Francouzská filozofie v českých zemích

Transkript

1 Cahiers du CEFRES N 29, Francouzská inspirace pro společenské vědy v českých zemích Pavla Horská, Martin Nodl, Antonín Kostlán (Ed.) Petr HORÁK Francouzská filozofie v českých zemích Référence électronique / electronic reference : Petr Horák, «Francouzská filozofie v českých zemích», Cahiers du CEFRES. N 29, Francouzská inspirace pro společenské vědy v českých zemích (ed. Pavla Horská, Martin Nodl, Antonín Kostlán). Mis en ligne en / published on : mai 2010 / may 2010 URL : Editeur / publisher : CEFRES USR 3138 CNRS-MAEE Ce document a été généré par l éditeur. CEFRES USR 3138 CNRS-MAEE 1

2 FRANCOUZSKÁ FILOZOFIE V ČESKÝCH ZEMÍCH PETR HORÁK Hovořit smysluplně o tom, jaký vliv měla nebo neměla francouzská filozofie na filozofii v českých zemích v 60. letech 20. století tedy mého století, protože v něm jsem prožil největší část svého života není tak snadné, jak se na prvý pohled zdá. K uspokojivému zodpovězení této otázky totiž neexistuje žádný objektivní předpoklad, alespoň tedy nikoli v běžném slova smyslu uspokojivého souhrnu dat, které by ukázaly kolik knih, statí, přednášek atd., prostě kolik děl vůbec bez ohledu na jejich podobu od francouzských nebo francouzsky se vyjadřujících myslitelů bylo přeloženo do češtiny nebo eventuelně studováno v originále v Čechách a na Moravě včetně Slezska. Tento základní statistický údaj nemám k disposici a nedisponuji ani údajem, který by se dal snáze zjistit, totiž jaké francouzské filozofické knihy a eventuelně v kolika exemplářích včetně překladů do češtiny a slovenštiny, eventuelně jiných běžně přístupných jazyků se nacházely v oné době ve veřejně přístupných knihovnách, co a jak se dalo eventuelně dostat koupit v knihkupectvích atd., atd. Tento údaj by byl nepochybně zajímavý, a pokud by byl k dispozici, dalo by se z něho ledacos vyvozovat. Avšak nemám ho, stejně jako nedisponuji žádným údajem o tom, zda tvořila francouzská filozofie ať už v jakékoli podobě předmět výuky filozofie na vysokých školách. Tato předběžná ohrazení z mé strany mohou přirozeně připadat jako zbytečná a eventuelně směšná kterémukoli pamětníkovi oné doby, který si pamatuje oficiální sevřenost a omezenost, ideologickou i ekonomickou, jaká tehdy panovala a jež nemohlo zcela odstranit ani relativní otevírání se v 60. letech tehdejšího Československa světu vůbec, Západu zvlášť. Vymezil jsem tedy takto pro svůj příspěvek určité meze, a tím dávám najevo, že jakkoli bych přivítal ona zjištění či údaje, o nichž jsem zmínil, že jimi nedisponuji, nepovažuji jejich nedostatek za natolik závažný, aby mi zcela zabránil pokračovat v tom, co bude vědomě málo objektivní, zato velice subjektivní vzpomínkou a snad i hodnocením. Mám-li tedy vyjádřit svůj názor na to, jaký vliv vůbec mohla mít francouzská filozofie na filozofii a nejen na filozofii v českých zemích 60. let minulého století, pak se musím především ubránit pokušení říci, že malý nebo dokonce že vůbec žádný, protože by to prostě nebyla pravda. Přímý vliv sice skutečně nebyl příliš veliký, protože jakmile došlo k onomu jistému uvolnění z tuhých ideologických schémat oficiálního marxismu, začal opětovně působit 2

3 vliv německé filozofie, což bylo a je pro české filozofické prostředí vliv tradiční, který neustal vlastně ani v 50., ale ani v pozdějších normalizačních letech, protože se marxismus hlásil k určitému nezanedbatelnému filozofickému dědictví německé klasické filozofie, na něž se dalo rychle navázat. Poněkud horší to bylo s francouzskou a anglofonní filozofií, ale i zde se marxismus hlásil k určitému dědictví minimálně osvícenské filozofie a toho se dalo rovněž využít. Obrátím-li se přímo k francouzské současné nebo pro nás tehdy současné filozofii, pak je na prvém místě třeba zdůraznit to, co platilo znovu v letech normalizace: záleželo na tom, kde se kdo nacházel a co tedy měl k disposici. Knihovna Filozofického ústavu AV ČR na tom byla s francouzskými knihami a časopisy docela dobře já sám měl výhodu i v rodinném zázemí knihovny svých rodičů a kdo tedy měl tuto nebo obdobnou možnost a chtěl číst (zde souhlasím s kolegou Válkou), alespoň do jisté míry mohl. Nebudu teď uvádět, či dokonce hodnotit, jak na tom byla knihovna Filozofického ústavu v 60. letech s tehdejšími francouzskými novinkami, kolik si jich mohla opatřit, jak získávala knihy jinak k tomu mně rovněž chybí údaje, ale snad by se daly zjistit. Uvedu jen tolik, že se jí podařilo opatřit si a doplňovat velice slušný soubor hlavních filozofických nebo filozofii pozornost věnujících časopisů, jako jsou Revue de Philosophie et de Morale, Revue philosophique de la France et de l'étranger, Critique, Sartrem a S. de Beauvoirovou založené Les Temps Modernes, Esprit a snad ještě některé další. Opatřovala si rovněž Aragonem vydávané Lettres françaises, přinášejících slušné informace o novinkách. Přejdu nyní k poněkud jiné stránce mého tématu, a tou je ona francouzská inspirace ve vlastním slova smyslu. Řekl bych rovnou, že byla nenápadná, ale že byla. O co se mohla ve filozofii opírat? Paradoxně toho bylo dost málo, pokud se obrátíme k minulosti, jež předcházela oněm 60. letům. Kultura první předválečné republiky byla jistě výrazně frankofilní ve svém celku, pokud se však filozofie týče myslím, že to platí i pro historiografii příliš francouzskou filozofií ovlivněna nebyla. Jistě, česky vyšla řada Bergsonových děl a stejně tak lze soudit, že poměrně rozšířená znalost francouzštiny a četné studijní pobyty ve Francii umožňovaly českému prostředí seznamovat se s francouzskou filozofií. Její ohlas u českých filozofů, ohlas kritický nebo souhlasný, mně však připadá být poměrně malý, nepoměrně menší, než byl ohlas v krásné literatuře nebo v umění. Ani recenze v časopisech, ani účast francouzských filozofů na mezinárodním filozofickém kongresu v Praze nevedly k tomu, co lze nazvat inspirací. Snad jen J. L. Fischer si důkladněji všiml toho, že jistý směr francouzské filozofie spiritualistická, intelektualistická představuje velice 3

4 racionální kritiku pozitivismu a kriticky ji využil. 1 J. M. Čapkova důkladná analýza Bergsonovy filozofie se objevila až na samém konci první republiky a autor v ní potom pokračoval v emigraci ve Spojených státech. Naproti tomu se Jan Patočka sice netajil zklamáním ze svého studijního roku ve Francii byl to ovšem pro něho shodou okolností podnět k poznání Husserla ale na druhé straně to byl právě Jan Patočka, kdo asi sledoval z Prahy francouzskou filozofii nejdůsledněji a nejvíc, nejen před válkou, nýbrž i po ní, soudě jak podle jeho korespondence s Paulem Campbellem, autorem vůbec první knihy o Sartrovi (vyšla už v roce 1944, předcházela tedy jak Varetově knize o Sartrově ontologii z roku 1946, tak pozdější knize Francise Jeansona, věnované spíše lidskému profilu Sartra), 2 tak zejména dle rozhovoru s Josefem Zumrem, jenž otiskl Filozofický časopis k Patočkovým šedesátinám. 3 Domnívám se rovněž, že to byl Jan Patočka, kdo s Václavem Černým nejvíc přispěli v onom údobí, jež předcházelo 60. letům, k tomu, aby z českého filozofického prostředí zcela nevymizelo ponětí o francouzské filozofii. Byli to rovněž oni, kdo filozoficky reflektovali nástup Sartrova existencialismu stačí jistě připomenout Sešity o existencialismu Václava Černého. Křesťanský existencialismus Jacques Maritaina a křesťanský personalismus Emmanuela Mouniera byl z mezidobí znám hlavně díky nakladatelství Vyšehrad myslím, že to stojí za zmínku, i když v 60. letech dle mého mínění nesehrál u nás příliš velkou roli. Dočkal se ale obnoveného zájmu alespoň pokud jde o personalismus v posledních letech, mimo jiné i proto, že je znám vztah Paula Ricoeura k celé skupině zakladatelů revue Esprit, v níž měl významné postavení právě Emmanuel Mounier. Rád bych však ještě na tomto místě připomenul jedno románové dílo, které alespoň pro mou generaci znamenalo návrat od propagátorsky přímočarého socialistického realismu ke skutečné literatuře a v němž se snad poprve po roce 1948 objevil velice pozitivní otevřený odkaz k Bergsonově 1 Srov. PETR HORÁK, La philosophie intellectualiste française dans la pensée de J. L. Fischer, Sborník prací Filozofické fakulty Masarykovy univerzity B 46/1999, s Srov. PAUL CAMPBELL, Jean-Paul Sartre ou une littérature philosophique, Paris 1944, druhé rozšířené vydání Paris Kniha FRANCISE JEANSONA, Le problème moral et la pensée de Sartre je z roku 1947, její autor ji později doplnil doslovem nazvaným Un quidam nommé Sartre. Celek vyšel v Paříži v nakladatelství du Seuil v roce Srov. JOSEF ZUMR, JAN PATOČKA, K filozofovým šedesátinám. S Janem Patočkou o filozofii a filozofech, Filozofický časopis 15/1967, s

5 filozofii, k jeho filozofii prožitku, žitého času, totiž Valentův román Jdi za zeleným světlem. Působilo to tehdy jako zjevení. V 60. letech je jistě situace už hodně jiná: Sartre je sice znám a uznáván především jako spisovatel, jako dramatik, ale celkem nikdo nepochybuje o tom, že je to především filozof, kterého je třeba brát vážně. Nepochybně k tomu přispělo uvádění jeho divadelních her, skutečnost, že vyšla velmi rychle česky jeho autobiografie, že odmítl Nobelovu cenu za literaturu, ale rovněž i jeho návštěva Prahy, tedy skutečnosti, kterým se dostávalo velkého ohlasu. Byla rovněž velmi známa, protože překládána a čtena Simone de Beauvoirová, rovněž jako autorka knihy Druhé pohlaví, jejíž překlad u nás tehdy vyšel a vyvolal kriticky zlomyslnou odezvu v Literárních novinách z pera Ivana Svitáka; zároveň byl česky vydán i první díl vzpomínek S. de Beauvoirové a byl vydáván i ceněn Albert Camus. Bez ohledu na to, že existencialismus byl jaksi i u nás poněkud módní záležitostí, filozofický existencialismus vzbuzoval zcela vážný kritický zájem: jména jako Ivan Sviták, Karel Kosík, Oleg Sus, Lubomír Sochor jmenuji je namátkou to dokazují. Rovněž francouzská fenomenologie v podobě, jakou ji dal Maurice Merleau-Ponty, nalézá ohlas: uvedl bych zde např. jméno Luboše Nového jako toho, kdo tehdy nejen pro sebe dílo Merleau- Pontyho objevil. a jméno mé tehdejší kolegyně Míly Havlínové. Francouzská fenomenologie ovšem poskytla v 60. letech ještě další významnou inspiraci: představoval ji Jean-Toussaint Dessanti. Jeho kniha o fenomenologii, která se snažila spojit marxismus a husserlovsky orientovanou fenomenologii a kterou v překladu vydalo koncem 60. let nakladatelství Svoboda, určitě inspirativní byla. Vývoj událostí ji ale odsunul do pozadí a Dessanti sám se cele obrátil k filozofii matematiky. Totéž lze říci o příliš pozdní návštěvě Prahy francouzského filozofa řeckého původu Kostase Axelose, který svérázně vycházel z Marxovy a Heideggerovy filozofie. Francouzský marxismus měl tehdy již novou vycházející hvězdu, jíž byl Louis Althusser, který se k nám ale dostává až později, za normalizace, aby byl alespoň u nás, když už se to nepodařilo ve Francii, zcela zadupán a potlačen jako revizionista; dnes se o něm píše pouze jako o marxistickém filozofovi v souvislosti s tragickým osudem jeho rodinného života. Jeho strukturalistické pojetí Marxe by mohlo být v 60. letech, kdyby bylo více známo, docela dobře využito, ovšem nedošlo k tomu. Zmínil-li jsem Althussera, Dessantiho a snad bych měl uvést ještě Georges Politzera pro marxisticky orientovanou francouzskou inspiraci 60. let, pak nemohu opomenout dvě jména z francouzských společenských věd: Jeana Fourastiera a Alfreda Sauvyho. Prvý jako soicolog vědění, druhý jako ekonom ovlivnili knihu Civilisace na rozcestí, 5

6 kterou napsal kolektiv pod vedením Radovana Richty a která v 60. letech sehrála dost významnou roli. Takto se ale dostávám k něčemu, co jak ve Francii, tak i u nás právě v 60. letech znamenalo i pro filozofii nesmírně mnoho, totiž ke vlivu, jaký nabyly i pro širší kulturní veřejnost, nejen pro veřejnost odbornou, společenské vědy jako historiografie, kulturní antropologie, lingvistika a sociologie. V našem kontextu vzpomínám na dojem, jaký v 60. letech vzbudili Claude Lévi-Strauss a Michel Foucault. Myšlení přírodních národů od Clauda Lévi-Strausse jak v originále, tak v překladu Jiřího Pechara z konce 60. let a Slova a věci od Michela Foucaulta, kniha, o níž napsal vynikající a současně trochu rozpačitou velkou recenzi Jan Patočka do Světové literatury, 4 znamenaly, alespoň pro některé filozofy a historiky (snad také pro jiné), veliký objev. Napomohly rovněž návratu českého strukturalismu do českého vědomí a myšlení. Mám-li stručně zmínit, proč byla ona velká Patočkova recenze ve svém závěru rozpačitá, pak prostě proto, že Foucault ve své knize ohlašuje smrt toho idealizovaného pojetí člověka, které vykrystalizovalo v novodobém humanismu v novodobé filozofii i historiografii, jako dvou vědních oborech, úzce spojených se vznikem novodobé vědy vůbec. Nic nenasvědčuje podle Foucaulta tomu, že by tento ideál mohl přežít rány, které mu zasadili Freud, Marx a Nietzsche. Spolu se zpochybněním tohoto ideálu Foucault zpochybnil výsostnou roli autora při tvorbě díla. Autor je více nesen diskursem, v němž se pohybuje, než aby ho skutečně tvořil. Patočka cítil, že zde Foucault zasahuje velice citlivé místo, totiž představu o imanentním vývoji filozofie ze sebe samé, z pochopitelných důvodů ale nemohl právě tuto představu sám opustit. Odtud ony rozpaky nad Foucaultem, které ovšem nejsou vlastní jen Patočkovi, jak dobře víme. Tento problém, zda je pro soubor vědění dané doby, pro onu epistému, jak to nazval Michel Foucault, rozhodující svrchovaná role autora, nebo naopak svrchovaná role dobového diskursu, nepředstavovaly v 60. letech záležitost jen epistemologickou a v každém případě jen okrajovou, ale záležitost přímo politickou: vzpomeňme na Lacanův výrok, že studenti v pařížských ulicích v květnu roku 68 jsou oněmi strukturami, které sestoupily do ulic. Zůstává samozřejmě úplně jinou kapitolou, že fascinace Foucaultem, Lévi-Straussem, Sartrem ať už byla chápána snaha posledně jmenovaného spojovat existencialismus a marxismus jakkoliv: jako snaha zachránit svou tvář, nebo jako snaha filozofa, který si právě v konfrontaci se strukturalismem přál 4 Srov. JAN PATOČKA, Slova a věci. Rozbor antropologické epochy evropského myšlení v Archeologii Michela Foucaulta, Světová literatura 12/1967, č. 6, s

7 zachovat veškerý význam role dialektického rozumu, které věnoval svou poslední velkou filozofickou práci a tím zachovat význam a postavení filozofie v klasickém slova smyslu, tedy fascinace existencialismem, strukturalismem a fenomenologií téměř úplně vyřadila z našeho tehdejšího poznání a z širšího povědomí celou plejádu skvělých myslitelů, jako byli například tehdy ještě žijící a působící Eric Weil, Jean Wahl, Ferdinand Alquié, Georges Ganguilhem, Georges Gusdorf, o němž se ještě zmíním, nebo Gaston Bachelard, jehož Plamen svíce sice ještě závěrem 60. let vyšel, se k nám začal jako filozof vědy dostávat později až později, a to slovenským prostřednictvím Milana Ziga, či dále Georges Vuillemin, Henri Gouhier, Vladimir Jankélevitch, Alexandre Koyré, Alexandre Kojève, 5 Jean Hyppolite, vynikající znalec a překladatel Hegela, tehdy i ve Francii, zejména šedesátého osmého roku, neprávem považovaní za katedrové, akademické filozofy, odtržené od života, ale také třeba frankofonní švýcarský Ferdinand Gonseth, či Raymond Aron, Paul Ricoeur, Gilles Deleuze, Jacques Derrida a další, které v českém prostředí poznáváme ve větší míře až dnes, ač do 60. let rovněž patřili, někteří z nich jako již velmi známí, někteří jako tehdy právě začínající filozofové. * * * Zde bych mohl skončit, nechci totiž rozvádět, jakou inspirací pro mne francouzská filozofie představovala tehdy a dnes, musím však připojit ještě tuto poznámku. V 60. letech se i pro československé filozofy otevřela Francie jako země, kam se mohli vydat studovat. A nebyl to pouze Maison des sciences de l homme nebo Ecole des Hautes Etudes en Sciences Sociales v Paříži, které toto umožnily, byly to i jiné instituce: jmenuji za Milana Průchu, Zdeňka Kouříma, Mílu Havlínovou mé milé kolegy z Filozofického ústavu oněch let a za sebe Institut des Hautes Etudes Européennes nejprve v Nancy, pak ve Štrasburku, který nám právě v 60. letech toto studium ve Francii umožnil. Jsem mu za to dodnes vděčný, mimo jiné proto, že jsem na univerzitě ve Štrasburku, tehdy ještě jednotné, nerozdělené, v přednáškách z dějin filozofie a v interdisciplinárním semináři poznal profesora Georges Gusdorfa, autora monumentálních filozofických dějin společenských věd a dalších knih a profesora Juliena Freunda, jednoho z největších znalců díla Maxe Webera. Myslím, že je to nutné zmínit, protože Paříž je jistě ve Francii, ale Francie není omezena jen na Paříž. 5 Jan Patočka se ovšem např. o Alexandrovi Kozrém a Alexandrovi Kojèvovi a dalších zmiňuje v rozhovoru uvedeném v pozn. 3. 7