Dějiny teologického bádání

Transkript

1 ThLic. Denisa Červenková Dějiny teologického bádání Fundamentální teologie

2 Obsah 0. Pojetí teologie, modely a prameny poznání ve starověku a středověku 1. Teologická metodologie v novověku: od Tridentu do II. Vatikánského koncilu 2. Nástin teologické metody v textech Druhého vatikánského koncilu (zejména OT 16) 3. Současné tendence

3 Literatura k tématu: Optatam totius 16 in Dokumenty druhého vatikánského koncilu. SKALICKÝ K.: Radost a naděje. Karmelitánské nakladatelství 2000, PESCH, O. H.: Druhý vatikánský koncil Vyšehrad, MORIN D.: Učení II. vatikánského koncilu. Paulínky. SCHOOF M.: Aggiornamento na prahu 3. tisíciletí? ALBERIGO G.: Stručné dějiny II. Vatikánského koncilu. BOUBLÍK V.: Teologie dějin spásy. Karmelitánské nakladatelství HANUŠ J. (ed.): Ve znamení naděje. CDK KASPER W.: Theologie součást naší doby, 5-21 FIORENZA F.S.: Systematická teologie, O COLLINS G., Fundamental Theology, heslo Teologia in Leksykon teologii fundamentalnej J. Wicks, heslo Loci theologici in Latourelle Fisichella: DTF ŽÁK L., Questioni e prospettive emergenti dell epistemologia teologica, dostupný in

4 postup Nejprve představíme: prameny teologického poznání, k nimž se teologická reflexe obracela jako ke zdrojům poznání víry, pokusíme se zároveň představit také jak se v dějinách vyvíjela otázka teologické metody a teologických modelů, postupujeme diachronicky, tj.: od biblické teologie k období patristiky po teologický vývoj do počátku novověku (scholastika), zvlášť kapitola o vývoji teologie od Tridentského koncilu do IIVC samostatná kapitola o metodě, kterou současné teologii nabízí dokument Optatam totius, na závěr orientace v současných proudech a tendencích.

5 4 základní prvky teologické epistemologie Písmo Tradice Víra Rozum Budeme sledovat různé porozumění těmto prvkům v průběhu dějin nejde o úplný výčet, dnes nám zde chybí např. magisterium, sensus fidei (> viz poslední přednáška)

6 PÍSMO první a základní pramen Vždy v teologii hrálo roli, ale jeho důležitost a zacházení s ním různé srov. dál církevní otcové a Písmo versus scholastika a Písmo Nejen vyprávění o Božím spásném zásahu, ale také jeho teologickou interpretací srov. SZ: sdělení Izraele o Bohu ale také interpretace dějin podle klíčových událostí jeho dějin, exodu a smlouvy NZ: sdělení o Bohu v NZ má čtyři základní podoby (narace, moudrost, zjevení, proroctví)

7 SPISY CÍRKEVNÍCH OTCŮ jako pramen jejich nauka jako zvláště důležité svědectví o tom, jak první komunity rozuměly křesťanskému poselství dodnes závazné první inkulturace kérygmatu kdo je církevní otec (kritéria) starobylost svatost života pravověrná nauka schválen společenstvím církve

8 "Všechno, co se svatí Otcové mohli v jednotě smýšlení a cítění domnívat, budiž považováno za pravou a katolickou nauku církve bez jakékoli pochyby či skrupule. Vincenc z Lerins, Commonitorium, 450 po Kr.

9 rysy teologie otců: kontakt s Písmem je základem teologie ukotvení teologie v životě církve zdrojem teologie je i liturgie, životní styl teologické pojmy čerpají z antické filozofie (zejm. platónské, ale i stoické) srov. důraz na symbol propojení různých skutečností formulace víry u Otců mají různé formy od narativní (krédo = víra v události v nichž se zjevil Bůh) po doxologickou a epikletickou (srov. anafora v liturgii) teologie se neopírá jen o racionalitu, ale také o kontemplaci tajemství, mystiku, má smysl pro symbolické vyjádření

10 příklady kontaktu s kulturou doby gnoze (křesťanské poznání není dualistické) vztah víry a vědění u Klémenta Alexandrijského hledání odpovědi na otázky, čím se jako křesťané lišíme od ostatních společenství

11 etapy hledání Formulace (např. Bůh = Otec, Syn a Duch svatý) Schémata (co tím myslím, když řeknu, že Bůh je Otec, Syn, Duch v kontextu židovského a helénského myšlení?) Elaborace kategorií (srov. např. postupné nahrazení výrazů jako anděl či logos kategoriemi natura a persona) Teologické syntézy Augustin, Maxim Vyznavač, Pseudo-Dionýsios Areopagita

12 s každým zlomem epochy, velkou historickou a kulturní proměnou nastává nové hledání, jak sdělit, co je pro nás jako křesťany důležité v jiném dobovém nebo kulturním kontextu

13 Scholastika jako další inkulturace víry jako scholastiku, či školskou teologii, označujeme období teologické reflexe západní církve zhruba mezi jedenáctým a třináctým stoletím.

14 dělení scholastiky století: přechodné období století: první scholastika 13. století: vrcholná scholastika 14. století: krize scholastiky

15 monastická teologie = scholastika není jediný teologický směr středověku uchován důraz na meditaci Písma viz díla: sv. Bernard z Clairvaux Vilém ze St. Thiery, Hugo a Richard od Sv. Viktora

16 rysy scholastiky Písmo zůstává důležité, ale jiný přístup k němu, není jediným pramenem teologického poznání, vedle něj a Otců roste jiná autorita: soudobých učitelů proměna vztahu mezi teologií a filozofií: význam filozofie vzrůstá, avšak filozofie aristotelské inspirace, odtud důraz na racionalitu a vědeckost v poznávání

17 srov. vývoj středověkých univerzit, vyučování v jiném stylu než dosud v klášterních školách: od lectio k disputatio: namísto kontemplace Písma živá akademická debata o aktuálních otázkách stále více namísto vysvětlování Písma hromadění odlišných názorů na jeho smysl (sententia) a otázek (questio) shromaždovány v sumy

18 Celkový přínos scholastiky přinesla porozumění a řád celku křesťanské nauku skrze kategorie vhodné pro svou dobu = kategorie vycházející z aristotelské vědy zpracovala vztah víry a rozumu, teologie jako vědy už ne otázka nakolik je víra poznáním, ale postupně přechod k tázání, nakolik může být teologie vědou (= potřebujeme teologii? nestačí církevní struktury, kult a vyznání?)

19 co je věda? (<aristotelské pojetí vědy) věda = cognitio certa, nepochybné poznání založena na evidenci postup podle pravidel logiky zajistí pravdivé poznání věda se zajímá o obecné a potřebné, ne o jedinečné a přechodné jevy (např. dějinné události)

20 teologie jako věda podle Tomáše Akvinského 1. teologie je podřízena vyšší vědě : scientia Dei et beatorum = vědě Boha a svatých 2. zdrojem teologie = kontemplace Božích tajemství 3. principy teologie: články víry

21 4. předmět teologie: Bůh jako počátek a cíl všech věcí (exitus reditus) 5. důležitá nejen ratio, ale také auctoritas = autorita samotného Zjevení, která v církvi přítomna skrze Písmo a nauku církve a je prostředkována církevními autoritami avšak dvojí autorita/úřad: magisterium pastorální (biskupové) magisterium učitelské (teologové) obě sloučeny jen v papeži

22 limity scholastické teologie: málo poukazuje na novost christologické události dějiny spásy se zdají nepotřebné racionalita, spekulace v teologii převládla nad ostatními složkami (propojením s životní praxí, meditací textu Písma)

23 prameny teologického poznání loci theologici základní intepretující Písmo vlastní Tradice nauka církve koncily papež (římská církev) církevní otcové teologové pomocné lidský rozum filozofie dějiny

24 k pramenům teologického poznání u Melchiora Cano (1563): = teologické zdroje, místa, kde katolický teolog obvykle naslouchá víře všechna svědčí o Božím zjevení (= jsou místy, kde se nám dává Boží zjevení) jejich různost = různost míst, kde lze hledat nejen nadpřirozené instance, ale i rozum, filozofie, dějiny co chybí: např. liturgie jako zdroj poznání nebo zkušenost místních církví

25 Teologie od Tridentu do IIVC tj. v novověku, srov. obecný dějinný vývoj: další společenské změny, rozvoj bádání i v dalších oborech (zdrojem obav o roli církve ve společnosti), postupné vzdalování jednotlivých témat teologie: dogmatika, morálka, spirituální teologie tvoří samostatné obory velmi obtížné hledání nového teologického modelu (nová inkulturace ), teologie velmi roztříštěná, schází velké syntézy á la Akvinský převažuje upravený scholastický model teologických příruček-manuálů: drží se spekulativní tendence, už ale ne scholastická metoda otázky, nýbrž teze (články víry), užití Písma dál redukováno, převzaty i limity scholastiky nezapomínat na linii křesťanské mystiky s jejím důrazem na kontemplaci Božího tajemství (jeho přesažnosti, jednoty, důrazu na Ježíše Krista ) řídké pokusy o nová teologická témata a cesty, (viz Pascal, Rosmini ad.): víra a náboženské cítění tradice a dějiny společnost a církev důraz na individualitu jedince

26 Modernistická krize a magisterium: encyklika Aeterni Patris (1879) pokus o reformu teologického bádání v době po IVC a jeho encykliky Dei Filius o vztahu víry a rozumu (ke koncilu viz následující přednáška) obavy z nových filozofických proudů a vývoje společnosti vedou ke snaze uchránit jednotu a předložit zjevené pravdy pomocí filozofických nástrojů, zejm. využitím filozofie Tomáše Akvinského rozlišení nadpřirozeného a přirozeného prvku zjevení (tj. téma Zjevení a rozum) viz také encyklika Dei Filius limity (z dnešního pohledu): podléhá vlivu modernismu, přestože právě reakcí na něj: absolutizace rozumu na úkor víry víra je nucena hájit se před rozumem, teologie se stává filozofií

27 další zásahy magisteria do teologie: ve stejném tónu jako AP také encyklika Pascendi dominici gregis (1907), Lamentabili (1907) a protimodernistická přísaha (reakce na modernistickou krizi) teologie přišla o své místo, nahrazena magisteriem: teologie magisteria

28 Obnovná hnutí vedle napětí způsobeného modernistickou krizí však různá hnutí: liturgické, biblické, patristické, ekumenické Tj. nejen jednotlivé významné postavy, ale soustavné a společné hledání východiska výsledky jejich práce postupně přijata učitelským úřadem, stala se východiskem pro IIVC

29 v čem jejich přínos? znovuobjevení dějinné dimenze Zjevení srov. dějinnost teologie, dogmatu, Zjevení, přehodnocení významu dějin pro spásu, hodnoty pozemských skutečností znovu objevený personální charakter základní křesťanské události (Zjevení Boha v Ježíši Kristu) důraz na osobu ovšem jinak u tomistů a jinak u teologie inspirované dialogickým personalismem (Ebner) církev opět místem, v němž se odehrává a jemuž slouží teologická reflexe s tím spojená obnova pojetí církve: od pyramidálního hierarchického modelu církve-dokonalé společnosti k církvi jako tajemství a společenství

30 magisterium a tomismus viz Humani generis (1950): trvá důraz na teologii založenou na Tomáši Akvinském obavy z dialogu s novými filozofickými směry, vědeckého vývoje (evolucionismus ad., zpochybňování absolutní a neměnné pravdy), negativních rysů kultury i společnosti dlouho se zdálo, že cesta nevede jinudy než přes tomistické přístupy, proto důkladné studium T.A. ze strany transcendentního směru Maréchal, Coreth, Kern, Rahner dějinného aspektu Daniélou, Congar ad. snaha přiblížit teologii žité zkušenosti církve a moderního člověka

31 hlavní rysy obnovy, která vrcholí na IIVC návrat k pramenům křesťanské víry a života: k Písmu, k církevním Otcům - s využitím moderních prostředků a metod jiných oborů (archeologie, lingvistiky, historické a literární kritiky, ) umožňující věcnější přístup k významovému jádru biblického textu. Scholastické teologické traktáty jevily jako příliš racionalistické a schematizující a jen málo čerpající z Písma i Otců, obvykle citovaných bez náležitého historického a literárního kontextu. znovuobjevení patristického myšlení: přispělo k pronikavějšímu pohledu na strukturu, praxi a myšlení prvotní církve

32 znovuobjevení času, biblického pojetí spásy a smyslu pro historickou dimenzi lidské existence i lidského myšlení Od tohoto okamžiku se teologické slovníky nespokojují pouhými nadčasovými definicemi různých pojmů, ale sledují všechny metamorfosy, kterými tyto pojmy během věků procházely. Tím dochází k události, která byla nazvána objevením času. / / Čas se stává neodmyslitelnou dimenzí lidského myšlení. Důsledky se záhy dostavují, vzniká nová disciplína: historie dogmatu a sní i nový problém jeho vývoje. Sama spása se nyní chápe nejenom jako únik duše do blažené (případně pekelné) nadčasovosti, nýbrž jako plán Boží, uskutečňovaný v dějinách a směřující staletími k svému dovršení při druhém Kristově příchodu. Toto znovuobjevení eminentně biblického pojetí spásy si nachází brzy svůj výstižný název: dějiny spásy. [1] [1] K. Skalický, Radost a naděje 208.

33 liturgická obnova: liturgie už nejen jako posvátné obřady a ceremonie, ale svátosti jako místo setkání Boha s člověkem, proto mají mít úzký vztah ke Kristu, protože on je tímto místem setkání par excellence. Ústřední svátostí je eucharistie, mešní liturgie má zároveň znázornit jednotu věřících, již eucharistie vytváří. Slavit eucharistii znamená zpřítomnit oběť Pána, která tu dostává svou svátostnou podobu ve večeři, při níž Ježíš prosil, aby všichni byli jedno jako on v Otci a Otec v něm. Chápe se také jako účast na Kristově smrti a vzkříšení, na jeho velikonočním tajemství, které shromažďuje rozptýlené Boží děti a tvoří z nás společenství vzájemné bratrské lásky, Boží lid.

34 Ekumenické hnutí: rozdělení křesťanů se stále více jevilo jako pohoršení pro svět, pro který máme být kvasem a světlem, odtud konkrétní podnět a snahy: jedním z prvních byly unionistické sjezdy na Velehradě, pod záštitou olomouckého arcibiskupa Stojana. Ekumenismus předpokládal snahu o vnitřní reformu i v samotné katolické církvi (jež je sancta et simul purificanda svatá a zároveň nutně se očišťující) pokud tato proběhne na všech zúčastněných stranách, bude možné se sejít ve společenství podle Kristovy vůle.

35 Teologie a kérygma: důraz na obnovené hlásání evangelní zvěsti. Novoscholastická teologie se pro pastoraci jevila poněkud neužitečná, proto hledání dalších schémat jdoucích za rámec novoscholastiky, které by umožnily tuto lepší komunikaci víry současnému světu. Důležitost laika v církvi: teologie a církev se chtěly více účastnit dění v současném světě, proto se zdálo důležité uvědomit si jinak i postavení laika v církvi

36 rozkvět křesťanské filosofie: snaha o konfrontaci Kristova poselství se současnými problémy, Znovuobjevení významu Kristova lidství/jeho vtělení: ústřední bod, k němuž konvergují ostatní obnovné proudy = tajemství zmrtvýchvstalého, oslavného Krista dává jednotu jednotlivým teologickým tematikám, od nauky o milosti, eschatologie, po nauku zjevení, o církvi a mariologii. Právě důraz na Ježíše Krista v teologii umožnil znovuobjevení jednoty existující mezi Bohem, člověkem a světem (Bible nikdy nemluví o Bohu, aniž by zároveň nemluvila o člověku na tomto světě). Tematizovat tedy dál tuto jednotu mezi těmito třemi sférami v biblickém duchu je tedy naléhavým úkolem dnešní teologie.

37 Závěry 1. nová kulturně-dějinná situace 2. přetrvávání scholastického modelu prakticky do pol. 20. stol.: jeho silné spekulativní a polemické tendence, kde rozum nabývá stále většího významu (na úkor víry?) 3. stále i obnovné proudy v církvi: bádání, které se vrací k důkladnému studiu biblických, patristických, liturgických ad. pramenů 4. teologie se postupně stává opět službou církvi, vycházející z její životní praxe a do praxe ústící

38 2. Nástin teologické metody v textech IIVC zaměříme se na OT 16, ale nové podněty pro teologické bádání i jinde: Dei Verbum: představuje obnovené pojetí Zjevení jako událost prostupující dějiny (či ekonomii) spásy: jako spásné sebesdělení Boha, který dává účast na svém trojičním životě. děje se gestis verbisque, činy i slovy které navzájem vnitřně souvisí výslovně zmíněna významná role Ježíše Krista jako plného a definitivního zjevení Boha. Vrchol christologického zjevení představuje velikonoční tajemství. Podobný christologický důraz nalezneme také v dokumentu o liturgické obnově Sacrosanctum concilium, který bude hovořit o aktuální Kristově přítomnosti pro církev a v církvi. Lumen gentium navazuje svátostným pojetím církve: Ježíš Kristus je v dějinám přítomen skrze společenství, jež je na něm závislé to on ji utváří, dává jí podobu podle vlastního společenství s Bohem Otcem, v Duchu, ve společenství bratrské a sesterské lásky. S tím souvisí také poslání církve ve světě, představené v Gaudium et spes: církev má napomoci objevovat v Kristu tvář Otce a v člověku člověka a jeho povolání k trojičnímu společenství, jehož je církev znamením a nástrojem.

39 Nově: Vztah víra a rozum Pojetí zjevení Pojetí církve Vztah církve a světa Nová metoda (geneticko-progresivní)

40 Čím se tato teologie liší např. od Aeterni Patris? východiskem je Písmo, nikoliv magisterium a novotomistická filozofie (srov. Pascendi). Tomáš Akvinský je i nadále považován za inspirativního a paradigmatického autora, ale již nikoliv exkluzivního. Všechny teologické disciplíny mají vposledku napomoci pochopit tajemství Krista V OT je zmíněna geneticko-progresivní metoda, která má nahradit do té doby dominující pozitivně-scholastický model

41 1.2.1 Struktura OT 16 dokument pro revizi teologického studia = představa teologie a její metody po IIVC co neobsahuje dva základní principy: christocentrismus teologie pastorační úkol teologie analýzu jednotlivých oddílů samostatně, srov. latinsko-český text OT16 k dispozici na webu

42 2.3. Závěrečná reflexe o nových rysech teologie podle IIVC A. Didaktický aspekt přímý kontakt s prameny Zjevení postupně a graduálně až k interiorizaci témat jak postupovat ve studiu Písma úvod exegeze biblická teologie jak postupovat ve studiu dogmat biblická teologie teologie otců dějiny dogmat synteticko-praktické uvedení do základních obsahů Zjevení biblická témata zůstávají základním pramenem, dogmatika je místem syntézy

43 B. Metodologický aspekt ne jako manualistika: od teze k dokazování skrze výroky učitelského úřadu a Písmo, rozumovými argumenty geneticko-progresivní a hermeneutická metoda vychází od biblických témat (od Písma), ta jsou normativním obsahem ve spojení se systematikou a praxí spekulace jen jedním momentem teologie vedle její pozitivní a praktické dimenze

44 C. Formální aspekt celá teologie se soustředí na dějiny spásy a jejich vrchol v Ježíši Kristu jsou něčím více než obsahem teologie, dodávají teologii formu, utváří její celkovou podobu srov. např. liturgie a svátosti: pojednány tak, aby bylo zřejmě, že a jak v nich Kristus středem D. Obsahový aspekt základním obsahem teologie = dějiny spásy s vrcholem v Ježíši Kristu biblická teologie je proto kanonickou formou zkušenosti víry (normou pro celé dějiny spásy) jako reálný dialog spásy mezi Bohem a člověkem dovršený v Ježíši Kristu a jeho Duchu, který působí v hlásání a životě církve

45 E. Formační aspekt v dějinách spásy se ukazuje, že tento dialog obnáší oslovení ze strany Boha a vyžaduje odpověď ze strany člověka (spolupráci, přijetí) tak se dostáváme blízko praktické dimenzi teologie sami pravdivost této výpovědi poznáváme i prožíváme teologie tedy nabízí porozumění poselství o spáse a zároveň tak formuje k víře = k přijetí Zjevení (i rozumem, kterým nás Bůh obdařil) teologie má tedy formovat k hlubšímu prožívání křesťanské víry prostřednictvím teologického vzdělávání (formace naší víry tedy neprobíhá přestože studujeme teologii nebo nezávisle na tom, že ) přínos teologického vzdělání je tedy dvojí: duchovní: posiluje naši víru pastorační: stáváme se kvalifikovanými svědky křesťanského poselství

46 2.3 Současné tendence Srov. např. Gibellini, Teológia XX. Storočia. Prešov Primát zjevení v teologii proniká do všech teologických disciplín, právě tak tendence ad fontes, spojená s dějinností: důkladným, pozorným studiem textů církevních Otců je znovuobjevena jak dějinnost, tak personalistický aspekt v teologii

47 Tendence po IIVC: Vstup tématu dějinnosti, subjektivity a plurality teologií již naplno Zájem o odlišné kultury a okrajové skupiny Téma globalizace, mezináboženského dialogu, ekumenismu Církev a společnosti Církev a věda Dialog s novými filozofickými proudy: hermeneutikou, ontologií, fenomenologií Pojetí Zjevení jako sebesdělení Boha

48 Důležité postavy současné teologie: v katolické teologii: K. Rahner spojení tradičních témat s otázkou subjektivity B. Lonergan otázka metody v teologii H. Urs von Balthasar další pokus o komplexní teologickou syntézu v protestantské teologii: W. Pannenberg téma zjevení jako dějin P. Tillich metoda korelace D. Bonhoeffer gnozeologie víry E. Jüngel novost události Krista jazykem současného světa

49 Co je typické pro metodiku bádání naší doby Rodíme se do určité kulturní a církevní tradice, v ní se snažíme vyjádřit naši víru tak, aby to bylo adekvátní době, v níž žijeme. Jazyk je přístupovou cestou jednak ke kultuře a její mentalitě i ke skutečnosti (tj. jak ji prožíváme), jednak vymýšlí symboly, jimiž ji chce sdělovat. Vedle toho je zde Duch, který obývá naši kulturu, dobu, církev toto vše východiskem naší reflexe (tj. začínáme současným kontextem) Odtud se vztahujeme k normativní tradici víry, v níž má primát zjevení, tj. dokumenty, které o něm zpravují (návrat ke konfrontaci s normou víry, tradicí) Dál má dojít k systematické syntéze: tj. návratu ke konfrontaci se soudobým kontextem, nejde jen o překlad formulací, ale o vytváření adekvátní systematiky (a ta může být různá, neexistuje jeden systematický model), čili syntéza K tomu i praktický existenciální zájem neboť teologie má pastorální funkci a je to praxe, která provokuje otázku (nemá scházet ohled na praxi) Bohužel někdy nelze nabídnou konkrétní řešení, ale alespoň pomoci zahlédnou komplexnost určitého problému.

50 Možné otázky: Představte základní rysy patristické, scholastické teologie a teologie manuálů Co jsou to teologické prameny (nejen podle Melchiora Cano)? Představte rysy současné teologické metody tak, jak je nastiňují dokumenty Druhého vatikána V jakém smyslu je Písmo duší teologie?