UNIVERZITA KARLOVA FAKULTA SOCIÁLNÍCH VĚD. Institut sociologických studií Katedra veřejné a sociální politiky. Diplomová práce

Transkript

1 UNIVERZITA KARLOVA FAKULTA SOCIÁLNÍCH VĚD Institut sociologických studií Katedra veřejné a sociální politiky Diplomová práce 2017 Bc. Veronika Wolfová

2 UNIVERZITA KARLOVA FAKULTA SOCIÁLNÍCH VĚD Institut sociologických studií Katedra veřejné a sociální politiky Bc. Veronika Wolfová Homoparentalita v České republice optikou teoretického přístupu sociální konstrukce cílových populací Diplomová práce Praha 2017

3 Autor práce: Bc. Veronika Wolfová Vedoucí práce: PhDr. Vilém Novotný, Ph.D. Rok obhajoby: 2017

4 Bibliografický záznam WOLFOVÁ, Veronika. Homoparentalita v České republice optikou teoretického přístupu sociální konstrukce cílových populací. Praha, stran. Diplomová práce (Mgr.) Univerzita Karlova, Fakulta sociálních věd, Institut sociologických studií, Katedra veřejné a sociální politiky. Vedoucí diplomové práce PhDr. Vilém Novotný, Ph.D. Abstrakt Za využití teoretického přístupu SKCP se práce snaží analyzovat problematiku homoparentálního osvojování v České republice, respektive porozumět procesu tvorby politiky homoparentálního osvojování v celé komplexnosti. Snaží se odpovědět na otázku, proč má rodiná politika v osvojování dětí homosexuály, respektive registrovanými partnery, negativní charakter v tom smyslu, že je zcela otevřeně znevýhodňuje a iracionálně vylučuje z možnosti osvojit/přiosvojit dítě a vytvořit tak plnohodnotnou rodinu. Proto se prostřednictvím teoretického konceptu primárně zaměřuje na identifikování a vysvětlení podoby sociální konstrukce homosexuálních jedinců a párů prostřednictvím argumentačních strategií aktérů obsažených v politickém diskurzu, kdy se klíčoví aktéři snaží o zachování statusu quo, případně o změnu současného policy designu tak, aby byla odstraněna diskriminační povaha homoparentální politiky a odstraněno nerovné postavení dětí a rodičů ve stejnopohlavních rodinách. Abstract The thesis is trying to analyse the problems of homoparental adoption in Czech Republic or more precisely to understand the process of formation of homoparental adoption politics in its complexity using a theoretical approach (social construction of target populations). It s trying to answer the question, why the politics of homoparental adoption has such a negative characteristics to the effect that people of the same sex trying to perform an adoption, are frankly disadvantaged and irrationally excluded from a possibility to adopt a child and build a fully-fledged family. That s why it s primarily focused (through theoretical concept) on identification and explanation of the forming of social constructions of homosexual individuals and couples through argumentation strategies of the participants included in a political discourse, when the key participants are trying to keep the status quo, or else to change the present policy design to remove discriminational character of homoparental politics and unequal status of children and parents in same-sex families.

5 Klíčová slova homosexualita, homoparentalita, adopce, registrované partnerství, novela zákona o registrovaném partnerství, sociální konstrukce Keywords homosexuality, same-sex parenting, foster care, registered parnetship, amendment to the registered partnership act, social construction Rozsah práce: znaků včetně mezer

6 Prohlášení 1. Prohlašuji, že jsem předkládanou práci zpracoval/a samostatně a použil/a jen uvedené prameny a literaturu. 2. Prohlašuji, že práce nebyla využita k získání jiného titulu. 3. Souhlasím s tím, aby práce byla zpřístupněna pro studijní a výzkumné účely. V Praze dne Bc. Veronika Wolfová

7 Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala PhDr. Vilému Novotnému, Ph.D. za jeho vstřícné jednání a odborné vedení. Velmi ráda bych také poděkovala celé své rodině za trpělivost a podporu v době mého studia.

8 Institut sociologických studií Teze diplomové práce Jméno studenta/studentky: Veronika Wolfová Název v jazyce práce: Homoparentalita v České republice optikou teoretického přístupu sociální konstrukce cílových populací Název v anglickém jazyce: Same-sex parenting in the Czech republic: an application of a theoretical approach social constructions of target populations Klíčová slova: homosexualita, homoparentalita, náhradní rodinná péče, sociální konstrukce Klíčová slova anglicky: homosexuality, same-sex parenting, foster care, social construction Akademický rok vypsání: 2016 Jazyk práce: Český Typ práce: Diplomová práce Ústav: Katedra veřejné a sociální politiky Vedoucí / školitel: PhDr. Vilém Novotný, Ph.D. Obor práce: Veřejná a sociální politika Teze diplomové práce (výzkumný projekt): A. vymezení výzkumného problému Až po deseti letech od přijetí zákona o registrovaném partnerství (2006) můžeme v České republice sledovat zintenzivnění diskusí o institutu manželství mezi homosexuálními páry, adopcích homosexuály a homoparentálních rodinách obecně. Pomalu se tak začíná prolomovat jedno z velkých tabu české společnosti. Ministr Jiří Dienstbier již v roce 2014 vytyčil zmíněné adopce homosexuálními páry jako jednu ze svých priorit ve funkci ministra pro lidská práva, a v roce 2016 spolu s ministrem spravedlnosti Robertem Pelikánem předložil vládní návrh novely zákona o registrovaném partnerství, která má umožnit, aby partner mohl adoptovat nedospělé potomky svého druha a stát se tak plnohodnotným rodičem se všemi právy a povinnostmi vůči dítěti (právo dítě zastupovat, mít vyživovací povinnost) Návrh zákona by tak měl řešit situaci zhruba tisíce dětí a jejich rodičů, kdy jim současný stav přináší řadu problémů v každodenním životě, ale také třeba při rozpadu partnerství nebo úmrtí jednoho z biologických rodičů. Dalším problémem ohledně rodinného práva pro homosexuály v České republice je diskriminační znění zákona o registrovaném partnerství, kdy je registrovanému homosexuálovi zakázáno osvojit dítě. Paradoxní v této situaci je fakt, že neregistrovanému homosexuálnímu jedinci je umožněno osvojit dítě a to i z ústavní péče. To, že je vstupem do registrovaného partnerství odepřena možnost na jakoukoli formu náhradní rodinné péče, označila ombudsmanka Anna Šabatová za protiústavní a v přímém rozporu s Listinou základních práv a svobod. V rámci tohoto podnětu začal Ústavní soud projednávat návrh na zrušení diskriminačního paragrafu, který osvojení registrovaným zakazuje. Pokud by tak soud došel k závěru, že je v rozporu s Ústavou z důvodu porušení rovnosti a lidské důstojnosti, bude paragraf zrušen. Jednalo by se tak o průlomové rozhodnutí, které by v českém právním řádu odstranilo dosavadní nerovnosti mezi duhovými a běžnými rodinami.

9 Hlavním problémem, kterým bych se v této práci chtěla zabývat, je rodinná politika ve vztahu k homosexuálním párům, jejímž důsledkem je nerovnoprávné postavení dětí a rodičů žijících v homosexuálních rodinách, kdy jsou rodičům a dětem upírána práva, ale i povinnosti, která jsou pro heterosexuální páry zcela běžná a kdy dochází k diskriminaci homosexuálních párů v oblasti náhradní rodinné péče pouze na základě jejich odlišné sexuální orientace. Předmětem mé diplomové práce budou tedy práva homosexuálních jedinců a párů a proces tvorby politiky homoparentálního osvojování v České republice optikou teoretického přístupu sociální konstrukce cílových populací, kdy se aktéři podporující výše uvedenou novelu zákona o registrovaném partnerství, pokouší o změnu policy designu, tak aby byla odstraněna diskriminační povaha současného stavu na poli homoparentální politiky, která ze skrytě ideologických důvodů odpírá homosexuálním párům jejich základní práva, kdy tento návrh do značné míry odráží výraznou změnu sociální konstrukce homosexuálních párů. B. Cíle diplomové práce Za využití teoretických poznatků přístupu sociální konstrukce cílových populací je hlavním cílem práce porozumět situaci v oblasti práv homosexuálních párů a možnostem homoparentalního osvojování. Za tímto účelem identifikuje sociální konstrukce homosexuálních párů obsažené v politickém diskurzu a následně identifikujeme argumentační strategie klíčových aktérů dané politiky, které používají při vyjednávání hranic sociálních konstrukcí s cílem prosadit navrhovanou politiku, respektive legislativu ve snaze zachovat současný diskriminační stav či rozšířit práva homosexuálních párů v oblasti náhradní rodinné péče. Práce se tak snaží zjistit, jakou roli tyto strategie a konstrukce hrají v procesu tvorby homoparentální politiky, jaký mají vliv na její udržování či změnu. Hlavní cíl je rozdělen do dílčích operativních cílů: Popsat vývoj a současnou podobu české legislativy týkající se homosexuálních párů a homoparentálního osvojování Analyzovat postoj české veřejnosti k homoparentálním rodinám a dalším alternativním rodinným formám Analyzovat postoj české veřejnosti k adopcím dětí homosexuálními páry Identifikovat stěžejní argumentační strategie obhájců a odpůrců uplatňované při procesu tvorby politiky homoparentálního osvojování Zjistit jakou roli hrají sociální konstrukce v procesu tvorby politiky ve vztahu k právům homosexuálních párů a homoparentálnímu osvojování v České republice C. Výzkumné otázky Jaká je současná legislativa ve vztahu k právům homosexuálních párů a homoparentálního osvojování v České republice? Jaký postoj v současné době zaujímá česká veřejnost k homoparentálním rodinám a dalším alternativním rodinným formám? Jaký postoj zaujímá česká veřejnost k adopcím dětí homosexuálními páry? Jaké jsou hlavní argumentační strategie podporovatelů homoparentální politiky? Jakým způsobem jsou konstruovány cílové populace navrhovateli homoparentální politiky? Jaké jsou hlavní argumentační strategie odpůrců homoparentální politiky? Jakým způsobem jsou konstruovány cílové populace odpůrci homoparentální politiky? Jakou roli hrají sociální konstrukce cílové populace sdílené většinovou společností v procesu tvorby homoparentální politiky?

10 D. Teoretická východiska Teorie sociální konstrukce cílových populací Teorie Anne Schneider a Helen Ingram, vysvětluje primárně to, jak ovlivňuje sociální konstrukce cílové skupiny politiku (policy design), která je vůči této skupině uplatňována. Od sociální konstrukce a politické moci se odvíjí také používané politické nástroje, pravidla a zdůvodnění politik ve vztahu k jednotlivým populacím. Cílovým skupinám tak plynou buď výhody (benefits) či tresty (burdens). Prostřednictvím veřejné politiky (policy designu) je tak cílovým skupinám a celé společnosti zasílána zpráva (message), které chování je správné, které špatné a kteří občané si podporu zasluhují a kteří ne. Politiku, která přerozděluje výhody pouze pozitivně konstruovaným skupinám a naopak zátěže těm s horší sociální konstrukcí, označujeme za degenerativní, taková politika má zpětně negativní vliv na rovnost ve společnosti, sociální spravedlnost a v neposlední řadě i podmínky demokracie. Design politiky má také následný vliv na jednání cílových populací, především jejich identitu a občanskou participaci (feed forward). Veřejná politika však zároveň poskytuje prostor pro změnu sociálních konstrukcí, přičemž základním předpokladem změny konstrukce a tedy i postavení a přístupu k moci je změna uvažování o cílové populaci způsobená posunem v myšlení, změně stěžejních hodnot a chápání světa, v ideální případě podpořená argumentací politických elit. Stěžejní roli tedy hrají obhájci (advocates) a odpůrci (opponents) a jejich argumentační strategie, které soupeří s jinými strategiemi při vyjednávání hranic sociálních konstrukcí. V souladu s přístupem SKCP tedy předpokládáme, že pokud se homosexuálové jakožto cílová skupina konstruuje pozitivněji, pak se i politické nástroje vůči ní stávají pozitivnější a mění se i pohled většinové populace na danou skupinu (Schneider, Ingram 1993, Schneider, Ingram, 1997, Schneider, Ingram, 2005, Schneider, Ingram, deleon, 2007, 2014, Schneider, Ingram, Sidney, 2009).. Kontextuální rámec V rámci zasazení práce do širšího kontextu se zaměřím také na vymezení tradiční rodiny, alternativních forem rodiny, zmapovány budou také dosavadní výzkumy vlivu na výchovu dětí homosexuálním párem a nejčastěji uváděné argumenty hovořící ve prospěch/ neprospěch svěření dítěte do péče stejnopohlavním párům. Popsána bude také legislativní úprava týkající se homosexuality a homoparentality v České republice, její vývoj a aktuální situace - zákon o registrovaném partnerství, práva homosexuálních jedinců a párů a dosavadní návrhy novel zákona prosazující adopci biologického dítěte partnera, ale i snaha přijmout opatření, která by v budoucnu umožnila osvojení dítěte cizího. E. Výzkumný plán Teoretická východiska a cíle této práce do velké míry ovlivňují i metody výzkumu, které jsou v této práci využity. Výzkumným designem analytické části práce je případová studie, konkrétněji jednopřípadová studie. Jako jednu ze stěžejních metod, ze které budu vycházet, je studium dokumentů sekundární analýza dat, především se bude jednat o různé zákony, koncepce, opatření a jiné legislativní dokumenty, ale i odborné publikace, články, provedené výzkumy veřejného mínění a další relevantní dokumenty. Tyto metody budou využity zejména v teoretické části práce, jejímž cílem je získání vhledu do výzkumného tématu. Předmětem výzkumu jsou zde práva homosexuálních párů a možnosti homoparentálního osvojování, respektive jejich sociální konstrukce a strategie vyjednávání hranic těchto konstrukcí.

11 Cílem výzkumné části práce je tudíž identifikovat sociálním konstrukce a strategie vyjednávání hranic těchto konstrukcí, používané jednotlivými aktéry v politickém diskurzu a vysvětlit, jakým způsobem tyto konstrukce ovlivňují konkrétní politiku ve vztahu k právům homosexuálních párů a homoparentálnímu osvojování. Jako prostředek k identifikaci způsobu, jakým jsou homosexuální páry jako cílová skupina veřejné politiky konstruováni, se mi jeví vhodná kvalitativní metoda diskurzivní analýzy, kde by jako zdroj dat pro studium sociálních konstrukcí sloužila oficiální rétorika politických stran, politiků, odborníků, neziskových organizací a dalších klíčových aktérů, kteří danou politiku přímo či nepřímo ovlivňují, nebo jsou touto politikou zasaženi. K pochopení sociální konstrukce homosexuálních jedinců a párů a jejich dopadů na tvorbu legislativy by mi rovněž mohly pomoci záznamy z projednávání souvisejících zákonů a mediální výstupy zabývající se tímto tématem. Pro saturaci vzorku by mohlo být využito vyhledávače v repozitáři na webových stránkách Poslanecké sněmovny, rétorika může být zároveň sledována v tištěných a jiných médiích, zejména v tiskových zprávách, rozhovorech s klíčovými aktéry, politických prohlášeních a jiných materiálech dostupných na internetových stránkách. Hlavním záměrem by bylo sledování tzv. story lines a interpretování, mýtů, rutinních způsobů vyjadřování, připisování významů a vytváření konstrukcí s cílem prosazování určité politiky vůči homosexuálním párům. F. Seznam odborné literatury a zdrojů empirických dat BERGER, Peter, L.; LUCKMANN, Thomas. Sociální konstrukce reality: Pojednání o sociologii vědění.brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, s. ISBN BOS, Henry M. W.; BALEN, Frank van; BOOM, Dymphna C. van den. Experience of parenthood, couple relationship, social support and child-rearing goals in planned lesbian mother families. Journal of Child Psychology and Psychiatry. 2004, roč. 45, č.4, s CRAWFORD, Jill M. Co-parent adoptions by same-sex couples: From loophole to law. Families in Society. 1999, roč. 80, č. 3, s INGRAM, Helen; SCHNEIDER, Anne, L.; DELEON, Peter. Social Construction and Policy Design. In SABATIER, Paul, A. Theories of the Policy Process, Boulder: Westview Press, s ISBN JANOŠOVÁ, Pavlína. Homosexualita v názorech současné společnosti. 1. vyd. Praha:Karolinum, 2000, 218 s. ISBN KURDEK, Lawrence A. Are Gay and Lesbian Cohabiting Couples Really Different from Heterosexual Married Couples? Journal of Marriage and Family. 2004, roč. 66, č.4, s MAREŠ, Petr.; POTOČNÝ, Tomáš. Modernizace a česká rodina. Brno: Barrister & Principal, ISBN MATĚJČEK, Zdeněk. Náhradní rodinná péče: Průvodce pro odborníky, osvojitele a pěstouny. Praha: Portál, s. ISBN

12 NEDBÁLKOVÁ, Kateřina. Alternativní rodinné modely aneb Rodiny lesbických matek a gay otců.(kateřina Lišková, Jana Tesařová, ed.). In Ženská práva jsou lidská práva. Sborník přednášek ze semináře. 1. vyd. Brno: NESEHNUTÍ Brno, s , 8 s. ISBN POLÁŠKOVÁ, Eva. Plánovaná lesbická rodina: Klíčové aspekty přechodu k rodičovství. 1. vydání. Brno: Masarykova univerzita, ISBN RABUŠIC, Ladislav. Kde ty všechny děti jsou?: Porodnost v sociologické perspektivě. 1. vyd. Praha: SLON, s. ISBN SCHNEIDER, Anne L., INGRAM, Helen. Policy design for democracy. Lawrence: University Press Of Kansas, s. ISBN SCHNEIDER, Anne, L; INGRAM, Helen. Deserving and Entitled: Social Construction and Public Policy. Albany: State University of New York Press, s. ISBN SCHNEIDER, Anne L., SIDNEY, Mara. What Is Next for Policy Design and Social Construction Theory?.The Policy Studies Journal. 2009, Vol. 37(No. 1). SOKOLOVÁ, Věra. A co děti?... Gay a lesbické rodičovství: homofobie a genderové stereotypy v české společnosti. In VALDROVÁ, Jana. Abc feminismu. Brno: Nesehnutí, 2004, s ISBN ŠUBRT, Jiří. Veřejné mínění z pohledu teorie a výzkumné praxe. (Několik poznámek). In KUNŠTÁT, Daniel (ed.). České veřejné mínění: výzkum a teoretické souvislosti. Vydání první. Praha: Sociologický ústav AV ČR, 2006, s ISBN ŠTĚPÁNKOVÁ, Martina.; ČIŽINSKÝ, Pavel. Registrované partnerství pro začínající. Gay a lesbická liga ve spol. s Poradnou pro občanství, občanská a lidská práva. Brno: STUD Brno, s. ISBN TUČEK, Milan Vybrané charakteristiky současné české rodiny a jejich vývoj v posledním desetiletí. Pp in Hana Maříková (ed.)., Proměny současné české rodiny. Praha: Sociologické nakladatelství. VESELÝ, Arnošt. Veřejněpolitický a klasický" Sociálněvědní výzkum: podobnosti a odlišnosti. In:NEKOLA, Martin; GEISSLER, Hana; MOURALOVÁ, Magdalena. Současné metodologické otázky veřejné politiky. Praha: Karolinum, s ISBN Zákon č 115/2006 Sb., o registrovaném partnerství.

13 G. Předběžná náplň práce v anglickém jazyce The main issue I will talk about is going to be parental politics in the relationship with same-sex couples, which makes the kids and parents in same-sex families unequal to heterosexuals. The rights but also the duties, which are normally common are taken away from the same-sex families. Result of these actions is discrimination in the field of foster care based just on the different sexual orientation. The main subject of my dissertation is going to be rights of homosexual singles and couples and the process of creating the politics of same-sex parental adoption in Czech Republic. This problem is explored on the basis of theoretical approach called social constructions of target populations With an application of theoretical knowledge of the social constructions of target populations approach, this diploma thesis tries to understand a situation on the rights of same-sex couples and the possibilities of adoption of children by same-sex couples. For this purpose, it identifies social constructions of same-sex couples in a politics discourse and identifies argumentation strategies used by key actors, when they negotiate borders of those social constructions, in order to enforce their policy designs. This diploma thesis finds out, which role those strategies play in a process of making same-sex parenting policy and what influence they have on its maintaining or change. H. Podpisy studenta a vedoucího práce

14 1. Úvod Cíle a metody výzkumu Výzkumné cíle a výzkumné otázky Metodologie Zdroje, metody sběru a analýzy a dat Teoretická východiska Teorie sociální konstrukce cílových populací Podstata přístupu SKCP pro danou problematiku Typologie cílových skupin Sociální konstrukce, politické nástroje a odůvodnění politik Policy design a jeho vliv na cílové skupiny Potenciál změny sociální konstrukce Homosexuálové jako občané druhé kategorie, zasazení problematiky do společensko-historického kontextu Homoparentální osvojování: prostor pro zkoumání přístupu SKCP Policy design ve vztahu k homoparentálnímu osvojování v České republice partnerství nepřátelské rodičovství Společné osvojení ( joint adoption ) Individuální osvojení ( single adoption ) Přiosvojení ( second parent adoption ) My versus oni : homosexuálové jako devianti versus heterosexuálové jako zvýhodnění a rozdílné návrhy politik (policy designu) Potenciál změny sociální konstrukce homosexuálů Snahy o změnu policy designu homoparentálního osvojování Přiosvojení ( second parent adoptin ) Individuální osvojení ( single adoption ) Sociální konstrukce a argumentační strategie obhájců a odpůrců, používané při vyjednávání hranic sociálních konstrukcí Sociální konstrukce a argumentační strategie odpůrců používané s cílem zachovat současný policy design Strategie rozmělnování hodnot tradiční rodiny Strategie homosexualitou proti přírodě Strategie práva rodičů nad zájmy dětí Strategie homosexualita rodičů jako stigma pro dítě Strategie homosexualita rodičů jako hrozba pro dítě Strategie přirozené komplementarity Strategie nadbytečnost právní úpravy... 75

15 Strategie salámová metoda Sociální konstrukce a argumentační strategie obhájců používané za účelem prosadit změnu policy designu Strategie rozmanitost rodiny Strategie kvality rodiče nad orientací Strategie odkazování na odborné výzkumy Strategie nejlepší zájem dítěte Strategie stejná práva Strategie veřejné mínění Strategie malá změna Strategie přirozený vývoj společnosti Závěry Použitá literatura Přílohy Příloha č. 1: Příklady zdrojů dat využitých v analytické části Příloha č. 2 : Ukázka zakódovaného dokumentu Resumé Summary

16 1. Úvod Postoj společnosti k homosexualitě prošel ve svém vývoji mnoha změnami, zatímco před sto lety byla odlišná sexuální orientace striktně odmítána a různými způsoby perzekuována, druhá polovina 20. století přinesla výrazný posun od odsuzování homosexuality jako zavrženíhodné formy lidského chování k jejímu akceptování jako rovnocenné formy sexuální orientace a přirozené součásti moderní společnosti. V evropských státech byla homosexualita následně dekriminalizována a později začaly být také právně uznávány rozličné formy soužití osob stejného pohlaví. Nicméně ani právní ukotvení nepřineslo homosexuálům, respektive registrovaným partnerům stejně výhodné postavení, jaké je přiznáno heterosexuálům, respektive manželskému páru, trhliny jsou zejména v oblastech rodinného práva. Také v České republice v průběhu posledních deseti let, v souvislosti s procesem přijetí zákona o registrovaném partnerství (2006), došlo ve veřejně politickém prostoru k velkému posunu a debaty o homosexualitě jako nemoci, případně zvrácenosti se změnily v odborně laděné diskuse, které jsou založené na podstatě lidské rovnoprávnosti (Sokolová, 2004). Poněkud odlišná situace je však ve vztahu ke gay a lesbickému rodičovství. Sokolová uvádí, že zatímco si společnost pomalu zvyká na fakt, že rodina nemá vždy jen tradiční ráz a nesestává pouze z matky, otce a biologických dětí a poměrně ochotně akceptuje také existenci rodin samoživitelů/samoživitelek či rodiny rozvedené, existují však jisté hranice, které zůstavají v naší společnosti vymezeny zcela zřetelně - otázka rodičovství byla a je v našem prostředí vyznačena jakýmsi imperativem heterosexuality, pokud se tak objevilo v diskurzu o homosexualitě téma stejnopohlavního rodičovství, debata nabrala ostré emocionální obrátky (Sokolová, 2004, s. 81). Určitá nepropojenost registrovaného partnerství a rodičovství je patrná i ve veřejné podpoře práva na uzavření registrovaného partnerství a práva osvojit dítě, jejichž rozdíl se pohyboval v řádu desítek procent. Například z průzkumu Centra pro výzkum veřejného mínění v květnu 2012 vyplynulo, že zatímco například právo na uzavření registrovaného partnerství uznávají tři čtvrtiny obyvatel a sňatek osob stejného pohlaví podporovalo 51 % populace, tak podpora adopcí dětí pro gaye a lesby byla pouhých 37 % (zatímco proti bylo celých 55 %) (CVVM, 2012). 1

17 Dá se tak říci, že otázka homosexuální rodiny je jakýmsi lakmusovým papírkem tolerance společnosti, její schopnosti dobrat se podstaty vlastních předsudků a stereotypů a reagovat na ně (Sokolová, 2004, s. 81). Až po celých deseti letech od přijetí zákona o registrovaném partnerství (2006) můžeme v českém veřejně politickém prostoru sledovat značné zintenzivnění diskusí o adopcích dětí homosexuály a homoparentálních rodinách obecně. 1 V souvislosti se zvyšující se akceptací odlišné sexuální orientace, sílí přirozeně také touha po právní rovnosti a uznání stejnopohlavního rodičovství přicházející ze strany gay lesbické komunity (Nedbálková, Polášková, 2004). A tak hlavní zásluhu na tom, že se otázka homoparentálních rodin dostává do povědomí veřejnosti mají především neformální sdružení (PROUD Platforma pro rovnost, uznání a diverzitu z.s. a občanské sdružení Stejná rodina), která se nejen skrze média snaží seznamovat širokou veřejnost s problémy, které rodičovství gayů a leseb přináší. Pomalu se tak začíná prolamovat jedno z nejvíce ožehavých a tabuizovaných témat české společnosti a veřejná politika je tak nucena na tuto situaci začít pomalu reagovat. Jak jsme již zmínili, nejpalčivější je situace ohledně rodinného práva, omezení jsou zejména v rámci institutu osvojení. Na počátku vzniku této práce byl klíčovým ustanovením 13 odst. 2 zákona o registrovaném partnerství Trvající partnerství brání tomu, aby se některý z partnerů stal osvojitelem dítěte. V České republice tak měl možnost individuálně osvojit dítě každý muž či žena, bez ohledu na sexuální orientaci, nicméně vstupem do registrovaného partnerství tuto možnost ze zákona ztrácel (Wintr, 2009). Explicitní zákaz osvojení pro registrované partnery tak lze považovat za diskriminační, neboť gayové a lesby mohli dle zákona individuálně osvojit dítě, pokud žili s partnerem nebo partnerkou v neformálním svazku, pokud však uzavřeli registrované partnerství, byli z možnosti individuálního osvojení ze zákona vyloučeni (PROUD, 2013). Také společnou adopci dítěte připouští občanský zákoník pouze manželi, heterosexuály, tedy dvěma osobami odlišného pohlaví ( 800 odst. 1 a 2 OZ). A stejná situace pro registrované partnery nastává i v případě adopce biologického dítěte partnera/partnerky, legislativa České republiky umožňuje pouze adopci dítěte manžela či manželky ( 833 odst. 2 OZ). 1 Procházka (2014) pojem homoparentalita chápe jako ekvivalent k pojmu stejnopohlavní nebo gay lesbická rodina, odkazuje tedy na rodinu s rodiči stejného pohlaví 2

18 Problém, který v tomto případě nastává, je že dítě žijící ve stejnopohlavní rodině, které se do tohoto vztahu narodilo nebo vzniklo v předešlém heterosexuálním vztahu jednoho z partnerů, má ve stejnopohlavní rodině z hlediska práva jen jednoho rodiče. Což vede k mnoha problémům v běžném životě duhových rodin, sociální rodič nemá právo dítě zastupovat, rozhodovat o zdravotní péči, vzdělávání či jednání jménem dítěte. Problémy ale vyvstávají především v kritických situacích jako je smrt biologického rodiče, díte tak může být svěřeno do péče jiné osoby, aniž by měl sociální rodič jakoukoliv pravomoc se o dítě postarat. Problémy však nastávají i v případě smrti sociálního rodiče, dítě tak nemá automaticky právo na dědictví ani na sirotčí důchod po zesnulém sociálním rodiči (Polášková, 2009, s ). Dochází zde tedy k zásadnímu rozporu mezi skutečným stavem a legislativním postojem ke gay lesbické komunitě, který náš právní řád a také společnost oficiálně zastává, což je jak uvádí Sokolová (2004, s. 85) pro děti, které v homoparentálních rodinách vyrůstají (a samozřejmě nejen pro ně), velmi nebezpečné. Vzniká tak svět dvojí reality, v němž jsou homosexuálně orientovaní lidé na jedné straně údajně plnohodnotní lidé se stejnými právy a povinnostmi jako heterosexuálové a na druhou stranu je česká právní úprava zcela otevřeně znevýhodňuje a iracionálně vylučuje z možnosti osvojit/přiosvojit dítě a vytvořit tak plnohodnotnou, právně uznanou a státem chráněnou rodinu. Na nerovné postavení rodičů a dětí ve stejnopohlavních rodinách reagovala skupina poslanců napříč politickým spektrem již v roce 2013 a následně v roce 2014 a ve snaze o zlepšení situace homoparentálních rodin předložila ve spolupráci s platformou PROUD poslanecké sněmovně novelu zákona o registrovaném partnerství, která by umožnila registrovaným partnerům přiosvojit biologické dítě svého partnera, tzv. second parent adoption. Návrh zákona by tak měl právně upravit a vyřešit situaci zhruba tisíce dětí a jejich rodičů, kdy jim současný stav přináší řadu problémů v každodenním životě, ale také při rozpadu partnerství případně úmrtí jednoho z rodičů. Ve stejné době také ministr Jiří Dienstbier vytyčil zmíněná rodičovská práva homosexuálů jako jednu ze svých hlavních priorit ve funkci ministra pro lidská práva (Český rozhlas, 2014). A v důsledku toho, že se novelu více než rok a půl Poslaneckou sněmovnou Parlamentu České republiky nepodařilo úspěšně projednat, spolu s ministrem spravedlnosti Robertem Pelikánem předložil v roce 2016 téměř tototožný vládní návrh novely zákona o registrovaném partnerství, která má taktéž umožnit registrovaným partnerům osvojit biologické potomky svého partnera a stát se tak plnohodnotným rodičem se všemi právy a povinnostmi. 3

19 Fakt, že zákon o registrovaném partnerství přímo vylučuje možnost na jakoukoliv formu osvojení dítěte, označila také veřejná ochránkyně práv Anna Šabatová za diskriminační, protiústavní a v přímém rozporu s Listinou základních práv a svobod. 2 V rámci tohoto podnětu začal Ústavní soud projednávat návrh na zrušení diskriminačního paragrafu ( 13 odst. 2 ZRP), který osvojení registrovaným zakazuje. Výzkumným problémem diplomové práce je tedy nastavení politiky homoparentálního osvojování, kdy dochází k diskriminaci homosexuálů, respektive registrovaných partnerů, pouze na základě jejich odlišné sexuální orientace, potažmo na základě uzavření registrovaného partnerství. A které způsobuje nerovné postavení dětí a rodičů žijících ve stejnopohlavních rodinách, kdy jsou rodičům a dětem upírána práva, ale i povinnosti, která jsou pro heterosexuální páry zcela běžná. Na počátku považujeme za důležité zmínit, že práce bude vycházet z teoretického rámce sociální konstrukce cílových populací, proto v práci pomineme hlubší zkoumání rodičovských schopností homosexuálů, v kontextu našeho tématu a teoretického přístupu se naopak zaměřujeme na nalezení hlavní příčiny problému diskriminace a nerovného postavení homosexuálů primárně v jejich sociální konstrukci a konstrukci sociální reality. Tato práce vychází z předpokladu, že v České republice existuje určitá nejednotnost názorů k reformě politiky homoparentálního osvojování, která má svůj původ v historickém vývoji naší společnosti, v kulturně zakořeněných stereotypních způsobech myšlení a předsudcích sdílených majoritní společností a aktéry veřejné politiky, které zachází někdy i tak daleko, že hovoří o úpadku či zásadní změně celospolečenských hodnot (Sloboda, 2016). Záměrem této diplomové práce je analyzovat problematiku osvojování dětí homosexuály, respektive porozumět procesu tvorby politiky homoparentálního osvojování v České republice jako celku. Snažíme se tedy porozumět tomu, proč veřejná politika nezachází se všemi společenskými skupinami stejným způsobem, proč je neefektivní a příspívá k šíření negativních stereotypů a předsudků o homosexuálech, což negativně ovlivňuje sociální spravedlnost, ale i podmínky demokracie (Ingram,Schneider, deleon 2007, s ). 2 Právní úprava je v rozporu se základní hodnotou demokratického státu a to principem rovnosti, protože v rámci principu rovnosti musí být zachována i rovná úcta státu k lidské důstojnosti všech fyzických osob (viz. čl. 1 Listiny základních práv a svobod) 4

20 Teoretický přístup sociální konstrukce cílových populací (SKCP) nám bude sloužit jako analytický rámec pro zkoumání výzkumného problému zejména kvůli tomu, že chápe veřejnou politiku jako výsledek politických a společenských procesů, výsledek diskurzu, určité argumentace klíčových aktérů, kterou dochází ve společnosti k reprodukci hodnot a významů a která následně ovlivňuje design politiky (Schneider, Ingram, Sidney 2009, s. 106). A právě diskurz vztahující se k rodině a výchově dětí je oblastí, ve které nadále zůstává množství stereotypů a předsudků o tom, co je normální rodina a co je nejlepší pro děti (Beňová et al., 2007). Zůstává tak oblastí, ve které je institucionalizovaná heterosexualita heteronormativita hlavním principem, který kulturně ustavuje heterosexuální orientaci jako dominantní, privilegovanou, normální a zároveň normativní, tedy jako jakýsi ideál a vzor vepsaný do sociálních institucí jako je manželství a rodina (Sloboda, 2016). Proto se prostřednictvím teoretického konceptu primárně zaměříme na identifikování a vysvětlení podoby sociální konstrukce homosexuálních jedinců a párů, které jsou formované skrze argumentační strategie aktérů v politickém diskurzu. Prostřednictvím konstrukcí a strategií se aktéři snaží o zachování statusu quo 3, případně o změnu současného policy designu, tak aby byla odstraněna diskriminační povaha homoparentální politiky a nerovné postavení dětí a rodičů ve stejnopohlavních rodinách. 3 Obrat pocházející z latiny znamená stávající stav 5

21 2. Cíle a metody výzkumu 2.1. Výzkumné cíle a výzkumné otázky Za využití teoretického přístupu sociální konstrukce cílových populací je hlavním cílem práce porozumět procesu tvorby politiky homoparentálního osvojování v České republice v celé komplexnosti, porozumět jednotlivým perspektivám, názorům, postojům, významům, nebo motivům jednání klíčových aktérů, kteří politiku utváří. Hlavní cíl je rozdělen do dílčích operativních cílů: Identifikovat sociální konstrukce homosexuálů a ostatních cílových populací v politickém diskurzu ČR Identifikovat argumentační strategie akterů dané politiky používané při vyjednávání hranic sociálních konstrukcí s cílem prosadit navrhovanou politiku, buď ve snaze zachovat současný stav či rozšířit možnosti homoparentálního osvojování Zjistit, jaký mají tyto strategie a konstrukce vliv na proces tvorby homoparentální politiky Hlavní výzkumná otázka je: Proč má veřejná politika v osvojování dětí homosexuály, respektive registrovanými partnery, negativní charakter v tom smyslu, že je zcela otevřeně znevýhodňuje a iracionálně vylučuje z možnosti osvojit/přiosvojit dítě? K jednotlivým dílčím cílům se pak vztahují dílčí výzkumné otázky: Jaké sociální konstrukce cílových populací převládají v politickém diskurzu vůči homosexuálům v oblasti homoparentální politiky? Jaké argumentační strategie vyjednávání hranic těchto konstrukcí jsou používány klíčovými aktéry ve snaze prosadit rozdílné návrhy politiky homoparentálního osvojování? Jaký mají tyto strategie vliv na výslednou podobu veřejné politiky ve vztahu k homoparentálnímu osvojování? 6

22 2.2. Metodologie Teoretické východisko SKCP a stanovené cíle diplomové práce předurčují i metody sběru a analýzy dat, které budeme v práci využívat. Předmětem výzkumu jsou sociální konstrukce cílové populace, které jsou aktéry formované prostřednictvím argumentačních strategií v politickém diskurzu. Výzkumná část si klade za cíl tyto sociální konstrukce a argumentační strategie identifikovat, za účelem zjistit, proč má veřejná politika ve vztahu k homosexuálům, respektive registrovaným partnerům, negativní charakter v tom smyslu, že je zcela otevřeně znevýhodňuje a iracionálně vylučuje z možnosti osvojit/přiosvojit dítě. V práci budeme využívat alternativně kvalitativního metodického přístupu, jehož cíle se zaměřují na hlubší pochopení a porozumění lidskému jednání, nezkoumají tedy pouze kde a kdy se co stalo, ale soustředí se zejména na to, jak, proč a za jakých okolností došlo ke konkrétním rozhodnutím aktérů ve společnosti. Dle Hendla (2016, s. 48) je hlavním úkolem přístupu objasnit jak se lidé v daném prostředí a situaci dobírají pochopení toho co se děje, proč jednají určitým způsobem a jak organizují své všednodenní aktivity a interakce. Výzkumným designem diplomové práce je jednopřípadová studie, kterou Stake vymezuje jako zkoumání specifičnosti a celistvosti případu, která umožňuje porozumět jeho fungování v rámci důležitých okolností" (Stake 1995 in Nekola, Geissler, Mouralová, 2011, s. 196) v rámci této práce je zvoleným případem politika homoparentálního osvojování v České republice a vliv diskurzu na její formulaci a odpovídá tak především na následující otázky: jak a proč fungují různé sociální fenomény, jaké vztahy ve zkoumaném problému existují a případně jaký je vztah zkoumaného problému k okolnímu světu (Jelínková, 2011, s. 195). Stručně tak můžeme říci, že pro případovou studii je typické, že výzkumný problém nelze jednoduše popsat a k jeho pochopení potřebujeme zachytit, jak je ukotven v reálném světě. Proto se jako výzkumná strategie používá zejména k tomu, abychom porozuměli komplexnímu sociálnímu fenoménu, získali detailní informace o konkrétním případu, které napomáhají porozumět problému v daném kontextu - což je zároveň hlavním cílem práce (Jelínková, 2011, s. 194). V práci se snažíme porozumět homoparentálnímu osvojování v daném sociálním kontextu. Snažíme se osvětlit, proč veřejná politika vůči homosexuálům funguje určitým a ne jiným způsobem. 7

23 Proč jsou homosexuálové v rámci osvojování diskriminováni pouze na základě své odlišné sexuální orientace a proč je jim odepřeno právo na plnohodnotou rodinu a naopak udržováno nerovné postavení dětí a rodičů ve stejnopohlavních rodinách. Jak jsme již uvedli, v rámci naší práce je veřejná politika považována za výsledek jednání sociálních aktérů, aktérů kteří mají jiné názory, uznávají jiné hodnoty a sledují jiné zájmy. Právě rozdílnost aktérů, jejich přesvědčení a postojů ke zkoumané problematice se promítá do diskurzu o problému, o jeho příčinách a řešeních a následně ovlivňuje design politiky (Schneider, Ingram, deleon, 2007). V rámci stanoveného cíle práce se tedy zaměřujeme na klíčové aktéry, kteří homoparentální politiku v České republice různými způsoby ovlivňují. V práci se budeme snažit o rozbor jejich rozličných názorů, postojů a definováni sociální reality prostřednictvím argumentačních strategií tak, abychom co nejlépe pochopili nastavení politiky homoparentálního osvojování, ale i potencionál pro možnou změnu Zdroje, metody sběru a analýzy a dat Výběr případu, metod sběru a analýzy dat vychází z formulovaného teoretického předpokladu SKCP a designu případové studie. Jednou ze stěžejních metod sběru sekundárních dat je studium dokumentů, sekundární analýza dat. V práci byly využity obě metody sběru sekundárních dat: vyhledávání dokumentů a vyhledávání datových záznamů. V případě dokumentů se v rámci naší práce jednalo především o odbornou literaturu, legislativní dokumenty, tedy zákony vztahující se ke sledované oblasti rodičovství homosexuálů, respektive registrovaných partnerů, 4 závěry provedených analýz a šetření, které se zabývají problematikou homoparentality 5 a dalšími materiály, které se zkoumané problematiky dotýkají. Tato metoda byla využita zejména v teoretické části práce, jejímž cílem je získání hlubšího vhledu do výzkumného tématu. 4 Např. Listina základních práv a svobod 2/1993 Sb., Sdělení č. 209/1992 Sb., Federálního ministerstva zahraničních věcí o Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Zákon č. 198/2009 Sb. Zákon o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací (antidiskriminační zákon), Zákon č. 89/2012 Sb. Občanský zákoník, Zákon č. 115/2006 Sb. Zákon o registrovaném partnerství, Novely zákona o registrovaném partnerství Sněmovní tisk 320/0, Sněmovní tisk 950/0, Nález ÚS Pl.ÚS 7/15 ze dne /2016 Sb. Registrované partnerství jako překážka individuálního osvojení dítěte, Doporučení členským státům o opatřeních k boji proti diskriminaci na základě sexuální orientace a genderové identity 5 Např. Zpráva o šetření ve věci diskriminace z důvodu sexuální orientace v oblasti osvojení dítěte Sp. zn.: 2977/2014/VPO/PPO, Analýza české právní úpravy osvojení dítěte gayi, lesbami a bisexuálními lidmi ve světle práva Evropské unie JUDr. Mgr. Janem Wintrem, Ph.D, PROUD (2013): Zpráva o plnění Doporučení CM/Rec (2010) Výboru ministrů členským státům ohledně boje proti diskriminaci na základě sexuální orientace a genderové identity, Úřad vlády ČR (2007): Analýza situace lesbické, gay, bisexuální a transgender menšiny v ČR aj., 8

24 Sekundární analýza datových záznamů byla využita především ke studiu výsledků provedených výzkumů veřejného mínění, které se zabývaly postoji k homosexuálům a jejich právům 6 a ke studiu statistických údajů 7 především tiskových zpráv Českého statistického úřadu, které mapují situaci rodičů a dětí ve stejnopohlavních rodinách. Analýza datových záznamů tak má především podpořit závažnost zkoumaného problému a empiricky podložit informace získané analýzou dokumentů. V rámci analýzy designu politiky byly využity prvky metody tématické analýzy, která se zaměřuje především na identifikaci, analýzu a reportování vzorů (témat) v rámci získaných dat (Braun, Clarke 2006, s. 79). Tématická analýza je specifická tím, že není zcela jasně vymezenou metodou analýzy, což je v podstatě její hlavní výhodou, jako metoda je tak velmi flexibilní a přizpůsobitelná specifickým potřebám výzkumníka (Braun, Clarke 2006, s. 79). Předmětem tématické analýzy se staly všechny výše uvedené druhy dokumentů, odborná literatura, legislativní dokumenty, tedy především zákony a nálezy Ústavního soudu vztahující se ke sledované oblasti homoparentality, závěry provedených analýz a šetření, které mapují situaci LGBT menšiny a které se přímo dotýkají gay a lesbického rodičovství. V souladu s teorií sociální konstrukce cílových populací a sledovaným tématem byla pozornost soustředěna zejména na jednotlivé prvky policy designu, především výhody (benefits) nebo záteže (burdens) dané politiky, předpokládané cíle (goals), kterých má politika dosáhnout, pravidla (rules), tedy kdo má dělat co, kdy a za jakých podmínek, nástroje (tools), nutné k tomu, aby skupina jednala (či naopak nejednala) určitým způsobem, odůvodnění (rationales), které vysvětlují nebo legitimují politiku a implementační strategie politiky, tedy celý plán toho, jak se politika uvede do praxe (Schneider, Ingram 1993, s. 345, Schneider, Ingram, deleon, 2007, s. 104, Schneider, Ingram, Sidney, 2009, ). Ty byly následně vyhledávány v uvedených dokumentech. Kategorie a pojmy v oficiálních dokumentech tak pomohly k identifikaci ustanovených sociálních praktik či kulturních představ, které umožnily vznik konkrétního návrhu politiky, policy designu. 6 Např. CVVM , Stem 2015, Eurobarometr 2012, Evropský výzkum hodnot ČSÚ (2011): Sčítání lidu, ČSÚ (2013): Partnerské vztahy osob stejného pohlavní v České republice a v Evropě, ČSÚ (2015): Zaostřeno na muže, na ženy 9

25 Jak jsme již naznačili v minulých kapitolách, hlavním předmětem výzkumu jsou sociální konstrukce homosexuálů a argumentační strategie vyjednávání hranic těchto konstrukcí. Hlavním cílem výzkumné části práce je tedy charakterizovat sociální konstrukce a argumentační strategie, které jednotliví aktéři použivají v politickém diskurzu a také osvětlit, jaký mají tyto sociální konstrukce vliv na veřejně politická opatření ve vztahu k homoparentálnímu osvojování. Sociální konstrukce, tedy určité mýty, stereotypy a předsudky se vytváří a upevňují zejména při vzájemné komunikaci mezi lidmi, skrze jazyk. Je to tedy zejména jazyk, který je významně zodpovědný za to, jakým způsobem se konstruují verze sociálního světa. Jazyk tak neslouží pouze jako nástroj komunikace, nýbrž je tvůrcem sociální reality a nástrojem moci, skrze který můžou aktéři vyjadřovat své názory, postoje a zájmy a přesvědčovat tak politické skupiny a tím legitimovat svoji pozici (Durnová, 2011a, s. 75). Jako prostředek k identifikaci způsobu, jakým jsou homosexuální jedinci a páry jako cílová skupina veřejné politiky konstruováni se tedy jeví vhodná analýza jazyka, konkrétně kvalitativní metoda diskurzivní analýzy, která je obecně chápána spíše jako variabilní přístup ke zkoumání sociálních fenoménů, než jako jedna přesně vymezená technika kvalitativního výzkumu se striktními pravidly analýzy. Tento fakt vystihuje Vávra (2006, s. 50), který tvrdí, že pokud se rozhodneme pro svůj výzkum použít diskurzivní analýzu, ještě stále nemáme jasno o způsobu práce. Předmětem zájmu diskurzivní analýzy je, jak z jejího názvu pramení, diskurz. Na úvod je tedy nutné vymezit samotný pojem diskurz, jelikož se jedná o pojem velmi vágní. Na obecné rovině je možné jej charakterizovat jako množinu kódů a jejich pravidel užívání při produkování významů vztahujících se k nějakému tématu (Reifová, s ). Dijk (Dijk 2006 in Prokopová, Orságová, Martinková, 2014, s. 16) diskurz definuje v širším pojetí jako lingvistický předmět (text či soubor textů, jazykových realizací), jako konkrétní jednání (tvrzení, prosba), jako sociální praktiku (například přednáška) nebo jako mentální reprezentaci (názory, konkrétní oblasti vědění) či jako komunikační událost (například parlamentní debata). Každý politický diskurz je v první řadě spojený s institucionalizovanými rámci, Sloboda (2016) v této souvislosti hovoří o tzv. institucionalizované heterosexualitě, kdy je heterosexualita vepsána do sociálního prostoru a sociálních institucí, takové příznačné instituce jsou manželství a rodina. 10

26 Diskurzivní analýza se zaměřuje primárně na kritický pohled na tyto kategorie a zdůrazňuje jejich závislost na společenském, historickém a kulturním kontextu (Durnová, 2011a, s. 79). Analýza diskurzu se tak vlastně snaží rozkrýt, které významy a poměry ve společnosti tyto kategorie dělají všeobecně platnými, čímž v podstatě vysvětluje základní principy politiky a je tak nápomocná v porozumění složitým veřejně politickým problémům (Durnová, 2011a, s. 67). Diskurs tedy odráží způsob reprezentace světa, dává světu smysl, vysvětluje ho a pojmenovává, je tedy přímo závislý na sociálním kontextu. Diskurzivní přístup tedy pojímá realitu jako sociálně konstruovanou a v podstatě tak vylučuje možnost objektivního poznání, naopak všechno vědění je pouze jedna z možných reprezentací sociálního světa (Háva, Tušková, Müller, 2011, s. 6). Sledováním diskurzu tak můžeme zkoumat, jak kulturní, historický kontext, ale i rozmanitost aktérů a jejich argumentačních strategií ovlivňuje definování a řešení problémů a výsledný policy design (Durnová, 2011a). Jak jsme již zmínili, s tématem diskurzu blízce souvisí pojmy jako moc a ideologie. Sociální realita je tvořena vztahy moci, které jsou prostřednictvím diskurzu reprodukovány, legitimovány, případně i měněny (Vávra, 2006, s. 212). Dle Dijka (Dijk 2006, s. 352 in Prokopová, Orságová, Martinková, 2014, s. 16) tak diskurzivní analýza primárně zkoumá zneužívání moci, dominanci skupin a nerovnosti ve společnosti, to jakým způsobem diskurz (re)produkuje nadvládu určitých skupin, ale také jakým způsobem mohou skupiny ovládané tomuto zneužívání formou textu a mluvy vzdorovat. Diskurzivní analýza tedy chápe diskurz jako hybatele sociálních změn ve společnosti a zároveň jako něco, co je společností silně ovlivněno. Výsledný návrh politiky, policy design tedy odráží skryté fungování moci (Durnová, 2011a, s. 71). Jak jsme již uvedli, sociální konstrukce se vytváří a upevňují při vzájemné komunikaci mezi lidmi a tak hlavním cílem diskurzivní analýzy je zkoumat sociální nerovnost tak, jak je ve společnosti ustanovena a následně legitimována specifickým užíváním jazyka (Durnová, 2011a). Jako hlavní zdroj dat pro rozbor sociálních konstrukcí a argumentačních strategií ve výzkumné části práce tedy slouží jazykové projevy, jednání a interakce, tedy oficiální rétorika klíčových aktérů, kterými jsou politické strany, především ČSSD, KSČM, ANO a strany konzervativní ODS, KDU ČLS, TOP

27 Přičemž je nutné podotknout, že v případě homoparentality nepanuje (vyjma strany KDU- ČSL a Mladých křesťanských demokratů) názorová shoda v rámci celé strany. Naopak zde hrají klíčovou roli rozdílné hodnoty a postoje jednotlivých politických představitelů. Na straně obhájců homoparentálního osvojování tedy vystupují předkladatelé poslanecké novely zákona, především Radka Maxová (ANO), Jan Hamáček (ČSSD), Jana Pastuchová (ANO), Jaroslava Jermanová (ANO), Jana Hnyková (ÚSVIT), Sona Marková (KSČM), Jana Černochová (ODS), František Vácha (TOP 09), Margit Balaštíková (ANO), Martina Berdychová (ANO), Marek Černoch (ÚSVIT), Radim Holeček (ODS), Pavel Ploc (ČSSD), Jiří Dolejš (KSČM) a další. 8 A samozřejmě také předkladatelé vládní novely Jiří Diensbier a Robert Pelikán. Naproti tomu jako hlavní političtí odpůrci, kteří se proti homoparentálnímu osvojování vymezují a svůj nesouhlas mimo jiné stvrdili podpisem petice proti novele zákona o registrovaném partnerství vystupují: Marek Benda (ODS) a Pavlína Nytrová (ČSSD), dále Pavla Golosowská (KDU-ČSL), Jiří Carbol (KDU-ČSL), Ludvík Hovorka (KDU-ČSL), Pavel Lebeda (ČSSD), Dana Váhalová (ČSSD), Marie Pěnčíková (KSČM), Jitka Chalánková (TOP 09), Karel Fiedler (ÚSVIT) a Zdeněk Soukup (ANO). Dalšími klíčovými aktéry jsou neziskové organizace, například občanské sdružení PROUD a sdružení Stejná rodina, jednotliví aktivisté PROUDu (například Zdeněk Sloboda, Jan Kozubík), kteří homoparentální osvojování podporují a přímo se účastnili také tvorby novely zákona o registrovaném partnerství. Dále také profesní sdružení, například Profesní komora sociálních pracovníků ČR, Společnost pro plánování rodiny a sexuální výchovu, ale také široká odborná veřejnost, například PhDr. Václav Mertin, dětský psycholog, zástupce katedry psychologie FF Univerzity Karlovy, PhDr. Petra Winnette, psychoterapeutka, ředitelka institutu náhradní rodinné péče NATAMA, Mgr. Jiří Procházka, psycholog, Asociace manželských a rodinných poradců, PhDr. Hana Pazlarová, PhD., předsedkyně sdružení SOS dětských vesniček a další. Durnová (2011a) uvádí, že se metoda diskurzivní analýzy často musí vyrovnat s problematickou chronologií výzkumu, kdy do problematiky vstupují předem nezamýšlené události, které analýzu značně zkomplikují nebo změní jeji směr. 8 Miloš Babiš (ANO), Stanislav Berkovec (ANO), Jaroslav Faltýnek (ANO), Matěj Fichtner (ANO), David Kasal (ANO), Bronislav Schwarz (ANO), Rostislav Vyzula (ANO), Jiří Zlatuška (ANO), Jan Sedláček (ANO), Matěj Fichtner (ANO), Jan Farský (SLK), Radim Fiala (SPD) 12

28 K takovému nečekané zvratu došlo v červnu 2016, kdy diskriminační 13 odst. 2 zákona o registrovaném partnerství zakazující individuální adopci registrovaným partnerům, Ústavní soud zrušil. 9 Považujeme tedy za důležité pro pochopení jednotlivých sociálních konstrukcí a argumentačních strategií zmínit, že se v rámci výzkumné části práce budeme zabývat argumenty a strategiemi klíčových aktérů, které se vztahují k novele zákona o registrovaném partnerství, která usiluje o adopci biologického dítěte partnera/partnerky. V úvodu analýzy je nutné shromáždit materiál, který se dané problematiky dotýká, v praxi to znamená, že analyzované období nejprve jasně ohraničíme. Časový úsek pro výběr dat k analýze byl dán událostmi, které byly stěžejní pro zpracovávané téma. Analyzována byla data, která vznikla mezi roky , počátek sběru dat je ohraničen rokem 2013, ve kterém byl poprvé předložen návrh novelizace zákona o registrovaného partnerství umožnující přiosvojení dítěte partnera/partnerky. 10 Po předložení novely zákona se v České republice rozpoutala bouřlivá debata, ve které vystupují podporovatelé dané novely a adopcí homosexuály obecně a na straně druhé ti, kdo osvojování dětí homosexuály striktně odmítají, právě tento kontroverzní diskurz nám slouží pro abstrahování sociálních konstrukcí a strategií ve výzkumné části práce. Konkrétní dokumenty k analýze byly vyhledávané prostřednictvím mediální databáze Newton. Pro saturaci vzorku dat bylo využito fulltextového vyhledávače na webových stránkách mediálního archivu, do nějž byly zadávány pojmy jako adopce dětí homosexuály, novela zákona o registrovaném partnerství, tedy pojmy, které se přímo vztahují ke zkoumané problamatice a ve kterých byl předpokládán větší výskyt sledovaných jevů. Vyfiltrováno bylo celkem 86 relevantních dokumentů z celkového počtu 180 dokumentů. Hlavním kritériem pro výběr dokumentu k následné analýze byla skutečnost, že se přímo vztahuje k novele zákona o registrovaném partnerství, umožňující přiosvojení biologického dítěte registrovaného partnera/partnerky. Žánrově se jednalo o různorodé formy: televizní diskusní pořady, např. DVTV.cz, Hydepark (ČT), Máte slovo (ČT), rozhovory s aktéry publikované např. v Parlamentních listech, Lidových novinách. Dále příspěvky na webových portálech zastřešující jednotlivé aktéry, např. PROTIPROUD, přepisy rozhlasových debat v diskusních pořadech na několika kanálech Českého rozhlasu (Proti a proti, Vertikála) tiskové zprávy, přepisy politických diskuzí např. Události komentáře, přepisy odborných diskuzí např. Masarykovy debaty. 9 Viz. kapitola Sněmovní tisk č. 320/0, Sněmovní tisk č. 950/0 13

29 Dále také konference a brifinky organizace PROUD k novele zákona o registrovaném partnerství a další. Pro pochopení sociální konstrukce homosexuálů a jejich dopadů na tvorbu legislativy byl analyzován také stenoprotokol z projednávání novely zákona o registrovaném partnerství, zákon, kterým se mění zákon č. 115/2006 Sb., o registrovaném partnerství (Sněmovní tisk č. 320/0). 11 Našim hlavním cílem je analyzovat stereotypní, rutinní způsoby komunikace, identifikovat sociální konstrukce formované prostřednictvím argumentačních strategií aktérů v politickém diskurzu, za účelem zjistit, jak tyto sociální konstrukce ovlivňují politiku homoparentálního osvojování. Jak jsme již výše uvedli, diskurz je konstitutivní jak ve smyslu, že pomáhá udržet a reprodukovat sociální status quo, tak ve smyslu že může přispívat k jeho přeměně. Cílem je tedy také zjistit, jaký vliv má politický diskurz na veřejnou politiku, zda udržuje status quo, udržuje vztahy dominance a moci, tedy potvrzuje nerovnost a rozdílné postavení skupin, o nichž se vyjadřuje či příspívá ke změně (Durnová. 2011a, s. 80). Analýza diskurzu proto zahrnuje sledování tzv. story lines 12, tedy ustálených způsobů myšlení a komunikace, které jsou využívány aktéry veřejné politiky v politickém diskurzu při diskuzích o homoparentálním osvojování a při prosazování různých návrhů homoparentální politiky. Analýzou diskurzu se tak odkrývají tzv. diskurzivní koalice, tedy skupiny aktérů, které používají stejné rutinní způsoby komunikace a zastávají stejný zájem (Durnová, 2011a, s. 80). Diskurz se týká určitých vzorců chování a postojů, které jsou v běžné interakci skryté, hlavní úlohou výzkumníka je tedy pozorné čtění textů a následné dekódování významů, vložených do komunikace ve formě textů či řeči a nalezení významu a kontextu, na nějž se čtenář primárně nezaměřuje (Durnová, 2011a, s. 71). V rámci analýzy diskurzu je tedy velmi důležitá také role samotného výzkumníka, který je vždy součástí diskurzu (Durnová, 2011a, s. 71). Předkládané výsledky práce jsou tak jedním z mnoha specifických způsobů práce s textem a do značné míry také subjektivním rozkrytím významu pomocí diskursivní analýzy. 11 Seznam všech citovaných materiálů je uveden v příloze č Ustálené způsoby myšlení a komunikace, společná interpretace sociální reality skupiny (Hajer, 1995) 14

30 V rámci samotné analýzy byla všechna sesbíraná data přepsána do textové podoby a následně soustavně analyzována. Tematicky stejné výpovědi byly postupně tříděny, seskupovány a spojovány dohromady do jednotlivých kategorií/diskurzivních skupin 13 (například argumenty vztahující se k rodině) a následně po zakódování dokumentu řazeny v závislosti na typu argumentace a významu výpovědí dle kladného či záporného přístupu k dané problematice do příslušných podkategorií (například biologická, reprodukční funkce) až do chvíle, kdy bylo možné identifikovat storylines. Jednotlivé storylines byly následně pojmenovány, zaznamenány a ve výzkumné části práce podrobně interpretovány. 14 Diskurzivní skupiny Obhájci Argumenty Odpůrci Děti funkční, stabilní prostředí nevhodné prostředí Rodina Homosexualita sociální funkce homosexualita jako rovnocenná forma sexuální orientace biologická reprodukční funkce homosexualita jako deviace Hodnoty liberální hodnoty tradiční hodnoty Právní rámec Etické otázky Tabulka č. 1. Zdroj: vlastní zpracování právní vákuum přirozený vývoj společnosti nadbytečnost právního rámce salámová metoda Na závěr je nutno zmínit, že diskurzivní analýza je velmi specifickou metodou především v tom, že na rozdíl od jiných kvalitativních metod není výzkumem pravdivosti, zajímá se pouze o fakta v mimotextovém světě (Hansen 2006). Cílem práce tedy není zhodnotit, zda je vhodné prosadit navrhované změny či nikoliv či zda je výsledný design politiky správný či špatný, cílem je především zkoumáním diskurzu porozumět názorům, perspektivám, postojům a úhlům pohledu jednotlivých aktérů k problematice osvojování dětí homosexuály a odkrýt tak dynamiku argumentace v politickém diskurzu (Durnová, 2011a). 13 Identifikované kategorie/diskurzivní skupiny výpovědí ukazují, že obě artikulace diskurzu apelují na stejné hodnoty, rozdíl je ovšem v agumentačním výstupu: pro a nebo proti 14 Ukázka zakodovaného dokumentu viz příloha č. 2 15

31 3. Teoretická východiska 3.1. Teorie sociální konstrukce cílových populací V této kapitole představíme teoretický přístup sociální konstrukce cílových populací (social constructions of target populations, dále jen SKCP), který se budeme v následujících kapitolách snažit aplikovat na problematiku homoparentálního osvojování. Teoretický přístup Anne Schneider a Helen Ingram přináší zásadní změnu ve studiu veřejné politiky v tom smyslu, že studium poprvé nezahrnuje jen racionální a instrumentální komponenty, ale nově se zaměřuje na vysvětlení procesu tvorby politiky skrze komponenty, které jsou založené na hodnotách, jako jsou sociální konstrukce, ale zabývá se také následným vlivem veřejné politiky na jednání společenských skupin (Schneider, Ingram, Sidney, 2009, s. 105). Teorie autorek se primárně zaměřuje na nalezení a vysvětlení podoby sociální konstrukce 15 cílové skupiny 16, v našem případě konstrukce homosexuálů, tak jak jsou formovány prostřednictvím rétorických strategií aktéru dané politiky a vysvětluje primárně to, jak ovlivňuje tato sociální konstrukce skupiny politiku a veřejně politické nástroje, které jsou vůči ní uplaťnovány, ale také to, jak tyto nástoje zpětně působí na jednání cílové populace (Schneider, Ingram, 1993, s ). Přičemž základní jádro přístupu tvoří myšlenka, že sociální konstrukce cílové populace, tedy mýty, stereotypy a předsudky převládající ve většinové společnosti o společenských skupinách, přímo ovlivňují i podobu veřejné politiky ve vztahu k nim, především to, jak velkou pozornost ji budou tvůrci politik věnovat a jaké nástroje budou využity (Schneider, Ingram, 1993, s. 334, Schneider, Igram, 2005, s. 8, Schneider, Ingram a DeLeon, 2007, s , Hejzlarová, 2014, s. 112). Pozitivní nebo negativní konstrukce následně ovlivňují jak rychle a zda se vůbec problém dostane do agendy problémů, ovlivňují ale také rozhodování politických aktérů, kteří se rozhodují tak, aby získali politické body a zachovali si přízeň voličů. A následně ovlivňuje také tvorbu politik a konečnou podobu policy designu (v našem případě zda bude přijata novela směřující ke zrovnoprávnění stejnopohlavních rodin) (Schneider, Ingram 1993, s. 345, Schneider, Ingram, Sidney, 2009, s. 106). 15 Schneider a Ingram (1997) definují sociální konstrukce jako hodnoty a významy připisované lidem, událostem případně určitému chování 16 Schneider, Ingram a Sidney (2009) definují cílové populace jako hráče politické scény, kteří obdrží v závislosti na sociální konstrukci a politické moci designem politiky buď benefity nebo zátěže 16

32 V procesu tvorby veřejné politiky se formuje sociální realita, dochází k definování toho, co je skutečně považováno za problém a co není, kdo je důležitý pro společnost a naopak kdo není hoden podpory a uznání. Při procesu tvorby politiky se tak vytváří, udržují případně mění mýty, předsudky a stereotypy, neboli sociální konstrukce, které o konkrétní skupině sdílí většinová společnost. Změna sociální konstrukce tak může působit jako katalyzátor pro změny ve veřejné politice nebo naopak, veřejná politika může výrazně pomoci změnit konstrukci sociální skupiny, což se následně odráží na jednání a vnímání skupiny (Schneider, Ingram, 1993, Schneider, Ingram, 2005, Schneider, Ingram, deleon 2007). Teoretický přístup SKCP vychází z předpokladu, že existuje přirozená tendence lidí kategorizovat a vytvářet rozdíly mezi různými skupinami ve společnosti, přiřazovat jim stereotypní charakteristiky na základě sdílených hodnot a významů a označovat je nálepkami my (lidé mají tendence přisuzovat vlastní skupině pozitivnější konstrukce) a ti ostatní - oni, na které je pohlíženo s nedůvěrou, odporem a dokonce i nenávistí (Schneider, Ingram, Sidney, 2009, s.1). Autorky předpokládají, že společnost a veřejní političtí aktéři sociální konstrukce stereotypy, předsudky, tedy interpretace lidského sociální světa přejímají a následně šíří prostřednictvím jazyka, metofor, symbolů a příběhů (Schneider, Ingram, 1993, s. 334). Na základě těchto konstrukcí dochází k vytvoření určitých negativních a pozitivních představ o konkrétních skupinách. Společnost pak tyto zkreslené sociální konstrukce přijímá jako fakta, na základě kterých soudí a hodnotí. Na tomto místě je nutno podotknout, že odlišnosti mezi cílovými skupinami samozřejmě reálně existují, avšak hodnotící kompomenty vznikají v interakci mezi jedinci v rámci určitého sociálního kontextu a jsou tedy dány především sociálními a politickými procesy, nikoliv pouze objektivními příčinami. Rozdílnosti společenských skupin jako je odlišná sexuální orientace jsou tak zneužitelné pro vznik normativních konstrukcí, jako je například tendence k osobnostním patologiím apod., tyto normativní konstrukce jsou následně iracionálně přisuzovány celé skupině (Schneider, Ingram, 2005, s. 3). Tyto lidské interpretace světa tak vytvářejí sociální realitu a sdílené porozumění mezi lidmi se následně odráží ve výstupech politického systému, například ve formě zákonů, koncepcí a strategií. Nerovnosti a diskrimace se tak dostávají do právního systému svou historickou ukotveností (Schneider, Ingram, Sidney, 2009, s. 106). 17

33 Teorie SKCP tedy předpokládá, že se sociální konstrukce jako důležité politické atributy stávají součástí politického diskurzu. Politici sociální konstrukce sdílené společností využívají k prosazení konkrétního návrhu politiky, policy designu a jeho prvků (Schneider, Ingram, deleon, 2014, s. 121). Především pravidel (rules), tedy kdo má dělat co, kdy, ale také za jakých podmínek, nástrojů (tools), naprosto nutných k tomu, aby skupiny jednaly (či nejednaly) určitým způsobem, implementačních strategií politiky, tedy celé struktury toho, jak se politika uvede do praxe a v neposlední řadě také argumentačních strategií používaných obhájci (advocates) nebo odpůrci (opponents) k formování sociálních konstrukcí za účelem odůvodnění nebo ospravedlnění (rationales) cílů (goals), které sledují (Schneider, Ingram 1993, s. 345, Schneider, Ingram, deleon, 2007, s. 104, Schneider, Ingram, Sidney, 2009, ). Cílové skupiny pak na základě společensko historického kontextu - negativních či pozitivních konstrukcí a rozsahu politické moci prostřednictvím návrhů politiky, policy designu, obdrží buď zátěže (burdens) nebo benefity/výhody (benefits). Charakterem policy designu a jeho jednotlivých prvků je členům cílové skupiny, ale i většinové společnosti vysílána implicitní zpráva/sdělení (message) o tom, jak důležité jsou problémy cílové skupiny pro vládu a jakým způsobem s nimi bude vláda zacházet, tedy které chování je žádoucí a správné, které nežádoucí a špatné, kteří občané si podporu zasluhují a kteří ne, ale také jaké postoje a participační vzorce jsou vhodné pro demokratickou společnost (Schneider, Ingram, 1993, s. 334, Schneider, Ingram, 1997, s , Schneider, Ingram, deleon, 2007, s. 96, 98, 101, Schneider, Ingram, deleon, 2014, s. 108). Policy design má také zpětně značný vliv na cílové skupiny, na jejich zájem o participaci na politickém a společenském životě, jejich občanskou roli, skupinovou mobilizaci, ale také jejich vlastní identitu. Schneider, Ingram a deleon pro tento aspekt používají termín feed forward, neboli zpětná vazba (Schneider, Ingram, deleon 2014, s. 116). Konkrétní policy design tak vlastně reprodukuje převládající institucionální kulturu, definuje rozdělení materiálních zdrojů, mocenské vztahy a sociální nerovnosti, ale i hodnoty ve společnosti (Schneider, Ingram, 2005, s. 5, Schneider, Ingram, deleon, 2007, s. 97). Obrázek níže ukazuje základní teze přístupu SKCP, tedy skutečnost, že minulé a současné designy politiky formují celý společenský kontext, včetně rozsahu, hloubky a autenticity demokracie. A zároveň ukazuje, že návrhy politik ovlivňují i ostatní aspekty společenského kontextu, včetně občanství, schopnosti společnosti řešit sociální problémy, ale také chápání spravedlnosti (Schneider, Ingram, deleon, 2014, s. 108). 18

34 Základní teze přístupu SKCP jsou zobrazené na obrázku č. 1 Zdroj: Schneider, Ingram, deleon 2014, s. 108 Pozitivní a negativní konstrukce cílových skupin nám tedy pomáhají nalézt odpověď na otázku, jak je možné, že některé negativně konstruované skupiny jsou schopné získat pozitivnější konstrukci a lepší zacházení ze strany tvůrců politik, zatímco jiné ne. Proč, zatímco by si měli být všichni občané rovni (Ústava ČR deklaruje rovnost všech), má veřejná politika tendenci rozdělovat benefity/výhody jen mezi určité skupiny a téměř vždy trestat ostatní (Schneider, Ingram, deleon, 2007, s. 93). A pomáhají nám také vysvětlit, proč veřejná politika, která by měla být pro společnost prospěšná, někdy a často záměrně selhává ve své účelnosti, v řešení důležitých veřejně politických problémů, proč udržuje a často i prohlubuje nespravedlnost, selhává v podpoře demokratických ustanovení a produkuje nerovné postavení občanů ve společnosti (Schneider, Ingram, deleon, 2007, s. 93). 19

35 Podstata přístupu SKCP pro danou problematiku SKCP představuje vhodné východisko k výzkumné části práce především díky tomu, že přístup pojímá veřejnou politiku jako výsledek politických a společenských procesů, výsledek diskurzu, určité argumentace aktérů, kterou dochází ve společnosti k reprodukci hodnot a významů. Do popředí tedy staví důležitost argumentů a argumentačních strategií, které jsou používány při diskutování o problému při rozhodování o tvorbě politiky (Schneider, Ingram, deleon 2007, s , Schneider, Ingram, Sidney 2009, s. 106). V rámci přístupu SKCP nejsou tedy podstatné až v takové míře sociální příčiny veřejně politického problému, ale spíše příčiny hlubšího původu, příčiny kulturní, pramenící ze stereotypů, předsudků, které jsou diskursem reprodukovány. Přístup SKCP je tedy vhodné aplikovat především v případech, kdy daná politika nemá svou historickou zkušenost, v případech, kdy je sociální konstrukce skupiny silně zakořeněná a kde na základě této konstrukce společnost a aktéři veřejné politiky neakceptují alternativní pohledy na problematiku, přestože jsou podložené odbornými výzkumy a empirickými daty, tak jako je to v případě gay lesbického osvojování dětí v České republice (Schneider, Ingram, deleon 2007, s. 96). Podstatné pro naši práci je tak zejména to, že nám přístup SKCP pomáhá v objasnění toho, proč je veřejná politika neefektivní a neúčinná, k některým skupinám pozitivní a k jiným naopak negativní, proč je často neúspěšná v plnění svých cílů, jako je snižování sociální nespravedlnosti a sociálních nerovností a naopak se často stává jejich hlavním distributorem - jako je to v případě osvojování dětí, které je v českém právním řádu pro registrované homosexuály explicitně vyloučeno (Schneider, Ingram, deleon, 2007, s. 93). 17 Pomáhá nám také ve vysvětlení toho, jak veřejná politika ovlivňuje prvky demokracie ve společnosti, v našem případě (ne) rovnost všech obyvatel bez ohledu na sexuální orientaci. Odpovídá ale také na otázku, jakým způsobem dochází ke změnám sociálních konstrukcí a jaké důsledky tyto změny mají na výsledný design politiky (Ingram, Schneider, deleon 2007, s. 97) odst. 2 zákona o registrovaném partnerství Trvající partnerství brání tomu, aby se některý z partnerů stal osvojitelem dítěte. 20

36 Typologie cílových skupin Alokace benefitů nebo naopak zátěží ve veřejné politice záleží na dvou hlavních dimenzích na pozitivní nebo negativní sociální konstrukci skupiny a rozsahu politické moci (ta se vyznačuje především možností ovlivňovat podobu veřejné politiky). Na základě těchto dvou dimenzí Schneider a Ingram (1993, s , Schneider, Ingram, deleon 2007, s , Schneider, Ingram, Sidney, 2009, s ) rozlišují čtyři ideální typy cílových skupin dle moci a konstrukce, kterou disponují. Autorky rozlišují devianty (deviants), negativně konstruované skupiny bez politické moci, závislé (dependents), kteří sice mají konstrukci pozitivní, ale nemají v podstatě žádnou politickou moc. Dále vymezují skupinu tzv. uchazečů (contenders), kteří ačkoliv nemají pozitivní konstrukci, disponují silnou politickou moc. A jako poslední skupinu definují skupinu zvýhodněných (advantaged), kteří mají jak politickou moc, tak i pozitivní sociální konstrukcí. Obr. č. 2: Sociální konstrukce a politická moc cílových populací Zdroj: Schneider, Sidney 2009, s

37 Sociální konstrukce, politické nástroje a odůvodnění politik Zvýhodnění ( advantaged ) jsou silná skupina disponující velkou politickou mocí a pozitivní sociální konstrukcí, jsou kontruováni jako zasloužilí lidé, kteří jsou důležití v politické a sociální hiearchii a mají také značný vliv a zdroje k tomu, aby mohli svoji konstrukci přímo ovlivňovat a zabránit tak negativnímu vyobrazení (Schneider, Ingram, deleon, 2007, s. 99). Zvýhodnění jsou přímými adresáty distributivní politiky, která je nepřiměřeně zvýhodňuje oproti jiným skupinám. Politiky, které jsou prospěšné pro zvýhodněné populace se zvyšují na všech úrovních vlády a politické strany spolu navzájem soutěží o poskytování výhod pro zvýhodněné. Politiky směřem k této cílové skupině jsou tak často nadhodnocené (více než je nutné ke splnění aktuálních společenských potřeb) a přefinancováné (je vynaloženo více prostředků než je nutné). Distribuce výhod (benefits) jsou většinou aktéry veřejné politiky ospravedlňovány jako všeobecné dobro či veřejný zájem výhodný pro celou společnost, případně ekonomickou situaci v zemi. Pro politické představitele je politika odměňování pozitivně konstuovaných a naopak trestání znevýhodněných příležitost (opportunity), jak získat politické body (Schneider, Ingram, 1993, s , Schneider, Ingram, 2005, s. 18). Problémy zvýhodněných se tedy snadno dostávají do legislativní agendy problémů a na program politických jednání, jelikož s nimi většinová společnost souhlasí a pro tvůrce politik tak nepředstavují politický risk. Proto se často politiky, které podporují negativně konstruované skupiny snaží o podporu nepřímo, právě skrze tyto skupiny pozitivně konstruované (Schneider, Ingram 1993, s. 335). 18 Pokud politika k této skupině přestane být výhodná a veřejně politická opatření začnou být neúčinná, zvýhodnění volají po změně systému a obviňují z těchto problémů vládnoucí skupinu. Často také protestují proti výhodám, které jsou poskytovány jiným, negativněji konstruovaným, znevýhodněným skupinám (Schneider, Ingram, 1993, s , Schneider, Ingram, deleon, 2007, s. 99, Schneider, Ingram, 2005, s. 11). 19 Co se týče naší problematiky, můžeme jako zvýhodněné identifikovat heterosexuální jedince a páry, respektive manželé (potažmo tradiční rodinu), tato skupina disponuje jak pozitivní sociální konstrukcí, tak politickou mocí. 18 Tento fakt můžeme spatřit v argumentační strategii obhájců, která se snaží o propojení s lépe konstruovanou skupinou dětí, které ve stejnopohlavních rodinách vyrůstají 19 Jako reakci na přípravu novely zákona o registrovaném partnerství byla stranou KDU ČSL v roce 2010 iniciovaná petice vystupující proti osvojování dětí stejnopohlavními páry Dobro dětem především, v roce 2014 byla v souvislosti s novelou zákona o registrovaném partnerství umožňující přiosvojení předložena petice Proti zákonu adopcí homosexuály iniciovaná poslankyní Nytrovou (ČSSD) ( 22

38 Muž či žena, kteří společně vstoupí do manželství, mají i po dobu trvání manželského svazku právo si individuálně osvojit dítě právně volné z ústavní péče ( 800 odst. 1 a 2 OZ), pouze je k osvojení navíc vyžadován souhlas manžela či manželky (Gender Studies, 2009). Na rozdíl od individuálního osvojení se u osvojení společného rodiči dítěte stávají vždy oba partneři, v České republice občanský zákoník připouští taktéž pouze společnou adopci manželů, tedy adopci dvěma osobami odlišného pohlaví ( 800 odst. 1 a 2 OZ). Heterosexuální, manželské páry mají také právo na přisvojení biologického dítěte svého partnera, tímto způsobem je možné osvojit biologické dítě manžela či manželky, které má z předchozího heterosexuálního vztahu, případně manželství nebo dítě, které se partnerce narodilo po umělém oplodnění ( 833 odst. 2 OZ) (Gender Studies, 2009). Devianti mají ze všech zmiňovaných skupin nejhorší pozici, jsou negativně konstruováni a nedisponují politickou mocí, nemají skoro žádnou kontrolu nad policy designem, který je vůči nim uplaťnován, představují tak přímé příjemce často nepřiměřených trestu a sankcí (burdens). Aktéry veřejné politiky jsou často využíváni jako tzv. obětní beránci (scapegoats), kteří nemají pro společnost žádnou hodnotu. Hledání obětních beránků politickými představiteli je často alternativním způsobem, jak získat podporu a politické body ve veřejně politickém prostoru a odlišit se tak od ostatních politických subjektů. Devianti jsou konstruováni jako špatní lidé a původci (nejen) vlastních problémů, jejichž chování představuje problém pro ostatní zmíněné skupiny. Důvodem pro distrubuci trestů je jejich nezodpovědná a nemorální činnost a právě politika trestů/zátěží má zásadní význam pro odrazení od takového jednání či chování (Schneider, Ingram, 1993, s. 334). K deviantům je přímo vysílána zpráva (message), že jejich problémy nejsou problémy veřejné politiky, že cíle, které mohou být důležité pro ně, se neshodují s veřejnými zájmy a tedy, že vláda, potažmo veřejná politika pro ně nápravu nepříznivé situace sjednávat nehodlá (Schneider, Ingram, 1993, s. 334). Problémy skupiny deviantů se tedy na rozdíl od zvýhodněných dostávají do agendy problémů velmi obtížně. Typická je také nízká míra pravomoci, dlouhé rozhodování politických představitelů a komplikovaná implementace což je v rámci našeho problému patrné na strnutí obou novel zákona o registrovaném partnerství (Schneider, Ingram, 2005, s. 19). Obhájci benefitní politiky pro deviantní skupiny politiku legitimují nejčastěji odvoláváním se na práva jedince. A tak pokud už jsou směrem k deviatům distribuovány výhody (benefits) je to obvykle vysvětleno jako nezbytné k ochraně základních ústavních práv a plnění základních lidských potřeb (Schneider, Ingram, 1993, s. 340). 23

39 Autorky navíc zmiňují, že když už dojde k alokaci benefitů skupině deviantů, jsou stanoveny velice přísné podmínky pro jejich čerpání, takže celkový dopad na skupinu je stejně spíše omezený (Schneider, Ingram, 1993, s. 341). Za devianty můžeme označit homosexuální jedince a páry, respektive registrované partnery, kterým je zákonem znemožněna jakákoliv forma osvojení dítěte. Registrované partnerství bylo přijato s explicitním zákazem ( 13 odst. 2 ZRP) 20 (Sloboda, 2016). V České republice tak mohl dle zákona o rodině individuálně adoptovat dítě každý jednotlivec, bez ohledu na sexuální orientaci, nicméně vstupem do registrovaného partnerství byl z této možnosti vyloučen (Wintr, 2009). Také společnou adopci dítěte připouští občanský zákoník pouze manželskému páru, tedy dvěma osobám odlišného pohlaví ( 800 odst. 1 a 2 OZ). A stejná situace pro registrované partnery nastává i v případě adopce biologického dítěte partnera/partnerky, legislativa České republiky umožňuje pouze adopci dítěte manžela či manželky ( 833 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb.). Homosexuálové, respektive registrovaní partneři jsou tak příjemci trestů, jejichž důsledkem je diskriminace gay mužů a lesbických žen pouze na základě jejich odlišné sexuální orientace, potažmo stvrzení jejich homosexuálního vztahu uzavřením registrovaného partnerství a nerovné postavení stejnopohlavních rodin, kdy jsou dětem a rodičům upírána práva a povinnosti, která jsou pro heterosexuální rodiny běžná. Jako závislé autorky definují malé neorganizované skupiny, které jsou charakteristické především nízkou politickou mocí, která je ale na druhé straně vyvažována pozitivní sociální konstrukcí, alespoň z hlediska sympatií a soucitu (Schneider, Ingram, deleon, 2014 s. 112). Ve vztahu k závislým je prováděna paternalistická politika, jelikož jsou považováni za bezmocné a neschopné řešit vlastní problémy, jsou tak konstruováni jako žadatele o nárok na pomoc od státu (Schneider, Ingram 1997, s ). Politici se také často staví do role ochránců této skupiny, zájmy závislých jsou totiž společností vnímány jako oprávněné a pro každého politika je velkým plusem, podaří-li se mu vyvolat dojem, že zájmy této skupiny hájí (Hejzlarová, 2014, s. 113). Skupinu závislých představují v rámci naší práce zejména děti žijící ve stejnopohlavních rodinách, případně v ústavní péči, obě výše uvedené skupiny pak usilují o nejlepší zájem dětí, ačkoliv každá skupina (devianti/zvýhodnění) z jiných pozic Trvající partnerství brání tomu, aby se některý z partnerů stal osvojitelem dítěte. 21 Viz. kapitola 8. 24

40 Poslední skupina, tzv. uchazeči mají přístup k politickým zdrojům a moci, ale disponují negativní sociální konstrukcí. Jsou považováni za poměrně sobecké, nedůvěryhodné a nemorální (Schneider, Ingram, deleon, 2014). Uchazeči jsou právě kvůli své politické moci příjemci výhod (benefits), nicméně tyto benefity jsou často distribuovány skrytě, tzv. sub rosa, jsou pohřbené v detailech právních předpisů a jsou obtížně identifikovatelné, protože není vždy shoda mezi zájmy této skupiny a zájmy celospolečenskými a podpora této skupině tak není společensky žádoucí. Autorky zmiňují, že uchazeči mohou obdržet v rámci legislativy také zátěže (burdens), které jsou však díky jejich politické moci následně napadány během implementace a to převážně sub rosa - skrze soudní žaloby (Schneider, Ingram 1993, s , Schneider, Ingram, deleon, 2014, s. 110). Hlavním důvodem, proč tvorba politiky funguje dle uvedených pravidel je fakt, že se tvůrci politiky snaží především minimalizovat politické riziko. Distribuce výhod (benefits) pro skupiny deviantů by byla pro tvůrce politiky značně riskantní a nepřinášela by dostatečný politický zisk. Političtí představitelé se ji proto raději vyhýbají a naopak se snaží jednat v souladu s cíli zvýhodněných skupin a to opět čistě účelně, aby si zajistili politické body a podporu a chránili tak své budoucí politické uplatnění (Schneider, Ingram, 1993, s. 33). Schneider a Ingram dále upozorňují na fakt, že typologie ideálních cílových skupin není neměnná. Naopak, v průběhu času, v souvislosti se změnou společenského kontextu a sociální konstrukce se jednotlivé skupiny mohou posouvat mezi uvedenými kategoriemi, zásadní roli při procesu změny sociální konstrukce pak hrají obhájci (advocates) a odpůrci (opponents), kteří se danou sociální konstrukci snaží buď změnit nebo legitimovat (Schneider, Ingram, 1997, s ). 25

41 Policy design a jeho vliv na cílové skupiny Jak jsme si ukázali v předchozí kapitole, výsledný policy design je velkou měrou ovlivňován tím, jaký postoj k cílové skupině zaujímá společnost a její představitelé. Sociální konstrukce cílové skupiny v politickém procesu tak obvykle vede k radikálně odlišnému zacházení s různými skupinami (Schneider, Ingram, deleon, 2014, s. 105). Dle Schneider a Ingram (2005, s. 23) konstrukce prostřednictvím obsahových sdělení veřejných politik (policy designu) navíc neovlivňují jen materiální blaho skupiny, ale mají také značný vliv na občanskou roli skupiny, skupinovou mobilizaci, participaci občanů a jejich identitu. 22 Schneider, Ingram a deleon (2014, s. 116) pro tento aspekt používají termín feed forward, neboli zpětná vazba. Politika benefitní, zahrnující převážně odměny/výhody pro skupinu zvýhodněných vyvolává větší politickou participaci skupiny a míru identifikace s danou skupinou, protože předává členům skupiny a široké veřejnosti sdělení/zprávu, že jde o dobré lidi, kteří si to zasluhují a kteří jsou po společnost potřební a důležití. Naopak represivní politika trestů/zátěží vede často k odcizení dané skupiny politickému systému a společnosti jako takové, protože ve členech skupiny vyvolává pocit, že nejsou důležití a navíc, že nemají velkou šanci svoji nepříznivou situaci zlepšit (Schneider, Sidney 2009, s ). Represivní politika takovým jednáním podněcuje skupinu buď k politickému nezájmu - znevýhodnění rezignují a začnou věřit, že nerovnoměrné rozdělení zdrojů a moci je prostě způsob jak věci fungují, případně negativně konstruovanou skupinu opustí či skrývají, že jsou jejími členy. Může ale také podněcovat k politické mobilizaci skupiny (Schneider, Ingram, 2005, s. 8). Policy design má tedy zásadní dopad na jednání a identitu skupiny a tím i na čtyři základní aspekty demokracie - a to spravedlnost (poctivost, kvalita života) míru občanství (politický vliv, participace), demokratické instituce (rozsah, hloubka, autenticita) a řešení problému (účinnost, relevance) (Schneider, Ingram, 1997, s. 84, Schneider, Ingram, Sidney, 2009, s. 110). Stručně řečeno, policy design reprodukuje převládající institucionální kulturu, mocenské vztahy a sociální konstrukce. Můžeme tedy říci, že veřejné mínění přímo ovlivňuje veřejnou politiku a ta zase následně veřejné mínění, ale i sebehodnocení, společenské postavení a míru participace cílové skupiny (Schneider, Ingram 2005). 22 Identifikace je proces, který se v kontextu homosexuality nejčastěji nazývá jako coming out. Do momentu identifikace vstupují kulturní představy, znalost a stereotypy o jednotlivých skupinách a také pocit bezpečí a představa o míře anonymity. Identita je tak cílovým stavem tohoto procesu identifikace (Sloboda, 2016) 26

42 Jako degenerativní můžeme pak dle Schneider a Ingram (2005, s. 8) definovat takovou politiku, která přerozděluje výhody (benefits) pouze pozitivně konstruovaným skupinám a naopak zátěže (burdens) skupinám s horší sociální konstrukcí, čímž dochází k prohlubování nerovností ve společnosti. Ale i takovou politiku, která manipuluje se symboly a logikou, použivá klamnou komunikaci, maskuje skutečný účel politiky a nepřináší alternativní sociální konstrukce a možné definice problémů. Schneider a Ingram naopak považují za důležité, aby proces definice sociální konstrukce byl procesem dynamickým a konkurenčním. Autorky naznačují, že návrhy politik policy designy "nejlépe slouží demokracii, když cíle reflektují rovnováhu mezi demokratickými hodnotami nebo pokud se zaměřují na jeden nebo více aspektů demokracie, které jsou nedostačující ve společenském kontextu (Schneider, Ingram, 1997, s. 84). Argumentační strategie obhajující určité politické designy by měly naopak vytvářet různé konstrukce cílových skupin pozitivní, ale i negativní, čehož se docílí především zahrnutím všech relevantních aktérů, například odborníků, neziskových organizací, tak aby si mohly navzájem konkurovat a soupěřit ve veřejně politickém prostoru o uznání. Měly by být také citlivé k různým alternativním pohledům na problematiku a především by měly být také imunní vůči zakořeněným stereotypům, mýtům a předsudkům (Schneider, Ingram 1993, s , Schneider, Ingram 1997). Vytváření alternativních sociálních konstrukcí však může být pro aktéry značně riskantní, ať už z hlediska budoucí politické podpory či z hlediska politické průchodnosti designu politiky. A tak než vytvářet nové, je pro ně často jednodušší a méně riskantní využívat konstrukce a stereotypy, které ve společnosti dominují. Výsledkem takové politické (ne) dynamiky je však to, že se veřejná politika stává neefektivní, neúčinná a nespravedlivá (Schneider, Ingram, 2005, s. 17). 27

43 Potenciál změny sociální konstrukce Jak jsme si ukázali v předchozích kapitolách, veřejná politika má velký vliv na prohlubování sociálních nerovností, ale zároveň poskytuje prostor pro změnu negativních sociálních konstrukcí, která se následně odráží na designu politiky a postavení skupin ve společnosti. Změna přístupu k moci a tedy i postavení cílové skupiny je závislé na změně sociální konstrukce skupiny z negativní na pozitivnější. Sociální konstrukce, zejména ty silně kulturně zakořeněné jsou vůči změnám poměrně odolné, zejména kvůli své iracionální povaze, proces tedy může být značně komplikovaný, nicméně konstrukce jsou ze své podstaty nestabilní a v průběhu času a proměnách společenského kontextu mohou změnám podléhat 23 (Schneider, Ingram 1997, s ). Schneider a Ingram (2005, s. 10) upozorňují, že historie opakovaně ukázala, že i skupiny bez moci ji byly schopny získat, když se spojily a prostřednictvím sociálního hnutí se mobilizovaly a společně se postavily proti dominantním sociálním konstrukcím a proti represivní politice. Tuto skutečnost autorky ilustrují také na příkladu gay lesbické komunity, která byla schopná za poměrné krátkou dobu změnit svoji negativní konstrukci na pozitivní a zajistit si tak základní práva, jako je právní ochrana jejich svazku ve formě registrovaného partnerství (Schneider, Ingram, deleon, 2014, s. 126). 24 Základním předpokladem pro změnu zakořeněné sociální konstrukce skupiny a tedy i společenského postavení a přístupu k moci, je změna uvažování o cílové populaci způsobená posunem v myšlení, změně stěžejních hodnot a chápání světa, v ideálním případě podpořená dostatečně silnou argumentací politických elit. Stěžejní roli v tomto procesu hrají obhájci (advocates) a odpůrci (opponents) a jejich argumentační strategie, které soupeří ve veřejně politickém prostoru s jinými strategiemi o uznání a konečnou definici sociální reality (Schneider, Ingram, 1997, s , Schneider, Ingram, 2005). Pokud tedy lidé dominantní sociální konstrukce přestávají akceptovat, věřit v ně a brát je jako samozřejmost, začínají se postupně měnit (Schneider, Ingram, deleon 2007, s. 106). Je tedy patrné, že sociální konstrukce cílové populace přímo ovlivňuje tvorbu policy designu vůči skupině, na stranu druhou je však nutné zmínit, že také zvolený policy design má zásadní vliv na sociální konstrukci skupiny. 23 Změnu mohou iniciovat také důležité události, případně aktivity organizací, které se cílovými skupinámi zabývají (Schneider, Ingram, deleon 2014). 24 Viz. kapitola 4 28

44 Tvůrci politiky tak jen pasivně neodráží mínění společnosti, ale naopak implementací policy designu mohou veřejné mínění o sociálních skupinách značně ovlivňovat (Schneider, Ingram, 2005, s. 8, Schneider, Ingram, deleon, 2014, s. 124). V následujících kapitolách se budeme snažit výše představený teoretický přístup sociální konstrukce cílových populací aplikovat na problematiku homoparentality. Pokusíme se identifikovat argumentační strategie klíčových aktérů dané politiky, které používají při vyjednávání hranic sociálních konstrukcí za účelem odstranění překážek nebo naopak s cílem udržení statusu quo. Snažíme se tedy porozumět tomu, proč má rodinná politika v osvojování dětí homosexuály, respektive registrovanými partnery, negativní charakter. Proč nezachází se všemi skupinami stejným způsobem, proč je neefektivní a příspívá k šíření stereotypů, předsudků a nerovností o homosexuálech, což negativně ovlivňuje nejen sociální spravedlnost, ale i podmínky demokracie (Ingram,Schneider, deleon 2007, s. 94). Přičemž základ přístupu tvoří myšlenka, že sociální konstrukce cílové populace, tedy mýty, stereotypy a předsudky převládající ve většinové společnosti o sociálních skupinách, přímo ovlivňují veřejnou politiku ve vztahu ke skupině, zejména to, jakou pozornost ji tvůrci politik budou věnovat a jaké budou využity nástroje (Schneider, Ingram, 1993, s. 334, Schneider, Igram, 2005, s. 8, Hejzlarová, 2014, s. 112). Základním předpokladem pro následnou analýzu a pro porozumění sociální konstrukci homosexuálů a zachycení její proměny a policy designu v čase bude však ukotvení této problematiky do historicko společenského kontextu. 29

45 4. Homosexuálové jako občané druhé kategorie, zasazení problematiky do společensko-historického kontextu V podstatě od dob Karla IV. až do pádu komunistického režimu veřejná politika reagovala na homosexualitu pouze formou trestů a sankcí ve snaze potlačit skutečnou identitu členů této skupiny. Stát, potažmo veřejná politika tak dávala homosexuálům najevo, že jsou druhořadí, nemocní občané, jejichž chování je zavrženíhodné a nežádoucí. 25 Na českém území tak po několik desítek let upravovalo postavení homosexuálů pouze právo trestní. Úplně první zmínka týkající se homosexuálních vztahů v Čechách je již z roku 1353, kdy byl Karlem IV. vydán tzv. Karolinský trestní kodex, který homosexuály zahrnul pod pojmem sodomité (Malý, 1979, s. 245). Nástroje, které měly homosexuály odradit od stejnopohlavních styků byly vymezeny velmi krutě, homosexuálové měli být trestáni nejtěžšími hrdelními tresty, například upálením. Zákon jako takový však nebyl právně závazný, představoval tak pouze ideové východisko (Janošová, 2000, s. 44). První právně závazný zákon, který se přímo dotýkal homosexuality byl trestní zákoník vydaný Josefem I. v roce 1707, stimul, který měl od homosexuálního chování odradit zákoník vymezil jako trest nejvyšší, trest smrti. V dobách rakouského císařství, v roce 1803 a následně v roce 1852 byl přijat nový, mnohem mírnější zákon proti homosexualitě, který ji zahrnul v zákoně pod termínem 129 smilstvo proti přírodě ačkoliv neurčil co se vlastně všechno za smilstvo proti přírodě považuje, zákon trestal vězením od 6 měsíců do jednoho roku (Himl et. al., 2013, s. 36). Už ze samotné podstaty zařazení homosexuality jako trestného činu a smilstva proti přírodě je možné pozorovat jejich značně negativní sociální konstrukci, homosexuálové byli považováni za osoby přinejmenším nemravné, osoby které odporují přírodním zákonitostem. Tento zákoník platil na našem území až do roku Po převratu v roce 1948 došlo k rekodifikace právního řádu. V novém zákoníku bylo homosexuální chování dle paragrafu 241 trestního zákoníku č. 86/1950 Sb. označeno za trestné jako čin proti lidské důstojnosti trestaný vězením v délce až jednoho roku. Homosexuálové měli stále velmi negativní sociální konstukci, byli chápáni jako zvrácení a trestnost homosexuality byla legitimována jako boj proti sexuálním zvrácenostem (Janošová, 2000, s. 48). Mohli tak být v podstatě pouze na základě realizování své odlišnosti legálně perzekuováni, což vylučovalo jakoukoliv politickou moc skupiny. 25 Americká psychiatrická asociace v roce 1952 řadila homosexualitu v Diagnostickém a statistickém manuálu duševních poruch (DSM) mezi sociopatické poruchy, v druhém vydání z roku 1968 mezi sexuální deviace 30

46 Baršová (2004, s. 67) citující nizozemského badatele Keese Waaldijka navrhuje chápat proces změny sociální konstrukce a moci prostřednictvím setření právních rozdílů mezi homosexuály a heterosexuály jako triádu, v níž je první fáze dekriminalizace následována druhou fází přijetí antidikriminačních zákonů a završena třetí fází (od roku 1989), legalizací partnerských vztahů homosexuálně orientovaných osob. Podle Waaldijka je tento vývoj veden železnou logikou, kdy každá změna přímo generuje další. Jinými slovy, čím více práv gayové a lesbičky mají, tím nepřijatelnější se jeví zbývající rozdíly. K dovršení první fáze dekriminalizace homosexuálního chování u nás došlo v roce 1961, kdy vešel v platnost nový zákoník č. 100/1960 Sb., který říká, že pohlavní styky osob téhož pohlaví starší osmnácti let nejsou trestným činem, dojdeli k nim dobrovolně, bez úplaty a za okolností, které nebudí veřejné pohoršení (Fanel, 2000, s. 434). 26 Přijetím zákona se Československo zařadilo mezi jedny z nejprogresivnějších zemí, např. ve Spolkové republice Německo došlo k dekriminalizaci až v roce 1969, v Německé demokratické republice a v Anglii v roce 1967 (Baršová, 2004, s. 71). I přes benefit v podobě dekriminalizace a legislativního ukotvení se však homosexualita neslučovala s morálkou socialistického člověka. Negativní sociální konstrukce homosexuálů nepodlehla v podstatě žádné změně, homosexualita je za období komunistického režimu označována za druh onemocnění (Seidl et al., 2012, s. 306). Socialistický stát proti ní nevystupoval přímým zákazem, nicméně stále považoval homosexualitu za nežádoucí jev a homosexuálové jako menšina tak nemohli počítat se státní podporou či snad legislativní ochranou. Kriminalizace homosexuality byla přesunuta do tzv. šedé zony, trestána mohla být vzbudí li veřejné pohoršení, případně dojde li k nabídnutí nebo přijetí úplaty za sex, zákon však přesně nedefinoval, co to konkrétně znamená, mohl tak být velmi svévolně použit podle zájmů komunistického režimu (Himl et al., 2013, s. 287). Státní bezpečnost navíc vlastnila seznamy gayů, s nimiž mohla manipulovat a zneužívat je (Janošová, 200, s. 48). Mnoho homosexuálů se tak drželo v pozadí a nedávalo svou orientaci najevo ze strachu před možným postihem, případně byly homosexuální projevy vytlačeny do nočních parků, nočních klubů, veřejných toalet aj. (Fanel, 2000, s. 434). Zátěže v podobě cenzorských zásahů státu zakazovaly informování o homosexualitě v médiích, do konce 80. let bylo zakázáno také otiskování stejnopohlavních inzerátů, režim tak znemožňoval vizibilitu homosexuality, což značně posilovalo negativní steoreotypy a předsudky o gay lesbické komunitě (Stehlíková et al., 1995). 26 Novelizace trestního zákonu byla do jisté míry způsobená neúspěchem české sexuologie léčit homosexualitu (tzv. blicími injekcemi) (Sloboda, 2016) 31

47 Další zátěž designu politiky představoval zákaz sdružování homosexuálně orientovaných lidí, který tak přímo vylučoval jakékoliv možnosti skupiny ovlivnit design politiky (Komenda, 1999). Stálá hrozba trestního stíhání tak značně zkomplikovala formování emancipačního hnutí, protože pouhou účastí na takovém hnutí mohli homosexuálové vyvolat nežádoucí zájem policie. Pokud tedy byla homosexualita vnímána jako něco negativního a nežádoucího, nemohla se dočkat podpory ze stran veřejné moci a stejně tak to vylučovalo i sebeorganizaci homosexuálů (Himl et. al., 2013, s ). Ve všech oblastech života homosexuálů tak lze stále identifikovat segregační a diskriminační policy design, který je navíc přímo podporován režimem a politickými představiteli a stále nemá žádnou protiváhu ze strany zastupujících organizací. Skupina se tedy i přes svou dekriminalizaci vyznačuje minimální politickou mocí a negativní sociální konstrukcí, která tak předznamenává jejich nepříznivé životní podmínky. Svým represivním charakterem tak veřejná politika produkovala negativní předsudky a stereotypy a měla zpětně negativní vliv na jednání a chování cílové skupiny, zejména formování osobní i skupinové identity, protože znemožňovala jejich identifikaci jak s většinovou heterosexuální společností, tak i s vlastní skupinou. 27 Policy design tak produkoval nedůvěru gay lesbické komunity ve společnost a možnosti politické participace a způsoboval politickou apatii, odcizení od politického života a společnosti jako takové. Většina homosexuálně orientovaných lidí po dlouhá léta svou orientaci skrývala a prožila svůj život v izolaci či v hluboce ilegální subkultuře, tímto způsobem tak reflektovala negativní konstrukci, kterou jim připisovovala jak společnost, tak design politiky, který se snažil potlačit homosexuální identitu jako něco negativního a nežádoucího (Pechová, 2007). Zátěže politiky a společenské klima vedly mimo jiné k tomu, že homosexuálové ve snaze o popření vlastní sexuální orientace zakládali heterosexuální vztahy, nicméně je nutné poznamenat, že tyto sňatky z rozumu vedly jen k oddálení coming outu, nikoli však k přijetí heterosexuální orientace (Šedivý 2004, s. 17). Popření vlastní identity se tak stalo mimo jiné příčinou mnoha psychických a sociálních problémů gayů a leseb, jako jsou deprese, neurotické obtíže, ale i patologické závislosti (Janošová, 2000, s. 48). Postavení homosexuality značně ovlivnil následný rozvoj vědy a medicíny, medicinské výzkumy nakonec pomohly k tomu, že byla homosexualita v roce 1973 vyškrtnuta ze seznamu nemocí Americké psychiatrické asociace (Braun et al., 2003). 27 Do momentu identifikace vstupují kulturní představy a stereotypy o skupinách a také pocit bezpečí a představa o míře anonymity 32

48 K úplnému dovršení procesu dekriminalizace však došlo v České republice až po dalších šestnácti letech, po tzv. Sametové revoluci, kdy se změnou režimu přišla i značná změna společenského postavení osob s homosexuální orientací. Porevoluční doba překypovala diskusemi o lidských právech, rovnosti a antidiskriminaci, což se odrazilo přirozeně také v designu politiky. Polistopadová změna s sebou přinesla nejen základní společenské a politické podmínky, ale také vhodné právní podmínky, které umožnily rozvoj občanské společnosti a posílení moci gay lesbické menšiny. První fázi reakce gay lesbické komunity na design politiky a příznivé podmínky ve státě tak můžeme nazvat fází konstituční. Došlo k rozvinutí především defenzivního aspektu hnutí v souvislosti s přijetím liberálních hodnot a v návaznosti na mezinárodní systém ochrany lidských práv začalo docházet k sebeuvědomění a emancipaci gay lesbické komunity a formování organizovaného zastoupení (Vráblíková, ). 28 Během prvních několika dní po Sametové revoluci se v Praze zformovala skupina tzv. Hnutí tolerance (Hnutí za rovnoprávnost homosexuální občanů), která dala v roce 1990 zásadní impuls k živé politické diskuzi o gay lesbické menšině a orámovala tak počátek intenzivního boje za práva gayů a leseb již v demokratické společnosti. Hnutí se v několika dalších měsících přejmenovalo na Gay iniciativu hnutí za rovnoprávnost homosexuálních občanů a v červnu roku 1990 se zúčastnilo parlamentních voleb v čele s předsedou hercem Jiřím Hromadou. Hnutí za občanskou svobodu se do Federálního shromáždění nedostalo, přesto Jiří Hromada výrazně pomohl rozšířit povědomí společnosti o základních požadavcích gay lesbické komunity (Seidl et al., 2011, s. 318). V návaznosti na tuto skutečnost byl v roce 1990 schválen vládní návrh novely trestního zákona č. 175/1990 Sb., jehož největší benefit představoval zrovnoprávnění homosexuálního styku s heterosexuálním a nastavení stejné věkové hranice 15 let (Baršová, 2002, s. 180). O zdůvodnění novelizace právní věda v podstatě mlčí. Wintr (et. al., 2013, s. 455) nalezl jediné krátké zhodnocení ( )Chápeme li podle poznatků medicíny homosexuální náklonost jako organickou úchylku od normálu, není k takovému zpřísnění důvod. Tímto okamžikem tak homosexuální orientace jednou provždy zmizela ze zorného úhlu trestního práva. 28 Hnutí za rovnoprávnost homosexuálních občanů (HRHO), Svaz Lambda, Lesbická literární kavárna, SOHO, Gay Iniciativa (GI), STUD 33

49 V roce 1990 vzniklo Sdružení organizací homosexuálních občanů (SOHO), 29 které si kladlo za cíl zajistit homosexuálům lidskou důstojnost, pocit bezpečí a sociální jistoty, které jim komunistický režim odpíral (Fanel, 2000, s. 453, 454). 30 Druhou fázi reakce gay lesbické komunity můžeme chápat jako taktiku politiky afirmace, uznání odlišnosti a sebeuvědomění si své homosexuální orientace - coming outu 31, tato fáze se vyznačovala zejména pořádáním LGBT akcí zdůrazňujících roli hrdosti homosexuálů 32 (Císař, Vráblíková, 2012). O pouhé dva roky později, v roce 1992 také Mezinárodní klasifikace nemocí WHO přestala homosexualitu považovat za nemoc, v České republice byly následně přerušeny pokusy o její léčbu, nová klasifikace nemocí v České republice vstoupila platnost v roce 1994 (Seidl et. al., 2012, s. 379). Homosexualita tak je od této chvíle chápána jako přirozený, avšak minoritní projev lidské sexuality a homosexuálové jako přirozená součást společnosti (Janošová, 2000, s ). Také stále více významných osobností uměleckého či sportovního světa se hlásí ke své homosexuální orientaci, což má za následek zvyšující se míru tolerance a postupnou změnu sociální konstrukce homosexuální menšiny na celospolečenské úrovni (Janošová, 2000). Zásadní roli na tomto faktu hrají také masmédia, která přispívají nejen k lepší informovanosti, ale také vytváří pozitivnější obraz o gay lesbické komunitě a to se posléze zásadní měrou podepisuje na postojích společnosti k této menšině (Himl et. al., 2013, s. 480). Posun veřejného mínění společnosti v době předrevoluční a porevoluční zmapoval Tuček a Holub (1994), kteří porovnávali postoje společnosti k homosexualitě z průzkumů v letech 1988 a Výsledky výzkumu naznačují, že s porevolučními změnami a zviditelněním homosexuální menšiny výrazně klesl také počet těch, kteří homosexualitu považují za úchylku či deviaci, počet klesl z 23 % na 6 %. Snížil se ale také počet lidí, kteří požadují její opětovnou trestnost a to z 11 % na pouhá 2 %. Celé tři pětiny populace dokonce souhlasí s uzákoněním registrovaného partnerství (Janošová, 2000, s. 50). 29 SOHO vznikla spojením čtyř organizací bojujících za práva sexuálních menšin: Svaz LAMBDA, politického Hnutí za rovnoprávnost homosexuálních občanů (HRHO), LEGA Pardubice a slovenského Hnutie Ganymedes 30 SOHO pokračovalo do roku 2000, v roce 2001 jako nástupnická organizace začala působit Gay Iniciativa, která činnost ukončila v roce 2006 po přijetí zákona o registrovaném partnerství (Beňová et al., 2007) 31 Označení procesu, během kterého člověk rozpoznává a akceptuje svoji menšinovou sexuální orientaci 32 SOHO od roku 1992 pořádalo soutěže o nejzajímavějšího gaye v ČR Gay Man, pořádalo také výpravy na tzv. Gay games (Olympiáda gayů) 34

50 Pro druhou polovinu 90. let 20. století je pak příznačné prosazování požadavků této sexuální menšiny i na poli politiky, další fázi vývoje lze tedy nazvat fází ofenzivní. Významnou roli gay lesbické komunity v této fázi sehrálo Sdružení organizací homosexuálních občanu (SOHO). V České republice se začaly objevovat první snahy o odstranění největší záteže designu politiky a to přechod od právní tolerance k legalizaci homosexuálních svazků, což se stalo do budoucna nejviditelnějším programovým cílem hnutí. Cíl tedy v podstatě spočíval v nároku na respekt a všeobecné uznání ze strany heteronormativní společnosti (Seidl et al., 2012, s. 379). Hlavní benefity pro problematiku života gay lesbické komunity najdeme ve sledovaném policy designu především v nejdůležitějších dokumentech České republiky, tedy v Ústavě, která ve své první hlavě čl. 3 odkazuje na Listinu základních práv a svobod, nevyjímají ze své působnosti ani homosexuálně orientované osoby. Již v roce 1995 se však objevily i první snahy o vyjednání benefitů pro homosexuály prostřednictvím kodifikace registrovaného partnerství. SOHO využilo toho, že vláda Václava Klause připravovala návrh tzv. rodinně-právní novely občanského zákoníku a přišlo s požadavkem, aby bylo soužití osob stejného pohlaví postavené na stejnou úroveň jako manželství (Baršová, 2004, s. 73). Nutno podotnout, že návrh měl již od začátku podporu široké veřejnosti, petice na podporu přijetí návrhu iniciovaná SOHO čítala na pět tisíc podpisů (Seidl et al., 2012, s ). Vláda Václava Klause však požadavek SOHO neakceptovala, ve svém oficiálním rozhodnutí oznámila, že není ochotná připouštět jakési manželství nižšího stupně (Stehlíková et al., 1995, s. 69). První pokus o získání benefitu ve formě legislativní úpravy svazků stejnopohlavních párů tak byl odsouzen k nezdaru. Navazující fází Waaldijkovi triády patrnou od konce 90. let je také postupné zavádění benefitů založených na zákazu diskriminace na základě sexuální orientace, čímž se Česká republika snaží naplnit ideály rovnosti a nediskriminace v běžném životě. První zákaz diskriminace je poprvé zanesen v roce 1999 v zákoně č. 1/1991 Sb. o zaměstnanosti. Snaha o naplnění zásad nediskriminace poté na několik let ustrnula, největším benefitem je tak v roce 2009 přijatý zákon č. 198/2009 o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací tzv. antidikriminační zákon. 33 I když je v této souvislosti nutno dodat, že hlavním cílem prosazování zákazu diskriminace bylo zejména přizpůsobení právního řádu České republiky požadavkům pro vstup do Evropské unie (2004) (Baršová, 2002, s. 71). 33 Viz. kapitola 5 35

51 Dle Baršové (2004, s. 72) bychom tak mohli říci, že hnacím motorem druhé vývojové fáze byla spíše píle úředníků, nežli skutečným odraz posunu vědomí české společnosti. Několik dalších let po prvním neúspěšném požadavku na kodifikaci svazku stejnopohlavních párů tak bylo ve znamení snah o odstranění zátěží v podobě komplexní a strukturální nerovnosti postavení párů stejného pohlaví prostřednictvím uzákonění registrovaného partnerství. Zákon o registrovaném partnerství tak, jak ho známe dnes, prošel během následujících deseti let různými peripetiemi, během nichž bylo Poslaneckou sněmovnou Parlamentu České republiky projednáno celkem pět návrhů zákona. Z důvodu obsahového zaměření práce se budeme zabývat zejména právní úpravou návrhů zákonů ve vztahu k rodičovství. V roce 1997 byl předložen Zuzanou Rujbrovou (KSČM), Janou Gavlasovou (ČSSD) a Jaroslavem Zvěřinou (ODS) první návrh zákona o registrovaném partnerství, který navrhoval registrované partnerství jako smluvní vztah dvou osob stejného pohlaví. Nesporným benefitem registrovaného partnerství měly být stejné právní důsledky jako manželství, zátěže pak představovala úprava vztahů k nezletilým dětem, registrovaní partneři například nemohli osvojit děti (Sněmovní tisk č. 359/1997). Předložený návrh se nedočkal podpory a byl poslanci zamítnut již v prvním čtení. Argumenty uplatňované odpůrci návrhu se již tehdy nesly zejména ve znamení obav ve vztahu k rodičovství homosexuálů. Dle poslankyně Fišerové (ČSSD) zákon neřeší ohrožení podmínek výchovy dítěte - mělo by být znemožněno uzavírání partnerství osobám, které mají dítě ve vlastní péči (Sněmovní tisk č. 359, 1997). Pan poslanec Benda (ODS) dále vyjádřil obavu nad budoucím rozšiřováním práv homosexuálních osob Nejpozději do pěti let přijde požadavek vypustit z normy zákaz adopcí (Sněmovní tisk č. 359, 1997) Téměř identický návrh zákona o registrovaném partnerství byl podán v roce 1999 Janem Zahradilem (ODS), Monikou Horákovou (US), Jitkou Kupčovou (ČSSD) a Zuzkou Rujbrovou (KSČM). Návrh upřesnil úpravy vztahů k nezletilým dětem; zátěž stále představovalo vyloučení společného osvojení, pěstounské péče i společného poručnictví (Seidl et al., s ). V následné parlamentní diskuzi vynikly z nesouhlasných názorů především argumenty poslance Jiřího Karase (KDU-ČSL), který tvrdil, že jestliže se dnes k politickému tažení za zrovnoprávnění homosexuálních dvojic s manželstvím propůjčují i někteří zástupci stran, kterým jsme si zvykli říkat demokratické, je to vážný symptom intoxikace našeho hodnotového systému (Sněmovní tisk č. 1076, 1999). 36

52 Mimo to také pan poslanec Karas argumentoval tím, že homosexualita je nemoc a stálé opakování neměnnosti sexuální orientace je demotivující pro ty, kteří by rádi podstoupili léčbu, aby se stali heterosexuály (Sněmovní tisk č. 1076, 1999). Negativní argumenty se opět dotýkaly také otázky rodičovských práv stejnopohlavních párů Nechci se dožít okamžiku, ve kterém dva pánové budou mladému chlapci vysvětlovat, který z nich je maminka (Vlastimil Tlustý, Sněmovní tisk č. 1076, 1999). Druhý návrh zákona sice postoupil do druhého čtení, nicméně byl po několika peripetiích zamítnut těsnou většinou čtyř hlasů na návrh poslance Cyrila Svobody (KDU-ČSL) (Baršová, 2004, s. 74). V roce 2000 vydala Rada vlády pro lidská práva - ve které měla gay lesbická komunita přímé zastoupení v podobě Jiřího Hromady - usnesení, ve kterém vyzvala vládu, aby se tématikou svazků stejnopohlavních párů začala znovu zabývat a připravila návrh zákona. Rada ve svém usnesení vyjádřila přesvědčení, že je nutné homosexuálům zajistit podmínky rovnosti v požívání práv a svobod, rovnosti v důstojnosti a základní předpoklady svobodného rozvoje osobnosti, a že nezbytnou součástí těchto podmínek je přijetí zákona, kterým bude upraveno právní postavení partnerů téhož pohlaví ve společnosti (Rada vlády, 2000). V reakci na usnesení předložila vláda Miloše Zemana v roce 2001 návrh zákona o partnerském soužití osob téhož pohlaví a vládní návrh zákona o změně některých zákonů v souvislosti s přijetím zákona o partnerském soužití osob téhož pohlaví. Dle návrhu zákona již nemohlo partnerství vzniknout smluvně, ale pouze souhlasným prohlášením před matričním úřadem a o zániku rozhodoval výhradně soud. Hlavním benefitem návrhu byla jasně vymezená práva a povinnosti partnerů včetně vyživovací povinnosti a ošetření majetkových poměrů. Partnerství dle návrhu stále neumožňuje svěření dítěte do péče osobě, která není jeho biologickým rodičem, neumožňuje také osvojení, pěstounství a ani poručenství (Seidl et al., 2012, s ). Kromě argumentů již uvedených se dostalo z úst poslanců i na slova poněkud ostřejší. Jiří Payne (ODS) například návrh komentoval slovy: To je parodie na rodinu, kde si někdo hraje na rodinu asi tak, jako když malé děti na pískovišti si začnou hrát na maminku a tatínka. Tento zákon tedy ponižuje homosexuální páry na dvojice, které si hrají na manželství (Sněmovní tisk č. 1076, 2001). Po prvním čtení tak byl zákon vrácen k přepracování, ke kterému ale kvůli parlamentním volbám nikdy nedošlo (Seidl, et al., 2012, s. 439). 37

53 Verzi, která vznikla jako jakýsi kompromis návrhů minulých a zahrnovala jen mírné úpravy ve spolupráci se zástupci Gay a lesbické ligy, předložila roku 2004 skupina poslanců, Jitka Kupčová (ČSSD), Taťána Fischerová (US-DEU), Kateřina Konečná (KSČM), Jan Zahradil (ODS), Jaroslav Zvěřina (ODS), Zdeněk Jičínský (ČSSD), Vladimír Koníček (KSČM), Pavel Svoboda (US-DEU) a Vlastimil Ostrý (US-DEU) jako sněmovní tisk č Co se týká rodičovských práv, zátěže, které z návrhu plynuly byly stejné jako v letech minulých, úprava i nadále neumožňovala žádnou z forem osvojení dítěte, hlavní benefit, který byl poprvé zapracován do návrhu představoval možnost pěstounství (nikoli společného), poručnictví, opatrovnictví a nevylučoval ani svěření dítěte do péče. Ani tento návrh však v roce 2005 neprošel úspěšně poslaneckou sněmovnou a nebyl schválen ve třetím čtení, a to pouze o jeden jediný hlas pro přijetí hlasovalo 82 ze 165 přítomných poslanců (Seidl et al., s ). V podstatě identický s návrhem předchozím byl poslanecký návrh zákona o registrovaném partnerství z roku 2005, návrh podala o necelé tři měsíce později skupina poslanců: Anna Čurdová, Jitka Kupčová, Zdeněk Jičínský (všichni ČSSD); Taťána Fischerová, Pavel Svoboda, Vlastimil Ostrý (všichni US-DEU); Kateřina Dostálová, Lucie Talmanová a Vladimír Doležal (všichni ODS); Kateřina Konečná a Vladimír Koníček (KSČM). Návrh se již od počátku těšil velké podpoře ze strany veřejnosti, petici na podporu přijetí návrhu podepsalo 486 významných osobností veřejného života (Gay iniciativa, 2006). Vláda v čele s tehdejším předsedou Jiřím Paroubkem zaujala k návrhu neutrální stanovisko. Následně byl v Poslanecké sněmovně návrh zákona schválen v poměru 86:54 (35 poslanců se nezúčastnilo hlasování, 7 se hlasování zdrželo), návrh se tak stal prvním, který postoupil k projednání Senátu Parlamentu České republiky a i ten nakonec vyjádřil souhlas a to v poměru 45:14 (16 senátorů se nezúčastnilo, 6 se zdrželo hlasování) (Seidl et al., 2012, s. 449). Přesto je však nutné podotknout, že i poslední návrh zákona čelil kritice a homosexuálové neměli ještě vyhráno, schválení zákona totiž vetoval tehdejší prezident Václav Klaus, který se jakožto dlouhodobý kritik právní úpravy homosexuálních vztahů vyjádřil takto: Manželství považuji za tradiční instituci jednoho typu, jsem pro to, ať si udělají jakékoliv uspořádání ostatních vztahů. Ale plést to s rodinou a manželstvím, jsem zásadně a fatálně proti (Seidl et al., 2012, s. 423). Obtížné přijímání zákona a vetování prezidentem republiky přilákalo také zájem médií. V české televizi bylo dokonce přerušeno vysílání a místo toho zařazen přímý přenos projednání zákona z jednacího sálu (Seidl et al., 2012, s. 424). 38

54 Tlak sílil také ze strany veřejnosti, dle výzkumu veřejného mínění z roku 2005 právo homosexuálů na uzavření registrovaného partnerství podporuje celých 61 % populace. (CVVM, 2005). Prezidententské veto bylo nakonec Poslaneckou sněmovnou přehlasováno, nicméně pro schválení zákona bylo nutné přistoupit na podmínku poslanců, a to břemeno v podobě zákazu adopcí pro stejnopohlavní páry vyjádřeným v 13 odst. 2 zákona, který uvádí, že Trvající partnerství brání tomu, aby se některý z partnerů stal osvojitelem dítěte. V souvislosti s tímto požadavkem na explicitní zákaz adopcí je také nutno podotknout, že nejen zákonodárci, ale ani společnost nebyla rodičovství gayů a leseb příliš nakloněna a konstrukce homosexuálů jako případných osvojitelů dětí zůstala spíše negativní. Dle zmíněného výzkumu veřejného mínění je proti jakkékoliv formě adopce homosexuály celých 70 % populace, pouze 19 % by toto právo gay mužům a lesbickým ženám přiznalo (CVVM, 2005). Samotné hlasování poslanců proběhlo 15. března 2006 a pro přijetí zákona hlasovalo 101 poslanců, tedy nejtěsnější nadpoloviční většina. Největší zásluhu na přijetí zákona měla Česká strana sociálně demokratická a Komunistická strana Čech a Moravy (Seidl et al., 2012, s ). Na rozhodnutí poslanecké sněmovny reagoval prezident Václav Klaus prohláším, že zákon nepovažuje za pořážku svou, ale za porážku všech nás, kteří věříme, že rodina je v naší společnosti základní, jedinečná a bezkonkurenční a kteří věříme v práva univerzální, nikoli skupinová a v práva zajišťující svobody, nikoli nároky (Václav Klaus, 2006). 34 Zákon č. 115/2006 Sb., o registrovaném partnerství tak vstoupil v platnost 1. července téhož roku a stal se bezesporu největší změnou policy designu vůči cílové skupině a zároveň největším benefitem v právech homosexuálů v České republice. Česká republika se tak stala první postkomunistickou zemí, která homosexuální svazky zlegalizovala. Dochází tak k rychlé změně v sociální konstrukci skupiny, přičemž hlavní impuls pro změnu konstrukce, jak jsme již zmínili, můžeme nalézt v oblasti vědy. Vědecké důkazy na biologické bázi různých forem sexuality poskytují možnost argumentovat tím, že žádný typ sexuální orientace nemá nárok na normalitu a proto by žádný typ sexuální orientace neměl být veřejnou politikou privilegovaný. A tedy že si homosexuální svazky zaslouží stejná práva a ochranu jako svazky heterosexuální (Schneider, Ingram, 2005)

55 Schneider a Ingram zmiňují, že zásadní podíl na této změně má také vyšší příjem a vzdělání gay lesbické menšiny, které jim umožnuje mobilizovat se, mimo to gayové a lesby již nejsou ghettoizováni a stávají se mnohem viditelnějšími, což pomáhá měnit, případně odmítnout negativní stereotypy a předsudky této menšině (Schneider, Ingram, deleon, 2014, s. 126). Cílová skupina tak participací na tvorbě politiky prostřednictvím svých zástupců dokázala vyjednat takové benefity, které stojí na dodržování základních lidských práv, na rovném přístupu a také zákazu diskriminace. Legislativní systém České republiky tak nahlíží na homosexualitu jako na plnohodnotnou a rovnoprávnou variantu sexuální orientace. (Polášková, 2009, s. 31). Veřejná polika tak učinila velký krok vpřed a vyslala gay lesbické komunitě zprávu (message), že jejich svazky respektuje a zaručuje jim určitou míru právní ochrany. A tak i přestože zákon o registrovaném partnerství nepřinesl příliš uspokojivé řešení v otázkach rodičovských práv partnerů a dětí v homoparentálních rodinách, aktivismus se přijetím zákona na několik let utlumil. 40

56 5. Homoparentální osvojování: prostor pro zkoumání přístupu SKCP Současná legislativa se homoparentality jako takové specificky nijak nedotýká. Homosexualita a jevy s ní spojené tak stojí především na dodržování základních lidských práv, na rovném přístupu a především zákazu diskriminace zakotvených zejména v právu ústavním a lidskoprávních regulacích. Benefity, které nevyjímají ze své působnosti ani homosexuálně orientované osoby jako právo na osobní svobodu, rovnost a nediskriminaci jsou zaručena na ústavní úrovni v Listině základních práv a svobod, která v čl. 1 přímo stanovuje, že (l)idé jsou svobodní a rovní v důstojnosti a právech (LZLPS 4 Čl. 1). Zákaz diskriminace je v rámci Listiny obsažen v čl. 3 odst., který přímo zakotvuje rovný přístup k řadě práv bez diskriminace z mnoha konkrétních důvodů nebo i jiného postavení, přičemž sexuální orientaci lze podřadit pod jiné postavení (Beňová et. al., 2007). Benefit v podobě explicitního zákazu diskriminace na základě sexuální orientace byl zakotven zákonem č. 198/2009 o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací tzv. antidiskriminačním zákonem, který výslovně znemožňuje diskriminaci na základě sexuální orientace, přičemž zákon v 2 odst. 3 uvádí, že přímou diskriminací se rozumí takové jednání, včetně opomenutí, kdy se s jednou osobou zachází méně příznivě, než se zachází nebo zacházelo nebo by se zacházelo s jinou osobou ve srovnatelné situaci, a to mimo jiné z důvodu sexuální orientace. Zásadním dokumentem z hlediska ochrany před diskriminací je také mezinárodní dokument Rady Evropy, Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, zejména článek 14, který stanovuje, že (u)žívání práv a svobod přiznaných touto Úmluvou musí být zajištěno bez diskriminace založené na jakémkoli důvodu, jako je pohlaví, rasa, barva pleti, jazyk, náboženství, politické nebo jiné smýšlení, národnost nebo sociální původ, příslušnost k národnostní menšině, majetek, rod nebo jiné postavení. Článek č. 14 tedy stejně jako Listina přímo nepracuje s kategorií sexuální orientace, nicméně ta je opět zahrnuta pod pojem jiné postavení. V případě homosexuálních osob je důležitý také čl. 8, který zakotvuje, že každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence. V analyzované problematice je zásadní Rozsudek Velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen ESLP) ve věci E. B. versus Francie (stížnost č /02) ze dne 22. ledna ESLP vynesl významné rozhodnutí ve věci žaloby lesbické ženy, která žalovala Francii za neumožnění adopce dítětě. 41

57 Paní E. B., učitelka mateřské školy žijící ve stabilním lesbickém vztahu v roce 1998 zažádala francouzské úřady o zahraniční adopci, nicméně i přes rozhodnutí o jejích dostatečných schopnostech jí adopce nebyla umožněna. Důvodem měla být skutečnost, že lesbická žena a její registrovaná partnerka nejsou v dostatečné míře schopné poskytnout dítěti otcovský vzor. Soud z celé kauzy dovodil, že Francie nebyla schopná prokázat nediskriminační charakter, odlišná sexuální orientace tak byla hlavním kritériem pro zamítnutí žádosti. Velký senát ESLP tak shledal porušení zákazu diskriminace podle čl. 14 Úmluvy ve spojení s čl. 8. (Boučková, 2008, s ). Z rozhodnutí ESLP tak vyplývá, že v rozhodování o povolení individuálního osvojení se orgány nesmějí dopustit přímé ani nepřímé diskriminace na základě sexuální orientace; sexuální orientace tu působí jako zakázané kritérium rozlišování (Wintr, 2009, s. 3). Z hlediska úpravy práv stejnopohlavních párů je nejdůležitějším zákonem bezpochyby Zákon č. 115/2006 Sb., o registrovaném partnerství a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Výše zmíněné peripetie při přijímání zákona však vedly k tomu, že je výsledkem velkých kompromisů. Zákon jako takový nepřináší registrovaným partnerům rozsáhlá práva, zákon je tak spíše symbolickým vyjádřením akceptace skutečnosti, že partnerské svazky homosexuálů jsou stejně hodnotné jako svazky heterosexuální a je tedy nutné, aby jim stát poskytl určitou míru právní ochrany (Beňová et. al., 2007). Co se týče výhod (benefits) pro registrované partnery, současná zákonná úprava ošetřuje například právo na informace o registrovaném partnerovi, dědické právo a další. Přesto je však mnoho právních aspektů, které nejsou v rámci zákona obsaženy. Zátěže (burdens), které plynou ze svazku osob stejného pohlaví spočívají v odlišné úpravě v oblasti daňového práva (zejména u daně dědické a darovací), mezi registrovanými partnery také nevzniká institut společného jmění a stejně tak pozůstalé partnerky/partneři nemají nárok na vdovský či vdovecký důchod (Beňová et. al., 2007). Největší zátěž však představují otázky rodinného práva. 42

58 6. Policy design ve vztahu k homoparentálnímu osvojování v České republice partnerství nepřátelské rodičovství Zákon č. 115/2006 Sb., o registrovaném partnerství a o změně některých souvisejících zákonů umožňuje osobám stejného pohlaví vstoupit do registrovaného partnerství. Benefitem v otázkách rodičovství je především skutečnost, že registrované partnerství netvoří překážku výkonu rodičovské zodpovědnosti vůči biologickým dětem a není ani překážkou pro svěření dítěte do výchovy ( 13 odst. 1). Zákon také partnerovi, který žije ve společné domácnosti s biologickým rodičem, přímo stanoví povinnost podílet se na výchově a stanoví také povinnosti pokud jde o ochranu vývoje dítěte ( 13 odst. 3). Je tedy z explicitního znění zákona více než patrné, že předpokládá reálnou situaci, že spolu registrovaní partneři vychovávají děti (Novela ZRP, 2014). Přičemž v České republice je v homoparentálních rodinách na základě údajů ze Sčítání lidu z roku 2011 vychováváno přibližně 925 dětí, v realitě se však bude jednat o vyšší počet. Již například v analýze situace LGBT menšiny z roku 2007 se odhaduje počet lesbických párů, které na základě plánovaného rodičovství počaly děti, v řádech stovek či dokonce tisíců (Beňová et. al., 2007). Děti ve stejnopohlavních rodinách jsou buď biologické děti z předchozího heterosexuálního vztahu jednoho z rodičů, případně děti adoptované za svobodna jedním z partnerů, či děti a to čím dál častěji, narozené plánovaně přímo do homoparentální rodiny (Procházka 2014, s. 14). Je tedy patrné, že děti ve stejnopohlavních rodinách žijí a je více než pravděpodobné, že tento počet bude do budoucna narůstat. Homosexuálně orientovaní jedinci bezesporu považují stejně jako heterosexuálové výchovu dítěte za důležitou životní hodnotu. Přirozenou touhu po dětech u gayů a leseb dokládá například výzkumné šetření Radky Hájkové, kdy se ze 408 respondentů celých 290 vyslovilo, že určitě uvažuje o pořízení dítěte v budoucnosti a 71 respodententů odpovědělo možná, tedy 71 %, respektive 17,5 % z celkového počtu (v součtu 88,5 %). Důležité je v této souvislosti také zmínit, že hlavní obavy z pořízení dítěte znamenaly pro více než polovinu respondentů právní aspekty, tedy již zmíněná neukotvenost a nejistota stejnopohlavního rodičovství (Hájková, 2014). O to více absurdní se jeví design politiky, kdy jak jsme již uvedli - osoby v registrovaném partnerství nejsou oprávněny dle 13 ZRP osvojit dítě, přičemž se tento bod vztahuje jak k adopci z institucionální péče (společné, individuální) tak i k adopci biologického potomka partnera/partnerky Osvojení upravuje OZ (89/2012 Sb.) v 794 až 854, osvojení je nejvyšší formou náhradní rodinné péče, kdy přijímají manželé či jednotlivci za vlastní opuštěné dítě a mají k němu stejná práva i povinnosti, jako by byli jeho rodiči (Bubleová, Vávrová, Vyskočil a kol. 2014, s. 7). 43

59 6.1. Společné osvojení ( joint adoption ) Za společné osvojení se považuje adopce dvěma osobami, přičemž rodiči se stávají oba dva partneři (Gender Studies, 2009). Dle občanského zákoníku však v České republice mohou společně osvojit dítě pouze manželé, tedy dvě osoby odlišného pohlaví ( 800 odst. 1 a 2 OZ), přičemž dítě má po osvojení postavení společného dítěte manželů ( 832 odst. 1 OZ). Společnou adopci dětí stejnopohlavními páry umožňuje např. Belgie, Nizozemí, Španělsko, Velká Británie, Dánsko, Francie, Finsko, Estonsko, Island, Lucembursko, Malta, Norsko, Portugalsko, Rakousko, Švýcarsko a Švédsko. Přesto je společná adopce homosexuálním párem zpravidla problematičtější. I ve výše uvedených zemích, kde je společné osvojení legální, se homosexuální páry potýkají často s tím, že jsou před nimi upřednostňovány páry heterosexuální a párům stejnopohlavním jsou nabízeny děti, jejichž výchova a péče je nejnáročnější, přestože jsou homosexuálové někdy paradoxně označováni kritiky za méně schopné a vhodné rodiče, jedná se tak například o děti staršího věku, děti s etnicky minoritními kořeny případně s nějakou formou fyzického či mentálního postižení (Polášková 2009, s ) 6.2. Individuální osvojení ( single adoption ) V případě individuálního osvojení jako osvojitel vystupuje pouze jedna individuální osoba, která se stává jediným rodičem dítěte, přičemž občanský zákoník přímo stanovuje, že výjimečně může osvojit i jiná osoba než li jeden z manželů ( 800 odst. 1 a 2 OZ). Již ze samotného vymezení v občanském zákoníku je tedy patrné, že se jedná pouze o výjimečnou alternativní formu osvojení k preferované formě společného osvojení manželi. Jak jsme již zmínili, klíčovým ustanovením v rámci individuálního osvojení byl na počátku vzniku této práce 13 odst. 2 zákona o registrovaném partnerství, který uváděl, že trvající partnerství brání tomu, aby se některý z partnerů stal osvojitelem dítěte, Ustanovení zákona tedy přinášelo břemena (burdens) v tom smyslu, že přímo znemožňovalo registrovaným partnerům individuálně osvojit dítě právně volné, nejčastěji z ústavní péče. Zdůvodnění (rationales) designu politiky můžeme nalézt přímo v důvodové zprávě k zákonu o registrovaném partnerství, ta uvádí, že zákaz osvojení registrovanými partnery reaguje na preferenci náhradní výchovy dítěte heterosexuálním párem. (Důvodová zpráva ZRP, sněmovní tisk č. 969). Zpráva však blíže nespecifikuje důvody, které k preferenci osvojení heterosexuálními páry při přijetí zákona vedly. 44

60 Můžeme tedy předpokládat, že sexuální orientace rodičů byla pro zákonodárce podstatným faktorem pro určení kvality rodičovské péče (Pospíšil, 2016, s. 456) Hlavní potíž právní úpravy však tkvěla v tom, že občanský zákoník na straně jedné umožňoval osvojení dítěte i jinou osobou než li manželem ( 800 odst. 1 a 2 OZ), přičemž dle úpravy zákona o registrovaném partnerství ( 13 odst. 2 ZRP) touto jinou osobou nesměla být osoba žijící v registrovaném partnerství. Sporné ustanovení tak vedlo k paradoxní situaci, kdy bylo přímo umožněno osvojení dítěte i jinou osobou, tedy jedincem, který nežije v manželském svazku a nebylo stanoveno ani žádné jiné omezení ohledně sexuální orientaci žadatele, na straně druhé však paragraf zákona o registrovaném partnerství přímo zakazoval, aby tento jedinec žil v registrovaném partnerství (PROUD 2013). Konečným výsledkem tak byl stav, kdy bylo homosexuálně orientované osobě žijící společně s jedincem stejného pohlaví umožněno zažádat o zařazení do evidence uchažečů o adopci a jedinci bylo po splněných podmínek vyhověno, nicméně registrací byl jedinec práva požádat o adopci zbaven (Nález ÚS č. 234/2016). Dikce zákona tak mohla v důsledku způsobit i takové absurdní případy, kdy stejná homosexuálně orientovaná osoba podala žádost o osvojení, o níž bylo zahájeno správní řízení, a až po podání žádosti zlegalizovala svůj třeba několik let dlouhý vztah tím, že uzavřela registrované partnerství, v důsledku čehož ji však vyplynula zátěž v tom smyslu, že tato osoba přestala splňovat základní podmínku pro zařazení do evidence žadatelů o osvojení dítěte a této osobě tak nemohlo být dle zákona vyhověno (Nález ÚS č. 234/2016). Na základě poznatků plynoucích z právní úpravy se tak dá říci, že pokud si chtěli homosexuálně orientovaní jedinci osvojit dítě, tlačil je český právní řád iracionálně spíše k tomu, aby žili v neformalizovaných svazcích (Beňová et. al., 2007). Z laického pohledu by se dalo domnívat, že se jedná o diskriminaci na základě sexuální orientace, situace je však v rozporu se základní hodnotou demokratického právního státu, a to principem rovnosti (viz. čl. 1 Listiny základních práv a svobod České republiky), bude li totiž žádat o osvojení lesba, popřípadě gay, může být žádost akceptována a jednotlivec homosexuál se může stát osvojitelem dítěte. 36 A právě z tohoto důvodu se sporný odstavec zákona o registrovaném partnertství stal v roce 2016 předmětem zájmu Ústavního soudu, který svým rozhodnutím tuto práci značně zasáhl. 36 Čl. 1 přímo stanovuje, že (l)idé jsou svobodní a rovní v důstojnosti a právech (LZLPS 4 čl. 1) 45

61 6.3. Přiosvojení ( second parent adoption ) Osvojení (přiosvojení) druhým rodičem je forma individuální adopce, kdy jednotlivec osvojí dítě, kterého rodičem je jeho druh. Přiosvojit dítě však může dle legislativy České republiky pouze manžel/manželka rodiče dítěte ( 833 odst. 2 OZ). (Kutálková, 2015, s. 22). Problém, který v tomto případě pro homoparentální rodiny nastává je, že dítě žijící v homoparentální rodině, které se do tohoto vztahu narodilo nebo vzniklo v předešlém heterosexuálním vztahu jednoho z partnerů, má ve stejnopohlavní rodině z hlediska práva jen jednoho rodiče, což přináší komplikace nejenom pro registrované partnery, ale především děti, které v tomto svazku žijí. Druhý partner biologického rodiče, tedy sociální rodič nemá vůči společně vychovávanému dítěti plnohodnotná práva ani povinnosti, není zákonným zástupcem dítěte a to i přes to, že například mnoho let sdílí společnou domácnost a dítě sociálního rodiče vnímá jako svého rodiče a stejně tak partner považuje dítě partnera citově za své (Novela ZRP, 2014). Tento právní stav poškozuje nejlepší zájem dítěte a vede k mnoha zátěžím (burdens) v praktickém životě duhových rodin, sociální rodič není oprávněn dítě zastupovat a řešit mnoho životních situací, v rámci zdravotní péče 37, vzdělávání 38, případně jednání jménem dítěte a zastupování při právních jednáních (Vláda, 2016). Další zátěže z designu politiky plynou homoparentálním rodinám také v systému sociálního zabezpečení, například o peněžitou pomoc v mateřství nemůže v případě potřeby žádat sociální matka dítěte žijící s biologickou matkou ve společné domácnosti, okruh oprávněných osob je zúžen pouze na otce dítěte nebo manžela matky, bez ohledu na biologickou vazbu k dítěti. Největší míra nejistoty je však stejnopohlavními rodinami pociťována v případě úmrtí biologického rodiče, ve stejnopohlavní rodině neexistuje právní jistota, že dítě bude moci zůstat se svým sociálním rodičem, případně i se svými sourozenci, naopak hrozí riziko odebrání dítěte sociálnímu (nebiologickému) rodiči, aniž by měl rodič jakoukoliv pravomoc se o dítě postarat, pro dítě, ale i sociálního rodiče se tak jedná o dvojnásobné citové strádání a nejistotu 39 (Kutálková, 2015, s. 7). 37 Partner nemá právo na informace o zdravotním stavu dítěte, pokud jej rodič nezmocní, rovněž nemůže udělit souhlas s poskytnutím zdravotních služeb dítěti ( 35 zákona o zdravotních službách), partner nemá právo na umožnění pobytu ve zdravotnickém zařízení s dítětem ( 47 odst. 1 zákona o zdravotních službách) (Novela ZRP, 2016, Sněmovní tisk č. 950) 38 Partner nemůže obdržet relevantní informace ani průběh vzdělávání ovlivnit vybrat školu, žádat o úpravy způsobu vzdělávání, podílet se na jeho průběhu a podobně (Novela ZRP, 2016, Sněmovní tisk č. 950) 39 Po smrti biologického rodiče může být dítě svěřeno do péče druhého biologického rodiče, případně dalších příbuzných či dalších vhodných osob jako např. poručníků či pěstounů (Viz 928 OZ) 46

62 Zátěže design politiky ale představuje také v případě úmrtí sociálního (nebiologického) rodiče. Dítě, které sociální rodič vychovával nemá právo na sirotčí důchod po zemřelém sociálním rodiči (viz 52 odst 1 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění). Dále dítě nemá automaticky nárok na podíl na dědictví po zesnulém sociálním rodiči, zemře li bez závěti dítě není neopomenutelným dědicem ani dědicem v první třídě 40 (Kutálková, 2015, s. 7). Další znevýhodnění vystupují na povrch v případech, kdy se stejnopohlavní rodina rozpadne. Každý rozvrat rodiny s sebou nese dopady na ekonomický stav rodiny, obzvláště v situaci kdy rodina sestává z malých dětí, o které je třeba pečovat, což způsobuje jen omezené možnosti výdělečné činnosti a zároveň nese vysoké náklady na péči o dítě. V homoparentální rodině je situace ještě komplikovanější, jelikož při rozpadu partnerství rodičů dítě nemá právo na výživné od sociální rodiče, což celou rodinu staví do sociálně zranitelné situace, která může vést k jejímu sociálnímu propadu. Mimo to nemá dítě ani sociální rodič v případě rozpadu partnerství automatické právo na udržování vzájemného kontaktu, což může nést pro děti a sociální rodiče další psychickou zátěž (Kutálková, 2015, s. 8). Nemožnost zmíněné adopce tedy homoparentální rodiny vystavuje právní nejistotě a do největšího rizika staví právě dítě, které v rodině vyrůstá a kterému je a priori odepřeno právo na dva plnoprávné, ač z části nebiologické rodiče (Novela ZRP, 2016). Absurdní na celé situaci je pak zejména to, že i přestože sociální rodič nemá dle zákona k dítěti žádná práva, je mu dle ustanovení 13 odst. 3 zákona o registrovaném partnerství ukládána explicitní povinnost podílet se na výchově biologického dítěte druhého partnera, zákon v této souvislosti uvádí, že pokud jeden z partnerů pečuje o dítě a oba partneři žijí ve společné domácnosti, podílí se na výchově dítěte i druhý partner; povinnosti týkající se ochrany vývoje a výchovy dítěte se vztahují i na tohoto partnera ( 13 odst. 3). 40 Burešová (2013) připomíná, že dítě by teoreticky mohlo dědit ve druhé dědické skupině jako osoba žijící ve společné domácnosti, o dědictví by se dělilo s rodiči zůstavitele a partnerem, čímž by přislo o velkou část dědictví, na kterou by mělo nárok ve skupině první, ve které by se dělilo jen s partnerem/partnerkou zůstavitele 47

63 7. My versus oni : homosexuálové jako devianti versus heterosexuálové jako zvýhodnění a rozdílné návrhy politik (policy designu) V předchozích kapitolách jsme si ukázali, že homosexuálové byli v minulosti značně znevýhodněnou skupinou s negativní sociální konstrukcí a minimální politickou mocí. Následná dekriminalizace a právní ukotvení partnerských vztahů ve formě institutu registrovaného partnerství a tedy zlepšení jejich sociální konstrukce a posílení moci bylo značně komplikovaným procesem. Tento komplikovaný vývoj však přinesl ovoce v podobě přijetí jejich práva na stvrzení partnerského svazku většinovou společností. Od roku 2006, tedy od schválení registrovaného partnerství se většina populace v otázce registrovaného partnerství vyjadřuje pozitivně, podpora registrovanému partnerství se pohybuje stabilně v rozmezí od 60 % do 74 % populace (CVVM, 2016). 41 Otázka adopce dětí pro stejnopohlavní páry však rozděluje společnost podstatně více. Sokolová (2009) tento stav nazývá tzv. podmínečnou tolerancí, homosexuálové jsou většinovou společností akceptováni, ale jen dokud nepřekračují určité hranice, které vymezuje tradiční chápání rodiny a manželství. Sociální konstrukce homosexuálů jako osvojitelů dětí měla jednoznačně negativní charakter, od roku 2005 až do roku 2013, tedy do předložení první novely zákona o registrovaném partnerství, byla proti jakékoliv formě adopce dětí homosexuály většina populace. V roce 2005 se jednalo o dokonce o 70 % populace, v roce 2008 počet klesl na 65 %, o dva roky později, v roce 2010 se nesouhlasně k osvojování dětí vyjadřovalo stále 60 % populace a situace se příliš nezměnila ani v roce 2013, k adopcím se negativně vyjadřuje stále nadpoloviční většinu populace, celých 57 % (CVVM, 2016). 42 V závislosti na typologii Schneider a Ingram tak můžeme homosexuály ve vztahu k osvojování dětí označit za devianty. Také vstup do registrovaného partnerství nepřináší homosexuálům, respektive registrovaným partnerům stejná práva jako mají páry manželské, tvořené mužem a ženou (Kutálková, 2005, s. 64). V rámci přístupu sociální konstrukce cílových populací tak můžeme dle získaných poznatků veřejnou politiku ve vztahu k homoparentálnímu osvojování označit za tzv. degenerativní. 41 Viz. tabulka č. 1, kap Viz. tabulka č. 1, kap

64 Z výše uvedeného je patrné, že veřejná politika nezachází se všemi skupinami stejným způsobem, přerozděluje výhody pouze pozitivně konstruovaným skupinám a naopak zátěže těm s horší sociální konstrukcí. Jak jsme si již uvedli, registrované partnerství bylo přijato s explicitním zákazem adopcí (13 odst. 2 ZRP). V České republice tedy mohl podle zákona o rodině adoptovat dítě každý občan, muž nebo žena bez ohledu na sexuální orientaci, k zásadní změně však došlo v okamžiku, kdy gayové a lesby vstoupili do registrovaného partnerství - jedinou a priori znevýhodněnou osobu tak představoval jeden z registrovaných partnerů (Wintr, 2009). Ustanovení zákona tedy jednoznačně znevýhodňovalo homosexuálně orientované jedince, jelikož jim uzavřením registrovaného partnerství upíralo právo, které jim před jeho uzavřením, případně po skončení partnerství opět přiznávalo (Beňová et. al., 2007). Veřejná politika tak popírala princip rovnosti a nediskriminace, prohlubovala nerovnosti ve společnosti, ale především tak negativně ovlivňovala sociální spravedlnost a podmínky demokracie. Ustanovení 13 odst. 2 zákona o registrovaném partnerství, podle kterého registrovaný partner nesmí osvojit dítě, je...ve zjevném rozporu s Evropskou úmluvou i s ústavním pořádkem České republiky, protože představuje zakázanou diskriminaci na základě sexuální orientace ve vztahu k právu na ochranu rodinného a soukromého života (Beňová et. al., 2007). Také společné osvojení dítěte připouští občanský zákoník pouze heterosexuály - manželi, tedy dvěma osobami odlišného pohlaví ( 800 odst. 1 a 2 OZ). A stejným způsobem je ošetřeno i tzv. přiosvojení, tedy adopce biologického dítěte partnera/partnerky, legislativa České republiky umožňuje pouze adopci dítěte manžela či manželky ( 833 odst. 2 OZ.). Český právní řád tedy v souladu s Ústavním pořádkem a mezinárodními dokumenty respektuje fungování stejnopohlavní rodiny, nicméně jim ho neumožňuje legalizovat po stránce právní v podobě přiosvojení dítěte druhým partnerem a vytvoření plnoprávného rodinného celku. V důsledku se tak právní ochrana dítěte odvíjí od toho, zda je vychováváno osobami heterosexuálními či homosexuálními, tedy zda je vychováváno manželi či registrovanými partnery (Novela ZRP, 2016). Tento stav nejenže znevýhodňuje stejnopohlavní páry, ale je zcela jednoznačně také v rozporu s nejlepším zájmem dítěte (Viz čl. 2 odst. 1, čl. 3 odst. 2 a čl. 19 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte), jehož práva jsou, jak jsme si demonstrovali - ve stejnopohlavní rodině krácena (Beňová et. al., 2007) Tento fakt potvrzuje např. Americká pediatrická akademie, která vydala podložené prohlášení, ve kterém nabádá, aby diskriminace dětí vychovávaných stejnopohlavními páry byla zrušena 49

65 Znemožnění osvojení registrovanými partnery tedy nejen, že nebere v úvahu nejlepší zájem dětí, které ve stejnopohlavních rodinách žijí, respektive je podřizuje blíže neodůvodněnému záměru a to, aby děti nebyly vychovávány homosexuálními páry (Pospíšil, 2016 s. 458). Zároveň veřejná politika neposkytuje alternativní pohledy na problematiku homoparentálního osvojení, nerovného postavení homoparenálních rodin a ohrožení zájmu dětí, které v těchto rodinách vyrůstají, tím, že nebere v potaz zahraniční, 44 ale i české 45 odborné společnosti, které ve svých stanoviscích dlouhodobě komunikují veřejnosti a politické reprezentaci podporu homoparentálním rodinám a ve svých výzkumech dokazují, že děti stejnopohlavních rodičů prospívají naprosto srovnatelným způsobem jako děti v rodinách heteroparentálních. Nicméně vědecké a politické cíle se v tomto případě značně rozcházejí a tak přestože je nerovné postavení na základě odlišné sexuální orientace dle českého právního řádu nepřijatelné politici projevují jen malou snahu tuto situaci změnit. Jaké sdělení (message) je tedy veřejnou politikou vysíláno o rodičovských právech homosexuálně orientovaných jedinců, pokud gayům a lesbám a priori bráníme v uzavírání stejně hodnotných partnerství a realizaci představ o spokojené rodině a zabezpečené budoucnosti? Ano, narodili jste se a jste plnohodnotnými členy a členkami společnosti, ale nerozmnožujte se a nepřenášejte své hodnoty či vlastnosti na příští generaci (Sokolová, 2004, s. 82). Současná legislativní úprava tak v podstatě dává členům skupiny, ale i celé společnosti najevo, že homosexuálové nejsou plnohodnotnými lidmi, přičemž základ jejich méněcennosti je právě v argumentu, že nejsou vhodní pro výchovu dětí - řečeno bez obalu, gayové a lesbičky mohou žít v přítomnosti, když už se narodili, ale neměli by zasahovat do budování budoucnosti (tj. působit na děti) (Sokolová, 2004, s. 81). Jako hlavní problém je konstruována odlišná sexuální orientace, která snižuje jejich rodičovské schopnosti, přestože znevýhodnění homosexuálů v oblasti rodičovství prokazatelně pochází z dlouhodobé diskriminace ze strany státu. 44 Např. A statement of American Academy of Pediatrics: Coparent or SecondParent Adoption by SameSex Parents Committee on Psychosocial Aspects of Child and Family Health (2002). Same Sex Marriage Position Statement Canadian Psychological Association (2006), Brief of American Psychological Association, The California Psychological Association, The American Psychiatric Association, and the American Association for Marriadge adn Family Therapy (2010) 45 Profesní komora sociálních pracovníků (2014) Společnost pro plánování rodiny a sexuální výchovu (2014) planovani_rodiny_a_sexualni_vychovu_stanovisko.pdf 50

66 Toto tvrzení ilustruje Procházka, který tvrdí, že: Děti, jejichž rodiče jsou neheterosexuální nejsou z nějaké podstaty znevýhodněny oproti dětem z rodin heterosexuálních rodičů. ( ) Ve skutečnosti jedinou opravdovou nevýhodou, které čelí, jsou neuvědomělé stereotypy, zbytečné předsudky a neomluvitelná diskriminace. Ti, co takové rodiny kritizují, více než jen nepomáhají skutečně děti v těchto rodinách poškozují. Pokud by naší prioritou byl opravdu zájem dítěte, můžeme se přestat zabývat genderem rodičů a zaměřit se na to abychom se ujistili, že že všechny rodiny dostanou takovou podporu a prostředky, které potřebují (Jiří Procházka, Národní konference o manželském, partnerském a rodinném poradenství, 2014) Naopak heterosexuální jedinci a páry, potažmo tradiční rodina, představují optikou SKCP skupinu zvýhodněných, protože disponují jak pozitivní sociální konstrukcí, tak i politickou mocí. Aktéři veřejné politiky hájí jejich zájmy a poskytují jim prostřednictvím designu politiky pouze výhody (benefits) - muž či žena, kteří uzavřou manželství, mají i po dobu jeho trvání právo si individuálně adoptovat dítě právně volné, z ústavní péče ( 800 odst. 1 a 2 OZ), pouze k tomu je vyžadován souhlas druhého z manželů (Gender Studies, 2009). Také společnou adopci připouští český právní řád pouze heterosexuálnímu - manželskému páru ( 800 odst. 1 a 2 OZ). Heterosexuální manželské páry mají rovněž právo na vytvoření plnohodnotné rodiny přiosvojením biologického dítěte svého manžela/manželky, které se narodilo do předchozího manželství či vztahu, případně z umělého oplodnění ( 833 odst. 2 OZ). Pomoc či podpora ze strany státu znevýhodněné skupině je odpůrci často interpretována jako zbytečná či prosazována na úkor většinové populace, tedy zvýhodněné cílové skupiny, nejčastěji jako podrývání hodnot tradiční rodiny a ohrožení nejlepšího zájmu dítěte (PROUD, 2013). Toto tvrzení můžeme ilustrovat na výroku paní poslankyně Golasowské, která tvrdí, že: Děti jsou nejzranitelnější částí naší společnosti a naším úkolem je chránit je, a ne je podrobovat nebezpečným experimentům. Dítě potřebuje vyrůstat v rodině, kde jsou jasně dané role, a to je role ženy jako matky a role muže jako otce. Tento model registrované partnerství nesplňuje, ale přesto si jeho zastánci přisvojují právo na výchovu dětí ve vztahu, který chtějí označit za rodinu, a to navzdory naší kultuře a tradici našich předků, jež bychom si měli vážit. Homosexuální loby se tak snaží veřejnosti předkládat model homosexuálního registrovaného partnerství, jako vhodné místo pro výchovu dětí a považují tento model za normální (Pavla Golasowská, KDU-ČSL, 51

67 Dle Slobody (2016, s. 123) tak vzniká jakýsi paradoxní stav, kdy zatímco heterosexuální páry mají tendenci odkládat rodičovství, případně jej vůbec nerealizovat (Kolařík, Šmahaj, 2014, Hašková, 2010) a zároveň, když rodičovství realizují, tak ač v páru, činí tak často mimo manželské svazky podle Eurostatu se až 43 % dětí rodí do nesezdaných soužití (Kolařík, Šmahaj, 2014) stejnopohlavní páry dlouhodobě touží po dostatečném právním ošetření, které by dalo právní a symbolický rámec jejich vztahu, do nějž by rády přivedly dítě. V souvislosti s charakterem zákona o registrovaném partnerství můžeme spatřit také zajímavý vliv policy designu na jednání gay lesbické komunity, tento vliv na jednání skupiny Schneider a Ingram nazývají termínem (feed forward). Dle údajů Českého statistického úřadu z roku 2013 v domácnostech partnerů stejného pohlaví, kteří uzavřeli registrované partnerství žilo celkem 46 závislých dětí, naopak v domácnostech partnerů stejného pohlaví, kteří uvedli, že spolu žijí jen ve faktickém partnerství, tzv. na hromádce, pak žilo celkem 879 závislých dětí (ČSÚ, 2013). Možným sociologickým vysvětlením by tak mohlo být to, že registrované partnerství je také homosexuálně orientovanými osobami vnímáno jako tzv. rodičovství nepřátelské, právě kvůli explicitnímu zákazu adopcí, přičemž adopce je u stejnopohlavních párů všeobecně chápána jako v podstatě jediný způsob, jak si homosexuální pár může pořídit dítě a tak páry, které touží po dětech, případně již děti mají - do partnerství preventivně nevstupují. Zároveň je samozřejmě uzavřením registrovaného partnerství složitější svoji odlišnou sexuální orientaci tajit, páry se tak brání konfrontaci s nepochopením případně odsouzením jejich odlišného rodinného uspořádání (Sloboda, 2016, s. 111). Vzhledem k reálnější možnosti stát se rodiči a to i bez nutnosti adoptovat dítě z ústavní péče je také u homosexuálních, lesbických žen možné vnímat reakci, která je jakýmsi potvrzením nedůvěry vůči institutu registrovanému partnerství a to tím, že do něj vstupují podstatně méně než muži, do současnosti do něj vstoupilo celkově 2x více mužských párů než těch ženských, od roku 2006, tedy od uzákonění registrovaného partnerství, do konce roku 2016 se registrovalo 1635 párů mužských a pouze 875 párů ženských (Sloboda, 2016, s. 122) Data pocházejí od bývalého aktivisty Mildy Šlehofera, který data každý půl rok sbírá od příslušných matričních úřadů 52

68 7.1. Potenciál změny sociální konstrukce homosexuálů Jak jsme uvedli v předchozích kapitolách, sociální konstrukce a veřejná politika jsou úzce spojené a navzájem se ovlivňují. Základním předpokladem pro změnu zakořeněné sociální konstrukce cílové skupiny a tedy i společenského postavení skupiny, je posun v myšlení, změna stěžejních hodnot a chápání světa, s tím jde ruku v ruce změna přístupu k moci a tedy i změna veřejné poliky ke skupině (Schneider, Ingram, 1997, s , Schneider, Ingram, 2005). V předchozích kapitolách jsme si ukázali, že negativní sociální konstrukce homosexuálů je ve společnosti silně zakořeněná a po dlouhá léta vůči této skupině převažoval degenerativní charakter politiky, kdy byli homosexuálové za svou odlišnou sexuální orientaci různými způsoby trestáni. Logickým důsledkem je, že změna sociální konstrukce je velice komplikovaným a dlouhodobým procesem. Trvalo tedy mnoho let, než došlo k dekriminalizaci a uznání homosexuálního chování a následně přiznání základních práv a stvrzení stejnopohlavních svazků ve formě institutu registrovaného partnerství (2006). Nejkontroveznější otázky, spojené s rodičovskými právy gay lesbické komunity však zůstávají, jak jsme si výše demonstrovali, problematické i v současnosti. První požadavek na osvojování dětí stejnopohlavními páry přišel již několik měsíců po přijetí zákona o registrovaném partnerství v roce 2007, kdy byla jako první společná platforma pro setkávání zástupců nevládních LGBT organizací, odborníků a zástupců veřejné správy zřízena Pracovní skupina pro otázky sexuálních menšin. Ministryně pro lidská práva a národnostní menšiny Džamila Stehlíková tehdy veřejně oznamuje, že bude usilovat o prosazení adopcí pro stejnopohlavní páry. Ve stejném roce její pracovní skupina pro sexuální menšiny a lidská práva vypracovala tzv. Analýzu situace lesbické, gay, bisexuální a transgender menšiny v České republice, která obsahovala mimo jiné konkrétní změny zákonů, které měly přispět k odstranění diskriminace a zrovnoprávnění stejnopohlavních rodin. Hlavní změnou měla být adopce dětí homosexuálními páry ať už cizích dětí z ústavní péče nebo biologických dětí partnera/partnerky (Beňová et. al., 2007). Aktivisti však na tyto snahy reagovaly s opatrností, zejména proto, že veřejné mínění společnosti adopcím homosexuály není nakloněno, dle výzkumu veřejného mínění bylo v roce 2007 pro možnost adoptovat děti homosexuály pouze 22 % populace (proti bylo celých 67 %) (CVVM, 2008). K původnímu záměru předložení analýzy vládě tak nakonec nedošlo. 53

69 K určité změně společenského kontextu a konstrukce homosexuálů v rámci veřejné politiky došlo v roce 2009, kdy Rada vlády pro lidská práva na základě analýzy JUDr. Mgr. Jana Wintra pro Gender Studies došla k závěru, že 13 odst. 2 zákona č. 115/2006 Sb., o registrovaném partnerství znemožňující individuální adopci registrovaným osobám, je v přímém rozporu s Evropskou úmluvou o lidských právech a základních svobodách a také ústavním pořádkem České republiky. Poté, co Evropský soud pro lidská práva rozsudkem E. B. proti Francii v lednu 2008 nově vyložil čl. 14 ve spojení s čl. 8 Evropské úmluvy ( ) ocitlo se ustanovení 13 odst. 2 zákona o registrovaném partnerství, podle kterého registrovaný partner nesmí osvojit dítě, ve zjevném rozporu s Evropskou úmluvou i s ústavním pořádkem České republiky, protože představuje zakázanou diskriminaci na základě sexuální orientace ve vztahu k právu na ochranu rodinného a soukromého života. Evropská úmluva je součástí ústavního pořádku České republiky a tedy i postačujícím důvodem pro zrušení 13 odst. 2 zákona o registrovaném partnerství Ústavním soudem pro jeho rozpor s ústavním pořádkem (Wintr, 2009, s. 6). Wintr (2009) v analýze také upozorňuje na fakt, že do budoucna budou moci homosexuálové v případě individuální adopce hledat zastání u Ústavního soudu. 47 V návaznosti na analýzu byla Radou vlády pro lidská práva na podnět výboru pro sexuální menšiny 18. června 2009 vládě České republiky doporučena náprava stávající situace, tedy příprava novely zákona č. 115/2006 Sb., o registrovaném partnerství, spočívající ve vypuštění výše zmíněného diskriminačního 13 odst. 2 ze zákona (Usnesení Rady vlády pro lidská práva, 2009). Následně byl v roce 2010 vládní radou pro lidská práva tehdejší ministr pro lidská práva a národnostní menšiny Michael Kocáb vyzván k předložení novelizace zákona, která by zákaz individuálního osvojení registrovanými partnery odstranila. Ministr Kocáb vzhledem ke značné kontroverzi tématu svolal kolokvium odborníku z řad psychiatrů, psychologů, teologů a právníků, které mělo za cíl prodiskutovat změnu zákona na širší odborné platformě (Vláda ČR, 2010). Kolokvium však nevedlo k žádným legislativním změnám, připravovaná novela zákona se setkala s odporem jak ze strany konzervativních politických stran (KDU ČSL) 48, tak z řad odborné veřejnosti, především dětských psychologů a psychiatrů 49 (STUD, 2010). 47 Tato prognóza se naplnila v roce 2014, kdy se na Ústavní soud obrátil pan Ing. P. Laně, který byl vyřazen z evidence uchazečů vhodných stát se osvojiteli kvůli trvajícímu registrovanému partnerství 48 KDU - ČSL připravila petici Dobro dětí především, která reflektuje nesouhlas se záměrem umožnit adopci dětí registrovanými partnery. K protestu se připojilo celkem občanů. 49 Například dětská psycholožka Leona Němcová k návrhu namítá, že: "Dítě se ve své rodině učí základům lidského fungování. Právě od rodičů přebírá vzorce chování a ty pak uplatňuje ve svém životě. Neříkám, že 54

70 O několik měsíců později došlo k uznání problému nerovného postavení homosexuálů a stejnopohlavních rodin i na mezinárodní úrovni, dne 31. března 2010 Výbor Ministrů Rady Evropy přijal Doporučení členským státům o opatřeních k boji proti diskriminaci na základě sexuální orientace nebo genderové identity. Doporučení legislativní povahy vztahující se k našemu tématu byla zejména: změna zákona o registrovaném partnerství (zákon č. 115/2006 Sb.) tak, že bude zrušeno ustanovení 13 odst. 2 zákona, které zakazuje registrované osobě individuálně osvojit dítě a dále úprava občanského zákoníku (zákon č. 89/2012 Sb.) tak, aby bylo umožněno registrovanému partnerovi/partnerce osvojit si dítě partnera nebo partnerky ( second parent adoption ) (PROUD, 2013). V rámci veřejné politiky se tak jednalo o nejdůležitější podněty zvenčí, které znamenaly posun sociální konstrukce homosexuálů jako možných osvojitelů z negativní na pozitivnější. V rámci veřejné politiky došlo také ke změně toho, kdo je za problém zodpovědný, homosexuální jedinci a páry jsou tak konstruováni jako oběti legislativního systému, který je neprávem a zcela iracionálně vylučuje z možnosti osvojit/přiosvojit dítě pouze na základě odlišné sexuální orientace. V rámci typologie cílových skupin se tak posouvají spíše ke skupině závislých, kteří disponují pozitivnější sociální konstrukcí, ale nízkou politickou mocí a jsou tak odkázáni na pomoc ze strany politických představitelů, zákonodárců v rámci prosazení legislativních změn. Naopak za viníka je označen stát, který se zněním 13 odst. 2 zákona o registrovaném partnerství, podle kterého registrovaný partner nesmí osvojit dítě dostává do rozporu s Evropskou úmlovou, ale i ústavním právem České republiky, protože porušuje nediskriminaci na základě sexuální orientace ve vztahu k právu na ochranu rodinného a soukromého života (Wintr, 2009). České legislativní úprava tak nejenže diskriminuje homosexuály a znevýhodňuje stejnopohlavní páry, ale nemožnost přiosvojit dítě partnera/partnerky ( 833 odst. 2 OZ) je zcela jednoznačně také v rozporu s nejlepším zájmem dítěte, jehož práva jsou ve stejnopohlavní rodině krácena (Beňová et. al., 2007). 50 by vyrůstání v rodině, kde jsou partneři stejného pohlaví, nutně změnilo například sexuální orientaci dítěte, ale může to silně deformovat jeho pohled na soužití dvou lidí. Může pak například mít i problém s hledáním životního partnera nebo vůbec s navazováním vztahů s ostatními lidmi" (Lidové noviny, 2010). 50 Tento fakt zároveň potvrzují odborné společnosti jako např. Americká pediatrická akademie, která vydala prohlášení, ve kterém nabádá ke zrušení diskriminace dětí vychovávaných stejnopohlavními páry, dokument je k dispozici na adrese 55

71 Nicméně i přestože došlo formálně k uznání diskriminace homosexuálů a nerovného postavení homoparentálních rodin na národní i mezinárodní úrovni, gay lesbická komunita a její práva byla na okraji zájmu odpovědných státních subjektů ještě několik let poté. Legislativní doporučení tak zůstala ze strany odpovědných orgánů v podstatě bez odezvy (PROUD, 2013). Do povědomí společnosti se stejnopohlavní rodičovství dostalo až teprve v posledních letech a to především zásluhou g/l organizací. Důkazem je v roce 2011 založená Platforma pro rovnoprávnost, uznání a diverzitu PROUD, která je v současné době jediná LGBT organizace, která přímo usiluje o systémové právní změny, k jejímž cílům patří především legalizace adopcí pro stejnopohlavní páry, ale také radikálnější cíle a to úplné zrovnoprávnění heterosexuálů a homosexuálů a povolení sňatků pro osoby stejného pohlaví (Seidl et al., 2012, ).. Legislativní kroky, které by směřovaly k naplňování samotných doporučení, v tomto případě vztahujících se k tzv. přiosvojení biologického dítěte partnera/partnerky, se na zákonodárné půdě v České republice poprvé objevily v květnu roku 2013, kdy byla poslankyní Janou Černochovou (ODS) a poslancem Viktorem Paggiem (LIDEM) ve spolupráci s PROUDEM předložena novela zákona o registrovaném partnerství. Součástí kampaně na podporu novely zákona byly mimo jiné osvětové spoty na téma gay lesbického rodičovství, součástí projektu je také mediální kampaň Různé rodiny, stejná práva, v rámci níž byla inovována tematická webová stránka Do mediální kampaně se zapojila také řada významných osobností ze světa ekonomiky, politiky, ale i showbyznysu, vznikly tak fotografie, na kterých známé osobnosti vysvětlují důvody, pro které novelu zákona o registrovaném partnerství podporují (PROUD, 2013). Návrh novely zákon byl zaslán vládě k vyjádření stanoviska (Sněmovní tisk č. 1080). Vláda k návrhu nezaujala žádné stanovisko. Krátce na to byla rozpuštěna Poslanecká sněmovna a návrh novely zákona se tak nedostal ani do prvního čtení. Následně byla v září 2014 zákonodárci a představiteli PROUDu předložena v pořadí již druhá novela zákona o registrovaném partnerství, umožnující přiosvojení biologického dítěte partnera/partnerky. Součástí kampaně na podporu novely byl také petiční sběr podpisů, archy s celkem 9450 podpisy byly následně předány v říjnu 2014 Petičnímu výboru Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky (PROUD, 2014). Novelu se však do dnešního dne nepodařilo sněmovnou úspěšně projednat. 56

72 Jen o několik měsíců později se otázka adopcí pro stejnopohlavní páry otevřela znovu. V roce 2014 Veřejná ochránkyně práv Anna Šabatová na základě podnětu stěžovatele, Ing. P. Laně, šetřila postup správního orgánu při rozhodování o žádosti stěžovatele o zařazení do evidence žadatelů vhodných stát se osvojiteli. 51 Veřejná ochránkyně na základě šetření došla k závěru, že otázky spojené s institutem registrovaného partnerství jsou řešeny zejména z pohledu předsudků a falešných dojmů (...) stěžovateli nebylo dopřáno rovné zacházení ve věci osvojení dítěte, neboť mu byla kvůli sexuální orientaci upřena možnost osvojit dítě, aniž by byly objektivně posouzeny jeho předpoklady být osvojitelem. Toto nerovné zacházení bylo způsobeno aplikací ustanovení 13 odst. 2 zákona o registrovaném partnerství. Dospěla jsem tak k závěru, že toto ustanovení je v rozporu s Listinou a Úmluvou a mělo by být jako protiústavní zrušeno (Šabatová, 2014). Na základě podnětu veřejné ochránkyně se rozporuplný paragraf zákona dostal k Ústavnímu soudu, který svým rozhodnutím zasáhl zasáhl předmět této práce. 52 Pokud hovoříme o potenciálu změny sociální konstrukce je důležité sledovat také vývoj veřejného mínění, tedy nakolik česká populace souhlasí nebo naopak nesouhlasí s adopčními právy pro homosexuálně orientované jedince, respektive registrované partnery, což je podstatným indikátorem sociální konstrukce skupiny. Určitý posun ve výsledcích veřejného mínění nastal právě v době, kdy byla předložena novela zákona o registrovaném partnerství. Ve výzkumu CVVM v červnu 2014 byly otázky týkající se osvojení homosexuály poprvé rozděleny na dva typy, na otázky, které se vztahují k tzv. second parent adoption, tedy adopci dítěte registrovaného partnera a na adopci dítěte volného, z ústavní péče (zejména dětské domovy). V provedeném výzkumu na první skupinu otázek odpovědělo kladně 58 % respondentů (21 % odpovědělo rozhodně ano, 37 % spíše ano). Naproti tomu u adopcí dětí z ústavní péče mírně převážilo nesouhlasné stanovisko, proti bylo 48 % respondentů (24% odpovědělo rozhodne ne, 24% spíše ne), naopak pro adopci se vyslovilo 45 % z celkového počtu respondentů (14 % odpovědělo rozhodně ano, 31 % spíše ano) (CVVM, 2014). Pokud však srovnáme data z roku 2013, které zjišťovaly postoj všeobecně k právu na adopci, můžeme spatřit, že se jedná o skokový nárůst kladných odpovědí o 25 % (34 % kladných odpovědí) (CVVM, 2013). 51 Stěžovatel žije v registrovaném partnerství a právě kvůli této skutečnosti bylo řízení o jeho žádosti zastaveno. Stěžovatel se domnívá, že tím správní orgány porušily jeho právo na rovné zacházení a to z důvodu jeho sexuální orientace (Šabatová, 2014) 52 Viz. kapitola 57

73 V podobném duchu se nesl i průzkum realizovaný v květnu 2015, pozitivněji občané opět vnímají adopci dítěte partnera či partnerky, podporují ji celé tři pětiny českých občanů, 59 % (23% odpovědělo rozhodně ano, 36% odpovědělo spíše ano), proti se postavila třetina dotázaných (33 %). Stejně jako v letech minulých se adopce dětí z institucionální péče jevila jako kontroverznější, bylo zaznamenáno více nesouhlasných odpovědí, celých 49 % (28 % odpovědělo rozhodně ne, 21% odpovědělo spíše ne) odpověď rozhodně či spíše ano pak zvolilo 44 % dotázaných (CVVM, 2015). Poslední výzkumné šetření CVVM bylo provedeno v červnu Pro adopci biologických dětí partnera/partnerky, s nimiž partner žije ve společné domácnosti a na jejichž výchově se podílí se vyslovilo historicky nejvíce respondentů, celkem 62 %. V případě adopce dětí z ústavní péče, především dětských domovů byl stejně jako ve výzkumech minulých podíl menší, nicméně poprvé v historii výzkumných šetření CVVM více respondentů, (48 %) souhlasilo s adopcí dětí tzv. právně volných, proti pak bylo 43% (CVVM, 2016). Také v porovnání s realizovanými průzkumy v letech minulých je patrné, že česká společnost ustupuje od svého negativního postoje. V roce 2005 bylo proti adopcím dětí homosexuály celých 70 % populace, o čtyři roky později, v roce 2009 již pouhých 60 %, po předložení novely zákona, v roce 2014 pak počet klesl na 32 % a dle posledního výzkumu veřejného mínění v roce 2016 pak dokonce na 29 % (CVVM, 2016). Tabulka č. 2: Homosexuální ženy a muži by měli mít právo (časové srovnání v %) 58