Jan Neruda: ZPÌVY PÁTEÈNÍ

Transkript

1 Jan Neruda: ZPÌVY PÁTEÈNÍ

2 MOJE BARVA ÈERVENÁ A BÍLÁ Ten rudý prapor náš s tím bílým vedle polem - jak bije, šlehá po svém bidle holém! Hned plapolavì v rušnou dál se nese, hned truchle choulí se a zimniènì se tøese, a barva barvu v divé honbì stíhá, až v oèích, ve lbi, v srdci se nám míhá. Viz - viz! teï ve výši se vzdmula krev a po ní varem tryskla bílá pìna! - teï vítr zadul - náhle nový zjev - hle návìj snìhu, krví pokropená! - a teï jak bílá holubice by se byla vznesla a mihem do plamenù sražena zas sklesla! - - myšlénku volá, myšlénku nám drtí hned vedle barvy života ta hrozná barva smrti. Ej vždy ten prapor jak ty naše dìje! Když kroniku svou drahou do ruky si berem, tu jedna stránka, jak když andìl sám ji pìje a psána brkem z bìlostného jeho køídla, však druhá psána již zas rudým ïábla perem a namoèeným v kouøná pekel vøídla. A jaké dìje, taký ten náš lid! Zlo - dobro, démon - bùh jej žilobnì probíhá, dnes jak by záøné z úbìle byl slit a zítra tìlo ssedlou krví plíhá. Tváø jeho cbvíli èervená a druhou chvílí bledá, dnes bílé køtìòátko - kmet zítra ubodaný,

3 dnes jasný uèitel, jejž lidstvo k nebi zvedá - a zítra muèedník zas lùze ve psí daný. Tak kolotáme vratkým životem se stále, nám každý bílý den se do èervánkù zmhouøí, a èervánky - ach víme - novou vìští bouøi: bij, prapore, jen bij, to osud tvùj - bij dále! Dvì èíše zvedám kvìtnì pozavilé, V té jedné víno èervené a v druhé víno bílé: vy barvy dvì, dvì svìtla, pøes vìky nám svì te A pakli lidstvo po zemi se hlubným moøem vlní, Èech bílý, rudý korál buï, jenž moøe vzdornì plní; a pakli lidstvo výší se jak Alpstvo nad tou zemí, Èech buï Mont Blanc a Mont Rosa a zvýšen nade všemi; a pakli lidstvo podobá se nebes hvìzdné tváøi, Èech buï v ní bílou jitøenkou a rudým Marsem záøi! - Le vzhùru, prapore náš rudì svìží! Jak Spartáné v svém rudém bitev kroji pod tebou Èechové a s meèem v ruce stojí - ty veï nás, kpøedu le a vrahy oslò, sežži! Le vzhùru, prapore náš mléènì bílý, Pøemyslùv orle plný vzdušné síly - pod tebou kvìt se rozlož krásou tklivý: jak bílý bùh to národ spravedlivý! Dej osud bojù nám, co muž a rek jich snese, pak ale nad hlavou a ráno rozbøeskne se, z èervánkù slunce vyskoè, lehni èeským polem - buï v Èechách bílý den a plno rùží kolem.

4 ANDÌL STRÁŽCE Ne, ne - já nebyl žádným bílým kvìtem! Já nerozkroèil jasný se tím svìtem, má cesta nešla krajinami míru: jak divá øeka, která v skalách bouøí, tak plná pádù, plná byla vírù, dno v èerných tmách a povrch v šedém kouøi. Že pøece nejsem škvrnitého èela, Že život nezkován meè na dvouseèný, Že duše v propast zhouby nevhuèela, jen tobì jsem, ty andìle mùj, vdìèný. Tys náhle stanul mezi mnou a skutkem, tvé oko jako hrob se hlubnì tmìlo, jak lilje klonilo se krásné tìlo a s nevýslovným dìl jsi se zármutkem: Což svému k smrti zmuèenému lidu ni chvilkového popøát nechceš klidu? Chceš klesajícímu pod bøevnem køíže na vyschlá bedra pøidat hanby tíže? Chceš, tvá by na hlavu mu padla vina, on studem hoøel za tì, svého syna? A zdrcen kleèel jsem a v hlasném lkání mé srdce sbíralo se ku pokání. - Já nedím: Bohudík, jsem lepší jiných! Kdož smí se pøímit, než se život zhroutí, než poslední dobìhne z hodin stinných, že cesty kal mu roucho neposmoutí?

5 Však tolik vím, ty jsi-li pøi mém boku, že srazem každým pevného jdu kroku. Tvou ruku líbám k tobì vzhlížím slze, záø tvého zraku veï mne v svìta mlze, tvé køídlo nadšené mne pøenes pøes propasti, andìle strážný, svatá lásko k vlasti!

6 MATKA SEDMIBOLESTNÁ Na naší Kalvarii, v charém køíže stínu, hle matka Vlast - syn Národ v jejím klínu. Do noci skleslo slunce, bouøí hnáno, do prázdna bouø své vyhuèela amen, syn, matka bez pohnutí, jeden kámen - je ticho, mrtvo- vždy je dokonáno! Co matce slunce, co jí nové ráno! Zrak nemá citu, srdce nemá tluku, mráz smrti ledem pokryl chvìjnou ruku a spálil myšlénky - je dokonáno! Kvìt její duše, kvìt jejího tìla, syn krásný, libý jak vše jara vùnì, muž, jímž se zemì nebi rovnat chtìla, bùh èlovìk, jehož dosud nepoznáno - zlým lidstva duchem zdáven zas zde v lùnì své matky ztlívá - již je dokonáno! Sám kámen zøím, jak kameníte spolu, má duše trne, ret mùj sotva dýše, tøesoucí ruka k vašim nohám píše: Vy všichni, kteøíž božím svìtem jdete, krok zastavte svùj a sem pohlednìte, zda jesti bol, jenž tomu roven bolu!

7 ECCE HOMO Pøed skøíní výkladní zde stojím v zadumání a hlava má se sklání. Dva obrazy tu drží zrak mùj v poutu: zde Ecce homo, tam zas v druhém koutu Když na lid èeský padla persekuce. Dva obrazy, tak rùzné ve svém vidì, a klíèící pøec v stejné lidstva muce! Zde bùh v své slávì - tam lid ve své bídì, zde rek a vítìz - v zoufalství tam hrdinové, zde obì za všechny - tam obìti pøec nové. Zde kazatel, jenž velkým slovem uèí, že v svìte volni mají býti lidé každí - tam jedni v svatém jeho jmenu dravì vraždí a druzí v témže jmenu bez vin umírají! Paprsky slunce po obrazech hrají - køeè prsa svírá mi a hlava huèí, ret chvìjný zašepotal v divém strachu: A bude vždy tak, božský lidstva brachu?! Jen málo jar a let jsem padesáte. Má mysl letí zpìt ku mládí dobì svaté, kdy ideálù strom byl bujným kvìtem bílý; já vìøil, každý národ s svobodou že myslí stejnì, kdo zpívá hlasnì k ní, že zpívá k ní i tejnì, že celé lidstvo k jednomu již kráèí cíli a dávno srdcem k bratrství se shodlo. Ej - cítím podnes, jak to v prsou bodlo,

8 a cítím podnes kamenitou tíži bolu, když poprv vítr skuteènosti ledné ve vìtvích zahvízd svoje sloky bìdné a kvìty prchaly jak žhavé slzy dolù! Než - hlava brzy zas se hrdì zvedla: to bludná náhoda jen hru svou svedla. Však nemìl jsem již nadál žíti v míru! Zas znovu náhle rozlehly se bouøe, zem s nebem v boji, kol jak plno kouøe, kvìt sfouknut mžikem, vìtve utluèeny a odmeteny ve zoufalém víru - - A pøece ještì jednou upomínka zbledla, zas zazelenal strom se pomuèený a také hlava má se ještì znovu zvedla. Až nadešel ten souzený mnì den! Blesk za bleskem a nebe odevøené, hrom náhle udeøil v mùj zmladlý kmen a roztrh od vrchu jej do koøene. A duše stromu schla a schla, až zchøadla - a hlava olovem již k prsoum padla - - Ach nikdo trpèí slovo nevynes než: Ecce homo! - Ecce homines!

9 V ZEMI KALICHU Jinde-li slunce je - u nás je sníh, jinde-li vánek jen - bouøe nás støásá, zvoní-li po celém svìtì jen smích, zoufalá bolest nám srdce až drásá. Bože, cos nasil trpkosti do této naší zemì! Ztrpklý je širý ten náš kraj, ztrpklé je všechno plémì, trpce lid žije v palácích, trpko se dýše v chýši, trpka je naše ornice, trpké je víno v èíši. Trpká je sláva po otcích, pøetrpké vzpomínání, trpká je nadìj v budoucnost, že až se hlava sklání, trpce zní píseò národa, trpce vše slovo naše, trpké jdou kletby z našich úst, trpké i otèenáše. Vìru, nemohla snad ani jinde povstat báj ta truchle krásná: Kdesi v temné hloubi lesa kaplièka prý stojí jasná, kaplièka prý bílá, se køížovou lodí, Kristus pán mši svatou dennì èíst tam chodí; zvonek sám mu zvoní, vítr píseò duje, když pán Kristus dennì sebe znovu obìtuje. Ach vždy nemohla ta báje jinde povstat skor, nežli v kraji, kde se dennì nadìj s smrtí snoubí, v zemi trpké, jižto tvrdý kámen hor jako kalichem by kol dokola vroubí.

10 UKOLÉBAVKA VÁNOÈNÍ Spi, Jezulátko, spi! Zas chudých lidí chudé dítì jen do jeslièek uloží tì - ach tolikrát už lidstvu dáno a Jidáši zas zaprodáno, spi, Jezulátko, spi! Spi, Jezulátko, spi! Spi sladce na tom senì holém, my dech tajíme všichni kolem, vždy tobì, vìèné pravdy synku, je také tøeba odpoèinku, spi, Jezulátko, spi! Spi, Jezulátko, spi! A nabeø v spánku nové síly, máš konat ještì mnohou píli: té cesty lidstva ku spasení, té ještì dlouho konec není - spi, Jezulátko, spi! Spi, Jezulátko, spi! Za tvé o bratøích nauèení svìt vezme tì zas do muèení, a než se lidstva pouta zdrtí, je tøeba ještì velkých smrtí - spi, Jezulátko, spi!

11 ZA SRDCEM! Já nejsem Robert král, ne Douglas, jeho rek, však srdce moje samo ryènì letí již napøed v plnì vzešlý, ve budoucí vìk tam, kde se nejvíc shemží nepøátelé kletí - nuž za ním, kpøedu, vìrné èeské dìti! A bitvou vysekejte mnì to srdce ven - to srdce dobré, dím to sám, však smìle, a vìru že vám stojí za kýs horký den, za páží zdatný vzmach a vlnu krve vøelé vždy srdce èeské, je-li èeské cele! To moje jest, nech soudí bùh sám v nebesích! - Zda jindy duše moje blahem výskla, než když tvá líce, lide, samý nach a smích, a zdali jindy slza do oka mi vpryskla, než když tì ruka vraha bídnì tiskla? A až je vysekáte, zas jím mrš te dál pøes vìkù rozhráò, za kynoucí leta vždy tam, kde nepøátel nám nový vzroste val: nám Èechùm z žárných meèù vìèná dána meta - rád byl bych pøi vás do skonání svìta!

12 LÁSKA Srdce to lidské - ach bože, pøebože - za zlobu móže snad, za lásku nemóže! Že prý jsi, národe, božím tom na svìtì jako to bodláèí, v cestì jež zakvìte, jako to dì átko, které se z chudiny zrodilo za tìžké, neblahé hodiny. Takému dítìti, nouze jež kolíbá, každý se ve svìtì zdaleka vyhýbá, a kdo se pøiblíží, blíží se v pohanì: Kéž jsi se zalklo už, proklaté cikánì! Ej co ty øeèi! co všechny ty klevety! Letím ti, miláèku národe, v ústrety, jako ta dívèice, lidská ta pìnice, milenci letí vstøíc v horoucí písnièce: Hledím ti v oèi, by svìtu se rouhaly. Hladím ti ruce, by hadi v nich šlehali. Rty moje na Tvojich hladovì ulpìjí, by jsi mìl po retech jedových krùpìjí. Rámì mé toužebnì hrdlo tvé ovíjí, By Ti zlá choroba visela na šíji. Nejsi však, nejsi, jak lidé tì dìlají: ruce a šíje tvá snìžnì se bìlají. Nejsi, jak øíkají, zvìtøilý v chudobì, na prsou matky své slýchal jsem o tobì: tlouklo tak mìkounce srdce to mateøí

13 ptaèí jak srdéèko, ustlané do peøí. Nejsi, jak øíkají, zlotøilý v porobì, v oèích své matièky èítal jsem o tobì: povídka dojemná o zlatém èlovìku, jehož bùh zachovej od vìkù do vìkù! Koho bych miloval širém tom na svìtì!? Srdce je vždycky ach srdcem jen dítìte - do stáøí, do skonu volá si po matce. Pøežil jsem matku svou, žiju jen památce, pøežil jsem lásku svou, mìl jí tak nakrátce - všechno jsem oplakal, zase osvìžil - tebe bych, národe, tebe bych nepøežil!

14 VE LVÍ STOPÌ Byl podveèer. My v poušti, na oasy kraji. Tak ticho kol! I Arabi, již jindy bujnì hrají, dnes mlèí schouleni; jak teskný zjev! Co je vám, muži? - Pane, zde byl lev. - Že lev? A kdy? - To, pane, tìžko øíci, snad dnes, snad pøed týdnem, snad pøed mìsíci; však jisto jest: sem spìla jeho chùze - snad cítíš, kraj jak po nìm ztrnul v hrùze! Jak necítil bych! Vždy jsem z èeské zemì. Ten divný strach, ten promluvil již ke mnì: kdy nejbujnìj jsem vykroèil si, vráz až k srdci zasáhnul mi náhlý mráz. Jak by se kolem skalné hory ptaly: Co v zemi obrù chceš, ty muži malý? Jak udiven by pohléd na mne kraj ten nìmý: Jsi sláb - pøespøíliš sláb jsi na mne èeskou zemi! Pout tíži cítíme a jsme pøec na svobodì - strach bìží po lidech, mrak bìží po pøírodì, zpìv pøed vìky se naposledy zdvih a odletìl a kdesi v modru ztich. Vždy i v ta šerá vlkù našich hejna se zaboøila plachá bázeò stejná, aè vìèný hlad je rve a krvežízeò muèí, ku skále tlaèí se a jenom psovsky skuèí.

15 Jak na poušti, kde lev si lehl polem, Po širých Èechách teskno dýše kolem. Jen jednou krajem tím šel národ lev, jen jednou, pøed dávnem hømìl jeho øev, a sama zemì slouchá s zatajeným dechem, zda hrùzný hrom ten ještì nevrátí se echem, a co kde dýše, choulí se v své skrýši a s chvìním cítí: jsme zde ve lví øíši.

16 JEN DÁL! Z bouøného èasu jsme se narodili a krok za krokem v bouøných mraènech jdem vstøíc hrdì vznešenému svému cíli, šíj kloníce jen pøed svým národem. My vìdìli, co na nás cestou èeká; by hrom však bil a mráz nám v kosti vál - to jenom èeská hudba odevìká, my pøi ní pùjdem kpøedu - dál, jen dál! S tím národem, jenž je tak èistý, jasný, jak byl by z rukou božích vyšel dnes; jenž dosud v prsou nese idól žasný, by byl i pøed vìky již za nìj kles! Za volnost lidskou v nás kdys rozekvìtla! - dnes stojí Èech, jak druhdy za ni stál: ta myšlenka, která nás ve hrob smetla, zas k slávì vznese nás jen dál, jen dál! Jen dál! Èas nový nové chce mít èiny, den nový vzešel k nové práci nám, je sláva otcùv krásný šperk pro syny - však kdo chceš ctìn být, dobuï cti si sám! Kde pøítomnost jak dítì pozastesklá, vše dávná sláva, by v ní démant hrál, je za korábem jenom brázda lesklá - napnìte lana - vzhùru plachty - dál! Pryè se vzdechy, již umlknìte, rety, že pøízeò doby není jasna tak!

17 Což rùže neodvírá svoje kvìty, když mezi ní a sluncem rozstøen mrak? Pryè s klímotem již u kormidla lodi: kdo chvíli stál, již stojí opodál den žádný dvakráte se nenarodí, èin dvakrát nezraje jen dál, jen dál! Nám slunce jako jiným skránì zdobí, nám po noci jak jiným vzchází den, jsme jako jiní syny velké doby - ta žádá však si celých mužù jen! Pojï sem, pojï sem ty milounký náš hosti, by truchlý rej náš plesem zas se zdál, ty zlatá nadìj, smavá troufalosti, nes prapor náš, my s jásotem jdem dál! My nevíme, co budoucnost nám chová - však ještì žije èeských bitev bùh, a pro vítìzství veliká a nová je dosud širý dost ten èeský luh! A chce-li bùh snad dát kdys nové seèe - nám staèí hlas husitský na chorál, dost v zemi železa na dobré meèe, i v krvi železo - jen dál, jen dál! Ach hleïme pilnì ke korábu svému, jsme jeho plaòky, høeb jsme svìrný v nìm, a vìrnì, toužnì pøilneme-li k nìmu, zas š astna záhy bude Èeská zem! Však by mìl Èech již všechno ve svém klínu, èeho si v nejbujnìjších snech svých ždál -

18 to lidské moøe nezná odpoèinu, ty též ho neznej, stále mìj se k èinu, dál, Národe náš drahý, vìènì dál!

19 KU VZKØÍŠENÍ! Když se hory zelenají, modrým kvìtem prokvetají, andìl pánì po nich chodí. Krok svùj staví, v kraje zírá, palmou mává, hromem volá, jarním hromem, prvním hromem: Ku vzkøíšení! Ku vzkøíšení! Kdo jste spali, procitnìte, kdo jste zmdleli, oživnìte! Zámky zemì odevøeny, klenby hrobù odvaleny, s hrdla lidu pouto sòato - hromným slovem božím volám: Ku vzkøíšení - ku vzkøíšení! Hrom se dolù s hory valí - údol duní, zem se chvìje - slyšíš, lide, slyšíš, lide? Chýš se jako proudu houpá, hrad se v základech tøese, na vìžích to samo zvoní: ku vzkøíšení, ku vzkøíšení! Kdo s choulí, bùh když volá - pro vìk ztracen, vržen k trouchni - slyšíš, lide, slyšíš, lide?! Cítíš, krev že v žilách tepe, ve svalech že ocel kvìte, v prsou že to huèí, bouøí: ku vzkøíšení, ku vzkøíšení!

20 Kdo se tøese, hrom když bije - pro vìk ztracen, vržen k trouchni: z ledù budí bùh jen krásu, z hrobù hrdiny jen volá není jara bez høímání, není cesty mimo krví ku vzkøíšení, ku vzkøíšení!