neutrální bod (který může, ale nemusí, představovat status quo), o kterém se domnívá, že představuje obecně známou referenci, ke které je možné se jednoduše vymezit (schválit ji nebo odmítnout). Tento bod pak nabízí startovní pozici pro posuzování vzájemných vztahů mezi aktéry, kteří se aktuálně v daném prostoru nalézají. 56

66 Neutrální bod tak představuje vrchol pomyslného trojúhelníku, který je tvořen pozicemi porovnávaných aktérů. Velmi důležitý je potom úhel, který spojnice pozic politických stran a voličů v neutrálním bodě svírají. Naopak vzdálenost mezi body, popř. délka spojnic, nehrají vůbec žádnou roli. Model tak neodkáže zohlednit intenzitu (popř. extrémnost) postoje žádného z aktérů (viz schéma 4.8). Zde je ale třeba zdůraznit, že toto omezení je platné pouze v případě, že posuzujeme pouze jednu politickou dimenzi. Pokud do naších úvah o způsobu obsazování daného politického prostoru zahrneme dimenzí více, délka spojnic se již v hodnotě měřeného úhlu odráží a ovlivňuje tak výsledky měření. Největší užitek plyne voličům z nulového úhlu, naopak nejmenší užitek plyne z úhlu s hodnotou 180 stupňů. Výsledná hodnota užitku nabývá hodnot mezi hodnotami (-1) a (1), kdy (-1) poukazuje na absolutní neshodu a (1) na absolutní shodu. Užitek je vlastně vyjádřením cosinu úhlu, který svírají úsečky spojující pozici voliče, strany a statu quo. Formální zápis funkce je, cos, kde. U je již tradičně očekávaný užitek, V a C značí pozici voliče, resp. strany a jsou délky vektorů spojující status quo s pozicí strany a voliče. Pro ilustraci a aplikaci Matthewsova modelu na jedné dimenzi uvažujme voliče, který sám sebe umístil na ose (-3:3) do bodu (1). Politická strana A je umístěna v hodnotě (-1), politická strana B obhajuje status quo (umístěna v neutrálním bodě, 0) a konečně politická strana C, která je umístěna v hodnotě (3). Schéma 4.8. Směrový Matthewsův model jedna dimenze Zdroj: Autor. Pokud by se volič rozhodoval pouze na základě této dimenze, musí nutně zamítnout volbu pro strany A a B (svíraný úhel mezi voličovou pozicí a pozicí strany je 180) a zvolit jedinou přípustnou variantu stranu C. A to i přes relativně velkou vzdálenost mezi jeho pozicí a pozicí strany C (pokud bychom uvažovali v intencích Downsova 57

67 modelu, v úvahu by přicházela zejména strana B, která je vzdálena pouze jeden díl od voličovy pozice na rozdíl od pozice strany C vzdálené dva díly). Směr je tedy důležitější než relativní vzdálenost. Pokud bychom ale počet dimenzí navýšili (schéma 4.9) a uvažovali o konfliktu založeném na křížení štěpící linie socioekonomické a například nacionalistické, bude určení hodnoty užitku o něco složitější, neboť je třeba počítat i s délkou úseček, jejichž krajní body jsou ohraničeny statusem quo a pozicemi stran a voličů. Délka obou úseček, které jsou znázorněny ve schématu 4.9a je 17, tedy 4,12. Po dosazení všech hodnot do vzorce uvedeného výše dostaneme hodnotu celkového užitku ve výši 0,88. Z hlediska modelu je pak zajímavé, že pokud by se délka obou úseček zkrátila či naopak prodloužila stejným způsobem, hodnota užitku zůstane nezměněná. Pokud však dojde ke změně délky pouze jedné z úseček, na výsledné hodnotě se to již projeví (viz schéma 4.9b). V našem případě tak klesne celková hodnota užitku na hodnotu 0,76. Schéma 4.9. Směrový Matthewsův model dvě dimenze Zdroj: Merrill, Grofman 1999: Směrový model Rabinowitze a Macdonalda (RM model) Slabinou předchozího modelu byl hlavně fakt, že nedokázal uspokojivě ve všech případech pracovat s intenzitou (vzdáleností) zastávaného postoje. Tento problém se naplno projevoval v úvahách, kde se zohledňovala pouze jedna dimenze a kde v případě přítomnosti více stran (ve správném směru) byly z hlediska modelu všechny stejně užitečné. Tyto nedostatky se snaží odstranit model, se kterým v roce 1993 přišli Stuart Macdonald a George Rabinowitz. I jejich model předpokládá existenci obecně známého neutrálního bodu, narozdíl od Matthewsova modelu ale dokáže programově 58

68 pracovat s délkou vektorů (tedy vzdáleností mezi pozicemi jednotlivých aktérů, a tedy i s intenzitou, se kterou může být daný problém vnímán). Pozice stran a voličů jsou určovány na základě umístění jejich pozic v rámci osy, která představuje jedno téma, či jeden problém (a v jehož rámci dochází k dichotomickému rozhodování). Vzdálenost bodů od neutrálního bodu znamená intenzitu, s jakou je problém vnímán a prosazován. Nulová vzdálenost, resp. umístění strany či voliče do neutrálního bodu pak v tomto modelu poukazuje na skutečnost, že téma není ani pro jednoho z aktérů zajímavé. (Tento fakt ale můžeme považovat za matoucí i obrana statu quo může v kontextu stranické soutěže představovat poměrně vyhrocený konflikt.) Formální zápis funkce RM modelu je,. Čím větší je pak hodnota výsledku, tím větší je podle modelu užitek. Intuitivně začínáme tušit, že tento model favorizuje vzdálenější kandidáty. Vraťme se k předchozímu ilustračnímu příkladu (schéma 4.8) a doplňme ho o stranu D (schéma 4.9), kterou jsme umístili o jeden díl napravo od voliče, tedy na hodnotu (2). Pro voliče jsou teoreticky přijatelné strany C a D (strany A a B byly zamítnuty, protože výsledná hodnota užitku je záporná). Která mu však podle RM modelu přinese větší užitek? Fiktivním vítězem naší volby se stane opět strana C. Proč? Hodnotu užitku pro stranu D můžeme vyjádřit jako 1 2 2, hodnota užitku C je potom Z výsledku plyne, že, proto se předpokládá, že na dané dimenzi by zvítězila strana C. Schéma Směrový RM model 1 jedna dimenze Zdroj: Autor na základě Merrill, Grofman 1999: Dá se tedy říci, že v jednodimenzionálním prostoru je celkový užitek počítaný podle RM modelu odvozovaný od umístění voličů a kandidátů vzhledem k neutrálnímu bodu. Pokud tedy například strana A bude umístěna nalevo od strany B, automaticky to znamená, že teoreticky posbírá hlasy všech voličů, kteří jsou nalevo od neutrálního bodu (byť výsledná hodnota užitku bude záporná, nicméně přijatelnější než volba 59

69 konkurenční strany). Strana B pak analogicky získá hlasy voličů, kteří jsou napravo od neutrálního bodu. Pro ilustraci opět použijeme jednoduchý příklad (schéma 4.11). Hodnoty užitku pro voliče V 1 jsou pro stranu A (2) a pro stranu B (3). Pro voliče V 2 jsou je výsledný užitek pro stranu A (-2) a pro stranu B (-3). Dá se tedy předpokládat, že (pokud se oba voliči zúčastní voleb) volič V 1 upřednostní stranu B a volič V 2 stranu A. Schéma Směrový RM model 2 jedna dimenze Zdroj: Autor na základě Merrill, Grofman 1999: Tato skutečnost pak vede jak upozorňují Merrill a Grofman (1999: 31-32) k tomu, že může nastat situace, kdy v momentu, kdy se objeví nový kandidát by pro sebe nehlasoval ani kandidát, který by se ocitl na pozici mezi novým a starým kandidátem. Noví kandidáti by se proto, aby byli úspěšní, umisťovali na ještě extrémnějších pozicích než kandidáti stávající. Navíc v momentu, kdy by mezi sebou soupeřili pouze dva kandidáti, jeden nalevo a druhý napravo od neutrálního bodu, neměly by posuny na dané části osy žádný vliv na podíl hlasů, které by jim byly odevzdány. To vede k tomu, že čistý RM model sám o sobě není schopen vysvětlit volební chování Vzdálenost nebo směr? Vzájemné porovnání obou přístupů. O tom, který z obou přístupů lépe zachycuje dynamiku politické soutěže se vedou poměrně dlouhé debaty, které nepřináší uspokojivou odpověď. Na jedné straně stojí studie, které vyzdvihují přednosti modelů založených na relativní vzdálenosti (Blais et al. 2001; Johnston, Fourier, and Jenkins 2000; van der Brug 2001, 2004; Westholm 1997, 2001), na druhé straně pak existuje neméně studií, které za vhodnější označují modely založené na posuzování směru (Adams, Bishin, a Dow 2004; Macdonald, Listhaug a Rabinowitz 1991; Macdonald a Rabinowitz 1993, 1998; Macdonald, Rabinowitz a Listhaug 1995, 1998, 2004; Todosijevic 2005, Claasen 2007). Smířit oba tábory se pak snaží ti autoři, kteří navrhují vytvořit přístup, který by v sobě 60

70 kombinoval výhody obou přístupů (Merrill a Grofman 1997, 1999; Adams a Merrill 1999a, 1999b), popř. autoři, kteří se domnívají, že oba způsoby posuzování vztahů mezi politickými stranami a voliči jsou (za určitých okolností a za určité skladby témat) stejně dobré (Brettschneider a Rolle 1998; Cho and Endersby 2003; Lewis and King 1999; Merrill a Grofman 1997, Claasen 2009). Podívejme se ale na formální rozdíly mezi oběma přístupy 29. Zatímco modely založené na relativní vzdálenosti předpokládají, že všichni aktéři obsazují pozice v rámci jediné dimenze a pozice jsou pak voleny z předem definovaného (a známého) okruhu alternativ (které je možné navíc pohodlně a jednoduše seřadit od té nejvíce preferované po tu nejméně preferovanou), modely založené na posuzování směru naznačují, že voliči volí pouze mezi dvěma alternativami řešení v rámci jednoho tématu, ale na základě pohybu ve dvou dimenzích (Claasen 2007: 264). Tyto dimenze jsou tvořeny směrem a zachycují tedy pozici voličů v daném tématu de facto jde o zaujetí odmítavého či naopak schvalujícího postoje. Druhou dimenzi pak představuje intenzita, s jakou volič nebo politická strana o daném problémů přemýšlí. Voliči v tomto pojetí vidí svět černobíle a vždy volí pouze mezi dvěma možnými alternativami. To v důsledku znamená, že nemusí mít vlastní sadu politických preferencí, ale že vždy jen zaujmou (na základě jim dostupných informací) stanovisko k tématu, které je zrovna aktuální (Claasen 2009: 230). Aby byl rozdíl mezi oběma přístupy zřetelnější, podívejme se na následující příklad. Představme si situaci, kdy se rozbíhá diskuse o zavedení regulačních poplatků ve zdravotnictví. Jedna strana je pro striktní spoluúčast pacientů, druhá strana přímé platby v ordinacích odmítá. Model založený na základě posuzování vzájemné vzdálenosti umožňuje aktérům zaujmout jakoukoli pozici na pomyslné přímce, která spojuje obě protichůdná stanoviska. Model založený na směru pak předpokládá pouze to, že se identifikujeme s těmi, kteří jsou pro a nebo proti (s tím, že se samozřejmě bude lišit důraz, který tomuto problému připisují). Co to však znamená? 29 Politická praxe, resp. jazyk používaný k popisu politiky preferuje a do jisté míry zvýhodňuje vzdálenostní modely. Uvažujme o jednoduchém příkladu volebního mandátu a o diskusích provázejících zavádění nových politik. Politické strany a jejich představitelé často prezentují své politiky jako blízké lidem (o blízkosti vzájemných pozic aktérů politické soutěže hovoříme ostatně i my v této práci), popř. tvrdí, že většina občanů sdílí jejich pojetí reality, řešení aktuálních problémů. Problematika vzdálenosti je tak intuitivně přítomná v každých volbách (a ty jsou konečně pojímány i jako transfer osobních politických preferencí do sféry politiky, což jak si ukážeme za chvíli směrové modely neumožňují; v tomto případě jde však pouze o technickou debatu a v mnohých situacích mezi oběma modely nemusí být větší substantivní rozdíly). 61

71 Modely založené na blízkosti nerozlišují, jestli nejbližší kandidát nabízí politiku ve správném směru (nejblíže může být kandidát, který je umírněnější, než voličova pozice a naopak) a za logickou volbu označí vždy ty aktéry, kteří jsou nejblíže voličově pozici, bez ohledu na to, zda je nejmenší vzdálenost naměřena napravo či nalevo. Formálně můžeme vyjádřit tuto situace, kde V značí pozici voliče a C pozici kandidáta. U je pak samozřejmě celkový užitek plynoucí z volby (připomínáme, že čím je hodnota U menší, tím větší je užitek). Směrové modely na druhou stranu správně identifikují preferovaný směr politiky a preferují kandidáty s podobnými cíli jako volič, nicméně mají tendenci zvýhodňovat ty kandidáty, kteří zastávají extrémnější pozice (Claasen 2007: 266). Formální zápis situace totiž vychází z následujícího vztahu:. To znamená, že čím extrémnější pozici kandidát zastává, tím vyšší užitek voličům přináší (řešením je v modelech uvažovat o regionech akceptovatelnosti a penalizovat ty kandidáty, kteří do této oblasti nespadají; zavedení takového regionu může být ovšem problematické, neboť bez předchozího výzkumu bude stanovení okamžiku, kdy bude sankce aktivně uplatňována vždy arbitrární). Takové tvrzení je ovšem příliš silné a zavádějící. Faktem však zůstává, že rozdílné modely produkují rozdílné výsledky. Vraťme se ještě jednou k již výše diskutovanému ilustračnímu příkladu (schéma 4.12), ve kterém uvažujeme čtyři strany (A, B, C a D) a jednoho voliče (V). Schéma Volič a strany v jednodimenzionálním prostoru Zdroj: Autor na základě Merrill, Grofman Zatímco RM model určí za nejpřijatelnější politickou stranu pro našeho voliče jedinou stranu (C), výsledky z ostatních modelů tak jednoznačné nejsou. Volba ostatních stran pak podle modelu bude přinášet menší užitek. Pro Downsův model se jako nejlepší varianty zdají stejnou měrou strany B a D (i přesto, že představují protichůdné postoje v dané politice). Strany A a C jsou naopak v porovnání se zbývajícími stranami v daném prostoru neakceptovatelné. 62

72 Odlišné výsledky přináší třetí z diskutovaných modelů. Matthewsův model se shoduje s Downsovým modelem na užitečnosti strany D, zároveň však největší užitek připisuje i straně C, kterou naopak Downsův model považuje za jednu z nejhorších. Tabulka 4.1. Srovnání výsledků při aplikaci různých prostorových modelů jedna dimenze A B C D Downsův vzdálenostní model Matthewsův směrový model RM směrový model Zdroj: Autor na základě Merrill, Grofman Pokud ale dojde k navýšení počtu dimenzí, jednotlivé modely produkují podobné výsledky. To můžeme ilustrovat na schématu 4.13, resp. tabulce 4.2, která shrnuje výsledky měření. Všechny tři modely shodně označili kandidáta C1 jako toho, kdo přinese voličům největší užitek. Schéma Směrový Matthewsův model dvě dimenze Zdroj: Autor na základě Merrill, Grofman

73 Tabulka 4.2. Srovnání výsledků při aplikaci různých prostorových modelů dvě dimenze C1 C2 C3 Downsův vzdálenostní model Matthewsův směrový model,88,75,85 RM směrový model Zdroj: Autor. Jak je tedy patrné, různé způsoby měření mohou přinášet různé (a protichůdné) výsledky (zejména pokud budou kandidáti posuzováni pouze na jedné ose; navrstvení pak představuje určitý korektiv). Vzhledem k poměrně bohaté diskusi na téma který model je lepší se zdá, že rozuzlení problému není zcela jednoduché a není možné přijmout jednoznačné závěry (a ostatně to není ani cílem této práce), snad jen kromě toho, že pravda, je někde na půli cesty. Lze se však s takovým závěrem spokojit? Lze tvrdit, že ideálním řešením je používání smíšených modelů? Ani tato otázku není možné zodpovědět zcela jednoznačně. Jako vhodný závěr se proto zdá být zjištění vycházející z textů a tvrzení Ryana Claasena (2009): Model by měl být volen podle charakteru dat, resp. témat, která jsou posuzována. Zdá se že některá témata je vhodné posuzovat na základě prosté blízkosti, jiná na základě směru (zde se projeví opět rozdíl mezi valenčními a pozičními tématy). *** Bez ohledu na to, zda je zvolen vzdálenostní nebo směrový model, zkoumání politického prostoru, v jehož centru jsou politické strany, je zároveň pozoruhodné tím, že konkrétní výzkumné projekty nutí výzkumníky k celé řadě často velmi obtížných rozhodnutí. Podle Benoita a Lavera souvisí tato okolnost s rozsahem a obsahem teoretických předpokladů o dimenzionalitě zkoumaného politického prostoru, který si výzkumníci do analýzy přináší a který se v jednotlivých výzkumech výrazně liší. Z nich pak povstávají konkrétní volby o způsobu analýzy (stranicko)politického prostoru, kterých se nabízí celá řada. Většina studií, komentujících jejich použití [např. Benoit, Laver 2006: zejm ; Havlík 2008], se shoduje v tom, že každý z nich má svá slabá a silná místa, která se v následujícím přehledu pokusíme shrnout. 64

74 5. Metody získávání informací o pozicích stran a voličů Následující kapitola je věnována diskusi o metodách, které umožňují sběr takových informací, ze kterých je možné odvozovat (přímo nebo nepřímo) pozice politických stran a/nebo voličů v prostoru. Hned v úvodu kapitoly je třeba připomenout, že různé metody zkoumají různá data a tedy produkují i různé výsledky, které mezi sebou není možné přímo porovnávat. Ačkoliv stále zkoumáme politický prostor, jeho podoba a distribuce pozic v něm do značné míry závisí na zvolené metodě a/nebo chápání obsahu různých dimenzí politiky aktéry, kteří jsou předmětem výzkumu. Při porovnávání či kombinaci dat vyvstává otázka jejich kompatibility. Ta je přinejmenším sporná, neboť jednotlivé dimenze nemusí být zkalibrovány stejně (viz Laver, Benoit, Sauger 2006: 692; srov. Stokes 1963: 374). Můžeme tedy měřit umístění stran a voličů na levo-pravé škále, pokud však použijeme odlišnou metodu, nikde nemáme jistotu, že budeme měřit stejný prostor. Nikde totiž není zaručeno, že voliči a strany se pohybují v naprosto stejném prostoru a že chápou obsahy jednotlivých dimenzí stejným způsobem. Při prezentaci smíšených dat a interpretacích výsledků výzkumů je tedy na místě notná dávka opatrnosti a otevřenosti výzkumníka vůči čtenářům. *** Pozice politických stran v prostoru můžeme zjišťovat za pomoci různých metod, z nichž každá má řadu předností i záporů. V zásadě ale můžeme říci, že nejčastěji se používá pětice způsobů, kterými je možné data sbírat. Jde o výzkumy na voličích, výzkumy na expertech na danou oblast, zkoumání politických textů (zejména pak volebních programů), zkoumání politických elit a analýza legislativního hlasování. Jednotlivé metody se mezi sebou poměrně dost liší, přehled o rozdílech přináší tabulka

75 Tabulka 5.1. Přehled metod používaných ke zjišťování pozic v politickém prostoru Charakteristika Zdroj zisku poznání Úroveň dimenzionalit y Vytvoření měřících nástrojů Způsob pozorování Pozorovatelno st Závislost na zdrojích (lidských, finančních) Upřímnost pozorovaného jednání Výzkum prováděný na expertech Výzkum prováděný na voličích Z druhé ruky Flexibilní Apriorní Výzkum prováděný na politicích Nízká Výzkum založený na legislativním hlasování Manuální (CMP) Chování aktérů Obvykle nízká Aposteriorní Přímý Nepřímý Přímý Dokonalá Částečná Nedok onalá Selektivní/n ekompletní Nemanuální (Wordscores) Výzkum založený na analýze programových dokumentů Dokonalá vysoká Nízká Vysoká Nízká Vysoká Nízká Vysoká Nízká Střední Vysoká Relibialita Vysoká Nízká Vysoká Střední Vysoká Zdroj: Laver, Benoit 2006: 119. V následující části práce budou jednotlivé metody zevrubněji představeny a diskutovány jejich silné a slabé stránky Získávání dat pomocí výzkumů na expertech První metodou, která umožňuje získávat data o pozicích politických stran, je expertní výzkum. Benoit a Laver, které můžeme označit za jednoznačné přívržence metody, taková šetření považují za standardní nástroj sběru dat při řešení výzkumných otázek, v nichž vystupují proměnné, ke kterým není možné při měření přistupovat přímo. Jednoznačnou výhodou expertních výzkumů oproti níže popsaným šetřením představuje fakt, že je do něj možné zahrnou de facto libovolný počet témat přímo 66

76 výzkumníkem (Benoit, Laver 2006; příslušná část této práce), nebo samotnými experty, kteří byli v rámci výzkumu osloveni (Inglehart, Huber 1995). Odpovědi expertů pak lze považovat za upřímné a validní 30. Cílem měření ale není odhalit postoje jednotlivých expertů k tématům, ale stranické pozice a postoje samotné. Benoit a Laver se totiž domnívají, že postoje stran a potažmo celý politický prostor (který chápou jako souhrn těchto postojů), nelze měřit přímo a že agregované odpovědi expertů takovou informaci o prostoru přináší. Zároveň ale připomínají, že jde stále pouze o odhad politických pozic a postojů a s tímto vědomím je k datům třeba přistupovat. Kritici expertních šetření poukazují na fakt, že technika se opírá o problematický předpoklad sdílení společných významů jednotlivých dimenzí experty. Tato výtka je nejčastěji demonstrována na výzkumu syntetické dimenze levice-pravice, jejíž subjektivní význam může být v různém prostředí odlišný (v různých prostředích se může diametrálně lišit obsah pojmu levice i pravice ; viz Vinopal 2006). To představuje problém zejména pro studie, které jsou zaměřené na mezinárodní komparace. Tento problém ale odpadá v momentu, kdy je výzkum designovaný jako jednopřípadová studie (a experti tak pocházejí ze stejného prostředí, ve kterém se dá předpokládat, že budou obsahy byť syntetických dimenzí sdílené, neboť budou založené na jejich každodenních zkušenostech), nebo jsou dotazovány názory na dimenze s jednoznačně definovaným obsahem Získávání dat pomocí reprezentativních výzkumů na voličích V případě výzkumů na voličích můžeme v zásadě hovořit o dvou typech šetření. První měří postoje samotných voličů k tématům, u kterých existuje předpoklad, že by mohly posloužit jako základ pro extrakci širších dimenzí politického konfliktu 31. U takových šetření je třeba pamatovat na to, že jeho výsledky hovoří o prostoru, ve kterém se nacházejí voliči a není nezbytně nutné, aby se v tom samém prostoru nacházely strany, k jejichž volbě se daní voliči hlásí. Jinými slovy, z výsledků šetření si sice můžeme udělat obrázek o struktuře postojů voličů, nicméně odvozovat z těchto dat 30 Nástroje, pomocí kterých lze měřit validitu tohoto postupu, nabídli a na datech otestovali Steenbergen a Marks (2007). Výsledkem bylo konstatování velmi vysoké spolehlivosti měřícího nástroje. 31 V českém prostředí se touto cestou vydali například Miroslav Novák a Klára Vlachová (2001), kteří na základě šetření provedeného v roce 1999 sestavili mapu českého politického prostoru. 67

77 postoje stran může být problematické. Taková operace totiž předpokládá přenos preferencí a postojů voličů na politické strany, ze kterých se tak de facto stávají pasivní příjemci informací od voličů (bottom-up přístup). Jak jsme si ukázali v diskusi o povaze politického trhu a používání marketingových technik v politice, je takový přístup spíše neobhajitelný (strany je nutné chápat jako aktivní hráče, kteří dokáží formovat postoje voličů tedy top-down přístup). Druhý typ zjišťuje, jak voliči vnímají postoje stran v těchto tématech. Výsledkem měření v tomto případě je poznání, jak voliči vnímají image prováděné politiky jednotlivých stran. To je, jak upozorňují Benoit s Laverem (2006: 60-63), problematické zejména kvůli kompromisům, na které musí badatel přistoupit. Ten hlavní se týká situace, kdy je nutné rozhodnout o počtu tematických dimenzí, které budou zkoumány. Nedá se totiž předpokládat, že by voliči disponovali dostatečným množstvím kvalitních informací o postojích a pozicích stran v různých politikách, aby dokázali kvalifikovaně odpovědět. Jejich znalosti o politice jsou často závislé na zprostředkovaných informacích (např. informacích z médií, informacích od přátel atd.), které mohou být pozicím a postojům v daném tématu vzdálená. Často je proto výzkum nutné omezit na výzkum jediné, syntetické, levo-pravé dimenze politiky. Oba přístupy k výzkumu voličů pak mohou (a často jsou) kombinovány i v běžných šetřeních mapujících veřejné mínění Získávání dat pomocí výzkumů politických elit nebo straníků Další možností, jak získat potřebná data, je výzkum na politicích (na stranických elitách, popř. na členech či příznivcích politických stran) 33. V případě sběru dat od straníků a/nebo příznivců platí stejné námitky, které bývají vznášeny na adresu výzkumů na voličích obecně. Dalším problémem, který se u tohoto typu výzkumu objevuje, je relativní nedostupnost respondentů z řad elit, popř. upřímnost jejich odpovědí na pokládané otázky (viz Benoit, Laver 2006: 93-98, Scully, Farrell 2003). 32 Viz např. šetření v rámci výzkumu Naše společnost, které provádí CVVM. 33 V českém prostředí uskutečněné výzkumy úzkých stranických elit (např. Havlík, Vykoupilová 2008), si až na jednu výjimku (viz Linek 2008) prozatím nekladly za cíl zmapovat celý, potenciálně vícedimenzionální, politický prostor, ale zkoumaly pouze některou z jeho dimenzí. 68

78 5.4. Získávání dat pomocí analýzy legislativního hlasování Další možností, jak nahlížet na dimenzionalitu politického prostoru, je zkoumání behaviorálního aspektu politických stran, nejčastěji legislativního hlasování jejich poslanců. Takový způsob analýzy 34 je schopný dokumentovat zejména vzdálenost mezi hlasování poslanců vládních stran a opozicí (v multipartismech s vysokou stranickou disciplínou toto platí dvojnásob). Představuje tak výzkumný nástroj s poměrně nízkým rozlišením. Navíc se do zorného úhlu badatele nemají šanci dostat témata, která nejsou předmětem parlamentního hlasování Získávání dat pomocí analýzy politických textů Texty 35 produkované stranami či kandidáty se k analýze a k určování pozic vlastně nabízí intuitivně. Ve většině případů jsou poměrně snadno dostupné a jejich analýza nemusí být nákladná, navíc je možné ji provádět i ex post (kódování nemusí probíhat v době událostí, které chceme zkoumat; Mikhaylov, Laver a Benoit 2008: 1). Výhodou je i to, že kódovat se dá i v případě odhalení závažných nedostatků opakovaně. To u dalších diskutovaných metod z nejrůznějších důvodů není tak snadné. Poměrně rychle tak výzkumník může získat představu o pozicích stran či kandidátů, ovšem za cenu závislosti na tom, co o sobě napíše sama strana, popř. řekne v daný moment kandidát. To z analýzy vylučuje reálnou zkušenost s fungováním strany v politickém systému a hrozí tedy poměrně velké zkreslení výsledků. Textů s politickým obsahem je jistě produkováno velké množství, mezi výzkumníky se ovšem těší oblibě zejména jeden typ dokumentu předvolební program. Ten je chápán jako (více či méně) závazný dokument, který nastiňuje další směřování politiky jednotlivých stran. Oproti dalším textům s politickým obsahem (např. mediálním vystoupením straníků) je možné volební programy chápat do značné míry autoritativně. Jako celek jsou výsledky vnitrostranických diskusí a není neobvyklé, že bývají schvalovány členskou základnou, resp. stranickými delegáty na ideologických či programových konferencích. Jsou tedy kompromisem, na kterém se (zřejmě) shodla většina delegátů a reprezentují stranu jako celek a neomezují se na reflexi pozic a postojů několika málo (nejviditelnějších) frakcí, popř. jednotlivců. 34 V českém prostředí reprezentovaný internetovým projektem Koho volit (Škop, Sedlařík, Kubíková 2010). 35 Texty chápejme v širším slova smyslu nemusí tedy jít pouze o tištěné dokumenty, ale i o projevy politiků, jejich vystoupení v debatách, rozhovorech atd. 69

79 Ovšem zde se objevuje nebezpečí zkreslení finální volební program je tedy výsledkem kompromisu a v důsledku může být umírněnější než vystupování strany jako celku, popř. jejích čelních představitelů. Strany aby oslovily co největší možný počet voličů a aby byl program co nejpřijatelnější pro možné ideové frakce mohou zvolit mírnější dikci či rétoriku oproti jejich reálnému fungování. Tomuto problému se výzkumník nevyhne a jeho závěry pak musí být čteny s vědomím možnosti výskytu falešné umírněnosti. Navíc, jak podotýkají Bartolini a Mair (1990: 199), ve společnostech, kde jsou ideologické rozdíly mezi stranami jasné, nemusí programové dokumenty poskytovat spolehlivé indikátory pro určování jejich pozic. Strany pak mají poměrně velkou svobodu ke kladení důrazu na budování image, namísto na budování programových pozic, kterými by se odlišovaly od konkurence. To může být případ např. extremistických stran, které se od ostatních odlišují každodenním vykonáváním jejich vlastní politiky a které mohou usilovat o to, aby byly aspoň částečně vnímány jako umírněné (Dinas a Gemenis 2010: 438). Nespolehlivost programů jako indikátorů pro určení jejich pozic pak může být i to, že strany produkují programy ne proto, aby prezentovaly politiky, ale aby utvářely voličovo vnímání jejich budoucích politik a postojů (Pelizzo 2003). Další nevýhodou stejně jako v případě legislativního hlasování poslanců je, že do výzkumníkovy práce se nemají šance dostat témata, která v programu nejsou obsažená. Na druhou stranu ale zaměření se na předvolební programy má jednu velkou výhodu. Programy jsou zveřejňovány před každými volbami. Jejich sledování (analýza) výzkumníkům poměrně snadno umožní identifikovat posuny, ke kterým ve stranické politice dochází a to jak z pohledu možných ideologických posunů, tak z hlediska důrazu, který strany kladou na různá témata. K analýzám politických textů je možné přistupovat z pozic jak kvalitativních, tak kvantitativních přístupů. V této chvíli bude pozornost věnována pouze dvěma kvantitativním technikám: Wordscores a kódování podle kódovacího schématu výzkumné skupiny Comparative Manifesto Project 36 (CMP) Skupina má poměrně dlouhou tradici, která sahá do 70. let 20. století, kdy D. Robertson sestavil první variantu kódovací knihy, podle níž se provádí vlastní analýza (1976: 73-75). Na přelomu 70. a 80. let byla při European Consortium for Political Research (ECPR) zřízena vlastní výzkumná skupina Manifesto Research Group (později CMP). Její členové v průběhu let podrobili kódovací schéma revizemi tak, aby bylo co nejuniverzálnější a tedy 70

80 Metoda Wordscores je plně automatizovaná a kódování textu probíhá pomocí počítačového softwaru (Laver, Benoit, Garry 2003). Podmínkou pro uspokojivé fungování metody je mít kvalitní referenční texty, pomocí nichž dochází k hodnocení vlastních programů. Referenční texty musí navíc být poměrně často obměňovány, neboť v průběhu času může docházet k proměnám významu jednotlivých pojmů. Ty totiž mohou v různých kontextech odkazovat ke zcela jiným (interpretačním) rámcům (zde je patrná souvislost např. s proměnou obsahu a významu levo-pravé dimenze, resp. proměnných, které ji naplňují). Metoda se dále potýká s potížemi vycházejícími z povahy a rozdílnosti jednotlivých jazyků. To velmi dobře ukázala autorovi textu jediná známá analýza politických programů českých parlamentních stran pomocí softwaru Wordscores (Švancara 2007). Ta se zabývala výzkumem pozic stran v předvolební kampani v roce 2006 v oblasti fiskální politiky a vztahu k soukromému vlastnictví. Studie ukázala, že použití Wordscores na politické texty v jazycích se specifickým tvaroslovím (tedy i v češtině) prozatím naráží na nepřekonatelné obtíže. Metoda skupiny Comparative Manifesto Project (CMP) 38 je založena na manuálním kódování programových dokumentů, resp. vět v nich obsažených, podle předem připravené kódovací knihy. Programy byly pro analýzu zvoleny proto, že obsahují odkazy k široké oblasti politických témat a pozic, a proto je možné na ně nahlížet jako na sadu klíčových a centrálních sděleních o pozicích politických stran (Budge, Robertson, Hearl 1987: 18). Stejně tak můžeme z analýzy programů získat informace o tématech, která v daný časový moment byla pro stranu více či méně důležitá (a tedy i o důrazu, se kterým strany k problémům a tématům přistupovaly či přistupují). Kódovací schéma skupiny v současnosti obsahuje 56 hlavních kategorií rozdělených do sedmi tematických oblastí 39. Na základě tohoto schématu bylo zakódováno téměř přes 2500 programů a byla tak vytvořena unikátní a poměrně robustní datová banka, která obsahuje informace o programech ze zemí západní (a střední) Evropy po druhé aplikovatelné na co nejvíce zemí (revize zahrnují i přidávání nových - pro danou zemi - specifických) položek. 37 O vhodnosti používání obou metod se rozvinula poměrně polarizovaná diskuse (Budge 2000; Benoit, Laver 2007a, b; Budge, Pennings 2007), na jejímž konci stojí zpochybnění obou přístupů jako reliabilních nástrojů pro měření politických aktérů a jejich vzájemných pozic (vzdáleností). 38 V českém prostředí kódovací schéma a metodu představila Z. Mansfeldová (2003). 39 (1) Zahraniční vztahy, (2) Svoboda a demokracie, (3) Politický systém, (4) Ekonomie, (5) Sociální péče, blahobyt a kvalita života, (6) Struktura společnosti a konečně (7) Sociální skupiny. 71

81 světové válce (a dalších vybraných zemí) a která se stala často používaným zdrojem informací o politických stranách a jejich pozicích (data a výsledky analýz byly představeny v knihách Mapping policy preferences a Mapping policy preferences II). Metoda, a zejména pak data touto metodou získaná, se těší oblibě výzkumníků i přesto, že sami členové skupiny upozorňují na fakt, že kódovací schéma nevychází z teoretického zázemí prostorových analýz, ale z oblasti měření palčivosti (tedy salience theory; viz Budge a kol. 2001: 12). Při pohledu na kódovací knihu ale není základ v salience theory příliš zřejmý, neboť většina položek v knize představuje hraniční body různých politických dimenzí či kontinuí. Jinými slovy řečeno kódovací kniha obsahuje položky pro a proti (byť ne pro všechny kategorie v knize obsažené) např. kategorie 504 Sociální stát: rozšíření a analogická 505 Sociální stát: omezení. Pokud by šlo pouze o zjišťování palčivosti témat, vystačili by si výzkumníci pouze s kategorií Sociální stát (srov. Benoit, Laver 2006: 100). Poziční povahu kódovacího schématu později připustili i dva členové skupiny (McDonald a Mendes 2001), kteří upozornili na fakt, že vlastně pouze jedna z kategorií ( 408 Ekonomické cíle ) nenese informaci o hodnotách či pozicích. Kódovací schéma CMP je tak skutečně poziční (Mikhaylov, Laver a Benoit 2008: 6), byť mnohé potenciální poziční kategorie byly dopředu cenzurovány na základě empirických očekávání designerů schématu (některé kategorie nemají ideologické protipóly z toho důvodu, že původní výzkumníci nepředpokládali jejich výskyt; viz Laver, Benoit 2006: ) Průběh kódování Vlastní proces kódování je asistovaný, či lépe řečeno za závislý na práci vyškoleného kodéra 40, a probíhá v několika krocích. Kodér nejprve pročítá celý text, aby získal povědomí o jednotlivých částech programu a dostalo se mu tak širších kontextů, které je někdy třeba využívat v případě nejasností ohledně dalšího kódování. 40 Kodér prochází tréninkem, kdy nejprve studuje kódovací knihu, poté zkusmo zakóduje standardizovaný text, resp. program, který lze označit za zlatý standard (tedy text, který byl vybrán přímo pro potřeby tréninku jde o program australské Národní agrární strany z roku 1966). Na základě výsledků kódování dostává kodér zpětnou vazbu z centrály projektu a může přistoupit ke složení tzv. vstupního testu. Opět jde o kódování programového dokumentu (v tomto případě jde o program americké Demokratické strany z roku 2008), který odevzdává do centrály. Na základě vyhodnocení výsledků pak může pro skupinu kódovat konkrétní (nové) programové dokumenty. Test probíhá na anglických textech, kódování vlastních programů pak (pokud je to možné) probíhá v jazyce v jakém byl program sepsán. 72

82 Dalším krokem je pak rozdělení programu do analytických jednotek, kterými jsou v tomto případě věty (popř. části vět, resp. souvětí), které nesou informaci o programových východiscích. Tyto analytické celky jsou pak kódovány podle kódovací knihy, která pokrývá sedm tematických oblastí, do kterých spadá 56 kategorií (některé z nich mají subkategorie, které jsou vztažené k teritoriálním zvláštnostem tedy kategorie vztahující se např. k postkomunistickému prostoru atd.). Kategorie jsou ale navrženy tak, aby byly dostatečně široké, což umožňuje jejich univerzální užití (univerzálnost je ale zaplacena nutností zobecňovat některá témata tak, aby se do kategorií vešla). V případě, že je možné větu přiřadit k vícero kategoriím, řídí se kodér pravidly, které obsahuje manuál ke kódovacímu schématu. Pokud se objeví případ, kdy věty neobsahují konkrétní informaci o hodnotách či postojích, kódují se podle kontextu a mohou nabývat hodnot sousedních vět. Pokud není možné přiřadit kategorie ani podle sousedních vět, jsou tyto výroky kódovány jako bez obsahu 41. Následující tabulka obsahuje ukázku (malá část programu ČSSD Jistoty a prosperita pro volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky v roce 2006), jak vlastní kódování probíhá. Tabulka 5.2. Kódovací proces: ukázka Zlepšit zaměstnatelnost osob ohrožených sociálním vyloučením/ Zvýšenou pozornost budeme i nadále věnovat rozvoji podpůrných programů zaměstnanosti pro znevýhodněné skupiny se zvláštním důrazem na zdravotně postižené./ 705 Půjde především o cílené vzdělávání a rekvalifikace./ 506 Vyšší pravděpodobnosti sociálního vyloučení jsou také vystaveny osoby starší 55 let./ 706 Navrhovaná opatření se musí vztahovat i k těmto skupinám./ 706 Musí být důsledně uplatňována politika rovných příležitostí na trhu práce./ 503 Tato opatření sníží výdaje na pasivní politiku zaměstnanosti./ 408 Pozn.: Kategorie 705 a 706 se vztahuje k pozitivním zmínkám o menšinách/specifických skupinách obyvatelstva, kategorie 506 odráží pozitivní zmínky o nutnosti vzdělávání, kategorie 503 značí snahu o sociální smír a konečně kategorie 408 v sobě nese obecné ekonomické cíle 41 Z kódování jsou vyjmuty úvodní, resp. závěrečná slova předsedů stran, nadpisy a podnadpisy jednotlivých kapitol a jakékoliv infografiky včetně statistik atd. 73

83 Výsledkem užití kódovacího schématu je datová matice, která systematizuje a kvantifikuje stranické dokumenty. Postupně se sečtou výskyty jednotlivých kategorií a vyjádří se jejich podíl na celkovém programu. Výzkumník tak má poměrně dobrou představu o distribuci prostoru pro jednotlivé kategorie i obecnější tematické celky. Smyslem kódování ale není pouhé zjištění, která kategorie je v programu nejčetnější. Metoda se stala oblíbenou zejména proto, že umožňuje zařadit strany na základě výsledků kódovaní programů na levo-pravé škále. Umožnit to má tzv. RILE, což je index vytvořený z celkem 26 kategorií (13 pro pravicová a 13 pro levicová témata) 42. Pozici strany pak získáme tak, že sečteme podíly výskytu proměnných pro pravici a levici a výsledná čísla od sebe odečteme. Výsledkem je hodnota, která odráží pozici strany na levo-pravé ose. Teoretické rozpětí osy je 100: 100, přičemž hodnota 100 poukazuje k absolutní levicovosti strany (všechny věty programu byly kódovány do 13 levicových kategorií) a analogicky hodnota 100 značí absolutní pravicovost. V praxi jsou však hodnoty RILE pro jednotlivé strany soustředěné většinou kolem středových hodnot. Samotná skupina CMP pak RILE považuje za svůj korunní úspěch (Budge et al. 2001: 19). Zdá se tedy, že výzkumníci mají v kódovacím schématu CMP k dispozici poměrně robustní nástroj, který nejenže umožní zjistit, jakým tématům strany věnovaly ve volbách (přinejmenším v programech) pozornost a kde na levo-pravé škále stojí, ale který dokonce přímo vybízí k tomu, aby výsledky byly mezi sebou vzájemně porovnávány napříč časem i územím. Data tak mají potenciál stát se základem pro srovnávací výzkum politických stran napříč různými zeměmi. Avšak užití dat pro takové účely se neobejde bez komplikací, na které upozorňuje četná kritika metody Kritika metody CMP Ačkoliv jsou data CMP oblíbeným zdrojem informací o politických stranách, vlastní metoda se nevyhnula poměrně velké kritice, která souvisí s procesem kódování a která směřuje především k reliabilitě výsledků (Mikhaylov, Laver, Benoit 2008; srov. Dinas, Gemenis 2010). Každý program je totiž kódován pouze jednou tedy 42 Škála je sestavena na základě faktorové analýzy; pro detailní způsob konstrukce viz Laver, Budge 1992: 26. Schopnost škály správně měřit pozice stran bývá zpochybňována, a proto existuje celá řada alternativních postupů, jak za pomoci dat získaných na základě kódovacího schématu, určit pozici na levo-pravé ose (přehled alternativních metod viz Dinas, Gemenis 2010). Žádný ze způsobů měření ovšem neposkytuje výrazně lepší výsledky. 74

84 v jeden časový okamžik jedním člověkem. Hrozí tak nebezpečí, že se do kódovacího procesu přenese osobnost kodéra ne všichni chápou různé výpovědi stejně. Některé věty tak mohou být kódovány pokaždé jinak a toto nebezpečí roste s nejasností kódovaných vět. Pokud věta nenese jednoznačnou informaci, může sílit tendence kódovat příslušné části programu podle obecné znalosti o dané straně, neboť kódovací proces je koneckonců založen na subjektivních soudech o jednotlivých větách. Navíc se může stát, že mezi různými volbami dojde k posunu ve významech použitých termínů, resp. posune se jejich přiřazování k levici či pravici a dochází k vychýlení výsledků (což je problém zejména pro studie, které mají ambici používat data v komparativní perspektivě a nezáleží na tom, zda je komparace synchronní či diachronní, časová či teritoriální; srov. Laver, Benoit 2006: 7). Arbitrárnost přiřazování některých kódů je způsobena i více či méně se překrývajícími kategoriemi v kódovacím schématu (Mikhaylov, Laver, Benoit 2008: 7). Význam některých kategorií je naprosto jasný a zvyšuje se tak pravděpodobnost, že budou různými lidmi kódovány stejně (304 Politická korupce: negativní). Některé kategorie se ale mohou skutečně překrývat jako příklad můžeme uvést dvě kategorie z ekonomické oblasti 403 Regulace trhu: pozitivní a 404 Ekonomické plánování: pozitivní, popř. 412 Řízená ekonomika: pozitivní (srov. Klingemann a kol. 2006: 115) 43. Obě kategorie předpokládají aktivní působení státu na trhu a jsou tedy příbuzné, což může vést k tomu, že různí lidé mohou kódovat věty minimálně dvojím způsobem. De facto se tak liší reliabilita jednotlivých kategorií kódovacího schématu (Mikhaylov, Laver, Benoit 2008: 7). Mikhaylov s Laverem a Benoitem (2008) poto provedli test, ve kterém nechali stejný text kódovat různými kodéry a měřili míru shody, jaké bude mezi kodéry dosaženo. Výsledky testu byly velmi neuspokojivé, drtivá většina kategorií by v testu reliability propadla. Řešením tohoto nemilého problému může být úzus v nakládání s daty. Stranické pozice nejsou odvozovány od jednotlivých kategorií, ale od umělých škál, které jsou tvořeny shluky kategorií (jako je výše zmíněná RILE a další škály, které skupina 43 Skupina CMP sama udává seznam kategorií, které mohou vzájemně prosakovat (příbuzné kategorie jsou v závorkách). Jde o kategorie 408 (410) a 402 (703) (Volkens 2001: 38) a o kategorie 101 (104), 302 (303 and 305), 504 (503), 601 (606), 603 (605 and 606), 607 (705 and 706); 102 (103), 105 (106 and 107), 505 (303), 507 (303), 702 (704), 412 (403 and 413) a konečně 409 (404) (Klingemann a kol. 2006: 114). 75

85 CMP používá 44 ; srov. Klingemann a kol. 2006: ). Příbuzná témata bývají velmi často agregována. Jsou tedy počítána spolu a není důležité, zda byla kódována pod různými kódy. Tímto postupem skutečně může docházet k redukci chyb plynoucích z povahy kódovacího procesu. Avšak jak plyne z výše zmíněného experimentu, různých hodnot nabýval i samotný index RILE. V práci s daty CMP by proto tato chybovost měla být zohledněna a zejména v případě komparativních prací by měli být výzkumníci opatrní při interpretacích výsledků Řízená ekonomika (tvořená kategoriemi 403, 404 a 412), Tržní ekonomika (401, 414), Sociální stát (503, 504), Mezinárodní mír (102, 105, 106) a Evropská unie (108, 110). S výjimkou poslední škály se k sobě naměřené hodnoty přičítají, v případě EU se negativní zmínky (110) odečítají od těch pozitivních (108). 45 Problémem zůstává i to, že ačkoliv o chybovosti kódování panuje shoda, chyby (resp. jejich intenzitu) není v datovém souboru CMP snadné odhalit. To je důsledkem absence vícečetného kódování identických textů - jednoduše nejsou k dispozici data, která by na chyby v kódování poukázala (Mikhaylov, Laver a Benoit). 76

86 6. Co budeme zjišťovat a jaká data požijeme? Tato práce pracuje s poměrně rozsáhlými datovými soubory, přičemž data byla posbírána různými metodami. Abychom sestavili co nejplastičtější mapu politického prostoru v České republice a postihli co nejvíce jejích aspektů, budeme pracovat s daty z trojího typu šetření: z výzkumu na voličích, z expertního výzkumu a z výzkumu předvolebních programů stran. Ačkoliv se budeme snažit dílčí analýzy navzájem co nejvíce provázat, data mezi sebou nebudou porovnávána přímo. Křížové porovnávání dílčích závěrů bude probíhat pouze v případech, že data budou symetrická, nebo v případě, že nám takové srovnání umožní přesvědčivě dovysvětlit či doplnit předchozí argumentaci. Konkrétní podoby šetření či metod, které byly použity ke sběru dat, budou popsány detailně v úvodních částech příslušných kapitol, nyní se zaměříme na popis pracovního postupu a vymezení dílčích cílů, kterých chceme v jednotlivých datových souborech dosáhnout. *** Cílem této práce je, jak bylo řečeno v úvodu, co nejlépe a nejvěrněji zachytit podobu politického prostoru České republiky v letech a vytvořit plastickou mapu, která bude moci sloužit jako základ pro další zkoumání. Námi vytvořená mapa bude obsahovat informace o distribuci preferencí stran a voličů v různých tématech, resp. hlavních dimenzích konfliktu české politiky. Vzdáváme se ale ambicí na explanaci budoucího vývoje volebního chování. Chceme totiž pouze informovat o obsazenosti českého politického prostoru, o vzájemných vztazích a vzdálenosti (přejímáme tak logiku vzdálenostních modelů) mezi jednotlivými aktéry a o tématech, která strukturují politický prostor v České republice. K tomu nám napomůže analýza čtyř datových souborů, přičemž každý bude odrážet určitou výseč prostoru, který se snažíme zmapovat. Analýza volebních programů za pomoci kódovacího schématu CMP Prvním krokem, který provedeme, bude vlastní analýza předvolebních programů v té době parlamentních stran. Na základě výsledků analýzy pak dokážeme určit, jakou důležitost (salience) strany připisovaly jednotlivým dimenzím politiky i jednotlivým tématům. Druhým krokem pak bude zařazení stran na základě posouzení hodnot indexu RILE 77

87 (a dalších dílčích indexů) na levo-pravé ose a porovnání vzájemných pozic stran (i v historické perspektivě). Zjištění z této části výzkumu představují základ pro další srovnávání, zejména srovnávání témat, která, nejen ve vztahu k volbám, vnímali voliči jako důležitá. Analýza vnímání palčivosti témat, kompetencí a vzájemných vztahů mezi stranami Na předchozí krok navážeme analýzou dat pocházejících ze sociologického šetření Naše společnost a České volební studie 2006 (dále pouze ČVS 2006). Oba průzkumy realizuje, resp. realizovalo Centrum pro výzkum veřejného mínění. V této části výzkumu se zaměříme na analýzu témat a problémů, které voliči vnímají jako problematická a které by si podle nich zasloužily řešení. Zjišťovat tedy budeme míru naléhavosti, kterou voliči jednotlivým tématům voliči připisují. Vnímání palčivosti budeme sledovat od června roku 2005, tedy rok od konání voleb. Témata, která budou opakovaně identifikována jako nejpalčivější, pak porovnáme s tématy, kterým jednotlivé strany věnovaly největší pozornost a) ve volebních programech a b) ve volebních kampaních, jak je označili voliči. V případě, že volební kampaně, resp. volební programy budou složeny z jiných témat, než těch, která dlouhodobě trápí české voliče, můžeme formulovat závěr o aktivním charakteru politických stran, které tak vlastními tématy kultivují politický trh a ovlivňují tak shora podobu stranické soutěže. Současně budeme na datech sledovat, zda je některá ze stran ve vztahu k palčivým tématům vnímána jako výrazně kompetentnější než strany ostatní a budeme se tak snažit o identifikaci potenciálních vlastníků jednotlivých témat. Konečně poslední zjištění, kterého bychom chtěli v této části výzkumu dosáhnout, je posouzení potenciálních interakcí mezi skupinami voličů, resp. jejich vzájemné vzdálenosti. Tento fenomén budeme v tomto případě pozorovat pouze nepřímo na základě posouzení ochoty volit (resp. nevolit) jinou stranu, než ke které se volič v průzkumu přihlásil. Expertní survey Třetí datový soubor, který bude v této práci využit, vzešel z expertního šetření, které zjišťovalo (skrze názory expertů) pozice stran v různých tématech na dvacetibodových škálách (půjde o mírně modifikovanou replikaci šetření, které v roce 2003 provedli Benoit s Laverem). Na základě odpovědí expertů přistoupíme 78

88 k vytvoření dvoudimenzionální mapy českého politického prostoru. Pomocí faktorové analýzy identifikujeme hlavní osy politické soutěže, na které pak budeme zanášet pozice jednotlivých stran. Po identifikaci hlavních dimenzí konfliktu budeme mít možnost posoudit, zda lze témata, která dominovala programům a volebním kampaním, považovat za součást těchto dimenzí (identifikujeme tak jak obecnou tematickou oblast, která utváří charakter politické soutěže, tak i její konkrétní tematický obsah pro dané období). Výsledky námi provedené redukce dimenzionality pak porovnáme s prostorovými mapami, které byly vytvořeny v minulosti. Sledovat tak budeme stabilitu jednotlivých politických dimenzí. Současně budeme zjišťovat, jaké pozice v prostoru budou obsazovat jednotlivé politické strany a zda obsazují dostatečně velký prostor. Na základě posouzení vzájemných pozic stran budeme posuzovat také jejich potenciál ke vzájemné interakci. Indikátorem pravděpodobnosti, že strany spolu vstoupí do (pozitivních) interakcí, bude jejich vzájemná blízkost. Evropská studie hodnot Konečně posledním datovým souborem, který nám pomůže zmapovat politický prostor v tomto konkrétním případě prostor, který obsazují voliči je šetření Evropská studie hodnot, resp. její poslední vlna, která proběhla na podzim roku V této části výzkumu budeme analyzovat umístění voličů v prostoru, jehož (tematické) hranice jsme identifikovali pomocí faktorové analýzy v předchozím kroku. Byť tato operace není neproblematická, věříme, že přinese zajímavá zjištění. V první řadě budeme moci posoudit, jak blízko (či naopak daleko) jsou si skupiny voličů, kteří se hlásí k různým politickým stranám. Ve druhé řadě budeme moci odpovědět na otázku, zda si voliči jsou stejně blízko/daleko jako jednotlivé politické strany. A podobně jako v případě analýzy politických stran získáme představu o tom, jaké skupiny voličů bychom mohli vnímat jako vzájemně prostupné. Indikátorem prostupnosti bude opět vzájemná pozice a vzdálenost. Zjištění z tohoto kroku analýzy pak budeme moci porovnat s výsledky analýzy prováděné ve druhé fázi výzkumu (tedy analýze dat CVVM), konkrétně s ochotou (ne)volit jinou než vlastní stranu. 79

89 7. Politický prostor optikou analýzy volebních programů (CMP) V následující části budou představeny výsledky kódování prováděného na základě schématu CMP. Předmětem analýzy byly tzv. velké (rozšířené) volební programy pěti českých politických stran, které získaly bezprostředně po volbách v roce 2006 parlamentní zastoupení. Šlo o následující strany a dokumenty: - ČSSD: Jistoty a prosperita, - KSČM: Volební program Komunistické strany Čech a Moravy na období , - KDU-ČSL: Volební program, - ODS: Společně pro lepší život, - SZ: Kvalita života. Kódování proběhlo podle výše popsaných standardů CMP, kromě základní sady kategorií byly používány i kategorie vytvořené speciálně pro areál postkomunistické střední a východní Evropy. Žádná nová kategorie nebyla v průběhu kódování vytvořena. Data byla následně postoupena CMP, aby bylo možné rozšířit datovou bázi projektu. Při kódování jednotlivých programů či jejich částí se vyskytl problém s nejasností obsahu. Některé pasáže byly pouhým popisem či kritikou statu quo, který se nutně nemusel vztahovat ani k území a de facto ani zájmům České republiky 46. V takových případech bylo možné kódovací kategorie přiřazovat pouze nepřímo podle dalšího kontextu, v krajním případě vůbec. Kontextuální informace z programů však umožnily provést kódování tak, aby se výskyt nulové kategorie omezil na nutné minimum. 46 Typickým příkladem takových pasáží je následující odstavec pocházející z programu SZ: Ropný zlom je moment, kdy nastane vrchol světové těžby ropy. / Většina analytiků předpokládá, že k němu dojde mezi lety 2006 a / Od ropného zlomu začne klesat těžba ropy, zatímco poptávka po ní bude nadále stoupat. / K vyčerpání ropy nedojde v horizontu několika let, ale v příštích letech můžeme očekávat opakování cenových skoků v důsledku tuhé zimy, teroristických útoků, poruch rafinérií, stoupající spotřebě ropy v rozvíjejících se ekonomikách a dalších faktorů. / Nejzranitelnější z ekonomik je trh Spojených států, kde je napětí mezi nabídkou a poptávkou nejvyšší. / Zvýšení cen ropy ve Spojených státech se u nás projeví dalším zvýšením cen benzínu a nafty a zemního plynu tak, jak jsme to mohli pozorovat při hurikánu Katrina. / Celou tuto pasáž není možné podle kódovacího schématu zakódovat. 80

90 7.1. Výsledky kódování Při pohledu na souhrnné výsledky kódování za jednotlivé tematické okruhy (viz Graf 7.1) je patrné, že se strany de facto shodly na významnosti sledovaných tematických oblastí a věnovaly jim zhruba podobně velký prostor. Rozdíly mezi nimi lze samozřejmě poměrně snadno vysledovat, ovšem dominance dvou tematických okruhů je poměrně jasná. Jde o témata, které souvisí s ekonomickými otázkami a problematikou sociálního státu (srov. Lyons a Linek 2006: 179). Jde mimochodem i o témata, která se intenzivně objevovala v předvolebních kampaních jednotlivých stran a byla jejich leitmotivy (srov. např. Matušková 2006, 2010). Největší prostor ekonomickým otázkám věnovala ODS, následovaná možná trochu překvapivě SZ (zelení představovali svou vizi ekologické daňové reformy, která byla zdá se vlajkovou lodí strany pro volby v roce 2006) a ČSSD. Nejméně prostoru věnovaly ekonomickým otázkám KSČM a KDU-ČSL. Ve druhém nejobsáhlejším tématu, tedy v otázce sociálního státu, byla na pomyslném prvním místě ČSSD, následovaná KSČM s SZ. Nejmenší pozornost sociálním otázkám věnovaly ODS a KDU-ČSL. Zbývající témata nebyla pro strany tolik důležitá, byť představovala důležitý faktor, který napomáhá strany mezi sebou rozlišovat a který jim (z hlediska obchodní nabídky) může pomáhat oslovovat jiné typy voličů. Graf 7.1. Prostor věnovaný tematickým oblastem v předvolebních programech ČSSD KSČM Zahraniční vztahy KDU-ČSL ODS SZ Svoboda a demokracie Politický systém Ekonomie Blahobyt a kvalita života Společenské uspořádání Sociální skupiny Zdroj: Výsledky vlastního kódování programů podle schématu CMP (%). 81

91 Strany se samozřejmě nelišily pouze důrazem na jednotlivá témata, ale také v řešeních, která nabízely voličům. Zatímco ODS zdůrazňovala potřebu reforem v mnohých oblastech, ČSSD usilovala o udržení (či dokonce rozšíření) soudobé podoby sociálního státu, KDU-ČSL kladla důraz na témata spojená s tradiční rodinnou politikou a podporou venkova, SZ akcentovala environmentální politiky a nutnost nastoupení cesty trvale udržitelného rozvoje. KSČM přinesla program, který do značné míry kopíroval program ČSSD, byť komunisté byli ještě o něco radikálnější (ve smyslu potřeby dalšího rozšíření sociálních služeb poskytovaných státem a nutnosti zavedení aktivních zásahů států do současné podoby trhu). Výše řečené potvrzuje nepřímo i tabulka 7.1, která přináší přehled o hodnotách indexů, se kterými pracuje CMP a které měří pozice stran v různých temtických dimenzích. Výjimkou je poslední index týkající se životního prostředí, který do přehledu zavedl autor této práce. Indexy nepodávají samozřejmě plnou informaci o pozicích stran, ale umožňují jednotlivé strany porovnávat mezi sebou v různých tematických dimenzích a řadit je na levo-pravé ose. Pokud bychom tedy strany podle jednotlivých indexů seřadili, museli bychom konstatovat, že v oblasti zásahů státu do fungování trhu je pořadí následující (řazeno zleva doprava): KSČM, SZ, ČSSD, KDU-ČSL a ODS (pozice SZ je zde dle názoru autora této práce vychýlená přílišnou šířkou jedné z položek kódovací knihy. Tento problém bude diskutován níže.). V oblasti tržního hospodářství se strany umístili v pořadí KSČM, ČSSD, KDU-ČSL, SZ a ODS. Podobné pořadí získáme seřazením stran v oblasti sociální starostlivosti: KSČM, ČSSD, KDU-ČSL, SZ a ODS. O hodnotách zbývajících indexů informuje následující tabulka. Tabulka 7.1. Agregované indexové hodnoty v jednotlivých oblastech podle CMP KSČM ČSSD KDU-ČSL SZ ODS Řízená ekonomika 11,2 5,48 3,26 7,13 1 Tržní ekonomika 0,4 0,97 2,73 4,71 10,8 Sociální stát 22,6 17,20 11,74 10,73 10,2 Mezinárodní uspořádání 3,4 0,26 n/a 0,81 0,4 Evropská unie 0,4 2,51 1,14 2,23 0,4 Životní prostředí 5,6 6,25 5,23 14,69 4,0 Zdroj: Výsledky vlastního kódování programů podle schématu CMP. 82

92 Na tomto místě se jistě nabízí zcela logická otázka jaké jsou vzájemné pozice stran na levo-pravé ose bez ohledu na konkrétní tematické oblasti. Odpověď nám může přinést pohled na hodnoty naměřené na škále RILE (použita byla standardní metoda CMP, bez jakýchkoli dalších modifikací). Pokud bychom strany seřadili opět zleva doprava, vznikne nám následující pořadí: KSČM, ČSSD, SZ, KDU-ČSL a ODS. Do značné míry se zde opakuje vzorec, který se objevil při posuzování dílčích tematických škál. Jediným rozdílem je zde výměna pozice mezi SZ a KDU-ČSL, kdy SZ se v dílčích škálách umisťovala napravo od KDU-ČSL. Vzájemné postavení stran a vzdálenosti mezi nimi ilustruje Graf 7.2, naměřené hodnoty jsou uvedeny v Tabulce 7.2. KSČM ČSSD SZ KDU-ČSL ODS Graf 7.2. CMP: pozice stran na levo-pravé ose (RILE) Zdroj: výsledky vlastního kódování programů podle schématu CMP Tabulka 7.2. CMP: pozice stran na levo-pravé ose (RILE) KSČM ČSSD SZ KDU-ČSL ODS -25,4-14,3-4,7 0 22,7 Zdroj: Výsledky vlastního kódování programů podle schématu CMP. Hodnoty vycházející z měření umístění stran na levo-pravé ose RILE jsou poměrně symetricky rozloženy kolem pomyslného středu a jsou ohraničeny hodnotami, které získaly KSČM a ODS. Vzdálenost mezi nimi je necelých 50 jednotek na škále, v žádném případě se tak nedá hovořit o extrémních hodnotách. Zajímavější je však vzdálenost, která je mezi ODS a ČSSD, stranami s nejsilnějším parlamentním zastoupením. Rozdíl mezi jejich pozicemi činí 37 jednotek, což byť to není nijak překvapivé zjištění poukazuje na jednoznačnou odlišnost jejich programů a zaměření. V pravé části osy se umístila pouze ODS, v levé části osy se umístily zbylé strany (KDU-ČSL se pak umístila přesně v polovině škály). Vzdálenost ODS od ostatních stran je minimálně 22,7 jednotek, což je poměrně vysoká hodnota, zvlášť pokud 83

93 porovnáme vzájemné vzdálenosti mezi dalšími stranami. Ta je totiž mezi stranami (mimo KSČM, která pro většinu voličů nepředstavuje alternativu) nalevo od středu 14,3 jednotek, což znamená, že voliči KDU-ČSL i SZ mají vlastně blíž k pozici, kterou zaujímá ČSSD než ODS; vzájemná vzdálenost mezi zelenými a křesťanskými demokraty je těsná (4,7 jednotky). Tato skutečnost může poukazovat na neexistující konkurenci ODS v pravé části politického spektra (s částečnou výjimkou KDU-ČSL neexistovala pro pravicového voliče relevantní alternativa) a nutnost ostatních stran svádět boj o levicověji zaměřené voliče, popř. se je snažit oslovit unikátností své nabídky. Předchozí tvrzení nelze považovat za absolutně platné, neboť pro voliče jednotlivých stran ne vždy představovaly blízké strany alternativu, nicméně se z tohoto pohledu zdá být levicovější část politického spektra o něco soutěživější. Tuto domněnku nepřímo potvrzuje tabulka 7.3, která obsahuje informace o nevolitelnosti stran z pohledu voličů, kteří se přihlásili k volbě konkrétní strany. Z tabulky plyne, že nejvíce odmítanou stranou je KSČM. Pokud bychom uvažovali o ostatních stranách, nejméně přijatelná je poté pro všechny ODS (pro voliče ČSSD je dokonce přijatelnější volba KSČM). Voliči ČSSD, KDU-ČSL a SZ k sobě naopak z pohledu diskutovaného tématu mají poměrně blízko, resp. není vyloučeno, že by mohli od jedné strany přejít k druhé. Zajímavá je i ta skutečnost, že pro voliče ODS je přijatelnější SZ než KDU-ČSL, což může poukazovat na fakt, že vzdálenost na obecné levo-pravé ose není tím nejdůležitějším faktorem, který ovlivňuje volbu. Tento výsledek navíc může korespondovat s výše uváděnými tematickými škálami, kdy SZ zaujímala pozici první strany nalevo od ODS a napravo od KDU-ČSL. 84

94 Tabulka 7.3. Strana, kterou by voliči jednotlivých stran nevolili Strana, kterou volil ve volbách v roce 2006 (N=1047) ODS ČSSD SZ KSČM KDU-ČSL celkem ODS ,70% 8,10% 70,00% 11,00% 25,30% ČSSD 13,20% 0,30% 3,00% 2,00% 4,10% 6,30% SZ 0,50% 2,00% --- 0,70% 2,70% 1,10% KSČM 73,30% 20,90% 73,70% 0,70% 67,10% 47,40% KDU-ČSL 1,90% 6,60% 2,00% 9,30% --- 4,20% Pozn.: Tučně jsou označeny největší hodnoty, kurzívou pak druhé nejvyšší hodnoty. Zbytek odpovědí do 100 % udávalo jinou politickou stranu nebo nebylo schopno identifikovat nevolitelnou stranu. Zdroj: Česká volební studie Pozice stran na levo-pravé ose v letech Ohlédněme se nyní krátce za pozicemi českých politických stran na levo-pravé ose a zejména pak za jejich vzájemnými pozicemi. Vzhledem k výše diskutované kritice metody získávání dat pomocí kódovacího schématu CMP je ale třeba brát prezentované hodnoty s rezervou. Či lépe řečeno není problém vynášet soudy o jednom časovém bodě izolovaně, nicméně při vzájemných srovnáních napříč volbami je třeba na místě jistá dávka opatrnosti. Navíc je zde nutné zdůraznit, že nyní bude pozornost věnována pouze těm stranám, které disponovaly parlamentním zastoupení po volbách v roce Nebudou tak zohledněny výsledky menších stran, jako byla ODA, US-DEU nebo SPR-RSČ. Po celé sledované období byly hraniční body tvořeny ODS a KSČM, jejich vzájemná vzdálenost se však v průběhu čtyř po sobě jdoucích voleb do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR značně proměnila. Nejvíce koncentrované byly sledované strany v roce 1996, kdy maximální vzdálenost činila 20,9 jednotek (jde o vzdálenost, která tvoří v roce 2006 necelou polovinu úsečky označující vzdálenost mezi ODS a KSČM!). Poloviční vzdálenost oproti roku 2006 (17,31) byla naměřena i mezi ODS a ČSSD; podobně jako v roce 2006 ale platilo, že KDU-ČSL se nacházela blíže ČSSD než ODS (rozdíl mezi KDU-ČSL a ČSSD činil 5,37 jednotek, rozdíl mezi KDU-ČSL a ODS 11,94 jednotek). Pozoruhodná je i vzdálenost mezi KSČM a ČSSD, kterou můžeme označit za velmi těsnou (3,59). Od roku 1998 se začal prostor mezi sledovanými stranami rozšiřovat, maxima 85

95 dosáhly naměřené hodnoty v roce Při pohledu na data z roku 1998 je zajímavý posun KDU-ČSL doleva, což vedlo k situaci, že nejbližší stranou pro ODS se stala ČSSD 47 (vzdálenost mezi oběma stranami byla ale poměrně značná 30,02 jednotek). K mírnému posunu doleva došlo i u KSČM a dříve velmi těsný prostor mezi sociálními demokraty a komunisty z roku 1996 se zvětšil na -9,7 jednotky. O čtyři roky později, tedy v roce 2002, došlo k výrazným změnám vzájemného postavení stran. KDU-ČSL se opět vrátila do prostoru nacházejícího se napravo od ČSSD, ovšem i nadále zůstávají křesťanští demokraté blíže ČSSD než ODS (18,47 jednotky ve srovnání s 31,75 jednotkami). Došlo také k opětovnému zmenšení vzdálenosti (na 4,33 jednotky) mezi ČSSD a KSČM (směrem ke komunistům se posunuli zejména sociální demokraté). Ve srovnání s dalšími volebními roky se pak vzdálenost mezi ODS a ČSSD, resp. KSČM zdá být téměř propastná (50,22, resp. 54,55 jednotek). Data tak odkazují k polarizaci české stranické scény, která se naplno projevila v kampani před červnovými volbami roku Rok 2006 sice nepřinesl výrazné zúžení prostoru mezi sledovanými stranami na obecné rovině, nicméně pokud bychom se soustředili pouze na strany, které můžeme označit za plně demokratické, vysledujeme tendenci směřování zpět do středu. Zajímavé v této souvislosti je umisťování KSČM, která od roku 1996 setrvale směřuje doleva, udržuje si však vždy kontaktní (až těsnou) vzdálenost s ČSSD (pohybuje se v rozmezí vzdálenosti 3,21-11,6 jednotky) Pikantní se v této souvislosti může zdát povolební vývoj po předčasných volbách v roce 1998, který byl zakončen tzv. opoziční smlouvou, tedy smlouvou o spolupráci ODS a ČSSD. Podobně by se dalo interpretovat složení vládní koalice, která vzešla z voleb v roce Takové interpretace by ale byly (bez dalšího zkoumání) více než zavádějící a zde jsou uvedena jen jako dobové zvláštnosti či kuriozity ve vztahu k prezentovaným datům. 48 Ačkoliv vzdálenost mezi stranami byla poměrně velká a volební kampaň byla konfliktní a polarizovaná, nedošlo zřejmě k polarizaci společnosti obecně (Lyons, Linek 2007: 186). Dávají to tušit i data z České volební studie 2006 a/nebo Evropské studie hodnot ( ), kdy se poměrně velké množství voličů umisťuje na levo-pravé ose kolem středu (viz kapitola 10.1). 49 Tento fakt bychom mohli opět s jistou dávkou opatrnosti vnímat jako indikátor snahy vytváření levicové (ale stále alespoň co se programového dokumentu týče relativně umírněné) alternativy pro nespokojené voliče sociálních demokratů. 86

96 Graf 7.3. Pozice stran na levo-pravé ose v letech ODS ČSSD KSČM KDU-ČSL SZ Pozn.: Data pro SZ se začalaa sbírat až po jejich vstupu do PSP ČR v roce Zdroj: výsledky vlastního kódování programů podle schématu CMP. Pohledem na souhrnné výsledky kódování jsme získali alespoň hrubé srovnání mezi jednotlivými stranami. Následující podkapitoly jsou věnovány programům jednotlivých stran, kterým se nyní budeme věnovat zevrubněji Programy jednotlivých stran: výsledky analýzy (CMP) ČSSD: Jistoty a prosperita V případě programu ČSSD bylo zakódováno celkem vět, popř. větných celků. Program pokryl i poměrně velké množství položek kódovací knihy: 41 základních kategorií a šest subkategorií vytvořených pro danou oblast. Nejvíce prostoru program věnoval ekonomickým otázkám (34,09 %), v těsném závěsu pak program řešil otázky spojené se sociálním státem (33,83 %). Rozdělení prostoru mezi dvě hlavní tematické oblasti tak bylo poměrně vyvážené. Pokud bychom zjišťovali, která z kategorií kódovacího schématu měla nejčastější výskyt, došli bychom k závěru, že se jednalo o kategorii 504 Rozšiřování sociálního státu: pozitivní s celkem nezanedbatelným 9,,54% podílem na celkovém rozsahu programu. Druhým nejčastějším tématem byly zmínky o nutnosti budování a udržování infrastruktury, tedy kategorie 411 Technologie a infrastruktura: pozitivní (8,33 %). Další velmi frekventované byly položky spadající do obecné kategorie 87

97 408 Ekonomické cíle (7,53 %), 503 Sociální spravedlnost: pozitivní (6,83 %) a 605 Právo a pořádek: pozitivní (6,77 %). Poslední jmenovaná kategorie v sobě obsahuje zmínky vztahující se ve většině případů k fungování české justice a potřebám změn, zejména co se efektivity a rychlosti práce soudců týče. Při pohledu na další položky, které se umístily na předních místech (viz tabulka 7.4) je patrný již výše zmiňovaný důraz na otázky spojené se sociální službou státu (kategorie 501 Ochrana životního prostředí: pozitivní, 502 Kultura: pozitivní, 506 Rozšiřování školství a vzdělávání: pozitivní) a ekonomiky (kategorie 410 Produktivita a růst: pozitivní a 402 Stimuly: pozitivní). Tabulka 7.4. ČSSD: položky s největší frekvencí výskytu a hodnoty indexů Oblast programu % TOP 10 položek % indexy Zahraniční vztahy 6, ,54 RILE -14,3 Svoboda a demokracie 4, ,44 Řízená ekonomika 5,48 Politický systém 5, ,35 Tržní ekonomika 0,97 Ekonomika 34, ,83 Sociální stát 17,2 0 Sociální stát 33, ,77 Mezinárodní mír 0,26 Společenská struktura 9, ,06 Evropská unie 2,51 Sociální skupiny 6, ,99 Životní prostředí 6, , , ,06 Pozn.: Popisky k jednotlivým kategoriím viz Příloha 1. Zdroj: Výsledky vlastního kódování programů podle schématu CMP KSČM: Volební program Volební program KSČM tvořilo 523 větných celků, které byly kódovány do celkem 45 kategorií (z nichž osm bylo teritoriálně specifických). Komunisté nejvíce prostoru věnovali otázkám spojovaným se sociálním státem (33 %) a ekonomickým otázkám (27 %). Nezanedbatelný prostor (13,5 %) byl věnován společenskému uspořádání, kdy se komunisté, podobně jako ČSSD, snažili najít recept na (podle nich) neefektivní soudnictví. V kontextu již řečeného asi nebude překvapující, že vůbec nejčetnější byly kategorie 504 Rozšiřování sociálního státu: pozitivní (15,3 %), 605 Právo a pořádek: pozitivní 88

98 (9,4 %) a 403 Tržní regulace: pozitivní (9,2 %). Podobně jako u sociálních demokratů i u programu KSČM je patrný velmi silný důraz na sociální služby, na prvních příčkách četnosti výskytu se ale i objevují kategorie vztahující se k rozvíjení demokratického státu. Jde o kategorie 202 Demokracie: pozitivní, 501 Ochrana životního prostředí: pozitivní a 703 Farmáři: pozitivní; zde je nutné upozornit na to, že téma venkova obecně bylo pro komunisty také poměrně důležité, byť z této kategorie lze vyvozovat soudy pouze ve vztahu podpoře zemědělství). Tabulka 7.5. KSČM: položky s největší frekvencí výskytu a hodnoty indexů TOP10 Oblast programu % % položek indexy Zahraniční vztahy 7, ,3 RILE -25,4 Svoboda a demokracie 7, ,4 Řízená ekonomika 11,2 Politický systém 4, ,2 Tržní ekonomika 0,4 Ekonomika ,9 Sociální stát 22,6 Sociální stát ,7 Mezinárodní mír 3,4 Společenská struktura 13, ,6 Evropská unie 0,4 Sociální skupiny 7, ,4 Životní prostředí 5, , , ,9 Pozn.: Popisky k jednotlivým kategoriím viz Příloha 1. Zdroj: Výsledky vlastního kódování programů podle schématu CMP KDU-ČSL Volební program KDU-ČSL tvořilo 1320 větných celků, které byly zakódovány do celkem 38 kategorií a 11 subkategorií. Program křesťanských demokratů vyhradil podobně jako dvě předchozí strany nejvíce prostoru pro témata spojovaná s ekonomikou (28,9 %), sociálním systémem (26,8) a společenským uspořádáním (15,9 %; KDU-ČSL této oblasti věnovalo ze všech stran největší pozornost, což dokládá fakt, že jde o stranu, která velmi často akcentuje potřebu tradiční morálky, podporuje rodinu v její konzervativní a tradiční podobě a usiluje o pořádek ve společnosti). Nejčetnějšími kategoriemi pak byly 605 Právo a pořádek: pozitivní (11,82 %), (obecná kategorie) 408 Ekonomické cíle (10,15 %) a 504 Rozšiřování sociálního státu: pozitivní (7,8 %). Poměrně velkou pozornost dále křesťanští 89

99 demokraté věnovali podpoře (a potřebě) vzdělávání (506), otázkám spojeným s kvalitou demokracie (202) a podpoře zemědělství (703; zde opět platí to, co bylo řešeno u KSČM s podporou zemědělství kráčí ruku v ruce starostlivost o venkov a život na venkově obecně). Tabulka 7.6. KDU-ČSL: položky s největší frekvencí výskytu a hodnoty indexů Oblast programu % TOP10 položek % indexy Zahraniční vztahy 5, ,82 RILE 0 Svoboda a demokracie 8, ,15 Řízená ekonomika 3,26 Politický systém 7, ,8 Tržní ekonomika 2,73 Ekonomika 28, ,29 Sociální stát 11,74 Sociální stát 26, ,14 Mezinárodní mír n/a Společenská struktura 15, ,06 Evropská unie 1,14 Sociální skupiny 7, ,77 Životní prostředí 5, , , ,64 Pozn.: Popisky k jednotlivým kategoriím viz Příloha 1. Zdroj: Výsledky vlastního kódování programů podle schématu CMP ODS Program ODS tvořilo 1366 větných celků, které bylo možné zakódovat do celkem 40 kategorií a osmi subkategorií. Největší prostor byl věnován jednoznačně ekonomickým otázkám (35,6 %) z analyzovaných stran měla ODS program nejvíce zaměřený na ekonomiku a rozdíl mezi pokrytím dalších oblastí byl poměrně značný. Druhé nejčastější téma byly sociální otázky (21 %) a opět společenské uspořádání (14,6 %). Navzdory ekonomické povaze programu ale absolutně nejčetnější kategorií byla kategorie řešící pořádek ve státě (včetně problematiky soudů) 605 Právo a pořádek: pozitivní (13,32 %). Na dalších místech se umístila obecná kategorie 408 Ekonomické cíle (10,98 %) a 104 Ozbrojené síly: pozitivní (5,78 %). Poslední jmenovaná kategorie odráží snahu ODS klást důraz na potřebu dostát veškerým povinnostem a závazkům (včetně nutnosti restrukturalizace a modernizace armády), které pro Českou republiku vyplývají např. z členství v NATO. Na dalších místech se pak objevila témata vztahující se k potřebě zvýšení efektivity procesu vládnutí (popř. procesů ve státní správě; 303 Vládní a administrativní efektivita: pozitivní) a 90

100 k potřebě podporovat podnikání (402 Stimuly: pozitivní). Tabulka 7.7. ODS: položky s největší frekvencí výskytu a hodnoty indexů Oblast programu % TOP10 položek % indexy Zahraniční vztahy 8, ,32 RILE 22,7 Svoboda a demokracie 4, ,98 Řízená ekonomika 1 Politický systém 9, ,78 Tržní ekonomika 10,8 Ekonomika 35, ,64 Sociální stát 10,2 Sociální stát ,12 Mezinárodní mír 0,4 Společenská struktura 14, ,69 Evropská unie 0,4 Sociální skupiny 5, ,32 Životní prostředí , , ,51 Pozn.: Popisky k jednotlivým kategoriím viz Příloha 1. Zdroj: Výsledky vlastního kódování programů podle schématu CMP Strana zelených Program Strany zelených byl zakódován do celkem 40 kategorií a sedmi subkategorií a byl tvořen 1625 větnými celky. Podobně jako i u ostatních stran, největší prostor zelení věnovali ekonomickým (35,2 %) a sociálním (29 %) otázkám. Nejčastěji se vyskytující kategorie byla 501 Ochrana životního prostředí: pozitivní (12,52 %), čímž se mj. ukazuje odlišnost programu SZ od ostatních. Zelení kladou důraz skutečně na svoji specifičnost či specializaci v rámci rozdělení tematických oblastí jednotlivým stranám. Dalším v pořadí byla obecná kategorie 408 Ekonomické cíle (10,54 %), následovaná (možná trochu překvapivě) poměrně silně zastoupenou kategorií 403 Tržní regulace: pozitivní (7,13 %). Vysokých hodnot v této kategorii SZ získala ne snad proto, že by chtěla aktivně zasahovat do fungování trhu, ale zejména z toho důvodu, že se staví za spotřebitele a hájí jeho zájmy (právo na informace, právo na dobré zacházení, právo na řádnou reklamaci atd.). Kódovací schéma však v jedné kategorii sdružuje jak státní zásahy do fungování trhu (tedy nejrůznější aktivní nebo pasivní opatření upravujících situaci a pravidla na trhu), tak akce proti monopolům i spotřebitelské zájmy. Problémy spolu sice souvisí, ale poukazují na úplně odlišné dimenze jednoho tématu. Na předních místech se umístila rovněž podpora přímé demokracii (problematika referend apod.; kategorie 202 Demokracie: pozitivní) a nutnosti budovat 91

101 infrastrukturu, resp. podporovat technologický pokrok (411 Technologie a infrastruktura: pozitivní; u SZ souvisí zejména s optimalizací dopravy a hledáním nových šetrných technologií). Tabulka 7.8. SZ: položky s největší frekvencí výskytu a hodnoty indexů Oblast programu % TOP10 položek % indexy Zahraniční vztahy 4, ,52 RILE -4,7 Svoboda a demokracie 8, ,54 Řízená ekonomika 7,13 Politický systém 6, ,13 Tržní ekonomika 4,71 Ekonomika 35, ,32 Sociální stát 10,73 Sociální stát ,01 Mezinárodní mír 0,81 Společenská struktura 9, ,64 Evropská unie 2,23 Sociální skupiny 6, ,08 Životní prostředí 14, , , ,04 Pozn.: Popisky k jednotlivým kategoriím viz Příloha 1. Zdroj: Výsledky vlastního kódování programů podle schématu CMP. *** Na základě předchozích analýz můžeme formulovat dílčí závěr, že mezi programy stran, které představují hlavní póly české stranické soutěže, tedy ODS a ČSSD, je dostatečná vzdálenost proto, aby je bylo možné považovat za vzájemné (antagonistické) alternativy. Vzhledem k šířce měřící škály není ale jejich vzájemná vzdálenost nikterak závratná. Mohli bychom dokonce říci, že programové dokumenty analyzovaných stran se nacházejí ve středu politického pole. Zdá se tedy, že všechny analyzované programy obsahují poměrně vyvážený mix levicových a pravicových hodnot. To se promítá i do alternace pozic stran, které se umisťují mezi ODS a ČSSD (resp. KSČM) v závislosti na sledované tematické oblasti. Z hlediska obsahové stránky (resp. z hlediska prostoru věnovanému jednotlivým tematickým oblastem) jsou všechny analyzované programy porovnatelné, důraz byl kladen zejména na ekonomická a sociální témata, ostatní tematické oblasti je třeba chápat jako doplňkové či okrajové. 92

102 8. Problémy a témata očima voličů V následujících kapitolách se budeme věnovat tomu, jak voliči vnímají největší problémy, se kterými se podle nich Česká republika potýkala. Zaměříme se na zodpovězení otázky, zda byla tato témata reflektována ve volebních programech a zda se objevila ve volebních kampaních. To bychom měli zjistit zpětným pohledem na výsledky analýzy volebních programů prezentované v předchozí kapitole. Cílem našeho snažení v této kapitole je vytvoření si alespoň rámcové představy o (tematické) struktuře dimenzí českého politického prostoru, tak jak ji vnímají voliči a jak ji reflektují (a snad i strukturují) politické strany. Součástí našich úvah bude rovněž snaha o identifikaci kompetencí, které voliči připisují konkrétním politickým stranám při řešení problémů v jednotlivých dimenzích policy. Prezentace výsledků bude vždy probíhat ve dvou krocích nejprve identifikujeme problémy, které vnímají všichni občané České republiky, poté přistoupíme ke zkoumání pozic a názorů voličů stran (jsou identifikováni skrze úmysl volit danou stranu ve volbách), které byly zahrnuty do naší analýzy. K určení názorů na jednotlivá témata, jejich důležitosti a částečně i posouzení kompetencí stran k řešení těchto problémů nám poslouží data ze série výzkumů prováděných Centrem pro výzkum veřejného mínění. Výchozí bod pro tuto práci představuje červen roku 2005, tedy časový okamžik, který je od data konání voleb vzdálen jeden rok. Delší časové období bylo zvoleno proto, abychom mohli postihnout problémy dvojího typu. Na prvním místě půjde o dlouhodobé problémy, které bychom nemuseli nutně pokrýt v případě, že bychom naše zkoumání začali těsně před volbami. Dá se totiž předpokládat, že veřejný diskurz před volbami bude představovat velmi soutěživé prostředí, ve kterém se svoji agendu budou snažit prosadit vzájemně si konkurující si strany a dlouhodobé problémy by v tomto období mohly být zcela upozaděny. Bude tak zajímavé sledovat, zda se veskrze volební témata promítnou do strukturace politického prostoru (což by poukazovalo na aktivní roli stran při strukturaci a aktivaci voličských segmentů). Zaměření se na tyto dva typy témat nám umožní zodpovědět otázku, zda politický prostor voličů, resp. problémy v něm vnímané, se budou promítat do předvolební komunikace či nikoliv, tedy do politického prostoru stran, nebo lépe do oblasti politického trhu. Zajímavé bude sledovat i to, zda jsou dlouhodobé problémy reflektovány ve volebních programech nebo nikoliv. 93

103 8.1. Nejzávažnější problémy, se kterými se Česká republika podle voličů potýká Mezi největší problémy v červnu 2005 tak, jak je označili voliči, patřila trojice témat nezaměstnanost (15,1 %), korupce (12,4 %) a ekonomika (9,2 %). Voliči jednotlivých stran se pak mezi sebou lišili v intenzitě, kterou těmto třem (a samozřejmě dalším) tématům připisovali. Nejproblematičtější téma nezaměstnanost vnímali palčivěji voliči levicových stran KSČM (17,8 %) a ČSSD (17,4 %). Za naopak nejmenší problém ho považovali voliči SZ 50 (12 %) a KDU-ČSL (12,5 %). V případě druhého nejzávažnějšího problému korupce byly rozdíly mezi vnímáním tématu, až na jedinou výjimku, poměrně malé. Tou výjimkou byli voliči KDU-ČSL, jich pouze 8,3% podíl chápal korupci jako závažný problém. Voliči ostatních stran je pak pohybovaly v rozmezí %. Problémy v ekonomické oblasti vnímali nejpalčivěji (pokud odhlédneme od nejvyšší hodnoty naměřené u voličů SZ) voliči ODS (10,8 %), naopak nejméně byli ekonomickou situací znepokojení voliči KDU-ČSL (4,2 %). Komunisté a sociální demokraté se na míře problematičnosti tématu shodli (9,3 %, resp. 9,6 %). Žádné z dalších témat nepřekročilo (a ani se neblížilo) hranici 10 %. Přehled o deseti nejzávažnějších problémech České republiky tak, jak je vnímali voliči, přináší tabulka Zde je třeba upozornit na fakt, že SZ zahrnuje velmi malé N a prezentované hodnoty ve vztahu ke Straně zelených je třeba brát s určitou rezervou (to platí zejména pro rok 2005, v roce 2006 se počet respondentů hlásících se k zeleným vzrostl). Výsledky SZ v roce 2005 tak budu komentovat pouze ve výjimečných případech, byť data budou prezentována. 94

104 Tabulka 8.1. Nejzávažnější problémy, se kterými se Česká republika potýká Občané ČR ČSSD N=174 ODS N=265 Voliči KSČM N=131 KDU- ČSL N=74 SZ N=25 Nezaměstnanost 15,1 17,4 13,1 17,8 12,5 12 Korupce 12,4 13,8 13,8 14 8,3 12 Ekonomika 9,2 9,6 10,8 9,3 4,2 12 Kriminalita - ostatní 5,9 5,4 6,2 6,2 8,3 0 Politická situace - 5,8 4,8 8,1 6,2 2,8 4 obecně negativní Státní rozpočet, dluh 4,8 5,4 4,6 3,1 4,2 12 Neví 3,7 Evropská unie 3,5 4,2 5,4 2,3 2,8 4 Vláda 3,4 0,6 4,6 3,9 5,6 4 Jiná odpověď 3,3 Zdravotnictví 3,2 3,6 1,5 4,7 8,3 0 Pozn.: Sloupec Občané ČR obsahuje informaci o tom, jak daný problém vnímala dospělá populace, sloupce Voliči (název strany) pak uvádí, jak intenzivně vnímali voliči daných stran (respondenti, kteří vyjádřili úmysl volit danou stranu). Otázka zjišťující největší problém byla ve výzkumu otevřená, odpovědi byly následně překódovány do kategorií uváděných v tabulce. Zdroj: CVVM Z tabulky je dále patrné, že voliči různých stran pociťovali problematičnost témat s různou intenzitou. Pojďme se nyní v krátkosti podívat na témata, která za nejdůležitější označili pouze voliči jednotlivých stran. Při pohledu na tabulku 8.2 je patrné, že rozdílů mezi stranami není mnoho a že problémy diskutované výše jsou chápány jako palčivé napříč téměř celým politickým spektrem. Na prvních místech se ve třech z pěti případů (ČSSD, ODS a KSČM) shodně objevují tři témata: problematika nezaměstnanosti, korupce a ekonomiky. Zatímco voliči obou levicových stran pokládají za největší problém nezaměstnanost (u ČSSD 17,4 %, u KSČM 17,8 %), voliči ODS za největší problém označili korupci. Nezaměstnanost a korupce se pak objevují na předních místech i u voličů KDU-ČSL. Zde je ale nutné poukázat na to, že křesťanskodemokratičtí voliči označili jako jeden z největších problémů i vztahy mezi lidmi, resp. problémy s morálkou. To může poukazovat na trochu odlišný hodnotový systém, který voliči KDU-ČSL mají 51. Na 51 Toto tvrzení můžeme ilustrovat i za pomoci dat z volebních programů, kdy ačkoliv se téma, resp. kategorie neobjevila mezi první desítkou nejfrekventovanějších poměrně vysokých hodnot (ve srovnání s ostatními stranami samozřejmě) dosahovala kategorie

105 třetím místě se vedle korupce u voličů KDU-ČSL objevila i problematika kriminality a zdravotnictví (8,3 %) Jiné téma na prvním místě uvedli i voliči hlásící se k úmyslu volit SZ. Ti za největší problém považovali soupeření politiků. Zdá se, že jejich nespokojenost byla vyvolána zejména vyostřující se vztahy mezi dvěma největšími stranami (viz např. Matušková 2006; srov. 2010: 81, , ) a jak si ukážeme dále, i špatnou zkušeností části voličů s dosavadní politickou reprezentací. Za povšimnutí stojí i rozdíly mezi frekvencí zmiňování jednotlivých témat. Zatímco u ODS je první a druhé téma chápáno jako problém přibližně se stejnou intenzitou a třetí téma není výrazně vzdáleno (rozdíl mezi prvním a třetím tématem je 3%), u dalších stran jsou rozdíly o něco větší (u KSČM je rozdíl mezi prvním a třetím 8,5 %, u ČSSD 7,8 %, u KDU-ČSL 4,2 % a u SZ 4 %). To může poukazovat na to, že se voliči ODS v roce 2005 nedomnívali, že by některá tematická oblast byla výrazně problematičtější než jiná 52. Tabulka 8.2. Nejzávažnější problémy, se kterými se Česká republika potýká podle voličů jednotlivých stran (prvních 10 nejproblematičtějších témat) ČSSD ODS Nezaměstnanost 17,4 Korupce 13,8 Korupce 13,8 Nezaměstnanost 13,1 Ekonomika 9,6 Ekonomika 10,8 Politická situace - obecně Státní rozpočet, dluh 5,4 negativní 8,1 Kriminalita - ostatní 5,4 Kriminalita - ostatní 6,2 Soupeřící politici-politická soutěž jako zdroj problémů 4,8 Evropská unie 5,4 Politická situace obecně negativní 4,8 Vláda 4,6 Evropská unie 4,2 Státní rozpočet, dluh 4,6 Nekompetentní politici - Obecné negativní 4,2 neschopnost, neodbornost 4,2 Hospodářska kriminalita 3,6 Negativní vlastnosti lidí 3,1 Tradiční morálka: pozitivní. Ta byla v programu KDU-ČSL přítomna 3,2% podílem, u ostatních stran podíl nepřesáhl 2 %. Zdá se tedy, že téma morálky a tradičního života (otázky spojené s tradičním pojímáním rodiny, rolí církví v životě jednotlivce a státu) jsou pro voliče KDU-ČSL poměrně důležitá. 52 Tento fakt může být zajímavý i vzhledem k výběru témat, která strana akcentuje ve volební kampani. Zatímco ČSSD a KSČM dostaly poměrně jasný signál o tom, jaké problémy voliče trápí a mohly tomu uzpůsobit později volební strategii, voliči ODS takový jasný signál (prozatím) nevyslali. 96

106 KDU-ČSL KSČM Nezaměstnanost 12,5 Nezaměstnanost 17,8 Vztahy mezi lidmi, morálka 9,7 Korupce 14 Korupce 8,3 Ekonomika 9,3 Politická situace - obecně Kriminalita - ostatní 8,3 negativní 6,2 Zdravotnictví 8,3 Kriminalita - ostatní 6,2 Vláda 5,6 Jiná odpověď 5,4 Nekompetentní politici - neschopnost, neodbornost 4,2 Zdravotnictví 4,7 Státní rozpočet, dluh 4,2 Vláda 3,9 Ekonomika 4,2 Hospodářská kriminalita 3,9 Sociální politika - důchodová reforma 4,2 Životní úroveň - zdražování, platy 3,9 SZ Soupeřící politici-politická soutěž jako zdroj problémů 16 Státní rozpočet, dluh 12 Ekonomika 12 Korupce 12 Nezaměstnanost 12 Jiná odpověď 8 Evropská unie 4 Nekompetentní politici - neschopnost, neodbornost 4 Politická situace obecně negativní 4 Vláda 4 Zdroj: CVVM Spokojenost voličů s vybranými tematickými oblastmi Poté, co jsme identifikovali a ilustrovali naléhavost hlavních problémů České republiky tak, jak je označili voliči, můžeme přistoupit k výzkumu spokojenosti voličů s různými oblastmi života a politiky. Dostaneme tak ucelenější představu o povaze jednotlivých politických témat či dimenzí. Zároveň budeme moci identifikovat témata, která by se v budoucnu mohla stát naléhavými. Neboť ty oblasti politiky, ve kterých panuje nespokojenost a nebyly zmiňovány v předchozí kapitole, v sobě nesou potenciál stát se jedněmi z hlavních problémů České politiky. 97

107 Spokojenost ve vybraných tematických oblastech; červen 2005 Oblasti, kde voliči vyjadřovali největší nespokojenost, se do značné míry kryjí s nejpalčivějšími problémy označenými v předchozí části textu. Nejméně spokojení byli voliči s mírou korupce v České republice (83,1 % nespokojených) a se (zřejmě) související hospodářskou kriminalitou (79,8 %). Zde se naplno protíná spokojenost v dané oblasti s palčivostí, se kterou je téma korupce napříč českou společností vnímáno. Na dalších místech se pak umístila témata spojená s problematikou nezaměstnanosti (76 %), mírou zdanění (56 %), sociálních jistot (53,9 %) a s politickou situací v České republice obecně (51,9 %) 53. Pozoruhodná jsou i témata, ve kterých voliči nedokázali vyjádřit míru spokojenosti či naopak nespokojenosti. Jde zřejmě o oblasti, které nejsou pro voliče nijak zvlášť důležité a o kterých se ve veřejném prostoru často nemluví. Zde se na prvním místě umístilo dění v armádě (celých 23,5 % voličů nedokázalo téma nijak zhodnotit). Dále poměrně velká část respondentů nedokázala zhodnotit způsob státního přerozdělování prostředků (27,9 %) a politiku v oblasti interrupcí (27,5 %). Na dalších místech se pak umístila oblast vědy a výzkumu (26,8 %) a konečně poslední oblastí s poměrně vysokým podílem odpovědí nevím bylo posouzení míry státních zásahů do ekonomiky (25,7 %). Veškerá zbývající témata pak vždy alespoň čtvrtina voličů zhodnotit dokázala. Spokojenost voličů jednotlivých stran; červen 2005 Při pohledu na odpovědi tříděné na základě přihlášení se k jedné z analyzovaných stran dojdeme k závěru, že se voliči jednotlivých stran mezi sebou liší skutečně minimálně (shodují se jak v intenzitě, jakou vyjadřují nespokojenost, tak v samotných tématech), proto není třeba hodnoty nijak zvlášť komentovat. Kromě témat korupce, hospodářské kriminality a nezaměstnanosti, které se objevují u všech stran na prvních třech místech, se ale objevují i další témata. Voliči ODS, KDU-ČSL a KSČM shodně vyjádřili nespokojenost nad podobou daňového systému (z odpovědí ale už bohužel nemůžeme usuzovat, jakou změnu by voliči preferovali), resp. mírou zdanění (63,2 %, 56,7 %, resp. 61 %). Voliči ČSSD sdílí s křesťanskými demokraty a komunisty nespokojenost v oblasti sociálních jistot (51,1 %, 60,8 %, resp. 76,3). 53 Naopak největší spokojenost vyjadřovali voliči s dostupností a rozsahem nabídky zboží (79,9 %), dostupností a šířkou kulturní nabídky (60,4 %), se vztahy se zahraničními zeměmi (45,6 %) a s životním prostředím (44,7 %). 98

108 Poměrně vysoká hodnota u voličů KDU-ČSL je vcelku překvapivá, neboť jsou to spíše levicové strany a jejich voliči, kdo na tuto tematiku klade primárně důraz. Shoda v předchozích dvou tématech mezi voliči KDU-ČSL a pokaždé s jinou skupinou voličů stran reprezentujících hlavní póly české stranické soutěže poměrně plasticky ilustruje středovou povahu křesťanských demokratů (byť samozřejmě nemůžeme z prezentovaných dat odvozovat, zda voliči obou stran preferují srovnatelná řešení diskutovaných problémů). Zajímavé zjištění ale přináší pohled na nespokojenost voličů KSČM. Témat, se kterými jsou nespokojeni je mnohem více, než je tomu u ostatních stran. Pokud bychom se ohlédli za analýzou volebních programů, popř. za exkurzem do minulosti, který jsme podnikli v souvislosti se zařazením stran na levo-pravé škále, museli bychom nutně dojít k závěru, že setrvalé směřování strany doleva má oporu v náladě určité skupiny voličů. Můžeme se tak domnívat, že voliči komunistů budou vyhledávat o něco radikálnější řešení než voliči ostatních stran a strana se (vědomky či nevědomky) snaží voličům vyhovět. Následující tabulka udává přehled o oblastech, kde voliči jednotlivých stran vyjádřili největší spokojenost a naopak největší nespokojenost. V potaz je bráno vždy minimálně pět prvních témat, nebo všechna témata, ve kterých vyjádřilo (ne)spokojenost alespoň 50 % respondentů hlásících se k dané straně. Tabulka 8.3. Spokojenost vs. nespokojenost voličů s vybranými oblastmi + ČSSD - nabídka zboží 87,4 83,9 korupce kultura 60,9 79,3 hosp. kriminalita životní úroveň 56,9 74,1 nezaměstnanost vztahy se zahraničím 53,4 51,1 sociální jistoty dopravní obslužnost 42,5 45,4 přistěhovalectví + ODS - nabídka zboží 82,2 84,1 korupce kultura 67,8 82,6 hosp. kriminalita vztahy se zahraničím 50,4 68,2 nezaměstnanost životní úroveň 45,8 63,2 daně dodržování lidských práv 42,8 48,5 politická situace v ČR 99

109 + KSČM - nabídka zboží 71,8 87,7 nezaměstnanost kultura 45 83,9 korupce dopravní obslužnost 42,8 82,5 hosp. kriminalita životní úroveň 42 76,3 sociální jistoty vztahy se zahraničím 32,9 74,1 politická situace v ČR fungování 65,6 hospodářství bezpečnost občanů 64,9 61 daně 59,6 účast občanů 56,5 přistěhovalectví 55,7 životní úroveň 51,9 zdravotnictví 51,2 zemědělství 50,4 soudnictví + KDU-ČSL - nabídka zboží 83,8 90,5 korupce kultura 66,3 83,8 hosp. kriminalita životní úroveň nezaměstnanost vztahy se zahraničím 45,9 60,8 sociální jistoty dopravní obslužnost 44,6 56,7 daně + SZ - nabídka zboží hosp. kriminalita kultura korupce vztahy se zahraničím nezaměstnanost situace v armádě daně zdravotnictví politická situace v ČR 64 účast občanů 60 fungování úřadů 60 sociální jistoty 56 fungování hospodářství státní přerozdělování 56 Pozn.: Spokojenost voličů byla zjišťována pomocí pětibodových škál. V tabulce jsou prezentované agregované pozitivní, resp. negativní odpovědi. Zdroj: CVVM

110 Spokojenost ve vybraných tematických oblastech; únor 2006 Porovnáme-li hodnoty z června 2005 a 2006, zjistíme, že na předních příčkách témat, se kterými jsou voliči nespokojení došlo k minimálním a/nebo spíše menším změnám, a to zejména v pořadí jednotlivých témat. Nejmenší spokojenost byla opět zjištěna u tématu korupce (81,1 %) a hospodářské kriminality (77,8 %). Na dalším místě se umístila nezaměstnanost (63,9 %). V této oblasti došlo k více než 10% posunu, nicméně nejvíce narostla (o 6,8 %) kategorie těch, kteří jsou spokojeni napůl (minimálně pak vzrostly hodnoty u spokojených a u těch, kteří situaci nedokázali posoudit). K pozitivnímu posunu došlo v hodnocení obecné situace v politické oblasti v ČR. Zde podíl nespokojených poklesl o 8,4 % a přesunul se většinou ke spokojeným. Z prvních top 5 témat vnímaných negativně v únoru roku 2006 vypadlo téma sociálních jistot, kde došlo k přesunu 11 % nespokojených hlasů směrem k nerozhodnutým a spokojeným. Hodnoty vztahující se k tématu spokojenosti s mírou zdanění není bohužel možné porovnat, protože nebylo zahrnuto do opakovaného výzkumu. Naopak novým tématem na špici u nespokojených respondentů je soudnictví (se 49,7 % nespokojených), kde došlo oproti předchozímu měření k více než 10% posunu od pozitivnějších hodnot k negativním. Mezi první desítkou témat se také objevuje nově zdravotnictví, což ale není dáno nárůstem nespokojenosti v této oblasti, ale posunem způsobeným tím, že výzkum se nedotazoval na zcela identické položky jako v červnu roku 2005 a zlepšením situace ve vnímání dosud nediskutovaného hospodářství 54. Přehled o vývoji spokojenosti z hlediska pořadí témat v první desítce podává následující tabulka. 54 Ke změnám nedochází v tématech, se kterými byli voliči spokojení: Největší spokojenost vyjadřovali voliči s dostupností a nabídkou zboží (79,9 %), dostupností a šířkou kulturní nabídky (68,4 %), se vztahy se zahraničními zeměmi (52,3 %), životním prostředím (42,2 %) a se stavem školství (41,4). 101

111 Tabulka 8.4. Spokojenost s vybranými tématy: pořadí témat Červen 2005 Únor 2006 Korupce Korupce Hospodářská kriminalita Hospodářská kriminalita Nezaměstnanost Nezaměstnanost Míra zdanění Soudnictví Sociální jistoty Politická situace v ČR Politická situace v ČR Bezpečnost občanů Bezpečnost občanů Sociální jistoty Účast občanů na rozhodování Přistěhovalectví Přistěhovalectví Zdravotnictví Fungování hospodářství Účast občanů na rozhodování Pozn.: Linka odděluje témata, ve kterých byla nespokojenost vyšší než 50 %. Červeně jsou označena témata, která v případě prvního měření v první desítce nebyla, naopak zeleně je označeno téma, které v případě druhého měření z první desítky vypadlo. A konečně šedou barvou je označeno téma, které ve druhé vlně dotazování mezi otázkami chybělo. Spokojenost voličů byla zjišťována pomocí pětibodových škál. V tabulce jsou prezentované agregované pozitivní, resp. negativní odpovědi. Zdroj: CVVM 2005, 2006a. K výraznějším změnám nedošlo ani v rámci témat, která nedovedou voliči posoudit zůstávají. Na prvním místě se opět umístila armáda a situace v ní (41,3 %), následovaná oblastí vědy a výzkumu (28,3 %) a přistěhovalectví (25,1). Zbývající témata pak vždy alespoň čtvrtina voličů zhodnotit dokázala. Názory na způsob státního přerozdělování a politika v otázce interrupcí v únoru roku 2002 zjišťovány nebyly. Spokojenost voličů jednotlivých stran; únor 2006 K velkým změnám nedošlo ani v případě, že data roztřídíme podle úmyslů volit konkrétní stranu. Na prvních třech příčkách se u voličů všech stran se tedy objevují témata korupce, hospodářské kriminality a nezaměstnanosti. Nově se také u voličů na předních příčkách umisťuje téma soudnictví, které se stalo v několika případech důležitější než např. podoba daňové úpravy (u voličů ODS a KDU-ČSL) a nebo přistěhovalectví (voliči ČSSD). Výjimkou je KSČM, u jejíchž voličů žádné nové (problematické) téma nepřibylo. To je ale vzhledem k míře negativity, kterou vykazovali její voliči, docela pochopitelné, neboť paleta témat byla už tak poměrně široká. Naopak dokonce ubylo témat, ve kterých více než polovina voličů vyjádřila nespokojenost a oproti 102

112 předchozímu průzkumu tak z top negativních témat vypadla témata fungování hospodářství, bezpečnost občanů, daně, přistěhovalectví, životní úroveň, zdravotnictví a zemědělství. Informace o hodnocení jednotlivých témat voliči podává tabulka 8.5. Je do ní opět zařazeno minimálně pět prvních témat, která voliči vnímali negativně, popř. všechna témata, kde nespokojenost dosáhla více než 50 %. Tabulka 8.5. Spokojenost vs. nespokojenost voličů s vybranými oblastmi + ČSSD - nabídka zboží 82,2 76,8 + hospodářská kriminalita kultura 71 75,9 - korupce vztahy se zahraničím 59,4 63,8 = nezaměstnanost školství 49, soudnictví lidská práva 42,4 40,2 - sociální jistoty + ODS - nabídka zboží 83,5 81,4 = korupce kultura 72,7 76,3 = hospodářská kriminalita vztahy se zahraničím 57,4 61,3 = nezaměstnanost životní úroveň 44,4 50,5 ++ soudnictví školství 40,6 47,7 = politická situace v ČR + KSČM - nabídka zboží 72,1 86,5 + korupce kultura 47,7 82,9 + hospodářská kriminalita životní úroveň 44,1 79,2 - nezaměstnanost vztahy se zahraničím 36,9 68,4 = sociální jistoty školství 34,2 63,9 + bezpečnost občanů 59,4 + soudnictví 59,4 - politická situace v ČR 50,4 účast občanů na + rozhodování + KDU-ČSL - nabídka zboží 83,4 80,6 + hospodářská kriminalita kultura 79,1 80,5 - korupce vztahy se 63,9 zahraničím 61,1 = nezaměstnanost školství 52,8 52,8 ++ soudnictví životní úroveň 47,2 38,9 - sociální jistoty 103

113 + SZ - nabídka zboží 81,6 93,4 + korupce kultura 70 83,4 - hospodářská kriminalita vztahy se zahraničím 48,4 73,3 = nezaměstnanost lidská práva 43,4 53,4 ++ soudnictví dopravní obslužnost 38,4 50 = politická situace v ČR Pozn.: Sloupec mezi hodnotou vyjadřující podíl nespokojených voličů a názvem tematické oblasti vyjadřuje posun oproti hodnotám naměřeným v červnu Neporovnává se však rozdíl v podílu (ne)spokojených, ale pořadí tematických oblastí či témat. Spokojenost voličů byla zjišťována pomocí pětibodových škál. V tabulce jsou prezentované agregované pozitivní, resp. negativní odpovědi. Legenda: (=) téma je na stejné pozici (-) téma pokleslo (+) téma vystoupalo (++) nové téma Zdroj: CVVM 2006a. *** Jak je patrné z předchozího výkladu, k výrazným posunům ve vnímání témat během středně dlouhého časového intervalu nedochází a na prvních příčkách nespokojenosti voliči (bez ohledu na úmysl volit konkrétní stranu) uvádějí opakovaně korupci, hospodářskou kriminalitu a nezaměstnanost. Samozřejmě, že vnímání problémů není statické (mění se intenzita negativity nebo pořadí témat), nelze však tvrdit, že by během poměrně krátkého časového období došlo k přeformátování vnímání největších problémů České republiky jako celku. K pohybům samozřejmě dochází a jak dokládá téma soudnictví, je možné, aby se (např. pod vlivem aktuálního dění, veřejných diskusí, nebo cílených marketingových snah) dostalo do oblasti, kterou můžeme pracovně nazvat jako pro voliče prioritní. Jako celek je ale skladba témat, vnímaných jako problematických, poměrně stabilní, není však imunní vůči aktuálním výkyvům nálad a je tedy docela dobře možné vnášet novou agendu, která (byť třeba dočasně) nabude důležitosti na úkor některých dlouhodobě se vlekoucích problémů. Značná stabilita vnímaných problematických oblastí stranám dává možnost vytvořit s dostatečným časovým předstihem takovou nabídku, potažmo takové programové dokumenty, které cíleně řeší, resp. se snaží řešit, dlouhodobé problémy, se kterými se země podle názoru voličů potýká (což se v našem konkrétním případě nepotvrdilo, neboť jak plyne z předchozí analýzy programy korupci a hospodářské kriminalitě věnují zanedbatelný prostor). 104

114 8.3. Vnímaná kompetence stran k rozvíjení konkrétních oblastí policy Jak bylo řečeno výše, strany si v průběhu svého aktivního působení, resp. prováděním jednotlivých politik, budují v očích voličů reputaci a/nebo kompetence k řešení nejrůznějších problémů. Dále jsme přijali východisko salience teorie, která tvrdí, že pokud bude dané téma chápáno v daný moment důležité, voliči přihlédnou při zvažování volby mezi stranami k jejich dosavadní zkušenosti s politikou strany v této oblasti. V následující kapitole se pokusíme zjistit, jak si jednotlivé strany stojí v přímém porovnání s konkurencí v očích voličů ve vybraných tématech z hlediska vnímaných (pozitivních i negativních) kompetencí 55 v různých oblastech polici. Nejprve budou porovnávány kompetence stran v očích voličů jako celku, poté přistoupíme k průzkumu kompetencí, které stranám připisují voliči jednotlivých stran. Pokud zjistíme, že některá ze stran bude minimálně v jedné oblasti dosahovat výrazně lepších hodnot, dá se předpokládat, že v této oblasti bude (spolu)vlastníkem tématu. Zaměříme se proto nejprve na hledání takových oblastí, kde vnímané kompetence jednotlivých stran ze strany voličů byly vyšší než 50 %. Je samozřejmě možné, že více než 50% většiny dosáhne více stran. Taková situace by poukazovala ale pouze na to, že určité téma není v monopolním vlastnictví jedné strany a v případě, že bude dané téma v daný časový moment důležité, může (ale nemusí!) stranám přinášet výhodu. Dá se ale předpokládat, že v takovém případě bude volič rozhodovat na základě dalších faktorů (sympatie ke straně, k lídrovi, dlouhodobá příslušnost ke straně, jiné téma v programu, popř. veřejném diskurzu atd.). Porovnáme-li odpovědi týkající se dvou největších stran, ODS a ČSSD, dojdeme k závěru, že jim voliči shodně připisují kompetenci k řešení otázek týkající se zachování demokracie a prosazování zájmů České republiky v zahraničí (byť v obou tematických oblastech dosahuje ODS o něco lepších výsledků, rozdíly jsou ale spíše zanedbatelné v řádu 5 %). Ani jedno z témat ale nebylo v dané chvíli voliči vnímáno jako důležité. Nedá se tedy předpokládat, že by témata (a hlavně vnímané kompetence) nějak výrazně zasáhla do voličova rozhodování. Kde se ale kompetence obou stran (diametrálně) rozcházejí jsou témata týkající se sociální oblasti na jedné a podpory rozvoje podnikatelského prostředí na druhé straně. 55 Bohužel nemůžeme otestovat strany v širších tematických oblastech, protože nejsou dostupná vhodná data. 105

115 Zatímco v případě otázky, zda je daný program zaměřen na sociálně slabé panuje mezi voliči poměrně velká jistota, že program ČSSD takovým směrem zaměřený je (65,9% podíl kladných odpovědí) a že program ODS není (64,9% podíl záporných odpovědí), u druhého tématu tomu tak není. ODS je sice vnímána jako suverénně nejkompetentnější strana ve vztahu k rozvoji podnikatelské sféry (68,6% podíl kladných odpovědí), ovšem u ČSSD nepřevažují ani kladné, ani záporné odpovědi (44,3% podíl kladných a 41,4% podíl záporných odpovědí). Z toho lze usuzovat, že u ČSSD existuje smíšená kompetence k řešení dané problematiky. ODS ale není považována za stranu, která by tématu sociální péče věnovala přílišnou pozornost (byť toto téma v programových dokumentech samozřejmě řeší). Pokud bychom zvažovali, jaký tento fakt může mít dopad na rozhodování voličů, došli bychom zřejmě k závěru, že někdo, kdo chce primárně řešit sociální otázky, resp. podporu a starostlivost o sociálně slabé, ODS spíš volit nebude. U zbývajících stran se podařilo identifikovat pouze jednu (výrazně) pozitivní vazbu: KSČM je většinově vnímána jako strana, která v programu řeší péči o sociálně slabé (63,4% kladných odpovědí). Další silné vazby k tématům byly negativní, nebo žádné (resp. nebyly dostatečně silné). Vnímání negativních kompetencí lze vysledovat zejména u KSČM, která u voličů propadla ve dvou oblastech. Voliči komunistům nevěří, že jejich politika dokáže zaručit a) bezpečnost občanů (52,8% podíl negativních odpovědí) a b) zachování demokratických poměrů (59,5 % záporných odpovědí). Odpovědi v těchto oblastech mají kořeny pravděpodobně v historické zkušenosti s politikou KSČ před rokem 1989 a v tom, že se KSČM od politiky KSČ dostatečně nedistancovala. Odmítnutí kompetencí v poslední oblasti, kterou je podpora podnikatelského prostředí, pak může také pramenit z historické zkušenosti, zde se však mohou projevit i o něco radikálnější programová východiska. V případě KDU-ČSL a SZ se nepodařilo najít dostatečně silné vazby mezi stranou a vnímanou kompetencí v jednotlivých tématech. Jeden rozdíl ale mezi oběma stranami identifikovatelný je. Vychází zejména z faktu, že s politikou křesťanských demokratů (a s jejich zapojením do exekutivy) existuje reálná zkušenost, s politikou zelených takovou zkušenost před volbami v roce 2006 nikdo v České republice neměl. To se odráží na distribuci odpovědí v jednotlivých kategoriích. U KDU-ČSL sice není možné najít téma (připomínám, že diskutujeme pouze o těch tématech, se kterými pracoval výzkum CVVM a ve kterých strana v očích voličů jako celku dosáhla nadpolovičního podílu kladných nebo záporných odpovědí), které by se 106

116 stranou bylo spojováno a ve kterém by bylo možné na základě soudů voličů straně připsat kompetence. Podíly kladných a záporných odpovědí jsou ale (až na výjimky) porovnatelné (existuje tendence k vytvoření pozitivních vazeb k tématům týkajícím se zachování demokratických poměrů a sociální starostlivosti). Navíc hodnoty podílů těch, kteří nedokázali vztah strany k tématu posoudit, byly relativně malé (alespoň ve vtahu ke zbývajícím odpovědím). U SZ je možné ve vztahu k jednotlivým tématům vysledovat nejistotu či nezkušenost s politikou strany. Toto tvrzení můžeme ilustrovat skutečně vysokými podíly voličů, kteří nedokázali SZ v daných oblastech posoudit. S výjimkou jednoho jediného tématu (SZ jako záruka demokratických poměrů) byly odpovědi kategorie neví vždy početnější než kladné či záporné odpovědi (ty byly opět z drtivé většiny rozloženy rovnoměrně a nebyla tak patrná ani tendence strany k zisku pozitivní nebo negativní vazby k danému tématu; mírně převažovala negativní kompetence ve vztahu k problematice sociálního státu). V zásadě tedy můžeme říci, že až na tři výjimky v Českém stranickém systému není stranám ve většině případů na základě představ voličů o jejich kompetentnosti připisováno výlučné vlastnictví jednotlivých témat. První výjimku z tohoto tvrzení představuje ODS a její vnímaná schopnost rozvíjet podnikatelské prostředí (a naopak jistá dávka nedůvěry ve stranu ve vztahu k sociálním otázkám). Druhou výjimku představuje důvěra v sociální politiku ČSSD, resp. přesvědčení o tom, že její program je primárně zaměřen na sociálně slabé (zde se ale o sociální demokraté dělí o kompetence s komunisty). Konečně třetí výjimkou je nedůvěra v politiku KSČM. Úplný přehled o vnímaných kompetencích udává tabulka

117 Tabulka 8.6. Jak vnímají voliči kompetence stran ve vybraných oblastech ČSSD umožňuje rozvoj střední vrstvě má ekonomický program umožňující hospodářský růst je zárukou řádu a bezpečnosti občanů podporuje rozvoj podnikatelské sféry dokáže obhajovat zájmy ČR v zahraničí je zárukou demokratických poměrů zaměřuje program na sociálně slabé ano 47, ,9 44,3 50,9 54,2 65,9 ne 37,9 31,6 40,1 41,4 33,5 32,9 23,6 neví 14,5 17, ,3 15,7 12,9 10,5 KDU-ČSL ano 42,3 31,7 39,8 41,2 38,5 48,3 44,6 ne 37 37,6 39,3 35,3 38,5 34,5 36,3 neví 20,7 30,7 20,8 23, ,3 19,1 KSČM ano 33,8 27,7 27,4 22,2 27,7 23,9 63,4 ne 46,1 43,7 52,8 56,1 47,3 59,5 21,7 neví 20,2 28,6 19,8 21,7 25,1 16,6 14,8 ODS ano 43,7 48,2 45,5 68,6 54,7 57,8 20,2 ne 41,6 30,6 37,2 18,3 27,6 28,9 64,9 neví 14,7 21,2 17,3 13,1 17,7 13,3 14,9 SZ ano 27,7 23,2 29,3 26,2 22,7 42,3 20,8 ne 23,4 26,7 27, ,7 21,5 31,3 neví 48,4 50,1 42,9 49,9 50,6 36,2 48 Zdroj: CVVM 2006a Vnímaná kompetence jednotlivých stran k rozvíjení konkrétních oblastí policy ze strany jejich vlastních voličů V přecházející části jsme se snažili zjistit, zda ve voličské populaci panuje shoda nad vnímáním kompetencí stran ve vybraných tématech. Cílem této snahy bylo identifikovat, zda v České republice je strana, která by byla vnímaná jako skutečně 108

118 kompetentní v některém ze zkoumaných témat. Podle výsledků analýzy se zdá, že žádná ze stran není vnímána jako výrazně kompetentnější než strany ostatní. V následující části se zaměříme na zodpovězení otázky, jak voliči jednotlivých stran vnímají kompetence vlastní strany a jak vnímají konkurenci. Dá se očekávat, že voliči budou vnímat vlastní stranu v dobrém světle a hodnoty vnímaných kompetencí v jednotlivých oblastech tak budou poměrně vysoké, zcela určitě vyšší než jak kompetence strany vnímají i ostatní voliči. A analogicky zřejmě bude platit, že voliči budou mít tendenci oslabovat kompetence ostatních stran. Na tom by nemělo být nic překvapivého a tento závěr by měl částečně plynout i z výše prezentovaných dat o nevolitelnosti různých stran jednotlivými voliči (viz kapitola 7.1). Při pohledu na hodnoty v tabulce 8.7 je patrné, že předchozí tvrzení platí. Vlastní voliči jednotlivých stran hodnotí kompetence v daných oblastech poměrně vysoko (hodnoty většinou začínají na hodnotě kolem 80 % kladných odpovědí). V celém datovém souboru jsou de facto pouze dvě výjimky. První jsou vlastně všechny hodnoty, které dokladují odpovědi voličů SZ. Zelení pouze ve třech případech získali ve svůj prospěch nadpoloviční souhlas s kompetencí od voličů, kteří vyjádřili úmysl pro ně ve volbách hlasovat (nejpozitivněji byli přes 70 % hodnoceni v otázce zachování demokracie; dále má SZ umožňovat rozvoj střední vrstvy (52,1 %) a být zárukou zachování bezpečnosti občanů (54,7 %)). Ve zbývajících oblastech opět jako u všech voličů obecně převažovala neschopnost stranu v dané tematice posoudit (byť je nutné zdůraznit, že v případě kladných či negativních odpovědí byly jejich poměry vyrovnané). Druhou výjimkou jsou hodnoty naměřené u voličů ODS, kteří hodnotí ODS v otázce, zda se zaměřují na sociálně slabé. Ve všech oblastech mezi nimi panuje shoda o kompetenci ODS v daných otázkách (v rozmezí 84,5-91,7 %), v této otázce ale pouze 45% podíl voličů strany odpověděl kladně a 40,2 % záporně (opět zde není velký rozdíl, ale hodnoty poukazují na nejistotu voličů v této otázce). Zaměříme-li se na negativní hodnocení, tedy na zhodnocení otázky, jak voliči vnímají konkurenční strany, nejhůře jsou všemi ostatními hodnoceni komunisté. Nejméně kompetencí jim připisují voliči ODS (a KDU-ČSL), naopak nejvstřícnější (ve vzájemném porovnání) ke KSČM jsou voliči ČSSD. Tento vztah platí i naopak voliči KSČM se většinou shodují na kompetentnosti ČSSD. Poměrně dobře je ČSSD hodnocena i voliči KDU-ČSL, voliči SZ pak vykazují větší míru skepse. Nejvíce negativní vztah k ČSSD mají voliči ODS, což samo o sobě není nikterak překvapivé, 109

119 zajímavé ale je, že ČSSD získává nízké hodnocení ve všech tématech (s výjimkou zaměření programu na sociální starostlivost, na čemž se shodnou i voliči ODS) a to i např. v otázce záruky řádu a bezpečnosti pro občany, nebo v otázce záruky zachování demokratických poměrů. Optikou voličů ODS je ČSSD téměř na stejné úrovni (ne v absolutních číslech, ale obecným pojetím) jako tvrdě odmítaná KSČM. Taková míra negativity a odmítání konkurence ale naopak neplatí. ODS je pro voliče ČSSD samozřejmě nekompetentní ve většině oblastí, nicméně jí voliči přiznávají kompetence alespoň v oblastech zachovávání demokratického zřízení a rozvoje prostředí vhodného pro podnikání (v této oblasti je kompetence vnímána i voliči všech ostatních stran; všichni se také shodnou na tom, že program ODS není zaměřen na péči o sociálně slabé). Obecně nejpřijatelnější je ODS, resp. její kompetence nejvýše hodnotí, pro voliče hlásící se ke SZ. Zajímavý pak může být i fakt, že voliči KSČM a SZ vykazují podobně zvýšenou míru skepse vůči KDU-ČSL; voliči ODS a ČSSD ke KDU-ČSL zaujímají víceméně indiferentní postoj. *** Křížové připisování kompetencí, resp. nedůvěra ve schopnost strany (vy)řešit problémy spadající do sledovaných kategorií de facto kopíruje vztahy týkající se nevolitelnosti jednotlivých stran, které byly prezentovány výše. Podrobné informace o vnímané image stran jednotlivými voliči podává následující tabulka. Prezentovány jsou pouze kladné či záporné odpovědi, zbytek do 100 % tvoří odpovědi kategorie neví. 110

120 Tabulka 8.7. Jak vnímají kompetence stran jejich vlastní voliči a jak vnímají konkurenci? ČSSD ODS KSČM KDU-ČSL SZ ČSSD ano ne ano ne ano ne ano ne ano ne umožňuje rozvoj střední vrstvě 82,3 8, ,3 58,1 28, ,2 47,9 má ekonomický program umožňující hospodářský růst 82,7 5,5 28,1 59,7 62,2 26, ,7 43,6 37,2 je zárukou řádu a bezpečnosti občanů 77,3 12, , ,8 45,1 42,9 35,8 48,4 podporuje rozvoj podnikatelské sféry 72,5 15,1 27,8 63,5 59,8 29,9 46,2 45,1 30,5 55,8 dokáže obhajovat zájmy ČR v zahraničí 81,4 9,5 38, ,3 33,3 51,1 32,2 33,3 51 je zárukou demokratických poměrů 89,1 3,2 34,8 55,3 59,5 27,8 58, ,5 zaměřuje program na sociálně slabé 90,9 5,9 56,7 34,5 63,5 27,8 68,1 28,6 63,2 23,2 KDU-ČSL ano ne ano ne ano ne ano ne ano ne umožňuje rozvoj střední vrstvě 45, ,8 40,6 32,5 45,2 78,9 14,4 35,5 41,9 má ekonomický program umožňující hospodářský růst 28,1 40,1 32,5 43,3 15,2 57,6 82,4 2, ,2 je zárukou řádu a bezpečnosti občanů 41,5 38,7 44,6 39,8 19,8 57,1 84,6 12,1 36,8 44,2 podporuje rozvoj podnikatelské sféry 36,7 32,6 42,5 41,3 38,4 43,2 82,4 6,6 37,9 43,2 dokáže obhajovat zájmy ČR v zahraničí ,6 42,2 31,7 50,8 82,2 5,6 31,6 47,4 je zárukou demokratických poměrů 50,2 31, ,7 34,4 48,8 90,1 5,5 47,4 34,7 zaměřuje program na sociálně slabé 44,2 38,7 48,6 34,3 23,2 59,2 92,3 3,3 40,4 37,2 KSČM ano ne ano ne ano ne ano ne ano ne umožňuje rozvoj střední vrstvě 47 33, ,8 79,5 11,8 25,6 56,7 23,7 52,7 má ekonomický program umožňující hospodářský růst 35 33,6 12,6 68,4 82,8 7 13,2 53,8 22,3 52,1 je zárukou řádu a bezpečnosti občanů 35,9 41,5 11,5 75,8 82 8,6 17,6 62,6 22,9 58,3 111

121 podporuje rozvoj podnikatelské sféry 27, ,3 78,2 66, ,2 70,3 14,7 63,2 dokáže obhajovat zájmy ČR v zahraničí 35 37,8 10,8 70,5 78,6 7,9 23,3 52, ,8 je zárukou demokratických poměrů 33,6 43,8 5,5 85,8 80,5 8,6 13, ,4 zaměřuje program na sociálně slabé 75,1 14,3 54,6 33,1 95,3 3,1 53,8 31,9 61,1 20 ODS ano ne ano ne ano ne ano ne ano ne umožňuje rozvoj střední vrstvě 28,1 60,8 84,5 9,9 19,8 65,9 41,1 43,3 40,6 44,8 má ekonomický program umožňující hospodářský růst 31,8 45,6 87,7 7,1 17,5 62,7 52,7 20,9 48,4 26,3 je zárukou řádu a bezpečnosti občanů 37,3 47,9 82,1 11,2 17,5 66,7 52,7 34,1 35,8 43,2 podporuje rozvoj podnikatelské sféry 65 21,2 91,7 5,6 60,8 27,2 64,8 24,2 57,9 26,3 dokáže obhajovat zájmy ČR v zahraničí 45, ,9 5,6 38,1 44,4 63,3 22,2 48,4 33,7 je zárukou demokratických poměrů 52,5 34,1 88,9 7,1 29, ,9 25,3 55,8 29,5 zaměřuje program na sociálně slabé 8,8 85, ,2 8 85,6 25,3 60,4 12,8 69,1 SZ ano ne ano ne ano ne ano ne ano ne umožňuje rozvoj střední vrstvě 23,1 27,8 35,9 25,1 17,6 35,2 25,6 17,8 52,1 9,6 má ekonomický program umožňující hospodářský růst 18,4 30,4 30,2 28,6 11,2 41, ,5 46,8 16 je zárukou řádu a bezpečnosti občanů 31,3 26,7 35,1 28,3 14,3 42, ,8 54,7 22,1 podporuje rozvoj podnikatelské sféry 22,3 22,8 28,6 30,2 21,8 25,8 26,4 19,8 41,1 18,9 dokáže obhajovat zájmy ČR v zahraničí 20,7 24,9 23,1 32,7 18,4 35,2 28,9 13,3 43,2 15,8 je zárukou demokratických poměrů 42,9 20,7 47,2 24, ,2 13,2 71,6 9,5 zaměřuje program na sociálně slabé 18 35,5 27,5 29,1 10,4 45,6 19,8 20,9 37,2 18,1 Zdroj: CVVM 2006a. 112

122 8.4. Důvod k volbě strany S výše prezentovaným vnímáním image kompetentnosti k řešení problémů souvisí jistě i vlastní důvody, proč se volič rozhoduje pro volbu té či oné strany. Vzhledem k tomu, že tato práce snaží zkoumat i schopnost voliče retrospektivně zhodnotit činnost jednotlivých stran, budeme analyzovat otázku spokojenosti s dosavadním fungováním strany. Skrze tuto otázku rovněž můžeme komentovat jakousi metakompetenci k působení v legislativním sboru. Předmětem našeho zájmu tak nebude vnímání kompetencí vázaných na konkrétní témata, ale hodnocení dosavadní činnosti stran obecně. Voliči nám také zodpoví otázku, jak vnímají blízkost vlastních pozic s pozicemi stran, pro které se rozhodli hlasovat. A konečně poslední oblast, které se v této podkapitole dotkneme, bude otázka na pevnost vztahu mezi stranami a jejich voliči. Tyto otázky jsou zajímavé (především) ve vztahu ke SZ, která zdá se byla pro voliče sázkou naslepo. Z dosud prezentovaných dat totiž plyne, že málokdo měl ucelený obrázek o tom, co SZ představuje a co může dokázat. *** Nejprve budeme analyzovat charakter vztahu mezi voliči a politickými stranami. Při pohledu na hodnoty v tabulce 8.8 musíme konstatovat, že vysoký podíl voličů se stranami většinou souhlasí. Některé strany pak mají mezi svými voliči až třetinu přívrženců, o nichž se můžeme domnívat, že pro stranu budou hlasovat když ne při každých volbách, tak alespoň při drtivé většině. Nejpevnější voličské jádro z tohoto pohledu má na prvním místě KSČM (velmi slušných 31 %), která je dále následována KDU-ČSL (17,6 %) a ODS (13 %). Naopak nejmenší pevné jádro mají sociální demokraté. K jejich dlouhodobé podpoře se přihlásilo necelých 6 % vlastních voličů. Drtivá většina voličů (ČSSD, ODS, KDU-ČSL i KSČM) pak tvrdí, že se stranou, k jejíž volbě se hlásí, většinou souhlasí, byť se občas objeví problémy a otázky, ve kterých mají jiný názor. Všimněme si, že ve výčtu stran opět chybí SZ. Ta byla voliči označena jako strana, která v porovnání s ostatními vadí nejméně. Zde se nám tak doplňuje informace k datům prezentovaným výše. Fakt, že není zcela jasné, jaké politiky SZ bude prosazovat, je vyvážen tím, že je pro významnou část voličů zárukou demokratických poměrů a že se zdá být nejméně problematickou (což opět mohlo být dáno nedostatkem zkušeností se stranou a hlavně v souvislosti s tím, že většina politického personálu, se kterým SZ přicházela na trh, nebyla obecně 113

123 známá). Míra nejistoty o budoucích politikách je tak zdá se vyvažována zdáním nové naděje nebo čistoty pro určitou část voličů a/nebo kladením důrazu na nová či alternativní témata (srov. Henley 2011, Kneblová 2009). Do rozhodování voličů se promítá i spokojenost s volebním programem a blízkost pozic, které strana v programu prezentuje, s pozicemi, které zastává volič. Voličům všech stran programy vyhovují či spíše vyhovují v přibližně 90 % případů. Vysoce hodnocená je i retrospektivní percepce fungování stran ve stranicko-politickém systému České republiky (většinou cca 80 % voličů vyjádřilo spokojenost s dosavadní činností stran; výjimkou jsou voliči komunistů, jejichž spokojenost dosáhla téměř 90 %, a voliči SZ, kde chyběla skutečně praktická zkušenost s politikou strany a spokojenost s činností vyjádřilo necelých 60 %). Podrobné informace o odpovědích voličů na diskutované otázky zachycují tabulky Tabulka 8.8. Vztah voličů (hlásících se k volbě strany) a stran ČSSD ODS KSČM KDU- ČSL SZ Přesvědčený přívrženec 5,90% 13,00% 31,00% 17,60% 6,30% Většinou souhlasí, někdy jiný názor 47,50% 49,60% 34,90% 40,70% 29,20% Blízká stanoviska, mnohdy jiný názor 25,10% 19,30% 15,90% 27,50% 15,60% Z ostatních stran vadí nejméně 20,50% 16,50% 18,30% 14,30% 46,90% Neví 0,90% 1,60% 2,10% Zdroj: CVVM 2006b. Tabulka 8.9. Jak voličům vyhovuje program strany ČSSD ODS KSČM KDU-ČSL SZ Rozhodně ano 20,00% 22,00% 44,50% 26,40% 17,70% Spíše ano 71,40% 66,90% 48,40% 59,30% 67,70% Spíše ne 2,30% 5,50% 2,30% 2,20% 3,10% Rozhodně ne 1,80% 0,80% 2,20% 2,10% Neví 4,50% 4,70% 4,70% 9,90% 9,40% Zdroj: CVVM 2006b. 114

124 Tabulka Spokojenost s dosavadní činností strany ČSSD ODS KSČM KDU-ČSL SZ Rozhodně ano 10,50% 8,70% 27,30% 15,40% 5,20% Spíše ano 73,20% 68,00% 59,40% 67,00% 54,20% Spíše ne 10,00% 14,60% 7,00% 12,10% 22,90% Rozhodně ne 2,70% 4,30% 1,60% 2,20% 6,30% Neví 3,60% 4,30% 4,70% 3,30% 11,50% Zdroj: CVVM 2006b. Na základě výše řečeného můžeme opět konstatovat, že voliči jednotlivých stran jsou spokojení s dosavadní činností stran, které volí, považují je většinou za názorově blízké, a proto mají důvod volit strany opakovaně Nejdůležitější problémy voleb (volební kampaně) a po volbách V této chvíli máme alespoň rámcovou představu o problémech, které dlouhodobě voliči vnímají jako palčivé, resp. vhodné k řešení (korupce, hospodářská kriminalita a nezaměstnanost), o kompetencích jednotlivých stran (mírná favorizace ODS jako strany podporující podnikatelské prostředí a vnímaná kompetence ČSSD a KSČM řešit problémy sociálně slabých) a o důvodech, které mohou vést k tomu, že voliči volí jednu konkrétní stranu (dobrá zkušenost s dosavadním fungováním strany a blízkost názorů na problémy, které se v České republice objevují). Nyní přistoupíme k analýze témat, která podle voličů dominovala volbám, resp. volebním kampaním, a jaké problémy (bez ohledu na kampaň a akcentaci vybraných témat) jsou bezprostředně po volbách v České republice vnímány jako nejzávažnější. Současně se budeme snažit zjistit, jaká strana je podle voličů nejkompetentnější k řešení těchto problémů. Utvoříme si také obrázek o tom (byť nepřímo), zda strany ve svých programech reagovaly na kritiku voličů v oblastech, které si podle nich z dlouhodobého hlediska zaslouží řešení. *** Prvním skutečně zajímavým zjištěním je skutečnost, že poměrně velká část voličů (18,5 %) nedokázala posoudit, jaké téma bylo ve volební komunikaci stran nejdůležitější. Za vysokou hodnotou nejistoty může být mnoho důvodů, např. ten, že 115

125 voliči nemuseli kampani věnovat dostatečnou pozornost 56 a/nebo že strany nedokázaly jasně komunikovat hlavní sdělení vlastní kampaně tak, aby se kolem něho vystavěl hlavní konflikt. Jako první substatnitvní problém voleb označili voliči problematiku zdravotnictví (13,4 %) a jako druhý problematiku daní (12,8 %). Rozdíl mezi vnímáním intenzity tématu je ale skutečně malý až zanedbatelný, je tedy na zvážení, zda hovořit o prvním či druhém tématu voleb voliči spíše nedokázali rozhodnout, co bylo důležitější. Společně s Lyonsem a Linkem (2007: 182) tak můžeme tvrdit, že z osobního hlediska voličů neexistovalo žádné specifické téma, jež by volbám dominovalo. Ohlédneme-li se za největšími problémy České republiky tak, jak je voliči označili v červnu roku 2005 a únoru roku 2006, zjistíme, že téma zdravotnictví ani téma daní nebylo ani v jednom z výzkumů voliči chápáno jako nejpalčivější (byť téma daní se ve výčtu problematických témat zejména u voličů pravicových stran objevovalo). Zdravotnictví, i přesto, že nebylo vnímáno nijak pozitivně, si podle voličů okamžitý zásah nevyžadovalo (37,4% podíl nespokojených v červnu 2005 a 38% podíl v únoru 2006). Zdá se však, že ačkoliv nebylo jedním z top témat pro voliče, strany jej v kampani masivně využily. Zavedení tohoto tématu pak může být potvrzení výše vzneseného předpokladu, že se strany nebudou řídit pouze poptávkou voličů a nebudou nabízené politiky upravovat podle veřejného míněn. Naopak je zde patrná snaha zavádět témata nová a upravovat předvolební prostor, resp. v něm témata strukturovat shora dolů (top-down přístup). Na druhou stranu témata, která u voličů byla dlouhodobě vnímána jako velmi problematická, tedy korupce, hospodářská kriminalita a nezaměstnanost, v kampaních určitě nebyla těmi nejvýraznějšími. Společenská poptávka po řešení těchto problémů tak v kampani nenašla odezvu a vnímání problematičnosti dané oblasti trvá i po volbách (viz opětovné označení korupce jako nejpalčivější problém bezprostředně po volbách). To ale nemusí nutně znamenat, že by strany nejpalčivější témata neřešily nebo nechtěly řešit. Může to znamenat pouze to, že témata jsou valenční (a korupce je jak jsme si ukázali dříve velmi dobrým příkladem takového tématu) a není v nich 56 Toto tvrzení bychom mohli podpořit odkazem na výše prezentované hodnoty spokojenosti s dosavadní činnosti strany a souhlasu s jejím programem, resp. pocit vzájemné blízkosti mezi voliči a stranami. Cílem volebních kampaní ve společnostech, kde jsou vazby mezi voliči a stranami spíše pevné, je především mobilizace. Zda tomu tak bylo i v České republice před volbami v roce 2006 nemůžeme s jistotou říci, ovšem máme zde indikátor, který tomu nasvědřuje. 116

126 tedy žádný spor o cíl (viz kapitola 4.1.3). Všichni se vlastně shodnou na tom, že jde o problém, mohou se shodnout i na řešení, nicméně komunikace daných témat žádné ze stran nepřinese (nemusí přinést) výhodu, a pouze ji stojí čas a prostředky, které by mohly být vynaloženy jinde. Při zpětném pohledu na programové dokumenty stran se ale skutečně potvrdí, že téma korupce strany vnímaly jako okrajové. Nejvíce zmínek o nutnosti vymýcení korupce ze společnosti v programu uváděla poněkud překvapivě vládní ČSSD (3,3 %). Na dalších místech se pak umístily ODS (2,6 %), KDU-ČSL (1,4 %), KSČM (1,3 %) a SZ (0,9 %). Téma zdravotnictví ale za valenční v žádném případě označit nelze, neboť se dá předpokládat, že zde může vzniknout silný konflikt ohledně konkrétního řešení i cíle (např. míra spoluúčasti pacientů, privatizace nemocnic atd.). Ačkoliv se zdravotnictví v únoru 2006 skutečně objevilo mezi prvními desíti nejproblematičtějšími tématy v České republice, problém nebyl vnímaný nijak zvlášť intenzivně a nezměnila to ani situace po volbách, kdy jej jako nejdůležitější problém označilo pouhých 4,5 % voličů. Volební komunikace stran v tomto případě tedy nevycházela z reálné situace a strany se pokoušely vytvářet vlastní dominantní agendu (jde o pouhé konstatování bez pozitivních či negativních konotací). To se skutečně podařilo zejména ČSSD, která téma zdravotnictví do veřejného diskurzu protlačila a vlastně přinutila ostatní strany, aby k němu zaujaly postoj. Tím se také ČSSD podařilo mj. vymazat kampaň ODS zaměřenou na ekonomické otázky (což se s ohledem na vnímanou kompetenci ODS v oblasti a její renomé v dané době dá považovat za strategický úspěch, jemuž napomohla i negativní část kampaně ODS minus; srov. Matušková 2006: 70-71, 2010: 97, ). V tomto případě bohužel nemáme referenci z volebních programů, neboť zdravotnictví spadá do širší kategorie sociálního státu, které v programech (zejména levicověji zaměřených stran) akcentované samozřejmě bylo (KSČM 15,3 %, ČSSD 9,5 %, KDU-ČSL 7,8 %, SZ 4,7 % a ODS 4,2 %). O tom, že strany pouze nenásledují veřejné mínění, svědčí následující tabulka, která shrnuje témata, která voliči označili jako největší problémy voleb a České republiky obecně. Mezi sloupci tabulky panuje jen malá shoda v intenzitě i obsahu. Bohužel se do výzkumu promítlo rozčarování z výsledku voleb, tedy téma, které nám (společně s kritikou politického personálu obecně) vychyluje tematickou skladbu, neboť nepatří do oblasti obsahu policy. 117

127 Tabulka Největší/nejdůležitější problémy voleb a České republiky obecně Největší problém voleb Nejdůležitější problém ČR obecně Neumí posoudit, neví 18,5 Volební výsledek 24,5 Zdravotnictví 13,4 Korupce 13,9 Daně 12,8 Neumí posoudit, neví 13,5 Důchody 6,9 Špatní politici 13,4 Nezaměstnanost 6,4 Nezaměstnanost 6,2 Sociální politika obecně 6,2 Zdravotnictví 4,5 Školství 3,6 Kriminalita 3,2 Rodinná politika 3,2 Rozpočet 2,1 Korupce 3,2 Důchody 1,7 Volby úspěch jednotlivých stran 3,1 Ostatní 1,6 Zdroj: Česká volební studie Nejdůležitější problémy voleb (volební kampaně) a po volbách optikou voličů jednotlivých stran Podíváme-li se na nejdůležitější témata voleb z pohledu voličů jednotlivých stran, zjistíme, že voliči zřejmě vnímali jako nejdůležitější ta témata, která dominovala volebním kampaním jejich stran. Zdá se tedy, že v případě sledování volební kampaně platí, že se voliči vystavují kampani pouze té strany, kterou dlouhodoběji preferují (princip selektivní expozice). Toto zjištění je poměrně zajímavé a vyvolává otázky týkající se účinků volebních kampaní. Voliči jednotlivých stran tak správně identifikovali témata, která bychom s jistou mírou nadsázky mohli považovat za výkladní skříně či vlajkové lodi stran. U ODS to byla zejména problematika daní (v návaznosti na ekonomický program srany ODS+), u ČSSD a částečně KDU-ČSL zdravotnictví (viz program Jistoty a prosperita a celá i negativní kampaň sociálních demokratů), u KSČM důchody (tedy téma, které bychom vzhledem k věkovému rozložení voličů KSČM v komunikaci strany očekávali; srov. Česká volební studie 2006) a u SZ životní prostředí (program Kvalita života byl zaměřen na ekologickou daňovou reformu a vůbec kladl důraz na environmentální témata). U voličů KDU-ČSL je pozoruhodné, že nedokázali identifikovat hlavní téma voleb, resp. kampaně, což může vypovídat i o nejednoznačnosti předvolební komunikace, kterou křesťanští demokraté vedli. Nebo to může svědčit o tom, že jejich voliči kampaň nesledovali a volí stranu jednoduše ze zvyku. Na druhém místě se pak ve většině případů objevilo téma zdravotnictví, tedy téma 118

128 zvednuté ze strany sociálních demokratů, ke kterému musely všechny ostatní strany zaujímat opakovaně stanoviska a postoje. Kompletní přehled o tématech volebních kampaní z pohledu voličů přináší následující tabulka Tabulka Nejdůležitější problémy podle voličů jednotlivých stran ve volbách ODS ČSSD KSČM Daně 29,20% Zdravotnictví 22,20% Důchody 19,40% Zdravotnictví 12,50% Sociální politika 12,90% Zdravotnictví 17,70% Neví 8,50% Neví 11,30% Sociální politika 11,80% Podnikání 6,60% Důchody 9,50% Neví 11,80% Školství 4,40% Daně 9,30% Výsledek voleb 6,50% KDU-ČSL SZ Neví 15,70% Životní prostředí 21,80% Zdravotnictví 15,40% Neví 18,00% Rodinná politika 11,80% Daně 9,00% Důchody 7,90% Školství 7,50% Sociální politika 7,60% Zdravotnictví 6,80% Zdroj: Česká volební studie I když se tedy voliči jednotlivých stran neshodli na jednom hlavním tématu voleb, shodli se naopak na obecném problému, který v době voleb (a bezprostředně po volbách) trápil Českou republiku. Za ten považuje většina z voličů volební výsledek a fakt, že politickou reprezentaci (na personální úrovni) nepovažují za kvalitní 57. Na předních místech se nadále objevují témata korupce a nezaměstnanosti. Mezi prvními pěti problematickými tématy se s menšinovým podílem začíná objevovat i zdravotnictví (u všech stran kromě KSČM), které později sehraje důležitou roli i v dalších volbách. Kompletní přehled o problémech České republiky tak, jak je chápou voliči jednotlivých stran, přináší následující tabulka Toto téma je z hlediska analýzy témat stranické komunikace a voličů nešťastné, je totiž ovlivněno povolebním vyjednáváním a nevztahuje se tak přímo k volbám. 119

129 Tabulka Nejdůležitější problémy podle voličů jednotlivých stran ČR obecně ODS ČSSD KSČM Výsledek voleb 30,00% Výsledek voleb 28,40% Výsledek voleb 24,60% Korupce 15,30% Špatní politici 13,60% Špatní politici 14,40% Špatní politici 14,30% Korupce 13,30% Nezaměstnanost 10,70% Neví 6,70% Neví 8,20% Korupce 10,20% Zdravotnictví 4,80% Nezaměstnanost, 7,90% Neví 10,20% práce, Nezaměstnanost 4,80% Zdravotnictví 5,40% Kriminalita 4,80% KDU-ČSL SZ Výsledek voleb 29,10% Výsledek voleb 25,60% Korupce 14,60% Korupce 12,80% Neví 8,70% Špatní politici 12,00% Zdravotnictví 7,80% Neví 12,00% Špatní politici 7,80% Zdravotnictví 6,00% Nezaměstnanost 4,90% Rozpočet 4,50% Zdroj: Česká volební studie A jak si jednotlivé strany stojí v očích voličů z hlediska posuzovaných kompetencí v nejzávažnějších problémech? Připomínáme, že v tuto chvíli voliči nehodnotí schopnost v implementaci určité policy, ale jde o řešení důsledků volebního patu). U ODS, ČSSD a KSČM převažují odpovědi, které připisují největší kompetence stranám, které volili (nejlépe si v očích svých voličů stojí ODS). Na dalších místech s výraznějším podílem odpovědí se však neumisťuje vlastně žádná strana voliči neví, nebo nepovažují žádnou jinou stranu za způsobilou k řešení patu. Zajímavé je, že ČSSD po volbách v kompetencích propadla. Ve srovnání s dříve diskutovanou nevolitelností stran je trochu překvapivé, že voliči menších stran s výjimkou KSČM považují za kompetentnější stranu ODS. Zde se do odpovědí voličů mohou odrážet události, které se odehrály těsně po volbách. Máme na mysli zejména emotivní projev předsedy ČSSD Jiřího Paroubka, který byl (soudě podle tehdejších reakcí) přijat veskrze negativně, a nastartování procesu sestavování vlády. V případě voličů KDU-ČSL a SZ odpovědi nefavorizují vlastní stranu obě skupiny voličů tvrdí, že neví, která ze stran nejlépe řeší daný problém a svou stranu uvádějí na druhém (KDU-ČSL) nebo dokonce na třetím (SZ) místě. 120

130 Tabulka Která ze stran nejlépe řeší největší problém ČR ODS ČSSD KSČM ODS 63,70% ČSSD 51,30% KSČM 45,20% Neví 16,60% Žádná 25,10% Žádná 23,50% Žádná 16,10% NEVÍ 20,00% NEVÍ 15,10% Jiná 2,30% ODS 1,70% ČSSD 10,20% ČSSD 0,90% Jiná 1,40% Jiná 3,00% Nezávislí 0,20% SZ 0,30% ODS 1,80% KDU-ČSL 0,20% KSČM 0,30% KDU-ČSL 0,60% KDU-ČSL SZ Neví 33,30% Neví 34,80% KDU-ČSL 23,70% Žádná 25,20% Žádná 19,40% SZ 16,50% ODS 12,90% ODS 13,90% Jiná 6,50% Jiná 5,20% ČSSD 4,30% ČSSD 3,50% KSČM 0,90% Zdroj: Česká volební studie Data prezentované v této kapitola ukázala, že strany není možné chápat jako pasivní příjemce požadavků z elektorátu. Strany se naopak snaží poptávku po tématech a celý tematický prostor politiky aktivně ovlivňovat. Patrné je to zejména na srovnání dlouhodobých problémů České republiky s volebními tématy, kdy dochází pouze k malé tematické shodě. Zajímavé zjištění jsme formulovali směrem o volebních kampaních. Zdá se, že fungují zejména ve vztahu k vlastním a přesvědčeným voličům. Svědčí o tom fakt, že voliči jednotlivých stran označili vesměs za hlavní téma voleb problematiku, která byla v popředí jednotlivých volebních kampaní Pozice voličů v nejdůležitějších tématech voleb: tendence k tematickému hlasování? Na základě dat prezentovaných v tabulce 8.8 jsme konstatovali, že voliči pro stranu hlasují proto, že mají pocit vzájemné blízkosti názorů, které strana prezentuje. 121

131 Následující kapitola je pak věnována diskusi, která by tvrzení o blízkosti měla více osvětlit. Otázkou, zda se ve volbách 2006 projevil vliv tematického hlasování, nebo bylo rozhodnutí voličů ovlivněno dalšími faktory (obecná sympatie ke straně, sympatie vyjadřované směrem k lídrovi, dlouhodobá psychologická vazba ke straně atd.) se zabývali P. Lyons a L. Linek (2007). Tematické hlasování testovali na datech z České volební studie 2006, konkrétně na 17 tematických oblastech, ve kterých voliči měli na jedenácti bodových škálách vyznačit svojí pozici. Póly škál byly označeny dvěma protichůdnými výpověďmi (např. progresivní zdanění vs. rovná daň). Pro větší přehlednost při prezentaci výsledků byly všechny škály přeorientovány tak, aby šly jedním směrem, tedy zleva-doprava. Aby bylo možné prokázat přítomnost tematického hlasování, museli voliči podle autorů disponovat poměrně širokým okruhem informací o stranické nabídce a o dění v oblasti příslušných policy. Voliči podle Lyonse s Linkem tedy museli a) zastávat postoj k danému tématu, b) vědět, jaká je vládní politika k danému tématu, c) chápat rozdíly mezi postoji jednotlivých stran a konečně d) hlasovat pro stranu jež je nejblíž na škále pro dané téma (Campbell et al. 1960, c.f. Lyons, Linek 2007: 184) 58. Analýza dat pak potvrdila, že v minimálně polovině zkoumaných tématech drtivá většina z nich se týkala problematiky sociálního státu nebo ekonomiky skutečně existuje (byť je omezený) potenciál pro tematické hlasování. Ukázalo se, že většina těch, kteří mají pravicové postoje, volí ODS a naopak, voliči s levicovými postoji se přiklání spíše k volbě ČSSD. My nyní doplníme práci Lyonse s Linkem o analýzu distribuce pozic voličů v tématech, které byly označeny jako důležité pro volby v roce Použijeme k tomu, podobně jako citovaní autoři, data z České volební studie Distribuci odpovědí v jednotlivých otázkách (odpovědi voličů jsou zanášeny vždy na 11 bodových škálách, které jsou ohraničeny dvěma opozitními výroky) zachycují níže komentované krabicové grafy s anténkami. Ty lze mezi sebou bez větších 58 Jako potenciálně problematická se může jevit skutečnost, že testování jednotlivých podmínek probíhalo na velmi obecné úrovni. Pro testování znalosti vlastních a vládních postojů v tématech se Lyons s Linkem spokojili pouze se schopností voliče zařadit sebe, resp. politických stran na levo-pravé ose. Do značné míry tak byla redukována dimenzionalita politické soutěže a drasticky se snížily nároky na znalosti voličů o jejich vlastních pozicích a pozicích politických stran, resp. jejich vzájemné kompatibility. Tato redukce na druhou stranu umožnila přehlednou prezentaci dat a (intuitivně?) předcházela dalším operacím, které potvrdily, že v České republice je levo-pravá dimenze skutečně nejdůležitější. 122

132 problémů porovnávat a poměrně plasticky znázornit, zda se pozice voličů jednotlivých stran výrazně překrývaly, či nikoliv (překryv by zproblematizoval závěr o platnosti tematického hlasování; na druhou stranu soustředění voličů na opačných koncích osy pak dává tušit, že tematické hlasování platí). Jednotlivé komponenty grafu (anténky a box) představují kvartily, přičemž box v sobě zahrnuje druhý a třetí kvartil označuje tedy prostor, kam spadá 50 % naměřených případů. Linka v boxu označuje mediánovou hodnotu pro daný soubor. Grafy budou doprovozeny vybranými (ve smyslu tematicky spjatými) výsledky analýzy, kterou předložili Lyons s Linkem. Výsledky budou prezentovány v tabulkách doprovázející grafy. Z tabulek je možné vyčíst informaci o tom, jaký podíl voličů ČSSD a ODS, kteří se na škále umístili na konkrétní pozici, hlasoval pro ODS. Série menších grafů, která krabicové grafy doprovází, napomáhá odhalit tendenci ke směrovému nebo hlasování založeného na vzdálenosti. Jak bylo řečeno v kapitolách 3 a 4, v případě hlasování založeném na blízkosti užitek stoupá, čím blíže jsou pozice voliče a strany položené; v případě směrového hlasování užitek vzrůstá se vzdáleností. Na základě posouzení tvaru rozložení sebezařazení voličů vůči mediánové hodnotě můžeme nepřímo vyvodit, zda šlo spíše o hlasování založené na blízkosti či směru. Pokud budou data kopírovat tvar normálního rozložení, můžeme hovořit o tendenci k blízkosti, pokud data nebudou normálně rozložená a budou vychýlena správným směrem pro danou stranu, můžeme hovořit o tendenci ke směru. Jde o ne zcela přesnou metodu, nicméně pro ilustraci trendu v tuto chvíli postačí. Data v histogramech jsou normalizována tak, aby bylo v našem případě umožněno jejich snadné porovnání. Mediánová hodnota představuje střed osy (tedy nulu), všechny další hodnoty jsou pak od mediánu odvozené a představují vzdálenosti v daném tématu. Dostáváme tak informaci o rozptylu, resp. maximální vzdálenosti, voličů od mediánové hodnoty naměřené pro danou stranu. Grafy tak zobrazují distribuci vzdáleností mezi mediánem a všemi pozicemi jednotlivců a je v nich naznačen průběh normálního rozložení. Pokud data linku normálního rozložení kopírují, můžeme hovořit v jednotlivých případech o potvrzení teorému blízkosti. 123

133 Zdravotnictví Financování zdravotnictví: Veřejné vs. soukromé Analýzu začneme tématem, které označili voliči jako nejdůležitější: Zdravotnictvím. Nejprve se zaměříme na otázku financování, resp. míru spoluúčasti pacientů na hrazení zdravotní péče. Při pohledu na distribuci pozic voličů, kterou zobrazuje graf 8.1 je patrné, že voliči jako celek upřednostňují silnější podíl státu nad soukromým financováním (hodnota 0 znamená zdravotnictví zcela hrazené státem, hodnota 10 pak analogicky poukazuje na ryze soukromé financování zdravotní péče), byť se rozprostřeli po celé délce škály. V zásadě ale můžeme identifikovat dvě skupiny voličů, jejichž pozice sice překrývají, ale překryv není zvlášť výrazný. Do jedné skupiny spadají voliči ČSSD a KSČM, kteří jednoznačně preferují státem hrazené zdravotnictví. Rozptyl voličů obou stran na škále je poměrně koncentrovaný. Odmyslíme-li krajní individuální případy, konstatujeme v případě ČSSD šestibodový rozptyl, v případě KSČM je rozptyl dokonce pouze dvoubodový. Voliči ostatních stran jsou rozprostřenější, voliči ODS dokonce využívají celou šířku škály. Do druhé skupiny voličů pak spadají voliči ODS a SZ, kteří se umisťují ve většině případů (50-75 %) nalevo od pozic ČSSD a KSČM. Můžeme tak hovořit o tom, že téma zdravotnictví je možné chápat jako poziční a jsou zde (alespoň skrze umisťování voličů na škále) dvě poměrně jasně odlišitelné alternativy. Na tomto tématu se také poměrně snadno dokumentuje vliv tematického hlasování, které můžeme odvozovat právě od koncentrace voličů jednotlivých stran v různých částech škály, což ostatně potvrzují i data prezentovaná v tabulce Voliči KDU-ČSL pak stojí mezi oběma tábory, byť je zde citelná tendence upřednostňovat státem hrazenou péči. 124

134 Graf 8.1. Financování zdravotnictví: veřejné nebo soukromé N=1304; N (ČSSD) =394, N (KDU-ČSL) =105, N (KSČM) =188, N (ODS) =482, N (SZ) =135 Zdroj: Česká volební studie Tabulka Financování zdravotnictví: veřejné nebo soukromé Bližsí mediánové pozici ČSSD Bližší mediánové pozici ODS Medián Levice Pravice ČSSD ODS N % N Pozn.: Šedé buňky označují pozice na škále, kde voliči ODS měli nadpoloviční většinu. Řádek % udává informaci o podílu voličů, kteří hlasovali pro ODS, řádek N informuje o celkovém počtu voličů ČSSD a ODS, kteří se zařadili na danou pozici v rámci škály. Zdroj: Lyons, Linek:

135 Neziskové nemocnice: ano/ne V případě otázky zjišťující názory voličů na to, zda by stát měl garantovat lékařskou péči prostřednictvím sítě neziskových nemocnic, nebo by měla být péče zajištěna neregulovaným množstvím konkurujících si nestátních nemocnic, voliči většiny stran využili de facto celou šířku škály (voliči KSČM využili pouze sedm bodů škály, voliči KDU-ČSL devět bodů škály). Poměrně velký rozptyl může být způsoben tím, že nejde o téma, kde jedna alternativa nutně vylučuje druhou a obě řešení mohou koexistovat. I v této otázce je patrná tendence umisťování voličů ČSSD a KSČM nalevo od voličů ostatních stran, byť je zde mezi voliči poměrně velký překryv v zaujímaných pozicích (zejména mezi voliči ČSSD, SZ, KDU-ČSL a částečně KSČM). Voliči ODS jako jediní mají jasnou tendenci směřovat spíše napravo od zbytku voličů. Graf 8.2. Neziskové nemocnice ano či ne 126

136 N=1304; N (ČSSD) =394, N (KDU-ČSL) =105, N (KSČM) =188, N (ODS) =482, N (SZ) =135 Zdroj: Česká volební studie 2006 Tabulka Neziskové nemocnice ano či ne Bližsí mediánové pozici ČSSD Bližší mediánové pozici ODS Medián Levice Pravice ČSSD ODS N % N Pozn.: Šedé buňky označují pozice na škále, kde voliči ODS měli nadpoloviční většinu. Řádek % udává informaci o podílu voličů, kteří hlasovali pro ODS, řádek N informuje o celkovém počtu voličů ČSSD a ODS, kteří se zařadili na danou pozici v rámci škály. Zdroj: Lyons, Linek: Míra a progrese zdanění Druhým tématem, které voliči označili jako důležité ve volbách, byly daně. Téma budeme analyzovat skrze postoje voličů na škále týkající se míry progresivního zdanění. I v tomto tématu je tvar distribuce pozic jednotlivých voličů velmi podobný tomu, jak jsme ho popsali v předchozích dvou otázkách. Voliči ODS, SZ a KDU-ČSL se rozmístili prakticky po celé šířce měřící škály, voliči ČSSD a KSČM celou škálu nevyužili. Je zde patrný rozdíl mezi voliči ODS a ČSSD, kdy dochází k minimálnímu překryvu (kolem 20 %). U voličů ODS je poměrně silná tendence k preferenci rovné daně: 75 % voličů ODS se umisťuje napravo od středu měřící škály. Naproti tomu 75 % voličů ČSSD se umisťuje nalevo od čtvrtého bodu měřícího škály, z čehož můžeme odvodit preferenci progresivního zdanění. Voliči KSČM zaujímají velmi podobné pozice jako voliči ČSSD, jsou ale posunutí ještě trochu více doleva. Velmi podobné postoje na dané škále zaujímají i voliči SZ a KDU-ČSL, kteří se umisťují zejména ve středu osy. U voličů SZ můžeme hovořit o tendenci směřovat mírně doprava. 127

137 Graf 8.3. Progresivní zdanění vs. rovná daň N=1304; N (ČSSD) =394, N (KDU-ČSL) =105, N (KSČM) =188, N (ODS) =482, N (SZ) =135 Zdroj: Česká volební studie Tabulka Progresivní zdanění vs. rovná daň: voliči ODS a ČSSD Bližsí mediánové pozici ČSSD Bližší mediánové pozici ODS Medián Levice Pravice ČSSD ODS N % N Pozn.: Šedé buňky označují pozice na škále, kde voliči ODS měli nadpoloviční většinu. Řádek % udává informaci o podílu voličů, kteří hlasovali pro ODS, řádek N informuje o celkovém počtu voličů ČSSD a ODS, kteří se zařadili na danou pozici v rámci škály. Zdroj: Lyons, Linek:

138 *** Analýza tří výše diskutovaných témat ukázala, že voličská obec je v daných oblastech jednoznačně strukturovaná a minimálně voliči ODS a ČSSD (potažmo KSČM) tvoří dvě názorově antagonistické skupiny. Voliči zbývajících dvou menších stran KDU- ČSL a SZ se pak pohybují spíše ve středu pole, byť v různých tématech můžeme pozorovat tendenci k vychýlení doprava či doleva. Jejich levo-pravá orientace tak není zcela zřejmá (srov. Lyons, Linek 2007: 192). Voliči obou stran zaujímají postoje soustředěné kolem středu s tím, že voliče SZ je možné považovat za o něco pravicovější než voliče KDU-ČSL. Zdá se tedy a analýza Lyonse s Linkem (2007: 198) to potvrzuje že se zmenšující se vzdáleností mezi stranou a voličem zároveň roste pravděpodobnost, že volič bude pro danou stranu hlasovat 59. Tento závěr ale platí zejména pro voliče ODS a ČSSD. Pro ostatní strany to platit vždy nemusí (v některých případech si byly mediánové pozice voličů různých stran skutečně velmi blízké), resp. voliči těchto stran se mohou rozhodovat na základě zcela jiných dimenzí politiky (např. image či sympatie s lídrem, protest proti dosavadnímu směřování politiky atd.), které považují v daný moment za relevantní. 59 Tendence k hlasování na základě blízkosti (alespoň v případě zkoumaných témat) společně s tvarem distribuce rozložení vzdáleností pozic voličů od mediánů pro danou stranu, poukazuje na platnost vzdálenostního modelu a na možnost vlivu tematického hlasování. 129

139 9. Politický prostor České republiky nahlížený skrze survey expertů Do této chvíle jsme mapovali pozice voličů, nebo politických stran (a jejich vzájemné konfigurace) na jednoduchých jednodimenzionálních osách (ať už to byly konkrétní oblasti policy nebo syntetická levo-pravá osa). V této chvíli přistoupíme tak jako Laver a Benoit (jejichž výzkum tato kapitola vlastně replikuje; viz Laver, Benoit 2006) k navýšení dimenzí na dvě. To nám umožní vytvoření dvourozměrné mapy českého politického prostoru, které budeme moci porovnat s podobnými mapami (podobnými formou či metodologií) vytvořenými v minulosti. Stejně jako Laver a Benoit budeme využívat data z expertního šetření a na základě získaných dat budeme muset přistoupit k redukci prostorové dimenzionality. Tím určíme hlavní dimenze, které ovlivňují obsah a dynamiku politické soutěže v České republice. Nebudeme tak nadále k politickému prostoru přistupovat skrze více či méně důležitá (volební) témata, ale budeme zkoumat obecnější rovinu konfliktu. Tím, že je tato kapitola replikací dříve proběhnuvšího výzkumu, budeme mít možnost porovnat výsledky analýz a zodpovědět tak i otázku, zda se politický konflikt v České republice odehrává stále na stejném či (alespoň) podobném základu Podoba expertního šetření (Projekt EUREKA E!3617 / ELECTA) Data, ze kterých vychází tato kapitola) pochází z expertního šetření, které proběhlo v rámci projektu Eureka E!3617/Electa (dále pouze Electa) na podzim roku Design šetření vychází z mírně modifikované replikace expertního šetření, které v rámci zkoumání politického prostoru v České republice (a dalších 46 demokratických zemích) provedli K. Beneoit s M. Laverem (2006) 60. Osloveno bylo celkem 64 expertů 61, návratnost dotazníku byla 33 % (21 případů). 60 V rámci původního výzkumu bylo osloveným expertům předloženo 13 politických témat (přistoupení k EU, privatizace, fiskální politika, vlastnictví půdy cizinci, role náboženství v politice, národní zájmy, vyrovnání s komunistickou minulostí, decentralizace, svoboda médií, životní prostředí, náboženství, město vs. venkov, sociální liberalismus vs. sociální konzervatismus a zařazení strany na levo-pravé ose), u nichž měli posoudit pozici 11 českých politických stran na dvacetistupňových škálách, uzavřených opozitními politickými pozicemi. U každého z témat byli experti požádáni, aby posoudili (opět na dvacetistupňové škále) i naléhavost pro každou ze stran a aby deklarovali svůj vztah (v rovině sympatie/antipatie) ke zkoumaným subjektům. Návratnost dotazníku byla v českém případě 34 % (36 dotazníků ze 107 oslovených). 61 Pro zařazení do výzkumu bylo třeba, aby expert splňoval následující tři kritéria: 1. Musel aktivně akademicky působit na české veřejné vysoké škole nebo AV. 2. Musel působit v oboru politologie, politické sociologie, mezinárodních vztahů nebo evropských studií 130

140 Výše zmíněná modifikace výzkumu vycházela zejména z rozboru ekonomické dimenze v postkomunistických zemích, který přinášejí Hloušek s Kopečkem (2008: 524), a spočívala zejména ve výrazném navýšení počtu komponent, které vytváří obraz o ekonomické politice. Cílem modifikace bylo zahrnutí témat týkajících se jak fiskální politiky (typických pro etablované demokracie), tak i témat týkajících se rozsahu soukromého vlastnictví 62 a témat, která odrážela postoje elit vůči nastupující ekonomické krizi. Podobným způsobem byla na více komponent rozložena zahraniční politika. V případě evropské integrace nahrazoval původní otázku na přistoupení ČR k EU postoj politických stran k jejímu dalšímu rozšiřování a prohlubování jejího fungování. Do výzkumu byla rovněž zahrnuta témata, související se sociálním liberalismem a postmaterialismem (viz tabulka 9.1). Stejně jako v původním výzkumu Benoita s Laverem byla jednotlivá témata prezentována pomocí opozitních dvojic výroků (viz Příloha 4 pro jejich přesné znění), které byly na obou pólech dvacetibodové škály. Jejich orientace i pořadí byly v baterii znáhodněny. Tabulka 9.1. Výzkumná témata, zahrnutá do expertního dotazování Tematické oblasti Dílčí témata Ekonomika Daně, vlastnictví průmyslových podniků, regulace trhu, zdravotní reformy, deficity veřejných rozpočtů, podpora podnikání, rovná daň, přerozdělování Zahraniční politika Rozšiřování EU, prohlubování EU, vztah s USA, vztah + Evropská unie s Ruskem, národní zájem Sociální Sociálně liberální hodnoty (jako dekriminalizace marihuany či liberalismus sňatky osob stejného pohlaví), imigranti, trestání kriminality Postmaterialismus Decentralizace, Jaderná energie, Ochrana životního prostředí, Právo na informace Ostatní Město vs. venkov, pravice vs. levice, vyrovnání se s komunistickou minulostí Zdroj: Chytilek, Eibl 2011: 70. a 3. Musel mít dokončené postgraduálních vzděláním (titul Ph.D.). Celkem bylo osloveno 64 expertů, z nichž 25 působilo na brněnských politologických pracovištích, 23 na pražských a zbylých 16 tvořili akademici z Olomouce, Plzně a Hradce Králové; z celkového počtu oslovených expertů dosáhlo sedm titulu profesor, 19 titulu docent a 38 titulu Ph.D. Byli osloveni všichni akademici, které příslušné instituce uváděly na svých webových stránkách jako kmenové zaměstnance. Akademici, působící zároveň na více pracovištích, byli pochopitelně osloveni pouze jednou. 62 Tato témata Benoit a Laver použili v roce 2003 výhradně pro postkomunistické země. 131

141 Další modifikace spočívala v omezení počtu zkoumaných subjektů. Do výzkumu byly zahrnuty pouze ty strany, které v době sběru dat byly zastoupeny v Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky (ČSSD, KDU-ČSL, KSČM, ODS a SZ). Konečně poslední modifikace spočívala v tom, že experti nebyli požádáni o zhodnocení naléhavosti jednotlivých témat (byla hodnocena autory výzkumu při jeho designování 63 ) a byla vypuštěna otázka zjišťující sympatie expertů ke zkoumaným stranickým subjektům 64. Práce s daty pak kopírovala výzkumné postupy Benoita s Laverem. Nejprve jsme se snažili porozumět vztahu mezi jednotlivými proměnnými a identifikovat jednotlivé dimenze českého politického prostoru. K tomu jsme využili explorační faktorovou analýzu. Základní jednotkou analýzy byla sada hodnocení politických pozic jednotlivých stran experty (N=105) 65. Do modelu byla nejprve zařazena všechna témata z výzkumu (celkem 22 položek), aby bylo možné kvůli vylepšení modelu identifikovat a odstranit položky s nejnižší komunalitou nebo položky, které měří více faktorů zároveň. Dalším logickým krokem v mapování českého politického prostoru bylo vytvoření dvoudimenzionální mapy českého politického prostoru a její srovnání s podobou politického prostoru z roku 2003 (Benoit, Laver 2006: příloha B). V této části jsme navázali na dříve provedenou redukci dimenzionality. Ta nám umožnila vytvořit dvě škály, které byly složeny z ekonomických (sedm položek) a sociálně-liberálních (tři položky) témat z expertního šetření (v případě potřeby byly jednotlivé položky přeorientovány tak, aby měly stejný směr; vnitřní konzistence škál byla více než uspokojivá (α=0,93 a α=0,75). Na základě výpočtu průměrných hodnot naměřených u jednotlivých stran pak byly určeny pozice ve dvoudimenzionálním politickém 63 Výzkum Benoita a Lavera prokázal, že rozdíly v naléhavosti mezi jednotlivými tématy jsou poměrně malé (v roce 2003 se důležitost všech témat pohybovala na dvacetistupňové škále v intervalu 10,3-14,3, naléhavější bylo jen téma přistoupení k EU, které již nebylo do výzkumu zahrnuto) a zvětšují se pouze mezi jednotlivými stranami. 64 Riziko možné chyby měření, vyvolané (anti)sympatiemi ke zkoumaným straním, je velmi malé až žádné (Benoit, Laver 2006: 90-92). 65 Data byla do analýzy vkládána metodou Listwise, několik chybějících hodnot u dílčích proměnných způsobilo, že v případě redukce dimenzionality bylo N=100. Při následném výzkumu substantivního významu pravice a levice, do kterého bylo zahrnuto méně proměnných, bylo N=

142 prostoru a zaneseny do níže prezentované prostorové mapy. Jedna dimenze odpovídala ekonomické a druhá sociální politice stran Dimenze českého politického prostoru Český politický prostor lze i po námi provedené redukci dimenzionality považovat za vícedimenzionální (tabulka 9.2), byť s poznámkou, že první z faktorů vysvětluje zřetelně (skoro trojnásobně) více variance v policy pozicích politických stran než druhý. Povaha nejvýznamnější komponenty je přitom z hlediska dílčích témat složená, neboť obsahuje jak všechna ekonomická témata, tak i témata, spojená s dědictvím minulého režimu a to nejen retrospektivně, nýbrž i prospektivně (vyrovnání se s minulostí a současný vztah ke dvěma hlavním aktérům studené války) a o něco slaběji, avšak stále výrazně, k němu přispívají ještě další dvě témata (regulace masmédií a nákup půdy cizinci). Kombinace ekonomických otázek a otázek spjatých s dědictvím minulosti je zajímavé české specifikum v dalších postkomunistických státech, se kterými Benoit a Laver v jejich výzkumu pracovali, byla témata většinou oddělená a často se dokonce křížila. Druhý z faktorů pak v sobě kombinuje témata související se sociálním liberalismem s tématy, která bývají běžně ztotožňována s postmaterialismem. Další tři faktory pak již k celkové vyčerpané varianci přispívají poměrně málo. Třetí z nich lze ztotožnit se štěpením město-venkov, přičemž za povšimnutí stojí, že i v této dimenzi se objevuje sociální liberalismus jako jediné téma s vyššími faktorovými zátěžemi ve více než 66 Celkově lze považovat jednotlivé faktory z velké části až překvapivě dobře ukotvené v teoriích konfliktních linií a korespondující s pracemi, které analyzují českou situaci (Hloušek, Kopeček 2004, 2008; Novák, Vlachová 2001). Výsledky faktorové analýzy podporují zejména vícekrát prezentované úvahy V. Hlouška a L. Kopečka popisující proces, pomocí kterého v ČR se ustavila zcela dominantní ekonomická konfliktní linie (to ostatně ukazuje i výše zmíněná práce Nováka s Vlachovou), stejně jako jejich závěry o tom, že ani průnik SZ do systému neznamenal z hlediska strukturace politického konfliktu výraznější změnu. Práce Nováka s Vlachovou, Hlouška s Kopečkem a výše prezentovaným zjištěním se rovněž shodují na existenci druhé dimenze konfliktu, kde se na sebe v poměrně dokonalém překryvu navrstvuje více dílčích dimenzí, v nichž jeden z okrajů kontinua představuje sociální liberalismus. K podobnému závěru dochází i P. Lyons a L. Linek (2007: ), kteří však považují politickou soutěž v České republice spíše za jednodimenzionální (zejména kvůli síle levo-pravé, resp. socioekonomické dimenze. 133

143 jedné dimenzi. Další dva faktory pak tvoří izolovaná témata práva na informace a rozšiřování EU 67. Tabulka 9.2. Dimenzionální struktura českého politického prostoru (Faktorová analýza, metoda hlavních komponent, listwise, N= 100, eigenvalue = 1, vyčerpaná variance 75 %). Proměnná Faktory F1 F2 F3 F4 F5 Daně,77,26,03,25,16 Sociální liberalismus,14,62 -,59 -,11,03 Vlastnictví prům. podniků,90,18,04,05,05 Prohlubování EU,04,65,38 -,12,35 Životní prostředí -,17,81,19 -,07 -,23 Vyrovnání s minulostí,87 -,02 -,32 -,08,03 Nákup půdy cizinci -,71,06,03 -,11,22 Regulace masmédií -,66,35 -,18,36,08 Národní zájem -,26,70,33 -,39 -,12 Město vs. venkov,27,02,78,26,01 Vztah ČR k USA,82,36 -,03,05 -,18 Decentralizace -,51,28,11,42,22 Boj s kriminalitou -,75,23 -,32,01 -,05 Rozšiřování EU -,21,34 -,17 -,25,69 Imigranti -,38,71 -,21,07,05 Regulace trhu,89,12 -,05,13 -,05 Zdravotnictví (reforma),89,18,09,13,15 Vztah ČR k Rusku -,74,04,23 -,11,21 Jaderná energetika -,23,72,09 -,19 -,50 Deficity veřejných rozpočtů,84,10 -,17 -,16 -,04 Podnikání,86,13 -,01 -,11 -,05 Rovná daň,84,25,02,12,08 Přerozdělování,81,20,05 -,01,27 Právo na informace -,36,39 -, ,12 Vyčerpaná variance (%) Eigenvalue 10,09 3,90 1,72 1,30 1,25 Zdroj: Chytilek, Eibl 2011: 73. Porovnání aktuálních zjištění s daty Benoita a Lavera z roku 2003 (resp. 2006, kdy byly výsledky publikovány) přináší zjištění, že dimenzionální struktura politického prostoru české politiky je značně stabilní. I tenkrát hlavní faktor zahrnoval ekonomická témata, společně s tématem vyrovnání se s minulostí a nákupem půdy 67 Model jsme se snažili dále vylepšit odstraněním položek s nejnižšími komunalitami (nákup půdy a decentralizace), vysvětlená variance se však již zvětšila jen velmi mírně (ze 75 % na 77 %) a proměnné s vysokými faktorovými zátěžemi ani počet dimenzí se nezměnily. 134

144 cizinci, vyčerpával však méně variance (33 %). Podobně druhý z faktorů (19,5 % vysvětlené variance) v sobě kombinoval část témat sociálního liberalismu s postmateriálními tématy a přistoupením k EU. Ke struktuře třetího faktoru (14,5 % vysvětlené variance) pak nejvíce přispívaly sociálně liberální politiky a téma stranické reprezentace městských vs. venkovských zájmů České politické strany v politickém prostoru Výsledky redukce dimenzionality českého politického prostoru nám nyní umožní vytvořit dvoudimenzionální mapu, která zachytí pozice jednotlivých stran v prostoru ohraničeném dvěma výše prezentovanými kontinui. Z mapy by neměla být patrná pouze pozice strany jako taková (tedy jeden konkrétní bod v prostoru); cílem je vyznačit v uvažovaném prostoru takové oblasti, které bychom mohli označit za hegemonní stranické regiony, ve kterých se dá předpokládat, že strana na základě předpokladu platnosti vzdálenostních modelů bude k sobě přitahovat voliče, jejichž pozice budou straně blízké. Mapu 68 politického prostoru v České republice zachycuje schéma 9.1. Již při letmém pohledu na mapu je patrné, že každá strana ovládala v době sběru dat dostatečně velké území. Na ODS lze nahlížet jako na hegemona v prostoru liberální i konzervativní pravice a pravého středu. KDU-ČSL obsadila oblast levého i pravého středu sociálně konzervativní části ekonomické dimenze, SZ oblast levého i pravého středu sociálně liberální osy. Hegemonní oblast ČSSD se nachází nalevo od středu uprostřed sociálně liberální osy a KSČM připadl sociálně konzervativní prostor nalevo. Z mapy lez rovněž vyčíst bezprostřední interakční pole mezi stranami, tvořené hranicemi mezi jejich územími. Zde není situace symetrická: zatímco ODS a KSČM sousedí pouze se dvěma subjekty (KDU-ČSL a SZ, resp. ČSSD a KDU-ČSL), KDU- 68 Vizualizace dat probíhá obvykle užitím Voroného diagramů (a/nebo Delaunayovy triangulace), jejichž cílem je nalézt území (polorovinu), do kterého spadá množina všech bodů, které jsou relativně nejblíže jednomu konkrétnímu ideálnímu bodu. Tato území, resp. prostorové výseče, jsou definována průsečíky kolmic, které půlí spojnice sousedících bodů. Výsledná podoba takto rozděleného prostoru je tvořena průnikem n-polorovin a má tvar mnohoúhelníku. Mnohoúhelníky jsou pak vlastně grafickou reprezentací výsostných území jednotlivých stran. Uvnitř každého mnohoúhelníku jsou tedy všechny body, které v mají k nejblíže k pozici stran. Pohled na prostorovou mapu rozdělenou triangulací tak odpoví na otázku, kam až může teoreticky sahat přitažlivost jednotlivých stran. To znamená, že tvar a rozsah hegemonních stranických oblastí je určován vzájemnou pozicí a vzdáleností mezi nimi. 135

145 ČSL má za sousedy všechny tehdejší parlamentní strany. SZ sousedí se třemi stranami, tedy se všemi vyjma KSČM. Stejný počet sousedních stran pak má ČSSD; v tomto případě neexistuje přímá vazba na ODS. Možnosti rozvíjení interakcí mezi jednotlivými stranami jsou tedy poměrně bohaté, byť mohou být limitovány i vzájemnou délkou hranic (pouhá sousedská pozice tedy nemusí stačit k rozvíjení úspěšné spolupráce či úspěšných interakcí). To lze velmi dobře doložit např. na dvojicích KDU-ČSL, SZ a SZ, ODS, kde hranice mezi územím stran (a tedy ani interakční pole mezi stranami) nejsou stejně dlouhé, což může dále ovlivňovat povahu politické soutěže mezi nimi (srov. opět zjištění z diskuse o nevolitelnosti stran v kapitole 7.1). Schéma 9.1. České politické strany v politickém prostoru: Ekonomická a sociálně liberální dimenze; Pozn.: Politický prostor je rozdělen pomocí Voroného polygonů. Zdroj: Chytilek, Eibl 2011: 78 Vzniklou mapu českého politického prostoru můžeme nyní srovnat se třemi dalšími. První z nich pochází od Benoita a Lavera z roku 2003 (publikována byla v roce 2006; 136

146 viz schéma 9.2) a vznikla za využití podobné metodologie. Od naší mapy se dosti liší, a to i v případě, pokud uvažujeme pozice stran v ní jako ordinální proměnné. V roce 2008 bylo pořadí stran na ekonomické ose KSČM, ČSSD, SZ, KDU-ČSL a ODS, v roce 2003 KSČM, SZ, ČSSD, KDU-ČSL a ODS. Posun SZ směrem doprava může být indikátorem celkových změn ve straně (a samozřejmě stranické komunikace), které byly završeny úspěchem ve volbách do Poslanecké sněmovny v roce 2006 (byť změny ve straně nutně nemusí být indikátorem samotného úspěchu; srov. Kneblová 2009: ). Na sociálně-liberální ose bylo pořadí stran v roce 2008 SZ, ČSSD, ODS, KDU-ČSL a KSČM, zatímco v roce 2003 bylo pořadí SZ, ČSSD, KSČM, ODS a KDU-ČSL. Schéma 9.2. České politické strany v politickém prostoru: osy Privatizace a Sociální liberalismus; 2003 Zdroj: Benoit, Laver 2006: příloha B. Druhou mapu ke srovnání poskytli Lyons s Linkem (2007: 192), kteří podobně jako my vycházeli z prací K. Benoita a M. Lavera. I oni na základě faktorové analýzy 137

147 13 témat 69 identifikovali dva faktory s celkovým podílem vysvětlené variability 37,98 % (první z faktorů je silnější vysvětluje 24,85 % variability a byl označen jako dimenze pravice-levice ; druhý z faktorů pak představuje dimenzi sociální konzervatismus liberalismus). Ordinální pořadí stran na ose levice-pravice bylo až na výjimku SZ podobné jako v případě našich závěrů: KSČM, ČSSD, KDU- ČSL, SZ a ODS. Na ose míry (sociálního) liberalismu pak bylo pořadí následující: SZ, KSČM, ČSSD, ODS a KDU-ČSL. Námi sestavená mapa se odlišuje i od kvalitativně provedeného mapování politického prostoru (Hloušek, Kopeček 2008: 15). Pořadí stran na ekonomické ose bylo KSČM- SZ-ČSSD-KDU-ODS, zatímco na axiologické ose SZ-ODS-KDU-ČSSD-KSČM. Schéma 9.3. České politické strany v politickém prostoru: socioekonomická a axiologická osa; 2008 Socioekonomická osa levice pravice liberální Axiologická osa SZ ODS ČSSD KDU-ČSL autoritářská KSČM Zdroj: Hloušek, Kopeček 2008: 15 *** Konflikt v rámci českého politického prostoru je utvářen na základě jedné hlavní a jedné vedlejší dimenze. Hlavní dimenzí rozumíme v podstatě socio-ekonomickou osu, vedlejší dimenze je reprezentována socio-liberální osou. Na základě srovnání námi sestavené mapy s dalšími mapami, které vznikly dříve, můžeme konstatovat, že obě dimenze utváří politický konflikt v České republice dlouhodobě. 69 Státní intervence do hospodářství, financování sociálních služeb (soukromé vs. veřejné), způsob zdanění (progresivní vs. rovné), privatizace státních podniků, regulace nájemného, bývalí komunisté mohou zastávat funkce, veřejná podpora pro zvýšení porodnosti, vláda bojovala proti korupci, redukce nezaměstnanosti vs. rozpočtového deficitu, zákaz potratů, nezávislosti státu na církvi, zemědělské dotace a konečně ochrana životního prostředí vs. růst hospodářství. 138

148 Porovnávané mapy ale nebyly stejné lišily se zejména z hlediska pozic jednotlivých stran (a jejich pozic) v obou dimenzích. Alternace pozic byla pozorována spíše na vedlejší ose, nicméně nás to vede k závěru, že výsledky mapování jsou do značné míry závislé na použitém datovém souboru a metodě, se kterou přistupujeme k jejich analýze. 139

149 10. Voliči v politickém prostoru V předchozí kapitole jsme umístili politické strany do prostoru, který byl vymezen dvěma osami představujícími hlavní dimenze konfliktu v České republice, a srovnali výslednou mapu se studiemi, které za užití různých metod mapovaly český politický prostor dříve. Na základě srovnání můžeme konstatovat stabilitu jak jednotlivých dimenzí, na kterých je vystavěna stranická soutěž, i pozic hlavních politických aktérů. Ke změnám umístění v rámci socio-ekonomické osy (umisťování stran v rámci této osy lze vnímat i jako indikátor jejich umístění v rámci levo-pravého kontinua) docházelo zejména u menších politických stran, které obsazují pozice v rámci politického středu. V případě sociálně liberální osy docházelo k významnějším proměnám mapy. V každém případě se ukázalo, že český politický prostor je vnitřně diferencovaný a každá strana disponuje dostatečně velkou oblastí, ve které může zachytávat či přitahovat voliče. Těm bude věnována pozornost v této kapitole. *** Data o pozicích voličů byla získána v rámci výzkumného projektu Evropské studie hodnot (European Values Study, dále jen EVS), který zkoumá hodnotové orientace občanů evropských zemí. Data, která budou v této kapitole analyzována, pochází zatím z poslední vlny výzkumu, která v České republice (N=1821) proběhla na podzim roku (tedy skoro ve stejnou dobu, kdy byla sbírána data pomocí expertního dotazování). V práci s daty navážeme na redukci dimenzionality diskutovanou v předchozí kapitole, kde jsme pomocí faktorové analýzy identifikovaly dva hlavní faktory politického konfliktu v České republice. V rozsáhlém dotazníku EVS jsme se pak snažili najít takové položky, které by obsahově odpovídaly dimenzím vzešlým z expertního šetření. To s sebou přineslo několik problémů. První problém pramení z nesymetrického pokrytí jednotlivých položek, kterými jsme naplnili obě konfliktní linie identifikované na základě expertního dotazníku a jeho následné analýzy. Dotazník EVS dostatečně nepokrývá uspokojivým způsobem otázky vztahující se např. k vyrovnání se s minulostí. Pro socioekonomickou linii proto byla vybrána šestice otázek, které se primárně dotýkají ekonomické dimenze konfliktu, pro druhou 70 V České republice se data sbírala již potřetí; první sběr proběhl v roce 1991, druhý v roce

150 dimenzi konfliktu pak bylo vybráno sedm otázek, které plní zejména jeho (sociálně-) liberálně-konzervativní komponentu (pro úplný přehled otázek viz Příloha 5). Druhým problémem, který se objevil, byla odlišná vnitřní konzistence obou souborů (α=0,65 a α=0,71 v případě EVS a α=0,93 a α=0,75 v případě expertního šetření). I přes sníženou reliabilitu obou škál indikovanou Cronbachovým alfa jsme se však rozhodli s nimi pracovat dál, aby položky utvářející obě škály byly souměrné a bylo možné vymezit prostor voličů i politických stran podobným způsobem (a to i přesto, že oba prostory, resp. obě vzniknuvší mapy, mezi sebou nebudou porovnávány přímo, neboť mapují jiný prostor). Samotná vizualizace dat probíhá pomocí vykreslování odhadů jádrových hustot. Ty jsou poměrně oblíbeným nástrojem, jak vizualizovat distribuci či rozptyl dat. Podávají totiž velmi solidní a přehlednou informaci o analyzovaném prostoru a jeho obsazenosti. Poměrně snadná je i vizualizace různých pásem hustoty, kdy je okamžitě patrné, kam až sahají různé podíly voličů. Šířku pásem může ovlivňovat samozřejmě výzkumník změnou příslušných parametrů. My jsme hranice (vyznačeny jsou změnou odstínu) stanovili na úrovni 5, 25, 50, 75 a 95% koncentrace voličů Magnetická přitažlivost středu Při pohledu na grafy 10.1 a 10.2, které znázorňují rozložení v rámci celého datového souboru voličů, je patrné, že mezi oběma skupinami jsou pouze minimální rozdíly. Voliči i nevoliči jsou rovnoměrně rozprostřeni na obou zkoumaných osách, na ose sociálního liberalismu je patrná tendence obsazovat konzervativnější část osy (podobný závěr z pozorování politického prostoru popisují i Novák s Vlachovou (2001: 14). Tvar rozložení voličů (celkového souboru) je pravidelný, dostředivý a má jen jedno jádro. 141

151 Graf Rozptyl a distribuce voličů a nevoličů v politickém prostoru Zdroj: EVS Pokud bychom uvažovali pouze o jediné ose socio-ekonomické konstatovali bychom, že většina voličů se nachází kolem středu, což potvrzují i další data z EVS i CVVM. Přistoupíme-li na výše zmíněné tvrzení, že naše socio-ekonomická osa může být základem či do jisté míry substitutem pro levo-pravou osu, můžeme naměřená data porovnat s otázkou zjišťující sebezařazení voličů na této ose. Distribuci sebezařazení v roce 2008 ilustruje graf 10.3, informaci o sebezařazení voličů obsahuje tabulka 10.1 (pro zajímavost uvádíme vývoj hodnot od roku 1991). Data potvrzují dostředivou tendenci. Od roku 1991 došlo pouze k mírnému posunu voličů směrem doleva, z mediánové hodnoty 6 naměřené v letech 1991 a 1999 na hodnotu 5 naměřenou v letech 2006 a 2008). Český volič se tedy pohybuje ponejvíce ve středu levo-pravého kontinua a společně s Lyonsem a Linkem tak můžeme minimálně zpochybnit závěry o polarizaci společnosti, ke které mělo podle některých komentářů dojít před volbami v roce 2006 (srov. Lyons, Linek 2007: 186; zároveň ale upozorňujeme na to, že k polarizaci mohlo skutečně dojít v jiné dimenzi politiky, např. v rovině osobních sympatií ke stranám zejména ODS a ČSSD a jejím čelním představitelům). 142

152 Tabulka Sebezařazení voličů na levopravé škále: Datový soubor EVS 1991 EVS 1999 ČVS 2006 EVS 2008 N Průměrr 5,93 5,94 5,44 5,52 Medián Směrodatná odchylka 2,129 2,337 2,533 2,418 Zdroj: EVS , Česká volební studie Graf Sebezařazení voličů na levopravé škále: 2008 Zdroj: EVS Na dalších grafech ( ) již vidíme rozložení voličů jednotlivých stran. Na první pohled je patrné, že mezi umisťováním voličů stran v prostoru a jejich koncentrací jsou rozdíly, byť nejsou nijak velké. Z prezentovaných dat ovšem nelze vyvozovat žádné obecnější závěry, neboť počet případů (zejména) u menších stran je skutečně malý. Kvůli této skutečnosti nebudemee jednotlivé grafy nebudeme zvlášť a zejména v případě diskuse o malých stranách budeme hovořit v obecnější rovině. 143

153 Graf Rozptyl a distribuce voličů stran v politickém prostoru Zdroj: EVS Pří pohledu na grafy je patrný rozdíl ve tvaru a míře rozptylu mezi voliči větších a menších stran. Zatímco voliči KDU-ČSL, KSČM a SZ jsou umístěni do relativně malých ploch, voliči ODS a ČSSD de facto kopírují tvar a hustotu celého souboru. Distribuce a rozptyl v rámci skupiny voličů ČSSD skutečně pozoruhodně kopírují tvar rozložení pozic celého souboru i tvar rozložení voličů obecně. Až na výjimku posledního prstence můžeme konstatovat skutečně vysokou míru shody mezi celkem (voliči a občané obecně) a jednou ze skupin, která celek tvoří (voliči ČSSD). Voliči ODS také do značné míry kopírují rozptyl a tvar distribuce celého souboru (popř. voličů obecně), nicméně v jejich případě už je možné zachytit dvojí odlišnost (byť tato není nikterak výrazná). Skupina voličů hlásících se k ODS je oproti voličům ČSSD vychýlena na socioekonomické ose směrem doprava a na sociálně-liberální ose se směrem k liberálním hodnotám. Tuto skutečnost zachycují grafy 10.9 a

154 Poměrně široký rozptyl zastávaných pozic v případech obou stran tak svědčí poukazují na správnost výroků o catch-all charakteru hlavních českých politických stran (Kunštát 2007). Graf a Rozptyl a distribuce voličů ODS a ČSSD v porovnání s rozptylem a distribucí zkoumaného souboru a voličů obecně. Pozn.: Oranžová linka ohraničuje soubor voličů ČSSD, modrá linka ODS. Zdroj: EVS Rozdíly mezi soubory voličů ODS a ČSSD Soubory voličů ČSSD a ODS si jsou poměrně blízké. I přes malou vzdálenost mezi soubory je ale možné od sebe voliče ČSSD a ODS odlišit. Při pohledu na graf 10.9 konstatujeme, že voliče ČSSD můžeme označit za o něco konzervativnější než voliče ODS. Čím více napravo se voliči ODS umisťují na ekonomické ose, tím dochází ke zintenzivnění jejich liberálních postojů. K této intenzifikaci ale dochází až ve vrstvě grafu, která vymezuje 75 % všech voličů ODS. Pokud bychom pracovali pouze s 50 % voličů ODS a ČSSD, zjistíme, že zde není rozdíl mezi oběma soubory tak velký (data poukazují na větší rozptyl voličů ČSSD na této ose, nicméně rozdíl je zanedbatelný pohybuje se na úrovni 1-2 bodu). Minimální rozdíl nacházíme v šířce rozptylu voličů obou stran i na socioekonomické ose, byť tentokrát v opačném pořadí. Pokud bychom se soustředili pouze na 50 % voličů každé ze stran, nenašli bychom mezi oběma soubory téměř žádný rozdíl (obě skupiny se rozprostírají mezi osmi body škály). Rozšíříme-li ale naši pozornost na 145

155 75 % voličů, opět se objeví (byť) zanedbatelný rozdíl jednoho bodu. V tomto případě jsou ale rozprostřenější voliči ODS (12 bodů oproti 11 bodům naměřeným u voličů ČSSD). Přehlednou informaci o rozdílu v rozptylu voličů obou skupin a jejich překryvu přináší graf Graf Překryv voličů ČSSD a ODS Pozn.: Oranžová barva vymezuje rozptyl voličů ČSSD, modrá barva rozptyl voličů ODS. Zdroj: EVS K překryvu voličů na sledovaných osách ale nedochází pouze u ODS a ČSSD. Jak již bylo naznačeno výše a jak ostatně vyplývá z prezentovan ných grafů, soubory voličů všech stran, kterým je věnována pozornost, se více či méně překrývají. Překryv můžeme demonstrovat mimo jiné i lokací jader, která v sobě zahrnují 5 % voličů, kteří se hlásí k jednotlivým stranám. Ta jsou rozložena na poměrně malém koncentrovaném území (o šířce zhruba 7,5 bodu na socioekonomické ose), které můžeme označit jako kontinuum levého a pravého středu. V rámci této oblasti můžeme identifikovat dvě skupiny voličů. Nalevo stojí voliči KSČM, KDU-ČSL a ČSSD, napravo pak voliči SZ a ODS. Na ose sociálního liberalismu jsou jádra umístěna prakticky na otožné pozici, což opět potvrzuje již výše konstatovanou dominanci socioekonomické osy politickém konfliktu v České republice. Přehled o překryvu voličů jednotlivých skupin přináší grafy a Graf

156 je drátěným modelem grafu a uvádíme ho pro větší přehlednost. Nepřerušovaná linka označuje hranici 95 % voličů, kteří se hlásí ke konkrétní straně, přerušovaná čára značí hranici 50 % voličů. Barevné jádro v sobě obsahuje 5 % voličů jednotlivých stran. Graf a Rozptyl a distribuce voličů jednotlivých stran (překryv voličů a překryv voličů v drátěném modelu) Legenda: Červená barva označuje voliče KSČM, žlutá (nalevo) nebo fialová (napravo; k výměně barvy došlo ve snaze linky v drátěném modelu zviditelnit) voliče KDU-ČSL, oranžová voliče ČSSD, zelená volič SZ a konečně modrá voliče ODS. Zdroj: EVS Pro zajímavost nyní provedeme stejnou operaci, kterou jsme provedli při analýze prostorového umisťování jednotlivých stran prostor rozdělíme pomocí Voroného diagramů. Budeme tak opět hledat území, v jehož rámci budou vyznačeny všechny body, které budou nejblíže ideálním bodům. Tyto body v tomto případě představují mediánové hodnoty voličů jednotlivých stran na obou zkoumaných osách. Vymezené polygony tak značí území, kde jsou všechny body přitahovány k pozici mediánového voliče jednotlivých stran. Výsledek rozdělení prostoru zachycuje graf (připomínáme, že zvláště u malých stran je výsledek odvozen od skutečně velmi malého N a výsledky je tak třeba vnímat s touto skutečností). 147