Právnická fakulta Masarykovy univerzity

Transkript

1 Právnická fakulta Masarykovy univerzity Právo a právní věda Katedra mezinárodního a evropského práva DIPLOMOVÁ PRÁCE Uznání a výkon cizího soudního rozhodnutí v režimu nařízení Brusel I bis Michal Pomichálek 2015/2016

2 Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma Uznání a výkon cizího soudního rozhodnutí v režimu nařízení Brusel I bis zpracoval sám. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použil k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury. V Brně dne Michal Pomichálek 1

3 Na tomto místě bych rád poděkoval JUDr. Jiřímu Valdhansovi, Ph.D. za jeho ochotný přístup, podněty, připomínky a cenné rady, které mi poskytl při vypracování diplomové práce. Dále bych rád poděkoval své rodině a všem, kteří mě během celého studia podporovali. 2

4 Anotace Předmětem této diplomové práce je právní úprava uznání a výkonu v režimu nařízení Brusel I bis. Nařízení Brusel I prošlo významnými změnami, které by měly zefektivnit proces přesunu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech mezi členskými státy Evropské unie. Práce analyzuje současnou úpravu uznání a výkonu v nařízení Brusel I bis a porovnává ji s úpravou minulou v nařízení Brusel I. Na základě toho by mělo být vyhodnoceno, zda tyto změny budou mít na proces uznání a výkonu zamýšlený vliv. Klíčová slova Nařízení Brusel I bis, nařízení Brusel I, uznání a výkon, rozhodnutí, zrušení exequatur Abstract The object of this diploma thesis is legislation of recognition and enforcement in régime of Brussels Ibis Regulation. Brussels I Regulation has got through important changes, which should bring more efficient process of transfer of judgements in civil and commercial matters within states of the European union. This thesis analyzes the actual legislation of recognition and enforcement under Brussel Ibis Regulation and compares it to last legislation under Brussels I Regulation. On the basis of comparison it should be analyse whether those changes may have an intended impact on the process of recognition and enforcement. Key words Brussels Ibis Regulation, Brussels I Regulation, recognition and enforcement, judgement, abolition of exequatur 3

5 Obsah Seznam použitých zkratek... 6 Úvod Evropská integrace a evropský justiční prostor Důležité smlouvy evropské justiční spolupráce Bruselská úmluva Rozšíření o státy Evropského sdružení volného obchodu Maastrichtská smlouva Amsterodamská smlouva Brusel I bis jako součást evropského mezinárodního práva soukromého Evropské mezinárodní právo soukromé Forma právních předpisů evropského mezinárodního práva soukromého Evropské mezinárodní právo procesní a Brusel I bis Předchůdci nařízení Brusel I bis Bruselská úmluva Nařízení Brusel I Výklad nařízení Brusel I bis Nařízení Brusel I bis Působnost nařízení Brusel I bis Místní působnost Osobní působnost Časová působnost Věcná působnost Pojem rozhodnutí Rozhodnutí nespadající pod režim nařízení Uznání a výkon podle nařízení Brusel I bis Uznání Způsoby uznání rozhodnutí Rozhodnutí o uznání jako o předběžné otázce Formální požadavky na uznání Přerušení řízení Výkon

6 3.2.1 Výkon předběžných a zajišťovacích opatření Formální požadavky pro výkon Přerušení řízení a jiná omezení výkonu Odepření výkonu Důvody pro odepření uznání a výkonu Rozpor s veřejným pořádkem Závažné vady řízení Neslučitelnost rozhodnutí Porušení některých pravidel o příslušnosti podle nařízení Brusel I bis Porovnání procesu uznání a výkonu podle staré a nové úpravy Uznání a důvody pro odepření uznání Uznání Důvody pro odepření uznání Prohlášení vykonatelnosti a důsledky jeho zrušen Celé řízení o prohlášení vykonatelnosti a porovnání se současností Porovnání nařízení výkonu podle obou úprav za předpokladu nevyužití opravných prostředků Veřejný pořádek po zrušení řízení o prohlášení vykonatelnosti Závěr Seznam použitých pramenů Monografie: Odborné články a příspěvky ze sborníku: Právní předpisy: Judikatura SDEU: Judikatura českých soudů: Ostatní:

7 Seznam použitých zkratek Nařízení Brusel I bis Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech Nařízení Brusel I Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech Bruselská úmluva Bruselská úmluva o pravomoci soudů a výkonu rozhodnutí ve věcech občanských a obchodních ze dne Nařízení Řím I Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy Nařízení Řím II Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 864/2007 ze dne 11. července 2007 o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy EU Evropská unie 6

8 Úvod Dne 10. ledna 2015 nabylo účinnosti 1 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech 2 (dále jen Nařízení Brusel I bis ). Jedná se o procesně právní předpis, který tvoří jeden ze základních kamenů právní regulace v evropském justičním prostoru. Tento předpis nahrazuje Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech 3 (dále jen Nařízení Brusel I ), ze kterého také vychází. Nová úprava však obsahuje některé výraznější změny, kterými je sledována snaha efektivněji řešit spory s mezinárodním prvkem a snaha o jednodušší proces přesunu soudních rozhodnutí mezi členskými státy EU. Tématem mé diplomové práce je třetí kapitola nařízení Brusel I bis, která je věnovaná uznávání a výkonu cizích soudních rozhodnutí. Soudní rozhodnutí je projevem státní svrchovanosti a otevřenost hranic se pro něj nemůže uplatňovat v takové míře jako např. na zboží. Ovšem při stavu dnešní evropské integrace je nezbytně nutné mít proces přesunu soudního rozhodnutí z jednoho členského státu do druhého upraven tak, aby co nejméně zasahoval do volného fungování jednotného vnitřního trhu. Nařízení Brusel I bis v části o uznávání a výkonu bylo výraznější změnou zasaženo, a to zrušením mezitímního řízení o prohlášení vykonatelnosti, tzv. exequatur. Tímto krokem je sledována snaha urychlit řízení ve státě výkonu a snížit jeho náklady. Zrušením fáze prohlášení o vykonatelnosti by ale povinný přišel o procesní prostředky k obraně, což by bylo nepřípustné. Novela nařízení tedy musí kombinovat rychlost přesunu soudního rozhodnutí mezi členskými státy a možnost povinného se proti tomuto rozhodnutí bránit. Procesní prostředky k obraně povinného, které mohl uplatnit během řízení o prohlášení vykonatelnosti, v nařízení Brusel I bis byly v souladu s právními principy 1 S výjimkou článků 75 a 76, které nabyly účinnosti již 10. ledna Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech. In: EUR-lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit ]. Dostupné z: 3 Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech. In: EUR-lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit ]. Dostupné z: 7

9 nadále zachovány a v rámci celého procesu přesunu rozhodnutí přesunuty. Otázkou zůstává, zda novelizovaná úprava se zrušeným mezitímním řízením a rozhodováním o vykonatelnosti rozhodnutí naplní očekávání, která jsou do něj přepracováním původního znění vkládána. Cílem této práce tedy bude porovnat proces uznávání a výkonu cizího soudního rozhodnutí v režimu současné a předchozí právní úpravy. Tímto porovnáním se pokusím zjistit, zda jsou změny obsažené v současné úpravě natolik významné, aby skutečně dokázaly mít vliv na délku řízení ve státě výkonu. Mnou stanovená hypotéza tedy zní: Úprava uznávání a výkonu cizího soudního rozhodnutí v nařízení Brusel I bis je efektivní a urychlí proces přesunu soudního rozhodnutí. Ve své práci se však již takto úzkou tematikou od samého počátku zabývat nebudu. V první kapitole diplomové práce nejprve lehce nastíním vývoj evropské integrace od počátku do současnosti s ohledem na potřebu justiční spolupráce. Dále se budu zabývat místem nařízení Brusel I bis v evropském mezinárodním právu soukromém a vysvětlím, proč má formu nařízení. Také se zmíním o předchůdcích nařízení Brusel I bis. Nebudu se však zabývat jejich právní úpravou, která se až na výjimky příliš nemění, nýbrž především výkladem a vztahem k jiným právním dokumentům, které obdobnou problematiku obsahují. Poté už se zaměřím na nařízení Brusel I bis jako takové. Ve druhé kapitole se nejprve budu zabývat pojmy působnost (okolnostmi, za kterých se nařízení použije) a rozhodnutí, jehož interpretace musí korespondovat s tímto nařízením, nikoliv s národním právem. Ačkoliv by třetí část o uznávání a výkonu cizího soudního rozhodnutí mohla být součástí kapitoly předchozí, jakožto tématu práce jí věnuji samostatnou kapitolu. Zde se pokusím popsat a analyzovat celý proces uznání a výkonu podle nařízení Brusel I bis. Popíši jednotlivé pojmy, důvody odepření uznání a výkonu a opravné prostředky procesních stran. Především v této části práce též využiji bohatou judikaturu Soudního dvora EU (dále jen SDEU ), která je nezbytná k upřesnění mnoha ustanovení. V poslední kapitole pak dospěji k samotnému cíli diplomové práce, kde současný proces uznání a výkonu porovnám s procesem obsaženým v úpravě předchozí. Na základě tohoto porovnání bych měl dojít k závěru, zda je stanovená hypotéza potvrzena či vyvrácena. 8

10 První metodou, kterou v této práci využiji, bude metoda deskriptivní. Tu využiji na části týkající se justiční spolupráce a evropského justičního prostoru, tak i na současnou úpravu nařízení Brusel I bis. Ve čtvrté části bude použita metoda komparativní, jíž porovnám současnou a minulou právní úpravu. 9

11 1. Evropská integrace a evropský justiční prostor V polovině 20. století v Evropě začala nová kapitola spolupráce vtělená do ESUO. Rysem tohoto společenství byla nadnárodní struktura rozhodovacích orgánů, na něž byla přenesena národní suverénní práva členských států. 4 Cílem takového prohloubení hospodářské spolupráce s některými komoditami byl stav, kdy hospodářské vize a plány jednotlivých států nahradí politika společná. S ohledem na tento cíl tak byla vytvořena celní unie, jejímž vlivem docházelo ke zrušení některých cel, množstevních omezení na dovážené zboží či sjednocení celních sazebníků členských států. Výsledkem dlouhodobého snažení o prohloubení spolupráce poté bylo přijetí Jednotného evropského aktu v roce Byla to první koncepční změna zakládacích smluv. JEA mimo jiné předpokládal utvoření jednotného vnitřního trhu, tedy prostoru bez vnitřních hranic, v němž je mezi členskými státy zcela zajištěn volný pohyb zboží, osob, služeb a kapitálu. 5 Tyto svobody jsou založeny na odbourání především administrativních a legislativních překážek mezi členskými státy, které tuto volnost pohybu znemožňovaly nebo omezovaly a zdánlivě by nemusely zasahovat oblast práva soukromého. 6 Pohyb zboží a služeb se ale realizuje formou obchodu mezi obchodníky členských států na základě obchodních smluv, tedy nástrojů soukromého práva jednotlivých členských států. 7 Pokud by měl jednotný vnitřní trh fungovat pouze v rámci soukromoprávní regulace jednotlivých národních právních řádů, pak by jeho fungování bylo takřka nemožné. Důvodem by samozřejmě byla jiná úprava hmotného práva, určení mezinárodní soudní pravomoci či nakládání s přeshraničními soudními rozhodnutími. Na základě rozdílných právních úprav se uvedené problémy soustřeďují do dvou oblastí: a) rozdílná hmotně právní úprava soukromoprávních vztahů v jednotlivých státech, 4 TICHÝ, Luboš; ARNOLD, Reiner; ZEMÁNEK, Jiří; KRÁL, Richard; DUMBROVSKÝ, Tomáš. Evropské právo. 5. vyd. Praha: C. H. Beck, s. ISBN S TÝČ, Vladimír. Základy práva Evropské unie pro ekonomy. 6. vyd. Praha: Nakladatelství Leges, s. ISBN S ROZEHNALOVÁ, Naděžda; TÝČ, Vladimír. Evropský justiční prostor (v civilních otázkách). 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, s. ISBN X. S Tamtéž., s

12 b) samostatnost justičních soustav jednotlivých členských států, teritoriální charakter řízení před soudy jakožto státními orgány (procesní právo regulující řízení) a teritoriální omezenost účinků soudních rozhodnutí. 8 Na tento problém státy reagovaly tak, že v oblastech, které to dovolovaly, došlo k unifikaci hmotněprávní úpravy. V jiných oblastech pak pomocí směrnic došlo alespoň k harmonizaci právní úpravy v jednotlivých státech. V oblasti procesního práva bylo zapotřebí vyřešit především mezinárodní pravomoc a uznávání a výkon cizích soudních rozhodnutí. Členské státy, které si toho byly vědomy, tak tuto problematiku začaly na úrovni mezinárodního a později komunitárního práva řešit. 1.1 Důležité smlouvy evropské justiční spolupráce Bruselská úmluva Prvním právním dokumentem, který se začal danou oblastí zabývat, byla Bruselská úmluva o pravomoci soudů a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech ze dne 27. září Justiční spolupráce přesahovala rámec působnosti Společenství, uzavřena byla na základě tehdejšího čl. 220 SES, kterým byly státy vyzvány k úpravě dané oblasti. Tím byl tento úsek justiční spolupráce vyhrazen smlouvám mezinárodního práva veřejného, jež nebyly součástí sekundárního komunitárního práva 9 Cíl zjednodušení vzájemného uznávání a výkonu cizích soudních rozhodnutí byl touto úmluvou naplněn. Vzájemné uznávání soudních rozhodnutí mezi členskými státy bylo Bruselskou úmluvou v souladu s praktickými požadavky společného (jednotného vnitřního) trhu usnadněno tak, že se někdy s určitou nadsázkou hovoří o volném pohybu soudních rozhodnutí jako o páté základní svobodě. 10 Ačkoliv tato smlouva posunula justiční spolupráci o velký krok vpřed, měla tu nevýhodu, že se nejednalo o akt komunitárního práva. Jakožto smlouva mezinárodního práva veřejného podléhala při každé změně ratifikaci ve smluvních státech, která nemusela být ukončena ve stejnou dobu, takže některé státy byly zněním nové smlouvy 8 ROZEHNALOVÁ, TÝČ op. cit., s VAŠKE, Viktor. Uznání a výkon cizích rozhodnutí v České republice. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, s. ISBN S ROZEHNALOVÁ, TÝČ op. cit., s

13 vázány dříve než jiné. To vyvolávalo interpretační potíže zejména z intertemporálního hlediska Rozšíření o státy Evropského sdružení volného obchodu Stranami Bruselské úmluvy mohly být pouze členské státy Společenství. Její úspěch ale vzbudil zájem o ratifikaci i ve státech, které členy nebyly. Výsledkem bylo v roce 1988 přijetí Luganské úmluvy o pravomoci soudů a výkonu rozhodnutí ve věcech občanských a obchodních. Tato úmluva měla analogicky upravit stejné otázky jako Bruselská úmluva. Luganská úmluva obsahovala pouze drobné odchylky. Luganská úmluva se aplikovala ve vztazích mezi členskými státy EHS a ESVO, ve vztazích členských států Společenství se nadále aplikovala Bruselská úmluva Maastrichtská smlouva Maastrichtská smlouva (Smlouva o založení Evropské unie) z roku 1992 poprvé kodifikovala pojem Evropská unie a je významnou změnou základních smluv Evropských společenství. 13 EU byla tvořena stále třemi Evropskými společenstvími, která byla označována jako I. pilíř, a dále dalšími dvěma pilíři. II. pilíř zahrnoval společnou zahraniční a bezpečnostní politiku a III. pilíř spolupráci v oblasti justice a vnitřních věcí Amsterodamská smlouva Amsterodamská smlouva z roku 1997 byla zásadní změnou v dosavadní justiční spolupráci. Tato smlouva vytvořila prostor svobody, bezpečnosti a spravedlnosti. Tento prostor má trestněprávní a soukromoprávní složku. Obě složky měly od platnosti této smlouvy rozdílný právní režim. 14 Problematika justiční spolupráce v civilních věcech se přesunula z III. pilíře do I. pilíře, komunitárního, zahrnutého SES. 15 Tím se velmi usnadnila justiční spolupráce v civilních věcech z pohledu tvorby práva, neboť namísto mezinárodních smluv už šlo 11 VAŠKE op. cit., s Tamtéž, s TICHÝ, ARNOLD, ZEMÁNEK, KRÁL, DUMBROVSKÝ op. cit., s ROZEHNALOVÁ, TÝČ op. cit., s PAUKNEROVÁ, Monika. Evropské mezinárodní právo soukromé. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, s. ISBN S

14 danou oblast regulovat pomocí sekundárního práva Společenství. Princip konsensu mezinárodního práva, kdy musí všechny strany souhlasit, mohl být opuštěn, čímž odpadla těžkopádnost a neefektivita v přijímání a změnách nařízení upravujících justiční spolupráci ve věcech civilních. Toto neplatilo pro spolupráci v oblasti trestního práva, které zůstalo součástí III. pilíře. 1.2 Brusel I bis jako součást evropského mezinárodního práva soukromého Evropské mezinárodní právo soukromé Normy evropského práva, které upravují soukromoprávní vztahy s mezinárodním prvkem, se souhrnně označují jako evropské mezinárodní právo soukromé. Jak je již psáno výše, jde o normy, které dávají stranám v právních vztazích větší míru právní jistoty a usnadňují fungování jednotného vnitřního trhu. Normy spadající pod evropské mezinárodní právo soukromé se dělí do čtyř okruhů, jimiž jsou: a) normy upravující pravomoc, tzv. mezinárodní příslušnost civilních soudů určitého členského státu EU v přeshraničních sporech, a spolupráci soudů, b) normy určující rozhodné právo, které bude na daný právní vztah aplikováno, tzn. kolizní normy, c) normy upravující výkon cizích soudních a dalších rozhodnutí v soukromoprávních věcech, d) normy upravující civilní řízení s přeshraničním prvkem ve zvláštních případech (např. evropský platební rozkaz, evropské řízení o drobných nárocích). 16 S výjimkou kolizních norem se výše uvedené normy vztahují především k otázkám procesním. Tyto normy se označují za evropské mezinárodní právo procesní Forma právních předpisů evropského mezinárodního práva soukromého Jak je uvedeno výše, po přijetí Amsterodamské smlouvy se oblast evropské justiční spolupráce v civilních věcech stala součástí prvního pilíře, tedy práva plně spadajícího pod legislativu Společenství. Důsledkem byla možnost danou oblast regulovat 16 PAUKNEROVÁ op. cit., s

15 sekundárním právem namísto práva primárního. Nelze však naplno říci, že primární právo nemá pro danou oblast žádný význam. Základem úpravy evropského mezinárodního práva soukromého je však právo sekundární. V kolizní i procesní oblasti je evropské mezinárodní právo regulováno především nařízeními. Jsou to akty obecné povahy, které jsou závazné v celém svém rozsahu a jsou přímo použitelné v každém členském státě. Na rozdíl od směrnic není potřeba vydat vnitrostátní prováděcí předpis. Vzhledem ke své přímé použitelnosti a přímému účinku se jedná o nejefektivnější nástroj sjednocování práva EU. 17 Z uvedených důvodů je k regulaci vhodnější forma nařízení. Nařízení se používá tam, kde je třeba vytvořit samostatnou komunitární úpravu vedle úpravy vnitrostátní, tedy určenou k právní úpravě ryze komunitárních vztahů. 18 Uznání a výkon rozhodnutí mezi členskými státy lze pod ryze komunitární vztahy zcela nepochybně zařadit. Použití formy nařízení navíc předpokládá i samo nařízení Brusel I bis, neboť bod č. 6 preambule stanoví, že k dosažení volného pohybu rozhodnutí je nezbytné a nutné využít závazný a přímo použitelný právní nástroj Evropské mezinárodní právo procesní a Brusel I bis Výše je uvedeno, že evropské mezinárodní právo procesní upravuje mezinárodní příslušnost a podmínky uznání a výkonu rozhodnutí v soukromoprávních věcech. Nicméně soukromoprávní věci - tedy civilní a obchodní - ve věcech příslušnosti a uznání a výkonu nelze regulovat pomocí jednoho univerzálního nařízení. Civilní a obchodní právo jsou tak rozsáhlými právními odvětvími, že obsahují hmotněprávní oblasti, které mají svá specifika. To vede i k nutnosti určitým způsobem upravit procesní stránku těchto oblastí, aby soudní řízení v těchto věcech mohlo být vedeno efektivně. Proto je současné evropské mezinárodní právo procesní tvořeno celou řadou nařízení, která právě upravují specifické oblasti (např. dědické věci, úpadkové řízení, řízení o vyživovacích povinnostech). Nařízení Brusel I bis je však předpisem obecným, který se uplatní společně s dalšími nařízeními, případně tam, kde nejsou podmínky pro 17 PAUKNEROVÁ op. cit., s TÝČ, Vladimír; KŘEPELKA, Filip; MUNKOVÁ, Jindřiška; PIKNA, Bohumil; ROZEHNALOVÁ, Naděžda; TOMÁŠEK, Michal. Lexikon - právo Evropské unie. Praha: Nakladatelství Jiří Motloch - Sagit, s. ISBN S

16 uplatnění jiných nařízení, či navrhovatel jiná nařízení nevyužil. 19 Jako obecný předpis je nařízení Brusel I bis v praxi využíváno nejčastěji, neboť většina věcí spadá pod jeho působnost. Proto se uznání a výkon cizích rozhodnutí této obecné problematiky dočkaly právního předpisu o dost dříve, než je tomu u ostatních nařízení. 1.3 Předchůdci nařízení Brusel I bis Bruselská úmluva Již v první kapitole je uvedeno, že Bruselská úmluva je počátkem spolupráce na úseku justice. Již od počátku šlo o právní předpis přelomový, nikoliv jen co do významu, ale také do úpravy pravomoci a podmínek pro uznání a výkon. Při určování pravomoci soudu opouští kritérium státní příslušnosti žalobce ve prospěch bydliště (domicilu, sídla) žalovaného, případně žalobce, je-li na území Společenství. 20 Díky volnému pohybu osob tak státní občanství začalo ustupovat místu, se kterým má daná osoba nejužší vztah. Při uznání a výkonu cizích rozhodnutí se zase prosadila zásada presumpce nezávadnosti cizích rozhodnutí, což umožnilo stanovení minima podmínek pro jejich uznání a výkon. 21 Tento nový přístup k řešeným otázkám měl umožnit větší efektivitu v oblasti soudních řízení, jejichž větší rychlost zase měla být co nejmenší překážkou pro oblast hospodářskou. Aby tato úmluva ale mohla plnit svůj účel, bylo dále nutné zajistit její aplikaci. V době, kdy byla Bruselská úmluva přijata, už byla totiž problematika uznání a výkonu rozhodnutí řešena bilaterálními nebo vícestrannými smlouvami mezi členskými státy Společenství. V případě Bruselské úmluvy byl tento vztah k jiným mezinárodním smlouvám řešen výslovně v článcích 55 a následujících. Článek 55 vyjmenovává dvoustranné smlouvy uzavřené mezi smluvními státy navzájem, které jsou nahrazeny Úmluvou ve věcech jí upravených. V ostatních věcech nejsou touto úmluvou dotčeny (článek 56). 22 Proto se nemuselo využít určitých pravidel pro případ, že vztah není 19 ROZEHNALOVÁ, Naděžda; VALDHANS, Jiří; DRLIČKOVÁ, Klára; KYSELOVSKÁ, Tereza. Mezinárodní právo soukromé Evropské unie (Nařízení Řím I, Nařízení Řím II, Nařízení Brusel I). Praha: Wolters Kluwer ČR, s. ISBN S ROZEHNALOVÁ, Naděžda; TÝČ, Vladimír; NOVOTNÁ, Monika. Evropské mezinárodní právo soukromé. Brno: Masarykova univerzita, s. ISBN S Tamtéž, s Tamtéž, s

17 výslovně upraven, čímž se dá předejít nejasnosti v aplikační přednosti v některých případech. Aby dále byla úmluva efektivní a především dávala stranám právních vztahů velkou právní jistotu, bylo potřeba zajistit také její jednotný výklad. K tomu sloužila zpráva belgického zpravodaje Paula Jenarda 23 (dále jen Jenardova zpráva ), která měla být pomůckou při výkladu jednotlivých ustanovení. Ovšem i tato zpráva nemohla na všechny budoucí otázky pamatovat. Proto byl v roce 1971 podepsán Protokol o výkladu Bruselské úmluvy, který umožňoval soudům členských státu požádat Soudní dvůr o rozhodnutí o předběžné otázce, ačkoliv pravomoc úmluvu interpretovat měl Soudní dvůr již pouze na základě toho, že Bruselská úmluva byla přijata na základě článku 220 Smlouvy ES Nařízení Brusel I Po přesunutí problematiky uznání a výkonu do komunitárního rámce se úprava této oblasti přesunula z Bruselské úmluvy do nařízení Brusel I, které Bruselskou úmluvu nahradilo. Toto nařízení pokračuje v duchu Bruselské úmluvy. Pátý bod preambule nařízení Brusel I se hlásí ke kontinuitě k Bruselské a Luganské úmluvě. Bod 19 nařízení ale tuto návaznost nepředpokládá jen ve vztahu k Bruselské úmluvě, když stanoví, že stejná potřeba návaznosti platí, pokud jde o výklad Bruselské úmluvy Soudním dvorem Evropských společenství 25 Samotné nařízení Brusel I je již téměř shodné s dnešní úpravou v nařízení Brusel I bis. Struktura a problematika v části týkající se příslušnosti je v obou takřka stejná. Část týkající se uznávání a výkonu postihly změny více. Jsou ale spíše formálního rázu a na okruh řešených otázek je vliv také takřka nulový. 1.4 Výklad nařízení Brusel I bis Jednotný právní režim v rámci Evropské unie vyžaduje existenci jednotné právní úpravy. 26 Samo přijetí právních předpisů, které jsou platné pro všechny členské státy, ale k dosažení jednotného právního režimu nestačí. Má-li mít právní úprava stejný 23 JENARD, Paul. Report on the Convention on jurisdiction and the enforcement of judgments in civil and commercial matters [online]. No C 59/1979 [cit ]. Dostupný z: 24 ROZEHNALOVÁ, TÝČ, NOVOTNÁ op. cit., Bod 19 preambule nařízení Brusel I. 26 TÝČ, KŘEPELKA, MUNKOVÁ, PIKNA, ROZEHNALOVÁ, TOMÁŠEK op. cit., s

18 řádů. 28 Tento fakt je velice důležitý pro výklad nařízení Brusel I bis i jiných právních dopad ve všech členských státech, je nutné zajistit, aby ustanovení všech právních předpisů EU byla i stejně vykládána. Pokud má tedy mít unifikace nějaký smysl, musí k ní dojít nejen na úrovni legislativní, ale i na úrovni aplikační, resp. interpretační. 27 Za léta integrace si EU vytvořila vlastní právní řád, který je nezávislý na právních řádech národních. V tomto duchu je evropské právo také potřeba vykládat. Proto se při výkladu evropského práva využívá tzv. autonomní výklad. Při něm se evropské právo nevykládá pouze v souladu s právem země soudu rozhodujícího orgánu, ale při výkladu se přihlíží primárně k cílům a systematice Smluv, a sekundárně k obecným principům, které pramení ze základů jednotlivých národních právních předpisů EU. Při výkladu jednotlivých ustanovení nařízení Brusel I bis je důležité tato ustanovení vykládat nezávisle na jednotlivých právních řádech členských států. K mnoha pojmům nařízení existuje řada rozhodnutí SDEU vyjasňujících jejich výklad, protože národní soudy často nemají tendenci tato ustanovení vykládat správně s ohledem na účel evropské legislativy. Tímto výkladem tak vznikají i obecně chápané pojmy nezávislé na národních právech, avšak univerzálně vykladatelné v jednotlivých evropských předpisech. Judikatura SDEU tak umožňuje vykládat nařízení Brusel I bis v návaznosti na jiná související nařízení, a to nejen nařízení procesní. Bod 17 preambule nařízení Řím I 29 např. stanoví, že pojmy poskytování služeb a prodej zboží mají být vykládány v souladu s nařízením Brusel I. Nařízení Řím II 30 v bodě 7 preambule nařizuje pod věcnou působnost tohoto nařízení vztahovat stejné věci jako nařízení Brusel I. Při tom se již v určitém čase vytvořila konstantní judikatura, která umožňuje nařízení Brusel I 27 TÝČ, KŘEPELKA, MUNKOVÁ, PIKNA, ROZEHNALOVÁ, TOMÁŠEK, op. cit., s Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne , věc C-29/76 LTU Lufttransportunternehmen GmbH and Co. KG v. Eurocontrol. In EUR-lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit ]. Dostupný z: 29 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy. In: EUR-lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit ]. Dostupný z: 30 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 864/2007 ze dne 11. července 2007 o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy. In: EUR-lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit ]. Dostupný z: 17

19 bis vykládat stejně jako jeho předchůdce, aby tak bylo mimo jiné docíleno i vysoké právní jistoty. 18

20 2. Nařízení Brusel I bis Nařízení Brusel I bis je již třetím obecným předpisem upravujícím problematiku uznání a výkonu cizích rozhodnutí ve Společenství, resp. EU. Toto nařízení se v preambuli hlásí ke svým předchůdcům, tedy Bruselské úmluvě a nařízení Brusel I, a dále i k úmluvě Luganské. Jak je zmíněno výše, velké změny se neočekávají ani v přístupu SDEU k již řešeným otázkám, aby byla zajištěna kontinuita. Ještě před samotnou problematikou uznání a výkonu cizích rozhodnutí je nutno zmínit pojmy působnost a rozhodnutí. Působnost stanoví, kdy se nařízení na danou věc vztahuje a je pro ni použitelné. Samotný pojem rozhodnutí též souvisí s tím, zda je nařízení na danou věc použitelné či nikoliv. K vyložení těchto pojmů je již nezbytné využít judikatury SDEU. 2.1 Působnost nařízení Brusel I bis Místní působnost Samo nařízení výslovně nestanoví místní působnost. Nicméně z povahy nařízení je jasné, že se použije před soudem každého členského státu. V otázce uznání a výkonu cizího rozhodnutí bude pod nařízení spadat pouze rozhodnutí, které bylo vydáno v jednom členském státu a které je přesouváno do jiného členského státu. Na uznání a výkon rozhodnutí ze třetího státu či přesunu rozhodnutí členského státu do státu třetího nedopadá. U místní působnosti je ještě třeba zmínit zvláštní vztah nařízení k Dánsku. Dánsko se podle Protokolu č. 22 o postavení Dánska připojeného ke Smlouvě o Evropské unii a Smlouvě o fungování Evropské unie přijímání nařízení Brusel I neúčastnilo. 31 Nařízení Brusel I se v Dánsku použilo až na základě Dohody mezi Evropským společenstvím a Dánským královstvím o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech. Podle článku 3 dohody může Dánsko uplatňovat změny nařízení. 32 Dánsko tyto změny uplatnilo a úprava obsažená v nařízení Brusel I bis je účinná i na jeho území. 31 ROZEHNALOVÁ, VALDHANS, DRLIČKOVÁ, KYSELOVSKÁ op. cit., s Bod 41 preambule nařízení Brusel I bis. 19

21 2.1.2 Osobní působnost Osobní působnost je v případě uznání a výkonu univerzální a nemusí být blíže zkoumána. Pro uznání a výkon rozhodnutí je dostačující, že stát, ve kterém bylo rozhodnutí vydáno, a stát, do kterého je toto rozhodnutí přesouváno, jsou členskými státy EU. Bydliště stran, které se řízení zúčastnily, nehraje žádnou roli. Může se tedy jednat i o rozhodnutí vydané v řízení proti osobě s bydlištěm mimo území EU či vydané v čistě vnitrostátním řízení. Vydání rozhodnutí na území jiného členského státu je tak jediným vyžadovaným mezinárodním prvkem Časová působnost Časová působnost stanoví okamžiky, které jsou významné pro životnost právní normy. Článek 81 nařízení Brusel I bis stanoví, že nařízení vstupuje v platnost dvacátým dnem po vyhlášení v Úředním věstníku Evropské unie. 34 Účinnosti, tedy okamžiku, od kterého lze normu aplikovat, nařízení podle stejného článku nabylo dnem Článek 66 dále stanoví, že nařízení se vztahuje na řízení zahájená, na veřejné listiny formálně vyhotovené nebo registrované a na soudní smíry schválené či uzavřené ke dni nebo po něm. Proces uznání a výkonu rozhodnutí se tak podle úpravy v nařízení Brusel I bis bude moci použít pouze u rozhodnutí vydaných v řízeních, která byla v původním členském státě zahájena ke dni účinnosti nebo po něm. U rozhodnutí vydaných v řízení, která byla zahájena před účinností nařízení Brusel I bis, se uznání a výkon těchto rozhodnutí bude řídit úpravou podle původního nařízení Brusel I. Nejvyšší soud ČR vyslovil názor, že nařízení Brusel I se pro uznání a výkon v ČR použije pro rozhodnutí vydaná po vstupu nařízení v platnost v ČR, nikoliv v době platnosti samotného nařízení. 35 SDEU později doplnil, že pro založení působnosti tohoto nařízení pro účely uznání a výkonu soudního rozhodnutí je nezbytné, aby v době vydání tohoto rozhodnutí bylo uvedené nařízení platné jak v členském státě původu, tak v dožádaném členském státě ROZEHNALOVÁ, VALDHANS, DRLIČKOVÁ, KYSELOVSKÁ op. cit., s Nařízení tedy vstoupilo v platnost dne Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne , sp. zn. 20 Cdo 4032/2007. In: Nejvyšší soud [online] [cit ]. Dostupný z: 36 Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne , věc C-514/10 Wolf Naturprodukte GmbH vs. SEWAR spol., s. r. o. In EUR-lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 20

22 2.1.4 Věcná působnost Věcná působnost je stanovena tak, že podle článku 1 nařízení Brusel I bis se toto nařízení vztahuje na věci občanské a obchodní. Přitom je stále nutné mít na paměti, že pojem občanské a obchodní věci musí být vykládán autonomně. Hlavním problémem tohoto výkladu je dvojí vymezení hranice mezi soukromým a veřejným právem. První musí nastat v rovině institucionální, kde nelze pojem občanské a obchodní věci vykládat pouze na základě orgánu, který danou věc rozhoduje. Druhé vymezení hranice pak nastává v rovině stran řízení, neboť subjekt veřejného práva v řízení neznamená, že se vždy jedná o veřejnoprávní věc. První vymezení hranice je obsaženo zcela jasně v článku 1 nařízení. Ten stanoví, že se nebere ohled na druh soudu, který se danou občanskou či obchodní věcí zabývá. Z toho vyplývá, že nařízení se může použít i v případě věci, která byla rozhodována správním či trestním soudem, pokud má dané rozhodnutí soukromoprávní charakter. 37 SDEU toto potvrdil a vyslovil, že pokud je před trestním tribunálem uplatňován i civilní nárok, pak tento spadá pod působnost nařízení a tento nárok se bude řídit Úmluvou. 38 Obdobně je pohlíženo i na situace, kdy je jednou ze stran sporu orgán veřejné moci. I zde hraje rozhodující roli především věc, které se řízení týká. To dovodil i SDEU v rozhodnutí 29/76 ve věci LTU v. Eurocontrol, ve kterém vyslovil názor, že rozhodnutí daná v žalobách mezi osobou veřejného práva a osobou řízenou soukromým právem může spadat do oblasti aplikace Úmluvy, tomu tak není tam, kde veřejná autorita jednala při výkonu své moci. 39 I osoby veřejného práva tedy mohou spadat do působnosti nařízení. Rozhodující je předmět sporu a povaha právního vztahu. 40 Článek 1 dále stanoví, že nařízení se nepoužije na daňové, celní a správní věci. Také nedopadá na acta iure imperii. Odstavec 2 článku 1 pak dále vyjmenovává další ]. Dostupný z: 37 K tomu i Jenard ve své zprávě uvádí: Úmluva se vztahuje na civilní nároky přednesené před trestními soudy, co se týče rozhodnutí vztahujících se k příslušnosti, stejně tak co se týče uznání a výkonu rozhodnutí vydaných trestními soudy v takových řízeních. 38 Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne , věc C-172/91 Volker Sonntag v. Hans Waidmann and Elisabeth Waidmann and Stefan Waidmann. In EUR-lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit ]. Dostupný z: 39 Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne , věc C-29/76 LTU Lufttransportunternehmen GmbH and Co. KG v. Eurocontrol, op. cit. 40 ROZEHNALOVÁ, VALDHANS, DRLIČKOVÁ, KYSELOVSKÁ, op. cit., s

23 vyloučené oblasti. 41 Do těchto vyloučených oblastí již značně zasahují i normy práva veřejného nebo jde o oblasti, které jsou upraveny jinými nařízeními. 2.2 Pojem rozhodnutí Definice rozhodnutí je obsažena v článku 2 písm. a) nařízení Brusel I bis, který stanoví, že rozhodnutím se rozumí každé rozhodnutí vydané soudem členského státu bez ohledu na to, je-li označeno jako rozsudek, usnesení, příkaz či nařízení výkonu rozhodnutí, jakož i rozhodnutí o nákladech řízení vydané soudním úředníkem. Tato základní definice tedy zůstává nezměněná, pouze se změnilo její místo v systematice nařízení, kdy v současnosti je umístěna v kapitole I a vztahuje se na celé nařízení. K naplnění definice jsou tedy nutné tři základní podmínky: a) musí se jednat o rozhodnutí, b) musí být vydáno soudem, c) musí se jednat o soud členského státu. Co se týče první podmínky, tak nařízení vyjasňuje, že název pro soudní rozhodnutí podle národních právních řádů nehraje žádnou roli. Tento akt soudu se může nazývat jakkoliv, výčet názvů v nařízení je jen ilustrativní. 42 Soudem se pak myslí soudní orgán, který jedná nezávisle na jiných státních orgánech a jehož rozhodnutí jsou vydána v řízení, které na základě zásady spravedlivého procesu vykazuje znaky řízení soudního. 43 Podle SDEU je soud orgán rozhodující ze své autority v otázkách mezi stranami. 44 Z toho vyplývá, že soud rozhoduje ze své mocenské pozice, aniž by při svém rozhodování zohledňoval stanoviska stran. Proto se pod pojem rozhodnutí 41 Z působnosti nařízení Brusel I bis jsou dále vyloučeny věci osobního stavu nebo způsobilost fyzických osob k právům a právním úkonům, majetková práva z manželských vztahů nebo vztahů, s nimiž právo pro ně rozhodné spojuje účinky obdobné manželství. Dále insolvenční a podobná řízení, sociální zabezpečení, rozhodčí řízení, vyživovací povinnosti vyplývající z rodinných vztahů, rodičovství, manželství či příbuzenských vztahů, závěti a dědění, včetně vyživovacích povinností vzniklých v důsledku smrti. 42 DICKINSON, Andrew; LEIN, Eva; JAMES, Andrew. The Brussels I Regulation recast. 1. vyd. Oxford: Oxford University Press, s. ISBN S ROZEHNALOVÁ, VALDHANS, DRLIČKOVÁ, KYSELOVSKÁ, op. cit., s Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne , věc C-414/92 Solo Kleinmotoren GmbH v. Emilio Boch. In EUR-lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit ]. Dostupný z: 22

24 v režimu Brusel I bis nedají počítat soudní smíry. 45 Třetí podmínku není nutné rozebírat. Lze jen dodat, že nezáleží, na jakých pravidlech soud v původním řízení založil svou příslušnost. Mohl tak učinit na základě nařízení Brusel I bis nebo na základě vnitrostátních pravidel v případě osoby, která není domicilována na území EU. 46 V nové úpravě nařízení však byla definice rozhodnutí rozšířena o text, který se vztahuje pouze ke kapitole III nařízení, která upravuje uznání a výkon rozhodnutí. Rozhodnutím se podle tohoto doplnění rozumí i předběžná nebo zajišťovací opatření nařízená soudem, který je podle nařízení příslušný rozhodovat ve věci samé. Rozhodnutím však nejsou předběžná nebo zajišťovací opatření, jež byla nařízena tímto soudem, aniž by byl žalovaný k soudu předvolán, ledaže bylo rozhodnutí obsahující dané opatření před jeho výkonem žalovanému doručeno. Předběžná nebo zajišťovací opatření, která jsou vydána soudem příslušným ve věci samé, profitují z volného pohybu rozhodnutí upraveného nařízením Brusel I bis. V kontrastu toho jsou účinky předběžných nebo zajišťovacích opatření vydaných podle článku 35 nařízení Brusel I bis 47 omezeny pouze ve vztahu k území státu, který je vydal Rozhodnutí nespadající pod režim nařízení V první řadě nespadají do působnosti nařízení rozhodnutí procesní. Tato rozhodnutí mají za úkol pouze upravovat průběh soudního řízení. Tudíž nemají žádný dopad na úpravu vztahů mezi stranami. Tím pádem je i zbytečné snažit se je přesunout do jiného státu, kde ono soudní řízení neprobíhá. Rozhodnutím dále nejsou sama rozhodnutí nařízení výkonu či exekuce a rozhodnutí o prohlášení vykonatelnosti podle nařízení Brusel I. Tato rozhodnutí nemohou být uznána a vykonána v jiném členském státě. Důvodem je to, že tato rozhodnutí se vztahují pouze k území státu, který toto rozhodnutí vydal. V případě rozhodnutí prohlášení o vykonatelnosti musí mít soud každého státu možnost ověřit, zda byly splněny podmínky stanovené v nařízení Brusel I než povolí uznání a výkon K tomu SDEU ve věci Solo Kleinmotoren GmbH v. Emilio Boch, že soudní smíry nejsou rozsudkem, ačkoliv je soud schválí v řádném procesu. Soudní smír spočívá na smluvním základu, jehož podmínky závisí především na stranách. 46 ROZEHNALOVÁ, VALDHANS, DRLIČKOVÁ, KYSELOVSKÁ op. cit., s Jedná se o předběžná a zajišťovací opatření vydaná soudem, který není příslušný rozhodovat ve věci samé. 48 DICKINSON, LEIN, JAMES op. cit., s ROZEHNALOVÁ, VALDHANS, DRLIČKOVÁ, KYSELOVSKÁ op. cit., s

25 Ačkoliv by se tu dala presumovat správnost původního rozhodnutí, nelze tu této konstrukce využít. V případě nařízení výkonu či exekuce se zase účinky vztahují pouze na dané území, takže přesun do dalšího státu je zbytečný, neboť tam by bylo nutné vycházet z původního rozhodnutí. 24

26 3. Uznání a výkon podle nařízení Brusel I bis V této kapitole se už budu zabývat samotnou současnou úpravou uznání a výkonu. Uznání a výkon jsou upraveny v kapitole III nařízení Brusel I bis. První oddíl této kapitoly (články 36 až 38) upravuje uznání cizího rozhodnutí, druhý oddíl (články 39 až 44) pak výkon cizího rozhodnutí. Třetí oddíl (články 45 až 51) pak obsahuje úpravu odepření uznání a výkonu. Poslední oddíl (článek 52 až 57) tvoří společná ustanovení k této kapitole nařízení. Na uznání a výkon je potřeba pohlížet jako na nástroj, který doplňuje rozhodování národních soudů. Slouží k tomu, aby byl co nejvíce urychlen přesun soudních rozhodnutí do jiných členských států, aby v daných věcech nemuselo být v dožádaném státě znovu rozhodováno. Tedy za situace, kdy chce strana navrhnout výkon v jiném členském státě, je povinna navrhnout uznání a výkon již existujícího rozhodnutí, nikoliv návrh na vydání nového rozhodnutí ve státě výkonu, byť by účastníku bylo přiznáno stejné právo Uznání Uznání cizího soudního rozhodnutí v dožádaném státě je předpokladem k tomu, aby mohlo být na území tohoto státu také vykonáno. Samotný pojem uznání ale není v nařízení Brusel I bis nijak definován. Jenardova zpráva k pojmu uznání říká, že uznání má za výsledek to, že rozhodnutím jsou propůjčovány moc a účinky, jaké mají rozhodnutí na území státu, ve kterém byla vydána. 51 Cizí soudní rozhodnutí se tedy staví na roveň rozhodnutím tuzemským. Důsledkem uznání cizího rozhodnutí je tedy takový právní stav, jaký by nastal, kdyby o téže věci bylo stejně rozhodnuto soudem ve státě výkonu. 52 Článek 36 odst. 1 stanoví, že rozhodnutí vydaná v některém členském státě jsou v jiných členských státech uznávána, aniž by bylo vyžadováno zvláštní řízení. To znamená, že uznání je automatické. To na druhou stranu ale neznamená, že samotné uznání se nikdy nemůže stát předmětem takového zvláštního řízení. 50 Rozsudek Soudního dvora EU ze dne , věc 42/76 Jozef de Wolf v. Harry Cox B. V.. In EUR-lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit ]. Dostupný z: 51 Jenardova zpráva, op. cit., s KUČERA, Zdeněk; PAUKNEROVÁ, Monika; RŮŽIČKA, Květoslav. Mezinárodní právo soukromé. 8. vyd. Plzeň Brno: Aleš Čeněk Doplněk, s. ISBN S S

27 3.1.1 Způsoby uznání rozhodnutí K uznání cizího rozhodnutí může v zásadě dojít dvěma způsoby: a) Proběhne neformální řízení v rámci soudního řízení, kde má cizí rozhodnutí nějaký význam. Soud k cizímu rozhodnutí přihlédne. K uznání dojde podle článku 36 odst. 1 nařízení Brusel I bis bez zvláštního uznávacího výroku. b) Dojde ke zvláštnímu řízení o uznání podle článku 36 odst. 2 nařízení Brusel I bis ve druhém stupni řízení. K tomuto zvláštnímu řízení dochází v případě, kdy strana podá návrh na vydání rozhodnutí o neexistenci důvodů pro odepření rozhodnutí. 53 Ve druhém případě tak probíhá řízení, které se koná jen kvůli samotnému uznání. Podle článku 36 odst. 2 nařízení Brusel I bis se toto řízení zahajuje na návrh na vydání rozhodnutí o neexistenci důvodů pro odepření uznání v článku 45. Článek 36 odst. 2 dále stanoví, že tento návrh může podat každá dotčená strana, tedy nejen oprávněný, ale i povinný. 54 Dotčenou stranou se dále myslí i třetí strana, která přímo v dané věci nemá svůj zájem. Avšak pokud může mít rozhodnutí o uznání či neuznání faktický vliv na její práva (např. v budoucnu na další věc, ve které už zájem bude mít), pak je oprávněna tento návrh podat také. 55 Povinný pak bude podávat návrh na odepření uznání, nicméně se jedná pouze o terminologii, kdy název mohl být zvolen lépe. Každopádně se jedná o řízení, jehož výsledkem už bude samostatný výrok, zda se rozhodnutí uznává či nikoliv. Tento návrh se podle článku 45 odst. 4 nařízení Brusel I bis podává v souladu s postupy o odepření výkonu. Ovšem toto zvláštní řízení by se mělo konat pouze v případech, kdy je to třeba k vyjasnění, zda je tu okolnost mohoucí ovlivnit budoucí postavení oprávněného nebo kdy se tímto způsobem uznání zajišťuje. V opačném případě by docházelo ke zbytečným průtahům a navyšování nákladů, což by postupně mohlo zmařit účel článku 36 odst. 1 a všechny snahy o procesní ekonomii řízení. 56 V praxi je toto zatím dodržováno a k tomuto řízení nedochází příliš často ROZEHNALOVÁ, VALDHANS, DRLIČKOVÁ, KYSELOVSKÁ, op. cit., s To vyplývá i z článku 38 písm. b) nařízení Brusel I bis, který podání takového návrhu předpokládá. 55 DICKINSON, LEIN, JAMES, op. cit., s Tamtéž, s ROZEHNALOVÁ, VALDHANS, DRLIČKOVÁ, KYSELOVSKÁ, op. cit., s

28 3.1.2 Rozhodnutí o uznání jako o předběžné otázce Zvláštní způsob uznání ještě Brusel I bis upravuje v článku 36 odst. 3, resp. upravuje mezinárodní pravomoc soudu, kdy má výrok o uznání či jeho odepření vliv na jiné soudní řízení, které již probíhá. Jde tedy o situaci, kdy soud ve státě A vydal rozhodnutí, které nějak upravuje právní vztah mezi dvěma stranami. Toto rozhodnutí má ale právní účinky pouze na území státu, který jej vydal. Pokud soud ve státu B bude rozhodovat ve věci, kde nejprve bude muset rozhodnout o právním vztahu, o kterém rozhodoval už soud ve státě A, nebude o věci rozhodovat znovu, ale na návrh účastníka řízení uzná nebo odepře uznání rozhodnutí vydaného ve státě A. Rozhodnutím o uznání jako o předběžné otázce je soudu, který o ní rozhoduje, de facto propůjčena pravomoc, jak o dané věci rozhodnout s účinky v daném státě. Nové rozhodování o uznání v dané věci je tím na území tohoto státu napříště vyloučeno. Nicméně toto se nevztahuje na všechny části rozhodnutí. Pokud nebylo rozhodnuto o uznání výroků, které jsou izolovány a jako předběžná otázka nejsou ve věci relevantní, později se tyto výroky mohou stát předmětem posuzování o uznání či jeho odepření. 58 Tzn., že lze rozhodnutí uznat pouze částečně. To SDEU potvrdil i v rozhodnutí C- 220/95 ve věci Boogaard vs. Laumen, kde uvádí, že pokud je v řízení o rozvodu manželství rozhodnuto i o výživném a vypořádání majetku, lze vykonat pouze výrok, který spadá do působnosti Bruselské úmluvy. 59 Typicky tak právě půjde o taková rozhodnutí, jejichž věcná působnost nepůjde zcela pokrýt věcnou působností nařízení Brusel I bis Formální požadavky na uznání Článek 37 odst. 1 nařízení Brusel I bis stanoví, že strana, která se hodlá v některém členském státě dovolávat rozhodnutí vydaného v jiném členském státě, musí předložit: a) vyhotovení rozhodnutí, které splňuje podmínky nezbytné pro ověření jeho pravosti, a b) osvědčení vystavené podle článku DICKINSON, LEIN, JAMES, op. cit., s Rozsudek Soudního dvora EU ze dne , věc C-220/95 Antonius Van den Boogaard vs. Paula Laumen. In EUR-lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit ]. Dostupný z: 27

29 Podmínky nezbytné pro ověření pravosti rozhodnutí nejsou nařízením upraveny. Tyto podmínky si určuje každý členský stát. Každým státem se v tomto případě rozumí stát, který rozhodnutí vydal, nikoliv ten, kam bude rozhodnutí přesouváno. Proto musí soudy členských států akceptovat i takové podmínky pro ověření pravosti, které jsou podle vnitrostátní úpravy nedostatečné a daný právní řád je v tomto ohledu přísnější. Navrhovatel nemusí soudu ověřené rozhodnutí doručovat vždy. Článek 37 odst. 1 písm. a) to sice výslovně nestanoví, ale tato možnost je stanovena v článku 47 odst. 3, který se zabývá výkonem rozhodnutí. Ten stanoví, že ověřené rozhodnutí nemusí navrhovatel dodávat, pokud ho má soud již k dispozici. Soud také může tuto povinnost uložit druhé straně v případě, že by bylo nevhodné to po navrhovateli požadovat. Druhým požadovaným dokumentem je osvědčení vystavené podle článku 53. Ten stanoví pouze povinnost soudu takové osvědčení na žádost strany vydat, a dále odkazuje na přílohu číslo 1 k nařízení Brusel I bis obsahující formulář, který se k vydání tohoto osvědčení použije. Jde především o to zachytit do tohoto osvědčení podstatu sporu a shrnutí vydaného rozhodnutí. Odstavec 2 článku 37 nařízení poté dává soudu možnost požadovat po straně, která se rozhodnutí dovolává, předložení překladu nebo přepisu obsahu osvědčení v souladu s článkem Nařízení uvádí, že tak soud může požadovat v případě potřeby. Soud ale také může stranu požádat o překlad rozhodnutí namísto překladu obsahu osvědčení. Ovšem v souladu s požadavkem na menší náklady řízení tak smí učinit pouze v případě, nemůže-li bez tohoto překladu pokračovat v řízení. Soud si v takovém případě může vyžádat pouze překlad určitých tvrzení a pasáží rozhodnutí. Překlad nemusí být vždy úplný Přerušení řízení Článek 38 nařízení Brusel I bis umožňuje, aby soud, u něhož se strana dovolává rozhodnutí, zčásti nebo zcela přerušil řízení. Těmito důvody přerušení řízení mohou být situace, kdy: a) je rozhodnutí napadeno v členském státě původu, nebo 60 Článek 57 stanoví povinnost překládat do úředního jazyka státu, kde se strana rozhodnutí dovolává. V případě více úředních jazyků postačí jeden z nich. 61 DICKINSON, LEIN, JAMES, op. cit., s