Jiří Suchý: Klaun si povídá s Bohem. Napsal uživatel Galén / Nagy Úterý, 05 Prosinec :34 -

Transkript

1 Jiří Suchý (*1931) je člověk mnoha profesí. Zpěvák, divadelník, básník a výtvarník, kterého zná u nás snad každý. Ne každý ale ví, že jeho hudební kariéra, jak sám říká, začala v pražském kostele svaté Anežky České, kde jako malý hoch ministroval a zpíval ve sboru. V posledních několika letech se Jiří Suchý otázkami víry zabývá intenzivněji a své hovory s Bohem zachytil v malé knížce, která vychází v nakladatelství Galén. Se svým typickým humorem i nadhledem se v ní věnuje úvahám o existenci a neexistenci Boha, jaká je jeho podoba a jak jej oslovovat. Rovněž uvažuje o poznávání krásy i významu slova slovo... a Božích přikázáních. Snaží se, jak sám píše, dopřávat si potěšení z hledání dobrodružné cesty k Tajemství v naději, že by jeho uvažování mohlo posloužit jako inspirace těm, kterým toto potěšení nepřišlo na mysl. Obsah: 1 / 7

2 Úvod * Další úvod * Ještě jeden úvod * Kdo vlastně jsem a odkud se bere nápad * První pokus o dialog * Další můj jazykový problém * Pán je ten, kdo poroučí * Podoba Boha * Podoba ďábla * Jak oslovit vynálezce vesmíru * Stať o neexistenci Boha * Bible * Bible dle Suchého * Evoluce * Co je to talent? * Co se nám vejde a nevejde do hlavy? * Modlitba * Otčenáš * Disputace na velké téma * Šatník Panny Marie * Duše? * Šesté přikázání * Ateismus * Proč si myslím, že nejsem ateista * Sázka na rozum * Desatero * A zase od počátku * Církev * Něcisté a spol. * Závěr * Doslov * Zbylé zlomky nápadů, na které už nedošlo Ukázka z knihy: 2 / 7

3 II / PRVNÍ POKUS O DIALOG Stál jsem toho dne na jevišti, dozpíval jsem, publikum tleskalo, smálo se a já měl pocit celkem slušně odvedené práce. Ten nemívám vždycky. Poslední dobou jsem se několikrát přistihl, že zatímco zpívám po pětisté padesáté šesté tutéž písničku, myšlenky mi začnou bloudit úplně jinou, nevyžádanou krajinou, než je ta divadelní. Zpívám třeba o tom, jak jsem si koupil knot a při tom přemejšlím, kam jsem doma založil přiznání k dani z příjmu. Zkrátka někdy se nedokážu na své zpívání soustředit. Čím jsem starší, tím je to horší, protože materiály k uvažování mi v hlavě přímo bobtnají a nabývají na objemu. Ve všem, co dovedu, jsem samoukem. To se mi zkrátka udělalo, takovou už mám povahu. A tak všechno to, co jsem vepsal do téhle knihy, oč je to vzdálenější od seriózních filozofických a teologických úvah, má o to blíže k takzvanému selskému rozumu. Leccos jsem si už vyřešil ale jen pro sebe a po laicku. Ale s tím, že každý fundovanější názor je mi vítán a na tom svém nelpím. Často jsem narážel na otázky, nad kterými jsem byl bezradný a dodnes neznám jejich řešení. Pokud nějaké existuje. A tady se mi zrodil pocit, že bych přece jenom nějakou pomoc potřeboval. Nerad chodím ke kováříčkovi, jdu raději ke kováři. I napadlo mě obrátit se přímo na toho, kdo byl středem mého myšlení, všech mých zmatků i zjasnění. Rozhodl jsem se zkrátka, že si s ním zkusím popovídat. A tady nastal první problém: jak ho mám oslovit. Vlastně to všechno začalo mou profesionální jazykovou deformací. Píšu po léta texty k písničkám a čeština je materiál, se kterým jsem se naučil pracovat. A to je má smůla. Vadí mi mnoho věcí, které nejspíš nevadí nikomu jinému. Někdy je to slovo, jindy věta. Mám třeba dojem, který je troufám si říci oprávněný. Že pro mnoho mých spoluobčanů zavedené oslovení Pán Bůh poněkud zpohádkovělo. Že se prostě pro moderního dospělého člověka nehodí považovat bytost s takovým jménem za existující. Nasvědčují tomu i názory mnoha duchovních, kteří nám poslední dobou často opakují, že opravdu nevěřících je vlastně málo, a že je dost těch, kteří v něco přece jen věří. Akorát, že tomu říkají jinak. Ale to už trochu předbíhám. Nechte mě začít od počátku. 3 / 7

4 Je pravda, že na starých obrazech bývá Bůh pojednán jako stařec s bílým plnovousem, ale to se mi jeví tak trochu jako rouhání, byť zbožné. Když jsem se jako dítě na toho starce v bílé říze díval, uvažoval jsem, jak asi vypadal Bůh zamlada. A to už nebylo daleko k úvaze, že ten stařičkej Bůh už tady asi dlouho nebude. Že je nesmrtelný? Jak mám věřit, že je nesmrtelný někdo, kdo takhle zestárl? Někdo, komu zešedivěly vlasy a vousy? Že by stárl, stárl, a pak se to v určitém stadiu zastavilo? Pravda, tento antropomorfismus mohl sehrát svou pozitivní roli v apelu na city a myšlení velmi prostých věřících v dávné minulosti. Ale opravdu velmi prostých. Mohli si díky němu pod slovem Bůh představit přece jen někoho konkrétního, někoho, v koho se dá věřit. Ale už počínaje devatenáctým stoletím se z této služby víře pozvolna stávala služba medvědí. Racionální myšlení bylo na postupu a začalo odsouvat onoho Pánaboha v bílé říze do světa pohádek a bájí, a s ním automaticky i celou křesťanskou teologii, která se zpočátku ani moc nenamáhala tuto starou symboliku vysvětlit. Nebo lépe, nenamáhala se hledat za ni adekvátní náhradu hodnou moderního myšlení, která by byla srozumitelná i prostému věřícímu. A právě na to se chci ptát té Instance nejvyšší. Vím, že Bůh je málomluvný, a tak vsázím na pocity. Položím otázku a budu vyčkávat. Ne vyčkávat, jaká odpověď zazní to bych se možná nemusel ani dočkat, spíš budu vyčkávat, jaká odpověď mě napadne. XXIII / DESATERO Poohlédneme-li se pár tisíciletí nazpět, zjišťujeme, že lidskému rozumu byl jakýsi prvotní mravní řád nabídnut v podobě Desatera, které vytyčilo jisté mantinely takovým způsobem, jaký by byl oněm jednoduchým izraelským nomádům jasný. Věřit v jednoho Boha, ctít otce a matku, nekrást, nevraždit, nelhat Pravda, po čase se zjistilo, že Desatero jaksi zapomnělo na pýchu, lakomství, závist, nestřídmost, lenost a na další nešlechetné lidské vlastnosti a bylo třeba vymyslet sedmero 4 / 7

5 hlavních hříchů a Desatero tak doplnit. A mravní řád tu máme v kompletní podobě, a kdo ho nedodržuje, tak na to doplatí, ale někdy taky ne. Lidé totiž jednotlivé paragrafy Mojžíšova zákona pozvolna opouštějí. Jak ono to vlastně dnes vypadá? I. V jednoho Boha věřit budeš přikázání, které proklamuje monoteismus a odsuzuje stereoteismus, jak by se dala nazvat víra ve více bohů. V současnu kdo chce, ten věří, kdo nechce, nevěří. Přikázání je příkazem a nesplnění příkazu bývá potrestáno. Je ale známo, že mnoho neznabohů na tomto světě spokojeně prosperuje. II. Nevezmeš jméno Boží nadarmo to snese různá vysvětlení, ale kdo chce, tak si to prostě nevysvětluje a jedná tak, jak uzná. III. Pomni, abys den svátečný světil to je přikázání pro věřící, a sice pro hodně věřící. Sekulární občan světí sváteční den tím, že naloží rodinu do svého fára a jede se na chatu. Tak to ale Hospodin nemyslel. IV. Cti otce svého i matku svou, abys dlouho živ byl a dobře se ti vedlo na zemi s tímto přikázáním mám problémy. Znám totiž lidi, kteří své rodiče ctí, ale moc dobře na zemi se jim nevede. A jeden z nich, byl to můj kamarád, dokonce ani nebyl dlouho živ. To potřebuju, aby mi někdo vysvětlil. V. Nezabiješ to snad akceptujeme všichni kromě vrahů. VI. Nesesmilníš další přikázání, který si vysvětluje každý po svém a někdo si ho prostě nevysvětluje a dělá si, co uzná. 5 / 7

6 VII. Nepokradeš to slušní lidí celkem dodržují, a ti méně slušní si pro krádež našli jiný název. VIII. Nepromluvíš křivého svědectví proti bližnímu svému i tady účel světí prostředky. IX. Nepožádáš manželky bližního svého to je vlastně šesté přikázání, které jen upřesňuje objekt zamýšleného hříchu. X. Aniž požádáš statku jeho tomuto přikázání rozumí málokdo. Si myslím. Já například ne. Nejspíš by se to mělo vyjádřit jinými slovy. Toto znění Desatera jsme se učili ve škole v hodinách náboženství. Dnešní už se nepatrně liší, ale v zásadě je stejné. Je tu však onen známý problém, že znění Desatera je jiné v Bibli, jiné v katechismu. Vysvětluje se to tak, že Desatero je v Bibli prezentováno na dvou místech a pokaždé trochu jinak. A tak církevní zákonodárci obě verze spojili a vytvořili třetí, poměrně přehlednou. Řekl bych, že to je pochopitelné. Ale Už zase je tu to věčné ale. Někdy si má prostá hlava nedokáže určité věci vysvětlit, jindy zase není tak prostá, aby si je nevysvětlila po svém. V tomto případě nechápu dvě věci: jednak proč přikázání Hospodina jeden z biblických zapisovatelů zapsal takhle a druhý onak? A jednak, proč při církevní úpravě bylo jedno přikázání (nezobrazíš si Boha ) vypuštěno? Mám na to svou teorii, kterou mi snad Omnipotens Deus promine. Původně jsem totiž myslel, že zákaz zobrazovat nám zakazuje výtvarně zobrazit Hospodina, než mi došlo, že tu nejde o portrét Hospodina, protože portrétovat někoho, koho nikdo neviděl, mi nedává smysl. Teprve když jsem dočetl delší verzi tohoto příkazu až do konce, bylo mi jasné, že tady nejde o to, aby si 6 / 7

7 lid nezobrazil Boha třeba jako zlaté tele a neklaněl se mu, což Izraelité kdysi učinili, nýbrž jde tady o vyobrazení čehokoliv za účelem zbožštění, neobratně řečeno. Stručně: nezbožňovat třeba svůj auťák. A myslím si, že toto přikázání je velmi rozumné a mělo v Desateru zůstat, aby bylo jednou provždy řečeno, že hmotnými statky nahrazovat Boha je scestné. Ostatně kdyby se tam toto přikázání ve stručné a jasnější podobě ponechalo, nemuselo by se to desáté tak trochu nešťastně rozdělit na přikázání dvě, aby úhrnný počet činil deset. A nemusely by církvi na hlavu dopadat námitky nejrůznějšího kalibru, námitky proti tomu pozměňování zákona vyřčeného Hospodinem. nakladatelství Galén, 2017 ISBN: / 7