Občanství Unie: aktuální vývoj posuzování osobní a věcné působnosti práva EU

Transkript

1 Univerzita Karlova v Praze Právnická fakulta Ondřej Cibák Občanství Unie: aktuální vývoj posuzování osobní a věcné působnosti práva EU Diplomová práce Vedoucí diplomové práce: doc. JUDr. Pavel Svoboda, DEA, Ph.D. Katedra evropského práva Datum vypracování práce (uzavření rukopisu): říjen 2013

2 Čestné prohlášení: Prohlašuji, že jsem předkládanou diplomovou práci vypracoval samostatně, všechny použité prameny a literatura byly řádně citovány a práce nebyla využita k získání jiného nebo stejného titulu. V Praze dne Ondřej Cibák

3 Poděkování: Děkuji doc. JUDr. Pavlu Svobodovi, DEA, Ph.D. za vedení mé diplomové práce a za jeho odborné rady. Děkuji také celé své rodině za vytrvalou podporu během celého mého studia.

4 Obsah Úvod Občanství Unie: obecný přehled Vznik a povaha občanství Unie Práva a povinnosti spojené s občanstvím Unie Právo mobility Volební právo Právo na diplomatickou a konzulární ochranu Petiční právo a práva související Zákaz diskriminace na základě státní příslušnosti Klíčové pojmy Působnost práva Unie Osobní působnost ustanovení SFEU o občanství Unie Posuzování osobní působnosti práva EU v před-maastrichtském období Vývoj posuzování osobní působnosti práva EU po zavedení občanství Unie Věcná působnost ustanovení SFEU o občanství Unie Posuzování věcné působnosti tradiční přístup Problém obrácené diskriminace Klíčová aktuální rozhodnutí SDEU v oblasti posuzování působnosti práva EU Rozhodnutí Rottmann Faktické okolnosti Rozhodnutí SDEU Rozhodnutí Ruiz Zambrano Faktické okolnosti Rozhodnutí SDEU Rozhodnutí McCarthy Faktické okolnosti Rozhodnutí SDEU Rozhodnutí Dereci Faktické okolnosti... 35

5 3.4.2 Rozhodnutí SDEU Analýza klíčových rozhodnutí změna posuzování věcné působnosti práva EU? Opouštění přeshraniční logiky?- rozhodnutí Rottmann Stanovisko generálního advokáta M. Poiarese Madura Odklon od přeshraniční logiky Rozvoj nového přístupu rozhodnutí Ruiz Zambrano Stanovisko generální advokátky Eleanor Sharpston Doktrína skutečného využití podstatné části práv spojených se statusem občana Unie Koexistence dvou přístupů Přibouchnutí dveří novému přístupu Možné perspektivy a výhody nového přístupu Hodnocení nového přístupu Osobní působnost ve světle klíčových rozhodnutí Závěr Seznam zkratek Seznam použité literatury a pramenů Učebnice a komentáře Odborné články Internetové zdroje Judikatura Stanoviska generálních advokátů Ostatní dokumenty Resumé Abstract Název práce a klíčová slova v českém a anglickém jazyce... 82

6 Úvod Jak již Soudní dvůr Evropské unie (dále jen jako SDEU ) ve svých rozhodnutích několikrát zopakoval: je status občana Unie předurčen k tomu, aby byl základním statusem státních příslušníků členských států. 1 Je tedy zřejmé, že se jedná o problematiku, která se týká většiny obyvatel evropského kontinentu a které je třeba věnovat pozornost. Tato široká oblast je také velmi dynamická. Jak bude v této práci popsáno, zavedení institutu občanství Unie do práva EU významně ovlivnilo oblast osobní působnosti tohoto práva. Ovlivnilo však zavedení tohoto institutu také věcnou působnost práva EU? Nedávným rozhodnutím ve věci Rottmann 2 SDEU započal naprosto novou éru posuzování věcné působnosti práva EU, kdy přestává klást důraz na tzv. přeshraniční prvek. V současnosti jsme tak svědky zásadní změny logiky SDEU v posuzování situací, na které se vztahuje právo EU. V určitých situacích tak status občana Unie sám o sobě může zajistit působnost práva EU. Právě analýza přelomového vývoje judikatury je předmětem této práce. Smyslem práce tedy není rozbor institutu občanství Unie jako takového. Na toto téma již existuje celá řada kvalitní literatury. 3 Autor se naopak zaměřuje na to, jakou roli hraje nebo hrát může status občana Unie při posuzování působnosti práva EU. Jak je patrné již z názvu této práce, jedná se pouze o působnost osobní a věcnou. Autor se však také snaží být aktuální a z toho důvodu je daleko větší prostor věnován působnosti věcné. Jak totiž bude patrné z následujících stránek, je to právě oblast věcné působnosti, kde aktuálně dochází k velkým změnám. Čistě z právně-teoretického hlediska je tak v současné době tato oblast mnohem pozoruhodnější. Hlavní důraz je tedy kladen na podrobný rozbor významných rozhodnutí SDEU, která reprezentují již zmíněný 1 C-184/99 Rudy Grzelczyk proti Centre public d'aide sociale d'ottignies-louvain-la-neuve [2001] ECR I-06193, bod 31 (dále citováno jako Grzelczyk); C-224/98 Marie-Nathalie D'Hoop proti Office national de l'emploi [2002] ECR I-06191, bod 28 (dále citováno jako D Hoop); C-413/99 Baumbast a R proti Secretary of State for the Home Department [2002] ECR I-07091, bod 82; C-148/02 Carlos Garcia Avello proti Belgickému státu [2003] ECR I-11613, bod 22 (dále citováno jako Garcia Avello). 2 C-135/08 Janko Rottmann proti Freistaat Bayern [2010] ECR I (dále citováno jako Rottmann). 3 Např. CHALMERS, Damian; DAVIES, Gareth; MONTI, Giorgio. European Union Law: Cases and Materials. Second edition. Cambridge : Cambridge University Press, 2010, 1150 s. ISBN Paperback; BARNARD, Catherine. The Substantive Law of the EU: The Four Freedoms. Third edition. Oxford : Oxford University Press, 2010, 674 s. ISBN , ; HORSPOOL, Margot; HUMPHREYS, Matthew. European Union Law. Sixth edition. New York : Oxford University Press, 2010, 720 s. ISBN

7 aktuální vývoj v posuzování věcné působnosti práva EU. Autor se na základě tohoto rozboru judikatury snaží zodpovědět mimo jiné tyto otázky: V čem spočívá změna v posuzování věcné působnosti práva EU v judikatuře SDEU? A je třeba tuto změnu judikatury vnímat spíše pozitivně, nebo spíše negativně? Jaký je dopad nové judikatury na charakter unijního občanství? Platí skutečně teze, že účelem občanství Unie není rozšířit věcnou působnost práva EU? 4 Podařilo se SDEU vytyčit přesné hranice nového přístupu? Jakým směrem by se judikatura SDEU ve věci posuzování věcné působnosti měla dále ubírat? Může nové směřování judikatury SDEU vyřešit problém obrácené diskriminace? Smyslem hledání odpovědí na tyto dílčí otázky je snaha zodpovědět jakousi souhrnnou otázku této práce, a to sice: Jsme skutečně svědky právě probíhající revoluce v oblasti posuzování věcné působnosti práva EU, která navždy změní charakter občanství Unie? Přestože je pozornost věnována především působnosti věcné, autor neopomíjí ani působnost osobní. Popisuje tedy také základní principy, na kterých stojí posuzování osobní působnosti práva EU, a v tomto ohledu se zaměřuje zejména na tyto otázky: Jak ovlivnilo zavedení institutu občanství Unie oblast osobní působnosti práva Unie? Dotýká se změna v posuzování věcné působnosti práva EU v judikatuře SDEU také oblasti působnosti osobní? 4 Garcia Avello, bod 26. 2

8 Pokud jde o strukturu práce, je v zájmu jakési komplexnosti a přehlednosti první kapitola práce věnována velmi stručnému seznámení s institutem občanství Unie. Je zde především popsán charakter tohoto institutu a také přehled práv a povinností s tímto institutem spojených. Kapitola 2 je pak věnována podrobnému rozboru pojmů, které jsou důležité pro následnou analýzu soudních rozhodnutí. Jedná se o pojmy osobní a věcné působnosti práva EU a také o pojem tzv. obrácené diskriminace. Kromě pouhé definice je zde také popsán přístup k posuzování osobní působnosti před a po zavedení občanství Unie. Je zde rovněž detailně rozebrán tradiční přístup posuzování působnosti věcné a v neposlední řadě je zde i analýza problémů spojených s jevem obrácené diskriminace. Třetí kapitola je věnována představení klíčových rozhodnutí SDEU, která reprezentují zmíněný nový přístup v problematice posuzování věcné působnosti práva EU. Jedná se pouze o seznámení se skutkovými okolnostmi jednotlivých případů a s jednotlivými výroky SDEU. Podrobné analýze klíčových rozhodnutí je pak věnována kapitola čtvrtá. Jedná se tak o kapitolu, která je jádrem této práce. Z toho důvodu je i rozsahově nejobsáhlejší. Je zde nejprve poměrně podrobně popsán nový přístup k posuzování věcné působnosti a jeho hlavní rozdíly od přístupu tradičního. Pak následuje analýza aplikace tohoto nového přístupu v jednotlivých klíčových rozhodnutích. Autor také zkoumá potenciál nového přístupu a na závěr kapitoly i sám tento přístup hodnotí. Kapitola pátá se pak opět věnuje problematice osobní působnosti, a to ve světle zmiňovaných klíčových rozhodnutí. V závěru pak autor především shrnuje poznatky, ke kterým v této práci dospěl a celkový přínos práce. V této práci je využívána především metoda analýzy odborné literatury a příslušných rozhodnutí SDEU. V případě odborné literatury se jedná v převážné většině o literaturu zahraniční. Vzhledem k tomu, že se jedná o poměrně specifické a aktuální téma, není tato problematika v české odborné literatuře zatím příliš zpracovaná. Dalšími použitými metodami jsou metody dedukce, komparace a částečně i metoda deskriptivní. 3

9 Autor samozřejmě také vychází z textu Smluv 5 a příslušných právních předpisů EU. Snaží se však také k analyzovaným problémům zaujímat své vlastní stanovisko. Práce byla uzavřena ke dni Občanství Unie: obecný přehled V této kapitole je obsažena charakteristika institutu občanství Unie. Jsou zde také popsány práva a povinnosti s tímto institutem spojené. Jak již však bylo naznačeno výše, předmětem této práce není analýza občanství Unie jako takového. Jedná se tedy pouze o velmi stručný přehled, který má čtenáři především pomoci vytvořit si základní představu o povaze institutu občanství Unie. 1.1 Vznik a povaha občanství Unie Původní smlouvy zakládající Evropské společenství 6 pojem občanství Unie neobsahovaly. Tento institut byl formálně zaveden až Smlouvou o Evropské unii z roku 1992 (tzv. Maastrichtskou smlouvou) 7. Jedná se o jeden z projevů přechodu EU od původně zamýšleného čistě ekonomického seskupení ke kvalitativně mnohem širší a političtější entitě. 8 První diskuze o zavedení tohoto institutu začaly v 70. letech 20. století. 9 Pojem samotný byl poprvé použit v Tindemansově zprávě z roku Hlavní myšlenkou byla snaha posílit integraci příslušníků jednotlivých členských států pobývajících v jiných členských státech do společnosti těchto hostitelských států. V 70. a 80. letech se Komise a Evropský parlament snažily realizovat myšlenky obsažené v této zprávě prostřednictvím jednotlivých návrhů. Zásadním momentem se však stal až 5 Pod pojmem Smlouvy se zde myslí: Konsolidované znění Smlouvy o Evropské unii. Úřední věstník C 326, , s (dále jen jako SEU ); Konsolidované znění Smlouvy o fungování Evropské unie. Úřední věstník C 326, , s (dále jen jako SFEU ). Případně také starší verze těchto smluv a to podle kontextu. 6 Smlouva o založení Evropského společenství uhlí a oceli ze dne (ESUO); Smlouva zakládající Evropské hospodářské společenství ze dne (EHS); Smlouva zakládající Evropské společenství atomové energie ze dne (EURATOM). 7 Smlouva o Evropské Unii. Úřední věstník C 191, , s SVOBODA, Pavel. Úvod do evropského práva. 3. Vydání. Praha : C.H. Beck, 2010, 328 s. ISBN BARNARD, Catherine. The Substantive Law of the EU: The Four Freedoms. Third edition. Oxford : Oxford University Press, 2010, 674 s. ISBN , TINDEMANS, Leo. (1975) European Union. Report by Mr. Leo Tindemans, Prime Minister of Belgium, to the European Council. Bulletin of the European Communities, Supplement 1/76. Dostupný také z WWW: < 4

10 návrh Španělska ze září 1990 nazvaný Cesta k evropskému občanství na mezivládní konferenci, která předcházela přijetí Maastrichtské smlouvy. Tento návrh si získal podporu Komise, Evropského parlamentu a řady členských států a vyústil v ustanovení, která dnes najdeme v Části II. Smlouvy o fungování Evropské unie (dále jen jako SFEU ) Zákaz diskriminace a občanství Unie. 11 Centrálním ustanovením je článek 20 SFEU, jehož první odstavec zní: Zavádí se občanství Unie. Každá osoba, která má státní příslušnost členského státu, je občanem Unie. Občanství Unie doplňuje občanství členského státu, nenahrazuje je. 12 Z této formulace jasně vyplývají základní charakteristiky unijního občanství. První z nich je akcesorická povaha tohoto institutu, která je patrná z druhé věty citovaného odstavce. Občanství Unie je odvozené od státní příslušnosti (státního občanství) 13 členského státu. Někteří autoři 14 tak v porovnání s tradičními pojmy státního občanství ius sanguinis a ius soli mluví o tzv. ius tractum. 15 Dalším typickým znakem unijního občanství je jeho komplementarita ke státní příslušnosti, která jasně vyplývá ze třetí věty citovaného odstavce. Občanství Unie pouze doplňuje občanství členského státu. Je zde výslovně odmítnuta idea, že by mělo občanství členského státu nahrazovat. Občanství Unie bývá chápáno jako nadnárodní občanství 16, protože přiznává státním příslušníkům jednoho členského státu práva a povinnosti v dalších členských státech, ale především také ve vztahu k Unii. 17 Dora Kostakopoulou však argumentuje, že je třeba tento institut vnímat nikoliv jako samostatnou entitu, nýbrž jako něco, co se váže na státní občanství a mění jeho hranice a význam. Fakt, že být Čechem nyní zároveň znamená být také občanem 11 CHALMERS, Damian; DAVIES, Gareth; MONTI, Giorgio. European Union Law: Cases and Materials. Second edition. Cambridge : Cambridge University Press, 2010, 1150 s. ISBN Paperback. Další přehled historie je možné najít např. v HORSPOOL, Margot; HUMPHREYS, Matthew. European Union Law. Sixth edition. New York : Oxford University Press, 2010, 720 s. ISBN Občanství Unie je dále upraveno také v bodě 10 preambule SEU; čl. 9, 10 odst. 3 SEU; čl Listiny základních práv Evropské unie. Úřední věstník C 326, , s TICHÝ, Luboš; ARNOLD, Rainer; ZEMÁNEK, Jiří aj. Evropské právo. 4. Vydání. Praha : C. H. Beck, 2011, 1005 s. ISBN KOCHENOV, Dimitry. Ius Tractatum of Many Faces: European Citizenship and the Difficult Relationship between Status and Rights. Columbia Journal of European Law. 2009, roč. 15, č. 2, s Dostupný také z WWW: < (dále citováno jako Ius Tractum of Many Faces). 15 Z latinského trahere odvodit. 16 Někdy se používá i výrazu mezistátní občanství. Srov. Stanovisko generálního advokáta - Poiares Maduro 30. září 2009, C-135/08 Janko Rottmann proti Freistaat Bayern [2010] ECR I-01449, bod 16 (dále citováno jako Stanovisko Rottmann). 17 SYLLOVÁ, Jindřiška; PÍTROVÁ, Lenka; PALDUSOVÁ, Helena a kol. Lisabonská smlouva. Komentář. 1. Vydání. Praha : C. H. Beck, 2010, 1344 s. ISBN (s. 61). 5

11 Unie, totiž podstatně mění původní význam toho být Čech. Podle Kostakopoulou je tak důležité vnímat vzájemné interakce obou druhů občanství. 18 Tyto vlastnosti unijního občanství mají jeden klíčový důsledek, kterým je dominantní postavení členských států v otázkách nabývání a ztráty unijního občanství. Jsou to totiž právě právní řády jednotlivých členských států, které stanovují podmínky pro nabývání a pozbývání státních příslušností. Vzhledem k akcesorické povaze unijního občanství je tedy zřejmé, že členské státy prostřednictvím vnitrostátní úpravy otázek své státní příslušnosti přímo ovlivňují otázky nabývání a pozbývání občanství Unie. O otázce, kdo získá nebo ztratí status občana Unie tak rozhodují členské státy a nikoliv Unie samotná. Tím se institut občanství Unie výrazně liší od ostatních klíčových pojmů evropského práva, které jsou většinou jeho autonomní pojmy (např. pojem pracovník ) a jejich definice tedy patří do pravomoci Unie, potažmo SDEU. Tuto autonomii členských států v otázkách státní příslušnosti potvrdil SDEU v rozhodnutí Micheletti. 19 Již v tomto rozhodnutí však SDEU zdůraznil, že členské státy musí v těchto otázkách respektovat právo Unie. Podmínky nabývání a pozbývání státního občanství jednotlivých členských států tak musí být v souladu s právem Unie. 20 Tato podmínka však nabyla významu až v rozhodnutí Rottmann, kterému je věnována pozornost v následujících kapitolách. SDEU však zároveň v Micheletti jasně deklaroval, že autonomie členských států je omezena, pokud jde o uznávání státních příslušností ostatních členských států. V daném případě šlo o španělskou právní úpravu, podle které u osob s dvojím občanstvím bylo převažující občanství toho státu, ve kterém měla daná osoba poslední trvalé bydliště. Pan Micheletti měl občanství jak italské, tak argentinské. Vzhledem k předchozímu trvalému bydlišti v Argentině, Španělsko odmítlo uznat jeho italské občanství, a proto i jeho unijní občanství. SDEU zde ale zasáhl a judikoval, že jakmile jedinec získá unijní občanství tím, že prokáže státní občanství jednoho z členských států, není již možné, aby jiný členský stát zpochybnil tento jeho status nebo ho odmítl uznat. V opačném případě by totiž hrozilo nebezpečí právní nejistoty. Odpověď na otázku, zda může osoba s dvojím občanstvím profitovat také z občanství Unie, by se 18 KOSTAKOPOULOU, Dora. European Union Citizenship: Writing the Future. European Law Journal. 2007, roč. 13, č. 5, s C-369/90 Mario Vicente Micheletti a další proti Delegación del Gobierno en Cantabria [1992] ECR I (dále citováno jako Micheletti). 20 SYLLOVÁ, PÍTROVÁ, PALDUSOVÁ a kol., cit. 17, s

12 pak lišila stát od státu. 21 Tímto rozhodnutím tak SDEU odmítl akceptovat pravidlo tzv. trvalého připoutání (genuine link), 22 které formuloval Mezinárodní soudní dvůr ve známém rozhodnutí Nottebohm. 23 Jedná se tak o unikátní případ, kdy SDEU odmítl aplikovat pravidla mezinárodního práva veřejného. Je také nutné zmínit, že akcesorická povaha unijního občanství a klíčový význam státní příslušnosti bývá předmětem kritiky. Profesor Kochenov například argumentuje, že odvozená povaha unijního občanství je jeho největší slabinou a vyžaduje reformu. Jeho argumentace spočívá především v tom, že podle stávající úpravy má udělení státní příslušnosti jedním členským státem důsledky pro všechny ostatní. Rozdílnost podmínek pro nabývání státní příslušnosti v jednotlivých členských státech je tak nežádoucí. Snadná možnost získat státní příslušnost jednoho členského státu totiž může nepříznivě ovlivnit přistěhovaleckou politiku jiného členského státu. Podle Kochenova je tak již v současnosti patrná snaha států vzájemně ovlivňovat své politiky udělování občanství. Bylo by tak lepší umožnit přímo Unii stanovit jednotné podmínky pro nabývání unijního občanství. Podle Kochenova by bylo vhodné jako určující kritérium zvolit bydliště. Fakt, že pouze státní příslušníci členských států mohou benefitovat z tohoto institutu a nikoliv všechny osoby mající trvalé bydliště na území Unie, jde podle něj proti principu rovnosti. 24 Také Dora Kostakopoulou je přesvědčena, že trvalé bydliště by bylo vhodnějším kritériem. 25 Jen pro úplnost je třeba dodat, že unijní občanství může nabýt pouze fyzická a nikoliv právnická osoba Práva a povinnosti spojené s občanstvím Unie Základní přehled práv souvisejících s občanstvím Unie je obsažen ve 2. odstavci článku 20 SFEU. Konkretizaci těchto práv pak nalezneme v následujících článcích 21 až 24 SFEU a také v sekundární legislativě. Pro potřeby práce lze tato práva rozdělit do 21 CHALMERS, Damian; DAVIES, Gareth; MONTI, Giorgio. European Union Law: Cases and Materials. Second edition. Cambridge : Cambridge University Press, 2010, 1150 s. ISBN Paperback. 22 Překlad viz ČEPELKA, Čestmír; ŠTURMA, Pavel. Mezinárodní právo veřejné. 1. Vydání. Praha : C. H. Beck, 2008, 881 s. ISBN (s. 327). 23 Nottebohm (Lichtenštejnsko v. Guatemala), I.C.J. Reports 1955, s. 4, rozhodnutí ze dne Ius Tractum of Many Faces, s KOSTAKOPOULOU, cit. 18, s TICHÝ, ARNOLD, ZEMÁNEK, cit. 13, s

13 dvou skupin. 27 První skupinu tvoří tzv. právo mobility (čl. 20 odst. 2 písm. a) SFEU). Druhou skupinu práv lze označit jako práva politická (čl. 20 odst. 2 písm. b) d) SFEU). Pro účely této práce je mnohem důležitější právo mobility. Je mu tedy věnována větší pozornost. 28 Nelze samozřejmě zapomínat na právo nebýt diskriminován na základě státní příslušnosti (čl. 18 SFEU), které sice stojí jaksi mimo výše nastíněnou hlavní strukturu práv občana Unie, nicméně je její nedílnou součástí a ve vývoji tohoto institutu hraje velmi důležitou roli Právo mobility Právo svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států je považováno za nejužitečnější právo spojené s unijním občanstvím. 30 Je obsaženo v čl. 20 odst. 2 písm. a) SFEU a dále pak zopakováno v čl. 21 SFEU. Práva spojená s volným pohybem různých kategorií osob byla původně upravena v několika směrnicích. Tyto směrnice však již byly nahrazeny směrnicí 2004/38, 31 která dnes představuje rámec pro většinu právních aspektů spojených s otázkami volného pohybu osob. Tato směrnice tedy konkretizuje právo mobility. Stanovuje podmínky, ale zároveň i limity pro jeho výkon. Týká se v podstatě všech druhů fyzických osob (pracovníci, osoby hledající práci, osoby samostatně výdělečně činné) a jejich rodinných příslušníků. Směrnice 2004/38 rozlišuje tři druhy práva pobytu odstupňované podle délky pobytu v hostitelském státě. Je jím právo pobytu po dobu do tří měsíců, delší než tři měsíce a nově se zavádí tzv. právo trvalého pobytu, které zpravidla vzniká při pobytu delším než 5 let. Je zde také zakotveno právo na rovné zacházení. Směrnice se dotýká také práv souvisejících s rodinným životem občanů Unie. Je zde tak zakotveno právo 27 Podobné dělení nalezneme také v CHALMERS, DAVIES, MONTI, cit. 21, s Podrobnou analýzu práv spojených s unijním občanstvím lze nalézt např. v BARNARD, cit. 9, s Např. C-524/06 Heinz Huber proti Bundesrepublik Deutschland [2008] ECR I-09705; C-85/96 María Martínez Sala proti Freistaat Bayern [1998] ECR I (dále citováno jako Martínez Sala); C-456/02 Michel Trojani proti Centre public d'aide sociale de Bruxelles (CPAS) [2004] ECR I (dále citováno jako Trojani); C-258/04 Office national de l'emploi proti Ioannisi Ioannidisovi [2005] ECR I CHALMERS, DAVIES, MONTI, cit. 21, s Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES ze dne 29. dubna 2004 o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států, o změně nařízení (EHS) č. 1612/68 a o zrušení směrnic 64/221/EHS, 68/360/EHS, 72/194/EHS, 73/148/EHS, 75/34/EHS, 75/35/EHS, 90/364/EHS, 90/365/EHS a 93/96/EHS. Úřední věstník L 158, , s

14 pobytu a vstupu také pro rodinné příslušníky unijních občanů. Za splnění podmínek stanovených směrnicí 2004/38 je toto právo přiznáno rodinným příslušníkům, i když sami nejsou občany Unie. 32 Toto právo je koncepčně velmi podobné ostatním právům volného pohybu obsažených v právu Unie, to znamená volnému pohybu zboží, služeb, kapitálu, ale hlavně volnému pohybu ekonomicky aktivních osob. 33 Nicméně je třeba si uvědomit vztah těchto práv. Před zavedením institutu občanství Unie bylo pro fyzické osoby možné profitovat z těchto práv pouze v případě, že byli ekonomicky aktivní. Zavedení institutu občanství Unie tak znamenalo velký integrační pokrok. V současnosti se kterýkoli občan Unie může v hostitelském státu dovolávat práv plynoucích z evropského práva, aniž by byl jakkoli ekonomicky aktivní. To má samozřejmě praktický důsledek zejména pro studenty 34, ale i pro ostatní osoby, které nejsou výdělečné činné. Zároveň platí, že ustanovení týkající se občanství Unie a ustanovení upravující svobody vnitřního trhu se vzájemně vylučují. Ustanovení týkající se vnitřního trhu při tom mají postavení lex specialis. To znamená, že ustanovení o občanství Unie je třeba se dovolávat teprve v případě, kdy se fyzická osoba nemůže dovolat žádného z ustanovení upravujících volný pohyb pro potřeby vnitřního trhu. Čl. 21 SFEU je tedy konkretizován sekundárním právem. I přesto je však nutné považovat čl. 21 za bezprostředně použitelnou normu. Pokud tedy sekundární právo toto právo v přípustném rozsahu neomezuje, je možné se čl. 21 SFEU dovolat bezprostředně Volební právo Podle profesora Kochenova lze v zásadě rozlišit tři úrovně politické reprezentace. Jsou jimi úroveň komunální, národní a evropská. 36 SFEU však v čl. 20 odst. 2 písm. b) a čl. 22 přiznává občanům Unie aktivní a pasivní volební právo pouze 32 Podrobná analýza v BARNARD, cit. 9, s CHALMERS, DAVIES, MONTI, cit. 21, s Význam zavedení občanství Unie pro studenty je možné sledovat na těchto rozhodnutích: 39/86 Sylvie Lair proti Universität Hannover [1988] ECR 03161; 197/86 Steven Malcolm Brown proti The Secretary of State for Scotland [1988] ECR 03205; Grzelczyk; Spojené věci C-11/06 a C-12/06 Rhiannon Morgan proti Bezirksregierung Köln a Iris Bucher proti Landrat des Kreises Düren [2007] ECR I-09161; C-73/08 Nicolas Bressol a další a Céline Chaverot a další proti Gouvernement de la Communauté française [2010] ECR I TICHÝ, ARNOLD, ZEMÁNEK, cit. 13, s Ius Tractum of Many Faces, s

15 na úrovni komunální a evropské. Občan Unie mající bydliště v členském státě, jehož není státním příslušníkem, tak má právo volit a být volen v obecních volbách (čl. 22 odst. 1 SFEU) a ve volbách do Evropského parlamentu (čl. 22 odst. 2 SFEU) v členském státě, v němž má bydliště. Při výkonu těchto práv nesmí být diskriminován proti příslušníkům tohoto členského státu. Procedura je pak upravena ve dvou směrnicích. 37 Tyto směrnice také umožňují členským státům, kde je velký poměr občanů Unie, kteří zde mají pouze bydliště, ale nikoliv státní příslušnost, přijmout jistá omezení a výjimky. Tohoto práva využila Belgie a Lucembursko. 38 Je tedy zřejmé, že není toto právo přiznáno při volbách do národních zákonodárných sborů. S ohledem na stále velmi nízkou volební účast u voleb do Evropského parlamentu, bývá tento fakt předmětem kritiky a řada autorů argumentuje, že by občanům Unie mělo být umožněno volit a být volen také do národních parlamentů. 39 Národní parlamenty jsou totiž v současnosti pravděpodobně stále nejdůležitější úrovní politické reprezentace a udělení volebního práva unijním občanům také do těchto sborů by znamenalo další významný integrační posun Právo na diplomatickou a konzulární ochranu. Podle čl. 20 odst. 2 písm. c) a čl. 23 SFEU má každý občan Unie na území třetí země, kde členský stát, jehož je státním příslušníkem, nemá své zastoupení, právo na diplomatickou nebo konzulární ochranu kterýmkoli členským státem za stejných podmínek jako státní příslušníci tohoto státu. Tohoto práva se tedy lze dovolávat pouze v případě, že domovský stát unijního občana nemá na území třetího státu žádné diplomatické zastoupení. Důležité je také zakotvení zákazu diskriminace. Na základě čl. 23 SFEU již byla přijata dvě rozhodnutí zástupců vlád členských států v Radě (95/553 a 96/409). 41 Ochrana zahrnuje zejména pomoc při úmrtí, vážných nehodách nebo 37 Směrnice Rady 93/109/ES, kterou se stanoví pravidla pro výkon práva volit a být volen ve volbách do Evropského parlamentu občanů Unie, kteří mají bydliště v některém členském státě a nejsou jeho státními příslušníky. Úřední věstník L 329 ze dne s ; Směrnice Rady 94/80/ES, kterou se stanoví pravidla pro výkon práva volit a práva být volen v obecních volbách pro občany Unie s bydlištěm v členském státě, jehož nejsou státními příslušníky. Úřední věstník L 368 ze dne s CHALMERS, DAVIES, MONTI, cit. 22, s KOSTAKOPOULOU, cit. 18, s ; Ius Tractatum of Many Faces, s Podrobnější analýza volebního práva např. CHALMERS, DAVIES, MONTI, cit. 21, s ; Ius Tractum of Many Faces, s TICHÝ, ARNOLD, ZEMÁNEK, cit. 13, s

16 onemocněních, zadržení či zatčení. Dále pak pomoc obětem násilných činů a pomoc občanů Unie a jejich navrácení v nouzi. 42 Na žádost může být pomoc poskytnuta i v jiných případech Petiční právo a práva související Toto právo je zakotveno v čl. 20 odst. 2 písm. d) a čl. 24 SFEU, který byl novelizován Lisabonskou smlouvou. 43 Novinkou, kterou představila tato smlouva v čl. 11 odst. 4 SEU, je tzv. právo lidové iniciativy k právnímu aktu Unie. Toto právo lze charakterizovat jako quasi legislativní iniciativu, 44 protože za dodržení stanovených podmínek může více než jeden milion občanů Unie pouze vyzvat Evropskou komisi, aby podala příslušný návrh právního aktu. Komise tedy není iniciativou vázána, což bývá považováno za velký nedostatek tohoto práva. 45 Čl. 24 SFEU dále poskytuje petiční právo k Evropskému parlamentu (odst. 2) a oprávnění obracet se na veřejného ochránce práv, tzv. evropského ombudsmana (odst. 3). Každý občan Unie má také právo obrátit se v jednom z jazyků členských států na orgány a instituce Unie a má právo obdržet v tomto jazyce odpověď (odst. 4). Mezi další oprávnění občanů Unie patří právo na projevování a veřejnou výměnu názorů na všechny oblasti Unie (čl. 11 odst. 11 SEU) a právo na přístup k dokumentům (čl. 15 odst. 3 SFEU), které vyplývá ze zásady transparentnosti (čl. 10 odst. 3 SEU, čl. 15 odst. 1 SFEU) Zákaz diskriminace na základě státní příslušnosti V oblasti aplikace práva Unie je zakázaná jakákoli diskriminace na základě státní příslušnosti. Přestože toto právo zakotvené v čl. 18 SFEU není výslovně uvedeno ve výčtu práv unijních občanů, patří bezpochyby k jednomu z nejdůležitějších práv, která jsou unijním občanům k dispozici. Toto ustanovení má horizontální i vertikální přímý účinek. 46 Zákaz diskriminace je projevem zásady rovnosti (čl. 2 SEU, hlava III. 42 SYLLOVÁ, PÍTROVÁ, PALDUSOVÁ a kol., cit. 17, s Lisabonská smlouva pozměňující Smlouvu o Evropské unii a Smlouvu o založení Evropského společenství, podepsaná v Lisabonu dne 13. prosince Úřední věstník C 306, , s TICHÝ, ARNOLD, ZEMÁNEK, cit. 13, s CHALMERS, DAVIES, MONTI, cit. 21, s /79 Regina proti Stanislausi Pieckovi [1980] ECR

17 Listiny 47 ). Shodný text najdeme také v čl. 21 odst. 2 Listiny. Vedle zvláštních ustanovení upravujících zákaz diskriminace na základě státní příslušnosti (čl. 45, 49, 54, 56 SFEU) představuje čl. 18 SFEU obecný zákaz diskriminace na základě státní příslušnosti vztahující se na veškeré politiky Unie. Toto ustanovení tak hrálo důležitou roli ve vývoji judikatury SDEU. 48 Od zavedení občanství Unie totiž již není nutné konstruovat nepřirozená odůvodnění pro aplikaci zvláštních ustanovení, např. volného pohybu služeb. 49 Každý občan Unie, který legálně pobývá na území hostitelského členského státu, se může dovolávat obecného zákazu obsaženého v čl. 18 SFEU. To ovšem platí pouze pro situace, ve kterých se aplikuje právo Unie. 50 Výjimky z tohoto obecného zákazu diskriminace na základě státní příslušnosti jsou možné pouze, pokud se zakládají na objektivních kritériích nezávislých na státní příslušnosti a pokud odpovídají zásadě proporcionality. 51 SDEU interpretuje výraz v rámci použití Smluv široce. Pouhý fakt, že vnitrostátní předpis zasahuje do práv migrujícího občana Unie, který vykonává své právo pohybu a pobytu, je dostačující k tomu podřadit tento předpis do oblasti použití Smluv. 52 Zákaz diskriminace tak může zasáhnout všechny oblasti vnitrostátního práva. 53 Zákaz diskriminace je konkretizován a rozšířen v čl. 24 odst. 1 směrnice 2004/38, který je nazván Rovné zacházení. Toto ustanovení je zajímavé především tím, že právo na rovné zacházení rozšiřuje také na rodinné příslušníky, kteří nejsou státními příslušníky žádného členského státu a mají právo pobytu nebo trvalého pobytu. 2. Klíčové pojmy Tato kapitola je věnována rozboru pojmů, jejichž pochopení je důležité pro následnou analýzu aktuální judikatury SDEU. Jedná se především o pojmy osobní a věcné působnosti práva Unie, ale také o pojem obrácené diskriminace. Kromě samotného vysvětlení významů těchto pojmů, je zde také popsán způsob posuzování osobní působnosti před a po zavedení institutu občanství Unie. Jsou zde také 47 Listina základních práv Evropské unie. Úřední věstník C 326, , s Např. C-158/07 Jacqueline Förster proti Hoofddirectie van de Informatie Beheer Groep [2008] ECR I /87 Ian William Cowan proti Trésor public [1989] ECR (dále citováno jako Cowan). 50 Martínez Sala, bod D Hoop, bod Srov. Garcia Avello, bod CHALMERS, DAVIES, MONTI, cit. 21, s

18 charakterizovány základní rysy tradičního přístupu k posuzování působnosti věcné. V neposlední řadě je věnována pozornost i základním problémům spojených s obrácenou diskriminací. 2.1 Působnost práva Unie Podle obecné právní teorie působností rozumíme okruh upravovaných vztahů. Prostředky k jejímu zabezpečení pak představují pravomoc. 54 V evropském právu nejsou tyto pojmy jasně odlišeny a často se používá pouze pojem pravomoci. 55 V této práci je nicméně používán pojem působnosti, neboť právě tento pojem je také používán v oficiálních překladech rozhodnutí SDEU. 56 Zjednodušeně se dá říci, že působnost určuje, která pravidla se na koho vztahují. Působnost bývá tradičně dělena na osobní, věcnou, prostorovou a časovou. 57 Předmětem této práce je však pouze osobní a věcná působnost ustanovení SFEU o občanství Unie. 2.2 Osobní působnost ustanovení SFEU o občanství Unie Osobní působnost (ratione personae) obecně určuje, na které osoby se daná právní norma vztahuje. 58 Jinými slovy, osobní působnost vymezuje okruh osob, na které daná legislativa dopadá. V případě, že daná legislativa zakotvuje určitá práva, je tedy osobní působností určena skupina potenciálních nositelů těchto práv. Pokud jde o osobní působnost evropského práva v oblasti fyzických osob, znamenalo zavedení institutu občanství Unie zcela zásadní moment. Pro správné pochopení významu tohoto momentu pro oblast posuzování osobní působnosti je tedy praktické nejprve připomenout test osobní působnosti používaný SDEU v předmaastrichtském období a následně rozebrat vývoj nebo změnu posuzování osobní působnosti v období po- maastrichtském, tedy po zavedení občanství Unie. 54 GERLOCH, Aleš. Teorie práva. 4. upr. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2007, 343 s. ISBN (s. 175). 55 SVOBODA, cit. 8, s Např. Grzelczyk, bod 31; D Hoop, bod GERLOCH, cit. 54, s GERLOCH, cit. 54, s

19 2.2.1 Posuzování osobní působnosti práva EU v před-maastrichtském období Při neexistenci ustanovení o občanství Unie bylo pro fyzické osoby v zásadě možné dovolávat se pouze ustanovení týkajících se hospodářského volného pohybu. 59 Osobní působnost těchto ustanovení vyžadovala podle Eleanor Spaventy splnění dvou podmínek. Fyzická osoba musela především prokázat určitou ekonomickou souvislost s vnitřním trhem (např. provozování služeb). Dále pak bylo také nutné prokázat existenci tzv. přeshraničního prvku, což v podstatě znamená souvislost s jiným členským státem. Existovalo tedy tzv. migrační paradigma, kdy bylo nejdříve nutné vykonat právo pohybu a teprve tehdy mohla fyzická osoba naplnit podmínky osobní působnosti. 60 Profesor Kochenov však upozorňuje, že kromě zmíněných dvou podmínek je třeba také uvést další dvě podmínky. První z nich byla státní příslušnost některého členského státu. Dále bylo nutné prokázat určitou logickou spojitost mezi těmito třemi faktory, která byla interpretována, jako úmysl přispět k fungování vnitřního trhu. 61 Ustanovení evropského práva tedy v před-maastrichtském období sloužila pouze úzkému okruhu ekonomicky aktivních fyzických osob (pracovníkům, poskytovatelům/příjemcům služeb a osobám samostatně výdělečně činným), což reflektovalo počáteční ideu čistě hospodářské integrace. Výjimku tvořila pouze ustanovení působící erga omnes, jako například zákaz diskriminace na základě pohlaví v zaměstnání. 62 Jak upozorňuje profesor Kochenov, toto období bylo charakteristické určitou nejasností a rozporuplností v judikatuře SDEU. 63 To je patrné zejména na dvou rozhodnutí SDEU Cowan a Werner 64. V prvním případě byl britský turista okradený v Paříži klasifikovaný jako příjemce služeb a mohl se tudíž dovolávat práva Unie. Tato 59 Část třetí, Hlava I, II, IV SFEU. 60 SPAVENTA, Eleanor. Seeing the wood despite the trees: On the scope of Union citizenship and its constitutional effects. Common Market Law Review. 2008, roč. 45, č. 1, s KOCHENOV, Dimitry. Citizenship without Respect: The EU s Troubled Equality Ideal. Jean Monnet Working Paper (NYU Law School) [online] No. 08/10, Dostupný z WWW: < (dále citováno jako Citizenship without Respect) (s. 40); KOCHENOV, Dimitry. A Real European Citizenship: A New Jurisdiction Test: A Novel Chapter in the Development of the Union in Europe. Columbia Journal of European Law. 2011, roč. 18, č. 1, s Dostupný také z WWW: < (dále citováno jako Real Citizenship) (s. 66). 62 Citizenship without Respect, s Citizenship without Respect, s. 37. Obdobně také v Real Citizenship, s C-112/91 Hans Werner proti Finanzamt Aachen-Innenstadt [1993] ECR I

20 možnost však byla upřena v druhém případě německému zubaři praktikujícímu v Německu, ale žijícímu v Holandsku. 65 Na příkladu těchto dvou rozhodnutí SDEU je tedy jasně vidět, že judikatura SDEU týkající se osobní působnosti práva EU před zavedením občanství Unie nebyla zcela koherentní a rozhodně tak nepřispívala k právní jistotě, a to i přesto, že minimálně v teorii existoval test posuzování osobní působnosti popsaný výše (tj. ekonomická souvislost s vnitřním trhem, přeshraniční prvek, státní příslušnost členského státu a logický nexus mezi předchozími třemi) Vývoj posuzování osobní působnosti práva EU po zavedení občanství Unie Zavedení institutu občanství Unie však toto migrační paradigma překonalo. Díky článku 20 SFEU je tak v současnosti pro fyzické osoby jedinou podmínkou pro zařazení do osobní působnosti státní příslušnost některého členského státu. Jak totiž správně upozorňuje Eleanor Spaventa k tomu, aby bylo možné dovolávat se občanských práv plynoucích ze Smluv nebo ze sekundární legislativy, článek 20 SFEU nezmiňuje žádnou jinou podmínku kromě státní příslušnosti členského státu. 66 Došlo tedy k výraznému okleštění původních čtyř podmínek. 67 Jinými slovy to znamená, že v současnosti do osobní působnosti evropského práva automaticky spadají všichni občané Unie, a to bez nutnosti jakékoli migrace či ekonomické aktivity. 68 K tomu, aby se daný jedinec dostal do osobní působnosti evropského práva, mu tedy nyní stačí vlastnit cestovní pas některého členského státu. Toto podstatné zjednodušení testu posuzování osobní působnosti bylo již také několikrát výslovně potvrzeno samotným SDEU. 69 Občanství Unie tak tedy výrazně rozšířilo osobní působnost evropského práva a došlo k odpoutání se od požadavku vztahu k vnitřnímu trhu. Osobní působnost 65 Citizenship without Respect, s SPAVENTA, cit. 60, s. 18. Úryvek textu: there is no mention in that Article of the need to satisfy any other requirement but that of nationality of a Member State before being able to claim citizenship rights under the Treaty or secondary legislativ. 67 Srov. Citizenship without Respect, s SPAVENTA, cit. 60, s Martínez Sala, bod 59-61; D Hoop, bod 27; C-192/05 K. Tas-Hagen a R. A. Tas proti Raadskamer WUBO van de Pensioen- en Uitkeringsraad [2006] ECR I-10451, bod ; C-33/07 Ministerul Administraţiei şi Internelor - Direcţia Generală de Paşapoarte Bucureşti proti Gheorghe Jipa [2008] ECR I-05157, bod

21 evropského práva byla ze dne na den rozšířena z cca 2.3 % na 100% státních příslušníků členských států. 70 Na tomto místě je však třeba upozornit také na skutečnost, že i když došlo k podstatnému ulehčení posuzování osobní působnosti práva EU, nesmí se zapomínat na závěry, které SDEU vyřkl v rozhodnutí Kaur. 71 Faktické okolnosti tohoto případu lze stručně shrnout následovně. Paní Kaur se narodila v roce 1949 v Keni, která byla v té době britskou kolonií. Na základě britských zákonů jí byl udělen status občana britských zámořských území. 72 Dle britského práva tento status neobsahuje automatické právo vstupu a pobytu na území Spojeného království. Klíčovou roli v celé věci sehrála britská prohlášení týkající se definice pojmu státní příslušník. První z nich byla přijata v rámci přístupu Spojeného království k Evropským společenstvím v roce 1972 a byla posléze nahrazena deklarací z roku 1982, která jednoduše řečeno stanovila, že status občanů britských zámořských území neznamená, že se na ně bude hledět jako na státní příslušníky členského státu pro účely práva Společenství. Paní Kaur vstoupila na území Spojeného království v roce 1990, kde na základě dočasného povolení zcela legálně pobývala. V roce 1996 pak znovu požádala o povolení zůstat na území Spojeného království, její žádosti však nebylo vyhověno. Paní Kaur se tedy rozhodla postupovat soudní cestou, kdy její hlavní argumentace spočívala v tom, že je na ni třeba hledět jako na občanku Unie, což by ji samozřejmě opravňovala k pohybu a pobytu na území členských států. Dále také tvrdila, že britské deklarace nemají z pohledu evropského práva význam, neboť se jednalo o jednostranné dokumenty, které navíc ani nebyly součástí národního britského práva (byly pouze přiloženy k Závěrečnému aktu přístupové smlouvy 73 ). 74 SDEU nejprve zopakoval pravidlo z rozhodnutí Micheletti, že vymezení podmínek nabytí a pozbytí státní příslušnosti spadá v souladu s mezinárodním právem do pravomoci každého členského státu, přičemž při výkonu této pravomoci musí být zachováváno právo Společenství. 75 SDEU dále usoudil, že vzhledem ke koloniální minulosti Spojeného království, je v souladu s obyčejovým mezinárodním 70 Citizenship without Respect, s C-192/99 The Queen proti Secretary of State for the Home Department, ex parte: Manjit Kaur, za přítomnosti: Justice [2001] ECR I (dále citováno jako Kaur). 72 Překlad autora z anglického: British Overseas Citizen, viz Kaur, bod Final Act of The Treaty concerning the Accession of the Kingdom of Denmark, Ireland and the United Kingdom of Great Briton and Northern Ireland to the European Communities (OJ 1972 L 73, p. 196). Viz Kaur, bod Podrobněji viz Kaur, bod Kaur, bod

22 právem zavést různé kategorie občanů, které se liší obsahem práv v závislosti na povaze jejich vazeb k této zemi. SDEU pak dovodil, že i přes unilaterální charakter předmětných deklarací, se jednalo o dokumenty, které vyjasňovaly důležitou oblast, tedy problematiku posuzování osobní působnosti. Dle SDEU byl obsah deklarací znám všem stranám a podmínky přistoupení byly vymezeny na jeho základě. Z toho důvodu SDEU uzavřel, že předmětné deklarace musí být brány jako nástroj pro interpretaci Smluv a hlavně pro vymezení osobní působnosti Smluv. Tento závěr pak ještě SDEU doplnil o konstatování, že přijetí deklarací nemohlo mít pro osobu, která nesplnila definici státního příslušníka Spojeného království, za důsledek zbavení práv vyplývajících z práva Společenství. Naopak důsledkem bylo, že tato práva takovéto osobě nikdy nevznikla. 76 Je tedy třeba si uvědomit, jak správně podotýká profesor Hall, že ačkoliv koncept státní příslušnosti členského státu hraje v evropském právu zásadní roli, není tento termín ve Smlouvách nikde definován. 77 Otázku, zda je určitá osoba státním příslušníkem členského státu či nikoliv, je tedy vždy třeba řešit s odkazem na národní právo, což bylo také explicitně stanoveno v Prohlášení č. 2 o státní příslušnosti členského státu, jež bylo přiloženo členskými státy k závěrečnému aktu Smlouvy o Evropské unii 78 Text tohoto prohlášení zní takto Konference prohlašuje, že všude tam, kde se Smlouva o založení Evropského společenství zmiňuje o státních příslušnících členských států, řeší se otázka, kterého členského státu má jednotlivec státní příslušnost, výlučně odkazem na vnitrostátní právo příslušného členského státu. Členské státy mohou pro informaci upřesnit formou prohlášení uloženého u předsednictví, kdo má být považován za jejich státní příslušníky pro účely Společenství; podle potřeby mohou takové prohlášení změnit. 79 Josef Chýle měl tedy pravdu, když 76 Podrobněji Kaur, bod HALL, Stephen. Determining the Scope ratione personae of European Citizenship: Customary Internatioanl Law Prevails for Now. Legal Issues of Economic Integration. 2001, roč. 28, č. 3, s Prohlášení č. 2 o státní příslušnosti členského státu, jež bylo přiloženo členskými státy k závěrečnému aktu Smlouvy o Evropské unii Úřední věstník C 191, , s Překlad z anglického jazyka např. Rottman, bod 3; CHÝLE, Josef. Je evropské občanství pro každého? In Sborník mezinárodní konference Dny práva Brno: Právnická fakulta Masarykovy univerzity, 2009, s Dostupný také na WWW: < ISBN

23 z textu tohoto prohlášení vyvodil závěr, že každý členský stát může vymezit okruh svých občanů, kteří budou mít status občanů Unie. 80 Jak je již popsáno v kapitole I této práce, mezi odbornou veřejností existují také názory, že by bylo vhodné nahradit státní příslušnost jiným kritériem, které by určovalo kdo je a kdo není občanem Unie a tedy i osobní působnost evropského práva. 81 Tato otázka je totiž poměrně zásadního charakteru. Změna určujícího kritéria, ať už by bylo jakékoli, by totiž bezesporu znamenala i změnu rozsahu osobní působnosti, přičemž je třeba mít na mysli význam takovéhoto vytyčování hranic osobní působnosti. Ten tkví v tom, že rozděluje subjekty na ty, co jsou uvnitř a na ty, co jsou vně. Platí totiž zásada, že je do určité míry možné upřednostňovat své vlastní občany. Je tedy možné těm, co jsou uvnitř poskytnout určité výhody či umožnit jim využívat širší okruh práv, než těm, kteří jsou vně. Na tomto místě je také důležité zdůraznit rozdíl unijního občanství od občanství běžného. Oproti klasickému občanství totiž to unijní nezaručuje svým nositelům, že se budou moci dovolávat evropského práva kdykoliv. Jinými slovy, občanství Unie nabízí svým nositelům pomocnou ruku jen v určitých situacích, které spadají do věcné působnosti evropského práva. Teprve v oblasti věcné působnosti se pak všichni občané Unie mohou tohoto práva dovolávat. Je tedy zřejmé, že praktické důsledky automatického rozšíření osobní působnosti na všechny státní příslušníky členských států jsou závislé na posuzování působnosti věcné. 82 A právě proto je ve zbývající části této práce kladen důraz především na vývoj posuzování věcné působnosti v rozhodovací praxi SDEU. Vzhledem k tomu, že nejdůležitějším charakteristikám vývoje posuzování osobní působnosti je věnována tato kapitola, je v následujících částech práce pozornost osobní působnosti věnována spíše okrajově. 2.3 Věcná působnost ustanovení SFEU o občanství Unie Věcná působnost (ratione materiae) neboli předmět evropského práva určuje, na které situace toto právo dopadá. Jedná se vždy o vztahy mezi subjekty práva. Věcnou působnost: vymezují okruhy vztahů upravovaných evropským právem, jež vyplývají 80 CHÝLE, Josef. Je evropské občanství pro každého? In Sborník mezinárodní konference Dny práva Brno: Právnická fakulta Masarykovy univerzity, 2009, s Dostupný také na WWW: < ISBN Viz s. 7 této práce. 82 SPAVENTA, cit. 60, s

24 z cílů EU a nástrojů k jejich dosažení, v míře, v níž členské státy svěřily přenesly své suverénní pravomoci v těchto na EU. 83 Pokud se tedy jedinec chce úspěšně dovolat evropského práva, musí prokázat nejen, že on sám spadá do osobní působnosti tohoto práva, ale zároveň také to, že daná situace spadá do věcné působnosti tohoto práva. 84 Jak již bylo uvedeno, zavedení občanství Unie znamenalo automatické rozšíření ratione personae na všechny státní příslušníky členských států. Prokazování osobní působnosti tak již nečiní vážnější problémy. Daleko komplikovanější je otázka posuzování věcné působnosti. Zavedení občanství Unie tak také znamenalo velkou výzvu pro SDEU. V situaci, kdy každý státní příslušník členského státu je bez dalšího také evropským občanem, je totiž důležitější než kdy před tím jasně stanovit hranice mezi právem Unie a vnitrostátními právními řády. 85 Je tedy potřeba položit si otázku, zda a pokud ano, do jaké míry, ovlivnilo zavedení evropského občanství také ratione materiae. Účelem občanství Unie zavedeného článkem 17 ES 86 však není rozšířit věcnou působnost Smlouvy 87. Toto je postulát, který SDEU dlouhá léta opakoval a který zdánlivě poskytuje odpověď na uvedenou otázku. Nicméně, jak správně upozorňují profesoři Plender a Kochenov, tuto zásadu nelze vyčíst nikde v textu Smluv. 88 Odpověď na položenou otázku tak není jednoznačná a pro její zodpovězení je dobré rozlišit dvě období judikatury SDEU. První a výrazně delší období je charakteristické určitou kontinuitou s před-maastrichtským obdobím 89. Toto období lze nazvat obdobím tradičním. Základní rysy tradičního období v judikatuře SDEU jsou popsány v této kapitole. Zlomovým bodem ve vývoji posuzování věcné působnosti se stalo rozhodnutí Rottmann. Rozboru tohoto nového a lze říci přelomového vývoje judikatury je pak věnována čtvrtá kapitola, která tvoří hlavní náplň práce. 83 SVOBODA, cit. 8, s SPAVENTA, cit. 60, s Srov. Citizenship without Respect, s Dnešní čl. 20 SFEU. 87 Garcia Avello, bod 26; Spojené věci C-64/96 a C-65/96 Land Nordrhein-Westfalen proti Kari Uecker a Vera Jacquet proti Land Nordrhein-Westfalen [1997] ECR I-03171, bod 23 (dále citováno jako Uecker a Jacquet). 88 KOCHENOV, Dimitry; PLENDER, Richard. EU Citizenship: From an Incipient Form to an Incipient Substance? The Discovery of the Treaty Text. European Law Review. 2012, roč. 37, č. 4, s Dostupné také z WWW: < (dále citováno jako EU Citizenship: From an Incipient Form to an Incipient Substance?). 89 Srov. EU Citizenship: From an Incipient Form to an Incipient Substance? 19