Vliv venkovního chovu na organismus koně

Transkript

1 Mendelova univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav morfologie, fyziologie a genetiky zvířat Vliv venkovního chovu na organismus koně Bakalářská práce Vedoucí práce: Ing. Dagmar Pospíšilová Vypracovala: Veronika Jebáčková Brno 2014

2 ORIGINÁL ZADÁNÍ

3 PROHLÁŠENÍ Prohlašuji, že svou bakalářskou práci na téma Vliv venkovního chovu na organismus koně jsem vypracovala samostatně pod vedením vedoucího bakalářské práce a s použitím odborné literatury a dalších informačních zdrojů, které jsou všechny citovány v práci a uvedeny v seznamu literatury na konci práce. Jako autor uvedené bakalářské práce dále prohlašuji, že v souvislosti s vytvořením této bakalářské práce jsem neporušila autorská práva třetích osob, zejména jsem nezasáhla nedovoleným způsobem do cizích autorských práv osobnostních a/nebo majetkových a jsem si plně vědoma následků porušení ustanovení 11 a následujících zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů, včetně možných trestněprávních důsledků vyplývajících z ustanovení části druhé, hlavy VI. díl 4 Trestního zákoníku č. 40/2009 Sb. V Brně dne......

4 PODĚKOVÁNÍ Děkuji vedoucímu bakalářské práce Ing. Dagmar Pospíšilové, za účinnou metodickou, pedagogickou a odbornou pomoc a další cenné rady při zpracování mé bakalářské práce. V Brně dne......

5 ABSTRAKT Tato bakalářská práce pojednává o působení venkovního chovu na organismus koně. Pohlíží na problematiku z několika úhlů. Začátek práce stručně seznamuje s vývojem koně, dále se zabývá jeho přirozeným chováním, které je klíčové k uvědomění si jeho potřeb, jež právě venkovní chov může poskytnout. Poté jsou popsány vybrané orgánové soustavy a onemocnění jednotlivých částí poukazujících na problémy, které se vyskytují běžně u koní chovaných boxovým způsobem a jen minimálně u koní chovaných venku. Stručně uvedeny jsou typy ustájení, detailněji je popsán vlastní model venkovního ustájení, fungujícího pět let. Důležitou součástí venkovního chovu koní je pastvina, o níž je rozprávěno na konec. KLÍČOVÁ SLOVA Přirozené chování, zdraví, onemocnění, kůň, pastvina ABSTRACT This bachelor's thesis deals with the influence of an outdoor breeding on the horse's organism. It examines the topic from several points of view. The beginning of the thesis introduces the development of the horse. Further on it elaborates on the natural behaviour of the animal, which is the key to understand its needs that the outdoor breeding can offer. Later on you will be described the chosen organ systems with its illnesses that are often seen on indoor bred horses, whereas only seen in minimal cases on outdoor bred ones. The different types of stabling are mentioned briefly as well. The particular model of a five year functioning outdoor stabling is described in details. Last but not least there is the description of a grassland, that is crucial for an outdoor breading. KEYWORDS Natural behavior, health, illness, horse, grassland

6 Obsah 1 ÚVOD 9 2 CÍL PRÁCE 10 3 VZNIK A VÝVOJ KONĚ 11 4 PŘIROZENÉ CHOVÁNÍ KONÍ Potřeby koní Sebezáchova Voda a krmení Rozmnožování Socializace a ustálený režim Jak koně tráví den Přirozenost koní Bonding Grooming Hierarchie Koňské hry Zvědavost, zkoumání Kočovný život KOŇSKÉ SMYSLY Zrak Zánět spojivek Poranění rohovky Sluch Čich a chuť Hmat Reflexy Sací reflex Reflexní škubnutí nohy Reflexní oblouk v oblasti zádě, hráze a rekta Kožní reflex Páteřní reflex Propriocepce TRÁVICÍ SOUSTAVA 23 6

7 6.1 Ústní dutina Chrup Jícen Žaludek Žaludeční vředy Tenké střevo Tlusté střevo Probiotika, prebiotika Ezofageální obstrukce Kolika DÝCHACÍ SOUSTAVA Horní cesty dýchací Dolní cesty dýchací Rekurentní obstrukce dýchacích cest KOSTERNÍ SOUSTAVA Osová kostra Kostra hrudních končetin Kostra pánevních končetin Artróza Osteoartróza Lymfangitida KŮŽE A KOŽNÍ ORGÁNY Kůže, chlupy Kopyto Hniloba kopyt Rozštěpy kopyt Laminitis ABNORMÁLNÍ CHOVÁNÍ Klkání Potřásání hlavou (headshaking) TYPY USTÁJENÍ Vazné ustájení Boxové ustájení Volné ustájení Pastevní ustájení

8 12 MODEL FUNGUJÍCÍHO VENKOVNÍHO USTÁJENÍ Nevýhody venkovního ustájení Hojení ran Kopnutí Ostré hrany Pastevní dušnost Pastevní choroba Paraziti PASTVINA Pastevní směs ZÁVĚR POUŽITÁ LITERATURA SEZNAM OBRÁZKŮ SEZNAM PŘÍLOH 53 8

9 1 ÚVOD Venkovní, často lze slyšet pojem přirozený, způsob chovu se v posledních letech rozšířil. Lidé se snaží koním přiblížit jejich domácí prostředí, kterým byla po miliony let divočina. Koně se v divočině pohybují v rodinných skupinách, v rozsáhlé oblasti, která však není bez hranic. Pohybují se po znatelných cestách, vždy vedoucích k napajedlu, ke kterému se vrací v závislosti na jejich žízni. Stravu tvoří stepní traviny, které podle studií nezpůsobují laminitidu. Divoký kůň se pase více než půl dne, přitom denně ujde kolem 40 km. To, jak daleko se vzdálí od napajedla, určuje teplota a počasí. V zimě často hledají potravu mimo svou oblast a ve výsledku si tak rozšiřují domovinu. Pohybují se přes nejrůzněji členěný povrch - o skalnatý si brousí kopyta, písečný (prachový) využívají k válení, nalézají vápencové deposity, kterými doplňují životně důležitý minerál. Podle svých potřeb hledají nejrůznější kůry, byliny a listy. Sociální chování zahrnuje hry, vzájemnou péči o srst, bojové chování, sexuální chování a ke všemu mají libovolně prostoru (Jackson, 2010). Domestikací bylo koním vzato mnoho z jejich přirozenosti, a tak není divu, že začaly vznikat nemoci a problémy, které se u divokých nevyskytovaly. Venkovní systém chovu by mohl mnohým předejít a zajistit tak zdravého koně jak po fyzické, tak po psychické stránce. 9

10 2 CÍL PRÁCE Cílem práce je zpracování literárních materiálů o působení venkovního chovu na organismus koně vzhledem k jejich přirozeným projevům a potřebám, onemocněních vyskytujících se především u koní ustájených boxovým způsobem a uvedení vlastního modelu venkovního ustájení spolu s fotodokumentací. 10

11 3 VZNIK A VÝVOJ KONĚ Nejstarší předek dnešního koně žil asi před 60 miliony let (Petlachová a kol., 2013). Kostru zvířete, kterou vědci uznali za nejstaršího koně, objevili paleontologové na jihozápadě USA v roce 1867 (Plocrová, 2001). Nazvali ho Eohippus. Měřil asi 40 cm, na předních končetinách měl 5 prstů, z nichž 4, které se dotýkaly země, měly kopýtka. Na zadních nohou měl také 5 prstů, ale jen 3 z nich, dotýkající se země, měly kopýtka. Na prstech, které se země nedotýkaly, kopýtka zcela zakrněla. Nástupcem Eohippa byl Orohippus, který žil ve středním eocénu. Byl o něco větší, měl delší hlavu, lépe vyvinuté zadní končetiny, díky kterým byl rychlejší a dobře skákal. Zkrácené prsty zmizely (Štrupl a kol., 1983). Mesohippus žil ve spodním oligocénu. Velikostně by se mohl přirovnat k ovci, na předních i zadních nohou měl po třech prstech a prostřední, třetí prst, byl delší než postranní (Plocrová, 2001). Miohippus a po něm Meryhippus se již více podobali koni, i když byli stále malí. Končetiny měly po třech prstech a našlapovali na všechny tři. Neohipparion našlapoval pouze na prostřední a postranní dva prsty se země vůbec nedotýkaly. Byl velký asi jako osel, měl těžší hlavu, ale dlouhé a štíhlé nohy, díky nimž se mohl pohybovat značnou rychlostí. Pliohyppus došlapoval pouze na třetí (prostřední) prst, který byl silný a měl kopyto. Z postranních prstů zbyly kosti bodcovité. Plesihippus je článkem mezi Pliohippem a dnešním koněm. Žil v pliocénu a z této formy se vyvinul dnešní kůň Equus, který se přizpůsoboval podmínkám, ve kterých žil. V západní Evropě v přímoří, kde měl dostatek píce, se během staletí vyvíjel v mohutnější formy s vysokými nároky na množství píce. Na skalnatých územích se skromnou výživou se naopak vyvíjel tak, že se zmenšoval, byl lehčí a skromnější. V asijských stepích, kde teploty velmi kolísají, se z něj stával kůň středního rámce a velikosti, rychlý, otužilý, nenáročný. 11

12 Rozdílné formy koně, jež vznikly působením vnějších podmínek, můžeme rozdělit do čtyř skupin: Kůň Převalského kertak; kůň Gmeliniho tarpan; kůň západní lesní; kůň severský horský. Kertak dosud žije ve stepích Střední Asie, zejména v Mongolsku. Z něj vznikla většina plemen asijských koní (mongolští, čínští, kirgizští ). Tarpan žil na stepích kolem Černého a Kaspického moře. Pro maso byl však úplně vyhuben. Orientální kůň, zejména pak arabský, se stal zakladatelem teplokrevného chovu koní. Kůň západní lesní žil v přímořských krajích západní Evropy a v údolích Alp. Díky bohaté potravě na rovinách přímoří, v mírném klimatu, se vytvářela forma mohutného, velkého a silného koně prapředci dnešního koně belgického, rýnského, buloňského a těžkých plemen anglických. Koně žijící v alpských údolích, kde byly klimatické podmínky drsnější a nebyl takový nadbytek potravy, se nevyvinuli do takové mohutnosti jako koně přímořští. Byli však odolnější; prapředci koní norických. Obě tyto formy jsou prapředky skupiny koní chladnokrevných. Kůň severský horský dnes žije v severní hornaté části Anglie a Skotska, na Shetlandských ostrovech, na Islandu, v hornaté části Skandinávského poloostrova a Finska. Typickými zástupci této skupiny je shentlandský pony, kůň fjordský a kůň huculský. Kůň patří do řádu lichokopytníků a čeledi koňovití (Štrupl a kol., 1983). 12

13 4 PŘIROZENÉ CHOVÁNÍ KONÍ V přírodě najdeme koně vždy ve stádě, které se skládá z vůdčího koně, harému klisen a hříbat. Vůdčím koněm je alfa hřebec, který stádo pobízí a chrání zezadu a jeho oblíbená klisna alfa klisna -, která je vepředu a určuje většinu pohybu skupiny (Jackson, 2010). Do stáda přibývají nová hříbata, slabí a nemocní jedinci hynou, někteří členové se oddělují a zakládají nová stáda, mladí hřebci vyzývají na souboj dominantního, aby mu odloudili jeho klisny. Stále však drží pohromadě, protože mezi zvířaty existují hluboké vazby. Domestikovaní koně mají v základu svého chování instinkty divokých předků, proto jsou jejich potřeby, strachy a vzorce chování stejné (Birdová, 2004). 4.1 Potřeby koní Sebezáchova Kůň byl loveným zvířetem, přežil díky rychlým nohám a ostrým smyslům, které mu zajistily nebezpečí zavčas odhalit a uniknout mu. U zvířat je reakcí na ohrožující situaci útěk nebo boj. Koně upřednostňují útěk, je to po úleku základní podstata chování; bojují pouze v případě, nemají-li kam utéci. Divocí koně stráví útěkem před nepřáteli velké množství času, i když se jedná třeba jen o podezření. Nelekají se stejných věcí, závisí to na jejich smyslech, zorném poli, předchozích zkušenostech a na psychickém rozpoložení. Faktorem, který zvyšuje lekavost, je nervozita a stres (Hillová, 2011) Voda a krmení V divočině kůň stráví zhruba hodin pastvou, na které si najde, co zrovna potřebuje nejrůznější kůry, byliny, listy, přírodní ložiska soli a minerálů (Jackson, 2010). Často se jedná o téměř holou krajinu, v níž roste malé množství trávy a jejich 13

14 výživa se několik měsíců skládá hlavně z křovin a větviček. Tělesná hmotnost a kondice se během roku mění v závislosti na tom, jak v době nedostatku přežívají jen díky tukovým rezervám (Birdová, 2004). Pro koně je velice důležitý neustálý příjem potravy kvůli bakteriím v tlustém střevě, které jsou pro trávení nezbytné. Pokud kůň několik hodin nežere, jejich rovnováha je narušena a to může mít za následek vnitřní otravu nebo koliku. Při boxovém ustájení je rozmanitost výživy omezená, navíc příjem potravy je rozdělen do několika velkých krmných dávek denně. Pokud je kůň krmen 2 3 krát denně, prožívá palčivý hlad, což může mít za následek spoustu zlozvyků, mnoho střevních a žaludečních onemocnění i problémy se zuby. Například velká množství jádra jsou pro koně něco naprosto cizího v přírodě ho najdou pouze v rozptýlených množstvích. A pokud ho dáme hladovému koni, s několik hodin prázdným žaludkem, hltá, často vůbec nežvýká, jádro se nepromíchá s dostatečným množstvím slin a koni tak v žaludku na dlouhou dobu vznikne lepivý žvanec (Strasser, 2009). Avšak vyhnat koně na pastvu a dále se nestarat může mít stejně negativní dopady. Důležité je sladit vlastnosti pastviny s požadavky koní, dále vzít v úvahu klimatické podmínky a změny během celého roku (Birdová, 2004). Spotřeba vody na koně je litrů denně, záleží na teplotě okolí. Upřednostňují chladnější vodu před teplou (Hillová, 2011) Rozmnožování Divocí koně mají silný rozmnožovací pud, díky němuž existují. Domácí koně nemají možnost volného páření, ale tyto sexuální touhy a chování mají také (Hillová, 2011) Socializace a ustálený režim To, že žijí ve stádě, koním přináší pocit početní převahy, ochrany a sociálních výhod. Mají rádi, když mohou denně vykonávat své návyky, nejlépe ve stejný čas (Hillová, 2011). 14

15 4.1.5 Jak koně tráví den Pro koně žijící v přírodě je přirozené strávit největší část dne příjmem potravy (zhruba 16 hodin), asi 5 hodin stojí, socializaci věnují asi 2 hodiny a zhruba hodinu leží. Koně ve stáji, krmeni třikrát za den, stráví největší část dne stáním (18 hodin), zhruba 3 hodiny žerou a 3 hodiny leží. K socializaci vůbec nemají prostor. Koně ve skupinovém výběhu s volným přístupem k senu přijímají potravu asi 12 hodin, zhruba 8 hodin stojí a socializaci a ležení věnují po 2 hodinách (viz příloha A) (Hillová, 2011). 4.2 Přirozenost koní Kůň je stádové zvíře. Mají potřebu dotýkat se nebo si být alespoň na dohled, avšak rádi kolem sebe udržují 3,5 4,5 metru širokou zónu osobního prostoru (Hillová, 2011) Bonding Velice silné pouto vzniká mezi klisnou a narozeným hříbětem, když ho klisna olizuje a hříbě od ní pije. S přibývajícím věkem hříběte toto pouto slábne. Kůň se může začít přátelit s jakýmkoli druhým koněm ze stáda, může vyhledávat jeho společnost a rozdělení může způsobit nervozitu (separační úzkost) (Hillová, 2011) Grooming Vzájemná péče o srst (grooming) je poskytování péče, pozornosti (tzv. epimeletické chování) druhému zvířeti. Prvním epimeletickým chováním je olizování novorozeného hříběte klisnou. Ke groomingu dochází až později a jde o vzájemné škrábání, většinou mezi dvěma koňmi s vzájemnými preferencemi (Hillová, 2011) Hierarchie Jedná se o seřazení podle dominance. Koně se vzájemně ohodnocují podle autority, ať jde o stádo nebo jen dva jedince. Faktory ovlivňující hierarchické postavení jsou: 15

16 věk, velikost těla, síla, atletické schopnosti, pohlaví, temperament a délka pobytu ve stádě. Vytváření těchto postavení může být velice drsné a hrubé. Jakmile je hodnostní žebříček ustanoven, všichni znají svou pozici, vědí, kde je jejich místo a jakákoli agrese je zbytečná (Hillová, 2011) Koňské hry Hry jsou velice důležité pro správný fyzický a psychický vývoj hříbat a mladých koní. Starší koně takové hry nezajímají. Zahrnují běhání, honění, vyhazování, vzpínání, skákání, štípání, kousání, narážení do sebe a kopání. Hříbata se tím učí bojovému chování, připravují se na pohlavní život, zostřují jim reflexy, rozvíjí soutěživost, zlepšují celkovou kondici a výdrž (Hillová, 2011) Zvědavost, zkoumání Zvědavost umožní hříběti, že najde matčino vemínko, napije se a přežije. Je to nejcennější vlastnost koní, představuje zájem a je nástrojem k duševnímu rozvoji a poznání nových věcí. Pokud koně něco zaujme, prvně je podezřívavý, stojí v bezpečné vzdálenosti a je v pozoru. Postupně, jak získá informace pomocí smyslů, se přibližuje. Až je u věci tak blízko, že se jí může dotknout, rozhodne se, jestli je věc pro něj bezpečná či nikoli (Hillová, 2011) Kočovný život Divoce žijící koně nachodí během dne kvůli krmení a vodě spoustu kilometrů. Jsou přizpůsobeni k přijímání malých dávek krmiva během cesty. Díky neustálému pohybu mají zahřáté svaly, zostřené smysly, nervy v pohotovosti, a tak zavčas a úspěšně rozpoznají predátory a stihnou před nimi utéct. Kdy a kam se vydat rozhoduje obvykle vůdčí klisna, ostatní jedinci ji následují (Hillová, 2011). 16

17 5 KOŇSKÉ SMYSLY Aby ve volné přírodě kůň přežil, musí spoléhat na své smysly, které jim umožňují myslet a jednat určitým způsobem (Hillová, 2011). 5.1 Zrak Koňské oko patří k největším očím savců, je větší než oko velryb a slonů a dosahuje dvojnásobku velikosti oka lidského (Hillová, 2011). Má je umístěny po stranách hlavy, což umožňuje širší periferní vidění. Vidí binokulárně i monokulárně. Monokulárně znamená, že každé oko má odlišné zorné pole a každým okem může vidět dopředu, do strany a dozadu (Dušek a kol., 1999). Zorné pole se na obou stranách hlavy pohybuje od 130 do 140 stupňů, tedy dohromady asi 260 až 280 stupňů monokulárního vidění. U binokulárního vidění poskytne každé oko jeden obraz a tyto obrazy se poskládají do jednoho trojrozměrného vjemu. Aby ho mohl dobře používat, potřebuje k tomu volně hýbat hlavou a krkem. Úhel binokulárního vidění je 75 až 90 stupňů před obličejovou částí hlavy. Když se přičte plocha monokulárního vidění, dává to zorné pole 345 až 355 stupňů. Slepé zóny tvoří asi 5 až 15 stupňů. Když se kůň přibližuje k předmětu, který má ve svém binokulárním vidění a míjí ho, může se někdy leknout, měnit směr či se na předmět obracet čelem, protože je to bod, kdy se předmět dostává jen do monokulárního vidění. Podle koňských reakcí by se dalo odvodit, že rozdíl v zobrazení bude výrazný. Když se kůň pase, dokáže vnímat blízké i vzdálené předměty. U divokých koní je tato schopnost vzhledem k bezpečnosti důležitá (Dušek a kol., 1999). 17

18 Obr. 1. Vidění koní (Hillová, 2011) Pokud má kůň sníženou hlavu, má velice dobré periferní vidění. Když ji má nahoře, jsou přímo před čelem, hlavou a nosem, na zádech (okolo páteře) a za ním (kolem ocasu) slepé zóny. Obr. 2. Slepé zóny koní (Hillová, 2011) Zraková ostrost je dána počtem fotoreceptorů v sítnici oka. Těmito fotoreceptory jsou u savců tyčinky a čípky, kdy tyčinky jsou citlivé na světlo, tmu a pohyb, a čípky na barvu (za jasného světla). Koně mají podél horizontální osy oka pás ostrého vidění je zde největší hustota fotoreceptorů. Nad a pod oblastí ostrého zraku je schopnost zaostřit horší. Pokud má kůň možnost volně pohybovat hlavou a krkem, dobře ostří a tedy dosahuje vysoké zrakové ostrosti a dobře zjišťuje pohyb. Zrakovou ostrost dále ovlivňuje tvar oční bulvy, přizpůsobivost zraku, pružnost čočky a síla okohybných svalů. Z uvedeného vyplývá, že kůň dobře vidí do dálky, hůře ostří blízké předměty. V divočině kůň potřeboval rozeznat blížící se nebezpečí, aby stihl zavčas utéci, takže evolučně dává jejich dalekozrakost smysl. Koňské oko má horší přizpůsobivost ze světla na tmu a naopak než oko lidské, což je dáno tvarem jejich zornice, která se mění z úzké horizontální štěrbiny na velkou 18

19 oválnou plochu se zaoblenými rohy. Ve tmě však vidí dobře, podobně jako sovy a psi. Za to může tenká zrcadlová ploška (tapetum lucidum) na spodní polovině vnitřku oka, způsobující zdvojnásobení odraženého světla na sítnici. Za jasného světla oko chrání duhovková zrna (corpora nigra), která přesahují duhovku, a tak brání světlu, aby pronikalo do zornice přímo. Jak je to s barevným viděním koní se stále neví jistě. V sítnici očí mají dva typy barvocitlivých čípků (lidé mají tři) a mnoho odborníků se shodlo, že vidí více než jen odstíny šedi. Ovšem jaké barvy vlastně vidí, to stále jasné není (Hillová, 2011). Asi 20 % koní je považováno za krátkozraké. Dalekozrakost je méně častá, vyskytuje se u necelých 10 % koní (Dušek a kol., 1999). Oko chrání horní a spodní víčko a také víčko třetí mžurka -, nacházející se ve vnitřním koutku oka. Při podráždění mžurka rychle přes oko přejede a tím ochrání a otře rohovku. V mžurce se také nachází žláza produkující slzy. Kromě žlázy v mžurce se slzy produkují v slzném kanálku a jejich funkcí je omývání oka. Sbírají se ve spodním víčku a slzným kanálkem proudí k vývodu v nosní dutině (Hillová, 2011) Zánět spojivek Jedná se o nejběžnější onemocnění očí. Nejčastější příčinou je poranění oka (stonkem trávy, větvičkou apod.); dále pak cizí látky, které se do oka dostaly; primární virová nebo bakteriální infekce; hmyz; alergický zánět spojivek (vyvolaný např. repelentem). Klinickými příznaky jsou výtok (hlen, hnis, slzy); zavírání nebo přivírání víček; víčka mohou být oteklá, spojivka zrudlá. Léčba zahrnuje antibiotické oční kapky a masti, které se používají několikrát denně. Před aplikací je třeba oko vyčistit od výtoku. Dobré je chránit koně před světlem a hmyzem (ten může přenést infekci z jednoho oka do druhého nebo z jednoho koně na druhého) (O Brien, 2009). 19

20 5.1.2 Poranění rohovky K poranění rohovky může dojít při pastvě ve vysoké trávě, při drbání hlavy nebo potyčkách mezi koňmi; může ji způsobit prach, cizí těleso v oku, ale i primární bakteriální a virové infekce. Klinickými příznaky je bolestivost oka, zavírání víček, nadměrné slzení, hnisavý výtok, povrch oka se zakalí, zornice může být zúžená. Léčí se antibiotiky (každé dvě hodiny) nebo protiplísňovými přípravky (O Brien, 2009). 5.2 Sluch Koňské uši patří k nejpohyblivějším mezi domestikovanými zvířaty - stočí se téměř o 180 stupňů. Mohou jimi zachytit vyšší i nižší frekvence než uši lidské 55 Hz až 25 khz a více, zatímco lidské 20 Hz až 20 khz (bere se kůň i člověk v nejlepších letech). Koně slyší zvuky z velké dálky, při příznivém větru až několik kilometrů vzdálené. Sluch mají skvěle vyvinutý, jsou vrozeně nedůvěřiví, stále poslouchají, nejrůznějších zvuků se mohou lekat. Díky sluchu přežili (Hillová, 2011). 5.3 Čich a chuť Koně mají velice dobře rozvinutý čich i chuť. Pachové částice se vzduchem dostanou do nozder, kde ulpívají na vlhké tkáni, odkud je informace o nich odeslána do mozku. Čich slouží jako důležitý rozpoznávací prostředek. Při vzájemném očichávání koně rozpoznávají hormony v moči, potu a dalších tělesných tekutinách a tyto pachy často spustí tzv. flémování. To vypadá tak, že kůň zvedne horní pysk, tím vžene pach do nozder a tam ho uzavře ve vomeronasálním (Jacobsonově) orgánu. Ten leží v horní části nosních dutin. Chuť zajišťují papily na jazyku, patře a v hrdle. Koně mají rádi slanou a sladkou 20

21 chuť, naopak hořké a kyselé odmítají. V divočině jim radí instinkty, co mají sežrat, jestli nepotřebují doplnit minerály apod. (Hillová, 2011). Obr. 3. Uložení vomeronasálního orgánu (Hillová, 2011) 5.4 Hmat Koně jsou velice citliví. Odliší jemný dotyk, stálý vyšší tlak, bolest, teplo a chlad. Mají citlivé hmatové chlupy kolem očí a huby. Ty jim pomáhají při zjišťování, kam strkají hlavu. Mají rádi drbání, ne lechtání a plácání (Hillová, 2011). Obr. 4. Citlivé zóny koní (Hillová, 2011) 21

22 5.5 Reflexy Jsou to nevědomé reakce. U koní se vyvinula řada reflexů, která mu pomohla přežít a zůstala i dnešním koním (Hillová, 2011) Sací reflex Hříbata začnou hledat vemínko matky a vyluzovat zvuky sání, pokud si o klisnu drbou hlavu nebo jej oždibuje klisna (Hillová, 2011) Reflexní škubnutí nohy Příčinou je to, že po dotyku predátora kůň vytrhl nohy od země. Je to přirozený obranný instinkt (Hillová, 2011) Reflexní oblouk v oblasti zádě, hráze a rekta Tento reflex způsobuje sevření ocasu, análních svěračů, podsazení zádě, případně vykopnutí. Objeví se poté, když se ho něco dotkne na spodní straně ocasu a v okolí konečníku (Hillová, 2011) Kožní reflex Rychlé a opakované svalové záškuby po stranách hrudníku koně, to způsobuje kožní sval cutaneus trunci například poté, kdy mu přistane na žebrech moucha (Hillová, 2011) Páteřní reflex Silnější tlak po páteři způsobí reflexivní prohnutí v zádech. Mezi další reflexy patří záškuby ušima, mrkání očních víček, slzení, rozšíření 22

23 zornice oka, třesení hlavou, salivace, kýchání, kašlání (Hillová, 2011). 5.6 Propriocepce Je to smysl pro rozpoznání toho, kde se nachází jaká část těla ve vztahu k jiným částem a k okolním věcem. Na danou část těla přitom nejde vidět. Koně mají obecně dobrou propriocepci. Je úzce spojena s koordinací (Hillová, 2011). 6 TRÁVICÍ SOUSTAVA Funkcí trávicího ústrojí je příjem a zpracování potravy, vstřebávání výživných látek a zajištění odstranění odpadních látek defekací (Higginsová a Martinová, 2013). 6.1 Ústní dutina Kůň uchopuje potravu citlivými pysky, uškubne ji řezáky a dále posouvá do ústní dutiny, kde je rozmělněna třenovými zuby a stoličkami. Žvýkáním se zahajuje salivace ze tří slinných žláz podčelistní, podjazykové a příušní. Sliny obsahují hydrogenuhličitan, jsou tedy lehce zásadité, neobsahují enzymy. Denně kůň vyprodukuje litrů slin, záleží na počtu žvýkacích pohybů. Žvýkání je vrozené chování, proto kůň, který nemá k dispozici žádnou potravu, začne okousávat věci kolem sebe (Higginsová a Martinová, 2013) Chrup Počty se mohou lišit, obecně však dospělá klisna 40 a dospělý hřebec 42 zubů. Mléčný chrup se mezi 2,5 až 5 lety věku mění za trvalý. Zuby do 25 až 30 let neustále rostou (zhruba 2 3 mm za rok), je tedy třeba je obrušovat. To koním zajišťuje jejich přirozená potrava tráva. Obsahuje totiž křemenné částice, která zuby stále brousí. 23

24 Nepravidelné nebo nedostatečné obrušování zubů způsobuje několik skutečností: měkké krmivo; nedostatečné množství žvýkacích pohybů; podávání potravy ve vysoko umístěných sítích to způsobuje zasouvání dolní čelisti dozadu a změnu postavení zubů a žvýkacích pohybů (Higginsová a Martinová, 2013). 6.2 Jícen Jícen je až 150 cm dlouhá trubice z hladké svaloviny, vystlaná epitelovou sliznicí (Marvan a kol., 2007). Sousto je z hltanu do žaludku posouváno vlnami svalových kontrakcí (peristaltikou), ke kterým dochází po celé délce trávicího systému (Higginsová a Martinová, 2013). 6.3 Žaludek Žaludek je jednokomorový, složitý (kromě žláznaté sliznice se v žaludku nachází bezžláznatá kutánní sliznice, která vystýlá slepý vak žaludku a část dutiny těla žaludku). Obsah je 8 15 litrů. Jícen ústí do slepého vaku (Marvan a kol., 2007). Žlázy ve žláznaté sliznici produkují kyselinu chlorovodíkovou, pepsin a lipázu, které štěpí bílkoviny a tuky. Kyselinu chlorovodíkovou kůň vylučuje stále. Proto je důležité krmit častěji po malých dávkách. Potrava v žaludku zůstane asi dvě hodiny, pak je posunuta do tenkého střeva (Higginsová a Martinová, 2013) Žaludeční vředy Příčinou žaludečních vředů je nerovnováha mezi agresivními prvky kyseliny chlorovodíkové a pepsinu a mezi ochrannými faktory bikarbonátu a hlenu. K této nerovnováze nemůže dojít, pokud se kůň pase nebo má neomezený přístup k senu, neustále tak žvýká a produkuje dostatečné množství slin, které kyselinu neutralizují. U ustájených koní, jež jsou krmeni v dlouhých časových intervalech nebo je hlavní složkou krmiva měkký koncentrát (ten navíc zvyšuje hormon gastrin, který stimuluje produkci kyseliny chlorovodíkové), je žaludek často prázdný, tedy snadno zranitelný. 24

25 Další příčinou může být škrob, pokud se překračuje doporučená dávka 1 g na 1 kg tělesné hmotnosti na porci. Překročení může vést k syndromu gastroduodenální ulcerace a stát se spouštěcím faktorem laminitidy. Dále má vliv i typ vlákniny. Vojtěška, obsahující vysoký podíl vápníku, má dobré pufrovací schopnosti. Pokud půjdeme pracovat s koněm, který má prázdný žaludek, způsobíme, že kyselina šplíchá až na nechráněnou část. Odhaduje se, že více než 90 % ustájených závodních koní má problémy se žaludečními vředy. Koně, kteří mají méně stresující životní styl a bývají častěji ve výběhu, podléhají této chorobě méně (Higginsová a Martinová, 2013). 6.4 Tenké střevo Zde dochází k enzymatickému trávení, rozkladu živin natrávené potravy a vstřebávání do krevního oběhu (Higginsová a Martinová, 2013). Je metrů dlouhé (Marvan a kol., 2007), o objemu litrů. Šťávy z pankreatu a žluč z jater zde zajišťují alkalické prostředí, díky němuž správně fungují trávicí enzymy. V tenkém střevě se rozpustí většina lipidů a proteinů a asi % rozpustných sacharidů, vitaminů a minerálů. Částečně natrávená potrava putuje střevem asi 90 minut. Může déle, ale i kratší dobu. Pokud delší, vstřebá se více výživných látek. Tenké střevo se dělí na tři části. Dvanáctník, dlouhý asi metr, rozkládá pomocí enzymů, žluči a pankreatických šťáv škroby a ostatní rozpustné sacharidy na glukózu; bílkoviny na aminokyseliny a tuky na mastné kyseliny a glycerol (Higginsová a Martinová, 2012). Lačník je nejdelší část tenkého střeva, měří metrů a z hlediska trávení je nejdůležitějším úsekem střeva (Marvan a kol., 2007). Dochází zde ke konečnému chemickému rozkladu natrávené potravy. Konečné produkty glukóza, aminokyseliny, mastné kyseliny, glycerol, vitamíny a minerály se odtud vstřebávají do krevního oběhu, kde jsou využity buňkami nebo ukládány játry. Kyčelník, dlouhý zhruba metr, vstřebává výživné látky a posouvá částečně natrávenou potravu do slepého střeva (Higginsová a Martinová, 2013). 25

26 6.5 Tlusté střevo Je 8-9 metrů dlouhé a dosahuje objemu l (Marvan a kol., 2007). Tráví rostlinnou vlákninu a nerozpustné sacharidy, vstřebává vitamíny, minerály, vodu a elektrolyty. Dělí se na tři části slepé střevo, tračník (vzestupný a sestupný) a konečník (Higginsová a Martinová, 2013). Slepé střevo představuje rezervoár potravy o objemu asi 50 litrů (Marvan a kol., 2007). Leží na pravé dorzální straně dutiny břišní a obsahuje miliony mikroorganismů (bakterie, kvasinky, houby, protozoa), jež rozkládají nestravitelnou celulózu a vláknité zbytky potravy do podoby, kterou slepé střevo již dokáže vstřebat. Každá bakteriální populace se specializuje na trávení konkrétního typu potravy, takže změny v dietě musí být postupné, aby měly dostatek času se přizpůsobit. Po fermentačních procesech ve slepém střevě postupuje potrava do tračníku. Ve vzestupném tračníku, asi 3,5 metru dlouhém a 90 litrů objemném, pokračuje mikrobiální trávení, které rozkládá tuhou píci a celulózu. Je rovněž hlavním místem pro vstřebávání živin a vody. Postup potravy je zde pomalý, vzhledem k četným kličkám a proměnlivému průměru. V místech, kde se tračník obrací o 180 stupňů, často dochází k ucpání, z důsledku podání nadměrného množství koncentrátů nebo špatně sežvýkané potravy u koní se zubními problémy. Tyto ohyby se nazývají brániční, pánevní a sternální ohbí. Často se ucpává oblast pánevního ohbí, jelikož má nejmenší průměr. U koní krmených trávou nebo senem se problémy s ucpáním vyskytují méně. Koliky a střevní bolesti také může způsobit plyn uvolňovaný při nesprávné mikrobiální fermentaci. Pokračováním vzestupného tračníku je sestupný tračník, dlouhý 3,5 metru, menšího průměru a objemu 20 litrů. Proplétá se s kličkami lačníku, je volně zavěšen a to je důvod, proč u něj může dojít k přehození. Funkcí je vstřebávání vody, elektrolytů a živin, dále příprava defekační hmoty. Zbytky potravy se posouvají do konečníku, dlouhého asi 30 cm. Shromažďují se zde výkaly, které opouští trávicí systém řitním otvorem (Higginsová a Martinová, 2013). 26

27 6.5.1 Probiotika, prebiotika Stres, změna diety, odčervovací prostředky a léčiva - to vše může změnit střevní prostředí a zabít mnoho mikroorganismů, čímž se sníží schopnost střeva trávit. Lze tím předejít podáním probiotik a prebiotik. Probiotika stimulují růst přátelských bakterií, které prospívají střevní mikroflóře a prebiotika jsou nestravitelné složky stravy podporující růst a aktivitu užitečné střevní mikroflóry (Higginsová a Martinová, 2013). 6.6 Ezofageální obstrukce Pokud kůň hltá, jícen nestíhá posouvat potravu do žaludku a může tak dojít k ucpání jícnu. Hltání je nejčastější příčina. Dalšími může být spolknutý velký kus potravy, špatné zuby, které nejsou schopny potravu dostatečně rozmělnit atd. Klinickými příznaky je natahování hlavy a krku při snaze opakovaně polykat, sliny a kousky krmiva v nozdrách, slintání, chrochtání. Pokud se stav do hodiny nezlepší, je nutné volat veterináře, který podá léky na uklidnění a k uvolnění stěny jícnu. To umožní posunutí sousta do žaludku. Někdy je třeba zavést do jícnu sondu a provést proplach teplou vodou. Pokud ucpání trvá dlouho, může kůň vdechnout sliny nebo krmivo do plic, čímž může vzniknout pneumonie. Prevencí zápalu plic je podání antibiotik (O Brien, 2009). 6.7 Kolika Kolika je stav, kdy klinické příznaky poukazují na bolest v jakékoli části trávicího ústrojí (O Brien, 2009). Příčiny kolik jsou různé. Může to být větší změna ve výživě, zkažená krmiva, nedostatek vody, prochladnutí, vadný chrup, cizopasníci střev, zmnožení střevní mikroflóry, které vyvolává plynatost, zácpu, záněty v zažívacím ústrojí, zaškrcení nebo zauzlení střev (Štrupl a kol., 1983). Dále může být důvodem odčervení (někdy se lehká kolika objeví 48 hodin po odčervení, často po přípravku proti tasemnicím a 27

28 strongylům), krmení vysokých dávek tvrdého krmiva a nedostatek pohybu (u koní v boxovém ustájení je riziko koliky zvýšené). Pokud je kůň neklidný nebo naopak moc klidný, nedožral krmení, nekálí, nemočí, může se jednat o počáteční stadium koliky. U těžších případů se kůň začne potit, převalovat (čím dál častěji a intenzivněji), ztrácí zájem o okolí, břicho se může nafouknout, tepová frekvence se zvyšuje a pulz je slabší. Veterinář zkontroluje pulz, dechovou frekvenci, rektální teplotu, střevní ozvy, stav krevního oběhu, míru hydratace a rektální palpací prozkoumá dostupné části zažívacího ústrojí. Může odebrat vzorek peritoneální tekutiny (vpichem jehly zespoda skrze břišní stěnu), kdy čirá, světle žlutá tekutina je normální, krví zabarvená a zakalená poukazuje na nutnost chirurgického zásahu. Žaludeční sondou pak může kontrolovat, zda se žaludek neplní tekutinou. To by značilo, že se potrava nemůže posouvat dál kvůli překážce v dalších úsecích trávicího traktu. U lehčích kolik veterinář může podat léky na uvolnění křečí, uvolnění od bolesti, projímadla, protizánětlivé léky, předejít dehydrataci intravenózně či orálně podanými tekutinami. Chirurgická operace probíhá pod celkovou anestezií a provádí se u koní, kteří mají velké bolesti, již nereagují na analgetika (nebo jen krátce), jsou dehydratovaní, mají špatný krevní oběh nebo byl palpačním vyšetřením objeven nález, který vyžaduje operaci (O Brien, 2009). 7 DÝCHACÍ SOUSTAVA Hlavními funkcemi dýchacího systému jsou přívod kyslíku do plic a jeho dopravování do krve; výměna kyslíku a oxidu uhličitého; udržování a ovládání vnitřní hladiny oxidu uhličitého; regulace hydratace (vydechováním); pomoc při termoregulaci (vydechováním horkého a vdechováním chladného vzduchu); podpora čichu; umožnění komunikace (řehtání, frkání, kvičení). 28

29 2013). Dýchací soustavu tvoří horní a dolní dýchací cesty (Higginsová a Martinová, 7.1 Horní cesty dýchací Zahrnují nozdry, nosní průchody, nosní dutiny a hrtan. Vzduch je vdechován nozdrami do nosní dutiny, která je oddělena od dutiny ústní tvrdým kostěným patrem, tvořící strop ústní dutiny a dno nosní dutiny. V nosních dutinách je vlhká mukózní membrána a jemné řasinky, jejichž funkcí je filtrace a čištění vzduchu. Nečistoty jsou tlačeny do hltanu, odkud vytékají nozdrami, nebo jsou spolknuty, popřípadě vykašlány (Higginsová a Martinová, 2013). Hrtan se nachází mezi hltanem a průdušnicí (Marvan a kol., 2007). Ovládá proudění vzduchu do plic při dýchání a je chráněn pěti chrupavkami, na které se upínají svaly, které otevírají a zavírají hrtanovou příklopku. Ta umožňuje koni polykat a brání vstupu cizích těles do průdušnice. Uzavření hrtanové příklopky a polykání stimuluje jazyk tím, že tlačí potravu do zadní části ústní dutiny (Higginsová a Martinová, 2013). V hrtanu se nachází hlasové ústrojí (Marvan a kol., 2007). 7.2 Dolní cesty dýchací Zahrnují průdušnice, průdušky, průdušinky, bránici a plíce. Průdušnice spojuje hrtan s kořenem plic (Marvan a kol., 2007). Může být až metr dlouhá. Ve stěně je chrupavčitých prstenců ve tvaru podkovy. Díky tomuto tvaru chrupavek je jedna strana průdušnice nedovřená. Na otevřené straně chrupavek leží jícen, odděluje tak průdušnici od obratlů. Nad srdcem se průdušnice rozděluje na dvě průdušky. Každá průduška vede do jedné plíce. Levá plíce je menší (dává prostor srdci). Plíce se při dýchání zvětšují a zmenšují, což umožňuje houbovitá elastická tkáň. Povrch plic a stěny hrudní dutiny vystýlá hladká, klouzavá membrána (pleura) a prostor mezi membránou je vyplněn mazivem (pleurální tekutinou), jež umožňuje roztáhnutí a smrštění, aniž by se plíce poškodily. V plicích se průdušky rozvětvují na průdušinky, 29

30 které končí v plicních sklípcích. Pravou stranou srdce proudí odkysličená krev plicní tepnou do plic kapilárami, které jsou vnořeny do stěn plicních sklípků. Poté je oddělen oxid uhličitý a vydechnut jako odpad. Čerstvý vzduch, bohatý na kyslík, přivede vdech. Vzduch se dostane k plicním sklípkům, tam je vstřebán hemoglobinem v červených krvinkách a plicní žilou dopraven do srdce, odkud je vehnán do těla, kde se vstřebá. Bránice odděluje hrudní dutinu od břišní. Je to kupolovitě dopředu se vyklenující svalová plocha, kontrakcemi a oploštěním zvětšující hrudní dutinu. V plicích vznikne podtlak, čímž je vzduch natažen do plic. Když bránice relaxuje, objem hrudníku se zmenšuje a tím je vzduch z plic vytlačen (Higginsová a Martinová, 2013). 7.3 Rekurentní obstrukce dýchacích cest Jedná se o neinfekční onemocnění ustájených koní, kdy dochází k alergické reakci na malé částice v ovzduší stáje, obsahující plísňové spory, částečky pícninových roztočů a jejich výkaly, zlomky rostlinných materiálů a prach ze srsti. Koncentrace těchto částic se zvyšuje špatnou ventilací stájového ovzduší. Projevem je kašel v klidu i při práci, šedožlutý nosní výtok, zvýšená dechová frekvence, zvýšená dechová námaha, pískání. Diagnóza zahrnuje endoskopické vyšetření průdušnice, kde se prokáže velké množství hlenu. Nejúčinnější léčbou je ustájení 24/7. Dále lze řešit kortikoidy, jež potlačují alergické reakce, ale je zde riziko vedlejších účinků (O Brien, 2009). 8 KOSTERNÍ SOUSTAVA Kostru koně tvoří zhruba 205 kostí, množství se však liší, protože některé kosti s postupem věku srůstají a existují rozdíly mezi různými plemeny (Hillová, 2011). 30

31 Kostru lze rozdělit na osovou a kostru končetin. Hlavními funkcemi kostry je podpora, ochrana vnitřních orgánů, uchycení pro svaly a šlachy, udržení postavení těla, tvořit a uskladňovat červené krvinky, ukládat tuky a minerály a podílí se na pohybu (Higginsová a Martinová, 2013). 8.1 Osová kostra Tvoří ji lebka, obratle a žebra. Lebka se skládá z 34 plochých kostí pospojovaných vazivovým spojením. Má čtyři dutiny mozkovnu, očnicovou, ústní a nosní dutinu. Lebka se spojuje s páteří atlasem v hlavovém kloubu. Tu tvoří obratlů oddělených 185 vazivově-chrupavčitými a synoviálními klouby, jež se podílí na pohlcování otřesů a ohebnosti páteře. Hlavní funkcí je ochrana míchy, aorty, vnitřních orgánů, poskytnutí míst pro uchycení svalů a šlach (Higginsová a Martinová, 2013). Kůň má 7 krčních obratlů, 18 (17 19) hrudních obratlů, 5 6 bederních, 5 srostlých křížových a ocasních obratlů (Hillová, 2011). Nejohebnějším místem páteře je skloubení bederního a křížového obratle, tzv. lumbosakrální spojení. To umožňuje ohnutí a natažení v rozsahu 20 stupňů. Držení a pohyby ocasu ovlivňují svalová vlákna a vazy obklopující ocasní obratle. K pohybu koně nemá ocas vliv; je využíván ke komunikaci a řeči těla (Higginsová a Martinová, 2013). 8.2 Kostra hrudních končetin Hrudní končetiny se s páteří pojí pomocí tzv. elastického závěsu trupu (svaly pletence hrudní končetiny, jejich šlachy a povázky). Je významným rozptylem otřesů. Upíná se na povrch lopatky, která se nachází nad prvními sedmi žebry; směrem nahoru ji prodlužuje hyalinní chrupavka poloměsíčitého tvaru a dole vytváří s kostí pažní, se kterou se kloubí, ramenní kloub. Kost pažní, vřetenní a loketní se spojují v loketním kloubu, vykonávajícím pohyb pouze v jedné rovině. Loketní kost je prodloužena v tzv. okovcový hrbol, na nějž se upínají svaly. 31

32 Karp tvoří válcovité synoviální klouby spojující 8 karpálních kostí uspořádaných ve dvou řadách, což efektivně pohlcuje otřesy. Pod karpem jsou metakarpální (záprstní) kosti a kosti prstu. Ke třetí záprstní kosti je křehkým vazivem připojena bodcová kost, která dodává třetí záprstní kosti strukturální sílu a podpírá karp. Bodcová kost je citlivá na mechanická poškození. Spojení mezi třetí záprstní kostí, spěnkovou kostí a dvěma sezamskými kůstkami tvoří spěnkový kloub. Provádí flexi a extenzi. Sezamské kůstky tvoří podklad šlachám ohybačů prstu. Mezi spěnkovým kloubem a kopytem je spěnková a korunková kost, kdy obě mají důležitou funkci v pohlcování otřesů. Pohyb těchto kostí je omezený (Higginsová a Martinová, 2013). 8.3 Kostra pánevních končetin S páteří se pojí v nepohyblivém křížokyčelním kloubu. Pohyb zde zajišťuje lumbosakrální kloub. Pánev se skládá z kosti kyčelní, jejímž nejvyšším bodem je hrbol křížové kosti a na vnější straně hrbol kyčelní kosti; sedací a stydké kosti. Pánev se s končetinami kloubí v kyčelním kloubu. Dolů pokračuje stehenní kost, kloubící se s holenní kostí v kolenním kloubu. Mezi holenní kostí, třetí nártní kostí a dvěma bodcovými kostmi je do tří řad nad sebou a čtyř kloubů uspořádáno hlezno (složený kloub tarzálních kostí). Pánevní končetiny slouží pro koně jako motor. Díky složení hlezna a ostatních kloubů pánevní končetiny může kůň zrychlovat, zpomalovat, ostře se otáčet apod. Pod třetí nártní kostí je spěnkový kloub, sezamské kosti, spěnková, korunková, člunková a kopytní kost (Higginsová a Martinová, 2013). 8.4 Artróza Artróza je zánět kloubu, který vzniká po zranění kloubu. K takovému zraňování dochází opakovaným mírným poškozováním (jako následek práce, věk), neobvyklou 32

33 pozicí kloubu, poškozením vnitřní struktury kloubu, infekcí bakteriemi (krevní cestou nebo zvenčí při zranění). Následkem artrózy může být kulhání, bolestivost, zvětšení kloubu (O Brien, 2009) Osteoartróza Je specifickým typem artrózy, postihujícím zejména kopytní, korunkový, spěnkový kloub, kloubní spoje v karpálním kloubu a kloubní spoje ve druhé řadě hlezenního kloubu. Klinickými příznaky je mírné nebo lehké kulhání (zřídka výrazné) a ztuhlost, která po zahřátí mizí. Z toho vyplývá, že by se měl kůň co nejvíce hýbat tak, aby klouby pracovaly bez zátěže. Pokud bývá kůň třeba i jen přes noc ustájen, klouby okamžitě tuhnou (O Brien, 2009). 8.5 Lymfangitida Příčiny tohoto rozptýleného otoku zatím nejsou zcela jasné, ale častý výskyt je u ustájených koní. Je to akutní zánět podkoží a mízních cév končetin, zejména zadních. Mívá tendence se opakovat a často zanechá trvale zvětšenou končetinu. Důsledkem je zřejmě infekce, která se dostane do lymfatického systému končetiny, často je nalezena malá ranka v prasklých patkách. Projevem je výrazný otok na korunce nebo spěnce, který se během pár dnů šíří směrem vzhůru. Kůň výrazně kulhá, po stisku oteklé oblasti s nohou uhýbá nahoru a do strany. K léčbě jsou třeba antibiotika, kortikosteroidy a nejlépe neustálý pohyb (O Brien, 2009). 33

34 9 KŮŽE A KOŽNÍ ORGÁNY 9.1 Kůže, chlupy Kůže je největším a nejtěžším orgánem koňského těla, jejíž dobrý zdravotní stav je pro přežití nezbytný. Tvoří ji pokožka a škára. Pokožka (epidermis) je tvořena dlaždicovými necévnatými buňkami. Prochází jí mazové a potní žlázy (navenek póry) a produkuje se v ní vitamin D, pokud je vystavena ultrafialovému záření. Ten je nezbytný pro vstřebávání vápníku. Hluboko v pokožce je pigment melanin. Chrání kůži před slunečním zářením a je odpovědný za barvu kůže. Škára (dermis) je bohatá na krevní cévy, nervová zakončení, lymfatické cévy, chlupové váčky a potní žlázy. Sítí vláken z kolagenu je zakotvena v podkoží (hypodermis), zajišťujícím pružnost a poddajnost kůže, tepelnou izolaci (je zde ukládán podkožní tuk), zásobárnu energie, funguje jako tlumící vrstva a obsahuje krevní cévy, které zásobují kůži. Nervy a chlupové váčky slouží jako receptory hmatu, tlaku, bolesti, vibrací, šimrání, tepla a chladu. Ve škáře jsou k chlupovým váčkům připojeny mazové žlázy, jež produkují kožní maz, směs tuků, cholesterolu, proteinů, solí a feromonů. Maz obaluje chlupy, proto nevysychají a nelámou se, dále zabraňuje nadměrnému odpařování vody z kůže a potlačuje růst bakterií. Chlup zde vyrůstá v určitém úhlu a je tvořen mrtvými buňkami kutikuly pospojovanými proteinem. Chlupy má kůň trvalé (hříva, ocas, řasy, rousy), hmatové a dočasné. Dočasné tvoří podkladová vrstva jemných, hustě rostoucích chlupů, které pokrývá vrstva delší a hrubší srsti. Tyto chlupy projdou fází růstu, přeměny a fází klidu, která je dvakrát ročně zakončena línáním. To je řízeno hormonálně, délkou dne a teplotou. Ve škáře jsou také potní žlázy, vylučující svůj sekret na povrch kůže. Funkcí kůže je ochrana - slouží jako primární fyzická, chemická a biologická bariéra proti počasí, zranění, dehydrataci a infekci. Je voděodolná nelze ji úplně promočit, ani vysušit. Má přirozeně kyselé ph, což zabraňuje růstu mikroorganismů a zabíjí povrchové bakterie, plísně a viry. 34

35 Další významnou funkcí kůže je termoregulace, což je schopnost udržet tělesnou teplotu v určitém rozmezí. Pokud se kůň přehřeje, vyrovnává se s tím několika způsoby: a) odpařování nejefektivnější způsob odvodu tepla. Pot se vylučuje do kůže a od tam se odpařuje. Účinnost odpařování snižuje atmosférická vlhkost. b) proudění vzduch, proudící kolem těla, se ohřeje o kůži a je nahrazen chladnějším vzduchem. c) sálání tzv. vasodilatace, což je proces rozšiřování vlásečnic uložených pod kůží. Zvýší se tak množství obíhající krve v dermální oblasti a část tepla se sáláním ztrácí do atmosféry. d) vedení jedná se o přenos teploty z těla do chladnější vody/země, v případě, že kůň leží (Higginsová a Martinová, 2013). V přirozeném prostředí koní teplota okolí neustále kolísá. Kůň snese teploty vysoké (přes 40 C), i velice nízké (-30 C), aniž by nějak onemocněl. Velké rozdíly teplot (léto/zima) jsou vyrovnávány letní/zimní srstí, denní kolísání pak změnou hustoty izolační vzduchové vrstvy kolem těla vzpřimováním a pokládáním chlupů. Pohyb chlupů, rozšiřování a zužování krevních cév vyžadují práci svalů. Pokud nemá kůň dostatek podnětů, aby tyto svaly procvičoval (stálá teplota stáje, dekování, stříhání srsti), časem ochabnou a termoregulační mechanismy pak nefungují, jak by měly (Strasser, 2009). 9.2 Kopyto Povrch kopyta je zrohovatělá epidermis (rohové pouzdro), rostoucí z korunky dolů, u špičky silnější než u patek. Buňky se zde mění v rourky vyplněné keratinem. Z venku nemá kopyto nervy ani cévy. Zevnitř rohového pouzdra roste ze škáry kolem 600 necitlivých lístků (lamel), které se protkávají se zhruba 250 citlivými lístky (Higginsová a Martinová, 2013). Mají důležitou funkci pro spojení kopytní kosti s rohovým pouzdrem a jsou tak součástí závěsu kopytní kosti (Rasch, 2011). Tyto lístkovité struktury umožňují rozvod krve do všech struktur v kopytě a napomáhají rozložit hmotnost koně. Na spodní straně kopyta je bílá čára, která je místem spoje lístků citlivé a necitlivé škáry. 35

36 Uvnitř rohového pouzdra jsou dvě uzavřené kosti kopytní a sezamská. Kopytní je srpkovitě tvarovaná, pevná, lehká, porézní, perforovaná malými dírkami, jimiž prochází cévy a nervy. Sezamská kost podepírá kopytní kloub v okamžiku, kdy kopyto udeří do země. Spolu s distálním koncem korunkové kosti tvoří kopytní kloub, jež pohlcuje otřesy a napomáhá krevnímu oběhu. Na kosti v kopytě se ze spodní části upíná několik šlach a vazů, pod kopytní kostí leží prstový polštář (vazivová podložka), obsahující síť krevních cév (Higginsová a Martinová, 2013) Hniloba kopyt Je to bakteriální infekce rohového střelu a střelových rýh. Vyskytuje se především u ustájených koní, obzvláště stojí-li v hluboké podestýlce, která je prosáklá močí, teplá a koni nejsou řádně čištěna kopyta. Bakterie rohovinu střelu rozpustí, při vyšetření lze pak vidět tmavou, olejnatou hmotu, nepříjemného typického zápachu. Kůň nekulhá, citlivější začne být až poté, co se rohovina střelu rozpadne a infekce rozšíří i na citlivé vrstvy pod rýhou. Léčba zahrnuje odřezání přerostlé rohoviny střelu a narušeného kopyta, desinfekce (jód, peroxid vodíku) a pobyt v suchu. Prevencí je pravidelné zkracování rohového střelu, denní čištění kopyt a suché prostředí (Higginsová a Martinová, 2013) Rozštěpy kopyt Častý výskyt rozštěpů je u špiček předních a po stranách zadních kopyt. Rozštěpy bývají běžné, hlavně u přerostlých kopyt. Existují tři typy rozštěpů: svislé, začínající na korunce; svislé, začínající od nosného okraje a vodorovné. Rozštěpy nebolí, pokud nezasahují hluboko do stěny. Ty, které pronikají stěnou, způsobují kulhání, navíc se v nich může usadit infekce. Nekvalitní rohovina může mít několik důvodů: špatný zdravotní stav koně, nedostatky ve výživě (studie ukázaly zlepšení při dlouhodobém podávání vápníku a biotinu, kladně působí i síra, methionin a zinek), prostředí 36

37 (rohovinu kopyta oslabuje neustálé zvlhčování kopyt a stání v mokré podestýlce), nadměrné užívání mazání a olejů na kopyta (zabraňují přirozenému úbytku vlhkosti z kopytní stěny). Povrchní praskliny se nemusí léčit, ale svislé rozštěpy ano. Je třeba zjistit příčinu praskání kopyta, následně strouháním upravit a stěnu kopyta ustálit - zámkovou podkovou s čapkami po stranách, přemostěním prasklin kovovými svorkami či dráty, vyplnění praskliny syntetickým materiálem (O Brien, 2009) Laminitis Zánět kopytní škáry (laminitis) je časté a bolestivé onemocnění. Příčinami zánětu je nadměrný přísun čerstvé trávy s vysokým obsahem rozpustných cukrů (fruktanů) nebo krmná dávka s vysokým obsahem škrobu (obvykle z obilnin); těžká otrava krve v důsledku např. koliky, infekce dělohy po porodu; přetížení jedné končetiny; přílišné otřesy; komplikace po léčbě kortikosteroidy; metabolický syndrom velice obézních koní, u nichž tuk může produkovat hormony podobné kortikosteroidům. Existují dvě hlavní teorie, které vysvětlují laminitis vyvolaný výživou: a) teorie cév zvýšený příjem krmiva bohatého na cukry způsobí neobvyklou aktivitu bakterií v tlustém střevě a absorpci velkého objemu aminů a ty způsobí zúžení kopytních cév, čímž připraví lístky škáry o jejich krevní výživu a tím začnou degenerovat. b) teorie enzymů neobvyklá aktivita ve střevech zapříčiní vstřebání neznámé látky, způsobující nadměrnou aktivitu enzymů (matrix metalloproteinázy), které obvykle rozkládají pojivo mezi citlivou a necitlivou škárou, čímž dovolují kopytu růst (O Brien, 2009). Tyto změny uvnitř kopyta způsobí, že se spojení mezi citlivou škárou na povrchu kopytní kosti a necitlivou škárou uvnitř rohové stěny oslabí. Někdy dochází k rotaci nebo poklesu kopytní kosti, v těžkých případech pootočená kopytní kost prorazí chodidlo nebo poklesne natolik, že může dojít k perforaci chodidla celou kopytní kostí. Klinickými příznaky je neochota koně k rychlé chůzi a tvrdému povrchu, zesílený pulz na postižené noze, rozdílná teplota, přenášení váhy z jedné nohy na 37