Univerzita třetího věku. Cyklus

Transkript

1 Univerzita třetího věku Cyklus

2 Univerzita třetího věku na LF UK v Plzni Největší prevencí předčasného stárnutí a prostředkem k prodloužení života je kromě zdravého způsobu života aktivní využívání zkušeností a schopností, které byly v průběhu života získány. Odchodem do důchodu se mění životní stereotyp, přerušují se kontakty, snižují finanční zdroje, děti odcházejí z domova a starý člověk postupně žije osaměle. Staří lidé mají náhle spoustu času a je velice prospěšné jej využít aktivně. Aktivita nemusí být realizována jen v pravidelném zaměstnání. Doporučuje se, aby se staří lidé zapojovali do nejrůznějších náhradních aktivit, podíleli se na kulturním, společenském i politickém životě, rozvíjeli záliby, zájmy, koníčky. Také další vzdělávání v nejrůznějších vzdělávacích kurzech, jako jedna z forem aktivity, přispívá k zlepšení kvality života, oddaluje vznik nesoběstačnosti, sociální izolace, závislosti na pomoci druhé osoby. Právo na vzdělávání patří mezi základní lidská práva.vzdělávání ve vyšším věku je zaměřeno na prioritní problémy,nikoliv na přípravu na zaměstnání, profesní rozvoj, zvýšení kvalifikace, ale na rozvoj osobnosti. Na LF UK v Plzni vznikla v osmdesátých letech Univerzita třetího věku, později i Akademie třetího věku. Hlavní téma čtyřsemestrové výuky v U3V je Člověk ve zdraví a nemoci. Do akademického roku 2008/9 je zapsáno 142 posluchačů, jsou většinou v důchodovém věku a nejsou mezeni vzděláním či předcházejícím zaměstnáním. Těší nás velký zájem o studium a to i mimoplzeňských seniorů. Z kapacitních důvodů však nemohli být všichni zájemci uspokojeni. Výuku zajišťují akademičtí pracovníci lékařské fakulty, odborníci z Fakultní nemocnice v Plzni i odborníci z praxe. Přednášky se konají ve velké posluchárně Šafránkova pavilonu LF, Alej Svobody 31, kde je k dispozici moderní audiovizuální vybavení. Studium je ukončeno vypracováním a hodnocením závěrečného testu a slavnostním závěrem na fakultě. Absolventům obou ročníků je předáno Osvědčení v pražském Karolinu. Pro aktivní absolventy loňského ročníku U3V jsme připravili další specializované přednášky v rámci Volitelných kurzů pro absolventy U3V (literární zastavení, tréning paměti, vliv počasí na lidský organizmus, masáže, atd.). Díky financím z grantového projektu jsme připravili posluchačům exkurzi do Kostantinových Lázní, kde se seznámili s indi-

3 kacemi, procedurami i historií tohoto lázeňského místa, zámek skla v Bezdružicích. Připravujeme i další tématické zájezdy. Garant celoživotního vzdělávání seniorů: Lékařská fakulta UK v Plzni, Ústav sociálního lékařství, Alej Svobody 31, Plzeň Doc. MUDr. Zavázalová H., CSc., vedoucí ústavu HTUhelena.zavazalova@lfp.cuni.cz UTH, tel Vanda Stříbrná, sekretářka ústavu HTUvanda.stribrna@lfp.cuni.cz UTH, tel

4 1. ročník akademický rok 2008/2009 PROGRAM UNIVERZITY TŘETÍHO VĚKU I. ročník zimní semestr ak. roku 2008/ Doc.RNDr. Pavel Fiala, CSc. Lidské tělo I. Soustava kosterní a svalová Prof.MUDr. RNDr. Jaroslav Slípka, DrSc. Buňka, základní stavební jednotka živého organismu Prof.MUDr. Jiří Valenta, DrSc. Lidské tělo II. Soustava trávicí a dýchací MUDr. Milena Králíčková, Ph.D. Lidské tělo III. Soustava močová a pohlavní Doc.MUDr. Vlastimil Habermann, CSc. Chemie života Doc.MUDr. Jitka Kočová, CSc. Tkáně, základní součásti orgánů Doc.MUDr. Jana Slavíková, CSc. Mozek a chování Prof.MUDr. Pavel Sobotka, DrSc. Srdce a krevní oběh Přednášky se konají vždy v úterý ve 14,45 hodin ve velké posluchárně Šafránkova pavilonu na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Plzni, Alej Svobody 31

5 LF UK v Plzni, Šafránkův pavilón Přednáška dne Doc. RNDr. Pavel Fiala, CSc. Lidské tělo I.

6 střední Soustava kosterní a svalová Lidské tělo I. Soustava kosterní a svalová Doc. RNDr. Pavel Fiala, CSc. Ústav anatomie LF UK v Plzni UObecná anatomie kosti Kost (os, ossis, n.) se skládá z buněk a mezibuněčné hmoty, obsahující minerální látky. Anorganickou složku kosti tvoří fosforečnan vápenatý (85 %), uhličitan vápenatý (10 %), jiné soli (5%). Organickou složku kosti tvoří kasein (u dítěte 52 %, u dospělého člověka 40 %, u starého člověka 30 %). Anorganická složka dodává kosti pevnost, organická složka pružnost. Ve stáří organické složky ubývá a kosti se snáze lámou (typická je zlomenina krčku stehenní kosti). UStavba kosti: Na povrchu kosti je pevná vazivová blána okostice (periost). Pod periostem je kost hutná (kompakta), uvnitř je kost houbovitá (spongiosa), která tvoří kostní trámce s typickým uspořádáním, označovaným jako architektonika spongiosní kosti. Architektonika spongiosní kosti je takové uspořádání kostních trámců, které zajišťuje maximální pevnost kosti při minimu stavebního materiálu. V dialyse dlouhé kosti je dřeňová dutina (davům medullare), obsahující kostní dřeň (medulla osmium). Kostní dřeň vyplňuje též volné prostory v houbovité kosti. Kostní dřeň prodělává během ontogenetického vývoje změny,. Nejprve je červená (krvetvorná), pak žlutá (tuková) a nakonec šedá (tuk vymizí). Červená kostní dřeň zůstává i v dospělosti v epifysách dlouhých kostí, v tělech obratlů a v hrudní kosti (sternum). Stav kostní dřeně se zjišťuje punkcí sterna. UTvar kosti: U Kosti dělíme dle tvaru na A) kosti dlouhé (končetiny), B) kosti krátké (obratle), C) kosti ploché (lebka). Dlouhá kost se skládá ze střední části, zvané tělo (corpus, diafysa) a dvou kloubních konců (proximální a distální epifysa). Krátká kost má na povrchu kompaktu, uvnitř spongiosu. Plochá kost má na svém zevním a vnitřním povrchu kompaktu (lamina externa a lamina interna), uvnitř je spongiosa. Spongiosa plochých kostí lebky se nazývá diploe. UČásti dlouhé kosti: U část kosti = dialysa, koncová část dialysy = metafysa, kloubní konec kosti = epifysa, samostatně osifikující výběžek, na který se upíná sval (svaly) = apofysa. Jednotlivé části kosti jsou za vývoje odděleny růstovými ploténkami. UPneumatické kosti U: V některých kostech se tvoří vrůstáním sliznice dutiny (vedlejší dutiny nosní, bradavčitý výběžek spánkové kosti).

7 se = = USenilní atrofie: U Ve stáří dochází k prořídnutí kosti a kosti se pak snadno lámou. U starých lidí jsou časté zejména zlomeniny krčku stehenní kosti a zlomeniny žeber. UVývoj kosti U: kosti osifikují A) na podkladu vazivovém (kosti klenby lebeční, klíční kost), B) na podkladu chrupavčitém (chrupavčitý model kosti osifikuje na svém povrchu i uvnitř, takže z chrupavčitého modelu zbývá chrupavka růstová (do ukončení růstu) a chrupavka kloubní. UCévní zásobení kosti: V době růstu jsou cévní řečiště jednotlivých část dlouhé kosti oddělena růstovými ploténkami. Po ukončení růstu, kdy růstové ploténky vymizí, se vytváří jednotná cévní síť v celé kosti. Tyto rozdíly jsou významné pro šíření infekce v dětství a v dospělosti a pro hojení zlomenin. UInervace kosti: Periost je bohatě inervován, je velmi citlivý. V kompaktě, spongiose a kostní dřeni jsou inervovány stěny cév a regulován tak průtok krve. USpojení kostí Kosti jsou vzájemně spojeny a) plynule, b) dotykem. Plynulé spojení se realizuje pomocí vaziva (švy na lebce) pomocí chrupavky (spona stydká) pomocí kosti (křížová kost) Spojení dotykem je kloub. UKloub (articulatio) Styčné plochy mají různý tvar (zpravidla hlavice a jamka kloubní). Jsou kryty chrupavkou kloubní (hyalinní chrupavka, pouze v čelistního kloubu a u kloubů klíční kosti je chrupavka vazivová. Kloubní jamka může být doplněna lemem z vazivové chrupavky labrum glenoidale. UKloubní pouzdro U upíná po okrajích styčných ploch. Skládá se ze dvou vrstev: zevní vazivové (fibrosní), která dodává pouzdru pevnost a vnitřní synoviální, která produkuje kloubní maz (synovii). Význam synovie: 1) mazadlo, 2. zvyšuje přilnavost kloubních ploch, 3. vyživuje kloubní chrupavku, která je bezcévná. UZesílení kloubního pouzdra U zajišťují vazy, šlachy a svaly, které s přikládají k povrchu pouzdra. Funkčně válcové klouby mají typické boční (kolaterální) vazy, které brání pohybům ke stranám (loketní kloub, hlezenní kloub). UZákladní postavení U postavení, z něhož se vychází při popisu kloubu: vzpřímený stoj, svěšené horní končetiny, dlaně obrácené vpřed. UStřední postavení U postavení s nejméně napjatým kloubním pouzdrem. Kloub je zaujímá zcela automaticky při poranění nebo zánětu. UMechanika kloubu (pohybová dvojice): a) ohnutí (flexe) a natažení (extense) osa pohybu probíhá horizontálně a frontálně, b) odtažení (abdukce) a přitažení (addukace) osa pohybu probíhá horizontálně a sagitálně, c) vnitřní rotace a zevní rotace pohyb se děje kolem vlastní osy končetiny, d) kroužení (cirkumdukce) kombinace všech předchozích pohybů.

8 jsou (aktivní) (antigravitační, (pasivní) při UTypy kloubů U - rozlišení podle počtu kostí - rozlišení podle počtu os pohybu Klouby jednoduché jsou klouby, v nichž artikulují pouze dvě kosti. Podle tvaru je dále dělíme na: - kloub kulový volný (kloub ramenní) a omezený (kloub kyčelní) - kloub válcový (šarnýrový) osa pohybu kolmá na osu kosti - (kolový) osa pohybu rovnoběžná s osobu kosti - kloub kladkový (mezičlánkové klouby prstů) - kloub vejčitý (mezi nosičem a týlní kostí) - kloub sedlový (mezi trapézovou kostí a bazí palcového metakarpu) - kloub plochý (mezi loďkovitou kostí a klínovými kostmi) - kloub tuhý (křížokyčelní kloub). UKlouby složené U klouby, v nichž artikuluje více kostí než dvě nebo je mezi dvě kosti vložena destička z vazivové chrupavky zvaná Udiscus U (ploténka tvaru disku, v celém rozsahu zhruba stan silná) nebo Umeniskus U(ploténka tvaru mezikruží, uprostřed vykrojená). URozlišení podle počtu os pohybu: klouby jednoosé - válcový, kolový, kladkový klouby dvojosé sedlový, vejčitý klouby trojosé - kulový UObecná anatomie svalového systému Sval = musculus, -i, m., řecky mys = myška, zkratka m, plurál mm. V těle člověka je 600 svalů, většinou párově uspořádaných, které se podílejí % na celkové hmotnosti těla. Příčně pruhované svalstvo tvoří 1. svaly kosterní (skeletní), 2. svaly kožní (mimické), 3. stěnu některých útrob (hltan), 4. složku smyslových orgánů (svaly koule oční). Kosterní sval tvoří: U1. tkáň svalová U je ve svalovém bříšku (center musculi), U2. tkáň vazivová U - je ve šlaše (tendo) nebo aponeurose (= šlacha rozprostřená do plochy), ale i ve svalovém bříšku, kde tvoří skluzné plochy pro svalová vlákna. Podíl vaziva v kosterním svalu je různý: Usvaly statické U posturální), které udržují polohu těla, obsahují hodně vaziva, Usvaly dynamické U, které provádějí pohyb, obsahují málo vaziva. Vlivem cvičení dochází ke zmohutnění svalových vláken = Uhypertrofie svalu, U nečinnosti dojde naopak Uk atrofii svalu U. Tvar svalu je různý. Rozeznáváme svaly dlouhé, svaly krátké, svaly ploché. Nejjednodušší se sval vřetenitý, který má tyto části: 1) začátek (origo, caput), 2. bříško (center), 3. úpon (insertio, cauda). Pro rozlišení začátku a úponu svalu platí následující dvě pravidla: 1. začátek je horní konec svalu, úpon je dolní konec svalu, 2. začátek je zpravidla místo, které se při kontrakci svalu méně pohybuje (punctum fixum), úpon je místo pohybové (punctum mobile). Kosterní sval přebíhá alespoň přes jeden kloub a provádí v tomto kloubu pohyb. Pro rozsah pohybu platí Uzákon Weberův FickůvU: sval se může

9 (izometrická) je (isotonická) Jsou svaly a zkrátit na polovinu délky svého svalového bříška. Svaly s dlouhými svalovým bříšky a krátkými šlachami provádějí rozsáhlé pohyby. Svaly s krátkými svalovými bříšky a dlouhými šlachami slouží jemným pohybům. UDruhy svalové kontrakce: U1. koncentrická U kontrakce - sval U2. statická U kontrakce délka svalu se nemění, zvýší se napětí, U3. excentrická U(brzdící) kontrakce sval se prodlužuje a brzdí pohyb antagonisty. USvalové dvojice: U to antagonistické dvojice provádějící protichůdné pohyby ohýbač (flexor) a natahovač (extensor), odtahovač (abductor) a přitahovač (adductor), zevní rotátor a vnitřní rotátor. UČinnost svalů U U1. statická, antigravitační U působí proti tíži zemské. Svaly udržující polohu těla = svaly postojové, posturální. U2. dynamická U realizuje pohyb. Při pohybu se kombinuje kontrakce isometrická (zvýší se napětí, délka svalu se nemění) s kontrakcí isotonickou (sval se zkracuje). Pohyb vykonává především Usval hlavní (agonista) U, dále svaly s analogickým průběhem U pomocné (synergické) U svaly, které neutralizují určitou složku pohybu, např. rotaci Usvaly neutralizující U, dále svaly, které fixují tělo Ufixátory Ua stabilizují jiné klouby Ustabilizátory U. Motorická jednotka je základním prvkem hybnosti. Skládá se z motorického neuronu a určitého množství svalových vláken, inervovaných tímto neuronem. V jednom svalovém snopečku může být několik motorických jednotek (A,B,C) a naopak jedna motorická jednotka může inervovat několik snopečků. Počet svalových vláken v motorické jednotce (= svaly provádějící jemné a složité pohyby mají malé motorické jednotky.

10 LF UK v Plzni, Šafránkův pavilón Přednáška dne Prof. MUDr. RNDr. Jaroslav Slípka, DrSc.

11 Buňka, základní stavební jednotka živého organismu

12

13

14 LF UK v Plzni, Šafránkův pavilón Přednáška dne Prof.MUDr. Jiří Valenta, DrSc. Lidské tělo II. Soustava trávicí a dýchací

15 LIDSKÉ TĚLO II. - Soustava trávicí a dýchací Prof.MUDr. Jiří Valenta, DrSc. Ústav anatomie, LF UK Plzeň UTrávicí (digestivní) soustava slouží k mechanickému a chemickému zpracování potravy, vstřebávání živin a vylučování odpadových produktů. Je to trubicový systém, do kterého ústí žlázy, jejichž sekrety napomáhají štěpení potravy slinné žlázy, slinivka břišní, játra. Získané živiny se v trávicím traktu vstřebávají a jsou dále zpracovávány v játrech, kde zároveň probíhá detoxikace produktů metabolismu. Nevstřebané látky jsou vylučovány tlustým střevem ve formě stolice. Trávicí trakt začíná dutinou ústní, pokračuje hltanem, jícnem, žaludkem, tenkým a tlustým střevem a konečníkem. Stěna trávicího traktu je tvořena sliznicí, podslizničním vazivem, svalovinou a zevní krycí vrstvou. Ústní dutina se skládá z předsíně, což je prostor ohraničený zevně rty a dásněmi a na vnitřní ohradou zubní. Do předsíně ústí četné drobné slinné žlázky a vývod velké příušní žlázy, parotis, uložené na tváři před ušním boltcem. Zuby (dentes) slouží k mechanickému zpracování potravy. U dětí se mezi měsíce prořezávají dočasné, tzv. mléčné zuby. Těch je 20 8 řezáků, 4 špičáky a 8 stoliček. Mezi rokem jsou mléčné zuby nahrazovány zuby trvalými, kterých je 32 8 řezáků, 4 špičáky, 8 zubů třenových (premolárů) a 12 stoliček (molárů). Prořezávání 3. stoličky se často opožďuje, někdy až do roku (zub moudrosti). Pro rychlejší orientaci se jednotlivé zuby zpravidla označují čísly, např. pro každou polovinu čelisti od 1. řezáku k poslední stoličce čísly 1 8. Zuby se skládají z korunky, kryté sklovinou, krčku a kořene, které jsou kryty cementem. Uvnitř zubu je zubovina, dentin, v níž je dřeňová dutina. zásobená cévami a nervy. Vlastní ústní dutina, za ohradou zubů, je nahoře ohraničena stropem tvořeným vpředu tvrdým, kostěným patrem, vzadu patrem měkkým, spodinu tvoří jazyk. Jazyk je tvořen svaly, jejichž činnost jednak napomáhá rozmělňování potravy, jednak tvorbě řeči. Na povrchu jazyka je sliznice, v níž jsou drobné slinné žlázky a která je rozbrázděna brdéčkovitými výběžky, papilami, které obsahují chuťové buňky. Kromě drobných slinných žláz na jazyku a na patře ústí do vlastní ústní dutiny i vývody žlázy podčelistní a podjazykové. Sliny zvlhčují potravu a napomáhají jejímu chemickému štěpení pomocí enzymů, zejména amyláz štěpících cukry. Vlastní ústní dutina končí dvěma patrovými oblouky, sbíhajícími z měkkého patra ke stranám jazyka, v jejichž středu je čípek, uvula. Mezi oblouky jsou uložena patrové mandle, tonsily, Jsou to lymfatické útvary, které mají význam v obraně organismu proti infekcím. Často se zanítí, což se projevuje jako angina. Hltan (farynx) má tři části. Nejhořejší část je až pod spodinou lební a vpředu se do ní otvírá nosní dutina. Tato část se proto nazývá nosohltan. V nosohltanu je opět četná lymfatická tkáň, která může zduřet (nosní mandle, adenoidní vegetace) a ústí do něj Eustachova trubice, spojující nosohltan s dutinou středoušní. Druhá část hltanu je mezi patrovými oblouky spojena s dutinou ústní, do třetí části se otvírá hrtan. Funkcí hltanu je především polykací akt, při němž se posouvá potrava dále do jícnu. Jícen (esofagus) je trubice délky asi 25 cm, spojující hltan se žaludkem. Jeho první úsek je na krku, pak vstupuje do hrudníku, kde probíhá v tzv. mezihrudí, mediastinu, a po průchodu bránicí jen asi 2 cm dlouhý břišní úsek ústí do žaludku. Jícen slouží k transportu potravy. Žaludek (ventriculus, gaster) začíná spojením s jícnem, tzv. česlem (kardií). Je to plochý vak, jehož horní část se vyklenuje pod levou brániční klenbu (fundus), tělo žaludku pak směřuje doprava a je zaobleno na pravé straně konkávním tzv. malým zakřivením, na pravé straně konvexním velkým zakřivením. Z velkého zakřivení odstupuje tukový list kryjící kličky tenkého střeva, velká předstěra (omentum). Žaludek přechází vrátníkem (pylorem) do

16 P části dvanáctníku. V žaludku se potrava jednak ještě dále mechanicky zpracovává, jednak chemicky štěpí pomocí kyselé žaludeční šťávy, obsahující kyselinu chlorovodíkovou a pepsin. Tenké střevo má tři oddíly dvanáctník (duodenum), lačník (jejunum) a kyčelník (ileum). Dvanáctník ( duodenum) má tvar písmene C a je cm dlouhý (= 12 palců). Jeho sestup10né sliznice je zřasena, jsou v ní četné drobné žlázky. Do P duodena ústí vývod břišní slinivky, přivádějící trávicí pankreatickou šťávu a žlučovod, přivádějící žluč tvořenou v játrech. Kličky tenkého střeva (jejunum a ileum) jsou asi 4 6 m dlouhé a slouží ke vstřebávání natrávené potravy. Jejich sliznice vytváří četné řasy, které dále vybíhají v drobné klky, čímž se zvětšuje vstřebávací plocha sliznice. Tlusté střevo začíná jako slepé střevo (caecum), do něhož ústí terminální úsek ilea, pokračuje jako vzestupný tračník (colon), příčný a sestupný tračník, navazuje esovitá klička (sigmoideum) a posledním úsekem je konečník (rectum), který se otvírá navenek řití (anus). Ze slepého střeva vybíhá červovitý výběžek (appendix), který se často zanítí. V tračníku probíhá především vstřebávání vody, takže se střevní obsah zahušťuje a přetváří se ve formovanou stolici. Játra (hepar) sbírají krev ze všech orgánů břišní dutiny žaludku, tenkého a tlustého střeva, břišní slinivky a sleziny prostřednictvím vrátnicové, portální žíly. V játrech probíhá jednak další zpracovávání vstřebaných živin, jednak detoxikace škodlivých látek, a tvoří se zde žluč. Žluč je sbírána do nitrojaterních a posléze mimojaterních žlučovodů, ke kterým se připojuje váček, žlučník. Ve žlučníku se žluč skladuje a zahušťuje. Po přijetí potravy se žluč ze žlučníku vyprazdňuje a společným žlučovodem odtéká do dvanáctníku, kde napomáhá především vstřebávání tuků. Při uzávěru společného žlučovodu přechází žluč místo do střeva do krevního oběhu a vzniká obstrukční žloutenka (icterus).žloutenka také může vzniknout při poruše jaterních buněk, např. při zánětu jater (hepatitis). Slinivka břišní (pancreas) začíná rozšířenou částí, hlavou, která je uložena v tzv. duodenálním oknu, pokračuje štíhlejším tělem a končí ocasem, který sahá až pod levou bránici do oblasti hilu (místa kde vstupují a vystupují cévy) sleziny. Slinivka jednak vytváří pankreatickou šťávu obsahující četné enzymy, štěpící tuky, bílkoviny i cukry, která odtéká do dvanáctníku, jednak produkuje hormony, které přestupují z pankreatických buněk, nahromaděných v tzv. Langerhansových ostrůvcích, přímo do krve a ovlivňují především metabolismus cukrů (insulin a glukagon). Další hormony pankreatu působí i na sekreci žaludeční šťávy a na pohyb střev, Ústrojí dýchací (respirační) se dělí na horní dýchací cesty, k nimž patří nosní dutina, hltan a hrtan, dolní dýchací cesty, zahrnující průdušnici a průdušky, a následují pak vlastní plíce a pohrudnice. Nos (nasus) se dělí na zevní nos a vlastní nosní dutinu. Podkladem zevního nosu jsou dvě nosní kůstky a chrupavka. V oblasti nosního vchodu jsou u dospělých osob četné chloupky, zachycující nečistoty. Vlastní dutina nosní je rozdělena podélnou přepážkou na dvě nestejné poloviny, ze stran do ní vybíhají tři skořepy, které každou polovinu dále dělí ve tři nosní průduchy. Bohatě prokrvená sliznice ohřívá a zvlhčuje vdechovaný vzduch, drobné chloupky a hlen zachycují nečistoty. V horní části nosní dutiny jsou zvláštní čichové buňky, zachycující pachové stopy. Tyto vjemy jsou dále přenášeny čichovým nervem do mozku. Do nosní dutiny se otvírají i vedlejší dutiny nosní (sinusy), které jsou v horní čelisti, v kosti čelní, čichové a klínové, a které jednak odlehčují lebeční kosti, jednak jako resonanční prostor napomáhají tvorbě hlasu. Infekce z nosní dutiny může poměrně snadno proniknout do těchto dutin a vyvolat jejich zánět, sinusitis. Do dolního průduchu ústí i slzovod, odvádějící slzy ze

17 spojivkového vaku. Nosní dutina je spojena otvory zvanými choany s nosohltanem. Vzduch dále prochází hltanem do hrtanu. Hrtan (larynx) je tvořen dvěma nepárovými chrupavkami štítnou a prsténčitou, k nimž jsou připojeny na zadní straně párové chrupavky hlasivkové. Vchod do hrtanu je chráněn chrupavčitou příklopkou hrtanovou (epiglottis). Od hlasivkových chrupavek jsou k štítné chrupavce napnuty vazy, hlasivky. Vzduch procházející štěrbinou mezi nimi pak dává vznik základu hlasu. Průdušnice (trachea) je trubice délky asi cm, jejíž přední stěna je tvořena cca 20 podkovovitě ohnutými chrupavkami, zadní stěna, obrácená proti jícnu, je vazivová. Trachea odstupuje od prsténčité chrupavky hrtanu, po začátečním průběhu na krku vstupuje do mezihrudí, kde se větví na pravou a levou hlavní průdušku. Průdušky (bronchi) mají obdobnou stavbu stěny jako průdušnice. Hlavní průdušky po vstupu do plic se postupně větví na stále menší a menší průdušky lalokové a segmentární a přecházejí pak v drobné průdušinky (bronchioli), které již nemají chrupavčitou stěnu a nakonec se otvírají do plicních sklípků. Plíce (pulmo) je párový orgán, ve kterém probíhá výměna plynů, okysličování krve a vydechování oxidu uhličitého. Mají kuželovitý tvar, jejich širší baze spočívá na bránici, vrchol vystupuje až nad úroveň prvního žebra. Do plic vstupují pravá a levá hlavní průduška a pravá a levá plicní tepna (větve kmene plicnice vystupující z pravé srdeční komory), z každé plíce vystupují dvě plicní žíly, které se vlévají do levé srdeční předsíně. Pravá plíce se rozděluje na tři laloky horní, střední a dolní, levá plíce má jen laloky dva, horní a dolní. Každá plíce se dále dělí na 10 segmentů. Vlastní výměna plynů probíhá v plicních sklípcích, alveolech, což jsou tenkostěnné váčky, opředené sítí vlásečnic. Pohrudnice (pleura) je tenká, lesklá blána, jejíž jeden list pokrývá vnitřní stěnu hrudníku (nástěnná pleura), druhý list se klade na povrch plíce (viscerální pleura, poplicnice). Oba listy jsou navzájem spojeny kolem cév, vstupujících do plíce, v tzv. plicním hilu. Mezi nástěnnou pohrudnicí a poplicnicí je úzký prostor, pohrudniční dutina, v němž je malé množství tekutiny, umožňující volný pohyb plíce při dýchání. V úhlu mezi žebry a bránicí je mezi nástěnnou pohrudnicí a poplicnicí větší prostor, do kterého plíce nezasahuje a v němž se mohou hromadit patologické výpotky. Mechanika dýchání Plicní ventilace se uskutečňuje střídáním vdechu (inspiria) a výdechu (exspiria). Při vdechu se zvedají žebra a klesá bránice, čímž se zvětšuje obsah hrudníku. V pohrudniční dutině se zvyšuje negativní tlak a plíce, přisátá k nástěnné pohrudnici, se rozepíná. Při výdechu žebra klesají, bránice se uvolní a vyklenuje se do hrudníku, a plíce se vlastní elasticitou smršťuje. Bránice a mezižeberní svaly jsou hlavní dýchací svaly. Při těžké dušnosti se zapojují i pomocné dýchací svaly, což jsou svaly probíhající mezi krční páteří a žebry a mezi žebry a horní končetinou, které při fixaci hlavy a horních končetin (např. vsedě svíráním okraje lůžka rukama) napomáhají zvedat žebra. Udržování negativního tlaku v pohrudniční dutině je nezbytné pro dýchací pohyby. Vnikne-li okolní vzduch do pohrudniční dutiny ať již zvenku, např. při otevřeném poranění hrudní stěny, nebo z vnitřku plíce při prasknutí plicních sklípků při rozedmě nebo v důsledku poranění plíce zlomeným žebrem, plíce se smrští a vznikne tzv. pneumotorax. Zkolabovaná plíce se pak nemůže účastnit dýchání.

18 LF UK v Plzni, Šafránkův pavilón Přednáška dne Doc. MUDr. Milena Králíčková, Ph.D. Lidské tělo III. Soustava močová a pohlavní

19 je je Lidské tělo III. Soustava močová a pohlavní Prof. MUDr. Jaroslav Kos Přednese Doc. MUDr. Milena Králíčková, Ph.D. Obě uvedené orgánové soustavy řadíme pod společný název soustava močopohlavní systémy urogenitale proto, že spolu velmi úzce souvisí vývojově i funkčně. V době zárodečného vývoje použijí pohlavní orgány některé části původně močových cest ke stavbě cest pohlavních chámovod vzniká z původního vývodu předledvin a prvoledvin, vejcovod z tzv. vývodu Múlerova v definitivním stavu pak slouží např. mužská močová trubice jako cesta pohlavní k transportu ejakulátu. K systému močovému patří ledviny, kde se moč filtruje z krevní plasmy a odvodné cesty močové: kalichy a pánvička ledvinová, močovod, močový měchýř a trubice močová. Ledviny jsou párový orgán, jsou uloženy v tukovém obalu po stranách bederní páteře a krev do nich přivádějí ledvinové tepny z aorty a odvádějí ledvinové žíly do dolní duté žíly. Povrchová vrstva ledviny, zvaná kůra a hlubší dřeň je složená z obrovského množství ledvinových tělísek, v nichž se moč tvoří a z ledvinových kanálků, ve kterých se primární moč upravuje, aby mohla být odvedena do odvodných cest. Z ledvinné pánvičky teče moč močovodem do měchýře, který slouží jako nádržka moče. Je uložen v malé pánvi za stydkou sponou, má kapacitu asi 300 ccm, kdy dochází k nucení na močení. UMočová trubice ženy U asi 4 cm dlouhá a vyúsťuje mezi malými stydkými pysky při přední stěně pochvy. UMočová trubice muže U zároveň vývodnou cestou pohlavní. Její délka je kolem 20 cm a má složitý průběh. Je dvakrát zahnutá, první ohyb je pod sponou stydkou, kde přechází ze svislého průběhu prostatou pánevním dnem a vstupuje do topořivého tělesa močové trubice. V něm míří vzhůru před sponou stydkou, kde se při ochablém penisu obrací dolů a vyúsťuje na žaludu pyje čárkovitým, asi 7 mm dlouhým ústím, to je také nejužší místo mužské močové trubice. Na složitý průběh mužské trubice močové se musí pamatovat při cévkování měchýře. Močové ústrojí slouží k odstraňování odpadových látek metabolismu, které jsou pro tělo škodlivé. Jsou to hlavně produkty rozpadu bílkovin kyselina močová, NH B2 B-, minerální soli, přebytek nerostných sloučenin fosfáty, karbonáty a voda, která by v přebytku porušovala osmotický tlak. K pohlavnímu ústrojí patří: 1. pohlavní žlázy 2. vnitřní a pohlaví mužské 3. zevní pohlavní orgány pohlaví mužské pohlaví ženské 1. pohlavní žlázy varlata = testes vaječníky = ovaria 2. vnitřní pohlavní orgány nadvarle, chámovod vejcovody, děloha orgány prostata, semenné žlázky, pochva = vagina močová trubice 3. zevní pohlavní orgány plodidla: pyj = penis, rodidla: šourek = scrotum stydké pysky malé a velké, poštěváček = clitoris Varlata sestupují před narozením z břicha tříselným kanálem do šourku, kde se udržuje nižší teplota než je teplota tělesná. Varle, které by zůstalo zadržené v břiše, je neplodné. Varlata jsou žlázy s vnitřní i zevní sekrecí: tvoří se v nich

20 mužské pohlavní hormony, v době puberty v nich dozrávají spermie což trvá po celý další život a odsraňují se jako ejakulát odvodnými cestami: kanálky nadvarlete do chámovodu, který v místě prostaty vyúsťuje do močové trubice. Před prostatou se k chámovodům připojují vývody semenných žlázek, jejichž sekret spolu se sekretem prostatických žlázek dodává spermiím pohyblivost. Při pohlavním vzrušení = orgasmu dochází ke ztopoření pyje, jeho topořivá tělesa se naplní krví a následuje vystříknutí nahromaděného semene = ejakulátu. U některých zvířat, např. U cervidů = jelenovití, zůstávají varlata trvale v břiše a sestupují do šourku jen na krátký čas v období říje. Pak se znovu zatáhnou do břicha a nastává dlouhé klidové období v zájmu zachování druhu. Vaječníky zůstávají při sestupu trvale v malé pánvi, přirostlé na zadní plochu širokého vazu děložního. Tento vaz tvoří duplikatura pobřišnice = peritonea, zabírá do sebe dělohu, vejcovody, cévy, nervy a jemné vazivo a je napnout napříč v malé pánvi k bočním stěnám pánve. Jeho obsah se označuje jako parametrium, peritoneální kryt je perimetrium: řecky metra = lat. Uterus = děloha. Ve fertilním období ženy asi do 12 do 50 let dozrávají ve vaječnících v pravidelných denních intervalech vajíčka v tzv. Graafových folikulech. Po prasknutí folikulu putují vejcovodem 8-10 cm dlouhým do dělohy, v nejíž dutině je připravena sliznice k přijetí a uhnízdění oplozeného vajíčka. Neoplozené vajíčko odchází s menstruační krví z dělohy. Děloha je ústředním orgánem vnitřních rodidel, U dospělé ženy má hruškovitý tvar, asi 8 cm vysoká, její tělo je asi 4 cm široké a 3 cm tlusté. Směrem dolů se zužuje v děložní hrdlo, které svým čípkem vyčnívá do pochvy. Děložní hrdlo je u malých dívek asi dvakrát delší než tělo, u dělohy u dospělé je tělo asi 5x delší než hrdlo. Za těhotenství se děloha mnohonásobně zvětšuje, vystupuje z malé pánve vzhůru až k podbráničním orgánům. Stěna dělohy je silná, z hladkého svalstva, která hraje důležitou roli za porodu při vypuzování plodu. Děložní čípek je konický, obsahuje mnoho citlivých nervových zakončení, vyčnívá do pochvy a pochvou je snadno přístupný gynekologickému vyšetření v poševních zrcadlech. Tím se dají diagnostikovat případné časné chorobné změny. Pochva je dutá válcovitá trubice délky asi 10 cm, šířky 3 cm, dobře roztažná. Je připojena na děložní hrdlo a otvírá se v poševní předsíni mezi malými stydkými pysky. Ve vstupu do pochvy je u nanen jemná panenská blána hymen -, která při první souloži vezme za své. V oblasti zevního genitálu vyrůstají v době dospívání delší zvlněné chlupy, pubes neboli crines, které u ženy končí ostrou linií proti podbřišku, u mužů pokračují podél linea alba až k pupku.

21

22 LF UK v Plzni, Šafránkův pavilón Přednáška dne Doc. MUDr. Vlastimil Habermann, CSc. Chemie života Základem všech životních dějů jsou chemické pochody, které zajišťují výstavbu a neustálé obnovování všech struktur našeho organizmu a také energii, nezbytnou pro všechny životní procesy. Patříme mezi heterotrofní organizmy, nejsme schopni využívat fyzikální zdroje energie (světlo, teplo) a také nedokážeme syntetovat potřebné organické sloučeniny z jednoduchých anorganických látek. Naše potrava proto musí obsahovat soubor organických sloučenin, vhodných k tvorbě našich specifických

23 bílkovin, nukleových kyselin, sacharidů, lipidů a také sloučenin, vhodných k oxidaci a výrobě potřebné chemické energie. Tyto látky nám poskytují rostliny a těla živočichů. Některé z těchto látek mají specifickou strukturu, ale proces trávení zajistí parciální rozklad až na základní stavební součásti (aminokyseliny, monosacharidy apod.), které pak můžeme bezpečně vstřebat a využít pro naše potřeby. Většina živin i strukturních látek našeho organizmu je použitelná pro stavbu tkání i pro eventuelní degradaci a výrobu potřebné energie. Pro energetickou potřebu dokážeme využít sacharidy, lipidy a také aminokyseliny. Náš organizmus se dokáže přizpůsobit ke značně rozdílné skladbě potravy. Obdobně využíváme i většinu odbourávaných složek našich tkání, nedokážeme degradovat jen malý okruh sloučenin a ty vylučujeme jako takové např. steroidní látky, žlučová barviva, kreatinin aj. Důležitou úlohu mají játra, která jsou schopna přeskupit různé látky na univerzálně použitelnou glukózu, případně vyrobit z nadbytku různorodých živin zásobní tuky. Větší nároky mají procesy, které syntetizují strukturní látky našich tkání. Biosyntéza probíhá podle přesného plánu a nelze chybějící složky nahradit jinými. Tak při syntéze bílkovin musíme mít k dispozici všechny potřebné aminokyseliny a chybí-li jen jediná, biosyntéza nemůže být dokončena. Naše tkáně sice dokáží některé aminokyseliny vyrobit přeskupením jiných, ale někdy je to nemožné. Jedná se o tzv. esenciální aminokyseliny, které musíme získávat v potřebném množství jako takové a jejichž nedostatek v potravě může způsobit vážné komplikace (kwašiorkor). Bohužel, náš organizmus nedokáže ukládat esenciální aminokyseliny do zásoby, nezpracované aminokyseliny jsou rychle degradovány a tak v tomto ohledu závisíme na neustálém přívodu potravou. Nedostatečná proteinová výživa je velmi častým zdravotním problémem a je způsobena malým obsahem bílkovin v potravě a zejména pak také nevýhodnou aminokyselinovou skladbou, deficitem určitých esenciálních aminokyselin. Esenciální jsou i některé nenasycené mastné kyseliny, které potřebujeme na výstavbu biomembrán a které nedokážeme vyrobit. Pro funkci enzymů potřebujeme i některé další složky, které naše tělo nedokáže vyrobit. Jsou známy jako vitaminy a při jejich nedostatečném přívodu dochází k charakteristickým poruchám (kurděje, křivice, krvácivost aj.). Pro normální funkci našeho těla potřebujeme také určitý soubor minerálních látek. Pro správnou funkci zažívacího traktu pak potřebujeme i vhodné nestravitelné látky (vlákniny), které podporují peristaltiku.

24 LF UK v Plzni, Šafránkův pavilón Přednáška dne Doc. MUDr. Jitka Kočová, CSc. Tkáně, základní součásti orgánů Ústav histologie a embryologie, LF UK Plzeň

25 Tkáň je soubor buněk stejného původu,stejné struktury a stejné funkce.tkáně tvoří orgány,orgány se spojují do orgánových soustav a tyto soustavy vytvářejí organismus. Lidské tělo tvoří 4 základní druhy tkání: Tkáň epitelová, pojivová, svalová a nervová. Tkáň epitelová výstelka je složená z buněk těsně k sobě přiřazených, mezi kterými je velmi málo mezibuněčné hmoty. Výstelky pokrývají nebo vystýlají orgány. Epitely nemají cévní zásobení a jsou vyživovány prolínajícími se látkami z hlubších tkání. Epitely dělíme podle tvaru a podle převládající funkce. Podle tvaru a počtu vrstev rozlišujeme epitely na: A/ jednovrstevné a B/ vícevrstevné (Viz obr.l) A/ Jednovrstevné: a) plochý /dlaždicový/, který vystýlá dutinu hrudní a břišní, plicní alveoly a nejmenší vývody b) kubický je např. ve váčcích-foliklech štítné žlázy c) válcovitý-cylindrický, který je výstelkou žaludku, střev, žlučníku, vejcovodu a dělohy. Zvláštním typem jednovrstevného epitelu je epitel víceřadý cylindrický s řasinkami, který se nachází v dýchacích cestách. B/ Vícevrstevné a) plochý /dlaždicový/ se vyskytuje jako rohovějící na pokožce a pokrývá v několika vrstvách povrch těla. Vícevrstevný nerohovějící vystýlá vnitřní sliznice v místech mechanicky namáhaných /začátek a konec zažívacího systému, pochva, rohovka, pravé hlasivkové vazy/. b) epitel přechodní tvoří výstelku močových cest a mění svůj vzhled počet a tvar buněk podle náplně orgánů, které vystýlá. V povrchové vrstvě tohoto epitelu nacházíme velké, často dvojjaderné, deštníčkovité buňky. Podle převládající funkce rozdělujeme epitely do těchto hlavních skupin: 1. Epitel krycí a výstelkový chrání vnější a vnitřní povrchy těla a orgánů 2. Epitel žlázový se skládá z buněk schopných přijímat látky, zpracovávat je a vylučovat vytvořený produkt. Žlázový epitel tvoří základ žláz, které mají buď zevní sekreci kdy sekret je odváděn vývody nebo u žláz s vnitřní sekrecí jsou hormony vydávány přímo do krevního oběhu /žlázy endokrinní/ - nemají vývody. 3. Epitel resorpční vystýlá střeva buňky se nazývají enterocyty. 4. Epitel smyslový obsahuje buňky citlivé na fyzikální nebo chemické podněty a jsou schopné předávat podráždění dále /buňky sítnice oka, sluchové buňky aj./. Pojiva jsou tkáně složené z buněk a mezibuněčné hmoty, která obsahuje vlákna a hmotu základní /amorfní/. Pojiva mají funkce spojovací, opornou a ochrannou, metabolickou a imunitní. K pojivovým tkáním patří: vazivo, chrupavka a kost. Vazivo dělíme na tuhé (šlachy), řídké (vmezeřené), elastické (některé vazy, část stěny tepen), tukové (tukové polštáře) a lymfoidní retikulární.

26 Chrupavky jsou sklovité (hyalinní kloubní plochy, žebra, v dýchacích cestách), elastické (ušní boltec, epiglottis) a vazivové (meziobratlové destičky). Kostní tkáň je základem kosti a má mineralizovanou a proto tvrdou základní hmotu. Kolagenní vlákna tvoří v kosti buď nepravidelné pletivo nebo jsou uspořádána v lamelách. Kostní buňky jsou osteoblasty (mladé), osteocyty a velké kost odbourávající osteoklasty. Krev Krev je tekutou tkání, která cirkuluje v cévách a skládá se z tekuté krevní plazmy a z formovaných krevních elementů. Krev slouží k transportu dýchacích plynů, živin, odpadních produktů metabolizmu, hormonů a buněk. Formované krevní elementy se dělí na červené krvinky erytrocyty, bílé krvinky leukocyty a krevní destičky trombocyty. Leukocyty, které se podílejí na buněčné a humorální obraně těla, se ještě dělí podle přítomnosti nebo chybění specifických granul na granulocyty - neutrofilní, eozinofilní, bazofilní - a agranulocyty lymfocyty a monocyty. (Viz obr.2) Neutrofilní granulocyty se nazývají také mikrofágy. Velké monocyty jsou makrofágy, to znamená buňky, které fagocytují pohlcují např. bakterie. Svalová tkáň Podle základních jednotek a způsobu inervace rozlišujeme: A. Svalovou tkáň hladkou útrobní, její řízení nepodléhá naší vůli, je z buněk. B. Kosterní, příčně pruhovaná tkáň tvoří základ svalstva končetin, zádových, břišních, hrudních, krčních a žvýkacích svalů. Základní jednotkou jsou svalová vlákna. C. Svalovina srdeční myokard je zvláštním typem příčně pruhované svalové tkáně, je inervovaná vegetativními nervy, které mohou zpomalit nebo zrychlit srdeční akci. Vlákna srdečního svalu jsou složena z buněk kardiomyocytů jejichž hranice tvoří interkalární disky. (Viz obr. 3) Nervová tkáň se skládá z nervových buněk, z nervových vláken a z neuroglie. Základní funkční a morfologickou jednotkou je nervová buňka neuron která se skládá z buněčného těla a výběžků vedoucích vzruchy. Funkcí je přijímání, tvorba a vedení nervových impulsů. Nervová tkáň je rozvětvena po celém těle rozlišujeme ji na : centrální nervový systém (CNS) a periferní nervový systém (PNS). Doporučená literatura: Lichnovský V.: Základy histologie pro bakaláře. Vydavatelství Univerzity Palackého, Olomouc Slípka J.: Outlines of Histology. The Carolinum Press, Praha Vacek Z.: Histologie a histologická technika.histologie I.část. Vydavatelství IDVPZ, Brno 1995.

27 Obr. 1: Schéma stavby epitelu: A-jednovrstevný plochý epitel; B- jednovrstevný krychlový epitel (sliznice): a-buňky epitelu, b-podslizniční vazivo; C-epitel vícevrstevný dlaždicový; a-buňky epitelu, b-podslizniční vazivo; D-cylindrický řasinkový epitel: a-cylindrické buňky s řasinkami, b- podslizniční vazivo Obr. 2: Buněčné elementy periferní krve Obr. 3 Typy svalové tkáně: A-hladká svalovina; a-jádro buňky hladkého svalu; B-svalovina příčně pruhovaná: b-vlákno příčně pruhovaného svalu; C-svalovina srdeční: a-přepážky (disky) rozdělující vlákna srdeční svaloviny (b)

28 LF UK v Plzni, Šafránkův pavilón Přednáška dne Doc.MUDr. Jana Slavíková, CSc. Mozek a chování

29 P neuronů. MOZEK A CHOVÁNÍ Doc. MUDr. Jana Slavíková, CSc. Ústav fyziologie LF UK v Plzni Chováním rozumí fyziologie soubor pohybu, které mění vztah jedince k zevnímu prostředí a které má za cíl vyhnout se škodlivým vlivům a dosáhnout požadovaného účinku. Chování je projevem činnosti mozku a je zabezpečováno činností kosterního svalstva. Chování zvířat je určováno několika málo základními potřebami. Musí zajistit: přísun vody a potravy, ochránit organismus před nebezpečím, uspokojit sexuální pud a zabezpečit dostatek odpočinku. S těmito potřebami se setkáváme i u člověka, avšak v procesu výchovy a socializace jedince, které trvají po celý život, si člověk osvojuje potřeby a chování, které nejsou determinovány jenom biologicky, nýbrž i společensky. Jejich výklad již patří do oblasti psychologie. Fyziologie poskytuje psychologii důležité informace tím, že zkoumá morfologickou a funkční podstatu dějů, které probíhají v nervové soustavě a které jsou základem všech forem chování. Mozek je tvořen individuálními strukturálními a funkčními jednotkami, neurony a buňkami glie. Neurony se navzájem stýkají v synapsích, kontakt je zprostředkován chemicky, prostřednictvím mediátorů. Podstatou všech forem chování je činnost neuronů, spojených v různě složité řetězce. Nejjednodušší řetězce představují reflexní oblouky, které jsou strukturním základem míšních reflexů. Čím složitější je chování, tím složitější jsou systémy navzájem propojených neuronů, ve kterých jsou tyto formy chování organizovány. Počty neuronů zapojených do těchto systémů jsou 12 obrovské. Odhaduje se, že pouze mozková kůra obsahuje asi 10 P Centrální nervový systém je bilaterální a v podstatě symetrickou strukturou, která se skládá ze šesti hlavních částí: 1) páteční míchy, která dostává informace z kůže, kloubů a svalů trupu a končetin a která vysílá motorické povely k zajištění reflexní a volní hybnosti; 2) prodloužené míchy; 3) mostu; 4) středního mozku. Poslední tři části se souhrnně označují jako mozkový kmen. Ten obsahuje nakupení těl nervových buněk, které nazýváme jádry hlavových nervů. Některé z těchto jader dostává informace z kůže a svalů hlavy a dále informace ze specielních smyslů, jako je sluch, zrak, vestibulární ústrojí a chuť. Ostatní jádra zajišťují motorické povely pro svaly očí, obličeje a krku. Klíčovou strukturou mozkového kmene je retikulární formace, která obsahuje centra pro řízení dýchání a krevního oběhu a která je důležitá pro stav vědomí a bdělosti. K mozkovému kmeni přisedá zezadu mozeček, který ovlivňuje rozsah a intenzitu pohybu. 5) Mezimozek obsahuje dvě klíčové struktury. Jednou je thalamus, který zpracovává většinu informací, které přicházejí do mozkové kůry a ostatních částí CNS. Druhou je hypothalamus, který zajišťuje autonomní, endokrinní a viscerální integraci.

30 6) Mozkové hemisféry se skládají z bazálních ganglií a mozkové kůry, jejíž vývojově nejmladší a strukturou nejsložitější část se označuje jako neokortex. Obě struktury mají vztah k vyšším percepčním, kognitivním a motorickým funkcím. Hemisféry se dělí na 4 laloky: čelní, temenní, týlní a spánkový. Do organizování jakékoliv formy chování jsou zapojeny tří funkční systémy: sensorický, motorický a motivační. Sensorický systém je soubor tzv. analyzátorů (např. zrakového, sluchového, kožního, atd.), které organismu poskytují informace o změnách v zemním i vnitřním prostředí. Činnost každého analyzátoru vychází od periferně uložených receptorů, které zaznamenávají změny prostředí a kódují je do vzorce vzruchové aktivity dopravované do mozkové kůry, přičemž je několikrát přepojena. Základní analýzu sensorické informace provádí primární sensorická kůra, složitější analýzy jsou funkcí sensorické kůry vyššího řádu. Součinnost jednotlivých analyzátorů zabezpečují tzv. asociační oblasti kůry. Ve funkci motivačního systému je rozdíl mezi zvířetem a člověkem. Chování zvířat spočítá v instinktivních automatismech, které mají vrozený, geneticky zakódovaný neurofyziologický základ, lokalizovaný v limbickém systému,. Jedná se o soubor korových a podkorových útvarů, rozložených při vstupu mozkového kmene do hemisfér. V průběhu fylogeneze se rozvíjí neokortex a v souvislosti s tím jsou vrozené forma chování stále více modifikovány chováním naučeným v průběhu postnatálního života. Tento vývoj vrcholí u člověka, u kterého čistě biologické motivace hrají omezenou úlohu, neboť vedle základních biologických potřeb v pozadí se specificky prosazují lidské potřeby, které jsou výsledkem dlouhého kulturního vývoje člověka. Jejich uspokojování zabezpečují formy chování osvojené v procesu postnatálního vývoje a tedy určené sociálně, nikoliv biologicky. V souvislosti s tím zabývá rozhodujícího významu v motivačním systému člověka nekortikální aktivita. Rozvoj mozkové kůry se u člověka projevuje především zvětšováním asociačních oblastí: parietotemporookcipitální, ve které jsou mimo jiné uloženy okrsky důležité pro funkci řeči, prefrontální, jejích funkce souvisí s plánováním aktivity a limbické, funkčně spojené s emocemi a pamětí. Hemisféry člověka jsou strukturálně a funkčně asymetrické. U většiny lidí jsou funkce řeči uloženy v kůře levé hemisféry, kdežto pravá hemisféra je mimo jiné nadána schopností analyzovat emocionální projevy druhých osob a vyjadřovat emoce vlastní.

31 LF UK v Plzni, Šafránkův pavilón Přednáška dne Prof.MUDr. Pavel Sobotka, DrSc. Srdce a krevní oběh

32 P činí USrdce a krevní oběh Prof. MUDr. Pavel Sobotka, DrSc. Lékařská fakulta UK v Plzni Krevní oběh zajišťuje prostřednictvím krve základní životní funkce, tj. zásobení tkání kyslíkem a živinami a odstraňování metabolitů, transport tepla, imunitní obranu. Malý (plicní) oběh vychází z pravé srdeční komory plicní tepnou, jde až do oblasti plicních vlásečnic a pokračuje postupně se spojujícími žilami, které čtyřmi plicními žilami )stí do levé srdeční síně. Velký (tělní, systémový) oběh vychází z levé komory, jde srdečnicí až do oblasti tkáňových a orgánových vlásečnic a pokračuje postupně se spojujícími žilami, které ústí jako horní a dolní dutá žíla do pravé srdeční síně. Do velkého oběhu je vřazen funkční jaterní oběh, který prostřednictvím vrátnicové žíly přivádí žilní krev z oblasti orgánů trávicího ústrojí do jater. Krev proudí v cévách pod tlakem, který lze změřit na arteriálním systému končetin např. rtuťovým manometrem. Systolický tlak je u zdravého člověka v klidu mm Hg (12 kpa) s horní hranicí 150 mm Hg (20 kpa), diastolický tlak mm Hg (8-10 kpa) s horní hranicí 90 mm Hg (12 kpa). Chorobné zvýšení krevního tlaku je základním příznakem primární a sekundární hypertenze. Vysoký krevní tlak urychluje proces aterosklerózy cév. Nízký krevní tlak, hypotenze, je buď původu konstitučního či vagotonie, anebo je příznakem vážného patologického stavu, např. šoku. Proudění krve zajišťuje srdce, které působí jako tlakové čerpadlo. Základní vlastností srdeční svaloviny je automacie, vodivost, dráždivost a stažlivost. Vznik a vedení srdečního vzruchu zajišťuje vodivá soustava srdeční (uzel sino-atriální a atrioventrikulární, Hisův svazek, Tawarova raménka a Purkyňova vlákna). Za klidu přečerpá srdce asi 70 ml krve -1-1 (tepový objem), což při frekvenci tepů 70 min P kolem 5 l.min P P. Jednosměrnost krevního proudu zajišťují srdeční chlopně. Činnost srdce lze sledovat metodami neinvazivními (poslech, elektrické projevy) a invazivními (katetrizace srdce). Elektrické projevy srdeční zaznamenává EKG. Pomocí EKG lze určit srdeční frekvenci, dobu vedení vzruchu a normální tvar křivky. Odchylky jsou významné pro stanovení diagnózy srdečních arytmií a jiných poruch srdce, např. infarkt myokardu. Další moderní vyšetřovací metoda je fonokardiografie, zaznamenávající srdeční ozvy a echokardiografie, která využívá odrazu ultrazvukových vln. Z invazivních vyšetřovacích metod je nejdůležitější srdeční katetrizace, která slouží k odběru vzorků krve, vstřikování indikátoru nebo rth kontrastní látky, k měření tlaku a toku krve. Je nezbytná zejména při stanovení diagnózy vrozených srdečních vad. Činnost srdce je pod stálým vlivem vegetativních nervů, tj. sympatiku a parasympatiku. Sympatikus prostřednictvím adrenalinu a noradrenalinu srdeční frekvenci urychluje, parasympatikus prostřednictvím acetylcholinu naopak zpomaluje. Srdečně-cévní choroby se v ekonomicky vyspělých státech podílejí vysokým procentem na nemocnosti populace. Kromě příslušné životosprávy (boj proti obezitě a kouření, přiměřená fyzická aktivita) je v prevenci důležitá včasná a specifická léčba. Např. nedostatečná léčba akutního

33 revmatismu je téměř výlučně příčinou získaných chlopňových vad (zúžení, nedomykavost). Nadměrná zátěž, anebo patologické stavy mohou vést k selhání srdeční činnosti, s typickými příznaky dušnosti (selhání levé části srdce) nebo otoky periferie (selhání pravé části srdce). Nevyléčitelné selhání srdeční činnosti je v některých případech možné zvládnout transplantací srdce.

34 PROGRAM UNIVERZITY TŘETÍHO VĚKU I. ročník letní semestr ak. roku 2008/09 Přednášky se konají vždy v úterý ve hod. ve velké posluchárně Šafránkova pavilonu na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Plzni, Alej Svobody Prof. MUDr. RNDr. Jaroslav Slípka, DrSc. Vliv životního prostředí na vývoj člověka Doc. MUDr. František Lošan, CSc. Význam klinické genetiky pro prevenci vrozených vad a dědičných onemocnění RNDr. Fajfrlík Karel, Ph.D. Onemocnění přenášená klíšťaty Prof. MUDr. Vladimír Zaremba, DrSc. Sociální aspekty stárnutí a stáří MUDr. Markéta Haschová Alergie a alergeny životního prostředí Prof. MUDr. Václav Zeman, CSc. Tělesná výchova ve vyšším věku Doc. MUDr. Eduard Kasal, CSc. Kardiopulmonální resuscitace I Doc. MUDr. Eduard Kasal, CSc. Kardiopulmonální resuscitace II PhDr. Blanka Šestáková Vztah seniorů k trávení volného času

35 LF UK v Plzni, Šafránkův pavilón Přednáška dne Prof. MUDr. RNDr. Jaroslav Slípka, DrSc. Vliv životního prostředí na vývoj člověka

36 UVliv životního prostředí na vývoj člověka Prof. MUDr., RNDr. Jaroslav Slípka, DrSc. Lékařská fakulta UK v Plzni Moderní doba, spojená s chemizací, industrializací a zvyšováním tempa života, dělá velké starosti nejen ekologům, ale i celé veřejnosti. Je jen přirozené, že lidé sledují účinek zhoršujícího se životního prostředí na okolní přírodu a je samozřejmé, že se zajímají o jeho vliv na člověka, zvl. na jeho nejcitlivější období, tj. období vývojové. Jednám z ukazatelů zdravého vývoje je výskyt vrozených vývojových vad (VVV), které vznikají ještě před narozením následkem abnormálních vývojových dějů, ovlivněných geneticky nebo zevním prostředím. Údaje o jejich frekvenci u novorozenců kolísají mezi 2-6 %. Dnes ovšem víme, že toto číslo zůstává téměř stejné po mnoho let a v různých zemích i v zemích bez průmyslu. Jde totiž o špičku ledovce během těhotenství dochází k výběru zdravých jedinců a k potrácení jedinců s úchylkou ve vývoji. A tady už je číslo jiné kolem 50 % spontánně potracených jedinců je malformovaných. Při studiu těchto vývojových poruch musíme vycházet ze znalosti normálního vývoje. Obecně je vývoj jedince charakterizován jako sled fází: od oplození mateřského vajíčka spermií otce, přes rýhování a vznik zárodečných listů, k tvorbě základů jednotlivých orgánů zárodků a k dalšímu vývoji a růstu plodu až k vývoji postnatálnímu. Rychlost prenatálního vývoje je větší než růst nejzhoubnějšího nádoru vždyť např. za jediný měsíc narůstá plod až o 9 cm (koncem 4. měsíce je celková délka 16 cm, koncem 5. měsíce již 25 cm) a během celého těhotenství se zvětšuje hmotnost téměř o 1 miliardukrát! Postup jednotlivých vývojových procesů je zakódován v jádře, v deoxyribonukleové kyselině pohlavní buňky a vytváří genetický faktor, který představuje vnitřní prostředí. Jestliže je toto vnitřní prostředí v rovnováze s prostředím zevním, pak probíhá prenatální vývoj harmonicky až po porod zdravého novorozence. Jestliže vznikne mezi vlivy zevního a vnitřního prostředí nerovnováha, vývoj se odchýlí od své normy a dochází k vývoji defektivního plodu nebo k jeho potratu. Vývojová porucha může vniknout tehdy, jestliže dojde u vyvíjejícího se vnímavého jedince v kritickou dobu vývoje systému k působení škodliviny. Vnímavost, tj. Ureaktibilita organismu U, je tedy prvním předpokladem pro vznik VVV a je zřejmě ovlivněna genetickými faktory, které podmiňují různou individuální citlivost vůči změnám zevního prostředí. Dalším předpokladem pro vznik určité vývojové vady je doba působení škodliviny vyvíjející se orgány jsou maximálně citlivé na změny zevního prostředí, takže různé podněty, jestliže působí v Ukritické vývojové periodě U, mohou vést ke vzniku stejných vad (např. srdeční vady mohou být způsobeny infekčním onemocněním matky nebo následkem nedostatku kyslíku hypoxií, nebo chyběním vitaminu A nebo kyseliny listové, nebo po rtg ozáření aj.). Právě proto, že při vzniku VVV nepůsobí pouze jedna příčina a naopak, jediná škodlivina noxa např. Uzarděnky Umatky mohou vést k postižení více orgánů, je studium příčin vzniku VVV velmi obtížné a mnohé z nich ještě neznáme. Tak byly zjištěny přesnější časové údaje o vlivu zarděnek matky na vývoj zárodku: čím dříve noxa působí, tím citlivěji na ni zárodek reaguje a rozsah škod je větší. Při onemocnění matky v I. měsíci je zjevně poškozeno % dětí (srdeční vady, onemocnění smyslových orgánů, hluchota a slepota), ve II. měsíci 25 % dětí. Ještě při epidemii zarděnek v USA v roce 1964 se narodilo poškozených dětí. U nás jsou zarděnky, prodělané v I. trimestru, indikací k přerušení těhotenství. Velmi závažné je znát teratogenní působení Uionizačního záření, zvláště RTG. U V mnoha experimentech bylo zjištěno, že nezralé buňky zralé a diferencované.