J A N P A D Y C H NÁŠ ARCHAICKÝ SVĚT ESEJE, ČLÁNKY, ÚRYVKY.

Transkript

1 1

2 J A N P A D Y C H NÁŠ ARCHAICKÝ SVĚT ESEJE, ČLÁNKY, ÚRYVKY 2

3 J A N P A D Y C H Náš archaický svět eseje, články, úryvky Obálka Samuel Padych Odpovědný redaktor Daniel Padych Vydalo Nakladatelství Daniel, V. Vlasákové 934/1, Ostrava roku 2017 jako svou 9. publikaci První vydání Jan Padych Nakladatelství DANIEL 3

4 Motto: Archaický svět je věčný. On je v nás a my jsme v něm. Jsme jako věkovité stromy. Naše kořeny tkví pevně v zemských hlubinách... Autor pravěkých románů v tomto sborníku předkládá řadu svých esejů a článků, které za poslední roky soustředil na svém autorském webu Některé byly již dříve publikovány v novinách, jiné (úryvky) byly součástí již vydaného pojednání o tajemstvích pravěkých žen. Několik esejů vzniklo výlučně pro autorský web. V závěru přidává také úryvky z pravěkého románu Prastará tajemství s poukazem na dobu halštatskou, do které byl děj příběhu zasazen. 4

5 Obsah Pravěk, to jsou především lidé, nikoliv pouhé věci a kultury Významní muži v pravěku Kočovní pastevci jakožto nájezdníci od východu Strážci bran Lupičství v pravěku Bydlení v pravěku Byl matriarchát? Odjakživa svůdné, pokud možno rozmařilé Milenky bohů Tajné ženské společnosti Od doby ledové po dobu železnou Ledový ráj Když bohyně ještě chodily po zemi Slunečním hrdinům čest a sláva! Bolest a orgasmus - dvě strany posvátna Ve znamení meče a picího rohu Věk pravěkých rytířů a dam Historie Sibyl Vzpomínka na velké prorokyně Opravdu žily amazonky? Znamení zavržených Plameny pekelné Svatá svatba - orgie k užitku všech Kněžky lásky Špionážní služba v Delfách? Svědectví Býčí skály O čem vyprávějí bronzové poklady Mystéria pravěkých nádob Doba halštatská v románu Prastará tajemství Lidé střední Evropy Nájezdníci ze stepí Býčí skála a tajemství mužů Tajemství žen Velké tažení Poklad skythského krále Halštatská princezna Použité prameny O autorovi 5

6 Pravěk, to jsou především lidé, nikoliv pouhé věci a kultury. (vybráno z článku, publikovaného v ročence Archeologie Moravy a Slezska 2015) Čím je pro mě pravěk? Na to si odpovím dvěma citacemi, které byly publikovány již dříve. Samotné archeologické prameny k sestavení příběhu rozhodně nestačí. Je třeba si je doplnit vědomostmi z řady dalších vědních oborů, například je třeba vědět o tehdejší společenské struktuře i o tom, co tehdy lidé jedli, jak se odívali, jak provozovali řemesla, v co věřili, zkrátka pojmout přípravu takového díla v rozsahu celé antropologie. A příběhy tak mohou vznikat opravdu velmi zajímavé i napínavé. Náš moravský pravěk rozhodně své dějiny má a nejsou jen tak ledajaké. Pramenů je také poměrně hodně, takže si člověk může jen postesknout, jaká je škoda, že pravěká Morava neměla svého letopisce, který by zachytil nejen hrdinské činy svých současníků, ale dopodrobna rovněž ráz společenského prostředí a podobně. (Zaseto, 6/2003) Co vás na pravěké tématice tolik zajímá? Především to, že skutečné dějiny našeho českého a moravského pravěku se nesmírně liší od obecného mínění, podle kterého byli naši předkové zcela zaostalými primitivy. Když jsem se někdy začátkem devadesátých let odhodlal k napsání svého prvního historického románu, zabralo mi shromažďování informací a studium nesmírně dlouhou dobu. Velice brzy poté, co jsem se ponořil do usilovného studia, jsem pochopil, že především musím zapomenout na všechno, co jsem předtím o pravěku věděl (nebo co jsem si spíše myslel, že vím). V některých obdobích se třeba tady na Moravě děly věci, které by si určitě zasloužily svého letopisce. Bohužel ale takový moravský Homér nikdy neexistoval. (MS Deník, ) Jan Padych 6

7 Významní muži v pravěku Jejich jména neznáme, avšak víme, že existovali Pravěkým dějinám rozhodně nechyběly velké dějinné zvraty a dramatické události (a nebylo jich málo), vše je ale zahaleno temnotou a mlčením na věky věků. Pravěké národy nejenom nepoužívaly písmo, ale ho přímo odmítaly (například Keltové či Thrákové je snadno mohli převzít od národů ze Středomoří). Dalo by se říci, že zde vládl kult paměti a zejména osoby duchovního stavu (např. druidové), znaly nazpaměť nesmírné množství mýtů, slovesnosti, tradic atd. Jistě vznikaly pověsti a zkazky o významných lidech, kteří se nějak proslavili. A určitě jich za dlouhá tisíciletí nebylo málo, nicméně zanikly zároveň se svými vyprávěči. Kult paměti na jedné straně, věčné zapomnění pak na straně druhé. Přesto si můžeme alespoň uvést, co nám existenci významných mužů v pravěku nějak naznačuje. Z doby ledové se zachovaly jeskynní malby zvířat i lidí. Mezi nimi pak velmi známé zpodobení mužské postavy v jelení kůži s parohy z jeskynní malby v Trois-Féres. Kromě toho, že toto zpodobení velmi připomíná pozdější keltské božstvo Cernunna, je klidně možné, že malba zachycuje významného šamana při obřadu lovecké magie. Šamanské praktiky se považují za jedny z nejstarších náboženských a mystických projevů a samotní šamani, jakožto specialisté na posvátno, bývali bezpochyby sami považováni za lidské bohy. V době o několik tisíciletí později (před 7 tisíci lety) osídlili značnou část Evropy neolitičtí zemědělci. Kromě úctyhodně velkých domů se sedlovou střechou, dlouhých až 40 m a vysokých až 5 m, vznikaly v oblastech podél Dunaje rozlehlé kruhové objekty, známé dnes pod názvem neolitické rondely. V Rakousku, na Moravě, v Čechách a v Německu jich dosud byly objeveny přibližně dvě stovky. Některé o průměru 100 m i více. Většinou byly ohrazeny palisádovým opevněním a příkopem. Uvnitř se nalezly především kůlové jámy, podle kterých se usuzuje na systém kůlů a bran k zaměřování pozic nebeských těles. Jednalo se o pravěké chrámy a observatoře s kalendářními funkcemi (funkcí se předpokládá víc). Výstavbu těchto objektů nejspíš řídili nějací specialisté, kteří se vyznali v budování fortifikací a je možné, že putovali z místa na místo jako mnohem později středověcí stavitelé katedrál. Nutno dodat, že v pravěku byla i stavba obyčejného obydlí považována za velmi vážný úkon a doprovázely ji náboženské obřady, jako by šlo přinejmenším o nové budování světa. S výskytem a obecným využíváním prvních kovových výrobků se šířily znalosti vyhledávání kovových rud a jejich zpracování. Tyto činnosti byly ritualizovány od samých začátků a promítly se také do božských panteonů. V začátcích doby historické byla velmi uznávána původně zřejmě ještě pravěká svatyně černých bohů na ostrově Samothráka. Lze se domnívat, že do slavných mystérií kabeirů se tam dávali zasvěcovat i prospektoři, kteří vyhledávali ložiska rud i na sever od Thrákie. V době bronzové se možná právě takoví mysticky zasvěcení prospektoři, slévači a kováři z Thrákie usadili i pod slovenskými Tatrami poblíž nalezišť měděných rud. V téže době se měla z Krušnohoří transportovat cínová ruda (možná i hotový kov) do achajského Řecka. Stopy kovářských mystérií byly nacházeny i tam, kde by je nikdo nepředpokládal (v době železné například kovárna v jeskynní svatyni Býčí skála v Moravském krasu). Na taviče rud, kováře (i na hrnčíře a hrnčířky) bylo nahlíženo jako na ty, kteří dokázali měnit dílo přírody pomocí ohně. Mezi mystické praktiky v kultu slunce a ohně měla patřit například chůze přes hořící žároviště bosýma nohama, braní rozžhaveného 7

8 kovu do holých rukou bez známek popálení apod. Mělo zde jít o překonání lidského údělu. Takový jedinec dle tohoto pojetí už přestával být obyčejným člověkem. Odtud báje a mýty o božských kovářích. S kováři byla spjata také prastará šamanská iniciace, například když adept měl velmi intenzivní vidiny, že kováři v podzemí ho rozřezali na kusy a pak jeho tělo znovu poskládali, což bezpochyby alespoň zčásti připomíná pozdější představy o křesťanském pekle. Kolem osob, které používaly oheň k přetváření díla přírody, se za dlouhé věky nahromadilo mnoho představ a pověr. Mezi významné muže je třeba počítat i duchovní osoby, jako byli později u Keltů druidové, jejichž obdobu lze nalézt i u jiných národů a můžeme je předpokládat i v pravěku. Například thrácký prorok a reformátor Zalmoxis se stal velmi významným božstvem dáckého kmenového svazu zřejmě už za svého života. Keltští druidové byli nejenom kněžími, vykladači znamení a obětníky, nýbrž také válečníky, mírovými vyjednávači, lékaři atd. Jejich organizace přesahovala hranice jednotlivých kmenů a zejména v pohnutých a nadmíru bouřlivých dobách se projevila jako významná jednotící síla. Později v nich římští dobyvatelé Galie a okupanti viděli největší nebezpečí, a proto mnohé z nich pronásledovali. Druidové byli velmi uznáváni a stávalo se, že při mezikmenových válkách někdy vstoupili mezi vojska, připravená k boji, a docílili toho, že bojovníci jejich výzvy uposlechli a rozešli se do svých domovů. Mimořádná uznání a pocty odjakživa patřily znamenitým bojovníkům, kteří dosáhli nějakých úspěchů přímo v boji a zaznamenali se tak ve zkazkách a vyprávěních. Za vůbec první bojovníky specialisty snad lze považovat jedince z pozůstatků mezolitické lovecké populace, kteří údajně střežili a chránili některé neolitické osady zemědělců před 7 tisíci lety. Bojovnické kulty lze však naprosto jistě rozeznat u pasteveckých skupin lidu bojových sekeromlatů, kteří dorazili do střední Evropy z východu (v eneolitu před zhruba 5 tisíci lety) a také u lukostřelců, kteří skoro v téže době přicházeli od jihozápadu. Nicméně ani usedlé zemědělské obyvatelstvo nebylo možné považovat za změkčilé, bezbranné a zcela odevzdané. V eneolitu se začaly projevovat značné etnické pohyby a s tím spojené ozbrojené srážky. V pozdějších dobách bronzových pak tyto bojovné tendence ještě narůstaly. Jako ideál doby bronzové se jeví sluneční hrdina, héros polobůh, v oslnivé bronzové zbroji, oděný do tělového pancíře, s lesklou přilbou a štítem, jedoucí na válečném voze, pobitém naleštěným bronzovým plechem. Takovéto božské bojovníky znázorňuje nejspíš král Salmoneus ze starých řeckých mýtů, který svým vozem, taženým koňským spřežením, projížděl po plátech kovového plechu a takto způsobeným hřmotem hodlal imitovat bouři a hromy, čímž se sám měl připodobnit nebeskému vládci bohů. Pojetí elitních bojovníků, pánů jezdců, vládců nad životy a smrtí, bylo posilováno i nájezdy pasteveckých kmenů, které čas od času pronikly do nitra Evropy s cílem podmanit si pokojné zemědělské obyvatelstvo a vymáhat daně (na konci doby bronzové Kimeriové, v době železné Skythové). Na konci pravěku, v začínající době železné, ovládla značnou část Evropy kultura halštatská. V krátkém období se projevila velmi mocná velmožská vrstva i tam, kde dosud tyto sociální rozdíly nebyly tak patrné. Velmoži působili jako elitní bojovníci, na koních i na vozech. Výjevy z kovových nádob, situl, ukazují naprosto jednotnou kulturu a velmi nápadně připomínají prostředí z homérských eposů. Dá se předpokládat, že v halštatu vládlo stejné (nebo obdobné) pojetí hrdinské cti a slávy jako v homérské Illiadě a Odyssei. Zatímco v neolitu, na konci doby kamenné, se v archeologických nálezech vyskytuje drtivé množství náboženských předmětů ženských kultů, v následující epoše, v eneolitu (před zhruba 5 tisíci lety), tomu začalo být naopak. Leccos nasvědčuje tomu, že v tomto rodícím se patriarchálním prostředí se i původní obecné vlastnictví z doby prvobytně pospolné 8

9 postupně dostává do osobního držení vlivných mužů, náčelníků a jiných pohlavárů, a tím i do držení jejich rodin, s čímž je spojeno i nárokování si podílu nejenom na společenské uznání, ale i na moci. S tím souvisely i změny v uspořádání rodiny, např. z původní formy skupinového manželství z neolitu se v eneolitu setkáváme většinou s párovou rodinou (lze usuzovat zejména podle velikostí a vnitřního členění obydlí, atd.). Muži tak zřejmě získávali podstatně větší kontrolu nad ženami, což podle všeho považovali za důležitější ti, kteří měli co odkázat svým potomkům, svým dědicům. V současnosti je aktuální rovněž názor, že eneolit byl věkem tzv. velkých mužů. Těm údajně nezáleželo na hromadění majetku, nýbrž spíše na distribuci a kolování věcí cennějších i takových, které získávaly svoji hodnotu právě změnami svých držitelů, což mělo přinášet utužování přátelských, spojeneckých i jiných společenských vazeb na nezřídka velmi rozlehlých územích. Tito velcí mužové prý nemuseli být nutně nejvyššími náčelníky a pohlaváry. Mohli jimi být i jiní význační muži, třeba i dva i více v jednom klanu, vesnici atd. (Po zkušenostech z naší současné společenské situace po sametové revoluci, kdy začíná vyplouvat na povrch jeden kriminální skandál vrcholných politiků za druhým, nechť si každý učiní svůj obrázek sám, který názor se zdá pravděpodobnější.) Každopádně lze obě verze spojit a nalézt jakýsi kompromis. Přece i takoví nezištní velcí muži mohli existovat (vždyť existují i dnes). Ovšem pokud bychom pro eneolit (dobu měděnou) souhlasili s verzí o nezištných velkých mužích, pak ji určitě neobhájíme pro celý zbytek pravěku, trvající dlouhé 2,5 tisíce let. Už ze starší doby bronzové se dochovaly pohřby velmožů, podle všeho nesmírně bohatých a mocných (v kultuře únětické zejména na území Německa, ale i u nás). Na konci pravěku, v začátku doby železné (doba halštatská) pak můžeme, třebaže s jistou nadsázkou, už hovořit o jakési formě pravěkého feudalismu, o věku pravěkých rytířů a dam. Nejbohatší a nejmocnější jezdili na vozech, tažených koňskými spřeženími, ti méně významní na koních. Mezi velmoži a ostatním obyvatelstvem se dají rozeznat značné sociální rozdíly. Šlechta žila většinou na hradištích či menších hradiskách, třeba na jižní Moravě obývala hospodářské dvorce. Podle zobrazení na situlách (kovové nádoby z té doby) je zřejmé přepychové vybavení domů a dvorské prostředí, připomínající prostředí známé z homérských eposů. Nejvýznamnější velmoži měli nepochybně i svoji bojovnickou družinu. Každopádně probíhaly hostiny s pitím piva i vína. A zatímco nápoje nalévaly osoby nižšího stavu, pečení masa na rožních a jejich rozdělování obstarávali samotní velmoži, a to hlavně podle proslulosti, věrnosti a věhlasu obdarovaných. Také luxusní předměty, zejména z bohatého jihu, které velmoži získávali směnou od kupeckých karavan na slavné jantarové stezce, rozdělovali podle obdobného klíče hlavně svým nejvěrnějším a nejvýznamnějším, přičemž to nejlepší a nejluxusnější si bezpochyby nechávali pro sebe. I pohřby těchto velmožů probíhaly jinak, než u obyčejných lidí. Obvyklé byly i tzv. přídavné pohřby, což se někdy může vykládat jako oběť oblíbené ženy, která svého muže (svého pána i boha v jedné osobě) takto vyprovodila na onen svět. Takovýto druh patriarchálního ritu velmi podrobně popsal o 15 století později arabský cestovatel Ibn Fadlán při pohřbu významného švédského Vikinga na řece Volze. Když zde hovoříme o významných mužích v pravěku, nemůžeme zcela vynechat ani tzv. institut zbytečné práce. Jakkoliv se tato problematika může zdát nepodstatná, možná i nesmyslná, přece jenom patří k důležitým otázkám, které se dosud nepodařilo plně zodpovědět. Například Krumlovský les na jižní Moravě. Je to oblast, kde se více než 10 tisíc let těžil pazourek, z toho pak zhruba od eneolitu (před 5 tisíci lety) do konce pravěku (před 2.5 tisíci lety) zde přicházeli těžit a opracovávat pazourek, ale skoro nic s sebou neodnášeli a těchto úlomků, úštěpků i hotových artefaktů tam do dnešní doby zůstalo snad až několik stovek tun. Vnucují se otázky, proč tam vlastně chodili pracovat a co je k tomu vedlo. 9

10 Pazourek to byl dost nekvalitní a pro nástroje nevhodný. Přesto pravěkým mužům (možná i ženám) stál za tu námahu, spojenou někdy i se značně dlouhým cestováním. Samotné prostředí se starými štolami a hromadami, s balvany i stromy, mohlo na pravěké lidi působit zejména viditelnými stopami po pracovní aktivitě dávných předků. Kdo a proč tuto kolektivní zbytečnou práci organizoval, je otázka. Snad samotní velmoži, snad kněží. Nebo snad nějaká organizace na způsob pozdějších keltských druidů? Snad zde šlo o prožitek jakési kolektivní sounáležitosti, možná o výdej a vybití přebytečné lidské energie raději takto, než při nějakém sociálním napětí. Záhada Krumlovského lesa stále zůstává ne zcela zodpovězena a nejspíš má hodně společného s ostatními podobnými záhadami pravěku. Například s budováním slavného anglického Stonehenge z kamenných kvádrů přepravovaných po souši i vodě na značné vzdálenosti. Také s řadami menhirů ve francouzském Carnacu. Připomeňme si i uměle navršené kopce v Anglii. Ale třeba i některá hradiště ve střední Evropě, která ani nemohla být použita pro účinnou obranu. Z celé Evropy bychom příkladů mohli uvést mnohem víc. Stále existuje celá řada otázek, ale i hypotéz a spekulací. Je moc velká škoda, že třeba pravěká střední Evropa neměla nikdy svého Homéra ani Hérodota, ba ani žádné jiné letopisce, kteří by pro budoucnost zaznamenali alespoň nejvýznamnější události pravěkých dějin a činy velkých osobnosti, nebo třeba obyčejných smrtelníků. Určitě by to bylo hodně zajímavé čtení. Jan Padych V Ostravě dne (zpracováno pro 10

11 Kočovní pastevci jakožto nájezdníci od východu Čas od času se pravěká střední Evropa stala terčem útoků nájezdníků, kočovných pastevců, kteří přišli od východu s úmyslem podmanit si pokojné zemědělské obyvatelstvo, rabovat, vymáhat daně a žít na úkor pokořených. První vlny nebyly natolik útočné a dravé jako ty pozdější, přesto zde zanechaly svoji významnou stopu. V eneolitu, zhruba před 5 tisíci lety přicházely do našich zemí klany lidu bojových sekeromlatů. Ty však nebyly natolik početné, aby si podmanily místní obyvatelstvo. Přesto se v té době například na území dnešní Moravy stalo něco, co s jejich příchodem bezpochyby souvisí. Zaprvé to byl příliv měděných nástrojů v dosud nevídané míře a zadruhé pak jejich ryze patriarchální společenské uspořádání. V neposlední řadě pak je příchod těchto kočovníků až ze vzdáleného Kazachstánu spojován s nástupem osídlování prvních indoevropských etnik ve střední Evropě. Místní usedlé zemědělské obyvatelstvo pocházelo zejména z Balkánu, kam dlouho předtím bezpochyby přišli z Malé Asie. Územím Moravy se od jihu na sever téměř obloukovitě táhla linie velkých, skvěle opevněných, hradišť, které se dají klidně nazvat pravěkými městy. Tato hradiště byla od sebe vzdálena cca 8 km a každé z nich se zabývalo jiným rozsahem hospodářské činnosti. Například v pravěkém městě v Hlinsku u Přerova skvěle fungovala velká manufaktura na výrobu kamenných nástrojů. Zdejší kamenné sekerky, brousky, zrnotěrky a další praktické předměty, putovaly na vozech tažených dobytkem do sousedních hradišť a odtud pak do okolních osad atd. Produkovalo se zde také množství tkaných látek a vypalovaných hliněných nádob. Podle smělejšího odhadu na tomto hradišti o rozsahu cca jednoho a půl hektaru sídlilo najednou až 2 tisíce obyvatel, zatímco poblíž u kamenného lomu lze předpokládat tentýž počet. Skromnější odhady vycházejí z toho, že blízké sídliště pouze sloužilo obyvatelům hradiště při pracích v lomu. Obyvatelé těchto hradišť žili již v patriarchálním zřízení, kdy otěže vlády ve společnosti drželi v rukou muži. Avšak některé nálezy, zejména hrob staré šamanky na významném místě uvnitř lokality, svědčí o tom, že ačkoliv ženské náboženské kulty oproti předchozím pravěkým etapám značně oslabily co do významu a moci, přece jenom měly svůj prostor a byly v opozici proti mocnějším mužským kultům. Tato hradiště a lid s nimi spjatý zažívaly vrchol rozmachu a tím i doby hojnosti. Náhle však nastala krize. Do krajiny se dostalo poměrně dost měděných předmětů a mnohé původní, kamenné, začínaly ztrácet význam, zejména sekerky, nože a jiné. Krize bezpochyby způsobila, že velká hradiště byla z ničeho nic opuštěna a obyvatelé zmizeli bez jakýchkoliv archeologicky postižitelných stop a vrátili se zpět za nějakých 50 let. Kde byli a jak se živili mezitím, je záhada. Jediné aspoň částečně rozumné vysvětlení by bylo, že se všichni dali na pastevectví, žili v kočovných jurtách na vozech a stěhovali se z místa na místo, sotva dobytek spásl předchozí pastviny, což při větších stádech netrvalo dlouho. Převzatý vzor od pasteveckých plemen se nejspíš netýkal pouze změny obživy a přechodu zemědělců na život kočovných pastevců. Co předáci klanů z hradišť, tedy od původního obyvatelstva, obdivovali u pastevců především, bylo zejména to, jak si předáci pasteveckého etnika dokázali přivlastnit původně společný majetek klanů a jak neomezeně vládli nad životy svých podřízených. Nápodobou těchto vzorů se utužovalo patriarchální smýšlení i u zemědělského obyvatelstva, obyvatel hradišť a osad, zatímco původní ženské kulty byly potlačeny místně až do ilegality, neboť ambiciózním vůdcům jakékoliv rovnostářství určitě vadilo. Tehdy ve střední Evropě nepochybně nastaly nové poměry, založené jak na nerovnosti mužů a žen, tak rovněž na rozlišování osobního 11

12 významu podle vlastněného majetku. Tyto nerovnosti se pak v následujících obdobích buďto prohlubovaly, anebo zmírňovaly. Další velký příliv kočovníků z východu do střední Evropy nastal na sklonku doby bronzové ( stol. př. n. l.). Kmeny Kimerijců původně obývaly stepi severně od Černého moře, odkud podnikaly pustošivé nájezdy po rozsáhlých územích Malé Asie a na čas zde ovládli velké území. Jejich výhodou bylo použití jezdectva do té doby mírou nevídanou, což vedlo zprvu k jejich úspěchům. Vedli úspěšné války s Asyrií, Urartu i s Lýdií. Obrat nastal po drtivé porážce v Lýdii a poté, co se ve stále větší míře do jejich černomořských stepí tlačily kmeny kočovných Skythů. Část Kimerijců se obrátila na západ a tak se dostali do střední Evropy. Je nesporné, že ani zde se nechovali o nic mírněji než v Malé Asii, kde prováděli pustošivé nájezdy ve snaze o co největší kořist a snažili se místní obyvatelstvo ujařmit s cílem vymáhat co nejvyšší daně, atd. Jak dalece se jim to dařilo na území Slovenska, Moravy a Čech (dál na západ se zřejmě nedostali), lze soudit spíše podle odkazu, který po sobě zanechali. Každopádně nelze tehdejší místní zemědělské obyvatelstvo považovat za mírné beránky, kteří by si pokorně nechali všechno líbit. Zdejší bronzové kultury vyznávaly hlavní božstvo slunce. S ním byl spojený kult bojovníka, héroa poloboha. Hrdinské legendy a zkazky byly na programu vyprávění den co den, večer co večer. Stopy po Kimerijcích časem zanikly, avšak odkaz pána jezdce, pána nad životy a krutá nadřazenost zůstaly a byly se značnou ochotou přejímány rodovou a kmenovou šlechtou místního obyvatelstva. Další z historicky známých národů kočovných nájezdníků, kteří se projevili na našem pravěkém území, byli Skythové, kteří podobně jako předtím Kimerijci pustošili Malou Asii a na svém velkém tažení dorazili až k hranicím Egypta, který se ubránil jejich nájezdu ohromným výkupným. Podle starořeckého letopisce Hérodota jeden skythský kmen sídlil v nitru Evropy, nazývali se prý Sikynové. Název sám částečně připomíná starý indoevropský název pro jízdní lučištníky (Skend). Ve stepích na území dnešního Maďarska se skutečně nalezly stopy po těchto kočovnících, a nejen tam. V období století př. n. l. tento skythský kmen projevil svoji přítomnost až velmi markantně. V té době na sebe narazily dvě velmi militantní kultury se značně rozvinutými bojovnickými kulty a tradicemi. Na jedné straně Skythové (lid vekerzugské kultury) a na druhé straně lid kultury halštatské. (pozn. autora - patrně nejde přímo jen o ethnické Skythy, nýbrž také o místní thrácké obyvatelstvo, které přijalo skythskou kulturu). O krutých skythských rituálech, spojených s válkou, psali antičtí letopisci, jako jeden z prvních pak Hérodotos. Bojechtivost mladých mužů mělo posilovat napití se krve z prvního zabitého nepřítele. Každého stého zajatce obětovali svému svatému meči, na který vylévali krev obětovaných, jimž utínali pravé paže a obřadně je vyhazovali do výše a nechali ležet tak, jak spadly na zem. Mezi jejich nejvýznamnější božstva patřil meč, jakýsi fetiš, který možná ani neměl jméno (nedochovalo se). Byla to obdoba řeckého boha války Area, což samo o sobě vystihuje ráz dobyvatelské a kořistnické ideologie skythských nájezdníků, kteří se zde střetli s o nic méně bojovnými kmeny. Kultura halštatská (podle města Hallstatt v Rakousku) v době svého rozmachu zabírala značnou část Evropy od východní Francie na západě po Karpatskou kotlinu na východě a zahrnovala i severní část Balkánu. Společenské poměry té doby snad nejlépe vystihuje značně opevněné sídlo v německém Heuneburgu, kde nejvyšší a nejhrozivější hradby stály nikoliv proti vnějšímu nepříteli, nýbrž proti nuznějším obydlím v podhradí. Kromě opevněných sídel a hradišť bylo po celém území množství opevněných dvorců, náležejících klanové a kmenové šlechtě. Podle dochovaných předmětů a výtvarného znázornění, zejména na kovových situlách (nádoby) je zřejmé, že vývoj společenského rozlišení podle majetku a tím i významu značně pokročil a movitější vrstvy zažívaly zlaté časy. Výjevy ze situl by mohly naznačit, že halštatská společnost velmi připomínala prostředí, známé ze starořeckých homérských eposů Ilias a Odyseia. Hostiny, spousty luxusních předmětů, tkaní látek, zpěvy, okázalé pohřební průvody atd. Z té doby jsou známé také pohřby významných pohlavárů na vozech 12

13 po vzoru východních nomádů. Utvořila se také jakási rytířská šlechta, pohřbívaná s částmi koňských postrojů. (Zdá se, že pozdější keltská okupace, která podle oficiálního podání vyvedla naše země z pravěku, byla oproti předchozí době halštatské spíše krokem vzad, nežli skutečným pokrokem.) Vpády nájezdníků z území Maďarska vedly přes jihozápadní Slovensko a jižní Moravu dále na sever a západ. Po úporném boji dobyli mohutné hradiště Molpír u Trnavy, které mělo na svoji dobu nezvyklé kamenné hradby s bastiony a jevilo se předtím jako nedobytné. Vydrancovány byly některé dvorce a mnohé osady a usedlosti na jižní Moravě. Dobyta byla ohromná hradiště jako Kotouč u Štramberka. Po úporných bojích nájezdníkům nestálo nic v cestě na území Polska a Německa, odkud se vraceli do svých stepí s nesmírnou kořistí. Jejich vpády rovněž narušily dálkový obchod na tzv. jantarové stezce mezi jižními zeměmi a pobřežím Baltického moře (široký pás od Krkonoš po Tatry). V závěru skythského řádění z území jižní Moravy vymizela klanová a rodová šlechta. Někdy z té doby pochází nález z Býčí skály v Moravském krasu, kde bylo nalezeno skoro 40 pobitých žen, mužů a dětí. Okolnosti nálezu zřejmě opravňují k domněnce, že šlo o oběť za záchranu země před neustálými pustošivými nájezdy a že zde byly obětovány osoby vyššího společenského významu jakožto oběť části toho nejlepšího ze společnosti. Následně se zbídačelá země vrátila z této pravěké formy feudalismu k předchozí vojenské demokracii. Vznikala početná síť nevelikých hradišť zejména na okrajích pahorkatin, jejich situování svědčí o snaze čelit nepříteli od východu. Krize se netýkala pouze oblasti Moravy a Slovenska, nýbrž postihla celou halštatskou kulturu i na tehdy bohatém a velkolepém západě. Na troskách halštatské kultury povstala následně kultura keltská (laténská). Následovaly ještě další nájezdy celých nomádských etnik, jako byli třeba Hunové a Avaři a další, ale to už se netýkalo období pravěku, nýbrž doby historické, neboť o těchto válkách existují historické záznamy, dokonce i přímých účastníků. Jedno měly všechny tyto nájezdy společné. Nomádi se považovali za nadřazené nad zemědělci. Do boje šli s ideologií lovce, jako by nešli bojovat se sobě rovnými, nýbrž lovit zvěř. Podle toho se také chovali k přemoženým a podmaněným. Jejich praktiky i myšlení bezpochyby imponovaly tehdejším místním velmožům i jejich potomkům v daleké budoucnosti. Ještě mnohem později, v počátcích českého státu se stávalo, že pro poddané býval méně obávaný cizí nepřítel, než jeho vlastní nadřazená šlechta a že nebýt působení církve, byla by tato krutost nepoměrně větší. Ještě v 10. století n. l. se arabsko židovský kupec a cestovatel Ibn Jakub zamýšlí nad tím, že v českém přemyslovském státě se vrchnost chová k poddaným mnohem bezohledněji než kdekoliv jinde. Autorův dodatek ze dne Události související s vpádem nomádů na území střední a části západní Evropy podává šestidílný mysteriózní román Jana Padycha: Prastará tajemství, zde je stručný obsah: Střední Evropa v 6. století př. n. l. Velmožská vrstva bohatne a ostatní obyvatelstvo chudne. Na hradištích a dvorcích se střídají kupecké karavany, putující po tzv. Jantarové stezce. Kupci přivážejí všelijaké luxusní zboží a odvádějí si zástupy budoucích otroků. Pořádají se nákladné hostiny, hrdinské zpěvy o předcích, velkolepé velmožské pohřby. A tehdy ze stepí od Dunaje i od Černého moře přicházejí loupeživé oddíly i armády velmi bojeschopných jezdců, kočovných pastevců, které zlákala vidina poměrně snadné kořisti. Místní klany a kmeny, ovládané elitními vrstvami bojovníků, a navíc často ještě vnitřně i z vnějšku znesvářené, nemají schopnost patřičně vzdorovat početným a skvěle organizovaným nájezdům. Když navíc ziskuchtiví velmoži se nezřídka přidávají i k drancujícímu nepříteli. A tehdy vezmou věc do rukou moudří svatí muži, kteří si velmi dobře uvědomují příčiny. 13

14 Připomínají si prastaré bohy, jejichž rituály jsou nesmírně kruté. Avšak účel v jejich očích tyto prostředky posvěcuje. Svá velká tajemství mají i svaté ženy. Také ony dokáží hodně překvapit a zasáhnout do osudů živých i mrtvých. Hlavní hrdinové románu, okolnostmi vtažení do her mocných, musejí nezřídka podstoupit krutý boj o život a svobodu. Také o svoji čest a hrdost. V příběhu není nouze o hrdinské činy, ani o zradu. Vedle zarytého nepřátelství v něm nalezneme také přátelství na život a na smrt. Rozhodně i lásku, velmi silnou a plnou rozporů. Lásku s poněkud jiným završením, než bývá obvyklé. Některá místa, kde se odehrává děj tohoto šestidílného příběhu čtyř hlavních postav, velmi připomínají některé významné pravěké lokality z doby halštatské i historické události s nimi spojené (např. Molpír na Slovensku, Býčí skála a Krumlovský les na Moravě, Biskupin v Polsku). Jan Padych v Ostravě dne zpracováno pro 14

15 Strážci bran Prastaří, tajemní, neviditelní... Brány, dveře, prahy, průchody, průsmyky. V myšlení pravěkého člověka se vždy jednalo o jakousi hranici, vyjadřující stav, oddělení prostoru, určení směru tady a tam. Šlo o stav současný, minulý i budoucí. Třeba projít bránou, anebo překročit práh dveří nebylo jen tak snadné, jak by se nám dnes zdálo. Obzvlášť v době bronzové, ale hlavně ještě dříve, ve starším pravěku, když se dá předpokládat, že téměř každý lidský krok, či pohyb, byl ritualizovaný, někdy velmi důsledně. Lidé v nejstarších dobách příliš necestovali, hlavně se pokud možno raději ani nevzdalovali od svých rodných komunit. A pokud přece jenom bylo nutné překračovat hranice a cestovat do cizích krajin, pak se na taková putování vázaly všelijaké rituály, zákazy a příkazy. Vždyť každá osídlená (i neosídlená) krajina měla být zabydlena množstvím všelijakých duchů, démonů a jiných entit, kteří měli pro místní obyvatele určitý význam. Tyto bytosti nebylo radno si pohněvat, natož je těžce urazit. Také se mohlo stát, že poutník v náhlé mlze zabloudí a ocitne se v jiném světě a již nikdy se nevrátí zpět. Pověstí a zkazek o podobných událostech bylo jistě hodně, mnoho se jich dochovalo. Stejně tak nebylo jednoduché si proti sobě poštvat tajemné strážce bran a prahů. Nebyli sice viditelní, jako třeba ozbrojení strážci v branách hradišť, ale tím se jejich význam nijak nesnižoval. Naopak. Tajemné bytosti, údajně přítomné ve sloupech a kůlech, střežily vnitřní prostor proti jakémukoliv zlu, které by mohlo přijít zvenčí a ohrozit všechno živé uvnitř. Zlo mohlo přicházet s cizinci z dalekých i sousedních krajin, neboť na nich lpěly jejich náboženské názory i pověry, ale i to, co se na ně mohlo přilepit nebo přisát během jejich cestování. Avšak zlo se nevyhýbalo ani místním lidem, kteří jen na čas opustili svoji domovinu, procestovali cizí krajiny a vrátili se zpátky. I takoví se museli podrobit očistným procedurám. Na takováto očištění od duchovního zla existovaly způsoby, za mnohé uveďme alespoň procházení mezi ohni, anebo otírání listnatými větvičkami stromů, atd. Za nositele zla byla považována i zvířata. Bránami, dveřmi a přes prahy však neprocházeli jenom lidé a zvířata. Podle prastarých názorů zde pronikalo i duchovní zlo, mocné síly, nepříznivé jednotlivcům a celým komunitám, všelijaké nemoce, epidemie, zhoubné nákazy a pod. Brány byly velmi důležitými místy, neboť se v nich mimo jiné také rokovalo, uzavíraly se politické a obchodní dohody, probíraly se tam společenské události. Přitom se jednající strany nezřídka dovolávaly svědectví neviditelných strážců bran, mocných dobrodinců, údajně přítomných ve sloupech a kůlech. Stejně tak prahy dveří tvořily předěl mezi vnitřním světem obydlí, posvěcovaném rodinnými ohni (ochranným vlivem předků), a vnějším světem, leckdy značně nepředvídatelným, až nebezpečným. Nebylo tedy divu, že v prastarých dobách lidé věnovali těmto nadpřirozeným entitám velkou pozornost. A tak s plynutím věků těmto osvědčeným strážcům bran stoupala jejich veřejná obliba a prestiž natolik, že začínali hrát v místních kultech stále větší roli. Později už se zapomínalo na jejich prvotní ochranné funkce v branách a jiných vstupech, ale docházelo k proměnám, někdy velmi značným, až překvapivým. 15

16 Snad nejmarkantnějším příkladem je kariéra boha Apolóna, jehož původní jméno Apulunaš má svůj původ ve staré babylónštině a jeho výklad zní Ten z brány. Později byl tento bůh velmi oblíbený v maloasijských řeckých osadách a pak i v pevninském Řecku. Jako mocný sluneční bůh byl s poctami pozván do Říma na základě sibylských věšteb. Za dlouhá staletí přijal řadu funkcí, které se výrazně odlišují od původního zadání strážce brány. Antická mythologie mu přičítala mimo jiné i patronát nad věštectvím a lékařstvím. Jako bůh slunce a světla získal také rysy, které se přičítaly velkým pravěkým sluncebohům. Velmi příznačné byly jeho sluneční vozy a loďky, brázdící oblohu. Také ohromná hejna tažných ptáků, zejména hus a kachen, odlétající z jižních krajin severozápadním směrem, kdy se věřilo, že tito ptáci pod svými křídly odnášejí duše mrtvých, kteří se pak vracejí se severním větrem zpátky. Severozápadní směr byl natolik posvátný v celé pravěké Evropě, že vznikaly kultovní stavby, které se řadily v tomto směru, nezřídka ve značných vzdálenostech od sebe. Pravěký bůh apolónského typu je velmi známý i dnes jakožto pohádkový Děd Vševěd. Dalším božstvem, jehož původ je spojený se střežením bran, je velmi prastarý bůh, známý pod jmény Janus a Quirinus. Tento bůh dvou tváří (případně dvojhlavý), viděl dopředu i dozadu. Ve starém Římě vystupoval jako ochránce bran, dveří a všech počátků. Byl bohem minulosti, současnosti i budoucnosti. Jako strážce bran byl zobrazován s klíčem a holí. Jako bůh války Quirinus měl v Římě podobu staršího muže s plnovousem, oděv zčásti vojenský a zčásti kněžský. V pravěké Evropě byl znám také jako bůh slunce a světla. Přestože podle římských legend měl být synem boha Apolóna, byl patrně mnohem starší, než jeho údajný otec. Jeho patronace nad kalendářem a další atributy dávají tušit, že mohl mít něco společného s pravěkými rondely a rondeloidy, kruhovými stavbami, budovanými ve střední Evropě už v době neolitu, tj. před 7 tisíci lety. Kůly a jednoduché brány uvnitř těchto slunečních chrámů sloužily k přesnému zaměřování cyklicky opakovaných pohybů nebeských těles a tím k velmi přesným údajům pro zemědělské kalendáře. Tento prastarý bůh byl mimo jiné také patronem poutníků, neboť do jeho rezortu patřilo značení cest různými sloupy, stélami, hermovkami, atd. Měl na starost i značení hranic a pozemků. Jak je vidět, lidé v dávné minulosti nehodlali nic ponechat náhodám. I střežení bran, dveří a jiných vstupů zadávali tajemným neviditelným bytostem, aby je náležitě ochránily. Před vlivy, na které obyčejné lidské schopnosti nestačí. Jan Padych V Ostravě dne zpracováno pro 16

17 Lupičství v pravěku Pravěký člověk si vytvořil bohatý duchovní život. Nejenom co se týká náboženství, ale i rozvinuté slovesnosti, všelijakých mýtů, pověstí, zkazek, písní, říkadel. A mezi zkazkami, pověstmi i zpěvy bylo nepochybně věnováno hodně prostoru vděčným vzpomínkám na slavné hrdiny a jejich nezapomenutelné činy. A vedle hrdinství se bezpochyby hovořilo i zpívalo také o všelijakých loupežnících a raubířích. Lupičství je staré jako lidstvo samo. Odráží se i v nejstarších dochovaných mýtech a pověstech. S lupiči se potýkali i takoví slavní hrdinové jako byl Théseus. Když se vydal do Athén, aby se přihlásil se svými nároky na královský trůn, narazil cestou hned na několik obávaných lupičů, které zabil a získal si tím značný věhlas. Nejdřív se musel vypořádat s chromým obrem Perifétem. Hrdina ho zabil jeho vlastním železným kyjem, jímž obr předtím pobil mnoho přepadených. Další lupič v řadě, Sínis, přivazoval své oběti k vrcholkům ohnutých stromů a nechával je roztrhat na kusy. Théseus mu provedl přesně to samé, co dělal on. Prohnaný lupič Skeirón vždy čekal na vysoké skále nad mořem a žádal pocestné, aby mu umyli nohy, načež je pak nelítostně skopl ze skály do moře. Ovšem ani on si na Thésea nepřišel. Ten ho popadl za nohy a svrhl dolů. Na další cestě pak Théseus zápasil s ukrutníkem Kerkyónem a zabil ho. Posledním loupežníkem na hrdinově slavné pouti byl Prokrústes, neboli Napínač. Vždy pozýval pocestné do svého domu a nutil je spát v jedné ze dvou postelí, z nichž jedna byla delší a druhá krátká. Podle toho své oběti napínal, nebo utínal, co přečnívalo. Také tento zlosyn padl rukama hrdiny, a to nachlup stejným způsobem, jakým předtím škodil. Pravěké lupiče bychom si představovali bez výjimky jako samé vyvrhele a odpad společnosti, jednotlivce nebo bandy, číhající u cest, po nichž putují osamělí pocestní, skupiny osob, pastevci se stády, anebo kupecké karavany. Avšak v dávných archaických dobách bylo lupičství poměrně silně zakořeněno a souviselo s obecným společenským vědomím., jemuž nebylo cizí kořistnické myšlení. V zásadě můžeme tyto pradávné lupiče roztřídit do tří základních skupin. První tvořili zločinci a psanci, vyřazení ze společnosti. Druhá vznikala z přistěhovalců, kteří se většinou v nové domovině dosud nestačili uplatnit a patřičně zakořenit. Třetí skupinu pak můžeme přičítat úctyhodně starým mystickým tradicím. Všechny tři skupiny mívaly bezesporu jedno společné. A to, že jednotlivé osoby i celá společenství vedly takzvaný vlčí život, neboli život predátora. Nebývalo výjimkou, že lupičské skupiny vyznávaly svá vlastní božstva, která měla něco společného s vlky, buďto vlčí podobu, nebo jméno. S lupiči z prvních dvou skupin se obyvatelstvo při jejich dopadení vypořádalo značně nekompromisně, např. veřejnou popravou nebo lidskými oběťmi. Zato u lupičů třetí skupiny to tak vždycky nemuselo dopadnout (i když mohlo). Významný v tomto směru je příklad ze starořecké Sparty, kde lpěli na pravěkých bojovnických tradicích i v pozdějších dobách historických. Mladíci v době svého zasvěcení museli žít vlčím životem celý rok v lesích a živit se krádežemi. Po celou tu dobu je nesměl nikdo ani vidět, natož dopadnout. V tomto případě šlo o způsob bojovnické iniciace. 17

18 Tzv. vlčí život mohl být spojován i s některými mystickými projevy. Třeba v kmeni italských Volsků v jisté době existovala zvláštní skupina lidí. Tito byli nazýváni vlci ze Sory (Hirpi Sorani) podle města Sora, kde žili. Údajně se podle doporučení věštného orákula měli živit jako vlci, tedy loupežemi. Tito lidé ovládali řadu mystických praktik, mezi jinými i přecházení bosýma nohama přes rozpálené ohniště, což bylo součástí obřadů k zajištění dobré úrody. Je prokázáno, že tento šamanský obřad stejně jako vlčí životní styl, jsou odrazem velmi starých náboženských představ, které mají svůj původ v nejzazším pravěku. Z keltských pověstí ze starého Irska se dozvídáme o tzv. fianách. Jedná se o skupiny mladých lupičů, kteří se rozhodli žít nějaký čas ve volném společenství a po čase se opět vraceli zpět do svých klanů. Do fian se přidávali nejenom mladíci, ale i dívky. Učili se tam lovit zvěř, bojovat, zápasit, pěstovali zpěvy, tanec, hráli deskové hry a holdovali různým druhům zábavy včetně volného sexu. Z vůdců fian se někdy stávali významní vojevůdci, dokonce i vládci. V jejich řadách se vyskytlo také několik slavných hrdinů, například Chuchulain, který tam vstoupil ještě v dětském věku. Zdá se, že fiany byly nejenom trpěny, nýbrž dokonce podporovány a využívány samotnými vládci, kteří díky nim měli vždy po ruce docela významnou vojenskou hotovost. Podobná seskupení mladých bojechtivých lidí můžeme předpokládat i ve zbytku pravěké Evropy, i za hranicemi území, osídlených Kelty, či jejich předky. Z historie známe několik významných osobností, které vyšly z řad lupičských seskupení. Dokonce z mýtů a pověstí proslulí zakladatelé Říma, Romulus a Remus, vedli předtím tlupu zlodějů dobytka. Potomci těchto lupičů se pak stali nejvznešenější vrstvou pozdější římské společnosti. A pro zajímavost ještě příklad z doby zhruba o víc než 2 tisíce let později, kdy se velkým chánem Mongolů stal Temüdžin, který přijal jméno Čingischán. Předtím nějaký čas vedl tlupu zlodějů koní a dobytka. Své cenné zkušenosti zužitkoval i při reformách v armádě. Zásluhy jednotlivců postavil nad rodový a kmenový původ, což vedlo k vyšší motivaci jeho vojáků, kteří se díky úspěšné vojenské kariéře mohli výrazně prosadit i společensky, což předtím nebylo zdaleka tak jednoduché. Co vlastně pravěkým lupičům sloužilo za kořist? Každopádně šlo o zloděje koní, dobytka a jiné chovné zvěře. Pastevci proto museli svá stáda střežit velmi pečlivě se zbraněmi, obzvlášť když věděli, že v jejich krajině operuje nějaká banda. Lupiči určitě nečíhali jenom u cest. Mohlo docházet k přepadům osamělých stavení, salaší i menších osad. Je klidně možné, že lupičské bandy se mohly zmocnit vlády nad menšími osadami na perifériích osídlených území a mohli potom trvale parazitovat na práci místního obyvatelstva. Po pravdě, archeologicky dnes nelze podobná podujetí ani prokázat, ba ani vyvrátit. U cest byli okrádáni většinou osamělí lidé. Raubíři je obírali o předměty. V dobách kovových to byly hlavně všelijaké zbraně a ozdoby. Některé zakopané poklady (depoty) zlatých, bronzových a měděných předmětů po lesích a ve skalách mohly pocházet právě z takových loupeží. Ve starších dobách mohlo jít i o lovce hlav, neboť tyto lidské trofeje byly velmi ceněny. Později, v době železné, pak nepochybně narůstalo množství únosů, nebo také organizovaných lovů lidí, kteří pak byli předáváni kupcům výměnou za cenné věci, luxusní předměty atd. Například kupecké karavany na tzv. jantarové stezce (široké území od Krkonoš po Tatry) dopravovaly ze severu, až od baltského pobřeží, na jih do Středomoří, velké množství otroků. V závěru doby bronzové a určitě v době železné můžeme připustit i nějakou tu kořistnickou politiku klanových velmožů, kteří se svými věrnými bojovníky takovéto kupecké průvody buďto ochraňovali, nebo také přepadávali. 18

19 Lupičství tedy bylo v pravěkých dobách takřka nedílnou společenskou součástí. V neztenčené míře se s ním setkáváme i ve všech dobách pozdějších. Rovněž v současnosti. Jan Padych v Ostravě dne zpracováno pro 19

20 Bydlení v pravěku Předpokládá se, že lidé nejdříve bydleli v jeskyních, kde v určitých vzdálenostech od vstupů dochází alespoň k částečnému vyrovnávání teplot v zimě i v létě. I v jeskyních však v posledních tisíciletích doby ledové stavěli jednoduché příbytky. Jenomže paleolitičtí lovci potřebovali sídlit co nejblíže trasám, kudy se ubírala stáda velké zvěře a ne všude se vyskytovaly jeskyně. Proto svá sídliště stavěli na otevřených místech, případně s využitím terénu jako přirozené ochrany. Za období zhruba 70 tisíc let na takových místech budovali příbytky většinou stanové s dřevěnou konstrukcí, případně i z dlouhých zvířecích kostí, ponejvíc kryté hrubými kůžemi. Objekty byly zahloubené do 1 m, obklopené kameny a valem z nahrnuté hlíny. Uvnitř obydlí se nacházela ohniště. Rozlehlejší stavby, např. o půdorysném oválu 15 x 9 m (Dolní Věstonice), mívaly více ohnišť. Ohně zakládali i kolem sídlišť jako ochranu před dravou zvěří, kterou lákaly táborové pachy a zbytky jídel. Tento typ obydlí se zachoval u mezolitického obyvatelstva, které zůstalo ve střední Evropě po ústupu ledovců a po velmi zdlouhavém postupném šíření rostlinstva a zvířeny. Ve stanových obydlích žily ještě lovecké rody v době, když na naše území přišli první neolitičtí zemědělci z jihovýchodu....temně šedivá vápencová skála se tyčila nad objemnými chlupatými stany, sešitými ze zvířecích kůží, a hrubou klecí s mladým medvědem. Poletující vrány vyplašily dvojici strak, které se s křikem snesly nad stany, kde zakroužily a vznesly se do objemné koruny dubu a tam se ztratily zkoumavému zraku vysokého statného muže, oděného v kožešinách. Byl to sám velký čongta Avačlan, první z místního klanu Ravhšů, lesních lidí, jejichž dávní předkové se spříznili s vlky. Ještě se ohlédl po vránách, z nichž některé posedaly do puklin ve skále, jiné na křoviny, jakoby vyrůstající odněkud z nitra skály, více jich však stále poletovalo sem tam. Něco se mu na tom úkazu nelíbilo. Něco mu vadilo. Tím spíš, že jeho dcera odešla daleko na poledne. Z nejbližšího stanu vyběhly malé děti a s pištěním odběhly do křovin, odkud pak slyšel jenom jejich výskot a smích. Několik žen u planoucího ohně sdíralo kůže ostrými pazourky a zdrsněnými kameny. Nedaleko nich stojí mladý lovec, který se opírá o harpunu, jaká se mezi Ravhši používá od dávných věků... (Jan Padych: Čas vlků) Neolitičtí zemědělci, kteří přišli na naše území někdy před 7 tisíci lety, si stavěli velké domy, dlouhé až 40 m, široké až 7 m a vysoké někdy až 5 m. Chalupy měly v zásadě obdélníkový půdorys a jejich konstrukce byla dřevěná. Nosné kůly zaráželi do vykopaných jam nebo vyhloubených žlabů. Stěny mezi kůly většinou vyplétali proutím a pak vně i zevnitř omazávali hlínou smíšenou s plevami. Střechy byly sedlové, většinou pokryté slámou. Vnitřní prostor domů předělovali příčkami na samostatné kóje se samostatnými chody zvenčí. Má se za to, že každou kóji obývala jedna madam se svojí rodinou....v mírném svahu už vidí dům svých žen. Pod ohromnou střechou z rákosů a trav ještě stěny svítí novým nátěrem, zatím ještě běloučkým, bez šmouh a pavučin. Až to v tom šeru oči táhne. Rohatá býčí lebka na štítu domu vyhlíží rázně. V záři ohně, mezi malinovými a lískovými keři, zahlédl několik dětí, zrovna k nim přichází tenoučká Chmiva, jeho nejmladší žena, a rozdává jim pečivo z pletené ošatky. Děti si berou a rozbíhají se... (Jan Padych: Čas vlků) 20

21 ...Do domu svých žen přišel, když už všichni spali. Ještě dohořívala olejová lampa ve tvaru kostky, zavěšená u stropu necelé dva kroky za otočnými dvířky. Rozhrnul závěs a vešel do jizby, kde obvykle přespával úplně sám. Jeho lavice zela prázdnotou. Sňal z kolíku kožešiny, něco na přikrytí a něco pod hlavu. Uvědomil si, že nevečeřel, vlastně ani neměl kdy. Aspoň něco z bukvicové či hrachové mouky kdyby bylo. Ale asi se bude muset obejít bez jídla, pro tuto noc určitě. Usne hladový. Bratři mají sud březové šťávy, zředěné vodou, avšak drží ho ukrytý kdo ví kde. Možná ho zahrabali v křoví. Nápoj by nejraději nechali vykvasit, aby se spolu mohli opíjet. Snad by našel i vědro mléka, ale musel by vyrušit kdekoho ze spaní. To nechce. Půjde tedy spát navíc ještě žíznivý. obrátí. Najednou se otočí dvířka v obrtlíku. Závěs se napne a rozevře. Čarš se vleže prudce Před ním se doslova zjeví útlá silueta ve splývavé bělostné blůze, vlasy volně spuštěné. Chmiva! Jeho nejmladší žena. Jediná, kterou ze svých žen opravdu chce... (Jan Padych: Čas vlků) Jako v kterémkoliv jiném období pravěku, i v neolitu se vyskytla řada zvláštností, lišících se od obvyklých způsobů bydlení. Jednou z nich je bezpochyby obývání prostor jeskyně Domica, největší ve Slovenském krasu (chodby přes 5 km, navazují na rozsáhlejší komplex asi 25 km na území Maďarska). Domicu po delší období obývali zřejmě pastevci koz a ovcí, kteří zde žili zřejmě většinou v zimě a praktikovali řemesla na špičkové úrovni (především opracování obsidiánu, pazourku a hrnčířství). Tehdy dostupné jeskynní prostory působily velmi mysteriózně, zejména puklina ve tvaru ohromného ženského pohlaví, schůdky k říčce, dnes nazývané Styx, příznačně ve smyslu dávných představ o pouti do říše mrtvých. Jsou zde i další důvody, kvůli nimž se Domica považuje (zřejmě právem) za středisko dávného kultu, snad obdoba pozdější velmi slavné delfské věštírny v dalekém Řecku. Jeskyně byla opuštěna náhle, zřejmě po závalu vchodu. Ale dlouhodobý život v podzemní jeskyni mohl vést k legendám o Troglodytech, lidech obývajících podzemí, i o Agartě, tajuplné podzemní krajině. V dalším období pravěku se stavěly už menší domy, než v neolitu, spíše chaty, ale technika stavby zůstávala obdobná. Kůly, spletené proutí omazané hlínou s plevami, tzv. mazanicí, omítky dokonce i vápenné, atd. Podlahy někdy sypané drobnými kameny, proutěné rohože atd. Obydlí někdy zahlubovali více či méně. Podle toho polozemnice nebo i zemnice (zemljanky) zcela zahloubené. Stavěli i srubové stavby, ty byly povrchové, stavěné na rám, břevna položená na zemi a na nich se budovaly opěrné kůly a sloupy. Domy náčelníků a jejich rodin se zprvu jen stěží rozeznají od obydlí ostatních příslušníků klanů, avšak jejich vybavení se každopádně lišilo velmi znatelně. Jedna z výjimek je stavba z halštatského Molpíru na jihozápadním Slovensku (začátek doby železné), kterou lze bez nadsázky nazvat skutečným palácem. Jednalo se o kamenný dům s hlavní budovou o půdorysu 10 x 5 m, k ní přiléhala dvě rozvírající se křídla o délce 10 m. Tento palác, vévodící rozlehlému a skvěle opevněnému hradišti bezpochyby patřil vládci ohromného území. Palác byl důkladně rozmetán, zřejmě po dobytí Molpíru nepřáteli (možná Skythy?). Spekuluje se 21

22 také o sociálním povstání, vedeném s nesmírnou zarputilostí. Z vybavení paláce se nic nenašlo. Jako příklad toho, jak to mohlo vypadat uvnitř, si uvedeme ukázku z románu....prošli několika začmoudlými síněmi, osvětlenými visícími olejovými lampičkami a loučemi, vetknutými do krbíků ve stěnách nad širokými miskami s vodou. Potkávali přitom samé ženy s přilbami a koženými halenami s plíšky. Nakonec došli do poněkud prostrannější, pestřejší a více osvětlené síně, kde na jakýchsi vkusně vyřezávaných lůžkách ležely postavy dvou žen a jednoho muže, ve kterém Kalanis hned poznal svého otce karhise Karkanise, ačkoliv na sobě měl pestrý červený oděv, prošívaný zlatými nitěmi, a nikoliv kožešiny, ve kterých ho předtím vídal. "Pojď dál, Kalanisi!" ozval se hlas, který patřil Kancíze ležící na lůžku hned vedle otce. "A ulož se tam," ukázal otec k lůžku, na němž si hověla ne příliš oděná Čilpana, která mu vedle sebe ochotně udělala místo. "Vítáme tě do našeho rodu, Kalanisi!" pronesla Kancíza, když se vedle její dcery pokládal do měkkých vlněných houní a přikrývek. "Už brzy budeš mít možnost dokázat, že patříš k nám." "To si myslím, že patří!" prohodil otec a objal Kancízina holá ramena, krytá jenom zlatými řetězy a řemínky s ozdobnými přívěšky. Kancíza pokrčila rameny, jako by se svým mužem příliš nesouhlasila: "Žil přece v Gorinu." "Ale také u sevly!" nedal se otec. "A teď ho máme u nás," zašilhala po něm Čilpana, přičemž si uvědomil, jaká příjemná vůně z ní sálá kolem. To jistě použila některou z voňavek, které sem cizí kupci přivážejí zdaleka a chtějí za docela maličkou nádobku celá stáda koní a krav. Kalanis dobře ví, že tahle voňavá ženská může mít takovýchto plných nádobek docela hezkou řadu. Je přece Kancízinou dcerou, takže nemusí nosit mezi ňadry obyčejnou voničku s bylinami a pryskyřicemi jako holky z Gorinu nebo Dysenu, když chtějí zapůsobit na kluky nebo jenom zakrýt svoji nedbalost, když se nestihly jít vyšplouchat do potoka za osadou. Do místnosti vstoupila jedna z mladinkých a útlých dívek a z kotlíku s pivem začala naběračkou z bronzového plechu nabírat do bronzových rohů zpěněný nápoj. Postupně ho podávala ležícím, napřed samozřejmě Kancíze, pak Karkanisovi, Čilpaně a Kalanisovi. Ještě před napitím neopomněli odstříknout pár kapek piva na zem, což bylo jakýmsi samozřejmým projevem slušnosti a úcty k Matce Vludě, Kancízině velké bohyni... (Jan Padych: Z pravěkých ság Nesmrtelný) A k tomu ještě příklad, jak mohl na troufalého vetřelce působit pohled na ženskou osadu, kam muži nesměli....nedaleko za varovnou hranicí mu stačilo poodhrnout příkře spadající větev přestárlého dubu a ukázala se mu travnatá mýtina s malou osadou. Chatrče byly napůl 22