VYSOKÁ ŠKOLA EKONOMICKÁ V PRAZE

Transkript

1 VYSOKÁ ŠKOLA EKONOMICKÁ V PRAZE FAKULTA MEZINÁRODNÍCH VZTAHŮ Středisko mezinárodních studií Jana Masaryka Obor: Mezinárodní politika a diplomacie Česko-tuniské bilaterální vztahy Diplomová práce Autor: David Kopecký Vedoucí práce: JUDr. Zdeněk Matějka

2 Prohlašuji na svou čest, že jsem diplomovou práci vypracoval samostatně a s použitím uvedené literatury. David Kopecký 2

3 Chtěl bych poděkovat svému vedoucímu práce panu JUDr. Zdeňku Matějkovi za jeho přístup, podporu a odborné rady a konzultace, které mi při psaní diplomové práce poskytoval. Dále bych rád poděkoval bývalému českému velvyslanci v Tunisku Ing. Jaromíru Přívratskému a současnému tuniskému velvyslanci v České republice, panu Kamel Haj Sassimu. Rovněž děkuji zástupcům českých firem působících v Tunisku, konkrétně Dušanu Mejzrovi z firmy Ravak, Mgr. Karolíně Zemanové a Ing. Janu Paškovi z firmy Geosan a Mgr. Jaroslavu Šídovi ze společnosti Preciosa za ochotné sdílení jejich zkušeností z praxe. 3

4 Obsah OBSAH... 4 ÚVOD TUNISKO DĚJINY TUNISKA SOUČASNÁ POLITICKÁ SITUACE V TUNISKU Prezident NÁBOŽENSTVÍ TUNISKÁ EKONOMIKA ZAHRANIČNÍ ORIENTACE TUNISKA TUNISKO A EU ČLENSTVÍ V MEZINÁRODNÍCH ORGANIZACÍCH VZTAHY TUNISKA S ČESKOSLOVENSKEM ČESKOSLOVENSKÁ POLITIKA VŮČI AFRICE INSTITUCE ČESKOSLOVENSKÉ ZAHRANIČNÍ POLITIKY STÁTNÍ ORGÁNY VĚDECKÝ VÝZKUM AFRIKY NEVLÁDNÍ ORGANIZACE ČESKOSLOVENSKÁ PROPAGANDA SSSR A AFRIKA KONZULTACE ZAHRANIČNÍ POLITIKY VŮČI AFRICE VÝVOJ VZÁJEMNÝCH VZTAHŮ ČESKOSLOVENSKA S TUNISKEM VZTAHY TUNISKA S ČESKOU REPUBLIKOU POLITICKÉ VZTAHY Činnost tuniského velvyslanectví v ČR EKONOMICKÉ VZTAHY TUNISKA S ČESKOU REPUBLIKOU Vzájemná obchodní výměna Typologie vývozu a dovozu Služby - turistika Podmínky pro investory Podmínky pro uplatnění českého zboží podle MZV KULTURNÍ VZTAHY ČESKÉ REPUBLIKY A TUNISKA SMLUVNÍ ZÁKLADNA ČESKÉ FIRMY V TUNISKU RAVAK Proniknutí Ravaku do Tuniska Obchodní jednání s tuniskou stranou podle zkušeností Ravaku GEOSAN Proniknutí firmy Geosan do Tuniska Popis projektu Realizace projektu z pohledu firmy Geosan Subdodavatelé Obchodní jednání s tuniskou stranou podle zkušeností Geosanu Srovnání Tuniska s dalšími arabskými zeměmi Strategie firmy do budoucna Doporučení českým firmám podle Geosanu

5 4.3 PRECIOSA Tuniský trh Zkušenosti s obchodním jednáním v Tunisku Právní pohled Potenciál tuniského trhu FIRMA PSJ A.S ZÁVĚR SEZNAM LITERATURY SEZNAM PŘÍLOH: PŘÍLOHY:

6 Úvod Mezinárodní diplomacie je v současné době uskutečňována jednak formou bilaterálních vztahů mezi státy a jednak formou multilaterální diplomacie. Bilaterální vztahy mezi jednotlivými státy byly vždy v historii základním prvkem mezinárodní politiky a jejich prostřednictvím je dodnes uskutečňována většina diplomacie např. vyměňování diplomatických zástupců mezi dvěma státy, mezistátní smlouvy nebo vzájemné státní návštěvy. Alternativou k bilaterálním vztahům jsou vztahy multilaterální, které se v současné mezinárodní politice stále více prosazují. Rozkvět multilateralismu na úkor bilateralismu je zřetelně vidět po první světové válce v souvislosti se založením Společnosti národů. Předchozí systém produkující převážně bilaterální dohody přitom začal být mnohými považován za neefektivní a neschopný zabránit válečným konfliktům. Bylo všeobecně shledáno, že bilaterální diplomacie je účinnějším nástrojem pro hegemony, kteří chtějí jednat z pozice moci a ne formou dosažení společného konsensu. Jako následek nedokonalé bilaterální diplomacie byla často hodnocena i velká hospodářská krize v 30. letech. Po druhé světové válce se pak intenzita multilaterálních vztahů začala značně zvyšovat pod záštitou mezinárodních organizací jako OSN, WTO nebo NATO, uzavírány byly také multilaterální ekonomické dohody, jako např. GATT. Přes tento trend zůstává role bilaterální diplomacie i v současném světě nezastupitelná a v podstatě klíčová. Bilaterální diplomacie je oproti multilaterální flexibilnější a dosažení kompromisu zde není tak obtížným úkolem. Bilaterální diplomacie je také neustále velmi významná pro Českou republiku jakožto člena Evropské Unie. Ve své diplomové práci se pokusím provést analýzu bilaterálních vztahů na konkrétním případě dvou zemí České republiky a Tuniska. Jde tedy o vzájemné vztahy členské země Evropské Unie a rozvojové arabské země. Je evidentní, že Tunisko nepatří k zemím, na které se Česká republika ve své zahraniční politice primárně orientuje, vzájemné česko-tuniské vztahy také z tohoto důvodu nebývají zkoumány příliš do hloubky. Přesto, v souvislosti se základní ideologií diplomacie, zkoumání vztahů i se zeměmi menšího vlivu na domácí stát může být značně přínosné. Hlavním cílem této práce je proto detailní poznání a porozumění vztahu České republiky k Tunisku a zodpovězení zásadních otázek souvisejících s tímto vztahem. Jaké byly vzájemné vztahy obou zemí v minulosti a jaké jsou dnes, v čem lze 6

7 pozorovat rozdíly? Které hlavní faktory v obou zemích ovlivňují vzájemné vztahy? Jaké byly motivy udržování vzájemných vztahů před rokem 1989 ve srovnání s devadesátými lety a s dneškem? Mohou být vzájemné vztahy obou zemí zlepšeny, popř. zintenzivněny? V které oblasti je možné vzájemné vztahy zlepšovat a jakou formou, kde jsou nedostatky? Jak lze podpořit pronikání českých podnikatelů do Tuniska? Existují pro české firmy v Tunisku výraznější obchodní příležitosti a v kterém hospodářském odvětví? Odborné literatury zabývající se česko-tuniskými vztahy není mnoho. Kromě vztahů Československa s dalšími arabskými zeměmi je i historie československo-tuniských vztahů před rokem 1989 poměrně uceleně prezentována v knihách Petra Zídka Československo a Blízký východ v letech a Československo a francouzská Afrika v letech Literatura zabývající se podobným způsobem touto problematikou po roce 1989 však chybí. Pro teoretickou část své práce jsem se proto snažil využít jednak fakta prezentovaná v aktuálních i starších dokumentech Ministerstva zahraničí České republiky, odborné české i zahraniční články a odbornou literaturu zabývající se Tuniskem jako takovým. Přínos mé práce by měl spočívat ve spojení všech poznatků o historii i současném stavu česko tuniských vztahů do jednoho celku, především však v propojení teorie s reálnými zkušenostmi firem i politických činitelů z praxe. V první části mé práce se zabývám čistě Tuniskem, představím tuto zemi v její rozsáhlé historii a analyzuji také současný stav, její politický systém a celkovou politickou orientaci země, vliv náboženství na místní politiku, momentální ekonomickou situaci v zemi nebo účast země v mezinárodních organizacích a vztah Tuniska k EU, jakožto většího celku, jehož je Česká republika součástí. Ve druhé části se pak budu zabývat vztahem Československa s Tuniskem ve všech jeho souvislostech, zjistím, jakým způsobem se utvářela československá zahraniční politika vůči Tunisku i Africe obecně, budu se také zabývat vlivem Sovětského svazu na formování československé zahraniční politiky v tomto období. Třetí část se zaměřuje na česko-tuniské vztahy od roku 1989 do současnosti. Tuto kapitolu jsem rozdělil na vzájemné vztahy politické, kde se zabývám agendou tuniského velvyslanectví v České republice, dále vztahy ekonomické, zde budu zjišťovat konkrétní situaci ve vývozu českého zboží i dovozu tuniského zboží do 7

8 Česka, zjistím investiční podmínky v Tunisku i všeobecné předpoklady pro uplatnění českého zboží na místním trhu. Zaměřím se přitom také na sektor služeb, především turistický ruch v Tunisku. Další částí jsou vztahy kulturní a kapitolu zakončím objasněním smluvního rámce vzájemných vztahů Ve snaze obohatit teorii o konkrétní případy a zkušenosti z praxe se v hlavní části této práce zabývám případovými studiemi konkrétních českých firem, kterým se na tuniský trh skutečně podařilo proniknout. Jde o firmu Ravak a.s. obchodující s vybavením koupelen a koupelnovou technikou, firmy Geosan a.s. a PSJ a.s. podnikající ve stavebnictví a firmu Preciosa dodávající do Tuniska lustry a svítidla. Tyto firmy zahrnují celé spektrum různých podnikatelských činností. Jelikož jde o různá odvětví podnikání, mohou být zkušenosti těchto firem do jisté míry odlišné. Jejich cenné zkušenosti každopádně mohou posloužit jako určitý klíč a ponaučení pro další české firmy, které by měly zájem na tuniský trh proniknout. Hlavní záměr této části je analyzovat jak úskalí, tak i výhody tuniského trhu pro české podnikatele na konkrétních případech. 8

9 1 Tunisko 1.1 Dějiny Tuniska Tunisko je zemí, jejíž historie sahá do hlubokého starověku a ve svých dějinách bylo ovlivněno několika různými kulturami, kdy každá z těchto kultur zanechala v zemi svůj charakteristický otisk. Původní obyvatelé na území severní Afriky a Tuniska byli Berbeři. Za první významný zlom v dějinách Tuniska lze označit příchod Féničanů okolo roku 1100 př. n. l., kteří připluli z Tyru na území dnešního Libanonu a zakládali kupecké osady po území celého Středomoří. 1 Zásadní význam získalo postupem času město Kartágo 2, které se stalo dominantním centrem celé říše. Féničané, známí svými námořnickými schopnostmi, dokázali z Kartága vytvořit starověkou námořní obchodní velmoc, a tak Kartágo již v 7. století př. n. l. kontrolovalo obchod v celém Středomoří, ovládalo velké oblasti v severní Africe, jižním Španělsku a patřily mu kolonie na Sicílii, Sardinii, Maltě a Baleárských ostrovech. Silná pozice Kartága se stala trnem v oku nově se rozvíjejícího impéria starověkého Říma a vzájemná rivalita nakonec vyústila ve dlouhotrvající Punské války mezi těmito mocnostmi. První válka vypukla roku 264 př. n. l., trvala 20 let a jednalo se především o bitvu námořní. Římané měli ze začátku slabší pozici proti technicky velmi vyspělým lodím Kartága, v průběhu války se jim však podařilo zkopírovat model kartaginské lodi, což jim poskytlo potřebnou námořní převahu pro vítězství. Druhá punská válka se v dějinách proslavila slavným tažením generála Hannibala na Řím dlouhou cestou přes Pyreneje a Alpy. Přes dvě drtivé porážky se Římu nakonec podařilo sestavit novou armádu, roku 202 př. n. l. byl Hannibal poražen a vyhlášen mír s tím, že Kartágo, kromě placení vysokých reparací Římu, také ztratilo své provincie ve Španělsku a Římu muselo nakonec odevzdat i své válečné loďstvo. Třetí a poslední punská válka trvala tři roky a vedla k definitivnímu zničení Kartága, město bylo vypáleno, půda posypána solí a přeživší obyvatelstvo bylo prodáno do otroctví. Římané ve své nové kolonii na dobytém území však brzy pochopili strategickou nutnost Kartágo obnovit. Také pod římskou nadvládou pokračoval rozkvět této oblasti, sever Tuniska byl označován za obilnici Říma a 1 Tunisko.cz: (staženo: ) 2 Livius organisation, articles on acient history: (staženo ) 9

10 v období od čtvrtého století n. l. zde bylo přijato křesťanství jako oficiální náboženství. 3 Římská nadvláda nad severní Afrikou byla ukončena vpádem kmene Vandalů po roce 430 n. l., kteří postupně ovládli celé území Středozemního moře od Tuniska až po Libyi a založili zde své nezávislé království. Vandalové se ovšem museli potýkat s četnými povstáními berberských kmenů a nakonec byli vytlačeni Byzantskou říší pod vládou císaře Justiniána roku 533 n. l. Vláda Byzantské říše však trvala také pouze 150 let. Historicky zlomovým bodem se stal vpád Arabů v 7. století. Těm se podařilo s kmeny Berberů asimilovat, v čemž spočíval jejich největší úspěch. Berbeři poté postupně převzali od Arabů islám a část jejich kultury. Arabské dynastie v čele celé říše se střídaly, Tunisko bylo dobyto za vlády Umajjovců, kteří sídlili v Damašku, jakožto centru celé říše. Dynastie Abbásovců pak přesunula centrum moci do Bagdádu, zatímco v Tunisku se odštěpila samostatná dynastie Aghlabovců a učinila hlavním centrem říše tuniské město Kairouan a hospodářské centrum bylo vytvářeno v městě Soussa. Město Tunis se stal centrem říše za vlády dynastie Hafsidovců. Toto období se vyznačuje relativní prosperitou Tuniska, kdy země odolávala jak křížovým výpravám, tak i ostatním nepřátelským útokům. Osmanští Turci se poprvé pokusili o invazi do Tuniska roku 1534, jejich snahy byly ovšem odraženy za pomoci Španělska. Španělé si svou pomocí Tunisku zajistili nad zemí kontrolu, ale již roku 1574 se Turkům podařilo Tunis definitivně získat pro sebe. Tureckou nadvládu v Tunisku pak zajišťovali političtí hodnostáři určení sultánem a postupně se zde vyvinula nová monarchie Huseinů. V průběhu 16. a 17. století se Tunisko stalo útočištěm středomořských pirátů, přičemž dynastie Huseina Ibn Alího, která se těšila značné nezávislosti na Turecku, toho dokázala obratně využít pro svou prosperitu. Na počátku 19. století se Tunisko ocitlo ve výrazných finančních problémech, vládnoucí bejové byli u francouzské vlády značně zadluženi. Toho Francie obratně využila a svůj vliv v Tunisku vystupňovala. Faktem ovšem také je, že na získání 3 History of Western Civilisation, The Punic Wars: (staženo: ) 10

11 Tuniska měla zájem i Itálie, zde však rozhodl také vliv Velké Británie, která tyto italské ambice nepodpořila. Přes veškeré snahy ubránit se kolonizaci, spočívající v zavádění reforem nebo přijetí nové ústavy, se invazi Francie nepodařilo zabránit a tak roku 1881 Tunisko přišlo o svou nezávislost a byl vytvořen francouzský protektorát. Evropa tímto způsobem získala v podobě Tuniska levný zdroj nerostných surovin. Na druhou stranu, pozitivním prvkem pro Tunisko bylo vybudování nové infrastruktury, hlavně přístavů a silniční i železniční sítě. Země byla značně modernizována a jako pozitivní jev lze hodnotit i to, že se zde podařilo vybudovat poměrně stabilní a vzdělanou vrstvu střední třídy, což je v jiných arabských zemích spíše výjimkou. Podle tradičního vzoru francouzské kolonizace byl v Tunisku implementován klasický systém francouzské správy, školství, popř. kultury (viz. např. také systém budování kulturních domů či sportovišť v každém menším městě). Jako přímý efekt francouzské okupace se přesto v Tunisku začínají formovat odbojové skupiny, roku 1920 je založena vlastenecká strana Destour, v níž se brzy zviditelňuje mladý právník Habíb Bourgiba. Ten v roce 1934 zakládá novou stranu NeoDestour, jejímž hlavním cílem se stala nezávislost země. V reakci na to byl Bourgiba Francouzi na čas odsouzen a uvězněn a strana byla zakázána. V průběhu druhé světové války se stalo Tunisko dějištěm tvrdého boje spojenců s italskou armádou, přičemž spojencům se roku 1943 podařilo zřídit v zemi strategické nástupiště pro invazi do jižní Itálie. Tuniské vojenské jednotky přitom sloužily ve válce jako součást francouzské armády. 4 Po válce v Tunisku pokračuje fungování francouzského protektorátu, tlak hnutí za nezávislost se však stupňuje, jsou organizovány stávky, sabotáže i atentáty. Bourgiba podporuje tento vývoj ze svého exilu v Egyptě. Veškeré tyto snahy nakonec vyústily v to, že Tunisku byla roku 1956 udělena nezávislost a stalo se konstituční monarchií; v čele státu stál stále tuniský bej. Již o rok později byl však tuniský bej svržen (a to i přes jeho podporu protifrancouzského odboje), byla vyhlášena republika a Habíb Bourgiba byl zvolen prvním prezidentem. Bodem rozporu byly nadále francouzské armádní jednotky na tuniské základně v Bizertě, které byly využívány ve válce proti Alžírsku. Definitivně odešly francouzské jednotky z Tuniska až po vyjednávání v OSN roku Perkins, Kenneth: History of Modern Tunisia, University of South Carolina 11

12 Habíb Bourgiba byl ještě roku 1975 prostřednictvím Národního shromáždění jmenován doživotně prezidentem. Za jeho vlády došlo k oddělení státu od náboženství, ženy získaly plnou emancipaci (a to doslova a ve všech ohledech) a zlepšilo se vzdělání. V období vlády Bourgiby docházelo v Tunisku stále ke značné evropeizaci země, Tunisko se však ocitlo opět ve finančních potížích, načež po konzultacích s Mezinárodním měnovým fondem probíhá výrazná liberalizace tuniského trhu. Pokus o nastartování ekonomiky ale nebyl příliš úspěšný, naopak dochází ke zhroucení trhu s potravinami a země je postižena hladomorem. V tomto období také logicky rostou obavy z možné islámské revoluce, jakožto odpověď na selhávající politiku evropeizace i liberalizace. Libyjský vůdce Kaddáfí přitom přichází s ideou vytvoření unie Tuniska s Libyí a později podporuje revoluční hnutí zformované na jihu Tuniska, povstání však bylo Bourgibou tvrdě potlačeno. Roku 1987 byl Bourgiba z lékařského hlediska označen za neschopného dále vládnout a byl zbaven moci, novým prezidentem se pak stal Zine el- Abidine Ben Ali, který v původní Bourgibově vládě působil jako ministr vnitra. Tento způsob převzetí moci bývá označován jako medical coup 5. Ben Ali se následně stal prezidentem a byl zvolen i na všechna další volební období. V podstatě se mu obratně povedlo vyvést zemi z ekonomické i politické krize. Bourgiba zemřel v politické izolaci roku Současná politická situace v Tunisku Tunisko je autoritativním prezidentským režimem. Bývá také označováno za policejní stát a často kritizováno nevládními organizacemi, jako např. Amnesty International. Podle časopisu The Economict bylo Tunisko na základě měření tzv. Demokratického indexu zařazeno až na 141. místo z celkem 161 zemí. 6 V zásadě má Tunisko republikánský prezidentský systém s dvoukomorovým parlamentem Poslanecká sněmovna (Chambre des Députés, předseda Fouad M Bazaa) a Sněmovna poradců (Chambre des Conseillers). Parlament má v současné době 189 poslanců. Drtivou většinu křesel (152, tj. 80%) má v parlamentu RCD (Rassemblement Constitutionel 5 NYTimes: (staženo.: ) 6 The Economist: % pdf (staženo: ) 12

13 Démocratique - Demokratické ústavní sdružení). Poslanecký mandát je pětiletý. 7 Prezident jmenuje předsedu vlády a vládní kabinet. Tuniský politický systém je sice pluralitní, ale v praxi politické scéně zcela dominuje právě strana RCD současného prezidenta Ben Aliho. Opoziční strany mají minimální vliv, přestože od roku 1998 platí systém, kdy ústavně zaregistrované strany mají v parlamentu zaručeno minimálně 20% křesel, a to bez ohledu na jejich volební výsledek. Nevládní politické strany, které získaly roku 2004 zastoupení v parlamentu, byly: Hnutí socialistických demokratů (MDS), Strana lidové jednoty (PUP), Unionistický demokratický svaz (UDU), Ettajdid Al-tadždíd - Demokratická iniciativa, Liberálně sociální strana (PSL). Politické strany v Tunisku nesmí být vytvořeny na rasovém základě. Vládní strana RCD navazuje na tradici strany Destour, transformované ve stranu NeoDestour v roce V říjnu 1964 byl název změněn na Parti Socialiste Destourien (PSD) - Destúrovskou socialistickou stranou. Současný název Rassemblement Constitutionnel Démocratique přijal ústřední výbor PSD dne V Tunisku existují také místní asociace zabývající se ochranou lidských práv. Jsou to: La ligue Tunisienne de Défense des Droits de l Homme (ustavena ), L Association Tunisienne de Défense des Droits de l Homme et des Libertés Publiques ( ) a Section tunisienne d Amnesty International ( ) Prezident Tuniský prezident je vybaven rozsáhlými osobními pravomocemi. Při výkonu své funkce se opírá nejen o svou stranu RCD, ale i o široký a kvalitně propracovaný systém bezpečnostních složek. Prezident mj. schvaluje mezistátní smlouvy, vyhlašuje válku a sjednává mír se souhlasem Parlamentu, má právo udělovat milosti, vyhlašuje referenda k důležitým projektům zákonů, jmenuje předsedu vlády a na jeho návrh další členy vládního kabinetu, předsedá zasedání vládního kabinetu, odvolává vládu 7 MZV: html (staženo: ) 8 MZV: html, (staženo: ) 13

14 nebo některého z členů vládního kabinetu, a to buď z vlastní iniciativy, nebo na návrh předsedy vlády, schvaluje ústavní zákony, má právo vracet návrhy zákonů zpět do Parlamentu k dalšímu projednání. V případě, že Parlament opětovně schválí takovýto zákon 2/3 většinou, zákon je přijat a je vyhlášen ve Sbírce zákonů. 9 Prezidentova strana RCD čítá více než 2 miliony členů a bývá přítomna ve většině státních institucí. Aktuální politika vládnoucí strany bývá označována za pragmatickou. Zvláštností je, že v tuniském parlamentu je zastoupeno asi 20% žen, což je pro jakoukoliv jinou arabskou zemi zcela nebývalé. Tuniské soudnictví bývá kritizováno pro nedostatek nestrannosti, soudci jsou např. jmenováni přímo ministrem spravedlnosti. V Tunisku je značná část hospodářství rozdělena mezi několik málo vlivných rodin, jako např. rodina Trabelsi, která je v příbuzenském svazku s rodinou Ben Aliho. S určitou nadsázkou je na tuniské hospodářství někdy nahlíženo jako na rodinný podnik Bena Aliho a lidí kolem něj. Výhodou toho je, že tato rodina se snaží tento svůj podnik dostatečně opečovávat a má tedy zájem na tom, aby tuniské hospodářství jako celek prosperovalo. Na druhou stranu zde existuje relativně solidní stupeň transparentnosti, např. pěti- nebo desetileté vládní ekonomické plány, které bývají průběžně kontrolovány. Také přijímací řízení pro nové pracovníky do státní správy (jakožto jednoho z nejlukrativnějších a nejprestižnějších povolání) bývá důvěryhodné, jména uchazečů i vybraných kandidátů bývají veřejně publikována. V Tunisku vládne cenzura, včetně silné cenzury internetu, kterou kritizovala i americká ministryně zahraničí Hillary Clintonová, když Tunisko označila společně s Čínou za země, kde je tato forma cenzury nejrozšířenější. Oficiální místa se hájí argumentem, že usilují o zabránění šíření pornografie, popř. radikálního islamismu. I přesto popularita internetu i počet uživatelů neustále vzrůstá a cenzura bývá obcházena, např. pomocí využívání satelitů. K dalším znakům represivního režimu lze přičíst fakt, že otevřená kritika vládnoucího režimu není tolerována, potlačovány jsou také veřejné protesty či demonstrace. Kritice byl podroben průběh prezidentských voleb v říjnu 2009, ke kterým nebyli připuštěni nezávislí pozorovatelé, problematická byla i předvolební kampaň, kdy 9 MZV: html, (staženo: ) 14

15 nejkritičtějšímu opozičnímu kandidátovi nebylo povoleno vyvěšovat jeho plakáty nebo svolávat shromáždění. 10 Podle organizace Commitee to protect journalists bylo v tuniském tisku 97% prostoru určeno pro propagaci stávajícího prezidenta. 11 Ve volbách opět vyhrál s drtivou většinou 89,6% prezident Ben Ali. 12 Ben Ali je tedy v podstatě osvícený diktátor, jeho politika ovšem v mnohém efektivně funguje a zvládá také poskytovat společnosti potřebné zázemí. Střední vrstva dnes v Tunisku čítá zhruba 70-80%, až 90% obyvatel má vlastní bydlení (byť by šlo jen o velmi skromný příbytek), státní zdravotnictví je zadarmo (opět na rozdíl od mnoha arabských zemí), všichni zaměstnanci mají sociální pojištění. Tunisko nedisponuje žádným výrazným podílem nerostných surovin, síla ekonomiky je tedy soustředěna do jiných oborů. Na rozdíl od Alžírska či Libye zde není ani velké procento nájemných pracovníků z cizích zemí. Momentálně se vláda opět snaží privatizovat státní podniky, dochází též k liberalizaci bankovních účtů, je umožněna směnitelnost i transfery majetku do zahraničí. Oficiální strategií je i liberalizace zemědělství, rybolovu a podpora malých a středních podniků v soukromém vlastnictví. Tunisané nejsou omezováni v cestování, omezení platí pouze pro bývalé trestané islamisty (mnozí byli propuštěni roku 1987 při nástupu Bena Aliho do úřadu). Bývalý český velvyslanec v Tunisku Ing. Jaromír Přívratský ze své vlastní zkušenosti oceňuje především kvalitní konzultace s vládními úřady a velmi pozitivní přístup k cizím diplomatům. Tuniské úřady často dbají na formálnost styků, některé záležitosti jsou řešitelné výhradně formou písemného kontaktu. Pokud jde o toky zásadních informací, ponechávají si tento monopol Francouzi, a tak např. český diplomat proniká do některých oblastí často lehčeji přes své styky se svými francouzskými protějšky. 10 The European Magazine: (staženo ) 11 Committee to protect journalists: (staženo ) 12 Elections in Tunisia oficial site (staženo ) 15

16 1.3 Náboženství Oficiálním státním náboženstvím v Tunisku je islám, Tunisko je však z náboženského hlediska velmi tolerantní zemí. Je zde možné najít mešity, synagogy i křesťanské kostely, práva a rovnost všech náboženství jsou přitom zaručena přímo v ústavě. Ve vládě existuje pro všechna náboženství post ministra náboženství. Je zde dokonce povolena i konverze z islámu na křesťanství, pokud ovšem dotyčný neobrací na křesťanskou víru ostatní. Tuniská vláda na druhou stranu bojuje proti radikálnímu islamismu různými způsoby. Je např. zakázáno nosit muslimský šátek hidžáb ve vládních prostorech a všeobecně jsou ženy odrazovány od jeho nošení také na ulici nebo při veřejných shromažďováních. Oficiálně vláda tvrdí, že hidžáb nepochází z muslimské kultury a prezident proti tomu bojuje. 13 Také mešity bývají otevřené pouze po dobu modliteb. Náboženství je tedy pod státní kontrolou, je vyžadováno, aby byla kázána tolerance a při oficiálních náboženských konferencích bývá viditelná snaha radikálnější islamisty eliminovat. V souladu s všeobecnou podporou emancipace lze v Tunisku narazit také na ženy-kazatelky. V Tunisku je asi 98% muslimů, 1% katolíků a 1% Židů. 14 Na tuniském ostrově Džerba se nachází jedna z nejstarších synagog na světě, synagoga El Ghriba, která se stala významným poutním místem pro židovskou obec. Každoroční pouť k synagoze na Džerbu bývá přitom zahajována tuniským ministrem kultury a náboženství. 1.4 Tuniská ekonomika V současné době dosahuje Tuniská republika v ekonomické i sociální oblasti poměrně dobrých výsledků, což se odráží i v poměrně silném zastoupení zahraničního kapitálu. Tunisko také čerpá půjčky od mezinárodních finančních organizací, které putují především do infrastruktury, sociální sféry a průmyslu. Tuniská ekonomika zaznamenávala v posledních deseti letech hospodářský růst, který se začal zpomalovat až v roce 2008 v souvislosti s globální hospodářskou krizí, v té době se také snížil export tuniského zboží a podíl přímých zahraničních investic v Tunisku ty poklesly 13 Y-net news: (staženo ) 14 CIA: (staženo ) 16

17 z hodnoty asi 2,4 mld. USD v roce 2008 na asi 1,77 mld. USD v roce Naopak, vzhledem k příznivým klimatickým podmínkám vzrostla v roce 2009 zemědělská produkce (růst přidané hodnoty 9,9% HDP) 16. Nezaměstnanost se v roce 2009 vyšplhala na 14,7%. 17 Hospodářský růst za rok 2009 byl 4,4%. 18 Hlavní přednosti a pozitiva pro Tunisko do budoucna jsou spatřovány ve schopnosti diverzifikovat vývoz nebo schopnosti rychlého zavádění nových technologií, především v oblasti informační a sdělovací techniky. Dalším pozitivním impulzem by se měla stát také Agadirská smlouva, která byla uzavřena roku 2008 a má zajišťovat volný obchod mezi Tuniskem, Marokem, Egyptem a Jordánskem. Tunisko je Světovou bankou zařazeno mezi země se středními příjmy. 1.5 Zahraniční orientace Tuniska Hlavní destinaci pro zahraniční obchod Tuniska představuje Evropa. Z tabulky č. 3 níže je patrné, že tuniský vývoz ve své většině směřuje do zemí Evropské unie a až poté do Libye, Spojených států, Turecka a Alžírska. Pokud jde o Evropu, vyváží Tunisko nejvíce do Francie. Komoditní strukturu tuniského vývozu pak detailně vidíme v tabulce č. 4 v příloze. 15 Invest in Tunisia : (staženo: ) 16 World bank: (staženo: ) 17 Statistics: (staženo: ) 18 Statistics: (staženo: ) 17

18 Tabulka 1- Hlavní exportní partneři Tuniska Zdroj: 18

19 1.6 Tunisko a EU V roce 1987 projevilo Tunisko zájem o vstup do Evropského společenství, ale bylo odmítnuto s argumentem, že neleží na evropském kontinentu. Přesto bylo Tunisko první zemí Maghrebu, která podepsala s Evropskou unií asociační dohodu stalo se tak již roku 1995, smlouva pak vstoupila v platnost roku Tunisko uzavřelo navíc dohodu o volném obchodu průmyslovými výrobky a po vzoru Maroka usiluje o povýšení vztahů na kvalitativně vyšší úroveň (tzv. statut avancé ). V rámci Evropské sousedské politiky podepsalo v r tzv. akční plán, obsahující také závazky v oblasti demokracie, spolupráce v boji proti terorismu a nelegální migraci. Evropská unie představuje pro Tunisko největšího donora. 19 Tunisko samotné má značný zájem na spolupráci s EU, mj. také v oblasti vědeckých a výzkumných programů, popř. i migrační politiky. Evropská unie v Tunisku realizovala do roku 2006 program MEDA, který měl za úkol umožňovat modernizaci infrastruktury, zemědělství, vodního hospodářství nebo také reformu bankovního sektoru, odborného vzdělávání a privatizaci. V rámci tohoto programu získalo Tunisko od Evropské unie mezi lety podporu ve výši 946 milionů eur. V rámci asociační dohody je od roku 2008 mezi Tuniskem a EU plně liberalizován vzájemný obchod průmyslového zboží, liberalizace se však stále netýká zemědělských a potravinářských výrobků. K úplné liberalizaci má podle momentálního plánu dojít roku Na program MEDA navázal od roku 2007 program Politiky evropského sousedství a partnerství uskutečňovaný pod mandátem Evropské investiční banky. Spoluprací mezi EU a tuniskou vládou tak vzniká tzv. Národní indikativní program (Programme Indicatif National). Aktuální program pro periodu má rozpočet 300 milionů eur a jeho hlavními body jsou: hospodárné řízení, konkurenceschopnost, konvergence s EU, zvýšení zaměstnanosti absolventů vysokých škol a trvalý rozvoj. Tunisko je také členem Unie pro Středomoří iniciované po tzv. Barcelonském procesu, která má za cíl zajistit větší spolupráci středomořských států. 19 European Commission: (staženo: ) 19

20 Základní snahou Tuniska z hlediska zahraniční politiky jsou: intenzivní rozvoj vztahů s EU a jejich využívání ve vlastní prospěch, spolupráce především s jihoevropskými zeměmi a zvláště Francií, získávání zahraničních investic a nových odbytišť pro své výrobky, oživování vzájemných vztahů zemí Maghrebu a podpora tuniské diaspory v zahraničí. 1.7 Členství v mezinárodních organizacích Tunisko je členem OSN, aktivně se zapojilo do operací OSN na udržení míru v Bosně a Hercegovině, Somálsku, Kambodži a na Západní Sahaře. Tunisko je také aktivním členem Ligy arabských států (LAS), Organizace africké jednoty (OAJ) a Organizace islámské konference (OIK). Pokud jde o Ligu arabských států, Tunisko se zasazuje o provedení modernizačních reforem v rámci této organizace, v roce 2004 bylo její předsednickou zemí a hostilo její summit, při kterém byly podepsány tzv. Tuniská deklarace 20 a Pakt svornosti a arabské solidarity. Mezi organizací NATO a Tuniskou republikou dosud neexistuje bezpečnostní dohoda, což do jisté míry brzdí vzájemnou spolupráci, Tunisko se také nikdy nezúčastnilo vzájemných vojenských cvičení s NATO. 20 Deklarace stanovující zásady solidarity v boji s levným asijským textilním zbožím a sdružující středomořské země k evropským iniciativám pro stimulaci konkurenceschopnosti v sektoru textilu a odívání 20

21 2 Vztahy Tuniska s Československem Po kompletním představení Tuniska v předcházející kapitole se nyní zaměřím na historii československo-tuniských vztahů od jejich počátků až po rok Jako základ analýzy přitom nejdříve objasním zahraničně-politickou strategii Československa vůči Africe obecně, zjistím, jaký vliv měli klíčové československé instituce na formování zahraniční politiky a také jaký vliv měl na československou zahraniční politiku Sovětský svaz. U vlastních československo-tuniských vztahů se pak naskýtá možnost zkoumat, do jaké míry se zde zrcadlí politická atmosféra v obou zemích, vývoj vztahů Tuniska s kapitalistickými zeměmi, či politické změny v Československu po roce Československá politika vůči Africe Československo mohlo při svém pronikání do Afriky využívat kontakty vytvořené již v meziválečném období, což značně zvyšovalo jeho důležitost i z pohledu Moskvy. Co se týče francouzských kolonií, mělo předválečné Československo nejužší styky s Marokem. Pokud jde o diplomatické zastoupení, mělo své konzuláty v závislých územích, např. v Tunisku v letech Kontakty přerušené druhou světovou válkou byly ke konci války i bezprostředně po ní opět obnovovány. Po komunistickém převratu v Československu v roce 1948 lze jistou dobu pozorovat určitou setrvačnost v diplomatických i obchodních kontaktech. V roce 1950 však byla zrušena celá síť honorárních konzulátů v Africe. V témže roce zaznamenal také silný pokles obchod s Afrikou, což bylo způsobeno především zestátněním a monopolizováním zahraniční obchodu. 21 Československo se ve svém zahraničním obchodu zcela přeorientovalo na Sovětský svaz a jeho satelity. Návratu do francouzské Afriky od druhé poloviny 50. let pomohli také čeští experti, kteří již měli zkušenosti s tímto teritoriem z předešlého období. 2.2 Instituce československé zahraniční politiky Instituce, které měly po roce 1948 nejvýraznější vliv na tvorbu československé zahraniční politiky, lze rozdělit na státní aparát, státní orgány, formálně nevládní organizace a kryptokomunistické nevládní organizace sídlící v Čechách. 21 Zídek, P.: Československo a francouzská Afrika v letech , Ústav mezinárodních vztahů, Praha 2007, str

22 Pokud jde o státní aparát, největší vliv na zahraniční politiku zde měl první tajemník ÚV KSČ, předsednictvo (politbyro), sekretariát a mezinárodní oddělení ÚVKSČ. První tajemník měl nebližší kontakt s Moskvou a disponoval informacemi, které byly svým významem jedinečné. V případě politbyra, které se scházelo většinou jednou týdně, tvořily více než čtvrtinu projednávané agendy mezinárodní otázky. Podle záznamů však není zcela jasné, jakým způsobem se o jednotlivých bodech hlasovalo, zda byly schvalovány většinově nebo jednohlasně. Jelikož však politbyro nebylo tvořeno odborníky a jeho funkčnost kritizoval také např. i Antonín Novotný, je pravděpodobné, že při rozhodování sehrávaly značnou roli dokumenty zpracované odborníky z jednotlivých resortů. Sekretariát byl složen z tajemníků KSČ a dalších vysokých stranických funkcionářů a zabýval se především personálními otázkami, jako např. jmenováním do diplomatických funkcí, schvaloval také výjezdy do ciziny novinářům a vědeckým nebo kulturním pracovníkům. Mezinárodní oddělení ÚV KSČ se pak zabývalo především kádrovou politikou na ministerstvu zahraničních věcí, styky s komunistickými stranami, monitorováním československé politické emigrace, mezinárodními organizacemi sídlícími v Československu nebo otázkami pasů a víz. Ve vztahu k Africe se mezinárodní oddělení zabývalo především styky s africkými komunistickými stranami a později s některými národněosvobozeneckými skupinami. 2.3 Státní orgány Významným činitelem, který měl vliv na zahraniční politiku Československa všeobecně i v afrických státech, byla československá rozvědka vybudovaná podle sovětského vzoru, která měla v podstatě za oficiální funkci odhalovat a narušovat plány imperialistických mocností na rozšiřování nebo udržení vlivu v málo rozvinutých zemích a podporovat národněosvobozenecká hnutí 22, jak bylo také stanoveno rozkazem č. 4/1963 ministra vnitra Lubomíra Štrougala. Právě v Africe, kde se rok 1960 stal rokem rozsáhlé dekolonizace, vyvíjela československá rozvědka nejrozsáhlejší činnost ze všech oblastí rozvojových zemí. 22 První správa. Československá rozvědka v dokumentech Odbor spisové a archivní služby Úřadu pro zahraniční styky a informace, 2000, č. 2 22

23 Ministerstvo zahraničí bylo až do poloviny padesátých let řízeno systémem značně rigidního stalinismu. Významným milníkem byla až Zpráva o současném stavu mezinárodní situace, činnosti, úkolech a hlavním zaměření československé zahraniční politiky a o opatřeních ke zlepšení práce aparátu zahraniční služby, vydaná roku 1956, která vedla k výměně některých diplomatických pracovníků a kladla také zvýšený důraz na nutnost rozvíjet vztahy s oblastí Blízkého a Středního Východu, právě z důvodu rozpadu koloniálního systému. Do roku 1959 patřila problematika Afriky na ministerstvu zahraničí pod afro-asijský odbor, poté vznikl samostatný africký teritoriální odbor, přičemž oblast severoafrických zemí a Blízkého východu zůstala samostatná. V této době mělo Československo již v Tunisku, stejně jako v dalších afrických zemích, svůj zastupitelský úřad. Síť československých zastupitelských úřadů v Africe byla v té době rozsáhlá a v roce 1961 dokonce o jeden zastupitelský úřad předčila SSSR. Později byla, z důvodů úspor, síť zastupitelských úřadů omezena na spádové ambasády. Veškerý zahraniční obchod Československa byl až do roku 1989 zestátněn. Ministerstvo zahraničního obchodu mělo ve své kompetenci uzavírání mezistátních obchodních smluv, řízení podniků zahraničního obchodu i síť obchodních zastoupení v zahraničí. Značnou roli při ministerstvu hrála Hlavní technická správa, která byla monopolním vývozcem československých zbraní. Nejdůležitějším podnikem zahraničního obchodu ve vztahu k Africe se stala Polytechna, která vyvážela do zemí třetího světa československé experty různých oborů, od konce 50. let v poměrně velkém množství. Tento jev dokonce začal znepokojovat Francii i další západní země, které v těchto odbornících viděly komunistické agitátory a špióny. Hlavní skupinou odborníků v rámci Polytechny byli lékaři, zdravotní personál, učitelé, popř. geologové apod. Jistá skupina byla ovšem také vysílána rozvědkou. Hlavní motivací pro experty byla však především finanční stránka věci a možnost vycestovat do zahraničí, což bylo jinak značně obtížné. Pokud jde o další styky se zeměmi francouzské Afriky, je možné za indikátor vzájemných vztahů s Československem považovat také pravidelné letecké linky z Prahy do dané destinace. Pravidelná linka Praha - Tunis byla vybudována roku

24 2.4 Vědecký výzkum Afriky Počátky vědeckého zkoumání Afriky se v Československu datují do roku 1929, kdy byl v Praze založen Orientální institut, který později spadal pod Československou akademii věd a v 50. a 60. letech zajišťoval velkou část afrikanistických výzkumů. V 60. letech byl také na Karlově univerzitě v Praze nově založen obor afrikanistiky. Další úlohu hrály také výzkumné ústavy jednotlivých resortů, např. Výzkumný ústav pro zahraniční obchod nebo Výzkumný ústav ministerstva financí a Ústav pro mezinárodní politiku a ekonomii. 2.5 Nevládní organizace Veškeré nevládní instituce socialistického Československa byly intenzivně ovládány Komunistickou stranou a byly členy totalitní Národní fronty. Zahraniční politiku ovlivňovaly především propagandou, a to zaměřenou jak na své členy, tak i do zahraničí, udržovaly např. styky s podobně zaměřenými organizacemi v zahraničí, např. předseda Ústřední rady družstev Josef Nepomucký uskutečnil v roce 1961 cestu po Africe za účelem propagace družstevního zemědělství, navštívil Tunisko a také Maroko, Mali, Guineu a Ghanu. 23 Významná byla činnost tzv. kryptokomunistických mezinárodních organizací se sídlem v Praze, především Mezinárodního svazu studentstva a Světové odborové federace. Jejich propaganda byla nastavena silně protikolonialisticky s cílem podpory afrických nacionalistických hnutí. 2.6 Československá propaganda Československá propaganda prezentovaná dovnitř státu měla několik pravidel. Např. koloniální období bylo označováno za jednoznačně a celkově špatné, impulzem dekolonizace byla bolševická revoluce a vítězství SSSR v druhé světové válce. Byla přeceňována role komunistických stran a dělnické třídy při dekolonizaci, národněosvobozenecká hnutí byla líčena veskrze pozitivně. Zahraniční propaganda měla za úkol nasměrovat do afrických zemí poselství o atraktivitě komunistického režimu a idealizovat životní podmínky v Československu. Prostředkem této propagandy se staly především Československý rozhlas (prostřednictvím např. vysílání v arabštině, popř. francouzsky nebo anglicky) a periodický i neperiodický 23 Zídek, P., Československo a francouzská Afrika v letech , Ústav mezinárodních vztahů, Praha 2007, str

25 tisk. Dalším způsobem propagandy byly kampaně, např. kampaň proti francouzským jaderným pokusům na Sahaře. 2.7 SSSR a Afrika Při zkoumání vztahu socialistického Československa k Tunisku, je důležité zabývat se i politikou Sovětského svazu k této oblasti Afriky, která zásadním způsobem ovlivňovala a určovala i zahraniční politiku všech satelitních zemí včetně Československa. Do padesátých let projevoval Sovětský svaz o Afriku jen slabý zájem, v roce 1947 pouze sovětský ideolog A. A. Ždanov poukazuje na ustavujícím zasedání Informačního byra komunistických a dělnických stran ve Varšavě ve svém projevu na zostřování krize koloniální soustavy a mezi státy, které sympatizují s protiimperialistickým táborem zařazuje Egypt. Roku 1955 pak SSSR využívá především ambicí Egypta, který se stává prvním strategickým partnerem Moskvy na africkém kontinentě. Pod Chruščovovým vedením pak Sovětský svaz sleduje strategii posilování svých pozic ve třetím světě, ale jelikož v polovině 50. let v Africe ještě dekolonizace nebyla dokončena, nebyl tento kontinent stále prioritou. Při postupném rozpadu evropské sféry koloniálního vlivu začíná být SSSR v Africe stále více aktivní, roku 1956 uznává nezávislost Tuniska, Maroka a Súdánu, v roce 1957 také nezávislost Ghany. Roku 1957 se v Moskvě uskutečnila první afrikanistická konference a v roce 1959 je zřízen Ústav Afriky a založena Asociace přátelství s africkým lidem. Postupně se zvyšuje ekonomická angažovanost SSSR v Africe, a to značně výraznějším tempem, než u zemí západního bloku. SSSR dodává do afrických zemí především zbraně, na čemž se výrazně podílelo i Československo. Zbraně jsou poskytovány nejen oficiálním vládám, ale také mnohým národněosvobozeneckým hnutím a opozičním skupinám v prozápadně orientovaných zemích. Ideologicky SSSR vysvětloval svoji angažovanost snahou podpořit koncept tzv. národně-demokratického státu, který bojuje za svou politickou i ekonomickou nezávislost, proti imperialismu a kolonialismu a tedy i proti pronikání západního kapitálu. V 60. letech pak převládl koncept revoluční demokracie, kdy revoluční demokraté přebírají roli proletariátu, snaží se nastolit cestu nekapitalistického vývoje vedoucí k socialismu sovětského typu. Úspěchy však nebyly jednoznačné, některé prosovětské režimy byly svrženy; např. Alžírsko (1965), Ghana (1966), Mali (1969) a 25

26 po smrti prezidenta Násira také nejvýznamnější sovětský spojenec Egypt změnil politiku. Brežňev pak při své nové strategii navázal diplomatické styky i s většinou prozápadně orientovaných afrických zemí a spíše zdůrazňoval hospodářkou dimenzi vzájemné spolupráce. 2.8 Konzultace zahraniční politiky vůči Africe Jelikož postavení Československa v afrických zemích bylo v druhé polovině 50. let velmi dobré, snažil se tuto výhodu Sovětský svaz různými způsoby využívat a Československo postupně umožňovalo SSSR do těchto států intenzivněji pronikat. Konzultace vzájemného postupu v afrických zemích byla také jedna ze zásadních náplní činnosti československé ambasády v Moskvě. Postupně vedla tato strategie k logické ztrátě československého privilegovaného postavení v Africe. Československo také přišlo počátkem 60. let s koncepcí konzultace některých otázek týkajících se Afriky i s dalšími zeměmi východního bloku, tomu však Sovětský svaz nebyl příliš nakloněn a upřednostňoval bilaterální konzultace. Československo přesto uspořádalo roku 1964 v Praze konzultační konferenci o Africe, ta měla ovšem jen informativní charakter. Československo poté ještě konzultovalo tuto problematiku s Maďarskem a Jugoslávií. Sovětský svaz rozděloval země v Africe do několika kategorií podle svých prioritních zájmů od zemí tzv. přednostního zájmu, kde byla v podstatě volná cesta k budování socialismu až po země tzv. závislé na kapitalismu, které o spolupráci s východním blokem nejevily zájem. Tento koncept preferencí československá zahraniční politika kopírovala. Tunisko, společně s Marokem nebo Mali spadaly do třídy zemí, lavírujících mezi oběma bloky, oficiálně hodnocené jako země oboustranně výhodné hospodářské spolupráce 24, v 60. letech ovšem považované spíše za prozápadní. Obchodní styky Československa s těmito zeměmi byly v 60. letech na bázi clearingu, případy obchodu za volně směnitelné měny byly spíše výjimečné. 2.9 Vývoj vzájemných vztahů Československa s Tuniskem Výše zmíněná nacionalistická tuniská strana NeoDestour byla v období boje za tuniskou nezávislost výrazně prozápadní, což vyplývalo např. z toho, že se Habib 24 Zídek, P.: Československo a francouzská Afrika v letech , Ústav mezinárodních vztahů, Praha 2007, str.56 26

27 Bourguiba při svém nátlaku na Francii snažil opírat především o USA. Z tohoto důvodu nebyla v Československu původně přílišná podpora takového režimu, který se od komunismu veřejně distancoval. V té době vznikaly v reakci na osvobozenecký boj v Tunisku také zcela zkreslené mýty, šířené diplomaty, např. že páteří boje za svobodu severoafrického lidu jsou tamní komunistické strany. 25 Chladný přístup k Tunisku projevilo Československo poté, co jej vysoký představitel strany Neo- Destour Salah ben Youssef v roce 1952 dopisem požádal o podporu tuniské otázky v OSN tehdejší představitelé československého ministerstva zahraniční na tento dopis ani neodpověděli. Přesto však posléze sovětský blok, včetně Československa, podpořil projednávání tuniské otázky na 7. Valném shromáždění OSN, kde byla nakonec přijata rezoluce vyzývající Francii k podpoře účinného rozvoje svobodných institucí tuniského lidu v souladu s cíli a principy Charty OSN. 26 Následný postup francouzské politiky vůči Tunisku se projevoval v ústupcích v roce 1954 se Tunisko navrátilo k politice vnitřní autonomie, která se již v roce 1956 změnila v nezávislost země. Tunisko bylo prohlášeno nezávislým 20. března Z Československa přišlo uznání tuniské nezávislosti jako společný krok také s uznáním nezávislosti marocké, 20. června V zápětí československá strana nabídla také Bourguibovi navázání diplomatických styků, načež Tunisko reagovalo výrokem, že tuto možnost bude zkoumat. 27 Další jednání o této otázce probíhalo prostřednictvím zastupitelských úřadů v Paříži a Káhiře, tuniský velvyslanec v Paříži nejdříve připustil možnost vybudovat v Tunisu československé zastoupení nejprve bez reciprocity, toto však nebylo ihned uskutečněno, jelikož tuniská strana z důvodu vlastní prestiže jednostranné zastoupení odmítla a pro oboustranné zastoupení se Tunisku údajně nedostávalo dostatek vhodných kádrů. 28 Jednání dále pokračovala v následujícím roce při první oficiální československé návštěvě země se zástupci československého Národního shromáždění i radou ambasády v Paříži Miroslavem Šustalem. 25 AMZV, ZÚ Paříž, Politické zprávy, 1952, Zpráva č. 101, č.j KASSAB, A.: Histoire de la Tunisie, l epoque contemporaine. Societé Tunisienne de Diffusion, Tunis 1976, s Dokumenty k československé zahraniční politice 1956, Ministerstvo zahraničních věcí, Praha 1956, s AMZV, TO-O Tunisko , k.1, ob.2, č /56 27

28 Hlavní problém spočíval v neustálém intenzivním vlivu a přítomnosti Francie a celkové snaze Tuniska udržet si svou prioritní orientaci na kapitalistické země. Prezident Bourgiba spíše československou aktivitu využíval pro dosažení svých cílů vůči Západu, např. tím, že v roce 1958 veřejně hrozil nákupem československých a jugoslávských zbraní v případě, že mu tento obchod západní země odepřou. Tento postup zřejmě přinesl kýžený výsledek, neboť v lednu 1959 Spojené státy opravdu dodaly do Tuniska 400 tun lehkých zbraní. Nakonec byla dohoda o navázání diplomatických styků a vzájemném zřízení zastupitelských úřadů uzavřena po návštěvě československého zástupce ministerstva zahraničí v červnu Společné prohlášení bylo publikováno Prvním československým velvyslancem v Tunisku se stal Emanuel Brázda, který se svého úřadu ujal v prosinci V této době také politbyro ÚVKSČ přichází s první ucelenou koncepcí vztahů k Africe s mnohem reálnějším obrazem vlivu tuniských komunistů, kteří jsou hodnoceni jako stále slabá strana a odborů, které jsou podle zprávy prozápadně zaměřeny. 29 Jako cíl rozvoje vzájemných styků s Tuniskem jsou zde především zdůrazněny obchodní vztahy s jejich tradicí z předválečné doby. Jistý odklon Tuniska od západního bloku vyvolala krize mezi Tuniskem a Francií způsobená spory o francouzskou leteckou a námořní základnu v Bizertě. Rozpory zemí dospěly až k silovému řešení, když se Tunisané pokusili základnu dobýt násilím, následně byly přerušeny vzájemné diplomatické styky mezi oběma zeměmi a spor se v konečné fázi řešil na půdě OSN. Přes veškerý tlak však Francie na základně setrvala až do roku Tunisko se v tomto období sblížilo se Sjednocenou arabskou republikou, účastnilo se v roce 1961 konference nezúčastněných zemí v Bělehradě, kde Habib Bourguiba podpořil přijetí Čínské lidové republiky do OSN a v létě téhož roku byla také vyslána mise dobré vůle pod vedením tuniského ministra zahraničí do Sovětského svazu, Československa a Polska. 30 Ve sporu o základnu v Bizertě byl československý postoj jednoznačně protuniský, odsuzující Francouze za jejich agresivní politiku i vraždění tuniského obyvatelstva. 29, 30 Zídek, P.: Československo a francouzská Afrika v letech , Ústav mezinárodních vztahů, Praha 2007, str.99 28