Optimalizace a ekonomika lesního hospodářství

Transkript

1 Optimalizace a ekonomika lesního hospodářství Doc. Ing. Václav Kupčák, CSc. ÚHÚL Brandýs nad Labem 2012

2 Pro ÚHÚL Brandýs n.labem sestavil Doc. Ing. Václav Kupčák, CSc., katedra Ekonomiky a řízení lesního hospodářství, FLD, ČZU Praha Březen 2011, Praha. Odpovědný vedoucí M. Polívka DiS. aktualizace: ÚHÚL Brandýs nad Labem 2012

3 ÚVOD VYBRANÉ EKONOMICKÉ CHARAKTERISTIKY LESNÍHO HOSPODÁŘSTVÍ LESNÍ HOSPODÁŘSTVÍ ČR A JEHO VÝZNAM PRO NÁRODNÍ HOSPODÁŘSTVÍ VÝROBNÍ PODMÍNKY A HOSPODÁŘSKÁ OPATŘENÍ V LESNÍM HOSPODÁŘSTVÍ VELIKOST A STAV LESNÍHO MAJETKU LESNÍ PODNIK LEGISLATIVNÍ ÚPRAVA PODNIKÁNÍ A ZÁKLADNÍ PRÁVNÍ FORMY PODNIKŮ A ORGANIZACÍ ZÁKLADNÍ EKONOMICKÉ FUNKCE PODNIKU OPTIMALIZACE PRÁVNÍ FORMY HOSPODAŘENÍ NA LESNÍM MAJETKU VÝHRADNÍ PŘÍMÉ OBHOSPODAŘOVÁNÍ VLASTNÍKEM PŘÍMÉ OBHOSPODAŘOVÁNÍ VLASTNÍKEM SE SPOLUÚČASTÍ JINÉHO SUBJEKTU PRONÁJEM JINÉ OSOBĚ VYHODNOCENÍ A POROVNÁNÍ RIZIK ÚČETNICTVÍ HISTORICKÝ VÝVOJ ÚČETNICTVÍ LEGISLATIVNÍ ÚPRAVA ÚČETNICTVÍ SOUSTAVA ÚČETNICTVÍ VYBRANÉ ÚČETNÍ A DAŇOVÉ ASPEKTY V LH OBECNÁ LEGISLATIVNÍ ÚPRAVA NABÝVÁNÍ A POZBÝVÁNÍ LESNÍCH POZEMKŮ VKLAD LESNÍHO MAJETKU DO PODNIKÁNÍ PRONÁJEM LESNÍHO MAJETKU ÚČETNICTVÍ A DANĚ PŘI HOSPODAŘENÍ V LESÍCH SPECIFICKÉ DAŇOVÉ ÚPRAVY V PODMÍNKÁCH LESNÍHO HOSPODÁŘSTVÍ DOTACE EKONOMICKÉ ASPEKTY A ANALÝZY HOSPODAŘENÍ NA LESNÍCH MAJETCÍCH ZÁKLADNÍ PODKLADY PRO ZPRACOVÁNÍ EKONOMICKÉ ANALÝZY EKONOMICKÁ ANALÝZA VÝSLEDKY ANALÝZY A JEJICH INTERPRETACE...55 LITERATURA...57 ÚHÚL Brandýs nad Labem 2012

4 Ekonomický systém je ve stavu Paretovského optima tehdy a právě tehdy a nikdy jindy, pokud nelze zvýšit užitek kohokoli, aniž by se snížil užitek kohokoli jiného, tedy na jeho úkor. (Paretovské optimum 1 ) ÚVOD Lesnická strategie Evropské unie deklaruje, že evropské lesní hospodářství pro zajištění funkcí, jimiž les přispívá k trvale udržitelnému rozvoji společnosti, musí stát na třech rovnocenných pilířích ekologickém, ekonomickém a sociálním a kulturním. 4. ministerská konference o ochraně evropských lesů (Vídeň 2003) přijala rezoluci V2 Zvyšování ekonomické životaschopnosti trvale udržitelného obhospodařování lesů v Evropě, z níž mj. vyplývá, že: ekonomická životaschopnost je klíčovým pilířem trvale udržitelného obhospodařování lesů a má rozhodující význam pro udržení lesů a jejich mnohostranný užitek pro společnost. [1] Také další závěry mezinárodních summitů ale i národních dokumenty (např. národní lesnické programy) [6] dosvědčují narůstající význam ekonomického pojetí obhospodařování lesů. Odvětví lesnictví nabývá postupně na významu ve vztahu k sociálně ekonomické problematice venkova. Tento význam podtrhuje řada mezinárodních strategických dokumentů. Například: od Lesnické strategie Evropské unie z roku 1998 po Akční plán EU v oblasti lesnictví pro období , z roku Organicky zde patří také závěry v úvodu zmíněných ministerských konferencí k ochraně Evropských lesů (Lisabon 1998, Vídeň 2003, Varšava 2007). Na národní úrovni zde patří zejména Národní strategický plán rozvoje venkova ČR pro léta ; jmenovitě pro lesnictví je to pak Národní lesnický program pro období do roku 2013, přijatý Vládou ČR v roce Na ně svým způsobem navazují i regionální programy vyšších územně samosprávných celků (krajů) či programy územně samosprávných celků (měst a obcí). V úvodu textu se uvádí některé ekonomické charakteristiky lesního hospodářství vč. významu lesního hospodářství ČR v makroekonomickém rámci národního hospodářství. Stěžejní část je věnována zásadním ekonomickým činitelům, jež představují výrobní podmínky a hospodářská opatření v lesním hospodářství. Další kapitola je věnována lesnímu podniku coby základnímu systému tvorby ekonomických hodnot. Nedílně se zde uplatňuje legislativní úprava podnikání a základní právní formy podniků a organizací. Logicky návaznou částí je problematika optimalizace právní formy hospodaření na lesním majetku v členění základních možností, jimiž jsou: výhradní přímé obhospodařování vlastníkem, přímé obhospodařování vlastníkem se spoluúčastí jiného subjektu, pronájem majetku. Vedle výhod, nevýhod a daňových aspektů je zde i vyhodnocení a porovnání rizik V podmínkách ekonomické praxe v podnikové sféře, ale také u dalších subjektů provozujících např. správu majetku (pozn.: pro potřeby účetnictví souhrnně tzv. účetních jednotek ÚJ), jako základní informační nástroj vystupuje účetnictví. Účetnictví je jádrem každé ekonomické informační soustavy od ekonomicky činných fyzických osob až po např. národní hospodářství. Opět v logické návaznosti zde pak následně patří vybrané účetní a daňové aspekty v lesním hospodářství. Integrující kapitolou k výše uvedenému, ale i k ústřednímu tématu optimalizace a ekonomika lesního hospodářství, jsou ekonomické aspekty a analýzy hospodaření na lesních majetcích. 1 Vilfredo Frederico Damaso Pareto ( ) - italský ekonom, sociolog a politolog, profesor na univerzitě v Lausanne. Kromě toho byl sociologem a průkopníkem ekonometrie. ÚHÚL Brandýs nad Labem

5 1 VYBRANÉ EKONOMICKÉ CHARAKTERISTIKY LESNÍHO HOSPODÁŘSTVÍ Ekonomika lesního hospodářství (angl. economy of the forestry sector) je odvětvovou ekonomikou, jejímž předmětem je využívání výrobních faktorů (činitelů) v lesním hospodářství, z nichž základním výrobním faktorem je les. Podle lesního zákona se lesem rozumějí lesní porosty s jejich prostředím a pozemky určené k plnění funkcí lesa 1. Les (angl. forest) je možno definovat jako jev přírodní, ekonomický a společenský (veřejný). Les jako jev přírodní je velmi složitý heterotypický systém lesní ekosystém, tvořený složkou rostlinnou (fytocenóza), živočišnou (zoocenóza) a biotopem (abiotické prostředí). (Vorel 1994, in Kupčák 2006) Les jako jev ekonomický je tehdy, jestliže se stane objektem přivlastňování, přičemž hlavními dlouhodobými cíli vlastnictví lesa a lesního hospodářství je regulace růstových procesů lesních dřevin, odnímání produkce lesa a sociálně ekonomické aspekty využívání produkce lesního hospodářství. Les zde vystupuje jako objekt národního hospodářství. Les jako jev společenský je tehdy, jestliže lidská společnost vytváří na les společenskou poptávku - multifunkční využívání lesa. Les zde především vystupuje jako objekt životního prostředí. Uvedené přístupy jsou předmětem oboru lidské činnosti - lesnictví. Základní filosofií v konkrétních aktivitách lesnictví a hospodářského využívání lesů - lesní výroby by měl být princip trvale udržitelného lesního hospodářství. Lesnictví je označení pro široký obor lidské působnosti, která se zabývá udržením a zvelebením lesů a plným využitím jejich užitků ve prospěch vlastníků i společnosti. Původně bylo lesnictví založeno na praktických zkušenostech a poznatcích, jež byly postupně doplňovány teoretickým výzkumem 2. Dnes se pojem lesnictví a lesnická věda používá spíše v souvislosti se systémem věd. (Lasák 1994, in Kupčák 2006) Lesní výroba (angl. forest production) je cílevědomé působení člověka na les, přičemž determinujícím znakem je záměr člověka (výrobce) les hospodářsky využívat. Jako součást společenské výroby, lze lesní výrobu charakterizovat takto: a) je zbožní výrobou, protože finální výrobky (zejména dříví) jsou předmětem směny, b) vztahy mezi subjekty směny jsou tržními vztahy, c) výsledky výrobní činnosti a produkci lesa lze zpravidla vyjadřovat v naturálních (měrných) jednotkách (např. ha, ks, m 3 ) či hodnotových charakteristikách (peníze). Vedle uvedených obecných znaků však u lesní výroby objektivně existují zvláštnosti, jimiž se výrazně odlišuje od výroby v jiných odvětví zvláštnosti lesní výroby, vč. skutečnosti, že část výsledků lesní výroby není předmětem směny (nemateriální produkce). Lesní hospodářství (angl. forestry) je systémovým (organizovaným) uspořádáním základních výrobních faktorů (z nichž dominující složkou je les), výrobních procesů a obchodních činností. Je odvětvím materiální (tržní) i nemateriální (netržní) produkce v rámci národního hospodářství a součástí tzv. lesnicko dřevařského sektoru. Pod pojmem lesní hospodářství (LH) se zahrnuje nejen lesní výroba, ale i další specifické činnosti např. hospodářská úprava lesů, správa vodních toků, stavební činnost, strojírenská činnost atd. Ze stavebních činností jsou nejvýznamnější výstavba a údržba lesních komunikací, hrazení bystřin, případně také výstavba malých vodních nádrží souhrnně tzv. 1 Zákon o lesích č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon) 2 za zakladatele lesnictví, jako samostatného oboru, je považován H. C. Carlowitz ( ), který jeho zásady popsal v díle Silvicultura oekonomica (lesnické hospodářství). V 18. století se lesnictví začíná odlišovat od myslivosti a jeho další rozvoj souvisí s rozvojem matematických a přírodních věd. První systém lesnických věd publikoval A. C. Moser v r ÚHÚL Brandýs nad Labem 2012

6 stavby pro plnění funkcí lesa. Strojírenská činnost, vč. výzkumu a vývoje, souvisí se speciální lesnickou technikou (motorové pily, speciální traktory, lesní lanovky, harvestory apod.). 1.1 Lesní hospodářství ČR a jeho význam pro národní hospodářství ČR patří k zemím s vysokou lesnatostí lesní pozemky pokrývají v současné době výměru přes ha, což představuje 33,7 % z celkového území státu. Podíl soukromého vlastnictví lesa představuje 23 %, ve vlastnictví obcí, krajů a veřejných vysokých škol je přes 17 %, ve státním vlastnictví je 59 % lesů. Podle převažujících funkcí (ve smyslu kategorizace určené zákonem o lesích) je v ČR 76 % lesů hospodářských, 21 % lesů zvláštního určení a 3 % lesů ochranných. Vedle toho se cca 28 % z celkové výměry lesů nachází v chráněných územích, vymezených příslušnými ustanoveními zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. V souvislosti s požadavkem na udržitelné obhospodařování lesů stát klade stále větší důraz na lesnictví jako poskytovatele obnovitelné přírodní suroviny (dřeva), biologické rozmanitosti a společensky prospěšných funkcí ve veřejném zájmu. Druhová a prostorová skladba lesů v ČR vychází z dlouhodobé minulosti, a převládá zde podíl jehličnatých dřevin (76 %) nad listnatými (24 %). Produkčním možnostem lesů odpovídá i těžba dříví údaje za období uvádí tab. č Tab. 1.1 Těžba dříví v ČR rok těžba dříví (mil. m 3 ) 14,4 14,4 14,5 15,1 15,6 15,5 17,7 18,5 16,2 15,5 - jehličnatá 12,8 12,7 13,0 13,7 13,9 13,9 16,1 17,3 14,9 14,0 - listnatá 1,5 1,7 1,5 1,4 1,7 1,6 1,6 1,2 1,3 1,5 Zdroj:MZe Z tabulky je zřejmá dřevinná skladba vytěženého dříví, kdy jehličnaté dříví dosahuje téměř 90 % a z toho jmenovitě smrk 75 %. To je mj. důležité z hlediska zpracování dříví v rámci českého dřevozpracujícího průmyslu. Zásoby dříví v lesních porostech (na základě Národní inventarizace lesů z roku 2005) jsou okolo 907 mil. m 3. Vývoji produkčních schopností lesů odpovídá i těžba dříví. Průměrná roční výše (tzv. obnovní a výchovné těžby) se pohybuje okolo 16 mil. m 3, zatímco celkový průměrný přírůst okolo 17 mil. m 3 (ukazatel trvale udržitelné výše těžby). Výjimkou byly roky 2007 a 2008, kdy těžba přesáhla 18 mil. m 3 v důsledku živelných kalamit (orkány Kyrill a Emma). Úhrnná tržní produkce LH se pohybuje mezi mld. Kč ročně. Ekonomické výsledky hospodaření v lesích mají dlouhodobě klesající trend. Činnosti v LH, zejména pěstební činnost, jsou v podstatě financovány ze zisku z prodeje dříví. Použití veřejných financí (dotace) je v zásadě situováno na intenzifikace celospolečenských funkcí lesů (nikoli na běžné hospodaření), a v současné době se pohybuje okolo 800 mil. Kč ročně. Taktéž zdravotní stav lesů v ČR není uspokojivý. Z hlediska trendů, v závislosti na lokálních podmínkách, ho ovlivňují především zejména následující faktory: - extrémní meteorologické jevy jako důsledek možných globálních klimatických změn, - staré i současné imisní a ekologické zátěže, - biotičtí škodliví činitelé a jejich aktivizace (zejména hmyzí škůdci). Specifikem LH, a povinností pro vlastníka lesa, je lesní hospodářský plán LHP (ve smyslu zákona o lesích), vypracovávaným na 10 let (tzv. decennium), vč. stanovených závazných ukazatelů LHP. ÚHÚL Brandýs nad Labem

7 Důležitým aspektem LH je jeho státní správa. Výkon státní správy je zde zajišťován Ministerstvem zemědělství ČR jako ústředním orgánem. Výkon státní správy ve věcech životního prostředí (les jako složka životního prostředí podle zák. č. 14/1992, o životním prostředí) je však také zajišťován Ministerstvem životního prostředí ČR jako ústředním orgánem státní správy a na nižší úrovni krajskými úřady a orgány měst a obcí. Pro výkon státního dozoru v ochraně ovzduší a vod, v odpadovém hospodářství a v ochraně lesa a přírody je zákonem č. 282/1991 Sb. zřízena Česká inspekce životního prostředí. Jako odvětví národního hospodářství ČR LH spadá pod Ministerstvo zemědělství ČR (MZe). Podle klasifikace ekonomických činností (CZ-NACE) je zařazeno do sekce A Zemědělství, lesnictví a rybářství; subsekce 02 Lesnictví a těžba dřeva. Odvětvové charakteristiky českého lesního hospodářství (LH) vychází ze statistického zjišťování, informace dále zajišťuje MZe, např. prostřednictvím ročních výkazů o hospodaření. Komplexní, avšak v podstatě jediný oficiální soubor informací o LH, představují pravidelně Zprávy o stavu lesa a lesního hospodářství České republiky za příslušný rok (systematicky od roku 1994) tzv. Zelené zprávy. Na HDP se LH podílí pouze 0,7 %, počet osob v zaměstnaneckém poměru se pohybuje okolo 25 tis. osob. Připočteme-li však návazný zpracovatelský průmysl (např. dřevařský průmysl - okolo 150 tis. zaměstnanců), pak se úhrnný podíl obou odvětví na HDP přibližuje 6 %. Využití dřevní suroviny a její zhodnocení tuzemskými zpracovatelskými kapacitami a rovněž spotřeba dřevěných výrobků jsou však velmi nízké, a více než polovina vytěženého dříví v surovém stavu nebo v polotovarech s nízkou přidanou hodnotou (řezivo, nebělená buničina) se vyváží. V poslední době vzrůstá význam LH v souvislosti s obnovitelnými zdroji energií. V zásadě však: v národohospodářských charakteristikách nejsou zahrnovány tzv. mimoprodukční účinky či funkce lesů (např. půdoochranná, vodoochranná, vodohospodářská) až po zásadní premisu, na níž se asi shodnou všichni: Tuto planetu si nelze bez lesů představit. 1.2 Výrobní podmínky a hospodářská opatření v lesním hospodářství Výrobní podmínky v LH lze rozdělit podle skupin faktorů, jež tvoří zejména: přírodní podmínky,výrobní podmínky pracovišť, faktory řízení. Přírodní podmínky vyjadřují obecně produkční a polohovou charakteristiku lesních porostů, již lze z velké části ztotožnit s typologickým členěním lesů. Rozdílnost přírodních podmínek se projevuje v odlišné dřevině, kvalitativní i věkové struktuře porostů a z toho vyplývající sortimentní skladbě a výši těžebních etátů, v rozdílných terénních poměrech a na nich závislé vzdálenosti přibližování, odvozů a terénní třídě. Přírodní podmínky nejsou objektivním činitelem a možnosti jejich ovlivnění řídícím subjektem jsou nepatrné. Ve výrobních podmínkách pracovišť se promítají konkrétní přírodní poměry dané oblasti a z části i úroveň technologické přípravy. Mezi ukazatele výrobních podmínek patří zejména průměrný objem těženého dříví, přibližovací a odvozní vzdálenost, terénní třída, druhová a sortimentní skladba vyrobeného dříví, sklon terénu, vlivy počasí apod. V pěstební činnosti se zde promítá intenzita pěstebních opatření a charakterizující faktory, které působí na pracnost a nákladovost pěstebních prací. Výrobní podmínky patří převážně k objektivním činitelům, člověk je však může ovlivňovat hospodářskou úpravou lesa, technologickou přípravou, intenzitou hospodářské činnosti. Faktory řízení zahrnují širokou škálu vlivů na dosahované výsledky hospodářské činnosti, vyvolaných lidskou činností. Zejména u této skupiny je někdy obtížné stanovit, který faktor je subjektivní a který je objektivní, a to i vzhledem k úrovni poznání. Subjektivita 4 ÚHÚL Brandýs nad Labem 2012

8 těchto podmínek je často podmíněna právní úpravou, organizačním stupněm, respektive okruhem zodpovědnosti a pravomocí svěřené danému řídícímu subjektu. Objektivita těchto podmínek souvisí s lidským činitelem člověkem obecně, počínaje výkonem práce a konče manažerskými dovednostmi při vedení lidí, včetně složitých psychologických a sociálních aspektů a projevů. Konkrétní struktura a rozsah faktorů, činností a výkonů, jejich efektivnost při hospodaření v lesích a jejich váhy vytváří systémový komplex výrobních podmínek a hospodářských opatření, vycházejících z: - charakteru lesní biogeocenózy, - velikosti a stavu lesního majetku, - poměrů pěstební a těžební činnosti, - technické a technologické úrovně vybavenosti, - sociálně ekonomických podmínek lesní výroby. Podle možnosti ovlivnění charakteru lesní biogeocenózy lze zjednodušeně vyčlenit složky, jejichž účast v procesu lesní výroby nelze, nebo lze jen zčásti ovlivňovat hospodářskými opatřeními, a složky, jejichž účast ovlivňovat lze. K hospodářskými opatřeními neovlivnitelné nebo zčásti ovlivnitelné skupině složek lesní biogeocenózy patří: - činitelé produkce dříví závislí na lesní půdě (matečná hornina, množství přístupných minerálních živin, vodní režim, půdní edafon, půdní mikroklima apod.); úroveň těchto činitelů se obvykle vyjadřuje formou půdních typů a půdních druhů, - činitelé produkce dříví, kteří podmiňují asimilační proces (světlo, teplo, atmosférické srážky, vlhkost vzduchu, obsah CO 2 ve vzduchu apod.); úroveň těchto činitelů je v podstatě dána zeměpisnou šířkou, expozicí, nadmořskou výškou a klimatickou polohou, - klimatičtí a jiní činitelé (vítr, teplotní extrémy, obtížný hmyz apod.), kteří ovlivňují průběh pracovního procesu, - reliéf terénu, který působí jako limitující činitel zejména při volbě technologií lesní výroby, - podzemní a záplavová voda (vrchoviště, slatiny, močály, glejové a semiglejové půdy, záplavy), které rovněž působí jako limitující činitel při volbě technologií lesní výroby. Ke složkám lesní biogeocenózy, jejichž účast v procesu lesní výroby je ovlivnitelná hospodářskými opatřeními, patří: - druhová skladba porostů lesních dřevin, - věková a prostorová skladba porostů lesních dřevin, - množství a jakost zásoby dříví na pni; jejich úroveň je v rozhodující míře výsledkem působení již uvedených výrobních podmínek a dosavadních hospodářských opatření. Při hodnocení objektivně působících faktorů výrobních podmínek v rámci dvou hlavních činností pěstební a těžební je nutno přihlížet k působení nevýznamnějších činitelů. V pěstební činnosti: - dřevina, - věk (sazenic, porostu), - půdní podmínky (rozpojitelnost zeminy, kamenitost terénu, půdní vlhkost aj.), - půdní pokryv, - plocha a tvar pracoviště, - koncentrace pracovišť, - klimatické podmínky. V těžební činnosti: - dřevina, hospodářský způsob, ÚHÚL Brandýs nad Labem

9 - střední objem kmene (těženého, dopravovaného), - vzrůstový stupeň (tvar těžených kmenů, zavětvení), - stupeň opracování kmene v dané fázi, - terénní podmínky (sklon, kamenitost, únosnost půdy, půdní pokryv), - vzdálenost (soustřeďování, dopravy), - stav lesní dopravní sítě, - koncentrace pracovišť, - klimatické podmínky. K základním výrobním podmínkám, z pohledu technické vybavenosti a technologické úrovně, patří: - hustota, kategorie a typy lesních komunikací, - počet a technické parametry používaných strojů, - ekonomická efektivnost používaných strojů a technoogií. Sociálně ekonomické podmínky lesní výroby se člení na: - dlouhodobé, tj. takové které se zpravidla mění v časovém horizontu, jenž přesahuje decenium (vzdálenost lesních celků od odbytových možností apod.), - krátkodobé, tj. takové, jejichž změna je většinou možná v časovém horizontu, který je kratší než decenium. 1.3 Velikost a stav lesního majetku Velikost a stav lesního majetku zakládá relativně velmi široký komplex podmínek, s různým stupněm vzájemné závislosti (podmíněnosti) a závislosti na geografických a urbanistických poměrech území a dalších antropogenních vlivech. Prioritně vychází z rozlohy lesního majetku a současně z poměru lesní půdy k ostatním pozemkům (lesnatost); vedle toho se zde významně promítá stupeň plošné homogenity resp. roztříštěnosti lesního majetku. Rozloha lesního majetku úzce souvisí s podmínkami nákladové a výnosové vyrovnanosti, vycházející ze stavu lesa, jako souboru identifikovatelných odchylek od modelu normálního lesa. Stav lesa tak reflektuje dřívější hospodářská opatření (hospodářský tvar, hospodářský způsob, kategorie lesa). Obecně se uvádí, že minimální plocha lesního majetku s normálním rozložením věkových tříd by měla být 200 ha, optimálně však 500 ha. Tato plošná výměra již většinou umožňuje zmíněnou nákladovou a výnosovou vyrovnanost hospodaření, tvorbu zdrojů (kapitálu) pro majetkovou reprodukci, infrastrukturní vybavenost, vč. odborného personálu pro správu a ochranu majetku. Vedle toho vytváří podmínky pro efektivní uplatnění lesních technologií. Ze specifikací výrobních podmínek, jejich seskupení podle charakteristických znaků do skupin a zobecnění do typů vychází ekonomická typizace podle Pulkraba (1994). Ekonomická typizace lesních podniků může takto charakterizovat: - přírodní podmínky (průměrná nadmořská výška, terénní náročnost, ohrožení lesa imisemi, klimatické, srážkové a sněhové podmínky apod.), - vnitřní ekonomické podmínky (např. výměra podniku, lesnatost, hustota dopravní sítě, taxační charakteristiky, kvalifikační struktura, vybavenost strojními investicemi), - vnější ekonomické podmínky (hustota obyvatel v zájmovém území, tržní podmínky apod.), - výrobní úkoly (objem pěstební a těžební činnosti, ostatní činnosti atd.). Posuzování vlivu výrobních podmínek a hospodářských opatření na předpokládané výsledky je v LH velmi náročné a zpravidla vyžaduje individuální přístup. Působení jednotlivých faktorů na efektivnost různých postupů a technologií, pořadí jejich významnosti, včetně skutečnosti že jednotlivé faktory se vzájemně ovlivňují a kombinují, je mnohdy značně rozdílné. Nejdůležitějším jednotícím ekonomickým kritériem efektivnosti je do jisté míry 6 ÚHÚL Brandýs nad Labem 2012

10 spotřeba času na jednotku výroby pracnost. Význam tohoto kritéria je, vedle obecného významu času jako ekonomické kategorie, v podmínkách LH posílen dlouhodobým výrobním procesem a relativně vysokým podílem a vlivem lidské práce při pracovních procesech. K základnímu schématu výrobních podmínek a hospodářských opatření je nutno ještě přiřadit legislativní determinace, reflektující například preference veřejných funkcí lesa. Dále se zde promítají historické souvislosti a samozřejmě vůle vlastníka lesa znát, formulovat a dosahovat určitých cílů lesní výroby. V neposlední řadě zde patří také optimalizace právní formy hospodaření na lesním majetku. Některé legislativní odkazy: Zákon č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon) Zákon č. 149/2003 Sb., o uvádění do oběhu reprodukčního materiálu lesních dřevin lesnicky významných druhů a umělých kříženců, určeného k obnově lesa a k zalesňování, a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o obchodu s reprodukčním materiálem lesních dřevin) Vyhláška Ministerstva zemědělství č. 77/1996 Sb., o náležitostech žádosti o odnětí nebo omezení a podrobnostech o ochraně pozemků určených k plnění funkcí lesa Vyhláška Ministerstva zemědělství č. 79/1996 Sb., o služebních stejnokrojích zaměstnanců orgánů státní správy lesů a o jejich označení Vyhláška Ministerstva zemědělství č. 52/1999 Sb., kterou se mění vyhláška Ministerstva zemědělství č. 79/1996 Sb., o služebních stejnokrojích zaměstnanců orgánů státní správy lesů a o jejich označení Vyhláška Ministerstva zemědělství č. 82/1996 Sb., o genetické klasifikaci, obnově lesa, zalesňování a o evidenci při nakládání se semeny a sazenicemi lesních dřevin Vyhláška Ministerstva zemědělství č. 83/1996 Sb., o zpracování oblastních plánů rozvoje lesů a o vymezení hospodářských souborů Vyhláška Ministerstva zemědělství č. 84/1996 Sb., o lesním hospodářském plánování Vyhláška Ministerstva zemědělství č. 100/1996 Sb., kterou se stanoví náležitosti žádosti o udělení licence v lesním hospodářství a podrobnosti o udělování licencí v lesním hospodářství Vyhláška Ministerstva zemědělství č. 101/1996 Sb., kterou se stanoví podrobnosti o opatřeních k ochraně lesa a vzor služebního odznaku a vzor průkazu lesní stráže Vyhláška Ministerstva zemědělství č. 236/2000 Sb., kterou se mění vyhláška Ministerstva zemědělství č. 101/1996 Sb., kterou se stanoví podrobnosti o opatřeních k ochraně lesa a vzor služebního odznaku a vzor průkazu lesní stráže Vyhláška Ministerstva zemědělství č. 433/2001 Sb., kterou se stanoví technické požadavky pro stavby pro plnění funkcí lesa Oznámení Ministerstva zemědělství č. 153/1993 Sb., o vydání výnosu, kterým se stanoví kvalifikační předpoklady odborných lesních hospodářů 2 LESNÍ PODNIK ÚHÚL Brandýs nad Labem

11 Podnikání (podnikatelství, angl. entrepreneurship) je základním atributem tržní ekonomiky. Nejčastěji je jím označována cílevědomá lidská činnost k uspokojování cizích potřeb, za účelem dosahování zisku, resp. rozmnožení majetku či zvětšení bohatství (uspokojování vlastních potřeb). Obchodní zákoník (zák. 513/1991 Sb.) je základní a systémovou právní normou pro oblast obchodu a podnikání, reguluje a ošetřuje obchodní a podnikatelské vztahy. Podle obchodního zákoníku se podnikáním rozumí soustavná činnost prováděná samostatně podnikatelem vlastním jménem a na vlastní odpovědnost, za účelem dosažení zisku. Podnikatel (angl. entrepreneur) je organizující prvek výroby. Odpovídá (nese riziko) za ekonomická rozhodnutí co vyrábět, kolik vyrábět a jaké použít výrobní metody. Postava podnikatele se objevuje již v 18. století, uvádí se, že prvním autorem, který zavedl tento pojem byl R. Cantillon 1, který rozlišuje dvě skupiny lidí: podnikatelů, žijících ve stálé nejistotě, a tzv. námezdních lidí, jež mají zajištěný stálý příjem. Teorie podnikání se začala prudce rozvíjet začátkem 20. století. J.A. Schumpeter 2 charakterizuje podnikatele jako motor ekonomického vývoje, který vnáší do podnikání nové prvky, využívá poznatků vědy a techniky, zhodnocuje vložený kapitál. V současné době jsou podnikatelské prostředí, podmínky a subjekty podnikání atp. upraveny příslušnými právními normami. K nejvýznamnějším předpisům zde patří: občanský zákoník, obchodní zákoník, zákoník práce, zákon o živnostenském podnikání, zákon o účetnictví, daňové zákony. 2.1 Legislativní úprava podnikání a základní právní formy podniků a organizací Právní forma podnikání patří k základním formálním předpokladům činnosti podnikatelů, založení a existence podniku. V rámci struktury právních subjektů se podnikatelé v prvé úrovni rozlišují na fyzické a právnické osoby. Fyzická osoba je člověk jako jednotlivec, základním předpokladem je jeho způsobilost k právním úkonům. Fyzická osoba je jediným vkladatelem kapitálového vkladu a nositelem rizika za svá ekonomická rozhodnutí. Obvykle vystupuje ve dvojjediné roli, a to jak v roli podnikatele, tak v roli výkonné pracovní síly. Právnická osoba je většinou skupina subjektů (fyzických i právnických osob) jež přináší kapitálový vklad, avšak tyto osoby mohou, nebo také nemusejí v podniku vykonávat činné funkce rozhodování a řízení (management firmy). Do právních vztahů vstupuje právnická osoba vlastním jménem a práva a povinnosti na sebe bere jako celek Ke zřízení právnické osoby je zpravidla potřebná písemná smlouva nebo zakládací listina. Fyzické i právnické osoby, vyvíjející podnikatelskou činnost musí při vyhovět právní úpravě podnikání. Podle zákona o živnostenském podnikání je nutno k podnikatelské činnosti disponovat živnostenským nebo jiným oprávněním. Živnostenské oprávnění vydává příslušný živnostenský úřad, jež také přiděluje fyzickým a právnickým osobám identifikační číslo (IČ). Vedle toho mají tyto osoby povinnost registrace u místně příslušného správce daně (finanční úřad), jež jim přiděluje daňové identifikační číslo (DIČ). Zákonem stanovené osoby mají také povinnost zápisu do obchodního rejstříku. Osoby podnikající na základě živnostenského oprávnění jsou, vedle živnostenského úřadu, evidovány v registru živnostenského podnikání, v působnosti Ministerstva průmyslu a obchodu ČR. Ostatní osoby provozující výdělečnou činnost podle zvláštních předpisů jsou 1 Cantillon Richard ( ) irský bankéř, ekonom a demograf. 2 Schumpeter Joseph Alois ( ) americký ekonom českého původu. Zbýval se teorií společnosti a institucionálních změn, teorií inovace a inovačního cyklu. 8 ÚHÚL Brandýs nad Labem 2012

12 registrovány ve speciálních registrech (např. registr soudních znalců vedený krajskými soudy, seznam auditorů vedený Komorou auditorů ČR apod.). Obchodní rejstřík je veřejný seznam, do kterého se zapisují zákonem vyjmenované údaje o podnikatelských subjektech. Je veden v rámci působnosti Ministerstva spravedlnosti ČR. Rejstříky vedou obchodní soudy a jsou přístupny každému. Základním nositelem aktuálních i historických informací je výpis z obchodního rejstříku, obsahující stěžejní skutečnosti - např.: obchodní jméno, sídlo, právní forma, předmět podnikání, jméno, rodné číslo a bydliště osob, které jsou statutárními orgány společnosti, způsob jednání za společnost, výše a splacení základního kapitálu. Další informace jsou evidovány ve sbírce listin. Ta obsahuje zejména základní údaje o vzniku a změnách podniku, uložení účetní závěrky a další významné údaje o právních poměrech. Podnik vzniká právním aktem v závislosti na druhu podniku. Státní podniky vznikají rozhodnutím zřizovatele - státu. Soukromé podniky jsou zakládány podle příslušných právních předpisů (živnostenský zákon, obchodní zákoník, aj.). Právnické osoby vznikají ke dni zápisu do obchodního rejstříku. Právně upraven je i zánik podniku. Nejčastějšími způsoby jsou zrušení, sloučení, rozdělení, likvidace, změna právní formy podnikání, prohlášení konkurzu. Okolnosti vzniku podniku, vymezení předmětu činnosti, složení statutárních orgánů a další aspekty řízení obsahuje tzv. statutární dokumentace (např. zakládací listiny, společenské smlouvy, stanovy, řídící akty atd.). Obchodní firma (dříve obchodní jméno) je název pod kterým je podnikatel zapsán do příslušného rejstříku. Podle právní formy se podnikateské subjekty rozdělují na: státní podniky, soukromé podniky (podnik jednotlivce), obchodní společnosti a družstva. Přehled forem právních subjektů v ČR uvádí obr Obr. 2.1 Struktura právních subjektů v ČR právní subjekty právnické osoby ziskové neziskové státní podnik obchodní společnosti družstvo ostatní formy rozpočtová organizace příspěvková organizace ostatní formy fyzické osoby soukromý podnik (živnosti) svobodná povolání zemědělský podnikatel Státní podnik (angl. state-owned company) je právnická osoba zřízená podle zákona o státním podniku (zákon č. 77/1997 Sb.), má delegované právo hospodaření s majetkem státu. Zakladatelem (zřizovatelem) podniku je stát (na základě návrhu příslušného ministerstva a se souhlasem vlády), jež v zakládací listině vymezí státní majetek, který bude tvořit kapitál podniku (tzv. kmenový kapitál). Zakladatel má k podniku určité povinnosti, především kontrolní. Stát neručí za závazky podniku. Orgány státního podniku tvoří ředitel a dozorčí rada. Ředitel jako statutární orgán řídí podnik. Jmenuje jej ministr, nebo vláda. Dozorčí rada musí mít minimálně 3 členy, třetinu tvoří zaměstnanci (zvolení). Dozorčí rada zejména projednává koncepci rozvoje podniku, výroční zprávu, účetní závěrku. ÚHÚL Brandýs nad Labem

13 V LH ČR působí státní podniky: Lesy České republiky, s. p., se sídlem v Hradci Králové (zkr. LČR) a Vojenské lesy a statky ČR, s.p., se sídlem v Praze (zkr. VLS). Obchodní společnosti se v první úrovni člení na osobní společnosti a kapitálové společnosti. K osobním společnostem patří veřejná obchodní společnost a komanditní společnost, ke kapitálovým společnostem patří společnost s ručením omezeným (zkratka: spol. s r.o. nebo s.r.o.) a akciová společnost (a.s.). Zakládání obchodních společností se řídí obchodním zákoníkem. Procesně je dvoustupňové: 1. založení obchodní společnosti - sepsání zakladatelské smlouvy mezi zakládajícími subjekty, 2. vznik obchodní společnosti - dnem zápisu do obchodního rejstříku (počátek právní existence). Obchodní zákoník u společnosti s ručením omezeným umožňuje a u akciové společnosti nařizuje vydání stanov společnosti, které vedle zakladatelské smlouvy podrobněji upravují vztahy mezi společníky. V souvislosti se založení obchodní společnosti je důležité vymezení vkladu do společnosti - základní kapitál, jež je peněžním vyjádřením souhrnu peněžních i nepeněžních vkladů jednotlivých společníků. Jako vklad je možno vedle peněz použít vše, co se dá penězi ocenit a dá se to využít pro dané podnikání (pozemky, budovy, stroje, cenné papíry, knowhow, vynález, autorská práva, pohledávky apod.). Základní kapitál je součástí vlastního kapitálu společnosti, jeho výše a splacení se zapisuje do obchodního rejstříku. Povinně se vytváří u komanditní společnosti, společnosti s ručením omezeným a akciové společnosti. Podíl společníka (akcionáře) vyjadřuje jeho účast ve společnosti (podíl na základním kapitálu) a z ní plynoucí práva a povinnosti. Oceňuje se jako podíl na čistém obchodním majetku společnosti. V průběhu činnosti kapitálové společnosti povinně vytvářejí z čistého zisku rezervní fond (u s.r.o. činí minimálně 10% ze základního kapitálu, u a.s. minimálně 20% ze základního kapitálu). Rezervní fond slouží především ke krytí ztrát společnosti. V podmínkách LH zastupují obchodní společnosti zejména akciové společnosti a společnosti s ručením omezeným. Společnost s ručením omezeným (angl. limited liability company LTD.). Základní kapitál je tvořen vklady společníků; výše základního kapitálu je nejméně 200 tis. Kč, minimální výše vkladu jednoho společníka je 20 tis. Kč. Společnost ručí za své závazky svým majetkem, společníci ručí za závazky společnosti do výše nesplacených částí vkladů zapsaných v obchodním rejstříku. Práva a povinnosti společníků se řídí společenskou smlouvou, obchodní podíl společníka se určuje podle výše vkladu a jeho poměru k základnímu kapitálu. Zisk společnosti se dělí mezi společníky podle poměru jejich obchodních podílů. Orgány společnosti s ručením omezeným jsou: valná hromada, jednatelé, dozorčí rada. Valná hromada je nejvyšší orgán společnosti. Je tvořena všemi společníky - každý z nich má jeden hlas za každých 1 tis. Kč svého vkladu - rozhoduje se alespoň prostou většinou přítomných společníků. Valná hromada určuje (schvaluje) jednatele a dozorčí radu (a příp. likvidátora); schvaluje účetní závěrky, dělení zisku, úhrady ztrát, stanovy, změny výše kapitálu; rozhoduje o vyloučení společníka, fúzích, změnách společenské smlouvy. Jednatelé jsou statutárním orgánem společnosti, vykonávají obchodní vedení společnosti. Jednatel je povinen nejméně jednou za rok svolat valnou hromadu, o svolání mohou požádat také společníci. Dozorčí rada se ustanovuje, stanoví-li tak společenská smlouva. Zejména dohlíží na hospodářskou činnost jednatelů, kontroluje účetnictví společnosti. Akciová společnost (angl. joint stock company, v USA incorporated company). Základní kapitál je rozvržen na určitý počet akcií o určité jmenovité hodnotě, výše základního kapitálu je stanovena na minimálně 2 mil. Kč. Společnost ručí za závazky celým svým majetkem, akcionáři za závazky společnosti neručí. Práva a povinnosti akcionářů jsou stanovena zakladatelskou smlouvou. Ze zákona má akcionář právo účastnit se valné hromady, hlasovat na ní, má právo na podíl na zisku dividendu. Zakladatelská smlouva obsahuje: název společnosti, sídlo a předmět podnikání (činnosti), navrhovaný základní kapitál, počet akcií a jejich jmenovitou hodnotu, podobu, znění (akcie na jméno nebo na majitele), přibližnou výši nákladů, které v souvislosti se založením společnosti vzniknou, určení správce vkladu, návrh stanov. 10 ÚHÚL Brandýs nad Labem 2012

14 Stanovy obsahují, vedle údajů ze zakladatelské smlouvy: způsob splácení emisního kursu akcií, počet hlasů spojených s jednou akcií a způsob hlasování na valné hromadě, způsob svolávání valné hromady, její působnost a způsob jejího rozhodování, počet členů orgánů společnosti, jednání za společnost, způsob a výši tvorby rezervního fondu, způsob rozdělení zisku a úhrady ztráty. Orgány akciové společnosti tvoří valná hromada, představenstvo, dozorčí rada. Valná hromada je nejvyšší orgán společnosti, tvořena je akcionáři. Koná se nejméně jednou ročně, je schopna se usnášet jestliže přítomní akcionáři mají akcie v nominální hodnotě nejméně 30% základního kapitálu. Rozhoduje většinou hlasů přítomných akcionářů; schvaluje účetní závěrku a rozdělení zisku, volí představenstvo a dozorčí radu. Představenstvo je statutární orgán společnosti. Řídí společnost a jedná jejím jménem, zabezpečuje obchodní vedení. Má nejméně 3 členy a je voleno valnou hromadou, nebo dozorčí radou na maximálně 5 leté funkční období. Dozorčí rada je kontrolní orgán společnosti. Dohlíží na výkon působnosti představenstva, přezkoumává účetní závěrku a návrh na rozdělení zisku. Musí být nejméně tříčlenná, počet členů musí být dělitelný třemi. Členy volí valná hromada, pokud má a.s. 50 a více zaměstnanců je třetina členů rady zvolena zaměstnanci. Dozorčí rada je volena maximálně na 5 let, člen dozorčí rady nesmí být zároveň členem představenstva. Představenstvo a dozorčí rada může mít při řízení společnosti v konkrétních případech různou úlohu či váhu delegovaných kompetencí. Převládajícím trendem je tzv. německý model, kdy hlavní akcionáři jsou současně zastoupeni v dozorčí radě. Dozorčí rada řídí představenstvo, které je tvořeno najatými manažery. Další variantou je tzv. americký model, kdy hlavní akcionáři tvoří představenstvo, jež řídí dozorčí radu a management. Soukromý podnik (podnik jednotlivce) se řídí především živnostenským zákonem. Vyznačuje se tím, že podnikatel (živnostník) je jediným zakladatelem a vlastníkem podniku (nebo jen s tichým společníkem), za podnikatelskou činnost nese celé riziko a neomezeně ručí za závazky podniku (nejen částí kapitálového vkladu, kterou vložil do podniku, ale i svým osobním majetkem). Výše kapitálového vkladu a tvorba základního kapitálu není zákonnou podmínkou vzniku a činnosti podniku. Obdobné postavení jako podnikatel v soukromém podniku mají osoby, které provozují výdělečnou činnost na základě jiného než živnostenského oprávnění podle zvláštních předpisů. Zemědělským podnikatelem (dříve soukromě hospodařící rolník) podle zák. č. 252/1997 Sb., o zemědělství ( 2e) je fyzická osoba, která provozuje zemědělskou výrobu jako soustavnou a samostatnou činnost vlastním jménem, na vlastní odpovědnost, za účelem dosažení zisku, za podmínek stanovených tímto zákonem. 2.2 Základní ekonomické funkce podniku Podnik (angl. enterprise) je právně a ekonomicky samostatná podnikatelská jednotka, založená za účelem podnikání. Podle obchodního zákoníku se podnikem rozumí soubor hmotných, jakož i osobních a nehmotných složek podnikání. K podniku náleží věci, práva a jiné majetkové hodnoty, které patří podnikateli a slouží k provozování podniku nebo vzhledem k své povaze mají tomuto účelu sloužit. Základní znaky podniku jsou: dispozice a kombinace výrobních faktorů, právní samostatnost, ekonomická samostatnost. Každá podnikatelská činnost musí být vybavena na straně vstupů hmotnými, pracovními a finančními zdroji, neboli výrobními faktory (podle klasické ekonomie: půda, práce, kapitál). Právní samostatnost (právní subjektivita) podniku umožňuje vstup do právních vztahů k ostatním subjektům (občansko právních, majetkových a ostatních hospodářských vztahů). Ekonomická samostatnost podniku se projevuje ve výkonu podnikových funkcí - podnik samostatně rozhoduje o výrobním programu, o pořizování materiálních a personálních zdrojů, rozsahu a způsobu výroby, prodeji výrobků, o získávání a používání finančních prostředků ÚHÚL Brandýs nad Labem

15 apod. K dalším projevům patří, že podnik své výdaje hradí z inkasovaných příjmů, investice hradí z disponibilního zisku, plní ze zákona dané závazky vůči státu a státnímu rozpočtu. Vzhledem k věcnému předmětu podnikatelství, formálnímu uspořádání podniků a právnímu rámci, základním znakům, ekonomickým projevům a poslání v rámci národního hospodářství vystupuje podnik jako společenský systém Podnik jako systém Systém 1 (angl. system) je soubor na sebe vzájemně působících složek (prvků nebo subsystémů), které tvoří celek, jehož vlastnosti se liší od vlastností jeho jednotlivých složek. Složky systému jsou mezi sebou spojeny vazbami. Prvek je základní část systému, která není na dané rozlišovací úrovni již dále dělitelná Struktura systému charakterizuje jeho vnitřní uspořádání. Společenské systémy vykazují cílové chování, které je reprezentováno dosažením určitého stavu. (Kořínek 1993) Činnosti systému, které směřují k dosažení cíle, se nazývají funkcemi systému a jeho složek. Jestliže každá složka vykonává svoji specifickou funkci, která směřuje k dosažení určitého cíle, pak přispívá k dosažení cíle systému jako celku. Podle Ruhleho (1973) je podnik otevřený, dynamický, komplexní, částečně stochastický, částečně autonomní, cílově řízený a cíle hledající, produktivní a sociální systém. V podnikových systémech jsou identifikovatelné parciální subsystémy: technický (výrobní), sociální, ekonomický, organizační a řídící (manažerský). Technický subsystém je charakterizován věcným členěním výrobních faktorů a prvků výrobního procesu, především majetkovou strukturou ve vlastnictví podniku (nemovitosti, stroje a zařízení se svými funkčními vlastnostmi a technickými parametry, používaná technologie, charakter výrobního procesu, potřebné druhy materiálů a energií, parametry vyráběné produkce), počtem a kvalifikací pracovní síly apod. V tomto sybsystému se realizují základní procesy naturální produkce a reprodukce. Systémovými analýzami výrobních subsystémů se zabývají především technické disciplíny. Sociální subsystém podniku vytváří především mezilidské pracovní vztahy, faktor osobnosti a jeho význam při vzniku a utváření požadovaných vztahů, identifikační vazby vůči řídícím subjektům, poznání jednotlivých složek pracovního prostředí, řízení procesu adaptace, efektivní stimulace požadovaného chování pracovníků, komunikace 2, sociální konflikty a jejich řešení. Studiemi z tohoto pohledu se zabývá sociologie a psychologie. Ekonomický subsystém je charakterizován strukturou a vývojem ekonomických veličin a vztahů mezi nimi. Obchodní zákoník řadí k základním ekonomickým veličinám podniku: obchodní majetek, obchodní kapitál a čistý obchodní majetek. Tyto veličiny je nutno rozlišovat podle právní formy podnikatele. Stav a chování ekonomického subsystému je výsledkem reakcí systému (podniku) na podněty z okolí. Projevují se v kvantifikovatelné podobě jako stavové a tokové veličiny. Stavové veličiny podniku tvoří disponibilní množství produktivních činitelů, které je vyjádřeno hodnotově, které umožňuje jejich využívání ve vhodném časovém okamžiku, potřebném množství a požadované struktuře. Jejich úroveň vyjadřujeme stavem k určitému okamžiku, případně diskrétní změnou jejich stavu. Tito činitelé v podniku vystupují v podobě majetkové a kapitálové struktury. 1 z řeckého výrazu sýstéma - to, co je složené, seskupené v celek ; spojení, skupina, složenina, skladba, celek, státní zřízení. 2 z latinského základu communis, tj. společný, pospolitý, obecný; communicatio společná účast, sdílení, sdělení. 12 ÚHÚL Brandýs nad Labem 2012

16 Tokové veličiny podniku představují poměrné ekonomické parametry (output - input) udávající základní projevy výrobního procesu za určité období. V oblasti vstupů jsou to např. náklady, výdaje, v oblasti výstupů výnosy, příjmy, zisk, Mezi stavovými a tokovými veličinami existují spojovací články, vyjadřující míru i dynamiku rozvoje podniku (např. kladný rozdíl mezi příjmy a výdaji za určité období jako přírůst finančního majetku, zisk jako kladný rozdíl mezi výnosy a náklady znamená zvýšení vlastního kapitálu, část zisku, určená pro zvětšení majetku podniku apod.). Studiemi ekonomických subsystémů se zabývá statistický obor - ekonometrie. Organizační a řídící subsystémy uspořádávají dynamiku celého objektu (podniku). Jejich prvky tvoří organizační jednotky podniku (útvary, střediska, pracovní týmy a skupiny) a vztahy mezi nimi, s určitým formálně-systémovým uspořádáním (např. organizační řád). Nedílnou a nezbytnou součástí každého organizačního a řídícího subsystému je informační systém. Studiemi řídících subsystémů se zabývají kybernetika, synergetika a manažerská metodologie. V praxi lesních podniků dochází k systémovému prolínání procesu lesní výroby a hospodářského řízení. Lesní výroba v systémovém pojetí spočívá v usměrňování procesu tvorby dřeva, který probíhá v daném životním cyklu živých organizmů stromů. Základním prvkem a nositelem tvorby dřeva je autoregulační systém metabolismu stromu. Tímto geneticky získaným systémem strom reaguje na prostředí, k němuž je svým životním cyklem připoután, a to regulací vývoje svých orgánů. Jde tu o autonomní systém regulace, podmíněné organickou soustavou stromů, kdy přirozeným rysem tohoto systému není jen společenství (množství) stromů, ale i jejich trvalé a vzájemné ovlivňování. V tomto smyslu je les otevřeným systémem, který výrazným způsobem, vedle zpětné vazby na lesní výrobu, ovlivňuje i další složky životního prostředí. Předmětem hospodářského řízení jsou vztahy mezi výrobními faktory vztahy řízeného a výkonného systému. V tomto pojetí vystupují výrobní faktory mezi sebou (např. systémy stroj-stroj ), člověk a výrobní faktory (např. systémy člověk-stroj ), lidé mezi sebou ( člověk-člověk ). Obecný model hospodářského řízení (managementu) zahrnuje plánování, organizování, operativní řízení a kontrolu. Tyto činnosti patří k základním funkcím (úlohám) managementu. Plánování obsahuje předvídání a projektování. K základním plánovacím činnostem patří: vědomé stanovení cílů, rozhodování o variantách k jejich realizaci, volby technických možností, časových rámců, předvídání důsledků rozhodnutí apod. Dále plánování zahrnuje soustřeďování a uspořádání výrobních faktorů, vytváření, změny a udržování zúčastněných systémů. Výstupem plánování je soustava podnikových plánů (viz kap ). Organizování řeší věcné a časové uspořádání systémů, funkci jednotlivých složek, dělbu práce atd. U stávajících organizačních systémů jde o jejich změny a přizpůsobení novým podmínkám. Operativní řízení obsahuje činnosti, kde se při usměrňování procesů prolínají prvky řízení a regulování (v kybernetickém pojetí). Základní funkcí je zde regulace odchylek od cílového chování (např. odchylek od plánu, reakce na tržní podněty), či udržování odchylek v přípustných mezích (v LH např. přednostní zpracování kalamity). Kontrola 1 v obecném smyslu představuje přezkoušení, ověřování, přezkoumávání, dozor, dohled. V podnikové praxi jde o nedílnou součást řízení a řídících systémů, sledující plnění určité normy, příkazu, nebo průběh a výsledek práce. (Bluďovský 1999) 1 z latinských výrazů contra (proti) a rotulus (svitek, písemnost) - původně se kontrola chápala jako ověřování správnosti zápisů, listin, jako zkoumání správnosti záznamů, resp. zda zapsané odpovídá skutečnému stavu věcí. ÚHÚL Brandýs nad Labem

17 Integrující aktivitou, spojovanou s hospodářským řízením je controlling 2. Východiskem controllingu je vyhodnocování stavu plnění podnikových plánů a rozpočtů na základě údajů, poskytovaných účetnictvím, rozbory nákladů, odbytu atd. tak, aby bylo možné včas reagovat na odchylky od stanovených cílů. Jeho úlohou je poskytovat managementu vhodné informace sloužící k permanentní koordinaci, ovlivňování a usměrňování podnikových aktivit, v souladu s požadovaných chováním systému podniku a jeho cíli Cíle podniku Při rozhodování o cílech podnikání vystupují do popředí tři stěžejní otázky: Proč? Co? Jak? (podnikat, vyrábět). Klasická ekonomická teorie vycházela z pojetí, že cílem podniku v konkurenčním tržním prostředí je maximalizace zisku. Tento cíl byl dlouho pokládán za dominantní, neboť zisk jako syntetický ekonomický ukazatel v sobě komplexně ztělesňuje výsledky hospodaření podniku. Pojetí zisku jako všeobecného ekonomického cíle se však může projevit i rozporně - krátkodobá maximalizace zisku nemusí vždy zabezpečovat dlouhodobé trvání podniku. Proto se jako cíl začal prosazovat dlouhodobý růst podniku, který by zabezpečil jeho vnitřní stabilitu a přežití v dlouhodobé perspektivě. Zisk je ve vztahu k tomuto pojetí jak prostředkem, tak i výsledkem růstu podniku. Synek (1994) definuje základní cíl podnikání jako všechny činnosti jež vedou a napomáhají maximalizaci hodnoty podniku (firmy). V dalším vývoji do soustavy podnikových cílů začaly pronikat aspekty sociální a ekologické, které mohou někdy i převažovat. Syntézou tohoto vývoje vznikla představa globálního cíle podniku: dosahování přiměřeného zisku v dlouhodobém rozvoji podniku při respektování společenských a ekologických požadavků a omezení. Stanovení cílů podniku sestává ze tří fází: - kritické analýzy dosavadní činnosti, - stanovení hlavních směrů hospodářského rozvoje (strategická fáze), - určení klíčových činností a předpokladů k jejich realizaci (taktická fáze). Smyslem kritické analýzy dosavadní činnosti podniku je získat reálný pohled na silné a slabé stránky podniku 3. Zaměřuje se externě a interně. Těžiště externích analýz tvoří zejména: analýza politického, ekonomického a sociálního prostředí, analýza trhu, konkurence a klientů. Interní analýzy se zaměřují hlavně na: analýzu faktorů (používané výrobní faktory, technologie, pracovní síla, informační systém, administrativa, podnikatelské aktivity), analýzu výrobků a služeb (struktura, podíl na trhu, ziskovost, poptávka), analýzu vnitřních zdrojů (finanční zdroje a možnosti, struktura majetku, kvalita pracovních sil). Stanovení hlavních směrů hospodářského rozvoje je odvozováno od prostoru působnosti podniku a vnějších činitelů. Podnik může ovlivňovat cíle v rámci: - podmínek územního celku, ve kterém podnik vyvíjí činnost (působnost), - trhu a tržního prostředí, - obecných ekonomických pravidel a informací, - operativních ekonomických nástrojů, - právních norem apod. 2 controlling (angl.) - kontrolování; složka řízení podniku, kdy dochází k vyhodnocování odchylek skutečných výsledků od plánovaných hodnot, analýze příčin odchylek, jejich předvídání a realizaci opatření k jejich odstranění. 3 jednou z často užívaných analytických metod je tzv. SWOT analýza, pomocí níž se vyjadřují silné stránky (Strengths), slabé stránky (Weaknesses), příležitosti (Opportunities) a rizika, resp. hrozby (Threats). 14 ÚHÚL Brandýs nad Labem 2012

18 Výstupem stanovení hlavních směrů jsou dlouhodobé koncepce rozvoje podniku se strategickými cíli, nejčastěji v časovém horizontu 3 5 (10) let. Klíčové činnosti mají na konečné výsledky a rozvoj podniku rozhodující vliv. Jsou odvozeny z hlavních směrů hospodářského rozvoje a vyúsťují zpravidla do souboru specifických - taktických cílů. Mezi tyto cíle může patřit: - rozšíření nebo zúžení sortimentu výrobků nebo služeb, - získávání nových trhů, - zvyšování obratu, resp. podílu na trhu, - vědeckotechnický pokrok, zavádění nových technologických postupů ve výrobě, informační systém, ekologicky šetrné technologie, - zvyšování produktivity práce, - zvyšování rentability vloženého kapitálu, - optimalizace likvidity podniku, - udržení nebo zvýšení zaměstnanosti, zlepšení pracovních a sociálních podmínek zaměstnanců, apod. Strategické, taktické i operativní cíle podniku jsou zapracovány a konkretizovány do soustavy podnikových plánů. Podnikové plánování představuje tedy formulaci cílů a jejich rozpis v časové i věcné rovině. Základním podnikovým plánem je plán na hospodářský rok - roční prováděcí plán. Zpravidla se u výrobních podniků člení na dílčí, avšak organicky propojené plány, jež tvoří: - plán investic (využívání, reprodukce, investiční výstavby), - plán zásobování (nakupovaných zásob, zásob rozpracované výroby a výrobků), - výrobní plán (činností, výkonů, produkce výrobků a služeb), - plán práce (pracovníků, mezd a osobních nákladů, sociálních výdajů), - plán odbytu a servisu (obchodní plán), - plán nákladů a výnosů, hospodářských výsledků, - finanční plán (příjmů a výdajů), - ostatní plány (rozvoje a řízení, ekologický plán atd.). Jádrem ročního plánu je plán výroby a odbytu, integrujícím plánem je plán finanční. Pro dosahování cílů (zajišťování a realizaci plánů) vykonává podnik činnosti, jimiž plní hospodářské funkce: nákup a skladování, zásobování, výroba, marketing, odbyt, financování, investiční výstavba, plánování, management, zajišťování informací (informační systém). Při těchto činnostech je důležitý mechanismus zpětné vazby, umožňující korekci či generující podněty k novým cílům. Jedná se tedy o permanentní proces vzájemného ovlivňování. Nezbytným předpokladem zajišťování základních funkcí podniku a dosahování cílů je určitá a disponibilní majetková a kapitálová struktura. Některé legislativní odkazy: Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník Zákon č. 455/1991 Sb., živnostenský zákon Zákon č. 77/1997 Sb., o státním podniku Zákon č. 563/1991 Sb., o účetnictví Zákon č. 593/1992 Sb., o rezervách pro zjištění základu daně z příjmů Zákon č. 191/1950 Ú.l., zákon směnečný a šekový Zákon č. 591/1992 Sb., o cenných papírech ÚHÚL Brandýs nad Labem

19 3 OPTIMALIZACE PRÁVNÍ FORMY HOSPODAŘENÍ NA LESNÍM MAJETKU Při rozhodování o nakládání s lesním majetkem je třeba posoudit jednotlivé formy hospodaření z hlediska legislativního, daňové zátěže a porovnat navzájem rizika, která jednotlivé formy vztahu vlastníka a majetku přinášejí pro vlastníka samotného, ale především pro kvalitu a trvalou a přitom vyrovnanou výnosovost lesního majetku. Lze zde uvažovat s těmito základními možnostmi: - výhradní přímé obhospodařování vlastníkem, - přímé obhospodařování vlastníkem se spoluúčastí jiného subjektu, - pronájem majetku. 3.1 Výhradní přímé obhospodařování vlastníkem U fyzických osob je zde nejrozšířenější formou obhospodařování v kategorii zemědělský podnikatel. Z hlediska právnických osob z právních forem, zejména z pohledu územně samosprávných celků měst a obcí (ÚSC), zde připadají v úvahu: příspěvková organizace, organizační složka obce Zemědělský podnikatel Zemědělským podnikatelem (dříve soukromě hospodařící rolník) podle zák. č. 252/1997 Sb., o zemědělství ( 2e) je fyzická nebo právnická osoba, která hodlá provozovat zemědělskou výrobu jako soustavnou a samostatnou činnost vlastním jménem, na vlastní odpovědnost, za účelem dosažení zisku, za podmínek stanovených tímto zákonem a která, pokud jde o osobu fyzickou: - dosáhla věku 18 let, - má způsobilost k právním úkonům, - má trvalý pobyt na území České republiky, nejedná-li se o občana České republiky nebo o občana členského státu Evropské unie, - pohovorem před místně příslušným obecním úřadem obce s rozšířenou působností prokáže základní znalost jazyka českého, nejedná-li se o občana České republiky nebo o občana členského státu Evropské unie; Zemědělskou výrobou včetně hospodaření na vodních plochách se rozumí: a) rostlinná výroba včetně chmelařství, ovocnářství, vinohradnictví a pěstování zeleniny, hub, okrasných rostlin, léčivých a aromatických rostlin, rostlin pro technické a energetické užití na pozemcích vlastních, pronajatých, nebo užívaných na základě jiného právního důvodu, popřípadě provozovaná bez pozemků, b) živočišná výroba zahrnující chov hospodářských a jiných zvířat či živočichů za účelem získávání, zpracování a výroby živočišných produktů, chov hospodářských zvířat k tahu a chov sportovních a dostihových koní, c) produkce chovných a plemenných zvířat, využití jejich genetického materiálu a získávání zárodečných produktů, pokud jde o zvířata uvedená v písmenu b), d) výroba osiv a sadby, školkařských výpěstků a genetického materiálu rostlin, e) úprava, zpracování a prodej vlastní produkce zemědělské výroby, f) chov ryb, vodních živočichů a pěstování rostlin ve vodním útvaru povrchových vod na pozemcích vlastních, pronajatých nebo užívaných na základě jiného právního důvodu, g) hospodaření v lese, na pozemcích vlastních, pronajatých, nebo užívaných na základě jiného právního důvodu, h) hospodaření s vodou pro zemědělské a lesnické účely. 16 ÚHÚL Brandýs nad Labem 2012

20 Zemědělský podnikatel podle tohoto zákona je oprávněn rovněž poskytovat práce, výkony nebo služby, které souvisejí výhradně se zemědělskou výrobou a při kterých se využijí prostředky nebo zařízení sloužící zemědělskému podnikateli k zemědělské výrobě. Podnikání v zemědělství podléhá evidenci na obecním úřadě s rozšířenou působností - viz 2f Evidence zemědělského podnikatele Příspěvková organizace Příspěvková organizace (PO) je právnická osoba, kterou může ÚSC zejména k hospodářskému využívání svého majetku a k zabezpečení veřejně prospěšných činností. PO by měl ÚSC zřizovat především pro takové činnosti ve své působnosti, které jsou neziskové a jejichž rozsah, struktura a složitost vyžadují samostatnou právní subjektivitu. Obhospodařování lesů formou PO jsou např.: Lesy hl.m. Prahy, Městské lesy Dobřany, Městské lesy Znojmo, Městské lesy Fulnek, Lesy Města Jirkova, Lesy Jáchymov, Lesní a vodní hospodářství Švihov. a) Výhody: - organizace je ovládána zřizovatelem, - nemusí vytvářet složitý systém výkonných a dozorčích orgánů, - možnost získávání finančních prostředků z různých zdrojů (vlastní činnost, prostředky z rozpočtu zřizovatele, prostředky ze svých fondů, peněžité dary od fyzických a právnických osob, peněžní prostředky poskytnuté ze zahraničí), - možnost provozování doplňkové hospodářské činnosti (mimo hlavní činnost), pro kterou byla zřízena, - organizace nemusí vytvářet základní kapitál, - zřizovatel může stanovit PO odvody do svého rozpočtu, - hmotná zainteresovanost na hospodářských výsledcích má pro PO motivační funkci, - zůstatky peněžních fondů PO po skončení roku nepropadají a převádějí se do roku následujícího, - vztah rozpočtu PO k rozpočtu zřizovatele lze za určitých podmínek během roku měnit, - zřizovatel má právo kontrolovat hospodaření PO. b) Nevýhody: - má být zřizována zpravidla k neziskovým činnostem, - práva a závazky PO přecházejí dnem jejího zániku na zřizovatele, - omezení podnikatelské a investiční činnosti (některé činnosti a úkony může PO provádět pouze se souhlasem zřizovatele), - povinnost zřizovat zákonem určené fondy. c) Daňové aspekty: - PO je pro účely daně z příjmů řazena mezi poplatníky, kteří nejsou založeni nebo zřízeni za účelem podnikání, - předmětem daně z příjmů nejsou u PO příjmy z činností vyplývající z jiného poslání (ovšem za podmínky, že náklady vynaložené na jejich dosažení jsou vyšší než tyto příjmy), - předmětem daně z příjmů nejsou příjmy z dotací a podpor z rozpočtu ÚSC, - upravený základ daně si může PO dále snížit až o 30% (maximálně však o Kč), použije-li takto získané prostředky ke krytí nákladů souvisejících s činnostmi, z nichž získané příjmy nejsou předmětem daně, a to ve třech bezprostředně následujících zdaňovacích obdobích. V případech, že třicetiprocentní snížení činí méně než Kč, lze odečíst částku celých Kč (maximálně však do výše základu daně), - je povinna vést účetnictví tak, aby byly odděleně vedeny příjmy, které jsou předmětem daně z příjmů, které předmětem daně nejsou. Totéž platí i pro vykazování výdajů, - od základu daně si nemůže odečíst hodnotu poskytnutých darů, - zisk zdaňován aktuální sazbou daně z příjmů právnických osob. PO je zřizována za účelem odborného, a přitom z hlediska zájmů vlastníka průhledného obhospodařování majetku. Tato forma, která vyžaduje (s ohledem na složitost a odbornou náročnost činností) právní subjektivitu, se vyznačuje hospodařením odděleným od účetnictví ÚSC, s dostatečnou možností prokazování skutečného přínosu. Vliv vlastníka na vlastní hospodaření přitom není nikterak oslaben. ÚHÚL Brandýs nad Labem