Základní studijní osnovy pro život křesťana

Transkript

1 Základní studijní osnovy pro život křesťana Porter Barrington Studijní osnovy pro růst v poznání našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista. Stručné, hutné studium 15 základních témat: 1) Bible. 2) Bůh. 3) Ježíš Kristus. 4) Duch svatý. 5) Hřích. 6) Soud. 7) Odměny. 8) Církev. 9) Modlitba. 10) Víra. 11) Život v plnosti. 12) Pokání. 13) Znovuzrození. 14) Boží plán spásy. 15) Vydávání svědectví.

2 Není-li uvedeno jinak, jsou biblické citace převzaty z Českého ekumenického překladu. Název: Základní studijní osnovy pro život křesťana. Původně: Master Study Outlines; Christian Life Outlines and Notes. Porter Barrington. Použito se svolením. Překlad: Jan Janča, M.Ed., 2012 Korektury: Mgr. Dagmar Krpcová Ve spolupráci s připravila Publikaci je žádoucí a možné šířit jakýmkoli způsobem, ale pouze jako celek a nevýdělečně. Dílo podléhá licenci Creative Commons CC BY-NC-ND 3.0. Je nutné vždy uvádět veškeré zdrojové údaje (původního autora, český web překladatele, korektory, další spolupracovníky atd.).

3 OBSAH Úvod Bible Slovo Boží Bible o sobě uvádí, že je inspirovaným Slovem Božím Bible je obtížná kniha Bible je jednotná Bible má zvláštní moc Bible věřícím přikazuje Písmo studovat Bůh Boží existence Boží osobnost Boží podstata Boží milost Trojice Boží Ježíš Kristus, Syn Boží Božská přirozenost Ježíše Krista Lidská přirozenost Ježíše Krista Ježíšovo narození z panny Smrt Ježíše Krista Vzkříšení Ježíše Krista Nanebevstoupení Ježíše Krista a jeho druhý příchod Duch svatý Božství Ducha svatého Symboly Ducha svatého Hříchy proti Duchu svatému Dílo Ducha svatého Ovoce Ducha svatého Hřích Původ hříchu Co je hřích Jak hřích vstoupil do světa Důsledek hříchu Boží řešení hříchu Soud Soud hříchů věřícího Soud věřícího Soud skutků věřícího Soud nad národy Soud ničemných Odměny Vavřín života Nepomíjitelný věnec Vavřín chlouby Vavřín spravedlnosti Vavřín slávy Církev Základ církve Hlava církve Organizace, uspořádání církve Ukázňování v rámci církve Uctívání v církvi a dílo církve V čem spočívá moc církve Budoucnost církve... 33

4 9. Modlitba Co je modlitba? Proč se modlit Jak se modlit Kde se modlit Co modlitbě brání Vyslyší Bůh každou modlitbu? Víra Co je víra? Důležitost víry Malověrnost Tři druhy víry Síň lidí víry Život v plnosti Život v plnosti je poddajným životem Život v plnosti je životem služby Život v plnosti je životem v oddělenosti Život v plnosti je životem plným Ducha svatého Život v plnosti je životem ve zralosti Pokání Definice pokání Kázání o pokání Pokání z mrtvých skutků Pokání a Bůh Pokání znovu není možné Důležitost pokání Doklady pokání Znovuzrození Ježíš a dvojí zrození Znovuzrození vede k nové bezhříšné přirozenosti Znovuzrození je nepomíjející Co je prostředkem znovuzrození Znovuzrození trojí důkaz Boží plán spásy Je skutečností, že Bůh tě miluje Je skutečností, že jsi hříšník Je skutečností, že jsi nyní mrtvý v hříchu Je skutečností, že Kristus za tebe zemřel Je skutečností, že můžeš být spasen vírou v Pána Ježíše Krista Je skutečností, že můžeš být spasen a že to můžeš vědět Je skutečností, že jsi nyní dítětem Božím a že máš Boha poslouchat Jak účinně vydávat svědectví Důležitost vydávání svědectví Způsobilost k vydávání svědectví Přístup Co má následovat Jak předkládat Boží plán spásy Jak předkládat pozvání Co dělat dále... 62

5 Úvod Základní studijní osnovy pro život křesťana od Portera Barringtona se zaměřují na nejdůležitější biblické doktríny. Tyto osnovy jsou sice jednoduché, ale rozhodně ne fádní; jsou krátké, ale přesto nejsou povrchní; jsou stručné, ale ne na úkor obsažnosti; jsou pozitivní, ale ne afektované; jsou komplexní, ale nikoli komplikované. Byly vytvořeny, aby vyplnily potřebu v životě běžného křesťana, aby křesťana vedly k tomu, že bude chtít lépe znát Boží svaté slovo. Budeš-li je studovat svědomitě, pomohou ti upevnit tě ve víře a dají ti duchovní jistotu. Nejlépe je tyto osnovy studovat v daném pořadí, a to po dobu patnácti dnů jednu osnovu denně. A po patnácti dnech toho budeš z Nového zákona vědět více, než by sis kdy myslel, že by bylo možné se za tak krátký čas dozvědět. Toto stručné, hutné studium je přibližně na úrovni pokročilejšího seminárního kurzu v oblasti systematické teologie. Pokud se následně budeš k těmto lekcím často vracet, budeš nadále růst v poznání našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista. Chceš-li začít se studiem Bible s pomocí těchto základních studijních osnov, přejdi rovnou do obsahu, kde najdeš patnáct osnov zaměřených na nejdůležitější doktríny Nového zákona. Z těchto námětů získáš nejvíce, pokud je budeš probírat v uvedeném pořadí a vyhradíš si dostatek času, aby sis mohl v Bibli vyhledat a přečíst každý biblický odkaz uvedený u příslušného námětu. Jak studovat s pomocí těchto osnov, si nyní stručně ukážeme u prvního námětu: Bible Slovo Boží. Každý námět začíná úvodem, za nímž je pak stručný obsah, který přehledně ukazuje základní body, na něž se daná studie zaměřuje. Po úvodu začni se studiem u prvního bodu: 1.1 Bible o sobě uvádí, že je inspirovaným Slovem Božím Čtení: 2. Timoteovi 3:16 17 Vyhledej si v Bibli 2. Timoteovi 3:16 17 (2. Timoteovi, 3. kapitola, 16. až 17. verš) a ve studijní osnově si přečti vysvětlení k tomuto textu u bodu 1.1. U bodu číslo 1.2 ( Bible je obtížná kniha ) si laskavě vyhledej a přečti 1. Korintským 2:14 16 (1. Korintským, 2. kapitola, verše 14 16). Pak se opět vrať ke studijní osnově, kde najdeš příslušné vysvětlení k bodu 1.2, atd. U každého bodu je tímto způsobem uvedena určitá biblická pasáž a určité vysvětlení. Stejným způsobem postupuj až ke čtrnáctému námětu Boží plán spásy. Patnáctý námět by se měl studovat, až je daný věřící pevně zakotven ve víře. Rozhodně neopomeň tento důležitý námět. Při různých příležitostech pak totiž budeš připraven účinným způsobem se dělit o svou víru. Nyní přejdi k prvnímu námětu a vydej se na cestu plného křesťanského života! Zkratky B21 Bible, překlad 21. století ČEP Český ekumenický překlad ČSP Český studijní překlad Bible KB Kralická bible SZ Starý zákon Není-li uvedeno jinak, jsou biblické citace převzaty z Českého ekumenického překladu. 5

6 Tato strana je záměrně ponechána prázdná 6

7 1. Bible - Slovo Boží 1. Bible Slovo Boží Úvod k osnově č. 1: Bible Slovo Boží Je velmi důležité, aby nový křesťan začal správně, a proto ti první lekce má pomoci upevnit tvou víru v Bibli, neboť Bible je Slovo Boží. Měj na mysli, že Bible není učebnice filozofie, ačkoli někdy zní filozoficky. Od Bible neočekávej žádná vědecká pojednání, i když mezi ověřenými vědeckými skutečnostmi a Biblí nejsou žádné rozpory. Bible není ani učebnicí historie, i když je ve svém záznamu historických událostí velmi přesná. Bible je darem od Boha a od našeho jediného Spasitele (Jan 14:6). On je jejím ústředním bodem. Od Genesis až po Zjevení totiž Bible pojednává o Kristu (Jan 5:39). Bible ční vysoko nade všemi knihami, jako nebesa ční vysoko nad zemí. Kdosi o Bibli řekl: Čti ji, abys byl moudrý; věř jí, abys byl v bezpečí; a žij podle ní, abys žil správně. Obsah osnovy č. 1: Bible Slovo Boží 1. Bible o sobě uvádí, že je inspirovaným Slovem Božím Čtení: 2. Timoteovi 3:16,17 2. Bible je obtížná kniha Čtení: 1. Korintským 2: Bible je jednotná Čtení: 2. Petra 1:21 4. Bible má zvláštní moc Čtení: Židům 4:12 5. Bible nařizuje věřícímu, že má studovat Písma Čtení: 2. Timoteovi 2: Bible o sobě uvádí, že je inspirovaným Slovem Božím Čtení: 2. Timoteovi 3:16,17 Veškeré Písmo pochází z Božího Ducha. Jiné překlady uvádějí: Veškeré Písmo je inspirováno (vdechnuto) Bohem. Výraz inspirováno znamená, že Duch svatý na pisatele Bible působil nadpřirozeným způsobem. Písmo je proto Božím inspirovaným slovem. Tím máme na mysli, že v původním textu je každé slovo plně inspirováno Bohem. Bible tedy pouze neobsahuje Slovo Boží, ale Bible je Slovo Boží. Pisatelé nepsali Bibli na základě nějaké přirozené inspirace či na základě své vlastní vůle. Z popudu Ducha svatého mluvili lidé (2. Petra 1:21). David řekl Hospodinův duch skrze mne mluvil, na mém jazyku byla řeč jeho (2. Samuelova 23:2 SZ). Autorem Bible je Duch svatý (2. Petra 1:21). Člověk je nástrojem, který Duch svatý použil k napsání Bible. Výsledkem je spolehlivé Slovo Boží. A proto je Bible bezchybná a naprosto důvěryhodná (Žalm 119:89 SZ, viz též Matouše 24:35). 1.2 Bible je obtížná kniha Čtení: 1. Korintským 2:14 16 Bible je obtížná kniha, protože pochází od ničím neomezeného, všemohoucího Boha, ale čtou ji lidé postižení mnoha omezeními. K chápání Bible nelze přistupovat podobně jako například ke spisům Platona či Sokrata. Velké filozofy je možné studovat s pomocí své přirozené mysli a při vynaložení určité snahy je možné hluboký obsah takových spisů pochopit. Pokud by Bibli mohl rozumět pouhý přirozený člověk, byla by to běžná, přirozená kniha, ale nemohla 7

8 1. Bible - Slovo Boží by být Slovem Božím. Bible je však od Boha, je to tedy kniha duchovní, a proto je k jejímu pochopení třeba být zrozen Duchem (Jan 3:6) a být naplněn Duchem (Efezským 5:18). K Bibli proto vždy přistupuj s modlitbou, aby ti byl Duch svatý učitelem a aby tě vedl k lepšímu porozumění svého svatého Slova, jinak Bible zůstane zavřenou, obtížnou knihou (Jan 6:12 15). 1.3 Bible je jednotná Čtení: 2. Petra 1:21 Jednota a soulad Bible je zázrakem. Jedná se totiž o knihovnu sestávající ze 66 knih, jež byly napsány více než 35 autory během přibližně 1500 let. Mezi autory jsou nejrůznější lidé, s vysokým vzděláním i bez vzdělání, jsou mezi nimi například králové, rybáři, veřejní úředníci, zemědělci, učitelé i lékaři. A mezi zahrnutými náměty jsou například náboženství, dějiny, právo, věda, poezie, drama, životopis a proroctví. A přesto jsou tyto různé části harmonicky spojeny, podobně jako jednotlivé části lidského těla. Vezmeme-li v úvahu, že Bibli tedy napsalo přibližně 35 autorů, kteří byli velice různorodí a kteří psali o celé řadě námětů, přičemž sepsání této knihy trvalo přibližně 1500 let, a přesto je Bible naprosto jednotná je to z hlediska pravděpodobnosti cosi naprosto nemožného. Prostě by se to nemohlo stát! Jak tedy mohla Bible vzniknout? Nabízí se jediné vhodné vysvětlení: Z popudu Ducha svatého mluvili lidé, poslaní od Boha (2. Petra 1:21). 1.4 Bible má zvláštní moc Čtení: Židům 4:12 Slovo Boží je živé, mocné Bible má moc jako meč (Židům 4:12). Buď Bible oddělí člověka od hříchu (Žalm 119:11 SZ), anebo hřích oddělí člověka od Bible (Izajáš 59:2 SZ). Bible má moc působit jako zrcadlo (Jakub 1:22 25). Díky Bibli se vidíme, jako nás vidí Bůh,,tedy jako hříšníci (Římanům 3:23). Bible má moc očišťovat jako voda (Efezským 5:26). David se modlil, aby jej Bůh obmyl od nepravosti a očistil jej od hříchu (Žalm 51:2 SZ). Bible má moc napomáhat k novému zrození (1. Petra 1:23). Jsme Boží děti, protože jsme se znovu narodili do Boží rodiny, nikoli z pomíjitelného semene, nýbrž z nepomíjitelného, skrze živé a věčné slovo Boží. Jedná se o nové zrození či znovuzrození (Jan 3:1 7). Bible má moc sytit jako potrava (1. Petra 2:2). Bible je duchovní potravou pro naši duši. Křesťan nemůže zůstat silný v Pánu, pokud nebude studovat Slovo Boží. 1.5 Bible věřícím přikazuje Písmo studovat Čtení: 2. Timoteovi 2:15 Bible přikazuje Usiluj o to, aby ses před Bohem osvědčil (2. Timoteovi 2:15). Při studiu Bible zjistíš, že neobsahuje pouze Slovo Boží, ale že to je Slovo Boží. Také musíš mít na mysli, že Slovo Boží obsahuje výroky Boží, stejně jako výroky Satana, démonů, andělů i lidí, a to jak dobrých, tak i špatných. Bůh je pravda a nemůže lhát, ale Satan je lhář a otec lži (Jan 8:44). Člověk je veden svou přirozeností a je limitován svými omezeními, takže nemluví vždy pravdu. Je to dobře ilustrováno u Matouše 22:15 46, kde vidíme slova Ježíše, farizeů, herodiánů a saduceů. Farizeové, herodiáni a saduceové se snažili Ježíše při jeho vyučování nachytat, aby jej mohli obvinit z porušování Božího zákona. V této pasáži jsou tedy zaznamenána jejich slova pronášená s ničemným úmyslem, slova, která odhalují myšlení přirozeného člověka. Ve stejné pasáži jsou ale zároveň slova Boží, jak je slyšíme z úst Ježíše. 8

9 1. Bible - Slovo Boží Při studiu Bible je tedy důležité klást si následující otázky: Kdo v dané pasáži promlouvá: Bůh, démon, anděl, člověk? Ke komu dotyčný promlouvá: k národu Izraele, k pohanům, k církvi, k lidem všeobecně či k nějakému konkrétnímu jednotlivci či nějaké bytosti? Jak mohu tuto pasáž Písma uplatnit ve svém životě, abych byl lepším křesťanem? 9

10 2. Bůh 2. Bůh Úvod k osnově č. 2: Bůh Bible zjevuje, že Bůh je jediná, ničím neomezená a věčná bytost, která nemá počátek ani konec. Je to Stvořitel, který všechno udržuje. Disponuje svrchovanou osobní inteligencí a je to spravedlivý vládce vesmíru. Bůh je život, a proto je jediným zdrojem života (Jan 5:26). Člověk je přirozený, proto nemůže Boha poznat svou moudrostí. Dokážeš vystihnout Boha či obsáhnout dokonalost Všemocného? (Job 11:7 SZ). Bůh je osoba a můžeme jej poznat pouze na základě zjevení. Ve Starém zákoně se zjevil prorokům a skrze proroky. V Novém zákoně se zjevuje skrze svého Syna Ježíše Krista (Židům 1:1 3). Obsah osnovy č. 2: Bůh 1. Boží existence Čtení: Židům 11:5, 6 2. Boží osobnost Čtení: 1. Tesalonickým 1:9 3. Boží přirozenost (podstata) Čtení: 1. Jana 4:8 4. Boží milost Čtení: Efezským 2:8, 9 5. Trojice Boží Čtení: Matouš 3:16, Boží existence Čtení: Židům 11:5, 6 Bible se nikde nepokouší prokázat existenci Boha. Kdo k němu přistupuje, musí věřit, že Bůh jest (Židům 11:6). Existence Boha je tedy něco, co pisatelé Starého i Nového zákona berou jako skutečnost. Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi (Genesis 1:1 SZ). Bible začíná tím, že oznamuje velkolepou skutečnost o Bohu a jeho existenci. Níže jsou určité argumenty ve prospěch existence Boha; nejsou naprosto nevyvratitelné, ale slouží přinejmenším k zamyšlení: Obecná víra v Boha pramení z našeho nitra. Je pro člověka přirozená a plyne z racionální intuice. Argument příčiny a následku. Vše, co začalo, vděčí za svou existenci nějaké příčině. Hodinky musely mít hodináře. Budova musela mít stavitele. A stvoření tedy musí mít Stvořitele. Toto stvoření nemohlo začít existovat bez inteligentního, osobního Stvořitele, stejně jako by pouhá abeceda nemohla bez autora sama vyprodukovat nějakou knihu. Argument z antropologie. Člověk má morální a intelektuální podstatu, což poukazuje na morálního a intelektuálního Stvořitele. Bible a Kristus, který je v Bibli zjeven jeho narození z panny, jeho bezhříšný život, jeho zástupná smrt za nás hříšníky, jeho vzkříšení v těle to vše (ale příkladů by mohlo být více) nepřímo poukazuje na existenci Boha. 2.2 Boží osobnost Čtení: 1. Tesalonickým 1:9 Bible zjevuje Boha jako osobu. Je nazýván,bůh živý a skutečný, který má vědomí a vůli. Jeho osobnost se ukazuje v tom, co činí, například: Bůh miluje. Bůh tak miloval svět (Jan 3:16). 10

11 2. Bůh Bůh nenávidí. Těchto šest věcí Hospodin nenávidí... (Přísloví 6:16 SZ). Bůh o lidi pečuje. Bohu na vás záleží (1. Petra 5:7). Bůh projevuje lítost. Litoval... a trápil se ve svém srdci (Genesis 6:6 SZ). Pouze osoba může nenávidět, pečovat o druhé a projevovat lítost. Proto Bůh musí být živá, věčná a osobní bytost. 2.3 Boží podstata Čtení: 1. Jana 4:8 V Bibli jsou čtyři definice Boha. Vzhledem k tomu, že Boha nemůžeme definovat lidskými pojmy, jsou tyto definice neúplné. Přesto určitým způsobem osvětlují, jaká je Boží podstata. Bůh je láska (1. Jana 4:8). Láska je podstatou Boha, pokud jde o jeho slitování. Bůh je světlo (1. Jana 1:5). Světlo je podstatou Boha, pokud jde o jeho povahu; není v něm žádná tma. Bůh je stravující oheň (Židům 12:29). Oheň je podstatou Boha, pokud jde o jeho svatost. Bůh je duch (Jan 4:24). Duch je podstatou Boha, pokud jde o jeho božskou přirozenost. V Božích atributech se zjevuje podstata Boha. O Božích vlastnostech bychom neměli smýšlet jako o čemsi abstraktním, ale jako o zásadních prostředcích, skrze něž je nám odhalována Boží svatá podstata. Bohu jsou připisovány například následující atributy: Život (Jan 5:26). Veškeré poznání (Žalm 147:5 SZ). Veškerá moc (Zjevení 19:6). Bůh naplňuje vesmír svou přítomností (Žalm 139:1 10 SZ). Bůh je přítomen všude, ale není ve všem. Pokud by totiž Bůh byl ve všem, mohl by člověk uctívat jakýkoli předmět a uctíval by tím Boha. Bůh je ale duchovní bytost. Bůh je Duch a ti, kdo ho uctívají, mají tak činit v Duchu a v pravdě (Jan 4:24). 2.4 Boží milost Čtení: Efezským 2:8, 9 Milost je projevem Boží lásky a Božího milosrdenství. Milosrdenství se projevuje v nepříznivé situaci, láska se projevuje i v situaci příznivé; obě tyto vlastnosti společně jsou pak milost. Milost je milosrdenství projevované spolu s láskou. Bůh projevil milosrdenství a lásku, když poslal svého Syna, aby nesl naše hříchy na svém těle na kříži (Jan 3:16). Boží milost vede k věčné spáse (Římanům 8:38, 39). Boží milost je bezpodmínečná; spásy se nám tedy nedostává na základě podmínky, že vytrváme do konce nebo že neselžeme nebo že se budeme co nejvíce snažit. Jsme spaseni Boží milostí, a to bez jakýchkoli svých skutků. Boží milost je dostačující (2. Korintským 12:9). Boží milost nečiní rozdíly (Zjevení 22:17). Boží milost ospravedlňuje (Římanům 3:23, 24). Boží milostí se každý věřící stává dědicem (Titovi 3:7). Boží milost vyučuje věřícího, jak žít (Titovi 2:11, 12). Boží milost je nezměrná, je to bezmezná Boží láska vyjádřená v daru jeho Syna, našeho Spasitele. Je to nezasloužená láska Boha vůči hříšníkům. 2.5 Trojice Boží Čtení: Matouš 3:16, 17 11

12 2. Bůh Trojicí Boží máme na mysli, že Bůh existuje ve třech osobách jakožto Otec, Syn a Duch svatý a tyto tři osoby jsou v jednom Bohu. Otec je Bůh (1. Petra 1:2) a je veškerou plností neviditelného Boha (Jan 1:18). Syn je Bůh (Židům 1:8) a je veškerou plností Boha, který se projevil v těle (Jan 1:14). Duch svatý je Bůh (Skutky 5:3, 4) a je veškerou plností Boha, který jedná s člověkem, usvědčuje jej z hříchu (Jan 16:7 11) a vede věřícího do veškeré pravdy (Jan 16:12 15). Učení o Trojici není ve Starém zákoně vyjádřeno přímo, ale mluví se zde o ní nepřímo: Řekl Bůh: Učiňme člověka (Genesis 1:26 SZ). Učení o Trojici je zjeveno v Novém zákoně. V pasáži u Matouše 3:16, 17 je Kristus pokřtěn ve vodě, Otec mluví z nebes a Duch svatý sestupuje v podobě holubice. Máme křtít ve jméno (nikoli ve jménech) Otce i Syna i Ducha svatého (Matouš 28:19). Učení o Trojici nepřímo vidíme i v samotném stvoření. Je zde prostor, hmota a čas. V prostoru pak máme délku, šířku a výšku. Pokud jde o hmotu, existuje energie, pohyb a jev. Pokud jde o čas, máme minulost, přítomnost a budoucnost. A pokud jde o člověka, mluvíme o tělu, duši a duchu (1. Tesalonickým 5:23). A v jednom Bohu, ve svaté Trojici, je Otec, Syn a Duch svatý. 12

13 3. Ježíš Kristus, Syn Boží 3. Ježíš Kristus, Syn Boží Úvod k osnově č. 3: Ježíš Kristus, Syn Boží Křesťanství se liší od všech náboženství, protože zde jde o více než o náboženství. Křesťanství je život Syna Božího, který žije v člověku. Kristus je křesťanství a křesťanství je Kristus. Kristus je naprosto hlavním a nejvyšším námětem každé knihy Nového zákona a je naplněním veškerých Božích zaslíbení Starého zákona, od svého vtělení až do svého druhého příchodu jako Pán pánů a Král králů (Zjevení 17:14). Ježíš Kristus je Bůh, který se stal člověkem, a je vyvýšen nade všechny tvory. Ježíš řekl: Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi (Matouš 28:18). Kristus se během své pozemské služby ukazoval jako vtělený Bůh. Buď je vším, co o sobě uváděl, anebo je nejmenším z těch nejmenších (Zjevení 1:8). Než odmítneme, co o něm říká Písmo, je třeba vzít v potaz určité skutečnosti: Jeho narození z panny. Jeho svatý život, zcela bez hříchu. Jeho mnohé zázraky. Jeho zástupnou smrt za hříchy a jeho vzkříšení v těle. Obsah osnovy č. 3: Ježíš Kristus, Syn Boží 1. Božská přirozenost Ježíše Krista Čtení: Jan 1:1 2. Lidská přirozenost Ježíše Krista Čtení: Římanům 1:3, 4 3. Ježíšovo narození z panny Čtení: Lukáš 1: Smrt Ježíše Krista Čtení: Filipanům 2:8 5. Vzkříšení Ježíše Krista Čtení: Matouš 28: Nanebevstoupení Ježíše Krista a jeho druhý příchod Čtení: Skutky 1: Božská přirozenost Ježíše Krista Čtení: Jan 1:1 Božská přirozenost (Božství či Božská podstata) Ježíše Krista je v Novém zákoně prokázanou skutečností. Níže jsou uvedeny některé jednotlivosti: Apoštol Jan o Ježíši mluví jako o Bohu (Jan 1:1). Apoštol Tomáš o Ježíši mluví jako o Bohu (Jan 20:28). Bůh Otec o Ježíši mluví jako o Bohu (Židům 1:8). Ježíš o sobě mluvil jako o Bohu, když uváděl, že byl s Otcem před stvořením (Jan 17:5). Ježíš o sobě mluvil jako o Bohu, když uváděl, že byl ještě před Abrahamem. Abraham zajásal, že spatří můj den (Jan 8:51 59). Ježíš přijímal uctívání, přičemž uctíván má být pouze Bůh (Matouš 14:22). Andělé však uctívání odmítali (Zjevení 22:8, 9). I lidé odmítali uctívání (Sk 10:25, 26). Ježíš odpouští hříchy (Marek 2:5 11), přičemž hříchy může odpouštět pouze Bůh. Ježíš je Stvořitel a Tvůrce všeho (Kol 1:16). 13

14 3. Ježíš Kristus, Syn Boží Ježíš všechno udržuje svým slovem (Židům 1:3). Pouze Bůh může udržovat vesmír. Ježíš uváděl, že má veškerou moc na nebi i na zemi (Matouš 28:18). Jenom Bůh má veškerou moc. Ježíš kráčel po vodě v Galileji. Vítr a vlny poslouchaly jeho příkazy. Uzdravoval nemocné a křísil mrtvé. Dával zrak slepým a sluch hluchým. Vyháněl démony. Uzdravil chromé, takže mohli chodit. Přeměnil vodu ve víno a z malého množství pokrmu nasytil pět tisíc. 3.2 Lidská přirozenost Ježíše Krista Čtení: Římanům 1:3, 4 Lidská přirozenost Ježíše Krista je vidět v tom, že měl lidské rodiče. Vyrůstal jako běžný člověk (Lukáš 2:52). Byl vystaven všem skutečnostem lidské podstaty: o Poznal hlad (Matouš 4:2). o Měl žízeň (Jan 19:28). o Pociťoval únavu (Jan 4:6). o Plakal (Jan 11:35). o Byl pokoušen (Židům 4:15). Ježíš je člověk, a přesto je více než člověk. Není Bůh a člověk, ale je Bohočlověk. Ježíš je Bůh v lidském těle. Jeho dvě podstaty jsou spojeny takovým způsobem, že se stávají v lidském těle jednou; je zde jedno vědomí a jedna vůle. 3.3 Ježíšovo narození z panny Čtení: Lukáš 1:26 35 Ježíšovo narození z panny nemá v lidských dějinách obdoby. Narozením z panny se Bůh stal člověkem, jednou dokonalou osobou se dvěma podstatami; s podstatou všemohoucího Boha a s podstatou člověka, který je naprosto bez hříchu (Židům 4:15). Spojením těchto dvou podstat je zde Bohočlověk Ježíš Kristus. První náznak o o narození z panny se nachází v Genesis 3:15 (SZ). Ten, kdo má rozdrtit Satana, se má narodit ze semene ženy. Z biologického hlediska se jedná o zázrak, protože žena nemá žádné semeno. Z toho tedy chápeme, že ten, kdo se má narodit z ženy, se tak narodí bez lidského otce (Lukáš 1:26 35). Izajáš prorokoval, že panna počne, a porodí syna, a nazůve jméno jeho Immanuel (Bůh je s námi) (Izajáš 7:14 SZ KB). A Izajáš dále prorokoval, že se nám narodí dítě, bude nám dán syn (Izajáš 9:5, 7). To znamená, že Bůh dal svého jediného Syna, který s ním byl od věčnosti, a tento Syn se narodil z panny. Bůh dal tohoto Syna nám. Podle proroctví se měl narodit v Betlémě (Micheáš 5:2 SZ). Josef šel s Marií do Betléma kvůli nařízenému sčítání lidu, čímž se toto proroctví naplnilo (Lukáš 2:1 7). 3.4 Smrt Ježíše Krista Čtení: Filipanům 2:8 V Novém zákoně se o smrti Ježíše Krista mluví více než 120krát a mnohokrát o ní mluví i proroci Starého zákona. Smrt Ježíše Krista byla zástupná a působí jako výkupné (Matouš 20:28). Ježíš zemřel za hříšníky (2. Korintským 5:21). Vzal na sebe na kříži hřích každého hříšníka. Vírou v něj je hříšník ospravedlněn před spravedlivým Bohem. o Pozn.: Výkupné (řecky: lytron) je cena za vykoupení (placená za otroky, zajatce, za vykoupení jejich života) z jejich údělu a za trest za jejich hříchy. Výkupné je náhrada za něco, náhrada za zprostředkování něčeho. 14

15 3. Ježíš Kristus, Syn Boží Smrt Ježíše Krista byla přirozenou smrtí, tedy jako u každého jiného člověka (Jan 19:31 37). Přirozenou smrtí máme na mysli, že jeho duch a duše se oddělily od jeho těla. Smrt Ježíše Krista byla zároveň nepřirozenou smrtí (Římanům 6:23). Nepřirozenou smrtí máme na mysli, že Ježíš byl bez hříchu, hříchu neučinil (1. Petra 2:22) čili v něm žádný hřích není (1. Jana 3:5), nepoznal hřích (2. Korintským 5:21), takže než zemřel, musel se za nás stát hříchem. A proto jeho smrt byla nepřirozená. Smrt Ježíše Krista byla předem plánována (Zjevení 13:8). Máme tím na mysli, že smrt Ježíše Krista nebyla z hlediska Boha nějakým dodatečným krokem, ale došlo k ní na základě Božího předem připraveného plánu. Smrt Ježíše Krista byla nadpřirozená (Jan 10:17, 18). Ježíš řekl: Nikdo mi [život] nebere, ale já jej dávám sám od sebe (nadpřirozeně). A mám moc jej opět (nadpřirozeně) přijmout. Právě to učinil na kříži a o tři dny později opět život přijal, když vstal z mrtvých. Pouze Bůh v podobě člověka mohl zemřít zástupnou smrtí, a to zároveň smrtí přirozenou, nepřirozenou, předem plánovanou a nadpřirozenou. 3.5 Vzkříšení Ježíše Krista Čtení: Matouš 28:1 20 Ježíš řekl: Já jsem vzkříšení i život (Jan 11:25). Vzkříšení Ježíše Krista je základní doktrínou každého učedníka, vírou každého pravého věřícího, odvahou každého mučedníka, tématem každého kázání a mocí každého evangelisty. Lukáš uvádí, že máme mnoho jistých důkazů jeho vzkříšení (Skutky 1:3 B21). Podívejme se tedy na některé z těchto jistých důkazů od očitých svědků: Ježíš se po svém vzkříšení nejprve zjevil Marii Magdalské (Jan 20:11 18). Zjevil se ženám, které se vracely od hrobu (Matouš 28:5 10). Pak se zjevil Petrovi (Lukáš 24:34). Učedníkům v městečku Emausy (Lukáš 24: 13 31). Apoštolům bez Tomáše (Lukáš 24:36 43). Znovu apoštolům včetně Tomáše (Jan 20:24 29). Sedmi učedníkům u Tiberiadského moře (Jan 21:1 23; též Lukáš 22:61). Více než pěti stům bratří (1. Korintským 15:6). Pak se ukázal Jakubovi (1. Korintským 15:7). Opět se ukázal jedenácti apoštolům (Matouš 28:16 20 a Skutky 1:3 12). Ukázal se mučedníku Štěpánovi (Skutky 7:55). Ukázal se Pavlovi na jeho cestě do Damašku (Skutky 9:3 6 a 1. Korintským 15:8). Mnozí z těchto očitých svědků zemřeli mučednickou smrtí právě proto, že kázali o vzkříšení Ježíše Krista. Považovali za čest zemřít pro živého Krista. Měli totiž jisté důkazy. Když byl Ježíš zatčen v Getsemanské zahradě, všichni jeho učedníci ho opustili a utekli (Matouš 26:56). Až do vzkříšení pak učedníci žili ve strachu. Nevěřili, že by mohl vstát z mrtvých (Jan 20:9). Pokud by Ježíš nevstal z mrtvých, znamenal by kříž i úplný konec křesťanství. Po smrti Ježíše jsou učedníci sklíčeni, zbaveni odvahy a cítí se poraženi. Ježíšova smrt pro ně znamenala jediné: konec. Jak si pak vysvětlit onu obrovskou změnu, která v jejich životě nastala o tři dny a tři noci později? Jediným logickým vysvětlením je, že měli jisté důkazy, že Kristus vstal z mrtvých a že nyní navždy žije. Ježíše viděli, mluvili s ním, dotýkali se ho a jedli s ním. 15

16 3. Ježíš Kristus, Syn Boží Nyní se podívejme na některé jisté důkazy, i když se bude jednat o důkazy nepřímé: Změna, která po vzkříšení nastala v životě učedníků místo strachu nyní projevují neomezenou odvahu. Radovali se při pronásledování (Skutky 5:40 42). Raději, než by zapřeli svou víru a získali tak svobodu, si volili smrt s vírou ve vzkříšeného Krista (Židům 11:35). Raná církev začala uctívat Boha první den v týdnu, tedy v den vzkříšení. Nejednalo so o žádný zákon, začali to dělat naprosto spontánně (Skutky 20:7). Po dobu téměř dvou tisíc let uctívá církev Boha první den v týdnu. Křesťané berou každou neděli jako Velikonoce, tedy jako připomínku Kristova vzkříšení. Raní křesťané šli do různých částí země a všude mluvili o vzkříšení (Skutky 8:1 4). Prázdný hrob pokud totiž není Ježíš živý, co se stalo s jeho tělem? Vojáci z římské stráže dostali zaplaceno, aby říkali, že jeho učedníci přišli v noci a ukradli ho, když [oni] spali (Matouš 28:12, 13). 1. Za prvé, učedníci nejprve neměli žádnou odvahu. Pokud by právě oni ukradli Ježíšovo tělo, jak si vysvětlit skutečnosti, že všichni pak byli ochotni tolik trpět a většina z nich zemřela mučednickou smrtí? Tváří v tvář smrti by alespoň někdo z nich nakonec uvedl, kde je údajně ukradené tělo schováno, aby si tak zachránil svůj život. 2. Za druhé, nikdo nebyl zatčen ani pohnán před soud za to, že by ukradl Ježíšovo tělo. Je tedy zřejmé, že vládní úředníci vysvětlení vojáků ze stráže nevěřili. 3. Za třetí, strážní mohli být za to, že během stráže usnuli, potrestáni smrtí. 4. Za čtvrté, pokud strážní skutečně spali, jak tedy mohli vědět, že tělo ukradli právě učedníci? 5. Za páté, jestliže Ježíšovo tělo odnesli nepřátelé, mohli by jej snadno ukázat, čímž by učinili křesťanství rychlý konec. Důkazem vzkříšení jsou lněná plátna, která byla zanechána v prázdném hrobě (Jan 20:1 10). Ať by tělo ukradl přítel či nepřítel, rozhodně by z těla nesnímal lněná plátna, protože mrtvé tělo již bylo v hrobě tři dny a tři noci. Když lněná plátna viděl Jan, který si povšiml, že byla složena stejným způsobem, jako když byla omotána kolem těla, věděl, že došlo k zázraku. Ježíš z těchto pláten vystoupil tak, že se pouze propadla, aniž by se nějak narušily jednotlivé záhyby. Plátna tedy byla v hrobě zanechána jako jisté důkazy, a když je Jan viděl a vše pochopil, uvěřil, že Ježíš vstal z mrtvých. 3.6 Nanebevstoupení Ježíše Krista a jeho druhý příchod Čtení: Skutky 1:9 11 Ježíš po dobu čtyřiceti dní dále vyučoval své učedníky a pak vystoupil na nebesa a posadil se po Otcově pravici (Židům 10:12). Dva muži pak apoštolům sdělili poselství o Kristově druhém příchodu: Tento Ježíš, který byl od vás vzat do nebe, znovu přijde právě tak, jak jste ho viděli odcházet. Poselství o Ježíšově druhém příchodu je natolik důležité, že se o něm v Novém zákoně mluví více než třistakrát. Ježíš přijde a vezme svou církev, aby byla s ním (1Tes 4:16, 17; též Jan 14:1, 6). Přijde, aby soudil národy (Matouš 25:31 46). Přijde, aby zachránil Izrael (Římanům 11:25, 26). Přijde, aby usedl na trůnu Davidově (Lukáš 1: 31 33; Izajáš 9:6, 7 SZ). Přijde, aby na zemi přivodil spravedlnost (Židům 1:8). Ježíš Kristus skutečně opět přijde na tuto zemi. Přijď, Pane Ježíši! (Zjevení 22:20). 16

17 4. Duch svatý 4. Duch svatý Úvod k osnově č. 4: Duch svatý Duch svatý je Bůh, stejně jako Otec a jako Syn. Nemluvte o něm nikdy jako o čemsi neosobním, jako například o neosobní síle či vlivu. Duch svatý je Bůh, přičemž podle Bible je odlišný od Otce i od Syna. Ve zprávě o stvoření v knize Genesis vidíme, jak se aktivně podílí na díle stvoření, a to společně s Otcem a Synem. Ve Starém zákoně zmocňoval lidi ke službě, ale když projevovali neposlušnost, opustil je. Když David zhřešil proti Hospodinu, modlil se: Ducha svého svatého mi neber! (Žalm 51:13 SZ). V Novém zákoně, po Letnicích vidíme, že Duch svatý přebývá ve věřících, nikdy je neopouští, naplňuje je a zmocňuje je ke službě. Studium osoby a díla Ducha svatého je proto nesmírně důležité. Biblické porozumění ohledně toho, kdo je Bůh Duch svatý, ti pomůže, abys byl lepším křesťanem a Božím služebníkem. Stručný obsah osnovy č. 4: Duch svatý 1. Božství Ducha svatého Čtení: Skutky 5:3, 4 2. Symboly Ducha svatého Čtení: Lukáš 3:16 3. Hříchy proti Duchu svatému Čtení: Matouš 12:31, Dílo Ducha svatého Čtení: Jan 16: Ovoce Ducha svatého Čtení: Galatským 5:22, Božství Ducha svatého Čtení: Skutky 5:3, 4 Když Petr jednal s Ananiášem, poukázal přitom na božství Ducha svatého: Ananiáši, proč Satan ovládl tvé srdce, že jsi lhal Duchu svatému Nelhal jsi lidem, ale Bohu! Z této pasáže Písma je naprosto jasné, že Duch svatý je Bůh, je věčný, je rovný Otci a Synu a existuje s nimi společně. Jeho božství se ukazuje i v tom, že Duch svatý má veškeré božské atributy či vlastnosti: Je přítomen všude ve vesmíru (Žalm 139:7 10 SZ). Má veškerou moc (Lukáš 1:35). Má veškeré poznání (1. Korintským 2:10, 11). Je věčný (Židům 9:14). Božství Ducha svatého je zjeveno v tom, že jeho jméno je rovnocenně spojováno se jménem Otce a Syna. Ve křtu věřícího (Matouš 28:19). V apoštolském požehnání (2. Korintským 13:14). Božství Ducha svatého je vidět ve vztahu k životu a službě Ježíše Krista. Ježíš byl počat Duchem svatým (Lukáš 1:35). Byl ke službě pomazán Duchem svatým (Skutky 10:38). Byl veden Duchem svatým (Matouš 4:1). Byl ukřižován v moci Ducha svatého (Židům 9:14). Byl vzkříšen z mrtvých mocí Ducha svatého (Římanům 8:11). 17

18 4. Duch svatý Ježíš dal v Duchu svatém příkazy apoštolům a církvi (Skutky 1:2). Pakliže Ježíš byl během svého života a služby zde na zemi závislý výhradně na Duchu svatém, můžeme si my dovolit žít nezávisle? 4.2 Symboly Ducha svatého Čtení: Lukáš 3:16 Často je obtížné sdělovat pravdu s použitím slov. Slovy často vyjádříme jen polovinu, přičemž další polovina zůstane skryta. Pisatelé Bible používali při odkrývání tajemství Ducha svatého určité symboly, protože o něm názorně dokládají více, než by bylo možné vypovědět bezpočtem slov. Jedná se například o následující symboly: Oheň (Lukáš 3:16). Oheň vypovídá o stravující, očišťující moci Ducha svatého v životě věřícího (Skutky 2:3, též Izajáš 6:1 7 SZ). Vítr (Jan 3:8). Vítr vypovídá o skryté hloubce a nesmírné moci Ducha svatého, pokud jde o obnovu. Voda (Jan 7:37 39). Voda vypovídá o moci Ducha svatého naplňovat věřícího duchovním životem. Pečeť (Efezským 1:13). Pečeť vypovídá o vlastnickém vztahu Ducha svatého vzhledem k věřícímu; ukazuje, že zde došlo k finální, věčné smlouvě. Olej (Skutky 10:38). Olej vypovídá o moci Ducha svatého pomazávat ke službě. Holubice (Marek 1:10). Holubice vypovídá o jemné, něžné, pokojné podstatě Ducha svatého. Pokoj Boží, převyšující každé pomyšlení (Filipanům 4:7) můžeme zakoušet pouze tehdy, když se plně odevzdáme Bohu. 4.3 Hříchy proti Duchu svatému Čtení: Matouš 12:31, 32 Jedná se o závažný studijní námět, protože Duch svatý je Bůh, proti němuž mohou hřešit věřící i nevěřící. Kéž ti uvažování o následujících skutečnostech pomůže při zkoumání tvého srdce: Hřích, kdy se rouháme Duchu svatému (Matouš 12:31, 32). Tohoto hříchu se dopouštějí nevěřící. Často je označován jako neodpustitelný hřích, protože takové rouhání nebude odpuštěno. Dopouštěli se jej Ježíšovi nepřátelé, když jej obviňovali, že vyhání démony mocí Satana (Matouš 12:24), přestože Ježíš jasně uváděl, že je vyhání Duchem Božím (Matouš 12:28). Hřích, kdy odporujeme Duchu svatému (Skutky 7:51). Tohoto hříchu se dopouštějí nevěřící, když odmítají Ježíše Krista jako Spasitele a Pána. Hřích, kdy zarmucujeme Ducha svatého (Efezským 4:30 32). Tohoto hříchu se dopouštějí věřící. Zarmucuje jej, jestliže se vzpíráme tomu, aby řídil náš život ke slávě Ježíše Krista. Hřích, kdy uhašujeme Ducha svatého (1. Tesalonickým 5:19). Tohoto hříchu se dopouští křesťan, který o svém hříchu ví, a nevyznává jej (1. Jana 1:9; též Izajáš 59:1, 2 SZ). Hřích, kdy lžeme Duchu svatému (Skutky 5:1 11). Hřích Ananiáše a Safiry spočíval v podvodu, k němuž vedla žárlivost. Vlastně se Bohu posmívali (Galatským 6:7). Proti Duchu svatému je tedy možné hřešit, protože Duch svatý je Bůh. 4.4 Dílo Ducha svatého Čtení: Jan 16:7 14 Když Ježíš zpravoval své učedníky o příchodu Ducha svatého, řekl jim: Když neodejdu, Přímluvce k vám nepřijde. Odejdu-li, pošlu ho k vám. On přijde a Usvědčí lidi z hříchu nevíry (Jan 16:9). 18

19 4. Duch svatý Prokáže lidem, že Ježíš je spravedlnost Boží (Jan 16:10; též Římanům 10:3, 4). Ukáže lidem, že moc Satana již byla zlomena (Jan 16:11). Přivodí věřícímu nové zrození (Jan 3:5; též Titovi 3:5). Bude ve věřícím přebývat (1. Korintským 6:19, 20). Vtiskne věřícímu svou pečeť (Efezským 1:13, 14). Pokřtí věřícího (Skutky 1:5; též 1. Korintským 12:13). Naplní věřícího (Efezským 5:18). Dá věřícímu svou moc (Skutky 1:8). Povede věřícího (Galatským 5:16 18). Dá věřícímu duchovní dary (1. Korintským 12:1 11). Duch svatý přišel ve dni Letnic a zůstane s církví, dokud nebude úplná a dokud nebude představena Pánu Ježíši při jeho příchodu. Jako Ježíš Kristus završil dílo, jež přišel vykonat v těle, stejně tak i Duch svatý završí dílo, jež přišel vykonat v církvi. 4.5 Ovoce Ducha svatého Čtení: Galatským 5:22, 23 Ovoce Božího Ducha je láska. Boží vůli ve svém životě můžeme naplňovat, pouze pokud žijeme v lásce. Věřící musí být veden láskou, která má být jeho pánem a zdrojem jeho pohnutek a motivace (2. Korintským 5:14). Bez ovoce Ducha (bez lásky), jsme jenom náboženským lomozem (1. Korintským 13:1). Ovoce Božího Ducha je láska, jež se projevuje v radosti, pokoji, trpělivosti, laskavosti, dobrotě, věrnosti, tichosti (mírnosti) a sebeovládání: Radost je silou lásky. Pokoj je bezpečností lásky. Trpělivost je vytrvalostí lásky. Laskavost je chováním lásky. Dobrota je povahou lásky. Věrnost je důvěrou lásky. Tichost či mírnost je vítězstvím lásky. Proti tomu se zákon neobrací. Člověk vedený Duchem svatým nepotřebuje žádný zákon, aby žil spravedlivým životem. Tajemství života pod Duchem svatým spočívá v oddanosti Bohu (Římanům 12:1, 2). Přines Bohu na oltář vše, a Duch svatý naplní tvé srdce Boží láskou (Římanům 5:5). 19

20 5. Hřích 5. Hřích Úvod k osnově č. 5: Hřích Při úvaze o otázce hříchu je třeba čelit dvěma zarážejícím skutečnostem. Za prvé, lidé si obvykle s hříchy nedělají žádnou hlavu. Pro některé je hřích jen iluzorní představa, náboženský blud, výplod fanatické mysli. Lidé hříchy popírají, vtipkují o nich a smějí se jim. A mnozí, kdo hřích považují za skutečnost, v hříšném jednání pokračují a nedělají si starosti, že by za hřích mohl přijít nějaký následek či postih. Za druhé, Bůh na hřích pohlíží jako na něco velmi závažného. Bůh řekl: Duše, která hřeší, ta umře (Ezechiel 18:20 SZ). Mzdou hříchu je smrt (Římanům 6:23). Veškeré hříchy jsou Bohu ohavností (Přísloví 5:16 19 SZ), Bůh nenávidí všechny, kdo páchají ničemnosti (Žalm 5:6 SZ). Mojžíš řekl: Hospodin má v ohavnosti každého kdo se dopouští bezpráví (Deuteronomium 25:16 SZ). Hřích působí ničivě. Jeho přítomnosti se v tomto životě nemůžeme vyhnout, ale lze jej překonávat v moci Boží. Stručný obsah osnovy č. 5: Hřích 1. Původ hříchu Čtení: Juda 1:6 2. Co je hřích Čtení: 1. Jana 3:4 3. Jak hřích vstoupil do světa Čtení: Římanům 5:12 4. Důsledek hříchu Čtení: Efezským 2:1 5. Boží řešení hříchu Čtení: 2 Korintským 5: Původ hříchu Čtení: Juda 1:6 Původ hříchu je jednou ze záhad Bible. Skryté věci patří Hospodinu, našemu Bohu (Deuteronomium 29:28 SZ). Původ hříchu je jednou ze skrytých věcí, které zůstanou zahaleny tajemstvím. Uvádí se, že hřích se objevil nejprve v srdci Satana, který byl stvořen jako dokonalá bytost, dokud se v něm nenašla podlost (Ezechiel 28:11 19 SZ). Satan přestal být dokonalý, když svou vůli dal nad vůli Boží. Způsob jeho svévolného uvažování je dobře vidět u Izajáše 14: Své vůli dal přednost před vůlí Boží, a to je hřích. Jedním z názorů je, že Satanovi byla po stvoření svěřena tato země do správy (Genesis 1:1 SZ). Následkem svévole ale Satan zakusil pád a země pak byla pustá a prázdná (Genesis 1:2 SZ). Naproti tomu Izajáš uvádí, že když Bůh stvořil zemi, nestvořil ji, aby byla pustá (Izajáš 45:18 SZ). Nevytvořil ji tedy tak, aby na ní byl chaos. Země byla stvořena dokonalá (Genesis 1:1 SZ). Stalo se cosi, co způsobilo nějakou katastrofu, a země pak byla pustá a prázdná (Genesis 1:2 SZ), ale nebyla tak stvořena. Existují určité náznaky, že někteří andělé společně se Satanem zhřešili tím, že opustili své původní postavení. Tím není řečeno, že Satan je původcem hříchu, ale zdá se, že hřích byl v srdci Satana ještě předtím, než Bůh stvořil člověka. 20

21 5. Hřích 5.2 Co je hřích Čtení: 1. Jana 3:4 Není možné popírat existenci hříchu, když se v celém světě jasně projevuje konflikt mezi dobrem a zlem. Pokud by hřích nebyl skutečný, neexistovala by zločinnost, nepotřebovali bychom cely ani věznice. Nepotřebovali bychom zámky na dveřích ani trezory pro své cennosti. Pro některé je hřích nepředložené jednání nebo projev slabého těla. Pro jiné je to nedostatek dobra. Vědec považuje za hřích nevědomost, pro zastánce evoluce je hřích přirozenou stránkou zvířete v nás. Poslední teorie uvádějí, že hřích je vlastně nemoc, kterou je třeba údajně léčit prostřednictvím vědy, a člověk tedy není hříšný, nýbrž je pouze nemocný. Pro jiné je hřích určitou formou sobectví. Ale Bůh prohlašuje, že: Hřích je porušení zákona (1. Jana 3:4). Hřích je odpadnutí od Boží slávy (Římanům 3:23). Hřích je vzpoura proti Bohu (Izajáš 1:2 SZ). Hřích je nevíra; činí z Boha lháře (1. Jana 5:10). Hřích znamená jít si svou cestou, plánovat si život podle své vůle, aniž by člověk hledal vůli Boží (Izajáš 53:6 SZ). Hřích je veškerá nespravedlnost (1. Jana 5:17). Pošetilost hříchu člověka ošálí, síla hříchu člověka zničí a skutečnost hříchu člověka odsoudí. Hřích je skutek vůle, neposlušnost vůči zjevené Boží vůli. 5.3 Jak hřích vstoupil do světa Čtení: Římanům 5:12 Skrze jednoho člověka vešel do světa hřích (Římanům 5:12). Pád tohoto člověka je popsán v Genesis 3:1 24 (SZ). Když Adam zhřešil, začal on i jeho potomci podléhat zkáze (1. Petra 1:23). Jsme hříšníci, protože se rodíme v hříchu (Žalm 51:5 SZ). Děti nemusíme učit chovat se špatně, ale musíme je učit chovat se dobře. Nemusíme je učit lhát, ale musíme je učit, aby mluvily pravdu. A tak tedy jediné provinění přineslo odsouzení všem (Římanům 5:18). Všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy (Římanům 3:23). Hřích vstoupil do světa prostřednictvím našich prvních rodičů v zahradě Eden a všichni zhřešili, protože všichni jsou hříšníci. Člověk hřeší na základě své volby, protože je hříšný ze své přirozenosti. Hřích tě tedy ovládá do té míry, do jaké míry v něm nacházíš potěšení. 5.4 Důsledek hříchu Čtení: Efezským 2:1 Mzdou hříchu je smrt (Římanům 6:23). Důsledkem hříchu je trojí smrt. Mějme na mysli, že smrt neznamená zničení existence, ale pouze separaci, oddělení. V zahradě Eden smrt nejprve oddělila člověka od Boha duchovně; to je tedy duchovní smrt. Při přirozené smrti dochází k oddělení ducha a duše od těla; to je fyzická, tělesná smrt. Při konečné smrti je člověk navždy oddělen od Božího milosrdenství; a to je věčná smrt! Mzdou hříchu je duchovní smrt. Jako hřích oddělil člověka od Boha duchovně a vyhnal jej od Boží přítomnosti ze zahrady Eden, stejně tak hřích oddělí od Boha i tebe (Izajáš 59:1, 2 SZ). Jedinou cestou zpět k Bohu je vyznat mu své hříchy (1. Jana 1:9) a opustit je (Izajáš 55:7 SZ), aby se obnovil tvůj vztah s Bohem. Mzdou hříchu je fyzická, tělesná smrt, která je důsledkem hříchu. Smrt neměla nad člověkem moc, dokud nezhřešil. Nyní všichni umíráme, protože všichni jsme v hříchu. Smrt je všeobecný jev; a protože je zde všeobecný dopad, musí existovat i všeobecná příčina a touto příčinou je všeobecný hřích. Všichni umírají, dobří i zlí, mladí i staří. A budou umí- 21

22 5. Hřích rat i nadále, dokud smrt nadobro neodstraní Pán Ježíš Kristus (1. Korintským 15:26), a smrt pak bude zcela pohlcena (1. Korintským 15:54 57). Mzdou hříchu je věčná smrt. Duše, která hřeší, ta umře (Ezechiel 18:20 SZ). Dotyčný pak bude navěky oddělen od Boží lásky (Zjevení 20:14). Jakmile duše přejde přes brány Hádu, je dotyčný navždy ztracen. Bude i nadále existovat, ale bez jakékoli naděje. Bude zatracen, na celou věčnost. Věčná smrt je tedy stav, kdy dotyčný je navěky oddělen od Boha (Lukáš 16:19 31). 5.5 Boží řešení hříchu Čtení: 2. Korintským 5:21 Lidé nejsou ochotni přijmout Boží řešení svého padlého stavu a pokoušejí se zajistit si spásu lidskými prostředky. Člověk usiluje o svou vlastní spravedlnost, přičemž by ale měl usilovat o Boží spravedlnost (2. Korintským 5:21; Izajáš 64:6 SZ). Člověk usiluje o reformy, ale přitom se musí znovu narodit (Titovi 3:5). Člověk se snaží jít na věci nějak nově, ale přitom potřebuje nový život (Jan 10:10). Člověk usiluje o ospravedlnění na základě dodržování zákona a pravidel, ale přitom potřebuje být ospravedlněn vírou v Pána Ježíše Krista (Galatským 2:16). Člověk se snaží očistit svou starou osobnost, ale přitom se potřebuje stát novým v Kristu (Efezským 4:24). Člověk usiluje o spásu na základě svých dobrých skutků, ale přitom potřebuje spásu na základě Boží milosti (Efezským 2:8, 9). Jediným řešením padlého stavu člověka je Syn Boží, který se za nás a místo nás stal hříchem na kříži. A toto řešení můžeme přijmout jedině vírou v Krista jakožto našeho Spasitele (Jan 20:30, 31). 22

23 6. Soud 6. Soud Úvod k osnově č. 6: Soud Písmo nás učí, jak máme,správně vykládat slovo pravdy (2. Timoteovi 2:15), což je naprosto zásadní při studiu soudu. Neměli bychom si myslet, že všemi různými soudy je označen jeden poslední soud. Teorie o jednom posledním soudu je výplodem náboženství, ale nejedná se o učení ze Slova Božího. Bible zjevuje, že existuje pět různých soudů, které se od sebe liší, pokud jde o čas, místo a účel. Ale všechny mají jedno společné: soudcem je Pán Ježíš Kristus (Jan 5:22). Každý, od Adama až po posledního člověka, který se na této zemi narodí, bude stát na soudu před Pánem Ježíšem Kristem. Pokud jde o první soud, hříchy věřících již Kristus odsoudil na kříži. Pokud jde o druhý soud, věřící má soudit a posuzovat sám sebe, jinak bude posuzován a souzen Pánem Ježíšem Kristem a bude ukázňován. Pokud jde o třetí soud, všichni věřící se musí objevit před soudnou stolicí Kristovou, kde budou souzeny jejich skutky. Pokud jde o čtvrtý soud, budou při druhém příchodu Pána Ježíše Krista souzeny všechny národy. Pokud jde o pátý soud, ničemní mrtví budou souzeni před velkým bělostným trůnem. Stručný obsah osnovy č. 6: Soud 1. Soud hříchů věřícího Čtení: Jan 5:24 2. Soud osoby věřícího Čtení: 1. Korintským 11:31, Soud skutků věřícího Čtení: 2. Korintským 5:10 4. Soud nad národy Čtení: Matouš 25: Soud ničemných Čtení: Zjevení 20: Soud hříchů věřícího Čtení: Jan 5:24 Pán nám u Jana 5:24 říká, že věřící nepodléhá soudu. Naše hříchy totiž byly souzeny v Kristu na Kalvárii a každý věřící již přešel ze smrti do života. Spása je tedy přítomnou skutečností. Kristus zaplatil za naše hříchy. Byl souzen namísto věřícího. A věřící tedy nepodléhá soudu, protože: Ježíš Kristus zaplatil cenu, takže na základě jeho zástupné smrti je věřící navždy oddělen od svých hříchů (Žalm 103:12 SZ). Hříchy věřícího byly vymazány Bohem, který zaslíbil: Na tvé hříchy nevzpomenu (Izajáš 43:25 SZ). Náš Pán trpěl za naše hříchy spravedlivý za nespravedlivé, abychom byli spaseni a nepřišli před soud jako hříšníci (1. Petra 3:18). Věřící nebude odsouzen se světem, protože Kristus již byl odsouzen místo něj. Bůh Krista za nás učinil hříchem (2. Korintským 5:21). Kristus byl za nás učiněn kletbou na kříži a vykoupil nás z kletby zákona (Galatským 3:13). Zjevil [se], aby svou obětí sňal 23

24 6. Soud hřích (Židům 9:26). Věřící nebude souzen, protože již byl očištěn ze svých hříchů (Židům 1:3). 6.2 Soud věřícího Čtení: 1. Korintským 11:31, 32 Pokud jde o vlastní soud věřícího, jedná se o více než souzení skutečností v životě věřícího. Při takovém vlastním posuzování přicházejí na světlo dobré i špatné věci z jeho života a věřící se k tomu špatnému dozná (1. Jana 1:9) a špatnou cestu opustí (Izajáš 55:7 SZ). Ze strany věřícího ale nestačí jen odsoudit daný hřích, dotyčný musí soudit i sám sebe. Soudit sám sebe znamená vzdát se sama sebe, protože když se věřící vidí tak, jak jej vidí Bůh, zřekne se sebe sama. Namísto svého vlastního života dá život Kristův (Koloským 3:4). Životem věřícího se tedy stane sám Kristus. Soudit sám sebe znamená zapřít sebe sama, své vlastní já. Jedná se ale o více než sebezapření. Sebezapření znamená upírat si věci vedoucí k tělesnému uspokojení. Pokud praktikujeme sebezapření, zaměřujeme se tím pouze na příznaky, ale nikoli na příčinu. Ale když zapřeme své vlastní já, útočíme tím na samotnou příčinu, protože v nás samotných (tedy v našem těle) nepřebývá dobro (Římanům 7:18). Zapřít sebe sama, své vlastní já, znamená vzít svůj kříž a následovat Krista (Marek 8:34 38). Soudit sám sebe znamená pozbýt svůj vlastní život a nalézt život v Kristu (Galatským 2:20). Soudit sám sebe znamená přestat se zaměřovat na sebe a být celým svým bytím plně zaměřen na Krista (Matouš 28:20). Soudit sám sebe znamená přestat se rozhodovat sám za sebe a nechat se plně vést Kristem (Skutky 9:6). Soudit sám sebe znamená přestat se pokládat za důležitého a pokládat ostatní za přednější než sebe (Filipským 2:3). Soudit sám sebe znamená přestat se zaměřovat na sebe. 6.3 Soud skutků věřícího Čtení: 2. Korintským 5:10 Skutky věřícího budou souzeny před soudným stolcem Kristovým, o čemž se v Bibli mluví několikrát. Při pozorném čtení 2. Korintským 5:10 v daném kontextu je vidět, že před soudným stolcem Kristovým budou stát pouze věřící. Budou souzeny jejich skutky, nikoli jejich hříchy, protože jsme už viděli, že všechny hříchy věřícího byly odsouzeny v Kristu na Kalvárii, a proto již není žádného odsouzení pro ty, kteří jsou v Kristu Ježíši (Římanům 8:1). Tento soud se bude odehrávat v oblacích po prvním vzkříšení. Ti, kdo zemřeli v Kristu, vstanou nejdříve (1. Tesalonickým 4:14 18). Mezi vzkříšením lidí spasených a nespasených bude tisíc let (Zjevení 20:4 5); tisíc let bude mezi soudným stolcem Kristovým, před nímž budou stát pouze spasení, a mezi soudem před velikým bělostným trůnem (Zjevení 20:11), kde budou stát pouze lidé nespasení. Věřící budou před soudným stolcem Kristovým skládat své účty Bohu. Měli bychom se tedy zaměřovat na své vlastní skutky a ne soudit skutky ostatních (Římanům 14:10 13). Je velice pokořující uvědomit si, že jednoho dne bude věřící postaven před všechny své skutky, dobré i špatné. Někteří budou zahanbeni (1. Jana 2:28) a utrpí škodu nikoli ztrátu spásy, ale škodu na své odměně (1. Korintským 3:11 15). Ať tedy děláte cokoli, dělejte to k Boží slávě (Koloským 3:17). 6.4 Soud nad národy Čtení: Matouš 25:31 46 Zde se nejedná o soud před velikým bělostným trůnem (Zjevení 20:11 15). Pečlivým porovnáním mezi těmito dvěma soudy můžeme dojít k následujícím skutečnostem: 24