Nejvyšší správní soud

Transkript

1 Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva a veřejné správy Nejvyšší správní soud Bakalářská práce Autor: Kateřina Veličková, DiS. Právní administrativa v podnikatelské sféře Vedoucí práce: prof. JUDr. Richard Pomahač, CSc. Praha Duben 2013

2 PROHLÁŠENÍ Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a v seznamu uvedla veškerou pouţitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, ţe odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámena se skutečností, ţe se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací. V Praze dne Kateřina Veličková, DiS.

3 PODĚKOVANÍ Děkuji svému vedoucímu bakalářské práce prof. JUDr. Richardu Pomahači za cenné rady, připomínky a metodické vedení práce.

4 ANOTACE Cílem mé bakalářské práce je analyzovat postavení a pravomoc Nejvyššího správního soudu České republice a srovnat úpravu správního soudnictví v České republice s úpravou na Slovenské republice. První část je zaměřena na historii Nejvyššího správního soudu. Druhá část je věnována pravomocem a postavení Nejvyššího správního soudu. Třetí část je zaměřena na rozhodování Nejvyššího správního soudu. V poslední části porovnávám rozdíly mezi správním soudnictvím v České republice a na Slovensku. Klíčová slova: Nejvyšší správní soud, správní soudnictví, správní rozhodnutí, správní řízení, judikatura, organizace správního soudnictví ANOTATION The aim of this thesis is to analyse the status and authority of the Supreme Administrative Court and compare the adjustment of administrative justice in the Czech republic and compare it with the administrative justice in the Slovak republic. The first part focuses on the history of the Supreme Administrative Court. The second part deals with the powers and position of the Supreme Administrative Court. The third part focuses on the decision of the Supreme Administrative Court. In the last section I compare the differences between the administrative judiciary in the Czech Republic and the Slovak Republic. Keywords: The Supreme Administrative Court, administrative justice, administrative decisions, administrative proceedings, case law, the organization of administrative justice

5 OBSAH 1 Úvod Zvolené metody zpracovaní Vývoj správního soudnictví v českých zemích Historický vývoj správního soudnictví Význam pojmu správní soudnictví Správní soudnictví v Československu Omezení soudní kontroly ve veřejné správě Konec 80. let 20. století Pravomoc a postavení Nejvyššího správního soudu Správní soudnictví s nástupem samostatné České republiky Uspořádání správního soudnictví Kompetence soudů Funkce a uspořádání Nejvyššího správního soudu Soudcovská rada Nejvyššího správního soudu Organizace Nejvyššího správního soudu Druhy řízení před Nejvyšším správním soudem Ţaloba proti rozhodnutí správního orgánu Ţaloba proti nečinnosti Ţaloba proti nezákonnému zásahu Soudnictví ve věcech volebních a ve věcech místního referenda Řízení ve věcech politických stran a politických hnutí Řízení o zrušení opatření obecné povahy Kompetenční ţaloby Opravné prostředky proti rozhodnutí správných soudů Rozhodování správního orgánu ve věcech soukromého práva... 33

6 Konflikt kompetencí mezi mocí výkonnou a soudní Statistika kasačních stíţností Významná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu Rozsudek čj. 1 As 51/ II. kasační stíţnost a replika stěţovatele Rozsudek čj. 3 Ads 42/ Rozsudek čj. Pst 1/ Rozsudek čj. 2 As 49/ Volba prezidenta republiky Srovnávání správního soudnictví v České a Slovenské republice Prameny právního uspořádání Představitelé hájící zájem státu Funkce generálního prokurátora Organizace správního soudnictví Česká republika Slovenská republika Blanketní norma Rozhodování ve správním soudnictví Česká republika Slovenská republika Závěr Seznam pouţité literatury Bibliografie Internetové zdroje Právní dokumenty... 56

7 1 ÚVOD Česká republika patří k moderním státům, jejichţ základy jsou zaloţeny a deklarovány na principech demokratického právního státu. Vychází z ústavního pořádku, který je vybudován na zásadách demokracie a ochrany základních lidských práv a svobod. Právní stát zabezpečuje svým občanům zákonnou ochranu práva prostřednictvím systému právních záruk zákonnosti. Soudní kontrola ve správním soudnictví vychází ze vzájemného pouţití práva a kontroly k dosaţení rovnosti mezi nezákonnými zásahy veřejné správy do práv občanů a zajištění sjednání nápravy s integrací právní odpovědnosti. Moje bakalářská práce je rozdělena do 4 částí. V první části se budu věnovat vývoji správního soudnictví na našem území, který se postupem času vyvíjel a měnil. Správní soudnictví bylo pouze formální, psané na papíře, ale ve skutečnosti neplnilo ţádnou funkci. Aţ konci 80. let 20. století nastala éra znovuzrození správního soudnictví a vrcholem bylo vytvoření Nejvyššího správního soudu roku V tu dobu nám začíná dynamická revoluce Nejvyššího správního soudu, kdy tento soud na začátku zahajoval svou činnost se 13 soudci bez asistentů a pár pracovníků soudních kanceláří a skončil s 22 soudci 23 asistenty a téměř tolika pracovníky soudních kanceláří. V dnešní době uţ se stav soudců stabilizoval na číslo 30 soudců, zhruba 60 asistentů a 20 pracovníků soudní kanceláře. Ve druhé kapitole objasním pravomoci a postavení Nejvyššího správního soudu, jeho současnou úpravu, uspořádání v rámci postavení soudu a kompetencí ve správním soudnictví. Následně se zaměřím na funkci a uspořádání Nejvyššího správního soudu, soudcovskou radu a její postavení, funkci, hlasování a zánik. Dále se budu zabývat organizační strukturou Nejvyššího správního soudu, na kterou naváţu legislativou a judikaturou. Třetí část se bude zabývat významnými rozhodnutími Nejvyššího správního soudu, např. rozhodnutí o zrušení Dělnické strany, rozsudek o odvolání vedoucího státního zástupce JUDr. Vlastimila Rampuly, rozsudek ve věci očkování nezletilých dětí a jiné. Na závěr své práce budu porovnávat správního soudnictví v České republice a na Slovenské republice. Srovnávat budu organizace, pravomoci a příslušnost jednotlivých správních soudů a průběh řízení před správními soudy. 7

8 2 ZVOLENÉ METODY ZPRACOVANÍ V rámci své bakalářské práce jsem vycházela z poznatků a informací, které jsou uváděny v dostupné odborné literatuře a platných zákonů. Rozhodnutí soudu jsem si opatřila z důvěryhodných internetových zdrojů Nejvyššího správního soudu. 8

9 3 VÝVOJ SPRÁVNÍHO SOUDNICTVÍ V ČESKÝCH ZEMÍCH 3.1 Historický vývoj správního soudnictví Správní soudnictví v českých zemích a jeho začátky spadají uţ do období rakouskouherské monarchie. V období 60. a 70. let 20. století byly zřízeny orgány kontroly, které dohlíţely na dodrţování zákonnosti při rozhodování orgánů státní správy a územní samosprávy. V roce 1867 byl na základě ustanovení prosincové ústavy zřízen Říšský soud, který působil také v oblasti správního soudnictví, přestoţe jen omezeně. 22. října 1875 byl zřízen Správní soudní dvůr ve Vídni, který rozhodoval ve věcech, kdy se osoba domáhala svých práv, jelikoţ rozhodnutím, nebo nařízením správního, státního, zemského, okresního nebo obecního orgánu byly skutečně porušeny její práva. Jeho hlavní pravomocí bylo rozhodování o negativním kompetenčním konfliktu mezi zemským zastupitelstvem a státnímu úřady. Mezi další kompetence patřili pro spolkové záleţitosti, záleţitosti týkající se obecních voleb, určování jazyka v obecných školách nebo řešení sporů vojenské daně. Vlastní příslušnost zkoumal ex officio a v případě kompetenčnímu sporu rozhodoval říšský soud. Jiţ v této době probíhala řízení před Správním soudem ústně a za účasti veřejnosti, která mohla být z jednání vyloučena z důvodu mravnosti a veřejného pořádku. Stíhaná osoba musela být povinně zastoupena advokátem. Osoba domáhající se svých práv u Správního soudního dvora byla srozuměna s tím, ţe podaná stíţnost nemá odkladný účinek pro výkon napadeného rozhodnutí. V rámci exekuce byla udělena výjimka, stěţovatel si mohl zaţádat o odklad, pokud doloţil, ţe výkonem daného rozhodnutí by vznikla nenahraditelná škoda, a ţe výkonu nebrání veřejné ohledy. Správní soudní dvůr plnil funkci dnešního Nejvyššího správního soudu, jakoţto soudu kasačního, to znamená, ţe příslušný správní orgán byl vázán názorem Správního soudního dvora. Hlavou soudního dvora byl prezident a příslušný počet předsedů senátu a soudních radů. Část členů Správního soudního dvora musela splňovat zákonné podmínky pro výkon funkce soudce. Do funkce byli jmenováni císařem na návrh ministerské rady. Rozhodování správního soudního dvora se skládalo z pětičlenných senátů. Pokud ovšem bylo předsedou senátu zjištěno, ţe rozhodování bylo protizákonné, sešli se všichni členové a rozhodovaly v plénu. Přípravná opatření a incidenční spory byly rozhodovány v tříčlenných senátech. Pokud se rozhodovalo o právních předpisech vyšší právní síly, 9

10 tak se senát skládal ze sedmi členů. Dne 28. října 1918, Československý stát přijal recepční normou celý Rakousko uherský systém veřejné správy a právní řád, vyjma správního soudnictví. Československo se řídilo modelem rakouského právního soudnictví a díky tomu, bylo brzy schopné přijmout zákon č. 3/1918 Sb., o Nejvyšším správním soudu. Změny, které tento zákon obsahoval, byly obecného charakteru, a týkaly se jen kompetencí Nejvyššího správního soudu. Nejpodstatnější změnou bylo, ţe u přezkumného řízení správního soudu nepřipadaly věci, u kterých úřady postupovaly dle svého uváţení. Důvod, proč to tak bylo je prost. Správní orgány jsou nedotknutelné a zkoumá se pouze zákonnost správního aktu. Zákon v tomto případě nesmí být přestoupen, jelikoţ úřad uţil volnosti zákonem povolenou. V zákoně o Nejvyšší správním soudě nebylo ponecháno ustanovení, které by umoţnilo řešit policejní věci. Následný vývoj správního soudnictví se vyvíjel na základě dané politické situace. Jiţ od počátku první republiky se objevovala snaha o vytvoření správní reformy. Vznikaly první návrhy a následné diskuse o tom, jak by měly vypadat administrativně správní celky. V rámci ministerstva vnitra dokonce vznikla anketa, na kterou odpovídali lidé jak z oblasti odborných pracovišť, tak z různých politických kruhů. Zakončením plánů o úsilí se stal zákon ţupních a okresních úřadů z roku (Schelleová, I. a kol., 2004: str ) Podle Schelleová a kol. (2004) základními administrativními jednotkami měly být tzv. ţupy dělené na okresy a obce. V návaznosti na uskutečnění ţupního zákona byl přijat i zákon č. 158/1920 Sb., o správním soudnictví u úřadů okresních a ţupních. Tento zákon počítal i s vytvořením okresních a ţupních senátů. Z důvodů neustálého odkládání realizování ţupního zákona, bylo nakonec rozhodnuto tento zákon nerealizovat. Správní soudnictví v období první republiky bylo postaveno pouze a jen na existenci Nejvyššího správního soudu, jehoţ členové byli jmenováni prezidentem republiky na návrh vlády. Museli splňovat podmínku, ţe alespoň polovina ze členů tohoto soudu musela mít sloţenou buď soudcovskou, nebo advokátní zkoušku. Rozhodování správního soudu probíhalo v senátech. Senát se skládal ze čtyř radů a předsedy, nebo dvou radů a předsedy dle platebního zákona. Pokud se rozhodování týkalo sjednocení 10

11 judikatury, bylo pro toto rozhodování zřízeno dvanáctičlenné odborné pléna. (Schelleová, I. a kol., 2004: str. 307) Hlavní funkcí pléna bylo sjednocování judikatury. Mezi další funkce patří: a) funkce normotvorná, usnášelo se na jednacím řádu, k jeho platnosti však bylo třeba schválení vládou, b) volební shromáždění volilo dva členy a dva náhradníky Ústavního soudu, c) vznášelo návrhy na zkoumání ústavnosti zákonů republiky a sněmu Podkarpatské Rusi, d) funkce konzultativní. (Schelleová, I. a kol., 2004: str. 307) Do rozhodovacích pravomocní Nejvyššího správního soudu nepatřily stíţnosti proti rozhodnutím vydaným při výkonu vojenské kázeňské pravomoci. Nejvyšší soud také nerozhodoval o jmenování do funkcí ve veřejných úřadech a sluţbách, jestliţe nebylo navrţené tvrzení opřeno o porušení práva navrhovacího nebo obsazovacího. V té době byl Nejvyšší správní soud jediný svého druhu a docházelo k časté přetíţenosti a následným průtahům vyřizování stíţností. Volebním zákonem č. 125/1920 Sb. byl kompetenčně začleněn k Nejvyššímu správnímu soudu soud Volební. Hlavou Nejvyššího správního soudu byl prezident, kterého v plenární schůzi zastupoval druhý prezident. Volební soud jednal ve čtyřčlenných senátech, kterým předsedali senátní prezidenti Nejvyššího správního soudu s referenty Volebního soudu a dle zákona č. 145/1924 Sb., čtyři volanti rozšířeného pléna Volebního sodu. Pokud se rozhodování týkalo ztráty mandátu v národním shromáţdění či v zastupitelstvu, nebo rozhodování o nesnášenlivosti podle zákona č. 144/1924 Sb., byli volebnímu soudu přikázáni z radů Nejvyššího správního soudu, a to prezidentem tohoto tribunálu. Do agendy Nejvyššího správního soudu patřil také patentní soud dle zákona č. 305/1919 Sb. Návrh na volbu předsedy patentního soudu a jeho náměstka dvou přísedících a náměstků vznikal z řad prezidentů a radů Nejvyššího správního soudu, kteří byli voleni na pět let. (Schelleová, I. a kol., 2004: str ) 11

12 3.2 Význam pojmu správní soudnictví Pojmem správní soudnictví se zabývalo mnoho osobností a kaţdý jej vykládal rozdílně. K prvním průkopníkům patřil profesor JUDr. Jiří Praţák, který v období 1895 aţ 1898 sepsal čtyřsvazkové dílo Rakouské právo ústavní, ve kterém popisuje, jakou úlohu měl soudní dvůr správní. Podle něj je to instituce, která se jeví sice býti právní kontrolou zřízenou uvnitř správy samé, nemaje se soudy řádnými naprosto žádné souvislosti, avšak s druhé strany přes není tento soud článkem v řetězu pravidelné organisace úřadů správních, nýbrž institucí mimořádnou, ke kteréž ( ) lze stěžovat tenkráte, nemá-li místa odvolání k soudu řádnému ( ) a má-li kdo za to že, rozhodnutím, neb opatřením úřadu správního zkrácen jest v právu svém. (Praţák, J., 1902: str In: Sládeček, V. 2010: 17-18). Mezi další velice významnou osobnost patřil prezident Doc. JUDr. Emil Hácha, který zastával názor, ţe správní soudnictví jeho kompetence a vývoj je ovlivněn daným státem, ve kterém je správní soudnictví zřízeno. Další osobností je autor osnovy Ústavy z roku 1920 Jiří Hoetzel, který klade důraz na vhodné uplatnění zákonů veřejného práva. (Sládeček, V., 2010: str. 18) Podle Doc. JUDr. Vladimíra Mikuleho pojem správní soudnictví v sobě obsahuje dva základní prvky: především jde o soudnictví tedy o činnosti soudů, a za druhé ( ) se jedná o soudnictví, jehož předmětem jsou záležitosti správní. (Mikule, V, 1968: str. 41. In: Sládeček, V., 2010: str ) Dokonce uvedl skupiny osmi vlastností, které mělo definovat správní soudnictví, skupinu čtyř úloh správního soudnictví a jednu doplňkovou. Sám si byl vědom, ţe význam správního soudnictví je enormně rozsáhlý na výklad a tudíţ by se měl nenásilně aplikovat. (Sládeček, V., 2010: str. 20) Jako posledního zmíním profesora Prof. JUDr. Josefu Macurovi, DrSc., který vytvořil dílo s názvem Správní soudnictví a jeho uplatnění v současné době. Jeho práce je zaměřena především teoreticky a přiklání se k názoru, ţe správní soudnictví je pouze určitý druh soudnictví, který se vyznačuje určitým vztahem ke správě. (Macura, J., 1992: str. 9. In: Sládeček, V., 2010: str. 22) 3.3 Správní soudnictví v Československu Československo navazovalo v období předmnichovské dohody na činnost institucí vzniklých jiţ za Rakouska Uherska, kde byl zákonem č. 36 ř.z. z roku 1875 zřízen 12

13 Nejvyšší správní soud. Působnost Nejvyššího správního soudu obecně vztahovala na případy, kdy se osoba domnívala, ţe jí bylo prokazatelně ublíţeno na jejich právech u nezákonných rozhodnutí nebo opatřením správního úřadu. Jak uţ jsme zmínili výše, zákonem č. 3/1918Sb., byl zřízen Nejvyšší správní soud, který podle c88 Ústavní listiny měl působnost na celém území republiky a zajišťoval soudní ochranu proti správním úřadům. Prvorepublikovou soudní provázanost nelze přehlédnout. Nejvyšší správní soud a Nejvyšší soud volili ze svého pléna dva soudce jakou soudce Ústavního soudu a při té příleţitosti byli zvoleni dva náhradníci na základě zákona č 162/1920 Sb., o Ústavním soudě. Funkce prezidenta Nejvyššího správního soudu se zároveň slučovala s funkcí prezidenta Volebního soudu. Stejně tak působil jeho místopředseda, senátní radové a stálí referenti Nejvyšší správní soud. V případě pravomocí byl na tom Nejvyšší správní soud lépe jak za Rakouska- Uherska. Ústavní listina zakotvovala, ţe soud má poskytovat soudní ochranu proti správním úřadům a tudíţ byla ochrana brána i jako ochrana proti správním aktům, proti chování úředníků na správních úřadech, ve věcech disciplinárních a na zákonné přezkoumání rozhodování správních orgánů. Dále měl Nejvyšší správní soud deklarovat pozitivní kompetenční spory mezi státními úřady samostatnými orgány jednotlivých zemí a zemskými zastupitelstvy. Rozhodovalo se kasačním principem a přezkoumávaly se individuální správní akty. Za první republice byl vytvořen systém jediného správního soudu s celostátní kompetencí. Podle zákona č. 158/1920 Sb., o Nejvyšším správním soudu, se mělo vytvořit několik instancí správního soudnictví, avšak k tomu nikdy nedošlo. Zákon dokonce umoţňoval zřízení soudních senátů v rámci okresních a ţupních úřadů. Senáty zřízené tímto zákonem měly za úkol přezkoumávat rozhodnutí okresních a ţupních úřadů v čele s ţupním náčelníkem a přísedícími. K tomu, aby došlo ke zřízení těchto senátů, bylo zapotřebí zvláštní zřízení správní, ale po té co v roce 1927 nedošlo k zavedení zemského zřízení, nebylo moţné tento zákon zrealizovat. Zákon č. 158/1920 Sb. byl v roce 1937 byl novelizován, protoţe snaha o urychlení a zkvalitnění řízení před soudem byla válkou dost poznamenána. A přesto v tomto období vznikla sbírka Bohuslavova, jeţ se skládá z rozhodnutí nálezů Nejvyššího správního soudu, ze kterých čerpá rozhodování ve správním soudnictví i dnes. 13

14 Dalším rozhodujícím momentem správního soudnictví v období 30. a 40. let 20. století byl rozpad Československa a vznik samostatné Slovenské republiky. Po rozdělení republik si Slovenská republika zřídila dne 7. května 1940 Najvyšší správny súd. Jeho kompetence se týkaly stíţností k nezákonným rozhodnutím, či porušení práva administrativního úřadu. Najvyšší správny súd nebyl po vzoru rakouského uherským kasačním soudem, jelikoţ mohl rozhodovat ve věcech týkajících se daní a poplatků. Je důleţité ještě zdůraznit to, ţe na činnost jak Nejvyššího správního soudu tak Najvyššího správného súdu měla vliv i současná politická situace. Na základě zákona č. 166/1949 Sb. o sídle správního soudu, bylo sídlo Nejvyššího správního soudu přesunuto do Bratislavy, kde následně v roce 1953 zanikl. (Pitrová, L., Pomahač, R., 1998: str ) 3.4 Omezení soudní kontroly ve veřejné správě Zákon č. 65/1952 Sb., o prokuratuře, byl označován za zákon, který zrušil správní soudnictví. V rámci tehdejší politické situace se kontroly zákonnosti ve státní správě začlenily do všeobecného dozoru prokuratury. V tomto období docházelo k potlačení soudní kontroly správních rozhodnutí. Kontrolovaly se jen rozhodnutí ve věci důchodového a nemocenského pojištění. V Ústavě z roku 1960 nebylo počítáno se zřízením samostatných správních soudů, avšak v obecné povaze byla zakotvena jako soudní kontrola administrativních rozhodnutí. Úlohu měly hrát soudy obecné, které měly přezkoumávat rozhodnutí dle pravidel civilního řízení podle Občanského soudního řádu z roku To znamená, ţe pokud se jakýkoliv občan cítil dotčený rozhodnutím správního orgánu, měl moţnost se dovolat ochrany svých práv proti danému rozhodnutí jedině cestou řádného, popřípadě mimořádného opravného prostředku na základě správního řízení. Rozhodoval správní orgán nadřízený orgánu rozhodujícím v prvním stupni. Na konci 60. let 20. století se v Československu začal šířit názor o rozšíření soudní kontroly. Touto otázkou se zabývali jak významné osoby, tak obyčejní lidé. (Pitrová, L., Pomahač, R., 1998: str ) Hromadův článek správně poukazuje na to, jakým způsobem se budou právní teoretici klonit k začlenění správních soudů do soustavy obecného soudnictví v organizačním i procedurálním ohledu. V pozadí byla i politická situace, která určovala, jaká rozhodnutí by vlastně měly soudy přezkoumávat. Orientace ukazovala 14

15 dva směry. První byl zaměřený na rozhodování v otázce civilních sporů (statkové otázky, zásahy do majetkových práv apod.) a druhý směr představoval veškerá správní rozhodnutí, o nichţ bude moci ţalobce tvrdit, ţe porušila nebo alespoň ohrozila jeho subjektivní práva. Dále se zabýval úvahami jak přezkoumávat všechna rozhodnutí, kam aţ zajít v právním posouzení legality správního uváţení. Politická situace v té době dokonale nahrávala ke zmizení veškerých návrhů zaobírajících se správním soudnictvím a monology, jimiţ se ti, kteří je vytvářeli a vedli, staly neţádoucími. Na území Československa bylo velice málo správních rozhodnutí, kterým bylo umoţněno, aby byly na základě speciálního zmocnění prozkoumány obecnými soudy. (Pitrová, L., Pomahač, R., 1998: str ) 3.5 Konec 80. let 20. století V období konce 80. let 20. století začal sílit hlas lidu protikomunistické opozice, který dal podnět ke vzniku nové ústavy zaloţené na principech pluralitní demokracie. Sám tento návrh byl v pozdějších letech v období roku 1989 aţ 1990 jediným návrhem nové demokratické ústavy. Tento návrh byl strategickým tahem předvolebního boje, jelikoţ, jak následně ukázaly výsledky voleb, široká veřejnost tento návrh podpořila. (Pitrová, L., Pomahač, R., 1998: str. 196) V roce 1990 se Občanské fórum usneslo, ţe soudní ochranu proti rozhodnutí federálních orgánů státní správy bude vykonávat Nejvyšší soud Československé republiky. Avšak přezkoumávání rozhodnutí místních a republikových orgánů bude upravena ve zvláštním federálním zákoně. Podle tohoto návrhu měly být téţ upraveny méně zřetelné ustanovení, v rámci kterých soudy pro zvláštní obory mohou být zřízeny ústavním zákonem jen tehdy, mají-li být příslušné pro sporné věci určené předem a všeobecně. Návrh, který podalo Občanské fórum, počítal se začleněním ústavního soudnictví, které mělo být minimálně na federální úrovni subsidiární funkce ve vztahu ke správnímu řízení v případech, kdy došlo k poručení nebo ohroţení základních práv. Ústavní stíţnost byla podávána, kdyţ nebylo vydáno správní rozhodnutí, i kdyţ být vydáno mělo. Mohlo se stát, ţe správní orgán případ před soudem úspěšně popřel a v tu chvíli mělo napadené jednání formu rozhodnutí. V tomto návrhu nebyly navrţeny výjimky, které by stanovily, kdy je rozhodnutí nepřezkoumatelné v rámci správního soudnictví. Zaráţející však bylo to, ţe jiţ zmiňovaný návrh umoţňoval federálnímu 15

16 ústavnímu soudu zahájit řízení i na základě vlastního rozhodnutí. Tímto mohlo docházet k upřednostnění jiných osob či zájmových skupin. Vítězství Občanského fóra ve volbách bylo jednoznačné, avšak návrh se jim nepodařilo prosadit. Důvod byl prostý. Nebyl mířený tlak, který by prosadil zásadní soudní reformu. (Pitrová, L., Pomahač, R., 1998: str ) 16

17 4 PRAVOMOC A POSTAVENÍ NEJVYŠŠÍHO SPRÁVNÍHO SOUDU Nejvyšší správní soud rozhoduje jako nejvyšší instance ve věcech patřících do speciálních krajských soudů správního soudnictví, soudního řádu správního a zvláštního zákon 12 odst. 1 s.ř.s. nebo pokud tak stanoví zákon. Jeho role je důleţitá z hlediska sjednocování právní úpravy a má vliv na další rozhodování v niţší instanci. Rozhoduje v kasačních stíţnostech proti rozhodnutím krajských soudů o ţalobách a návrzích na ochranu veřejných subjektivních práv. Nejvyšší správní soud návdavkem také rozhoduje v prvním stupni v určitých okruzích práva, například ve věcech volebních, ve věcech týkajících se rozpuštění politických stran a politických hnutí, omezení popřípadě jejich následné obnovení chodu, v oblasti rušení ustanovení obecné povahy, nebo jejích částí pro rozpor se zákonem, a dále zde spadají i specifické druhy kompetenčních sporů mezi orgány veřejné správy navzájem. (Nejvyšší správní soud, 2013) Nejvyšší soud i Nejvyšší správní soud jsou rozhodujícími soudy o kárné odpovědnosti soudců, státních zástupců a exekutorů. Novela č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, platná od 1. ledna 2012 stanovuje, ţe k řízení o zrušení opatření obecné povahy nebo jeho části pro rozpor se zákonem příslušné krajské soudy rozhodující ve správním soudnictví. Nejvyšší správní soud nově rozhoduje o kasačních stíţnostech ( 110 s. ř. s.) proti rozhodnutí krajských soudů. Nejvyšší správní soud v rámci svých kompetencí řídí nařízení upravujícími organizaci, pravomoci a řízení před Nejvyšším správním soudem. (Nejvyšší správní soud, 2013) 4.1 Správní soudnictví s nástupem samostatné České republiky Co se týče organizační struktury v letech , byla neustále napadána nejen Ústavním soudem, který následné ustanovení páté části občanského soudního řádu zrušil. Konečného zrušení celé páté části občanského soudního řádu Ústavním soudem přistoupil rozhodnutím Pl. ÚS 16/99 ze dne 27. června 2001, působnost od 1. ledna Stěţoval si mimo jiné i na veřejnou správu a na její organizaci a nečinnost, které nebyly pod soudním dozorem. (Schelleová, I. a kol., 2004: str. 311) Dále pak ne každý, kdo může být ve svých právech dotčen správním rozhodnutím, má právo obrátit se na soud. (Schelleová, I. a kol., 2004: str. 311) Jelikoţ vystavené soudní rozhodnutí je pak 17

18 definitivní a (výjimkou ústavní stíţnosti) nereformovatelné, coţ následně vede k nejednotné judikatuře a také k nerovnému statusu správního úřadu. V ústavě v článku 91 je zařazen Nejvyšší správní soud jakou součást soustavy soudů. Ústavní soud podotkl, ţe mnoţství ustanovení této části a institutů v ní uspořádány neústavní nejsou a můţou být v té, či oné formě vyskytnuty i ve formě nové. Ústavní soud si uvědomoval zákonodárskou obtíţnost řešení popsaných potíţí, bránil se, ţe na neústavnost dosavadních zákonodárných řešení jednotlivých problémů upozorňoval v sérii plenárních i senátních rozhodnutí, zvláště upozorňoval, ţe není jeho povinností nahrazovat neexistenci Nejvyššího správního soudu a vykládat správní právo a skýtat soudní ochranu jako jediná soudní instance. Na základě apelů se Ústavní soud rozhodl přeloţit vykonatelnost anulovaného výroku do 31. prosince Ústavní soud si byl jist o nezbytnosti další vacatio legis u takto důleţité změny. Existence opravných prostředků proti rozhodnutím soudů vede k rozchodu judikatury. K ucelení judikatury ve správním soudnictví dochází jen zřídka prostřednictvím Nejvyššího a Ústavního soudu. Jediným problémem byl ten, ţe Nejvyšší správní soud jako soud existoval devět let pouze v písemné podobě v Ústavě a jako soud nebyl ani zřízen, ani zrušen. Mezi hlavní vady patřilo: - platná uspořádání správního soudnictví se vymezovala pouze na přezkum na legálnost správních rozhodnutí; - správní soudnictví nedávala ţádoucí záštitu proti jiným zásahům, postupům správních orgánů neţ proti rozhodnutím; - ve věcech soukromého práva nebylo dostatečně správně a systémově vyřešeno přezkoumávání rozhodnutí; - nebylo dostatečně vyřešeno uspořádání rozhodování kompetenčních sporů mezi správními a územními orgány (ty spadaly pod správu Ústavního soudu); - vně správní soudnictví byly rozhodovány věci týkající se voleb a činností politických stran. (Schelleová, I. a kol., 2004: str ) Podle nové úpravy byly učeny následující poţadavky: - základním stanoviskem, ze kterého mělo, správní soudnictví vycházet byl čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod; 18

19 - dále zde mělo být stanoveno, jak schopná bude Česká republika při přijímání potřebných zákonů se stále narůstající judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, kterou je Česká republika vázána. (Schelleová, I. a kol., 2004: str. 313) - podle Listiny základních práv a svobod, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím správního orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví- li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny. ; (Schelleová, I. a kol., 2004: str. 313) - zřetel se kladl hlavně na to a správní soudnictví jeho působnost, úpravy zřízení ale také jeho uvedení do platného souladu s úpravou čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy. V tomto směru se České správní soudnictví mohlo nechat inspirovat ze systémů, které, úspěšně fungují v jiných státech. (Schelleová, I. a kol., 2004: str ) V roce 2002 byl přijat zákon o soudním řádu správním, zákonem č. 150/2002 Sb., která završila etapu vývoje správního soudnictví, která vedla k následné změně zákonem č. 192/2003 Sb., a zároveň byla upravená pátá část občanského soudního řádu. Nově právní uspořádání správního soudnictví vycházelo z těchto zásad: - přezkoumávání v plné soudní pravomoci, u rozhodnutí podléhajících reţimu podle čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy; - o působnosti soudů; - o vydání rozhodnutí správních orgánů ve věcech: nečinnosti správních orgánů; vydáním nesprávné formy rozhodnutí, vydal stanovisko, ačkoli měl rozhodnout; nesprávný argument, kdy nesprávně odloţí věc, či zastaví, aniţ by vydal rozhodnutí; průtahy, kdy ve věci není rozhodnuto ve stanovené lhůtě; nově, kdy rozhodnutí bylo anulováno příslušným správní soudem, nebylo vystaveno nové rozhodnutí, ačkoliv být vydáno mělo; 19

20 - dále by se měl brát zřetel na individuální správní akt orgánů státní správy a na to, jak ho posoudí z hlediska vydání a obsahu aktu samotného; - rozhodování proti zasahování správních orgánů z moci úřední, popřípadě ochrany proti zásahům do práv a svobod, nemohou být nazývána rozhodnutími ani individuálními právními akty, proti těmto zásahům bylo moţné navrhnout ústavní stíţnost; - justiční kontrola podzákonných právních nařízení měla pravomoc takový nezákonný právní předpis anulovat; - rozhodování o návrzích a stíţnostech v kauzách týkajících se voleb; - rozhodování o ukončení činnosti politických stran či hnutí nebo o pozastavení jejich činnosti; - s reformou správního soudnictví vznikla otázka, jak řešit kompetenční spory o: rozhodování sporů o pravomoc mezi soudy a orgány státní správy rozhodování sporů o rozsah a kompetencí mezi státními orgány územní samosprávy, pokud šlo k přenesení této působnosti ve smyslu článku 87 odst. 2 písm. b) Ústavy soudu na Nejvyšší právní soud; - dále se kladl důraz na rozhodování soudů, aby se veškeré rozhodování soudů konalo v jediné řádné soudní instanci, coţ bylo důleţité hlavně z ekonomických a personálních důvodů; - z vymezení správního soudnictví bylo zrušeno rozhodování správních orgánů ve věcech soukromého práva, avšak v situaci, kdy správní orgán rozhoduje v mimořádné věci soukromého práva, tato korekce umoţňuje, aby kaţdý, kdo byl omezen na svých právech, se mohl domáhat ţalobou na soud v nalézacím řízení; - pro problematiku správního soudnictví byl vytvořen předpis - správní řád soudní tento předpis byl navrhnut jako nezávislý právní akt; - v důsledku pouţití zákona v rámci nezávislých soudních tribunálů, se pouţití zákona nepočítá; 20

21 - správní soudnictví se bude uskutečňovat na půdě obecných soudů a věčně příslušných krajských soudů, případně jejich specializovaných senátů a Nejvyššího správního soudu, ten tvoří nejvyšší bod správního soudnictví; - i nadále bylo ponecháno jmenování předsedy a místopředsedy Nejvyššího správního soudu prezidentem republiky na návrh předsedy vlády nebo pověřeného člena vlády. (Schelleová, I. a kol., 2004: str ) 4.2 Uspořádání správního soudnictví Poţadavky na rozhodování byly zařazeny do soudního řádu správního, jenţ upravuje: - pravomoc a příslušnost soudů, které konají a rozhodují ve správním soudnictví, na určité otázky týkající se organizace a postavení soudů; - kroky soudů, účastníků a dalších osob ve správním soudnictví ve věcech veřejnoprávních. Od uzákonění soudního řádu správního a páté části občanského soudního řádu, ve správním soudnictví podle soudního řádu správního rozhodují krajské soudy ve specializovaných senátech nebo se specializovanými samosoudci a Nejvyšší správní soud. Podle občanského soudního řádu se pravomoci rozdělují mezi okresní soudy se specializovanými samosoudci dle zákona a specializované krajské soudy. Rozhodování ve věcech soukromoprávních řeší soudy obecné, popřípadě krajské podle páté části občanského soudního řádu. V rámci veřejnoprávních věci rozhodují krajské soudy a Nejvyšší správní soud podle soudního řádu správního. (Schelleová, I. a kol., 2004: str ) 4.3 Kompetence soudů Správní soud rozhoduje o: - o ţalobách, proti rozhodnutím vydaným v oblasti veřejné správy orgánem moci výkonné, orgánem územního samosprávného celku, nebo fyzickou a právnickou osobou, či jiným orgánem, podle toho, komu bylo předáno rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy; - jako záštita proti nečinnosti správního orgánu; - jako záštita proti nelegitimním zásahům správního orgánu; - o kompetenčních ţalobách; 21

22 - o volebních věcech; - o věcech politických stran a hnutí. Pokud není určeno jinak v soudním řádu správním nebo ve zvláštním zákoně jinak, lze se domáhat ochrany soudních práv ve správním soudnictví aţ po vybrání řádných opravných prostředků, přiznává-li to určitý zákon. Pokud neurčí soudní řád správní nebo zvláštní zákon jinak, je oprávněný věc řešit krajský soud. Místně kompetentní je soud, v jehoţ obvodu je sídlo správního orgánu, který ve věci vydal rozhodnutí, v posledním stupni, nebo jinak zasáhl do práv toho, kdo se u soudu domáhal ochrany. Řeší li, se důchodové pojištění nebo důchodové zabezpečení je k řízení příslušný krajský soud, v jehoţ obvodu má navrhovatel bydliště, nebo se zde zdrţuje. V rámci nemocenského pojištění, pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti je k řízení příslušný krajský soud, v jehoţ obvodu je sídlo správního orgánu, který ve věci rozhodl v prvním stupni. Stane-li se, ţe návrh je zaslán soudu, jenţ není věcně příslušný k jeho vyřízení, postoupí tento návrh k soudu místně i věcně příslušnému, pokud byla věc nesprávně postoupena Nejvyššímu správnímu soudu, zašle ji krajskému soud, který ji postoupil, nebo ji zašle soudu věcně i místně příslušnému. Pokud krajský soud nesouhlasí s postoupení věci tak rozhodne Nejvyšší správní soud a soudy jsou tímto rozhodnutím vázány. (Schelleová, I. a kol., 2004: str ) 4.4 Funkce a uspořádání Nejvyššího správního soudu Nejvyšší správní soud byl s definitivní platností zřízen soudním řádem správním, čímţ byla naplněna Ústava České republiky. Sídlem se stalo Brno. Funkce Nejvyššího správního soudu jako soudu nejvyšší instance spočívá v opatřeních, jednotnosti a zákonnosti v rozhodování. Zejména rozhoduje o kasačních stíţnostech, v případech stanovených v soudním řádu správním a dalších případech stanovených tímto nebo zvláštním zákonem. Mimo jiné Nejvyšší správní soud monitoruje a hodnotí pravomocná rozhodnutí soudů ve správním soudnictví na jejich podkladě a zároveň v zájmu sjednocení rozhodování soudů přijímá stanoviska k rozhodovací činnosti právních orgánů v konkrétní oblasti práva. V rámci jednotnosti rozhodování se Nejvyšší správní soud můţe usnést na zásadním usnesení. 22

23 Funkční uspořádání na Nejvyšším správním soudě je následující: hlavou je předseda soudu, za ním následuje místopředseda, poté předseda kolegií, přes předsedu senátů a nakonec jsou další soudci. Jak jiţ bylo zmíněno, předsedu a místopředsedu Nejvyššího správního soudu jmenuje a odvolává prezident republiky z řad soudců. Na Nejvyšším správním soudu provádí soudci rozhodovací činnost. Předseda a místopředseda kromě rozhodování, také vykonávají státní správu v oblastech vymezených soudním řádem správním. Předsedové kolegií a senátů vedou činnosti řídící, činnost kolegií a senátů. Nápomocni při rozhodování soudců mají být jejich asistenti. Kaţdý ze soudců můţe mít minimálně jednoho asistenta. Jeho pracovní poměr začíná jmenováním předsedou Nejvyššího správního soudu a řídí se zákoníkem práce, pokud zákon nestanoví jinak. Ukončení funkce se řídí buď odvoláním, nebo zánikem funkčního místa soudce. Asistent musí splňovat poţadavky bezúhonnosti, musí mít vysokoškolské vzdělání ukončené v magisterském studijním programu v oblasti práva na vysoké škole v České republice. Při podepisování pracovní smlouvy se asistent zavazuje k zachovávání mlčenlivosti o věcech, se kterými přijde do styku v souvislosti s výkonem své funkce a i po zániku své funkce, pokud jen předseda Nejvyššího soudu nezprostí mlčenlivosti. Rozvrh práce se určuje podle kolegií a vymezuje hlavní segment práce. Co se týče počtu kolegií, o nich rozhoduje plénum Nejvyššího správního soudu na návrh předsedy Nejvyššího správního soudu. V rámci rozhodovací činnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud v senátech, nebo pokud se to týká širší oblasti správního práva, tak rozhoduje v rozšířených senátech, pokud zákon nepřisuzuje, ţe o rozhodnutí a jednotlivých krocích rozhoduje předseda senátu. Sloţení senátu je rozdílné, podle toho jaké oblasti se senát věnuje. Pokud se to týká věcí volebních, politických stran, politických hnutí a řízení o kompetenčních ţalobách, rozhoduje předseda a šest soudců. V dalších případech stanovených zákonem rozhoduje předseda a dva soudci. Pokud rozhoduje rozšířený senát, tak rozhoduje předseda a osm soudců. Pokud je to věc postoupená senátem, rozhoduje předseda a šest soudců. Pokud dojde k rozkolu při rozhodování, tedy senát Nejvyššího správního soudu zaujme jiné stanovisko neţ rozhodnutí správního orgánu, můţe postoupit tuto právní otázku rozšířenému senátu k posouzení. Jestliţe rozšířený senát zaujme stanovisko, 23

24 které bude v souladu s rozhodovací činností Nejvyššího správního soudu, příjme jej jako zásadní usnesení. Následně je zásadní usnesení uveřejněno ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, po té je rozhodnutí zasíláno správnímu orgánu, kterého se dané rozhodnutí týkalo a následně ústřednímu správnímu úřadu. Předseda Nejvyššího správního soudu můţe dle jednacího řádu Nejvyššího správního soudu nařídit, jaké další případy budou svěřeny k rozhodnutí rozšířenému senátu k posouzení jiné právní otázky. Pokud je zapotřebí přijetí určitého stanoviska, je zapotřebí souhlasu většiny všech členů kolegia. Stane-li se při zaujetí stanoviska, ţe vznikne rozpor, můţe jen na návrh předsedy Nejvyššího správního soudu rozhodnout plénum. Plénum se stává usnášeníschopné, pokud je přítomno dvě třetiny členů. Aby bylo přijetí usnesení platné, je zapotřebí souhlasu nadpoloviční většiny přítomných členů k zaujetí daného stanoviska. K rozhodnutí o počtu kolegií je třeba svolení nadpoloviční většiny všech členů. Plénum je svoláváno na základě pokynu předsedy Nejvyššího správního soud, který určuje jeho program a řídí jeho zasedání. Lhůta pro svolání pléna je jednoměsíční poţádá-li o to nejméně třetina všech soudců Nejvyššího správního soudu. V tomto případě předseda Nejvyššího správního soudu určí program pléna dle návrhu toho, kdo o svolání pléna zaţádal. Zasedání pléna je vţdy neveřejné. Při jednání pléna můţe být přítomen ministr spravedlnosti nebo jiné osoby, mají-li na řešení podnětu společný zájem. V jednacím řádu Nejvyššího správního soudu je uspořádán zřetelně post senátů a rozšířených senátů při tvorbě rozvrhu práce, při prověrkách rozhodovací činnosti soudců Nejvyššího správního soudu, při kontrolách a vyhodnocení pravomocných rozhodnutí soudů, při přijetí rozhodujících usnesení, při zaujímání stanovisek, při publikování Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a vnitřní organizaci Nejvyššího správního soudu. Ve Sbírce Nejvyššího správního soudu jsou zveřejňovány vybraná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a krajských soudů uváděné ve správním soudnictví, stanoviska a jedinečná usnesení Nejvyššího správního soudu. (Schelleová, I. a kol., 2004: str ) 24

25 4.5 Soudcovská rada Nejvyššího správního soudu Soudcovská rada je stanovena v soudním řádu správním. Skládá se z předsedy, místopředsedy. Funkce předsedy kolegia Nejvyššího správního soudu je neslučitelná s funkcí člena soudcovské rady. Soudcovská rada byla zřízena jako poradní orgán předsedy Nejvyššího správního soudu. (Schelleová, I. a kol., 2004: str. 323) Hlavou soudcovské rady je její předseda, který radu svolává a určuje její pracovní náplň. Poţádá-li člen rady o svolání schůze, je předseda nebo místopředseda rady povinen svolat radu do jednoho měsíce od poţádání. Aby bylo platné hlasování soudcovské rady, je zapotřebí přítomnosti nadpoloviční většiny všech členů. K přijetí usnesení je třeba souhlasu nadpoloviční většiny všech svých členů. Stejně jako u kolegia, zasedání soudcovské rady jsou neveřejná. Mezi činnosti soudcovské rady spadá: - navrhování kandidátů do funkce předsedy kolegia a předsedy senátu Nejvyššího správního soudu; - posuzování soudců, kteří mají být rozděleni nebo přeloţeni k výkonu funkce u Nejvyššího správního soudu, nebo kteří mají být přeloţeni k jinému soudu; - projednávání rozvrhu práce Nejvyššího správního soudu a jejich změn; - posuzuje otázky státní správy Nejvyššího správního soudu; - podávání podnětu na svolávání pléna a mohou i určit jeho program; - plnění úkolů stanovené zákonem. (Schelleová, I. a kol., 2004: str. 323) Návrhy předkládá soudcovské radě předseda Nejvyššího správního soudu, současně určuje lhůtu, do které má být návrh soudcovskou radou projednán, a lhůta nesmí být kratší než 5 pracovních dnů. Nevyjádří-li se soudcovská rada v této lhůtě, platí, že s návrhem souhlasí (Schelleová, I. a kol., 2004: str. 323) 4.6 Organizace Nejvyššího správního soudu Zřizujícím orgánem Nejvyššího správního soudu je ministerstvo spravedlnosti. Státní správa je uskutečňována prostřednictvím předsedy Nejvyššího správního soudu. Předseda spolu s místopředsedou vykonávají státní správu v rozsahu stanovenou zákonem a místopředseda navíc vykonává práci přidělenou předsedou Nejvyššího 25

26 správního soudu. Pokud předseda svěří důvěru dalším soudcům, mohou se i oni podílet na chodu správy Nejvyššího správního soudu. Funkce ředitele správy Nejvyššího správního soudu je zřízena dle soudního řádu správního, ten zákonem stanoveným způsobem zajišťuje provoz soudu. Předseda Nejvyššího správního soudu jmenuje a odvolává ředitele správy. Ministerstvo spravedlnosti zaštiťuje chod správy Nejvyššího správního soudu tím, ţe: - obstarává chod soudu po stránce organizační, kaţdoročně zajišťuje s ohledem na náplň práce počty soudců, asistentů, a dalších zaměstnanců; - obstarává financování, kontroluje hospodaření a materiální zabezpečení; - zajišťuje odbornou přípravu zaměstnanců, reguluje pouţívání informačních technologií; - zaštiťuje a kontroluje zabezpečení úkolů obranného a civilního nouzového plánování, ochrany utajovaných skutečností, bezpečnosti osob majetku, poţární ochrany a úkolů bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. Předseda se na chodu státní správy podílí tím ţe: - obstarává chod soudu po stránce materiální, personální, organizační, především dbá na správné obsazení soudu a vyřizuje personální věci; - dozoruje chod kanceláří; - poskytuje informace; - dozoruje činnost ředitele správy soudu; - zaručuje bezpečnost, plní úkoly stanovené zákonem; - dbá, aby se dodrţovala důstojnost jednání, dodrţovala soudcovská etika a plynulost řízení; - prověřuje soudní spisy; - kontroluje formát soudního jednání; - vyřizuje případné stíţnosti. (Schelleová, I. a kol., 2004: str ) 26

27 4.7 Druhy řízení před Nejvyšším správním soudem Díky reformě trvající 10 let v letech 1993 aţ 2003 získala Česká republika plnohodnotnou ochranu veřejných práv fyzických a právnických osob před nezákonnými opatřeními veřejné správy. Zároveň tímto krokem byl naplněn i ústavní pořádek České republiky. S těmito rozhodnutími se potkáváme téměř denně. Je to například daňové nebo celní řízení, ţivnostenské oprávnění, stavební řízení, dopravními předpisy. Patří sem i placení poplatků (poplatek za svoz komunálního odpadu, poplatek za psa a jiné) a dokonce i stát, který plní funkci zaštiťující obecné blaho a v rámci své funkce dohlíţí na úseku sociálních práv, zajišťuje zdravé ţivotní prostředí v celé jeho působnosti, dohlíţí na o ochranu kulturních památek, zajišťuje právo na informace a další. Podle zákona, který byl schválen, je moţné, aby kaţdý, kdo se cítí poškozen rozhodnutím státního orgánu, se měl moţnost domoci účinné ochrany. Proto byla upravena kontrola správního soudnictví platná od roku 2003, která ochraňuje a kontroluje poskytnutí soudní ochrany proti zásahu veřejné autority ve větším rozsahu neţ dosud, poskytuje to účastníkům více práv neţ dříve. (Nejvyšší správní soud, 2013) Ţaloba proti rozhodnutí správního orgánu Ţaloba proti nezákonnému rozhodnutí patří mezi nejzákladnější druhy ţalob. Navrhnout ji můţe osoba, která je přesvědčena, ţe byla zkrácena na svých právech rozhodnutím správního orgánu. Ţalobou se oprávnění osoba domáhá zrušení rozhodnutí, popřípadě vyslovení její neplatnosti. Zde soud můţe rozhodovat za předpokladu, ţe rozhodnutí je jiţ pravomocné. (Sládeček, V., 2010: str. 49) Ţaloba proti nečinnosti Ţalobou proti nečinnosti správního orgánu ( 79 a násl. s. ř. s.) se můţe domáhat ten, kdo v řízení před správním orgánem poţadoval vydání rozhodnutí nebo osvědčení, ţe správní orgán nekonal a ţadatel bezúspěšně vyčerpal všechny řádné opravné prostředky, které mu správní řád stanoví pro ochranu před nečinností. Nekonání úřadu v praxi má za následek to, ţe konkrétní věc není včas vyřízena. Mezi další nejasnosti patří i to který orgán má dané rozhodnutí nebo osvědčení vydat. Lhůta pro podání ţaloby je jednoroční a běţí ode dne, kdy podle zvláštního zákona mělo být rozhodnutí nebo osvědčení vydáno dle 49 správního řádu. Pokud soud 27

28 rozhodne, ţe ţaloba je oprávněná, rozsudkem stanoví správnímu orgánu vydat o věci rozhodnutí nebo vydat osvědčení ve lhůtě, kterou mu současně stanoví. Pokud nebude stanovená lhůta správním orgánem dodrţena, přichází na řadu donucovací prostředky formou ukládání pokut. (Sládeček, V., 2010: str ) Ţaloba proti nezákonnému zásahu Řízení o ţalobách proti nezákonnému zásahu, pokynu nebo donucení správního orgánu dle 82 a násl. s. ř. s. se stává prevencí proti nezákonným rozhodnutím a ochrana před nečinností je tak doplněna o ochranu před zásahy, které nejsou rozhodnutími, ale přesto je jimi poškozena právní sféra ţalobce. V důsledku toho, aby správní soudy nezaplavovaly právní otázky, je důleţité vědět, za jakých podmínek lze ţalobu správně podat. Ţalovaný musí doloţit, ţe zásah dosud trvá nebo má pokračovací tendenci co do důsledků, nebo hrozí-li jeho opakování. Ţaloba je podávána ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy se ţalobce o zásahu dozvěděl, nejpozději však do dvou let ode dne, kdy k němu došlo. Rozhodne-li soud, ţe daná ţaloba je důvodná, uloţí správnímu orgánu, aby v dané věci nekonal, přikáţe správnímu orgánu, aby obnovil stav do původního stavu před zásahem. (Sládeček, V., 2010: str. 53) Soudnictví ve věcech volebních a ve věcech místního referenda Správní soudy vykonávají soudní dohled ve věcech volebních a věcech místního referenda ( 88 a násl. s. ř. s.). U správních soudů se tak nyní lze domáhat nápravy ve věcech veřejnoprávní povahy (např. voličských seznamů), ve věcech registračních (např. odmítnutí kandidátní listiny nebo přihlášky k registraci, škrtnutí kandidáta na kandidátní listině nebo naopak proti registraci kandidátní listiny nebo přihlášky k registraci), dále pak ve věcech neplatnosti voleb a neplatnosti hlasování, a konečně poskytnutí ochrany ve věcech zániku mandátu člena zastupitelstva. Ve věcech místního referenda se potom lze u správních soudů domáhat určení, ţe návrh na konání místního referenda nemá nedostatky, dále vyhlášení místního referenda, vyslovení neplatnosti rozhodnutí přijatého v místním referendu, a také vyslovení neplatnosti hlasování v místním referendu. Novelou zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, účinnou od 1. ledna 2012, Nejvyšší správní soud rozhoduje o kasačních stíţnostech ve věcech místního a krajského referenda. 28

29 Ve volebních věcech a ve věcech místního referenda se rozhoduje v krátkých, zákonem stanovených lhůtách. Věcná příslušnost je svěřena krajským soudům, ovšem o některých otázkách týkajících se voleb do Parlamentu České republiky a Evropského parlamentu rozhoduje přímo Nejvyšší správní soud. (Sládeček, V., 2010: str ) Řízení ve věcech politických stran a politických hnutí Specifické řízení ve věcech politických stran a politických hnutí ( 94 a násl. s. ř. s.) se řídí jednak zvláštním řízením u krajského soudu proti opatření Ministerstva vnitra, pokud toto ministerstvo neprokáţe ţadateli, ţe návrh na registraci politické strany má nedostatky, jednak řízením před Nejvyšším správním soudem o tom, ţe se politická strana nebo politické hnutí rozpouští nebo se pozastavuje, či obnovuje jejich činnost. (Sládeček, V., 2010: str ) Řízení o zrušení opatření obecné povahy Řízení o zrušení opatření obecné povahy je zakotveno do právního řádu České republiky zákonem č. 500/2004 Sb., správní řád, v němţ je koncipováno jako postup, které není právním předpisem ani rozhodnutím. K řízení o zrušení opatření obecné povahy nebo jeho části ( 101a - 101d s. ř. s.) je příslušný Nejvyšší správní soud, který při svém rozhodování zkoumá soulad se zákonem, jestli jej vydal správně místně příslušný soud, jakým způsobem soud postupoval při rozhodování, a zda opatření obecné povahy má formu vydání. Novelou zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, který nabyl účinnosti od 1. ledna 2012, jsou k řízení o zrušení opatření obecné povahy nebo jeho části pro rozpor se zákonem příslušné krajské soudy rozhodující ve správním soudnictví. Nejvyšší správní soud nově rozhoduje o kasačních stíţnostech ( 110 s. ř. s.) proti rozhodnutí krajských soudů. ( 101 zák. č. 150/2002 Sb., soudní řád správní) Kompetenční ţaloby Nejvyšší správní soud rozhoduje řízení o kompetenčních ţalobách ( 97 a násl. s. ř. s.). Kompetenční spor vzniká buď mezi orgánem státní správy a orgánem samosprávy nebo mezi orgány samosprávy vzájemně o to, kdo je oprávněný v konkrétní věci vydat rozhodnutí. Nejvyššímu správnímu soudu rozhoduje rozepře mezi ústředními orgány státní správy navzájem. (Sládeček, V., 2010: str ) 29