MENDELOVA UNIVERZITA V BRNĚ AGRONOMICKÁ FAKULTA DIPLOMOVÁ PRÁCE

Transkript

1 MENDELOVA UNIVERZITA V BRNĚ AGRONOMICKÁ FAKULTA DIPLOMOVÁ PRÁCE BRNO 2013 IVA KLUSOŇOVÁ

2 Mendelova univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav výživy zvířat a pícninářství Srovnání pastevních areálů pro chov koní a skotu Diplomová práce Vedoucí práce: doc. Ing. Jiří Skládanka, Ph.D. Vypracovala: Iva Klusoňová Brno 2013

3

4

5 PROHLÁŠENÍ Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma Srovnání pastevních areálů pro chov koní a skotu vypracovala samostatně a použila jen pramenů, které cituji a uvádím v přiloženém seznamu literatury. Diplomová práce je školním dílem a může být použita ke komerčním účelům jen se souhlasem vedoucího diplomové práce a děkana Agronomické fakulty Mendelovy univerzity v Brně. dne. podpis diplomanta.

6 Na tomto místě bych chtěla poděkovat svému vedoucímu diplomové práce doc. Ing. Jiřímu Skládankovi, Ph.D. za jeho ochotu a cenné rady při vedení diplomové práce. Rovněž děkuji svým rodičům a příteli za všestrannou podporu ve studiu.

7 ABSTRAKT Předmětem této práce bylo porovnání pastevních areálů využívaných k chovu koní a skotu. Sledovanými parametry byla kvalita travního porostu zjišťovaná na základě druhové skladby, výnos porostu a obsah organických živin v píci. Odběry vzorků píce a posouzení druhové skladby bylo prováděno v průběhu roku Pro posouzení druhové skladby bylo využito fytocenologických snímků, výnos pasené plochy byl zjišťován vážením usušené odebrané píce a obsah živin pomocí NIR analýzy. V obřanském areálu byl zaznamenán vyšší výnos sušiny, ale nižší kvalita travního porostu oproti ivanovickému pastevnímu areálu. Obsah organických živin se (P<0,01) lišil v závislosti na místu a měsíci odběru vzorku. Ivanovický pastevní porost s dominancí jílku vytrvalého (Lolium perenne) a lipnice luční (Poa pratensis) obsahoval (P<0,01) vyšší obsah živin než obřanský pastevní areál s dominancí ovsíku vyvýšeného (Arrhenatherum elatius) a vojtěšky seté (Medicago sativa). Oba porosty poskytují chovaným druhům zvířat píci odpovídající jejich požadavkům. Pro zvýšení výnosu, podpoření žádoucí druhové skladby a zvýšení kvality píce by bylo vhodné pravidelné hnojení dusíkem. klíčová slova: kvalita travního porostu, výnos sušiny, obsah organických živin, pastva koní, pastva skotu

8 ABSTRACT The aim of this study was to compare the grazing areas used for farming horses and cattle. The monitored parameters were the evaluation of grassland quality, species composition, dry matter yield and the content of organic nutrients in the forage. Sampling and assessment of the forage species composition was carried out during the year Vegetation plots were used to assess the species composition. The yield of grazing area was assessed by weighing the dried fodder. NIR analysis was used to determine the nutrient content. In the Obřany area was measured higher dry matter yield, but lower grassland quality compared to the pasture in the Ivanovice area. The content of organic nutrients (P<0,01) differed depending on the location and month of sampling. In the grassland in Ivanovice dominated Lolium perenne and Poa pratensis. The nutrient content of forage in Ivanovice was higher (P<0,01) than in Obřany, where were Arrhenatherum elatius and Medicago sativa the main grass species. Both grazing crops provide the forage that meets the needs of farmed animal species. Regular nitrogen fertilization would be adequate for increasing yield and quality of the forage and for promoting the appropriate species in the crop. key words: grassland quality, dry matter yield, contents of organic nutrients, grazing horses, grazing cattle

9 OBSAH ABSTRAKT... 6 ABSTRACT... 7 OBSAH ÚVOD LITERÁRNÍ PŘEHLED Charakteristika pastvin Pastviny na území České republiky Produkční funkce TTP Mimoprodukční funkce TTP Botanická skladba TTP Trávy Trávy volně trsnaté Srha laločnatá Jílek vytrvalý Kostřava luční Bojínek luční Ovsík vyvýšený xfestulolium Trávy hustě trsnaté Trávy výběžkaté Trávy s nadzemními výběžky Trávy s podzemními výběžky Lipnice luční Kostřava červená Kostřava rákosovitá Jeteloviny Jetel luční Jetel plazivý Štírovník růžkatý Vojtěška setá Byliny Hodnotné byliny Smetánka lékařská Jedovaté byliny Plevele znesnadňující pastvu Zdravotní rizika spojená s pastvou Laminitidy Antinutriční látky Mykotoxiny v píci Parazité na pastvinách Pastevní tetanie Organizace pastvy Systémy kontinuálního využívání Kontinuální pastva extenzivní (volná) Systém Vollweide Kontinuální pastva Systémy rotačního využívání... 32

10 Honová pastva Oplůtková pastva Dávková (pásová) pastva Prodloužení pastevního období Specifika pastvy koní Pastva hříbat Pastva březích a kojících klisen Specifika pastvy skotu Pastva dojnic Pastva jalovic Pastva krav BTPM Pastevní výkrm volů a jalovic Ošetřování pastvin Hnojení Smykování Válení Vápnění Vláčení Sečení nedopasků Obnova a přísevy pastevních porostů Pastva jako základ krmné dávky Sušina Živiny pastevní píce Dusíkaté látky Vláknina Vodorozpustné sacharidy Netto energie laktace Stravitelnost organické hmoty CÍL PRÁCE MATERIÁL A METODIKA Charakteristika zkoumaných ploch Hospodářství Obřany Hospodářství Ivanovice Zhodnocení současného stavu porostů Stanovení kvality travního porostu Stanovení výnosu pasené plochy Stanovení kvality píce Zatížení pastviny Vývoj teploty a srážek v Jihomoravském kraji VÝSLEDKY A DISKUZE Posouzení kvality travního porostu Posouzení kvality travního porostu v Obřanech Posouzení kvality travního porostu v Ivanovicích Posouzení výnosu pasené plochy Posouzení kvality pastevní píce Zhodnocení obsahu dusíkatých látek Zhodnocení obsahu vlákniny Zhodnocení obsahu WSC Zhodnocení obsahu NEL... 69

11 5.3.5 Zhodnocení obsahu OMD DOPORUČENÍ PRO PRAXI ZÁVĚR PŘEHLED POUŽITÉ LITERATURY... 76

12 1 ÚVOD Pastva je nejstarším používaným způsobem výživy zvířat. Nabízí zvířatům přirozený zdroj potravy odpovídající jejich výživovým a dietetickým požadavkům, možnost pohybu i sociálních kontaktů a příznivě ovlivňuje jejich zdraví, proto patří i mezi základní požadavky ekologického chovu hospodářských zvířat. Současně pastviny plní významné mimoprodukční funkce a jejich přítomnost pozitivně ovlivňuje krajinný ráz. V současné době se na našem území uplatňuje především pastevní chov krav bez tržní produkce mléka, pastva však může být vhodným řešením výživy i ostatních kategorií skotu a jiných druhů hospodářských zvířat. Pastviny jsou zdrojem levné píce a zvláště v podhorských oblastech mohou být jediným rentabilním způsobem využití zemědělské půdy. Aby byla pastva skutečně výhodným řešením výživy zvířat, musí splňovat požadavky jednotlivých druhů a kategorií hospodářských zvířat. Ty se mohou lišit v potřebě živin, denní spotřebě píce nutné k nasycení, ale i rozdílnou preferencí různých pastevních rostlin. Úkolem chovatele potom je, aby se pratotechnickými zásahy a zvolením vhodného pastevního systému pokusil potřeby zvířat uspokojit co nejlépe. Česká republika v současnosti nevyužívá potenciál svých trvalých travních porostů, ale v budoucnu vlivem růstu lidské populace a vysoké poptávky po potravinách může jejich produkční význam prudce stoupnout. 10

13 2 LITERÁRNÍ PŘEHLED 2.1 Charakteristika pastvin Louky a pastviny patří k typickým sekundárním fytocenózám, protože vznikly na místech, kde v minulosti byl les nebo jiná původní či přirozená vegetace (rašeliniště, močály, břehy řek apod.). Pouze vysokohorské louky a pastviny, které se nachází v alpínském stupni, jsou přirozenou fytocenózou pásma bezlesí a mohly být využívány bez předcházejících úprav stanoviště (ŠOMŠÁK, 1997). Podle MLÁDKA a HEJCMANA (2006) působením dlouhodobé pastvy vznikaly biotopy, které můžeme rozdělit do několika skupin: intenzivní kulturní pastviny, poháňkové pastviny, vřesoviště, suché trávníky skal a stepí, trávníky písčin a mělkých půd a slaniska. Tyto porosty nebylo možné z důvodu nízké produkce, charakteru půdního povrchu a členitému reliéfu obhospodařovat jiným způsobem než pastevně. Bez pravidelného využívání by většina trvalých travních porostů podlehla sukcesi a přeměnila se opět v lesní společenstva. V pastevních porostech převažují druhy trav a bylin. Zastoupení jednotlivých druhů je závislé na intenzitě využívání, obsahu živin v půdě, půdní vlhkosti a nadmořské výšce (KUČERA a ŠUMBEROVÁ, 2010). Jak uvádí ŠARAPATKA et al. (2006), vytváří se na pastvinách vlivem vysoké četnosti odběrů nadzemní biomasy vegetační kryt rozdílný od lučních společenstev. Zvířata rostliny selektivně spásají, narušují vegetaci sešlapem, dochází ke zhutňování půdy a průběžnému návratu živin zpět do půdy ve formě exkrementů. V případě kontinuální pastvy jsou rostliny vystaveny defoliaci po celé vegetační období. Za těchto podmínek vzniká nízký hustý drn plazivých a při zemi rostoucích druhů. Tyto podmínky vyhovují rostlinám, které dobře po okusu regenerují, snáší sešlapávání, snadno se vegetativně šíří a vyhovuje jim zvýšení obsahu dusíku a fosforu v půdě (BUČEK, 2000). Na místech s nashromážděnými exkrementy se rozšiřují ruderální druhy a vlivem selektivity pastvy se uplatňují i druhy méně hodnotné (HRABĚ et al., 2004) a rostliny pro zvířata nechutné až jedovaté nebo trnité, kterým se vyhýbají (BUČEK, 2000). Naopak z porostu ustupují a mizí druhy vysoké a ty, které nesnášejí utuženou půdu a častou defoliaci (HRABĚ et al., 2004). 11

14 2.2 Pastviny na území České republiky První zemědělci na našem území v období př. n. l. až př. n. l. chovali hospodářská zvířata výhradně pastevně, v zimním období je přikrmovali větvemi, výhonky a listím dřevin. Až v době př. n. l. začínají vznikat louky a zvířata mohou být v zimě přikrmována usušenou pící. Pravěcí zemědělci využívali k pastvě sprašové nížiny a pahorkatiny s listnatými lesy. Při středověké kolonizaci (11. století) byly postupně osídleny i méně přístupné části našeho území a pastva se rozšířila i do horských oblastí. Dobytek byl pasen nejen na pastvinách, ale i úhorech, sklizených polích a v lesích, kde spásal trávy i letorosty dřevin, nicméně pastva v lesích byla zakázána v 18. století. V 19. století má pastva stále rozhodující úlohu při chovu dobytka. Ve 20. století přichází snaha o celoroční stájový chov a pastva je postupně omezována. Pastva hospodářských zvířat měla na utváření krajiny významný vliv. Lesy se prosvětlily, zapojené lesní porosty se postupně měnily v rozvolněné háje a při delším pastevním využívání došlo k vývoji pastevních společenství (BUČEK, 2000). Výměra trvalých travních porostů (TTP) na území České republiky k byla ha. Podíl zatravnění zemědělského půdního fondu tak činil 23,3 % (VOLTR a KUČERA, 2011). Dnes jsou plochy pastvin v ČR dlouhodobě na úrovni asi 245 tis. ha (KOBES et al., 2012). 2.3 Produkční funkce TTP Trvalé travní porosty mohou především v podhorských a horských oblastech představovat jediné ekonomické využití zemědělské půdy (MRKVIČKA et al., 2002). Podle POZDÍŠKA et al. (2004) je produkční schopnost závislá na konzervativních prvcích krajinného prostoru (geomorfologie území reliéf, geologicko-petrografický substrát, nadmořská výška) ve spojení s progresivními prvky (meteorologické prvky, tj. srážky a teplota aj., rostlinná společenstva a práce člověka) a reliktovými prvky, jejichž představitelem je půda. Produkce sena může být značně variabilní a pohybovat se v rozpětí 1,6 8,0 t/ha, u obnovených a přisetých travních porostů může být i vyšší (10 12 t/ha sena). 12

15 Hospodářský výnos pastevně využívaných porostů je o % nižší oproti sečnému obhospodařování a jeho rozdělení je v našich přírodně-klimatických podmínkách nerovnoměrné. Na měsíc duben, kdy je travní porost na počátku růstu, připadá z celkové roční produkce sušiny 5 10 %, nejvíce píce je v měsících květen, červen a červenec. V druhé polovině pastevního období se v měsících srpen a září pohybuje produkce píce v rozmezí %. Vyšší výnosovou jistotu v druhé polovině pastevního období lze očekávat u obnovených a přisetých travních porostů. 2.4 Mimoprodukční funkce TTP Trvalé travní porosty jsou významné svým množstvím a důležitostí mimoprodukčních schopností. Pozitivně ovlivňují množství a kvalitu podzemní vody, vytvářejí hustou síť kořenů, které půdu zpevňují a zabraňují tak erozi, zmírňují riziko povodní a podílejí se na zachování biodiverzity. Při pastvě je sešlapem rozrušován souvislý drn a vzniká tak prostor pro klíčení a růst rostlin, které se rozmnožují semeny (ŠARAPATKA et al., 2006). Při vyšší biodiverzitě organismů vzniká stabilnější, funkční ekosystém, který účinněji brání invazi nepůvodních druhů (SANDERSON et al., 2007). Rostliny přítomné v trvalých travních porostech kladně ovlivňují úrodnost půdy a podílí se na obohacování ornice o humus, zlepšují strukturu půdy a zabraňují také vyplavování živin (zejména nitrátů) do spodních vrstev půdy a podzemní vody (VESELÁ, 2012). Jak uvádí MRKVIČKA et al. (2002), jsou trvalé travní porosty ve střední Evropě významným krajinným prvkem. Nejlépe jsou schopná plnit mimoprodukční funkce polopřirozená travní společenstva, která mají vyšší druhovou diverzitu (40 80 druhů), (HRABĚ et al., 2004). 2.5 Botanická skladba TTP 13

16 Při extenzivním využívání se v porostu nejlépe uplatňují travní druhy (55 75 %), v menší míře už byliny (20 30 %) a jeteloviny (5 15 %). Produkční a kvalitativní úroveň je stabilizovaná. Tato společenstva se nejčastěji vyskytují na stanovištích, kde nebyla provedena rekultivace. Vyznačují se nižší přirozenou půdní úrodností, často kolísavým vodním režimem s produkcí přibližně 3,5 t/ha. Naopak při zakládání nových trvalých travních porostů je v popředí jejich produkční funkce a jejich zasetí předchází rekultivace stanoviště. Společenstvo je převážně složeno z kulturních druhů trav (60 %) a jetelovin (40 %), jejichž poměr se mění dle způsobu využívání a povětrnostních podmínek v daném roce. Tyto porosty při spásání vytvářejí zapojený drn (nad 95 %), ale snižuje se druhová pestrost (HRABĚ et al., 2004). Při sestavování pastevních směsí je třeba zohledňovat podmínky stanoviště a klima, které mají významný vliv na růst jednotlivých druhů. Současně je třeba brát v úvahu jak intenzivně a dlouho bude porost využíván a jakým způsobem bude ošetřován. Pro pastvu se doporučují nízké druhy trav a trávy výběžkaté, vytvářející hustý, zapojený porost. Tyto druhy většinou dobře snáší sešlapávání, zapojují prázdná místa a částečně tak zabraňují zaplevelení (ČÍTEK a ŠANDERA, 1993) Trávy Trávy náleží do čeledi lipnicovitých (Poaceae), na území České republiky se vyskytuje přibližně 240 druhů. Jednotlivé druhy mají rozdílné ekologické vlastnosti a požadavky, díky kterým je možné kulturní trávy využívat ve všech výrobních oblastech. Pro poskytování optimálního výnosu požadují roční úhrn srážek mm. Vyhovují jim půdy s ph 5 7,5, ale nízké plevelné druhy se nejvíc rozšiřují na půdách silně kyselých. Hůře prosperují na půdách písčitých a jílovitých, málo provzdušněných a zamokřených. Při hnojení dusíkem adekvátně zvyšují výnos. Většinou se jedná o druhy náročné na světlo, jen některé snáší i zastínění (lipnice hajní nebo srha laločnatá). Zvláště kulturní druhy trav mají vysokou schopnost intenzivního vegetativního rozmnožování, což u některých druhů souvisí i s vysokou vytrvalostí. Trávy vytváří pevný, hustý drn, který dobře odolává pastvě hospodářských zvířat (VESELÁ, 2012). 14

17 Trávy volně trsnaté Do této skupiny patří nejdůležitější pícní trávy vyskytující se na našem území. Jejich píce vyniká dobrou kvalitou a vysokou výnosností. Rychle se vyvíjejí a plné produkce dosahují v roce vegetace. Jejich vytrvalost je ale nižší a již ve užitkovém roce začínají z porostu ustupovat. Tato skupina trav je náročná na živiny a dobře reaguje na hnojení (VESELÁ, 2012) Srha laločnatá (Dactylis glomerata L.) Srha laločnatá je tráva ozimého charakteru, která na jaře rychle roste a brzy metá. Při vysokých dávkách dusíku se zvyšuje její výnos, ale i konkurenceschopnost a vytrvalost v porostu. Dobře prosperuje i na sušších stanovištích a v polostínu. Po defoliaci rychle obrůstá. Je odolná proti vyzimování, ale citlivě reaguje na jarní mrazíky. HRABĚ et al., (2004) ji příliš nedoporučuje do pastevních porostů kvůli rychlému snižování kvality po vymetání, ale ČÍTEK a ŠANDERA (1993) upozorňují na velmi dobrou kvalitu mladého porostu, a proto se přiklání k možnosti časného a intenzivního využívání, aby se zabránilo přerostení srhy laločnaté a udržela se její kvalita. SKLÁDANKA (2007) uvádí, že porosty s vyšším zastoupením srhy jsou vhodné pro zimní pastvu. Z důvodu vyššího obsahu kyseliny křemičité je ale nutné, aby byla zvířata na její příjem zvyklá, jinak může dráždit sliznice Jílek vytrvalý (Lolium perenne L.) Jedná se o druh nižšího vzrůstu, který můžeme podle doby metání zařadit mezi druhy středně pozdní až pozdní. Vyskytuje se v tetraploidní i diploidní formě. Je citlivý na delší přísušky. Konkurenčně silná tráva (VORLÍČEK et al., 2009). Nejvíce mu vyhovují půdy vlhčí a těžší s dobrou zásobou živin (ČÍTEK a ŠANDERA, 1993). Je citlivý k plísni sněžné a proto se hůře uplatňuje v podhorských oblastech (HRABĚ et al., 2004). 15

18 Jeho vytrvalost se liší dle odrůdy, stanoviště a způsobu využívání porostu od 3 do 5 let (VORLÍČEK et al., 2009). Na pastvinách může být podle HRABĚTE et al. (2004) jeho vytrvalost i vyšší než 10 let. Dobře snáší okus a sešlapávání, což zvyšuje jeho vytrvalost. Jeho píce je dobře stravitelná a chutná díky vyššímu obsahu cukrů (VORLÍČEK et al., 2009). To však platí pouze do doby metání, později jsou stébla hrubá a zvířata je hůře přijímají (SKLÁDANKA, 2007) Kostřava luční (Festuca pratensis Huds.) Kostřava luční je ozimá tráva vysokého vzrůstu. Je velmi přizpůsobivá a dobře se vyrovnává i s drsnými klimatickými podmínkami, dočasným zamokřením nebo přísušky. Příznivě reaguje na nižší dávky organických hnojiv, ale přehnojení nesnáší. Mezi její nedostatky patří nízká vytrvalost (4 5 let) a nedostatečná konkurenceschopnost vůči plevelům a jiným druhům trav, zvláště při intenzivnějším hnojení porostu (HRABĚ et al., 2004). Dobře snáší sešlapávání (ČÍTEK a ŠANDERA, 1993). Píce je velmi kvalitní s odpovídajícími výnosy (ČÍTEK a ŠANDERA, 1993), ale s nižší energetickou hodnotou (VORLÍČEK et al., 2009). Podle ČÍTKA a ŠANDERY (1993) je píce pro zvířata chutná a spásají ji i po vymetání Bojínek luční (Phleum pratense L.) Bojínek luční patří mezi nejdéle využívané pícní trávy a je vhodnou komponentou lučních i pastevních porostů (CAGAŠ et al., 2010). Jedná se o vysokou trávu jarního charakteru. Vyznačuje se rychlým počátečním vývojem a pozdním metáním s vytrvalostí v porostu 4 5 let. Pro svoji schopnost snášet dlouhou sněhovou pokrývku, holomrazy a chladné klima je vhodný i do podhorských oblastí. Potřebuje dostatek vláhy (HRABĚ et al., 2004) a živin, velmi dobře reaguje na vyšší dávky dusíku. Je méně odolný proti sešlapávání (ČÍTEK a ŠANDERA, 1993). Jak uvádí HRABĚ et al. (2004) i CAGAŠ et al. (2010), je do počátku metání píce kvalitní, později však 16

19 stébla rychle dřevnatí a i přes vysoký výnos je píce vhodná pouze k produkci sena pro koně nebo skot s nízkou užitkovostí. Dobře se uplatňuje v porostech s jetelem lučním. Píce je pro zvířata chutná, obsahuje ale fytoestrogeny, které mohou při dlouhodobém příjmu způsobovat potíže s plodností (SKLÁDANKA, 2007) Ovsík vyvýšený (Arrhenatherum elatius (L.) Presl.) Ovsík vyvýšený je vysoká tráva jarního charakteru. Je rozšířen především v teplejších oblastech, ve vyšších polohách bývá vystřídán trojštětem žlutavým (Trisetum flavescens L.). Roste na hlubších půdách s dostatkem vápna, je suchovzdorný (HRABĚ et al., 2004). Jedná se o typického představitele jednoho z nejrozšířenějších biotopů u nás mezofilních ovsíkových luk (STRAKOVÁ et al., 2007). Poskytuje vysoké výnosy píce poměrně dobré kvality. Mírně nahořklá chuť čerstvé píce je způsobena saponiny (SKLÁDANKA, 2007) xfestulolium A. et Gr. Jedná se o mezirodové hybridy mezi obligátně cizosprašnými druhy rodů Festuca a Lolium. Při křížení byl použit jako mateřský komponent jílek mnohokvětý a jako otcovský komponent kostřava luční nebo kostřava rákosovitá. Vzniklí hybridi byli potom zpětně kříženi s kostřavou rákosovitou za vzniku festucoidních hybridů nebo jílkem mnohokvětým za vzniku loloidních hybridů (CAGAŠ et al., 2010). Mezirodoví hybridi vynikají nad svými rodiči vysokou produkcí píce s příznivou krmnou hodnotou, delší vytrvalostí (HRABĚ et al., 2004), ale i vyšší odolností k nepříznivým klimatickým a půdním podmínkám a chorobám. Možnosti jejich využití jsou velmi široké v závislosti na použité odrůdě. Dobře se přizpůsobují extenzivnímu i intenzivnímu využívání. Některé odrůdy byly vyšlechtěny pro využití na mimoprodukčních travnatých plochách. Po překonání stresových podmínek rychle regenerují a jsou tak schopné poskytnout stabilnější výnos (HOUDEK, 2005). 17

20 Trávy hustě trsnaté Tvoří kompaktní vystoupavé trsy, které značně komplikují využívání a ošetřování porostu. Typickými zástupci jsou úporné plevele trvalých travních porostů, jejichž píce je tuhá a nízké kvality. Jedná se např. o metlici trsnatou (Deschampsia caespitosa) nebo smilka tuhá (Nardus stricta), (VESELÁ, 2012) Trávy výběžkaté Trávy s nadzemními výběžky (stolony) Rozrůstají se po povrchu pomocí stolonů, které v uzlech zakořeňují. Zakořenění je velmi mělké a vyžadují, aby povrchová vrstva půdy byla dostatečně vlhká. Mají nízkou produkční schopnost. Mezi zástupce patří např. psineček výběžkatý (Agrostis stolonifera), (VESELÁ, 2012) Trávy s podzemními výběžky (rhizomy) Do této skupiny patří některé pícninářsky významné druhy. Jejich pozitivní vlastností je zapojování prázdných míst v porostu mezi trsy a po méně vytrvalých volně trsnatých trávách. Vyvíjejí se pomaleji, ale jsou vytrvalé (VESELÁ, 2012) Lipnice luční (Poa pratensis L.) Lipnice luční je nízkou, dlouze výběžkatou trávou ozimého charakteru. Po zasetí se vyvíjí velmi pomalu a plné produkce dosahuje od užitkového roku. Její vytrvalost může být i vyšší než 10 let. Hnojení zvyšuje její konkurenceschopnost v porostu. Je nenáročná na podmínky stanoviště, dobře se uplatní na zaplavovaných 18

21 loukách i výsušných pastvinách (HRABĚ et al., 2004). V období sucha dochází k částečnému odumření listů, ale při dostatku vláhy opět rychle obrůstá (STRAKOVÁ et al., 2007). Podílí se na zapojování prázdných míst a snižuje tak mezerovitost a zaplevelování porostu. Velmi vhodnou je do svažitých pastvin, kde brání mechanickému poškození a následné degradaci porostů (HRABĚ et al., 2004). Je velmi cennou pastevní trávou s vysokou kvalitou píce (ČÍTEK a ŠANDERA, 1993). Pouze na podzim může docházet k poklesu kvality píce vlivem napadení listovou rzí (HRABĚ et al., 2004) Kostřava červená (Festuca rubra L.) Ozimá tráva nižšího vzrůstu, vyskytující se v krátce i dlouze výběžkaté formě. Pro hospodářské účely je nejvýznamnější dlouze výběžkatá forma. Vyznačuje se vysokou odolností vůči nepříznivému klimatu a uplatňuje se i na živinově chudých půdách (HRABĚ et al., 2004). Na stanovištích intenzivně využívaných a hnojených její zastoupení v porostu klesá (ČÍTEK a ŠANDERA, 1993). Poměrně dobře snáší horko a sucho a lze ji využít i na částečně zastíněných stanovištích. V nehnojených porostech zaplňuje spodní patro a zvyšuje tak stabilitu drnu (STRAKOVÁ et al., 2007). SUCHÝ et al. (2010) uvádí, že na výnosu mají podíl především listy a zvířata ji ráda spásají, naopak HRABĚ et al. (2004) kvalitu její píce označuje spíše za nižší a tvrdí, že skot je ochoten ji spásat pouze ve směsi s jinými druhy rostlin, chutná ovcím Kostřava rákosovitá (Festuca arundinacea Schreb.) Vysoká, krátce výběžkatá tráva ozimého charakteru. Vyznačuje se širokou ekologickou amplitudou (HRABĚ et al., 2004), přesto není v přirozených porostech příliš rozšířená. Vyhovují jí především stanoviště s vyšší hladinou podzemní vody (STRAKOVÁ et al., 2007). Podle CAGAŠE et al. (2010) velmi dobře snáší stresy biotického i abiotického původu, především nedostatek srážek v letním období, ale i zastínění. S nepříznivými podmínkami se lépe vyrovnává díky symbióze s endofytními houbami, jejichž toxiny 19

22 ale mohou nepříznivě ovlivňovat zdraví pasoucích se zvířat. Cílem šlechtění je proto snížení obsahu endofytů nebo symbióza s endofyty netoxickými. Brzy na jaře obrůstá a roste až do pozdního podzimu, kdy netrpí zahníváním listů a je proto vhodná k prodloužení pastevního období. Listy jsou tuhé, ale zvířata ji po návyku dobře přijímají (HRABĚ et al., 2004). Přesto STRAKOVÁ et al. (2007) doporučují kostřavu rákosovitou vysévat jako dominantní druh, aby ji zvířata při pastvě neopomíjela Jeteloviny Jeteloviny náleží do čeledi bobovité (Fabaceae LINDL.), která je v České republice zastoupena 44 rody. Na jejich kořenech jsou přítomny hlízky s nitrogenními bakteriemi rodu Rhizobium, poutajícími vzdušný dusík (PELIKÁN et al., 2012) mající zásadní mimoprodukční význam. V porostu jsou schopné poutat kg/ha dusíku, tedy 3 kg/ha dusíku na 1 % jetelovin v porostu (SKLÁDANKA et al., 2012). Vysoký podíl jetelovin v porostu ale snižuje jeho zapojenost a drn není příliš hustý. Pokud v porostu dominují, potlačují nízké druhy trav, které jsou pro pastviny zásadní (MRKVIČKA et al., 2005). Jak uvádí SKLÁDANKA et al. (2012), slouží jeteloviny ve výživě zvířat jako bohatý zdroj dusíkatých látek a vitamínů a podle SVOZILOVÉ et al. (2012) mají i vyšší obsah minerálních látek (Ca, Mg, K, Cu, Zn, Co) v porovnání s trávami. MRKVIČKA et al. (2005) ovšem upozorňuje na možné zažívací poruchy, které může zkrmování jetelovin provázet. Při vlhkém počasí a nedostatku vlákniny v krmné dávce mohou způsobovat průjmy a při zkrmování v mladém stavu hrozí nadmutí. V tomto směru je nejnebezpečnější jetel zvrhlý, jetel luční a nejméně jetel plazivý Jetel luční (Trifolium pratense L.) Podle PELIKÁNA et al. (2012) se na našem území vyskytují kulturní i plané formy jetele lučního. Dobře prosperuje i na méně úrodných a kyselých půdách a kladně ovlivňuje jejich kvalitu. Preferuje spíše půdy na povrchu ulehlé, v kyprých půdách trpí 20

23 vymrzáním. Potřebuje dostatek vláhy. Jeho pícninářské uplatnění je široké a může být využíván v čisté kultuře, v kombinaci s trávami, ve směsi, k pastevním účelům, pro výrobu sena nebo konzervovaných krmiv. Vytrvalost je ale poměrně nízká, pouze 2 4 roky. Narozdíl od vojtěšky pomaleji stárne, a proto je vhodný na zelené krmení. Přestože je jetel luční pro hospodářská zvířata bohatým zdrojem bílkovin a vitamínů, podle SKLÁDANKY (2007) se obsahem dusíkatých látek a glycidů nevyrovná jeteli plazivému Jetel plazivý (Trifolium repens L.) Jetel plazivý patří k nejhodnotnějším komponentám pastevních směsí. Jeho vytrvalost je vysoká, zvláště na utužených půdách a v zapojeném porostu. Vyznačuje se širokou ekologickou amplitudou, snáší dočasné přesušení nebo zamokření půdy a je nenáročný na půdní typ, ale preferuje půdy těžší, hlinité až hlinitojílovité. Dobře snáší holomrazy i dlouhodobou sněhovou pokrývku. Po zasetí je jeho vývoj pomalý a plné produkce dosahuje až ve druhém a třetím užitkovém roce. Na jaře obrůstá rychle a podílí se na výnosu po celý rok (PELIKÁN et al., 2012). Jak uvádí PAVLŮ et al. (2003), je jeho vysoká tolerance k pastvě způsobena nízkým vzrůstem, díky kterému se vyhýbá spásání většiny biomasy. Má vysoké nároky na světlo a není tak schopen dlouhodobě přežívat ve stínu vyšších rostlin. Jeho přísev do pastevních porostů není nutný, pokud je v porostu před zahájením pastvy alespoň minimálně zastoupen, v přítomnosti jeho semen v půdní semenné bance a nebo pokud se vyskytuje v přilehlých porostech. HRABĚ et al. (2004) i SUCHÝ et al. (2010) se shodují na tom, že píce je pro všechny druhy hospodářských zvířat chutná a s oblibou ji přijímají. Píce se vyznačuje dobrou kvalitou jak z hlediska obsahu živin, tak i dietetických vlastností a díky vysokému podílu listů i vysoké stravitelnosti (80 %). Kvalita píce je vyrovnaná po celé pastevní období. Mladá píce však může způsobovat nadýmání (HRABĚ et al., 2004). Z antinutričních látek je rizikový obsah sekundárních metabolitů s estrogenní aktivitou (HAVLÍČEK et al., 2008) a kyanogenní glykosidy. Ty jsou přítomny v čerstvé i suché píci, kde se ale jejich obsah postupně snižuje a po 5 měsících mizí úplně. V silážích zjištěny nebyly. 21

24 Jejich množství je v jednotlivých částech rostliny rozdílné (PELIKÁN et al., 2012). Proto z důvodu snížení zdravotních rizik doporučuje HRABĚ et al. (2004) jeho pěstování ve směsích s trávami a jeho zastoupení v porostu v suchém stavu do 40 % Štírovník růžkatý (Lotus corniculatus L.) Jedná se o vytrvalou rostlinu se silným, téměř dřevnatým kořenem, který je schopen pronikat do velkých hloubek. Je odolný vůči nepříznivým klimatickým a půdním podmínkám a při pastevním využívání rychle obrůstá a znovu v každém nárůstu zakvétá. Z kulturních jetelovin vyniká nenáročností na podmínky stanoviště a dobře prosperuje na půdách velmi chudých a suchých i s vyšší hladinou podzemní vody a zamokřených. Je odolný k holomrazům a dlouhé sněhové pokrývce. Píce je pro zvířata chutná a velmi kvalitní (PELIKÁN et al., 2012), obsahuje vyšší podíl dusíkatých látek, cukrů a minerálních látek než jetel luční (SKLÁDANKA, 2007). V porovnání s ostatními jetelovinami pomaleji dřevnatí. Podobně jako jetel plazivý, také štírovník růžkatý obsahuje kyanogenní glykosidy, ale vlivem obsahu tříslovin zvířata nenadýmá. Kvůli nestejnoměrnému dozrávání lusků a jejich snadnému pukání je jeho semenářství obtížnější (PELIKÁN et al., 2012) Vojtěška setá (Medicago sativa L.) Podle PELIKÁNA et al. (2012) patří mezi nejvýznamnější celosvětově pěstované pícniny. Lépe prosperuje v teplejších klimatických podmínkách, ale nesnáší kyselé a mělké půdy. Jedná se o rostlinu dlouhého dne, proto při denním světle kratším než 12 hodin nenasazuje květní poupata. Poskytuje stálé a vysoké výnosy, je odolná proti suchu i mrazu a vytrvalá (SUCHÝ et al., 2010). Píce z mladého porostu je vhodným krmivem pro všechny druhy hospodářských zvířat, obsahuje vysoký podíl dusíkatých a minerálních látek, především vápníku (PELIKÁN et al., 2012). 22

25 2.5.3 Byliny Náhled na byliny jako součást pastevních porostů se u jednotlivých autorů značně liší. Například podle LOUČKY (2009) je zastoupení bylin v porostu zcela nežádoucí, protože zabírají prostor trávám, které jsou pro hospodářská zvířata lépe využitelné a jak uvádí MRKVIČKA et al. (2005), poskytují více píce než většina bylin. Rizikem jsou také druhy toxické, které mohou ohrožovat zdraví zvířat, snižovat jejich užitkovost a jejichž toxiny mohou být vylučovány i v mléce. Na druhou stranu některé byliny pomaleji stárnou, mají příznivé dietetické vlastnosti, vysoký obsah minerálních látek a v 15 20% zastoupení mohou příznivě působit na užitkovost i zdravotní stav zvířat (FIALA, 2001) Hodnotné byliny Do této skupiny můžeme zařadit např. kmín kořenný (Carum carvi L.), bedrník anýz (Pimpinella anisum L.), fenykl obecný (Foeniculum vulgare Mill.) aj., které pozitivně působí na trávení a omezují nadýmání zvířat (FIALA, 2001). K pozitivním vlastnostem přidává MRKVIČKA et al. (2005) dále chutnost a pestrost takového porostu, který se stává pro zvířata atraktivnějším. Přesto doporučuje zastoupení ostatních dvouděložných druhů co nejnižší (5 %). Podle HAVLÍČKA et al. (2008) byliny při intenzivnější pastvě a hnojení z porostu ustupují Smetánka lékařská (Taraxacum officinale WEB.) Jedná se o hojně rozšířenou rostlinu, nenáročnou na podmínky prostředí (SKLÁDANKA, 2009), která může představovat i více než 98 % bylinné složky v pastevním porostu (HRABĚ et al., 2002). Uplatňuje se především v porostech s nižší konkurencí ostatních bylin a na živinově bohatších půdách. 23

26 Negativně ovlivňuje výnos pastevních porostů (PAVLŮ et al., 2005a). Jak uvádí HRABĚ et al. (2002), její podíl snižuje permanentní spásání porostu. Dle PAVLŮ et al. (2005a) ji ochotně při pastvě přijímají všechny druhy hospodářských zvířat a má kladný dietetický a léčivý účinek. Podle SKLÁDANKY (2009) pozitivně ovlivňuje i užitkovost, ale její zastoupení v porostu by nemělo přesáhnout 10 % Jedovaté byliny Některé jedovaté druhy rostlin se na pastvinách vyskytují poměrně běžně. Jedná se například o všechny rostliny z čeledi pryskyřníkovité (Ranunculaceae), tedy rod pryskyřník, sasanka, úpolín, blatouch a bolehlav plamatý (Conium maculatum L.), které sušením jedovatost ztrácí (HEJDUK, 2006). Tomu se podle HRABĚTE a BUCHGRABERA (2009) vymyká druh pryskyřník plazivý (Ranunculus repens L.), který není jedovatý a je řazen mezi byliny hodnotné. Jiné druhy jsou pro zdraví zvířat nebezpečné i po usušení, např. přeslička bahenní (Equisetum palustre L.), ocún jesenní (Colchicum autumnale L.) a starček přímětník (Senecio jacobaea L.), (HEJDUK, 2006). Spektrum obsažených jedovatých a dráždivých látek je velmi široké a může tak postihovat různé tělesné orgány a soustavy a tím vést i k různým projevům otrav a poškození. Otravy mohou mít za následek poškození krvinek, ochrnutí svalové soustavy až zástavu dechu (bolehlav plamatý), koliky, křeče, puchýře a pomalu se hojící vředy (pryskyřníkovité) i slinění, zvracení, koliky, průjem a obrny dýchacích svalů (ocún jesenní). Jak silně bude otrava probíhat a jaká bude její prognóza je závislé na mnoha faktorech. Předně o kterou rostlinu se jedná, ale rozdílná koncentrace toxických látek může být i v různých částech rostliny. Toxicitu může dále ovlivnit stáří rostliny i stanoviště a podmínky, za kterých rostla. Jednotlivé druhy hospodářských zvířat jsou na přítomnost toxinů rozdílně citlivé. Závažnost otravy bude rozdílná i u jednotlivých kategorií (mláďata, dospělý kus, březí plemenice) i v závislosti na množství pozřené rostliny (KNEIFELOVÁ a MIKULKA, 2006). Podle HEJDUKA (2006) i HEJCMANA et al. (2006) se zvířata při pastvě nebezpečným druhům vyhýbají, pouze mladá a nezkušená zvířata je mohou spásat. 24

27 Některým rostlinám se zvířata vyhýbají kvůli specifickému pachu (např. bolehlav plamatý). Při výskytu jedovatých rostlin v porostu je vhodné zvolit systém využívání tak, aby se riziko otrav minimalizovalo. Řešením může být např. snížení intenzity pastvy s ponecháním vyššího podílu nedopasků (KNEIFELOVÁ a MIKULKA, 2006). Toto řešení doporučuje i HEJCMAN et al. (2006), protože důvodem pozření jedovatých rostlin může být nátlaková pastva nebo vyhladovělost, kdy jsou zvířata nucena spásat i rostliny, které běžně opomíjí Plevele znesnadňující pastvu Do této skupiny patří především druhy, které mají na povrchu svého těla různé bodliny, ostny či jehlice. Při pastvě mohou zvířatům způsobovat poranění, která mohou být příčinou infekce. Lze sem zařadit např. pcháč zelinný (Cirsium oleraceum L.), bodlák obecný (Carduus acanthoides L.), jehlici trnitou (Ononis spinosa L.), kručinku německou (Genista germanica L.), pupavu bezlodyžnou (Carlina acaulis L.) a další (KNEIFELOVÁ a MIKULKA, 2006). 2.6 Zdravotní rizika spojená s pastvou Přestože pastva obecně zdravotnímu stavu zvířat prospívá, může být i díky nedostatečné zoohygieně, nevhodnému složení porostu či způsobu pastvy zdrojem nákazy nebo zdravotních poruch. Spektrum možných onemocnění je poměrně široké, a proto je dále uveden pouze přehled těch nejtypičtějších, které se na našem území mohou běžně vyskytovat Laminitidy Nadbytek příjmu fruktanů může způsobovat u koní bolestivé laminitidy, které mohou být i důvodem k utracení zvířete (LONGLAND et al., 2012). Podle HARTLOVÉ et al. 25

28 (2006) je příčinou vzniku laminitidy skutečnost, že fruktany nejsou degradovány v žaludku koně. Po příchodu do tlustého střeva jsou fermentovány bakteriemi za vzniku kyseliny mléčné, která snižuje ph ve střevě. To má za následek zvýšení propustnosti střevní stěny pro bakteriální endoxiny a aminy, které jsou resorbovány do krve. Jejich vlivem se snižuje průchodnost cév, což může vést až k hypoxii kopytní tkáně a vzniku laminitidy. Fruktany náleží mezi polysacharidy, jejichž stavební jednotkou je D-fruktofuranosa. Jsou hlavními zásobními formami cukrů, které se vyskytují v mnoha druzích trav. Nejvyšší obsah fruktanů má jílek vytrvalý a jílek mnohokvětý, naopak nízký obsah mají trávy psárka luční a bojínek luční (HARTLOVÁ et al., 2006). V sušině píce se obsah fruktanů pohybuje v rozmezí g/kg, ale značně kolísá a může být i vyšší (LONGLAND et al., 2012). Jak uvádí WATTS (2010), obsah fruktanů v píci je výrazně ovlivňován podmínkami prostředí. Rostliny stresované chladem, suchem nebo nedostatkem živin mohou obsahovat dvakrát až třikrát více nestrukturálních sacharidů než rostliny rostoucí za optimálních podmínek. V případě povětrnostních podmínek podporujících ukládání fruktanů v píci, je vhodné zvláště u koní náchylných k laminitidám pastvu omezit nebo úplně vyloučit Antinutriční látky Problémovými složkami v píci mohou být antinutriční látky, které se mohou vyskytovat i v jinak hodnotných pícních rostlinách. Mezi nejčastěji uváděné patří dusičnany, kyanogenní glykosidy, fytoestrogeny, fenolické látky (třísloviny, lignin) a křemičitany (HEJDUK, 2006). Vyšší obsah fytoestrogenů mohou mít např. srha laločnatá, jílek vytrvalý a smetánka lékařská, zejména při zvýšené úrovni hnojení fosforem (DOLEŽAL, 2006), ale i jeteloviny, především jetel plazivý a vojtěška setá. Jejich příjem může způsobovat nepravé říje, degenerativní změny na pohlavních orgánech, narušovat ovulaci a působit další poruchy reprodukce. U samců přežvýkavců může zvyšovat přírůstky. 26

29 Hlavními zdroji kyanogenních glykosidů na pastvinách jsou jetel plazivý a štírovník růžkatý. V trávícím traktu zvířat se uvolňuje jedovatý kyanovodík, který může způsobit až úhyn. K otravám jsou výrazně náchylnější přežvýkavci. Třísloviny snižují stravitelnost krmné dávky, ale inhibují hydrolýzu kyanogenních glykosidů a snižují tak riziko otrav. Píce s vyšším obsahem tříslovin je pro zvířata méně chutná a proto jí i méně přijímají. Působí proti nadmutí u přežvýkavců (OPLETAL a ŠIMERDA, 2006). Lignin tvoří mechanickou bariéru mezi trávícími enzymy a živinami uvnitř buňky a snižuje tak stravitelnost. Jeho podíl se zvyšuje se stářím rostlin, zejména po odkvětu (HEJDUK, 2006) Mykotoxiny v píci Mykotoxiny jsou nízkomolekulární sekundárně metabolické produkty houbových organismů, toxické pro rostliny a teplokrevné živočichy. Jejich negativní vliv na organismus je velmi široký, mohou způsobovat např. anemii, imunosupresi, krvácení, aborty, poruchy reprodukce a další potíže. Snižují užitkovost hospodářských zvířat a mohou způsobovat i genetické mutace. Narušení zdravotního stavu zvířete je závislé na množství toxických látek v krmivu, aktuálním zdravotním stavu, druhu a stáří zvířete a dalších podmínkách prostředí (NEDĚLNÍK, 2003). Nebezpečná je také kumulace a vylučování mykotoxinů v živočišných produktech, čímž ohrožují zdraví spotřebitelů (DOLEŽAL a ZEMAN, 2006). Na našem území jsou podle ILLKA (2010) nejčastější intoxikace z pastevní píce způsobeny stachybotrytoxinem, produktem plísně Stachybotrys alternans a T2 toxinem, produktem plísní rodu Fusarium, a to zvláště brzy na jaře u neošetřených, starých porostů. Travní porosty mohou být napadeny plísněmi po celé vegetační období, ale jejich výskyt se zvyšuje na podzim. Plísně produkují toxiny při stresových podmínkách (SKLÁDANKA et al., 2011), např. při extrémních výkyvech počasí. Napadení porostů se zvyšuje i při nedostatečném ošetřování (MOHELSKÝ, 2012), s čímž souvisí vyšší míra napadení plísněmi u extenzivně využívaných porostů (SKLÁDANKA et al., 2011). 27

30 2.6.4 Parazité na pastvinách Hospodářská zvířata jsou při pastvě ohrožena širokým spektrem parazitů, a to jak vnějších (např. vši, klíšťata, střečci) tak vnitřních (např. plicní červi, motolice, hlísti, škrkavky, tasemnice), (VRÁBLÍK, 2010). Přenos parazitární infekce může být realizován orální cestou, ale také laktogenní, intrauterinní a perkutánní (DRAŽAN, 2001b). Parazité negativně ovlivňují vstřebávání živin, působí střevní potíže, mohou poškozovat orgány a snižovat užitkovost i životní pohodu zvířat (KOZÁKOVÁ a POJAR, 2011). Podle KUERPICKA et al. (2012) patří mezi celosvětově nejrozšířenější trematody Fasciola hepatica. U dojnic napadených tímto parazitem se snižuje produkce mléka, dochází k poškození jater a zhoršení ukazatelů reprodukce. Vývojová stádia parazitů jsou schopná v našich podmínkách velmi dobře odolávat mrazu, preferují vlhko a stín (POJAR, 2012). Proto se riziko napadení některými parazity zvyšuje při vlhkém počasí a dlouhodobě vysokém úhrnu srážek (KUERPICK et al., 2012). Základním opatřením v prevenci parazitóz je podle DRAŽANA (2001b) zabránění přetěžování pastevních areálů, kdy může snadno dojít k promoření celého stáda. Areál by měl být rozdělen na více oplůtků a zvířata by měla být pravidelně přesouvána na čistou plochu. Pokud už k zamoření pastviny dojde, je nejlepším řešením nechat ji jednu pastevní sezónu odpočinout a porost sklidit na seno. Zamokřené a bahnité části pastviny by měly být ohrazeny nebo odvodněny, aby se riziko pozření plžů, kteří mohou být mezihostiteli některých parazitů snížilo na minimum. Důležité je i dbát na čistotu napajedel. Zárodky cizopasníků spolehlivě ničí sluneční záření (POJAR, 2012), proto lze doporučit časté rozvláčení výkalů (DRAŽAN, 2001b). Toto ovšem zásadně odmítá NAVRÁTIL (2009), který na pastvinách pro koně rozhrnování výkalů nedoporučuje a navrhuje jejich pravidelné, nejlépe každodenní odstraňování. Zvířata je také nutné pravidelně odčervovat, nejlépe po předchozím koprologickém rozboru (MOHELSKÝ, 2012) Pastevní tetanie 28

31 Pastevní tetanie může probíhat jako akutní nebo chronické onemocnění mladého skotu i dospělých jedinců. Její výskyt bývá nejčastější na jaře, brzy po zahájení pastvy (ILLEK, 2010). Typickými příznaky jsou zvýšená nervosvalová dráždivost až tonicko-klonické křeče. Akutní forma se projevuje nechutenstvím, chvěním svalů, ustrašeným výrazem a nápadně zvýšenou pohyblivostí ušních boltců. Lze pozorovat také častější močení, průjem a tympanii. Zvířata přežvykují naprázdno, bučí, vržou zuby a nadměrně sliní. Záškuby se postupně rozšiřují na celé tělo a stupňují se až k záchvatům křečí, při kterých může zvíře uhynout. Onemocnění je způsobeno sníženou resorbcí hořčíku vlivem neadekvátní výživy. Resorbci hořčíku může snižovat nadbytek fosforu, vápníku a draslíku v krmné dávce, ale i vyšší obsah některých organických kyselin a fytinu. Diagnóza bývá stanovena na základě klinických příznaků, posouzení krmné dávky a stanovení obsahu hořčíku v krevní plazmě a moči (PAVLATA et al., 2008). Jako prevenci ILLEK (2010) doporučuje pozvolný přechod na pastvu, kterému by mělo 1 2 týdny před vyhnáním předcházet zkrmování g síranu nebo oxidu hořečnatého. Na pastvě by měla být minerální výživa zvířat zajištěna lizy nebo minerálními směsmi. Na počátku pastevního období je vhodné zajistit zvířatům přístup i k balastním krmivům, aby se zabránilo indigesci. Vznik pastevní tetanie může podporovat také přehnojování draselnými a dusíkatými hnojivy. 2.7 Organizace pastvy Cílem používaného pastevního managementu by mělo být zajištění plynulého nárůstu pastevního porostu po celé období vegetace. Výběrem vhodného systému využívání pastevního areálu je možné zajistit rovnováhu mezi kvalitou a množstvím vyprodukované hmoty a její spotřebou hospodářskými zvířaty (LOUČKA, 2009). Podle FIALY (2007) je při volbě vhodného systému využívání nutné zohlednit výměru a kvalitu pastviny, počet, druh a kategorii chovaných zvířat, možnosti oplocení i místní zvyklosti a zkušenosti. Na našem území používané pastevní systémy lze rozdělit ne dvě základní skupiny: rotační a kontinuální. Všechny ostatní systémy jsou pouze jejich variacemi (PAVLŮ et al., 2006). 29

32 Při pastevním využívání je produkce sušiny oproti koseným porostům nižší, ale koncentrace živin je naopak vyšší. Proto se živočišná produkce z jednotky plochy vyrovná, případně i převyšuje produkci z kosených porostů. Nižší zatížení intenzivně obhospodařovaných pastvin vede sice k dobré produkci jednotlivých zvířat, ale k nízké produkci z jednoho hektaru plochy. Snižuje se odnožování trav a narůstá počet nedopasků. Naopak přílišné zatížení oplůtků omezuje produkci jednotlivých zvířat, ačkoliv vede k lepší produkci z hektaru. Přílišné vypásání může oslabovat růst rostlin a vést k degradaci porostu. Při využívání intenzivní pastvy má porost minimum stařiny a vysoký poměr listů ke stéblům, což příznivě ovlivňuje výživovou hodnotu píce (ŠARAPATKA et al., 2005) Systémy kontinuálního využívání Systémy kontinuálního využívání jsou založeny na principu spásání mladého obrůstajícího porostu. Podle HRABĚTE et al. (2004) jsou v porostu podporovány kvalitní druhy (rozšiřuje se jetel plazivý) a plevelné byliny ustupují. To částečně potvrzuje i KOBES et al. (2012) tvrzením, že se celkový počet rostlinných druhů v porostu snižuje, ale rozšiřují se byliny s nízkou přízemní růžicí a nízké trávy. Při správném managementu s sebou přináší kontinuální pastva řadu pozitiv: vysokou kvalitu píce obrůstajícího porostu, vyšší příjem píce zvířaty, vyšší přírůstky i hustější a méně poškozovaný travní drn, díky rozptýlení zvířat po ploše a tím i snížení rizika eroze (HRABĚ et al., 2004). Jako další výhody uvádí MRKVIČKA et al. (2005) nižší náklady na obvodové ohrazení, nižší počet napájecích míst i menší potřebu práce chovatele, který zvířata nemusí přehánět. Avšak při dlouhodobé defoliaci se snižuje tvorba zásobních látek a po 4 5 letech může dojít k propadu produkce (HRABĚ et al., 2004). MRKVIČKA et al. (2005) uvádí jako optimální výšku porostu pro mladý skot 6 9 cm, pro dospělé kusy 6 10 cm. U přerostlého porostu dochází k velkým ztrátám vlivem vyššího podílu nedopasků a znehodnocené píce Kontinuální pastva extenzivní (volná) 30

33 Při tomto způsobu pastvy mají pasená zvířata k dispozici celou pastvinu po celé vegetační období a nejsou přeháněna na jiné pozemky (SKLÁDANKA et al., 2010). Tento systém pastvy představuje zcela původní využívání přírodních, málo výnosných porostů a dnes je ve Střední Evropě uplatňován pouze na horských pastvinách. Při nízkém zatížení 0,5 1 DJ/ha (MRKVIČKA et al., 2005) až 1,4 DJ/ha (HRABĚ et al., 2004) se snižuje výnosový efekt pastviny. Kvalita píce je nízká, snižuje se obsah bílkovin a zvyšuje obsah nestravitelných pletiv. Současně se zvyšuje akumulace odpadu a podíl znehodnocené píce, kterou zvířata méně ochotně přijímají. Vlivem selektivity spásání vzniká mozaika míst silně spásaných a nedopasků (MRKVIČKA et al., 2005) a porost je využit pouze ze %. Na pasené ploše se neprovádí žádná intenzifikační opatření (HRABĚ a BUCHGRABER, 2009) Systém Vollweide Areál pastviny je využíván po celou sezónu, ale zvířata mají k dispozici pouze tolik pastvy, kolik jsou schopná za den přijmout. V jarním období je výška porostu udržována na výšce 6 7 cm a díky intenzivnímu růstu je možné část produkce použít ke konzervaci. V letním období je doporučená výška porostu 7 8 cm. Vznikající nedopasky jsou posekány na výšku 10 cm, čímž se zabrání metání a zvýší intenzita odnožování trav. Posečená hmota zůstává na místě jako mulč. Tento systém se uplatňuje v alpských zemích, kde díky vysoké kvalitě píce v průběhu celého vegetačního období je s úspěchem používán pro pastvu dojnic (SKLÁDANKA, 2009). Podle HRABĚTE a STEINWIDDERA (2006) jsou pro tento systém vhodná lehčí dojná plemena nebo jejich kříženci s místním plemenem. Využívá se sezónního telení (leden březen), aby bylo v období laktace možné maximálně využít pastevní porost Kontinuální pastva Podle HRABĚTE et al. (2004) je v jarním období většinou píce nadbytek. Proto je tento systém modifikován tak, aby na počátku pastevního období byla spásána asi 1/3 plochy 31

34 pastviny a zbývající 2/3 porostu byly posečeny a využity ke konzervaci. Po nárůstu posečeného porostu jsou na větší plochu přesunuta zvířata a menší část pastviny je dle potřeby sklizena. Později se celá plocha využívá pouze pro pastvu (MRKVIČKA et al., 2005) Systémy rotačního využívání Při tomto systému je pastevní areál rozdělen na více menších ploch (oplůtků), kde probíhá střídavě pastva a obrůstání porostu. Doba spásání jednotlivého oplůtku se odvíjí od doby obrůstání porostu, podmínek prostředí a počtu pasených zvířat (MRKVIČKA a VESELÁ, 2004). Narozdíl od kontinuálních systémů je spásána narostlá píce (15 25 cm) na počátku metání dominantního druhu (HRABĚ et al., 2004) Honová pastva Jedná se o poloextenzivní systém, při kterém je pastvina rozdělena na několik honů (velkých oplůtků), které jsou postupně dní spásány (MRKVIČKA a VESELÁ, 2004). Zatížení pastviny je 1 2 DJ/ha. Tento způsob je vhodnější pro hůře přístupné plochy (FIALA, 2007). Při dostatečné intenzitě růstu porostu je možné na počátku pastevního období využít část pastviny k výrobě konzervovaných krmiv. Na pastvině se současně vyskytuje mladý obrůstající i starší porost, který velmi dobře pokrývá potřeby živin přežvýkavců, zvláště skotu chovanému v systému bez tržní produkce mléka (SKLÁDANKA et al., 2010) Oplůtková pastva Pastevní areál je rozdělen na několik menších oplůtků (6, 8 i více), které jsou během pastevního období vypásány ve 4 5 (6) cyklech (MRKVIČKA a VESELÁ, 2004). Jedná se o intenzivní systém se zatížením 2,2 2,5 DJ/ha (HRABĚ et al., 2004). 32