Informace o následném postupu v rámci stížnosti evidované pod číslem jednacím CHAP(2013)01917

Transkript

1 Informace o následném postupu v rámci stížnosti evidované pod číslem jednacím CHAP(2013)01917 Evropská komise obdržela řadu stížností na možné zneužívání po sobě jdoucích smluv na dobu určitou ve španělském veřejném sektoru. V těchto stížnostech se uvádí, že španělská vláda uzavřela dne 29. března 2017 dohodu s odborovými svazy. Stěžovatelé se obávají, že španělská vláda chce prostřednictvím této dohody napravit [ regularizar y blanquear ] situaci u těch zaměstnanců ve veřejném sektoru, kteří dříve pracovali na po sobě jdoucí smlouvy na dobu určitou, a vyhnout se tak řízení o porušení Smlouvy. Platné právní předpisy EU Podle ustanovení 5 bodu 1 rámcové dohody o pracovních poměrech na dobu určitou uzavřené mezi organizacemi UNICE, CEEP a EKOS, která tvoří přílohu ke směrnici 1999/70/ES ( dále jen rámcová dohoda ), mají členské státy zavést jedno nebo více z následujících opatření, aby předešly zneužití vznikajícímu využitím po sobě jdoucích pracovních smluv nebo poměrů na dobu určitou, pokud neexistují žádná právní opatření pro předcházení zneužití: a) objektivní důvody ospravedlňující obnovení těchto pracovních smluv a poměrů nebo b) maximální celkové trvání po sobě jdoucích pracovních smluv a poměrů na dobu určitou nebo c) počet obnovení těchto smluv a poměrů. Podle ustálené judikatury Soudního dvora EU může být zaměstnanecký poměr kvalifikován pro účely ustanovení 5 bodu 1 rámcové dohody jako zneužívající, pokud jsou v tomto sektoru využívány pracovní smlouvy na dobu určitou pro uspokojení potřeby zaměstnavatele, která je stálá a trvalá 1. Komise posuzuje soulad španělských právních předpisů upravujících postavení zaměstnanců ve veřejném sektoru s ustanovením 5 rámcové dohody o pracovních poměrech na dobu určitou, podle kterého jsou členské státy povinny přijmout opatření zamezující zneužití po sobě jdoucích pracovních smluv na dobu určitou. K údajnému požadavku na přeměnu stávajících smluv na dobu určitou na smlouvy na dobu neurčitou Stěžovatelé uvádějí, že podle dohody ze dne 29. března 2017 španělská vláda nepřemění po sobě jdoucí smlouvy zaměstnanců veřejného sektoru na dobu určitou na smlouvy na dobu neurčitou, ale místo toho bude najímat stálé zaměstnance formou otevřeného výběrového řízení. Soudní dvůr Evropské unie (dále jen Soudní dvůr EU nebo Soudní dvůr ) konstatoval, že rámcová dohoda poskytuje členským státům v této záležitosti prostor pro uvážení, protože ustanovení 5 bod 2 rámcové dohody nestanoví všeobecnou povinnost členských států upravit přeměnu pracovních smluv na dobu určitou na smlouvy na dobu neurčitou, ani nestanoví přesné podmínky, za nichž lze smlouvy na dobu určitou použít (rozsudek ze dne 7. září 2006, Marrosu a Sardino, C-53/04, EU:C:2006:517, bod 47). 1 K tomu viz rozsudky ze dne 26. ledna 2012, Kücük, C-586/10, EU:C:2012:39, bod 39 a citovaná judikatura a ze dne 26. listopadu 2014, Mascolo a další, C-22/13, C-61/13, C-63/13 a C-418/13, EU:C:2014:2401, bod 101.

2 Z toho vyplývá, že ustanovení 5 rámcové dohody samo o sobě nebrání tomu, aby členský stát upravil odlišně zneužití využitím po sobě jdoucích pracovních smluv nebo poměrů na dobu určitou podle toho, zda byly uvedené smlouvy nebo poměry uzavřeny se zaměstnavatelem ze soukromého sektoru nebo se zaměstnavatelem z veřejného sektoru (rozsudek ze dne 7. září 2006, Marrosu a Sardino, C-53/04, EU:C:2006:517, bod 48). Aby však bylo možné takovou vnitrostátní právní úpravu, která zakazuje pouze ve veřejném sektoru přeměnu po sobě jdoucích smluv na dobu určitou na smlouvu na dobu neurčitou, považovat za slučitelnou s rámcovou dohodou, vnitrostátní právní řád dotyčného členského státu musí v daném sektoru obsahovat jiné účinné opatření, které by zabránilo a případně sankcionovalo zneužití po sobě jdoucích smluv na dobu určitou (rozsudek ze dne 7. září 2006, Marrosu a Sardino, C-53/04, EU:C:2006:517, bod 49). Shrnuto: rámcová dohoda nestanoví obecnou povinnost členských států zajistit přeměnu pracovních smluv na dobu určitou na smlouvy na dobu neurčitou, rámcová dohoda nebrání členským státům přijmout různá opatření ve veřejném sektoru a v soukromém sektoru, rámcová dohoda neupravuje případy diskriminace mezi dvěma kategoriemi zaměstnanců v pracovním poměru na dobu určitou (pouze diskriminaci mezi zaměstnancem v pracovním poměru na dobu určitou a srovnatelným zaměstnancem na dobu neurčitou), vnitrostátní právní předpisy musí obsahovat účinná opatření, která brání a v případě potřeby trestají zneužití po sobě jdoucích smluv na dobu určitou. K údajnému požadavku na zohlednění věku a praxe při pořádání otevřených výběrových řízení Stěžovatelé tvrdí, že skutečnost, že jejich věk a pracovní praxe nejsou brány v úvahu při pořádání otevřených výběrových řízení, v nichž budou muset soutěžit s mladšími a nezkušenějšími kandidáty, představuje diskriminaci na základě věku, která je zakázána směrnicí Rady 2000/78/ES ze dne 27. listopadu Je třeba zdůraznit, že členské státy (jako zaměstnavatelé) se mohou v zásadě svobodně rozhodnout, jaké nejúčinnější postupy zvolí pro výběr svých vlastních zaměstnanců a posouzení kvalit kandidátů v souladu s těmito procesy, pokud nebude docházet k žádné diskriminaci z důvodů zakázaných právními předpisy EU. Články 1 a 2 směrnice Rady 2000/78/ES ze dne 27. listopadu 2000 zakazují diskriminaci na základě věku a článek 3 uvádí, že v rámci působnosti směrnice je zahrnut veřejný sektor. V této věci však nebyly předloženy dostatečné důkazy o diskriminaci na základě věku. Aby v této věci šlo o diskriminaci, muselo by docházet k odlišnému zacházení, které není objektivně odůvodněno. V předložené věci však nebyly předloženy žádné důkazy o takovém odlišném zacházení: ti zaměstnanci, kteří měli v minulosti po sobě jdoucí smlouvy na dobu určitou, se mohou účastnit nově vyhlášených otevřených výběrových řízení stejně jako kandidáti, kteří předtím nebyli zaměstnáni ve veřejném sektoru. Španělsko provedlo směrnici 2000/78/ES do svého vnitřního právního řádu, a to prostřednictvím zákona 62/2003 ve znění pozdějších předpisů. Komise nemá v současnosti žádné důkazy naznačující, že by směrnice 2000/78/ES nebyla provedena do španělského právního řádu správně. 2

3 Věc Santoro: k odškodnění za zneužívání v minulosti V září 2016 podal italský občanský soud (Tribunale di Trapani) žádost o rozhodnutí o předběžné otázce k Soudnímu dvoru Evropské unie (dále jen Soudní dvůr EU nebo Soudní dvůr ), v níž požádal o vysvětlení, zda italské právní předpisy poskytují účinnou ochranu zejména odpovídající náhradu pro zaměstnance ve veřejném sektoru, jejichž práva byla podle ustanovení 5 bodu 1 rámcové dohody porušena. 2 Tato otázka vyvstala za situace, kdy jsou vnitrostátní pravidla v tomto směru uplatňována jinak na zaměstnance v soukromém sektoru a jinak na zaměstnance ve veřejném sektoru. Pokud je zaměstnanec zaměstnán v soukromém sektoru nad rámec doby stanovené ve smlouvě nebo nad rámec maximální doby 36 měsíců, stanoví italské právní předpisy v soukromém sektoru automatickou změnu smlouvy o pracovním poměru na dobu určitou na smlouvu na dobu neurčitou. Naproti tomu, pokud jde o zaměstnance ve veřejném sektoru, je náhrada omezena na určitou paušální částku a výplatu odškodného za ztrátu příznivých příležitostí. Ve svém rozhodnutí ze 7. března 2018 (věc C-494/16, Santoro) potvrdil Soudní dvůr EU, že členské státy mohou postupovat při zneužívání po sobě jdoucích pracovních smluv na dobu určitou jinak ve veřejném sektoru, pokud existují jiná účinná opatření. Soudní dvůr EU také potvrdil, že tito pracovníci nemají nárok na náhradu, pokud nedojde ke změně pracovní smlouvy na dobu neurčitou, na což mají právo zaměstnanci v soukromém sektoru, neboť u pracovníků ve veřejných službách neexistuje žádná právní povinnost změny pracovních smluv na dobu určitou na smlouvy na dobu neurčitou (protože tito pracovníci musí projít otevřeným výběrovým řízením, než se mohou stát trvalými pracovníky). Zaměstnanci ve veřejném sektoru by však měli mít právo na náhradu za ztrátu příležitosti. Výpočet této náhrady je ponechán vnitrostátnímu soudu, ale Soudní dvůr EU naznačil svým odkazem na obtížné prokazování existence ztráty příležitosti, že důkazní břemeno, že k takové ztrátě příležitosti nedošlo, by neměl nést zaměstnanec. Příliš těžké důkazní břemeno by mohlo potlačit účinnost tohoto opatření. Soudní dvůr konstatoval, že vzhledem k obtížím spojeným s prokázáním existence ztráty příležitosti může mechanismus domněnky zajišťující pracovníkovi, který z důvodu zneužití po sobě jdoucích smluv na dobu určitou utrpěl ztrátu pracovních příležitostí, možnost odstranit následky takového porušení unijního práva splnit požadavek efektivity. Soudní dvůr také poukazuje na další existující opatření, jež mají zabránit zneužívání pracovních smluv na dobu určitou a penalizovat je, jako je odpovědnost vedoucích pracovníků zakotvená v čl. 36 odst. 5 legislativního nařízení č. 165/2001. Soudní dvůr dospěl k závěru, že je na předkládajícím soudu, aby ověřil, zda jsou stávající sankce stanovené veřejným orgánům (paušální náhrada, náhrada za ztrátu příležitostí a odpovědnost vedoucího pracovníka) dostatečně účinné a odrazující, aby zajistily, že ustanovení přijatá podle rámcové dohody budou v plné míře účinná. Tímto Soudní dvůr opět poukazuje na význam možnosti pro zaměstnance spoléhat na domněnku, takže je na státu, aby prokázal, že zaměstnanec, který byl předmětem zneužití po sobě jdoucích pracovních smluv na dobu určitou, neutrpěl žádnou ztrátu příležitosti nalézt zaměstnání nebo že by neuspěl, kdyby bylo uspořádáno řádné výběrové řízení. Rozhodnutí v budoucnu usnadní pracovníkům ve veřejném sektoru, kteří byli zaměstnáni na zneužívající po sobě jdoucí pracovní smlouvy na dobu určitou v rozporu s ustanovením 5 rámcové dohody, získat náhradu za ztrátu příležitosti, kterou utrpěli v důsledku tohoto zneužití po sobě jdoucích pracovních smluv na dobu určitou. 2 Věc C-494/16, Santoro, EU:C:2018:166. 3

4 V zásadě je na vnitrostátních orgánech daného členského státu, včetně soudů, aby v každém jednotlivém případě uplatňovaly vnitrostátní právní předpisy, včetně ustanovení provádějících právo EU. Vnitrostátní orgány mají totiž lepší možnost rozhodnout v každém konkrétním případě o meritu věci. Pokud se stěžovatelé považují za oběti zneužívajících po sobě jdoucích smluv na dobu určitou, a utrpěli proto škodu, mohou vznést nárok na odškodnění před příslušným vnitrostátním pracovním soudem. Věc Sanchez Ruiz Dále v samostatném řízení (věc C-103/18 Sanchez Ruiz) podal Juzgado de lo Centtencioso- Administrativo No 8 de Madrid žádost o rozhodnutí o předběžné otázce k Soudnímu dvoru EU 3, v níž požádal o vysvětlení těchto čtyř otázek: 1) První otázka se týká významu slovního spojení využití po sobě jdoucích pracovních smluv nebo poměrů na dobu určitou v ustanovení 5 bodě 1 rámcové dohody. 2) Druhá otázka se týká obsahu rozsudků ve věci Martínez Andrés a Castrejana López a ve věci Pérez López. Konkrétně rozsudek ve věci Pérez López řeší koncepce objektivního důvodu a trvalé potřeby a předkládající soud si není jist, jaké důsledky mají tyto koncepce, zejména pokud jde o veřejný sektor a konkrétně pak o základní veřejné služby (zdravotnictví, vzdělávání a soudnictví). Poukazuje na příslušnou španělskou judikaturu, která stanoví, že pokud existuje důvod, aby veškeré tyto smlouvy byly dočasné, nejde při dočasném zaměstnání o obcházení zákona a ani využití po sobě jdoucích smluv nepředstavuje obcházení, protože nic nebrání tomu, aby se stejným pracovníkem bylo uzavřeno několik po sobě jdoucích smluv na dobu určitou, pokud důvod pro každou z nich vyhovuje důvodům pro konkrétní formu daného zaměstnání a pokud toto zaměstnání splňuje ostatní formální požadavky a podmínky stanovené zákonem. Vede to k závěru, který je podle názoru předkládajícího soudu neslučitelný s judikaturou Soudního dvora EU, a to že s ohledem na konkrétní charakteristiky základní veřejné služby nedochází ve veřejném sektoru nikdy ke zneužití, směrnice 1999/70/ES se nikdy neuplatní, a proto náhradní/příležitostní/zastupující pracovníci nikdy nesplňují cíle stability obhajované touto směrnicí. 3) Třetí dotaz zní, jak se má určit, zda ve vnitrostátním právu existují penalizace nebo omezení bránící zneužívání dočasného zaměstnání prostřednictvím využívání po sobě jdoucích smluv na dobu určitou; a pokud existují, zda jsou účinná a přiměřená, a jestliže neexistují, jaké by měly být důsledky. Předkládající soud dospívá k závěru, že: pro dočasné zaměstnání nejsou žádné maximální limity a zákonné limity, které mají zabránit prodlužovanému využívání smluv na dobu určitou (články 10 a 70 zákona EBEP) nejsou dodržovány, a proto nejsou účinné, a že důsledky zneužívání dočasného zaměstnání stanovené pro zaměstnavatele v soukromém sektoru nemohou ze zákona dopadnout na zaměstnavatele ve veřejném sektoru. Podle názoru předkládajícího soudu by změna zaměstnání na trvalé zaměstnání na dobu neurčitou, jak rozhodl Tribunal Supremo (nejvyšší soud) u zaměstnanců zaměstnaných na pracovní smlouvy, nesplňovala požadavky směrnice, protože umožňuje pracovní místo zrušit nebo pracovníka propustit, když je na toto pracovní místo jmenován trvalý zaměstnanec, a proto jde jen o jinou formu dočasného zaměstnání. Proto podle jeho názoru neexistuje žádné účinné vnitrostátní opatření, které by bránilo a v případě potřeby penalizovalo zneužití po sobě jdoucích smluv na dobu určitou. 4) Čtvrtý dotaz řeší procesní záležitosti. Jeho výchozím bodem je, že dočasný pracovník (ať již jde o příležitostného, náhradního nebo zastupujícího pracovníka) nemůže vykonávat svá unijní práva vzhledem k uplatnění procesního pravidla vyžadujícího, aby dočasní pracovníci aktivně 3 Úř. věst. C 161, , s

5 vystoupili nebo se odvolali proti všem po sobě jdoucím pracovním smlouvám a ukončením pracovního poměru, a pravomocný rozsudek je vynesen bez dosažení ochrany, kterou směrnice nabízí. Stručně řečeno, předkládající soud uvádí, že jsou vydávána pravomocná správní rozhodnutí (ukončení pracovního poměru, pověření, výběrová řízení) a soudní rozhodnutí v prvním stupni a v posledním stupni, která po nabytí právní moci ztěžují pracovníkům možnost podávat stížnosti na nesrovnalosti a dosáhnout cílů stanovených ve směrnici 1999/70/ES, zejména v případě pravomocných soudních rozhodnutí vycházejících z judikatury soudů jediného stupně, jejichž výklad není v souladu s judikaturou Soudního dvora EU a které nepředaly záležitost k rozhodnutí o předběžné otázce, ačkoliv byly povinny tak učinit. Podle názoru předkládajícího soudu i v případě, že by bylo shledáno, že tento stav zahrnuje pravomocné správní akty (po sobě jdoucí ukončení pracovního poměru, pověření a výběrová řízení), s ohledem na zásadu spolupráce vyplývající z čl. 4 odst. 3 Smlouvy o fungování EU by správní orgán byl povinen v případě, že obdržel žádost o přezkoumání pravomocného rozhodnutí, vzít v úvahu příslušný výklad práva EU. Vnitrostátní soudy však nemohou vycházet z obsahu ustanovení neslučitelných s právem EU nebo zákonů, které ruší: jediné, co mohou udělat, je nepřihlížet k vnitrostátnímu pravidlu, aby tak mohlo být uplatněno právo EU, a dosáhnout tak jeho cílů. Vyvstává tedy otázka, zda právo EU za těchto okolností vyžaduje přezkoumání pravomocných soudních rozhodnutí / správních aktů, pokud jsou splněny čtyři podmínky stanovené v rozsudku ve věci Kühne & Heitz. Komise čeká v této věci na rozsudek. Závěr Komise si je vědoma situace zaměstnanců v pracovním poměru na dobu určitou ve španělském veřejném sektoru. Komise posuzuje soulad španělských právních předpisů upravujících postavení zaměstnanců ve veřejném sektoru s ustanovením 5 rámcové dohody o pracovních poměrech na dobu určitou. Než Komise své posouzení dokončí, vyčká na rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C- 103/18 Sanchez Ruiz, které bude pro výše uvedené posouzení podstatné. Nedávné rozhodnutí ve věci C-494/16 Santoro objasnilo otázky týkající se náhrady za porušení ustanovení 5 rámcové dohody a v budoucnu usnadní pracovníkům ve veřejném sektoru, kteří byli zaměstnáni na zneužívající po sobě jdoucí pracovní smlouvy na dobu určitou, získat náhradu za ztrátu příležitosti, kterou utrpěli v důsledku těchto zneužívajících po sobě jdoucích pracovních smluv na dobu určitou. Stěžovatelé budou informováni prostřednictvím těchto webových stránek 4 o výsledcích šetření Komise a o následných krocích, které se Komise případně rozhodne v rámci šetření provést