Zemědělství a ochrana přírody a životního prostředí. Úhlava, o.p.s. a kolektiv

Transkript

1 Zemědělství a ochrana přírody a životního prostředí Úhlava, o.p.s. a kolektiv

2 Vážené kolegyně a vážení kolegové, dovolte nám, abychom Vám v krátkosti představili nový výukový program Zemědělství a ochrana přírody a životního prostředí, který vznikl v rámci projektu Specializované environmentální programy pro střední školy Plzeňského kraje a na jehož vzniku se podílela obecně prospěšná společnost Úhlava ve spolupráci se Střední školou zemědělskou a potravinářskou v Klatovech. Jsme si plně vědomi, že o problematice zemědělství vs. ochrana přírody a životního prostředí bylo již mnoho řečeno a mnoho napsáno a že zájemce o tuto problematiku má v současné době k dispozici celou řadu relevantních informací jak v publikacích, tak i na webových stránkách. Naším cílem nebylo připravit komplexní učebnici na toto téma, ale snažili jsme se pro Vás připravit ve spolupráci se zkušenými pedagogy Střední školy zemědělské a potravinářské v Klatovech praktickou pomůcku, která by byla návodem či inspirací pro Vaši přípravu a pro výuku studentů středních zemědělských škol a učilišť oboru ekologie a životní prostředí. Vzhledem k tomu, že ochrana přírody a životního prostředí je jedním z nosných témat, se kterým se seznamují studenti prakticky na všech úrovních a typech škol, domníváme se, že tato pomůcka pomůže i ostatním pedagogům při jejich práci. Vzdělávací program je rozdělen do sedmi bloků s celkovou dotací 34 hodin teoretické a 16 hodin praktické výuky (cvičení). V kapitole Časový harmonogram výuky naleznete přehled jednotlivých témat s optimální dotací výukových hodin tak, aby studenti získali všeobecný přehled o ochraně životního prostředí s vazbami na environmentálně udržitelné zemědělství. Každý tematický blok je rozdělen na dvě části, a to na metodický list pro pedagoga a pracovní listy pro žáky. K jednotlivým tématům je uvedena nejen základní charakteristika, ale vždy také popis vztahující se k Plzeňskému kraji, zajímavosti, nápady a tipy na exkurze a výlety k danému tématu. Doufáme, že tento materiál bude pro Vás přínosem a bude Vám nápomocen při Vaší práci. Zpracování: Úhlava, o.p.s. ve spolupráci se Střední školou zemědělskou a potravinářskou v Klatovech Grafická úprava: Hana Lehmannová (hanja.eu) Tisk: Dragon Press s.r.o ENVIC, o.s.

3 3 Obsah Ukázka ŠVP druhého ročníku předmětu ochrana přírody a prostředí 4 Časový harmonogram výuky 5 Metodický list č. 1 Důvody ochrany přírody a její definice Národní a mezinárodní ochrana přírody 6 Metodický list č. 2 Nástroje ochrany životního prostředí 10 Metodický list č. 3a Životní prostředí a jeho složky půda 12 Metodický list č. 3b Životní prostředí a jeho složky voda 19 Metodický list č. 3c Životní prostředí a jeho složky ovzduší 24 Metodický list č. 4 Vliv konvenčního zemědělství na krajinu a životní prostředí 28 Metodický list č. 5 Ekologické zemědělství 32 Metodický list č. 6 Pozemkové úpravy a tvorba krajiny 40 Metodický list č. 7 Zemědělský půdní fond 42 Pro usnadnění orientace Vás budou celým výukovým programem provázet následující symboly Klíč k poznání aneb Co je důležité vědět? (klíčová slova, nosné informace) Ukažme si... aneb Co by Vás mohlo zajímat? (zajímavosti, tipy, nápady, návrhy...) Téma pod lupou aneb Chcete se dozvědět víc? (odkazy a literatura k tématu)

4 4 Ukázka ŠVP druhého ročníku předmětu ochrana přírody a prostředí OCP Kód a název oboru M/01, Ekologie a životní prostředí Školní vzdělávací program, podle kterého učíte Ochrana přírody a prostředí Ročník: II. Účel Poskytnout žákům přehled učiva předmětu ochrana přírody a prostředí, ulehčit jim přípravu a motivovat je k samostudiu i k plnění úkolů. Orientací výuky pak motivovat žáky k využívání ICT při získávání informací a k využívání získaných vědomostí a dovedností jak ve studiu, tak v praktickém životě. Časový harmonogram Výuka předmětu probíhá po celý školní rok. Jednotlivá témata kurzu jsou zpřístupňována postupně od září do června. Časová dotace: 34 hodin Vzdělávací cíl Kurz má přispět žákům studijního oboru ekologie a životní prostředí k osvojení si a upevnění vědomostí a dovedností v předmětu, který je součástí bloku odborných maturitních předmětů. Cílem kurzu je podporovat žáky v trpělivé, systematické a důsledné práci, na jejímž základě žáci: poznají základní složky přírodního a životního prostředí správně používají základní pojmy týkající se ochrany přírody a prostředí pochopí podstatu a důsledky znečišťování a poškozování přírody a prostředí naučí se rozlišovat souvislosti a jevy pozitivně či negativně ovlivňující životní a přírodní prostředí aplikují získané vědomosti a dovednosti na obor vzdělávání získají a prohloubí si kladný vztah k přírodě i k jejím jednotlivým prvkům Pomůcky Počítačové stanice s připojením na školní síť a s přístupem na internet, data-projektor, VHS, ukázky přírodnin, pracovní sešity. Vyučovací metody/strategie a organizační řešení, postup frontální vyučování obohacené o vstupy různých externích odborníků formou diskuse nebo semináře metoda výkladu nebo řízeného rozhovoru samostudium problémové vyučování ukázky přírodnin, obrazové materiály, videosnímky vyhledávání údajů na internetu e-learningová forma výuky samostatná i skupinová práce na projektech výuka v terénu a odborné exkurze samostatné referáty na zadaná témata a další aktivity

5 5 Časový harmonogram výuky celkem 34 hodin Tematický celek Hodina Tematický celek Hodina 1. Charakteristika ochrany přírody a životního prostředí Důvody ochrany přírody a její definice 1 Národní a mezinárodní ochrana přírody 2 2. Nástroje ochrany životního prostředí 2 Dobrovolné a právní nástroje 3 Ekonomické, informační a institucionální nástroje 3. Životní prostředí a jeho složky 15 Ohrožené složky životního prostředí půda Pozemkové úpravy a tvorba krajiny 1 Charakteristika, etapy a cíle pozemkových úprav 7. Zemědělský půdní fond 3 Charakteristika a skladba ZPF 29 Zásady ochrany ZPF 30 Odnětí půdy ze ZPF Opakování 3 Opakování tematických celků 1, 2 32 Opakování tematických celků 3, Ohrožené složky životního prostředí voda Ohrožené složky životního prostředí ovzduší Opakování tematických celků 5, 6, Vliv konvenčního zemědělství na krajinu a životní prostředí Vývoj konvenčního zemědělství 20 2 Praktická cvičení 17 Počátky a důvody ochrany přírody a prostředí 2 Charakteristika a důsledky konvenčního zemědělství 5. Vliv ekologického zemědělství na krajinu a životní prostředí 21 6 Nástroje ochrany životního prostředí 2 Ochrana pedosféry 2 Ochrana atmosféry 2 Vznik a vývoj ekologického zemědělství 22 Zásady a cíle ekologického zemědělství 23 Ochrana hydrosféry 2 Ekologické zemědělství rostlinná produkce 2 Charakteristika ekologického zemědělství rostlinná produkce Charakteristika ekologického zemědělství živočišná produkce Ekologické zemědělství živočišná produkce 2 Terénní cvičení návštěva ekologické farmy 3 Veterinární péče a řízení chovu v EZ 26 Ekologie a ekonomika 27

6 6 Metodický list č. 1 Důvody ochrany přírody a její definice Národní a mezinárodní ochrana přírody Metodický list č. 1 TÉMA: Důvody ochrany přírody a její definice / Národní a mezinárodní ochrana přírody Cíl: Naučit žáky chápat historii, podstatu a mezinárodní vazby v ochraně přírody a životního prostředí Základní pojmy: životní prostředí, nauka o životním prostředí, národní a mezinárodní úmluvy na ochranu životního prostředí Doba trvání: 2 vyučovací hodiny Co je to životní prostředí? Na tuto otázku existuje řada odpovědí a definic. Zde jsou uvedeny nejznámější z nich. životní prostředí je ta část světa, kterou organizmus používá, pozměňuje a které se musí i přizpůsobovat, aby nezahynul. (definice dynamická od norského profesora Wika, přijatá na konferenci UNESCO v Paříži v roce 1967) systém složený z přírodních, umělých a sociálních složek materiálního světa, které jsou nebo mohou být s člověkem ve stálé interakci (definice tbiliská přijatá na konferenci v Tbilisi v roce 1979) v legislativě České republiky 2 zákona č. 17/1992 Sb., o životním prostředí je Životní prostředí vše, co vytváří přirozené podmínky existence organizmů včetně člověka a je předpokladem jejich dalšího vývoje. Jeho složkami jsou zejména ovzduší, voda, horniny, půda, organizmy, ekosystémy a energie. životní prostředí je souhrn podmínek umožňujících existenci, vývoj a reprodukci živých organizmů, je to vše, co v prostoru organizmy obklopuje, co na ně působí a co organizmy naopak svou existencí také ovlivňují Nauka o životním prostředí Nauka o životním prostředí je věda, která zkoumá základní mechanizmy působení člověka na společenstva i neživé složky prostředí. Jedná se o multidisciplinární obor, který využívá základní poznatky z ekologie a dalších přírodovědných, technických a sociologických oborů a aplikuje je na možnosti a potřeby lidské společnosti. Zjednodušeně můžeme říci, že odpovídá na otázky co chránit, jak chránit a proč chránit. Co? Je potřeba chránit vše, co se nedokáže proti lidským zásahům chránit samo (vodu, vzduch, rostliny, živočichy, půdu i přírodní útvary). Jak? Pomocí právních norem a zákonů, ekonomických nástrojů a vzdělávání, výchovy a osvěty. Nejdůležitější je však vědomí a vůle každého občana a jeho způsob života. Proč? Veškerá přírodní bohatství byla vytvořena bez zásahu člověka a každý člověk by měl mít právo je využívat. Každá generace by měla svým potomkům zanechat stejnou možnost poznávání přírody, jaká byla zanechána jim samým. Trvale udržitelný rozvoj Tři skupiny hlavních důvodů na otázku, proč chránit životní prostředí A) Biologické (ekologické) důvody potřeba biodiverzity v přírodě je nutná k ochraně funkcí krajiny a ekosystémů vyhubení již pouze jednoho klíčového druhu může představovat vážný problém dalším důvodem k ochraně druhů je potenciální možnost jejich lékařského využití B) Estetické (rekreační) důvody přírodu je třeba chránit, protože je krásná a protože je to místo, kde se lidé mohou odreagovat od stresu a civilizace C) Etické (teologické) důvody pocházíme z přírody, a proto bychom ji měli chránit člověk, jakožto správce přírody, tvor obdařený schopnostmi přírodu vážně poškodit, by se měl spíše snažit o její ochranu Člověk přijímá přírodu z Boží ruky jako dar, za který také převzal zodpovědnost. (Halík 2005) Historie ochrany přírody Počátky mezinárodní ochrany přírody a životního prostředí Historie ochrany přírody v různých zemích světa má rozličnou délku trvání, ale velmi podobný charakter. Obvykle začíná u estetických a kulturních pohnutek romantického nazírání na svět v období bouřlivého rozvoje průmyslu a projevuje se zájmem o zvláštnosti, vzácnosti a nezvyklé přírodní objekty. Od 70. let

7 Metodický list č. 1 Důvody ochrany přírody a její definice Národní a mezinárodní ochrana přírody století se náhled na ochranu přírody postupně celosvětově mění a z problému lokálního se stává problém globální. Z ochrany konzervační (zákaz vstupu a hospodaření) se postupně mění na ochranu aktivní (řízené hospodaření, omezený vstup za účelem výzkumu a poučení laické veřejnosti). Důvodem této změny byl např. zánik lokalit četných orchidejí v lučních rezervacích, kdy po zamezení dosavadního hospodaření kosení či pastva (na němž byly orchideje závislé) započala sukcese a orchideje zmizely. Současná světová ochrana přírody vychází ze zásad vyhlášených Mezinárodní unií pro ochranu přírody a přírodních zdrojů na XIV. generálním shromáždění v roce 1978 (Ašchabad) v dokumentu nazvaném Světová strategie ochrany přírody. Historie ochrany v České republice Teoretický podklad právní ochrany přírody se vytvářel již od středověku. V této době měla ochrana především důvody estetické, historické a kulturní, ale dochází i k prvním vědeckým pokusům o odůvodnění ochrany zejména krajiny a jejího vzhledu. První právní akty se týkaly především majetku, který tehdy tvořily také přírodní zdroje, včetně zvěře. Cílem zde byla právní ochrana proti pytláctví, většinou se jednalo o nařízení k ochraně lesů a lesních a vodních živočichů, lovených jako zvěř a ryby. Na začátku 19. století se již objevují vědomé snahy osvícených šlechticů o ochranu některých přírodních a krajinných prvků a území. První chráněné oblasti na českém území zřídil v roce 1838 na svém panství Nové Hrady Jiří Augustin de Langueval Buquoy, známém dnes jako národní přírodní rezervace Žofínský prales a chráněné území Hojná voda. Právní úprava ochrany přírody v moderním slova smyslu se datuje na území dnešní ČR teprve začátkem 20. století se vznikem samostatné Československé republiky. V roce 1933 bylo vyhlášeno na 30 chráněných území a do roku 1938 bylo zřízeno celkem 142 přírodních rezervací. Až v roce 1956 vznikla první chráněná krajinná oblast Český ráj a v roce 1963 byl zřízen první národní park na území České republiky Krkonošský národní park. Zakladatelem moderní ochrany přírody a krajiny v Československu byl přírodovědec a pedagog Rudolf Maximovič, od roku 1922 do roku 1948 první generální konservátor ochrany přírody, tedy nejvyšší představitel státní ochrany přírody. Příklady ohrožených druhů našich orchidejí prstnatec májový, vemeník dvoulistý. Foto: Historie mezinárodní ochrany přírody a životního prostředí 1819 Alexandr von Humboldt poprvé použil termín přírodní památka 1872 vyhlášen první národní park na světě (Yellowstone, USA) 1907 ve Švédsku přijat zákon o ochraně přírody, vyhlášeno 9 národních parků 1948 vznik IUCN Mezinárodní unie na ochranu přírody a přírodních zdrojů, vypracovává strategické dokumenty, např. červený seznam ohrožených druhů 1961 WWF Světový fond na ochranu přírody nevládní nadace pro ochranu přírody 1992 konference OSN o životním prostředí (Rio de Janeiro), přijata Úmluva o biodiverzitě Pro zajímavost Ti, kdož by takovou všetečností naplněni byli, že by oheň kladli nebo klásti kázali v lesích našich neb panských v jiných kterýžkoli v mezích království našeho českého, v dříví nebo kořeny jejich, ohněm až do skonání páleni mají býti. (Zikmund Lucemburský, 1436, Dekret krále Zikmunda o ochraně lovné zvěře v královských lesích) V roce 1956 byl schválen první zákon o státní ochraně přírody na území dnešní ČR, zákon č. 40/1956 Sb., o státní ochraně přírody. Předmětem ochrany byly pouze chráněná území, chráněné přírodní výtvory, památky a chráněné druhy živočichů, rostlin, nerostů a zkamenělin, což se v 70. letech 20. století ukázalo jako nedostačují (konzervační ochrana). V roce 1992 byl přijat dosud platný zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. Tato úprava již vychází ze zásad prevence, předběžné opatrnosti, udržitelného využívání přírodních zdrojů, integrované ochrany atd. a doplňuje stávající konzervační přístup k ochraně dochovaného přírodního prostředí aktivním přístupem za účasti jak státu, tak soukromých osob i nevládních ekologických sdružení. Historie ochrany životního prostředí v ČR 13. stol. první snahy o ochranu přírody (zřizování obor pro divokou zvěř) 1436 dekret krále Zikmunda o ochraně lovné zvěře v královských lesích 1754 Císařský královský patent lesů a dříví (Marie Terezie) 19. stol. vznik ochranářských spolků, zřizování prvních rezervací 1838 vznik prvního chráněného území Žofínský prales (hrabě Jiří Augustin de Langueval Buquoy) 1858 Boubínský prales (Jan Adam Schwarzenberg) 1918 státní ochrana přírody, vyhlášeno 15 přírodních památek

8 8 Metodický list č. 1 Důvody ochrany přírody a její definice Národní a mezinárodní ochrana přírody 1933 Silvestrovský výnos Ministerstvo školství a národní osvěty první oficiální soupis přírodních památek 1955 CHKO Český ráj první CHKO v Čechách 1956 CHKO Moravský kras první CHKO na Moravě 1956 první zákon o státní ochraně přírody č. 40/1956 Sb., o státní ochraně přírody 1963 Krkonošský národní park, 1. velkoplošné chráněné území 1991 NP Šumava vyhlášen největší národní park v ČR o rozloze ha 1992 zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny Ramsarská úmluva Hlavním cílem úmluvy je ochrana ekologických funkcí mokřadů jako regulátorů vodního režimu v krajině, stanovišť typických organizmů (zejména vodního ptactva) a krajinných celků s vysokou kulturní, vědeckou, hospodářskou a rekreační hodnotou (mokřady mezinárodního významu v ČR, např. šumavská rašeliniště, třeboňské rybníky ) CITES Úmluva o mezinárodním obchodu s ohroženými druhy volně žijících živočichů a rostlin je jedna z nejdůležitějších dohod chránících rostliny a živočichy na mezinárodní úrovni. Jejím smyslem je celosvětová kontrola obchodu s ohroženými druhy volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin. Mezinárodní instituce na ochranu přírody Světový svaz ochrany přírody (IUCN World Conservation Union), 1948 Je nejvýznamnější a největší mezinárodní organizací pro ochranu přírody, která byla založena v roce 1948 v závěru mezinárodní konference o ochraně přírody, pořádané organizací UNESCO. Prosazuje mezinárodní akce na ochranu přírodních zdrojů a jejich racionální využití, vydává mimo jiné i Červené knihy ohrožených druhů rostlin a živočichů. Světový fond na ochranu přírody (WWF World Wide Fund for Nature), 1961 Mezinárodní nezisková organizace podporující ochranu divoké přírody, která shromažďuje finanční prostředky na projekty ochrany přírody po celém světě. Ve svém znaku má ohroženou pandu velkou. Tento symbol byl zvolen pro logo jako celosvětově známý ohrožený druh a také z důvodu, že náklady na tisk černobílého loga byly nižší. Organizace Spojených národů pro výchovu, vědu a kulturu (UNESCO), 1945 Mezinárodní vládní organizace při Organizaci spojených národů, založená v roce 1945 v Londýně. UNESCO má sídlo v Paříži a jejím posláním je přispívat k vzájemnému porozumění a sbližování mezi národy na základě mezinárodního rozvíjení výchovné, vzdělávací, vědecké a ostatní kulturní činnosti. Na základě Úmluvy se vytváří Seznam světového dědictví (World Heritage List), do něhož jsou zapisovány památky s mimořádnými univerzálními hodnotami. Vybrané mezinárodní úmluvy na ochranu přírody Bonnská úmluva Cílem úmluvy je zajištění ochrany stěhovavých druhů volně žijících živočichů prostřednictvím koordinovaných národních aktivit a mezinárodní spolupráce. Úmluva se týká všech stěhovavých živočichů obecně (např. drop velký). Basilejská úmluva Basilejská úmluva o kontrole pohybu nebezpečných odpadů přes hranice států a jejich zneškodňování představuje nejvýznamnější globální mezinárodně právní dokument upravující pohyb nebezpečných odpadů přes státní hranice za účelem jejich zneškodňování i využívání. Bernská úmluva Cílem Úmluvy o ochraně evropské fauny a flóry a přírodních stanovišť je chránit planě rostoucí rostliny a volně žijící živočichy a jejich přírodní stanoviště, prosazovat spolupráci mezi státy při ochraně přírody a klást zvláštní důraz na ochranu ohrožených a zranitelných druhů, a to včetně stěhovavých druhů (např. střevíčník pantoflíček, koniklec otevřený, vydra říční, čáp bílý ). Úmluva biologické rozmanitosti Jedná se o mezinárodní klíčový dokument v ochraně biologické rozmanitosti, jehož cílem je ochrana biologické rozmanitosti, udržitelné využívání jejích složek a spravedlivé a rovnocenné rozdělování přínosů plynoucích z využívání genetických zdrojů organizmů. Bývá často označována jako klíčový dokument udržitelného rozvoje. Aarhuská úmluva Aarhuská úmluva usiluje o zlepšení informovanosti veřejnosti o stavu životního prostředí a jeho dopadu na lidské zdraví. Dle Aarhuské úmluvy má každý právo takové informace získat.

9 Metodický list č. 1 Důvody ochrany přírody a její definice Národní a mezinárodní ochrana přírody 9 Ramsarská úmluva CITES Bonnská úmluva Basilejská úmluva Bernská úmluva Úmluva biologické rozmanitosti Aarhuská úmluva Natura 2000 Natura 2000 Ochrana mokřadů Regulace mezinárodního obchodu s ohroženými druhy živočichů a rostlin Ochrana stěhovavých druhů volně žijících živočichů Kontrola pohybu nebezpečných odpadů Ochrana evropské fauny a flóry a přírodních stanovišť Ochrana biologické rozmanitosti Informovanost veřejnosti o stavu životního prostředí Soustava chráněných území evropského významu Plzeňský kraj má velice rozmanitý a svérázný krajinný ráz, který si uchovává svůj půvab a hodnoty jak přírodní, tak i kulturní. Velkou část území kraje zaujímají chráněné krajinné oblasti. Na území kraje se z velkoplošných zvláště chráněných území nachází Národní park Šumava (vyhlášen ), CHKO Šumava, CHKO Český les, CHKO Slavkovský les a CHKO Křivoklátsko. V kraji bylo v roce 2009 evidováno 182 maloplošných zvláště chráněných území o celkové rozloze ha konkrétně 6 národních přírodních rezervací (NPR), 5 národních přírodních památek (NPP), 88 přírodních rezervací (PR) a 83 přírodních památek (PP). Rak kamenáč Hořeček český Sleziník nepravý Natura 2000 je soustava chráněných území, které vytvářejí na svém území podle jednotných principů všechny státy Evropské unie. Cílem této soustavy je zabezpečit ochranu těch druhů živočichů, rostlin a typů přírodních stanovišť, které jsou z evropského pohledu nejcennější, nejvíce ohrožené, vzácné či omezené svým výskytem jen na určitou oblast (endemické). Vytvoření soustavy Natura 2000 ukládají dva nejdůležitější právní předpisy EU na ochranu přírody: a) 409/EHS/79 o ochraně volně žijících ptáků b) 43/EHS/92 o ochraně přírodních stanovišť, volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin Směrnice zakotvují základní principy ochrany a ve svých přílohách vyjmenovávají, pro které druhy ptáků, rostlin, živočichů a typy přírodních stanovišť mají být lokality soustavy Natura 2000 vymezeny. NATURA 2000 v Plzeňském kraji V Plzeňském kraji jsou vyhlášeny 2 ptačí oblasti (PO) Šumava, Křivoklátsko a 61 evropsky významných lokalit (EVL). Na Křivoklátsku jsou předmětem ochrany např. kulíšek nejmenší, ledňáček říční, lejsek malý, včelojed lesní, výr velký, žluna šedá, na Šumavě např. čáp černý, datel černý, datlík tříprstý, jeřábek lesní, tetřev hlušec, tetřívek obecný. Předmětem ochrany v EVL jsou např. hořeček český (pastviště U Fínů, Pohorsko, Vlkonice), rak kamenáč (Bradava, Mešenský potok, Přešínský potok ), čolek velký (Boječnice, Darmyšl pískovna, Kakejcov, Pocinovice). Informace a zdroje k tématu Ministerstvo životního prostředí Česká informační agentura životního prostředí Agentura ochrany přírody a krajiny ČR NATURA 2000 oficiální stránky Informační, komunikační, vzdělávací portál především o české přírodě Informační systém Úmluvy o biologické rozmanitosti Oficiální stránka Aarhuské úmluvy v České republice Světový svaz ochrany přírody (anglicky) Wikipedie EnviWiki Literatura Česká republika a mezinárodní smlouvy v ochraně přírody, Ministerstvo životního prostředí, M. Slábová. Ochrana a tvorba životního prostředí, České Budějovice, M. Braniš. Základy ekologie a ochrany životního prostředí, třetí vydání, 2004.

10 10 Metodický list č. 2 Nástroje ochrany životního prostředí Metodický list č. 2 TÉMA: Nástroje ochrany životního prostředí Cíl: Seznámit žáky s prostředky a metodami, které pomáhají uplatňovat šetrnější přístup k životnímu prostředí Základní pojmy: Dobrovolné nástroje, právní nástroje, ekonomické nástroje, informační nástroje, institucionální nástroje Doba trvání: 2 vyučovací hodiny Nástroje ochrany ŽP můžeme definovat jako určité mechanizmy či způsoby řízení přístupů a chování, které mají zvrátit případný nepříznivý vývoj životního prostředí a naopak podpořit vývoj pozitivní. Nástroje environmentální ochrany obvykle vytváří stát v rámci své politiky ochrany životního prostředí. Mezi nejběžněji využívané nástroje environmentální ochrany patří nástroje právní a ekonomické, stále větší důležitosti v současné době nabývají také nástroje dobrovolné a informační neboli osvětové. Nástroje ochrany životního prostředí dobrovolné nástroje právní nástroje ekonomické nástroje informační nástroje institucionální nástroje Dobrovolné nástroje Jedná se o nástroje, které jsou nad rámec požadavků platných legislativních norem a subjekty je zavádějí na základě svého svobodného (dobrovolného) rozhodnutí. Důvodem je především fakt, že podniky chtějí naplňovat opatření směřující k ochraně životního prostředí mj. proto, že tyto kroky jsou pozitivně reflektovány spotřebiteli a stávají se nástrojem konkurenceschopnosti. Mezi nejběžněji používané dobrovolné nástroje patří environmentální značení (ekologicky šetrný výrobek a služba ), systémy environmentálního řízení, čistší produkce, hodnocení životního cyklu výrobku (LCA) nebo ekodesign. Dobrovolné nástroje environmentální značení systémy environmentálního řízení čistší produkce ekodesign dobrovolné dohody zelené nakupování Environmentální značení Ekoznačení (ecolabelling) je označování výrobků a služeb, které jsou v průběhu celého životního cyklu prokazatelně šetrnější nejen k životnímu prostředí, ale i ke zdraví spotřebitele. Jejich Loga ekoznačení České republiky a Evropské unie kvalita přitom zůstává na velmi vysoké úrovni. Takové výrobky nebo služby lze poznat podle jednoduchého a snadno zapamatovatelného symbolu, tzv. ekoznačky. Věrohodnost ekoznaček je garantována Ministerstvem životního prostředí. Systémy environmentálního řízení (EMAS a norma ISO 14001) EMAS představuje aktivní přístup podniku ke sledování, řízení a postupnému snižování dopadů činností organizace na životní prostředí. Je určen pro organizace provozující činnost v soukromé sféře i pro organizace státní a veřejné správy. Byl zřízen Evropskou unií za účelem zjišťování a sledování vlivu činností organizací na životní prostředí a zveřejňování informací formou jednotlivých environmentálních prohlášení (prohlášení k životnímu prostředí). Čistší produkce Zaměřuje se na hledání příčin vzniku environmentálních zátěží ve výrobním procesu a následně způsobu, jak tyto příčiny odstranit. Hlavní význam této strategie spočívá v tom, že se jedná o ekonomicky výhodný způsob snižování negativních dopadů výroby či poskytování služeb na životní prostředí. Hodnocení životního cyklu výrobku (LCA) Pod zkratkou LCA (Life Cycle Assessment) se skrývá analýza životního cyklu výrobku. Tímto postupem se zjišťuje vliv výrobku na životní prostředí ve všech fázích jeho životního cyklu. Ekodesign Navrhování výrobků takovým způsobem, aby jejich dopad na životní prostředí byl co nejmenší.

11 Metodický list č. 2 Nástroje ochrany životního prostředí 11 Právní nástroje Jedná se o nástroje environmentální politiky opírající se o soubor právních norem, stanovících obecná pravidla chování ve formě příkazů, zákazů nebo povolení, jimiž jsou subjekty práva vázány a jsou povinny je při svém konání dodržovat. jsou nejdůležitější a nejúčinnější nástroje ochrany životního prostředí jejich používání je povinné jedná se o zákonné normy Mezi právní nástroje patří povolení a souhlasy úřadů k činnostem ohrožujícím životní prostředí včetně rozhodnutí vyplývajících z posouzení vlivu připravovaných projektů na životní prostředí, limity na vypouštění znečištění a technologické či výrobní standardy a normy. Posuzování vlivů na životní prostředí EIA Je to jeden z nejkomplexnějších nástrojů prevence (předcházení) poškozování životního prostředí a je založen na zkoumání a posuzování možného působení připravovaných projektů na ŽP. Projekty posuzované v procesu EIA jsou například přehrady a rybníky, komunikace, továrny, elektrárny, ale i úpravy vodních toků, těžba nerostných surovin, odlesňování apod. proces EIA probíhá vždy před povolením záměrů umožňuje zapojení veřejnosti účelem procesu je zjistit, zda jsou negativní vlivy zamýšleného záměru společensky přijatelné pokud převáží negativní vlivy na přírodu, lidské zdraví nebo hodnotu krajiny nad ekonomickým či jiným přínosem konkrétního projektu, žádný úřad by pro takový projekt neměl vydat povolení v ČR upraveno zákonem č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí Ekonomické nástroje Ekonomické nástroje ochrany životního prostředí jsou jedním z významných nástrojů zakotvených ve Státní politice životního prostředí. Jejich základním účelem je buď ovlivňování chování regulovaného subjektu, nebo zajištění finančních prostředků k provádění opatření na ochranu životního prostředí. Při jejich uplatňování nejsou používány žádné přímé zákazy či omezení, dochází pouze k povzbuzování či odrazování subjektů od určitého chování. Příklady ekonomických nástrojů Poplatky za znečišťování životního prostředí, za využívání přírodních zdrojů, uživatelské poplatky Daně daně k ochraně životního prostředí, místní daně Daňové úlevy v rámci spotřebních daní, v rámci DPH Sankční platby pokuty Finanční podpory dotace, granty, zvýhodněné půjčky Úlevy podmíněný odklad v placení poplatků Obchodovatelná emisní povolení Environmentální pojištění Informační nástroje Cílem těchto nástrojů je informovat o životním prostředí i širokou veřejnost, aby se mohla aktivně zapojit do ochrany životního prostředí a zabránit jeho zhoršování. Hlavní informační nástroje www webové stránky Ministerstva životního prostředí CENIA Česká informační agentura životního prostředí metainformační systém a mapový server na mapovém serveru jsou nejrůznější druhy map, například mapy geografické, hydrografické, historické, topografické, mapy chráněných území, lokalit Natura 2000, oblastí znečištění a další média tisk, rozhlas a televize elektronické časopisy environmentální výchova a osvěta Institucionální nástroje V České republice se otázkami ŽP a udržitelného rozvoje zabývá řada vládních, nevládních, vědeckých a jiných institucí. Mezi ně patří především tyto: Ministerstvo životního prostředí ČR nejvyšší orgán státní správy pro životní prostředí. Plní své funkce prostřednictvím specializovaných útvarů, územních pracovišť a výzkumných ústavů Ostatní ministerstva např. ministerstvo zemědělství, dopravy a spojů Ústřední orgány státní správy Český úřad zeměměřičský a katastrální, Český báňský úřad, Státní úřad pro jadernou bezpečnost, Energetický regulační úřad Orgány regionální (kraje) a místní samosprávy (obce) Specializované správní úřady s celostátní působností Česká inspekce životního prostředí Výzkumné ústavy a akademická obec Neziskové organizace a další např. STUŽ V Plzeňském kraji v roce 2009 bylo vynaloženo přibližně pět miliard na investiční a neinvestiční náklady na ochranu životního prostředí. Největší podíl neinvestičních nákladů, tj. 1,3 miliardy byl vložen do opatření na nakládání s odpady, z investic byly podpořeny nejvíce projekty na ochranu ovzduší a klimatu.

12 12 Metodický list č. 2 / Metodický list č. 3a Nástroje ochrany životního prostředí / Životní prostředí a jeho složky půda tis. Kč Investice na ochranu životního prostředí podle místa investice na jednoho obyvatele. Zdroj: Český statistický úřad 1 0 Hlavní m. Praha Středočeský Jihočeský Plzeňský Karlovarský Ústecký Liberecký Královéhradecký Pardubický Vysočina Jihomoravský Olomoucký Zlínský Moravskoslezský Informace a zdroje k tématu Katalog evropské ekoznačky část Nástroje ochrany ŽP Společnost pro trvale udržitelný rozvoj Metodický list č. 3a TÉMA: Životní prostředí a jeho složky půda Cíl: Seznámit žáky s půdou jako živým organizmem a odpovědět jim na otázku, proč je důležité půdu chránit Základní pojmy: Složení a vlastnosti půdy, půdní druhy, půdotvorné faktory, půdní horizonty, degradace půdy, ochrana půdy Doba trvání: 7 vyučovacích hodin Životní prostředí a jeho složky Životní prostředí je systém složený z přírodních, umělých a sociálních složek materiálního světa, které jsou nebo mohou být s uvažovaným objektem ve stálé interakci a vytváří přirozené podmínky existence organizmů, včetně člověka, a je předpokladem jejich dalšího vývoje. Neživé (anorganické) složky půda (pedosféra) voda (hydrosféra) ovzduší (atmosféra) horninové podloží (litosféra) Živé (organické) složky organizmy (biosféra, biocenóza) Půda (pedosféra) Půda je složitý systém vzájemně propojených živých a neživých složek a je od pradávna základním výrobním prostředkem v oblasti zemědělství. Jedná se o: svrchní vrstvu zemské kůry prostoupenou vodou, vzduchem a organizmy dynamický, stále se vyvíjející živý systém produkt přeměn mineralogických a organických substancí morfologicky organizované médium, poskytující přírodní prostředí rostlinám, živočichům a člověku

13 Metodický list č. 3a Životní prostředí a jeho složky půda 13 Složení půdy Půda je disperzní systém pevné, kapalné a plynné fáze. Pedosféra je soubor všech půd na rozhraní litosféry, atmosféry, hydrosféry a biosféry. Organická pevná složka půdy Pro vznik půd mají stěžejní význam organické látky, které vytváří humus. Právě organická složka odlišuje půdu od neživé zvětraliny. Vzniká především z těl vyšších rostlin. Procentuální zastoupení jednotlivých složek: Pevná fáze 50 % minerální podíl (cca 55 %) vzniká chemickým, fyzikálním a biologickým zvětráváním organický podíl (45 50 %) a) živá organická hmota (edafon) půdní organizmy a mikroorganizmy b) odumřelá organická hmota (humus) odumřelá, částečně rozložená organická hmota rostlinného i živočišného původu Kapalná fáze % půdní voda Plynná fáze % půdní vzduch má vyšší obsah CO 2 a nižší obsah O 2 než atmosféra zdroje CO 2 : dýchání kořenů a rozkladné procesy úbytek O 2 : dýchání kořenů, chemické a biochemické reakce Organická živá složka Živou složku půdy nazýváme edafon. Edafon zahrnuje bakterie, aktinomycety, houby, fytoedafon (sinice, řasy a lišejníky) a zooedafon. Půdu jako složitý systém studuje vědní obor pedologie, tzv. nauka o půdě. Pedologie se zabývá: vznikem půd charakteristikou jejich vlastností klasifikačním systémem půd rozšířením půdních jednotek na zemském povrchu hospodářským využitím půd Plocha půdy Množství půdy na Zemi je dáno plochou pevniny. Z celkové plochy povrchu Země připadá na souše 29 %, tj. 148 mil. km 2, zemědělská půda činí přibližně 45 mil. km 2. Bilance půdy v ČR Celková výměra Zemědělská půda Nezemědělská půda ha ha ha Víte, že od roku 1927 ubylo z ČR celkem 851 tis. ha zem. půdy každý den v České republice zmizí cca 15 ha zem. půdy zastavěná plocha ČR se rovná velikosti Nizozemí Vlastnosti půdy Většina organizmů, které půda hostí, je specializovaná na určitý typ půdy, a proto i drobné pozměnění vlastností půdy (ph, struktura ) může vést k vymizení určitého druhu v dané lokalitě. A jako sebeúrodnější půda nemůže být plodná bez obdělávání, tak ani duše nenese plody bez učení. Marcus Tullius Cicero Anorganická pevná složka (minerální podíl) Pevná minerální složka půdy vzniká zvětráváním hornin litosféry. Obecně můžeme říci, že rozpadem matečné horniny vznikají tzv. primární minerály (křemičitany, uhličitany, sírany ), které jsou dále přeměňovány na minerály sekundární (především jílové minerály). Jílové minerály mají klíčový význam pro zadržování vody v půdě. Barva Barva půdy nebo spíše jednotlivých půdních horizontů se odvozuje od matečné horniny, většinou je však závislá na půdotvorných procesech. hnědočerná nebo černá barva dostatek humusu načervenalé zbarvení přítomnosti oxidů Fe nebo Al bílá barva přítomnost solí světlá barva vyplavení barevných minerálů a humusu vodou

14 14 Metodický list č. 3a Životní prostředí a jeho složky půda Zrnitost (textura) Podle velikosti částic se rozdělují tři základní skupiny zrnitostních frakcí jíl, prach a písek. Podle jejich vzájemného poměru se určuje textura půd. Na základě textury půd se rozlišují tzv. půdní druhy. Typy půdních struktur sypká (elementární) koherentní agregátová segregátová Půdní druhy Půda lehká snadno obdělávatelná, vzdušná, dobře propouští vodu, obsahuje málo jílu a humusu Půda střední nejúrodnější Obsah jílu v % písčitá 0 10 hlinitopísčitá písčitohlinitá hlinitá Půdní reakce Reakce půdy patří mezi nejvýznamnější charakteristiky půdy. Na tom, je-li půda kyselá, neutrální nebo zásaditá, závisí např. skladba a aktivita mikroorganizmů, rozpustnost sloučenin či struktura půdy. Půdní reakce je dána přítomností a aktivitou vodíkových iontů. V České republice převažuje půdní reakce slabě kyselá až kyselá. ph reakce < 4,5 velmi silně kyselá Půda těžká špatně obdělávatelná, váže vodu, obsahuje málo vzduchu jílovitohlinitá jílovitá jíl Půdní koloidy jemné částice s rozměry < 0, mm minerální a organické částice, které ovlivňují sorpční schopnost půdy 4,1 4,5 silně kyselá 4,6 5,2 kyselá 5,3 6,4 slabě kyselá 6,5 7,4 neutrální 7,5 8,3 zásaditá > 8,4 silně zásaditá Sorpční schopnost Schopnost půdy vázat ionty vápníku, hořčíku, draslíku, sodíku a živiny N, C, H, O na své povrchy. Zrnitostní frakce jíl < 0,002 mm prach 0,002 0,02 mm písek 0,02 2,0 mm Zrnitost půdy má vliv na vsak vody (infiltraci), schopnost vázat živiny a vodu, provzdušnění půdy a obrobitelnost půdy. Nejvhodnějším půdním druhem pro růst rostlin a zemědělské účely je půda hlinitá (40 % písku, 40 % prachu a 20 % jílu), která umí nejlépe hospodařit s vodou. Struktura půdy Půdní struktura vyjadřuje způsob, jakým se jednotlivé částice stmelují do větších agregátů. Stmelení půdních částic může být provedeno jílovitými minerály, sloučeninami Fe a Al, humusem, atd. Vznik půdy Půdy vznikají ze zvětralin svrchní části zemské kůry, produktů metabolizmu různých organizmů (žijících v půdě i na jejím povrchu), zbytků jejich mrtvých těl a produktů jejich rozkladu. Stavba a složení půd jsou závislé na charakteru a intenzitě tzv. půdotvorných činitelů. Jako půdotvorné činitele označujeme faktory, které se více nebo méně podílí na vzniku půd. Půdotvorné faktory Půdotvorné faktory půdotvorný substrát klima činnost organizmů činnost člověka podzemní voda reliéf terénu čas * reliéf a čas bývají někdy označovány jako podmínky půdotvorného procesu

15 Metodický list č. 3a Životní prostředí a jeho složky půda 15 Matečná hornina (půdotvorný substrát) Půdotvorný substrát je výchozí materiál, ze kterého půda vzniká. Je předmětem přeměn probíhajících v půdě a výrazně ovlivňuje proces vznikání půdy především svou skladbou, zrnitostí a chemickými vlastnostmi. Dále jsou uvedeny základní skupiny půdotvorných procesů: Akumulační procesy obohacování půdy o nový minerální nebo organický materiál Klima (teplota, množství a rozvržení srážek ) Klima ovlivňuje průběh zvětrávání i pedogeneze. Působí přímo (teplotou, množstvím srážek a výparem) a nepřímo (ovlivňuje biotu zejména vegetační kryt). Erozní procesy destrukce svrchních částí půdy erozí (vodní, větrnou či ledovcovou) vyluhování (odnos chemických sloučenin mimo půdní těleso) Činnost organizmů Biologický faktor působí především prostřednictvím vegetace, která je spolu s edafonem hlavním dodavatelem organického materiálu, sloužícího k tvorbě humusu. Činnost člověka příznivá zvyšuje hloubku humózní vrstvy a podílí se na zlepšování fyzikálních, fyzikálně chemických a biologických vlastností půd nepříznivá kontaminuje půdu cizorodými látkami, vystavuje půdu účinkům eroze, kultivační činností způsobuje úbytek humusu Podzemní voda Podzemní voda spolu s povrchovou vodou ovlivňuje celkové vláhové faktory v půdě. Vysoká vlhkost zpomaluje rozklad organických látek a podporuje jejich hromadění (tvorba slatin a rašelin). Při kolísání hladiny podzemní vody se vylučují koloidy v různé hloubce pod povrchem v podobě glejového horizontu. Translokační procesy přesouvání látek v rámci půdy z jednoho horizontu do druhého Společně působící translokační procesy eluviace (ochuzování) je proces, při kterém dochází k přemisťování půdních složek (ve formě roztoků) do spodiny, vzniká E horizont iluviace obohacování půdních profilů jílem, minerálními a organickými látkami, vzniká B horizont Eluviace Vyplavování, ochuzování o některé látky, přemisťování do nižších částí v důsledku prosakující vody vyluhování posun rozpustných solí degradace posun CaCO 3 podzolizace posun sloučenin Fe a Al ilimerizace posun jílu slancování vymývání solí z povrchových vrstev a jejich akumulace ve spodině Reliéf terénu Pro vývoj půd mají kromě absolutní nadmořské výšky, která ovlivňuje především klimatické poměry, stěžejní význam orientace reliéfu a sklon svahů. Iluviace Opak eluviace, obohacování půdních profilů jílem, minerálními a organickými látkami Čas (doba uplatnění půdotvorných pochodů) Vývoj půdy je poměrně pomalý a je závislý na ostatních půdotvorných činitelích a faktorech. Působením času klesá vliv substrátu a uplatňují se více ostatní půdotvorní činitelé, kteří vtiskávají půdě typické vlastnosti, které jsou v souladu s okolním prostředím. Půdotvorné procesy Půdotvorný proces je souhrn rozmanitých fyzikálních, chemických a biologických procesů probíhajících v půdách a podmiňujících příslušné složení a vlastnosti půdní hmoty. Transformační procesy zvětrávání primární minerály se mění na sekundární humifikace mikrobiální a chemické procesy, při kterých se mění organické zbytky v humus, je základním půdotvorným procesem, který podmiňuje vznik půdy Základní půdní horizonty a typy půd U většiny půd nacházíme vyvinuté půdní horizonty horizontální vrstvy, které se liší strukturou a texturou, chemickými vlastnostmi a obsahem organických složek. Jednotlivé půdní horizonty obvykle vznikají jedním z pedogenetických procesů. Soubor půdních horizontů na svislém řezu půdou se nazývá půdní profil.

16 16 Metodický list č. 3a Životní prostředí a jeho složky půda O i Svrchní organický horizont nakypřené zbytky listů a organické hmoty O a Spodní organický horizont rozložená organická hmota A E B C Humusový horizont černě zbarvený horizont promísených minerálních částic a organické hmoty, vysoká organická hmota Eluviální horizont světle zbarvený horizont ochuzovaný o nejrůznější látky prosakující srážkovou vodou mezi odnášené látky patří humus, jíl, oxidy Fe a Al Iluviální horizont hnědý až načervenalý horizont obohacený o látky vymyté z horizontu E Zvětralá matečná hornina (regolith) Matečná hornina Ukázka půdního horizontu. Zdroj: Evropský atlas půdní biodiverzity Jednotlivé vrstvy půdního horizontu. Zdroj: Strahler a Strahler, 2003 Půdní typy Půdní typ je pedologickou taxonomickou jednotkou, charakterizující půdu podle jejího vzniku (matečná hornina, podnebí, nadmořská výška, atd.). Jedná se o skupinu půd, které mají podobnou texturu, strukturu a půdní horizont. (cm) černozem na spraši kambizem podzol hnědozem glej Vodní a větrná eroze Eroze je nejčastější příčina snížení kvality půdy. Jedná se o proces, při kterém se uvolňují částice půdy a silou větru či vody jsou přesouvány. Je to přirozený jev, který umožňuje vznik půdy, ovšem činností člověka se zintenzivnil natolik, že půdu ohrožuje. Víte že za rok je odneseno z jednoho hektaru několik m 3 půdy např. Labe odnese ročně přibližně 440 tis. tun půdy u nás je erozí postiženo cca 45 % zemědělské půdy celosvětový odhad půdních ztrát erozí se odhaduje na 24 mld. tun za rok 150 Schematizované profily hlavních půdních typů na území České republiky. Zdroj: Prof. Jan Petránek, RNDr. Jaroslav Synek Degradace a ochrana půdy Stejně jako ostatní složky životního prostředí, i půdní systémy bývají ohroženy znečištěním a jinými negativními dopady lidské činnosti. Zatížení a následná degradace půdy jsou závažným problémem především proto, že obnova půdních systémů v čase je velmi pomalá. V současnosti je půda nejvíce ohrožována znečištěním a tlakem na její intenzivní využívání. Faktory podmiňující erozi odlesnění svažitých terénů a používání těžké mechanizace orba po spádnici (30x větší riziko eroze než při orbě po vrstevnici) orná půda na svažitých terénech (řepa, brambory, kukuřice...) odstranění přirozených protierozních bariér (meze, křoviny, větrolamy ) rozorání lučních porostů okolo vodních toků nízký obsah humusu v půdě

17 Metodický list č. 3a Životní prostředí a jeho složky půda 17 Il. zóna kombinované ohrožení Zemědělské plochy ( 3 5 sklonu) Protierozní opatření: při orbě dbát na směr kolmý na spádnice pozemky rozčlenit tak, aby byly kratší stranou po spádnici osevní postupy upravit tak, aby orná půda nezůstala v meziobdobí pěstování hlavních hospodářských plodin bez vegetačního klidu IlI. zóna erozní ohrožení Plochy od sklonu 5 do 12 sklonu Eroze. Foto: Michal Pospíšil Protierozní opatření Protierozní ochranu je třeba realizovat jako komplexní systém, v daném území ji řešit variantně a z řešených variant zvolit variantu nejvhodnější. Organizační opatření vhodné umístění plodin pásové pěstování plodin tvar a velikost pozemku vegetační pásy mezi pozemky záchytné travní pásy Agrotechnická opatření půdoochranné obdělávání protierozní orba protierozní setí kukuřice protierozní ochrana brambor výsev do ochranné plodiny zatravnění meziřadí Technická opatření protierozní příkopy a průlehy meze terasování pozemků protierozní hrázky protierozní cesty Protierozní regulační zóny I. zóna bez regulací Zemědělské plochy do 3 sklonu Eroze se projevuje pouze při přívalových deštích Nutno dodržovat kolmý směr na spádnice zpravidla jen: ve stopách zemědělských strojů v lokálních svodnicích při osevu erozně náchylnými plodinami (okopaniny, kukuřice, ostatní širokořádkové plodiny) Na orné půdě je nutné při obdělávání dbát: na kolmý směr na spádnice na to, aby zemědělsky obdělávané pozemky byly delší stranou také kolmé na spádnici Protierozní ochranu je nutno zvýšit: střídáním vrstevnicových pásů plodin např. hrázkováním Při vyšších sklonech je nutné přistoupit: k vybudování technických protierozních opatření k zatravnění orné půdy IV. zóna extenzivní využití Jde o plochy: extrémně svažité v nivních polohách místa ochrany přírody plochy pro realizaci ÚSES Na těchto plochách je potřeba: intenzivní zemědělské hospodaření převést na extenzivní louky, pastviny, apod. ponechat sukcesnímu vývoji v rámci ÚSES zalesnit Dezertifikace Dezertifikace (rozšiřování pouští) je proces degradace území na pouštní nebo polopouštní, na vodu chudou oblast. Způsobena může být různými přirozenými klimatickými jevy a lidskou činností (nadměrná pastva, pěstování nevhodných plodin ). Důsledky dezertifikace bývají častější sucha, hladomor, zhoršování životní úrovně a nucené stěhování za úrodnější půdou. Víte, že ročně se změní asi 60 tis. km 2 půdy v pouště, tedy produkčně bezcennou půdu dnes už pouště zabírají 37 % z celkového povrchu pevniny dezertifikace ovlivňuje život asi 1/6 obyvatelstva Země

18 18 Metodický list č. 3a Životní prostředí a jeho složky půda Chemická degradace Chemickou degradací nazýváme kontaminaci půd cizorodými prvky a sloučeninami. Má za následek ovlivnění pohybu živin, změny chemických reakcí a snižování životaschopnosti půdního edafonu. Za chemickou kontaminaci lze považovat nadměrné hnojení, užívání pesticidů a průnik toxických látek. Eutrofizace nadbytek dusíkatých živin v půdě vede k rozšíření rumištních druhů rostlin např. kopřivy, bezu Okyselování půdy kyselé půdy nejsou vhodné pro většinu rostlin dochází ke snížení druhové rozmanitosti velmi citlivé jsou např. symbiotické houby, čímž dochází i k ohrožení stromů Zhutňování a zábor půd Působením těžkých mechanizmů a používáním nadměrného množství průmyslových hnojiv dochází ke změně struktury a propustnosti půdy, tzv. zhutňování půdy (utužení). Takto degradované půdy hůře vedou a zadržují vodu, čímž urychlují povrchový odtok a zvyšují náchylnost k erozím a záplavám. Také obsah kyslíku je omezen, což se negativně projevuje na životaschopnosti půdního edafonu. lých až silně kyselých kambizemí se subregiony, kde se nacházejí nasycené kambizemě, hydromorfní či illimerizované půdy nebo velké celky podzolů. Na zvětralinách moldanubika se tvoří nenasycené hnědé půdy, v nejvyšších partiích pohraničních pohoří to jsou silně kyselé horské podzoly, v nižších partiích se k nim přidávají kryptopodzoly, rankery. Na výskyt vápenců mezi Sušicí a Horažďovicemi jsou vázány rendziny. Na permokarbonských sedimentech je převládajícím typem oligotrofní hnědozem. Hydromorfní půdy, gleje, pseudogleje a organozemě se nacházejí podél menších toků. Nivní půdy vznikly na aluviálních sedimentech podél hlavní říční sítě. Půdními druhy kraje jsou jílovitohlinité, jílovité a hlinité půdy vázané na střední a vyšší polohy. Hlinité půdy jsou zejména v Plzeňské pánvi, hlinitopísčité půdy se nacházejí v území budovaném granitoidy. Kamenité půdy se nacházejí místy v nejvyšších nadmořských výškách. Cestujeme za půdou VÚMOP, v.v.i. v Praze nachází se zde Muzeum půd. Hlavní část tvoří sbírka půdních monolitů (131 exemplářů) představujících půdní typy České a Slovenské republiky. Národní přírodní památka Kalendář věků Dolní Věstonice bývalá cihelna na severním úpatí Pavlovských vrchů. Obsahuje pohřbené půdní horizonty z období teplejších výkyvů poslední doby ledové. Místo je důležité také z hlediska archeologie. Vyberte si sami zajímavé místo podle Vašeho zájmu na webu České geologické služby Degradace půd Velmi degradovaná půda Degradovaná půda Stabilní půda Bez vegetace V současné době stále častěji dochází k záboru půdy k jiným účelům než obhospodařování. Většinou se jedná o výstavbu lidských sídel, průmyslových zón, těžbu a v neposlední řadě o výstavbu solárních elektráren. Půdní poměry Plzeňského kraje Půdní poměry jsou předurčeny geologickou stavbou, klimatem a reliéfem území. Kraj patří do půdního regionu převážně kyse- Informace a zdroje k tématu Společnost pro ochranu půdy v České republice Taxonomický klasifikační systém půd ČR Evropský půdní atlas Geologická encyklopedie Učebnice krajinné ekologie Literatura P. Mentlík. Stručný úvod do pedologie a pedografie pro geografy. J. Vopravil a kol. Vliv činnosti člověka na krajinu českého venkova s důrazem na vodní režim a zadržování vody v krajině, VÚMOP, v.v.i., Praha J. Vopravil a kol. Půda a její hodnocení v ČR, Díl I. M. Janeček a kol. Ochrana zemědělské půdy před erozí, Studie ochrany podzemních a povrchových vod Plzeňského kraje.

19 Metodický list č. 3b Životní prostředí a jeho složky voda 19 Metodický list č. 3b TÉMA: Životní prostředí a jeho složky voda Cíl: Seznámit žáky s vodou jako nepostradatelnou složkou životního prostředí a odpovědět jim na otázku, proč je důležité vodu chránit Základní pojmy: druhy vod, koloběh vody, vodní hospodářství, pitná voda, ochranná pásma, znečištění vody Doba trvání: 6 vyučovacích hodin Voda a její charakteristika Z chemického hlediska je voda sloučenina dvou atomů vodíku a jednoho atomu kyslíku H 2 O. Za normální teploty a tlaku je to bezbarvá, čirá kapalina bez zápachu, která se v přírodě vyskytuje ve třech skupenstvích, a to v pevném ve formě ledu, v kapalném jako voda a v plynném v podobě vodní páry. Pro vznik a existenci života je nejdůležitější forma kapalná. veškeré vodstvo na Zemi se nazývá hydrosféra 97 % vody na Zemi představuje voda slaná na sladkou vodu připadají tedy pouze 3 % (polární ledovce, podzemní vody, jezera a řeky a atmosféra) největší zásobárnou sladké vody jsou ledovce cca 2 % Úprava a rozvod vody Průmysl Energetika Zemědělství Ostatní [%] Odběr podzemní vody v České republice dle odvětví (2009). Zdroj: ISSaR Cenia 8 5 Z našeho pohledu tvoří voda spolu se vzduchem základní podmínky pro existenci života na Zemi. Voda je také základní stavební látkou živých těl. Většina organizmů obsahuje cca 60 % vody, některé dokonce i 99 %. Úprava a rozvod vody Průmysl Energetika Zemědělství Ostatní [%] Druhy vod 1 2 Jak už bylo uvedeno výše, skupenství vody můžeme rozdělit na kapalné, pevné a plynné. Existuje však ještě mnoho dalších dělení. Zde naleznete některá z nich. 58 Odběr povrchové vody v České republice dle odvětví (2009). Zdroj: ISSaR Cenia Rozdělení podle původu vody atmosférické (srážkové), povrchové, podzemní a zvláštní druhy: minerální, důlní Atmosférické vody vznikají z vodních par při poklesu teploty pod rosný bod. Jde tedy o všechnu vodu v kapalném nebo tuhém skupenství vypadávající z různých druhů oblaků (popř. z mlhy) nebo se usazující na zemském povrchu (vertikální, horizontální). Povrchové vody jsou všechny vody přirozeně se vyskytující na zemském povrchu, dělí se na stojaté (lentické) a tekoucí (lotické). Podzemní vody jsou vody v zemských dutinách a zvodnělých zemských vrstvách. Mezi podzemní vody patří podzemní a jeskynní jezírka, podzemní toky, vody skalní a půdní. Jejich fyzikálně chemické složení závisí zejména na složení půdy a hornin, s nimiž přicházejí do styku. Vyznačují se vysokou mineralizací. Rozdělení podle účelu voda pitná, užitková, provozní, odpadní Voda pitná je voda zdravotně nezávadná, která ani při trvalém požívání nevyvolá onemocnění nebo zdravotní poruchy. Užitková voda je voda používaná k jiným účelům než k pitným, například ve výrobě, ke koupání, chlazení. Tato voda musí být zdravotně nezávadná, ve srovnání s pitnou vodou však její fyzikálně-chemické vlastnosti mohou být horší. Rozdělení podle specifických požadavků voda chladicí, kotelní, závlahová, pro rekreaci a rybářství

20 20 Metodický list č. 3b Životní prostředí a jeho složky voda Koloběh vody Voda se v průběhu nepřetržitého procesu přeměňuje na plyn (vodní pára), kapalinu (voda v oceánech, déšť) a pevné skupenství (sníh, led). Tento proces se nazývá koloběh vody neboli hydrologický cyklus. K oběhu dochází účinkem sluneční energie a zemské gravitace. Voda se vypařuje z vodních zdrojů oceánů, vodních toků a nádrží, ze zemského povrchu (výpar, evaporace) a z rostlin (transpirace). Po kondenzaci páry dopadá jako srážky zpět na zemský povrch, a to ve formě deště a sněhu. Zde se část vody hromadí a odtéká jako povrchová voda či se vypařuje nebo vsakuje pod zemský povrch a vytváří podzemní vodu. Ta po určité době znovu vystupuje na povrch ve formě pozvolného podzemního odtoku pramenů. Člověk však mnohdy do přirozeného koloběhu vody neuváženě zasahuje například budováním přehrad, melioračními zásahy, zavlažováním rozsáhlých území, napřimováním vodních toků atd. Tím ovšem vážně ohrožuje vodní režim krajiny, což se v současné době projevuje stále častějšími přívalovými dešti a povodněmi. Víte, že 61 % dešťové vody se odpaří ještě před dopadem 16 % dešťové vody stéká zpátky do vodních toků 23 % dešťové vody se vsákne do půdy Význam a použití vody Jak už bylo zmíněno v úvodu, bez vody by neexistoval život. Před mnoha milióny let ve vodě život vznikl a dodnes je veškerý život na vodu vázán. V mnoha zemích suchých oblastí je dostatek zdrojů kvalitní pitné vody už nyní limitujícím faktorem civilizačního rozvoje. Za posledních 50 let se zvýšila celková spotřeba 4x. Souvisí to nejen s růstem populace, ale i se změnou způsobu lidského života. Význam vody pro člověka a životní prostředí byl všestranně a výstižně definovaný ve 12 bodech Evropské charty o vodě, která byla vyhlášena Evropskou radou ve Štrasburku Evropská vodní charta 1. Bez vody není života. Voda je drahocenná a pro člověka ničím nenahraditelná surovina. 2. Zásoby sladké vody nejsou nevyčerpatelné. Je proto nezbytné tyto udržovat, chránit a podle možností rozhojňovat. 3. Znečišťování vody způsobuje škody člověku a ostatním živým organizmům, závislým na vodě. 4. Jakost vody musí odpovídat požadavkům pro různé způsoby jejího využití, zejména musí odpovídat normám lidského zdraví. 5. Pro vrácení použité vody do zdroje nesmí tato zabránit dalšímu jeho použití pro veřejné i soukromé účely. 6. Pro zachování vodních zdrojů má zásadní význam rostlinstvo, především les. 7. Vodní zdroje musí být zachovány. 8. Příslušné orgány musí plánovat účelné hospodaření s vodními zdroji. 9. Ochrana vody vyžaduje zintenzivnění vědeckého výzkumu, výchovu odborníků a informování veřejnosti. 10. Voda je společným majetkem, jehož hodnota musí být všemi uznávaná. Povinností každého je užívat vodu účelně a ekonomicky. 11. Hospodaření s vodními zdroji by se mělo provádět v rámci přirozených povodí a ne v rámci politických a správních hranic. 12. Voda nezná hranic, jako společný zdroj vyžaduje mezinárodní spolupráci. Největší přehrada světa Tří soutěsky v Čině pojme 39 miliard m 3 vody, tj. asi 54 objemů našeho Orlíku. Zdroj: Pro zajímavost Mezi evropskými zeměmi se vodou nejméně šetří ve Velké Británii. Zde činí denní spotřeba vody v přepočtu na obyvatele 343 l. Poměrně vysoká spotřeba je rovněž ve Španělsku, kde denně proteče 265 l vody na obyvatele. Na opačném pólu žebříčku spotřeby vody se kromě ČR a Slovenska, kde se spotřebuje 109 l na obyvatele, nacházejí převážně pobaltské státy. Na celém světě činí podíl zemědělství 70 % na celkové spotřebě vody, oproti 20 % v průmyslu a 10 % pro domácí použití. Nicméně v průmyslových zemích průmysl spotřebuje více než polovinu vody pro lidskou spotřebu. Například Belgie využívá 80 % dostupné vody pro průmysl.