Mendelova univerzita v Brně Lesnická a dřevařská fakulta Ústav ochrany lesa a myslivosti

Transkript

1 Mendelova univerzita v Brně Lesnická a dřevařská fakulta Ústav ochrany lesa a myslivosti Společenstva zimujících ptáků na řece Olši v PO Heřmanský stav Odra - Poolší Bakalářská práce Vedoucí bakalářské práce: Ing. Jiří Foit Ph.D. Brno 2012 Vypracoval: Rostislav Palán

2 Prohlášení Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma Společenstva zimujících ptáků na řece Olši v PO Heřmanský stav Odra - Poolší vypracoval samostatně a použil jen pramenů, které cituji a uvádím v přiloženém seznamu literatury. Bakalářská práce je školním dílem a může být použita ke komerčním účelům jen se souhlasem vedoucího bakalářské práce a ředitelky vysokoškolského ústavu ICV Mendelovy univerzity v Brně. Brno, dne Podpis studenta..

3 Poděkování Tímto bych chtěl hlavně poděkovat vedoucímu mé bakalářské práce panu Ing. Jiřímu Foitovi Ph.D. za cenné rady a vynaloženou pomoc při vedení práce. Dále bych chtěl poděkovat své rodině za podporu při studiu. Dále bych chtěl poděkovat za údaje o početnosti zimujících vodních ptáků, jež mi byly poskytnuty z databáze Mezinarodního sčítáni vodních ptáků v ČR, která byla vytvořena na katedře zoologie PřF UK v Praze za podpory grantového projektu MŠMT č. 1P05OC029 "Ekologie kormorána velkého v ČR na podporu mezinárodní spolupráce v rámci akce COST INTERCAFEE: Conserving Biodiversity Interdisciplinary Initiative to Reduce pan-european Cormorant-Fisheries Conflicts a grantového projektu MŽP ČR SP/2d3/109/07 "Dlouhodobé změny početnosti a distribuce vodních ptáků v České republice ve vztahu ke změnám klimatu a životního prostředí". Data pro tento účel poskytla Zuzana Musilová dne

4 Abstrakt Tato bakalářská práce pojednává o ptácích zimujících na řece Olši v průběhu zimy 2011/2012, a to v měsících prosinci až dubnu. Výzkum probíhal na devítikilometrovém úseku řeky Olše mezi obcemi Dětmarovice a Věřnovice. Sledovaný úsek byl rozdělen na osm částí dle okolního biotopu a charakteristik toku. Vyhodnoceno bylo druhové složení, početnost a diverzita společenstev zimujících ptáků a rovněž početnosti, dominance a konstance jednotlivých druhů. Klíčová slova: sčítání, zimující ptáci, okolní biotop, charakteristiky toku This bachelor thesis deals with counting of the numbers of wintering birds in the area of Olše river during the winter 2011/2012, more specificly during the months December - April. The research took place at 9 km of Olše river between the villages Dětmarovice and Věrnovice. The selected section of the Olše River was divided into eight parts according to its surrounding biotop and running's characteristics. Evalued was species composition, abundance and diversity of wintering waterfowls, as well as abundance, domination and constans each species. Keywords: census, wintering birds, surrounding biotope, running's characteristics

5 Obsah 1 Úvod Cíl práce Stav řešené problematiky Vodní ptactvo Potáplice (Gaviiformes) Potápky (Podicipediformes) Veslonozí (Pelacaniformes) Brodivý (Ciconiiformes) Vrubozobí (Anseriformes) Krátkokřídlí (Gruiformes) Dlouhokřídlí (Charadriiformes) Migrace a zimování vodních ptáků Průtah a zimování ptáků v ČR Vodní ptáci ptačí oblasti Heřmanský stav Odra - Poolší Ptačí oblasti Hnízdící ptáci Ptáci protahující a zimující Metodika Charakteristika zkoumané lokality Poloha Širší územní vztahy Geologie a geomorfologie Klima, hydrologie Pedologie Biota (vegetace) Sběr dat Analýza dat Výsledky Druhové složení ornitocenóz, dominance a konstance jednotlivých druhů Změny v druhovém složení, početnosti a diverzity ornitocenóz v průběhu zimy 24

6 5.3 Význam charakteristik vodního toku jeho okolí na druhové složení ornitocenóz a na výskyt jednotlivých druhů Charakteristiky vodního toku Břehové porosty a okolní biotopy Diskuze Závěr Seznam použité literatury Summary Přílohy... 32

7 1 Úvod Ptáci jsou důležitou součásti naší fauny. Mnoho druhů ptáků je fixováno na své přirozené stanoviště a mnoho druhů je neschopných se adaptovat na přeměnu krajiny, kterou tak rychle přetváří člověk svou činností. V současné době výrazně ubývá přirozených prostředí pro ptáky a s tím narůstá ohrožení mnohých ptačích druhů. Právě proto je dnes ochrana volně žijících ptáků nezbytná. Z tohoto pohledu má velký význam především územní ochrana, kdy se ochraňují nejen přímo ptáci, ale i jimi obývané biotopy. Právě z takovýchto důvodů se vyhlašují také takzvané Ptačí oblasti, které mají zachovat tyto biotopy nezbytné pro další přežití ptactva a zabraňovat jejich další devastaci. Také vodní ptáci patří k ohroženým skupinám ptáků a jejich ochrana je nezbytná. Vodní ptactvo je ohroženo tím víc, že jeho výskyt a reprodukce jsou vázány na velmi omezeně rozšířené vhodné vodní biotopy, které jsou navíc silně ovlivňovány lidskou činností. Významným místem pro zimování a hnízdění vodních ptáků je i Ptačí oblast Heřmanský stav Odra Poolší. V této oblasti se vyskytují dva větší vodní toky, řeky Odra a Olše, které v zimně nezamrzají a jsou ideálním místem pro zimování vodních ptáků. Dále se na území nachází hodně vodních nádrží vzniklých důlní činností, těžbou štěrkopísku či jako rybochovná zařízení, které jsou porostlé rozsáhlými rákosinami, ve kterých hnízdi většina druhů vodního ptactva. I přesto, že je tato ptačí oblast vyhlášená v silně zastavěných plochách a blízko velkých aglomerací, tak se jedná o jednu z nejvýznamnějších lokalit pro vodní ptactvo ne jen v ČR, ale i ve střední Evropě. Pro účinnou ochranu jakýchkoliv organismů, a tedy i ptáků, je především nezbytná dobrá znalost jejich rozšíření, dlouhodobých změn početnosti, ekologie atd. Všem těmto problematikám se věnuje nepřeberné množství studií a výzkumů, avšak řada otázek zůstává nezodpovězená. Sledování dlouhodobých změn početnosti ptáků probíhá již řadu let a to nejen v národním, ale i mezinárodním měřítku. Také vodní ptáci se sčítají na mezinárodní úrovni, ke sledování jejich počtu na zimovištích a hnízdištích v rámci celého světa. Díky těmto výsledkům je možno rozhodovat, zda ochranná opatření jsou dostačující nebo dané druhy vyžadují intenzivnější ochranu. Tato práce by chtěla přispět ke znalostem o ptácích zimujících na řece Olši včetně početnosti jednotlivých druhů a jejich ekologických nároků na zimoviště. 7

8 2 Cíl práce Cílem této bakalářské práce, je zjistit druhové složení a početnost zimujících ornitocenóz na vybraném úseku řeky Olše v Ptačí oblasti Heřmanský stav Odra Poolší. Posoudit, zda typy břehových porostů, okolních biotopů a charakter toku mají vliv na druhové složení a počet jedinců zimujících ptáků. Vytvořit mapy zachycující výskyt vzácných, či jinak významných druhů. 3 Stav řešené problematiky 3.1 Vodní ptactvo Na území ČR žije řada druhů tzv. vodních ptáků. Nejedná se o skupinu taxonomickou, ale ekologickou, která je tvořena zejména zástupci z řádů vrubozobí (Anseriformes), potápky (Podicipediformes), potáplice (Gaviiformes), veslonozí (Pelacaniformes), dlouhokřídlí (Charadriiformes), brodivý (Ciconiiformes) a krátkokřídlí (Gruiformes). Je pro ně typické přizpůsobení tvaru těla i nohou k plavání či potápění na úkor pohybu po souši a létání. Své peří si mastí tzv. nadocasní mazovou žlázou (glandula uropygii), aby se ve vodě nepromáčelo a pták neprochladl. Tato žláza je zvláště silně vyvinuta u kachen a potápek. Většina vodního ptactva je alespoň částečně tažná a na podzim odlétá do jižních oblastí Evropy a k nám naopak zalétají zimovat některé druhy ze severu. V zimním období se vodní ptáci stahují za potravou k nezamrzajícím tokům (Felix a kol., 2000, Matějů, 2012) Potáplice (Gaviiformes) Poměrně velcí ptáci o hmotností 1 6 kg. Samci a samice se zbarvením neliší. Nohy mají opatřené plovacími blánami. Vzhledem k postavení nohou, které jsou orientovány v zadní části těla, musí na souši udržovat vzpřímený postoj, jinak neudrží rovnováhu a padají na břicho. Kostra postrádá pneumatizaci, takže je masivní a těžká, to má za následek, že se ponořují lehce a nemusí nadskakovat jako třeba potápivé kachny. Jsou schopny se ponořit až do hloubky 75 m a vydrží bez nadechnutí až 8 minut. Mají štěrbinovité nozdry na dlouhém, špičatém po stran zploštělém zobáku, které dokážou pod vodou uzavřít. Potáplice zahrnují jedinou čeleď potáplicovití (Gaviidae), do které 8

9 patří 4 druhy jednoho rodu Gavia, jsou rozšířeny pouze na severní polokouli, především v pásmech tundry a tajgy Evropy, Asie a Severní Ameriky. Hnízdí na sladkých a stojatých vodách, v době toku se hlasitě ozývají. Hnízda si staví z vegetace na souši poblíž vody. Samice snáší většinou 2 skvrnitá vejce. Hlavním potravním zdrojem potáplic jsou ryby, korýši a měkkýši. V době tahu a v zimě se potáplice posouvají na jižnější vnitrozemské vody a moře (Hudec a kol., 1972; Bejček a kol., 2006) Potápky (Podicipediformes) Druhy žijící na všech světadílech krom Antarktidy. Preferují sladké stojaté vody. Řád zahrnuje 22 druhů zahrnutých do jedné čeledi potápkovití (Podicipedidae). Hmotnost těla se pohybuje okolo 120 g 1, 5 kg. Nemají prsty srostlé plovací blánou, ale každý prst nese samostatný lem. Kostra je z části pneumatizovaná. Při plavání využívají nohy vyhnuté do stran jako vesla. Zvláštním chováním potápek je polykání vytrhaného peří ze spodní části těla, které má chránit stěnu žaludku před nestrávenými zbytky potravy. Nestrávené zbytky potravy potom potápky s peřím vyvrhují. Svatební a prostý šat se výrazně liší. Hnízda si stavějí v břehových porostech i na volné hladině, jde o kupy vegetace s důlkem na povrchu. Potápky kladou 2 8 bílých vajec. Po vylíhnutí, polokrmivá mláďata tráví na hřbetě rodičů (Hudec a kol., 1972; Bejček a kol., 2006) Veslonozí (Pelacaniformes) Zástupce tohoto řádu charakterizují krátké veslovací nohy, u nichž všechny čtyři prsty směřují dopředu a jsou spojeny plovací blánou. Na celém světě žije 60 druhů velikostně od 80 cm až do 180 cm zařazené do tří čeledí: pelikánovití (Pelacanidae), terejovití (Sulidae), kormoránovití (Phalacrocoracidae). Všechny druhy jsou rybožravé, ale jejich lovecká technika se výrazně liší. Nozdry a jazyk mají zakrnělé, jícen a žaludek mají roztažitelný a jsou schopní pojmout značný objem potravy. Většinou hnízdí v koloniích. Krmivá mláďata se líhnou holá a slepá, při krmení strkají hlavu do hltanu rodičů (Hudec a kol., 1972; Bejček a kol., 2006) Brodivý (Ciconiiformes) Tento řád obsahuje středně velké až velké ptáky podobného vzhledu dlouhé nohy, krk, zobák. Obývají nejchladnější i nejsušší místa na planetě. Všichni jsou masožraví a 9

10 jejich potravu tvoří vodní živočichové, ryby, hmyz a jiní obratlovci. Tento řád zahrnuje 113 druhů, 5 čeledí. volavkovití (Ardeidae), kladivoušovití (Scopidae), čápovití (Ciconiidae), člunozobcovití (Balaenicipitidae) a ibisovití (Threskiornithidae) (Hudec a kol., 1972; Bejček a kol., 2006). K volavkovitým patří 60 druhů, kteří osídlují skoro celý svět. Dlouhý krk je při letu esovitě složen. Potravu loví na mělčinách i na souši vyčkáváním na vhodnou kořist, jakmile se objeví vymrští rychle krk dopředu, kde směřuje ostrý zobák. Menší druhy se živí hmyzem, korýši, malými rybkami, větší druhy potom loví velké ryby, dospělé obojživelníky, hady, drobné savce a ptáky. Většinou hnízdí na stromech v koloniích nebo v mokřadních porostech (Hudec a kol., 1972; Bejček a kol., 2006). Čápovití jsou velcí ptácí, kteří při letu mají natažený dlouhý krk. Tato čeleď obsahuje 19 druhů a většina se vyskytuje v tropických oblastech. Hnízdí jak jednotlivě, tak v koloniích (Hudec a kol., 1972; Bejček a kol., 2006). Ibisovití jsou středně velcí až velcí ptáci, kteří hnízdí koloniálně a obývají všechny světadíly, krom Antarktidy. Řadí se sem 32 z nichž je většina orientována v tropických oblastech. Mají dlouhý srpovitě zahnutý nebo dlouhý, rovný, vpředu zploštělí zobák (Hudec a kol., 1972; Bejček a kol., 2006) Vrubozobí (Anseriformes) Poměrně obsáhlý řád vodních ptáků s jednou čeledí kachnovití (Anatidae) a 152 druhy, které obývají celý svět. Společné znaky jsou plovací blány natažené mezi tři přední prsty na krátkých nohou, silný zobák pokrytý měkkou kůží a rohovinovou destičkou tzv. nehtem na jeho přední části. Na stranách zobáků jsou rohovité vroubky, které při zavření zobáku do sebe zapadají. Husté peří dobře izoluje tělo před chladem vody. Jeho vodovzdornost zajišťuje výměšek ze silně vyvinuté kostrční žlázy, který si ptáci nanáší zobákem. U mnoha druhů je výrazný pohlavní dimorfismus. Hnízdo bývá většinou na zemi, hnízdní důlek samice vystýlá jemným peřím. Na snůšku usedá po snesení posledního vejce, tak se mláďata líhnou ve stejnou dobu. Po vylíhnutí a oschnutí jsou mláďata velmi samostatná. Vrubozobí jsou většinou dobří a rychlí letci (Hudec a kol., 1972; Bejček a kol., 2006). 10

11 3.1.6 Krátkokřídlí (Gruiformes) Do tohoto řádu patří většinou vzhledově odlišní ptáci. Všichni mají kráčivé nohy s vysoko postaveným palcem, který může být mnohdy zakrnělý. U vodních druhů je místo blány jakýsi lalok. Většina ptáků tohoto řádů mají krátká křídla, až na výjimky (jeřábi). Mláďata bývají plně aktivní hned po vylíhnutí. Řád obsahuje sedm podřádů. Nejvýznamnější podřád tvoří jeřábi, kteří se dělí na čeledi: jeřábovití (Gruidae), trubkovití (Phopsidae) a chřástalovití (Rallidae) (Bejček a kol., 2006). Jeřábovití jsou velcí ptáci s dlouhýma nohama, krkem a zobákem. Obývají celý svět, krom Antarktidy, Grónska a Jižní Ameriky. Čeleď zahrnuje 15 druhů (Bejček a kol., 2006). Trubačovití jsou středně velcí suchozemští ptáci s delšíma nohama a krkem, ale zobák mají kratší a silnější. Byly popsány 3 druhy této čeledi (Bejček a kol., 2006). Chřástalovití se svými 133 druhy je nejpočetnější čeleď podřádu. Tvoří jí malý až středně velcí ptáci, žijící v různém prostředí. Mají silné nohy, delší krk, krátký ocas a křídla a slabší zobá. Řada druhů obývá ostrovy a kromě Antarktidy jsou zastoupeni na všech kontinentech (Hudec a kol., 1972; Bejček a kol., 2006) Dlouhokřídlí (Charadriiformes) Početný řád malých až velkých značně nesourodých ptáků. Čeledě tohoto řádu jsou bahňáci (Charadrii), racci (Larii) a alky (Alcae). Řád obsahuje celkem 350 druhů a 83 rodů obsahuje celý svět. Vyznačují se dlouhými, úzkými křídly.žijí v otevřených prostranstvích, u vod, na mořích i na pouštích, ale většina je vázána na vodu. Hnízdí na zemi a o nekrmivá mláďata pečují oba partneři. Po pěvcích je řád Dlouhokřídlí nejrozmanitějším řádem na světě. Vyskytují se zde mnoho migrujících druhů na velkou vzdálenost (Hudec a kol., 1977; Hudec a kol., 2005). 3.2 Migrace a zimování vodních ptáků Ptáci jsou kvůli létání mnohem pohyblivější než jiní obratlovci. U některých druhů se vyvinuly pravidelné dálkové přesuny tzv. tahy. Ptáci, kteří dvakrát do roka podnikají mezi zimovištěm a hnízdištěm dlouhé, řízené přesuny se nazývají tažní nebo stěhovaví. Práci, kteří se mohou během sezóny přemísťovat na omezené vzdálenosti na různá 11

12 místa jsou označování jako ptáci přelétaví. Druhy, které se příliš nevzdalují od svého hnízdiště nazýváme stálými ptáky (Červený a kol., 2004). Je to velmi starý jev, který pravděpodobně vznikl před jedním milionem let, kvůli sezonalitě klimatu a vnitrodruhové konkurence. Největší rozvoj ptáků spadá do období třetihor, kdy podnebí bylo teplejší a vyrovnanější, než dnes. První ochlazení, které přineslo sušší podnebí nastalo v pozdním eocénu a trvalo skoro celý oligocén ( před mil. let). Tato změna přinesla velké změny ve vegetačním složení a to ztrácelo svůj tropický charakter v oblastech vyšších zeměpisných šířkách a to mělo za následek nerovnoměrnou potravní nabídku. Nadbytek potravy byl především v období teplých měsíců a v zimních bylo potravy nedostatek. Podle této úvahy vznikla první migrace u druhů severněji obývající hnízdiště, které byly nuceny v období zimy opustit svoji oblast a přesunout se do teplejších oblastí. Druhý pohled na vznik migrace pojednává o vnitrodruhové konkurenci u druhů tropických i subtropických oblastí, kde byla konkurence velmi intenzivní a kde byla velmi velká produkce populací a oblast je nemohla všechny uživit. Díky tomuto rozšíření tyto druhy obsazovaly severnější oblasti a na zimní období se vracely zpět na původní území (Cepák a kol. 2008). Zimování vodních ptáků znamená, že se na zimu přesunou ze svých hnízdišť do teplejších oblastí, kde přečkají zimu tzv. zimoviště. Tento jev probíhá právě kvůli nedostatku potravy, který souvisí se zamrzáním vodních ploch v jejich hnízdištích. Zimující vodní ptáci hledají především na svých zimovištích střední až velké vodní toky a velké nádrže, které nezamrzají. Na zimovištích dochází k párování. Takto přečkají zimu, a brzo na jaře se začátkem oteplení se stahují zpět na svá hnízdiště. Nejčastější místa zimovišť v Evropě je okolí středozemního moře (Bejček a kol., 1995). Tažní vodní ptáci žijící v Evropě pravidelně, každoročně odlétají do svých zimovišť. Doba odletu různá, většina ptáků odlétá na podzim a na jaře se znova vracejí, ale někteří opouštějí hnízdiště v srpnu a vracejí se během května. Letové trasy tahů vodních ptáků na zimoviště většinou tvoří směrem na jih a jihozápad, mnohé evropské kachny a husy a volavky zimují i v západní a jihozápadní Evropě, další nejčastější lokality pro zimoviště evropských vodních ptáků jsou v okolí Středozemního moře a v severní Africe. Vodní ptáci chladného severu táhnou jižněji, zatímco středoevropské populace některých druhů kachen táhnou do jižní Evropy. Směry tahu na a ze zimoviště nemusí být vždy stejné. Vodní ptáci cestou na zimoviště nespěchají, je jedno, jestli tam 12

13 dorazí o týden dříve, či později. Ovšem cestou zpět každý pták spěchá zpět na svá hnízdiště, aby zabral co nejideálnější místo pro hnízdění. Tímto jevem se délka podzimního a jarního tahu může výrazně lišit (Felix a kol., 2000). 3.3 Průtah a zimování ptáků v ČR Kvůli poloze ve středu Evropy je Česká republika často využívána ptáky jako zimoviště nebo jako zastávka při delších tahzích. U nás zimujícími ptáky rozumíme, stálé ptáky, kteří nemigrují nebo ptáky, chladnějších oblastí, kteří naší republiku používají jako zimoviště a na jaře se vracejí zpět na svá hnízdiště. V ČR se však setkáme i s ptáky, kteří u nás trvale nežijí, nehnízdí a ani nezimují. Jedná se tedy ptáky na tahu, kteří naším územím pouze protahují a využívají ho jako zastávku na doplnění energie. Mezi u nás zimujícími a protahujícími ptáky a najdeme samozřejmě i mnoho ptáků vodních (Bejček a kol., 1995; Cepák a kol., 2008). V České republice se můžeme setkat se všemi výše jmenovanými řády. Asi nejznámější řád vodních ptáků jsou u nás Vrubozobí. Z tohoto řádů se v ČR vyskytlo více než 36 druhů, z toho 13 druhů u nás hnízdí, 12 druhů k nám přilétá pravidelně a 11 druhů se vyskytovalo ojediněle nebo se zatoulalo. U nás je nejznámějším zástupcem tohoto řádu kachna divoká (Anas platyrhynchos Linnaeus, 1758). Je druhem rozšířeným po celé Evropě a na ostrovech Středozemního moře. Vzácně vyskytující je jen na Sicílii, Kypru a Maltě. Na našem území je to převážně pták tažný či přelétavý, ale mnoho jedinců tohoto druhu u nás zimuje. Stejné chování je u všech jedinců po celé Evropě, krom jihoevropské populace, kde jsou kachny převážně stálé. U odchycených okroužkovaných kachen dokazuje, že hodně druhů protahujících a zimujících kachen pochází z východních a severovýchodních populací. Jejich tahové projevy jsou hodně ovlivňovány pelicháním a tvořením párů už v zimovištích. Mnoho kachen na našem území táhne na zimu do severní Itálie, jihovýchodní Francie a na východ do Chorvatska. Na západ nejdále táhnou na pobřeží Španělska. Kachny na zimovištích vytvářejí páry bez ohledu na tahovou příslušnost nebo země původu, proto dochází k častému přesídlování. Dalším známým zástupcem Vrubozobích, který u nás pravidelně hnízdí je husa velká (Anser anser Linnaeus, 1758). Její rozšíření v Evropě se váže na rybniční soustavy a inundační oblasti. Stejné podmínky vyžaduje i v naší republice. Na celém svém rozšíření je tažná. Na našem území se tah hus dělí na populace z Čech, které táhnou jihozápadním směrem až k jižnímu Špaňelsku a severní Afriky. Moravské 13

14 populace hus táhnou jižně a jihovýchodně do Maďarska, Itálie a Jugoslávie. Mezi poměrně hojné zástupce řádů Vrubozobích je labuť velká (Cygnus olor Gmelin, 1789). Nejhojněji se vyskytuje v západní Evropě, dále ostrůvkovitě k východu. Hnízdí v celé Evropě s mírným podnebím. Její zimoviště je převážně na březích Severního a Baltského moře. V některých zimách v celé střední a jihovýchodní Evropě. Labuť velká u nás zimuje na nezamrzajících širších řekách. Jedinci divokých populací v Evropě jsou přelétaví a tažní. Jejich tah směřuje především podél Baltského moře. Čím dál častěji naše území jako zimoviště navštěvuje morčák velký (Mergus merganser Linnaeus, 1758). Druh vyskytující a převážně hnízdící v severských částech Evropy a v zimě zasahuje až na nejjižnější evropské státy, vzácně až do severní Afriky. Je našim nejčastěji vyskytujícím se morčákem z ostatních druhů. Na zimovištích vyhledává nezamrzající větší toky řek nebo velké údolní nádrže. Na rybnících se vyskytuje nejméně, protože za příletu morčáků jsou už vypuštěné nebo zamrzlé. Nejdříve se u nás objevuje v říjnu, ale hlavní přílet má v měsíci lednu a většina odlétá v březnu. Letní výskyt morčáka velkého je u nás velmi vzácný. Podle (Šťastný a kol., 2006) je nejvíce zimujících a hnízdních párů na Ostravsku na řece Odře a Olši v ptačí oblasti Heřmanský stav- Odra- Poolší. V roce bylo zaznamenáno 3 4 hnízdních párů (Hudec a kol., 1972; Červený a kol., 2004; Burnie a kol., 2007). Z řádu veslonozí se v ČR pravidelně vyskytují zástupci čeledě kormoránovitých a to nejčastěji druh kormorán velký (Phalacrocorax carbo Linnaeus, 1758). Má rozsáhlé rozšíření po celé Evropě. V minulosti nebyly zaznamenány obrovské stavy kormorána. Ani dokazující jeho hnízdění u nás nebo jenom v minimálních počtech. Jeho výskyt se orientoval především na jižní Moravu. Za tahu se vyskytuje mimo hnízdiště nepravidelně ve všech rybničních oblastech nebo na širších řekách. Hnízdící kormoráni k nám přilétají koncem února a začátkem března. Na zimoviště odlétají v polovině září. Naše hnízdící populace kormorána velkého jsou vesměs tažní, stejně jako severnější populace. Při tahu na zimoviště mají kormoráni tendenci směřovat na směr jihjihovýchod (Hudec a kol., 1972, Cepák a kol. 2008). Z početného řádu dlouhokřídlích je u nás nejrozšířenější čeleď Bahňáci a Racci. Podle (Hudec a kol., 1977), bylo na našem území zjištěno na 42 druhů, z toho jenom 9 druhů u nás pravidelně hnízdí. Tato čeleď je velmi obsáhlá a obsahuje přes 200 druhů. Z čeledi racků je u nás hojný racek chechtavý (Larus ridibundus Linnaeus, 1766). Je hojně rozšířen po celé Evropě. Většina Evropské populace je tažná, na vhodných 14

15 místech však běžně zimuje i v širším okolí hnízdiště. Západní populace racků jsou stálejší. Zimoviště ptáků z Evropy od jižního Islandu až po oblasti v západní Africe. Populace racka chechtavého hnízdících u nás je převážně tažná, ale pouze na kratší vzdálenosti. Hnízdiště opouští začátkem července a táhnou nejčastěji na pobřeží Severního moře a Atlantického oceánu včetně britských ostrovů. Drží se severozápadní cestou, která kopíruje tok Labe až k Severnímu moři. Další část táhne přes Rakousko a do oblasti alpských jezer ve Švýcarsku. Podobní rackům jsou rybáci, menší druhy ptáků podobným vzhledově i způsobem života rackům, většina druhů u nás pravidelně hnízdí (Hudec a kol., 1977; Cepák a kol. 2008). Pravidelně vyskytující druhy vodních ptáků v ČR jsou z řádu Brodivých jsou našem území asi nejznámější volavka popelavá (Ardea cinerea Linnaeus, 1758), čáp bílý (Ciconia ciconia Linnaeus, 1758) a čáp černý (Ciconia nigra Linnaeus 1758). Volavka popelavá se vyskytuje po celé Evropě, kde ostrůvkovitě hnízdí v koloniích. U nás hojně hnízdí, ale v menším počtu přezimuje, většina jich je tažných. Jedinci pozorování u nás na podzim a zimě jsou severní a severovýchodní populace, které u nás zimují. Podzimní tah volavky se vyznačuje nápadnými předtahovými potulkami. Čáp bílý (Hudec a kol., 1972). Čáp bílý hnízdí na celém území České republiky s výjimkou rozsáhlých lesních porostů a vysokých hor. Je to tažný pták. Evropské populace čápa bílého migrují dvěma hlavními směry do severní Afriky. Jeden směr se orientuje na jihozápad přes Španělsko až do Maroka a druhý směr na Malou Asii. Hranici mezi směry tvoří řeka Rýn a Labe. Celkově zimoviště čápa bíleho je v severní Africe a mnohem méně jedinců směřuje až do rovníkové Afriky. Čáp černý je vázán na lesnaté oblasti, jak horské, tak nížinné. Na našem území je nejvíce rozšířen ve východní části republiky, ale vyskytuje se po celém našem území. Je to výlučně tažný pták. Má stejný směr tahu i místo zimoviště jako čáp bílý (Hudec a kol., 1972; Burnie a kol., 2007). Krátkokřídlí zahrnují v ČR 13 druhů z toho 7 druhů u nás hnízdí. Jsou to převážně tažní ptáci. Většina táhne západním až jihozápadním směrem. Nejpočetnější čeleď u nás je čeleď chřástalovitých, která obsahuje celkem 132 druhů. Jeden z nejběžnějších zástupců této čeledi je lyska černá (Fulica atra Linnaeus, 1758), lyska černá obývá celý evropský kontinent. Její nejpočetnější populace jsou ve střední a východní Evropě, kde jsou převážně tažnými ptáky. Jejich hlavním zimovištěm je oblast Středozemního moře a alpská jezera. Ptáci Skandinávie zimují na britských ostrovech a v Nizozemí. V srpnu a září hnízdí a přeletuji v širším okolí. Starší a mladí ptáci setrvávají v místě hnízdění. 15

16 Za příznivého počasí lysky odlétají na zimoviště až v průběhu listopadu. U mladých ptáků se přelety orientují převážně na severozápad (Hudec a kol., 1977; Cepák a kol. 2008). Potáplice obývají pouze severní polokouli. V ČR je možné vidět na tahu všechny 4 druhy jediného rodu Gavia. U nás je nejčastěji sledovaný druh potáplice severní (Gavia arctica Linnaeus, 1758). Táhne po celém území svého rozšíření. Její podzimní tah je rozšířen po celé Evropě, ale v jarním období se vyznačuje hromadným tahem. Její hlavní zimoviště se nachází v oblasti Černého a Baltského moře (Hudec a kol., 1972). Potápky tvoří jediná čeleď. U nás se vyskytuje 5 druhů, z toho 4 hnízdící. Jedná se převážně o tažné druhy ptáků, kteří táhnou do jižních oblastí Evropy. Typickým zástupcem potápek u nás je potápka roháč (Podiceps cristatus Linnaeus, 1758). Obývá prakticky skoro celou Evropu. V ČR hojně hnízdí v rybničních oblastech. Je to tažný pták, který zimuje v oblasti Středozemního a Černého moře (Hudec a kol. 1972) Vodní ptáci ptačí oblasti Heřmanský stav Odra - Poolší Ptačí oblasti Členské státy Evropské unie přijaly historicky první společný předpis v podoblasti ochrany přírody v roce 1979, kdy Evropská unie, vydala směrnici Rady č. 79/409/EHS na ochranu volně žijících ptáků, která je nástrojem k ochraně ptačích druhů a jejich biotopů v zemích Evropské unie. Směrnice vznikla jako první předpis na ochranu přírody v Evropě a chráněná území vymezená podle této směrnice tvoří základ soustavy chráněných území Natura 2000, která byla založena v roce 1992 směrnicí rady č. 92/43/EHS o ochraně přírodních stanovišť, volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin. V České republice směrnice o ptácích navázala na projekt České společnosti ornitologické Významná ptačí území. Území určená k ochraně ptáků podle této směrnice se nazývají Ptačí oblasti. Odborné podklady pro vyhlášení těchto území připravila Česká společnost ornitologická a Agentura ochrany přírody a krajiny v ČR ve spolupráci se správami národních parků a chráněných krajinných oblastí v roce Bylo navrženo 41 lokalit a návrh byl předán Ministerstvu životního prostředí. Vybrané 16

17 lokality, byly nejvýznamnější území obývané hnízdními druhy i plochy s výskytem tažných druhů, tj. zimoviště, tahové zastávky, shromaždiště a pelichaniště. Jednotlivé ptačí oblasti jsou vyhlašovány pro konkrétní druhy, jako předmět ochrany. Celkem ptačí oblasti pokrývají 8, 9 % území ČR (Málková a kol., 2001; Chvátal, 2009) Hnízdící ptáci Na území tačí oblasti Heřmanský stav Odra Poolší bylo zjištěno více než 120 pravidelně hnízdících druhů ptáků, přičemž několik z nich tu nalézá jediná hnízdiště na severní Moravě. Mezi zde hnízdícími druhy nalezneme i řadu vodních ptáků. Mezi zde hnízdící vodní ptáky patří:, potápka roháč, volavka popelavá, čáp černý, čáp bílý, labuť velká, kopřivka obecná (Anas strepera Linnaeus, 1758), čírka obecná (Anas crecca Linnaeus, 1758), kachna divoká, ostralka štíhlá (Anas acuta Linnaeus, 1758), čírka modrá (Anas querquedula Linnaeus, 1758), lžičák pestrý (Anas clypeata Linnaeus, 1758), polák velký (Aythya ferina Linnaeus, 1758 ), polák chocholačka (Aythya fuligula), morčák velký, chřástal vodní (Rallus aquaticus Linnaeus, 1758), chřástal kropenatý (Porzana porzana Linnaeus, 1766), chřástal polní (Crex crex Linnaeus, 1758), slípka zelenonohá (Gallinula chloropus Linnaeus, 1758), lyska černá, kulík říční (Charadrius dubius Scopoli, 1786), čejka chocholatá (Vanellus vanellus Linnaeus, 1758), bekasina otavní (Gallinago gallinago Linnaeus, 1758), vodouš rudonohý (Tringa tetanus Linnaeus, 1758), pisík obecný (Actitis hypoleucos Linnaeus, 1758), racek černohlavý (Larus melanocephalus Temminck, 1820), racek chechtavý, racek bouřní (Larus canus Linnaeus, 1758), rybák obecný (Sterna hirundo Linnaeus, 1758), potápka malá (Tachybaptus ruficollis Pallas, 1764), potápka černokrká (Podiceps nigricollis Brehm, 1831), bukač velký (Botaurus stelllaris Linnaeus, 1758), bukáček malý (Ixobrychus minutus Linnaeus, 1766), husa velká (Anser anser Linnaeus, 1758), (Šťastný a kol., 2006; Hudec a kol., 2005) Ptáci protahující a zimující Řeka Olše, která se nachází v ptačí oblasti Heřmanský stav Odra Poolší je důležitým zimovištěm pro vodní ptactvo (viz. níže). Zimují a protahují zde ptáci u nás běžní, ale i vzácnější druhy, kteří sem přilétají zimovat nebo zde jen zastavují, aby si udělali přestávku kvůli delšímu tahu směrem k jižnějším státům. Jako zimoviště i průtah tuto lokalitu navštěvují tyto druhy: Turpan hnědý (Melanitta fusca Linnaeus, 1758), 17

18 potápka roháč, potápka černokrká, morčák velký, kachna divoká, potápka malá, volavka popelavá, labuť velká, čírka obecná, polák chocholačka, lyska černá, polák velký, hohol severní (Bucephala cingula Linnaeus, 1758), slípka zelenonohá, vodouš kropenatý (Tringa ochropus Linnaeus, 1758), racek bouřní, kormorán velký, hvízdák euroasijský (Anas penelope Linnaeus, 1758), husa velká, volavka bílá (Ardea alba Linnaeus, 1758), (Cepák a kol., 2008). 4 Metodika 4.1 Charakteristika zkoumané lokality Díky rozmanitosti vodních a mokřadních stanovišť patří oblast mezi ty s nejvyšším potenciálem pro hnízdění, tah a zimování ptáků v ČR, a to i přes svou poměrně malou rozlohu a bezprostřední blízkost průmyslové aglomerace. Území s nízkou nadmořskou výškou je pro ptáky atraktivní též svou polohou v tahovém koridoru sever jih (Chvátal, 2009). Ptačí oblast Heřmanský stav Odra Poolší je důležitou tahovou lokalitou a nejvýznamnějším zimovištěm vodních ptáků v rámci severní Moravy ( Anonym, 2012a) Poloha Ptačí oblast Heřmanský stav Odra Poolší leží v Ostravské pánvi v blízkosti průmyslové oblasti Ostravy, její páteří je řeka Odra a její přítoky Struška a Olše, které napájejí několik rybničních soustav (Chvátal, 2009). Vybraný úsek řeky se Vybraná lokalita se nachází v nejvýchodnější části ČR, u hranic České republiky s Polskem, kde se řeka Olše vlévá do řeky Odry za městem Bohumín. Lokalita se nachází v Moravskoslezském kraji, v okresu Karviná. Celová délka sledovaného úseku řeky je cca 9 km, kdy tento úsek protéká katastrálním území tří obcí Dětmarovice, Dolní Lutyně a Věřnovice. Celá oblast se nachází v nízké nadmořské výšce m. GPS souřadnice začátku vybraného úseku se nachází katastrálním území Dětmarovice (49 53'6.281"N, 18 29'16.000"E) a úsek končí ve Věřnovicích (49 55'49.728"N, 18 25'10.105"E). 18

19 4.1.2 Širší územní vztahy Jde o poslední zachovalý kus přírodní krajiny na jinak průmyslem zničené severní Moravě a oblast s prosperujícími soukromými farmami. V souvislosti se vstupem České republiky do Evropské unie mělo být celé území zahrnuto do systému Natura 2000 a chráněno jako významná přírodní oblast. Ve stejné době ovšem zaujaly pozemky, které se začali prosazovat pro vybudování průmyslové zóny. Výstavba průmyslové zóny by poslední zbytky přirozené krajiny v této oblasti nevratně zničila. Česká vláda měla ptačí oblast vyhlásit již v roce 2004, ale odmítla to. Důvodem je záměr na výstavbu strategické průmyslové zóny u Dolní Lutyně. Česká republika tím porušila směrnici EU o ptácích, věcí se začala zabývat Evropská komise. Česká vláda nakonec v roce 2007 ptačí oblast vyhlásila, ovšem ve zmenšeném rozsahu. Území plánované průmyslové zóny nebylo do ptačí oblasti zahrnuto (Anonym, cit b) Geologie a geomorfologie Geologie Oblast má poměrně pestrou geologickou stavbu. Horniny fundamentu Českého masivu vytupují na povrch jen ve dvou drobných výchozech, ale v hloubce tvoří podloží celého okresu. V karbonských sedimentech jsou ložiska černého úhlí. V oblasti jsou ve horniny godulského vývoje stáří od svrchní jury až po spodní křídu. Většinu povrchu terénu pokrývají čtvrtohorní usazeniny. Jsou tu sedimenty glaciální, fluviální, proluviální, lakustrinní, eolické a svahové. Nejvýznamnější jsou sedimenty glaciální, ve středním pleistocénu byla velká část oblasti opakovaně pokryta ledovcem. Vyskytují se zde i fluviální štěrky a skřečoňské terasy, jsou většinou zakryty sprašovými hlínami (Weissmannová a kol., 2004). Geomorfologie Podle regionálně geomorfologického třídění georeliéfu České republiky naleží území do provincie Západní Karpaty. Severní část okresu řadíme do soustavy vněkarpatských sníženin, podsestavy Severních Vněkarpatských sníženin a do celku Ostravská pánev. Jsou to roviny až ploché nížinné pahorkatiny ve střední nadmořské výšce 244 m. Severovýchodní část pánve tvoří Karvinská plošina, kterou odděluje od Orlové široká niva Olše. Plošina se vyvinula na čtvrtohorních usazeninách a má plochý polygenetický georeliéf (Weissmannová a kol., 2004). 19

20 4.1.4 Klima, hydrologie Klima V oblasti průměrné roční srážky dosahují mm, průměrné zimní srážky mm, z toho průměrný počet dní se sněžením se pohybuje okolo dní. Průměrné roční teploty vzduchu jsou 8-9 C a v zimním období C (Tolasz a kol., 2006). Celá oblast náleží do mírně teplé oblasti, která je zde charakterizovaná dlouhým teplým a mírně suchým létem, krátkým přechodným obdobím a mírně teplým jarem a mírně teplým podzimem a krátkou mírně teplou a velmi suchou zimou s krátkým trváním sněhové (Weissmannová a kol., 2004). Hydrologie Řeka Olše pramení ve svazích Slezských Beskyd na polské straně v nadmořské výšce m. n. m. Celková délka toku je 99 km, z toho 16 km toku se nachází na polském území. Za Karvinou se Olše stáčí k hranici s ČR s Polskem. Plyne podél polí a luk a její koryto obklopuje lužní les. Jedná se o přírodě blízkou lokalitu, kde je ráj ptáků. Řeka míjí obci Dolní Lutyni a tvoří hranici s Polskem a jedinou obcí na jejím toku, jsou Věřnovice. Řeka se kousek za Bohumínem vlévá do Odry (Šindelářová a kol., 2007). V oblasti se vyskytuje mnoho rybníků, neregulovaných vodních toků, zbytků říčních ramen, trvalých i periodických tůní, vlhkých luk a bažin nacházejí rovněž nádrže vzniklé těžbou štěrkopísků (Chvátal, 2009) Pedologie V údolí řeky Olše vznikly na nivních bezkarbonátových sedimentech fluvizem glejová, místy fluvizem typická. V rozsáhlejších depresích se vyvinul glej typický. Půdy okresu Karviná v současné době lze považovat převážně za antroposoly. Následkem dolování je mnohde zvodnění, zatopené poklesy především západně od nivy Olše od obce Louky až po Doubravu a Orlovou na severu (Weissmannová a kol., 2004) Biota (vegetace) Oblast je součástí fytogeografického obvodu Karpatské mezofytikum a fytogeografického okresu Osravská pánev. Podstatnou část tvoří lužní lesy, mokřadní 20

21 olšiny, vrbové a vrbotopolové luhy. Původní podmáčené dubové bučiny, se dodnes zachovali pouze fragmentárně. (Weissmannová a kol., 2004). V okolí vod na podmáčených místech roste tzv. měkký luh, bylinné porosty se vtroušenými vrbami a olšemi, často se starými doupnými stromy. Území pokrývá komplex mokřadů a rybníků s rozsáhlými rákosinami, jež představují nejrozsáhlejší plochu těchto porostů na Moravě a ve Slezsku a jsou vynikající lokalitu pro hnízdění a průtah řady druhů ptáků (Chvátal, 2009). 4.2 Sběr dat Zájmový úsek řeky o délce zhruba 9 km jsem si rozdělil do 8 menších úseků dle okolního biotopu (les, louka, pole, břehový porost) a typu řečiště (jez, přítok, peřeje). Jednotlivé takto vzniklé úseky jsem dále charakterizoval parametry vlastního toku řeky (přítomnost/nepřítomnost jezu, přítoků, peřejí). Dále jsem pro jednotlivé úseky odhadl zastoupení různých typů břehových porostů v procentech délky břehů úseku toku (rákosiny, porosty s dominancí olší, porosty s dominancí vrb a porosty s dominancí topolů), (tab. č. ). Nakonec jsem ještě stanovil procentuelní zastoupení okolních biotopů v pásu širokém 100 m na obě strany od toku řeky, a to opět pro každý úsek zvlášť. Veškeré tyto charakteristiky jsem zjišťoval částečně z mapy a především pak při pochůzách v terénu. Sčítání ptáků bylo prováděno dle metodiky Mezinárodního sčítání vodních ptáků (Anonym, 2012 c). Dodržována byla veškerá doporučení této metodiky. K určení počtu zimujícího ptactva na řece Olši, jsem zjišťoval pochůzkami od prosince 2010, do dubna Termíny pochůzek se konaly , , , , , pochůzku jsem začínal vždy v 10:00. Termíny pochůzek jsem volil, aby byly cca v polovině daného měsíce, za jasného počasí, bez srážek, mlhy a silného větru. U přeletujících ptáků se počítají zásadně jen ptáci jevící evidentní vztah ke sčítané lokalitě - nízko letící ptáci, kteří mají zjevnou snahu na lokalitě přistát. Používané pomůcky byly dalekohled a zápisník. V zápisníku jsem si vyhotovil tabulku, která obsahovala jednotlivé úseky řeky, druh a počet pozorovaného druhu ptáka. Pochůzky jsem prováděl vždy po levé straně řeky, bráno po směru toku. Zásadně jsem počítal jen ptáky, kteří jevili evidentní vztah ke sčítané lokalitě tj. nízko letící ptáci, kteří mají zjevnou snahu na lokalitě přistát, dle metodiky Mezinárodního sčítání 21

22 vodních ptáků (Anonym, 2012 c). Vysokoletící ptáky jsem nezapočítával do svých pozorování. 4.3 Analýza dat Po pochůzce jsem získané zápisky zadával do programu Microsoft Excel, kde jsem si vyhotovil tabulku, v níž byl pro každý datum sčítání na každém úseku řeky jeden řádek. V tomto řádku pak byly v jednotlivých sloupcích uvedeny jak charakteristiky toku, břehových porostů a okolních biotopů, tak i počty každého pozorovaného druhu. Vyhotovenou tabulku pro všechny data pochůzek jsem použil pro další zpracování, pro výpočty dominance, konstance, početnosti jednotlivých druhů a Shannonova indexu diverzity. V případně početnosti (abundance) se jednalo o jednoduchý počet jedinců pozorovaných vodních ptáků. (Laštůvka, Krejčová, 2000). K výpočtu konstance se používá vzorec:, ni je počet vzorků, které obsahují daný druh a n celkový počet vzorků. Konstance vyjadřuje stálost druhu a slouží k posouzení změn ve studované biocenóze, příp. ke srovnání několika obdobných biocenóz (Laštůvka, Krejčová, 2000). Shannonův index diverzity byl počítán podle vzorce H = - Σ (n i / n) * ln (n i / n), (Laštůvka, Krejčová, 2000), kde n i je významnost jednotlivých druhů a n je součet hodnot významnosti všech druhů. Čím je index H vyšší, tím je ornitocenóza tvořena větším počtem druhů s relativně nižší početností (Laštůvka, Krejčová, 2000). Ze získaných hodnot uvedených ukazatelů jsem pro větší názornost vytvořil grafy v programu Microsoft Excel. Pro posouzení statistické významnosti rozdílů společenstev ptáků zimujících v jednotlivých měsících na sledovaném úseku Olše byly využity tyto veličiny: počet jedinců, počet druhů a Shannonův index diverzity. Tyto ukazatele nevykazovaly normální rozdělení (Shapiro-Wilksův test). Ke zhodnocení statistické významnosti jejich rozdílů mezi jednotlivými měsíci byl použit Kruskal- Wallisův test (dále jen K-W test), který nevyžaduje normalitu testovaných dat. Tyto testy proběhly v programu Statistica Cz 8.0 (StatSoft, 2012). Pro posouzení významu data pochůzky a charakteristik vodního toku a jeho okolí (okolní biotopy, břehový porost) bylo použito kanonické korespondenční analýzy (dále jen CCA), a to v programu CANOCO for Windows 4.5 (ter Braak, 1987). Tato metoda nevyžadují normální rozdělení dat a není ovlivňována vzájemnou korelací testovaných 22

23 faktorů (ter Braak, 1986, 1987). CCA předpokládají unimodální reakci druhů na environmentální proměnné, což je v případě této práce vyhovující, jak ukázala předešlá odtrendovaná korespondenční analýza (DCA), při níž byla zjištěna velká délka gradientů (> 3 SD). V rámci CCA byl k testování významnosti reakcí druhů na studované faktory použit Monte Carlo permutační test s 999 permutacemi, který nevyžaduje mnohorozměrnou normalitu (Manly, 1991). Do analýz byly zahrnuty všechny zaznamenané druhy, avšak váha vzácných druhů byla v programu CANOCO snížena. Jinak CCA pracovala se standardním nastavením: scaling focused on interspecies distancies, biplot scaling, species data not transformed. Z důvodu důkladného posouzení významu jednotlivých faktorů byly výpočty CCA provedeny ve více kombinacích vysvětlujících proměnných a zahrnutých kovariát (tab. 3). Míra významu těchto charakteristik byla posuzována nejen na základě signifikance Monte Carlo permutačních testů, ale také podle procenta variability výskytu druhů, které se podařilo vysvětlit zahrnutými vysvětlujícími proměnnými (tab. 3). Vizualizace nejvýznamnějších výsledků byla provedena pomocí programu CanoDraw 4.0, zobrazena byla vždy 1. a 2. osa, neboť toto zobrazení postihovalo největší podíl variability druhových dat. Další práce obsahovaly zhotovování map a do nich, zakreslování hlavních nebo vzácných druhů, které se na dané lokalitě vyskytovaly. Zakreslované druhy byly kachna divoká, morčák velký a kormorán velký. Mapy jsem získal z portálu mapy.cz, které jsem zkopíroval pomocí print screen do programu Malování, kde jsem následně zakresloval sledované druhy po celém úseku řeky. Každý druh byl zakreslen jinou barvou. Kachna červeně, morčák žlutě, kormorán modře. Takto jsem zhotovil mapy pro každý měsíc pochůzky, kde jsem musel rozdělit celý 9 km na dvě části kvůli lepší viditelnosti zakreslených druhů. Kromě map zakreslených druhů jsem vyhotovil mapu úseků, vypracovanou stejnou metodou jako u map se zakreslenými druhy. Každý jednotlivý úsek řeky jsem vyznačil různou barvou pro lepší přehled těchto vymezených úseků. 23

24 5 Výsledky 5.1 Druhové složení ornitocenóz, dominance a konstance jednotlivých druhů Celkově bylo zaznamenáno 421 jedinců. Zaznamenáno celkem 8 druhů ptáků. kachna divoká (Anas platyrhynchos) morčák velký (Mergus merganser) kormorán velký (Phalacrocorax carbo) volavka popelavá (Ardea cinerea) racek chechtavý (Larus ridibundus) polák chocholačka (Aythya fuligula) lyska černá (Fulica atra) labuť velká (Cygnus olor) Nejpočetnější druhy byly kachna divoká (234 jedinců), morčák velký (116 jedinců), kormorán velký (41 jedinců), (obr.1). Nejdominantnější druh za celé sledované období byla kachna divoká, druhou největší dominanci měl morčák velký a třetí kormorán velký (obr. č. 2). Při určování konstance vyšlo, že morčák velký má větší konstanci než kachna, jakožto nejdominantnější druh (obr. č. 3). 5.2 Změny v druhovém složení, početnosti a diverzity ornitocenóz v průběhu zimy Datum pochůzky (prosinec, leden, únor, březen, duben) měl výrazný vliv na druhové složení zaznamenaných ornitocenóz (tab. č. 1; obr. č. 4 a 5) i na jejich celkovou abundanci a diverzitu (obr. č. 6, 7 a 9). Datum pochůzky se ukázal být naprosto nejvýznamnějším faktorem určujícím druhové složení společenstev zimujících ptáků na sledovaném úseku řeky Olše, neboť sám o sobě dokázal vysvětlit 32,5 % variability výskytu druhů (tab. č. 3). Celkově na celém sledovaném úseku řeky Olše byly v jednotlivých měsících zaznamenány vždy čtyři druhy vodních ptáků, pouze v uprostřed zimy (leden a únor) byly zaznamenány jen druhy tři (obr. č. 5). Jednotlivé druhy vykazovaly určité vazby k jednotlivým měsícům, v nichž se vyskytovaly nejpočetněji (obr. č. 4 a 5). V měsíci prosinci a lednu byla nejvíce 24

25 zastoupena kachna divoká, která v dalších měsících ztrácela na početnosti. Morčák velký, jakožto druhý nejdominantnější druh byl v měsíci prosinci pozorován v nízkém počtu, ale jeho zastoupení kulminovalo v lednu a v únoru, kde jeho počet dosahoval 40 jedinců. Kormorán velký vykazoval velkou početnost jen v prosinci, kdy jeho se jeho počet pohyboval 31 jedinců a v dalších měsících byl zaznamenán v malém až nepatrném množství. V průběhu sledovaných měsíců se objevily druhy, jako polák chocholačka, racek chechtavý, labuť velká, lysky černá. Tito ptáci se na lokalitě vyskytovali pomístně, v malém počtu a pouze v jednom měsíc (obr. č. 5). Celkové počty jedinců, druhů i diverzita vodních ptáků se mezi měsíci také výrazně lišily (obr. č. 6, 7 a 8). Pouze v případě počtu jedinců se však prokázaly statisticky významné rozdíly mezi jednotlivými měsíci (obr. č. 6). Ve všech případech (počet jedinců, počet druhů i Shannonův index diverzity) byly jednoznačně nejvyšší hodnoty zaznamenány v měsících lednu a prosinci. Podstatně nižší pak v měsících únoru až dubnu. 5.3 Význam charakteristik vodního toku jeho okolí na druhové složení ornitocenóz a na výskyt jednotlivých druhů Charakteristiky vodního toku Jako signifikantní ukazatele charakteristik vodního toku ovlivňující výskyt vodních ptáků byla potvrzena přítomnost/absence jezů a peřejí (tab. č. 3). Přes tuto zjištěnou statistickou významnost nebyl význam sledovaných charakteristik toku příliš velký, neboť všechny tyto charakteristiky dokázaly dohromady vysvětlit asi 10,1 % variability výskytu druhů. Některé druhy vykazovaly určitou asociaci k úsekům s přítomností peřejí, jezů či přítoků (tab. č. 3; obr. č. 8). Jako statisticky významná byla potvrzena pouze vazba kachny divoké na blízkost jezů. Nebyl potvrzen signifikantní vztah mezi žádnou ze sledovaných charakteristik toku a celkovým počtem vodních ptáků (tab. č. 1) Břehové porosty a okolní biotopy Výskyt a zastoupení různých typů břehových porostů nemělo žádný signifikantní vliv na výskyt zimujících vodních ptáků na řece Olši (tab. č. 2 a 3). Ani zastoupení okolních biotopů kolem vodního toku nemělo signifikantní význam pro výskyt vodních ptáků ( tab. č. 2 a 3). Přesto bylo možné pozorovat, že v úsecích s vyšším zastoupením 25

26 lesních biotopů v okolí vodního toku bylo zaznamenáno poněkud více jedinců některých druhů (především morčáka velkého), než v úsecích s nižším zastoupením lesních biotopů 6 Diskuze Za pět měsíců pochůzek bylo zaznamenáno 8 druhů ptáků a celkově 421 jedinců. Zaznamenanými druhy byly kachna divoká, morčák velký, kormorán velký, racek chechtavý, labuť velká, polák chocholačka, lyska černá, volavka popelavá (obr. č. 5). Nejpočetnější druhy byly kachna divoká, morčák velký a kormorán velký (obr. č. 1). U kachny divoké bylo napočítáno 234 jedinců, morčák velký byl zaznamenán v počtu 116 jedinců a kormorán velký čítal 41 jedinců. Podle mezinárodního sčítání ptáků se na daném úseku všechny druhy vyskytují. Kachna divoká byla v roce 1975 na dílčích úsecích 4 8 pouze 18 jedinců. V roce 1980 ve stejných úsecích napočítali 140 jedinců a v roce 2007 jedinců pouze dvacet. Mezinárodní sčítání ptáků v roce 1987 napočítala na řece Olši na úsecích jedinců, (Bejček a kol., 1995) uvádí, že celkově na Karvinsku, kde se zvolený úsek řeky nachází, je počet morčáků řádově v desítkách a na cca. 4 km úseku jich bylo napočítáno 43 jedinců za celou zimu, což dokazuje vysoké počty výskytu tohoto druhu. Morčák velký v roce 2007 na dílčím úseku 4 8 byl zaznamenán pouze v počtu 5 jedinců a v roce 2008 jedinců 8. V roce u kormorána velkého byly celkové počty 41 jedinců, Mezinárodní sčítání ptáků se zmiňuje o výskytu daného druhu až v roce 2004, kdy jeho počty byly na celém zvoleném úseku pouze 13 jedinců. Dále se o něm zmiňují pouze na sousední řece Odře, kde dosahuje podstatně vyšších počtů. Nejvyšší dominanci ze sledovaných druhů měla kachna divoká, morčák velký a kormorán velký (obr. č. 1). Kachna divoká se vyskytovala nejpočetněji, hlavně v měsíci prosinci a lednu, kdy její počty v každém měsíci přesahovali 90 jedinců a její dominance za celé sledované období je přes 50 %. Dle Mezinárodního sčítání ptáků byla kachna vždy nejpočetnější a tím pádem i nejdominantnější druhem na vybraném úseku řeky Olše. Kachna divoká se v na tomto úseku řeky a celkově na řece Olši vyskytovala vždy v nejhojnějším počtu, kde převyšovala ostatní sledované druhy (obr. č. 1, obr. č. 5). Jedná se jeden z nejrozšířenějších druhů vodních ptáků v ČR (Červený a kol., 2004). Nepřehlédnutelnou výši dominance s cca 28% měl morčák velký (obr. č. 2). Tento druh nabyl nejvyšší počty v měsíci únoru, kdy překonal počet i kachny divoké 26

27 (obr. č. 5). Kormorán velký měl dominanci 10 %, ale jeho nejvyšší počet byl v měsíci prosinci a v dalších měsících byl jeho počet zanedbatelný, ba i žádný (obr. č. 2, č. 5). Podle (Hudec a kol., 1972), zimující populace kormorána velkého v ČR jsou z cizích států a nevyskytují se v nějak obrovských počtech, a tyto populace mají tendenci migrovat v zimě za dalšími zdroji potravy, takže se neustále přesunují. Při výpočtu konstance byly nejvíce konstantní opět druhy kachna divoká, morčák velký a kormorán velký. Zde však měl větší konstanci morčák velký (obr. č. 3), i když byl skoro o polovinu méně zastoupení, než kachna divoká. Vyšší hodnota konstance u morčáka velkého se vysvětluje jeho větším pokrytím po sledovaném úseku, měl větší tendenci se vyskytovat ve více dílčích úsecích než kachna divoká, která měla většinovou koncentraci na jednom místě. Kormorán velký, měl podobnou tendenci výskytu, jako morčák velký, ale jeho nízké počty v dalších měsících vedli k menší konstanci výskytu. V úsecích s jezy a peřejemi, bylo zjištěno největší zastoupení druhů a jedinců vodních ptáků (obr. č. 8). Při terénním šetření vyplynulo, že boční přítoky výrazně ovlivňují počty výskytu jedinců především u morčáka velkého. Bočních přítoků bylo 3 a zároveň se nacházely v oblasti s největší lesnatostí, avšak statistikou se tyto hodnoty prokázaly jako skorosignifikantní. Důvodem tohoto zjištění byl pravděpodobně v krátkém zvoleném úseku, kde tyto hodnoty nemohly vyniknout. Celkově břehové porosty olší, vrb a rákosin a okolní biotop (les, louka, pole) se prokázal, jako skorosignifikantní ( tab. č. 2, tab. č. 3). Řeka Olše a daný úsek řeky, je pro morčáka velkého významným zimovištěm. Jeho stavy se zde každým rokem zvyšují. Stavy kormorána velkého na tomto úseku řeky, nebyly s porovnáním jiných úseku nikterak význačné, jeho počet se zde pohyboval okolo jedinců. Statistiku hodně ovlivnilo, velké počty kachny divoké vyskytující se přímo v těchto místech (obr. č. 8), kromě kachny divoké, morčáka velkého, kormorána velkého, kteří se na toku vyskytovali běžně, tak zde byl zaznamenán v malém počtu i polák chocholačka, lyska černá a racek chechtavý, kteří měli vliv na prováděnou statistiku. 27