Mendelova univerzita v Brně

Transkript

1 Mendelova univerzita v Brně Zahradnická fakulta v Lednici NOVINKY V SORTIMENTECH INTERIÉROVÝCH ROSTLIN A JEJICH POUŢITÍ V SOUDOBÉM INTERIÉRU Diplomová práce Vedoucí práce Ing. Jiří Martínek, Ph.D. Vypracovala Bc. Jana Matějková Lednice 2011

2 Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně Ústav biotechniky zeleně Zahradnická fakulta 2008/2009 ZADÁNÍ DIPLOMOVÉ PRÁCE Autorka práce: Studijní program: Obor: Bc. Jana Matějková Zahradní a krajinářská architektura Management zahradních a krajinářských úprav Název tématu: Novinky v sortimentech interiérových rostlin a jejich použití v soudobém interiéru Rozsah práce: 60 stran textu, obrazové a tabulkové přílohy dle dohody s vedoucím diplomové práce. Zásady pro vypracování: 1. Zpracujte literární rešerši na téma soudobé sortimenty interiérových rostlin a moderní technologie jejich pěstování v interiérech. 2. Zpracujte přehledy soudobých sortimentů interiérových rostlin. 3. Zpracujte odpovídající obrazovou dokumentaci k řešené problematice. 4. Vypracujte projektovou dokumentaci k realizaci vegetačních prvků ve vybraném veřejném interiéru, se zaměřením na rozpočet. Seznam odborné literatury: SEIGNOT, L. L. Interior planting : a guide to plantscapes in work and leisure places. Aldershot: Gower, s. ISBN SCRIVENS, S. a kol. Interior planting in large buildings : a handbook for architects, interior designers, and horticulturists. London: Architectural Press, s. ISBN COOPER, P. Interiorscapes : gardens within buildings. London: Mitchell Baezley, s. ISBN KUŤKOVÁ, T. Změny v sortimentu okrasných interiérových rostlin v ČR. Životné prostredie sv. 38, č. 1, s ISSN KUŤKOVÁ, T. Uplatnění rostlin v různých typech interiérů. Životné prostredie sv. 38, č. 1, s ISSN

3 Datum zadání diplomové práce: prosinec 2007 Termín odevzdání diplomové práce: květen 2009 Bc. Jana Matějková řešitelka diplomové práce Ing. Jiří Martínek, Ph.D. vedoucí diplomové práce doc. Ing. Milan Rajnoch, CSc. vedoucí ústavu doc. Ing. Petr Kučera, Ph.D. děkan ZF MZLU v Brně 3

4 PROHLÁŠENÍ Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci na téma Novinky v sortimentech interiérových rostlin a jejich pouţití v soudobém interiéru vypracovala samostatně a pouţila jen pramenů, které cituji a uvádím v přiloţeném seznamu literatury. Diplomová práce je školním dílem a můţe být pouţita ke komerčním účelům jen se souhlasem vedoucího diplomové práce a děkana ZF MZLU v Brně. V Lednici, dne. Podpis diplomanta 4

5 PODĚKOVÁNÍ Děkuji Ing. Jiřímu Martínkovi, Ph.D., vedoucímu práce, za jeho odborné vedení, rady a podnětné nápady, za jeho trpělivost a ochotu při konzultacích ke zpracování této práce. Také děkuji lidem, kteří mi poskytli potřebné podklady k vytvoření této práce a rodině za pomoc a podporu. 5

6 OBSAH 1. ÚVOD 7 2. CÍL PRÁCE 8 3. LITERÁRNÍ ČÁST Nároky rostlin na prostředí Podmínky v interiérech Světlo Teplota Vlhkost Voda a závlaha Negativní látky v interiérech Substrát Výživa Typy interiérů Interiéry dle intenzity ozelenění Interiéry dle režimu přístupnosti a převládající funkce Nemoci interiérových rostlin Nevhodný vodní režim Nevhodná vzdušná vlhkost Nesprávný poměr živin Nevhodné osvětlení Nevhodná teplota Chemické látky Soudobé technologie pěstování Pěstební systém se zemitými substráty Pěstební systém LECHUZA Pěstební systém SERAMIS Pěstební systém se substrátem ZEOSTRAT Hydroponický pěstební systém Historie hydroponického pěstování Hydroponické pěstování v současných bytových interiérech Ostatní pěstební systémy Zelená stěna GRÜNE WAND Zelená stěna MUR VÉGÉTAL Pěstování v klima vázách Péče o rostliny v interiérech Pravidelná údrţba interiérových rostlin Specifická údrţba interiérových rostlin dle ročních období Uplatnění rostlin v interiérech Vlastnosti rostlin pro dotváření interiéru Způsoby uplatnění rostlin Moderní sortimenty interiérových rostlin MATERIÁL A METODY Zpracování vývoje sortimentu Publikace pouţité k rozboru sortimentu Metoda zpracování vývoje sortimentu Modelový objekt 50 6

7 4.2.1 Charakteristika budovy Charakteristika interiéru Postup řešení návrhu ozelenění veřejného interiéru Zpracování rozpočtu na ozelenění interiéru VÝSLEDKY PRÁCE Vyhodnocení vývoje sortimentu Charakteristika řešeného interiéru Návrh ozelenění interiéru Rozpočet DISKUSE ZÁVĚR ABSTRAKT, RESUME SEZNAM POUŢITÉ LITERATURY SEZNAM ILUSTRACÍ A TABULEK GRAFICKÁ PŘÍLOHA 71 7

8 1. ÚVOD Pokojové rostliny vytvářejí v interiéru spojení s přírodou, protoţe jsou ţivé a rostou. To je dělá zajímavými. Všude vytvářejí oázy pohody, ať je to byt, chodba, kancelář, terasa nebo zimní zahrada. Přirozenými tvary, barvami a vůní zkrášlují prostor, ale umístěné bez výběru neharmonizují se svým okolím a působí neuspořádaně. Pro správné uplatnění rostlin v interiérech je nutná znalost jejich vlastností, nároků, vyuţití prostoru a znalost podmínek interiérů. Rostou vtěsnané do květináčů, truhlíků a nádob, daleko od svých přírodních stanovišť a přeţít mohou jen s naší pomocí. Pro zdárný růst rostlin po dlouhou dobu je proto musíme umístit na místo, které se podmínkami blíţí jejich původnímu prostředí. Nejdůleţitějšími faktory jsou světlo, teplota, obsah vody v substrátu a vlhkost vzduchu. Nikdy v historii neexistovala taková rozmanitost stylů interiérů jako dnes. A všechny, i ty nejmodernější, jsou ovlivněné minulostí. Ke kaţdému stylu je vhodná jiná rostlina, proto je zde také nutná znalost vlastností rostlin pro jejich soulad se zařízením interiéru. Výběr rostlin závisí i na osobním vkusu a praktických faktorech jako jsou denní a noční teploty, světelné poměry, průvan, přítomnost domácích zvířat, dětí a na prostoru samotném. Pěstování pokojových rostlin se rozvinulo ve střední a severní Evropě, kde získávaly stále větší oblibu. Příčinou byla dlouhá zima bez pestrých květů a zajímavé zeleně. Ale aţ po 2. světové válce se rostliny staly pevnou součástí moderního ztvárnění prostoru. Se změnami podmínek v interiérech, zapříčiněných výstavbou nových typů interiérů, se změnil i pouţívaný sortiment pokojových rostlin. Vytvářením nových pěstebních prostor, například epifytních skříní, akvárií, paludárií, a moderních způsobů pěstování byl rozšířen sortiment o druhy, které dříve nebylo moţné pěstovat klasickým způsobem v otevřeném prostoru bytu. Sortiment se neustále rozrůstá, na trhu jsou nabízeny nové a zajímavější odrůdy a kultivary. Někdo pouţívá pokojové rostliny pouze pro ozdobu jako sochy nebo obrazy, jiní s nimi zacházejí spíše jako s botanickými exempláři a odebírají vzorky přirozené flóry ze všech kontinentů. Chcete-li však, aby vám rostliny přinášely co největší potěšení, měli byste je oceňovat nejen jako dekorativní prvek, ale i jako ţivé organismy. 8

9 2. CÍL PRÁCE Hlavním cílem diplomové práce je zpracovat literární rešerši na téma soudobé sortimenty interiérových rostlin a moderní technologie jejich pěstování v současných interiérech. Předmětem práce je shrnout starší i novější informace, vyhledané v literárních pramenech. Na základě prostudovaných zdrojů zpracovat seznamy sortimentů, vyhodnotit, jak se postupně obohacovaly, prozkoumat změny ve vývoji interiérů a jejich podmínek a s tím související moţnost uplatnění interiérových rostlin, jejich uplatnění a péče o ně. Součástí práce je vypracování projektové dokumentace k realizaci vegetačních prvků ve vybraném veřejném interiéru s rozpočtem. Návrh bude zpracován na základě zjištěných vlastností rostlin a podmínek ve zvoleném interiéru. 9

10 3. LITERÁRNÍ ČÁST 3.1 Nároky rostlin na prostředí Aby rostliny dobře prosperovaly v daném interiéru, je potřeba zajištění podmínek, co nejvíce odpovídajících jejich přirozenému prostředí. Mezi základní ţivotní podmínky faktory jsou řazeny světlo, teplota, vlhkost prostředí a substrát. Dnes mohou být všechny důleţité faktory nahrazeny umělými zdroji (MACHOVEC, 1972). Nároky jedné rostliny se mění v závislosti na jejím stáří, vývojovém cyklu, velikosti listové plochy, stavu činnosti kořenů a adaptaci na nové podmínky (KUŤKOVÁ, 2006). Rostliny začaly být celoročně pěstovány v interiérových prostorech od poloviny 17. století na přelomu renesance a baroka, kdy byly stavěny rozsáhlejší zasklené plochy oranţérie, určené hlavně k pěstování rostlin pro produkci ovoce. Docházelo také k rozšiřování pěstování rostlin v interiérech. Před tímto obdobím byly v interiérech pouţívány jen řezané květiny. Ve druhé polovině 19. století vlivem rozvoje dopravy bylo subtropické ovoce dováţeno, proto se propagovalo pěstování okrasných rostlin a místo oranţérií byly budovány palmové skleníky pro vytváření sbírek okrasných rostlin. Člověk tráví většinu svého ţivota v interiérovém prostředí, proto v něm začal pěstovat rostliny od doby, kdy to bylo technicky moţné. Prostředí a pouţívaný sortiment rostlin je ovlivňováno způsobem výstavby a technickým vybavením interiérů (MACHOVEC, 2004) Podmínky v interiérech Od doby, kdy bylo člověkem postaveno obydlí aţ dodnes, se měnily podmínky v interiéru podle poţadavků lidí. Poţadavky obyvatel měst v průmyslových oblastech jsou odlišné od poţadavků obyvatel vesnic, horských chalup. Postupem času bylo vyvíjeno architektonické řešení a technická vybavenost obydlí. V důsledku těchto změn byl měněn i sortiment pěstovaných rostlin. Byty v domech, postavených v průběhu 19. století (KUŤKOVÁ, 2004) a v prvních desetiletích 20. století, byly příznačné špatnými světelnými podmínkami v důsledku malých oken, chladnějším prostředím, kolísáním teplot denních a nočních i v průběhu ročních období z důvodu lokálního vytápění (HIEKE, 2003). Lokálně byla vytápěna hlavně kuchyně a ostatní místnosti byly vytápěny otevíráním dveří do nich. Ve vytápěných místnostech bylo dosaţeno teploty okolo 10 C a v dalších místnostech se 10

11 teplota mohla pohybovat i kolem 0 C (KUŤKOVÁ, 2004). Takové podmínky byly téměř nevhodné pro dlouhodobé pěstování rostlin. Výhodou byly široké parapetní desky, dostatečný prostor pro umístění rostlin a vyšší relativní vlhkost vzduchu (HIEKE, 2003). Obytné místnosti byly řešeny neekonomicky především kvůli jejich velikosti. Dalším prostorem, kde mohly být rostliny umisťovány, byl meziokenní prostor dvojitých oken. Některé takové interiéry se zachovávají dodnes. Ve stejném období a stejnými podmínkami jsou příznačné staré venkovské obydlí a polnohospodářské usedlosti (KUŤKOVÁ, 2004). Podobnými podmínkami jsou vybaveny haly a verandy ve starších i nových bytech, zejména rodinných domech. Nejsou zpravidla vytápěny a světlo je v nich dostatečně zastoupeno, proto zde mohou být pouţity rostliny náročné na světlo (HIEKE, 2003). V druhé polovině 20. století začaly být budovány nebo modernizovány městské a venkovské obydlí, stavěné dodnes. Lokální vytápění bylo většinou nahrazeno etáţovým nebo plynovým topením a dvojitá okna jednoduchými. Tyto byty jsou charakterizovány jako dostatečně teplé s vyrovnanou teplotou, s dobrými světelnými podmínkami díky velkým oknům a příznivější vzdušnou vlhkostí neţ u panelových bytů. Vlivem zvýšení teploty v interiérech byl sortiment rozšířen o teplomilné pokojové rostliny (KUŤKOVÁ, 2004). V nových bytech panelových domů postavených v posledních letech je upřednostňována účelnost, funkčnost a ekonomičnost. Moderní byty jsou charakteristické nedostatečným prostorem pro umístění rostlin, dostatkem aţ nadbytkem světla, vyššími teplotami, které příliš nekolísají (HIEKE, 2003). Vyrovnané teploty a často příliš vysoké jsou způsobeny dálkovým nebo ústředním topením. Kvůli vysokým teplotám jsou okna často otvírána a zavírána a průvanem při větrání je způsobováno prochladnutí rostlin. Další nevýhodou pro rostliny jsou úzké parapetní desky, které jsou umístěny nad radiátorem se suchým a teplým vzduchem a velmi nízká vzdušná vlhkost. Zajímavě jsou řešeny interiéry, postavené v posledním desetiletí, v nichţ je počítáno s prostorem pro umístění rostlin a jiţ při výstavbě jsou pro rostliny budovány pěstební prostory, např. květinová okna, zapuštěné nebo vyvýšené záhony. Interiéry proto poskytují dobré podmínky pro pěstování širokého sortimentu rostlin (KUŤKOVÁ, 2004). 11

12 Světlo V období před první světovou válkou byly stavěny obytné domy s malými okny, coţ mělo za následek nedostatečné osvětlení interiéru. Některé domy se zachovávají do dnešních dob. Nejlepší světelné podmínky pro rostliny v takových domech jsou na širokých parapetních deskách a v meziokenních prostorech dvojitých oken, kde mohou být umisťovány rostliny náročné na světlo, a také v prostorech umístěných co nejblíţe k oknu. Mimo uvedené prostory je vhodné pouţívat druhy nenáročné na světlo. Špatnými světelnými podmínkami jsou charakteristické i interiéry starých venkovských obydlí, polnohospodářských usedlostí a haly některých domů, postavených v současné době, spojovací chodby a koridory ve školách a obchodních centrech, místnosti orientované k severu, nevytápěné sakrální objekty a společenské místnosti v malých městech a na vesnicích, hrady, zámky, kina, divadla (KUŤKOVÁ, 2006). Méně světla proniká do interiérů vlivem znečištění oken (HIEKE, 1987). Nové podmínky byly vytvářeny při výstavbě panelových domů (od r. 1948), které jsou typické nadměrným osvětlením v důsledku velkých oken. Tím byl rozšířen sortiment pěstovaných rostlin o druhy náročné na světlo. Nebyla budována dvojitá okna, byly zúţeny parapetní desky, čímţ ubyly pěstební prostory. Ale rostliny mohly být pouţívány i ve velké vzdálenosti od oken díky dostatečnému osvětlení celého prostoru panelových bytů. Dostatečně osvětleny jsou i zmodernizované byty, postavené před první světovou válkou, zmodernizované městské a venkovské obydlí, postavené v druhé polovině 20. století aţ po současnost, zasklené chodby, haly a verandy z období po první světové válce aţ po současnost. Nadměrným osvětlením vynikají interiéry situované na jih, jihozápad a celoplošně prosklené. Dobré světelné podmínky mají čekárny, odbavovací haly, některé pracovní interiéry, sportovní a rekreační interiéry, kuchyně, hygienické prostory. Kvůli nadměrnému osvětlení v prostorech s přímým slunečním zářením muselo být zavedeno stínění pomocí stínovek, rohoţí, ţaluzií nebo speciálních nátěrů skleněných ploch i pro rostliny náročné na světlo (KUŤKOVÁ, 2006). K stínování skleníků jsou nejvhodnější pohyblivé clony, protoţe díky nim mohou být dodrţeny nároky rostlin na osvětlení. Krycí materiály mají různě silný stínovací účinek (nejvhodnější je max. 50%) a měly by být dostatečně propustné pro vzduch (VÍT, 2001). HIEKE (1970) uvádí, ţe stínění by mělo být prováděno od jara do podzimu v poledních a odpoledních hodinách. V interiérech dobře osvětlených, bez přímého slunečního záření, můţe být pěstována většina rostlin bez úpravy světelných podmínek. 12

13 U nedostatečně osvětlených interiérů mohou být světelné podmínky zlepšeny umělým osvětlením - vysokotlakými sodíkovými a halogenidovými výbojkami, umístěnými cm nad rostlinami (KUŤKOVÁ, 2006). K velkoplošnému osvětlování jsou nejvíce pouţívány vysokotlaké sodíkové výbojky 400 W (VÍT, 2001). Pro přisvětlování jsou pouţívány ţárovky, kterými je ale přeměňována ¾ el. energie na tepelnou a při pouţívání ve větší míře jsou prostory přehřívány. Vhodnější je přisvětlování zářivkami, protoţe se spektrální sloţení světla přibliţuje přirozenému světlu, nedochází k tak velké přeměně na tepelnou energii a prostory nejsou přehřívány. V bytech jsou zářivkami osvětlovány tropické skříně, v nichţ je pro rostliny ţádoucí mírné zvýšení teploty vlivem osvětlení (MACHOVEC, 1972). Intenzita osvětlení je měřena luxmetrem v jednotkách lx (lux) nebo klx (kilolux) (VÍT, 2001). Rozdělení interiérů podle osvětlení dle KUŤKOVÉ (2004) : Nadměrně osvětlené interiéry Celoročně jsou dobře aţ nadměrně osvětleny, s jiţní, jihozápadní orientací či celoplošně prosklené. Prosklené plochy jsou výrazně přehřívány, proto by měly být větrány. V interiérech mohou být pěstovány Euphorbia trigona, Cactaceae a další. Světlé interiéry Nejsou vystaveny silnému, přímému záření a netrpí ani nedostatkem světla. Tyto podmínky jsou vyţadovány většinou rostlin. Tmavé interiéry Jsou nedostatečně osvětleny, často se světelností na hranici moţnosti pěstování. Nedostatek světla je tolerován například těmito rostlinami: Syngonium, Philodendron. Rozdělení pokojových rostlin podle nároků na intenzitu osvětlení dle HIEKE (1987) : Vyţadující světlá stanoviště (většina druhů okrasných květem) Snášející mírné zastínění (druhy okrasné hlavně listem) Vyţadující přímé oslunění (např. kaktusy, tučnolisté druhy) Vyţadující rozptýlené osvětlení (např. kapradiny) Rozdělení pokojových rostlin podle nároků na intenzitu osvětlení dle KUŤKOVÉ (2006) s uvedením postačujících hodnot osvětlení v bytových podmínkách: Světlomilné lx (např. Beaucarnea, Pachypodium) Částečně světlomilné lx (např. Aphelandra squarrosa, Vriesea) Polostínomilné lx (např. Aspidistra, Philodendron scandens) Stínomilné lx (např. Aglaonema) 13

14 Dalším kritériem, podle něhoţ jsou rostliny děleny, je délka osvětlení, která má vliv na asimilaci, vegetační procesy růst, kvetení a plození. Tento jev je označován jako fotoperiodická reakce (fotoperiodismus). Krátkodenními rostlinami jsou nasazovány květy v období krátkého dne, u dlouhodenních v období dlouhého dne a indiferentní na délku dne nereagují (KUŤKOVÁ, 2006). Rozdělení rostlin podle projevů fotoperiodismu dle MACHOVCE (1972), HIEKE (2003) a KUŤKOVÉ (2006) : Krátkodenní (např. Camelia, Kalanchoe blossfeldiana) Dlouhodenní (např. Aechmea fasciata, Bryophyllum) Indiferentní (neutrální) (např. Zantedeschia, Pelargonium) Teplota Interiéry domů, postavených před první světovou válkou, byly charakteristické nízkými teplotami s výrazným kolísáním mezi dnem a nocí i mezi ročními obdobími. Interiéry byly vytápěny lokálně, především kuchyně, do ostatních místností se dostávalo teplo otevíráním dveří. Byly charakterizovány průměrnou teplotou okolo 10 C, v některých místnostech klesala aţ k 0 C (KUŤKOVÁ, 2006). Nejhorší bylo vytápění ţeleznými kamny, s denními teplotami v místnosti15-20 C, které v noci klesaly ke 2-3 C. Pro vytápění byl pouţíván i petrolejový samovar, jímţ bylo topeno i přes noc v tuhých zimách (GOTTWALD, 1898). Lokální vytápění se v některých domech zachovává dodnes. Podobnými teplotními podmínkami se vyznačují i některé interiéry domů z poválečného aţ současného období, např. nevytápěné chodby, verandy, které mohou být pouţity pro přezimování nádobových rostlin (např. Lantana, Fuchsia), staré vesnické obydlí a polnohospodářské usedlosti, zimní zahrady, kostely, hrady a zámky. V interiérech s nízkými teplotami jsou pěstovány druhy vyţadující výrazné poklesy teplot v zimním období (např. Aucuba, Kalanchoe) a krátkodobě i druhy kvetoucí v chladném interiéru déle neţ v teplém (např. Cyclamen, Primula). V poválečném období byly stavěny interiéry s většinou temperovanými chodbami, halami a verandami, s teplotami C v zimním období. V nich mohly být pouţívány rostliny vyţadující pokles teplot. Takovými podmínkami jsou charakterizovány i temperované loţnice, zimní zahrady, společenské místnosti kulturních zařízení v obcích, obchodní pasáţe. Od druhé poloviny 20. století bylo lokální vytápění nahrazeno dálkovým a ústředním vytápěním. Interiéry se staly teplotně vyrovnanými nebo s kolísáním teplot o 14

15 2-3 C. Panelové byty jsou často přetápěny a proto často větrány, čímţ je způsobeno nachlazení rostlin. V současné době je tento převaţující typ interiéru charakterizován teplotami C v zimním období. K těmto interiérům jsou také řazeny čekárny, pracovní interiéry, restaurace, kuchyně, sportovní a rekreační interiéry. Tyto interiéry jsou vyuţívány k pěstování teplomilných druhů, nevyţadujících niţší teploty v zimním období (např. Monstera, Aechmea) (KUŤKOVÁ, 2006). Pro vytápění skleníků je pouţíván systém trubního teplovodního vytápění, teplovzdušného vytápění a kombinace obou systémů. Teplovodním vytápěním je zabráněno větším teplotním výkyvům (HIEKE, 1970). Záhony ve sklenících jsou vytápěny i elektricky sítěmi z drátěného pletiva, nebo elektrickými topnými kabely, kterými je ale prostor vyhříván nerovnoměrně. Elektrické vytápění je pouţíváno i u květinových oken. Pro regulaci přehřátého vzduchu ve sklenících je pouţíváno větrání hřebenové, boční a štítové, které je nejúčinnější. Jednotlivé oknové větráky vyţadovaly pracnou obsluhu, proto jsou v současné době pouţívány centrální větrací zařízení automaticky regulovatelné. Teplota ve sklenících je také regulována nuceným větráním pomocí automatických axiálních ventilátorů (HIEKE, 1970). V interiérech je teplota regulována i pohyblivými clonami a ostatními stínícími zařízeními (VÍT, 2001). Následující členění jasně dokumentuje vývoj interiérů směrem k teplejším. Rozdělení skleníků dle GOTTWALDA (1898) : Teplé Jsou charakterizovány teplotami nad 12 C Poloteplé 7 12 C Studené 2 7 C Rozdělení rostlin dle nároků na teplotu v zimním období dle KALANDRY (1907) : Teplé je jimi vyţadována teplota od 10 C (např. Palmae, Begonia) Poloteplé 7-10 C (např. Abutilon, Cyclamen) Studené 1-6 C (např. Azalea, Nerium) Rozdělení skleníků dle MACHOVCE (1972) : Tropické okolo 25 C, někdy i vyšší Teplé C Poloteplé okolo 12 C Studené 3 8 C Rozdělení interiérů podle teploty v zimním období dle MARTIŠOVÉ (1984) : Teplé C Mírně teplé C 15

16 Studené 5 15 C Rozdělení interiérů podle teploty v zimním období dle HIEKE (2003) : Teplé interiéry C (např. Columnea, Orchidaceae). Středně teplé interiéry 8 12 C (např. Abutilon, Cyperus). Chladné interiéry 3 7 C (např. Acacia, Camellia). Rozdělení rostlin podle původu podle jejich poţadavků na teplotu dle KUŤKOVÉ (2006) : Rostliny teplých interiérů s denními teplotami C a nočními C, zde jsou řazeny rostliny níţinného tropického deštného lesa (např. Begonia rex, Adianthum). Rostliny poloteplých interiérů s denními teplotami (12) C a nočními 8-14 C, rostliny horských, mlţných lesů a sezónního lesa (např. Clivia, Bougainvillea). Rostliny studených interiérů s denními teplotami 5-10 C, rostliny pouští a polopouští (např. Cactaceae), vavřínových lesů (např. Eucalyptus) a tvrdolistých lesů (např. Yucca). V bytovém prostředí jsou nejlépe uplatňovány rostliny poloteplých interiérů (skleníků), některé druhy studených interiérů a méně z teplých interiérů. Druhy tropických skleníků mohou být pěstovány pouze ve speciálních pěstebních zařízeních, umístěných v bytech (MACHOVEC, 1972) Vlhkost Interiéry z období před první světovou válkou byly charakteristické vyšší vlhkostí vzduchu neţ postavené po válce, protoţe bylo zavedeno ústřední topení, čímţ byla zvýšena teplota v interiérech a tak sníţena vlhkost. Většina současných interiérů je charakterizována nízkou vzdušnou vlhkostí okolo 40%, nejniţší vlhkostí jsou vyznačeny panelové byty. Nízká vlhkost je nejlépe tolerována xerofytními teplomilnými druhy (např. Aechmea, Euphorbia tirucalli). Vyšší vlhkostí jsou charakterizovány rodinné domy a zděné budovy s nejpříznivější vlhkostí v koupelnách a plovárnách, kde mohou být pouţity náročnější tropické rostliny (např. Maranthaceae, Cissus discolor). Nejpříznivější vlhkostní podmínky pro náročné tropické rostliny jsou zachovány v zimních zahradách a sklenících (KUŤKOVÁ, 2006), mimo tyto prostory je vysoká vlhkost udrţována v uzavřených květinových vitrínách nebo okenních 16

17 skleníčcích, kde mohou být pěstovány např. epifytické tilandsie (KŘÍSTEK, 1997). Většinou skleníkových rostlin je vyţadována % vlhkost vzduchu (VÍT, 2001). Jak uvádí GOTTWALD (1898), rostliny náročné na vlhkost byly postřikovány mosaznou ruční stříkačkou, která nebyla doporučována do bytových interiérů z důvodu neţádoucího ovlhčení nábytku. Proto byly doporučovány rosenky a mlhovky (viz obrazová tabule 1), u nich byl jemný proud vody náročně vyfukován pomocí plic, vhodnější byly rosenky s gumovým měchýřkem nebo novější, které rosily stlačením knoflíku nebo pomocí pumpičky. Mlhovky a rosenky byly nahrazeny plastovými tlakovými postřikovači s nastavitelným proudem vody (viz obrazová tabule 1), vycházejícím z trysky, od střiku po jemné mlţení, které je nejvhodnější pro rostliny (ROBIMAUS, 1994). Pro zvýšení vlhkosti byly na květinové stolky umisťovány nádoby s vodou (viz obrazová tabule 1), okolo níţ byly rozestavěny rostliny (MACHOVEC, 1972). Tento princip zaloţený na odpařování vody z nádob se zachovává dodnes. Místo nádob mohou být pouţívány zvlhčovače vzduchu na principu mlţičů nebo vodotrysků (KŘÍSTEK, 1997). Jsou vyuţívány i elektrické zvlhčovače vzduchu, umístěné v blízkosti rostlin (MACHOVEC, 1972). HIEKE (2003) doporučuje pro náročnější druhy, které nejsou pěstovány v uzavřených prostorech, umístění květináčů do plochých nádob, misek, které jsou neustále doplňovány vodou a vyplněny rašelinou, mechem nebo keramzitem. Nadbytečná vlhkost vzduchu je sniţována větráním a zvyšováním teploty (VÍT, 2001) Voda a závlaha V interiérech je často pouţívána studniční a vodovodní voda, která je pro mnohé rostliny nepřijatelná (MACHOVEC, 1972). Podle obsahu rozpustných solí je vyjadřována tvrdost vody (KUŤKOVÁ, 2006). Tvrdost je vyjadřována v německé stupnici tvrdosti (DH). 1 stupeň tvrdosti je vyjádřen obsahem10 mg CaO nebo 7,4 mg MgO v 1 litru vody. Voda je podle tvrdosti rozdělena na velmi měkkou, měkkou, středně tvrdou, tvrdou, velmi tvrdou a ultratvrdou. Tvrdá voda dobře snášena rostlinami, jejichţ původní stanoviště je bohaté na vápno, na rozdíl od rostlin epifytických a rostoucích v kyselých půdách. V interiérech je kvalita vody sniţována chlórem, přidávaným do vodovodní vody (MACHOVEC, 1972). 17

18 Rozdělení rostlin podle citlivosti na obsah rozpustných solí ve vodě dle KUŤKOVÉ (2006) : Velmi citlivé Jsou citlivé na mnoţství přibliţně 200 mg solí v 1 litru vody (např. mnoho kapradin, orchidejí). Citlivé Jsou citlivé na 400 mg solí v 1 l vody (např. Primula, Azalea). Středně citlivé 600 mg (např. Cyclamen, Poinsettia). Málo citlivé mg (např. Asparagus densiflorus, Chrysanthemum). Důleţitá je i teplota vody, která by se měla blíţit teplotě prostředí, vhodnější je teplota vody o 1-2 C vyšší neţ niţší. Často je v bytech pouţívána příliš studená voda, kterou je způsobeno neţádoucí prochladnutí substrátu (MACHOVEC, 1972). Nejdůleţitějším nástrojem pro zalévání je konev, GOTTWALDEM (1898) je doporučována konev s objemem 3-5 l s dlouhou rozkládací trubicí, kdy na pevnou část trubice o větším průměru je nasazena násadka s menším průměrem. Při přílišném proschnutí kořenového balu mohou být květináče ponořeny do vody, dokud z něj nepřestanou vystupovat vzduchové bubliny (VANĚK, 1935). Pro méně časté vysychání můţe být květináč zapuštěn do většího květináče s vlhkou rašelinou nebo mechem. Trvalá spodní závlaha můţe být zajištěna knotem ve výtokovém otvoru květináče, postaveného nad miskou s vodou, bal je zavlaţován nasakováním vody z misky a takto nedochází k převlhčení (HIEKE, 1970). Závlaha knotem je vhodným způsobem pro malé mnoţství rostlin, jinak je řazen k pracným způsobům (MACHOY, 1998). Závlaha rostlin je rozdělena na vrchní a spodní. Vrchní závlaha nesmí být pouţívána u rostlin citlivých na smáčení nadzemních částí. Pro vrchní závlahu je v interiérech pouţívána kapková závlaha a keramické zásobníky. Při kapkové závlaze nejsou zvlhčovány nadzemní části rostlin, voda je přiváděna jen na kapkovací místa přímo ke kořenům, je dodávána v malém mnoţství, čímţ je voda uspořena a je zmenšen výpar z půdy. Nevýhodou jsou vyšší pořizovací náklady a nároky na filtraci vody a údrţbu. V interiérech je pouţívána k zavlaţování rostlin ve velkých nádobách. Součástí trubek pro přívod vody jsou kapkovače, na které můţe být napojena jedna nebo více hadiček nebo mikrohadiček a kaţdá je potom zapíchnuta k jedné rostlině (VÍT, 2001). Pomocí příslušenství můţe být zavlaţovací systém přizpůsoben do kaţdé domácnosti. Typem kapkové závlahy v jednoduchém provedení je micro-drip (FOREJTOVÁ, 2008). Závlaha pomocí keramických zásobníků (viz obrazová tabule 2) je zajištěna na několik týdnů, ale nepraktická kvůli potřebě zásobníku do kaţdého květináče. Uzavřený 18

19 zásobník je zasunut do vrchní části substrátu a z něho je veden knot do nádoby s vodou. Voda vzlíná knotem do zásobníku, vztlakem je zvednuto víčko zásobníku a voda vytéká do substrátu. Pokud je v zásobníku málo vody, tlak poklesne a zásobník nasává vodu (MACHOY, 1998). Pro spodní závlahu je pouţívána závlaha zavlaţovacími truhlíky, zavlaţovací textilie a hydroponie. U plastových zavlaţovacích truhlíků (viz obrazová tabule 2) je závlaha zajištěna na několik dní podle stanoviště a nároků květin. Ze zavlaţovací misky voda vzlíná k balům rostlin knoty, provlečenými otvory ve dně truhlíku. Truhlík není postaven přímo v misce s vodou, proto není substrát přemokřován. Pomocí knotů je voda s hnojivem dodávána rostlinám rovnoměrně. Jsou vyráběny i závěsné truhlíky a plastové květináče. Plastový květináč můţe být umístěn v keramickém obalu, který je vyuţíván jako zásobník vody. Voda je nalévána do otvoru v keramickém obalu, odkud je knoty přiváděna do plastového květináče s rostlinou (ZAHRADNICTVÍ LEBIŠ, ). Pouţitím zavlaţovací textilie AquaSorb (viz obrazová tabule 2) je rostlinám rovnoměrně poskytována voda. Netkaná textilie je typická kapilární vzlínavostí, vysokou jímavostí, pojmutím velkého mnoţství vody a ekologickou nezávadností. Nádoby s rostlinami jsou postaveny na textilii, jejíţ část je ponořena do jakékoliv zásobárny vody, z níţ je textilií voda nasávána a automaticky dodávána rostlinám (FIBERTEX, 2009). Další zavlaţovací textilií je Plantex Hydromax, je jí absorbováno aţ 3,5 litrů vody na m 2. Vlhkost je transportována z nádoby aţ do výše 7 cm nad hladinu vody, coţ je pro menší květináče uváděno jako dostačující (FOREJTOVÁ, 2008) Negativní látky v interiérech V bytových interiérech jsou často obsaţeny škodlivé látky nepříznivě ovlivňující vývoj některých rostlin a způsobující zdravotní problémy člověka. Některými rostlinami jsou škodlivé látky ze vzduchu pohlcovány, jejich prostřednictvím je eliminován jejich obsah a zlepšována kvalita ovzduší. Škodlivé látky jsou lépe ze vzduchu pohlcovány mohutnějšími rostlinami v menším mnoţství neţ větším mnoţstvím méně vzrůstných druhů. Chemické látky jako jsou formaldehyd, benzen nebo trichlóretylén mohou být vylučovány z textilií, podlah, nátěrů a plastových materiálů. Tyto látky jsou filtrovány pomocí listů, kořenů a půdních bakterií, obsaţených v klasických substrátech, proto 19

20 jsou rostlinami v hydroponii škodlivé látky eliminovány minimálně. Formaldehyd, obsaţený v izolačních pěnách a lisovaném dřevě, je pohlcován rostlinami, jako jsou Azalea, Dieffenbachia, Chlorophytum, Philodendron, Sansevieria a další. Benzen, obsaţený v nátěrech, plastech a některých čisticích prostředcích, a trichlóretylén z nátěrových hmot je pohlcován např. těmito druhy: Hedera, Dracaena a Spatiphyllum. Negativně působí cigaretový kouř např. na druh Radermachera sinica, naopak v zakouřeném prostředí můţe být umístěn břečťan. Rostlinami je nejvíce v bytech ovlivňována vlhkost, kdy je přibliţně 90% vody vypařeno z listů. Nejvíce vody je vypařováno rostlinami s velkými listy. Vlhkostí je příznivě působeno na zdraví rostlin i člověka. Zelení je odbouráván stres, únava a díky ní je zvýšena produktivita práce. V kaţdém interiéru jsou obsaţeny prachové částice, které jsou rostliny schopny eliminovat aţ o 20%. Nejvíce je prach eliminován druhy s malými listy. Pro lepší prospívání rostlin je potřeba, aby z nich byl prach odstraňován (KOŠŤÁL, 2004) Substrát Jednotlivé druhy rostlin mají rozdílné nároky na strukturu zeminy, její sloţení a reakci půdního roztoku (ph). Pro dobrý růst musí být vybrán pro kaţdou rostlinu vhodný substrát, blíţící se svými vlastnostmi poţadavkům rostlin v jejich původním prostředí. K pěstování rostlin jsou pouţívány uměle připravené nebo míchané přirozené zeminy. Většinou pokojových rostlin je upřednostňována mírně kyselá půdní reakce a většina je pěstována ve směsi základních zemin, které jsou děleny na minerální a humusové, kaţdá má své chemické a fyzikální vlastnosti, sloţení, strukturu a podle něj i ph (HIEKE, 1987). Blíţe jsou jednotlivé druhy substrátů a zemin popsány v kapitole 3.2 Moderní technologie pěstování Výživa rostlin Pro zabezpečení optimálního růstu musí být pravidelně dodávány ţiviny hlavně v období plné vegetace, protoţe ţiviny, obsaţené v zemině, jsou po 3-4 měsících po přesazení do nového substrátu vyčerpány. Na jaře a v létě je hnojivo dodáváno pravidelně podle stupně prokořenění a zdravotního stavu. Přihnojování není prováděno v období vegetačního klidu. Ţiviny musí být dodávány v potřebných dávkách a koncentracích podle poţadavků rostlin. Pro rostliny je vhodnější, kdyţ jsou ţiviny 20

21 dodávány častěji a ve slabých dávkách neţ méně často v silných dávkách. Silnými koncentracemi a častým hnojením by nebylo dosaţeno lepšího růstu, ale poškození a úhynu rostlin. Z důvodu potřeby většího mnoţství ţivin pro vývoj jsou pouţívána plná hnojiva nejlépe ve formě roztoků (MARTIŠOVÁ, 1984). Do zeminy jsou přidávána minerální plná hnojiva podle nároků rostlin. V minerálních plných hnojivech jsou obsaţeny všechny pro rostliny důleţité prvky v optimálním zastoupení (MACHOVEC, 1972). Dle MARTIŠOVÉ (1984) jsou pro pokojové rostliny doporučována minerální plná hnojiva Cererit, Hortus, Floran práškový a tekutý, Herbasyn II a III, OBM, pro hydroponii Herbapon a Hydroponix. Organická hnojiva, kdysi doporučovaná, jsou méně vhodná kvůli zápachu a špatné dostupnosti ve městech. V organických hnojivech nejsou ţiviny optimálně zastoupeny a správná koncentrace je obtíţně určována. Z organických hnojiv je do interiérů doporučován sušený kravinec a rohové piliny, z nichţ jsou ţiviny uvolňovány pozvolna (MACHOVEC, 1972) Typy interiérů Interiéry jsou rozděleny podle různých kritérií a podle zjištěných podmínek v jednotlivých interiérech musí být prováděn výběr rostlin, který můţe být měněn v závislosti na měnících se podmínkách v jednotlivých typech interiérů a podle vývojových fází rostlin (HIEKE, 2003) Interiéry dle intenzity ozelenění Do kaţdého typu interiéru je doporučováno umístění určitého mnoţství rostlin, kterými jsou zastávány určité funkce. Dle uplatnění rostlin v interiéru rozeznáváme (ZABLOUDILOVÁ, 2004): Prostory vytvořené přímo pro vegetaci - Rostliny mají rozhodující vliv na klima, vzhled a dekoraci interiéru. Jsou zde zařazeny skleníky. Prostory částečně vytvořené pro vegetaci - Rostlinami je částečně ovlivňováno klima, vzhled a dekorace interiéru, např. zimní zahrady. Prostory s trvale umístěnými rostlinnými prvky jako součást zařízení a dekorace - Výběr rostlin závisí na poměrech v interiéru. Podmínky mohou být místy zlepšeny osvětlením a závlahou. 21

22 Prostory s mobilními rostlinnými prvky - Rostliny jsou vybírány podle poměrů v interiéru a velikosti nádob. Rostlinám musí být na příslušném stanovišti vytvořeny dostatečné podmínky k růstu Interiéry dle režimu přístupnosti a převládající funkce Interiéry rozdělila KUŤKOVÁ (2004) na dvě hlavní skupiny veřejné a soukromé, které dále rozdělila na dílčí skupiny. Kaţdý interiér je charakteristický určitými podmínkami, z nichţ vyplývají moţnosti pouţití rostlin. Veřejné interiéry Společenská funkce Jsou to teplé interiéry, většinou hůře osvětlené. Restaurace jsou navíc zahlceny prachem, výpary, kouřem a nedostatečným prostorem. Doporučovány jsou tolerantní druhy (zelenolisté fíkusy, Monstera deliciosa), větší soliterní rostliny nebo sesazované nádoby, které mohou být dočasně doplněny kvetoucími rostlinami. Shromaţďovací funkce V prostorech dochází k častému pohybu velkého mnoţství lidí, průvanu, zakouření a mechanickému poškozování. Jsou to teplé, prostorné interiéry s nízkou vlhkostí, pouţitelné pro tolerantní rostliny. Pracovní interiéry U výrobních prostor a závodů jsou nevhodné podmínky pro pěstování rostlin, u ostatních mohou být zajištěny vhodné podmínky podle vztahu člověka k rostlinám, ale rostliny by neměly překáţet ve výkonu práce. Ve školách rostliny mohou plnit vzdělávací funkci a jedovaté a jinak nebezpečné druhy musí být pouţívány mimo dosah malých dětí. Historické interiéry Jsou typické sezónním provozem, nízkými teplotami v zimním období, nedostatkem světla, vyšší vzdušnou vlhkostí a dostatečným prostorem. Rostliny i nádoby by měly být pouţívány podle historického období, z kterého interiér pochází. Jsou doporučovány soliterní rostliny, sesazované ţardiniéry, historické květinové stolky a květinové skříně. Vhodné jsou druhy chladnomilné, tolerantní k nedostatku světla (Aspidistra, Euonymus japonicus) a krátkodobě kvetoucí druhy (Fuchsia x hybrida). Sportovní, rekreační a relaxační funkce Prostory jsou teplé, světlé, s nízkou vlhkostí. Vysoká vlhkost je udrţována v plaveckých areálech. V některých objektech jsou vybudovány zapuštěné, vyvýšené záhony nebo závěsné konstrukce. Mohou být pouţity velké soliterní rostliny, sesazované nádoby a truhlíky. 22

23 Multifunkční interiéry Jsou charakteristické většinou dobrými podmínkami pro pěstování, prostory pro pěstování rostlin jsou často vymezeny ve formě zapuštěných, vyvýšených záhonů, květinových oken nebo okrajů vodních ploch. Jsou pouţívány i velké alejové stromy. Pro dlouhodobé pouţití jsou vyuţívány odolné druhy (Schefflera, Ficus microcarpa), krátkodobě mohou být pouţity atraktivní a méně odolné rostliny (Alocasia). Soukromé interiéry Vstupní a komunikační prostory Jsou málo prostorné, většinou chladné s různými světelnými podmínkami. Rostliny mohou být poškozovány průvanem, proto jsou doporučovány odolnější druhy ze subtropických oblastí (Nerium). Pracovní prostory Jsou příznačné příznivou vlhkostí a teplotou, většinou dostatečným osvětlením, nedostatečným prostorem, kuchyně výpary a pracovny cigaretovým dýmem. Rostliny mohou být pěstovány na parapetních deskách, v závěsných nádobách, košících, vertikálních konstrukcích a policích. Mohou být pouţity různé formy zeleně v závislosti na velikosti prostoru, v dětských pokojích by neměly být pouţívány jedovaté a jinak nebezpečné druhy. Společenské prostory Jsou v nich převáţně dobré podmínky a dostatečný prostor pro umístění větších soliterních rostlin, sesazovaných nádob, květinových oken a skříní, epifytních úpravy a terárií. Odpočinkové prostory Je v nich tráveno málo času, proto jsou málo prostorné. Z hygienických důvodů zde nejsou doporučovány velké květinové sestavy, silně aromatické a alergenní rostliny. Hygienické prostory Ve starších bytech jsou typické nedostatkem světla i prostoru, ale současné interiéry jsou dobře osvětleny s dostatečným prostorem. V koupelnách mohou být pouţity i náročnější tropické rostliny (Maranthaceae, Cissus discolor) vzhledem k vyšší vzdušné vlhkosti Nemoci interiérových rostlin Pokojové rostliny mohou být napadány škůdci, houbovými, virovými a bakteriálními chorobami a navíc poruchami, způsobenými nevhodnými pěstitelskými podmínkami (HIEKE, 1987). 23

24 Nevhodný vodní režim Nedostatečnou i nadbytečnou zálivkou je způsobeno vadnutí, ţloutnutí a opad listů (HIEKE, 1987). Poruchy jsou způsobeny i nepravidelnou zálivkou, z dalších projevů je to zasychání nadzemních částí, opad pupenů, květů, shazování výhonků a u některých rostlin hnědnutí konečků listů. Přebytkem vody je zapříčiněno nedostatečné provzdušňování půdy, čímţ je omezeno dýchání kořenů a jejich hnití (MACHOVEC, 1972), je podporován prodluţovací růst a křehnutí květních stonků. Negativně působí i krátkodobý nedostatek vody, při něm jsou poškozovány hlavně citlivé a mladé rostliny, které jsou náchylnější na rozdíl od starších rostlin. Dlouhodobým nedostatkem vody je zpomalen růst, stonky jsou hůře rozvětvovány a květy zmenšovány (VÍT, 2001) Nevhodná vzdušná vlhkost Nedostatečná vlhkost je charakterizována zasycháním listů od krajů, ţloutnutím a opadem. Především u vlhkomilných druhů je suchým vzduchem způsobeno přemnoţení škůdců (MACHOVEC, 1972). Nízkou vlhkostí je přispíváno ke zpomalení růstu, zkracování stonků, zasychání poupat a zmenšování květů. Při silném záření a zároveň nedostatečné vlhkosti je zvyšováno riziko popálení rostlin. Při náhlém sníţení vlhkosti větráním mohou být mladé listy poškozeny zaschnutím (VÍT, 2001). Vysokou vlhkostí vzduchu je sniţována aţ zastavována transpirace a tím i růst, pevnost rostlinných pletiv a způsobeno přehřívání listů. Dlouhodobým působením vysoké vlhkosti jsou prodluţovány stonky, jsou zeslabeny, je způsobeno odumírání růstových vrcholů a opadávání listů. Nadměrnou vlhkostí je zapříčiněna korkovitost listů a stonků některých rostlin (Clivia, Orchideaceae, Cactaceae), ţlutá skvrnitost (Palmae, Dracaena), rozšiřování houbových chorob a listových háďátek. Skvrnitost, mramorování nebo hnědnutí listů mohou být způsobeny při ozáření rostlin sluncem za současného postříkání studenou vodou (MACHOVEC, 1972) Nesprávný poměr živin Při nesprávném poměru ţivin můţe být vyvolána chloróza a zakrslý růst vlivem nevyhovující půdní reakce. Nadbytkem vápníku je blokován příjem ţeleza a jiných prvků kořeny (HIEKE, 1987). Poškození nedostatkem ţivin je rozlišováno na starších nebo mladších listech barevnými změnami. V první skupině jsou zahrnuty změny na starších listech. Ty se 24

25 projevují na celých rostlinách či listech bez lokálního ohraničení při nedostatku dusíku jsou listy světle zelené, spodní ţluté, později hnědoţluté aţ načervenalé. Nedostatek fosforu je projeven na listech temně aţ modravě zelenou barvou, matností, koţovitostí, často červenými aţ fialovými okraji. K dalším poruchám na starších listech jsou řazeny barevné změny s lokalizací, kdy je nedostatek draslíku projeven chlorózou, okraje listů jsou stáčeny dolů a někdy kadeřavějí, čepel mezi ţilnatinou je vyklenuta nahoru. Při nedostatku hořčíku jsou pozorovány světle zelené listy s mozaikově chlorotickými skvrnami, později našedlými a odumírajícími. Druhá skupina poruch je pozorována na mladých listech se zdravými vrcholovými pupeny - při nedostatku ţeleza je na listech projevena chloróza s pozdějším zeţloutnutím nervatury, květy jsou zmenšeny a blednou. Nedostatek manganu je signalizován chlorotickými skvrnami bez změn nervatury. Chybějící mědí jsou zesvětlovány okraje listů se zasychajícími špičkami od okrajů. Změny na mladých listech s odumírajícími vrcholovými pupeny při nedostatku vápníku se projevují světlými aţ bělavě zelenými listy a špičkami výhonů, od špičky a okrajů praskající čepelí. Při nedostatku bóru se listy zesvětlují od řapíku, čepel se stáčí, zakrňuje, hnědne a černá (HIEKE, 2003) Nevhodné osvětlení Nedostatek světla je veden k etiolizaci rostlin světlomilných, rostliny polostínomilné a stínomilné jsou při nadbytku světla poškozovány ţloutenkou (HIEKE, 1987). Při nedostatku světla se zpomaluje aţ zastavuje fotosyntéza, coţ vede k nedostatečnému růstu. Stonek je hůře rozvětvován, rostlinná pletiva jsou vodnatá a řídká, stonky jsou zeslabeny. Rostliny nedostatečně osvětlené jsou charakterizovány zvýšenou citlivostí a snadnějším napadáním chorobami. Květy jsou zakládány opoţděně, v menším mnoţství, odumírají (VÍT, 2001), internodia jsou prodluţována a u listů je zaznamenán zaostalý růst. Nadbytkem světla je způsobeno červenavé zabarvení (Cactaceae, Begonia), hnědnutí a shazování listů (Aspidistra) a hnědě ohraničené skvrny na listech (Cissus) (MACHOVEC, 1972). Nadbytek světla je veden ke zpomalenému růstu, blednutí barev květů a popálení rostlin především při nedostatku vlhkosti. Silným zářením jsou také poškozovány rostliny, pěstované při slabém osvětlení (VÍT, 2001). 25

26 Nevhodná teplota U většiny pokojových rostlin je pozorována citlivost na pokles teplot pod minimum, coţ se projevuje měknutím pletiv a opadem listů (HIEKE, 1987). Nízké půdní teploty zpomalují aţ zastavují příjem vody a ţivin kořeny a naopak podporují šíření škodlivých půdních hub. Teplomilné rostliny při nízké půdní teplotě shazují listy. K nejcitlivější fázi kvetení na nízké teploty patří zakládání květů (VÍT, 2001). Nedostatek tepla zpomaluje růst a vývoj rostlin a zvyšuje náchylnost pletiv na napadení houbovými chorobami. Na nízké teploty jsou nejcitlivější klíčící a mladé rostliny, listy a květy. Při náhlém poklesu teplot dochází ke shazování a špatnému nasazování květů. Projevy nízkých teplot jsou rozdílné podle jednotlivých druhů, například ţloutnutí listů (Pelargonium), červenání rostlin (Begonia, Fuchsia), chloróza a skvrnitost listů (Primula). Poškození je způsobeno i vysokými teplotami, coţ se projevuje spálou kůrových vrstev, opadem listů a odumíráním klíčících rostlin (MACHOVEC, 1972). Přehřátý vzduch nepříznivě působí na vývin květů, dochází k jejich pozdnímu zakládání, deformacím, u některých druhů se zmenšují nebo se sniţuje jejich plnost (VÍT, 2001) Chemické látky Rostliny mohou být poškozeny pouţitím nevhodného přípravku na ochranu rostlin, nevhodné koncentrace, při aplikaci přípravku za nevhodných vlhkostních a tepelných podmínek (HIEKE, 1987). Rostliny jsou poškozovány dýmem s obsahem sloučenin síry, chemickými sloučeninami, uvolňovanými z nátěrů dřeva. Jsou známy reakce rostlin při akutním poškození chemikáliemi, které je vedeno k odumírání nebo reakce na chemikálie ve stopovém mnoţství zakrslým růstem (MACHOVEC, 1972). 3.2 Soudobé technologie pěstování Rostliny v obytných prostorech jsou pěstovány v zemitých a minerálních substrátech (viz obrazová tabule 15). Existuje několik pěstebních systémů. Klasický pěstební systém je nejstarší a zahrnuje pěstování rostlin s balem v zeminách a směsích zemin. Později se vyvinuly moderní způsoby pěstování. Pěstební systém LECHUZA zahrnuje pěstování rostlin s balem v minerálních i zemitých substrátech v nádobách se zavlaţovacím setem, kde je substrát oddělen od zásobníku s vodou. Podobnými systémy jsou SERAMIS a pěstební systém se substrátem ZEOSTRAT, liší se pouţitým minerálním substrátem a zavlaţovacím setem. Nejmodernějším způsobem je 26

27 hydroponie s pouţitím minerálního substrátu a rostlin bez balu. Pěstování v klima vázách (skleněných nádobách), je pouţito u rostlin bez balu, nezahrnuje zavlaţovací set ani substrát. Pro interiéry s nedostatečným prostorem jsou pouţitelné vertikální hydroponické systémy zelené stěny, s pouţitím rostlin s balem i bez balu, se substrátem i bez něj a s automatickým zavlaţovacím systémem. I přes mnoho výhod moderních technologií pěstování v minerálních substrátech je klasický pěstební systém nejpouţívanějším způsobem Pěstební systém se zemitými substráty Jedná se o klasické pěstování v zeminách a směsích zemin, v nichţ jsou pěstovány rostliny s baly. Zemité substráty jsou pouţívány i v moderních pěstebních systémech. V současných interiérech je to stále nejčastěji pouţívaný pěstební systém. Pro vylepšení vlastností a podle poţadavků rostlin jsou k zeminám přidávány přísady, jako je písek, perlit, borová kůra, piliny, rašeliník, kořeny kapradin a další. Substráty se odlišují vlastnostmi, např. půdní reakcí (ph). Rozdělením substrátů podle reakce a rostlin podle nároků na půdní reakci se zabýval kromě jiných autorů HIEKE (1987, 2003). Také rozdělením substrátů se zabývalo několik autorů, z nichţ někteří jsou uvedeni níţe. BEDRNA (1989) rozdělil substráty na přirozené, kde zařadil základní zahradnické zeminy (ornice, pařeništní zemina, listovka, rašelina, jehličnatka), a umělé. Umělé substráty dále rozdělil na zemité (směsi zemin), sypké průmyslové (pěnoplast, perlit, katex, anex, keramzit), organické (mech, rašelina, sláma, piliny, dřevo), kapalné (hydroponický roztok, voda v akváriu) a rosolovité (agar, ţelatina). KUŤKOVÁ (2006) provedla dělení substrátů na tradiční (zahradní zemina, drnovka, lesní zemina, pařeništní zemina, listovka a další) a průmyslově vyráběné, které dále rozdělila na mnoţitelské a pěstební, standardní (jílovitorašelinový, rašelinový, kůrorašelinový a substrát s výrazným podílem pěnových hmot-hygromull, STYROMULL, pěnový polystyren). HIEKE (2003) rozčlenil zemité substráty do tří skupin: minerální zeminy (kompostové zeminy, ornice, drnovka), humusové zeminy ţivné (pařeništní zemina, hnojovatka) a humusové zeminy nakypřující (listovka, jehličnatka, vřesovka, rašelina, mórovka). Dělení standardních (univerzálních) substrátů provedl SOUKUP (1979) a HIEKE (1970, 2003). Jedná se o substráty John Innes-Compost, Fruhstorferova jednotná zemina (jílovitorašelinný substrát), rašelinový substrát 27

28 (pěstební substrát A, B a C), kůrorašelinový substrát a speciální substráty. Rozdělení průmyslově vyrobených substrátů provedl HIEKE (1970), DIENTSBIER (1988) a ŠIMEK (2005) na pěnový substrát., přírodní organické, přírodní anorganické a chemicky vyrobené příměsi. Průmyslové substráty jsou pouţívány jako příměsi do zemin nebo samostatně jako pěstební substrát. Jsou zlepšujícími materiály, jejichţ správným pouţitím mohou být zlepšeny vlastnosti substrátů (ŠIMEK, 2005) např. provzdušnění, nasáklivost pro vodu, nakypřenost, propustnost pro vodu, poutání ţivin (HIEKE, 1970, DIENTSBIER, 1987, ŠIMEK, 2005) Pěstební systém LECHUZA Systémem je spojeno pěstování rostlin v zemitých a minerálních substrátech. Květináče LECHUZA zahrnují samozavlaţovací systém (viz obrazová tabule 4), který je dodáván jako tzv. irrigo set. Rostlina je zasazena v květináči se zemitým substrátem, pod nímţ je navrstven minerální substrát LECHUZA-PON (WINTERNET, ), jako pěstební médium mohou být pouţity i další minerální substráty (SERAMIS nebo ZEOSTRAT ) (A). Část se substrátem je oddělena přepáţkou od zásobníku s vodou. Kořeny ve spodní části květináče prorostou přes přepáţku a po prorostení jsou ponořeny ve vodě. Stav vody v zásobníku je signalizován plovákovým vodoznakem. Po zakořenění se minimalizuje četnost zálivky, rostlina se sama zásobuje vodou ze zásobníku pomocí knotů, jimiţ je nasávána voda ke kořenům. Do zásobníku je voda doplňována podle indikace vodoznaku. Do vody mohou být přidávána hnojiva v různých formách (WINTERNET, ). Přibliţně prvních 12 týdnů musí být prováděna vrchní závlaha, aby voda protékala celou vrstvou substrátu, pro dobré prokořenění rostlin substrátem (A) Pěstební systém SERAMIS Tento systém byl na náš trh uveden v roce Jedná se o pěstování rostlin v kombinaci minerálního a organického substrátu v poměru 2:1, proto systém není řazen k čistě hydroponickým (viz obrazová tabule 5). Jsou jím vytvořeny ideální podmínky pro růst rostlin a zjednodušena péče o ně (BITTNEROVÁ, 2007). Potřeba doplnění vody nebo ţivného roztoku je signalizována vlhkoznakem, zapíchnutým v kořenovém balu (MATOUŠ HYDROPONIE, ). Vlhkoznak je tvořen nasákavou textilií, která musí být vyměněna po několika letech kvůli zanášení, potřeba výměny je prováděna v závislosti na tvrdosti vody a obsahu různých látek. Ukazatel vlhkosti 28