weles literární revue skupina českých a slovenských surrealistů

Transkript

1 weles literární revue skupina českých a slovenských surrealistů

2 weles

3 Když jsme se před třemi lety rozhodli Weles tématizovat, bylo nám v redakci jasné, že dříve nebo později k tomu musí dojít Surrealismus je fenomén, který má v naší literatuře, a kultuře obecně, tak významnou historii, a je pro ni natolik příznačný, že možnost zmapování jeho aktuální podoby se přímo nabízela. Jedná se ovšem o oblast natolik specifickou, a částečně do sebe uzavřenou, že snažit se ji obsáhnout zvenčí se nám jevilo nejen jako velice obtížné, ale vůči vám čtenářům a literární historii také nezodpovědné. Přizvali jsme proto externí editory, o jejichž kvalifikaci snad nemůže nikdo pochybovat. Jsou jimi šefredaktor kulturní revue Analogon a básník František Dryje společně s redaktorem a básníkem Bruno Solaříkem. Ukázky surrealistické tvorby prezentuje toto číslo časopisu Weles ve dvou blocích poezie. Úvodní blok z díla Karla Šebka, který spolupracoval se surrealistickým okruhem od počátku šedesátých let až do svého zmizení v roku 1995, lze vnímat jako svébytnou manifestaci jednoho výrazného básnického hlasu. Druhý, hlavní blok představuje tvorbu současné Skupiny českých a slovenských surrealistů a jejích spolupracovníků. Tato skupina, jejíž působení už po dvacet let průběžně mapuje zejména revue Analogon, kriticky navazuje na činnost předválečné Skupiny surrealistů v ČSR, stejně jako na proměnlivý a sebereflektující vývoj surrealistických aktivit, jak se utvářely v průběhu druhé poloviny 20. století. Ve výběru (včetně výtvarného doprovodu) je představena převážně soudobá či dosud nepublikovaná tvorba. (Pokud jsme výjimečně zařadili i texty již zveřejněné, byli jsme vedeni především hledisky aktuální reprezentativnosti výboru.) František Dryje, Bruno Solařík, Ondřej Slabý Václav Švankmajer: Škola řazení, 2009

4 obsah Skupina českých a slovenských surrealistů poezie I Karel Šebek Zítra je nikdy 6 studie I Bruno Solařík Mlčeti zlato 44 poezie II Albert Marenčin Skutočné sú pralesy 70 Andrew Lass Hrdlořezy a zvukomalby 74 Eva Švankmajerová Matka příroda 86 František Dryje Podivná neexistence 94 Josef Janda Divné věci v husté mlze 106 Jakub Effenberger Moped z prasečích ocásků 120 Bruno Solařík Holínky delfínů 130 Blažej Ingr Až do moře 142 David Jařab Otřesná svědectví 146 Roman Telerovský Zárazy, neprůchodnosti, sabotáže 152 Kateřina Piňosová Do světa spanilých bakterií 164 Přemysl Martinec Jen dál 176 Jan Kohout Píchlá babeta 182 Jan Gabriel Mraky na konci pušky 192 Jan Richter Pokousán a uviděn 208 Kristýna Žáčková Bludný kořen překročen 214 obrazová příloha 238 Vratislav Effenberger Problém skladby (fragment) 238 Ludvík Šáb, Roman Telerovský, Martin Stejskal O (bá)snění 251 překladatelská huť Bertrand Schmitt La nuit de noce Svatební noc 252 rozhovory František Dryje Surrealistická poesie neexistuje 260 Jan Kohout Autorozhovor 272 studie II Miloslav Caňko Postoje polohy postavy 278 recenze Haman Zmeškal; Novotný Hakl; Šofar Lundiaková; Lundiaková Pachtová; Harák Wagnerová; Mejzlíková Suk 314 próza Eva Švankmajerová, Vratislav Effenberger Biče svědomí 224 Okruh A.I.V. (Blažej Ingr, David Jařab, Bruno Solařík) Zataženo 230

5 SKUPINA ČESKÝCH A SLOVENSKÝCH SURREALISTŮ Karel Šebek Zítra je nikdy / / / (Ireně) růže tehdy zlomená v tvé dlani znovu rozkvétá a upustíš li ji syčící husy ji v zobáku odnesou aniž nás zpozorují slunce rozžhaveně souhlasí Karel Šebek (* v Jilemnici, od jara 1995 nezvěstný, posléze úředně prohlášen za mrtvého); jeho rozsáhlé literární dílo (básně, prózy, dramata, filmové scénáře) bylo dosud publikováno jen ve zlomcích. Publikace (výběr): Ruce vzhůru (samizdatová edice Auroboros, 1982; NTS Plzeň 1990), Dívej se do tmy, je tak barevná (Host & Intermezzo, 1996; italsky: Guarda nel buio, com è variopinto, 2007) MARTTY Roční odstup od vašeho portrétu mi odkryl vrásky předtím jsem je neviděl asi špatně míchaná běloba se žlutí Jo chlapče v naší zahradě rostou ořechy a ne a ne je rozlousknout šetřím světlem matka mluví poslední dobou z cesty Santa Maria parník odjede v 6.45 pozítří můžeš jet nejsem grant ale můžeš odjet chceš li a nepiš mi Jo chlapče v naší zahradě mají kaštanové listy tvar srdcí a sedá na ně prach z Harlemu pozítří přijde páter noc a budu mu dělat ministrantku ( ) poezie I ( ) 6 7

6 Karel Šebek Zítra je nikdy / / / Adolf Hitler Jehož jsem měl rád pro jeho nenucené chování Pro jeho ruce vždy ponořené hluboko v kapsách Měl velký hlad Bylo to před lety Navštěvoval jsem ho jednou za týden na kolečkových bruslích Pro případ že bych se od něho musil rychle vzdálit Protože měl velký hlad A velké zuby Měl velký hlad Protože se právě zabýval pěstováním nějakého nového druhu kaktusů Velmi škodlivého lidskému zdraví Takže nemohl vůbec vycházet na ulici Aby někoho nenakazil Přinášel jsem mu potravu Nejdříve v kapse A později ve vozíku Házel jsem mu ji z přílišné opatrnosti oknem A přitom jsem pozoroval jeho vědecky zahloubaný obličej S logaritmickými pravítky v uších A s paní Curiovou Která mu nikdy nezapomněla přijít přistřihnout jeho knírek V té jinak velmi nedůsledné době poezie I Karol Baron: Príbeh sv. Šebestiána,

7 Karel Šebek Zítra je nikdy / / / V doupěti kde přezimují nevinné dívky Ona si to mohla dovolit Nasáklá alkoholem zavěšená do mraků Ona si to klidně mohla dovolit S horečnatě zduřelými rty Australského vakovlka Kartáčkovat ho zubním kartáčkem Listonoše který jí přinášel dny dětství Ty jeho krásné bílé zuby Obrostlé mechem s troskami staré rozbořené školy Ty jeho krásné bílé nohy Které jako dvě berle podpíraly stropy jejího pokoje Ty jeho krásné bílé oči Které se k ní skláněly jako dva bílí kominíci Navlečení do dámského prádla před dvěma bílými zrcadly Kartáčkovat a kartáčkovat Muže toho jenž navždy zmizel s celou svou poštou v zásobách její zubní pasty Sněženky Toho jenž bude nyní ztrácet poštu pouze v jejím snění / / / Karel Šebek Zítra je nikdy Pár kroků za školou Vylétá kostka cukru z komína Společně s výpravčím stanice který by ji asi rád rozkousl Dole jsou totiž kamna Jediné nádraží na světě z něhož nevylézají vlaky jako chcíplé želvy A výpravčí kterému jeho milenka stále shrnovala vlasy přes oči V té šílené rychlosti zapomněl na výhybky A kostka cukru na kolejích její sladké ruky Se srazila s umělým chrupem který mu vypadl z úst A jeho milenka která byla na to velmi citlivá Zvláště pak ještě kdy on zestárl za těch dvacet vteřin o celých dvacet let Začala si razit cestu pralesem kterým ji obklopovalo kuchyňské nádobí Aby definitivně zanechala všech myšlenek o manželském štěstí Vařečky začaly řvát jako tygři A tak výpravčí úplně zpitomělý unikl společně s rychle se orientující kostkou cukru která skoro vše způsobila jediným otvorem kterým to bylo ještě možno Z tohoto hrozného nebezpečí poezie I Z cyklu Ruce vzhůru (1962) 10 11

8 Karel Šebek Zítra je nikdy / / / Nějaký muž beznadějně zarovnaný v řadách svých knih Který i rád hraje na kacíře s podmínkou že nebude spálen A jenž ve volném čase je zároveň zaměstnancem krematoria Konečně vylézá tlustší o pár svazků A zdraví se se mnou Tento poslední anarchista který pod sebe klade bomby jen proto aby si mohl krátit chvíli seškrabováním svého těla ze stropu Říká mi Nechcete nějaké bombičky? / / / Nejdříve pojišťovna ta stará kurva Kamarádka pro pohřeb Odjíždí večer rychle limuzinou S mými zlatými vlasy Které mne spoutávají jako neposednou bečku piva Ty pověstné kouzelnice Čistí mé kapsy Aby se leskly Po prohýřených nocích Karel Šebek Zítra je nikdy Z cyklu Bombičky (listopad 1962) poezie I 12 13

9 Karel Šebek Zítra je nikdy BÁSNĚ SLYŠENÉ ZA DVEŘMI A JINÉ KOLEDY (fragment) v lepší společnosti na špičkách stromů ptactvo a jeho věčné debaty o poesii každou chvíli jim do toho něco kápne je to tak těžké dostat se o prázdninách zase na dva měsíce do nebe odlétnout na svém kousku perníku vykousat si tam ještě jedny cesty po kterých už nebylo třeba lézt po čtyřech prasklinou v hlavě a spisovateli do toho začíná kapat voda začne se rozhlížet a měla by zde být už také někde moje drahá polovička také už někde zachumlaná mezi ostatními postavami na zdi snad z ní ještě něco vyleze žihadla zapíchnutá pevně ve stráni aby se aspoň vosy mohly držet plotu ty nejčervenější kuličky z počítadla všechno co ještě zbylo na podzim z rybízu postele na loukách potažené hroší kůží kde už mne žádná vesničanka těmi svými hrabičkami nerozhází na loukách naši živitelé rostou aniž by čekali až přijde déšť jako když vyrůstají do jisté míry do jisté míry bych se rád viděl už někde uvnitř třeba uvnitř mraků s rozepnutým kabátem a s teplou vodou vytékající z každé knoflíkové dírky už o kus dál s dalším čistě vylízaným talířem s básní vyleštěnou jako cedník kterou bych si mohl posadit na hlavu měl jsem to dostat dokud to ještě bylo teplý ty bramboráky a už bych se nemusel prokousávat domů s krtky kamením do toho domečku s tím nápisem kde sedí ten sud masa s lupou už bych se nemusel dívat na tu hrůzu jak to tam někdo jiný ještě důkladněji pozoruje mikroskopem Karel Šebek Zítra je nikdy už abych to nemusel pod sebou hromadit vidět to kolektivní pozdvižení jak to tam dole vystupuje výš a výše bez ladu a skladu v tom hajzlu byl to ale přece jenom proseděný kus života byly to chvíle odpočinku mládežnické stavby a horská rekreační střediska bylo to boží dopuštění prázdné sklenky do nichž se dá foukat dokud se venku neudělá vítr od toho prsu se už nenecháme kvůli nějakému tatínkovi odstavit nenecháme si už vzít tu sladkou bílou válku hujajá mít hovno z doutníku jak to tu leží a běží já že jsem šéfem té kuchyně? ty všechny přerušené debaty ty vyschlé krky žlábky na chcaní hlavy do pečiva boule ne buben měl jsem to všechno spočítáno na prstech nejponíženější prosby každého takového kouzelníka křivule v nichž se to vaří k večeři i k obědu čepice jimiž se to přikrývá hlavu která se dává na hlavu měl jsem spočítány ty svoje prsteny byl v tom kus středověku také továrna v níž se začínalo básnicky pracovat vyčárkované schody na papírech zvonek a šňůrou do prvního patra konečně je mi to už fuk kudy si sem vylezete hlavně když mi pak s té mé švestky spadnete rovnou do huby holčičky nosánek plný čokolády a ne a ne odfrknout ptáčkové s ptáčkem vždycky připraveným frnknout v dlaních dnes jsem zase našel to vejce i s kurníkem může se začít s předčítáním všechno co se vejde za rok do takového otvoru poezie I 14 15

10 Karel Šebek Zítra je nikdy jasné dny po výprasku kdy děti píšou o všem co je na smetišti jenom v první osobě jehličí uznávající stromy i když se tam budou babrat každý den rozevřené dveře do jejího krámu rozšiřované každý den společně s jejími boky že tam už nevleze ani kdyby stokrát zamrskala ocáskem a potom já slíbil jsem ti že ti také ukážu tu svoji rachtající kancelář myslel jsem to vážně když jsem poukazoval na ty všechny venku shromážděné bacily na to přede dveřmi čekající nebezpečí na ty všechny řítící se vlaky které si za sebou táhneš na provázku ještěrky jejichž světy nosím po kapsách mraky které přicházejí s puškou na zádech ucpané studně z kterých vylétají zátky ale borovička z nich už neteče hodinky s vodotryskem a ještě k tomu nějakou ženskou bylo to už někde v místech kam mne vedly všechny mé postranní myšlenky ale to si necháme až na tu dovolenou po šedesátce až tě budu honit po kuchyni s cvikrem až ti začnu čistit karburátor jak to udělá po takové delší tůře každý jenom trochu spořádaný autobusák výpravy pavučin do nejvzdálenějších končin za skříní něco vzít v úvahu a něco do opravy některé články toho řetězu se už začínají samy tahat za uši jméno Martin cár papíru v psacím stroji (podzim 1963) ROZMLUVA fragment Karel Šebek Zítra je nikdy když jsem si zase jednou pustil jazyk na procházku v rozmluvách s těmi kteří jsou tlustější než já tlustí a baculatí že by se s nimi daly hrát kuličky stále od rána do večera celé dny v jediném cvrnknutí do jejich vyhřátého důlku v posteli skrz několik hospod kdy už se nezarazí o nějakou jejich ještě naducanějšími zas po jiné dráze se pohybujícími manželkami nastraženou větvičku dopadnout mezi ně jako tinkáč skloněn nad bílým modře čtverečkovaným papírem jako nad nějakými špatně zhotovenými mřížemi které by přelezla i žížala ve tmě začínající se rozdělovat kolem stolu mezi mne a právě nepřítomné stolovníky se svým dílem mohu si také nabrat tmy za oknem otevřít okno s levým rohem dole trochu prasklým a na vnitřní straně zalepeným kouskem leukoplasti kudy se šíří tma do pokoje mnohem dříve a intenzivněji než ostatní a několikrát větší nezalepenou plochou okna a trochou zaschlé krve na proužku leukoplasti kterou prochází do pokoje stejně velký proužek tmy v růžově zašpiněné barvě který se pomalu rozrůstá ve větší a větší pruhy až obsáhne celou místnost ponořenou nyní v nemocniční přítmí kde se odehrává vleklé poustevnické drama zmrzačeného a právě tím výše zmíněným kouskem leukoplasti kdysi zalepeného prstu který se snaží marně dotknout jednoho z dvou jemu nejbližších soudruhů odmítavých a hrdých jako ostatně jinak celá ruka pod stolem jako v těžní jámě poezie I 16 17

11 Karel Šebek Zítra je nikdy jako v nějaké podzemní zdramatizované Kalvárii prsty kladené přes sebe že by se na nich mohl někdo menší a přičinlivější než já snadno ukřižovat v rozčvachtané krvi kterou předstírají vyrudlé pruhy na sešlapaném koberci jako dělníci kteří spěchají v natlačených hloučcích do práce hrdinné prsty u nohou v každodenním smutečním seřazení s fanfárou sirény ohlašující začátek směny pozorně mačkající horské mravence kteří mi přinášejí v kusadlech písmena do textu prsty u nohou jako prsty u rukou abych jich mohl používat stejně všestranně jako opice nesepnuté želízky a bez bot abych se mohl drbat na zádech až si zas zalezu do své špinavé špeluňky která je pro mne celou dnešní noc otevřena v černé krychli ne právě zrovna snadno dýchatelného vzduchu dva kroky ve tmě pod pohovkou venku je slyšet motocykl odjíždějící směrem na Martinice houkání vlaku neslyšné kroky spících dívek po domě jakési pracné drcení jejich jemných tlam a zvláštní zcela již neslyšné zvuky jako když se zajíždí nové šlapací auto a ještě nestvůrnější drncání jako když se zajíždí rozšlapané šlapací auto nebo že by to byli opravdu už ti Číňani připravení sem vtrhnout a rozsvítit abych už nemusel vstávat ve tmě k vypínači Karel Šebek Zítra je nikdy zdravím prvního je to on v odrazu na okně usedá píše na psacím stroji značky Ideal Neumann Blitz pod právě rozsvícenou lampou za chvíli natáhne hodiny vedle babička bude dál hrkat po kuchyni svými jedinými společníky hrnci v nichž klokotá celá tato divoká doba někdo si uprdne nějaké okno v dálce za oknem pak další okno a další za oknem celým zalepeným leukoplastí v malém snadno rozbitelném okně ve velikosti proužku neodstranitelné leukoplasti ještě z dob kdy jsem si připadal jako zeměpán a kde se mi všechno zmenšuje a zaniká na římse okna kde jsem chtěl večeřet mezi ptáky v dálce za osvětlenými okny městečka kde pořádají noc za nocí v každém domě zvlášť své maškarní bály v půjčovně masek na náměstí kde jsem ve výkladní skříni místního drogisty jednoho dne prvně spatřil svůj rychle se rozkládající obličej z něhož se rozlézaly larvy v barvách příštích nocí poezie I (1964) 18 19

12 Karel Šebek Zítra je nikdy MÍSTNOST JAKO REALISACE TEXTU fragment (M. Stejskalovi) V místnosti stála židle vedle židle ležel ježek stočený do klubíčka vlezl jsem si mezi ježka a židli a začal pátrat okolo nejdříve jsem padl na ježka ježek ať se tu vzal odkudkoliv zřejmě spal nebo dělal že spí a v tom případě to dělal dobře ohmatal jsem si ho jako bodlák a prsty jsem si rozpíchal do krve škoda že jsem se nemohl dotknout jeho vlhkého čumáčku nebo jinak se osvěžit židle s ornamentem složeným z měst zbylých po válce stála rovně a nepohnula se ani když jsem o ni zavadil z té strany tedy nehrozilo žádné nebezpečí zdi se sice na několika místech drolily a to především v rozích u stropu ale pod oprýskanou omítkou byla vidět ještě druhá a třetí vrstva druhá mdlobně žlutá třetí bylo znát jen nepatrně nějaká prastará špinavá běloba jinak tam bylo jen trochu světla a prachu na nic dalšího jsem nepřišel k tomu abych pokračoval v textu potřebuji ještě rakev nebo víko od rakve skončil bych kdybych je tu neměl aspoň v představách představoval jsem si prosluněnou rakev v letním dni v rakvi bylo slyšet cákot z rybníka rakev jako pařeniště nebo necky se studenou vodou víko od rakve sloužící jako lehátko předstíral jsem že jde o rakev Karel Šebek Zítra je nikdy a se mi vybavilo jenom něco jako opečená ryba nebo loďka zamazaná od sazí víc než na tvaru předmětů mi záleželo na jejich barvě a rakev jsem ve skutečnosti nepotřeboval na plotně s hrnci odstraněnými do zákulisí našeho domácího divadla se pekla ryba a když byla úplně zuhelnatělá a měl jsem jistotu že se nepřipálí ryba byla zevnitř bohatě zdobená šupinami zatímco její hřbet rozpadlý žárem byl ne omak hladký a bez šupin v loďce se projížděli kominíci obě dohromady dávaly plavidlo specielně zařízené pro mne a s veškerým komfortem pro dlouhé cestování v noci černé aby nerušilo ve tmě místnost vždycky když jsem vzal do ruky tužku nebo pero abych z ní odcestoval aspoň na chvíli strop a obloha splynuly v jedno podobně jako loďka a ryba bylo úplné bezvětří jako tam kde není otevřené okno také ježek měl bodliny už někde uvnitř a teď když byl odzbrojen vypadal jako opravdové klubíčko bavlny jen ho rozvinout obloha která ještě z večera hrozila bouřkou byla plná hvězd a bez jediného mráčku které mne jinak znervosňovaly svou amorfní přeludností nepřinesl jsem si pro tentokrát ani těžký žebřík kdybych se opravdu rozčílil hleděl jsem vzhůru beze zlosti strop místnosti se stříbrným vzorkem hvězdné mlhoviny skrýval ve stínu lampy četné skvrny znatelné ve dne jako mráčky také zdi se na neoprýskaných místech podstatně nelišily od toho co se dalo čekat za nimi poezie I 20 21

13 Karel Šebek Zítra je nikdy za nimi se dala tušit tma a zacloněná lampa vrhala na zdi jen trochu odraženého světla ne víc jak venku pouliční svítilny zdi na oprýskaných místech vypadaly zblízka jako struhadlo Prozatímní verze 22 (1965) KRESBA DVĚ A dětství kresby jako princip slasti ještě před stažením opony jíž skončí příběh o štěstí Karel Šebek Zítra je nikdy kresba jako neustálé hledání dvojníka který by za tebe zhluboka dýchal z mušlí v nedostupných mořích křepčil v plynové komoře sežral samotnou příčinu smrti hladem cítil jas ocele miloval velikou Janu zatímco ty bys už jen kreslil pro všechny diváky mimo hlediště kreslil své dětství jako papírovou loďku proti černým satelitům rozumu čím dál víc bobtnající obludy když nás spojuje rána nožem překrytá kakaovým dopisem a jediná čistota je do všech důsledků uskutečněná polymorfní perverse když mne vedeš jako psa vyvenčit se do budoucích dní tvůj růst v kresbě jako roste uragán krápník nebo děti války jimiž jsme kdysi jsi se narodil pak přišel náhubek okovy a rozstřílené zřítelnice kresba jako postoj mimo malířství touha po zkamenění abys nic necítil v náručí mumifikovaných skal kroky zpět a tam a zpátky vždycky jeden krok zbývá aby ses nezřítil když i sen je přeludným vězením neboť sen jenom zamlžuje mříže veškerou krásu mám mezi prsty jako by tužka byla dohořívající cigaretou odsouzence a pak jen věčnost ve stěhování vzteku z mračen na zem a zpátky vidím tvou tvrz opancéřovanou hlavu divokou inteligencí dáváš srdce proti závaží mozku a naopak vrací se ti nekonečno v armádě mravenců poezie I 23

14 Karel Šebek Zítra je nikdy jejichž přístup k umění je rozumnější než tvůj ať chceš nebo nechceš mezi tebou a tebou když nade vším spráskneš ruce a poodstoupíš od kresby je malý ostrůvek zbytku kdysi tak strašidelného motýla pomalu se vynořuješ nejdříve blanité nohy plavce pak signalizující růžek trhlina v břichu nakonec hlava s obrysy tajemství ke kresbě vede podzemní chodba až k onomu oknu do dávné noci v postýlce o němž si mi vyprávěl v souvislosti se svým dětstvím na zámku ve Zdibech odtud již nelze beztrestně odejít jako není možno navždy zmizet v hospodě tam kape do světla daleko za očima je onen krásný svět jakoby existovala soulož sublimace či horror v pohlazení něžný šepot do ouška netvora když vyžaduješ absolutní vidění nebo úplnou slepotu všechno co se šťastně trhá přesně uprostřed jako právě odtrhnutý rohlík od huby chci znovu uvidět kresbu jako dětství surrealismu a tebe vzpomínám si že jsem kdesi viděl jakési znaky směs jarní louky modrého slunce a pravěkých bodláků zlatých valounků arthura rimbauda a příšerné množství mrtvých much na jedné kupě pak jsem se probudil do skutečnější kresby kterou jsi mi nakreslil na dlaň v okamžiku mého zrození abych neustal ve smíchu když všechno je spíš k pláči kresba jako všechny způsoby seznamování se s vlastní osobou bomba v tvém mozku a nesčíslné vrásky dítěte Martin Stejskal: litografie z knihy Maisons, 1976 poezie I 24 25

15 Martin Stejskal: litografie z knihy Maisons, 1976 V zimě roku 1975 uviděl Karel Šebek u mě v ateliéru přípravné kresby ke knize litografií, kterou jsem tehdy připravoval s francouzským básníkem V. Bounourem, jenž jednotlivé litografie doprovázel svými verši. Kniha posléze vyšla pod názvem Maisons (Domy) v pařížském nakladatelství B.L.S. Karla Šebka tehdy posedlo interpretační delirium a během několika dnů napsal dlouhé básnické texty, jež vztahoval k jednotlivým kresbám. (Mám ovšem podezření, že mu kresby posloužily jen jako jakási rozbuška.) Některé z kreseb jsou ovšem mylně označeny, a tak přiřadit je přesně k příslušným básním je poněkud problematické. Ale to koneckonců není podstatné svědectví času a způsobu inspirace zůstalo zachováno Martin Stejskal 26 KRESBA TŘI ŠEST stěhování dovnitř na opačnou stranu než je přízrak celistvosti a lásky jako jedna z možností vítězství mystifikace Karel Šebek Zítra je nikdy co je vpravo je vlevo a co je vlevo je v trojrozměrném pytli kde se nelze schovat před sebou ani před světem v pytli který není pytlem ale plochou v níž znaky kresby dostávají nový význam je to katastrofa integrace jako by nebe bylo mezi mýma nohama a mé přirození na nebesích protože nelze vyměnit ženu za stoh sena kromě života který je obyčejnou pornografií žena která se řítí z kresby na mne jako trpaslík rozbíjející zrcadlové bludiště které mu potvrdilo obsesi o své mohutnosti když všechno je zde i obráceně otvírám potisící dveře aniž bych se dostal do kresby v níž se tentokrát skutečně nedá žít aniž by se dotyčný za kratší či delší dobu podle jeho disposice nezbláznil není to přemístění počitků tak trochu zánik tajemství snad totemizace obludy tryskové letadlo tvého myšlení jako opak spokojenosti a sebepohřbívajícího klidu vidím v kresbě vabičku která není vaničkou ve vabučce takto definované je vodník který obdobně není vodníkem vodník ukládá do hrníčků peníze místo dušiček poezie I 27

16 Karel Šebek Zítra je nikdy za nějakou dobu si zakoupí spartaka pak vrtulník a nakonec celou ameriku výška je ve mně výška je pode mnou a z židle kde kreslíš pojednou vstává propast je to výslednice kresby neboť kresba mění svého nositele k svému obrazu je to humor jemuž se už opravdu nelze smát šílenství zběsilosti kdy lze spojit skutečně cokoliv pirátskou plachetnici snění dospívání motiv feliciena ropse v ňadro s očima přízraku jedno se ztrácí v druhém aby vystoupilo jinde jako já přicházím domů po střeše našeho činžáku a kresba se na mne sápe všemi svými drápky takže jsem nucen schovat se třeba by to bylo do pasti kde zůstanu navždy jednotlivé znaky definitivně přehazují mé dosavadní myšlení jdu tam a zároveň zpátky když konečný cíl je v nestvůrné prdeli jakoby patřila mamutovi a umění je facka zrcadlu abych se v něm navždy nerozbil a malý ptáček nikdy neulétne z pohyblivé klece kresby neboť jeho klec bude navždy létat s ním jako já si vezmu do postele tuto kresbu kde snad rozluštím záhadu spekulace v jejím rozbití jako poslední myšlenku alfreda jarryho Z cyklu Poesie kresby texty ke kresbám Martina Stejskala (zima 1975) / / / Pohřeb žehem na papíře jak žádá spravedlnost a mravenec na kterém sedím celé dny v očekávání kdy mne kousne do zadku snídáme večeříme obědváme spolu je to přísný přítel ale mám ho rád jinak bych neměl na čem sedět a báseň by nevznikla svět by zmizel naše oči by vyhasly jako ohýnek dětství do něhož dosud marně foukám babička se na mne dívá z vybledlé fotografie a usmívá se ví že právě o ní píšu a o nepřehledném stádu mustangů písmen bez písmen bych se snad obešel a bublal pod vodou ale bez babičky nikoliv tvoří pokoj kde píšu její ruce jsou mýma rukama v rozbořených hradbách nudy večerů kdy jsem se ohryzávat na kost aby bylo dobře na světě aby neóny velkoměst svítily hraju podivnou hru se zvířaty zvláště s krokodýly hvízdají mi pod oknem a netrpělivě čekají až dopíšu Karel Šebek Zítra je nikdy poezie I 28 29

17 Karel Šebek Zítra je nikdy aby se všechno smálo smích trosek můj dům úsměvů bydlím ve své hlavě takže mne není vidět jen za nejhlubší tmy kdy mne osvětlují přítelkyně světlušky má malá Merry (1973) / / / zvíře ale proč a kdy jsem se stal zvířetem kanárkem kterého chová vlastní zuřivost jejímž jsem otrokem a ty mou otrokyní na hranici sebe sama tedy nočního lesa nechce se mi teď sahat do vlastních vnitřností a vytahovat odtamtud nůžky přelud racka který se mi chechtá polibek se vyhoupl na balkón tam tedy nejsem od této chvíle budu už jen živoucím hříchem vždy a všude kde je klid a mír v ústech celý koncentrák dívám se klíčovou dírkou jak se svléká stonožka raději jsem se měl dívat na jiné věci zabil jsem v sobě člověka krásnějšího než hvězdu a teď čekám na nebevstoupení následujícího verše: pan krokodýl se potkal s panem krokodýlem a dlouho a dlouho se drželi v kleštích když jsem je přechcal byla tma mezi řádky můj bratr tygr má sestra řeka všechno se mění všechno mi odplouvá jenom já zůstávám poloslepý napůl hluchý Karel Šebek Zítra je nikdy poezie I 30 31

18 Karel Šebek Zítra je nikdy a skříň má milenka pomalu otvírá dveře vrazím tam ocas a všechno bude v suchu nastolíme novou vládu na zemi i na nebi jen pepř a sůl a potom už jen písek písek samoty samet samoty sametová sametová sa me-to vá sametová poušť kde bruslím báseň (březen 1973) VEČER (Karlu Šebkovi) Karel Šebek Zítra je nikdy Orazítkoval jsem si šebka na papír jako se píše báseň ledviny rtů masakr očí ruce břitvy žiletka veliká jako já razítko žiletky zaříznuté do žiletky; jako se objímají dva novomanželé má budoucí manželka už tisíc let stojí na místě kde stála noční Praha a teď tam stojí náhle netopýr a manželku Prahu netopýra rozedírá déšť čím dál ostřejšími drápy do čím dál ostřejších obrysů za okny padá Praha jako záclona podzimu za létem nebo ryba za velrybou ve dni kdy jsem dosud nezvracel ani v duchu protože šebek voyer s klíčovými dírkami místo očí dívám se na ženu která se mění v atomovou bombu svět se svléká do neviditelna a tam kde dřív zářilo slunce dohasíná cigareta v mojí ruce drobounký ostrov žihadla ještě menší včely která letí zpátky za dětství až daleko za ostnaté dráty Mých víček poezie I (8. října 1975) 32 33

19 Karel Šebek Zítra je nikdy SLOUP V OČÍCH POESIE Obracím oči v sloup obracím v sloup ruce i nohy obracím sloup v sloup zatímco okolo jde kámen strom nebo člověk vidím hrábě s člověkem smrdícím česnekem jako Ďábelské ostrovy a smích přichází jako láska k zrůdě smích jako teorie života ten starý pán jde o holi se svým psem starý pán bere hůl na psa pes jde o holi a místo kde píšu se podobá dějinám kriminalistiky vidle zapíchnuté do postele tančí čardáš s mýma očima blíží se štěkot pohůnků tohoto státu a pila a spánek hrají domino o mateřskou lásku kukačky ztracené zrcátko pro biograf ve tváři naší lásky doufám že dnešní noc bude kritická pro všechny i pro mouchu řítící se kolem v automobilu moucha a já siamská dvojčata hezká jako dvojitý rum a slunce bledne vzteky nad dalším dnem měřím ti tep nikoliv inteligenci tep shodný s koeficientem inteligence vynalézající film jako lék pro všechny nemoci i pro samotnou chorobu biografu Karel Šebek Zítra je nikdy přirovnatelné podle druhu filmů k mániodepresivitě představuji si závěj jako závětří člověka ledvinu jako život vědomí života omezené na jeho osudné okamžiky jen klid ti mír zamordovaným kočkám jejich aristokracie a filosofie samostatnosti nůž je můj talisman vidlička totemem a tabuisovaný talíř opékám si plameňáka v jeho plamenu několik chvil před koncem nehet se vymrštil zazářil a vybuchl a je tu menší zpestření neboli vodíková bomba poezie I 34 35

20 Karel Šebek Zítra je nikdy TEXT jako útěk z textu trojbarevný prapor jako konec krysy zbývající ze života vždyť se známe hurá do života a pak honem do matičky rakve patník v barvách sedmikrásky potkává poutníka jemuž jde i tak hlava kolem když tak pozoruje koncentraci přírody jako žihadlo a zkurvený otčenáš za víčky spící lásky jako sopka z níž létají plavky narkotikum těla a byznys podprsenky ňadro se osamostatňuje a vzdaluje od jeho majitelky jako by šlo o mor neboť ňadro chce žít svým životem a slunečnice sloučenina slunce se slunečníkem psací stroj jako tuplovaný budík a sekvoj žiletky v lágru domova kde jsem okupován dokonce i Malajskem jako hastroš z křídel motýlů se setřeným pelem jako otisk prstů po zločinu či květina rtěnky z níž vyrůstá měsíc s červenými paprsky zakrývám si tvář jako astronomie v agónii a přátelský pařát supa hromada písku představuje zbývající čas jako oko vykopnuté z branky do obličeje národ se leskne jako bota policajta a já podplácím smrt jako psa aby zaštěkal Karel Šebek pro ABERRÁTORA 1. února hodin 15 minut Až dojdu k poslednímu schodu až se anděl rozpadne v tisíc čertů Tisíc Šebků olizující svůj sosák jsem sebevčela jsem svá zavražděná milenka a balkon odlétá nad městem směrem k rudovýchodu prošpikován špekáčky už nehnu držkou dokud mi ji někdo nezašije báseň končí jako operace je to zpěv skalpelu koření žen pepř komunismu Karel Šebek Zítra je nikdy poezie I (únor 1978) 36 37

21 Karel Šebek Zítra je nikdy / / / Odešel jsem z básně zalknut slovy doprostřed jezera jarní ulice ale netopýři ale noc nečeká až přijdu jako noc noc nečeká na noc jako já na policistu vědomí a v domku postaveném ze stínohry rukou na zdi mého pokoje přehrávám si na té zdi svou píseň je to zas ta stará olověná zátěž která potěší jen potápěče když vaše skalpely mne hledají uvnitř koule lesa a poznat aspoň jméno tvé židle poznat tvou pavučinu usínání ve škvíře dopoledních hodin kam lze ještě strčit prsty klaviatura dopoledně klaviatura poledne klaviatura duhy polospánek poloklaviatury poloprdele polodopoledne a zas není nic než já zase jsem na obou svých pólech s vysychajícím textem který už nikoho neprobudí z letargie této ztracené doby jejíž guláš dobře znám Z cyklu Zítra je nikdy RUDOLF DOSTAL BALÍK Z DOMU OD MATKY brunátné kastroly ohnivá znamení brány zavřené mitrám hory ověnčené mrtvými těly raků rak ve velikosti dvacetihaléře otvírá sklo vitríny ve které jsou vystaveny keltské prsteny a nabízí je čekajícímu rypáku bouřka prádla nenávist jazyků bot ruce v martinské peci to všechno dělá z košile podivnou starou korkovou pannu když promluví pumpa oheň si dává před ústa kapesník z nafty úděsné stromy lámou zuby bronzovým balíkům těl Karel Šebek Zítra je nikdy poezie I (duben 1981) 38 39

22 Karel Šebek Zítra je nikdy jsou to těla přibalená mezi košile voňavá jablka ponožky a dopis od notáře jsou to mrtvá těla která chodí z domu v balíku doma se do kamen nevlezou spal si je rudolfe (16. srpna 1981) / / / Karel Šebek Zítra je nikdy Je půl druhé v noci v Benátkách dívám se ďáblovi upřeně do očí budík vedle mne na okenním parapetu je užitečnější než já měl bych dávno spát, ale raději sedím u revolveru psacího stroje psací stroj píše něco úplně jiného než já prý bych měl okupovat tenhle stůl, kde píšu kocoura Kokeše a Ukrajinu pořádně se najíst Ukrajiny kocour Kokeš je oproti mě výborný člověk ví, co chce, a oproti mě umí dokonce čínsky zatímco já si neumím už ani sundat kalhoty jít se o půlnoci vysrat je nebeské znamení a já jsem, jak rozhodl výbor, ráno určený na porážku místo mne zde bude žít prase, které je chytřejší než já Danieli, měl bys přijet na den do Benátek a měl bys mi poslat dvacku jinak chcípnu hlady ovšem ještě se můžu obrátit na presidenta ještě mohu pochcat poslední patník u poslední hospody mí jediní přátelé krkavci mi vyklovou snad ráno oči a svět bude o jednoho soudruha básníka Šebka chudší ale krkavcům bude aspoň na chvíli dobře střílím na revolveru psacího stroje a strefuju se do hvězd můj měsíc zatím pořád svítí poezie I 40 41

23 Karel Šebek Zítra je nikdy a mě svítí oči jako vrahovi raději se nepřibližovat jít jinam do jiného stínu, kde kvete bez (1. 2. února 1992) Karel Šebek Zítra je nikdy poezie I Výtvarný doprovod: Karol Baron (* v Levoči, v Paříži), malíř, grafik. Autor cyklů Bizarný svet písmen a homunkulov, Somnambulovia cynici extra muros aj. V surrealistické skupině působil od roku Martin Stejskal (* v Praze), malíř, grafik, příležitostný básník, esejista, autor textů a knih tematizujících různé aspekty hermetismu například Hvězda (Volvox Globator 1994); zabývá se počítačovou grafikou (tzv. digitáže) a počítačovou animací. Na činnosti surrealistické skupiny se podílí od roku Jan Švankmajer (* v Praze), filmový režisér, scénárista, grafik, kolážista, keramik, autor objektů, zabývá se výtvarnou a multidisciplinární experimentací; viz například Hmat a imaginace (Kozoroh 1994). Autor filmů Možnosti dialogu, Něco z Alenky, Lekce Faust, Spiklenci slasti, Šílení, Přežít svůj život aj. V surrealistické skupině působí od roku Jan Švankmajer: záběry z filmu Přežít svůj život,

24 studie I tímto základním magnetickým pravidlem je determinována veškerá činnost veverky popelavé, lišaje smrtihlava i člověka moudrého. Nalezená fotografie Bruno Solařík Mlčeti zlato sadám si k čistému papieru ako pred biele premietace plátno v kine a čakám, čo sa mi na ňom objaví: film, ktorý tu o chvíľku pobeží, ešte nepoznám ten film ešte ani neexistuje. Budem jeho tvorcom, premietačom aj divákom v jednej osobe a súčasne. Albert Marenčin 1 1 Marenčin, Albert: Nikdy (samizdat), Bratislava 1984 ZÁTIŠÍ S REALITOU A SNEM Na počátku se vznášela nad vodami otázka, proč proboha portrétovat přízraky. Nelze totiž přehlédnout fakt, že tvorba označovaná za surrealistickou se rozhodně neomezuje na prezentaci zátiší s melouny, nýbrž že se naopak velmi často odvrací od bezprostředního ztvárnění krajin oka k záznamu krajin ducha. Tedy nehmotných iluzí, řečeno drze a tvrdě. Na otázku, proč stíhat či portrétovat přízraky, se naštěstí naskýtá velmi stručná odpověď. Nehmotné iluze přece hýbou člověkem a jeho světem zrovna tak důrazně jako skutečné vichřice či skutečné stěhovací vozy. Mnohdy dokonce ještě důrazněji. Už samotná povaha myšlení jako mentální, nehmotné aktivity zkrátka člověka přímo předurčuje k tomu, aby řadil přízraky hned vedle reálných melounů, nikoli nad ně nebo mimo ně. Zátiší s melouny a fantomy to by byl vhodný název pro nějakou přísně, důsledně realistickou olejomalbu. Neboť myšlení, se všemi svými produkty včetně snu, halucinace a iluze, je pro každého člověka nepochybně ústrojnou a neoddělitelnou součástí reality. To vše platí pro surrealismus (který je v tomto smyslu hlubinným realismem, nikoli nějakým nadsvětským irealismem). Platí to však pro jakoukoli tvorbu. A vlastně pro jakoukoli lidskou činnost. Jestli se tady dá nalézt nějaké surrealistické specifikum, pak je to jen uznání tohoto faktu o reálném působení snu i skutečnosti. Odtud už je pak ovšem jen krůček k přiznání jisté zkušenosti. Zkušenosti s intenzitou, kterou se vyznačuje vnímání okamžiků svrchované reality ( surreality, nadreality ). Tedy vnímání blesku zemětřesné syntézy, v níž se přírodní a psychická skutečnost (z hlediska člověka) orgasmicky spojují. Takhle jednoduché to je. DUCH JAKO HMOTA První, co se při pročítání antologie surrealistů vnutilo mé pozornosti, jsou příznaky již zmíněného propojení mentální a hmatatelné skutečnosti. Konkrétně lze totiž u surrealistických tvůrců sledovat jakousi zjevně ovšem bezděčnou tendenci pojímat duševní procesy jako procesy hmotné, a naopak. Uveďme si příklad. Běžně by se dalo říct: člověk často vidí věci nikoli tak, jak jsou, nýbrž tak, jak je on chce vidět. Ale surrealista to umí říct zrovna obráceně jako například František Dryje v tomto prohlášení: nevidím věci, jaké jsou, vidím, jaké být chtějí a jaké býti mohou. Není 44 45

25 studie I Bruno Solařík Mlčeti zlato Bruno Solařík Mlčeti zlato to tedy člověk, nýbrž jsou to jím vnímané objekty, co uvažuje a projevuje svá přání. Podobně působí přijetí dětské iluze, že zavřu li oči, jsem neviditelný. Případně, že když je otevřu, mohu pouhým pohledem hýbat objekty jak si to sugeruje Kristýna Žáčková: jsou to oči ukryté a neklidné / jež svými pohyby rozkmitávají stromy. Ani v jednom z obou případů netřeba mluvit o infantilismu a marném iluzionismu. Ono to tak totiž doopravdy je, že pod lidským pohledem si věci samy diktátorsky vynucují takové zacházení, které by jim logicky uvažující člověk a priori upřel, avšak v nestřeženém okamžiku jim vzápětí bez odmlouvání slouží jako modlám či idolům, aniž by si to uvědomil. A opravdu přitom dané objekty vnitřně rozkmitává dle rytmu svých vlastních niterných hnutí vidí obláček kouře / Tu hromadu kostí která se umí rozkročit, případně chápe lidský výraz coby hmatatelný předmět například Zmuchlané nadávky v šeru pokoje (Jan Gabriel). Při tomto putování s bolavou a neodbytnou myšlenkou v kapse (Žáčková) se prokazuje na každém kroku, jak se v lidském myšlení neustále prolíná chápání věcí jako myšlenek a myšlenek jako věcí. Ostatně, Ta iluze je příliš skutečná / než aby nerozbila / všechna prázdná místa / v okenních tabulkách (Dryje). Autentický psychický výraz tedy ve svých samovolných symbolizacích často zaměňuje hmotné a duševní vlastnosti faktů, čímž se z lidského hlediska chová kupodivu realističtěji než klasický realista. Opravdu není iluze jako iluze. Copak jsou to jen představy, ty vzkazy a vize, ty sny, které někdy tak významně ovlivňují bdělý život? Ba začasté významněji než události z bdělého života? Nikoli. Z lidského hlediska to nejsou jen představy. Žádné představy ale pětasedmdesát kilo dřeva, uhaduje jejich tíhu i látku Jan Gabriel. Albert Marenčin k tomu dosvědčuje: Už tisíc rokov sa k tebe presekávam / Pralesmi úzkosti a zátarasmi strachu / A nie sú to nijaké symboly ani metafory / Nijaké básnické ťaľafatky / Všetko je skutočné / [ ] Skutočné sú pralesy s temnými roklinami a vlčími brlohmi ; skutečná je i ťažká drevorubačská sekera, která je stále rovnako ostrá. Nejsou to žádné básnické symboly ani básnické metafory, tak jak jsou běžně chápány. Nejedná se zde totiž o metaforu coby estetizující ornamentalizaci verše skrze přenesené pojmenování osla koněm: tady jde o iracionálně motivovanou metaforu coby paradoxní konkretizaci výrazu, ať už se taková metafora projevuje v básni či v dočista nepoetickém hovoru někde na nádražním peronu. Moc iracionální metafory to není poezie odtržená od života; to je magie, která vyvěrá přímo ze života a z jeho bezprostředních potřeb. Při obcování s přízraky ústí tato moc až do hmatových vjemů (u Kateřiny Piňosové): Nohy mi tají horkem / hmyzího dechu. / Líbám hada. / Kůru kaštanu. Právě na reálně metaforickém základě hry analogií si iracionální logika zdánlivě nemístnými oklikami například přes lokomotivy razí cestu neomylně do středu bytosti (třeba bytosti jménem Přemysl Martinec): Taková parní lokomotiva, ta se musela nejdřív rozžhavit, rozzuřit, supět a funět, jak se v ní praly oheň s vodou, zaječet, zařvat, než vyrazila do útoku, jinak by bouchla vzteky. Jsou mi z celé železnice asi nejbližší, sopky na kolech, škoda, že vyhynuly. Občas sice nějakou předvedou, ukážou v akci, ale zombie jako milenka, to už není to. NAHORU, SCHODY, DOLŮ Každé, i sebeobsáhlejší pojednání o prožívání lidské nebo zvířecí existence by mohlo být bez újmy na vyčerpávající úplnosti shrnuto do jedné stručné věty: Něco se zvířátku líbí a něco se mu nelíbí. A to už by jaksi pro vystižení podstaty pozemské bytosti stačilo. I sen, tedy takový projev duševní aktivity, který nelze vědomě ovlivnit, je splněním tužby nebo naplněním obavy. Z něčeho zkrátka člověk či zvíře prožívá slast a k něčemu zas cítí odpor. Bytostnou slast a bytostný odpor. To není svaté nadšení a uvědomělé Protestuji. Je to v podstatě jen impulsivní ano a instinktivní ne. (Oboje samozřejmě v určitých neřízených proměnách.) A tímto základním magnetickým pravidlem je determinována veškerá činnost veverky popelavé, lišaje smrtihlava i člověka moudrého. Touha. To je ta nahá želva turecký něhy Jana Kohouta. To je to neřízené ano: spočinutí v Tvém klíně / u kapes karpatských hor Andrewa Lasse; královna, která pro Davida Jařaba je a zůstane / přísnou strážkyní balvanu ; mušle, v níž pro Alberta Marenčina šumia hlbiny večnosti a vlnobitie slasti ; pohádka Františka Dryje O (modré) Barunce / té krásné modrovlasé dívce / jež [ ] / nespatřena / bloudí / řekou. To je ta lyrika bez přebytečného lyrismu, přitahovaná máchovsky přízemní vesnicí, kde nejprve došlo k incestu / a pak k bratrovraždě (Jakub Effenberger). Odpor. Vůbec se nemusí projevovat jako uvědoměle kritický komentář k nevyhovující realitě. Koneckonců, když se někdo štítí řekněme kapra, ani se ho nedotkne. A nečeká přitom na žádný předběžný světonázorový pokyn. Samovolným projevem odporu vůči zklamávané důvěře v lidský řád je třeba už poťouchlé popichování elementární soudnosti, ukazující v důsledku na iluzornost všeho lidského počínání. S křídly se dnes už nikde neobsluhuje, informuje čtenáře Jan Gabriel. Náušnice jsou nejkratší cestou k orgasmu, dodává po chvíli. Největším šlágrem toho léta byly / plavky bez plavek, konstatuje Josef Janda. Vratký kůl udržel sotva třetinu obyvatel / Ostatní se v dobré víře / zřítili do propasti mezi nic netušící předky, dramatizuje zmíněnou poťouchlost David Jařab. To vše je už výraz jakéhosi instinktivního 46 47

26 studie I Bruno Solařík Mlčeti zlato Bruno Solařík Mlčeti zlato ne. Není k němu potřeba žádných filosofických konstrukcí, žádných ideologických nadstaveb. Přestože, jak podotýká František Dryje, snad kdyby brigáda, nějaká pěkná tak nejmíň z padesátých let taková vzrostlá staromladá přišla, ta by nám dala do pořádku čas, životní úspory, naději, prstoklad anebo aspoň seřídila soustruh Ideologická brigáda by opravdu pomohla. Jde to však i bez ní jako když Eva Švankmajerová lakonicky shrnuje úděl člověka: Řinčívám nádobím / Prádlo. / Nahoru, schody, dolů / V noci řvaly děti. I v adresnějších projevech odporu je to spíš prostořekost nadávky než učené řečnění z tribuny, co z těchto poloh vniká do básně (rovněž u Evy Švankmajerové): Taková ta kráva nebezpečná / v červeným kabátě a / bez vzdělání, bez něhy / bez povinností, bez iluzí. I Přemysl Martinec se namísto ideově vystavěné kritiky omezuje na temnou výhrůžku rušitelům jeho klidu: Kdo se má na ty lidi dívat a kdo je má poslouchat. Támhletomu tak proseknout hrdlo srpem, rezavým pokud možno [ ]. A tomuhle hlavu rovnou utrhnout. Tento otevřeně agresivní tón je zkrátka pro impulsivní vyjádření přirozenější než nějaká ideologická záměrnost. Kateřina Piňosová: Stupně zasvěcování, 2010 Průvodním projevem soustředění na přirozenou povahu imaginace je tedy samovolnost nejen neřízené touhy po dosažení slasti, ale i neřízeného odporu vůči tomu, co je bytosti nepříjemné. Oproti apriorním soudům rozvíjejí surrealisté (dokážou li se oprostit od určitých doktrín) ve své tvorbě nepropočítávané konstelace touhy a hněvu: odtud, přímo z jádra bytosti plyne revoltní povaha jejich činů, nikoli z té či oné bible. Jakékoli doktrinářství je vlastně právě v surrealismu cizorodým prvkem i když zde čas od času hrozivě straší (ostatně jako všude jinde). Je zde cizorodým prvkem proto, že právě surrealismus vyhradil výsostné místo naopak spontaneitě a především intuici. Z ní plyne zásadní nedůvěra řady surrealistických tvůrců vůči ideologickým, sociologickým, estetickým i psychologickým abstrakcím (včetně těch, které se točí kolem samotného surrealismu). TĚSNĚ PŘED ODSTŘELEM Nelze ovšem popřít, že i sebeautentičtější reakce organismu, myšlenky a citu na ten či onen reálný podnět je výrazně ovlivňována též vědomou (ať emotivní či poznávací) složkou psychiky. V záznamech neřízeného myšlení se pak projevují nejen nevědomě motivované, ale i vědomě vyjadřované myšlenky, postoje, city. Projevují se často ve výrazněji emotivní formulaci, zatahující tvůrce přímo do centra jeho citové či názorové angažovanosti. Hledala mě veverka / Chtěla se mnou chodit / Nebyl jsem doma, svěřuje se s melancholickým úsměvem Andrew Lass. Kůže kaktusů praská / pod pouhým dotykem / mého hrubého prstu / Odcházím na hraně / nepopsatelného smutku, vyznává se temně Kateřina Piňosová. Jakub Effenberger takto bloudí ve hře na schovávanou, / kde jeden hledá druhého, / kterého vzal čert. A někdy je účinek skrytých obav na vědomí básníka vskutku až burcující (byť je poryv existenciálna ovanut obrazotvorným vtipem), jako v tomto ohromujícím rentgenogramu strachu z pera Františka Dryje: žene se bouře zlá a metá po mně blesky (třesky), ach, schovejte mě, drazí zesnulí!, budu vám nadosmrti chodit pro noviny, pít za vás mléko, předčítat pohádky, jen mě tu nenechte s tou bouří prokletou, ona mě zabít chce, zarazit do země, na škvarek sežehnout, utopit v přívalech, anebo aspoň zadusit černým větrem V jiné rovině lze tíhu osudovosti, pronikající do vědomí, vysledovat v její groteskní šifraci zpět do anekdoticky snového příběhu, situovaného na hraně mezi prožitkem seriózní důstojnosti a nehorázného výsměchu, jako je tomu v básni Davida Jařaba Na čekané, v níž se zcela epickými prostředky popisuje číhání party chlapů na mědvěda, bohužel zrovna v lomu, v němž za čtvrt hodiny proběhne odstřel

27 studie I Bruno Solařík Mlčeti zlato Bruno Solařík Mlčeti zlato I agrese samovolného odporu nalézá často sama v sobě i jakýsi nádech vědomé, eticky motivované ironie a sarkasmu například když Jakub Effenberger s despektem vůči přetechnizovanému světu přehlíží lepkavý bonbon všemocnosti / nad několika lejny seřazenými / do přehledného grafu, a když si Přemysl Martinec naopak bere na mušku zoufalé tužby snobismem předávkovaných krasoduchů, doufajících, že z oné přetechnizovanosti uniknou do pokud možno exotických hájemství ducha: Třeba kořen mandragory; napojíme se jeho extraktem a budeme tak plni duchovna, že nám poleze ven ušima, o ostatních otvorech nemluvě (zatím leze jenom krkem). Nebo když Kristýna Žáčková upozorňuje: srp cenzury vysekal díru do dutiny lebeční / proč tak neohrabaně ptáme se / tuto práci vykonati lze pohodlněji sekerou / všem buňkám vysvětlit: nic se neděje. Případně když si Josef Janda takto stěžuje: Škoda že není po ruce žádný sultán / možná by stálo za to zas jednoho vyrobit / jenom tak jen kvůli změně / aby bylo kam se chodit poklonit. Z ukázek je zřetelné, že významným objektem surrealistické kritiky je vedle přeceňování racionality též institucionalizace iracionality, tedy jakýsi rub obrazotvornosti, vedoucí od bezmezných zbožnění až k válečným kataklyzmatům. Kriticismus spontaneity si ostatně nehledá jen vnější terče, byť je dokáže zaměřit s přesností Jana Kohouta: Svět je jen kresba na křídlech motýla / chycenýho s krutou nevinností božskýho spratka / co dostal k Ježíšku káču galaxie. Právě pro onen paradox poznání, že i vesmíru lze eventuálně napohlavkovat, se pak surrealisté nezastavují ani před tím pověstným vesmírem v nás, a to až k jakémusi sebeshození s piedestalu, mohu li to tak říct: V krku mám obrovské chladné perly. / Zvracím. / Jsem tedy naživu / ale už nevrhám stín (Kateřina Piňosová); jetej psychotik kuř. nevěř. alk. t. č. na mezi / hledá nikoho Zn. / Foto potěší (Jan Kohout). PROUD VĚDOMÍ Pro surrealismus jako takový není specifické to, že se v jeho prostoru a času projevují touha a odpor. Jak řečeno, ty se projevují vždy a všude. Ba dokonce není pro surrealismus úzce specifické ani to, že se zde spolu s vyzdvižením imaginace umožňuje spontánnější výraz než leckde jinde, a že se zde tudíž právě touha a odpor projevují výrazněji, intenzivněji než řekněme na fasádě nějakého přísně vypočítaného slohu, ať by to byl estetický kánon empíru nebo vědecký kalkul konstruktivismu. Ta spontaneita se v daných souvislostech vlastně projevuje coby sledování vnitřní řeči, takzvané endofázie. Formou asociativně navazovaného vnitřního monologu zachycuje autor subjektivní náhledy vypravěče (nebo postavy), tvořené řečovými a obrazovými figurami psychických obsahů. Zaznamenává tedy spontánní proud svého uvažování. A o to právě jde: svého uvažování. Zde prostě autor přemýšlí. Používá především poznávací, vědomé myšlení, byť by probíhalo sebespontánněji. Odtud se také o tomto typu vnitřní řeči mluví jako o proudu vědomí. Při velkém zjednodušení by se dalo říct, že rozdíl mezi přemýšlením vědce či trhovce, tedy praktiků obživné každodennosti na jedné straně, a přemýšlením básníka čili praktika vteřin věčnosti na straně druhé spočívá v míře respektování objektu: vědec či trhovec táhne na branku výstavby či asanace, koupě či prodeje toho či onoho vnějšího předmětu například mostu a snaží se věc příliš nekomplikovat subjektivizací; přitom je však v této praktické aktivitě tak jako tak veden kdovíjakou posedlostí, o které sám nemá tušení. Tedy podobně jako básník, který však onu subjektivizaci reflektuje a chápe most daleko spíš jako místo schůzky či duelu než jako dopravní stavbu, neboť což potvrdí každý svědek lásky či hádky na trhu či v laboratoři bezprostřední vyjádření subjektivních tužeb a štítivostí je jaksi dramatičtější a vzrušivější než suchá kalkulace má dáti dal. Nic však není tak jednoduché. Někdy se totiž taková spontánně podaná úvaha vyznačuje i v básni tak vysokou měrou poznávací složky vědomí, že je od úvahy vědce či trhovce prakticky k nerozeznání: viz například tento záznam Jana Gabriela: Stalin neměl rád Židy / A za jediného přítele považoval Hitlera / Slyšel jsem to v televizi / A nemám proč tomu nevěřit. Toto sdělení je součástí vnitřní řeči, avšak na rozdíl od intuitivních metafor, jež vnitřní řeč často doprovázejí je prostě sdělovací vědomou úvahou (byť rovněž tak či onak nevědomě determinovanou). Báseň tím nabývá podobně kolážovitého vzezření, jako když například Picasso kdysi vlepil do výtvarného díla kus skutečných novin. Jinde může být propojení nevědomého podnětu s vědomou úvahou ve vnitřní řeči spíše magmatické: oba způsoby vnímání se prolínají, jeden se noří z druhého, jako kupříkladu v textu Evy Švankmajerové, z něhož je zřejmé, že za rozvoj vědomé, vlastně až moralizující ironie tu nenese zodpovědnost nic jiného než přeludný optický klam, který sám o sobě nikterak není produktem vědomé úvahy: hrající si děti odložily nějaké dva balíky z obchodního domu / a klobouky ze slámy / Odložily pláště / Jako by z hadrů modelovaly figuru / na záda a lokty poraženýho starce / Starce téměř krojovanýho a se zavazadly / kterému vyrazily, ty děti, při tanci svačinu, / vajíčko [ ] / co pojídat chtěl děd / a chlapci tančí o závod / a o výhody. Určitá vědomě inspirovaná ironie, která kvůli tomu cti netratí, se pak projevuje třeba i ve výzvě Přemysla Martince, který se zde projevil coby převaděč civilizovaného apelu do řeči barbarů: babky kořenářky všech civilizací [ ], spojte se! 50 51