SHAKESPEARŮV HAMLET V ČESKÉ ILUSTRACI 20. STOLETÍ

Transkript

1 UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI FILOZOFICKÁ FAKULTA KATEDRA DĚJIN UMĚNÍ SHAKESPEARŮV HAMLET V ČESKÉ ILUSTRACI 20. STOLETÍ bakalářská diplomová práce BC. KRISTÍNA KEPPERTOVÁ Vedoucí práce: doc. PaedDr. Alena Kavčáková, Dr. Prostějov 2016

2 Prohlášení o autorství Prohlašuji, že jsem bakalářskou diplomovou práci vypracovala samostatně a uvedla jsem všechny použité prameny i literaturu. V Prostějově dne Kristína Keppertová 2

3 Poděkování Ráda bych na tomto místě poděkovala doc. PaedDr. Aleně Kavčákové, Dr. za vedení práce, mnohé rady, ochotu a vstřícnost. 3

4 Rozsah práce ve znacích (text práce a poznámkový aparát): slov:

5 Obsah Úvod... 6 Stav bádání o tématu Tradice pojednání shakespearovských témat Shakespearovská tradice v českých zemích Ilustrace Hamleta Josef Šíma Ludmila Jiřincová Jan Zrzavý John Gilbert Karel Hruška Adolf Born Ilustrace dětských převyprávění Shakespeara Karel Svolinský Hamletovské náměty ve volné grafice, malířství a sochařství Závěr Seznam použitých zkratek Seznam vyobrazení Seznam použité literatury Obrazová příloha Anotace

6 Úvod Téma práce je zaměřeno především na zmapování, analýzu a uměleckohistorické zhodnocení hamletovských prací českých ilustrátorů 20. století a zároveň na nástin pojetí Hamleta v moderním českém malířství a sochařství. Toto širší pojetí tématu je způsobeno vzájemným vlivem umělců na svou práci a taktéž potřebou zasazení problematiky do dobového kontextu shakespearovských námětů s důrazem na ty hamletovské. Téma práce navíc nabývá v roce 2016 na aktuálnosti vzhledem k čtyřstému výročí úmrtí Williama Shakespeara. Hamlet je považován za jedno z nejdůležitějších a nejznámějších děl světové literatury, které se také v češtině dočkalo v průběhu celého dvacátého století řady vydání v různých překladech. Shakespeare je pokládán za klasika ve většině zemí Evropy 1 a mnoho různých kultur jej dokáže pochopit, což způsobuje především skutečnost, že se nesnaží podávat univerzální výklad světa. 2 Právě naopak jeho tvorba popisuje zcela konkrétní situace, které si každý může vyložit podle své vlastní životní zkušenosti. Téma Hamleta zpracovávají již od 18. století také výtvarní umělci v celé Evropě, kteří prostřednictvím postav dramatu zrcadlí složité otázky psychiky člověka a jeho emocí. Hamlet se stává prostředkem k vyjádření niterných dramat jedince a mezilidských konfliktů. Jak upozorňuje Michael Benton a Sally Butcher, 3 malba či ilustrace vztahující se k literárnímu dílu nabízí čtenáři interpretaci, která může přispět k zamyšlení se nad dalšími aspekty textu a zároveň může být chápána jako jistá paralela k divadelnímu představení. Téma práce dosud není zpracováno, bádání je založeno na práci s odbornou literaturou včetně monografií jednotlivých umělců, katalogů výstav a článků v odborných časopisech. První kapitola s názvem Tradice pojednání shakespearovských témat slouží ke stručnému nastínění problematiky s hlavním důrazem na hamletovské náměty v evropském i českém umění 19. století. Vzhledem k rozsahu a zaměření práce nepůjde o vyčerpávající ani komplexní přehled dané problematiky, ale spíše o uvedení do tématu nezbytné pro další části práce. Následuje stěžejní patrie textu, druhá kapitola 1 Pavel Drábek, České pokusy o Shakespeara, Praha 2012, s Martin Hilský, Shakespeare a jeviště svět, Praha 2010, s Michael Benton Sally Butcher, Painting Shakespeare, Journal of Aesthetic Education, 1998, vol. 32, no. 3, s

7 Ilustrace Hamleta, zabývající se zhodnocením ilustrátorských počinů českých umělců v průběhu 20. století, které jsou chronologicky řazeny podle data vzniku (s výjimkou John Gilberta, jehož ilustrace jsou zařazeny podle data publikování), zahrnující v závěru kapitoly také stručný nástin ilustrací dětských převyprávění Shakespearovských děl. Následuje kapitola poslední, s názvem Hamletovské tradice ve volné grafice, malířství a sochařství, pojednávající o dílech téhož námětu v dalších výtvarných zobrazovacích technikách. Do této části byli vybráni nejvýznamnější představitelé českého výtvarného umění 20. století, kteří zpracovali ve své tvorbě hamletovskou tématiku. Nejedná se o kompletní přehled děl a autorů, ale spíše o poukázání na různorodost zpracování daného námětu. Za samotnou prací je připojena obrazová příloha veškerých ilustračních cyklů, sérií i jednotlivých děl zmiňovaných v textu s uvedením technických údajů. V textu práce je odkazováno k obrazové příloze čísly uváděnými v hranatých závorkách. 7

8 Stav bádání o tématu Čeští badatelé dosud velkou pozornost ilustracím Shakespearových děl vydávaných v českém překladu nevěnovali. Pouze Jaroslava Javůrková 4 v článku Čeští výtvarníci a William Shakespeare publikovaném v časopise Výtvarné umění v roce 1964 při příležitosti výročí dramatikova narození se zajímala o shakespearovská témata v českém výtvarném umění obecně. Práce pojednává o počátcích inscenací Shakespearových děl v českých zemích v průběhu 17. a 18. století, dále stručně připomíná malby či ilustrace Josefa Navrátila, Karla Purkyně, Jana Konůpka, Jana Zrzavého a Karla Svolinského. Vzhledem k datu vzniku článku nejsou zahrnuta díla vzniklá po roce 1964, dále také omezený rozsah práce neumožnil autorce uvedení vyčerpávajícího přehledu výtvarných děl se shakespearovskou tématikou. V posledních několika odstavcích vyzívá Jaroslava Javůrková ke zvýšení reflexe této opomíjené problematiky v českém výtvarném umění. Roku 1990 vyšla publikace Česká kniha v proměnách staletí 5 autorky Mirjam Bohatcové, která se však ilustracím Shakespearových děl věnuje pouze okrajově a jen do konce první poloviny 20. století. Kniha slouží spíše ke komplexnímu uvedení do dané problematiky, jelikož téma shakespearovských ilustrací autorka zahrnuje do své práce pouze ve formě kratších zmínek, např. o Ludmile Jiřincové 6 a jejím cyklu litografií zobrazujících ženské postavy ze Shakespearových dramat či ilustračnímu doprovodu děl zahraničních autorů v edici Evropský literární klub nakladatelství Sfinx. V této části krátce poukazuje na publikaci Shakespearových dramat s ilustracemi Karla Svolinského, zcela však chybí jakékoli bližší informace i stylové zhodnocení. 7 Ilustrace Shakespearových děl jsou samozřejmě součástí monografií jednotlivých umělců, v jejichž tvorbě se objevují ilustrační počiny s tímto námětem. Liší se rozsahem, v němž autor zpracovává dané téma. Například Hana Larvová 8 popisuje opakovaně jednotlivé práce s tematikou Hamleta ve své knize Jan Konůpek: poutník k nekonečnu, vybrané příklady charakterizuje podrobněji a také je hodnotí v rámci celé Konůpkovy tvorby, kdy mnohdy poukazuje na vzájemné 4 Jaroslava Javůrková, Čeští výtvarníci a William Shakespeare, Výtvarné umění XIV, 1964, č. 9-10, s Mirjam Bohatcová et al., Česká kniha v proměnách staletí, Praha Ibidem, s Ibidem, s Hana Larvová, Jan Konůpek: poutník k nekonečnu, Praha

9 souvislosti. Dále např. rozsáhlá monografie autora Františka Šmejkala 9 z roku 1988 Josef Šíma se zabývá ilustrační tvorbou umělce v samostatné kapitole s názvem Kresby a ilustrace. Samotnému ilustračnímu cyklu k Hamletovi se autor věnuje nejprve nástinem okolností vzniku a neuskutečněného publikování knihy, následně ilustrace stručně, avšak zdařile interpretuje a zasazuje do kontextu celkové tvorby Josefa Šímy. Shakespearova tvorba od počátků vydávání v českém prostředí poutá větší pozornost mezi literárními badateli než je tomu u historiků umění. Jedním z nejrozsáhlejších děl věnujících se tvorbě Williama Shakespeara je bezesporu publikace Shakespeare a jeviště svět Martina Hilského, 10 jednoho z předních českých překladatelů tvorby tohoto anglického dramatika. Každému Shakespearově dílu (tragédii, komedii, historické hře i sonetům) je věnována samostatná kapitola. Hamleta autor zpracovává z hlediska doby vzniku, stylistické kompozice i po stránce obsahové. Právě v rámci obsahu se částečně zabývá ikonografií Ofélie v inscenacích Hamleta i ve výtvarném umění. Práce je významná z hlediska pochopení literárních kvalit a výjimečnosti Shakespearova textu, stejně jako náhledem na evropskou shakespearovskou tradici. Tématem ilustrací Shakespearových děl a dalších výtvarných děl s tímto námětem se hojně zabývají britští badatelé. Publikace autorů Malcolma C. Salamana a Charlese Holma Shakespeare in Pictorial Art 11 pochází již z roku 1916 a nabízí komplexní uvedení do dané problematiky v průběhu 19. století včetně rozsáhlého obrazového doprovodu. Z této studie vycházejí také pozdější badatelé zpracovávající shakespearovské náměty ve výtvarném umění. Textu lze vytknout jistou nepřehlednost a absenci členění, která čtenáři znesnadňuje orientaci. Roku 1985 vyšla knižně práce Richarda D. Alticka 12 Paintings from Books: Art and Literature in Britain, , která pojednává nejprve obecně o vývoji literárních námětů v britském výtvarném umění konce 18. a po celé 19. století včetně shakespearovských témat. Následně v druhé části publikace 13 věnuje pozornost výhradně výtvarným dílům s náměty ze Shakespearových děl, které dělí podle 9 František Šmejkal, Josef Šíma, Praha 1988, s Viz Hilský (pozn. 2). 11 Malcolm C. Salaman Charles Holme, Shakespeare in Pictorial Art, London Richard D. Altick, Paintings from Books: Art and Literature in Britain, , Columbus Ibidem, s

10 jednotlivých dramat. 14 Téma pojednává autor chronologicky s důrazem na několik vybraných děl, u kterých přibližuje konkrétní zobrazenou scénu či alespoň námět. Publikace vzhledem ke svému rozsahu nabízí téměř vyčerpávající přehled využití literárních námětů v anglickém malířství dané doby. Jednotlivá Shakespearova díla autor velmi přehledně rozčlenil a zpracoval v odpovídajícím rozsahu a text doplnil řadou černobílých reprodukcí. 14 Ibidem, s

11 1. Tradice pojednání shakespearovských témat Tradice ilustrovaných vydání Shakespearových tragédií, komedií, historických her i sonetů sahá do 18. století, jelikož v době vzniku dramat nedocházelo k publikování těchto děl. 15 První souborné vydání Shakespearových her (tzv. folio) pochází z roku 1623, tedy sedm let po smrti autora. Za tímto publikováním stojí dvojice shakespearovských herců John Heminges a Henry Condell, oba pracující přímo s Williamem Shakespearem ještě za jeho života. 16 Následovala publikace dalších tří folií v letech 1632, a 1685, přičemž žádné z těchto vydání nebylo doprovázeno ilustracemi. 17 První ilustrované vydání Shakespearových dramat pochází až z roku 1709 a je rozděleno do šesti svazků, což umožnil obchodník s knihami Jacob Tonson spolu s editorem Nicholasem Rowem. 18 Ilustrace v tomto vydání vytvořil antverpský grafik Michael van der Gucht ( ). 19 V Oxfordu v letech následuje další ilustrované vydání Shakespeara sira Thomase Hanmera doprovázené rytinami francouzského umělce Huberta Françoise Gravelota ( ). 20 V obou případech se jednalo o prosté převedení jednotlivých scén do grafiky v úzké návaznosti na divadelní provedení dané doby, přičemž ilustrace Gravelota vykazují kvalitu mnohem vyšší. Gravelot 21 byl vlivným a ve své době uznávaným grafikem, který stojí za ilustračním doprovodem celé řady knih, např. romány Pamela 22 Samuela Richardsona (1742), Toma Jonese 23 Henryho Fieldinga (1750) či prvního francouzského překladu Boccacciova Dekameronu 24 (1757). 25 Od roku 1786 se rozvíjela Boydell Shakespeare Gallery, pojmenovaná po svém zakladateli Aldermanu Johnu Boydellovi ( ), malíři a rytci. 26 Zprvu se jednalo o sbírku ovlivněnou stále sílící vlnou britského nacionalismu zamýšlenou jako podpora rozvoje anglického historického malířství, přičemž právě Shakespearovy náměty zvolil 15 Viz Salaman Holme (pozn. 11), s Martina Kastnerová, Shakespeare a teorie interpretace, Praha 2011, s Viz Salaman Holme (pozn. 11), s Ibidem, s T. R. S. Boase, Illustrations of Shakespeare's Plays in the Seventeenth and Eighteenth Centuries, Journal of the Warburg and Courtauld Institutes X, 1947, s , cit. s Viz Salaman Holme (pozn. 11), s Více o umělci viz Vera Solomons, Gravelot, London Samuel Richardson, Pamela, London Henry Fielding, Tom Jones, London and Paris Giovanni Boccaccio, Le Decameron, Paris David Bland, A History of Book Illustration, Berkley and Los Angeles 1969, s Viz Salaman Holme (pozn. 11), s

12 Boydell ve spolupráci s Benjaminem Westem ( ), Georgem Romneym ( ) a dalšími osobnostmi z oblasti vydavatelství a výtvarného umění za stěžejní téma celého projektu. Za primární snahu se ustanovilo vydávání ilustrovaných Shakespearových děl a postupně se pole působnosti rozšířilo i k sestavení sbírky maleb se shakespearovskou tématikou od předních anglických umělců této doby. Dramata byla publikována postupně v letech 1791 až pod vedením editora George Steevense ( ), jednoho z předních znalců a propagátorů Shakespearova díla v 18. století. Roku 1789 byla otevřena první výstava Shakespeare Gallery zahrnující 34 maleb se shakespearovskými náměty, přičemž každoročně byla sbírka doplňována o další malířská díla. 28 Mezi malíři zahrnutými v Boydell Shakespeare Gallery byl např. Joshua Reynolds ( ), Henry Fuseli (což je poangličtěné jméno švýcarského malíře žijícího v Londýně Johanna Heinricha Füssliho, ) či již zmínění Benjamin West a George Romney. Každý z umělců přistupoval ke ztvárnění kompozice z her po svém, Boydell se nepokoušel o sestavení stylově konzistentní sbírky, nechával malířům naprostou volnost ve volbě Shakespearova dramatu, konkrétní scény i stylu, v jakém jej ztvární. 29 S nastupujícím 19. stoletím došlo k oslabení zájmu o shakespearovská témata a k přesunu pozornosti k současné literatuře, což se však ukázalo jako pouze krátce trvající fenomén. Shakespearův vliv opětovně vzrostl s rozvojem romantismu a jeho příklonem k citové stránce člověka. Shakespearovo dílo totiž poskytuje dostatek silných individualit a hrdinů vzdorujících nepříznivým okolnostem: Hamlet zasažen zradou matky a strýce, Romeo tragicky zamilován do dcery nepřítele či tajemný Macbeth a také řada tragických ženských hrdinek (Ofélie, Lady Macbeth, Desdemona, atd.). Shakespearovské náměty zpracovávají ve výtvarném umění nejen umělci angličtí, ale např. i francouzští. Eugène Delacroix ( ) od roku 1834 pracuje na třinácti litografiích s tématem Hamleta, které publikoval na vlastní náklady roku Všech 13 litografií je opatřeno datací přesně určující rok vzniku, Delacroix ale nepracoval na litografiích v pořadí, v jakém za sebou následují scény ve hře. Po Delacroixově smrti Paul Meurice vydal sérii hamletovských litografií znovu, spolu se 27 Viz Altick (pozn. 12), s Ibidem. 29 Ibidem, s Eva Petrová, Delacroix a romantická kresba, Praha 1989, s

13 ztvárněním dalších tří scén, tentokrát ovšem bez datace. 31 V tvorbě umělce nešlo o první sérii litografií s literárními náměty, již v letech vytvořil cyklus sedmnácti litografií s tématem Fausta Johanna Wolfganga Goethe. 32 Delacroixův zájem o anglickou literaturu a obzvláště o dílo Williama Shakespeara podnítila jeho cesta do Londýna v roce 1825 a taktéž navštívení několika anglických i francouzských představení Hamleta. Např. roku 1827 je doloženo, že Delacroix viděl produkci Hamleta od Charlese Kembla v Paříži. 33 V průběhu 18. a první poloviny 19. století francouzští divadelní režiséři v případě Hamleta přistupovali k vypouštění některých scén, které se však objevují v Delacroixových litografiích, je tedy zřejmé, že Delacroix vycházel přímo z textu tragédie a ne z dobové divadelní produkce. Francouzští kritici považovali dílo Shakespeara za nevhodné a pobuřující, především z důvodu mísení tragických a komických prvků v rámci jedné hry, zobrazování vztahů mezi urozenými a neurozenými lidmi a častý výskyt prvků nadpřirozena. 34 Jednotlivé litografie zpracovávají scény z dramatu, přičemž hlavní důraz je kladen na postavu Hamleta, která se objevuje na čtrnácti z celkových šestnácti litografií, vynechán je pouze při zobrazení Oféliina šílenství a následně její smrti. První je scéna s datem 1834 Královna se snaží utěšit Hamleta (jednání I., scéna 2.) [1], v němž královna a zároveň Hamletova matka Gertruda se pokouší uklidnit svého syna a přesvědčit ho, aby již odložil smutek držený za svého mrtvého otce. Po Hamletově levém boku stojí nynější dánský král Claudius, Hamletův strýc a nový manžel Gertrudy, oděn v plném královském majestátu s korunou na hlavě, který jasně kontrastuje s Hamletovým tmavým smutečním oděvem. Předzvěst budoucího napětí zde zrcadlí Hamletovy a královy ruce, v případě obou téměř zaťaté v pěst a zároveň Hamletova tvář odvracející se od Claudia. V druhé litografii z cyklu, Hamlet následující ducha (jednání I, scéna 4.) [2] s datací 1835 v levém spodním rohu, se Hamlet poprvé setkává s duchem svého otce. Pokouší se jej následovat, ale je zastaven svým přítelem Horaciem a členem stráže Marcelusem. Hamletovy v zoufalém gestu rozpažené ruce tvoří v kompozici dominantní diagonálu dodávající celému výjevu dynamický prvek. Přestože se Hamletova tvář 31 Alan R. Young, Hamlet and the Visual Arts, , Delaware 2002, s Viz Petrová (pozn. 30), s Viz Young (pozn. 31), s Robert I. Edenbaum, Delacroix s Hamlet Studies, Art Journal XXVI, 1967, č. 4, s , 373, cit. s

14 odvrací, Delacroixovi se podařilo zachytit prostřednictvím pouhých několika črtů znázorňujících obočí a otevřená ústa dilema a zoufalství odehrávající se v Hamletově psychice. Scéna pokračuje hned následující třetí litografii Duch na terase (1843, jednání I, scéna 5.) [3]. Zde se Hamlet poprvé dozvídá o vraždě svého otce krále, který požaduje vykonání pomsty. Hamletovo držení těla spolu s černým pláštěm vířícím ve větru okolo jeho postavy vytváří paralelu k Hamletovu osamění a pocitu zrady, které pramení z právě vyslechnutého poselství ducha. Právě tohle se zdá být okamžikem, v němž vzniká Hamletův vnitřní konflikt, svár mezi nutkavou potřebou uposlechnout otce a vykonat pomstu na svém strýci a na straně druhé Hamletova lidskost a váhavost spáchat vraždu. Závažnost promluvy ducha umocňuje jeho plná zbroj včetně přilbice, v níž je oděn. Jak upozorňuje Martina Kastnerová, 35 Hamletovu váhavost podporuje nejistota, zda jde skutečně o jeho otce, projev jeho vlastního šílenství či o ducha seslaného ďáblem. Stejné téma zpracoval Delacroix již dříve, v malbě Hamlet vidí ducha svého otce 36 z roku 1825 [17]. Jedná se o první hamletovský námět v umělcově tvorbě 37 a kompozice malby i pozdější litografie jsou téměř totožné. Malba má výraznější diagonální kompozici vytvářející dojem hloubky obrazu, kterou dotváří architektura v pozadí. Čtvrtá litografie, Polonius a Hamlet (bez datace, jednání II, scéna 2.) [4], zachycuje prince a kancléře při rozhovoru, v němž se Hamlet poprvé prezentuje jako šílený ve snaze dozvědět se pravdu o smrti svého otce. Kompozice scény je velmi jednoduchá, Hamlet držící knihu v ruce se odvrací od Polonia a jeho velmi mladě vypadající tvář postrádá jakýkoli výraz. V páté litografii, Hamlet a Ofélie (opět bez datace, jednání III, scéna 1.) [5], představuje Delacroix poprvé Ofélii. Tato litografie byla přidána do cyklu až v druhém vydání z roku Zobrazená scéna ukazuje Hamletovo odvržení Ofélie, které je doprovázeno výmluvným zamítavým gestem pravé ruky. Dívka pokojně sedí s rukama složenýma v klíně a hledí do země. Je možné, že právě v tomto okamžiku se rodí Oféliino zoufalství, které vyústí až v její smrt. Další litografie, Hra ve hře (1838, jednání III, scéna 2.) [6], ilustruje divadelní představení odehrávající se v Elsinoru, které však Delacroix umístil do zadního plánu, 35 Viz Kastnerová (pozn. 16), s Eugène Delacroix, Hamlet vidí ducha svého otce, 1825, olej, plátno, 45 x 37 cm, Muzeum Jagellonské univerzity Krakow. 37 Lee Johnson, Delacroix, Dumas and Hamlet, The Burlington Magazine CXXIII, December 1981, č. 945, s , cit. s Viz Edenbaum (pozn. 34), s

15 naopak střed kompozice tvoří několik postav v popředí sledující herce: Hamlet spočívající v klíně Ofélie, která jej upřeně pozoruje, jakoby se předcházející scéna jejího zavržení ani neodehrála. Dále král s královnou, přičemž je velmi nápadný nešťastný výraz Gertrudy. Je zřejmé, že královna si snad poprvé uvědomuje důsledky svého počínání a svědomí se jí zrcadlí ve tváři. Scénu doplňuje Horacio, přítel Hamletův, stojící opodál a upřeně pozorující královo počínání, čekajíc na jediný okamžik prozrazení jeho vinny. Herci na pozadí jsou provedeni ve světlých odstínech, nepřitahují na sebe téměř žádnou pozornost. Delacroix rozvíjí tuto scénu z dramatu i v následující litografii, Hamlet s Rosencratzem a Guildensternem (bez datace, jednání III, scéna 2.) [7], v okamžiku rozmluvy Hamleta se dvěma dvořany následovaný osmou litografií, Hamlet s králem o samotě (1843, jednání III, scéna 3.) [8]. V této scéně se Hamlet neúspěšně pokouší o vykonání pomsty zabitím nového krále, kterého přistihl při modlitbě v jeho komnatě. Hamlet je zobrazen tasící meč z pochvy s výrazem, v němž se mísí strach, odhodlání i úžas. Naopak klečící král se hroutí pod tíhou své vinny, což ještě umocňuje objem jeho pláště s řadou záhybů. Hamlet nakonec krále nezabíjí, v tomto okamžiku vítězí jeho lidskost před touhou po pomstě, lidskost nalézající oporu v dobovém humanistickém smýšlení a zároveň tvořící univerzální princip planý až do dnešní doby. 39 Následující tři litografie věnuje Delacroix jediné scéně (4.) ze III. jednání, v němž Hamlet zabíjí Polonia ukrývajícího se za závěsem: Vražda Polonia (bez datace) [9], Hamlet a královna (1834) [10] a Hamlet nad mrtvým tělem Polonia (1835) [11]. Jedná se o ilustraci scény, v níž Hamlet zabíjí Polonia ukrývajícího se v královnině ložnici. Onen okamžik bezprostředně předcházející smrti Polonia zachytil Delacroix v Hamlet a královna, na níž se princ tváří rozzuřeně a královna se jej snaží zadržet. Jde o jediné Hamletovo zobrazení, na němž má odlišné rysy tváře od zbylých zpodobení v cyklu. Desátá litografie ukazuje Hamleta obviňujícího svou matku, která zasažena smrtí Polonia i krutými slovy svého syna napřahuje ruce v bezmocném gestu. Postavy rámuje draperie královnina šatu a pláště Hamleta, který však nemá oblečený na zbylých dvou ilustracích této scény. Poslední z této trojice litografií zachycuje Hamleta o samotě odhrnující pravou rukou závěs a stojící nad mrtvým tělem Polonia. V Hamletově tváři kupodivu nelze najít ani náznak provinění či lítosti nad svým činem, dokonce se lehce usmívá. 39 Charlotte Lyne, Shakespeare a jeho svět, Praha 2009, s

16 Na dvanácté a třinácté litografii cyklu se Delacroix soustředí na Ofélii: Oféliino šílenství (1834, jednání IV, scéna 5.) [12] a Smrt Ofélie (1843, jednání IV, scéna 7.) [13]. Ofélie, i přes velmi malé množství vlastních promluv ve hře (objevuje se pouze v pěti scénách ze dvaceti), získala důležité postavení, byla spojována především s kombinací šílenství, smrti a do jisté míry i sexuality obsažené ve hře. Během 18. a 19. století se postava Ofélie chápala zcela ve vztahu k dalším postavám a to konkrétně postavám mužským, které ji využívaly pro naplnění svých cílů. Zobrazována bývala jako cudná, křehká, až éterická bytost. To bylo následkem zvyklostí cenzurovat na jevištích její už tak skromné výroky. Během druhé poloviny 19. století získává Ofélie mimo tuto bezbrannou interpretaci ještě skrytou sexualitu, která vytváří v jejím charakteru zajímavý rozpor. Začíná se také postupně utvářet ikonografie spojená s jejím šílenstvím: rozpuštěné neupravené vlasy, bílé šaty (značící taktéž tradičně nevinnost) a luční kvítí převzaté z poslední scény před utonutím. 40 Smrt Ofélie se odehrává mimo jeviště, divák či čtenář se o ní dozvídá skrze královnu informující o nešťastné události, přičemž není zcela jasné z textu hry, zda se jednalo o nehodu či sebevraždu. Delacroixova Ofélie je unášena proudem potoka s nešťastným výrazem ve tváři stále se snažící držet rukou vrby, ale nakonec se nechává strhnout vlastním zoufalstvím a podvolí se smrti. Ztvárnění sebevraždy jako pasivního přístupu a vnitřní porážky je v západní kultuře přisuzováno tradičně ženskému principu a hrdinkám, na rozdíl od sebevraždy při plném vědomí všech důsledků, která je projevem svrchované svobody jedince a bývá přisuzována mužským hrdinům. 41 Ofélie je stejnojmenná malba 42 Východiskem pro litografii Smrt z roku 1838 [18]. Stejné téma zpracoval Delacroix v další malbě 43 z roku 1853 [19], v níž pouze převádí kompozici na plátno a zrcadlově ji převrací. Ofélie má ve tváři stejný výraz, opět se drží rukou vrby a je unášena vodou. Námět čtrnácté litografie, Hamlet a Horacio na hřbitově (1843, jednání V, scéna 1.) [14], zpracoval Delacroix třikrát i v malbě. První Hamlet a Horacio 44 [20] z roku 1836 nezahrnuje hrobníky, pouze postavu Hamleta a jeho přítele, kteří se nalézají na hřbitově. Hamlet sedí s lebkou vytaženou z hrobu v ruce a zamyšleně hledí před sebe. V kompozici není přítomen žádný děj ani interakce mezi postavami, což zcela odpovídá dobovému pojetí scény na francouzských jevištích, kde se výstup i Hamletův monolog 40 Viz Hilský (pozn. 2), s Jean Starobinski, Tři figury posedlosti, Praha 2014, s Eugène Delacroix, Smrt Ofélie, 1838, olej, plátno, 38 x 46 cm, Neue Pinakothek Mnichov. 43 Eugène Delacroix, Smrt Ofélie, 1853, olej, plátno, 23 x 30 cm, Louvre Paříž. 44 Eugène Delacroix, Hamlet a Horacio, 1836, olej, plátno, 29 x 36 cm, Louvre Paříž. 16

17 zkracoval tak, aby nepohoršoval publikum, které nesneslo zacházení s lebkou bez úcty, její vyhazování z hrobu a pohybování čelistí jakoby mluvila, což se objevovalo v anglických produkcích doby. 45 Dramatičnost vyvolává barevné pojetí oblohy rozčleněné na dvě části, nad Hamletem tmavé, těžké mraky a nad Horaciem světlé tóny, což odráží psychické rozpoložení postav. V druhé malbě Hamlet a Horacio na hřbitově 46 [21] z roku 1839 jsou již zahrnuti i dva hrobníci nalézající se v textu hry, z nichž jeden podává Hamletovi lebku právě vytaženou z hrobu. Opět se nad hlavami postav nalézají těžké mraky. Naposledy se ke scéně vrátil roku 1851 v malbě Hamlet a Horacio 47 [22], která se výrazně liší od obou předcházejících maleb i od litografie se stejným námětem. Na malbě z roku 1851 věnuje Delacroix mnohem větší pozornost okolní krajině a hřbitovu, než samotným postavám. V zadním plánu se navíc poprvé objevuje procesí lidí nesoucích rakev. I postava samotného Hamleta prošla změnou, není již zobrazen jako mladík, ale spíše muž zralého věku s knírem a bradkou. Předposlední litografie Hamlet a Laertes bojující v Oféliině hrobě (1843, jednání V, scéna 1.) [15] navazuje na předešlou litografii se scénou na hřbitově. V tomto výjevu zápasí Hamlet s Laertem, oba se navzájem obviňují z Oféliiny smrti. Hamlet je zde opět zobrazen jako mladík, Laertes naopak v podobě zralého muže, jejich boji přihlíží množství dalších postav z pohřbu Ofélie. V tvářích všech osob se objevuje vzrušení a hněv, doprovázené řadou dynamických gest rukou. Poslední, šestnáctá litografie Smrt Hamleta (1843, jednání V, scéna 2.) [16], uzavírá hamletovský cyklus a zachycuje moment po boji, kdy Hamlet leží umírající na zemi podpírán věrným přítelem Horaciem, za nimi tři sloužící odnášejí mrtvé tělo Laerta a v levé části se nachází otrávená královna vedle prázdného trůnu zastupující mrtvého krále. Kompozice je vystavěna prostřednictvím několika diagonál těla Hamleta, Horacia, Laerta i sloužících tvoří vyvážený celek. Hamletovu tvář Delacroix vytvořil krásnou a klidnou i ve smrti, kdy Hamlet konečně nachází pokoj po vykonané pomstě. Všechny litografie Eugèna Delacroix na hamletovské téma spojuje vysoká umělecká kvalita a pečlivě vystavěné kompozice. Zobrazované scény charakterizuje spíše pokus o vystižení melancholie a poetičnosti hry, než o zachycení divadelního ztvárnění. Tento odklon od pouhého ilustrování divadelního jeviště je nejlépe patrný 45 Viz Edenbaum (pozn. 34), s Eugène Delacroix, Hamlet a Horacio na hřbitově, 1836, olej, plátno, 29,5 x 36 cm, Louvre Paříž. 47 Eugène Delacroix, Hamlet a Horacio, 1851, olej, plátno, Louvre Paříž. 17

18 v litografii Smrt Ofélie, kde se hrdinka nachází přímo v potoku, což by na jevišti provést nešlo a ani se tato scéna přímo ve hře nevyskytuje. Delacroix Hamleta ukazuje jako mladíka zasaženého událostmi, zdůrazňuje jeho nerozhodnost a váhavost, což byl převažující přístup k Hamletovi během 19. století, na rozdíl od 17. a 18. století, kdy se v jevištních inscenacích kladl důraz na Hamletovu mstivost. 48 Delacroix použil kresebnou techniku zachycující veškeré detaily velmi realisticky, zároveň přechody mezi světlem a stínem podporují dramatičnost scén. Kompozice, ač ve většině případů nezobrazují postavy v pohybu, jsou pojaty dynamicky prostřednictvím diagonál či pohybu šatu. Zvláště na pozadí výjevů jsou patrné linie v husté koncentraci, jejichž prostřednictvím Delacroix navozuje dojem hloubky a prostorovosti. V anglickém prostředí se hamletovskými náměty zabývali nejvíce prerafaelité, kteří se zaměřovali především na zobrazení Ofélie. Umělci spadající do preraelistického hnutí ztvárňovali ve své tvorbě intenzivní emoce, což je přirozeně vedlo k Shakespearovým tragédiím. 49 Prerafaelité byli obecně fascinováni ženami, které ukazovali na svých obrazech na jedné straně jako bohyně, na straně druhé ve zjednodušených ženských rolích viktoriánské éry: jako matky, panny, padlé ženy či femme fatale. 50 V Anglii ženy v 19. století často ztělesňovaly pasivní role ve společnosti, hlavně v rámci utváření domova a rodiny. Ztvárnění tragických shakespearovských hrdinek sloužilo také jako morální apel na ženy a dívky, aby nepropadaly nevhodným citům a vášni. 51 Kromě Ofélie si prerafaelité nejčastěji vybírali ze Shakespearových děl Julii a Mirandu, vesměs velmi mladé dívky, naivní a sužované láskou. 52 Ofélii často umělci zachycovali v momentě před či po své smrti obklopenou vodou a květinami, její mrtvé tělo zvýrazněno mokrými šaty, což se v 19. století spojuje 48 Jiří Josek, Předmluva, in: William Shakespeare, Hamlet, princ dánský, Praha 2012, s Christine Poulson, A Checklist of Pre-Raphaelite Illustrations of Shakespeare's Plays, The Burlington Magazine CXXII, duben 1980, s , cit. s Viz Benton Butcher (pozn. 3), s Simonetta Falchi, Re-mediating Ophelia with Pre-Raphaelite Eyes, Interlitteraria XX, 2015, č. 2, s , cit. s Viz Benton Butcher (pozn. 3), s

19 s rostoucím zájmem o sexualitu. 53 Viktoriánské spojení lásky se smrtí, mládím a krásou 54 činí Shakespearovy hrdinky vhodným námětem tvorby prerafaelitů. Oféliina smrt není ve hře přímo vysvětlena, ale v promluvě kněze při jejím pohřbu v 1. scéně V. jednání je naznačeno, že se jednalo o sebevraždu: Úkony, které jsem směl vykonat, jsou vykonány. Přec jen její smrt je pochybná, a nebýt slova krále, ležela by v nevykropené půdě až do soudného dne. Ne modlitby, jen kamení by šlo za její rakví. (překlad Jiřího Joska 55 ) Přitažlivost Oféliina osudu umocňuje také její šílenství, ve hře opět pouze naznačené, které mohlo být způsobeno smrtí jejího otce rukou Hamleta, mladíka, jehož miluje a který ji odmítá v předstíraném šílenství. Magda Romanska 56 nastínila zajímavou teorii o Oféliině rozhodnutí o ukončení vlastního života. Podle badatelky byla Ofélie přítomna při Hamletově slavném monologu o smyslu lidské existence, což mohlo zapříčinit její vlastní úvahy o životě a smrti. Přítomnost Ofélie je možná, protože v samotném textu hry není uvedeno, že odchází z jeviště, než Hamlet začne promlouvat. Oféliina role ve hře byla v průběhu 19. století na jevištích omezována, jistá poetičnost a krása ve vyobrazení její smrti v přírodě nahrazovala pochopení jejích činů. Ofélie byla zobrazována více jako křehké éterické stvoření, než skutečná žena či dívka. 57 Tato zobrazovací tradice podnítila představivost dobových umělců. Opakovaná snaha o interpretaci Oféliiny smrti, o hluboké ponoření se do její psychiky, byla ve své době inovativním přístupem. Nikdy se nejednalo o zachycení jeviště, ale o zasazení do přírodní scenérie či skutečného interiéru s řadou detailů. 58 John Everett Millais ( ) mezi lety 1851 a 1852 vytvořil svou verzi hrdinky v malbě Ofélie 59 [23]. Dívka plyne vodou obklopená květinami, je velmi půvabná s lehce pootevřenými ústy, ze kterých uniká její poslední nádech, ale není zde 53 Magda Romanska, Ontology and Eroticism: Two Bodies of Ophelia, Women Studies XXXIV, 2005, s , cit. s Viz Benton Butcher (pozn. 3), s Viz Shakespeare (pozn. 48), s Viz Romanska (pozn. 53), s Ibidem, s Viz Poulson (pozn. 49), s John Everett Millais, Ofélie, , olej, plátno, 76,2 x 111,8 cm, Tate Gallery Londýn. 19

20 zobrazeno žádné utrpení. Modelkou pro tuto malbu byla Elizabeth Siddal, manželka malíře Dante Gabriela Rossettiho často pózující pro další prerafaelity. Pozoruhodné je množství detailů, které Millais do malby zapracoval, včetně květin zachycených s botanickou přesností 60 mající každá svůj symbolický význam: fialky znázorňují smutek ze ztráty blízké osoby, sedmikrásky nevinnost, vlčí mák smrt. 61 Kompozici obrazu tvoří několik horizontálních linií tělo Ofélie, vrba nad vodou a vegetace ve spodní části. Malíř použil čisté a výrazné barevné tóny na bílý podklad, 62 barevnost přírody propojují hnědé tóny na šatu Ofélie a světlo je rozptýlené. Tato malba byla poprvé vystavena na Královské Akademii v roce 1852 a nesetkala se zde s vřelým přijetím. Doboví kritici vytýkali umělci přílišnou pozornost věnovanou květinám a ne Ofélii samotné, která navíc podle nich ani neodpovídala dobovým konvencím zobrazení jako padlé ženy. 63 Na stejné výstavě Královské Akademie roku 1852 byla vystavena další verze Ofélie a to od Arthura Hughese ( ) 64 [24] v podobě velmi mladé dívky s téměř dětskou tváří sedící u potoka s náručí plnou květin v posledních okamžicích před svou smrtí. Na zlatém rámu uvádí Hughes přímý citát z Hamleta, v němž královna Gertruda popisuje danou scénu. V překladu Jiřího Joska 65 zní takto: Nad potokem se sklání stará vrba, rousá si listí v jeho lesklém proudu. Tam Ofelie vila věnce z proutí, vplétala do nich kopřivy a koukol, i orchidej, [ ] Chtěla je rozvěsit co nejvýš na strom. Jak po něm lezla, větev pod ní praskla a ona i se vší tou krásou spadla do potoka. Tato verze Ofélie byla dobovou kritikou přijata vlídněji než malba od Millaise. Hughes přistoupil k postavě Ofélie se značným sentimentem více vyhovujícím dobovému vkusu. Jak Millais, tak také Hughes si zvolili scénu, která není přímo ve hře obsažena, proto mohli při jejím ztvárnění uplatnit svou uměleckou představivost. 60 Allen Lane, The Pre-Raphaelites, London Viz Benton Butcher (pozn. 3), s Viz Poulson (pozn. 49), s Viz Falchi (pozn. 51), s Arthur Hughes, Ofélie, 1852, olej, plátno, 68,6 x 122 cm, City Art Gallery Manchester. 65 Viz Shakespeare (pozn. 48), s

21 Mimo Oféliinu smrt věnovali prerafaelité pozornost zobrazení vztahu Hamleta a Ofélie. Několik variací vytvořil Dante Gabriel Rossetti ( ), poprvé perokresbu započatou roku 1854 a dokončenou patrně až 1859 Hamlet a Ofélie 66 [25]. Kresba zachycuje 1. scénu III. jednání, v níž Ofélie navrací dary Hamletovi, který právě prochází vnitřním rozporem o své budoucnosti, potřebě pomsty mrtvého otce a počíná předstírat šílenství. Postavy se nacházejí ve velmi realisticky působícím interiéru, Ofélie sedí na vyřezávané lavici a odvrací svůj pohled od Hamleta, který se k ní naklání s nechápavým výrazem ve tváři. Právě Hamletova tvář může připomenout svými rysy stejnou postavu na litografiích od Delacroixe. Stojící Hamlet s roztaženými pažemi v tmavém šatu, vystupující ze světlého okolí, poutá nejvíce pozornosti. Hamletovu přicházející zkázu evokují plasticky působící řezby na lavicích obsahující zobrazení biblického Stromu poznání doprovázeného dvěma anděly s meči v rukou. 67 Kmen stromu obtáčí had s korunou na hlavě, což jasně odkazuje k promluvě ducha zavražděného krále v 5. scéně 1. jednání: Tak věz, mládenče, že had, jenž uštknul tvého otce, nosí teď jeho korunu. 68 Je možné, že se Rossetti stylizoval do Hamleta kvůli svému vztahu plnému vášně a konfliktů se svou ženou Elizabeth Siddal, hlavně po její tragické nevyjasněné smrti roku Elizabeth mu seděla modelem pro Ofélii a i po její smrti má Shakespearova hrdinka stále její obličejové rysy. Stejné téma zpracoval Rossetti i v akvarelu z roku 1866 Hamlet a Ofélie 70 [26], kterému předchází stejnojmenná kresba 71 [27]. Kompozice není tak propracovaná jako kresba předcházející, jedná se o zachycení Hamleta a Ofélie v okně, přičemž dívka se odvrací od Hamleta líbajícího její ruku. Akvarel se liší především odmítavým výrazem Hamleta, který již Ofélii ruku nelíbá a dívka navíc s nezájmem ve tváři čte. Akvarelu dominují měkké pastelové tóny na šatu Ofélie, naopak černá barva Hamletova oděvu i tmavý průhled do pokoje se nalézají ve stínu. I zde jsou patrné rysy Rossettiho ženy Elizabeth ve tváři Ofélie. Postava Ofélie byla relevantní v britském výtvarném umění i na přelomu 19. a 20. století. Skotská umělkyně Frances MacDonald ( ) vytvořila akvarel 66 Dante Gabriel Rossetti, Hamlet a Ofélie, tuha, inkoust, papír, 31 x 27 cm, Britské museum Londýn. 67 Alastair Grieve, in: Allen Lane, The Pre-Raphaelites, London 1984, s překlad Jiří Josek: viz Shakespeare (pozn. 48), s Philip McEvansoneya, Dante Gabriel Rossetti's 'Hamlet and Ophelia' and Its Patron, The Burlington Magazine CLI, duben 2009, s , cit. s Dante Gabriel Rossetti, Hamlet a Ofélie, 1866, akvarel, 38,7 x 28,4 cm, Ashmolean Museum Oxford. 71 Dante Gabriel Rossetti, Hamlet a Ofélie, 1865/66, tuha, inkoust, 17,4 x 12,6 cm, City Museum and Art Gallery Birmingham. 21

22 Ofélie 72 roku 1898 [28] a její sestra Margaret MacDonald Mackintosh ( ) je autorkou stejnojmenného akvarelu 73 vzniklého o deset let později [29]. Dřívější Ofélie je ztvárněna v horizontální poloze plynoucí vodou obklopena květinami a motýly, to vše v pastelových barvách, které překrývá jemný mlžný opar, což vytváří klidnou, až snovou atmosféru celého výjevu. Margaretina Ofélie je silně stylizovaná, celá kompozice působí plošně a objevuje se zde náznak secesního ornamentu v liniích vytvářejících ženské tělo, které splývá s pozadím. Malířský rukopis umělkyně je rozvolněný, celou kompozici vyjma Oféliiny tváře tvoří jednoduše pojaté horizontální linie. Podobnou snovou atmosféru uplatňuje také francouzský umělec symbolismu Odilon Redon ( ) v obraze Ofélie 74 vytvořeném v letech [30] a Ofélie mezi květinami 75 pocházející z let [31]. V obou případech je scéna opět výrazně stylizovaná, pojatá plošně v jemných pastelových barvách. Z Ofélie vidíme pouze tvář s nepřítomným výrazem, na pozdějším akvarelu je však dívčin obličej pouze naznačen obrysem a barevným tónem. Mrtvou Ofélii obklopuje množství květin zabírající značnou část celé kompozice. 1.1 Shakespearovská tradice v českých zemích Shakespeare se poprvé v českém prostředí objevil roku 1782 ve formě pouhých obsahů her Macbetha a Kupce benátského, ovšem bez uvedení autora. Následně v roce 1786 vznikl první skutečný překlad Shakespearovy hry, konkrétně se jednalo o Macbetha od Josefa Jakuba Tandlera. 76 Jen o rok mladší je první překlad Hamleta od stejného autora. 77 Tato Shakespearova hra obsahuje stále aktuální významy, každá doba, v níž se Hamlet čte či uvádí na divadelním jevišti, přistupuje k textu této hry v rámci své doby, ale základní lidské city zůstávají stále stejné. 78 Před vznikem překladů do češtiny se dramata hrála na jevištích v českých zemích buď přímo v anglickém originále (prostřednictvím cestujících divadelních společností) či v německém překladu. 79 Během 72 Frances MacDonald, Ofélie, 1898, akvarel, 43,5 x 100 cm, soukromá sbírka. 73 Margaret MacDonald Mackintosh, Ofélie, 1908, akvarel. 74 Odilon Redon, Ofélie, , pastel, papír, 26,2 x 19,5 cm, soukromá sbírka. 75 Odilon Redon, Ofélie mezi květinami, , pastel, papír, 64 x 91 cm, The National Gallery Londýn. 76 Přemysl Rut, Příběh a Shakespeare, Praha 2007, s Viz Javůrková (pozn. 4), s Viz Drábek (pozn. 1), s Ibidem, s

23 19. století se v českém prostředí zvyšuje znalost světové literatury a divadla včetně děl Williama Shakespeara. 80 O významu jeho díla v českém prostředí svědčí také slavnost třístého výročí narození anglického dramatika konající se v Novoměstském divadle roku 1864 z popudu Umělecké besedy. 81 Za zmínku stojí mimo jiné i inscenace všech Shakespearových děl s výjimkou Troila a Crescidy na českých jevištích, které proběhly již před otevřením Národního divadla. 82 Z roku 1857 pochází první Shakespearův portrét od českého umělce. Vytvořil ho Josef Navrátil na stropě knihovny zámku v Jírnech jako součást cyklu šestnácti medailonů s portréty slavných mužů historie, mezi nimiž je kromě Shakespeara např. Dante Alighieri, Goethe, lord Byron či Galileo Galilei. Začlenění Shakespeara mezi další významné evropské umělce dokládá rostoucí popularitu jeho díla v českém prostředí po polovině 19. století. 83 Josef Navrátil o deset let dříve také čerpal ze Shakespearova Othella námět pro dvě nástěnné malby v pražském Vávrově domě z roku 1847 a stejné téma poté umělec provedl vícekrát i v oleji na plátnech. 84 Dalším významným počinem je shakespearovský průvod Karla Purkyně, malíře pocházejícího z vysoce vzdělaného prostředí. 85 Jedná se o zcela unikátní soubor kostýmních návrhů 86 pro 230 postav, jejichž průvod Purkyně zachytil malířsky 87 [32]. Dílo je provedeno v zářivých barvách volným rukopisem při příležitosti již dříve zmíněné slavnosti v Novoměstském divadle. Slavnostní průvod Shakespearových postav byl doprovázen hudbou Bedřicha Smetany speciálně složenou pro tuto příležitost. 88 Největší důraz je kladen právě na barevnost a její působení na diváka, tváře postav jsou jednoduše pojaté bez výrazných rysů a všechny jsou si navzájem podobné. Kompozici pojal Purkyně ve formě protějšku k dobovým okázalým historickým 80 Josef Hanzal, Od baroka k romantismu: ke zrození novodobé české kultury, Praha 1987, s Viz Javůrková (pozn. 4), s Ibidem, s Viz Javůrková (pozn. 4), s Ibidem. 85 Vojtěch Volavka, Karel Purkyně, Praha Kostýmy navrženy spolu s Antonímen Gareisem mladším: ed. Taťána Petrasová ed. Helena Lorenzová, Dějiny českého výtvarného umění (III/2), , Praha 2001, s Karel Purkyně, Průvod postav ze Shakespearových her, 1864, olej, plátno, 19 x 95 cm, Národní galerie v Praze. 88 ed. Taťána Petrasová ed. Helena Lorenzová, Dějiny českého výtvarného umění (III/1), , Praha 2001, s

24 malbám, vůči nimž měl výhrady, především vůči tvorbě Kristiána Rubena a jeho žáků na pražské Akademii a podle Purkyněho přeceňované, na detail orientované malbě. 89 Propojení hamletovských námětů s potřebou vyrovnání se se symbolismem je patrný v Interiéru s lebkou 90 Jaroslava Panušky z roku 1900 [33] a také v malbě Mrtvý si jde pro lebku 91 z roku 1915 [34]. Kompozice obou zátiší jsou vystavěné velmi podobně ve středu stůl s lebkou a knihami, zapálená svíce a natahující se ruka mrtvého. Barevnost v obou případech je tlumená, zahalena do mlhavého závoje, který umocňuje záhadnou atmosféru výjevu. Morbidnost podporuje v pozdější malbě i volba názvu. Panuška ostatně témata z různých děsivých příběhů čerpal pravidelně i ve své další tvorbě z přelomu 19. a 20. století (např. Čarodějnice či Smrt v aleji). 92 V roce 1899 vytvořil Alfons Mucha divadelní plakát Hamlet 93 [35] určený pro francouzskou herečku Sarah Bernhardt spolu s dalšími dvěma plakáty Médea a Tosca. 94 Tvář Hamleta je zobrazena z profilu a má jemné ženské rysy herečky, která ostatně tuto Shakespearovu postavu příležitostně hrála. 95 Za postavou Hamleta se nalézá noční lunetový výjev zachycující siluetu Elsinoru s duchem Hamletova otce a pod mladíkem je zobrazena v obdélném výřezu mrtvá Ofélie s květinami v náručí. Modrá dívčina postava odkazuje k jejímu utopení. Kompozici celého plakátu doplňuje ornament na pozadí, výrazná černá obrysová linie a secesní plošnost, z níž vystupuje pouze figura Hamleta. Jde o velmi kvalitní plakátovou realizaci Ibidem, s Jaroslav Panuška, Interiér s lebkou, 1900, olej, lepenka, 46 x 71,5 cm, Západočeská galerie v Plzni. 91 Jaroslav Panuška, Mrtvý si jde pro lebku, 1915, olej, plátno, 63 x 85 cm, Oblastní galerie Vysočiny v Jihlavě. 92 Olaf Hanel, Jaroslav Panuška, Praha Alfons Mucha, Hamlet, barevná litografie, 208 x 76,8 cm, soukromá sbírka. 94 Jana Brabcová, Alfons Mucha, Praha 1996, s Ibidem. 96 Ibidem, s

25 2. Ilustrace Hamleta Česká kniha prošla na počátku dvacátého století velkým rozvojem, její hlavní proud a orientaci udával Vojtěch Preissig ( ) v podobě nového typu typografie. 97 Zároveň se zvýšily náklady vydávaných knih, zesílil se celkový zájem umělecké veřejnosti o krásný tisk a nastal masový rozvoj časopisů coby nového komunikačního média. 98 Příkladem může být Moderní revue (od 1894), kde roli hlavního výtvarníka nejprve zastával básník Karel Hlaváček ( ). 99 S prvními ilustracemi Hamleta v českém prostředí od Josefa Šímy přichází potřeba vymanění se ze stylových požadavků programových směrů. Ilustrace charakterizuje stylová jedinečnost typická pro celou Šímovu tvorbu. I přes jejich nezdařenou publikaci oslovily hamletovské kresby uhlem řadu dalších umělců na výstavách a Josef Šíma po celá třicátá léta usiloval o jejich publikaci, dokonce roku 1939 je vystavoval i přímo v Anglii. 100 Ve třicátých letech nastala krize moderní civilizace a mimo jiné i skrze hamletovské náměty mohli umělci vyjádřit nutnost lidskosti a boje proti bezpráví. V období protektorátu zavládla doba omezování, cenzury a přídělového systému na papír. Z důvodu izolace od zahraničí se pozornost především upírala k české literatuře, čímž i Shakespearova díla ustoupila na čas do pozadí. 101 Po událostech února 1948 nastal útlum umělecké tvorby ve všech jejích sférách včetně rušení uměleckých spolků a skupin a ustanovení jednotného Svazu československých výtvarných umělců. Od roku 1949 byl vydavatelský průmysl kontrolován státem. 102 Oficiálním prosazovaným směrem se stal socialistický realismus sloužící k propagandě ideálů komunismu, kdy forma ustupuje do pozadí ve prospěch obsahu, veškeré další umělecké tendence spadaly do neoficiální oblasti. 103 Ilustrace poskytovala jistou volnost umělecké tvorby, dobová ideologie zde nevyžadovala důsledně realistickou formu. V roce 1956 se dokonce na XVIII. bienále v Benátkách 97 Alena Adlerová, Dějiny českého výtvarného umění (IV/1), Praha 1998, s Ibidem, s Ibidem. 100 Viz Šmejkal (pozn. 9), s Polana Bregantová et al., Dějiny českého výtvarného umění (V), , Praha 2005, s Ibidem, s Ibidem, s

26 prezentuje československá ilustrace (Adolf Born, Jiří Trnka, Josef Lada a další), na němž důraz na nevinné dětství zakrývá skutečné problémy režimu. 104 Kolem poloviny a především koncem 50. let nastalo jisté uvolnění. Knižní ilustrace poskytovala určitou volnost tvorby, nebyla zde vyžadována důsledně realistická forma, což umožnilo např. Adolfu Bornovi uplatnění ozvuků informelního 105 umění ve svých ilustracích k Hamletovi. 2.1 Josef Šíma Na vzdělání Josefa Šímy ( ) měl největší vliv jeho otec, sám profesorem kreslení, který pro svého syna vybral v roce 1909 Uměleckoprůmyslovou školu v Praze, ale již po roce studia Šíma přestupuje na Akademii výtvarných umění, rok strávil také na Vysokém učení technickém v Brně. Šímovo vzdělávání a tvorbu narušilo vypuknutí války, po jejímž skončení si pronajal svůj vlastní ateliér. V roce 1920 poté poprvé cestuje do Francie, kde nakonec stráví téměř celý svůj život. 106 Šíma, ač v průběhu života členem několika uměleckých uskupení, 107 byl osobou výtvarně poměrně nezávislou. Z řady moderních směrů se jednoznačně nepřiklonil k žádnému, zůstával věrný svému pohledu na umění, který by se snad dal zjednodušeně označit za senzuální či poetický. Nedal se nikdy omezovat obecně přijatými názory na umění (ať už akademickými či avantgardními), často pracoval s krajinou. Od témat městských, které byly typické pro jeho počáteční tvorbu, obrací pozornost k zobrazování představ a zážitků pramenící mnohdy z nevědomí. 108 Ilustrace se poprvé v Šímově díle objevuje v souvislosti s českými pokrokovými nakladateli Otakarem Štorchem-Marienem a Janem Fromkem, 109 kteří mu dávají naprostou tvůrčí volnost. Celkem dvacet ilustrací vytvořil Josef Šíma k Hamletovi 110 v letech [36 55] pro nakladatelství Aventinum, cyklus, v němž dává důraz nejen na lásku a šílenství, ale i existenciální rovinu Shakespearovi tragédie. Mělo se jednat 104 Ibidem, s Informel můžeme považovat v širším významu za strukturální abstrakci. 106 Eva Petrová, Josef Šíma - kresby, Litoměřice 2002, s Děvětsil, Vysoká hra / Le Grand Jeu (1927), Umělecká beseda (od 1934). 108 Jan Baleka, Ilustrace Josefa Šímy, Ústí nad Orlicí 1964, nečíslováno. 109 Viz Šmejkal (pozn. 9), s Josef Šíma, cyklus ilustrací k Hamletovi, uhel, papír, Národní galerie v Praze a Bibliotheque National Paris. 26

27 o bibliofilský svazek publikovaný roku 1930, což však zhatily finanční problémy nakladatelství. Během 30. let Šíma tyto ilustrace několikrát vystavil, ale k jejich publikaci došlo až roku 1959 v Československém spisovateli. 111 Šíma nezvolil prostý přepis děje, ale vyjádření nálady hry, snových vizí a otázek lidského bytí, kdy právě uhel umožnil ztvárnit tíživou atmosféru s užitím rozvolněného rukopisu a mlžného oparu zahalujícího celé znázorněné scény. Dramatičnost výjevů neodpovídá Šímově volné tvorbě tohoto období, v němž převažuje lyričnost a lehkost zobrazení. Často na jednotlivých výjevech zcela chybí jakákoli postava, i v zachycení scén jako je Oféliina smrt, na níž je dívka přítomna pouze v podobě tmavé skvrny na hladině. Bledé tváře, na něž se soustředí neskutečné světlo, silně kontrastují s tmavým pozadím, ze kterého až příznačně vystupují do popředí a mnohdy připomínají svou strnulostí masky. Na ilustracích se bez výjimky neobjevuje žádný děj, akce ani dynamika, veškeré napětí pramení z tíživého zamlženého způsobu zobrazení bez důrazu na kresebnou techniku. Postavy zobrazené na ilustracích postrádají typické znaky rozlišující pohlaví, připomínají svou tělesnou konstitucí i poetikou androgynní bytosti. 112 Nápadná je podobnost ilustrace Mrtvý Hamlet a portrétu americké fotografky Podobizna Berenice Abbottové 113 [56] z roku 1928 vyznačující se dokonce totožným natočením hlavy. Žena je zde zobrazena s rozhaleným oděvem odkrývajícím bezpohlavní trup, i její tvář postrádá ženské rysy, což se stalo jistým prototypem 114 pro řadu dalších Šímových děl nejen portrétních, ale i ilustračních. Shakespearovské téma se objevuje i na obraze Láska Ofélie 115 [57] z roku 1932, který však nemá mnoho společného s hamletovskými ilustracemi. Jedná se o volnou variaci se shakespearovskou tematikou, ke které odkazuje pouze název, bez něhož jen stěží identifikujeme námět. Kompozice je tvořena ve středu se vznášejícím tělesem, snad mrakem, 116 který odkazuje na Šímovy krajiny s trojúhelníky vznikajícími ve stejné době. Spojitost této malby s hamletovskými ilustracemi je pouze v příznačné tajemné atmosféře výjevů. 111 William Shakespeare, Tragický příběh dánského prince Hamleta, Praha Viz Šmejkal (pozn. 9), s Josef Šíma, Podobizna Berenice Abbottové, 1928, olej, plátno, 75 x 51 cm, Národní galerie v Praze. 114 Ibidem. 115 Josef Šíma, Láska Ofélie, 1932, olej, plátno, soukromá sbírka. 116 Viz Šmejkal (pozn. 9), s

28 2.2 Ludmila Jiřincová Ludmila Jiřincová ( ) byla českou malířkou a grafičkou narozenou v Praze. Ilustrace má v její tvorbě výsostné postavení, vytvořila ilustrační doprovod k téměř třem stovkám knih. 117 Výtvarné vzdělání získala na keramické škole v Bechyni a na pražské Akademii v grafické speciálce u profesora Šimona Tavíka. 118 Zde si osvojila množství grafických technik na vysoké úrovni. Její první ilustrovanou knihou byla básnická sbírka Jaroslava Seiferta Pantoumy o lásce z roku Ludmila Jiřincová vytvořila roku 1953 cyklus osmi litografií 119 [58] Shakespearovské ženy ke knize Heinricha Heina 120 Shakespearovy ženy a dívky, k omezenému počtu bibliofilských vydání. 121 Autorka stvořila osm imaginárních podobizen shakespearovských hrdinek: Ofélie, Julie, Desdemony, Heleny, Lady Macbeth, Kleopatry, Johanky z Arku a Anny Boleynové. Všechny ženy a dívky mají jemné rysy, Jiřincová ukazuje pochopení ženské duše, všem vtiskla individualitu a jedinečnost. Podobizny doprovází pocit osamocenosti hrdinek zahalených do aury tajemna. Litografie charakterizuje zkušená kresebná technika a lyrická atmosféra podpořená měkkým rozptýleným světlem. Jemný zrnitý rastr dotváří plastičnost spolu s mírně neostrými liniemi, které vyvolávají dojem malířského cítění. Téma ženy a především ženské tváře se zachycením duševního stavu provází Jiřincovou v celé její tvorbě. 122 Velmi blízká jí byla melancholická estetika raných děl Jana Zrzavého, 123 od něhož často čerpala inspiraci. Shakespeare byl jedním z oblíbených autorů Jiřincové, k jeho dílu se vrátila v ilustraci Sonetů, 124 cyklu pěti litografií, na nichž zobrazila dekorativně pojaté rostlinné motivy spolu s ženskými tvářemi. Opět ilustrace doprovází silná atmosféra, v tomto případě se však umělkyně odchyluje od lyrického pojetí k tíživějšímu pocitu zmaru, připomínající východiska surrealismu. 117 Luboš Hlaváček, Ludmila Jiřincová, Praha 1991, s Ibidem, s Ludmila Jiřincová, Shakespearovské ženy, 1953, litografie, 10,5 x 6,5 cm. 120 Heinrich Heine, Shakespearovy ženy a dívky, Praha Viz Hlaváček (pozn. 117), s Nina Dvořáková, Ludmila Jiřincová: ilustrace a grafika (kat. výst.), Okresní galerie výtvarného umění Náchod 1987, nečíslováno. 123 Ibidem, s William Shakespeare, Sonety, Praha

29 2.3 Jan Zrzavý V první polovině 50. let měl připravovat ilustrace pro Hamleta i Jan Zrzavý ( ), nakonec ale nedošlo k jejich realizaci. 125 Ilustrační tvorba Zrzavého není rozsáhlá, byl vždy především malířem, avšak vytvořil několik pozoruhodných ilustračních doprovodů, jako příklad můžeme uvést Máj Karla Hynka Máchy (1924) či Kytici Karla Jaromíra Erbena (1927). 126 Jak ve své malbě, tak také v ilustraci se projevuje jeho osobitý lyrický a měkký styl. Z první poloviny 50. let pochází shakespearovská kresba Hamletovský motiv 127 [59]. Mezi lety Zrzavý ilustroval Shakespearovy Sonety, 128 do kterých tuto kresbu zahrnul, a v nichž jemnou kresebnou technikou vyjádřil básnickou poetiku Shakespearovu, nesnažil se o vyjádření významu či samotného obsahu poezie, ale spíše o zachycení dojmu a nálady [60 62]. Ilustrace netvořil ke konkrétním sonetům, ale jako kresebný cyklus, až následně byly rozřazeny. 129 Zrzavý v těchto ilustracích použil androgynní postavy, motiv z jeho tvorby z 20. let. 130 Hamletovský motiv svým kresebným pojetím zcela odpovídá těmto ilustracím. Zrzavý znázorňuje Hamleta se zavřenýma očima a zasněným výrazem, který si k tváři přikládá lebku a okolo se snáší listí. Mladík s dlouhými vlasy má velmi jemné, až ženské rysy, v čemž lze vidět návaznost na Šímovy androgynní lidské figury v hamletovských ilustracích. Celkovou atmosféru kreseb posiluje dojem mlhavého oparu, který zahaluje celé výjevy do měkkého světla, což je spojuje s výše charakterizovanými ilustracemi Ludmily Jiřincové. Jedním z důvodů, proč Jan Zrzavý vyhovoval dobovému tlaku socialistického realismus, je skutečnost, že se jeho tvorba od 20. a 30. let příliš nevyvíjela, odolávala příliš zjevným modernistickým deformacím skutečnosti Viz Javůrková (pozn. 4), s Viz Bohatcová (pozn. 5), s Jan Zrzavý, Hamletovský motiv, před 1955, uhel, papír, 57,6 x 42 cm, Galerie výtvarného umění v Havlíčkově Brodě. 128 William Shakespeare, Sonety, Praha Karel Srp (ed.), Jan Zrzavý: Božská hra, Ostrava Praha 2012, s Zuzana Novotná, Jan Zrzavý , průvodce výstavou, Praha 2007, s Viz Bregantová et al (pozn. 101), s

30 2.4 John Gilbert Mezi lety 1956 a 1957 vyšla dvousvazková publikace Výbor z dramat I 132 a II 133 Williama Shakespeara doprovázené kresbami Johna Gilberta ( ), umělce a člena Královské Akademie, který v druhé polovině 19. století ilustroval množství Shakespearových dramat, možná vůbec největší soubor vytvořený jedním umělcem. 134 Ve druhém svazku jsou kromě Hamleta zahrnuty Romeo a Julie, Julius Ceasar, Othello, Macbeth a Král Lear. Ilustrace jsou převzaty ze třísvazkové edice Shakespearových dramat The Works of Shakespeare 135 editora Howarda Stauntona ( ) z let , které byly začleněny přímo v textu. 136 Soubor k Hamletovi tvoří šest perokreseb [63 68] vzniklých mezi lety Ve stylu provedení jsou patrné vlivy romantismu. Gilbert se zaměřuje především na zobrazení konkrétních postav v dané scéně a již téměř nevěnuje pozornost okolí, které naznačil pouze formou šrafování. Ilustrace postrádají jakoukoli dramatičnost, vykazují rysy konzervativního viktoriánského výtvarného umění, v němž se kladl důraz především na doprovod textu, postavy téměř nelze bez konkrétních částí dramatu identifikovat, snad s výjimkou Ofélie zobrazené s květinami ve vlasech ještě před svou smrtí. V jejím zpodobení se odráží vliv prerafaelitů. Na všech ilustracích se ve spodní části nachází autorova signatura v podobě písmene G, která v mnoha případech téměř zaniká ve shluku čar. Hlavním výrazovým prostředkem Gilbertových ilustrací je linie sloužící k vytvoření světelné atmosféry. Kompozice jsou strohé, bez detailů i vnitřního napětí. Postavy umělec zachytil v klidných pozicích bez výmluvných výrazů tváře. John Gilbert shakespearovské náměty využíval ve své tvorbě častěji, příkladem může být olejomalba Hry Williama Shakespeara 138 z roku 1849 [69]. Na obraze se nalézá celá řada postav ze Shakespearových dramat, z nichž některé lze snadno rozpoznat na první pohled. Ofélie s tradičními květinami ve vlasech sedí v popředí dole a sklání se k ní Hamlet v tmavém šatu. Malbu umělec pojal lehce rozvolněným 132 William Shakespeare, Výbor z dramat I, Praha William Shakespeare, Výbor z dramat II, Praha Viz Salaman Holme (pozn. 11), s William Shakespeare, The Works of Shakespeare, London Stuar Sillars, The Illustrated Shakespeare, , Camridge 2008, s Ibidem. 138 John Gilbert, Hry Williama Shakespeara, 1849, olej, plátno, 105,5 x 127,6 cm, soukromá sbírka. 30

31 rukopisem, celou scénu zahalil do měkkého rozptýleného světla a užil teplé zemité tóny barev. 31

32 2.5 Karel Hruška Malíř a grafik Karel Hruška (*1930) studoval na střední grafické škole v Praze, pokračoval na Vysoké škole uměleckoprůmyslové se specializací na knižní grafiku a následně i na pražské Akademii. 139 Ilustroval kolem 60 knih, 140 jejichž rozpětí je široké nejen co se týče tématu, ale i žánru, jeho dílo doprovodilo množství básnických sbírek i beletristických děl. Velmi často užívá černobílé figury k vyjádření ilustrovaného děje, provedené v mnoha případech v technice dřevořezu. Pro tvorbu Karla Hrušky je typické užití symbolů zastupujících jednotlivé postavy literárního díla či přímo celý děj, příkladem může být trůn zastupující krále apod. Dále také určitým způsobem zjednodušený výtvarný výraz podporující imaginaci. Hruška vytvořil ilustrace pro Shakespearovy Hry 141 publikované v roce 1963, ke knize, v níž jsou kromě Hamleta zahrnuty dramata Romeo a Julie, Sen noci svatojánské a Othello. Hamlet je na dřevořezu 142 zpodobněn [70] stojící s lebkou v ruce čelně otočený k divákovi, na něhož upírá pohled, oči však nejsou rozeznatelné, zastupují je pouze hluboké stíny okolo. Hamlet má ve tváři strnulý výraz plný smutku a je oděn v renesančním šatu. Za mladíkovou postavou se nalézá plošně pojatý prostor znázorněný seskupením linií o různé tloušťce, téměř až abstraktně pojatý. Striktně černobílé ztvárnění vyvolává dojem napětí zároveň s jistou čistotou výtvarného vyjádření. Cítíme z grafiky Hruškovo pochopení Hamletova vnitřního rozporu, neklidu a zoufalství ze smrti jeho otce, zrady matky a okolností, které ho nutí jednat a zaujmout jednoznačné stanovisko. K pojetí shakespearovského tématu se Karel Hruška v průběhu 60. let vracel, vytvořil Shakespearovský cyklus 143 dřevorytů [71 75]. Zobrazení nejsou blíže určena názvem, divák neví, kterou konkrétní scénu či postavu umělec zobrazuje. Určení daného námětu ale není primárním cílem umělce, spíše se jedná o snahu vyvolat a zachytit silné emoce. Černobílé kompozice pojímá expresivně a dramaticky, místy opět až abstraktně. 139 Blanka Stehlíková, Ilustrace, Praha 1984, s Antonín Langhamer, Karel Hruška Shakespearovské cykly (kat. výst.), Oblastní galerie Liberec 1986, nečíslováno. 141 William Shakespeare, Hry, Praha Karel Hruška, Hamlet, 1963, dřevořez. 143 Karel Hruška, Shakespearovský cyklus, 60. léta, dřevoryt. 32

33 2.6 Adolf Born Adolf Born (*1930) získává umělecké vzdělání na pedagogické fakultě Univerzity Karlovy, kde studuje výtvarnou výchovu, o pouhý rok později však přestupuje na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou do ateliéru karikatury a novinové kresby. 144 I přes dominující socialistický realismus Born pod vedením profesora Antonína Pelce na UMPRUM i později na Akademii mohl naplno rozvinout svůj talent pro karikaturu a ilustraci. Ve druhé polovině 50. let a především počátkem let 60. pracuje na stále větším počtu ilustrací. V roce 1965 získává ocenění na Mezinárodní výstavě knižního umění v Lipsku 145 za výtvarný doprovod knihy Matka Kuráž a její děti 146 Bertolda Brechta. Jen o rok později vytváří Adolf Born soubor sedmi litografií 147 [76 82] k Shakespearovu Hamletovi. 148 V barevnosti převládají tmavé tóny červené a fialové doplněné černou, což podporuje ponuré vyznění grafik. Z litografií lze snadno vyčíst záměrnou absenci popisu děje, který se Born snaží pouze evokovat využitím symbolů, jako např. hřbitovního kříže či měsíce v úplňku. Figury pojal sošně, nevyvolávají v divákovi dojem lidské bytosti, spíše naopak, vše pouze naznačil. Jejich tmavé siluety se monumentálně tyčí proti chmurnému nebi. Důležitým výrazovým prostředkem je důraz na strukturu, snad inspirovaný dobovými neoficiálními informelními výtvarnými projevy. Každá z ilustrací může fungovat i jako svébytné dílo, aniž by jí to ubíralo na působivosti. Svou formou i barevností jsou hamletovské ilustrace spojeny s litografiemi k Matce Kuráži [83], taktéž divadelní hře. Oba volné soubory ilustrací podněcují ve čtenáři zamyšlení se nad existenciálními otázkami dramat. 144 Miloš Macourek František Dvořák, Adolf Born, Praha 1999, s Ibidem, s Bertold Brecht, Matka Kuráž a její děti, Praha Adolf Born, Hamlet, 1966, litografie. 148 William Shakespeare, Hamlet, Praha

34 2.7 Ilustrace dětských převyprávění Shakespeara Požadavky na ilustraci knih pro děti jsou samozřejmě odlišné od nároků na ilustrační doprovod knih pro dospělé. Více se klade důraz na vzdělávací účinek, který mají ilustrace podpořit a na rozvoj dětské fantazie. Tento druh ilustrace podléhá dobovým společenským konvencím více než ilustrace románů, básnických sbírek, dramat apod. Ilustrovaná dětská kniha prošla vývojem především v době národního obrození, kdy se poprvé přikládá důraz na tuto oblast knižní produkce, stále však zůstává silně didakticky zaměřená. 149 Na přelomu 19. a 20. století prochází dětská kniha vývojem, který podnítil masový rozvoj tisku knižního i časopiseckého. Počet dětských ilustrací narůstá nejen kvantitativně, ale i v jejich kvalitě. Po roce 1948 se dětská literatura a s ní spojená ilustrační složka stávají nástrojem výchovy nové generace v konvencích nastupujícího socialistického realismu, který se v této oblasti však projevoval v mnohem menší míře než v jiných oblastech výtvarného umění, ale stále byl vyžadován narativní charakter výtvarného projevu. 150 V české literatuře pro děti a mládež má svou tradici četba převyprávěných her Williama Shakespeara od autorky Evy Vrchlické doprovázené ilustracemi Karla Svolinského, kterým je věnována následující podkapitola. Z roku 1923 pochází podobné převyprávění Povídky ze Shakespeara 151 od Jana Kabelíka s dvaceti barevnými ilustracemi Artuše Scheinera, 152 vždy věnované jednotlivým povídkám. V anglické literatuře existuje obdobná publikace Tales from Shakespeare 153 Charlese a Mary Lambových napsaná již roku 1807, která vyšla také v českém překladu Jiřího Joska jako Příběhy ze Shakespeara 154 v roce 1993 s ilustracemi Karla Tomana Blanka Stehlíková, Cesty české ilustrace v knize pro děti a mládež, Praha 1984, s Viz Bregantová et al. (pozn. 101), s. 358, Jan Kabelík, Povídky ze Shakespeara, Praha Více o autorovi: Zuzana Martinovská, Artuš Scheiner (bakalářská práce), Ústav dějin křesťanského umění KTFUK, Praha Charles and Mary Lamb, Tales from Shakespeare, London Charles Lamb, Příběhy ze Shakespeara, Praha František Holešovský, Čeští ilustrátoři v současné knize pro děti a mládež, Praha 1989, s

35 2.7.1 Karel Svolinský Karel Svolinský ( ) vystudoval Uměleckoprůmyslovou školu v Praze v ateliéru dekorativní malby a grafiky u profesora Františka Kysely. 156 Ve své tvorbě se zabývá volnou grafikou a především ilustrací, od 20. let soustavně pracuje na ilustračních doprovodech a návrzích obálek celé řady knih české i světové literatury. Ve druhé polovině 30. let začíná tvořit i v oblasti ilustrace dětské literatury, první knihou z této oblasti byla útlá publikace Násobilce v malé chvilce od Leontiny Mašínové 157 z roku Již tyto kresby se vyznačují jasnými, sytými barvami, jimiž jsou kolorovány obrysy provedené silnou tmavou linií. Svolinský ve 40. letech vytváří ilustrace ke knize Evy Vrchlické 158 Z oříšku královny Mab, která poprvé vychází roku 1946 a další vydání pocházejí ze šedesátých let při příležitosti Shakespearova výročí i později v devadesátých letech. Knihu tvoří volná povídková převyprávění nejznámějších Shakespearových her, mezi něž patří i Hamlet. Toho konkrétně doprovází tři celostránkové kolorované kresby [84 86] a kresebně pojatá iniciála D na počátku textu. Všechny tři ilustrace zcela vynechávají okolí, pozadí tvoří pouze bílá barva papíru. Pozornost se tedy výhradně soustředí na zobrazené postavy: na první ilustraci je zachycen Hamlet oděn do dobového černého šatu, druhý ukazuje nového krále Claudia a Hamletovu matku v objetí a poslední z výjevů je věnován zachycení Ofélie s květy ve vlasech a rukou. Svolinskému se podařilo vystihnout poměrně jednoznačně charakter postav, takovým způsobem, který dětským čtenářům usnadní pochopení hry. Hamlet se svou atletickou postavou a zdravým vzhledem neodpovídá tradičním zpodobením zkroušeného a nejistého hrdiny z ilustrací přímo Shakespearova Hamleta i volné grafiky na stejné téma. Ofélie zobrazena jako éterická bytost a především král s královnou ve formě zhroucených figur se zlostí deformovanými tvářemi. Každá z ilustrací se vyznačuje poněkud odlišným výtvarným pojetím, kdy Hamleta umělec zachycuje se snahou o realistické pojetí, Ofélie je naopak ve velmi světlých barvách s pouze jemnou černou obrysovou linií. Naopak postavy královského páru Svolinský ztvárnil téměř karikaturně s velmi silnou obrysovou linií a barevností, která je mnohdy pouze naznačena několika tahy a nevyplňuje celou plochu. 156 Luboš Hlaváček, Současná grafika, Praha 1977, s Leontina Mašínová, Násobilce v malé chvilce, Praha Eva Vrchlická, Z oříšku královny Mab, Praha

36 Karel Svolinský vytváří při příležitosti výročí Shakespearova narození roku 1964 hamletovské dřevořezy: Hamlet 159 [87] a Hamlet a Ofélie 160 [88]. V obou případech umělec plně využívá materiálu a přiznává strukturu dřeva, v níž jsou celé výjevy opticky zahaleny a vytváří zajímavý rastr. Výraznou nositelkou významu je silná expresivní linie spolu s dramatickými přechody mezi světlem a stínem, což ještě podporuje volba média. Postavy obklopují typické symboly: lebka v případě Hamleta a květy ve vlasech Ofélie. Postavy Ofélie i obě podoby Hamleta doprovází velmi vážné pojetí s tragickými výrazy ve tváři. Struktura dřeva navíc umocňuje truchlivé vyznění grafik, což způsobuje dojem deště či slz skrápějících postavy. 159 Karel Svolinský, Hamlet, 1963, dřevořez, 51 x 34 cm. 160 Karel Svolinský, Hamlet a Ofélie, 1963, dřevořez, 51 x 34 cm. 36

37 3. Hamletovské náměty ve volné grafice, malířství a sochařství V každé generaci se již od počátku devatenáctého století objevují noví překladatelé Shakespearova díla, stejně jako se vynořují stále nové pokusy o interpretaci jeho her. 161 Každá doba má tendenci hledat v Shakespearovi vlastní zkušenosti, dobové názory a tendence. 162 Ve výtvarném umění se mimo ilustrace objevují shakespearovské náměty nejčastěji v desetiletích kolem výročí dramatikova narození či úmrtí. V této kapitole se nachází pouhý zlomek děl z oblasti volné grafiky, malířství či sochařství se shakespearovskou tématikou, představující výběr z nejvýznamnějších umělců své doby. Díla jsou uvedena chronologicky podle data svého vzniku bez ohledu na to, zda se jedná o grafiku, malbu či plastiku, což se snaží poukázat na vzájemný vliv děl. Vzhledem k rozsahu práce nebylo možné zahrnout např. litografii Hamlet (1960) Františka Kudláče ( ), plastiku Františky Stupecké ( ) Hamlet, sérii litografií s hamletovskými náměty Jaromíra Baláka (*1925) z roku 1954 či malbu Josefa Gabriela ( ) Hamlet (1960). Z let pocházejí jedny z ojedinělých 163 sochařských děl se shakespearovskou tematikou Hamlet II 164 [89] a o něco mladší dvě odlité plastiky Hamlet torzo 165 [90, 91] Otto Gutfreunda ( ), 166 přičemž dílo označené římsou číslicí I se nedochovalo. Varianty Hamleta ze sádry i kovu spojuje pojetí postavy i její rozměry. Figura je tvořena velmi expresivně s dramatickými hranami, kdy hlavně v případě bronzu tyto hrany vystupují nápadně do prostoru a vytvářejí hru světla a stínu. Výrazně Gutfreunda inspiroval pařížský kubismus a zároveň raně gotické reliéfy, na nichž ho přitahovala rytmizace hmoty a popírání objemu. 167 To vše Gutfreund spojuje v harmonický celek nahého lidského těla. Hamlet je spolu s další literární postavou Dona Quijota Gutfreundovým vyjádřením se k aktuální společenské a historické situaci, k rostoucímu neklidu v sociální i kulturní sféře ve střední Evropě, stejně jako zachycením niterných tajemství lidské psychiky. 168 Verze Hamleta ze sádry 161 Viz Rut (pozn. 76), s Milan Lukeš, Shakespeare a okolí: II. shakespearovské souvislosti, Praha 2010, s Viz javůrková (pozn. 4), s Otto Gutfreund, Hamlet II, , sádra, výška 70 cm, Národní galerie v Praze. 165 Otto Gutfreund, Hamlet torzo, , bronz, cín, v. 68 cm, Národní galerie v Praze. 166 více o umělci in: Jiří Šetlík, Otto Gutfreund, Praha 1989; Otto Gutfreund (kat. výst.), Národní galerie v Praze 1996; Josef Císařovský, Otto Gutfreund, Praha Viz Šetlík in: Otto Gutfreund (kat. výst., pozn. 156), s Viz Císařovský (pozn. 166), s

38 působí více realisticky, především svou pózou, která vyvolává v pozorovateli až dojem postavy na jevišti. V Hamletovi torzu Gutfreund pozměnil kompoziční řešení, na první pohled nejvýrazněji odstraněním rukou. Zachoval postavení nohou, ale trup figury je nachýlen opačným směrem, což dobře ztvárnil Josef Císařovský v načrtnutém kompozičním schématu 169 [92]. Gutfreund zde vyvolává dojem dvojího pohybu a klidu zároveň, což odpovídá Hamletově váhavosti ve hře, na druhé straně byla umělci velmi blízká duchovnost a drama jedince vzdorujícího nepříznivým situacím. 170 Ve stejné době vzniká kubistická malba Hamlet 171 [93] Antonína Procházky ( ) používající analýzu znečitelňující okolí i některé části figury. Zřetelně ve středu kompozice vystupuje Hamletova tvář zasažena fasetováním, ale s jasně patrnými rysy. Procházka využil tmavé barvy s převažujícími zemitými tóny, jedinou světlejší plochu tvoří právě tvář mladíka. Malíř byl zřejmě ovlivněn Gutfreundovým 172 Hamletem a především jeho existenciálním tématem, 173 hledáním sebe sama, proto se rozhodl vytvořit vlastní verzi. Do kompozice obrazu přidal knihu, která svou barevností téměř splývá s figurou. Kniha může odkazovat na 2. scénu II. jednání, v němž Hamlet rozmlouvá s Poloniem. Hamletovské téma nebylo v tvorbě Procházky ojedinělé, z let pochází Zátiší s lebkou 174 [94], ve kterém se opětovně objevuje kniha spojena s nejtypičtějším hamletovským atributem lebkou. Kompozice se soustředí na otevřenou knihu, na níž spočívá lebka provedená v zářivých barvách v intencích kuboexpresionismu 175 s výraznou geometrizací a svébytným uspořádáním prostoru v typickém kubistickém tématu zátiší. Zátiší s lebkou 176 [95] o pár let dříve zpracoval také Bohumil Kubišta ( ). Jeho pojetí tématu neokazuje jednoznačně k Shakespearově textu, ale i u něj je možná inspirace Gutfreundovým Hamletem. Kompozice nese znaky počínajícího analytického přístupu ke kubismu, jednotlivé složky obrazu jsou barevně odlišeny, což umožňuje jejich snazší identifikaci, ale stále je přítomna velmi silná deformace 169 Ibidem, s Ibidem, s Antonín Procházka, Hamlet, 1912, olej, plátno, 80 x 49 cm, Národní galerie v Praze. 172 Umělci společně působili ve Skupině výtvarných umělců. 173 Jiří Hlušička, Antonín Procházka, Brno Antonín Procházka, Zátiší s lebkou, , tempera, papír, 34 x 24,5 cm, soukromá sbírka. 175 Miroslav Lamač, Česká malířská avantgarda ve světových souvislostech, Výtvarné umění XIV, 1964, č. 6-7, s , cit. s Bohumil Kubišta, Zátiší s lebkou, 1912, olej, plátno, 87 x 67 cm, Národní galerie v Praze. 38

39 fasetováním. Důraz na barevnou složku u Kubišty nikdy zcela nezmizel, i v pozdější tvorbě stále trvá na kuboexpresionistickém pojetí. 177 V roce 1916 se i přes nepříznivé události první světové války slavilo výročí Shakespearova úmrtí prostřednictvím uvedení patnácti dramatikových her na pražských jevištích. 178 Ve stejném roce vzniká cyklus grafik Jana Konůpka, kterého snad toto výročí inspirovalo. Jan Konůpek ( ) vstoupil na českou uměleckou scénu v bouřlivém období právě se rodícího kubismu, ve své tvorbě se však přiklonil k doznívajícímu symbolismu, kterému vtiskl novou podobu. Konůpek v letech studoval na pražské Akademii u profesora Vlaha Bukovace a Maxe Pirnera. 179 Právě tvorba Pirnera orientovaná na symbolistní tendence s častými literárními náměty ovlivnila směr Konůpkovy vlastní tvorby vycházející ze secesních a symbolistních východisek. Vzdělání si Konůpek sám rozšiřoval také v dílně mědirytce a tiskaře Allesandra de Pian, 180 což podnítilo jeho celoživotní zájem o grafiku. Tvorba Jana Konůpka ve své době našla mnoho odpůrců, kteří mu vyčítali neaktuálnost a opozici vůči dobovému modernímu umění. Velmi často poukazovali také na ilustrativnost jeho tvorby, 181 což může být způsobeno využitím literatury coby zdroje inspirace i témat pro volnou tvorbu i ilustrace, především cyklické soubory kreseb a grafik. Různé literární náměty zpracovával opakovaně, vždy po několika letech se k nim vracel. Téma pocházející ze Shakespearova Hamleta poprvé použil Konůpek ještě během studií na Akademii v letech , z nichž pochází akvarel Ofélie 182 [96], v němž uplatňuje silnou secesní dekorativnost s výraznou linií. Výjev rozdělil na dvě části vodní hladinou, na níž pluje utopená Ofélie. V horní třetině se nachází bohatě stylizovaná krajina a celý výjev rámuje bordura. Protějšek k horizontální linii vodní hladiny tvoří výrazná diagonála rozprostřeného šatu dívky. Barevnost je sytá a plná studených tónů. 177 Viz Lamač (pozn. 175), s Viz Rut (pozn. 76), s Lubomír Netušil, Jan Konůpek stále ještě neznámý (kat. výst.), Praha: Památník národního písemnictví; Chrudim: Kabinet exlibris, 2003, s Viz Larvová (pozn. 8), s Viz Netušil (pozn. 179), s Jan Konůpek, Ofélie, , tužka, pero, tuš, akvarel, 80,5 x 55 cm, soukromá sbírka. 39

40 K Shakespearově tragédii se Konůpek vrátil jen o rok později ve formě černobílé perokresby Hamlet 183 [97], kde užil silný rastr, kterému podřídil každý přísně symetricky rozmístěný detail, každá jednotlivost má v druhé půli obdobu ve svém tvaru i velikosti. Protáhlá postava Hamleta se nachází v přesné polovině výjevu a stojí na podlaze připomínající šachovnici. Stylově blízká je další perokresba z téhož roku Hamlet s růží 184 [98], užívající stejný rastr, ale již neobsahující onu přísnou symetričnost. Nicméně je zde zachováno totožné zpodobení Hamleta. Obě díla dále spojuje precizní kresebná technika. V roce 1916 Konůpek pracuje na cyklu patnácti leptů s námětem Hamleta 185 [99 113] vyznačující se volnějším až dynamickým kresebným rukopisem a ostrými světelnými přechody. Grafický cyklus vychází o rok později jako první svazek nakladatelství Emporia Aloise Dyka. 186 Postava Hamleta je pojata v podobě silného mravního hrdiny odolávajícího nepřízni osudu. Zjevný je určitý citový odstup, kdy Konůpek nenahlíží na žádnou ze scén s emočním zaujetím. Viz např. lept Pohřeb Ofélie, v němž divák shlíží na scénu z takové dálky, která neumožňuje rozeznat jednotlivé postavy, natož jejich citové rozpoložení či Utonulá Ofélie, zobrazení, na němž se postava Ofélie ukrývá ve změti čar a šrafování na hladině, mnohem více pozornosti na sebe strhává okolní krajina nápadně připomínající české, potažmo pražské prostředí. Ofélie se utopila v Čertovce. 187 Na žádném výjevu není patrná charakteristická Hamletova váhavost, naopak z jeho postavy čiší síla a odhodlání, které není přítomno v samotném textu tragédie. Jedná se tedy o vlastní Konůpkovu interpretaci, do níž promítl vlastní životní přesvědčení, sám byl na výtvarné scéně solitérem, který odolával tlaku moderních směrů a obhajoval svůj vlastní specifický pohled na umění. 188 Hamletovská témata se opětovně objevují v českém výtvarném umění ve větší míře ve třicátých letech, snad pod vlivem ilustrací Josefa Šímy, které umělec prezentoval v Alšově síni Umělecké besedy v roce 1932 spolu s dalšími malířskými 183 Jan Konůpek, Hamlet, 1908, pero, tuš, 30,7 x 41 cm, soukromá sbírka. 184 Jan Konůpek, Hamlet s růží, 1908, pero, tuš, 45 x 54 cm, soukromá sbírka. 185 Jan Konůpek, cyklus Hamlet, 1916, lept, 40 x 51 cm. 186 Viz Larvová (pozn. 8), s Viz Javůrková (pozn. 4), s Viz Netušil (pozn. 179), s

41 a kresebnými pracemi. 189 Jedním z umělců inspirovaných jeho lyrickými a snovými ilustracemi byl Adolf Hoffmeister ( ), který udržoval osobní kontakty také se samotným Šímou v Praze i Paříži. 190 V díle Hoffmeistera je patrná jeho fascinace surrealismem, která zesílila hlavně po pražské výstavě Poesie 1932, v následujících letech tento směr také opakovaně obhajoval. 191 Umělcovo zaujetí surrealismem se odráží i na malbě Hamlet 192 [114] z roku V barevnosti převládají zářivé tóny žluté tvořící geometrické, blíže neurčené pozadí a červené tóny ve formě draperie či kusu divadelní kulisy, společně vyvolávají dojem fantazie a neskutečna. Hamletovu postavu tvoří zdvojená černá linie zkroucená do podoby lidského těla, u něhož lze jednoznačně rozpoznat pouze obrys hlavy, naznačené nohy a ruce držící realističtěji pojatou lebku. Celá kompozice působí dojmem surrealistického záznamu divadelního představení či pouhého snu o něm. Také Emil Filla je autorem malby Hamlet 193 [115] z roku 1935 a stejné kompozice převedené technikou suché jehly bez obměn z téhož roku 194 [116]. Malba v typickém Fillově stylu znázorňuje Hamleta opět s lebkou v rukou, na kterou se mladík dívá a přemítá o pomíjivosti života a smrti. Hamletovo tělo a lebka se mohou zdát srostlými, tvář obou připomíná masku. Toto propojení může naznačovat bytost současně živou i mrtvou, rozdvojení, které se objevuje i jinde ve Fillově díle ze 30. let. 195 Obraz lze ale především chápat jako Fillovu meditaci nad smrtí a základními životními otázkami, kterými se ostatně zabývá Shakespearův Hamlet a který předává toto poselství i pozorovateli naprosto nezkušeném v oblasti výtvarného umění a literatury, neboť hamletovské téma je silně zakořeněno v obecném povědomí coby symbol existenciálního dramatu jedince. Shakespearovské náměty ustupují do pozadí během sílícího napětí ve druhé polovině 30. let spojeného s občanskou válkou ve Španělsku, jež se výrazně odrazila i na české výtvarné scéně a následovně vypuknutím druhé světové války, po jejímž 189 Viz Šmejkal (pozn. 9), s Lenka Bydžovská in: Karel Srp (ed.), Adolf Hoffmeister, České Budějovice 2004, s Ibidem, s Adolf Hoffmeister, Hamlet, 1931, olej, plátno, 101 x 54 cm, Severočeská galerie výtvarného umění v Litoměřicích. 193 Emil Filla, Hamlet, 1935, olej, plátno, 107,5 x 85 cm, soukromá sbírka. 194 Emil Filla, Hamlet, 1935, suchá jehla, akvatinka, 20,5 x 17 cm, soukromá sbírka. 195 Vojtěch Lahoda, Emil Filla, Český Těšín 2007, s

42 skončení se Shakespearovy hry opět vracejí na česká jeviště. Ve druhé polovině 40. let se hrají převážně komedie 196 vyjadřující potřebu optimismu do budoucna. V 50. letech mají výrazný vliv na české prostředí interpretační teorie polského divadelního teoretika Jana Kotta, které způsobují oživení zájmu o kompletní Shakespearovo dílo. 197 Bohdan Lacina ( ) vytvořil roku 1947 dvě malby s hamletovským námětem: Hamlet 198 [117] a Hamletovo zátiší 199 [118]. Obě malby stylově navazují na meziválečnou avantgardu, především veristický surrealismus, začíná se ale projevovat postupné oproštění se od stylových požadavků surrealismu a směřování k projevu vlastní jedinečné imaginace. 200 Lacina, zakládající člen Skupiny Ra, pojal Hamleta na stejnojmenném obraze v jednoduché kompozici, soustředí se výhradně na stojící postavu mladíka držícího v každé ruce záhadný objekt. Jeden z nich, pravděpodobně ten v levé ruce, představuje lebku, zatímco druhý předmět, k němuž Hamlet upírá svůj pohled, připomíná masku. Lebce nevěnuje Lacina velkou pozornost, přítomna je snad jen pro snazší identifikaci námětu, naopak maska vytváří významovou paralelu k Hamletovu údělu, jeho předstíranému šílenství a přetvářce. Tvář mladíka Lacina zpodobnil se strnulým výrazem a pevnými rysy odkazujícími taktéž k divadelním maskám. Barevnost kompozice je velmi tmavá, včetně černého šatu Hamleta a pozadí vyplněného pouze šedými tóny, nejsou přítomny žádné detaily. Také Hamletovo zátiší ze stejného roku lze stále zařadit do intencí veristického surrealismu, kompozice výjevu je však hůře rozpoznatelná. V horní polovině se nachází kuželovitý útvar vzdáleně připomínající hlavu s krkem, vedle něhož je umístěn kulatý předmět, zřejmě opět maska. Ve spodní části se nalézá krabicovitý objekt bez detailů umožňujících identifikaci. Další zvýšený zájem o Hamleta se projevuje v 60. letech s přípravami oslav čtyřstého výročí Shakespearova narození v roce 1964, kdy v Praze probíhá konference a výstava Divadelního ústavu William Shakespeare, náš současník. V tomto období vznikají výše zmíněné dřevořezy s hamletovskými náměty Karla Svolinského či přípravy na nové vydání Hamleta s ilustracemi Adolfa Borna. V roce 1963 vytváří Josef 196 Zdeněk Stříbrný, Proud času: stati o Shakespearovi, Praha 2005, s Ibidem, s Bohdan Lacina, Hamlet, olej, plátno, 90 x 45 cm, soukromá sbírka. 199 Bohdan Lacina, Hamletovo zátiší, olej, plátno, 92 x 47 cm, Galerie středočeského kraje. 200 Jiří Hlušička, Bohdan Lacina , Brno

43 Liesler ( ) svou verzi Hamleta 201 [119] v rámci výročí, ve stejném roce také zopakoval kompozici malby v dřevorytu 202 [120]. 203 Malba se vyznačuje velmi precizní až kresebnou technikou, která dává možnost vyniknout celé řadě detailů včetně květin a dalších blíže špatně identifikovatelných objektů ve středu kompozice. V této části Liesler soustřeďuje barevnou i tvarovou smršť připomínající svým pojetím artificialismus Jindřicha Štýrského. Hamleta zastupuje antropomorfní figura vypadající více jako stroj či socha než člověk, místo hlavy má vejčitý útvar. Figuru pojímá v množství zářivých barev, které jsou rozmístěny v geometrizujících plochách. Nalézá se zde i lebka a srpek měsíce. Po roce 1968 nastává opětovné potlačování moderní umělecké tvorby s nástupem normalizace, kdy až do listopadové revoluce 1989 se shakespearovské náměty objevují pouze ojediněle a to v neoficiálním umění, např. malby Vladimíra Pechara (*1931) Ofélie (1970) a Hamlet (1980) z cyklu Tvář dramatu Williama Shakespeara Josef Liesler, Hamlet, 1963, olej, plátno, 170 x 100 cm, Národní galerie v Praze. 202 Josef Liesler, Hamlet, 1963, dřevoryt, 25 x 10,6 cm, soukromá sbírka. 203 Simeona Hošková, Josef Liesler, Praha více o cyklu viz oficiální webové stránky umělce: 43

44 Závěr Cílem práce bylo především zmatování ilustrací Hamleta v českém překladu a dále poukázání na množství hamletovských námětů ve volné grafice, malířství a ojediněle i v sochařství stejné doby. Práce se v první kapitole pokusila nastínit význam a vliv shakespearovských námětů v evropském i českém umění s hlavním důrazem na devatenácté století. Tradice, z níž čerpali pozdější umělci. V poněkud širším záběru se na příkladu děl Eugèna Delacroix a anglických prerafaelitů práce pokusila postihnout hlavní námětové a interpretační aspekty Hamleta. V následujícím chronologickém přehledu ilustrací byly zahrnuty i související ilustrační cykly Ludmily Jiřincové s tématem Shakespearových hrdinek a Karla Svolinského vztahující se k převyprávění Shakespearových dramat pro dětské čtenáře. Ve třetí a zároveň poslední kapitole je zahrnut přehled dalších děl se shakespearovskou tématikou s důrazem na významné české umělce zpracovávající tyto náměty opakovaně i jednorázově. V rámci rozsahu práce nebyl nastíněn vývoj výtvarného umění v průběhu století, stejně tak nebyly zařazeny nejnovější vydání Hamleta s ilustracemi Radka Čáka 205 (*1982) v překladu Josefa Václava Sládka, ani Tři tragédie 206 obsahující Hamleta, Romea a Julii a Othella v překladu Jiřího Joska doprovázené ilustracemi Petra Uchnára (*1970). Do práce nebyly taktéž zahrnuty jiná díla ani ilustrace dalších Shakespearových dramat, jako např. Sen noci svatojánské 207 s osmi litografiemi Karla Svolinského a vazbou od Jindřicha Štýrského či Romeo a Julie 208 s doprovodem Jiřího Trnky ( ) vydaná v rámci Shakespearova výročí roku Badatelské téma shakespearovských ilustrací tedy zůstává nadále otevřené. 205 William Shakespeare, Hamlet, Brno William Shakespeare, Tři tragédie, Praha William Shakespeare, Sen noci svatojánské, Praha William Shakespeare, Romeo a Julie, Praha

45 Seznam použitých zkratek KTFUK Katolická teologická fakulta, Univerzita Karlova 45

46 Seznam vyobrazení [1-16] Eugène Delacroix, cyklus Hamlet, , litografie. Reprodukce: staženo ve dnech [17] Eugène Delacroix, Hamlet vidí ducha svého otce, 1825, olej, plátno, 45 x 37 cm, Muzeum Jagellonské univerzity Krakow. Reprodukce: staženo dne [18] Eugène Delacroix, Smrt Ofélie, 1838, olej, plátno, 38 x 46 cm, Neue Pinakothek Mnichov. Reprodukce: staženo dne [19] Eugène Delacroix, Smrt Ofélie, 1853, olej, plátno, 23 x 30 cm, Louvre Paříž. Reprodukce: Ophelia.JPG staženo dne [20] Eugène Delacroix, Hamlet a Horacio, 1836, olej, plátno, 29 x 36 cm, Louvre Paříž. Reprodukce: staženo dne [21] Eugène Delacroix, Hamlet a Horacio na hřbitově, 1836, olej, plátno, 29,5 x 36 cm, Louvre Paříž. Reprodukce: staženo dne

47 [22] Eugène Delacroix, Hamlet a Horacio, 1851, olej, plátno, Louvre Paříž. Reprodukce: html staženo dne [23] John Everett Millais, Ofélie, , olej, plátno, 76,2 x 111,8 cm, Tate Gallery Londýn. Reprodukce: staženo dne [24] Arthur Hughes, Ofélie, 1852, olej, plátno, 68,6 x 122 cm, City Art Gallery Manchester. Reprodukce: _Ophelia_%28First_Version%29.JPG staženo dne [25] Dante Gabriel Rossetti, Hamlet a Ofélie, 1958, tuha, inkoust, papír, 31 x 27 cm, Britské museum Londýn. Reprodukce: x?objectid=738738&partid=1&people=109334&peoa= &page=1 staženo dne [26] Dante Gabriel Rossetti, Hamlet a Ofélie, 1866, akvarel, 38,7 x 28,4 cm, Ashmolean Museum Oxford. Reprodukce: staženo dne [27] Dante Gabriel Rossetti, Hamlet a Ofélie, 1865/66, tuha, inkoust, 17,4 x 12,6 cm, City Museum and Art Gallery Birmingham Reprodukce: staženo dne [28] Frances MacDonald, Ofélie, 1898, akvarel, 43,5 x 100 cm, soukromá sbírka. Reprodukce: staženo dne

48 [29] Margaret MacDonald Mackintosh, Ofélie, 1908, akvarel. Reprodukce: staženo dne [30] Odilon Redon, Ofélie, , pastel, papír, 26,2 x 19,5 cm, soukromá sbírka. Reprodukce: staženo dne [31] Odilon Redon, Ofélie mezi květinami, , pastel, papír, 64 x 91 cm, The National Gallery Londýn. Reprodukce: staženo dne [32] Karel Purkyně, Průvod postav ze Shakespearových her I, 1864, olej, plátno, 19 x 95 cm, Národní galerie v Praze. Reprodukce: ed. Taťána Petrasová ed. Helena Lorenzová, Dějiny českého výtvarného umění (III/1), , Praha 2001, s [33] Jaroslav Panuška, Interiér s lebkou, 1900, olej, lepenka, 46 x 71,5 cm, Západočeská galerie v Plzni. Reprodukce: Západočeská galerie v Plzni. [34] Jaroslav Panuška, Mrtvý si jde pro lebku, 1915, olej, plátno, 63 x 85 cm, Oblastní galerie Vysočiny v Jihlavě. Reprodukce: 3;2; &Id C_IE=2861&connection_field=IdC_IE staženo dne [35] Alfons Mucha, Hamlet, barevná litografie, 208 x 76,8 cm, soukromá sbírka. Reprodukce z knihy: Jana Brabcová, Alfons Mucha, Praha 1996, s. 40. [36-55] Josef Šíma, cyklus ilustrací k Hamletovi Williama Shakespeara, uhel, papír, Národní galerie v Praze a Bibliotheque National Paris. Reprodukce z knihy: William Shakespeare, Tragický příběh dánského prince Hamleta, Praha

49 [56] Josef Šíma, Podobizna Berenice Abbottové, 1928, olej, plátno, 75 x 51 cm, Národní galerie v Praze. Reprodukce z knihy: František Šmejkal, Josef Šíma, Praha 1988, s [57] Josef Šíma, Láska Ofélie, 1932, olej, plátno, soukromá sbírka. Reprodukce z knihy: František Šmejkal, Josef Šíma, Praha 1988, s [58] Ludmila Jiřincová, Shakespearovské ženy, 1953, litografie, 10,5 x 6,5 cm. Reprodukce z článku: Jaroslava Javůrková, Čeští výtvarníci a William Shakespeare, Výtvarné umění XIV, 1964, č. 9-10, s [59] Jan Zrzavý, Hamletovský motiv, před 1955, kresba, 57,6 x 42 cm, Galerie výtvarného umění v Havlíčkově Brodě. Reprodukce z knihy: Karel Srp (ed.), Jan Zrzavý: Božská hra, Ostrava Praha 2012, s [60 62] Jan Zrzavý, ilustrace k Sonetům Williama Shakespeara, před rokem 1955, uhel, papír, 58,9 x 41,1 cm, Galerie výtvarného umění v Havlíčkově Brodě. Reprodukce z knihy: Karel Srp (ed.), Jan Zrzavý: Božská hra, Ostrava Praha 2012, s [63 68] John Gilbert, cyklus ilustrací k Hamletovi Williama Shakespeara, uhel, papír. Reprodukce z knihy: William Shakespeare, Výbor z dramat II, Praha [69] John Gilbert, Hry Williama Shakespeara, 1849, olej, plátno, 105,5 x 127,6 cm, soukromá sbírka. Reprodukce: staženo dne [70] Karel Hruška, Hamlet, 1963, dřevořez. Reprodukce z knihy: William Shakespeare, Hry, Praha

50 [71 75] Karel Hruška, Shakespearovský cyklus, 60. léta, dřevoryt. Reprodukce z katalogu: Antonín Langhamer, Karel Hruška Shakespearovské cykly (kat. výst.), Oblastní galerie Liberec 1986, nečíslováno. [76 82] Adolf Born, cyklus ilustrací k Hamletovi Williama Shakespeara, 1966, litografie. Reprodukce z knihy: William Shakespeare, Hamlet, Praha [83] Adolf Born, ilustrace ke knize Matka Kuráž, 1965, litografie. Reprodukce z knihy: Miloš Macourek František Dvořák, Adolf Born, Praha 1999, s. 95. [84 86] Karel Svolinský, ilustrace ke knize Z oříšku královny Mab, kolorovaná kresba. Reprodukce z knihy: Eva Vrchlická, Z oříšku královny Mab, Praha [87] Karel Svolinský, Hamlet, 1963, dřevořez, 51 x 34 cm. Reprodukce z článku: Jaroslava Javůrková, Čeští výtvarníci a William Shakespeare, Výtvarné umění XIV, 1964, č. 9-10, s [88] Karel Svolinský, Hamlet a Ofélie, 1963, dřevořez, 51 x 34 cm. Reprodukce z článku: Jaroslava Javůrková, Čeští výtvarníci a William Shakespeare, Výtvarné umění XIV, 1964, č. 9-10, s [89] Otto Gutfreund, Hamlet II, , sádra, výška 70 cm, Národní galerie v Praze. Reprodukce z katalogu: Otto Gutfreund (kat. výst.), Národní galerie v Praze 1996, s. 41. [90, 91] Otto Gutfreund, Hamlet torzo, , bronz, cín, v. 68 cm, Národní galerie v Praze. Reprodukce z katalogu: Otto Gutfreund (kat. výst.), Národní galerie v Praze 1996, s. 41. [92] Kompoziční schéma k Hamletovi Otty Gutfreunda. Reprodukce z knihy: Josef Císařovský, Otto Gutfreund, Praha 1962, s

51 [93] Antonín Procházka, Hamlet, 1912, olej, plátno, 80 x 49 cm, Národní galerie v Praze. Reprodukce z knihy: Jiří Hlušička, Antonín Procházka, Brno 2002, s. 56. [94] Antonín Procházka, Zátiší s lebkou, , tempera, papír, 34 x 24,5 cm, soukromá sbírka. Reprodukce z knihy: Jiří Hlušička, Antonín Procházka, Brno 2002, s. 57. [95] Bohumil Kubišta, Zátiší s lebkou, 1912, olej, plátno, 87 x 67 cm, Národní galerie v Praze. Reprodukce: staženo dne [96] Jan Konůpek, Ofélie, , tužka, pero, tuš, akvarel, 80,5 x 55 cm, soukromá sbírka. Reprodukce z knihy: Hana Larvová, Jan Konůpek: poutník k nekonečnu, Praha [97] Jan Konůpek, Hamlet, 1908, pero, tuš, 30,7 x 41 cm, soukromá sbírka. Reprodukce z knihy: Hana Larvová, Jan Konůpek: poutník k nekonečnu, Praha [98] Jan Konůpek, Hamlet s růží, 1908, pero, tuš, 45 x 54 cm, soukromá sbírka. Reprodukce z knihy: Hana Larvová, Jan Konůpek: poutník k nekonečnu, Praha [99-113] Jan Konůpek, cyklus Hamlet, 1916, lept, 40 x 51 cm. Reprodukce: 425e8ed5d8d staženo dne [114] Adolf Hoffmeister, Hamlet, 1931, olej, plátno, 101 x 54 cm, Severočeská galerie výtvarného umění v Litoměřicích. Reprodukce: 9JInUkI9Uw8xr7dSij8cgw2 staženo dne

52 [115] Emil Filla, Hamlet, 1935, olej, plátno, 107,5 x 85 cm, soukromá sbírka. Reprodukce z knihy: Vojtěch Lahoda, Emil Filla, Český Těšín 2007, s [116] Emil Filla, Hamlet, 1935, suchá jehla, akvatinka, 20,5 x 17 cm, soukromá sbírka. Reprodukce: staženo dne [117] Bohdan Lacina, Hamlet, olej, plátno, 90 x 45 cm, soukromá sbírka. Reprodukce z knihy: Jiří Hlušička, Bohdan Lacina , Brno 2012, s [118] Bohdan Lacina, Hamletovo zátiší, olej, plátno, 92 x 47 cm, Galerie středočeského kraje. Reprodukce z knihy: Jiří Hlušička, Bohdan Lacina , Brno 2012, s [119] Josef Liesler, Hamlet, 1963, olej, plátno, 170 x 100 cm, Národní galerie v Praze. Reprodukce z knihy: Simeona Hošková, Josef Liesler, Praha 1988, nečíslováno. [120] Josef Liesler, Hamlet, 1963, dřevoryt, 25 x 10,6 cm, soukromá sbírka. Reprodukce: Galerie Vltavín, staženo dne

53 Seznam použité literatury Alena Adlerová, Dějiny českého výtvarného umění (IV/1), Praha Richard D. Altick, Paintings from Books: Art and Literature in Britain, , Columbus Jan Baleka, Ilustrace Josefa Šímy, Ústí nad Orlicí Michael Benton Sally Butcher, Painting Shakespeare, Journal of Aesthetic Education, 1998, vol. 32, no. 3. David Bland, A History of Book Illustration, Berkley and Los Angeles T. R. S. Boase, Illustrations of Shakespeare's Plays in the Seventeenth and Eighteenth Centuries, Journal of the Warburg and Courtauld Institutes X, 1947, s Mirjam Bohatcová et al., Česká kniha v proměnách staletí, Praha Jana Brabcová, Alfons Mucha, Praha Polana Bregantová et al., Dějiny českého výtvarného umění (V), , Praha Josef Císařovský, Otto Gutfreund, Praha Pavel Drábek, České pokusy o Shakespeara, Praha Nina Dvořáková, Ludmila Jiřincová: ilustrace a grafika (kat. výst.), Okresní galerie výtvarného umění Náchod Robert I. Edenbaum, Delacroix s Hamlet Studies, Art Journal XXVI, 1967, č. 4, s , 373. Simonetta Falchi, Re-mediating Ophelia with Pre-Raphaelite Eyes, Interlitteraria XX, 2015, č. 2, s Olaf Hanel, Jaroslav Panuška, Praha Josef Hanzal, Od baroka k romatismu: ke zrození novodobé české kultury, Praha Martin Hilský, Shakespeare a jeviště svět, Praha Luboš Hlaváček, Ludmila Jiřincová, Praha Luboš Hlaváček, Současná grafika, Praha Jiří Hlušička, Antonín Procházka, Brno Jiří Hlušička, Bohdan Lacina , Brno

54 František Holešovský, Čeští ilustrátoři v současné knize pro děti a mládež, Praha Simeona Hošková, Josef Liesler, Praha Jaroslava Javůrková, Čeští výtvarníci a William Shakespeare, Výtvarné umění XIV, 1964, č. 9-10, s Lee Johnson, Delacroix, Dumas and Hamlet, The Burlington Magazine CXXIII, December 1981, č. 945, s Martina Kastnerová, Shakespeare a teorie interpretace, Praha Vojtěch Lahoda, Emil Filla, Český Těšín Miroslav Lamač, Česká malířská avantgarda ve světových souvislostech, Výtvarné umění XIV, 1964, č. 6-7, s Allen Lane, The Pre-Raphaelites, London Antonín Langhamer, Karel Hruška Shakespearovské cykly (kat. výst.), Oblastní galerie Liberec Hana Larvová, Jan Konůpek: poutník k nekonečnu, Praha Milan Lukeš, Shakespeare a okolí: II. shakespearovské souvislosti, Praha Charlotte Lyne, Shakespeare a jeho svět, Praha Miloš Macourek František Dvořák, Adolf Born, Praha Philip McEvansoneya, Dante Gabriel Rossetti's 'Hamlet and Ophelia' and Its Patron, The Burlington Magazine CLI, duben 2009, s Lubomír Netušil, Jan Konůpek stále ještě neznámý (kat. výst.), Praha: Památník národního písemnictví; Chrudim: Kabinet exlibris, Zuzana Novotná, Jan Zrzavý , průvodce výstavou, Praha Otto Gutfreund (kat. výst.), Národní galerie v Praze ed. Taťána Petrasová ed. Helena Lorenzová, Dějiny českého výtvarného umění (III/1), , Praha ed. Taťána Petrasová ed. Helena Lorenzová, Dějiny českého výtvarného umění (III/2), , Praha 2001, s Eva Petrová, Delacroix a romantická kresba, Praha Eva Petrová, Josef Šíma - kresby, Litoměřice Christine Poulson, A Checklist of Pre-Raphaelite Illustrations of Shakespeare's Plays, The Burlington Magazine CXXII, duben 1980, s

55 Magda Romanska, Ontology and Eroticism: Two Bodies of Ophelia, Women Studies XXXIV, 2005, s Přemysl Rut, Příběh a Shakespeare, Praha Malcolm C. Salaman Charles Holme, Shakespeare in Pictorial Art, London William Shakespeare, Hamlet: princ dánský, Praha Stuar Sillars, The Illustrated Shakespeare, , Camridge Blanka Stehlíková, Cesty české ilustrace v knize pro děti a mládež, Praha Blanka Stehlíková, Ilustrace, Praha Karel Srp (ed.), Adolf Hoffmeister, České Budějovice Karel Srp (ed.), Jan Zrzavý: Božská hra, Ostrava Praha Zdeněk Stříbrný, Proud času: stati o Shakespearovi, Praha Jean Starobinski, Tři figury posedlosti, Praha Jiří Šetlík, Otto Gutfreund, Praha František Šmejkal, Josef Šíma, Praha Vojtěch Volavka, Karel Purkyně, Praha Alan R. Young, Hamlet and the Visual Arts, , Delaware

56 Obrazová příloha [1] Eugène Delacroix, Královna se snaží utěšit Hamleta, 1834, litografie. [2] Eugène Delacroix, Hamlet následující ducha, 1835, litografie. 56

57 [3] Eugène Delacroix, Duch na terase, 1843, litografie. [4] Eugène Delacroix, Polonius a Hamlet, bez datace, litografie. 57

58 [5] Eugène Delacroix, Hamlet a Ofélie, bez datace, litografie. [6] Eugène Delacroix, Hra ve hře, 1838, litografie. 58

59 [7] Eugène Delacroix, Hamlet s Rosencratzem a Guildensternem, bez datace, litografie. [8] Eugène Delacroix, Hamlet s králem o samotě, 1843, litografie. 59

60 [9] Eugène Delacroix, Vražda Polonia, bez datace, litografie. [10] Eugène Delacroix, Hamlet a královna, 1835, litografie. 60

61 [11] Eugène Delacroix, Hamlet nad mrtvým tělem Polonia, 1835, litografie. [12] Eugène Delacroix, Oféliino šílenství, 1835, litografie. 61

62 [13] Eugène Delacroix, Oféliina smrt, 1843, litografie. [14] Eugène Delacroix, Hamlet a Horacio na hřbitově, 1843, litografie. 62

63 [15] Eugène Delacroix, Hamlet a Laertes bojující v Oféliině hrobě, 1843, litografie. [16] Eugène Delacroix, Smrt Hamleta, 1843, litografie. 63

64 [17] Eugène Delacroix, Hamlet vidí ducha svého otce, 1825, olej, plátno, 45 x 37 cm, Muzeum Jagellonské univerzity Krakow. [18] Eugène Delacroix, Smrt Ofélie, 1838, olej, plátno, 38 x 46 cm, Neue Pinakothek Mnichov. 64

65 [19] Eugène Delacroix, Smrt Ofélie, 1853, olej, plátno, 23 x 30 cm, Louvre Paříž. [20] Eugène Delacroix, Hamlet a Horacio, 1836, olej, plátno, 29 x 36 cm, Louvre Paříž. 65

66 [21] Eugène Delacroix, Hamlet a Horacio na hřbitově, 1836, olej, plátno, 29,5 x 36 cm, Louvre Paříž. [22] Eugène Delacroix, Hamlet a Horacio, 1851, olej, plátno, Louvre Paříž. 66

67 [23] John Everett Millais, Ofélie, , olej, plátno, 76,2 x 111,8 cm, Tate Gallery Londýn. [24] Arthur Hughes, Ofélie, 1852, olej, plátno, 68,6 x 122 cm, City Art Gallery Manchester. 67

68 [25] Dante Gabriel Rossetti, Hamlet a Ofélie, 1958, tuha, inkoust, papír, 31 x 27 cm, Britské museum Londýn. [26] Dante Gabriel Rossetti, Hamlet a Ofélie, 1866, akvarel, 38,7 x 28,4 cm, Ashmolean Museum Oxford. 68

69 [27] Dante Gabriel Rossetti, Hamlet a Ofélie, 1865/66, tuha, inkoust, 17,4 x 12,6 cm, City Museum and Art Gallery Birmingham. [28] Frances MacDonald, Ofélie, 1898, akvarel, 43,5 x 100 cm, soukromá sbírka. 69

70 [29] Margaret MacDonald Mackintosh, Ofélie, 1908, akvarel. [30] Odilon Redon, Ofélie, , pastel, papír, 26,2 x 19,5 cm, soukromá sbírka. 70

71 [31] Odilon Redon, Ofélie mezi květinami, , pastel, papír, 64 x 91 cm, The National Gallery Londýn. [32] Karel Purkyně, Průvod postav ze Shakespearových her, 1864, olej, plátno, 19 x 95 cm, Národní galerie v Praze. 71

72 [33] Jaroslav Panuška, Interiér s lebkou, 1900, olej, lepenka, 46 x 71,5 cm, Západočeská galerie v Plzni. [34] Jaroslav Panuška, Mrtvý si jde pro lebku, 1915, olej, plátno, 63 x 85 cm, Oblastní galerie Vysočiny v Jihlavě. 72

73 [35] Alfons Mucha, Hamlet, barevná litografie, 208 x 76,8 cm, soukromá sbírka. 73

74 [36-55] Josef Šíma, cyklus ilustrací k Hamletovi Williama Shakespeara, uhel, papír, Národní galerie v Praze a Bibliotheque National Paris. 74

75

76

77

78

79 [56] Josef Šíma, Podobizna Berenice Abbottové, 1928, olej, plátno, 75 x 51 cm, Národní galerie v Praze. [57] Josef Šíma, Láska Ofélie, 1932, olej, plátno, soukromá sbírka.

80 [58] Ludmila Jiřincová, Shakespearovské ženy Desdemona, Ofélie, 1953, litografie, 10,5 x 6,5 cm. [59] Jan Zrzavý, Hamletovský motiv, před 1955, kresba, 57,6 x 42 cm, Galerie výtvarného umění v Havlíčkově Brodě. 80

81 [60 62] Jan Zrzavý, ilustrace k Sonetům Williama Shakespeara, před rokem 1955, uhel, papír, 58,9 x 41,1 cm, Galerie výtvarného umění v Havlíčkově Brodě. 81

82 [63 68] John Gilbert, cyklus ilustrací k Hamletovi Williama Shakespeara, uhel, papír. 82

83 83

84 [69] John Gilbert, Hry Williama Shakespeara, 1849, olej, plátno, 105,5 x 127,6 cm, soukromá sbírka.

85 [70] Karel Hruška, Hamlet, 1963, dřevořez. [71 75] Karel Hruška, Shakespearovský cyklus, 60. léta, dřevoryt. 85

86

87 [76 82] Adolf Born, cyklus ilustrací k Hamletovi Williama Shakespeara, 1966, litografie. 87

88

89 [83] Adolf Born, ilustrace ke knize Matka Kuráž, 1965, litografie. [84 86] Karel Svolinský, ilustrace ke knize Z oříšku královny Mab, kolorovaná kresba. 89

90 [87] Karel Svolinský, Hamlet, 1963, dřevořez, 51 x 34 cm.

91 [88] Karel Svolinský, Hamlet a Ofélie, 1963, dřevořez, 51 x 34 cm. cm, Národní galerie v Praze. [89] Otto Gutfreund, Hamlet II, , sádra, výška 70 91

92 [90, 91] Otto Gutfreund, Hamlet torzo, , bronz, cín, v. 68 cm, Národní galerie v Praze. 92

93 [92] Kompoziční schéma k Hamletovi Otty Gutfreunda. [93] Antonín Procházka, Hamlet, 1912, olej, plátno, 80 x 49 cm, Národní galerie v Praze. 93

94 [94] Antonín Procházka, Zátiší s lebkou, , tempera, papír, 34 x 24,5 cm, soukromá sbírka. [95] Bohumil Kubišta, Zátiší s lebkou, 1912, olej, plátno, 87 x 67 cm, Národní galerie v Praze. 94

95 [96] Jan Konůpek, Ofélie, , tužka, pero, tuš, akvarel, 80,5 x 55 cm, soukromá sbírka. [97] Jan Konůpek, Hamlet, 1908, pero, tuš, 30,7 x 41 cm, soukromá sbírka. 95

96 [98] Jan Konůpek, Hamlet s růží, 1908, pero, tuš, 45 x 54 cm, soukromá sbírka. [99-113] Jan Konůpek, cyklus Hamlet, 1916, lept, 40 x 51 cm. 96

97

98

99

100 [114] Adolf Hoffmeister, Hamlet, 1931, olej, plátno, 101 x 54 cm, Severočeská galerie výtvarného umění v Litoměřicích.

101 [115] Emil Filla, Hamlet, 1935, olej, plátno, 107,5 x 85 cm, soukromá sbírka. [116] Emil Filla, Hamlet, 1935, suchá jehla, akvatinka, 20,5 x 17 cm, soukromá sbírka. 101

102 [117] Bohdan Lacina, Hamlet, olej, plátno, 90 x 45 cm, soukromá sbírka. 102

103 [118] Bohdan Lacina, Hamletovo zátiší, olej, plátno, 92 x 47 cm, Galerie středočeského kraje. [119] Josef Liesler, Hamlet, 1963, olej, plátno, 170 x 100 cm, Národní galerie v Praze. 103

104 [120] Josef Liesler, Hamlet, 1963, dřevoryt, 25 x 10,6 cm, soukromá sbírka. 104