Plán péče. o Národní park Šumava. Krok s přírodou

Transkript

1 Plán péče o Národní park Šumava Krok s přírodou

2 Vážení čtenáři, dostal se vám do rukou text velmi stručného výtahu z platného Plánu péče o Národní park Šumava. Nabízíme jej pro to, abyste si mohli udělat rámcový, a přitom co nejpřesnější obrázek o tom, jakým způsobem přistupujeme k péči o národní park a k jakým cílům směřujeme všechny své kroky. Od svého vyhlášení v roce 1991 prošel Národní park Šumava několika etapami vývoje. Některé situace se zdály nekoncepční a popírající kroky předchozí, ale podíváme-li se na vývoj národního parku z dostatečného odstupu, spatříme poměrně ucelený a jasný vývoj: od samého počátku se postupně rozšiřují oblasti ponechané bez hospodářských zásahů, zintenzivňuje se péče o bezlesé plochy s koncentrací zvláště chráněných druhů, zvyšuje se nabídka turistické infrastruktury. Plán péče, který byl schválen Ministerstvem životního prostředí v dubnu roku 2014 na období let , má za úkol stabilizovat dosavadní vývoj, ukotvit jej do jasných kroků legislativních a technických a vytvořit podmínky pro zpracování nového plánu péče, jehož platnost by měla být v ideálním případě 10 až 15 let. Pro nás na Správě NP a CHKO Šumava je tento plán péče základním strategickým dokumentem. Je konsenzem odborníků a poučených laiků, je cestou k definitivnímu rozhodnutí o dalším směřování národního parku. Ať je tedy plán péče dílem, které nejen zaručuje stabilní vývoj našich ekosystémů, ale vede i k poznání a pochopení všech procesů, kterými národní park prochází. To přeji vám, drazí čtenáři, a především národnímu parku samotnému. Pavel Hubený pověřený ředitel Správy NP a CHKO Šumava 2

3 Obsah Vítejte na Šumavě Strategické cíle ochrany přírody a krajiny v NP Šumava Charakteristika území Natura 2000 Historie osídlení Historie ochrany šumavské přírody Předmět ochrany šumavské přírody - lesy Předmět ochrany šumavské přírody - kulturní bezlesí Předmět ochrany šumavské přírody - rašeliniště a vodní ekosystémy Předmět ochrany šumavské přírody - flóra a fauna Současná zonace Národního parku Šumava Management území - členění pro účely ochrany přírody (dílčí plochy) Cíle managementu lesů Cíle péče o nelesní ekosystémy - ovlivněné činností člověka a ponechané samovolnému vývoji Cíle péče o nelesní ekosystémy - ovlivněné činností člověka a vyžadující další péči Cíle péče o nelesní ekosystémy - přirozené ekosystémy Péče o zachování krajinného rázu Zásady péče o fytogeofond a zoofond Turistické a rekreační využití Monitoring a výzkum Regionální vazby a spolupráce Mezinárodní spolupráce a vztahy Vzdělávání a osvěta Správa NP a CHKO Šumava

4 Vítejte na Šumavě Národní park Šumava se nachází na jihozápadě České republiky v Jihočeském a Plzeňském kraji a se svojí rozlohou hektarů se jedná o největší národní park v České republice. Jižní hranice území národního parku kopíruje státní hranici se SRN a Rakouskem. Od Železné Rudy na severozápadě po Zvonkovou u Lipenské přehradní nádrže na jihovýchodě se táhne podél státní hranice v délce zhruba 74 km. Jeho předpolí tvoří Chráněná krajinná oblast Šumava, která byla vyhlášena v roce Na bavorské straně sousedí s Národním parkem Bavorský les, jehož severní hranice po celé délce přiléhá k Národnímu parku Šumava. Území národního parku překrývá i Biosférická rezervace Šumava, která je součástí mezinárodní sítě biosférických oblastí UNESCO, a byla vyhlášena v roce Šumava společně s Bavorským lesem tvoří tzv. Zelenou střechu Evropy a představují největší zalesněnou plochu ve střední Evropě. Na území Národního parku Šumava se nachází jedinečné přírodní bohatství s množstvím zvláště chráněných rostlin a živočichů. Z rostlin například šafrán bělokvětý, vřesovec čtyřřadý, rosnatka anglická a mnohé další. Z živočichů pak například tetřev hlušec, čáp černý, kulíšek nejmenší, rys ostrovid nebo vydra říční. 4

5 Strategické cíle ochrany přírody a krajiny v NP Šumava Dostatečně rozsáhlá, celistvá a spojitá území spontánní nerušené přírody, kde se samovolně vyvíjejí původní nebo lidskou činností málo ovlivněné ekosystémy s přirozenou biologickou rozmanitostí, které jsou domovem ochranářsky významných druhů a struktur. Vysoká a přírodnímu stavu odpovídající diverzita území na úrovni druhů a stanovišť. Zachování stavu lokalit významných pro ochranu biodiverzity závislých na pravidelné péči. Zachování krajiny s typickými architektonickými a urbanistickými prvky. 5

6 Charakteristika území Geomorfologie Šumava patří mezi nejstarší pohoří střední Evropy. Zvedá se z nadmořské výšky kolem 700 m n. m. a její nejvyšší vrcholy na bavorské straně přesahují m. Nejvyšším vrcholem české strany je Plechý (1 378 m n. m.). Jádrem pohoří jsou Šumavské pláně, rozsáhlá náhorní rovina s nadmořskou výškou kolem m. Ve čtvrtohorách vyhloubily ledovce morfologicky výrazné kary, z nichž většina je dnes vyplněna vodou. Zcela spefickými útvary jsou rozsáhlá, mírně vyklenutá horská i údolní vrchoviště. Geologie Z regionálně geologického hlediska je území Národního parku Šumava tvořeno dvěma základními geologickými jednotkami moldanubikem (území mezi Vltavou a Dunajem) a moldanubickým plutonem. Jako moldanubikum je označován soubor středně a silně metamorfovaných hornin, kde převládají pararuly a migmatity, často s vložkami kvarcitů a erlánů. Moldanubický pluton je ve své šumavské větvi reprezentován několika většími granitovými (žulovými) masivy, např. prášilský masiv, masiv Vydry a masiv Plechého. Pedologie Oblast Šumavy má celkově horský charakter s převahou kyselých půdotvorných substrátů. Nejvýznamnějšími půdními typy jsou: kambizemě (hnědá lesní půda), kryptopodzoly a podzoly, na exponovaných vrcholech terénních vyvýšenin nebo na sutích se vyskytují rankery (půda vytvořená na rozpadech hornin). Velmi typickým fenoménem Šumavy jsou organozemě (rašeliništní půda). Hydrologie Celé území Národního parku Šumava je zahrnuto do Chráněné oblasti přirozené akumulace vod, která téměř kopíruje hranici CHKO Šumava. Hydrologicky náleží většina území k úmoří Severního moře, povodí Labe s hlavními řekami Vltavou a Otavou. Pouze malá část území při státní hranici spadá do povodí Dunaje, který ústí do Černého moře. Území Národního parku Šumava je poutavým předmětem výzkumu celé řady vědních disciplín. Jeho základní charakteristiky jej činí jedinečným nejenom v českém, ale i evropském a světovém měřítku. Obě největší šumavské řeky pramení v oblasti Šumavských plání v centrální části pohoří. Specifickým hydrologickým jevem na Šumavě jsou přirozená ledovcová jezera, vyskytující se v nadmořské výšce kolem m. Mezi umělé stojaté vody patří zejména Lipenská přehrada a nemnoho bývalých plavebních nádrží. Malé rybníky se místy vyskytují také v blízkosti obcí. V území nalezneme kromě přirozených toků také plavební kanály a náhony. Hydrogeologie Území Šumavy jako celek je charakterizováno poměrně monotónními hydrogeologickými poměry a vyznačuje se výhradně puklinovou propustností. Pramenné vývěry se vyskytují většinou ve dnech terénních depresí, v horských oblastech bývají vázány na místa s výraznými změnami sklonu terénu. Kolísání hladiny podzemní vody a vydatnosti pramenů je charakterizováno víceméně pravidelně se opakujícím ročním cyklem s maximy v jarních (popř. letních) měsících. Klima V oblasti Šumavy se průměrné roční teploty pohybují v závislosti na nadmořské výšce od 6,0 C (750 m n. m.) do 3,0 C (1 300 m n. m.). Roční průměr vlhkosti vzduchu se pohybuje kolem 80 % v převážné části oblasti. Západní až jihozápadní směr převládá po celý rok, nejvyšší průměrné rychlosti větru mají vyšší nezalesněné polohy, a to od 5 do 8 m/s. Průměrná roční oblačnost se v nižších polohách oblasti pohybuje kolem 58 %, ve vyšších polohách, zejména v pásmu kolem státní hranice, mezi %. Nejnižší průměrné roční srážky se vyskytují podél severovýchodní okraje oblasti, a to kolem mm. Hlavní maximum připadá na červen a červenec. Na sníh nejbohatší jsou polohy v nejvyšších nadmořských výškách kolem státní hranice, zejména v oblasti mezi Debrníkem a Černou horou a mezi Třístoličníkem a Smrčinou. Průměrné maximum výšky sněhové pokrývky se pohybuje od 40 cm v nejnižších do 150 a více cm v nejvyšších polohách. 6

7 NATURA 2000 Soustava chráněných území, kterou na svém území vytvářejí státy Evropské unie podle společné legislativy. Jejím účelem je ochrana druhů rostlin, živočichů a přírodních stanovišť, která jsou zvláště cenná z celoevropského pohledu. Národní park Šumava Chráněná krajinná oblast Šumava Biosférická rezervace Šumava Evropsky významná lokalita Ptačí oblast Ramsarská úmluva o mokřadech Součástí soustavy Natura 2000 na Šumavě je Ptačí oblast (PO) a Evropsky významná lokalita (EVL) Šumava. Cílem ochrany PO Šumava je zachování a obnova ekosystémů významných pro určené druhy ptáků v jejich přirozeném areálu rozšíření a zajištění podmínek pro zachování příznivého stavu populací těchto druhů. Cílem ochrany EVL Šumava je zachování příznivého stavu přírodních stanovišť a zajištění podmínek pro udržení populací určených druhů rostlin a živočichů. 7

8 Historie osídlení Krajinu Šumavy a Pošumaví lze rozdělit do jednotlivých sídelně historických zón. Tyto zóny reprezentují odlišnou archeologickou a sídelně historickou tradici a představují typy lidské účasti na vývoji přírodního prostředí. V současné době se počet lidí žijících na území Národního parku Šumava, při započtení obcí ležících na hranici NP, pohybuje těsně pod hranicí obyvatel. Uvnitř NP pak čítá téměř občanů. Nejstarší známky osídlení je možné nalézt zejména v šumavském předhůří jako pozůstatky keltské kultury, která se zde usídlila po roce 400 př. n. l. Šumavu nezasáhlo pravěké a raně středověké odlesňování. Antropická tvorba bezlesí se datuje až od 12. a 13. století, kdy nastupuje vrcholně středověká kolonizace. Kolonizace pošumaví probíhající do r se zastavila v údolích velkých řek. Tato kolonizace měla výrazný radiální charakter a nepostoupila nad 700 m nad mořem. Do r dochází k zahuštění sídelní sítě v předpolí Šumavy a k její stabilizaci. Kolonizace měla charakter zvyšování integrity osídlení a postupné intenzifikace hospodářských činností. Do okraje Šumavského hvozdu" pronikala těžba rud a sklářství. Po nuceném odsunu německého obyvatelstva došlo na Šumavě k vytvoření hraničního pásma a vojenských újezdů. V tomto prostoru většina stávajících sídelních útvarů zanikla. Osídlení bylo z těchto oblastí vytlačeno do vzdálenosti 8 10 km od státní hranice. To vše mělo vliv na utváření vlastní sídelní struktury stejně jako i na přírodní prostředí. Vysídlení také vedlo k nahrazování pracovní síly velkovýrobními technologiemi s dopady na přírodní prostředí (způsoby hospodářského využívání lesa, scelování pozemků, větší koncentrace zvířat, meliorace, hnojení, apod.). Po vzniku národního parku se předešlý způsob hospodaření změnil. Zemědělství se stává prostředkem k údržbě kulturní krajiny chovem, lesnictví pak nástrojem pro dosažení ekologicky stabilnějšího stavu lesních ekosystémů. Zatímco na začátku 2. poloviny 20. století fungovala Šumava převážně jen jako zdroj přírodních zásob (dřevo, rašelina, zemědělské produkty), od 60. let získává stále větší rekreační význam (mimo hraničního pásma a vojenských újezdů). Mnoho objektů změnilo svoji původní funkci na funkci rekreační. Po roce 1989 a po zpřístupnění hraničního pásma došlo k dalšímu obrovskému nárůstu rekreačního využití území. Do r proniklo osídlení na několika místech do nitra Šumavy, především podél bývalých zemských stezek. Závěrečná vlna osídlení Šumavy proběhla přibližně v polovině 18. století, v souvislosti s rozvojem sklářství a těžby dřeva. Zde musíme hledat příčiny vzniku sekundárního bezlesí. Současně se začalo v 19. století s plánovitou obnovou a regenerací šumavských lesů. Již v průběhu a zejména ke konci 19. století došlo v periferní části Šumavy k výraznému odlivu obyvatelstva. Významný odliv obyvatelstva ze Šumavy nastal v souvislosti s 2. světovou válkou (odsun Čechů před a Němců po 2. světové válce). 8

9 Historie ochrany šumavské přírody Počátky ochrany šumavské přírody sahají do roku 1858, kdy kníže Schwarzenberg vyčlenil z lesního hospodaření Boubínský prales. V průběhu času se postupně objevovala další dílčí ochranná opatření pro jednotlivé lokality. Roku 1933 bylo vyhlášeno několik menších přírodních rezervací (např. Boubínský prales, Černé a Čertovo jezero, Jezerní slať, Trojmezná hora a další). V roce 1963 byla pak na 2 ploše km vyhlášena Chráněná krajinná oblast Šumava. Dne 20. března 1991 bylo dokončeno mnohaleté 2 úsilí ochránců a milovníků přírody a na více než 680 km nejcennějších částí Šumavy vyhlášen Národní park Šumava. Vstup České republiky do Evropské unie pak, díky implementaci evropských směrnic o ochraně přírody, znamenal vytvoření Ptačí oblasti (PO) Šumava a Evropsky významné lokality (EVL) Šumava, které se staly součástí celoevropské soustavy Natura Lesy Lesy Šumavy jsou v českém i evropském měřítku jedním z nejlépe dochovaných lesních komplexů. I přes to, že se hospodářské aktivity v minulosti nevyhnuly ani jim, dochovaly se zde přirozené lesy obrovské přírodovědné hodnoty. Se vznikem Národního parku Šumava se zcela zásadně změnilo poslání lesů a cíle lesnického managementu v území. Cílem péče o lesy NP je zejména ekosystémová ochrana přírodních procesů. Stěžejním cílem vytýčeným minulým plánem péče bylo do roku 2030 převést více než 50 % lesních ekosystémů do I. zóny národního parku, kde je bude možné ponechat převážně samovolnému vývoji bez dalších usměrňujících zásahů člověka. Na to navazuje i dlouhodobý cíl uvedený v novém plánu péče, a to je v dlouhodobém horizontu zařadit převážnou část plochy lesů NP do dílčích ploch ponechaných samovolnému vývoji. Kulturní bezlesí Ochrana přírody na Šumavě se v předcházejícím období neomezovala pouze na ochranu lesů. Pozornost člověka potřebuje, mimo jiné, také kulturní bezlesí, tedy pastviny, louky a další podobné plochy. Tyto prostory v minulosti vznikaly s přispěním lidské činnosti a jsou dnes domovem řady cenných druhů rostlin a živočichů. Nejvhodnějším způsobem udržování bezlesí je šetrné zemědělské hospodaření, které však není možné ve všech lokalitách. Výměra takto obhospodařovaných ploch se dnes blíží ke své horní hranici. Vodní toky, jezera a umělá vodní díla V oblasti ochrany jezer a vodních toků bylo prvořadným cílem zajištění nerušeného vývoje těchto ekosystémů. Výsledky dlouhodobého monitoringu jezer ukazují pozitivní trendy ve vývoji jejich chemismu a oživení. V případě umělých vodních děl byl zachován jejich existující rozsah, většina příčných překážek v tocích (jezů) byla opatřena rybími přechody, připraveny byly některé projekty na revitalizaci toků. Mokřady a rašeliniště Rašeliniště a mokřady jsou považovány za jedny z nejzachovalejších primárních ekosystémů Šumavy, ačkoli v minulosti byly poměrně razantně odvodněny. Během existence NP se ochranářské aktivity zaměřily na monitoring stavu rašelinišť a mapování jejich narušeného vodního režimu, ale také na nápravu tohoto stavu. Podle zpracované koncepce byla provedena revitalizační opatření již na ploše cca 450 ha. Rostliny a živočichové S ochranou jednotlivých ekosystémů úzce souvisí i monitoring a ochrana ohrožených druhů rostlin a živočichů. U většiny populací ohrožených živočišných druhů byl pozorován rostoucí či stabilní trend. Mezi úspěchy minulého období patří například úspěšná reintrodukce rysa či puštíka bělavého do volné přírody. Pokračuje také úsilí eliminovat nepůvodní živočišné i rostlinné druhy. 9

10 Předmět ochrany šumavské přírody Lesní porosty Acidofilní smrčiny Toto přírodní stanoviště tvoří horské třtinové smrčiny, podmáčené smrčiny a horské papratkové smrčiny. V rámci NP Šumava jsou v současnosti nejcennější klimaxové smrčiny vázány na nejvyšší vrcholové a hřebenové polohy nad cca 1200 m n. m. Nacházejí se na hřebenech Plechého, Třístoličníku, Černé hory, Mokrůvek, Blatného vrchu, Špičníku, Poledníku, Ždánidel, Lakabergu. I přes lidské zásahy v minulosti se na Šumavě dochovaly souvislé porosty vysoké kvality, což je v rámci ČR ojedinělé. Plocha acidofilních smrčin na území NP Šumava je cca ha. Rašelinný les Přírodní stanoviště je tvořeno vrchovišti s klečí, rašelinnými smrčinami, rašelinnými březinami, rašelinnými brusnicovými bory a blatkovými bory. Rašelinné lesy jsou charakteristickým fenoménem území NP. Jejich četné zastoupení je podmíněno plochým reliéfem, humidním oceánicky laděným klimatem a málo propustným podložím s četnými prameništi v oblasti Šumavských plání a specifickými podmínkami údolních rašelinišť Vltavského luhu a kotliny Křemelné. Plocha rašelinného lesa na území NP je bezmála ha. Bučiny asociace Luzulo-Fagetum Toto přírodní stanoviště tvoří acidofilní bučiny. Původně byly acidofilní bučiny nejrozšířenější typ zonální lesní vegetace na Šumavě. Do současnosti se zachovaly jen nevelké fragmenty kvalitních přirozených porostů tohoto biotopu (zejména Kapraď, Plechý, Smrčina, jihozápadní svahy Ždánidel). Plocha těchto bučin na území NP je cca ha. Bučiny asociace Asperulo-Fagetum (květnaté bučiny), středoevropské subalpínské bučiny (horské klenové bučiny), lesy svazu Tilio-Acerion na svazích, sutích a v roklích (suťové lesy) V reálných podmínkách NP Šumava tvoří často tyto biotopy vzájemně se doplňující mozaiku zonálních a azonálních stanovišť. Horské klenové bučiny se na Šumavě vyskytují velmi vzácně a jedná se pouze o nevyhraněné porosty. Typické porosty květnatých bučin nebo suťových lesů se dochovaly zejména v masivu Smrčiny, Stožce, Radvanovického hřebene a západní části NP Šumava v okolí Debrníku. Celková plocha těchto bučin je cca ha. Současný stav lesních ekosystémů je možné rámcově charakterizovat prostřednictvím mapování soustavy Natura Na rozdíl od lesnicko-typologického mapování nebo mapování potenciální přirozené vegetace zachycuje mapování soustavy Natura 2000 aktuální stav vegetace. Z lesních přírodních biotopů se na území NP Šumava okrajově vyskytují, kromě níže uvedených, boreokontinentální bory bez lišejníků a potoční a degradované jasanovo-olšové luhy. Smíšené jasano olšové lužní lesy Stanoviště tvoří horské olšiny s olší šedou a údolní jasanovo-olšové luhy. S údolními jasanovo olšovými luhy se setkáváme v nižších polohách Šumavy, například v údolní nivě Křemelné, podél Losenice. Olšiny s olší šedou na pravidelně zaplavovaných březích horských toků s aluviálními náplavami. Plocha těchto porostů na území NP je cca 190 ha. Křoviny s borovicí klečí V rámci typů přírodních stanovišť lesního charakteru se v NP Šumava vzácně vyskytují křoviny s borovicí klečí (kosodřevina). Vyskytuje se vzácně v okolí Plešného jezera. Lesnicky jsou prakticky nevyužitelné, díky tomu přetrvává jejich vysoká zachovalost. Na území NP Šumava je vymapováno cca 6 ha. Biotopy silně ovlivněné nebo vytvořené člověkem Z hlediska lesních porostů se jedná zejména o porosty kulturních smrčin, paseky s podrostem původního lesa a paseky s nitrofilní vegetací. Orientačně je možné uvést, že plocha těchto biotopů představuje v NP Šumava cca ha. Zejména do biotopů silně ovlivněných člověkem jsou soustředěna managementová opatření, která Správa NP provádí. Jedná se zejména o účelové výběry zaměřené na podporu druhové diverzity a vnášení chybějících dřevin přirozené druhové skladby. Limitem těchto činností je vysoká dynamika rozpadu stromového patra tvořeného smrkem. 10

11 Předmět ochrany šumavské přírody Kulturní bezlesí Kulturní bezlesí tvoří především luční společenstva různého charakteru. Maloplošná, ale významná jsou dále společenstva lučních pramenišť a vřesoviště. Na místech, kde bylo upuštěno od hospodaření, se vyvinula sukcesní stádia s dřevinami, která se nacházejí v různých fázích svého vývoje. Jako druhotně vzniklý ekosystém vyžaduje kulturní bezlesí stálou péči. Vzhledem k tomu, že většina stávající péče o nelesní území je zajišťována prostřednictvím zemědělských farem, se do možnosti realizace managementu zásadním způsobem promítá i zemědělská politika státu a nastavení dotačního systému, které lze ovlivňovat jen ve velmi omezené míře. Péče o lokality s výskytem cenných rostlinných společenstev, významných nelesních biotopů nebo s populacemi zvláště chráněných a pro Šumavu typických druhů rostlin je řešena také individuálně formou speciálních managementů (hrazeno převážně z dotačních zdrojů resortu MŽP nebo SFŽP). Celková výměra kulturního bezlesí je přibližně ha. Horské sečené louky a nížinné sečené louky Mezofytní louky patří k nejběžnějším lučním společenstvům (cca ha). Nejčastěji se vyskytují horské trojštětové louky, převládají typy s travními dominantami tvořenými kostřavou červenou a psinečkem obecným. Tyto louky jsou využívány k zemědělské činnosti jako pastviny a převážně jednosečné louky. Druhově bohaté smilkové louky na silikátových podložích Smilkové trávníky jsou spíše maloplošného charakteru. Vyskytují se roztroušeně, ochuzené typy poměrně běžně, druhově bohaté typy jsou vzácnější. Místy jsou přepásány, značná část však zůstává bez zajištěné péče. Ohrožuje je zejména zarůstání dřevinami nebo expanzními druhy. Celková rozloha je cca 85 ha. Bezkolencové louky na vápnitých, rašelinných nebo hlinito-jílovitých půdách a vlhké pcháčové louky Vlhké louky se vyskytují roztroušeně, ale běžně (celkově necelé ha). Nejčastějším typem jsou vlhké pcháčové louky, významným typem vyskytujícím se zejména v Hornovltavské kotlině jsou bezkolencové louky. Vlhké louky zůstávají často ladem a mění se ve vlhká lada nebo je na nich provozován nepříliš vhodný management. Přechodová rašeliniště a třasoviště Podmáčené a rašelinné louky (necelých ha) patří k cenným společenstvům. Vyskytují se roztroušeně. Vytvořily se na odlesněných lesních rašeliništích a často byly tradičním způsobem šetrně obhospodařovány. Jsou druhově poměrně bohaté a představují významná centra biodiverzity s vysokým zastoupením vzácných a ohrožených druhů a společenstev. Většina typů lučních rašelinišť vyžaduje šetrný, i když ne vždy pravidelný management, nejčastěji v podobě ručního kosení nebo občasných prořezávek expandujících dřevin. Luční prameniště bez tvorby pěnovců Luční prameniště patří k velmi cenným a ohroženým biotopům. Nemají zajištěnou vhodnou péči, při výskytu v pastevních areálech jim často není zajištěna dostatečná ochrana před poškozením. Většinou se jedná o maloplošný výskyt. Celková rozloha činí cca 4,5 ha. Evropská suchá vřesoviště Vřesoviště a brusnicová vegetace se vyskytuje maloplošně, často v mozaice se smilkovými trávníky. Vzácnější jsou typy s výskytem lišejníků. Jsou to poměrně stabilní společenstva ohrožená zejména zarůstáním dřevinami. Péči mají zajištěnou jen ojediněle. Celkově na ploše necelých 70 ha. 11

12 Předmět ochrany šumavské přírody Rašeliniště a vodní ekosystémy Vodní ekosystémy Makrofytní vegetace vodních toků Vzhledem k tomu, že Šumava je pramennou oblastí, tak převažujícími společenstvy vodních toků jsou malé až střední vodoteče s na živiny chudou vodou, se společenstvy řas, mechů, játrovek i některých cévnatých rostlin. Většina toků je v přirozeném nebo přírodě blízkém stavu. Vegetace šídlatek, přirozená distrofní jezera a tůně a makrofytní vegetace přirozeně eutrofních a mezotrofních stojatých vod U odstavených říčních ramen, rašelinných jezírek a tří ledovcových jezer je dlouhodobě uplatňován princip bezzásahovosti s respektováním historicky navýšených hrází. V posledním období dochází k regeneraci chemismu vody v jezerech a tím i k jejich postupnému oživování v souvislosti s poklesem atmosférických depozic. Rašeliniště Na Šumavě se vyskytují rašeliniště více typů. Aktivní vrchoviště jsou sycená především vodou z atmosférických srážek a představují typické primární ekosystémy vytvořené nezávisle na vlivu člověka. V území se vyskytují ve dvou základních typech (horská vrchoviště s jezírky a údolní vrchoviště s blatkovými bory). Vyznačují se vysokým zastoupením vzácných reliktních druhů a společenstev. Optimálním způsobem ochrany je bezzásahový režim, pouze v případě narušení klíčových abiotických poměrů (zejména vodního režimu), je vhodné provést revitalizační opatření s cílem navrátit vodní poměry do původního, či přírodě blízkého stavu. Poté ponechat ekosystémy samovolnému vývoji. Významnou součástí přírodního bohatství Národního parku Šumava jsou kromě lesů a bezlesí také další specifické ekosystémy. Vodní plochy, horské řeky a potoky i rašeliniště ve všech vývojových stádiích a fázích poskytují nutné životní podmínky pro celou řadu planě rostoucích rostlin a volně žijících živočichů. Přežití těchto, často pro Šumavu typických a zvláště chráněných druhů, je pevně spojeno se zachováním vysoké kvality těchto ekosystémů, z nichž většina je ponechána samovolným přírodním procesům. nejlépe odolávají tlaku kůrovce i bořivým větrům. Optimálním způsobem ochrany je bezzásahový režim s možností revitalizace při narušených vodních poměrech. Podobně údolní vrchoviště obklopují blatkové bory nebo rašelinné březiny. Přechodová rašeliniště a třasoviště jsou dalším typem přirozených rašelinišť vytvořená většinou v návaznosti na prameniště. Obvykle jsou tvořena ostřicovými porosty. Optimálním způsobem ochrany je ponechání samovolnému vývoji. Vedle primárních typů rašelinišť jsou na Šumavě častá i luční minerotrofní rašeliniště (viz předchozí kapitola). Rašelinné lesy jsou charakterizovány již v kapitole o lesích, protože jak už název napovídá, jedná se o lesy, i když rašelinné. Mezi nejrozšířenější typ rašelinišť patří rašelinné a podmáčené smrčiny, které často obklopují vrchoviště a mozaikovitě se prolínají s dalšími typy rašelinišť. Podmáčené smrčiny (L9.2B) jsou zařazeny k horským smrčinám, i když svým charakterem odpovídají spíše mokřadům. Jejich struktura i složení jsou místy pozměněny lesnickým hospodařením, přesto v kulminačních partiích Šumavy porosty 12

13 Předmět ochrany šumavské přírody Flóra a fauna Flóra Šumavská květena a rostlinstvo je charakteristickou ukázkou středohorské středoevropské flóry a vegetace, ale zároveň má svá určitá specifika, daná zejména relativní blízkostí alpského vysokohorského masivu. Šumava, až na nevelké úseky podhůří, neoplývá přílišnou různorodostí přírodních podmínek. Základní vklad do fytogenofondu Šumavy se uskutečňoval v dávných obdobích geologické minulosti Země. Ve svém úhrnu proto odpovídá středoevropskému globálu danému polohou, rozpětím nadmořských výšek, klimatem a změnami klimatu v průběhu věků. V rámci národního parku se vyskytuje přibližně 500 druhů vyšších rostlin, z toho je 69 druhů chráněných. Většina z nich je soustředěna v nelesních formacích, ze kterých mají největší význam ekosystémy lučního bezlesí. Současné druhové spektrum šumavských rostlin a živočichů se zformovalo v posledních tisících letech v období pozdního glaciálu a v postglaciálu. Odeznívání poslední doby ledové a několika dalších tisíciletí holocénu, v nichž se příroda vyvíjela zcela bez zásahu člověka, charakterizuje postupné kolísavé oteplování a zvlhčování klimatu. Výraznější změny druhového spektra nastaly až v souvislosti s větší kolonizací Šumavy člověkem, došlo k diverzifikaci fauny vlivem průniku nových druhů vázaných na otevřenou krajinu. Na druhé straně se výrazně snížila početnost některých živočišných forem vázaných na přirozená stanoviště, došlo také k fragmentaci populací. Fauna Šumava, jako typická lesní oblast středohorského charakteru, je dodnes především domovem původní středoevropské lesní zvířeny. Důsledkem lidské činnosti v minulosti však chybí některé původní druhy. Již ve středověku byli vyhubeni velcí kopytníci zubr, los a 19. století pak znamenalo konec pro velké šelmy medvěda, vlka a rysa ostrovida. Rys byl však v 90. letech 20. Století znovu úspěšně vysazen a v současnosti je jeho populace stabilní. V jižní části Šumavy se dnes opět vyskytuje také los. Pro Šumavu je také charakteristický výskyt druhů ptactva obývající středoevropské hory a severskou tajgu. Neznámější z nich jsou tetřev hlušec, tetřívek obecný a jeřábek lesní. Z živočichů trvale se vyskytujících na území Národního parku Šumava patří cca 100 druhů mezi zvláště chráněné. 13

14 Současná zonace Národního parku Šumava Národní park Šumava je rozdělen do tří zón ochrany přírody: I. zóna (přísná přírodní): Do této zóny se zařazuje území s nejvýznamnějšími přírodními hodnotami v národním parku, zejména přirozené nebo málo pozměněné ekosystémy vhodné pro rychlou obnovu samořídících funkcí. Cílem je uchování či obnova samořídících funkcí ekosystémů a omezení lidských zásahů do přírodního prostředí. Je vyčleněna ve 135 částech. Celková rozloha činí ha, tj. 12,9 %. II. zóna (řízená přírodní) Do této zóny se zařazuje území s významnými přírodními hodnotami, člověkem převážně pozměněné lesní a zemědělské ekosystémy vhodné pro omezené, přírodě blízké a šetrné lesní a zemědělské využívání. V budoucnu se počítá se změnou části území současné II. zóny na I. zónu ochrany přírody NP Celková rozloha činí ha, tj. 82,1 %. III. zóna (okrajová) Do této zóny se zařazuje území člověkem značně pozměněných ekosystémů a střediska soustředěné zástavby. Cílem je udržet a podporovat využívání této zóny pro trvalé bydlení, služby, zemědělství, turistiku a rekreaci, pokud to není v rozporu s posláním národního parku. Celková rozloha činí ha, tj. 5 %. 14

15 Management území členění pro účely ochrany přírody (dílčí plochy) Dílčí plochy A a B Vymezují v NP Šumava prostorově i managementově území ponechané samovolnému vývoji. Jsou vymezeny za účelem naplnění prvků ekosystémové ochrany v NP Šumava a v návaznosti na sousední Národní park Bavorský les. Dílčí plocha A se vyskytuje při hranici s Národním parkem Bavorský les. Lokalizace a rozloha dílčí plochy B odráží potřebu ekosystémové ochrany v NP Šumava s přihlédnutím k místním specifikům (např. rozloha a tvar území NP Šumava, způsob regulace početnosti zvěře, aktivní management území v minulosti). Dílčí plochou A je označeno území ponechané samovolnému vývoji bez přímých zásahů proti vlivu zvěře. V území jsou realizovatelné pouze následující činnosti: revitalizace vodního režimu, likvidace invazních druhů, údržba značených turistických tras, odstranění nebezpečných stromů podél značených cest, údržba páteřní cestní sítě, monitoring a výzkum nepoškozující chráněnou přírodu, odstranění nefunkčních drátěných skupinových a individuálních ochran, hašení požárů. K zetlení je ponecháváno 100 % veškeré hmoty (včetně hmoty asanované v minulosti a poražených nebezpečných stromů podél cest). Dílčí plochou B je označeno území ponechané samovolnému vývoji s přímými zásahy proti vlivu zvěře. V těchto oblastech jsou realizovatelné pouze činnosti uvedené pro dílčí plochu A a dále: ochrana proti zvěři údržba stávajících mechanických ochran po nezbytnou dobu, lov management zvěře odlovem za účelem udržení ekologicky únosných stavů zvěře, regulace pozemních predátorů, zejména lišky obecné a prasete divokého z důvodu ochrany ZCHD, možnost odstranění nevybuchlé munice pouze liniově (podél cest, sítí nebo liniové revitalizace), nebudou-li dotčena cenná stanoviště N2000. Na základě odlišnosti způsobu péče o ekosystémy jsou na území NP Šumava vymezeny takzvané dílčí plochy. S rozdělením území NP Šumava na dílčí plochy úzce souvisí také vymezení a definice území ponechaného samovolnému vývoji. Dílčí plocha C Zahrnuje soubor ploch s potřebou vysokého stupně ochrany, které však z důvodu územní strategie, návaznosti na managementová opatření realizovaná v nedávné minulosti nebo rizika ohrožení majetku cizích vlastníků (uvnitř i vně ČR), nelze bezprostředně zařadit do území ponechaného samovolnému vývoji. V území jsou v lesích realizovatelné pouze činnosti uvedené pro dílčí plochy A a B a dále: v odůvodněných případech protikůrovcová opatření různého typu a intenzity na základě posouzení přírodních hodnot, například asanace kůrovcem napadených aktivních stromů, asanace vývratů a zlomů, odkornění stojících stromů, lapače, dovezené lapáky), speciální management vybraných druhů (z dřevin se týká tisu červeného a jalovce obecného). Je vhodné ponechávat 100 % veškeré hmoty (včetně hmoty asanované v minulosti a poražených nebezpečných stromů podél cest). Dílčí plochy D1, D2, D3 Zahrnují území, kde se vzhledem ke stavu lesních ekosystémů a územní strategii předpokládá aplikace rekonstrukčního managementu, který zahrnuje zejména úpravu prostorové struktury, druhové skladby lesních porostů a jejich stabilizaci. Členění na plochy D1-3 zohledňuje rozdílné časové rámce uplatňování rekonstrukčního managementu, které však přesahují dobu platnosti aktuálně platného plánu péče (3 roky), a proto není nutné je blíže specifikovat. Rekonstrukční management využívá prvky přírodě blízkého lesního hospodaření, proto se způsoby péče mezi plochami D1-3 významně neliší. K zetlení je ponecháváno 100 % veškeré hmoty (včetně hmoty asanované v minulosti a poražených nebezpečných stromů podél cest). 15

16 Management území členění pro účely ochrany přírody (dílčí plochy) Dílčí plocha E Zahrnuje nelesní plochy, které lze udržovat šetrným zemědělským hospodařením, vždy však v intenzitě odpovídající podmínkám NP a stanovištním poměrům. V území jsou realizovatelné pouze následující činnosti: kosení s použitím standardní nebo odlehčené mechanizace, limitovaná pastva, na vybraných místech opatření blokující sukcesi (např. mozaikovité prořezávky dřevin), limitované hnojení dle stanovených pravidel, nebo bez hnojení, další činnosti uvedené pro dílčí plochy A, B, C a D a vztahující se též k bezlesí. Dílčí plocha F Zahrnuje nelesní plochy, které lze udržovat pouze speciálními managementy cílenými na ochranu významných a ohrožených druhů a společenstev. V území jsou realizovatelné pouze následující činnosti: ruční kosení nebo kosení s využitím extra odlehčené techniky, na vybraných místech opatření blokující sukcesi (např. mozaikovité prořezávky dřevin), velmi limitovaná pastva - většinou ovcí, zcela bez hnojení, další činnosti uvedené pro dílčí plochy A, B, C a D a vztahující se též k bezlesí. Dílčí plocha G Zahrnuje zastavěná a zastavitelná území obcí. 16

17 Cíle managementu lesů Management lesních ekosystémů vychází ze strategických cílů ochrany přírody a aktuálního stavu lesních ekosystémů. V dlouhodobém horizontu je cílem zařadit převážnou část plochy lesů NP do dílčích ploch ponechaných samovolnému vývoji. Na zbývající ploše lesů dosáhnout přírodě blízkého stavu s využitím ekologicky orientovaného managementu (přírodě blízké lesní hospodaření využívající a podporující přírodní procesy). Aby tohoto bylo dosaženo, je dále potřeba zajistit: nerušené fungování přírodních procesů v lesních ekosystémech, určených k ponechání samovolnému vývoji, ekosystémy na území I. zóny ochrany přírody minimálně ovlivněné asanací kůrovcových stromů, přiblížení druhové, věkové a prostorové diverzity lesních ekosystémů přírodě blízkému stavu, ekologicky únosné stavy spárkaté zvěře na úrovni do 1,2 násobku kumulovaných minimálních stavů (v přepočtených jeleních jednotkách, zahrnujících všechny druhy spárkaté zvěře, včetně prasete divokého) dosažené do 3 až 5 let od nabytí platnosti tohoto plánu péče, přírodě blízký vodní režim lesních ekosystémů, zachování cenných lesních mokřadů a rašelinišť a zajištění jejich odpovídající ochrany, získání komplexní informace o stavu všech lesů v NP Šumava, minimalizace rizika konfliktů s vlastníky cizích pozemků (uvnitř i mimo NP Šumava) v souvislosti s šířením lýkožrouta smrkového. 17

18 Cíle péče o nelesní ekosystémy ovlivněné činností člověka a ponechané samovolnému vývoji V důsledku historického, zejména poválečného vývoje na území NP Šumava byla řada ploch kulturního bezlesí ponechána bez péče, což vedlo na části ploch (zejména odvodněné mokřady, narušované půdy, mělké půdy, okraje lesních komplexů) k nastartování procesu sukcese s nástupem dřevin. Předlesní stádia představují specifický biotop významný zejména pro řadu živočišných druhů (např. jeřábek lesní), který je současně předmětem ochrany Ptačí oblasti Šumava. Dlouhodobým cílem je ponechání ploch s pokročilou sukcesí dřevin samovolnému vývoji. Sukcese, jako přirozený proces návratu lesa, je významným prvkem procesní ochrany přírody a tedy i smyslu národních parků. Blokace sukcese, tj. vyřezání dřevin, je aplikováno zejména v lokalitách, ve kterých bude zajištěn následný management za účelem udržení významných biotopů či druhů vázaných na sekundární bezlesí nebo které budou ze stejných důvodů udržovány v raných předlesních stadiích. 18

19 Cíle péče o nelesní ekosystémy ovlivněné činností člověka a vyžadující další péči Mokřady Plošně méně zastoupenou částí mokřadů, ale z hlediska biodiverzity velmi významnou složkou, jsou sekundární mokřady zformované na odlesněných plochách (luční rašeliniště a mokřady). Cenné luční mokřady a rašeliniště vyžadující aktivní management jsou z větší části ponechány ladem, což vede k postupné degradaci společenstev a ochuzení biodiverzity. Základním cílem managementu je ochrana a zachování prioritních mokřadních ekosystémů včetně úplného spektra společenstev a druhů na ně vázaných. Dále potom zachování a podpora cenných společenstev druhotných nelesních mokřadů v rámci speciálního managementu (minimálně 100 ha), minimalizace nepříznivých dopadů zemědělského hospodaření v minulosti a poražených nebezpečných stromů podél cest). Kulturní bezlesí Zachování kvalitního bezlesí z důvodu udržení vysoké biodiverzity území, vyžaduje zajištění odpovídající šetrné péče. Klíčové je nastavení managementů, vymezení území, kde budou uplatněny, a jejich úspěšná realizace. Vzhledem k tomu, že většina stávající péče o nelesní území je zajišťována zemědělským hospodařením, se do možnosti realizace managementu zásadním způsobem promítá i zemědělská politika státu a nastavení dotačního systému, které lze ovlivňovat jen ve velmi omezené míře. Nejdůležitějšími cíli jsou: zachovat stávající plochy kulturního bezlesí pro zajištění biodiverzity a zachování krajinného rázu, zachovat biodiverzitu nelesních ploch na všech úrovních (druhů, biotopů) při zachování rozmanitosti, struktury a funkce existujících ekosystémů, zachovat a případně zlepšit stav lučních ekosystémů prostřednictvím stávajícího rozsahu zemědělsky obhospodařovaných ploch, zachovat, případně zlepšit stav lokalit s výskyty významných rostlinných společenstev nebo populací zvláště chráněných druhů rostlin a živočichů. Jezera Na území NP Šumava se nachází tři ledovcová jezera. Úroveň hladiny všech jezer je historicky navýšena a je respektována. Jezera jsou přístupná pouze po značených stezkách a jsou na nich a i v nich vyloučeny veškeré aktivity, které nesouvisí s vědeckým výzkumem. Primárním cílem je nerušený vývoj jezerních ekosystémů. Umělá vodní díla Mezi umělá vodní díla lze zařadit nádrže, rybníky, rybí líheň s odchovným zařízením, bývalé plavební nádrže, systém Schwarzenberského plavebního kanálu, derivační kanály malých vodních elektráren, Vchynicko Tetovský plavební kanál (část využívaná pro MVE Vydra). Náhony pro malé vodní elektrárny představují poměrně velký problém pro přirozené části toků pod odběrnými objekty, kde až kilometrové úseky toků nemají zajištěn ani asanační (minimální) průtok. Funkční umělá vodní díla, která jsou prohlášena za kulturní historickou památku, budou udržována ve funkčním stavu. Obnova funkčnosti je možná pouze v případě, že nebude znamenat poškození předmětů ochrany NP, evropsky významné lokality nebo ptačí oblasti. 19

20 Cíle péče o nelesní ekosystémy přirozené ekosystémy Mokřady Vysoké zastoupení mokřadů včetně rašelinišť je pro šumavskou krajinu zcela charakteristické a významně ovlivňuje způsob managementu a péče i o okolní nepodmáčené složky krajiny. Největších rozloh přitom dosahují lesní mokřady a rašeliniště (rašelinné a podmáčené smrčiny, blatkové bory, apod.). Relativně dobré výchozí podmínky pro ochranu přirozených mokřadů jsou v současné době na státních pozemcích, na kterých je příslušná hospodařit Správa NP a CHKO Šumava. Na pozemcích v privátním vlastnictví není ochrana mokřadů mimo vymezené I. zóny NP Šumava dostačující. Základní cíl: zachovalé mokřadní ekosystémy (se zvláštním důrazem na ochranu rašelinišť) včetně úplného spektra společenstev a druhů na ně vázaných. Vodní toky Vedle revitalizace mokřadů se Správa NP a CHKO Šumava také aktivně podílí na zachování příznivého morfologicko-ekologického stavu drobných vodních toků. Základní cíl: příznivý stav stanovišť a druhů vázaných na vodní toky a jejich nivy. Další cíle: obnova geomorfologie a dynamiky drobných vodních toků, které byly narušeny regulačními zásahy, nerušený vývoj vodních společenstev na území I. zón NP Šumava, posilování populací ohrožených druhů ryb a vodních organismů v drobných vodních tocích, zachování nebo zlepšení kvality ekosystému drobných vodních toků, správa drobných vodních toků odpovídající cílům ochrany NP Šumava. 20

21 Péče o zachování krajinného rázu Dlouhodobým cílem je ochrana a udržení specifického krajinného rázu horské šumavské krajiny, včetně specifického fenoménu opuštěné krajiny. V přírodní krajině se omezuje stavební činnost a udržuje se druhotné bezlesí (provádění prořezávek náletových dřevin dle přijaté Koncepce péče o bezlesí). V kulturní krajině platí tyto zásady: V sídelních útvarech podporovat tradiční prvky architektury, v dochované rozptýlené zástavbě nepřipustit zahušťování zástavby, podporovat ochranu historických krajinných prvků, podporovat podzemní umístění produktovodů, podporovat a ochraňovat mozaikovitou strukturu historického bezlesí, podporovat vytváření veřejné zeleně v sídelních enklávách, podporovat tvorbu návštěvnické infrastruktury, při tvorbě územních plánů podporovat cíle stanovené urbanistickým manuálem, při nové výstavbě podporovat cíle stanovené architektonickým manuálem, podporovat prvky ekologické stability. Šumavskou krajinu tvoří přírodní a kulturní krajina. Přírodní krajinu tvoří lesy, bezlesí, slatě, vodní toky, vodní plochy a přírodní dominanty. Kulturní krajina se rozprostírá v českém pohraničí dosídleném po druhé světové válce. Tvoří ji značně diferencované obce s nižším podílem trvale obydlených domů a vyšším rekreačně-turistickým potenciálem. Do kulturní krajiny patří sídelní útvary, nesídelní a obslužné objekty, kaple, kapličky, křížky, silnice, zemědělské plochy, kamenné snosy, cesty, aleje, uměle vytvořená díla (plavební kanály) a další prvky. 21

22 Zásady péče o fytogeofond a zoofond Ochrana volně žijících živočichů Na území NP Šumava se provádí v prvé řadě prostřednictvím ochrany jejich biotopů. Mezi klíčové druhy živočichů z hlediska ochrany a managementu patří zvláště druhy ohrožené, druhy mizející, druhy, pro které je Šumava jediným nebo významným útočištěm z pohledu území České republiky nebo i celé Evropy. Pozornost je dále potřeba věnovat živočichům, kteří mohou mít bezprostředně silný vliv na lesní ekosystémy (např. kůrovcovití, kopytníci). Dlouhodobé cíle zachování příznivého stavu, případně zlepšení současného stavu populací zvláště chráněných, vzácných a ohrožených druhů živočichů, eliminace nepůvodních druhů fauny, dosažení rovnováhy mezi velkými býložravci a jejich predátory. Péče o zvláště chráněné, ohrožené a vzácné taxony rostlin Základním přístupem uplatňovaným v péči o zvláště chráněné, ohrožené a vzácné taxony rostlin na území NP Šumava je zachování, případně podpora, jejich lokálních populací na stanovištích cestou zachování či zlepšení stavu biotopů a lokalit, které jsou pro existenci těchto druhů nezbytné. Ochrana či podpora lokálních populací je prováděna buď formou vhodného speciálního managementu nebo zachováním či obnovou přírodního charakteru stanoviště a probíhajících přirozených procesů. Cílem péče jsou životaschopné populace vzácných a ohrožených druhů rostlin cestou ochrany a managementu jejich biotopů. Péče o genové zdroje lesních dřevin Autochtonní populace jsou plně adaptované na lokální podmínky, které využívají pro svoji kontinuální existenci. Jejich ochrana je velmi důležitá nejen z regionálního, ale i z širšího biogeografického pohledu. Dlouhodobým cílem je zachování genofondu autochtonních populací lesních dřevin a podpora jejich genetické variability. Redukce geograficky nepůvodních a invazních rostlin V návaznosti na zmíněné zásady péče o fytogenofond a zoogenofond je potřeba řešit i problematiku nepůvodních a invazních druhů rostlin. Prioritně se pozornost zaměřuje na tyto druhy: lupina mnoholistá, bolševník velkolepý, netýkavka žláznatá a křídlatky. Dlouhodobým cílem je eliminace populací nepůvodních a invazních druhů rostlin. 22

23 Turistické a rekreační využití Tvorba infrastruktury Hlavním přístupem k tvorbě infrastruktury a nabídce pro návštěvníky je: umožnit především měkké formy turistického a rekreačního využití, preference pěší turistiky, dodržování hierarchie: pěší cyklisté veřejná doprava individuální motorová doprava, provedení studie revize turistických cest se snahou o následné převedení pěších turistů mimo asfaltové komunikace, vytvořit pasport turistických tras, nezahušťovat síť účelových cest (nebudovat nové), při údržbě účelových cest upřednostňovat prašný povrch, případně aktivně zpřírodňovat cesty přeměnou asfaltového povrchu na prašný nebo ponechávat cesty na dožití, propagace běžeckého lyžování a pohybu na sněžnicích, umožnění klasického běžeckého lyžování i bruslení dle zájmu návštěvníků a možností v daném území, zachovat optimální rozsah strojově upravovaných běžeckých tras (v závislosti na zpracované koncepci zpřístupnění Šumavy), vyhrazení vybraných vodních toků pro vodní turistiku a její regulace, zlepšení nabídky pro handicapované a další návštěvníky s omezenou pohyblivostí. Dlouhodobým cílem je využití území NP Šumava k turistice a rekreaci, šetrnému poznání přírody a fyzické i psychické regeneraci návštěvníků nezhoršující přírodní prostředí a respektující podmínky ochrany území. Základem je umožnění prožitku z šumavské přírody. Zkvalitnění nabídky pro návštěvníky se sníženou pohyblivostí Správa NP a CHKO Šumava se ve svých aktivitách pro tuto skupinu návštěvníků zaměří na: úpravu vhodných tras a vytvoření seznamu doporučených tras, bezbariérové vstupy do informačních středisek, umožnění vozíčkářům objetí závor, projekt Dostupná Šumava. Možnosti zažít přírodu Správa NP a CHKO Šumava ve vztahu k návštěvníkům národního parku prosazuje zejména následující opatření: zvyšování podílu značených turistických tras po cestách s prašným povrchem a vedených volným terénem, využití území pro různé formy měkkého turismu s důrazem na minimalizaci jejich negativních dopadů na přírodu, snaha o oddělení pěších a cyklistů zejména v turisticky frekventovaných oblastech, provozování systému nouzových nocovišť jako míst vyhrazených pro přenocování na maximálně 1 noc, budování náhledů do divočiny (krátké odbočky z turistických cest, aj.), pořádání výprav do divočiny s průvodcem, vyhrazení vodních toků pro splouvání za stanovených podmínek. 23

24 Monitoring a výzkum Hlavní cíle monitoringu a výzkumu v NP Šumava zajistit dlouhodobý monitoring hlavních složek šumavských ekosystémů, klíčových druhů a návštěvnosti území NP Šumava, na území NP Šumava i v širším navazujícím prostoru podporovat externí výzkumné projekty přispívající k poznání vývoje a charakteru území, získaná data a poznatky plně využívat při managementu NP Šumava, metodicky správně a odborně prováděný monitoring a výzkum předmětů ochrany poskytující zásadní informace pro management území, zajištění plnohodnotné archivace získaných dat a prezentace výsledků výzkumu a monitoringu formami, které umožňují v maximální míře využívat těchto informací pro management a vývoj NP Šumava. Monitoring a výzkum v území NP Šumava je zaměřen na podchycení a dokumentaci dlouhodobých změn všech předmětů ochrany přírody NP, významných živých a neživých složek přírody NP, a to jak v územích bez přímého vlivu člověka, jež jsou ponechána samovolnému vývoji, tak v částech NP, ve kterých jsou prováděna aktivní managementová opatření. V území NP dále probíhají krátkodobé projekty s cílem zdokumentovat aktuální změny a fenomény. Neméně významným úkolem je detailní inventarizace, jejímž cílem je důkladná znalost výskytu a aktuálního stavu biotopů, populací významných a ohrožených druhů a cenných lokalit plošně na celém území NP Šumava. Při výzkumu v NP je třeba dbát na to, aby používané výzkumné metody co nejméně ovlivnily přirozený vývoj ekosystémů. V terénu mají mít zpravidla přednost pozorující metody před metodami experimentálními. 24

25 Regionální vazby a spolupráce Základní platformou regionální spolupráce, a tedy i komunikace s řadou externích subjektů, je Rada Národního parku Šumava, která je poradním orgánem správy národního parku. Podle zákona 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny je Rada zřizována orgánem ochrany přírody národního parku. Jako iniciativní a konzultační orgán projednává a posuzuje důležité dokumenty ochrany a řízení národního parku. Členy rady jsou delegovaní zástupci obcí a krajů, zástupci Horské služby, na jejichž území se národní park a jeho ochranné pásmo rozkládá. Za další členy jsou jmenovány významné právnické a fyzické osoby s podnikatelskou činností na území NP Šumava, zejména z oblasti lesnictví, zemědělství, obchodu a cestovního ruchu, odborníků z vědeckých odborných pracovišť, případně z jiných orgánů státní správy. Cíle vzájemné spolupráce: zlepšení využití přírodního, krajinného, sociálního a ekonomického potenciálu šumavského regionu, vzájemná informovanost o dění v regionu ve smyslu obecném i odborném, spolupráce s krajskými a místními samosprávami,regionálními organizacemi, podnikateli a fyzickými osobami na základě principů stanovených obecně závaznými předpisy a na základě partnerství při řešení nejrůznější problematiky v území, podpora trvale udržitelného rozvoje regionu s ohledem na cíle ochrany NP, důvěra mezi Správou NP a CHKO Šumava a obcemi. Vztahy s občanskými sdruženími Trend směřuje k navázání vztahů a možné spolupráce s Regionální rozvojovou agenturou, Biosférickou rezervací Šumava, občanskými sdruženími, spolky a dalšími nevládními organizacemi v oblasti ochrany přírody. Důraz je také kladen na aktivní zapojení veřejnosti do programů péče o životní prostředí a problematiky udržitelného rozvoje. Fungující vztahy s občanskými sdruženími jako respektovanými partnery v území představuje též jeden ze stěžejních cílů managementu Národního parku Šumava. 25