PLÁN MÍSTNÍHO ÚZEMNÍHO SYSTÉMU EKOLOGICKÉ STABILITY k.ú. HORNÍ BŘEČKOV A ČÍŽOV

Transkript

1 SPOLEČNOST PRO ŽIVOTNÍ PROSTŘEDÍ, SPOL. S R.O. ŠERÁNKOVA 32, BRNO, tel.: , spzp@volny.cz PLÁN MÍSTNÍHO ÚZEMNÍHO SYSTÉMU EKOLOGICKÉ STABILITY k.ú. HORNÍ BŘEČKOV A ČÍŽOV Zodpovědný projektant: Ing. Ludmila BÍNOVÁ, CSc. autorizovaný projektant ÚSES ČKA číslo autorizace ČKA 1133 BRNO, KVĚTEN 2014

2 O B S A H 1. ÚVOD 3 2. POPIS ŘEŠENÉHO ÚZEMÍ 3 3. PŘÍRODNÍ PODMÍNKY Reliéf Horniny Půdy Podnebí Vodstvo Biota 7 4. CHARAKTERISTIKA AKTUÁLNÍHO STAVU KRAJINY 8 5. BIOGEOGRAFICKÉ ČLENĚNÍ ŘEŠENÉHO ÚZEMÍ 10 strana 6. KONCEPCE NÁVRHU ÚZEMNÍHO SYSTÉMU EKOLOGICKÉ STABILITY Územní systém ekologické stability v nadřazené ÚPD Místní (lokální) územní systém ekologické stability v ÚP STANOVENÍ PODMÍNEK PRO VYUŽITÍ PLOCH BIOCENTER A BIOKORIDORŮ BIOCENTRA A BIOKORIDORY JAKO VEŘEJNĚ PROSPĚŠNÉ OPATŘENÍ ZÁVĚR TABULKOVÁ ČÁST Biocentra Biokoridory 19 2

3 1. ÚVOD Pro katastrální území Horní Břečkov a Čížov byl ÚSES vymezen v dosud platném ÚP. Toto vymezení bylo převzato do ÚAP ORP Znojmo. Proto bylo v roce 2013 zadáno ověření všech skladebných částí ÚSES jako podklad pro nový územní plán obce Horní Břečkov, který upřesňuje NR ÚSES a vymezuje místní ÚSES v návaznosti na sousední katastry. V roce 1996 bylo vymezeno na katastru nadregionální biocentrum 28 Údolí Dyje, a to v ÚTP NR-R ÚSES ČR. Vymezený místní a nadregionální ÚSES byl konzultován se zpracovatelem ÚP Ing.arch. M. Sohrem. Při zpracování plánu ÚSES byly využity tyto podklady: ÚTP Nadregionální a regionální územní systém ekologické stability ČR (Bínová, Culek 1996) Zásady územního rozvoje Jihomoravského kraje vydané dne usnesením č. 1552/11/Z25 byly rozsudkem Nejvyššího správního soudu dne zrušeny. V současné době se nejedná o závazný dokument a jsou nahrazeny tzv. Koncepčním vymezením R a NR ÚSES JMK výsledky vlastního terénního průzkumu biogeografické členění ČR bioregiony a biochory (Culek 2005) letecké snímky ÚAP obce s rozšířenou působností Znojmo Územní plán obce Lukov Územní plán obce Vracovice Územní plán obce Podmolí - Plán ÚSES na území NP Podyjí a jeho ochranného pásma (Projekce zahradní, krajinná a GIS, 2014) - Plán lokálního ÚSES k.ú. Vracovice u Horního Břečkova (Ing. J. Krejčí) - Plán lokálního ÚSES k.ú. Lukov nad Dyjí (Ing. L. Bínová, CSc.) 2. POPIS ŘEŠENÉHO ÚZEMÍ Řešené území (k.ú. Horní Břečkov a k.ú. Čížov) se nachází v jižní části bývalého okresu Znojmo a u hranic s Rakouskem. Rozloha k.ú. Horní Břečkov činí 642,18 ha a k.ú. Čížov 1 469,26 ha. Podstatná část obou katastrů je součástí Národního parku Podyjí nebo jeho ochranného pásma. Řešené území je tvořeno dvěma zcela odlišnými částmi. Jižní a střední část je členitá, má pestrý reliéf a vysokou lesnatost. Její součástí je enkláva zemědělských půd kolem Čížova. Převažujícím funkčním využitím je lesnictví, rekreace a také ochrana přírody, protože toto území je zahrnuto do Národního parku Podyjí. Severní a východní část je charakteristická plochým reliéfem, dominují slabě zvlněné plošiny. Převažujícím funkčním využitím je zemědělství, ostatní funkce jsou zastoupeny málo (obytná, dopravní) až nepatrně (průmyslová výroba, rekreace). Na katastru Horní Břečkov jsou dva areály živočišné výroby a.s. Podyjí a na Čížovsku je jeden areál. Řešené území se nalézá na 4 mapových listech základní mapy 1:10 000, a to , , a

4 3. PŘÍRODNÍ PODMÍNKY Přírodní podmínky k.ú. Horní Břečkov a k.ú. Čížov jsou neobyčejně rozmanité. Zahrnují území kaňonovitého údolí Dyje, na ně navazující převážně zalesněné plošiny na k.ú. Čížov a plošiny na spraších na k.ú. Horní Břečkov. 3.1 Reliéf Podle geomorfologického členění GGÚ ČSAV se zájmové území řadí do těchto jednotek: Provincie: Česká vysočina Soustava: II Česko-moravská soustava Podsoustava: IIC Českomoravská vrchovina Celek: IIC-7 Jevišovická pahorkatina Podcelek: IIC-7D Znojemská pahorkatina Okrsky: IIC-7D-i Citonická pahorkatina IIC-7D-h Šatovská pahorkatina Znojemská pahorkatina je charakterizována jako členitá pahorkatina prořezaná hlubokými údolími řek, se střední výškou 365,4 m a středním sklonem Je složená z krystalických hornin a vyvřelin dyjského plutonu s ostrůvky miocenních usazenin a místy jsou zbytky starých tropických zvětralin (kaolíny). Citonická pahorkatina je její součástí. Jedná se o plochou pahorkatinu, která je tvořena v severní části bítešskou rulou, ve střední části svory, svorovými rulami, křemenci a v jižní části granodiority a žulami dyjského masívu. Plochý povrch je zvlněn rozevřenými údolími vodních toků. Převažuje zde 2. a 3. vegetační stupeň. Údolí Dyje je tvořeno výraznými zaklesnutými meandry a je velmi skalnaté s četnými stěnami vystupujícími nad koruny stromů. Pod skalami jsou četné akumulace balvanů a sutě. Na dnech údolí jsou úzké říční kamenité nivy. Pod ústími přítoků jsou malé, ale vysoké náplavové kužely. Reliéf střední a severovýchodní části je velmi plochý, převažují rozsáhlé zcela mírně zvlněné plošiny, které pouze u okrajů jsou rozčleněny zařezávajícími se toky. Plošiny jsou zpravidla bez nápadnějších pahorků, jediné zpestření reliéfu tvoří malá údolí. Reliéf sprašových plošin v severovýchodní části zpestřují dlouhé mělké úpady a nivy malých toků. 3.2 Horniny Substrát střední části řešeného území je velmi monotónní, tvoří jej velké celky ortorul, pararul, žulorul a migmatitů, které se od sebe navzájem liší jen málo. Ojedinělé bazičtější vložky tvoří amfibolity a erlány, ale ty se na povrchu prakticky neprojevují, neboť jsou překryty zvětralinami okolních hornin. Všechny tyto horniny se rozpadají na ostrohranné kameny a hlinitokamenité zvětraliny. Místy se na povrchu plošin zachovaly fragmenty neogenních písků a na závětrných východních svazích malé závěje sprašových hlín až spraší. Převážná část povrchu je však tvořena hlinitokamenitými zvětralinami skalního podloží, které vystupuje pouze ojediněle. Substrát v severní části tvoří kombinace spraší a sprašových hlín, směrem do vyšších a vlhčích poloh přecházející v samotné sprašové hlíny a nakonec až v hlíny polygenetické. 4

5 Substrát jihovýchodní části tvoří kyselé horniny, které jsou zastoupeny většinou biotitickými pararulami. Živné vložky tvoří amfibolity a úzké pruhy krystalických vápenců. Zvětraliny bývají hlinito-kamenité. Na úpatích se vyskytují svahoviny, na závětrných svazích s příměsí sprašových hlín. Typické jsou také zbytky terasových štěrkopísků a hlinitopísčité nivní sedimenty překrývající podložní hrubě štěrkovité až balvanité vrstvy. 3.3 Půdy Půdy svou pestrostí odpovídají členitému reliéfu a různorodému substrátu. Dominují zde typické slabě kyselé kambizemě, místy přecházející do silně kyselých kambizemí, zvláště pod jehličnatými lesy. Na hlinitějších svahovinách bývají luvizemě, po zornění se projevující jako hnědozemě. Na mělčích zvětralinách a sutích jsou rankery, na skalách většinou kyselé, vzácně bazické litozemě. Na spilitech se vyskytují eutrofní kambizemě, na erlánech pararendziny a na větších exponovaných výchozech krystalických vápenců rendziny, na hadcích kyselejší a hořečnaté. V nivách jsou typické fluvizemě, na zbytcích teras arenické kambizemě. Půdy střední části jsou poměrně monotónní. Zcela dominují mírně kyselé kambizemě, v plochých sníženinách na plošinách přecházející v kambizemě pseudoglejové a lokálně i v gleje, které se nacházejí i podél malých potoků. Na úpatích svahů, hlubších zvětralinách a sprašových závějích jsou udávány luvizemě, pod jehličnatými kulturami na plošinách kambizemě podzolované. Zcela vzácně se na svazích vyskytují rankery a litozemě jsou výjimečnými unikáty. Podél větších toků jsou vyvinuty glejové fluvizemě. Půdy mají světle hnědou barvu. Půdní pokryv na severovýchodě je tvořen pravými hnědozeměmi. Maloplošně se vyskytují kambizemě (převážně typické), vázané na vystupující podložní horniny. 3.4 Podnebí Klima je většinou mírně teplé (MT10, MT11 i MT9 a MT5), mírně suché, s teplotními sumami za malé vegetační období o C. Ve 3. vegetačním stupni je srážkově podprůměrné, a to zvláště v zimě, kdy zde jsou poměrně silné mrazy. Tento stav je do určité míry dán i plochým reliéfem s možností tvorby plošně rozsáhlých přízemních teplotních inverzí v noci a v zimě. Segmenty jsou mírně ovlivněny főhnovým prouděním za Alpami, které podporuje rozkolísanost teplot a suchost klimatu. Na odlesněných plošinách jsou podmínky pro vznik silného přízemního větru. Expoziční klima se projevuje pouze na vzácných strmějších svazích. Nejteplejší jsou pak jihozápadní a nejchladnější severovýchodní svahy. Sklon k tvorbě lokálních inverzí a větrnost klimatu se odvíjejí od rozdělení poloh jednotlivých segmentů na vhloubenou a vypouklou část reliéfu. Makroklima je zásadně modifikováno místním klimatem závislým na orientaci svahů a dosahu silných údolních teplotních inverzí. V údolí Dyje se navíc projevuje výrazné mikroklima různě ozářených ploch skal a mikroklima sutí. Horní hrany údolí jsou vystaveny silnějšímu větrnému proudění. 5

6 3.5 Vodstvo Území spadá do jednoho hlavního povodí , a to Dyje od soutoku Moravské a Rakouské Dyje po Jevišovku, a je rozděleno do několika dílčích povodí. Jižním okrajem území protéká řeka Dyje, která je vodohospodářsky významným tokem. Kromě tohoto hlavního toku se na území nachází další menší vodoteče, převážně zaústěné do Dyje. Tyto drobné toky jsou charakteristické tím, že pramení a protékají zalesněným územím s větším spádem a silnějším prouděním vody. Proto zde není tendence k zanášení splachy ze zemědělských pozemků. Jejich charakter zůstává přírodní s poměrně čistou vodou. Klapperský potok pramení na k.ú. Lesná, protéká jihovýchodním směrem pod obec Horní Břečkov a stáčí se k jihu, kde zaúsťuje do hraniční řeky Dyje. Potok je přírodního charakteru a protéká lesnatým terénem, místy s vyšším spádem. Dno je vymleté až na skalnaté podloží. Potok má několik oboustranných menších přítoků obdobného přírodního charakteru. Jsou na něm vybudovány dvě vodní nádrže, a to Čížovský lesní rybník a Rekreační rybník. Východně od obce Dolní Břečkov pramení potok Březinka, který protéká obcí a jižně pod obcí zaúsťuje levostranně do Klapperského potoka. Od pramene do obce je tok přímého směru, pravidelného zemního koryta a menšího spádu. Koryto je zarostlé rákosem a před obcí se břehový porost rozšiřuje na přilehlé zamokřené pozemky. Pod obcí potok přirozeně meandruje a zvětšuje se jeho spád. Čížovský lesní rybník vznikl jako průtočná nádrž na Klapperském potoce západně od Horního Břečkova. Velikost vodní nádrže je asi 120 x 40 m, zatopená plocha je cca 0,45 ha. Rekreační rybník (Dehťák, Moriskovo moře) je největší vodní nádrž v území o velikosti asi 300 x 100 m, plocha zátopy se odhaduje na 3 ha. Rybník pod Čížovem je na bezejmenném přítoku Klapperova potoka a leží jižně pod obcí na území NP Podyjí. Jeho rozloha činí asi 0,5 ha (rozměry 120 x 40 m). Rybník Březinka na stejnojmenném toku vznikl vybudováním zemní hráze v údolí pod obcí Horní Břečkov. Vodní nádrže nad obcí poblíž odbočky státní silnice Horní Břečkov Milíčovice jsou na bezejmenném přítoku Březinky. Byly zde vybudovány dvě menší nádrže s retenčním účinkem, které mají sloužit ke zpomalení přítoku povrchové vody do zastavěné části obce. V části obce Čížov se nachází malá vodní nádrž o velikosti cca 10 x 20 m, sloužící jako požární nádrž. Obr. 1 Čížovský lesní rybník je významným biotopem. 6

7 3.6 Biota Podle regionálně fytogeografického členění (BÚ ČSAV 1987) je toto území na rozhraní Panonského termofytika (fytogeografický okres 16. Znojemsko-brněnská pahorkatina) a Českomoravského mezofytika (fytogeografický okres 68. Moravské podhůří Vysočiny). J. Susa (1944) označil tuto oblast, doznívání teplomilné květeny a jejího prolínání se středoevropskou lesní flórou, jako Praebohemicum. Dle geobotanické mapy ČSSR je převážná část území řazena do dubohabrových hájů (Carpinion betuli) a rovné části plošin jsou řazeny do subxerofilních doubrav (Potentilloquercetum, Potentillo-quercetum pannonicum, Lithospermo-quercetum). V nivách vodních toků jsou pak rekonstruovány luhy a olšiny (Alno-Padion, Alnetea glutinosae, Salicetea purpurae). Hercynské dubohabřiny (Melampyro nemorosi-carpinetum) s jedlí výrazně dominují ve střední části. Místy je vegetace na jižních svazích doplněná i o teplomilné břekové doubravy (Sorbo torminalis-quercetum). Podél větších potoků se vyskytují olšové luhy (Stellario-Alnetum glutinosae), na prameništích jasanové luhy (Carici remotae-fraxinetum), na místech s déle stagnující vodou i bažinné olšiny (Carici acutiformis-alnetum). Potenciální přirozenou vegetaci údolního zářezu tvoří komplex vegetačních typů. Plošně nejrozsáhlejší jsou hercynské dubohabřiny (Melampyro nemorosi-carpinetum), které na jižních expozicích doplňují teplomilné doubravy, převážně břekové (Sorbo torminalis- Quercetum), na bazických substrátech asi spol. Brachypodium pinnatum-quercus robur. Na hranách skal se vyskytují reliktní acidofilní bory (Dicrano-Pinion), skalní vegetace svazu Alysso-Festucion pallentis, teplomilné lemy svazu Geranion sanguinei a křoviny svazu Prunion spinosae, případně Berberidion. Pod hranami svahů (mimo jižní kvadrant) se uplatňují acidofilní bikové doubravy (Luzulo albidae-quercetum petraeae). Na prudších svazích severního kvadrantu jsou zastoupeny i suťové lesy (Aceri-Carpinetum). Na těchto stanovištích najdeme i květnaté bučiny (Tilio cordatae-fagetum). V jižní části řešeného území se vyskytují bikové bučiny (Luzulo-Fagetum), hojně doprovázené květnatými kyčelnicovými bučinami (Dentario enneaphylli-fagetum) a podél potoků ptačincovými olšinami (Stellario-Alnetum). K přirozené vegetaci patří dále pobřežní luhy (Stellario-Alnetum glutinosae), podél menších bočních přítoků i Carici remotae- Fraxinetum. Podél řek jsou charakteristické poříční rákosiny (svaz Phalaridion), v řekách vegetace svazu Batrachion fluitantis. V náhradní vegetaci na svazích jižního kvadrantu na hlubších půdách bývají acidofilní stepní trávníky svazu Koelerio-Phleion phleoidis, na vápencích i fragmenty vegetace svazu Cirsio-Brachypodion pinnati. Na běžných loukách je nejčastější vegetace ovsíkových luk svazu Arrhenatherion. Potenciální vegetaci severovýchodní části tvoří opět hercynské černýšové dubohabřiny (Melampyro nemorosi-carpinetum). Podél větších potoků se vyskytují olšové jaseniny (Pruno-Fraxinetum) a na prameništích jasanové luhy (Carici remotae-fraxinetum), na místech s déle stagnující vodou i bažinné olšiny svazu Alnion glutinosae. Na odlesněných místech jsou nejčastější luční porosty svazu Arrhenatherion, v potočních nivách vlhké louky svazu Calthion. 7

8 4. CHARAKTERISTIKA AKTUÁLNÍHO STAVU KRAJINY A JEJÍ VÝVOJ Území je rozděleno na dvě části s rozdílným stupněm ekologické stability, zastoupením přirozené lesní vegetace i způsobem obhospodařování. Osídlení je zde velmi staré a kontinuální od neolitu. Řešené území je charakteristické vysokou lesnatostí především na Čížovsku a poměrně značnou rozlohou orných půd na katastru Horního Břečkova. Plochy zemědělsky obhospodařované jsou kolem obou obcí. Převažují orné půdy, speciální kultury se vyskytují v zázemí sídla, a to v drobné držbě. Trvalých travních porostů je méně a jsou většinou v nivě Dyje nebo na okrajích lesních komplexů. Část pozemků byla zatravněna pouze dočasně. Na území jsou také fragmenty sadů, a to extenzívních. Krajina je poznamenána intenzívním zemědělstvím, dosud se nepodařilo obnovit členění pozemků, meze a harmonické měřítko. Krajinný obraz se výrazně mění od východu k západu a také od jihu k severu. Na kaňonovité údolí meandrující Dyje se skalnatými svahy navazují mírně zvlněné plošiny, které pokrývá kompaktní lesní masiv s pestrou druhovou skladbou. Lesní komplex se uplatňuje z dálkových pohledů pouze svým okrajem a je členěn systémem zpevněných cest a průseků. Kolem Čížova je enkláva polně-luční krajiny. Severovýchodní část má zcela jiný charakter krajiny. Dominantní jsou zvlněné plošiny bez nápadných pahorků s rozsáhlými poli a téměř bez rozptýlené dřevinné vegetace. Cestní síť je řídká a kolem obce je lem zahrad. Původní sady byly většinou zlikvidovány. Kolem Horního Břečkova přechází v typickou monotónní polní krajinu s velkými a nečleněnými plochami polí bez trvalé vegetace. Sporadicky se vyskytují větrolamy. Koeficient ekologické stability západní a jižní části je vysoký, protože také zastoupení trvalých vegetačních formací je zde dostatečné. Kostru ekologické stability tvoří především lesy. Na tomto území se vyskytuje velký podíl přirozených společenstev a také je zde vysoká biodiverzita. Všechny lesy jsou součástí Národního parku Podyjí, který byl vyhlášen v roce Severovýchodní část má velmi nízký koeficient ekologické stability a také nízkou biodiverzitu. Na k.ú. Horní Břečkov a Čížov jsou hojně zastoupena krajinářsky hodnotná území. Jedná se nejenom o údolní zářez Dyje a území lesního komplexu patřícího do NP Podyjí, ale také o harmonickou kulturní krajinu Čížovska, kde se zachovala původní plužina a původní typy lidových staveb. Skalnaté údolí Dyje je součástí národního parku a má zcela přírodní charakter. Dominanty tvoří skalní útvary, hluboké kaňonovité údolí, tok řeky Dyje a rozsáhlé lesní komplexy s proměnlivou druhovou skladbou. Vyskytuje se zde řada chráněných druhů rostlin a živočichů. Bližší údaje jsou k dispozici na Správě NP Podyjí a v řadě publikací. Významné krajinné prvky Na k.ú. Horní Břečkov a Čížov nejsou registrovány významné krajinné prvky (VKP), jsou zde však VKP ze zákona, a to lesy, rybníky, vodní toky, údolní nivy. Většina lesů k.ú. Horní Břečkov a Čížov spadá do Národního parku Podyjí, který má nesporné přírodní hodnoty. Velký podíl je zde I. zóny NP, která patří k nejhodnotnějším. Zvláště chráněná území Na území obce je vyhlášeno jedno zvláště chráněné území: Národní park Podyjí byl vyhlášen v roce 1992 a má rozlohu 6259 ha. Posláním NP Podyjí je uchování a zlepšení jeho přírodního prostředí, zejména ochrana či obnova samořídících funkcí přírodních ekosystémů, přísná ochrana volně žijících živočichů a plane rostoucích rostlin, zachování typického vzhledu krajiny, naplňování vědeckých 8

9 a výchovných cílů, jakož i využití území národního parku k ekologicky únosné turistice nezhoršující přírodní prostředí. Území NATURA 2000 Na území obce byla registrována jedna Evropsky významná lokalita (EVL) a jedna ptačí oblast (PO): CZ EVL Podyjí o rozloze 6273,1 ha. Předmětem ochrany jsou kontinentální opadavé křoviny, lesy svazu Tilio-Acerion na svazích, sutích a v roklích, eurosibiřské stepní doubravy, lokalita přástevníku kostivalového, nížinné až horské vodní toky s vegetací svazů Ranunculion fluitantis a Callitricho-Batrachion, evropská suchá vřesoviště, formace jalovce obecného na vřesovištích nebo vápnitých trávnících, panonské skalní trávníky, polopřirozené suché trávníky a facie křovin na vápnitých podložích, extenzivní sečené louky nížin až podhůří, středoevropské silikátové sutě, chasmofytická vegetace silikátových skalnatých svahů, pionýrská vegetace silikátových skal, jeskyně nepřístupné veřejnosti, dubohabřiny asociace Galio-Carpinetum, lokalita čolka velkého, koniklece velkokvětého, kovaříka fialového, netopýra černého, netopýra velkouchého, roháče obecného, střevíčníku pantoflíčku, šikoušku zeleného, tesaříka obrovského, vranky obecné, vrápence malého. CZ Ptačí oblast Podyjí o rozloze 7665,72 ha. Předmětem ochrany je populace strakapouda jižního a pěnice vlašské a jejich biotopy. Památné a významné stromy Na řešeném území nejsou zatím vyhlášeny památné stromy. V obcích je řada hodnotných soliterních stromů, a to především lípy malolisté a velkolisté. Jedná se o lípy na návsi v Horním Břečkově i v Čížově. Dvě starší lípy jsou na křižovatce na hranici k.ú. Horní Břečkov. Zajímavě působí aleje ovocných stromů, a to především třešní. Obr. 3 Hezká třešňová alej dotváří krajinu. 9

10 5. BIOGEOGRAFICKÉ ČLENĚNÍ ŘEŠENÉHO ÚZEMÍ Řešené území se nachází v Jevišovickém biogeografickém regionu (č. 1.23), který leží v hercynské biogeografické podprovincii. V zájmovém území lze vymezit čtyři typy biochor, a to -3US Výrazná údolí v kyselých metamorfitech v suché oblasti 3. vegetačního stupně, -3BS Erodované plošiny na kyselých metamorfitech v suché oblasti 3. vegetačního stupně, -3RE Plošiny na spraších v suché oblasti 3. vegetačního stupně a 2UA Výrazná údolí ve vápencích 2. vegetačního stupně. 2UA Výrazná údolí ve vápencích 2. vegetačního stupně Reliéf má charakter úzce zaříznutých skalnatých údolí, hlubokých m, výjimečně až 150 m. Charakteristickou součástí jsou exponované horní hrany údolí, skalní stěny, sutě a m široká niva s vodním tokem. Vodní toky mají čistou vodu a úzká, kamenitá koryta se spádem. Substrátem jsou pruhy předprvohorních krystalických vápenců doprovázené erlány a dvojslídnými svory. Půdy odpovídají vápencovému substrátu, jsou kamenité, bazické a zpravidla i živné. Převažují rendziny, na skalách litozemě, na hlubších zvětralinách a sprašové příměsi karbonátové kambizemě. Na ojedinělých výchozech kyselých hornin (křemitých břidlic a svorů) jsou i kambizemě typické kyselé. Půdy jsou výrazně kamenité, tmavohnědé až šedočerné barvy s bílými kameny. Klima je teplé, na Moravě nejteplejší z mírně teplých oblastí (MT11) a na průměr 2. vegetačního stupně je relativně suché. Velmi charakteristické jsou silné teplotní inverze v dolní třetině údolního profilu, s významnými důsledky pro biotu. Horní hrany údolí jsou vystaveny středně silným větrům a jsou teplé a výsušné. V mikroklimatu se velmi výrazně projevuje rozdílná orientace svahů. Vegetace: V údolí Dyje u Hardeggu jsou i ochuzené typy mahalebkových doubrav (Pruno mahaleb-quercetum pubescentis) a velmi vzácně jsou zastoupeny i fragmenty vápnomilných dealpínských borů ze svazu Erico-Pinion, z fytogeografických důvodů chybějí hrachorové doubravy (Lathyro versicoloris-quercetum) a primární nelesní vegetace skalních stepí (Helianthemo cani-festucion pallentis). STG: *1D0 (1), *1D1 (5), *1D2-3 (15), *2D0 (+), *2D1-2x (7), *2D2 (10), *2CD2-3 (15), *2BD3x (25), 3D1 (2), 3D2 (5), *3BC5a (6), *3BC7a (+), *3BC8a (1), 3CD1-3 (+), 4CD3 (8). V závorkách je uvedeno procentické zastoupení ploch STG v rámci biochory. -3US Výrazná údolí v kyselých metamorfitech v suché oblasti 3. vegetačního stupně Reliéf: Údolí Dyje je zaříznuté do okolních plošin a pahorkatin a pod Vranovskou přehradou má hloubku m a u Býčí skály až 220 m. Zčásti bylo však zaplaveno hlubokými nádržemi a hloubka údolí tak opticky klesla na polovinu. Údolí Dyje je tvořeno výraznými zaklesnutými meandry a je velmi skalnaté s četnými stěnami vystupujícími nad koruny stromů. Pod skalami jsou četné akumulace balvanů a sutě, v přehradních úsecích zcela zatopené. U Ledových slují se skalnaté svahy rozesedají, vznikají zde desítky metrů dlouhé a hluboké široké trhliny a často zde dochází ke skalnímu řícení. Na dnech údolí jsou úzké říční kamenité nivy. Velmi vzácně se zde vyskytují plošinky na terasách. Substrát tvoří podél Dyje dvojslídné ortoruly a ortorulové migmatity. V údolích se na svazích místy uchovaly i štěrkopísky teras a svahovin se sprašovou příměsí. 10

11 Půdy jsou převážně typické kyselé kambizemě, často přecházející na mírnějších svazích v silně kyselé kambizemě. Na hlinitějších úpatích jsou vyvinuty luvizemě, na mělkých zvětralinách a sutích rankery, na skalách litozemě. V nivách jsou typické fluvizemě. Téměř všechny půdy jsou hlinito-kamenité. Klima je mírně teplé a ve 3. vegetačním stupni relativně suché (MT11, okrajově MT10, MT9). Makroklima je výrazně modifikováno místním klimatem různě orientovaných svahů i mikroklimatem sutí a různě ozářených ploch skal. Výrazné teplotní inverze se po většinu roku mohou vyvíjet pouze v údolích bez přehrad, v úsecích s vodní plochou nádrže se teplotní inverze vyskytují zpravidla při zámrzu hladiny a na jaře. Horní hrany údolí jsou ovlivněny zesíleným větrným prouděním. Vegetace: Plošně nejrozsáhlejším typem potenciální přirozené vegetace jsou hercynské dubohabřiny (Melampyro nemorosi-carpinetum). Na jižních expozicích jsou malé ostrůvky teplomilných břekových doubrav (Sorbo torminalis-quercetum), na vrcholcích skal doplněné zřídka i o vřesové doubravy (Calluno-Quercetum) nebo i reliktní acidofilní bory ze svazu Dicrano-Pinion, na jihozápadní Moravě nejčastěji Cardaminopsio petraeae-pinetum. Na skalách najdeme vegetaci svazu Alysso-Festucion pallentis a křoviny svazu Berberidion. Pro prudší svahy mimo jižní kvadrant jsou typické suťové lesy (Aceri-Carpinetum) a řidčeji i květnaté bučiny, snad lipové (Tilio cordatae-fagetum). K přirozené vegetaci patří dále pobřežní luhy (Stellario-Alnetum glutinosae), podél menších bočních přítoků i Carici remotae-fraxinetum. Na březích řek jsou charakteristické poříční rákosiny (svaz Phalaridion), v řekách vegetace svazu Batrachion fluitantis. V náhradní vegetaci trávníků na mezofilních stanovištích najdeme nejspíše ovsíkové louky svazu Arrhenatherion, v nivách též vlhké louky svazu Calthion. STG: *2A0 (+), *2A-AB1 (1), *2AB-B1-2 (3), *2AB3 (25), *3A1-2 (1), *3AB-B1-2 (4), *3AB3 (24), *3B3 (23), *3BC3 (9), *4B3 (3), *4BC3 (1), *4BC5a (5), *4BC7a (1), *4BC8a (+). V závorkách je uvedeno procentické zastoupení ploch STG v rámci biochory. -3BS Erodované plošiny na kyselých metamorfitech v suché oblasti 3. vegetačního stupně Reliéf je velmi plochý, převažují rozsáhlé zcela mírně zvlněné plošiny, které pouze u okrajů jsou rozčleněny zařezávajícími se toky. Plošiny jsou zpravidla bez nápadnějších pahorků, jediné zpestření reliéfu tvoří malá údolí. Výrazná údolí v typu prakticky chybí, jejich hloubka dosahuje zpravidla pouze do 40 m a jen výjimečně jsou se skalami (např. údolí Gránického potoka). Substrát je velmi monotónní, tvoří jej velké celky ortorul, pararul, žulorul a migmatitů, které se od sebe navzájem liší jen málo. Ojedinělé bazičtější vložky tvoří amfibolity a erlány, ale ty se na povrchu prakticky neprojevují, neboť jsou překryty zvětralinami okolních hornin. Pouze u Lukova a Podmolí se nacházejí svory. Všechny tyto horniny se rozpadají na ostrohranné kameny a hlinitokamenité zvětraliny. Místy se na povrchu plošin zachovaly fragmenty neogenních písků a na závětrných východních svazích malé závěje sprašových hlín až spraší. Převážná část povrchu je však tvořena hlinitokamenitými zvětralinami skalního podloží, které ale vystupuje pouze ojediněle. Půdy jsou též poměrně monotónní. Zcela dominují mírně kyselé kambizemě, v plochých sníženinách na plošinách přecházející v kambizemě pseudoglejové a lokálně i v gleje, které se nacházejí i podél malých potoků. Na úpatích svahů, hlubších zvětralinách a sprašových závějích jsou udávány luvizemě, pod jehličnatými kulturami na plošinách kambizemě podzolované. Zcela vzácně se na svazích vyskytují rankery a litozemě jsou 11

12 výjimečnými unikáty. Podél větších toků jsou vyvinuty glejové fluvizemě. Půdy mají světle hnědou barvu. Klima je mírně teplé (MT11, MT9) a srážkově podprůměrné, zvláště v zimě, kdy zde přitom panují poměrně silné mrazy. Tento stav je do určité míry dán i plochým reliéfem s možností tvorby plošně rozsáhlých přízemních teplotních inverzí v noci a v zimě. Segmenty jsou mírně ovlivněny főhnovým prouděním za Alpami, které podporuje rozkolísanost teplot a suchost klimatu. Na odlesněných plošinách jsou podmínky pro vznik silného přízemního větru. Expoziční klima se projevuje pouze na vzácných strmějších svazích. Nejteplejší jsou pak jihozápadní a nejchladnější severovýchodní svahy. Vegetace: Hercynské dubohabřiny (Melampyro nemorosi-carpinetum) s jedlí zde výrazně dominují, místy je vegetace na jižních svazích doplněná i o teplomilné břekové doubravy (Sorbo torminalis-quercetum). Podél větších potoků se vyskytují olšové luhy (Stellario-Alnetum glutinosae), na prameništích jasanové luhy (Carici remotae-fraxinetum), na místech s déle stagnující vodou i bažinné olšiny (Carici acutiformis-alnetum). Mimo les na prudších svazích jsou i acidofilní trávníky svazu Koelerio-Phleion phleoidis. STG: 2AB2x (3), *3AB1-2 (1), *3AB3 (55), *3B3 (30), 3A1 (+), 3BC3 (2), 3B4 (6), 3BC5a (3). V závorkách je uvedeno procentické zastoupení ploch STG v rámci biochory. -3RE Plošiny na spraších v suché oblasti 3. vegetačního stupně Reliéf sprašových plošin bývá mírně oživen dlouhými mělkými úpady a nečetnými nivami vesměs malých toků. Substrát tvoří kombinace spraší a sprašových hlín, směrem do vyšších a vlhčích poloh přecházející v samotné sprašové hlíny a nakonec až v hlíny polygenetické. Typ přesto poskytuje velmi homogenní prostředí. Půdní pokryv je tvořen pravými hnědozeměmi. Maloplošně se vyskytují kambizemě (převážně typické), vázané na vystupující podložní horniny. Klima je většinou mírně teplé (MT10, MT11 i MT9 a MT5), mírně suché, s teplotními sumami za malé vegetační období o C. Sklon k tvorbě lokálních inverzí a větrnost klimatu se odvíjejí od rozdělení poloh jednotlivých segmentů na vhloubenou a vypouklou část reliéfu. Vegetace: Potenciální vegetaci tvoří plošně rozšířené hercynské černýšové dubohabřiny (Melampyro nemorosi-carpinetum). Podél větších potoků se vyskytují olšové jaseniny (Pruno-Fraxinetum), na prameništích jasanové luhy (Carici remotae-fraxinetum), na místech s déle stagnující vodou i bažinné olšiny svazu Alnion glutinosae. Na odlesněných místech jsou nejčastější luční porosty svazu Arrhenatherion, v potočních nivách vlhké louky svazu Calthion. STG: *3B3 (96), 3BC5a (4). V závorkách je uvedeno procentické zastoupení ploch STG v rámci biochory. Skupiny typů geobiocénů řešeného území (STG) Dominantní STG jsou 3AB3: kyselé dubové bučiny (Querci-fageta) a 3B3: typické dubové bučiny (Querci-fageta typica). Dalším plošně významným STG je 2AB3: kyselé bukové doubravy (Fagi-querceta). Ostrůvkovitě se zde vyskytují STG: 1AB1-2: zakrslé doubravy nižšího stupně (Querceta petraeae humilia inf.) 1D2: dřínové doubravy nižšího stupně (Corni-querceta humilia inf.) 2D1-2: dřínové doubravy vyššího stupně (Corni-querceta petraeae-pubescentis sup.) 12

13 2BC3: lipojavorové bukové doubravy (Fagi-querceta tiliae-aceris) 2BD3: lipové bukové doubravy (Fagi-querceta tiliae) 2AB2: borové doubravy na píscích vyššího stupně (Pini-querceta petraeae arenosa sup.) 2CD2-3: lipové dřínové javořiny (Corni-acereta tiliae) 2BC4: jasanové olšiny (Fraxini-alneta) 2BC2-3: lipojavorové bukové doubravy (Fagi-querceta tiliae-aceris) 3AB1-2: zakrslé dubové bučiny (Querci-fageta humilia) 3BC3: lipojavorové dubové bučiny (Querci fageta tiliae-aceris) 3BC4-5a: jasanové olšiny vyššího stupně (Fraxini-alneta sup.) 3-4AB4: březové doubravy vyššího stupně (Betuli-querceta roboris sup.) 3-4B4: vlhké doubravy s bukem (Querceta roboris fagi) 4CD3: lipové javořiny s bukem (Tili-acereta fagi) 4B3: typické bučiny (Fageta typica) 6. KONCEPCE NÁVRHU ÚZEMNÍHO SYSTÉMU EKOLOGICKÉ STABILITY Na řešeném území byl vymezen ÚSES dvou hierarchických úrovní, tj. nadregionální a místní (lokální) ÚSES. Nadregionální ÚSES byl převzat z ÚTP Nadregionální a regionální ÚSES ČR (Bínová, Culek 1996) a upřesněn na základě Plánu územního systému ekologické stability pro území NP Podyjí a jeho ochranné pásmo. Koncepční řešení místního ÚSES vychází z biogeografické diferenciace území, z potřeby navázat na nadregionální ÚSES a plány místních ÚSES na sousedních katastrech 6.1 Územní systém ekologické stability v nadřazené ÚPD Zásady územního rozvoje Jihomoravského kraje vydané dne usnesením č. 1552/11/Z25 byly rozsudkem Nejvyššího správního soudu dne zrušeny. V současné době se nejedná o závazný dokument. Vycházeli jsme proto rámcově z tzv. koncepčního vymezení nadregionálního a regionálního ÚSES JMK a především z Plánu ÚSES pro území NP Podyjí a jeho ochranného pásma, který byl dokončen v roce Do řešeného území zasahuje v jižní i východní části nadregionální biocentrum 28 Údolí Dyje. Nadregionální biocentrum je velmi kvalitní a zcela funkční. Nadregionální biocentrum 28 Údolí Dyje reprezentuje na řešeném území Jevišovický bioregion. Biocentrum pokračuje i za hranicí obou katastrálních území na sousední katastry. Jeho celková rozloha je cca 3000 ha. NRBC 28 je popsáno v tabulkové části. Hranice nadregionálního biocentra byla převzata z Plánu ÚSES pro území NP Podyjí a jeho ochranného pásma. 6.2 Místní (lokální) územní systém ekologické stability v ÚP Na řešeném území, respektive na k.ú. Horní Břečkov, byla vymezena celkem 3 lokální (místní) biocentra a 5 lokálních (místních) biokoridorů. Reprezentovány byly všechny reprezentativní STG, pro všechny typy biochor. 13

14 Část místního ÚSES reprezentuje hydricky normální až mokřejší stanoviště a vychází z nadregionálního biocentra, a to biokoridorem LK 2, který je vymezen kolem zemědělského střediska a biokoridorem LK 1 nad obytnou zástavbou, kde bude také plnit ochrannou a protierozní funkci. Kombinované LBC 2 U vrby je situováno pod navrhovaným suchým poldrem a LBC 1 Pod střediskem pod zemědělským areálem. Tato biocentra propojuje biokoridor LK 4. Z biocentra LBC 2 vychází biokoridor LK 3, a to k novému biocentru LBC 3 U křížku. Vymezení biocentra LBC 3 bylo vyvoláno chybou v ÚP Vracovice, kde nebyla zajištěna návaznost na ÚSES vymezený na k.ú. Horní Břečkov. Biocentrum je situováno na pozemek ve vlastnictví ČR. Další část místního ÚSES, která reprezentuje hydricky normální až sušší stanoviště, propojuje nadregionální biocentrum 28 Údolí Dyje s lokálním ÚSES na k.ú. Lukov. Z LBC 1 Pod střediskem vychází biokoridor LK 5, na který navazuje ÚSES na sousedním katastru. Většina skladebných částí lokálního ÚSES je na orných půdách a není funkční. Bude třeba založit jak lokální biokoridory, tak lokální biocentra. Lokální ÚSES na tomto území má také protierozní význam. Na Čížovsku bude ÚSES řešen specifickým způsobem, a to systémem mezí, travnatých ploch a ekotonových společenstev jako vnitřní struktura NRBC. Minimální rozloha lokálních biocenter je 3 ha, mokřadních biocenter 1 ha a kombinovaných biocenter 6 ha. Minimální šíře lokálních biokoridorů je 15 m a jejich maximální délka je 2 km. Součástí místních územních systémů ekologické stability jsou rovněž interakční prvky, které zprostředkovávají příznivé působení biocenter a biokoridorů na okolní méně stabilní až nestabilní krajinu. Vytvářejí specifické existenční podmínky rostlinám i živočichům. V interakčních prvcích nacházejí prostředí pro život opylovači kulturních rostlin a predátoři omezující hustotu populací škůdců. Stávajícími interakčními prvky jsou ekotonová společenstva křovinatých lad a lemů i břehové porosty, větrolamy a silniční stromořadí, které nejsou biokoridory. Především stávající větrolamy a dřevinná vegetace mezí je však ve velmi špatném stavu, a proto navrhuji její komplexní obnovu. Navrhované interakční prvky byly rozděleny na tři typy: IP 1 jedná se o dosadbu alejí kolem stabilizovaných polních cest, místních komunikací a silnic, doporučuji domácí druhy dřevin dle příslušných STG, popř. ovocné dřeviny do alejí v blízkosti obce, pokud by měly doprovodné porosty sloužit jako větrolamy, pak se nepoužívají ovocné dřeviny, šíře větrolamů by měla být podstatně menší než u biokoridorů, tj. maximálně 7 m a velký význam by měly alespoň aleje doplněné keři. IP 2 jedná se o dosadbu břehových a doprovodných porostů kolem vodotečí a vodních ploch, doporučuji domácí druhy stromů a keřů pro příslušná STG, nevhodné jsou ovocné dřeviny. IP 3 jedná se o dosadbu soliterních dřevin k drobným sakrálním stavbám (kříže, boží muka), které dotváří krajinný ráz, doporučuji domácí druhy stromů, a to lípu malolistou, dub zimní, javor mléč. 14

15 7. STANOVENÍ PODMÍNEK PRO VYUŽITÍ PLOCH BIOCENTER A BIOKORIDORŮ Územní systém ekologické stability je součástí koncepce uspořádání krajiny a jeho nefunkční části budou zakresleny na výkrese veřejně prospěšných staveb, opatření a asanací. V textové části územního plánu budou stanoveny tyto podmínky pro využití ploch biocenter a biokoridorů. Podmínky pro využití ploch biocenter hlavní využití: plocha přírodní zajišťující podmínky pro ochranu přírody a krajiny přípustné využití: ochrana přírody a krajiny podmíněně přípustné využití: lesní plochy pouze v případě, že se jedná o lesní biocentra a lesy s přirozenou skladbou dřevin, a extenzivní zemědělské využití (TTP a sady) v plošně omezeném rozsahu, vodní toky a plochy podmíněně přípustné využití: dopravní a technická infrastruktura pouze v případě, že prokazatelně neexistuje alternativní řešení nepřípustné využití: ostatní způsoby využití Podmínky pro využití ploch biokoridorů hlavní využití: plocha přírodní zajišťující podmínky pro ochranu přírody a krajiny přípustné využití: ochrana přírody a krajiny podmíněně přípustné využití: lesní plochy pouze v případě, že se jedná o lesní biokoridory, vodní toky podmíněně přípustné využití: dopravní a technická infrastruktura (kolmo na biokoridor) pouze v případě, že prokazatelně neexistuje alternativní řešení nepřípustné využití: ostatní způsoby využití 8. BIOCENTRA A BIOKORIDORY JAKO VEŘEJNĚ PROSPĚŠNÉ OPATŘENÍ Biocentra a biokoridory, která jsou nefunkční nebo částečně funkční, budou zakreslena na výkrese veřejně prospěšných staveb, opatření a asanací. Seznam biocenter a biokoridorů jako VPO: LBC 1 Pod střediskem LBC 2 U vrby LBC 3 U křížku Lokální biokoridory LK 1, LK 2, LK 3, LK 4 část, LK 5 vybrané části NRBC 28 Údolí Dyje Ostatní biocentra a biokoridory na řešeném území jsou funkční. Jejich stav bude zlepšován pouze způsobem hospodaření, což není obsahem ÚP. 15

16 9. ZÁVĚR Navržený územní systém ekologické stability všech hierarchických úrovní, tj. nadregionální a místní, je pouze jedním z předpokladů k obnově ekologické rovnováhy krajiny. Dalšími nutnými předpoklady k větší stabilitě krajiny jsou ekologičtější způsoby hospodaření jak v lese, tak i na zemědělské půdě, zlepšení čistoty vod a omezení větrné i vodní eroze. Okolní katastrální území mají schváleny plány ÚSES v rámci územních plánů sídel, a proto bylo nezbytné podřídit vymezení ÚSES této skutečnosti a navázat na vyřešené katastry. Limitujícím podkladem byl také jednoznačně vymezený nadregionální ÚSES. Plán místního ÚSES je zapracováván do územního plánu sídla a po jeho vydání se stává závazným podkladem, který může být postupně realizován do funkční podoby. Na všechny skladebné části ÚSES, které jsou schváleny v rámci územního plánu mohou obce i další subjekty žádat dotace z Operačního programu životního prostředí, SFŽP, Programu péče o krajinu i z dotačních titulů MZe. Tyto dotace se týkají biocenter, biokoridorů i všech interakčních prvků (alejí, břehových porostů, protierozních opatření). Nezbytná je ochrana všech stávajících ekologicky stabilních částí krajiny, a to především lesů, liniových dřevinných společenstev, alejí ovocných stromů a také všech významných vzrostlých stromů v obci i jejím okolí. Přírodovědně nejhodnotnější část obou katastrů je legislativně dostatečně zajištěna vyhlášením Národního parku Podyjí, na jehož území je možný přirozený vývoj všech ekosystémů. Přírodovědně velmi hodnotné území je legislativně dostatečně zajištěno vyhlášením EVL a ptačí oblasti Podyjí. Zvýšenou pozornost zasluhuje síť interakčních prvků, která v severní a východní části území představuje jedinou trvalou vegetaci a také významnou zábranu vodní i větrné erozi, která je zde značná. Interakční prvky (aleje a větrolamy) a břehové porosty všech vodotečí v zemědělské krajině je důležité doplňovat ve střední, severní a východní části území. Významná je také realizace protierozních opatření a doplnění trvalé vegetace podél komunikací a parková úprava obce včetně izolačních vegetačních pásů oddělujících obytnou část od areálů zemědělské výroby a orných půd. Navrhujeme zatravnění nebo zalesnění všech zranitelných půd na obou katastrech, a to v rámci agroenvironmentálních programů Mze ČR. Významným protierozním opatřením je poldr na k.ú. Horní Břečkov. Při komplexních i jednoduchých pozemkových úpravách je nezbytné požadovat obnovu systému větrolamů, které vytváří specifický typ krajiny a jsou významným prvkem krajinného rázu. Revitalizace vodních toků a také další zatravňování patří mezi velmi vhodná a doporučená opatření zvyšující ekologickou stabilitu a obohacující krajinný ráz tohoto území. Významná je také realizace dalších protierozních opatření a parková úprava obce. 16

17 10. TABULKOVÁ ČÁST 10.1 Biocentra 10.2 Biokoridory 17

18 10.1 Biocentra 1. Název a číslo: NRBC 28 Údolí Dyje 2. Katastr: Horní Břečkov a Čížov 3. Mapový list: , , , Typ a biogeografický význam: nadregionální reprezentativní biocentrum 5. Geobiocenologická typizace: 1D0, 1D1, 1D2-3, 2D0, 2D1-2, 2D2, 2CD2-3, 2BD3, 3D1, 3D2, 3BC5a, 3BC7a, 3BC8a, 3CD1-3, 4CD3, 2A0, 2A-AB1, 2AB-B1-2, 2AB3, 3A1-2, 3AB-B1-2, 3AB3, 3B3, 3BC3, 4B3, 4BC3, 4BC5a, 4BC7a, 4BC8a 6. Minimální výměra: 1000 ha 7. Navržená výměra: 3000 ha 8. ZCHÚ, EVL, PO, přírodní park: Národní park Podyjí, EVL Podyjí, PO Podyjí 9. Současný stav: Přirozené lesy jsou na skalách, kde jsou reliktní bory a v okolí skal, kde jsou zbytky suťových lesů se zastoupením dubu, habru, lip a javorů, na úpatích s bukem. V údolí Dyje jsou převážně přirozené lesy i mimo skály a sutě (zakrslé a acidofilní doubravy, dubohabřiny, lipové bučiny na úpatích, směsi dubu a borovice). Lesy jsou souvislé a pouze údolní niva je místy odlesněna. Převažuje přirozená skladba dřevin, zastoupeny jsou dřínové doubravy, na úpatích jsou suťové lesy z javorů, jasanů, lip a habru. Na stinných svazích na úpatí se objevuje místy i buk. Tyto lesy mají velkou ekologickou a přírodní hodnotu. Kulturní lesy jsou zastoupeny borovými monokulturami. V nivách jsou fragmenty olšin, v nichž se vyskytuje i nepůvodní olše šedá. Vzhledem ke vzácnosti ekotopů a ojedinělosti bioty je převážná část lesů chráněna v I. zóně NP Podyjí, okrajové plošší části pak II. zónou. Travní porosty jsou zastoupeny teplomilnými trávníky. Menší louky s průměrnou ekologickou hodnotou se pak nacházejí v nivách. Xerotermní stráně jsou součástí I. zóny NP. 10. Využívání: les, TTP, vodní tok 11. Stupeň ekologické stability: 3, 4-5, 4, Cílové ekosystémy: lesní, skalní, vodní, nivní, luční 1. Název a číslo: LBC 1 Pod střediskem 2. Katastr: Horní Břečkov 3. Mapový list: Typ a biogeografický význam: lokální biocentrum reprezentativní 5. Geobiocenologická typizace: 3 B Minimální výměra: 3 ha 7. Navržená výměra: 3,5 ha 8. ZCHÚ, EVL, PO, přírodní park: ochranné pásmo NP Podyjí 9. Současný stav: Biocentrum je vymezeno v rozsáhlém bloku orných půd a bude se zakládat. Je situováno mezi střediskem a.s. Podyjí a zastavěným územím. Bude plnit také ochrannou a izolační funkci obytné zástavby obce. 10. Využívání: orná půda 11. Stupeň ekologické stability: Cílové ekosystémy: typické dubové bučiny 18

19 1. Název a číslo: LBC 2 U vrby 2. Katastr: Horní Břečkov 3. Mapový list: Typ a biogeografický význam: lokální biocentrum reprezentativní kombinované 5. Geobiocenologická typizace: 3 B 3, 3 B 4, 2-3 BC 5a, 3 AB 3 6. Minimální výměra: 3 ha 7. Navržená výměra: 6 ha 8. ZCHÚ, EVL, PO, přírodní park: ne 9. Současný stav: Biocentrum zahrnuje nivu potoka Březinka, přilehlé svahy a státní pozemek pod navrhovaným poldrem. Bude se z větší části zakládat na orných a erozně silně ohrožených půdách. Podél potoka jsou mezernaté břehové porosty s převahou vrb. Součástí je také úzký nepříliš kvalitní větrolam. 10. Využívání: vodní tok, orná půda, ostatní plocha 11. Stupeň ekologické stability: 1, Cílové ekosystémy: typické dubové bučiny, vlhké doubravy, jasanové olšiny, kyselé dubové bučiny 1. Název a číslo: LBC 3 U křížku 2. Katastr: Horní Břečkov 3. Mapový list: Typ a biogeografický význam: lokální biocentrum reprezentativní 5. Geobiocenologická typizace: 3 B 3 6. Minimální výměra: 3 ha 7. Navržená výměra: 3 ha 8. ZCHÚ, EVL, PO, přírodní park: ne 9. Současný stav: Biocentrum je vymezeno v rozsáhlém bloku orných půd u hranice s k.ú. Vracovice a bude se zakládat. 10. Využívání: orná půda 11. Stupeň ekologické stability: Cílové ekosystémy: typické dubové bučiny 10.2 Biokoridory Název STG Délka (m) SES Využívání Cílové ekosystémy LK 1 3B3, 3AB orná půda, les typické dubové bučiny, kyselé dubové bučiny LK 2 3AB ,3 orná půda, ostatní plocha kyselé dubové bučiny LK 3 3B ,3 orná půda typické dubové bučiny LK 4 3B3-4, 3BC ,3 orná půda, vlhké doubravy, jasanové vodní tok olšiny LK 5 3B orná půda typické dubové bučiny 19