Bakalářská diplomová práce

Transkript

1 Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav českého jazyka Bakalářská diplomová práce 2010 Simona Střalková

2 Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav českého jazyka Český jazyk a literatura Simona Střalková Staročeské reálie názvy textilních materiálů Bakalářská diplomová práce Vedoucí práce: PhDr. Pavla Valčáková, CSc

3 Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou diplomovou práci vypracovala samostatně s vyuţitím uvedených pramenů a literatury. V Brně dne:... 3

4 Ráda bych na tomto místě poděkovala paní PhDr. Pavle Valčákové, CSc. za její ochotu, pomoc a především za cenné rady a podněty, které mi při zpracovávání této práce poskytla. 4

5 OBSAH 1. ÚVOD DĚJINY VÝROBY TEXTILNÍCH MATERIÁLŮ Základní způsoby výroby textilních materiálů Textilní výroba v českých zemích ve století VYBRANÉ NÁZVY TEXTILNÍCH MATERIÁLŮ Barchet (barchan) a) Charakteristika textilního materiálu b) Stav ve staré češtině c) Stav v nové češtině d) Etymologie Bavlna a) Charakteristika textilního materiálu b) Stav ve staré češtině c) Stav v nové češtině d) Etymologie Brokát (zlatohlav, stříbrohlav) a) Charakteristika textilního materiálu b) Stav ve staré češtině c) Stav v nové češtině d) Etymologie Damašek a) Charakteristika textilního materiálu b) Stav ve staré češtině c) Stav v nové češtině d) Etymologie Hedvábí a) Charakteristika textilního materiálu b) Stav ve staré češtině c) Stav v nové češtině d) Etymologie Kment

6 a) Charakteristika textilního materiálu b) Stav ve staré češtině c) Stav v nové češtině d) Etymologie Len a) Charakteristika textilního materiálu b) Stav ve staré češtině c) Stav v nové češtině d) Etymologie Plátno a) Charakteristika textilního materiálu b) Stav ve staré češtině c) Stav v nové češtině d) Etymologie Plst (plsť) a) Charakteristika textilního materiálu b) Stav ve staré češtině c) Stav v nové češtině d) Etymologie Samet (aksamit) a) Charakteristika textilního materiálu b) Stav ve staré češtině c) Stav v nové češtině d) Etymologie Sukno a) Charakteristika textilního materiálu b) Stav ve staré češtině c) Stav v nové češtině d) Etymologie Vlna a) Charakteristika textilního materiálu b) Stav ve staré češtině c) Stav v nové češtině d) Etymologie

7 4. ZÁVĚR SEZNAM POUŢITÉ LITERATURY INTERNETOVÉ ZDROJE ZKRATKY JAZYKŮ OSTATNÍ ZKRATKY Zkratky jazyků Ostatní zkratky ANOTACE

8 1. ÚVOD Obsahem této bakalářské diplomové práce s názvem Staročeské reálie názvy textilních materiálů je charakteristika vybraných názvů textilních materiálů uţívaných ve staré češtině. Pro značný rozsah materiálu, přesahující moţnosti této práce, jsem po úvaze provedla výběr slov na základě díla Čeňka Zíbrta a Zikmunda Wintera Dějiny kroje v zemích českých. Všechny vybrané výrazy: barchet, bavlna, brokát, damašek, hedvábí, kment, len, plátno, plst, samet, sukno a vlna označují hojně uţívané textilní materiály. Bavlna, len a vlna nejsou v pravém slova smyslu látky, přesto si myslím, ţe z hlediska jazykového patří k výrazům natolik zajímavým, ţe by byla škoda opomenout je. Proto jsem také v názvu práce uţila pojmenování textilní materiály, které můţe slouţit jak k označení látek, tak i vláken uţívaných k výrobě textilií. Pro uvedení do problematiky jsou v úvodu práce nastíněny dějiny výroby textilních materiálů včetně základních způsobů výroby. Ve stručnosti jsem se také pokusila shrnout situaci v oblasti textilní výroby v českých zemích v období 13. aţ 16. století. Hlavní část práce tvoří studie zvolených výrazů. U kaţdého výrazu je nejprve uvedena charakteristika, historie a uţití, následuje stav ve staré češtině, dochování výrazu do nové češtiny a etymologický vývoj. Téma jsem si vybrala z toho důvodu, ţe většina dosavadních prací byla zaměřena především na jednotlivé části oděvu. Bez textilních materiálů by tu však ţádného oděvu nebylo. Můj výběr rovněţ ovlivnil i velký zájem o starou češtinu a staročeskou literaturu. Velkým přínosem při zpracování práce bylo dílo Čeňka Zíbrta Dějiny kroje v zemích českých od dob nejstarších aţ po války husitské a Zikmunda Wintera Dějiny kroje v zemích českých od počátku století XV. aţ po dobu bělohorské bitvy. Soubor knih o dějinách odívání Ludmily Kybalové mi pak poskytl cenné informace o historii výroby látek a jejich uţití nejen v zemích českých, ale i v celé Evropě. Publikace Heleny Březinové Textilní výroba v českých zemích ve století byla zdrojem podrobného materiálu výroby látek ve staročeském období. Velmi přínosná byla i další díla, jejichţ seznam je uveden na konci práce. Ke sběru staročeského materiálu jsem vyuţila především Gebauerův Slovník staročeský a další staročeské slovníky. Velmi nápomocné bylo i dílo Václava Flajšhanse, Bartoloměje z Chlumce řečeného Klareta a Václava Hanky. V etymologické části jsem vycházela ze slovníků Jiřího Rejzka, Václava Machka, Josefa Holuba, Františka Kopečného 8

9 a ze slovníku Sprachkontakte Deutsch-Tschechisch-Slowakisch Stefana Michaela Newerkly. Pro doloţení stavu v současné češtině byly bohatým zdrojem informací Příruční slovník jazyka českého, Slovník spisovného jazyka českého a Slovník spisovné češtiny. K zachycení nářeční podoby některých výrazů jsem vyuţila Český jazykový atlas a další díla zabývající se českou dialektologií. V závěru shrnuji poznatky získané při zpracování zvoleného tématu. Práce je doplněna obrazovým materiálem a výčtem uţité literatury a zkratek. 9

10 2. DĚJINY VÝROBY TEXTILNÍCH MATERIÁLŮ Před samotným rozborem jednotlivých druhů textilií je vhodné přiblíţit si počátky výroby textilních materiálů, zejména pak u starých Slovanů, od nejstarších dob aţ do období vrcholného středověku. Zajímavou součást dějin výroby tvoří základní způsoby zpracování materiálů. A jelikoţ je práce zaměřená na staročeské reálie, je důleţité zmínit i textilní výrobu v českých zemích v období 13. aţ 16. století. Historie zhotovování látek, oděvu i obuvi je jen o málo kratší neţ dějiny lidstva, neboť se člověk jiţ velmi záhy musel oblékat a obouvat, aby své tělo ochránil především před nepříznivým počasím. Před více neţ sto tisíci lety vyuţívali předchůdci Homo sapiens koţešiny, kůţe, traviny a pruţné části rostlin k ochraně těla před úrazy či povětrnostními vlivy nebo jako přikrývky, podloţky při spaní, přístřešky a k nošení nejrůznějších předmětů (Příhodová-Štýbrová-Talaš 2004: 5). Důkazy o tom, ţe ani Slované nechodili nazí, nám podává praslovanská slovní zásoba. Výraz *nagъ, odlišující nahého od oblečeného, je prastarý a všeslovanský. Rovněţ je doloţena řada praslovanských názvů jak pro látky (tkáň, plátno, sukno), tak i pro jednotlivé části oděvu. Výroba textilií spočívala jiţ od počátku na soudrţnosti vláken dané vzájemným zachycením a spletením. Z tohoto principu vycházel člověk, kdyţ se učil zpracovávat vlákna zvířecí srsti a později i vlákna rostlin. K prvním domestikovaným zvířatům, z nichţ člověk získával textilní suroviny pro výrobu látek, patřily ovce. Později k nim přibyly také kozy. K nejrozšířenějším kulturním rostlinám slouţícím k výrobě materiálů pak řadíme len, konopí a bavlnu. Pouţití lnu je v Evropě archeologicky doloţeno od mladší doby kamenné a jiţ ve starověku se len uţíval k výrobě pláten. Jedny z nejstarších dokladů o pěstování konopí za účelem výroby oděvů pochází z jiţní Sibiře z doby kolem 1500 př. n. l., kde v té době sídlili Skythové, kočovný kmen íránského původu. Některé zdroje však uvádějí, ţe konopí jakoţto průmyslová plodina bylo lidstvu známé jiţ let př. n. l nebo snad i dříve. Původně však slouţilo jako opojný a omamný prostředek. Další surovinou byla bavlna, jejíţ zpracování je doloţeno jiţ v 5. století př. n. l. v Indii, do Evropy se však rozšířila aţ ve středověku. Hedvábí, v Číně pěstované jiţ ve 3. tisíciletí př. n. l., se do Evropy dostalo aţ v 6. století, patřilo však k velmi vzácným textilním materiálům. O surovinách uţívaných pro výrobu látek u starých Slovanů se zmiňuje Lubor Niederle v knize Slovanské staroţitnosti a Magdalena Beranová v publikaci Slované. První a základní látkou pro oděv byla, nejen u Slovanů, staţená a přiměřeně upravená kůţe zabitého 10

11 zvířete. Tato základní přirozená látka si svůj význam udrţela i do pozdějších dob zejména v oblastech s drsným klimatem. Slovanské země byly na koţešinovou zvěř opravdu bohaté. Koţešiny se staly oblíbeným předmětem obchodu a začaly se vyváţet na jih. Nemajetní lidé vyuţívali k výrobě různých svrchních pokrývek především ovčí rouno či kůţi vlků a medvědů. Koţešiny menších dravců kun, sobolů, hranostajů, lišek, vyder, bobrů či veverek, se výborně hodily na podšívky, obruby a pokrývky hlavy. Byly vysoce ceněné a vyváţely se aţ do Byzance. Místy nabyly pro obchod takové důleţitosti, ţe se dokonce, především koţešiny kun, veverek a sobolů, staly platební jednotkou ve směnném obchodu nebo při výběru daní. Vlastnictví zásob těchto koţešin značilo opravdu velké bohatství. Kromě úpravy koţešin se Slované velmi brzy začali zabývat i výrobou látek tkaných a pletených. Na vlákno se pěstoval len, konopí a někdy se zpracovávala i vlákna z kopřiv. Názvy materiálů, zhotovovaných z těchto vláken, jako plátno, sukno a vlna, patří k velmi starým všeslovanským výrazům. Z upěchované vlny nebo srsti se vyráběla také plst. Ke tkaní se rovněţ uţívaly i koňské ţíně nebo kozí chlupy. Z látek se zhotovovaly nejen oděvy, ale také různé výrobky určené k hospodářským účelům, plachty, váčky, pytle, textilie do domácností, ubrusy, prostěradla či provazy a lana, na něţ se nejvíce hodilo konopí. Historické zprávy se také zmiňují o velmi jemných plátěných šátečcích, které se k ničemu nehodily a uţívaly se jako platidlo zřejmě od 10. století. Vedle látek domácích pouţívali Slované i látky cizí. Dostávaly se však pouze do krajů, kterými vedly obchodní cesty, a kde mohli obyvatelé poskytnout dostatek jiných kvalitních domácích výrobků. Mezi dováţené cizí látky patřilo hedvábí, rozšířené po celém Slovanstvu. Jiţ v 8. století se objevují zmínky o tom, ţe balkánští Slované vyměňovali za řecké zajatce hedvábné šaty, dokonce se píše i o hedvábných plachtách uţívaných na slovanských lodích. V 10. aţ 11. století se v Polsku objevily snahy chovat bource morušového a získávat z jeho kokonů hedvábí. Pokusy však dopadly neúspěšně, protoţe tato oblast nemohla bourcům poskytnout základní potravu, kterou byly moruše. Kromě hedvábí přicházely ke Slovanům obchodem i jiné textilní materiály. Mezi ně patřily různé druhy těţkého brokátu, aksamit nebo barchan. Látky se dováţely především z Byzance, arabských či germánských zemí. (Niederle 1913: ; Beranová 2000: 111, 135) 11

12 2.1 Základní způsoby výroby textilních materiálů K základním způsobům výroby látek patřilo tkaní, předení, pletení a plstění. Hotové tkaniny se následně mohly upravovat, zušlechťovat. 1 Tkaní je prastará lidská činnost, jejíţ princip byl znám jiţ v neolitu, tedy asi v době 8000 let př. n. l. Technika spočívá v opakovaném provazování dvou soustav nití osnovy a útku v plošnou textilii. Nejstarší stav tvořila zřejmě pouze větev stromu, na níţ se upevnila osnova nití, které byly dole zatíţeny kameny. Do osnovy se provazovala útková nit, jeţ se přiráţela k vyrobené tkanině. Kromě stojatých stavů existovaly i leţaté. Nejstarší tkané látky se vyráběly ze lnu, později i z vlny, konopí a hedvábí. K prvotním vzorům na tkanině patřily prouţky, později i geometrické tvary. Ke tkaným látkám řadíme i brokát prošívaný kovovými drátky. Nálezy na českém území pocházejí z 9. století, podle nich se u nás tehdy ke tkaní pouţíval destičkový stav. Značný rozvoj tkalcovství zaznamenaly české země ve 14. století. Tradičním výrobkem bylo sukno, které se prodávalo takřka po celé Evropě. 2 K dalším způsobům výroby látek patřilo předení, jehoţ princip objevil jiţ člověk neolitický. Dokládají to nálezy přeslenů z doby více neţ 4000 let př. n. l. Přesleny byly hliněná závaţí s otvorem uprostřed, která zatěţovala vřeteno a zaručovala tak stejnoměrné zakrucování příze. Výroba příze pomocí ručního vřetene byla v 5. století n. l. nahrazena vynálezem ručního spřádacího kola, které se v dalších stoletích dále vyvíjelo. Ve středověkých výtvarných památkách se nejčastěji setkáváme s vyobrazením ţeny přadleny, která spřádá nit pomocí ručního vřetene s přeslenem. S vřetenem a přeslicí je často ztvárňována také biblická první ţena Eva. Textilní výrobky zhotovované pletením jsou podstatně mladší neţ výrobky tkané. Kolébkou této techniky je pravděpodobně Egypt, moţný původ pletenin spadá jiţ do roku 1100 př. n. l. Základem pletené textilie je řada kliček, z nichţ se vzájemným provazováním tvoří očka a ta dávají vzniknout souvislé tkanině. Pletení se provádělo zprvu pomocí kostěné, později ţelezné jehlice, k níţ pak přibyla ještě jedna. Počátky rozkvětu pletařského umění v Evropě jsou spjaty se Španělskem a Florencií a bývají kladeny do 12. století. Pletené zboţí, 1 Pozn.: Ucelený přehled o jednotlivých způsobech výroby nám podává publikace Stručné dějiny oborů: textil, oděvnictví, obuvnictví (Příhodová-Štýbrová-Talaš 2004: 6-10). 2 Přadlena s přeslicí opatřenou stojanem, který drţí mezi koleny. Velislavova bible, 14. století. 12

13 jako rukavice a punčochy, patřilo k vzácnostem a byli jím obdarováváni vysocí církevní hodnostáři a světští panovníci. Za nejstarší doklad pleteného výrobku v českých zemích se povaţuje rukavice ze svatovítského pokladu. První zmínka o punčochách je z roku K velmi starým způsobům výroby patří plstění. Jedná se o netkanou techniku, jejímţ základem je vzájemné zachycení a zapletení ţivočišných vláken. První zprávy o plstění zprvu několika vrstev jemných vlasů, jako základu výroby klobouků, pocházejí z doby bronzové. Zušlechťování textilních materiálů zahrnuje celou řadu procesů, které mají za cíl látku zhodnotit jak po stránce jejích vlastností, tak i vzhledu. Podle druhu a materiálu tkaniny je volen způsob úpravy bělením, mandlováním, valchováním, počesáváním, postřihováním, barvením a potiskováním. Valchováním se upravovala vlněná sukna. Uloţila se do kádí s horkou vodou a odmašťovacím prostředkem a v nich se zpracovávala hůlkami nebo přímo rukama a nohama, jako chemikálie se pouţívala moč. Účelem bylo sráţení a zhušťování materiálu do poţadované velikosti. Látky vzniklé různými způsoby výroby se vyznačovaly přírodní barevností od reţné po takřka černou. Bělení látek napomáhalo většinou kropení a slunce. Archeologicky nejstarším barvivem je indigo, v Číně známé jiţ 3000 let př. n. l., které slouţilo k modrému zbarvení látek. Další barvivo kermes se preparovalo ze zvláštního druhu mšic a podle poskytovaného červeného odstínu bylo známé pod označením šarlach. Z mořských plţů se pak získávalo cenné barvivo zvané purpur. K barvivům rostlinného původu patřily šafrán, dubová kůra a duběnky, ořechová kůra, slupky vlašských ořechů nebo různě barevná dřeva. Počátkem tisku bylo malování textilu, které je poprvé doloţeno v roce 1400 př. n. l v Egyptě. Zdobení se provádělo také technikou spočívající v zabránění proniknutí barviva do látky, a to buď pomocí vosku, nebo zavazováním různých předmětů. (Příhodová- Štýbrová-Talaš 2004: 5-7) 2.2 Textilní výroba v českých zemích ve století Nejvýznamnějším odvětvím středověkého textilnictví bylo soukenictví tedy výroba valchovaných vlněných tkanin. Soukenické řemeslo bylo spjato s městským prostředím a patřilo k prvním řemeslům organizovaným do cechů, kde došlo ke specializaci a dělbě práce. Výroba sukna měla na našem území dlouhou tradici a byla určena především pro pokrytí místní poptávky po textilním zboţí. Od 13. století však soukenictví pokročilo kupředu, protoţe se postupně začalo orientovat na výrobu šedých, nebarvených suken (byla to tzv. sukna vlčatá), jeţ byla podstatně lacinější, a proto schopná vítězit i nad zahraniční 13

14 konkurencí. Od 14. století se české sukno prodávalo například na trzích v Bavorsku, Polsku, Dolním Rakousku, Uhrách, Rusku a na Balkáně. (Macek 2001: 89-90) Dalším důleţitým odvětvím tehdejšího textilnictví byla plátenická výroba soustředěná hlavně na venkov a do menších měst. Tradičním výrobkem bylo především plátno lněné. Kromě plátenictví a soukenictví se postupně vydělovala další samostatná specializovaná řemesla, doloţená v našem prostředí většinou od 14. století. Patřila sem například výroba tkanin se lněnou osnovou a bavlněným útkem, tzv. barchanů (barchentů), zhotovování pletenin a sítěk, výroba prýmků, ozdobných šňůrek a pásků splétaných buď ručně, nebo tkaných na malých stavech, výroba plsti ze zvířecích chlupů nebo flokařství, při němţ bylo připravováno předivo nejniţší jakosti z krátkých vláken vypadaných při pročesávání sukna. Samostatné odvětví tvořili rovněţ barvíři. Ti barvili buď přímo přízi, nebo častěji hotové tkaniny pro soukenické a plátenické dílny. Podle pouţívaných barev se dělili na černobarvíře, pouţívající barvu černou, hnědou a modrou, a krásnobarvíře, kteří barvili barvou ţlutou, červenou, oranţovou a zelenou. Zvláštním textilním odvětvím bylo vyšívačství neboli krumplování. Česká figurální výšivka, zobrazující zejména náboţenské motivy, patřila ve 14. století ke špičce tehdejšího evropského vyšívačství. (Březinová 2007: 63) Obchodování s látkami představovalo ve středověku důleţitou sloţku mezinárodního obchodu. I do českých zemí se řada převáţně luxusnějších textilních materiálů dováţela. K takovýmto cizím látkám dováţeným ve 13. a 14. století do českých zemí patřilo hedvábí, aksamit, velmi jemné plátno zvané kment, damašek, blýskavý brokát zvaný zlatohlav a mnoho dalších. V 15. a 16. století se mnoţství dováţených látek ještě zvýšilo. Zikmund Winter dokonce píše, ţe se všechny nedají ani vyjmenovat. Nadále u nás probíhala výroba sukna, plátna a smíšených látek, např. barchanů. Oblíbené byly rovněţ kůţe. Vedle toho se k nám vozily výrobky cizí sukna z Flander a Anglie, za ta nejdraţší byly pokládány štamety, lindyše, lejdyše a mechliše; hedvábné látky damašek, brokát, tabin, ormesin, atlas či samet dováţené většinou z Itálie a jemná plátna kmenty dováţená z Bavor, Nizozemí a Švýcar. Textilie se uţívaly nejen k výrobě oděvů, ale hrály důleţitou roli i v domácnosti. Zhotovovaly se z nich zejména prostěradla, pokrývky, povlaky, ubrusy, ručníky, závěsy, koberce, plachty, pytle nebo také výstelky do dřevěných rakví. Vyráběné oděvy nebyly pouze důleţitou věcí kaţdodenní potřeby, ale staly se zároveň atributem společenského postavení či příslušnosti k určité skupině lidí. 14

15 Luxus, a to i v podobě látek, z nichţ byl oděv zhotoven, byl nástrojem a také vyjádřením moci. Řád společnosti byl udrţován rozdílností šatstva, člověk niţšího postavení se nesměl rovnat člověku s postavením vyšším. Střih a forma šatů byly stejné, lišily se pouze látkou a zdobením. Dnes je jiţ téměř neuvěřitelné, jak o sobě jednotlivé stavy pohrdavě smýšlely. Lidé neváhali za drahocenné šaty vydat celé své jmění, nebylo proto nijak přehnané, kdyţ se o jisté šlechtičně říkalo, ţe nosí na těle několik vsí takovou cenu měl totiţ modrý sametový plášť, který si nechala ušít. Čím více se lidem nádherné oděvy zakazovaly, tím více po nich dychtili a utráceli peníze raději za šaty z drahých látek neţ za jídlo. Karatelé a zákonodárci povaţovali toto rozmařilé chování za nemravnost, pýchu a rozkošnictví. Od 16. století se v zákazech vedle mravních důvodů vyskytují i důvody národohospodářské a obchodní. Kdyby se z Čech přestaly peníze vydávat za zbytečný luxus, bylo by v zemi více chleba, méně drahoty a hladu, a více prostředků k ochraně a zvelebení království. (Winter 1893: 18-26) S humorem se o této situaci vyjadřuje také básník Šimon Lomnický v díle Pejcha ţivota aneb poboţná kníţka proti všelijaké nádhernosti a pejše. Roku 1615 říká posměšně, ale rýmovaně: aţ jiţ to vešlo v přísloví: Kdyţ se Čechové zvlašili, peníze se jim splašily, tak ţe jich dost málo máme, za daremky je vydáváme, za karmazýn, aksamity, morhejry a tupltykyty, stříbrohlavy, zlatohlavy, z nichţ bývá roucho blýskavy... Jiné materie drahy, které se vezou do Prahy, ty nás našich peněz zbaví, z Čech se roztrousí všudy, ţe nevíme z dluhů kudy (...) A jinde dokládá: (...) Mnohý v drahých šatech pne se, všecken svůj statek nese. (Lomnický: 73; Winter 1893: 24) 15

16 3. VYBRANÉ NÁZVY TEXTILNÍCH MATERIÁLŮ 3.1 Barchet (barchan) a) Charakteristika textilního materiálu Č. barchet (stč. barchan, barchent) je bavlněná tkanina, o níţ máme doklady jiţ z 11. a 12. století. Název pochází ze středověku a je odvozen z lat. barracanus původní hrubá tkanina z velbloudí vlny, která svým vývojem přešla v dnešní bavlnářský typ. (Teršl 1989: 14) Rozeznávalo se několik druhů barchanů, podle surovin, z nichţ se vyráběly, podle způsobu tkaní, zpracování, úpravy a uţívání. Slouţily především pro výrobu oděvů kalhot, sukní, nebo prádla. Barchan patřil mezi textilie, které se ke Slovanům dostávaly prostřednictvím obchodu, podobně jako hedvábí, brokát či aksamit. Lubor Niederle uţívá pro barchan i výrazy barkán, barchát či barchent. (Niederle 1913: 414) 3 Doklady o oblíbenosti barchanu v českých zemích nalezneme u Zikmunda Wintera. Ten píše: Z nejobyčejnějších látek míchaných byl ode dávna barchan, parchan. Bylo ho jiţ ve 14. století tolik uţíváno, ţe vzniklo u nás i zvláštní řemeslo barchaníků. Barchaník tkal do lněné osnovy bavlněné niti. Tolik jen ví se o barchanu jistě; ale co vše a kterak mohlo se bavlnou na lněné osnově tkáti! A coţ jestliţe tkadlec ještě přidal k svým vzorkům niti hedvábné! Koncem 17. století patří barchan jiţ k hojně uţívaným materiálům. Winter dále uvádí: Barchent jest rozmanitý, je tlustý, řídký, hrubý, jemný, široký, úzký, dle toho, nač se potřebuje. (Winter 1893: 115) Výroba barchetu byla značně náročná na umění tkalce, protoţe probíhala velmi rychle. Obratné ruce tkalců u nás uměly zpracovávat pavučinová vlákna hedvábí i hrubší bavlnu, stejně jako vlákna lnu. K výrobě barchetu se uţívalo téhoţ stavu jako na výrobu plátna, jen se vyměnily některé jeho části. Tkadlec potřeboval k práci pomocníka, soukače bavlny na cívky. Kdysi velmi ţivá výroba barchetu u nás ustala ve dvacátých letech 20. století. (Kopřiva 1969: 13) 3 Tkadlec lněného barchentu, středověk, Německo. 16

17 b) Stav ve staré češtině Ve staré češtině se uţíval pouze výraz barchan. Barchet je záleţitostí novější doby. Staročeské výrazy barchan, téţ parchan (Gebauer 1970: I, 26; MStčS 1978: 16), barchent (Gebauer 1970: I, 26; Kott: I, 47) a starší české barkan (Kott: I, 47; Jungmann: I, 71) slouţily k označení tkaniny, jejíţ osnova je lněná a vetkání bavlněné. Ve stejném významu se slovo dochovalo i do nové češtiny. K derivátům patřily výrazy stč. barchanník člověk, který barchan vyráběl, barchanista (Gebauer 1970: I, 26) a starší české adj. barchanový, barkanový, např. barchanová sukně (Jungmann: I, 71). Klaretův Glosář zaznamenává v oddíle De vestibus pouze výraz barchan, barchanus (Klaret 1926: 173). Ve Slovníku shrnujícím česká slova Klaretových textů je také zaznamenán pouze výraz barchan, barchanus, který byl zřejmě přejat z němčiny a později zobecněl. Slovo barchan je zde označeno jako slovo buď Klaretem nově utvořené, anebo u něj poprvé doloţené (Klaret 1928: 237). c) Stav v nové češtině Výraz barchet v nové češtině označuje silnou, hrubou, teplou, zpravidla bavlněnou látku. Staročeské podoby tohoto slova barchan, barchant, barchent jsou povaţovány za archaické nebo málo uţívané. Příruční slovník jazyka českého uvádí vedle podob barchet, barchan, barchant, barchent odpovídající adjektiva barchetový, barchanový, barchantový, barchentový i barchendový. Slovo barchaník hotovitel barchetu povaţuje za archaické, zatímco výraz barchetář hotovitel barchetu hodnotí pouze jako málo uţívaný. Od základního substantiva jsou dále odvozena slova vyjadřující části oděvu barchetka barchetová sukně, málo uţívaná barchenka sukně z barchentu a barchentky kalhoty z barchentu, taktéţ hodnocené jako řídký výraz. (PSJČ: I, 79) Ve Slovníku spisovného jazyka českého můţeme výrazy barchet, barchetový, barchetka barchetová sukně a barchetky barchetové kalhoty nalézt také. Další varianty slova jako barchan, barchant a barchent hodnotí jiţ jako řídce uţívané, stejné hodnocení má i označení pro barchetovou sukni barchanka, barchantka či barchentka nebo označení pro barchetové kalhoty barchantky a barchentky. (SSJČ: I, 83) 17

18 Slovník spisovné češtiny uvádí pouze výraz barchet, variantu barchan neuvádí vůbec (SSČ 1998: 26). d) Etymologie Výraz barchet byl do češtiny přejat z nhn. Barche(n)t, staročeská podoba však pochází z pozdně střhn. barchan(t). Do němčiny se slovo barche(n)t, barchan(t) dostalo přes střlat. barrac(h)anus a dále asi španělským prostřednictvím z ar. barrakān látka z velbloudí srsti. Stejně tomu bylo i v případě dalších slovanských jazyků slk. barchan, barchet, pol. barchan, sln. barchan(t). (Holub, Kopečný 1952: 65; Machek 1968: 47; Rejzek 2001: 70) 18

19 3.2 Bavlna a) Charakteristika textilního materiálu Bavlnou označujeme rostlinné vlákno získané z bavlníkových semen a téţ tkaninu z tohoto vlákna zhotovenou. 4 Divoký bavlník rostl od pradávna v Indii. Jeho pěstování i následné zpracování je doloţeno jiţ v 5. století př. n. l. (v některých pramenech se dokonce hovoří i o 7. století př. n. l.). Indové prosluli výrobou jemných bavlněných tkanin, které se prodávaly do celého tehdejšího světa. Bavlna nabývala velké oblíbenosti a její pěstování se rozšířilo i na Blízký a Dálný východ. (Lamarová- Herbenová-Kybalová 1973: 591) Do Egypta se bavlna začala dováţet jiţ ve 2. tisíciletí př. n. l., tedy dokonce dříve neţ hedvábí z Číny. Dlouho však byla velkou vzácností. Hérodotos s velkým obdivem hovoří o divokých stromech, které nesou jako plody vlnu, jeţ předčí ovčí vlnu krásou a kvalitou; Indové si z ní dělají šaty. A podle Plinia st. byly oděvy z bavlníku natolik ceněny, ţe se do nich v Egyptě původně oblékali jen kněţí. U antických autorů je bavlna označována jako gossypium. (Kybalová 1998: 13). Přes Babylón, Čínu a Malou Asii se bavlna dostala i do ostatních zemí. V období středověku se pěstování bavlníku rozšířilo dále po Evropě. Protoţe však bavlník vyţaduje ke svému dozrání teplé a vlhké podnebí, dařilo se mu pouze ve Španělsku, Itálii, Řecku a na Balkáně. Obliba a výraznější spotřeba bavlněných vláken se v Evropě začala zvyšovat aţ v průběhu 14. a zejména od 15. století. Zpočátku nebyla vlákna spřádána a byla vyuţívána především jako vycpávky do různých oděvních součástí. Od 2. poloviny 14. století začaly být zhotovovány útkové bavlněné nitě, které byly pouţívány do směsových tkanin, tzv. barchanů s lněnou osnovou. K rozmachu evropského bavlnářství došlo zejména v souvislosti s rozvojem pouţívání kolovratu od 15. století. Díky němu se ve větší míře začaly zhotovovat jak polobavlněné barchany, tak celobavlněné tkaniny. Přestoţe se bavlník v té době pěstoval i v Evropě, jeho produkce nestačila pokrývat poptávku, proto byla bavlněná surovina 4 Bavlník, lat. Gossypium. 19

20 do Evropy dováţena především z východní Indie, Sýrie a severní Afriky. Obchod s bavlnou ovládali benátští a janovští kupci. (Březinová 2007: 65) O hojném uţití bavlny v českých zemích v období 16. století se zmiňuje také Zikmund Winter. Jelikoţ se k nám bavlna dováţela, byla velmi drahá. Zhotovovaly se z ní směsné látky, především barchany. (Winter 1893: 359) b) Stav ve staré češtině Výraz bavlna označoval ve staré češtině vlákno bavlníku i tkaninu zhotovenou z tohoto vlákna. (Gebauer 1970: I, 30; Kott: I, 51) Newerkla ve svém slovníku uvádí i další staročeské podoby slova bavlna a těmi byly bavilna a vavlna. Ve staré slovenštině pak bylo podob více - bavlna, bavelna, bavalna, bavolna, bablna, babelna. (Newerkla 2004: 257) Klaretův Glosář v části De vestibus uvádí vedle výrazu bavlna latinský výraz arbilana. Obojí název, latinský i český, vznikl z něm. Baumwolle. Flajšhans ve Slovníku shrnujícím Klaretovy texty označil bavlnu jako slovo buď Klaretem nově utvořené, anebo u něj poprvé doloţené. (Klaret 1926: 173; Klaret 1928: 237) Ve slovníku Nomenclator je uveden výraz bavlník (bombix). (Hanka 1833: 174) Slovník staročeský uvádí i další odvozená slova bavlnopřědlka (-přědka) označení ţeny, která přede vlnu a adj. bavlnový. Běličův Malý staročeský slovník uvádí pouze adj. bavlnný. (Gebauer 1970: I, 30; MStčS 1978: 16) V Jungmannově Slovníku česko-německém pak najdeme č. st. bavlnopředka přadlena a bavlněnka bavlněná sukně. Rčení obvíjeti pravdu v bavlnu znamenalo skrývat pravdu. (Jungmann: I, 80). Ţádný ze současných slovníků češtiny výraz bavlněnka ani uvedené rčení nezmiňuje. Uplatnění našlo substantivum bavlna i ve staročeském přísloví: lépe na bavlně získati kopu, neţli věrdunk na hedvábí. (Flajšhans 1911: 10) c) Stav v nové češtině Výraz bavlna patří v češtině mezi slova běţně uţívaná. Označuje buď vlákno bavlníku, které slouţí jako textilní surovina, nebo nit či tkaninu zhotovenou z vláken 20

21 bavlníku. Přeneseně pak i vatu zacpat uši bavlnou nebo nitrocelulózu, známou jako střelná bavlna. (SSJČ: I, 90) Deminutivní tvar bavlnka pak označuje barevnou bavlněnou nit k vyšívání nebo vatu. (PSJČ: I, 88; SSJČ: I, 91; SSČ 1998: 26) Od základu slova existuje velké mnoţství odvozenin: bavlněný vyrobený z bavlny ; bavlnický bavlnářský ; bavlnictví bavlnářství ; bavlnový vztahující se k bavlně ; bavlnovitý připomínající bavlnu ; bavlnář výrobce bavlny ; bavlnářský adj. k bavlnář ; bavlnářství výroba n. prodej bavlny ; bavlnárna továrna zpracovávající bavlnu ; bavlník bylina poskytující bavlnu Gossypium ; bavlníkový adj. k bavlník (PSJČ: I, 88; SSJČ: I, 90-91; SSČ 1998: 26). Příruční slovník jazyka českého uvádí ještě výraz bavlnovka lidový druh tkanin bavlněných (PSJČ: I, 88). Zdrobnělý výraz bavlnka se stal součástí některých rčení: chovat někoho v bavlnce/ chovat či mít někoho v bavlnce chovat se k někomu starostlivě, obklopovat ho péčí ; být jako z bavlnky čistý, upravený ; ruce jako z bavlnky hebké. (Zaorálek 1963: 36, 459; PSJČ: I, 88; SSJČ: I, 90; SSČ 1998: 26) d) Etymologie Ve vysvětlení původu tohoto slova se etymologické slovníky z části rozcházejí. Podle Rejzka je výraz bavlna přejímkou z 16. století z něm. Baumwolle, doslova stromová vlna. První část byla zkomolena na ba-, druhá přeloţena (jedná se o tzv. polokalk) (Rejzek 2001: 73). S přejetím z něm. Baumwolle souhlasí také Holub a Kopečný. Předpona ba- však byla podle nich vytvořena pod vlivem pejorativní předpony pa- ( horší druh vlny ), coţ dosvědčuje lot. pavilna, sln. pavola, sch. pamuk. (Holub, Kopečný 1952: 66) Machek ve svém slovníku uvádí, ţe stč. výraz bavlna měl význam bourec morušový. České slovo bavlna je podle něj z it. bavella (doloţeno od 16. stol.), coţ znamenalo vlákno, které se odlučuje ze zámotků v kotli, neţ se bere hedvábí. Toto slovo (původně malvella, u Isidora Sevillského jméno tkaniny z indického slézu), bylo přejato z italštiny přímo do slovanštiny a do němčiny: u nás byl jen konec slova přechýlen k vlna, u Němců obdobně k Wolle vlna, mimoto ještě začátek slova byl přechýlen k Baum strom. Předpona pa- v slk. pavlna vznikla podle Machka vlivem druhého slk. výrazu pro bavlnu, pamuk, jenţ je z maď.). V jiných slovanských jazycích zní výraz pro č. bavlna: pol. bawełna (odtud ukr. bavovna) a hl. bawłma (obě asi vyšly z češtiny). (Machek 1968: 48, 49) 21

22 3.3 Brokát (zlatohlav, stříbrohlav) a) Charakteristika textilního materiálu Výrazem brokát označujeme těţkou hedvábnou tkaninu, bohatě vzorovanou, protkávanou zlatými a stříbrnými nitěmi. Od způsobu protkávání vznikly názvy zlatohlav a stříbrohlav, které se hojně uţívaly ve středověku. 5 Brokát patřil k oblíbenému luxusnímu zboţí dováţenému z orientu. Z této oblasti se do Evropy dostal asi ve 13. století. Později se začal vyrábět také v Evropě, hlavně ve Francii (Lyonu) a v Itálii. Tato drahocenná tkanina se uţívala zejména na korunovační roucha nebo roucha určená k bohosluţebným účelům, později se stala i součástí šlechtické garderoby podobně jako ostatní vzácné látky. Zlatohlav se v našich zemích nevyráběl, bohatí páni jej kupovali jako import z Itálie a Nizozemí. Rozlišovala se spousta rozmanitých druhů brokátu především podle vetkaných zlatých a stříbrných ornamentů a vzorků. V Dějinách kroje v zemích českých Zikmund Winter píše: Na látkách zobrazovány arabesky, geometrické tvary, rostlinné či bájné zvířectvo. Počátkem XIV. věku motivy gotického slohu granátové jablko obecné po celý XVI. věk, kolem jablka listoví, ratolesti, růţe (růţe vzorek XV. století). Od konce XV. století začnou v Itálii vetkávati do brokátů motivy antické, vyskytuje se listoví bodláku akantového známé z korintských hlavic sloupových. (Winter 1893: 113) Co se týče zlatých vyšívacích nití, Řekové a Římané aţ do poloviny 11. století pozlacovali hedvábné a lněné nitě pravým zlatem, nitě se zřejmě pracně ovinovaly. Později se nit ovinovala jen pozlaceným stříbrným drátkem. Vedle vetkávání vzorů se objevilo i vyšívání, které se na konci 15. století začalo vycpávat a bylo plastické. Brokát se zachoval aţ do dnešní doby, pouţívá se především na dámské společenské šaty, prošívané přikrývky a dobové oděvy. 5 Hedvábný brokát, Lyon

23 b) Stav ve staré češtině Brokát, ve staré češtině pojmenovaný jako zlatohlav nebo stříbrohlav, označoval hedvábné látky prošívané zlatými nebo stříbrnými nitěmi. Staročeské slovníky výraz brokát neuvádějí, zmiňuje jej pouze Kott, avšak dodává, ţe u starých Čechů se pro pojmenování těchto látek uţívaly výrazy zlatohlav a stříbrohlav (Kott: I, 100). U výrazu brokát zmiňuje Kott i Jungmann další moţnou podobu slova, kterou byl ve starší češtině prokát (Kott: I, 100; Jungmann: I, 189). V Kottově Slovníku česko-německém je v souvislosti s brokátem uvedeno pouze heslo stříbrohlav látka stříbrem prošívaná, zatímco zlatohlav je zde pouze v jiném významu drobný kvítek (Kott: III, 795), podle Jungmanna se však tento květ pojmenovával spíše jako zlatohlávek (Jungmann: V, 694). V Malém staročeském slovníku nalezneme pouze heslo zlatohlav sukno protkané zlatem na způsob brokátu (MStčS 1978: 658). V Hankově Zbjrce neydáwněgšjch slownjků latinsko-českých najdeme výraz zlatohlav (phizaria), je uveden v oddíle Obsah neznámých slow. (Hanka 1833: 437) Výraz zlatohlav se objevuje i v Klaretových slovnících, v Bohemáři v oddíle De vestibus nacházíme vedle zlatohlavu latinské sed purpura dico (Klaret 1926: 58) a v Glosáři je v oddíle De vestibus uvedeno purpura sit zlatohlav (Klaret 1926: 173). Zlatohlav se také objevuje v jednom staročeském přísloví, které je známo v několika obměnách: na svini by zlatohlav vstrčil, předce sviní zůstane/ svině zůstane sviní, by na sobě zlaté sedlo měla/ svini by v zlatohlav oblekl, ona předce do bláta. (Flajšhans 1913: 570). O zlatohlavu se hovoří i v Nové Radě Smila Flašky z Pardubic, kde strojivý páv radí králi, aby se šatil důstojně, a kůň králi připomíná, aby jeho roucho zářilo zlatem: neb to, králi, slušie na tě, aby chodil v ryzém zlatě. (Smil Flaška z Par.: 91; Zíbrt 1892: 384) Z důvodu, ţe se v Čechách zlatohlav nevyráběl, vyskytl se problém s překladem latinského výrazu pro zlatohlav purpura, o čemţ píše Jan Hus v Postille: Tu věz, ţe poloţil jsem zlatohlav, latině stojí purpura, jenţ, jak die svatý Beda, jest rúcho barvěné rybí krví; a ta barva neslušie na jiného jedné na krále, a jest velmě spósobná barva, a šlechtí rúcho. A ţe v Čechách nebývá, neumieme ho právě jmenovati; protoţ poloţil 23

24 jsem zlatohlav, ţe na nich na bohatých zde vídáme za najlepšie rúcho. (Hus: 239; Zíbrt 1892: 385) c) Stav v nové češtině Do nové češtiny se výraz brokát uchoval beze změny, označuje těţkou hedvábnou tkaninu bohatě zdobenou zlatými nebo stříbrnými nitěmi. Substantiva zlatohlav a stříbrohlav se stala archaismy. (PSJČ: I, 195; SSJČ: I, 170; SSČ 1998: 37) 6 Příruční slovník jazyka českého uvádí vedle brokátu i výrazy zlatohlav a stříbrohlav. Jako archaismus je však označen pouze stříbrohlav. U zlatohlavu je doloţen jeho častý výskyt v literatuře: A. Jirásek: Pamatuj na bohatce, jenţ se obláčel v zlatohlav a pak se v pekle mučil a mučí.; S. Čech: Spanilost těla a ducha září pod zlatohlavem kníţecím i v hadrech ţebráckých.; F. Kubka: V trůnní síni na praţském hradě seděl v zlatohlavu Karel Čtvrtý.; E. Bass: Ve velké síni byla vystavena mrtvola králova pod zlatohlavem, neomyta a nebalsamována, aby se mor na nikoho nepřenesl. (PSJČ: I, 195; V, 838; VIII, 538) Ve Slovníku spisovného jazyka českého jsou jako archaické označeny oba výrazy, zlatohlav i stříbrohlav (SSJČ: IV, 769; III, 583). Slovník spisovné češtiny uvádí jiţ pouze substantivum brokát (SSČ 1998: 37). Výrazu zlatohlav se uţívá i v přeneseném významu (metafora) především v beletrii: Budou ţloutnout víc a více [klasy] a pole bude zlatohlav!; Všechny větve byly bohatě ověšeny zlatým třásněním jehněd, ţe se hluboko skláněly k zemi pod tíţí drahocenného zlatohlavu. (PSJČ: VIII, 538) Na základě přeneseného pojmenování zřejmě vzniklo i slovo zlatohlávek označující dnes buď drobného ptáčka se zlatavě zbarveným peřím na hlavě, nebo zlatého lesklého brouka (PSJČ: VIII, 538; SSJČ: IV, 769). Jako slangový výraz můţe zlatohlav slouţit k označení četníka. Výraz pouţil v Povídkách z jedné kapsy v povídce Oplatkův konec Karel Čapek: 6 Současný červeno-zlatý brokát. 24

25 Zatím dojeli tajní z Prahy; strašně se pohádali s vrchním četnickým stráţmistrem (...) Coţe, rozzuřil se inspektor Holub (...) Nám zabil tři lidi a vám jenom dva, vy svrabaři! My máme na něj větší právo neţ vy, vy zlatohlavové! (Čapek 1964: 127) Adjektivum brokátový se uţívá i v jiném významu neţli vyrobený z brokátu brokátová barva barva připravená z drobných tenkých kovových úlomků uţívaná k potiskování čalounění či brokátový papír název pro silný papír potisknutý brokátovými barvami uţívaný v knihařství. (PSJČ: I, 195) d) Etymologie Slovo brokát přišlo do češtiny nejpravděpodobněji z něm. Brokat. Němčina je zřejmě převzala z it. broccato, coţ je vlastně příčestí trpné od broccare prošívat zlatem a stříbrem (Rejzek 2001: 92). Newerkla však uvádí, ţe je němčina nepřevzala přímo z italštiny, ale z fr. brocard (Newerkla 2004: 364). Machek ještě uvádí moţnost, ţe se k nám výraz brokát dostal ze střlat. brocatum (které také vzniklo z it. broccato) (Machek 1968: 68). Výraz zlatohlav nejspíše pochází z pol. złotogłów. Polské spojení złota głowa zlatý čepec ukazuje, ţe se vyšlo od ţenských čepců, jejichţ dýnko bylo vyšíváno zlatou nití. Podle mask. čepec byla vytvořena sloţenina mask. na hlav (pol. złotogłow takový čepec ) a jméno bylo přeneseno i na látku zlatem vyšívanou. Výraz zlatohlav najdeme i v jiných slovanských jazycích: br. (z pol.) zlatohlav, slk. ukr. zlatohlav (ukr. -la- podle csl.), hl. złotohłow, sch. zlatoglav. Později podle zlatohlavu vznikl i stříbrohlav. (Machek 1968: 716) Holub, Kopečný u výrazu zlatohlav uvádí moţnost, ţe se jedná o starou sloţeninu, která byla neuměle vytvořena snad z původního zlato-háv? podle něm. Goldborte 7. Odtud pak výraz přešel do polštiny, kde se přitvořilo i srebrogłów ve významu nádherné slavnostní roucho králů (Holub, Kopečný 1952: 436). 7 Pozn. V současné němčině výraz die Goldborte označuje zlatý prýmek, obrubu. 25

26 3.4 Damašek a) Charakteristika textilního materiálu Tato těţká, hustě tkaná, vzorkovaná lesklá tkanina nese název podle stejnojmenného města na blízkém východě Damašku. Zprvu se zhotovovala pouze z hedvábí, později v novější době jiţ takřka ze všech dostupných materiálů, vlny, bavlny i lnu, proto lze damašek rozdělit do několika druhů na hedvábný, vlněný, lněný a bavlněný. 8 Hedvábné damašky se z Orientu do Evropy, a tedy i do Čech, dováţely po celý středověk. Počátek jejich výroby se datuje jiţ do 6. století př. n. l. V 15. století se výrobou damašků začala zabývat i italská města Janov, Benátky a Lucca, v 16. století se výroba rozšířila i do Francie, Španělska a dalších západoevropských zemí. Zmínku o pouţití damašku v českých zemích v 15. a 16. století nalezneme u Zikmunda Wintera: Tu jest damašek, jenţ má jméno po hlavním městě v Syrii Damašku, drţí v sobě všelikterakou sortu, je hladký i s vodou (gewässert) šupinatý, květovaný, s květy velikými i malými. (Winter 1893: 112) O tom, ţe se tato tkanina později začala v Čechách i vyrábět, se dočteme v Ottově slovníku naučném: Nejvyhlášenější jest luţický, kromě toho vyrábí se hojně v Čechách, ve Slezsku, ve Francii a v Nizozemsku. (OtSN: VI, 917) Damašky byly nápadné pro své velké sloţité vzory květy, osoby, krajiny, nejoblíbenější byl vzor granátového jablka. Jednotlivé motivy vzorů nevynikaly ani tak odlišnou barevností jako spíše leskem. Hedvábné damašky se jiţ od středověku uţívaly k dekoračním účelům na potahy nábytku. Z některých lehčích druhů se šily oděvy a chrámová roucha. Bavlněné a lněné damašky se pouţívají v nové době na loţní prádlo, záclony nebo různé potahy. (Lamarová- Herbenová-Kybalová 1973: 585) 8 Hedvábný damašek. 26

27 b) Stav ve staré češtině Výraz damašek ve staré češtině označoval květovanou hedvábnou, vlněnou či lněnou látku, která své jméno získala podle města, v němţ se začala vyrábět. (Gebauer 1970: I, 205; Kott: I, 205) Ve Staročeském slovníku najdeme rovněţ označení Damask jako staročeský ekvivalent slova damašek (Gebauer 1970: I, 205; Machek 1968: 110) nebo Damast, coţ je pojmenování přejaté z němčiny (Gebauer 1970: I, 205; OtSN: VI, 917). Odvozené adjektivum damaškový, např. damašková sukně, které můţeme nalézt u Jungmanna, se uţívalo i v přeneseném významu damašková zvůle pohodlný způsob; být, jak sám kdo chce (Jungmann: I, 332). c) Stav v nové češtině Výrazy damašek, adj. damaškový se do nové češtiny uchovaly beze změny a můţeme je nalézt ve všech slovnících. Damašek označuje tkaninu s vetkaným lesklým vzorem, která se dnes uţívá zpravidla pro výrobu ubrusů a na povlaky peřin (SSJČ: I, 276), adj. damaškový se uţívá ve významu z damašku zhotovený (PSJČ: I, 355; SSJČ: I, 276; SSČ 1998: 53). V Ottově slovníku naučném můţeme adjektivum damaškový nalézt v jiném významu neţli zhotovený z damašku: damaškový papír papír, který je opatřen tlačenými vzorky na způsob tkaných damašků a damaškové zlato lístky vytepané ze zlata, které slouţí ke zdobení damaškových prací. (OtSN: VI, 917) d) Etymologie Výraz damašek je odvozen z latinského jména syrského města Damascus (ar. Dimašq). Odtud tento název přejaly i jiné jazyky, např.: slk. damask, pol. adamaszek, něm. Damast, it. šp. damasco, fr. damas. Podle Machka slk. damaškat upomíná na it. damascat-ura damašková práce. Do češtiny se damašek podle Rejzka dostal asi přes it. damasco. (Holub, Kopečný 1952: 96; Machek 1968: 110; Rejzek 2001: 121) 27

28 3.5 Hedvábí a) Charakteristika textilního materiálu 9 K nejvzácnějším textilním materiálům patřilo jiţ od starověku hedvábí. Slovo hedvábí (přesněji přírodní či pravé hedvábí) slouţilo k pojmenování přediva z kokonů motýla bource morušového. Následně se pak pojmem hedvábí začaly označovat i látky utkané z hedvábných vláken. Kolébkou hedvábnictví je Čína. Jiţ 3000 let př. n. l uţívali její obyvatelé vlákna divokého motýlka k výrobě strun do hudebních nástrojů a pravděpodobně kolem roku 2700 př. n. l. byly vyráběny první hedvábné látky. Rozšíření hedvábí, a to jak suroviny, tak i hotových látek, do tehdejšího starověkého světa však nebylo vůbec jednoduché. Bylo to dáno tím, ţe tento výjimečný materiál zůstal čínským, přísně střeţeným monopolem aţ do 6. století n. l. Pod trestem smrti bylo Číňanům zakázáno vynášet vajíčka bourců za hranice nebo vyzradit tajemství chovu a výroby vlákna. O historii hedvábí a o jeho rozšíření do dalších zemí podrobně píše Ludmila Kybalová v knize Starověk. Hedvábí bylo velmi ceněným obchodním artiklem a v mnoha zemích za něj neváhali platit dokonce i zlatem. Do Egypta, Řecka a Říma se hedvábí spolu s dalšími cennostmi dostávalo prostřednictvím karavanní cesty, která dostala označení hedvábná. I přes hrozbu trestem smrti se nakonec v 6. století za vlády císaře Justiniána podařilo dvěma mnichům propašovat v dutých bambusových holích kokony i návod na výrobu hedvábných nití. Mohla tak vzniknout nová střediska výroby hedvábných látek a Byzanc se na dlouho stala dalším monopolem v chovu bourců. Od konce 10. století se pak chov rozšířil i do Evropy, v Benátkách se vzácní motýli začali chovat od 13. století, ve střední Evropě teprve aţ od století šestnáctého. (Kybalová 1998: 13-14) Přestoţe snaha chovat bource a vyrábět v Evropě hedvábí byla opravdu velká, nepřestávalo se hedvábí dováţet z Číny, a to jak v podobě hotových látek, tak i v podobě samotného vlákna určeného ke tkaní. O existenci hedvábí na našem území svědčí písemná zpráva v Kosmově kronice pro rok 1039, v níţ se říká, ţe tělo biskupa Vojtěcha bylo v Hnězdně po vyzvednutí z hrobu 9 Pozůstatek starověké čínské hedvábné látky staré přes 2400 let. 28

29 pokryto hedvábím. Přibliţně z téhoţ období pocházela čelenka z Kouřimi, vyrobená asi z hedvábné osnovy a stříbrnou nití ovinutého útku. (Kostelníková 1973: 8) O hedvábí a hedvábných látkách v českých zemích v 16. století píše Zikmund Winter. Hedvábné látky patřily v tehdejší době k velmi drahým tkaninám a to i přesto, ţe se hojně tkaly i v Evropě. Hedvábí se dokonce začalo vyrábět i v Čechách. Winter uvádí, ţe roku 1568 propouští arcibiskup Brus Vlachu Fridrichu Troilovi pustotu na Vyšehradě, aby tam nasadil bource. Arcibiskup pak Troilovi přeje mnoho štěstí, ať podnik slouţí celé české zemi a přinese ji jen slávu a prospěch. (Winter 1893: 361) Mezi látky zhotovované v tehdejší době z hedvábí patřil damašek, brokát, atlas, aksamit, rasat či ormesin. Tkaniny měly různé barvy, vytkávaly se na nich všelijaké vzory nebo se mísily s jinými materiály a vznikaly tak různé látky smíšené. b) Stav ve staré češtině Slovo hedvábí mělo ve staré a starší češtině podoby hedváb, hedbáb, hedbáv, hedvábie, hedbábie, hedvávie. Označovala se jím pouze hedvábná příze bource morušového. (Jungmann: I, 667; Machek 1968: 164; Newerkla 2004: 120). Základními podobami byly tvary hedváb a hedvábie. Přesmyknutím pak vznikly tvary s podobou hedbáva kontaminací pak hedbáb- a hedváv-. (Gebauer 1970: I, 410) Od nich se pak odvozovala další slova, např. adjektivum hedvábný, které opět mohlo nabývat tvarů hedbávný, hedbabný, hevdabný či hedvávný, např. hedvábný šat nebo nit hedvábná. (Jungmann: I, ) Jungmann u adj. hedvábný uvádí také přenesený význam: hedbavný měkký, rozmařilý, útlý, rozkošný, rozmazaný, např. na hedbávných polštářích líhati měkce chován býti ; nemusíť býti vůdce lidu nějaký choulostivý, hedbávný a netrpělivý; pakli myslíš, ţe bůh tvé hedbávné mysli a tělu kříţi se vyhýbajícímu bude milostiv; lepší ţivot lyčený, neţ hedvábná smrt; hedvábná slůvka sladká. Vedle toho u něj najdeme i výraz hedvábohlav označující hedvábnou látku (podobně jako zlatohlav, stříbrohlav). (Jungmann: I, ) V Hankově sbírce slovníků nalezneme ve Vokabuláři výraz hedvabnyk a v části Obsah neznámých slow také výraz hedvábník bombix, bourec morušový, lat. bombix mori. (Hanka 1833: 62, 377). Klaretův Glosář pak v oddíle De vestibus uvádí pouze hedvabie, sericum. (Klaret 1926: 173) U Běliče, Gebauera, Jungmanna i Kotta nacházíme výraz hedvábník, hedbávník s významy hedvábný červ (bourec morušový), člověk, který s hedvábím pracuje nebo hedvábný šat. (Gebauer 1970: I, 411; MStčS 1978: 64; Kott: I, 415; Jungmann: I, 29

30 667). Ludmila Kybalová ve své publikaci o renesančním odívání hovoří o hedvábníku jako o pokrývce hlavy druhu závoje, který se uţíval v 16. století (Kybalová 2002: 81-82). c) Stav v nové češtině Hedvábí v současné češtině označuje nejen vlákno z kokonů bource morušového, ale i tkaninu z něj vyráběnou. (PSJČ: I, 845; SSJČ: I, 575; SSČ 1998: 92) Mezi odvozená slova patří expr. deminutivum hedvábíčko (SSJČ: I, 575); hedvábnice bourec morušový, hedvábný konec biče (PSJČ: I, 845) nebo věc z hedvábí (čepice, sukně) (SSJČ: I, 575). Hedvábník bourec morušový či pěstitel bource, výrobce nebo obchodník s hedvábím můţe v některých nářečích označovat hedvábný šátek. (PSJČ: I, 845; SSJČ: I, 575) Hedvábí nebo odvozené adjektivum hedvábný se v češtině často uţívá v přeneseném významu. Uţití v takovém případě výstiţně popsal O. Zítek ve své knize Lidé a móda. Hedvábí se pojí v našich představách k věcem a pojmům, které máme nejraději. Vlnící se pole klasů je hedvábné, koţešina vzácných zvířat, a zejména mláďat je hedvábná, opar nad klidnými vodami a širými lesy je hedvábný, látka vypadá jako hedvábí, vlasy milované bytosti a její oči mají hedvábný lesk, ţena má hedvábnou pleť. (Zítek 1962: 114) Slovníky PSJČ i SSJČ zachycují i podoby hedváb, hedbáv, herbáb a herbáv, jsou však povaţovány za zastaralé nebo nářeční výrazy v současné češtině řídce uţívané. (PSJČ: I, 845; SSJČ: I, 575) Tvary adjektiva hedvábný a jejich rozšířením na našem jazykovém území se zabývá Český jazykový atlas. Mezi zachycené podoby patří: hedvábný, hedbábný, hedbávný, jedbovny. Slovo hedvábný bylo odvozeno od přejatého substantiva hedvábí. Došlo u něj jednak k vzájemnému přesmyku retnic (hedvábný > hedbávný) a jednak k následné spodobě hlásek (hedbávný > hedbábný). Na značném území se realizovala změna d > r (hedbávný > herbávný). Forma hedbávný pokrývá jihozápadní polovinu Čech a celou Moravu; v Čechách má většinou podobu herbávnej. Varianta hedbábný (v Čechách v obměně herbábnej) je charakteristická pro severovýchodočeská nářečí (bez jejich východního okraje) a pro středočeské dialekty (bez jejich jihozápadního okrajového pruhu) s přesahem aţ na Táborsko. Podoba hedvábný, shodná se spisovným jazykem, se obvykle jako dubletní dokládá jen z Čech (zde opět i v obměně herbávnej) a z jihozápadního cípu Moravy. Jinde je spíš 30

31 výjimečná. Východní hranice tohoto dubletního výskytu uvedené formy probíhá zhruba od Svitav na Nové Město na Moravě k Jihlavě a pak přímo na jih k Slavonicům. Obměna jedbovny zabírá pruh přechodných nářečí česko-polských. (ČJA: V, 378) K rčením, v nichţ se výraz hedvábí objevuje, patří: je toho jak od paní hedvábí málo ; spí, jak by hedvábím šil sladce. (Zaorálek 1963: 484) d) Etymologie Etymologické slovníky se shodují, ţe výraz hedvábí byl do češtiny přejat nejspíše prostřednictvím germánštiny. (Holub, Kopečný 1952: 121; Machek 1968: 164; Rejzek 2001: 197) Základ *gъd-vab- vzatý z církevněslovanských tvarů godovaplь, godoblь, gъdovablь (13. století) a gьdovablь (15. století) předpokládá nějaké germ. *gud-wab-ja. Doloţeny jsou však jen tvary s -wep/wef-, nikde však -wab-. Naše -váb- je tedy ze staršího, ještě nepřehláskového tvaru s -wab-, ale pak bychom, vzhledem ke stáří, čekali u nás *-vob-. Germánské slovo se vykládá jakoţto boţská tkanina, ale i jako k bohosluţebným účelům slouţící, drahocenná (kněţská) tkanina. (Machek 1968: 164) Niederle ve Slovanských staroţitnostech ještě poukazuje na moţnost, ţe známost hedvábí nemusela ke Slovanům přijít prostřednictvím germánštiny, ale přímo z Asie. Pak by se anglos. seolc, sev. silke, lit. szilkai, stpr. silkas daly povaţovat za deriváty stsl. šelkъ. Tuto teorii by prý potvrzovalo i to, ţe hedvábí u Slovanů zdomácnělo jiţ před koncem pohanské doby a označováno bylo i názvem původu domácího svila, od viti, sъviti. (Niederle 1913: ) 31

32 3.6 Kment a) Charakteristika textilního materiálu Kment patří mezi velmi jemná tenká plátna. Původně byl tkán z vlny, tu však později nahradil len a bavlna. Slouţil k výrobě různých částí oděvů. 10 Kment patřil k drahým a vzácným tkaninám a pro svou jemnost byl vhodný i pro oděv královský. Tato jemná tkanina se v Čechách nevyráběla, ale dováţela se především z Německa a Nizozemí, o čemţ se můţeme dočíst v díle Čeňka Zíbrta, kde je kment řazen mezi látky uţívané od poloviny 13. století a ve století čtrnáctém. Píše o tom: Byl v Čechách znám kment i jiné skvostné tkaniny, jeţ cizí kupci a ţidé z ciziny nádhery milovným dováţeli (Zíbrt 1892: 39). Mezi proslulé druhy kmentu patřil kment bavorský a vlaský, přičemţ přívlastek vlaský značí, ţe látka pocházela zřejmě z Nizozemska francouzského či valonského. Oblíbenost kmentu pokračovala i v 15. století. S tímto obdobím nás seznamuje Zikmund Winter: Domácí plátno lidem honosným, zvláště paním na roušky ni rukávce nestačilo. Chtívaly míti plátna velejmná, kmenty. A ty voţeny ode dávna z Nizozemí, z Bavor, ze Švýcar pod jménem plátna pohanského (St. Gallen) (Winter 1893: 114). U Wintera se také setkáváme s jinou podobou výrazu kment gementh. V Ottově slovníku naučném nacházíme u hesla kment také výrazy Batist a Cambrai. Batist 11 náleţí k nejjemnějším hladkým lněným tkaninám a z poněkud silnější příze neţli je batist tká se pak plátno batistové čili kment. Z bílého batistového plátna se zhotovovalo jemné prádlo, ale i šaty a šátky. (OtSN: III, 474). Cambrai 12 je rovněţ česky označován jako kment bavlněný. Původně se však vyráběl ve Francii a označoval hladkou lněnou tkaninu, která se nazývala kment pravý. Později se látka začala padělat a místo lnu se uţívala bavlna. Bavlněný kment se časem začal těšit velké oblibě, čímţ byla zahájena jeho výroba ve velkém. (OtSN: V, 74) 10 Lněný kment zdobený krajkou. 11 Pozn.: Jméno batist se odvozuje od indického výrazu bastas (OtSN: III, 474). 12 Pozn.: Tkanina cambrai se původně vyráběla ve francouzském městě Cambrai (OtSN: V, 74). 32

33 b) Stav ve staré češtině Výraz kment slouţil ve staré češtině k označení jemného tenkého, drahého plátna. Ve stejném významu se slovo dochovalo aţ do nové češtiny. Staročeský slovník uvádí i původ slova kment, které bylo zřejmě přejato ze střhn. gewant, které označovalo oděv, nebo také látku na oděv (Gebauer 1970: II, 59). Často uţívané bylo i odvozené adjektivum kmentový, např. kmentové šaty (Jungmann: II, 81). K pojmenování kmentu rovněţ slouţil výraz batist (Kott: I, 707). Běličův Malý staročeský slovník samostatné heslo kment vůbec neuvádí. Ve staré češtině se k jeho pojmenování uţívaly i výrazy bys (MStčS 1978: 28) a násěč (MStčS 1978: 161). Klaretův Glosář pouze zaznamenává výraz kment, missia v oddíle De vestibus (Klaret 1926: 173). Ve Slovníku, který obsahuje všechna česká slova Klaretových textů, je výraz kment označen jako slovo, které je Klaretem buď nové utvořené, nebo je u něj poprvé doloţeno. Patří mezi slova cizí původu. (Klaret 1928: 304) c) Stav v nové češtině Výraz kment jemné lněné plátno se do nové češtiny uchoval beze změny. (PSJČ: I, 159; SSJČ: I, 890) Výraz kmentoví patří ke slovům zřídka uţívaným, slouţí k označení kmentových látek (PSJČ: I, 159; SSJČ: I, 890), popřípadě kmentových šatů (SSJČ: I, 890). Slovník spisovné češtiny výraz kment neuvádí. d) Etymologie Etymologické slovníky se shodují, ţe slovo kment přišlo do češtiny z němčiny ze střhn. gewant oděv, látka na šaty (Rejzek 2001: 280) nebo z něm. Gewand, dial. gwant, v plurálu gwente oděv (Machek 1968: 261; Holub, Kopečný 1952: 173). Výraz kment můţeme najít i v jiných slovanských jazycích. Ve staré slovenštině se uţíval i výraz kement. V polštině pak nacházíme výrazy kment, gment i gwent. (Newerkla 2004: 190) 33

34 3.7 Len a) Charakteristika textilního materiálu K rostlinným vláknům uţívaným jiţ od pradávna k výrobě látek patřil len. Nejstarší dochované nálezy lněných tkanin pocházejí z 6. tisíciletí př. n. l. z oblasti dnešního Turecka. Jako první začali len pravděpodobně zpracovávat Sumerové, velmi brzy jej však začaly poznávat i národy středomořské, maloasijské, uţíval se v Egyptě, stejně jako v prostředí řeckém a římském. 13 V kvalitě lnu i jeho zpracování byly zřejmě velké rozdíly. K velmi kvalitním lněným tkaninám patřilo egyptské plátno, které bylo někdy tak jemné, aţ průsvitné, ţe ten, kdo se do takového oděvu oblékl, vypadal jako nahý. Dostal řecké označení βυσσός, které se uţívalo pro jemné plátno ještě dlouho ve středověku (doslova mlţné plátno, latinsky urtica, také urtica nivea slovem nivea, ze základu nix, nivis sníh, se naznačovala jeho sněhobílá barva). (Kybalová 1998: 11). Egypťané pouţívali len i na tkaniny určené k zabalování mumií, o jeho pěstování v této oblasti svědčí i četné nástěnné malby v podzemních pohřebištích. Len znali i staří Slované, kteří jej pěstovali na vlákno k výrobě oděvů nebo různých pytlů, plachet, šátků a váčků. Historičtí zpravodajové, v Čechách Ibráhím ibn Jákúb v 10. století a u Polabských Slovanů kronikář Helmold ve 12. století, znali jako platidlo malé lněné velmi jemné šátečky. V Čechách jich dávali deset za jeden peníz denár. (Beranová 2000: 124). Šátečky z jemného lněného plátna slouţily na slovanských územích jako platidlo v obchodním styku ještě ve středověku, coţ se odrazilo i v jazyce (plátno platit). (Příhodová-Štýbrová-Talaš 2004: 5) Pěstování a zpracování lnu se v českých zemích rozšířilo ve 13. a 14. století a udrţelo se do 18. století, kdy muselo ustoupit manufakturní a tovární výrobě bavlnářské. Příprava a zpracování lnu k předení jsou poměrně náročné procesy, které se skládají z drhnutí, máčení, sušení, lámání a vochlování. Velmi podrobný popis pěstování a následného zpracování lnu podal František Kopřiva ve věstníku Malá Haná. Len se vyséval na konci května. Po dozrání v období ţní se ručně sbíral, trhal a nechal se doschnout. Pak byl připravený k drhnutí. K tomu byl potřeba drhlen. Většinou se 13 Sklizeň lnu v Egyptě nástěnná malba. 34