Památková obnova vilových zahrad založených v meziválečném období

Transkript

1 N Á R O D N Í P A M Á T K O V Ý Ú S T A V Památková obnova vilových zahrad založených v meziválečném období edice odborné a metodické publikace, svazek 66 Památková obnova vilových zahrad založených v meziválečném období NÁRODNÍ PAMÁTKOVÝ ÚSTAV

2

3 Odborná metodika Národního památkového ústavu, Metodického centra moderní architektury NÁRODNÍ PAMÁTKOVÝ ÚSTAV METODICKÉ CENTRUM MODERNÍ ARCHITEKTURY V BRNĚ

4

5 N Á R O D N Í P A M Á T K O V Ý Ú S T A V edice odborné a metodické publikace, svazek 64 Památková obnova vilových zahrad založených v meziválečném období Pavel Šimek, Roman Zámečník BRNO 2015

6 Tato odborná metodika Národního památkového ústavu, Metodického centra moderní architektury v Brně vznikla v rámci projektu Centrum obnovy památek architektury 20. století (COPA), jež byl spolufinancován Evropskou unií prostřednictvím Evropského fondu pro regionální rozvoj. Národní památkový ústav jako odborná organizace státní památkové péče v České republice vydává metodiku v zájmu zabezpečení jednoty metodických hledisek pro danou oblast ochrany, dokumentace a evidence kulturních památek, památkových území a dalších kulturně historických hodnot na základě svých kompetencí podle 32 odst. 1 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů. Lektorovali: Mgr. Petr Czajkowski, Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Brně Ing. Ina Truxová, Národní památkový ústav, generální ředitelství 2015, Národní památkový ústav Text: 2015, doc. Ing. Pavel Šimek, Ph.D., Ing. Roman Zámečník Fotografie: 2015, doc. Ing. Pavel Šimek, Ph.D., Ing. Roman Zámečník ISBN Titulní strana obálky: Vila Stiassni se zahradou od severovýchodu (Foto O. Langerová, 2015) Frontispis: Hlavní pohledová osa v zahradě Ing. V. Svitáka ve Staré Boleslavi. Projektoval zahradní architekt Alois Josef Kulišan v roce (Foto R. Zámečník, 2015) Zadní strana obálky: Pohled na část zahrady před jihozápadním průčelím vily Stiassni ve 30. letech 20. století. (Soukromý archiv Marie Strakové, fotoarchiv NPÚ, ÚOP v Brně, 2014)

7 OBSAH 5 Obsah Vstupní údaje... 6 Cíl metodiky... 6 Popis uplatnění metodiky... 6 Srovnání novosti postupů Předmluva Metodická východiska Legislativa Mezinárodní dokumenty Oborové materiály Stručný historický úvod Vilová zahrada meziválečného období Vývojové proudy Charakteristika vilové zahrady Zahradní architekti meziválečného období Metodické pokyny Doporučené archivní průzkumy Doporučené terénní průzkumy Koncepce a projekční příprava obnovy Závěr Seznam použité související literatury Seznam publikací, které předcházely metodice a byly publikovány Přílohy Oponentní posudek č Oponentní posudek č

8 6 Památková obnova vilových zahrad založených v meziválečném období Vstupní údaje Cíl metodiky Cílem metodiky je seznámit odbornou veřejnost (památkáře a projektanty) s praktickými postupy, uplatňovanými v procesu předprojektové a projektové přípravy obnovy kulturních památek zahradního umění, založených v meziválečné době 20. století. Metodika je rozšířena o kapitoly, jejichž cílem je seznámit uživatele metodiky s historickým vývojem vilové zahrady a charakteristikou vilových zahrad meziválečného období v Československu. Vlastní metodika je formálně strukturována do dílčích kapitol, věnovaných získávání historických zdrojů k řešené problematice, terénnímu průzkumu a specifikám projektování obnovy díla. Popis uplatnění metodiky Předkládaná metodika je určena zejména odborné veřejnosti památkářům a projektantům, stanovuje postupy pro předprojektovou a projektovou přípravu obnovy historických zahrad, které byly založeny v meziválečném období. Poslouží však také vlastníkům a uživatelům památek zahradního umění, pro které rozšiřuje množství informací o přehled historického vývoje. Srovnání novosti postupů Publikace představuje novou metodiku, která svým obsahem nenavazuje na žádnou dříve vydanou. S ohledem na sílící zájem o stavební a zahradní architekturu představuje předkládaná metodika novátorský počin, který přispěje ke správné interpretaci památek zahradního umění z meziválečného období a k účinnější aplikaci východisek pro předprojektovou a projektovou přípravu obnovy zahrad sledovaného období. Archválie z archivu Národního zemědělského muzea Praha a z pozůstalosti Josefa Vaňka v Chrudimi, použité v metodice, byly digitalizovány v rámci řešení projektu Zahradně-architektonická tvorba v kontextu realizace cílů národního obrození během 1. Československé republiky (kód DF13P01OVV003), financovaného z Programu aplikovaného výzkumu a vývoje národní a kulturní identity ministerstva kultury České republiky.

9 PŘEDMLUVA 7 1. Předmluva V poslední době sledujeme neustále se zvyšující obecný zájem o tvorbu meziválečného období, zejména o architekturu. Odborníci jsou schopni charakterizovat její přednosti, soudobou vyspělost a na základě historických pramenů provést její rekonstrukci. Je pochopitelné, že tyto hodnotné budovy, zejména ty privátní, nemohly existovat bez zahradně upraveného okolí. Z tohoto důvodu je vhodné, společně s rekonstrukcí budov, přistoupit také k obnově přilehlého zahradního prostoru, čímž se zprostředkuje souborný pohled na architekturu v jejím přirozeném prostředí. Chceme li charakterizovat určitou etapu vývoje lidské společnosti, pak je třeba její vymezení na časové ose doplnit posouzením v širším dějinném vývojovém kontextu. Ve většině případů plynule navázalo na předchozí vývoj, ze kterého často přejímalo zásadní principy, transformovalo je a přicházelo s novými trendy. Mnohdy také nový vývoj nepřímo reaguje na aktuální dějinné události, jakými byly například válečné konflikty, změny společenské struktury atp. O tom, jestli a jak bude hodnocena některá z uplynulých etap umělecké činnosti, rozhoduje teprve budoucnost, která pojmenovává, hodnotí a zejména dokáže porovnávat vývoj odvětví v čase. Zahradně architektonická tvorba je v tomto smyslu velmi zranitelná. Je schopna mnohem výrazněji, nežli je tomu u jiného druhu umění, a téměř okamžitě negativně reagovat na změny. Její následná destrukce je při nedostatečné péči o ni velice snadná a jakákoliv obnova velmi komplikovaná nebo vyloučená. Proto je velmi důležité o památky zahradního umění permanentně pečovat. Problematice studia meziválečné zahradní tvorby na území ČSR byla do současných dnů věnována poměrně malá pozornost. Zatím co z oblasti péče a identifikace stavební architektury uplynulých slohových a stylových období (secese, kubismus, funkcionalismus ) existuje řada publikací, v odvětví zahradně architektonické tvorby tato díla chybí. Doposud zpracované a publikované práce jsou zaměřené spíše na konkrétní témata nebo na ranější období tvorby. Kromě několika disertačních a diplomových prací, obhájených na Zahradnické fakultě Mendelovy univerzity v Brně, a článků v časopisech není přehledně zpracována tvorba českých, případně německých zahradních architektů, působících na území 1. Československé republiky. Neexistence takové práce ztěžuje či téměř znemožňuje uchovávat a obnovovat tuto část národního a kulturního bohatství. Tento hendikep se snaží překonat, mimo jiné, Zahradnická fakulta Mendelovy univerzity v Brně řešením projektu Zahradně architektonická tvorba v kontextu realizace cílů národního obrození během 1. Československé republiky 1) a také tato metodická pomůcka, určená zejména pro odborné pracovníky státní památkové péče doporučující postupy k uchování našeho kulturního dědictví, zejména památek zahradního umění. Přirozeně může být využita i projektanty a vlastníky nemovitostí, kteří uvažují provést obnovu objektu z tohoto období. Metodika se zaměřuje na uchování té části odkazu našich předků, kterou představuje vilová zahradně architektonická tvorba, rozvíjející se na území někdejší Československé republiky ( ). Metodika byla vytvořena v souvislosti s realizací projektu Centrum obnovy památek architektury 20. století (Integrovaný operační program). Autory textů metodiky jsou doc. Ing. Pavel Šimek, Ph.D., autorizovaný architekt pro obor zahradní a krajinářská architektura, vysokoškolský pedagog vedoucí Ústavu biotechniky zeleně Zahradnické fakulty Mendelovy univerzity v Brně, praktikující projektant a zakladatel ateliéru FLORART a Ing. Roman Zámečník, pracovník Národního památkového ústavu, zabývající se památkami zahradního umění a krajinnými památkovými zónami, vědecko výzkumný pracovník pro studium komponované kulturní krajiny v Národním zemědělském muzeu Praha, vědecko výzkumný pracovník a postgraduální student, 2) specializující se na vilovou zahradně architektonickou tvorbu meziválečného období v Československu. 1) Projekt (kód DF13P01OVV003) je financován z Programu aplikovaného výzkumu a vývoje národní a kulturní identity (NAKI) v letech Je řešen Zahradnickou fakultou MENDELU ve spolupráci s Národním zemědělský muzem Praha. Zaměřuje se na mapování a vyhodnocování tvorby zahradních architektů působících na území republiky zhruba v letech ) Mendelova univerzita v Brně, Zahradnická fakulta, Ústav biotechniky zeleně.

10 8 Památková obnova vilových zahrad založených v meziválečném období 2. Metodická východiska 2.1 Legislativa V následujícím textu jsou obsažena doporučení, jak postupovat při obnově zahrad, které byly založeny za první republiky a jsou chráněny podle zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů. Ochrana kulturních památek se na evropském kontinentu dostala do centra pozornosti vlád států v 19. století. Tehdy byl také definován hlavní cíl památkové péče ve veřejném zájmu uchovávat specifickou součást kulturního dědictví kulturní památky 3) pokud možno co nejdéle v původním stavu, na původním místě a v původním prostředí, aby se minimalizovalo zkreslování jejich vypovídající hodnoty. 4) Ústavním základem pro ochranu kulturních památek je čl. 34 odst. 2. Listiny základních práv a svobod, jímž se zaručuje každému právo přístupu ke kulturnímu bohatství, a její čl. 35 odst. 3, podle něhož nikdo nesmí při výkonu svých práv ohrožovat ani poškozovat životní prostředí, přírodní zdroje, druhové bohatství přírody a kulturní památky nad rámec stanovený zákonem. 5) Zákon č. 20/1987 Sb., o státní památkové péče ve znění pozdějších předpisů v 9 odst. 1 4 definuje problematiku ochrany a užívání kulturních památek. Ze znění zákona je zřejmé, že povinnost pečovat o kulturní památku má jednoznačně vlastník památky, případně osoba nebo organizace, která památku užívá, jestliže to vyplývá z právního vztahu mezi ním a vlastníkem. Ve znění zákona je ovšem také zmíněna povinnost občanů a organizací, kteří nejsou vlastníky kulturní památky, aby se vyvarovali počínání, které by mohlo ohrozit kulturní památku. Z 10 stejného zákona poté plynou skutečnosti, které se uplatňují v případě nedodržování výše uvedených povinností vlastníků nebo uživatelů kulturní památky. Pojmy historická zahrada nebo historický park v zákoně č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči obsaženy nejsou. Setkáváme se s nimi např. v Koncepcích účinnější péče o památkový fond v ČR. 2.2 Mezinárodní dokumenty Pojem historická zahrada je definován v Mezinárodní chartě o historických zahradách (Florentská charta, 1982), která navazuje na Benátskou chartu, zaměřenou na stavební památky. Podmínkou pro označení konkrétního objektu zahradně krajinářské tvorby za historickou zahradu je dochování alespoň části její historické kompozice do současnosti. V případě, že zahrada úplně zanikla, nebo pokud jsou k dispozici jen hypotetické prvky z jejího postupného vývoje, pak nelze realizovat její rekonstrukci a současně pro ni dále využívat termín historická zahrada. Dílo, jež by se v tomto případě inspirovalo z historických forem a bylo vybudováno na místech bývalé zahrady nebo na místech, na nichž dříve žádná zahrada neexistovala, má charakter evokace a nové kreace, nejde však v žádném případě o historickou zahradu. 6) 3) Kulturní pozoruhodnost, věc nebo soubor věcí prohlášené Ministerstvem kultury ČR, která podléhá režimu stanovenému zákonem. Nejcennější kulturní památky prohlašuje vláda za Národní kulturní památky. Jejich adaptace, rekonstrukce či jakákoli jiná změna probíhají ve zvláštním režimu. 4) NOVÁK, Zdeněk. Dřeviny na veřejných městských prostranstvích. Praha: Nakladatelství Jalna, Odborné a metodické publikace: sv. 22. Vydavatel: Státní ústav památkové péče v Praze. ISBN ) Usnesení předsednictva České národní rady ze dne 16. prosince 1992 o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky. Parlament České republiky: poslanecká sněmovna. Dostupný z www: [cit ]. 6) Mezinárodní charta o historických zahradách (Florentská charta), Florencie 1982, čl. 17, (překlad Jaroslav Petrů).

11 METODICKÁ VÝCHODISKA 9 V převládajícím pojetí metodologie památkové péče jsme svědky kladení obnoveného důrazu na autenticitu kulturní památky, jež tkví v neporušenosti její originality a historicity. 7) Autenticita historické zahrady záleží na její koncepci i objemu jejích částí, jako je výzdoba, výběr vegetace či anorganických materiálů, které ji vytvářejí. Ochrana historických zahrad tedy vyžaduje diferencované postupy, zejména údržbu, konzervaci a restaurování. 8) Každá změna totiž působí nevratný zásah, a tudíž snížení vypovídající hodnoty kulturní památky. 9) Z uvedeného plyne, že historická zahrada má být především ve své podstatě v maximální možné míře původní. Proto jsou za hlavní metody péče o kulturní památku považovány údržba a konzervace. Florentská charta také zdůrazňuje v oddíle údržba a konzervace v čl. 11, že údržba historických zahrad je prvořadou činností, a to nezbytně kontinuálního charakteru. Benátská charta v oddíle nazvaném zachování (konzervace) v čl. 4 říká, že péče o památky ukládá společnosti především soustavnost v jejich údržbě. V souvislosti s nezpochybnitelným požadavkem na nepřetržitou péči o památky se v článku 11. Benátské charty píše, že hodnotné přínosy všech dob, pokud přispěly k vybudování památky, mají být respektovány, neboť dosažení jednoty stylu během restaurování nemá být cílem. V porovnání s tímto praví článek 16. Florentské charty, že v zásadě by se nemělo privilegovat jedno slohové období na úkor druhého, s výjimkou skutečností, kdy chátrání nebo odumírání některých částí může být mimořádnou příležitostí pro restituci, založenou na dochovaných pozůstatcích původní koncepce nebo na dokonalé dokumentaci. Je tedy nutné se vyvarovat narušení nebo zničení dochované hodnoty snahou o dosažení slohové čistoty. Památkovou podstatu rostlin v pravém slova smyslu zmiňuje pouze článek 11. Florentské charty, který vzhledem k tomu, že hlavním materiálem jsou rostliny, uvádí, že je dílo možné udržovat v dobrém stavu dílčími náhradami a v dlouhodobém výhledu cyklickou obnovou (holosečí s novou výsadbou, resp. umístěním již rozvinutých rostlinných jedinců). Z toho jednoznačně plyne, že rostliny z doby založení historické zahrady nemohou být základním předpokladem její památkové podstaty. Podstatou by mělo být zachování principů obsažených v jejich originalitě periodické obměňování jedince novým jedincem shodného taxonomického určení, dodržení pěstebního tvaru, výsadba na identická místa, zachování kompozičních vztahů, atd. Typickým příkladem může být použitý květinový záhon osazený jednoletými květinami letničkami, které z hlediska své životní formy vyžadují každoroční vysazení na stanoviště záhon. V takovémto případě platí, že je nutné, na základě pečlivého studia historických zdrojů, provést novou výsadbu v historických vzorech a za použití rodů a odrůd květin typických pro dané období tak, aby nebyla porušena historická kompozice. Obdobná situace platí také o záhonech osazených vytrvalými květinami perenami, které byly zvláště v meziválečném období velmi oblíbené. K dostání byl značně bohatý sortiment. Výhodou peren je, že je lze na témže stanovišti pěstovat nepřetržitě několik sezón; dlouhověké trvalky i několik desítek let. Zásadně nevhodné, pokudto nrní nutné, je nahrazovat historické taxony moderními, které nemohly v době zakládání zahrady existovat. V případě dlouhověkých prvků zahradní kompozice dřevin je nutné zohlednit mnoho specifických okolností. Dnešní metody péče o staré dřeviny umožňují prodloužit jejich životnost (tzv. pěstební opatření), nicméně i zde je třeba dodržet požadavek úměrnosti. Jakmile totiž řez přesáhne určitou míru, sníží nebo dokonce zničí estetickou hodnotu stromu a irituje laické okolí. U některých dřevin je díky jejich vitalitě nepěkný vzhled rychle odstraněn. Jiné neregenerují a je třeba je nahradit. Záleží to na konkrétním posouzení, je třeba si vyžádat posudky znalců. Obecně lze doporučit opatrnost. Nejdříve aplikovat řez a jako krajní řešení, když se řez neosvědčil, zmýcení stromu a jeho náhradu. Doba, po kterou dřevina plní svou památkovou funkci, tzn. je schopná reprezentovat tento kompoziční záměr, může skončit podstatně dříve než je její životaschopnost. Z pohledu památkové péče je potřeba takového jedince nahradit. To vede často ke střetu zájmů s ochranou přírody, jejímž rovněž legitimním zájmem může být naopak dotyčný exemplář zachovat. 10) 7) OLŠAN, Jiří. Zahradní a krajinářská tvorba ve vztahu k památkové péči, in: Sborník z konfrontace o oborových přístupech. Luhačovice 2000, s ) Mezinárodní charta o historických zahradách, (Florentská charta), Florencie 1982, čl. 9, (překlad Jaroslav Petrů). 9) Cílem památkové péče je zastavit nebo zpomalit změny památkového fondu, eliminovat co nejvíce soudobé negativní vlivy a speciálními technikami udržovat vypovídající hodnotu kulturních památek. 10) PEJCHAL, Miloš. Specifika rostlinných prvků v péči o památky zahradního umění, in: Trendy a tradice. Lednice: MZLU Zahradnická fakulta, 2008, s

12 10 Památková obnova vilových zahrad založených v meziválečném období Přes výše uvedené nelze pochybovat, že originální rostliny jsou něco více, než následující generace rostlin. Některé jejich hodnoty ( paměťovým médiem s materiálním i symbolickým propojením současnosti s minulostí) se s jejich zánikem ztratí zcela, nebo z větší části. 11) Pokud je nutno strom zmýtit, je žádoucí odfrézovat pařez a část kořenů, vyměnit zeminu a vysadit původní druh a odrůdu. Zásadně nevhodné je nahrazovat odstraněné dřeviny, pokud to není nezbytně nutné, jiným druhem nebo odrůdou nejsou oprávněné argumenty některých zahradníků, že je třeba, podobně jako v zemědělství, střídat kultury. 12) V případě, že výše zmiňované prostředky nutné k uchování kulturní památky selhaly, nedostačují nebo nebyly plně uplatňovány, může dojít k poškození památky. Vyžádá li si to stav památky, je vhodné přistoupit k restaurování. 13) Panuje shoda na tom, že činnosti musí být založeny na úctě ke staré podstatě památky a na respektu k autentickým hodnotám. Florentská charta se v článku 15 věnuje obnově historických zahrad. Je v ní zdůrazněno, že jakékoliv restaurování, a tím spíše jakoukoli obnovu historické zahrady nelze zahájit bez vypracování důkladné studie, vycházející z odborného průzkumu, eventuálně i zahradního archeologického výzkumu a ze zhodnocení všech shromážděných dokumentů, týkajících se dané zahrady a obdobných zahrad, aby byl po všech stránkách zajištěn vědecký charakter návrhu. S ohledem na dobu založení obnovovaných zahrad meziválečné období 20. století, je možné ve většině případů mluvit o pojmu restituce památky, připustíme li definici, že restituce je restaurátorský zásah navracející památku do původní podoby odstraněním všech pozdějších nánosů. K tomuto procesu by měly směřovat zásahy prováděné v památkách zahradního umění sledovaného období. 14) V praxi má mít vždy přednost snaha zachovat místní zvláštnost, samozřejmě i případné pozdější doplňky a hodnotné výsadby. Uchování konkrétních, specifických, či neopakovatelných místních hodnot má mít vždy přednost před akademickou příručkovou obnovou. 15) Na restituci v památkách zahradního umění jsou v současnosti rozdílné názory. Jedna strana zdůrazňuje zásadní roly originální substance natolik, že její zástupci nezřídka usilují o maximální konzervaci za cenu postupné náhrady dožívajících jedinců i v takových rostlinných prvcích, jako jsou např. tvarované živé stěny, a mají velmi zdrženlivý až odmítavý vztah k restitucím (rekonstrukcím). Druhá strana názorového pole jim i Benátské chartě vytýká, že památkovou péči omezují pouze na materiální substanci. Vyslovují názor, že vedle substance představují důležité aspekty památky také forma, symbolická hodnota, tradiční funkce, řemeslné techniky a pěstební opatření. Zdůrazňují, že zahradní památka nesmí být k dispozici jen pro vědecké zkoumání, ale má být i uchována a obnovována v dostatečně názorné formě, aby byla pochopitelná a akceptovaná pro širší veřejnost a stala se tak pro ni místem připomínání kulturních epoch lidstva. 16) Odvolávají se v této souvislosti na dokument o autenticitě z Nara koncipovaný účastníky Konference o autenticitě ve vztahu k úmluvě o světovém dědictví, konané v Nara v Japonsku v roce 1994 ve spolupráci s UNESCO, ICCROM a ICOMOS. 17) Restaurování památky v souladu s článkem 9. Benátské charty by se mělo zastavit tam, kde začíná hypotéza. V případě dalších požadavků na nové úpravy je každá práce, jež je uznána za nezbytnou z důvodů estetických nebo technických, založena na architektonické kompozici, která nese znaky naší doby. To platí, i pokud jsou do památky, 11) PEJCHAL, Miloš. Staré stromy v zahradní a krajinářské architektuře radost i starost, in: Strom pro život život pro strom V. Praha: Společnost pro zahradní a krajinářskou tvorbu, 2007, s ) NOVAK, Z., c. d. v pozn ) Restaurování je odborné ošetření narušené, případně poškozené památky, které jde nad pouhou konzervaci a vrací památku do původního stavu opravou poškozených míst nebo částí. 14) Již provedené obnovy významných prvorepublikových zahrad zahrada Müllerovy vily v Praze, zahrada vily Tugendhat a vily Stiassni v Brně potvrzují toto tvrzení. 15) NOVAK, Z., c. d. v pozn ) PEJCHAL, M., c. d. v pozn ) Článek 13 jmenované konference uvádí: V závislosti na povaze kulturního dědictví, jeho kulturním kontextu a vývoji v čase, může posouzení jeho autenticity souviset s hodnotou nejrozmanitějších informačních zdrojů. Aspekty těchto zdrojů mohou zahrnovat formu a design, materiály a hmotnou podstatu, využití a funkci, tradice a techniky, umístění a prostředí, ducha a cítění a další vnitřní a vnější faktory. Využití těchto zdrojů umožňuje stanovit specifické umělecké, historické, sociální a vědecké rozměry zkoumaného kulturního dědictví.

13 METODICKÁ VÝCHODISKA 11 v našem případě do historické zahrady, vkládány zcela nové prvky. Článek 18. Florentské charty zmiňuje v souvislosti s využíváním historické zahrady, že je v opodstatněných případech možné přikročit i k omezení přístupu s přihlédnutím k její křehkosti, a to tak, aby byla zachována její podstata a kulturní poslání. Historické zahrady, stejně jako stavební památky, představují důležitý doklad vývoje národní kultury a podle toho je k nim nutné také přistupovat. 2.3 Oborové materiály Základními podklady, kterými se musí řídit každý, kdo uvažuje provést konkrétní zásah v kulturní památce zahradní architektury, patří: Zákon č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči ve znění pozdějších předpisů, Mezinárodní dokumenty o ochraně kulturního dědictví Mezinárodní charta o historických zahradách (Florencie, Itálie, 15. prosince 1982), Vyhlášky a nařízení Ministerstva kultury a vlády ČR, Metodická doporučení Národního památkového ústavu. Obr. 1: Detail květinového parteru před vstupním průčelím vily JUDr. Hynka Bulína v Masarykově čtvrti v Brně Pisárkách na dobové fotografii ze 30. let 20. století. Projektoval zahradní architekt Josef Kumpán. (Osobní archiv R. Zámečníka, reprofoto ze soukromého archivu potomků JUDr. Hynka Bulína)

14 12 Památková obnova vilových zahrad založených v meziválečném období 3. Stručný historický úvod Stavební typ vily s neodmyslitelnou zahradní dispozicí, jako archetyp solitérního obytného objektu, navazoval na domy majetnějších římských občanů. Zpravidla se rozlišuje villa rustica statek s venkovským hospodářským dvorem, villa suburbana předměstská vila pro příležitostný pobyt a villa urbana městská vila určená pro stálé bydlení na okraji měst. Římané si také stavěli přímořské vily villa marittima. Novodobý vývoj vily se zahradou počíná v Itálii ve 13. a 14. století, kdy venkovský dům sloužil k hospodářským a zároveň i k odpočinkovým účelům. Je zároveň odrazem snahy o navázání na antické vzory. K největšímu rozkvětu vilové architektury došlo v 15. a 16. století v oblasti Benátek, kde venkovský dům přebíral funkci trvalého sídla. Kolem vil se rozprostírala velká zahrada, kde ovšem nechyběla ani užitková kuchyňská a bylinková zahrada, vodní prvky a velký sad. Postupně se hospodářská funkce dostávala do pozadí a zahrada se měnila v objekt reprezentace. Inspirační zdroje italské renesance se postupně šířily celou Evropou a spolu s nimi i klasická schémata vilové architektury se zahradami. Na klasickou italskou renesanci navázala v první třetině 17. století architektura v Anglii. Londýňan Inigo Jones na své cestě po Itálii v letech objevil Palladiovu architekturu a posléze se stal jejím horlivým šiřitelem. Nový zájem o antiku přineslo osvícenství a francouzská revoluce (1789). V Anglii na konci 18. století vznikl nový typ italizující vily, spojením architektury antické tradice s italským venkovským statkem. 18) Nejstarší stavby vilového typu, od 16. do první poloviny 19. století si v českých zemích stavěli aristokraté, popřípadě vzdělaní příslušníci městského patriciátu. Podstatnými skutečnostmi, které v našich zemích ovlivnily následný společensko hospodářský vývoj v 19. a na začátku 20. století, bylo zrušení nevolnictví v roce 1781, zrušení roboty v roce 1848 a následné změny v cechovním systému od roku 1859 v rámci Rakouska Uherska. 19) Stavovské uspořádání se postupně měnilo na občanskou společnost, ve které rozhodující vliv získávala postupně buržoazní třída obyvatel, v níž výrazně sílila zejména židovská menšina obyvatel. Významným mezníkem pro Židy v českých zemích byla revoluční léta , kdy byla definitivně zrušena ghetta, toleranční daň i familiantský zákon. Od té doby se Židé začali stěhovat, opouštěli bývalá ghetta a odcházeli zejména do pohraničí a velkých měst, kde se rozvíjel průmysl. Jejich zrovnoprávnění u nás završila ústava z prosince 1867, která židovským obyvatelům habsburské monarchie přiznala pasivní i aktivní volební právo. 20) Před první světovou válkou výrazně posílil ekonomický faktor, jako prostředek sociálního vzestupu. Aristokracie přestávala být hlavní mocenskou strukturou a moc se postupně přesouvala do rukou lidí s vysokým hospodářským vlivem. To výrazným způsobem ovlivnilo i samotnou habsburskou monarchii. Před první světovou válkou se stávají české země nezpochybnitelným pilířem hospodářství celé rakousko uherské monarchie. Vilová zahrada, považovaná za svébytný projev zahradního umění, se začala utvářet společně s vývojem vilových staveb, budovaných snad ve všech historických epochách. Výrazněji determinovaným obdobím, ve kterém se ve větší míře začal na území českých zemí projevovat rozvoj vilových staveb, společně s typickými zahradními úpravami v jejich okolí, byla 2. polovina 19. století. Od tohoto časového vymezení začíná být zcela běžná výstavba luxusních vilových staveb v klidových zónách v dotyku převážně větších měst. 21) Stále se zvyšující postupná obliba tohoto způsobu bydlení zapříčinila na přelomu 19. a 20. století vznik nových urbanistických plánů, jejichž výsledkem byl zrod celých vilových čtvrtí při okrajích měst. Lidé obývající tyto lokality se mohli těšit z klidného prostředí, čistého vzduchu a často z krásného výhledu do nezastavěné krajiny nebo na historická centra měst. Výraznou předností takovéhoto bydlení 18) URLICH, Petr. Slavné vily Královéhradeckého kraje. 1. vyd. v jazyce českém. Praha: Foibos, 2007, 180 s. ISBN ) HORA HOŘEJŠ, Petr. Toulky českou minulostí. 1. vyd. Praha: Via Facti, 2002, 223 s. 20) ZAHRADNÍKOVÁ, Marie. Dějiny Židů v českých zemích. Vzdělávací a kulturní centrum Židovského muzea v Praze, Nestránkováno, nepublikováno. 21) Praha, Liberec, Plzeň, České Budějovice, Brno, Hradec Králové.

15 STRUČNÝ HISTORICKÝ ÚVOD 13 Obr. 2: Vilová čtvrť v Brně Pisárkách (lokalita Kamenný mlýn) na dobové pohlednici z roku (Soukromý archiv R. Zámečníka) Obr. 3: Říční lázně Riviéra na dohled vilové čtvrti v Brně Pisárkách na historické pohlednici z roku (Soukromý archiv R. Zámečníka) byla zejména blízkost města, která zabezpečovala veškerý hospodářský a kulturně společenský život lidí. V mnoha případech byly tyto lokality vkusně doplněny kulturním i sportovním zázemím v podobě promenádních korz, říčních lázní, střelnic, tak jak to bylo typické například pro brněnskou vilovou čtvrť Pisárky. Na utváření zahrad tohoto období působilo mnoho faktorů přicházejících z okolních zemí. Objednatelé zahradních úprav v českých zemích se s konkrétními díly a zahradně architektonickými přístupy setkávali kromě vlastních cestovatelských aktivit prostřednictvím knih a pestré škály zahraničních periodik, která byla na našem území běžně k dostání. V roce 1905 vydal německý architekt a teoretik Hermann Mutheisius třídílné dílo Das englische Haus, 22) které přispělo k proměně názoru na bydlení v celém středoevropském prostoru. Pokrokový český architekt Jan Kotěra měl možnost se na cestách po Belgii, Nizozemsku a Anglii seznámit s hnutím Arts and Craft a výstavbou zahradních měst. 23) Byla to také Kotěrova zásluha, že jeden z jeho stavebníků, nakladatel Jan Laichter, vydal v roce 1910 jako třetí a čtvrtý svazek edice Umění a řemesla české překlady Wagnerovy moderní architektury a knihy M. H. Bailliete Scotta Dům a zahrada. 24) Oba překlady obsahovaly předmluvy Zdeňka Wirtha, které přiblížili nejen architektům, ale i potenciálním 22) MUTHESIUS, H. Das englische Haus: Entwicklung, Bedingungen Anlage, Aufbau, Einrichtung und Innenraum : in 3 Bänden. Berlin: Ernst Wasmuth, s. 23) V roce 1911 vydal žák Adolfa Loose architekt Rudolf Wels publikaci Zahradová města jako první českou monografii na toto téma. (WELS, R. Zahradová města. Praha, 1911.) 24) SCOTT, M. H. Baillie. Dům a zahrada. V Praze: Jan Laichter, s.

16 14 Památková obnova vilových zahrad založených v meziválečném období Obr. 4: Vilová lokalita v obci Stránčičce ve 30. letech 20. stol. s příklady typické vybavenosti (tenisový kurt, bazén) moderních větších vilových zahrad. V popředí vila s tenisovým kurtem lékárníka Františka Schnöblinga. (Soukromý archiv R. Zámečníka) stavitelům a široké veřejnosti soudobé směry světové architektury. 25) Byl to ten stejný Jan Laichter, který mimo jiné vydal v roce 1938 Fierlingerovu knihu Zahrada a obydlí. 26) Text knihy Dům a zahrada doprovodil Zdeněk Wirth nejen anglickými, ale také německými, vídeňskými a českými příklady vilových staveb se zahradami. V roce 1927 byla vydána kniha R. Phillipse Das moderne englische Haus, 27) která kromě několika stránkového úvodního textu reprodukuje na 190 stranách příklady moderního anglického bydlení v domě obklopeném zahradou. Po první světové válce vznikla, jako jeden z nástupnických států Rakouska Uherska, Československá republika. Postupný přerod pozdního feudalismu ve vrcholný kapitalismus, nastartovaný předchozím konjunkturním vývojem, porovnatelný se západními velmocemi s sebou přinesl další možnosti ve vývoji společenských vrstev a v urbanizaci území. V důsledku historických událostí, majících svůj počátek v polovině 19. století, již není 1. polovina 20. století dobou, kdy by šlechta zakládala rozsáhlé parky a zahrady. 28) Vedle městské zprávy, která zakládala a upravovala veřejná prostranství, byla hlavním objednatelem sadových úprav výrazně silná střední a vyšší vrstva obyvatel (podnikatelé, umělci, inteligence). Určujícím fenoménem meziválečného období se proto stalo budování vilových staveb se zahradami, nejčastěji v dotyku větších měst nebo v jejich širším okruhu. Mnohdy živelný rozvoj tohoto způsobu bydlení, ve spojitosti s průmyslovou výstavbou, si vyžádal nutnost územního plánování a vznik organizovaných zahradních měst. Konjunkturní vývoj mladého státu v průmyslovém odvětí se projevoval také stavbou nových areálů na mnohdy zcela nevhodných místech. Mnozí architekti (O. Fierlinger, J. K. Říha) upozorňovali na nutnost soustavného plánování, které by předcházelo jinak neřízené stavební činnosti v bytovém i průmyslovém odvětví. Již v roce 1924 vyšlo v českém překladu dílo Ebenezera Howarda Zahradní města budoucnosti, které podnítilo zájem širší veřejnosti o tuto otázku. Howard byl původcem hnutí pro zahradní města a společnosti pro zakládání zahradních měst a stavbu měst. Jeho životní postoje výrazně ovlivnily moderní názory na vznik vilových čtvrtí se zahradami a v zeleni. 29) Nedostatečná osvěta laické, ale i odborné veřejnosti přiměla Otokara Fierlingera a Josefa Karla Říhu k sepsání souborné knihy Město a upravovací plán, 30) které bylo určeno především odborné veřejnosti vstupující do procesu urbanizace území. 25) ŠLAPETA, Vladimír; GORYCZKOVÁ Naděžda. Slavné vily Zlínského kraje. 1. vyd. v jazyce českém. Praha: Foibos, s. ISBN ) FIERLINGER, Otokar. Zahrada a obydlí: Základní zásady zahradní komposice. V Praze: Jan Laichter, s. 27) PHILLIPS, R. Das moderne englische Haus. Stuttgart: Julius Hoffmann, s. 28) Postupný zánik panství po zrušení poddanství roku 1848, ukončení vrchnostenské správy a konstituování nové administrativní správy a občanské samosprávy, vznik velkostatků. Pozemková reforma na základě záborového zákona z roku 1919 zábor pozemků nad 150 ha zemědělské půdy nebo nad 250 ha celkové půdy, odtržení podstatné části pozemkového majetku panství, atd. 29) HOWARD, Ebenezer. Zahradní města budoucnosti. 1. vyd. Přeložil O. Fierlinger, R. Svoboda. Praha s. 30) FIERLINGER, Otokar; ŘÍHA, Josef Karel. Město a upravovací plán. 1. vyd. Spolek československých inženýrů. Praha s.

17 VILOVÁ ZAHRADA MEZIVÁLEČNÉHO OBDOBÍ Vilová zahrada meziválečného období 4.1 Vývojové proudy Rané období vilových zahrad Na našem území je možné rané období vývoje vilové zahradní architektury klást přibližně do období 70. a 80. let 19. století. Vily si tehdy nechávala stavět vzdělaná a velice zámožná vrstva zadavatelů, která již z větší míry nepatřila mezi aristokracii. Tehdejší vilové zahrady byly prezentovány zejména volnými úpravami krajinářského typu. 31) Případné pravidelné uspořádání, např. v podobě vstupních či příjezdních parterů se omezovalo pouze na bezprostřední okolí domu. Zahrady až s učebnicově zdůrazněnými zákrutami cest, s poměrně velkým výskytem konifer, upomínající na končící typ krajinné školy Lenného Meyera, 32) se postupně musely definitivně vypořádat se stále se zmenšujícími parcelami pro realizaci krajinářských úprav. Do tohoto období je možné, v našem prostředí, situovat začátky tvorby zahradního architekta Františka Thomayera ( ). 33) Druhá fáze vývoje vilových zahrad Období 90. let 19. století a přelom století jsou pak typické krajinářskými úpravami zahrad, ve kterých se začínají výrazněji prosazovat formálně upravené partie. S jistou mírou zobecnění je možné konstatovat, že zvenčí krajinářsky působící zahrady měly jinak důležité zahradní pasáže poblíž domu již formálně pojaty. Mohlo jít o cestami jasně vyjádřené vztahy vzhledem k hlavním vchodům do vily, o soulad uspořádání formálních zahradních partií s funkčním pojetím jednotlivých částí domu, o charakter reprezentativních květinových výsadeb, které již nebyly uspořádány v obvyklých schématických kobercových záhonech, ale často v rozlehlých architektonicky ovlivněných terasovitých plochách nebo záhonech. V tomto období se rozvíjela převážná část tvorby jednoho z nejvýznamnějších českých zahradních architektů a někdejšího ředitele pražských veřejných parků Františka Thomayera, který projektoval četné zámecké, městské i lázeňské parky a soukromé zahrady. Před vypuknutím první světové války zahájila svou činnost také projekční kancelář Josefa Vaňka se sídlem v Chrudimi, která svého vrcholu následně dosáhla v meziválečném období. Stále zřetelnější odklon od krajinářsky komponovaných zahrad a příklon k stále formálnějšímu architektonickému tvarosloví vyvrcholil kolem první čtvrtiny 20. století, kdy byly zahrady zakládány již výhradně jako pravidelné a v úzkém architektonickém sepětí s domem. Tím byl naplněn hlavní požadavek kritiků krajinářských úprav, kteří požadovali maximální možné sepětí zahrady s architekturou vily. 34) Zakládaní velkých zahrad v přechodném nebo smíšeném 31) Tzv. tradice tvorby Karla Friedricha Schnikela, či Lenné-Meyerova krajinářská škola. 32) Peter Joseph Lenné ( ) byl pruský krajinářský architekt. Navrhoval parky po vzoru anglických krajinářských parků. Do historie zahradního umění se zapsal zejména vytvořením velkolepého parku v Sansoucci v Postupimi. Gustav Meyer ( ) byl zahradní architekt a ředitel městských zahrad Berlína. Od roku 1843 společně spolupracovali. Okruh jejich následovníků se v dějinách zahradního umění označuje termínem Lenné Meyer school, což byli zahradní představitelé tzv. smíšeného stylu zakládání zahrad, založeného na kombinaci krajinářských a formálních prvků kompozice. 33) Podrobně o jeho tvorbě např. v Prameny a studie, Odkaz zahradního architekta Františka Thomayera, 2009, č. 42. ISSN ) Vliv na toto uspořádání zahradního prostoru měl zejména vývoj tradiční vilové architektury, která se začínala orientovat na anglické vzory. Moderní stavební a zahradní ideje byly již od roku 1860 zaváděny v Anglii a později se z nich vyvinul velmi ceněný anglofilní komfort bydlení. Stoupencem anglicky koncipovaných vil, které příkladně projektoval, byl architekt M. H. Baillie Scott. Srovnej např. SCOTT, M. H. Dům a zahrada. Praha: J. Laichter, s.

18 16 Památková obnova vilových zahrad založených v meziválečném období Obr. 5: Příklad ztvárnění vstupního parteru před vilou, s vysokým zastoupením každoročně obměňovaných kobercových záhonů. Tento nákladný typ květinového osazení postupně od přelomu 19. a 20. století ustupoval ve prospěch trvalkových výsadeb. Projektoval František Thomayer v roce (Archiv Národního zemědělského muzea Praha, OF František Thomayer, inv. č. 578/V/Z/36) Obr. 6: Návrh vily ve Dvoře Králové od Josefa Gočára z 30. let 20. století prezentující radikální odklon od konvenční architektury 19. století. (Převzato z: FIERLIN GER, O. Krajinářská architektura v Americe. Volné směry, 1929/30 roč. 27, č. 11, s )

19 VILOVÁ ZAHRADA MEZIVÁLEČNÉHO OBDOBÍ 17 stylu vykazovalo v blízkosti domu formální zahradní partie, jejich rámec zůstával i nadále uspořádán krajinářsky. Jedním z významných kritiků krajinářských úprav byl, alespoň v německých zemích, 35) bezpochyby Hermann Muthesius. 36) Jeho orientace na anglické hnutí arts and crafts, ho posílila v odmítání krajinářských zahrad, které považoval za překonané. Muthesius a další architekti místo toho propagovali reformované, prostorově jasně oddělené, geometrické vilové zahrady. V důsledku stavebních činností, které byly po přelomu století stále intenzivnější, se pozemky stále více zmenšovaly, a proto se také zakládání krajinářských zahrad stávalo i nadále problematičtější. Nečekané možnosti ve změně kompozičního výrazu zahrad přinesl také rozvoj stavebnictví dle moderních zásad bydlení. Šlo o snahy orientované k věcnosti architektury individualistická moderna. Nezávisle na secesi začala vyrůstat nová, racionalistická architektura. V Německu ji představoval Peter Behrens a jeho žáci Walter Gropius, Ludwig Mies Van der Rohe a Le Corbusier. Architektura hledala výtvarnou působivost v proporcích, měřítku a srozumitelnosti svého účelu. 37) Nové urbanistické počiny v okolí měst vyvrcholily ve 30. letech 20. stol., kdy se výrazně začalo projevovat nové architektonické cítění funkcionalismus. Mezi iniciátory tohoto nového názoru na směřování architektury na českém území patřili např. Otto Eisler, Bohuslav Fuks, Karel Honzík, Jan Gillar, Jan Víšek, Ladislav Machoň, František Lydie Gahura, aj. Jakmile se totiž začala prosazovat funkcionalistická architektura, měnilo se také okolí těchto staveb. Tvůrci zahrad puristických vil se naopak často inspirovali neporušeností přírodních forem. Zahrady 20. a 30. let 20. století V prvních desetiletích 20. stol. a za první republiky byly rodinné zahrady již nejčastěji zakládány jako formální, s vysokým zastoupením tvarované vegetace a drobné zahradní architektury. U plošně rozsáhlejších vilových zahrad převažovalo ovšem krajinářské pojetí kompozice s formálním členěním zahrady v nejbližším okolí budovy, čímž byla zajištěna provázanost domu se zahradou. Stále také vznikaly, v menší míře, zahrady označované jako přírodní, tedy založené výhradně krajinářským způsobem. V obecné rovině je možné konstatovat, že zahrady 20. a 30. let 20. století byly zakládány převážně jako formální, v přímé vazbě na provoz a funkci jednotlivých místností domu, se znatelným oddělením obytných, či reprezentativních částí zahrady od provozního nebo hospodářského zázemí (zelinářská zahrada se skleníky a ovocný sad). Funkční dělení zahrady bylo zajištěno pravidelnou strukturou cest a optickým odcloněním živými, zejména tvarovanými ploty a stěnami, špalíry z ovocných dřevin nebo pomocí drobné zahradní architektury (ploty, zdi, pergoly, treláže, aj.) a bylo odvozeno z půdorysu domu. Zahrady byly charakteristické používáním značně bohatého sortimentu okrasných rostlin, který byl často součástí na údržbu a zakládání velmi náročných vegetačních a technických prvků (růžovny, pergoly, živé ploty a stěny, bazény, kašny, promenády, partery, pereneta, rabata, aj.). Mezi autory tohoto období, jejichž tvorba je zatím nejlépe zmapována, patří Josef Vaněk, Josef Kumpán a Josef Miniberger, kteří svým projevem zasáhli celé tehdejší Československo, a šíří odborného záběru postihli všechny projevy tehdejší zahradní tvorby. 38) Navrhování zahrad bylo také ovlivňováno uměleckými směry, jakými byly impresionismus, který se naučil dívat na přírodu za měnící se atmosféry v každé době; expresionismus, který je projevem silného osobitého výrazu abstraktní koncepce; a také kubismus, který představil účelově čisté výrazové prostředky. 39) 35) Zahradní kultura českých zemí byla tradičně ovlivňována německou zahradní tvorbou, která přebírala impulzy z ostrovního království. 36) Vedle svých četných prací na projektech vydal především celou řadu důležitých publikací, které ho v Německu i za hranicemi proslavily. Snad nejvýznamnějším dílem je jeho kniha Das englische Haus, která vyšla v roce 1904/05 ve třech svazcích. Dále např. MUTHESIUS, H. Landhaus und Garten: Beispiele kleinerer Landhäuser nebst Grundrissen, Innenräumen und Gärten. München: F. Bruckmann A.-G., 1919, 240 s.; MUTHE SIUS, H. Die Schöne Wohnung: Beispiele neuer deutscher Innenräume. München: F.Bruckmann, 1922, 15, 237 s. 37) SEDLÁK, J. Slavné vily Jihomoravského kraje. 1. vyd. v českém jazyce. Praha: Foibos, s. ISBN ) Kromě těchto zahradních architektů působila na našem území celá řada osobností, o jejichž tvorbě máme zatím pouze nepatrné informace. Mezi další představitele tohoto oboru patří Alois Josef Kulišan, Julius Krýsa, Jan J. Kašpar, František Škrobánek, Leopold Baťek, Leopold Jopp, H. Kotrbatý, Hubert Beránek, Zdena Košáková, aj. K výčtu je nutné přičíst také německé architekty a řadu stavebních architektů, kteří často společně s vilou navrhovali i zahradu. 39) FIERLINGER, O., c. d. v pozn. 26.

20 18 Památková obnova vilových zahrad založených v meziválečném období Obr. 7: Dobová fotografie brněnského výstaviště s rozvíjející se Masarykovou čtvrtí v roce (Soukromý archiv R. Zámečníka) Důležitým momentem ve vývoji zahradní kompozice, byla změna dřívějšího chápání zahrady, jako výhradního prostředku reprezentace majitele s poměrně komplikovanými doplňky (sochařská výzdoba, drobná zahradní architektura, architektonicky pojaté partery, atd.). Zahrada začala reagovat na aktuální společenské potřeby, vycházející z postupné změny životního stylu obyvatel. Do zahrad se např. začaly umísťovat, do té doby málo rozšířené, sportovní prvky, související s šířením povědomí o zdravém způsobu života. Zahrada se stávala více obytnou a stále zřetelněji se odprošťovala od zbytečné zdobnosti. Teprve v průběhu 30. let 20. století se na všech frontách začala postupně prosazovat věcnost, ovlivněná hnutím Bauhaus. Nečekaný rozvoj architektury a stavebnictví, podle moderních zásad bydlení, zasáhl také do kompozičního výrazu zahrad. Některé zahrady, projektované právě na konci 20. let a v průběhu 30. let 20. století, se stále více přikláněly k tendenci přírodních, či krajinářských zahrad, i když ne vždy tak radikálně, jako tomu bylo například v tvorbě německého architekta Willyho Lange. 40) Jako zajímavý příklad této tvorby mohou v našem prostředí posloužit realizace zahradního architekta a krajináře Otokara Fierlingera. 41) Ve třicátých letech se tedy stále více prosazovaly tendence, charakteristické odklonem od reprezentativně až slavnostně založených zahrad ke zdánlivě přirozeněji působícím zahradám. Kladný prvorepublikový vývoj ve všech odvětvích lidské činnosti byl násilně přetnut největším dosud známým válečným konfliktem. Tato celosvětová pohroma měla nedozírné následky jak na vývoj celého hospodářství, tak také na politicko společenské změny, které bezprostředně následovaly. Po únoru 1948, byla řešena otázka úlohy zahradní architektury v etapě budování socialismu. Následný vývoj ukázal jednoznačnou orientaci zahradnické tvorby, zejména na veřejnou či kolektivní zeleň. Těmto požadavkům se také přizpůsobili i ti zahradní architekti, kteří zůstali i nadále činní. 42) Dříve pečlivě udržované reprezentativní vilové zahrady přestaly, ve většině případů k jejich nevýhodě, sloužit účelu, pro který byly budovány. Některé vilové areály byly využity pro umístění různých ústavů a státních institucí. V lepším případě byly některé objekty využívány k reprezentaci prominentů tehdejšího režimu. 43) 40) Blíže o jeho přístupech např. v LANGE, Willy. Gartengestaltung der Neuzeit: 4. Auflage. Leipzig: J. J. Weber, 1919, 462 s.; LANGE, Willy. Gartenbilder: mit Vorbildernaus der Natur. Leipzig: J. J. Weber, 1922, 12, 366 s. 41) Např. zahrada Františka Schnöblinga ve Strančicích, zahrada manželů Schauerových v Jevanech a soubor zahrad Československých státníků v Sezimově ústí. 42) Vznikaly zejména tzv. lidové a sportovní sady, sady u kolektivních domů a ve školních areálech. 43) Např. vila Stiassni v Brně, Schückova vila v Praze Troji, vila H. a E. Benešových v Sezimově Ústí aj.

21 VILOVÁ ZAHRADA MEZIVÁLEČNÉHO OBDOBÍ Charakteristika vilové zahrady Kompozice zakládaných zahrad a parků mezi světovými válkami 20. století byla ovlivněna stylem, který je možné označit za přechodný. Vycházelo se z uplatňování principů, nejčastěji označovaných jako styl volný a styl geometrický. Styl volný byl založen na krajinářských zásadách tvorby travnaté plochy, nepravidelně vedená síť cest, rozvolněné i zapojené skupiny dřevin a solitéry vysazené v trávníku. Geometrický styl se začal výrazně prosazovat i v souvislosti s neustále se zmenšující výměrou jednotlivých parcel pro budoucí zahrady. V menších objektech umožnil hospodárné a účelné využití celého pozemku. Geometrický styl se vyznačuje pravidelným trasováním komunikací, které oddělují jednotlivé funkčně odlišné části na samostatné zahradní segmenty. Po dlouhé periodě používání převážně stylu volného se čím dál více začal uplatňovat zase sloh geometrický. 44) Běžná byla kombinace obou způsobů uspořádání, kdy se přistupovalo zejména k pravidelnému členění zahrady v nejbližším okolí budovy. Dále od domu se projevovalo členění nepravidelné s rozptýlenou zelení, která často tvořila tzv. izolační plášť zahrady. 45) Tyto naznačené kompoziční přístupy je možné pozorovat v tvorbě většiny zahradních architektů. S vědomím určité míry zobecnění lze konstatovat, že stěžejní proud zahradních tvůrců vycházel převážně z formální dispozice členění ploch. Při zakládání menších zahrad šlo vždy o ovlivnění geometrickou podstatou půdorysu domu, od kterého se odvíjela pravidelnost celé zahradní plochy. V případě zakládání větších zahrad byla prosazována kombinace formálních a neformálních prvků zahradní kompozice, se snahou uplatnit geometrické tvary alespoň kolem vily. 46) Pravidelná úprava v blízkosti domu podporovala lepší světelné podmínky, vzdušnost i vyznění architektury s širokými rozhledy do okolí. Současně pravidelné prostory tvořily přirozené pokračování obytných místností s přechody do zahrady. Pomineme li kompoziční hledisko (provázanost vily se zahradou), přistupovalo se k pravidelnému řešení zahrad ze dvou hlavních důvodů. Jedním z nich byla potřeba, mnohdy nutnost maximálně využít stále se zmenšující plochu určenou pro založení zahrady s cílem zachovat její funkce (reprezentace, rekreace, hospodářský užitek), což umožnilo jedině pravidelné schéma vzájemně oddělených ploch. Druhé hledisko spočívalo v tom, že při pravidelném řešení se zahrada stávala záhy po založení funkční díky zřízení (stavbě) drobných architektur loubí, pergol, bazénů, atd. Mezi jednotlivými architekty je samozřejmě možné spatřovat různé nuance, které je nutné odhalit pečlivým studiem jejich tvorby. Okrasné rostliny a jejich použití Období mezi světovými válkami je specifické používáním bohatého sortimentu okrasných rostlin, který v mnohém převyšuje současnou produkci. Významným způsobem k tomu přispěla zejména Rakousko uherská Dendrologická společnost pro podporu nauky o dřevinách a zahradním uměním v Rakousko Uhersku se sídlem ve Vídni, založená v roce Vedení Dendrologické společnosti se snažilo od samého počátku dovést ušlechtilé cíle zvelebení zahradního umění k praktickým výsledkům. Proto jedním z prvních kroků bylo zřízení introdukční školky, která by zaváděla do kultury a aklimatizovala nové vzácné druhy dřevin a trvalek, množila je a poskytovala je jako členské prémie členům společnosti. V její zahradě byly vysázeny u nás dosud nepěstované druhy dřevin a trvalek původem z Dálného východu, ze Sibiře, pohoří střední Asie, ze severní Ameriky i Evropy (Balkán). V roce 1922 převzala bývalou Spolkovou zahradu nově založená Československá dendrologická společnost. Jejím předsedou se stal A. E. Sylva Tarouca. Společnost pokra 44) MINIBERGER, Josef. Sloh geometrický a volný. Československé zahradnické listy, rok 1925, roč. XXII., č. 4, s ) ZÁMEČNÍK, Roman. Villa Gardens Architecture between the Worldwars Czechoslovakia. Acta horticulturae et regiotecturae. Nitra: Slovenská poľnohospodárska univerzita v Nitre, rok 2013, roč. 16, č. 2, s ISSN ) MINIBERGER J., c. d. v pozn 44.