Náboženství a konfliktní linie v Izraeli a jejich vliv na izraelský stranicko-politický systém

Transkript

1 Masarykova univerzita Fakulta sociálních studií Náboženství a konfliktní linie v Izraeli a jejich vliv na izraelský stranicko-politický systém Disertační práce Vedoucí: Prof. Doc. PhDr. Maxmilián Strmiska, Ph.D. Brno 2006 JUDr. et Mgr. Marek Čejka

2 Čestné prohlášení Prohlašuji, že jsem rigorózní práci na téma Náboženství a konfliktní linie v Izraeli a jejich vliv na izraelský stranicko-politický systém zpracoval samostatně na základě uvedené literatury. V Brně dne 2. dubna

3 Obsah Úvod...6 I. Izraelská demokracie a konfliktní linie ve společnosti Předpoklady vzniku konfliktních linií v Izraeli Konfliktní linie v Izraeli Charakteristika jednotlivých izraelských konfliktních linií Konfliktní linie pragmatický tvrdý přístup vůči Arabům Konfliktní linie sekulární stát teokracie Konfliktní linie izraelští Židé izraelští Arabové Konfliktní linie sefardští Židé aškenázští Židé Další konfliktní linie v izraelské společnosti...32 II. Náboženské strany v izraelském stranicko-politickém systému Typologie náboženských stran a jejich role v izraelském stranickopolitickém systému Cleavage sionisté nesionisté v prostředí náboženských stran Sefardské a aškenázské náboženské strany Náboženské strany ve světle konfliktu levice pravice Náboženské strany a pravicový radikalismus Nesionistické religiózní strany Aškenázské religiózní strany a strana Agudat Jisra el Rada velkých učenců Tóry ústřední orgán strany Agudat Jisra el Strana Degel Ha-Tora (Prapor Tóry) Aškenázské ultraortodoxní strany v současnosti Strana Šas Vůdčí elita strany Šas Strana Šas v současnosti Strany náboženského sionismu Národní náboženská strana - Mafdal Současný vývoj strany Strana Meimad (Rozměr)...78 III. Judaismus a demokracie v Izraeli Charakter izraelské demokracie Status quo Zápas o izraelskou ústavu a role základních zákonů Halacha a základní lidská práva a svobody Role izraelského Nejvyššího soudu v otázkách týkajících se státu a náboženství Zákon o návratu a otázka Kdo je Žid? Státní náboženské instituce v Izraeli Ministerstvo pro náboženské záležitosti Vrchní rabinát

4 Rabínské soudy Lokální náboženské rady Izraelská armáda a náboženství IV. Izraelská židovská společnost a vztah náboženství a politiky Struktura izraelské židovské společnosti Ne-ortodoxní proudy judaismu Religiózní Židé a jejich vztah k sionismu Izraelská ultraortodoxní komunita a její elita Chasidé a mitnagdim Charakteristické obleky a atributy religiózních Židů Ultraortodoxní separatisté a radikálové Vztah charedim k sekulárním Izraelcům a jejich politické postoje Finanční prostředky charedim Religiózní školství V. Judaismus a radikální pravice Kořeny izraelského pravicového radikalismu Židovští osadníci na okupovaných územích Židovské osady v současnosti Osadnické hnutí Guš Emunim (Blok věrných) Strana Techija (Obroda) Strana Comet (Křižovatka) Koalice stran Haichud Haleumi (Národní jednota) Strana Kach (Tak) Nástupci strany Kach Další radikálně pravicové formace a židovský terorismus Hebronský masakr a atentát na Jicchaka Rabina Závěr Anotace Summary Použitá literatura Příloha

5 Tato disertační práce navazuje na moji knihu Judaismus, politika a Stát Izrael, kterou vydal Mezinárodní politologický ústav Masarykovy univerzity (2002 a 2003) i na moji druhou a zatím poslední knihu Izrael a Palestina minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu (Centrum strategických studií, Brno 2005), stejně jako na moje dřívější práce Konflikt mezi sekulárními a religiózními Izraelci (diplomová práce na Právnické fakultě Masarykovy univerzity v Brně, 1999), Izraelské religiózní a radikálně pravicové strany (diplomová práce na katedře politologie Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity, 2000) a v neposlední řadě též na moji rigorózní práci Základní problémy ústavního práva státu Izrael (Právnická fakulta Masarykovy univerzity, 2001). Vychází také z poznatků z mých cest do Izraele a na Blízký východ, nejvíce pak z ročního studijního pobytu na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě v letech a z aktuálních návštěv v oblasti v letech 2004 a Rád bych poděkoval Maxmiliánu Strmiskovi za cenné rady při vedení této práce, stejně tak jako mnoha dalším lidem. Mezi nimi především politologům z Hebrejské univerzity Reuvenu Chazanovi, Emanuelu Gutmanovi, Menachemu Hofnungovi a Sassonu Soferovi. Dále děkuji předsedovi izraelského Nejvyššího soudu Aharonu Barakovi, Samiru Hazbúnovi, Danielu Meijersovi, Oldřichu Zajíčkovi, Davidu Hronovi, Jiřímu Schneiderovi, Dáši Nedorostkové a Jaroslavě Rybové. 5

6 Úvod Izrael bývá často považován za jedinou skutečnou demokracii na Blízkém východě, kde již více než půl století probíhají bez větších problémů demokratické procesy a fungují demokratické instituce. To Izrael jednoznačně odlišuje od okolních arabských států, které se vyznačují v lepším případě snahou o přechod k demokratičtějším formám vlády. Podíváme-li se na fungování izraelské demokracie blíže, zjistíme, že je z určitých hledisek velmi specifická a vyznačuje se množstvím různých nestandardních prvků, které v jiných demokraciích nenajdeme. Tyto prvky sice souvisejí částečně s komplikovanými vztahy mezi Židy a Araby, nejsou však jejich jedinou příčinou. Z pohledu světa zůstávají ve stínu židovsko-arabských vztahů poněkud neprávem skryty velmi důležité konfliktní linie. Ty prostupují celou izraelskou společnost a souvisejí hlavně s napětím mezi náboženstvím a státem. Nejvíce pak napětí mezi náboženstvím židovským (judaismem) a konceptem moderního demokratického a sekulárního státu. Za příčinu těchto pnutí bývá někdy označován fakt, že izraelští politici nebyli za celou dobu existence Izraele schopni provést odluku náboženství od státu. Toto zdůvodnění je ale poněkud zjednodušující. Samotný fakt, že v rovině právní v Izraeli nikdy nedošlo k separaci náboženství a státu, totiž nemusí znamenat významnou anomálii oproti jiným demokraciím. Vždyť v rovině teoretické mají některé z nich vztah státu a náboženství inkorporován daleko výrazněji než Izrael. Stačí uvést příklad státního náboženství ve Velké Británii a v některých skandinávských zemích. Jiné demokracie zase mají po stránce formální náboženství od státu striktně odděleno, což však nemusí vůbec znamenat, že by v něm tyto státy nespatřovaly legitimní součást veřejné a sociální sféry. Tak je tomu třeba ve Spojených státech amerických. 1 1 Vztahem státu a náboženství v rovině obecné a srovnání s případem Izraele se zabývá Benjamin Neuberger ve své stati Religion and State in Europe and Israel v knize Hazan, R.; Maor, M. (eds.): Parties, Elections and Cleavages Israel in Comparative and Theoretical Perspective, Frank Cass Publishers, London 2000, str

7 Z formálního hlediska nepředstavuje Stát Izrael mezi ostatními demokraciemi žádnou větší odchylku, neboť zde žádné státní náboženství zakotveno není a judaismus je formálně jen jedním ze čtrnácti státem podporovaných vyznání. 2 Co však v Izraeli představuje zásadní problém, je hlavně praktická stránka vztahu mezi náboženstvím a státem a fakt, že v běžném životě zde náboženské normy hrají výraznější roli než v demokraciích, kde má náboženství ústavně silnější postavení. Zásadní roli v Izraeli hraje takzvaný status quo v otázkách vztahu státu a náboženství (dále jen status quo ). Ten vyplývá z neformálního ujednání mezi sekulárním sionistickým vedením a religiózními Židy v mandátu Palestina z roku Až na výjimky není dodnes zakotven v žádném právním dokumentu. Přesto se díky němu v Izraeli dostalo mnoho důležitých záležitostí výhradně do rukou religiózních institucí. Právě to vyvolává v izraelské společností závažná napětí a ve svém důsledku tato situace vedla k vytvoření konfliktních linií (cleavages 3 ). Důležitý vliv na současnou podobu soudobé izraelské demokracie má i fenomén, na jehož základě židovský stát vznikl sionismus. Tento myšlenkový proud není zdaleka jednolitým konceptem, ale spíše podivuhodnou směsicí nejrůznějších přístupů k budování židovského státu od ryze sekulárních (Theodor Herzl) po výrazně náboženské (rabín Avraham Kook). Nelze také opomenout, že zatímco ideje některých klíčových sionistů byly vysoce humanistické (Achad Ha-Am), jiní se pohybovali na hraně totalitních tendencí 2 Legislativní akt z dob britského Mandátu Palestine Order-in-Council rozlišoval jedenáct religiózních komunit: židovskou, muslimskou a devět křesťanských denominací řeckokatolickou, maronitskou, syrskou ortodoxní, východní (ortodoxní), latinskou (katolickou), gruzínsko-arménskou, arménskou (katolickou), syrskou (katolickou) a chaldejskou (uniatskou). Izraelská vláda k nim později přidala presbyteriánskou evangelickou církev a vyznavače Baha i. Kneset rovněž uzákonil soudní moc drúzských religiózních soudů. Pramen: Kolektiv autorů: Political Dictionary of the State of Israel, The Jerusalem Publishing House Ltd., Jerusalem, 1993, str Jak uvádějí autoři zásadní české práce věnované konfliktním liniím, Vít Hloušek a Luboš Kopeček, pojem cleavages je do češtiny překládán našimi politology odlišnými způsoby: Blanka Říchová používá termínu štěpení, Miroslav Novák rozštěpení, Michal Klíma rozpor. Hloušek s Kopečkem doporučují držet se překladu konfliktní linie, který používají také Petr Fiala a Maxmilián Strmiska, neboť toto slovní spojení dle jejich názoru nejlépe postihuje dynamiku soupeření, konfliktu mezi jednotlivými politickými stranami a zároveň také obraz společnosti určitého státu, který je z různých důvodů politicky či kulturně rozdělen a toto rozdělení se odráží v existenci různých soupeřících politických stran. Hloušek, V.; Kopeček, L.: Konfliktní demokracie Moderní masová politika ve střední Evropě, Mezinárodní politologický ústav, Brno 2004, str. 34 7

8 (Vladimír Žabotinskij). I tyto přístupy v rámci sionismu se různou měrou a v různých obdobích podepsaly na podobě současné izraelské demokracie. Základní hypotézy této práce jsou dvě: - Izraelská demokracie je díky vlivu specifik judaismu demokracií sui generis, která se v mnoha ohledech odlišuje od demokracií západních, vycházejících z křesťanských základů. - Konfliktní linie související s náboženstvím hrají v izraelském stranickopolitickém systému jednu z nejdůležitějších rolí. Práce je rozdělena do pěti základních částí: - První obecná část je věnována konfliktním liniím v izraelské společnosti s důrazem na cleavages související s náboženstvím. - Část druhá přímo navazuje na první kapitolu a podrobně se zabývá produktem konfliktních linií souvisejících s náboženstvím religiózními politickými stranami a hnutími. - Třetí část je věnována některým důležitým aspektům vztahu izraelské demokracie k náboženství. - Část čtvrtá pojednává o struktuře židovské společnosti z hlediska religiozity. - Pátá část je věnována radikálním formacím, které se o interpretaci (případně dezinterpretaci) judaismu snaží opřít svoji politiku. V první části rozebírám detailně konfliktní linie, které vedou ke vzniku politických stran v Izraeli. Podrobněji se zaměřuji na cleavages, které souvisejí se vztahem náboženství a politiky. Mezi ty patří zejména u nás stále nepříliš známý spor mezi stoupenci sekulárního státu a teokracie. 8

9 Ještě menší je u nás povědomí o dělicích liniích uvnitř izraelské religiózní komunity tzn. rozdíly mezi sefardskými a aškenázskými Židy, ortodoxními a ultraortodoxními Židy (charedim), či konflikty mezi ortodoxními a neortodoxními proudy judaismu. K vztahu judaismu a politiky má vazbu i dichotomie izraelské levice a pravice. Zvláště druhý případ je velmi blízko konfliktu mezi izraelskými Židy a palestinskými Araby, neboť propojení izraelské politiky s náboženstvím má vliv i na tento spor. Mám na mysli hlavně radikální aktivity některých skupin religiózních osadníků na palestinských územích či vliv mesianistických 4 politických uskupení na přístup k izraelsko-palestinskému konfliktu. Politickým stranám, jež v sobě zahrnují religiózní prvky, se detailně věnuji v druhé části práce nazvané Náboženské politické strany a hnutí. Podrobně se zabývám izraelskými politickými subjekty souvisejícími s religiozitou: od stran nesionistických (koalice aškenázských ultraortodoxních stran Jahadut Ha-Tora, jejímž středobodem je strana Agudat Jisra el) přes sefardskou religiózní stranu Šas až po Mafdal (Národní náboženskou stranu, což je politická formace náboženských sionistů, zvláště židovských osadníků) a umírněnou ortodoxní stranu Meimad. Ve třetí části, která je věnována některým aspektům vztahu mezi judaismem a demokracií v Izraeli, poukazuji na skutečnost, že vztah mezi těmito dvěma hodnotovými systémy není ani po více než půlstoletí existence Izraele vyjasněn. Jeden z aspektů tohoto problému spočívá v tom, že zatímco v dnešní době se velká část Izraelců snaží vybudovat liberální pluralistickou zemi, v níž by se mohli lidé všech vyznání volně vyjadřovat, podstatně menší, ale rychle rostoucí skupina stoupenců některých proudů ortodoxního judaismu se snaží v zemi zavést životní styl řízený fundamentalistickým výkladem Halachy tradičního židovského náboženského práva. V důsledku doprovodných jevů souvisejících s nevyjasněným vztahem mezi judaismem a demokracií (paralelní 4 Tzn. věřících ve své vykupitelské poslání. 9

10 světský a náboženský právní systém, šabatová a potravinová omezení, otázky osobního statusu atd.), dochází ve společnosti k výrazné polarizaci. V části čtvrté, nazvané izraelská společnost a religiozita, se detailně věnuji struktuře izraelské židovské společnosti z náboženského hlediska. Pro tu je příznačná nezvyklá různorodost, a to jak z hlediska vnitroetnického, kulturního, náboženského, tak i z hlediska šíře politických názorů. Tato část také detailněji vysvětluje, proč je izraelská společnost rozdělena tak velkým množstvím konfliktních linií, z nichž v sobě mnohé zahrnují religiózní prvky. Jednu z nejrozporuplnějších rolí na izraelské politické scéně hraje radikální pravice, které jsem věnoval poslední část práce. Většina složek této části politického spektra má na náboženství velmi silnou vazbu, což však nemusí nutně znamenat, že všechny jsou výlučně náboženské. Charakteristická je pro ně neochota k jakýmkoli územním ústupkům ze strany Izraele, militantnost vůči Arabům či interpretace judaismu, která preferuje izolacionismus, expanzionismus a teorii národní výjimečnosti. Řadím sem hlavně strany Techija, Kach, Moledet a osadnické religiózní hnutí Guš Emunim. Radikalismus radikálně pravicových subjektů vedl v některých případech dokonce k terorismu, jehož vznik se datuje už do předstátního období, kdy židovští radikálové bojovali proti Arabům a Britům. V současnosti jsou nejviditelnějšími příklady židovského terorismu pokus o vyhození do povětří muslimských svatyní na Chrámové hoře, Hebronský masakr v roce 1994 a vražda izraelského ministerského předsedy Jicchaka Rabina, která znamenala zvrat na cestě úspěšně se rozvíjejícího mírového procesu. Tato práce zahrnuje vývoj v Izraeli do konce roku Výsledky izraelských parlamentních voleb v březnu 2006 jsem z důvodu nedostatku časového odstupu nezbytného k analýze již do práce nezahrnul. 10

11 I. Izraelská demokracie a konfliktní linie ve společnosti Předpoklady vzniku konfliktních linií v Izraeli Na úvod této kapitoly je důležité připomenout některá demografická fakta: Většinu izraelského obyvatelstva (přibližně obyvatel) 5 tvoří lidé židovského původu (přibližně 80%) 6. Zbývajících 20% představují z naprosté většiny etničtí Arabové (tzv. izraelští Arabové ). Nejrozšířenějším náboženstvím v Izraeli je judaismus, se kterým se podle oficiálních údajů ztotožňuje 76% obyvatel. 7 Na druhém místě je islám (hlavně sunnitský), který vyznává přibližně 16% Izraelců. 2% obyvatel se považuje za křesťany a zbývajících 6% jsou příslušníci různých religiózně-etnických skupin: hlavně Drúzové, Čerkesové, Samaritáni, Karaité a vyznavači Bahá í. Nutno však podotknout, že údaje vycházející z různých oficiálních statistik jsou poněkud zkreslující. Při bližším pohledu by z uvedených čísel muselo nutně vyplývat, že veškeré obyvatelstvo Izraele jsou věřící lidé. To sice může být oficiální předpoklad, avšak v praxi není situace zdaleka tak jednoznačná. Oficiální statistiky jsou také zkreslující s ohledem na fakt, že do nich sice jsou zahrnuti židovští osadníci na okupovaných územích (dnes Západní břeh a Golanské výšiny dříve i poloostrov Sinaj a pásmo Gazy), avšak nezahrnují zdejší arabské obyvatelstvo. Pokud by k nim bylo připočteno i arabské obyvatelstvo okupovaných území, stálo by vedle zmiňovaných 6,3 miliónu Izraelců přibližně 4 milióny Arabů Palestinců (obyvatel Západního břehu a pásma Gazy). Navíc, pokud bychom přičlenili 20% Izraelců, kteří jsou etnickým původem Arabové (tedy cca 1,2 miliónu Izraelců), k Palestincům na okupovaných územích, poměr Židé Arabové je vyrovnán (přibližně 5,2 miliónu Arabů : 5,1 miliónu Židů). Vzhledem k výše uvedeným faktům se nelze divit, že 5 Údaj pochází z CIA World Factbook ( z května 2005 a zahrnuje přibližně 187,000 izraelských osadníků na Západním břehu, kolem na Golanských výšinách a cca 177,000 ve Východním Jeruzalémě. 6 Mnozí z nich však nejsou Židé podle ortodoxně náboženského pojetí a izraelské občanství mají podle mírnějších kritérií Zákona o návratu. 7 Pramen: Izraelský statistický úřad. 11

12 údaje různých demografických statistik o Izraeli se mohou (snad i z propagandistických důvodů) značně lišit. Podíváme-li se podrobněji na Izraelce židovského původu, zjistíme, že ani tato část obyvatel není příliš homogenní. Komplikované složení izraelské židovské společnosti souvisí s historií Izraele a myšlenkami sionismu. V praxi to znamená, že přistěhovalci přicházeli (a stále přicházejí) do Izraele často v rámci přistěhovaleckých vln (heb. alija) z nejrůznějších částí světa, kde se nacházejí židovské diasporní komunity (hlavně země bývalého Sovětského svazu, USA, Evropa, Argentina, Jemen, Etiopie atd.). Tito Židé se navzájem často velmi liší, a to nejen kulturně, ale i výrazně vnitroetnicky (mj. i barvou pleti). Tyto rozdíly se projevily i v izraelské politice v podobě konfliktních linií. Hlavní židovské přistěhovalecké vlny: 8 1. alija ( ) asi osob, hlavně příslušníků hnutí Chovevej Cijon a Bilu 2. alija ( ) kolem osob z východní Evropy, kteří přišli hlavně v reakci na antisemitismus v Rusku. Během této vlny bylo založeno město Tel-Aviv, první kibuc (Deganija) a došlo k oživení hebrejštiny. Mnozí z příchozích byli stoupenci levicových politických směrů. 3. alija ( ) osob, opět hlavně z Ruska a Polska. Reagovali hlavně na založení Židovské národní domoviny Balfourovou deklarací 2. listopadu alija ( ) asi osob, zahrnovala především střední vrstvy z Polska osídlující velká města a Židy, kteří překročili imigrační kvóty do USA. 5. alija ( ) lidí, byli to hlavně sekularizovaní němečtí Židé, kteří prchali před nacisty; tato alija zásadně změnila charakter dosavadní židovské populace v mandátu Palestina. 8 Pavlincová, H.; Horyna, B. (eds.): Slovník judaismus, křesťanství, islám, nakladatelství Olomouc, Olomouc

13 6. a 7. alija nebo také Alija Bet 9 ( ) asi osob, hlavně lidé prchající před holocaustem a po válce ti, kteří přežili koncentrační tábory; toto číslo je relativně nízké kvůli britským omezením židovského přistěhovalectví během druhé světové války přes osob, vůbec největší přistěhovalecká vlna následovala vzápětí po vzniku Izraele a byli v ní jak východoevropští Židé, tak Židé z arabských zemí na Blízkém východě a v severní Africe léta velká imigrační vlna Židů ze zemí Sovětského svazu. Např. v mezidobí jich přišlo do Izraele V roce 1991 byla uskutečněna Operace Šalamoun, jejímž prostřednictvím bylo do Izraele přesídleno Židů z Etiopie. Komplikovaná struktura (tedy jakási vnitřní multikulturnost ) izraelské společnosti a nutnost reprezentovat velmi široký rozsah partikulárních politických zájmů vedly izraelské zákonodárství k přizpůsobení volebních mechanismů tomuto fenoménu. To však ve svém důsledku posílilo velmi vysokou fragmentaci izraelské stranicko-politické scény. Pokud se na Stát Izrael díváme z hlediska typologie dělení demokracií na westminsterské a konsensuální vypracované Arendem Lijphartem, spadá Izrael se svým multipartismem (až extrémním) do druhé skupiny 10, avšak některé prvky (federalismus a decentralizace, silný bikameralismus, psané a rigidní ústavy) zde chybí. I v praxi má izraelská politika velmi silné konsensuální prvky, jakými jsou velká koalice, autonomie, proporcionalita, vzájemné veto, pluralismus a kolektivní vyjednávání. Izraelská demokracie má i další specifické židovské prvky, které ji činí velmi osobitou, možno říci sui generis. Tradiční prvky židovství se navíc mísí s modernizací izraelské společnosti, což zařazení izraelské demokracie do některé jednoznačné typologie ještě více komplikuje. 9 Alija Bet je hebrejskou zkratkou pro ilegální přistěhovaleckou vlnu ( Alija bilti legalit ). 10 K základním prvkům Lijphartovy typologie konsensuálních demokracií patří: Prvky dimenze výkonněstranické 1) sdílení výkonné moci, 2) vyváženost moci výkonné zákonodárnou, 3) systém multipartismu, 4) multidimenzionální stranický systém, 5) proporční reprezentace, Prvky dimenze federativněunitární : 6) federalismus a decentralizace, 7) silný bikameralismus, 8) psané a rigidní ústavy; Viz Lijphart, A.: Israeli Democracy and Democratic Reform in Comparative Perspective in Sprinzak, E., Diamond, L. (eds.): Israeli Democracy Under Stress, Lynne Rienner Publishers Inc., Boulder 1993, str

14 Izraelský stranický multipartismus jen obtížně navzájem vyvažuje požadavek reprezentativnosti a požadavek efektivního vládnutí. Úměrně s tím, jak se zvyšuje počet stran v izraelské politice, roste sice jejich schopnost reprezentovat různorodost izraelského elektorátu, to se však děje na úkor efektivity vlády. 11 To je právě případ izraelských náboženských stran, které sice reprezentují v politice celou škálu přístupů k judaismu, velmi často však přispěly k ochromení izraelské exekutivy Konfliktní linie v Izraeli V Izraeli se nachází celá řada důležitých konfliktních linií, které vedou ke vzniku politických stran. V odborné literatuře bývají nejčastěji uváděny cleavages Židé Arabové (Izraelci Palestinci), pravice levice, sekulární religiózní a sefardští Židé aškenázští Židé. 12 Toto dělení konfliktních linií není podle mého názoru zcela vyčerpávající a je poněkud zjednodušené. V průběhu historie Státu Izrael sehrála hlavní úlohu tato štěpení a některé jejich kombinace: 1) pragmatický tvrdý přístup vůči Arabům v kombinaci s cleavage vlastníci dělníci (méně přesně levice pravice) 2) sekulární stát teokracie (v kombinaci s cleavage sionisté nesionisté) 3) sefardští Židé aškenázští Židé 4) noví přistěhovalci starousedlíci 5) izraelští Židé izraelští Arabové 11 Viz Sartori, G.: Pluralismus, multikulturalismus a přistěhovalci, Dokořán, Praha 2005, str Např. Kimmerling, B.: The Israeli State and Society Boundaries and Frontiers, State University of New York Press, New York

15 Pokusme se toto členění dát do souvislosti s typologií, kterou vypracoval Stein Rokkan. Jeho model vychází z kombinace dvou revolucí (národní a průmyslové) a dvou dimenzí (teritoriální a funkční), čímž vznikají čtyři hlavní rozštěpení (cleavages): centrum periferie a národní stát církev, které jsou projevem národní revoluce. Oproti tomu linie město venkov a vlastníci pracující jsou produkt průmyslové revoluce. Teritoriální dimenze Funkcionální dimenze Národní revoluce centrum-periferie národní stát-církev Průmyslová revoluce město-venkov vlastníci-pracující Tabulka: Flora, P.; Kuhnle, S.; Urwin, D.: State Formation, Nation-Building, and Mass Politics in Europe. The Theory of Stein Rokkan, Oxford University Press, Oxford 1999, str. 38. Přestože bývá Stát Izrael řazen do rodiny západních demokracií a část zdejších cleavages může být chápána analogicky s těmi v západních společnostech, nelze ve všech případech politologická zobecnění jednoznačně aplikovat i na něj. Z pěti konfliktních linií, které podle mého názoru tvoří páteř současného izraelského stranicko-politického systému, lze k Rokkanově typologii přirovnat jen některé. Nejvíc se zřejmě jedná o štěpení sekulární stát teokracie, které má velmi blízko k Rokkanovu národní stát církev. Potom se jedná o štěpení vlastníci dělníci, které je v Izraeli skombinováno s mnohem důležitější linií pragmatický tvrdý přístup k Arabům. Některé z izraelských konfliktních linií naopak u Rokkana (i u jiných politologů) nenajdeme. Prakticky nelze v Izraeli narazit na štěpení centrum periferie a venkov město. Část izraelských štěpení lze pak označit za cleavage sui generis zde mám na mysli hlavně pragmatický tvrdý přístup vůči Arabům, sefardští Židé aškenázští Židé a rovněž sionisté antisionisté. Je zajímavé, že i v současném Izraeli existují výrazné konfliktní linie, které se však ve skutečnosti paradoxně na vzniku politických stran příliš nepodílejí. 15

16 Zde jde o často uváděný konflikt Židé Arabové. V této souvislosti je totiž třeba odlišovat dvě specifické roviny tohoto sporu. První by bylo možné označit za vnitropolitickou (izraelští Židé izraelští Arabové), která souvisí s tím, že Izrael vznikl v roce 1948 na území, které bylo osídleno arabskou většinou, z níž malá část přečkala první izraelsko-arabskou válku a následně se stali arabskými občany židovského státu. Druhá rovina sporu je zahraničněpolitická (izraelští Židé palestinští Arabové) a souvisí hlavně s okupací palestinských území po roce Je třeba zdůraznit, že pojem zahraničněpolitická rovina se v tomto případě používá jen pro zjednodušení. Izraelsko-palestinský spor, který souvisí hlavně s územím Západního břehu a pásmem Gazy, není dnes už zdaleka jen sporem zahraničněpolitickým, ale má výraznou vnitropolitickou dimenzi. A to i přesto, že se Západní břeh ani pásmo Gazy součástí Izraele de iure nestaly a to nejen z pohledu mezinárodního práva, ale dokonce ani z pohledu izraelského. K zvnitrostátnění zřejmě nejvíc přispěla skutečnost, že došlo k rozsáhlému osídlování okupovaných území izraelskými (židovskými) osadníky, kterých je dnes kolem Z těch si mnozí ani v nejmenším nepřipouštějí, že by obsazená území formálně součástí Izraele nebyla. Vnitropolitická rovina židovsko-arabského sporu je mnohem mírnější a týká se vztahu mezi židovskými Izraelci a tzv. izraelskými Araby. Ta byla izraelskými politiky po celou dobu existence Izraele různými administrativními postupy otupována. Mimo jiné i proto v Izraeli po celou jeho více než půlstoletou existenci nevznikla žádná silná programově arabská strana. Uskupení marginálnějšího rázu se díky velké fragmentaci izraelského stranicko-politického systému v některých obdobích dostala i do role tzv. jazýčku na vahách (např. arabské strany v mezidobí ). Obecně je však možné konstatovat, že izraelské arabské strany byly a v zásadě stále jsou marginální. 16

17 1. 3. Charakteristika jednotlivých izraelských konfliktních linií Konfliktní linie pragmatický tvrdý přístup vůči Arabům (méně přesně levice pravice ) Tato konfliktní linie je nepochybně jednou z nejdůležitějších v izraelské politice. Název této cleavage se může jevit jako netypický, což ale zároveň vyjadřuje její složitost i složitost izraelsko-palestinského konfliktu a nemožnost jednoduchých a jednoznačných zobecnění. V základní typologii jsem zmiňoval i jiné varianty názvu této cleavage např. princip území za mír zachování současného stavu. V některé odborné literatuře, ale hlavně v publicistice, je tento konflikt označován jako spor izraelské pravice levice. To však je jen velmi povrchní charakteristika (či spíše novinářský termín). Tato značně vágní typologie relativně výstižná v západních demokraciích ještě před několika desítkami let ztrácí v dnešní době značně ztrácí na vypovídací hodnotě. V Izraeli to platí ještě mnohem výrazněji. Přesto nelze tuto typologii jednoznačně pomíjet, neboť její užívání je široce rozšířeno a nic nenaznačuje, že by tomu v budoucnu mělo být jinak. Proto je třeba uvést určitá upřesnění a souvislosti pro případ, že narazíme na její používání. Izraelská levice a pravice byla vždy velmi silně poznamenána mnohými specifiky židovského státu. V rovině obecné lze konflikt levice pravice zařadit k tomu, co Rokkan vnímá jako jeden z produktů průmyslové revoluce: konflikt mezi vlastníky a zaměstnavateli na straně jedné a pracujícími a dělníky na straně druhé (cleavage vlastníci dělníci). V Izraeli je však situace komplikovanější: Zatímco vznik zdejší levice může být alespoň do jisté míry srovnáván s počátky evropských socialistických stran (a částečně tedy vychází z cleavage vlastníci dělníci), nelze totéž říci i v případě izraelské pravice. Izraelská levice a pravice doznaly během svého vývoje značných proměn. Obecně platí, že konfliktní linie vlastníci dělníci byla v Izraeli silná v předstátním období (od počátku 20. století) a od vzniku Izraele až do roku 1967 ( Šestidenní válka ). V tomto období začalo krystalizovat i typologie o působení mezinárodní 17

18 revoluce (Seilerovo doplnění Rokkanovy typologie). Nestály tak proti sobě jen silné levicové a pravicové bloky (tzn. strany Mapam a Mapai proti straně Chérut). V některých obdobích došlo i k polarizaci mezi socialisty a komunisty (tak jako tomu bylo v některých evropských zemích). Tato polarizace uvnitř levice však nebyla příliš rozsáhlá a projevovala se spíše jen na lokální úrovni, např. existencí socialistických a stalinistických kibuců. 13 Izraelská pravice se zrodila v prostředí ostrého konfliktu v rámci sionistického hnutí v mandátu Palestina ( ). Byla rovněž vyjádřením silných osobních konfliktů mezi sionistickými vůdci (hlavně mezi Davidem Ben Gurionem a Vladimírem Žabotinským a později ještě výrazněji mezi Davidem Ben Gurionem a Menachemem Beginem). Navázala také na činnost sionistických radikálně nacionálních skupin (Bejtar) a teroristických organizací (hlavně Irgun a Lechi). Tito předchůdci dnešní pravice (hlavně Irgun a Lechi atd.) nabízeli často velmi radikální řešení sionisticko-arabského konfliktu (i sionisticko-britských vztahů), nezřídka spojené i s teroristickými aktivitami. V té době dominující labouristický establishment vedený Ben Gurionem oproti nim působil umírněně. Situace mezi oběma křídly palestinských sionistů se dokonce stala tak vážnou, že v létě roku 1948, tedy v době, kdy probíhala izraelská válka za nezávislost, stály oba tábory na prahu ozbrojeného konfliktu (občanské války). Pokud bychom se pokoušeli najít paralelu vzniku izraelské pravice se srovnatelnými stranami v Evropě, bylo by zřejmě možné vypozorovat některé styčné body se vznikem evropské radikální pravice. Není bez zajímavosti, že u Žabotinského nacházíme některé myšlenky evidentně ovlivněné italským fašismem. 14 Značně bizarní byla také snaha radikálního sionisty Avrahama Sterna o pragmatickou spolupráci s nacisty během druhé světové války Mám na mysli případ známého kibucu Giva t Chajim v jižní Galileji (podle autorových rozhovorů s obyvateli kibucu). 14 Viz např. Avineri, Š.: Zrození moderního sionismu, Sefer, Praha 2001, str Shindler, C.: Ploughshares into Swords? Israelis and Jews in the Shadow of the Intifada, I.B. Tauris & Co., London 1991, str

19 Zatímco před Šestidenní válkou měl spor izraelské levice a pravice blíže k rokkanovskému chápání cleavage vlastníci dělníci, po Šestidenní válce v roce 1967 a obsazení území osídlenými palestinskými Araby, dostal tento konflikt jiný rozměr. Ekonomická cleavage se více posunula do odlišného chápání přístupu k okupovaným územím a jejich obyvatelům. Je proto příznačnější celou cleavage pojmenovat jako pragmatický tvrdý přístup vůči Arabům. Zároveň připouštím, že je možné pro ni případně vytvořit i jiné pojmenování, jelikož je skutečně velice obtížné současný konflikt mezi izraelskou levicí a pravicí zahrnout do nějaké všezahrnující formulace. Důležité je, že spor vlastníci dělníci již není v izraelské politice tak podstatnou věcí. Tou se stal především izraelsko-palestinský konflikt a vše, co s ním souvisí (židovské osady, bezpečnostní otázky, armáda atd.). Zjednodušeně řečeno: izraelská levice se stala ochotnější ke kompromisům s Araby (alespoň virtuálně), zatímco pravice měla vždy větší tendenci k silovým a méně diplomatickým řešením. Hlavním bodem pravicové doktríny se stal názor, že jakmile se jednou Izraelcům podařilo zvětšit územní državy, je potřeba je udržet, a to i za cenu velmi špatných vztahů se sousedními arabskými státy a s arabskými obyvateli okupovaných území. Pokud se nadále používá pojmů levice a pravice v souvislosti s izraelskou politikou, je to do jisté míry zkreslující a nejsou-li vysvětleny důležité souvislosti, komplikuje to správně pochopit i její fungování. Mnoho lidí v České republice totiž stále tyto pojmy vnímá hlavně v ekonomickém slova smyslu (v duchu první poloviny 90. let); tedy přibližně jako konflikt mezi socialisty na straně jedné a liberálně-konzervativními proudy na straně druhé. Zapomíná se dostatečně zdůrazňovat, že v Izraeli se stal hlavním dělítkem mezi levicí a pravicí izraelskopalestinský konflikt. Pro komplexnost je třeba dodat, že přestože byly izraelsko-palestinský konflikt a bezpečnostní otázky po dlouhou dobu hlavním tématem střetu mezi hlavními izraelskými stranami (Likudu a Strany práce), stále lze vystopovat spojnice s původní cleavage vlastníci dělníci. Konfliktní linie pragmatický 19

20 tvrdý přístup vůči Arabům je s ní tak stále do určité míry skombinovaná (překřížená). To lze ilustrovat na příkladech, že důraz na fenomény, jako je sekularismus, internacionalismus, universalismus, solidarita a vazba na odbory, je u Strany práce stále zřetelný. Navíc zvolení odborového předáka Amira Perece do čela Strany práce na sklonku roku 2005, dodalo straně opět více sociální charakter. Naopak Likud a sekulární izraelská pravice mají oproti Straně práce pozitivnější přístup k individualismu, nacionalismu, etnocentrismu, tradičním hodnotám a nepřímo také k religiozitě (a tedy i k náboženským stranám). 16 V této souvislosti bylo zajímavé pozorovat rozštěpení Likudu na tvrdé jádro v čele s Benjaminem Netanjahuem a na liberály (strana Kadima v čele s Arielem Šaronem) na konci roku Důkazem komplikovanosti izraelské politiky je, že ani výše uvedená orientace ve vztahu k Arabům neplatí v Izraeli absolutně. Mnohé kroky, které by mohly být při povrchnějším pohledu přisuzovány izraelské pravici, měla ve skutečnosti na svědomí levice. Byla to levicová vláda Leviho Eškola, která zahájila Šestidenní válku tedy konflikt, ve kterém Izrael obsadil nejvíce území. A stejná levicová vláda zahájila i politiku výstavby židovských osad. Naopak o první mírovou smlouvu s arabským státem a evakuaci osad na Sinaji a v pásmu Gazy se paradoxně zasloužila pravice. Obojí však přispělo ke štěpení uvnitř izraelské pravice. V roce 1979 po podepsání mírové smlouvy s Egyptem se oddělila od Likudu radikální strana Techija. Po evakuaci osad v Gaze v létě 2005 se od Likudu odštěpila strana dosavadního předsedy Šarona a vznikla nová strana Kadima. Přestože se hesla i rétorika izraelské levice a pravice v minulosti často značně lišily, reálné důsledky jejich politiky ve skutečnosti zdaleka tak rozdílné nebyly. Jak bylo výše uvedeno, někdy byla levice v reálnu velmi nacionalisticky- 16 Izraelské náboženské strany nejsou ve většině politologických prací do kategorie levice a pravice zařazovány. 20

21 pravicová a naopak Likud realizoval mnohé levicové kroky (mírovou dohodu s Egyptem v roce 1979, evakuaci osad v Gaze v roce 2005). Tato poněkud nekonzistentní politika vedla u Strany práce a jejich předchůdců k jevu, který lze nazvat schizofrenie identity. Ta také byla jednou z příčin jejích častých krizí. Pravice působila na voliče nezřídka konzistentněji a tedy i důvěryhodněji: byla programově tvrdá a netajila se s tím. To mnoha voličům imponovalo víc než podobná politika, avšak trochu pokrytecky zabalená do mírových hesel Konfliktní linie sekulární stát teokracie Jedná se o odraz Rokkanovy typologie církev stát v izraelském prostředí a zároveň o jednu z nejdůležitějších konfliktních linií v izraelské společnosti. Jejím důsledkem je vznik celé řady politických stran, a to jak náboženských (Agudat Jisra el, Degel Ha-Tora, částečně Šas), tak i některých programově sekulárněprotináboženských (Šinuj). V publicistice bývá tento spor někdy označován jako sekulární vs. religiózní Izraelci. Tento pohled je mírně zavádějící. Jelikož se jedná o spor prakticky výlučně v rámci izraelské židovské společnosti, nelze do něj například řadit Izraelce arabského původu. Stejně tak ani nelze jednoznačně rozdělit židovské Izraelce na sekulární a religiózní, neboť hranice mezi sekularismem a religiozitou je často jen obtížně stanovitelná. Mnohem přesnější je charakteristika konfliktu jako sporu stoupenců demokratického sekulárního státu proti stoupencům židovské teokracie (tzv. halachického státu). To lze jednodušeji vyjádřit jako konfliktní linie sekulární stát teokracie. Uvažujme o konfliktu sekulární stát teokracie z pohledu Rokkanovy typologie církev stát. Přestože měl Rokkan na mysli především prostředí evropského křesťanského státu, lze mnohé podobné znaky vztahu mezi státem a církví najít i v prostředí židovském. Silné štěpení církev stát v Izraeli má svůj původ ve zmiňovaném složitém náboženském členění izraelské židovské společnosti. Abstrahovat lze ale právě na vztahu židovských Izraelců 21

22 k demokracii a teokracii. Naprostá většina těch, které je možno označit za sekulární a také část religiózních, má pozitivní vztah k sionistickému státu, demokracii a jejím institucím a jeho oslabování ze strany rabínů a náboženských politiků nesou s nelibostí. Do opačného tábora pak lze řadit ty převážně hluboce věřící židovské Izraelce kteří odklon státu od demokratické formy vlády směrem k zřízení blízkému teokracii, nevnímají jako negativní jev. Prakticky se jedná o podstatnou část izraelské ortodoxní (přesněji ultraortodoxní) komunity charedim (cca 10% izraelských obyvatel) 17. Teokracie vykazuje v jejich pojetí bytostně židovské rysy a je založená na tradičním židovském náboženském právu Halacha. Podstatou soudobého konfliktu sekulární stát teokracie je tedy spor o to, do jaké míry bude či nebude izraelská legislativa reflektovat normy a rozhodnutí náboženských institucí pro běžný civilní život Izraelců. Tento konflikt v Izraeli posílil zvláště v 80. letech, přičemž v některých obdobích vygradoval do konfrontací, jejichž výsledkem byla ztráta několika lidských životů. Od 80. let došlo k výraznému vzestupu role izraelských náboženských stran hlavně pak náboženských stran nesionistických (ultraortodoxních). Největší vzestup pak zaznamenala sefardská ultraortodoxně-etnická strana Šas, která se dokonce v parlamentních volbách v roce 1999 stala třetí nejsilnější izraelskou stranou hned po Straně práce a Likudu. Velké požadavky ultraortodoxní populace a již existující ústupky (vynětí ultraortodoxních mužů a žen z vojenské služby, celoživotní status studenta náboženské školy a z toho vyplývající sociální výhody, neplacení daní) polarizují většinu izraelské společnosti proti charedim. Není bez zajímavosti, že mezi Izraelci je tento konflikt vnímán jako daleko nebezpečnější než spor s Palestinci či Araby. 18 Tato cleavage je v Izraeli tak silná, že se zmiňované issue nestalo jen jedním z programových bodů velkých sekulárních stran (Strana práce a Likud), ale dala vzniknout i formacím, které mají boj proti religiózní nadvládě jako 17 Přesnou statistiku počtu ultraortodoxního obyvatelstva nemá ani Izraelský statistický úřad. 18 Beyer, L: The Religious Wars, Time,

23 hlavní programový bod. V demokratických zemích je to značná rarita, neboť v podobném rozsahu analogické formace jinde nenajdeme. Nejčistším příkladem takovéto strany je původně spíše ekonomicky liberální strana Šinuj (heb. Změna). Ta byla na svých počátcích nepříliš významná, ale s narůstající úlohou náboženských stran stoupala i její popularita. Největšího úspěchu dosáhla ve volbách v roce Stala se třetí nejsilnější izraelskou stranou a svého arcinepřítele, stranu Šas, odsunula až na čtvrtou pozici. V případě konfliktní linie sekulární stát teokracie jsem zmiňoval ve své typologii překřížení s cleavage sionisté nesionisté (antisionisté). Tato dělící linie nemá nikde ve světě obdobu, neboť jde o specificky židovskou záležitost. Jde v ní o přístup k sionismu jako k hlavnímu raison d état Státu Izrael. Je to částečně i analogie konfliktu sekulární stát teokracie, neboť sekulární stát je možné do určité míry srovnat se sionistickým státem, zatímco teokracie by byl stát, který nereflektuje světské kořeny sionismu, ale Boží přikázání a rabínské interpretace halachy. Konflikt sionisté nesionisté je i určitou dělící linií i uvnitř náboženských stran. Lze totiž rozlišovat náboženské strany sionistické (neboli moderně ortodoxní) a nesionistické (možno je nazývat také ultraortodoxní, tradičně ortodoxní či strany charedim). Do první kategorie se řadí Národní náboženská strana. Ta v určitých ohledech kombinuje demokratické hodnoty soudobého sionistického Státu Izrael s judaismem. Náboženští sionisté se rovněž snaží být i určitou spojnicí mezi sekulárními Izraelci a ortodoxními. Naopak ultraortodoxní Židé (charedim) preferují směřování Izraele směrem k teokratické formě vlády. Současný Izrael a jeho demokracii pak chápou velmi pragmaticky jako jakýsi přechodný bod v dějinách Židů, který sice časem pomine, ale který je třeba využít a participovat na něm právě pro snazší dosažení teokracie (viz dále kapitola o tzv. náboženskému sionismu a Národní náboženské straně. 23

24 Konfliktní linie izraelští Židé izraelští Arabové Tato konfliktní linie byla částečně popsána výše. Je jen jednou z rovin izraelskoarabského sporu, a to rovinou podstatně mírnější než spor Izraelci palestinští Arabové (Palestinci). Není s ní analogická a v izraelském stranicko-politickém systému se výrazněji neprojevuje. Cleavage izraelští Židé izraelští Arabové je důsledkem toho, že Izrael vznikl v roce 1948 na území, které bylo osídleno arabskou většinovou populací. Malá část těchto Arabů přečkala první izraelsko-arabskou válku ve svých původních domovech a následně se stala arabskými občany Židovského státu. Tito Arabové se stali formálně rovnoprávnými s Izraelci židovského původu. Po roce 1948 došlo k změně chápání některých důležitých pojmů a rovněž k jejich větší politizaci. Proto je důležité jejich osvětlení. Palestinští Židé odmítli pojmenování Palestina (což byl název dřívšjšího mandátního území) a po biblickém vzoru nazvali svůj stát Izrael. Sami sebe začali označovat jako Izraelce (heb. Jisra elim). Pojmy Palestina a Palestinci se naopak začaly prosazovat mezi Araby a arabskými uprchlíky původem z území britského mandátu. To zvlášť v průběhu formování jejich národní identity, na což měl zásadní vliv vzestup Organizace pro osvobození Palestiny (OOP) v druhé polovině šedesátých let minulého století. V té době se tak z konfliktu izraelsko-arabského vydělil i konflikt izraelskopalestinský, přičemž každá z komunit viděla pod pojmy Izrael a Palestina totožné území, které považovala za svou nespornou domovinu. Dnes už si pod pojmem Palestinec (arab. Filastíní) lze stěží představit někoho jiného než Araba pocházejícího z území, které geograficky odpovídá právě bývalému území britského mandátu. Postupně docházelo k dalšímu 24

25 zužování pojmu, a tak jsou dnes za Palestince považováni hlavně arabští obyvatelé pásma Gazy, Západního břehu a palestinští uprchlíci. 19 Vedle pojmu Palestinci se setkáváme i s termínem izraelští Arabové (heb. Aravii Jisra eli). Ten však není synonymem, ale Izraelem uměle vytvořeným pojmem. Označuje právě arabské obyvatele Izraele s izraelským občanstvím. To znamená, že dnes nemusí být Izraelcem nutně jen člověk s židovskými kořeny. Izraelské občanství tyto Araby odlišuje od Palestinců. 20 Výjimkou jsou obyvatelé Východního Jeruzaléma, který Izrael anektoval po roce 1967 a považuje jej za integrální součást svého území, přestože je z pohledu mezinárodního práva územím okupovaným. Jeho arabští obyvatelé nemají izraelské občanství (přestože požívají jistého zvláštního statusu 21 ) a jsou tedy rovněž Palestinci. Co se týká výše uvedené rovnoprávnosti mezi židovskými a arabskými Izraelci, je třeba zdůraznit několik důležitých skutečností: Volební právo Izraele bylo koncipováno velmi demokraticky a zahrnovalo i arabské obyvatele Izraele. Izrael dostal přízvisko jediné oázy demokracie na Blízkém východě. I přes tyto nesporné úspěchy, hlavně institucionálního charakteru, se však izraelská demokracie stala z určitých hledisek velmi specifickou. Začala se vyznačovat množstvím nestandardních prvků, které v jiných demokraciích nenajdeme. Jedním z ústředních atypických prvků je zcela otevřeně deklarovaný etnokratický princip při získávání občanství židovského státu. Ten je sice pochopitelný, ale přesto odporuje zásadnímu principu rovnosti všech v demokracii. V izraelském případě se jedná hlavně o rovnost Židů a Nežidů (v 19 I přesto může menší část Palestinců za Palestinu stále považovat celé území bývalého mandátu a pro Izraelce mohou označovat termínem sionisté. Také někteří Izraelci stále nepoužívají pojmu Palestinci, ale mluví pouze o Arabech. Není bez zajímavosti, že základní dokument Organizace pro osvobození Palestiny Charta OOP nepopírá na území Palestiny existenci jiných komunit než arabských či muslimských. Mezi palestinskými Araby je totiž nezanedbatelné procento křesťanů. Dokonce i některé skupiny ultraortodoxních Židů, které z teologických důvodů odmítají izraelskou státnost, označuji sami sebe za židovské Palestince. 20 Je však pravda, že většina izraelských Arabů se se svým označením příliš neidentifikuje a sami sebe považují často za Palestince. 21 Jeruzalémští Palestinci mají speciální izraelský identifikační průkaz, odlišný od standardních izraelských průkazů. Do ciziny pak cestují na zvláštní dokument. Viz a 25

26 praxi hlavně Arabů). Historik a politolog Donald Akenson izraelskou demokracii charakterizoval jako velkou demokracii pro Židy, avšak zdaleka již ne tolik pro kohokoli dalšího. 22 Izraelští Arabové začali požívat formálně rovnoprávného postavení s židovskými obyvateli. Paradoxně tak nabyli v určitých směrech dokonce více práv než jejich soukmenovci v arabských zemích. Ve srovnání s Izraelci židovského původu je rovnost izraelských Arabů méně jednoznačná. Akenson uvádí v souvislosti s izraelskými Araby tyto příklady: - neformální zproštění izraelských Arabů základní vojenské služby v izraelské armádě, bez jejíhož absolvování je Izraelec různými způsoby znevýhodňován v dalším životě 23 - jejich omezení v souvislosti s nabýváním majetkových práv k nemovitostem - limitování jejich politické participace v prostředí židovských politických stran. Do roku 1952 nesměli být Arabové členy židovských stran vůbec (např. Strana práce umožnila Arabům členství až v roce 1973). Izraelské arabské strany nebyly také nikdy přizvány do vlády. Dokonce ani tehdy, kdy byla v 90. letech vláda Jicchaka Rabina závislá na podpoře arabských poslanců v parlamentu. 24 Izraelští Arabové se stali cizorodým prvkem ve výrazně židovském státě. Nezřídka na ně bylo pohlíženo jako na skryté nepřátele a až do roku 1966 podléhali zvláštnímu vojenskému režimu. I nadále jsou předmětem bedlivého bezpečnostního dohledu. Díky své státní příslušnosti se mnohdy dostali i do izolace vůči Arabům v okolních zemích a na okupovaných územích včetně Palestinců. Rovněž je třeba uvést i jejich faktickou nerovnost v přerozdělování 22 Akenson, D. H.: God s Peoples: Land and Covenant in Israel, South Africa and Ulster, Cornell University Press, Ithaca, 1992, str Z podobného důvodu nedostatečné loajality ke státu, v němž žijí nemohli v mnoha případech až do 18. století Židé sloužit v armádách evropských států. 24 Viz Schulz, H. L.: The Palestinian Diaspora Formation of identities and politics of Homeland, Routledge, London 2003, str. 75; Nejznámější strany izraelských Arabů jsou: Rakach, Arabská demokratická strana, Abna al-balad, Progresivní kandidátka pro mír, Národní demokratická aliance a Islámské hnutí. 26

27 státní podpory (např. na infrastrukturu, školství) či v neposlední řadě nerespektování etnické různorodosti nežidovských občanů Izraele v státních symbolech země Konfliktní linie sefardští Židé aškenázští Židé Tato vnitroetnická konfliktní linie je důležitou hybnou silou izraelské politiky. Její původ spočívá v rozdílném vnitroetnickém původu Židů. Na tomto základě je možno židovské obyvatelstvo Izraele rozdělit do dvou velkých skupin na obyvatelstvo aškenázské a sefardské. Někdy bývá podle etnického původu uváděna i jiná typologie Aškenázové (střední a severní Evropa), Sefardé (Portugalsko, Španělsko a Středomoří) a Orientální Židé (Jemenité, iráčtí Židé, indičtí Židé). 25 V této práci vycházím z rozšířenějšího duálního dělení na Sefardy a Aškenázy. Aškenázští židé (heb. Aškenazim) přišli do Izraele většinou z evropských zemí, hlavně z Německa, Polska, Pobaltí, Maďarska, Rumunska, Ukrajiny, Ruska a ze Severní i Jižní Ameriky. Sefardští Židé (Sefardité, Sefardim, správněji Sfaradim) pocházejí spíše z mediteránních oblastí a Blízkého východu, tj. hlavně ze Španělska, jižní Evropy, severní Afriky Tunisu, Maroka a Alžírska, také z Etiopie, Sýrie, Libanonu, Iráku, Íránu, Indie či bývalých sovětských středoasijských republik. Rozdílnost země původu s sebou přinesla určité kulturní, sociální, rituální i jiné odlišnosti. Židovské obyvatelstvo Izraele sefardského původu bylo vždy více tradicionalisticky a nábožensky založené (možno užít termínu ortodoxnější ), zatímco aškenázští Židé byli (a jsou) více sekularizovaní a moderní. Na druhou stranu nelze opomenout fakt, že velká část izraelských charedim jsou potomci aškenázského Židovstva a aškenázská ortodoxie se stala základem pro novodobou ortodoxii sefardskou. 25 Zucker, N. L.: The Coming Crisis in Israel, The MIT Press, Massachusettts 1973, str