Církevní právo teze k přednáškám 2014/2015 část první

Transkript

1 Církevní právo teze k přednáškám 2014/2015 část první prof. JUDr. Jiří Rajmund Tretera, doc. JUDr. Záboj Horák, Ph.D. Literatura ke studiu povinná: Tretera, J. R., Horák, Z., Slovník církevního práva, Grada Publishing, a.s., Praha, 2011 (dále jen: Slovník), Tretera, J. R., Přibyl, S., Konfesní právo a církevní právo, J. Krigl, Praha, 1997 (dále jen: Učebnice), doplňující: Hrdina, A. I., Kanonické právo, Dějiny pramenů, teorie, platné právo, A. Čeněk, Plzeň, 2011, Górecki, E, Obecné normy Kodexu kanonického práva Jana Pavla II., I. II., Matice cyrilometodějská, Olomouc, 1993, 1994 (dále jen: Górecki), Nemec, M., Základy kánonického práva, Druhé, doplnené a prepracované vydanie, Iura Edition, Bratislava, 2006, (dále jen: M. Nemec), Revue církevního práva, Společnost pro církevní právo, Praha, Poznámka: Blíže neoznačené překlady do cizích jazyků jsou uvedeny v pořadí: čeština latina angličtina. Upozornění pro čtenáře Ve výkladu manželského práva církevního se věnujeme přednostně kanonickému právu katolické církve latinské (římskokatolické) ve znění celocírkevních předpisů s přihlédnutím k partikulárnímu právu církve katolické v českých zemích. Průběžně upozorňujeme na odchylky v kanonickém právu katolických církví východních s ohledem zejména na partikulární právo řeckokatolického exarchátu v českých zemích. Na závěr tyto odchylky shrneme a provedeme stručný přehled specifik pravoslavného kanonického práva, církevního práva reformačních církví a židovského náboženského práva. Kdekoliv dále je uveden pojem kanonické právo bez dalšího označení, je tím míněno kanonické právo katolické církve latinské, účinné uvnitř této církve na území České republiky. Vedle termínů českých uvádíme originální termíny latinské a na některých místech též jejich anglické ekvivalenty podle amerického církevně schváleného překladu Kodexu kanonického práva Code of Canon Law. Obvyklé pořadí jazykových verzí jsou verze česká, latinská (a anglická). Kde považujeme znalost latinského ekvivalentu za nutnou, je užito pořadí latina-čeština-(angličtina). 1

2 Úvodní část: základní pojmy církevního práva Nárok církví na vlastní církevní právo Ubi sociētās, ibi iūs, kde je společnost, tam je právo, je starou zásadou přirozeného práva, kterou vyjádřili již dávní římští juristé. Církve jsou bezesporu společnosti a tvoří své vlastní právo církevní iūs ecclēsiasticum ecclesiastical law/church law. 1 Právo církevní je samostatným systémem práva vedle práva světského iūs sæculāre/civīle, secular/civil law. Zatímco tvůrcem světského práva jsou státy a jejich samosprávné celky (státní právo) nebo mezinárodní společenství (mezinárodní právo), tvůrcem církevního práva jsou církve. Po době vyrovnaného vztahu mezi právem světským a právem církevním, kdy jejich vzájemný vztah charakterizovala nauka o státu a církvi, podle níž je každá z těchto dvou pospolitostí dokonalá společnost societās perfecta perfect society a to každá ve své vlastní oblasti, která jí přísluší, převážila od dob osvícenského absolutismu idea rozhodující suverenity světského práva. Avšak již od těchto dob církevní právo jako samostatný systém platný uvnitř církevních pospolitostí nabývá charakter autonomního práva. Toto postavení církevního práva posílilo v moderních demokraciích 20. století. Pojmy církevní právo a kanonické právo Výrazem církevní právo iūs ecclēsiasticum ecclesiastical law/church law je označován právní systém církve. Tento výraz byl používán již ve 4. století. Záhy poté začal být v synonymním smyslu užíván též výraz kanonické právo iūs canōnicum canon law, který je užíván pro církevní právo katolické a pravoslavné dosud. V nejvýznamnějších zákonících katolické církve, účinných v současné době, tj. v Kodexu kanonického práva z roku 1983 a v Kodexu kánonů východních církví z roku 1990, jsou výrazy církevní právo a kanonické právo používány promiscue (smíšeně), tak jako tomu bylo již v Kodexu kanonického práva z roku Výraz kanonické právo je používán i pro právní systémy pravoslavných církví. Tak např. reprezentativní učebnice práva pravoslavné autokefální církve v Řecku od prof. Panagiotise Boumise z univerzity v Athénách, která vyšla roku 1997 v překladu do slovenštiny nákladem pravoslavné teologické fakulty v Prešově, nese název Kanonické právo pravoslávnej cirkvi. V evangelických církvích se používá výrazu evangelické církevní právo (v německy mluvících zemích: Evangelisches Kirchenrecht). Církevním právem nazýváme jak soubor právních předpisů jednotlivé církve, tak i vědu, která se zabývá soubory právních předpisů různých církví a jejich komparací. Etymologie slov církev a kánon K upřesnění výrazu církevní právo, souboru předpisů, které vydala církev, je vhodné vysvětlit původ slova církev. Je odvozeno od obratu εκκλήσια τού κύρυου (ekklésiá tú kyriú), 1 Podrobněji viz TRETERA, Jiří Rajmund, Církevní právo, Praha, 1993, s

3 tedy shromáždění Pánovo Ecclēsia Dominī the Church of the Lord; jde tedy o náboženské společenství křesťanské. 2 Výraz ό κανών (hó kanón), do latiny převzatý jako canna, značilo šňůru, třtinu, olovnici, kterou se měřila přímost, resp. rovnost úhlu při stavbě domu. Ve smyslu církevního zákona byl tento výraz do latiny převeden přímo jako canōn, pl. canōnēs. Předmět církevního práva Právo objektivní a právo subjektivní O právu se zpravidla pojednává v objektivním smyslu tohoto slova, tj. jako o souboru závazných předpisů stanovených příslušným zákonodárcem, kterými se řídí určité společenství. Právo v objektivním smyslu je tedy chápáno především jako právní řád určitého společenství. Tak je tomu i v případě církevního práva jednotlivých církví v objektivním slova smyslu, tedy právního řádu těchto církví. V teorii se hovoří také o právu subjektivním jako o oprávnění subjektů chovat se způsobem stanoveným v právních normách, které jsou součástí právního řádu. V církvích jde o jednotlivá oprávnění církve, o kterou jde, jejích členů a dalších fyzických či právnických osob, která vyplývají z právního řádu církve nebo jsou založena na jeho základě. Právní normy Obecně závazná pravidla jednání, stanovená zákonodárcem, tj. právní normy, se ve všech právních systémech skládají z hypotézy, dispozice a sankce, až na některé výjimky, tzv. právní normy imperfektní, které nemají sankci. 3 Právní sankce v církevním právu mají jen v omezeném počtu případů trestní charakter, tj. umožňují církvi uložit členu církve církevní trest (kárné opatření v evangelických církvích) za porušení právní normy. Častější sankcí v církevním právu je právní neúčinnost jednání člena církve, které je v rozporu s normou. Za citelné sankce lze považovat ztrátu církevního úřadu či omezení nebo ztrátu oprávnění člena církve přijímat svátosti. Tato pravidla lze považovat za obecná, tj. jdoucí napříč právními systémy různých křesťanských církví. Prameny církevního práva Právní normy církevního práva jsou obsaženy v normativních právních aktech, vydávaných zákonodárnou autoritou, v normativních právních smlouvách, 4 a v právních obyčejích, zejména v katolickém církevním (kanonickém) právu, kde se však k jejich účinnosti požaduje jejich uznání zákonodárnou mocí. Individuální právní akty Individuální právní akty jsou úkony výkonné nebo soudní moci, kterými se na základě právních norem zřizuje, popírá nebo uznává právní vztah subjektu (zakládá, ruší či deklaruje subjektivní právo). 2 Cf TRETERA, J. R., PŘIBYL, S., Konfesní právo a církevní právo, J. Krigl, Praha, 1997 (dále jen: Učebnice), s Cf GERLOCH, Aleš, Teorie práva, 4. upravené vydání, Plzeň, 2007, s V případě katolického církevního práva jde především o mezinárodní smlouvy mezi Apoštolským stolcem a jednotlivými státy označované jako konkordáty nebo konkordátní smlouvy. 3

4 Právo náboženských společností Náboženské pospolitosti jiné než křesťanské se v středoevropském prostředí nazývají náboženské společnosti (angl. religious societies). Některé z nich vytvářejí právní systémy podobné církevnímu právu, které bývají předmětem zvláštního bádání (mimořádně rozvinuté je především právo židovské a právo islámské). Církve a náboženské společnosti dohromady bývají v zahraniční, zejména západní literatuře označovány širším pojmem náboženská společenství, v angličině religious communities nebo religions (jen v plurálu). Konfesní právo Od církevního (resp. kanonického) práva odlišujeme právo konfesní, které není právem církevním, ale zvláštním odvětvím světského práva. Konfesní právo se zabývá státními a mezinárodněprávními předpisy o postavení náboženských společenství (konfesí) i náboženskou svobodou jednotlivců. Výraz konfesní je odvozeno od pojmu konfese, tj. jednotlivé vyznání víry, ať již křesťanské, nebo jiné. Dříve se pro konfesní právo užíval také výraz státní církevní právo, německy Staatskirchenrecht. V angličině se v současné době užívá State Ecclesiastical Law (UK), nebo State Law on Churches (USA), ve francouzštině droit ecclésiastique civile, v polšině prawo wyznaniowe, ve slovenštině právo konfesné. 4

5 Část první: Katolická církev Všeobecné normy Dē Normīs Generālibus General Norms Dělení objektivního práva katolické církve Objektivní právo katolické církve můžeme dělit podle různých kritérií. Některá z nich jsou společná s dělením objektivního práva vůbec, ať již církevního nebo sekulárního. Jiná kritéria jsou vlastní jen právu církevnímu, zvláště katolickému (kanonickému), neboť vyplývají z nauky katolické církve. Nezavazují sice nekatolíky k přijetí předpokladů, z nichž vycházejí, avšak bez jejich znalosti a použití nelze církevní právo pochopit. Podle základu: a) přirozené právo iūs nātūrāle: je ve společném vědomí lidí, b) pozitivní právo iūs positīvum: je ustanoveno zákonodárcem. Podle původce: a) Právo božské iūs divīnum, jehož zákonodárcem je podle katolického přesvědčení Bůh, je neměnné. Církev normy božského práva deklaruje, avšak není oprávněna je měnit. Obsahuje: přirozené právo iūs nātūrāle, které je podle nauky katolické církve přirozeně zjevené, tedy zjevené všem lidem na úrovni stvoření (zákon vepsaný do nitra člověka ), božské pozitivní právo iūs divīnum positīvum, iūs supranātūrāle, právo, které je podle nauky katolické církve nadpřirozeně zjevené. b) Právo ryze církevní iūs mere ecclēsiasticum, právo tvořené lidským zákonodárcem. Zákonodárcem je církevní autorita, která je může s ohledem na rozvíjející se poměry také měnit. Tvoří naprostou většinu norem církevního práva Podle formy: Právo psané a obyčejové. Podle adresátů: a) právo západní (latinské) církve a b) právo církví východních církví suī iūris (vlastního práva). Podle okruhu působnosti: a) všeobecné právo (iūs generāle), tj. celocírkevní právo církve latinské nebo katolických církví východních obřadů, případně právo společné církvím všech obřadů, b) partikulární právo (iūs particulāre), a to 1) právo jednotlivých dílčích církví, tj. diecézí a celků jim naroveň postavených, čili právo partikulární teritoriální, tj. právo partikulárních (dílčích, místních) církví, jako jsou diecéze a jim naroveň postavené územní celky, 2) zvláštní právo (iūs speciāle), čili právo partikulární personální či vlastní (iūs proprium), tj. právo exemptních okruhů osob, které jsou vyňaty z pravomoci představených teritoriálních partikulárních církví: institutů zasvěceného života papežského práva, společností apoštolského života papežského práva, osobních prelatur aj. 5

6 Církevní zákony legēs ecclesiasticæ ecclesiastical laws Zákon lēx law je obecně závazný normativní právní akt nejvyšší právní síly, který v zájmu obecného blaha bonum commūne vydala pro nějaké společenství jeho kompetentní autorita. 5 Pokud církevní zákon, resp. jeho příslušná část, obsahuje božské právo (přirozené či nadpřirozeně zjevené), je takový zákon resp. jeho část považována za nezměnitelnou. Jde totiž pouze o deklaraci božského práva v právním předpisu církve. Zákon ryze církevní lēx mere ecclēsiastica merely ecclesiastical law může být měněn a v případě potřeby má být změněn. Platnost a účinnost církevního zákona Zákon začíná platit, jakmile je vyhlášen (promulgován), nestanoví-li zákonodárce pro daný případ něco jiného (c. 7). Promulgace celocírkevních zákonů se děje otištěním v periodiku Akta Apoštolského stolce (Acta Apostōlicae Sēdis, ve zkratce AAS), pokud ve zvláštním případě nebyl stanoven jiný způsob vyhlášení (c. 8 1). Zákony partikulární se vyhlašují způsobem, který určil zákonodárce (c. 8 2), ať již tímto zákonodárcem je autorita celocírkevní nebo partikulární. Zpravidla jde o zveřejnění v úředním listu (akta kurie) příslušného biskupství. V českých zemích jsou těmito úředními listy Acta Curiae Archiepiscopalis Pragensis, Acta Curiae Archiepiscopalis Olomucensis, Acta Curiae Reginae-Gradecensis, Acta Curiae Litomericensis, Acta Curiae Brunnensis, Acta Curiae Bohemobudvicensis, Acta Curiae Pilsnensis, Acta Curiae Ostraviensis Opaviensis. Vacātiō lēgis čekací lhůta mezi datem platnosti a datem účinnosti zákona je tři měsíce u celocírkevních a jeden měsíc u partikulárních zákonů, pokud zákon nestanoví něco jiného. Retroaktivita (zpětná účinnost) je v církevním zákonodárství nepřípustná, podobně jako v sekulárním právním řádu. Ustanovení c. 9 ji připouští jen v případech, kdy zákony výslovně upravují věci minulé. Zákonodárci Zákonodárci celocírkevních zákonů jsou 1) papež, 2) papež a světové kolegium biskupů, ať již shromážděné na ekumenickém koncilu nebo po projednání jiným způsobem, který určí papež (c. 337), např. korespondenční formou. Celocírkevní autority mohou vydávat také partikulární církevní zákony. Zákonodárci partikulárních zákonů jsou kromě celocírkevních zákonodárných autorit také a především: 1) diecézní biskupové a jim naroveň postavení představení jiných partikulárních církví, 2) plenární a provinční koncily, 3) generální kapituly klerických řeholních institutů zasvěceného života a klerických společností apoštolského života, 5 Slov.: zákon, pol.: ustawa, něm.: das Gesetz, franc.: la loi, ital.: la legge. 6

7 4) biskupské konference papežem ustavené v jednotlivých zemích v rámci své kompetence (c. 455). 6 Adresáti Božské právo se při aplikaci v katolickém církevním řízení správním i procesním vztahuje ke všem lidem, tj. i k těm, kteří v posuzovanou dobu byli členy jiné církve (církevního společenství), tedy křesťany jiného vyznání, nebo nebyli pokřtěni vůbec (příslušníci náboženství jiného než křesťanského a osoby nepříslušející k žádnému náboženství). V církevní praxi taková situace nastává především u osob, které do katolické církve vstoupí (přijetím křtu v katolické církvi nebo přijetím do plného společenství katolické církve po křtu v jiné církvi nebo církevním společsntví, platném z hledika katolické církve). Výjimečně i v jiných případech: u osob, které vstoupí do kontaktu s katolickou církví jiným způsobem, např. uzavřením církevně platného manželství s katolíkem na základě dispenze od překážky rozdílného náboženství nebo na základě dispenze od kanonické formy uzavření manželství, nebo ve velmi speciálním případě, kdy nepokřtěný žádá papeže o dispenz k uzavření kanonického manželství s katolíkem na základě privilegia petrina. Zákony ryze církevní však zavazují pouze osoby pokřtěné v Církvi katolické nebo osoby, které po svém křtu v jiné církvi nebo církevním společenství (communiō ecclēsiastica) byly přijaty do plného společenství Církve katolické (c. 11). Na tomto místě je vhodné poukázat na změnu v kanonickém právu po Druhém vatikánském koncilu. Právo, obsažené ještě v CIC/1917 vycházelo na rozdíl od současné úpravy z toho, že jeho ryze církevní normy sice nezavazují nepokřtěné, ale zavazují všechny pokřtěné, ať přísluší ke kterékoliv církvi. Uvedená legislativní změna je důsledkem většího ekumenického porozumění pro právní autonomii církví a církevních společenství od katolické církve odloučených, k níž došlo v době Druhého vatikánského koncilu. Osoby, které se jednou staly katolíky a pak odešly, jsou však nadále vázány katolickými církevními zákony. 7 Nejde o zásah do jejich svobody svědomí. Vázanost právními předpisy Katolické církve se u nich totiž projeví až v okamžiku, kdy se do Katolické církve dobrovolně navracejí či jinak opět svobodně vstupují do právních vztahů v církvi, např. úmyslem uzavřít manželství s katolíkem (s osobou vázanou katolickým církevním právem). Výjimka, kterou z uvedené zásady pro některé případy v oblasti manželského práva zavedl CIC/1983, byla zrušena novelizací Kodexu, kterou přineslo mōtū propriō Omnium in mentem z , jehož účinnost nastala k Papežské zákony a jejich dělení Papežské zákony nesou jeden z těchto dvou názvů: 1. Apoštolská konstituce, nebo 2. Mōtū propriō, plným názvem Litteræ apostōlicæ mōtū propriō datæ (jde o historický název s přibližným významem: apoštolský dopis daný z vlastní iniciativy). Záleží na zákonodárci, který z uvedených názvů pro svůj zákon uvede. Jako Apoštolské konstituce bývají označovány zákony zásadního významu. V současné době platný Kodex kanonického práva byl promulgován apoštolskou konstitucí Sacræ disciplīnæ legēs z roku Cf GÓRECKI, Edward, Obecné normy, s V této souvislosti se hovoří o zásadě semel catholicus semper catholicus (jednou katolíkem provždy katolíkem). 8 Viz Revue církevního práva č. 48 1/2011, s

8 Základním zákonem v oblasti církevního školství je Apoštolská konstituce Sapientia Christiāna z roku Apoštolská konstituce Pāstor Bonus z roku 1988 přinesla reorganizaci římské kurie. Jako Mōtū propriō se nazývají zákony, které obvykle přinášejí menší doplnění nebo změny do dosavadního zákonodárství. Uvedený výraz však není jen výlučným označením v oboru legislativy. V kanonickém právu je užíván často i v jiných souvislostech (viz dále např. pojednání o individuálních právních aktech nazývaných reskripty, z nichž některé mohou být vydány mōtū propriō ). Pokud jde o vnější formu, může být církevní zákon vydán slavnostnější formou jako bula (tj. listina pod pečetí) nebo méně slavnostnější formou jako breve. Výklad zákona Podobně jako v sekulárním právu rozlišujeme i v církevním právu autentickou interpretaci, k níž je oprávněn zákonodárce nebo jím zmocněná osoba (c. 16 1), a doktrinální interpretaci. V běžné praxi se navíc uplatňuje výklad soudním rozhodnutím nebo správním aktem (c. 16 3). Podle c má autentický výklad podaný formou zákona a oficiálně vyhlášený stejnou právní sílu jako zákon sám. Papežská rada pro legislativní texty Papež Jan Pavel II. vydal dne Motu proprio, kterým znovuzřídil komisi, zvanou Pontificia Commissio ad Codicem Iuris Canonici Authentice Interpretando (Papežská komise pro autentický výklad Kodexu kanonického práva). Taková komise byla poprvé zřízena papežem Benediktem XV. v Motu proprio ze ). Ta byla Apoštolskou konstitucí Pastor bonus z povýšena ke dni na Pontificium Consilium de legum textibus interpretandis (Papežskou radu pro výklad textů zákonů). 9 Dnes se toto dikasterium římské kurie nazývá Papežskou radou pro legislativní texty (Potificium Consilium de Legum Textibus, ital.: Pontificio Consiglio per i Testi Legislativi). Rada vydává akta k výkladu celocírkevních zákonů v periodiku zvaném Communicationes. Rada se skládá z předsedy, patnácti kardinálů, kteří jsou jejími členy, a z přiměřeného počtu právních expertů. Úkoly uvedené papežské rady jako jednoho z dikasterií římské kurie vyplývají ze zákonné úpravy stanovené apoštolskou konstitucí Pastor bonus z roku 1988, a patří mezi ně především účast na legislativním procesu. Rada monitoruje kanonické normy; zjistí-li lacunu iuris nebo obsoletnost nějaké normy, upozorní na to papeže a na základě jeho rozhodnutí pro něho připraví návrh nového zákona. Dále má funkci kontrolní: jsou jí předkládány ke schválení veškeré legislativní texty vytvořené ostatními dikasterii římské kurie a obecné dekrety vytvořené biskupskými konferencemi jednotlivých zemí. Zabývá se stížnostmi na legislativu biskupů, které může podat kterýkoliv katolík. Další funkcí rady je v případě nejasnosti zákona podat jeho autentický výklad a v případě potřeby podrobnějšího vysvětlení zákona jeho doktrinální výklad. 10 Principy výkladu zákona Pro výklad zákonů jsou v cc stanovena tato pravidla: je-li to možné, dává se přednost výkladu doslovnému, který respektuje vlastní význam slov v textu a kontextu (c. 17), není-li doslovný výklad dostačující, má se při výkladu přihlížet k paralelním místům (nejen v kodexu), k účelu a okolnostem vydání zákona a k úmyslu zákonodárce (c. 17), přísně stricte se mají vykládat zákony, které hrozí uložením trestu nebo omezují svobodné užívání práv 11 nebo obsahují výjimku ze zákona (c. 18), 9 Čl Apoštolské konstituce Pastor bonus. 10 Revue církevního práva č. 11 Zde se uplatňuje právní zásada odiosa sunt restringenda. 8

9 v případě mezer v zákoně (c. 19), kdy věc není upravena zákonem ani obyčejem, se postupuje podle zásady analogie (rozhoduje se pomocí zákonů, upravujících obdobné záležitosti), uplatňují se obecné právní zásady, zejména pro kanonické právo typická æquitās canōnica, 12 přihlíží se k praxi římské kurie a ke kvalifikovaným názorům odborníků. Z takového doplňování mezer zákona je však podle zásady nullum crīmen sine lēge vyloučena trestněprávní materie. Ukončení platnosti zákona Zákony se ruší úplně nebo částečně odvoláním či změnou, ať již ze strany příslušné autority nebo i zavedením odpovídajícího právoplatného obyčeje. Rozlišuje se: abrogātiō úplné zrušení celého zákona, dērogātiō částečné zrušení zákona, obrogātiō změna části zákona, resp. mlčky učiněné zrušení celého zákona, a sice zákonem s opačným obsahem. Vyvstane-li pochybnost, zda dřívější zákon je zrušen pro nesoulad se zákonem novějším, nenastupuje automaticky presumpce jeho neplatnosti: naopak je třeba se pokusit uvést oba zákony v soulad (c. 21). Časově omezené zákony přestávají platit také uplynutím lhůty. Všeobecně platný zákon ruší zákony a nařízení partikulárního a zvláštního práva pouze v případě, že je to v něm výslovně stanoveno (cf c. 20). Obecné dekrety decrēta generālia general decrees Obecný dekret decrētum generāle general decree (obecně závazné nařízení) je vedle zákona nejvyšším typem normativního právního aktu. V kodexu je stanoveno, že obecný dekret má vlastně povahu zákona (c. 29). Obecné dekrety jsou vydávány kvůli naléhavé časově omezené okolnosti a mají upřesňovat, doplňovat, měnit i odvolávat zákony. 13 Obecné dekrety vydávají vedle zákonů orgány zákonodárné moci. Na základě zákonodárcova zmocnění (tedy na základě odvozené (derivativní) zákonodárné pravomoci) je vydávají též biskupské konference (c. 455), a podle c. 30 také některá dikasteria římské kurie, především římské kongregace. Normativní právní akty jiné než zákon a obecný dekret Obecné výkonné dekrety decrēta generālia exsecutōria general executory decrees Nazývají se také obecnými prováděcími předpisy a na rozdíl od obecných dekretů nemají právní sílu zákona ani právního obyčeje. Jsou vydávány orgány výkonné moci k provedení zákona. Nemohou proto zákon (ani obecný dekret) rušit. Nemají s ním být v rozporu. Jejich obsah a způsob vydávání stanoví cc Tj. kanonická umírněnost: morálněprávní zásada, jejíž aplikací se má čelit přílišné tvrdosti a přísnosti práva (rigor iūris). 13 Cf GÓRECKI, s

10 Stanovy statūta statutes Každé právně konstituované sdružení osob (universitās personārum) nebo věcí, tj. majetkových podstat (universitās rērum) v církvi má právoplatně stanovenou zakládající listinu, která se nazývá stanovy neboli statut (statūtum, statute). Stanovy vydané a vyhlášené zákonodárnou mocí se řídí stejnými pravidly jako zákony (c. 94 3). Stanovy nemají některé právnické osoby ze zákona (např. diecéze a farnosti). Řády ordinēs rules of order Řádem (ordō, rules of order) 14 rozumíme předpisy, jimiž se podle c. 95 upravují svolávání, řízení a způsoby jednání při zasedáních a jiných shromážděních církevních těles. Jde například o jednací řád nebo o sněmovní řád. 15 Exkurz: Instrukce instructiōnēs instructions V CIC/1983 je do kapitoly o normativních právních aktech interpolováno ustanovení o právním postavení pokynů čili instrukcí, kterými zákonodárci upřesňují, jak mají být zákonné předpisy aplikovány. Je jim hned v návaznosti na ustanovení o dekretech věnován c. 34. Ve přesném slova smyslu je zařazeno na toto místo nevhodně, protože z dalšího vyplývá, že nejde o právní normu. Zařazení výkladu o instrukcích do uvedeného oddílu CIC má však ve vztahu k adresátům církevních předpisů svůj didaktický význam. Instrukce upřesňují, jak má být právní předpis aplikován, jsou spjaty s příslušným obecným předpisem a adresovány osobám a orgánům, jimž přísluší výkonná moc, samy o sobě však právní povinnosti nestanoví. Právní obyčeje cōnsuētūdinēs customs Obyčej cōnsuētūdō custom 16 je podle ustanovení církevního zákona druhým hlavním pramenem církevního práva. V církevním zákoně přímo v CIC/1983 je o obyčeji prohlášeno, že jde o nejlepšího vykladatele zákonů optima lēgum interprēs, the best interpreter of laws (c. 27). Pravidla pro vytváření a uznání obyčejů v církevním právním řádu však stanoví psaná právní norma, zákon. Uznávání obyčejů v právním systému je projevem snahy o jeho dokonalost; postihuje totiž složitost právních vztahů v odlišných podmínkách, poskytuje prevenci proti mezerám v zákonodárství (lacūna iūris) a umožňuje fungování právního systému určeného pro všechny země světa. Úřední překlad CIC/1983 vhodně překládá cōnsuētūdō tradičním českým právnickým výrazem obyčej a tedy nikoliv jako zvyk nebo zvyklost. Teprve z dlouhodobě zavedené zvyklosti může povstat obyčej. Výrazy obyčej a obyčejové právo jsou v českém právnickém názvosloví tradiční a dobře vystihují instituty, o něž jde. Obyčej se jako nepsaná právní norma vytváří ze stálých a jednotných zvyklostí společenství věřících. Obyčej nemůže zavést jednotlivec, ale jen obyčejotvorné společenství, a to takové, které splňuje podmínku stanovenou v c. 25: musí jít o takové společenství, které je způsobilé alespoň k tomu, aby byl pro ně vydán zákon (tedy takové společenství, které může být adresátem zákona). Obyčej nabývá síly zákona schválením zákonodárnou autoritou. Jen takový obyčej smí být zaveden, který neodporuje božskému právu ani zdravému úsudku. 14 V angličtině se na rozdíl od latiny užívá v tomto případě vždy plurál. 15 Druhý vatikánský koncil měl svůj zvláštní jednací řád, schválený papežem Janem XXIII. Z roku 1966 pochází Ordo Synodi Episcoporum celebrandae, jednací řád biskupského synodu. 16 Něm. die Gewohnheit, franc. la coutume, ital. la consuetudine, pol.: zwyczaj, slov.: zvyk. 10

11 Společenství musí mít úmysl zavést nové právo animus iūris inducendī. Právní sílu zákona má pouze obyčej schválený zákonodárcem. Právní účinnosti zákona nemůže nabýt obyčej, který je v rozporu s božským právem. Rozlišujeme obyčeje, které vznikají v souladu se zákonem secundum lēgem tam, kde zákon rozvíjejí na základě předpokladu v zákoně výslovně uvedeného, vedle zákona præter lēgem, apart from the law tam, kde zákon bez jeho výslovného zmocnění doplňují, a tak vyplňují mezery v zákonech, v protikladu k zákonu contrā lēgem, contrary to the law které odporují zákonu a jsou přesto platné, ovšem za splnění určitých, obecně předem v zákoně stanovených podmínek. Obyčej praeter i contrā lēgem, pokud nebyl zákonodárcem schválen mimořádným způsobem, nabývá právní závaznosti, jestliže je trvale užíván po nepřerušenou dobu 30 let. Dokonce i v případech, kdy zákon vznik budoucích obyčejů výslovně zapovídá, lze obyčej præter lēgem nebo contrā lēgem navodit, ale jen za předpokladu, že je užíván alespoň sto let či od nepaměti, jak výslovně CIC/1983 stanoví v c. 26. ( Nepaměť může být i méně než sto let.) Obyčej praeter i contrā lēgem se ruší protichůdným obyčejem, nebo zákonem. Neobsahuje-li však zákon výslovnou zmínku o zrušení právních obyčejů, neruší obyčeje stoleté či od nepaměti, a obecný zákon neruší místní obyčeje (c. 28). Správní akty Správní akt (āctus administrātīvus) je opatření výkonné moci k realizaci norem objektivního práva. Zakládají se jím subjektivní práva a povinnosti jednotlivých fyzických a právnických osob. Aby byl správní akt blíže charakterizován, používá CIC/1983 (zdánlivě nadbytečně) ještě adjektiva singulāris, tj. individuální, aby jej tak odlišil od normativního aktu výkonné moci, který je označován jako generālis a který ovšem vůbec není správním aktem. Nepřekročení vlastní kompetence v oblasti výkonné moci (c. 35) a zachování písemné formy je podmínkou platnosti správního aktu. Neúčinný je takový správní akt, který odporuje zákonu či obyčeji nebo který ruší poctivě nabytá práva třetí osoby. Nositel zákonodárné moci však může zajistit účinnost takového správního aktu zrušovací doložkou derogační klauzulí c. 38. Správní akt může obsahovat omezující podmínky, za kterých platí. Podle c. 39 mohou být uvozeny pouze předložkami sī, nisī nebo dummodō, tj. jestliže, jestliže ne, pokud. Pokud jde o interpretaci správního aktu, c. 36 stanoví, že má být chápán podle vlastního významu slov a běžného způsobu vyjadřování, nikoli vykládán rozšiřujícím (extenzivním) způsobem. Zúžený, striktní výklad správního aktu je předepsán, nastanou-li pochybnosti u správního aktu ve věcech sporných (līs), či hrozí-li, nebo ukládá-li se jím trest (pœna), v případech, kdy omezuje, nebo jsou jím dotčena nabytá práva třetích osob, jestliže v rozporu se zákonem svědčí ve prospěch soukromých osob. V ostatních případech má být výklad volný (interpretātiō lāta). Cc pojednávají o výkonu správního aktu a uvádějí především práva a povinnosti vykonavatele i možnost jeho případného zastoupení. 11

12 Dekret decrētum singulāre individual decree Na rozdíl od obecného dekretu (decrētum generāle) neboli obecného závazného nařízení jde o individuální správní akt, kterým výkonná autorita rozhoduje podle obecných právních norem nějaký případ nebo přiděluje nějaký úřad (c. 48). Podle úředního překladu CIC/1983 do češtiny se nazývá rozhodnutí. Příkaz præceptum singulāre precept Příkaz je individuální správní akt, kterým se přímo stanoví povinnost nějaké osoby nebo skupiny osob něco učinit, nebo něčeho se zdržet, a to především k vynucení dodržení zákona (c. 49). Může být opatřen trestní klauzulí. Příkaz má tutéž právní povahu jako dekret (c. 48). Proto platí pro oba tyto typy individuálních správních aktů společná ustanovení cc o formě, účinnosti, sdělení apod. Reskript rescrīptum rescript Výraz reskript je v právu i v světském v průběhu dějin často používaným výrazem pro některé individuální právní akty, zejména takové, které příslušná autorita vydává na něčí žádost. Je římskoprávního původu. Znalo ho i starší sekulární právo Království českého; známé jsou reskripty České dvorské kanceláře. Reskriptem se v kanonickém právu rozumí správní akt příslušné církevní autority, kterým se na něčí žádost uděluje písemně privilegium, dispenz anebo jiná zvláštní výhoda, alia grātia (c. 59). Žádat lze jak ve své vlastní záležitosti, tak v záležitosti třetí osoby, a to i bez jejího souhlasu (c. 61). Pokud žadatel o udělení reskriptu zamlčel pravdivé skutečnosti, tj. dopustil se subrepce, nebo uvedl nepravdivé skutečnosti, tj. dopustil se obrepce, je takový reskript neplatný. Někdy mohou být reskripty vydávány i z vlastního podnětu udělující autority (mōtū propriō viz c. 63 1). Výraz grātia je tradičním kanonickým pojmem, s nímž se setkáváme v kodexu na mnoha místech. Obtížně se překládá do češtiny. Doslovný překlad zní: milost. Jde o výjimečné poskytnutí něčeho, na co není právní nárok. Pro naše potřeby používáme překladu: výhoda, prospěch. Akty uvolňující ze závazků církevního právního řádu Zvláštností církevního kanonického práva jsou právní instituty, kterými se udělují uvolnění ze závazků právního řádu. Dva druhy jsou přímo v kanonickém právu definovány a upraveny. Nazývají se privilegium a dispenz. Kromě nich kanonické právo připouští i další, nepojmenované formy uvolnění ze závazků právního řádu, tzv. jiné výhody. Privilegia, 12

13 dispenze i jiné výhody mohou být uděleny reskriptem nebo jinak. Proto výklad o nich je vyňat z kapitoly o reskriptech a tvoří samostatný oddíl. Privilegium privilēgium privilege 17 Pojem privilegium je v našem kulturním okruhu zatíženo jeho používáním jako označení zvláštních výsad, jimiž se těšily před prosazením demokracie některé společenské stavy (např. šlechta a duchovenstvo), a je proto obvykle interpretován jako negativní. Od tohoto vnímání pojmu privilegia je pro účely studia kanonického práva záhodno se oprostit: Privigelium v kanonickém právu je něčím, co má zásadně pozitivní význam a nemá s nadprávím jedněch vůči druhým nic společného. Jde o velmi důležitý právní instrument k uvolnění přílišné rigoróznosti právních přepisů. Privilegium je v kanonickém právu výhoda (grātia), poskytnutá zvláštním právním aktem určitým fyzickým nebo právnickým osobám, spočívající v dlouhodobém uvolnění z některých přesně vymezených právních závazků (cc ). Podle běžného názoru kanonistů toto slovo pochází z obratu lēx privāta, tj. soukromý zákon. Dělení privilegií CIC/1983 dělí v návaznosti na starodávnou tradici privilegia podle adresáta do dvou skupin, a sice na 1. privilegia osobní čili personální (spojená s určitou osobou) a 2. privilegia věcná čili reálná (spojená s určitou věcí nebo místem: oltářem, kostelem apod.). Nabytí privilegia 1. Privilegium získává jeho nabyvatel zpravidla právoplatným udělením (formou reskriptu nebo i přímým udělením). Udělovatelem privilegia může být jen zákonodárce nebo zákonodárcem pověřená výkonná autorita. 2. Privilegium lze nabýt stoletou držbou nebo držbou od nepaměti (possessiō centenāria vel immemorabīlia). Protože teoreticky nemůže být řeč o vydržení (preskripci) privilegia, stanoví pro tento případ c právní domněnku (præsumptiō), že privilegium bylo (kdysi) uděleno. Podle c. 78 se předpokládá, že privilegium je trvalé, pokud se neprokáže opak. 18 Zánik privilegia Privilegia zanikají v těchto případech (cc ): 1. zřekne-li se privilegovaný privilegia (renuntiātiō) a toto zřeknutí bylo udělovatelem privilegia přijato (acceptātiō); 2. odvoláním ze strany udělovatele (rēvocātiō); 3. smrtí privilegovaného nebo zánikem věci či místa, jichž se privilegium týká; promlčením (præscriptiō), jestliže privilegium nebylo užíváno, nebo jestliže privilegovaný jednal opačně, než mu privilegium umožňovalo, ale v obou případech jen 17 Něm. das Privileg, franc. le privilege, ital. il privilegio, pol. przywilej, slov. privilégium. 18 Příkladem privilegia uděleného na čas jsou tzv. mexické fakulty. Jde o mimořádná zmocnění, která Apoštolský stolec udělil některým církevním autoritám v zemích náboženské nesvobody právě z toho důvodu, že v době nesvobody je znemožněno používat některé řádné právní instituce. (Bylo jich užito během tvrdého pronásledování crívke v Mexiku po roce 1918, a také za podobného pronásledování církve v Československu po převratě v roce 1948.) Účinnost uvedených fakult skončila, jakmile nesvoboda pominula. 19 Věcné privilegium svědčící ve prospěch nějakého místa (locus) ožívá (reviviscit), jestliže se místo vrátí svému původnímu určení během padesáti let (c. 78 3). 13

14 tehdy, jde-li o privilegium zatěžující třetí osobu (privilēgium onerōsum, tj. takové, které nutí jiného nést určité právní břemeno onus); 5. uplynutím času (elapsō tempōre), pokud jde o privilegium ohraničené lhůtou; 6. vyčerpáním počtu případů, pro které bylo privilegium uděleno; 7. změnou podmínek v takové míře, že užití privilegia by způsobovalo škodu nebo se stalo nedovoleným; 8. odnětím privilegia z důvodu, že bylo privilegovaným zneužíváno. Naproti tomu privilegia, která udělil Apoštolský stolec před vstupem CIC/1983 v účinnost, zůstávají podle c. 4 nedotčena, pokud jsou využívána a kodex je výslovně neruší. 20 Dispenz dispensātiō dispensation 21 Dispenz je podle c. 85 uvolnění, relaxātiō, relaxation, z účinků ryze církevního zákona pro jednotlivý případ. Jde vždy o správní akt církevní autority, která je k němu oprávněna. Může být udělena reskriptem i jiným přípisem nebo ústně. CIC/1917 považoval dispenz za legislativní, nikoli administrativní akt. Spíše než uvolnění (relaxātiō). Dispenz se tehdy chápala jako zrušení, dērogātiō, ryze církevního zákona pro jednotlivý případ. Udělovatelé dispenzí Dispenze mohou udělit ti, kdo k tomu mají pro daný případ dispenzační pravomoc, potestās dispensandī. Automaticky jsou to všichni nositelé výkonné moci (potestās exsecūtīva) v rámci své příslušnosti. Dále ti, komu ji svěřila zákonodárná autorita samotným právním předpisem nebo aspoň je k tomu zmocnila svým individuálním rozhodnutím (dēlegātiō lēgitima). V obou posledních případech se tak stává explicitně nebo tak, že to implicitně vyplývá z textu předpisu nebo zmocnění. 1. Papež. Může dispenzovat ode všech ryze církevních zákonů, a to všeobecných i partikulárních. Může si vyhradit některé případy do své výlučné dispenzační pravomoci. Nikdy nemůže být nikým zastoupen v pravomoci dispenzovat od závazků kněžského celibátu (c. 291). 2. Diecézní biskupové. CIC/1983 rozšířil jejich dispenzační pravomoc. Podle práva CIC/1917 měli sídelní biskupové pravomoc dispenzovat od všeobecných zákonů jen do té míry, nakolik jim nejvyšší autorita koncedovala (postoupila) jednotlivé nebo obecné fakulty (zmocnění). Novou úpravou je systém koncesí zrušen a nahrazen rezervací. To znamená, že dnes má diecézní biskup mocí svého úřadu neomezenou dispenzační pravomoc až na případy, které si výslovně rezervuje (vyhrazuje) Apoštolský stolec. Rovněž nemůže dispenzovat od procesních nebo trestních zákonů, neboť ty jsou zárukou ochrany práv jednotlivce. Tam, kde je kvůli pronásledování církve či z jiného důvodu obtížné se obrátit na Apoštolský stolec, a v případě nebezpečí z prodlení, může i ve věcech papežských rezervátů udělit dispenz kterýkoli ordinář. Přednost má však nuncius či jiný papežský vyslanec, pokud se lze s ním v dané zemi kontaktovat. 3. Místní ordináři mohou dispenzovat od partikulárních církevních zákonů. 4. Faráři dispenzují podle c od závazků zachovávání svátečního dne (neděle a přikázaných svátků) nebo kajícího dne, nebo povolují záměny Příkladem výslovného zrušení privilegia je c : v jedné farnosti má být pouze jeden farář nebo moderátor a jakékoliv opačné privilegium se odvolává. Podle c nemohou být do budoucna poskytována práva a privilegia světské moci ve věci volby, jmenování a závazného navrhování biskupů. 21 Něm. die Dispens, franc. la dispense, ital. la dispensa, pol. dyspensa, slov. dišpenz. 14

15 5. Faráři a jiní kněží nebo jáhnové mohou dispenzovat na základě písemného zmocnění; rovněž mají ze zákona (c ) dispenzační pravomoc, když oddávají (asistují uzavření sňatku) v nebezpečí smrti. 6. Řeholní představení mají rozsáhlé dispenzační pravomoci vůči řeholníkům v klášteře i mimo klášter i vůči neřeholníkům, kteří bydlí v řeholním domě (klášteře). Kanonická umírněnost æquitās canōnica equity Církevní kanonické právo používá mnohem širší soustavu výjimek z práva než světské právo. Jsou zajišťovány 1. uznáváním obyčeje jako druhého pramene práva, 2. poskytováním privilegií a dispenzí, 3. možností dodatečného zplatnění některých nedostatečných aktů správních orgánů ve formě uplatnění zásady supplet Ecclēsia církev doplní, viz c. 144, nebo dodatečného zplatnění manželství formou sanātiō in rādice c Této zvláštní jemnosti a propracovanosti kanonického práva v jeho normativní i aplikační podobě se říká æquitās canōnica. Je jakousi pojistkou, bránící přílišnému právnímu rigorismu (rigor iūris). Tak je zabraňováno situaci, kterou kritizoval již ve starém římském právu M. Tullius Cicero výrokem Summum iūs summa iniūria (nejvyšší právo nejhorší bezpráví). Epikie Vedle kanonické umírněnosti, v kodexech kanonického práva zmiňované, existuje ještě jedna forma zábrany tvrdosti při uplatňování zákona, o níž se v právních předpisech církve výslovně nemluví, a sice epikie. V právní teorii i praxi je však tento výraz užíván a jeho obsah popisován. Pochází z řečtiny, ze slova επιείκεια (epieikeia), tj. chápající blahosklonnost, 23 patřičná míra. Jde o způsob aplikace církevního zákona v mimořádných situacích, při kterých nositelé výkonné nebo soudní moci v církvi neberou za základ svého rozhodování jeho doslovné znění, ale úmysl zákonodárce. Jde o případy, při nichž je zákon záměrně a rozumně aplikován zcela v rozporu s jeho doslovným zněním. 22 Jde o uvolnění od závazku zdržet se těžkých nebo hlučných služebných prací v neděli či ve svátek nebo od závazku zdrženlivosti či půstu. 23 PETROSILLO, Piero, Křesťanství od A do Z, s

16 Fyzické a právnické osoby obecně Řecký výraz πρόσωπον (prosópon), do latiny překládaný jako persōna, byl v antické době původně označením masky (škrabošky) herce. Později byl převzat do filozofie jako označení bytosti a do jurisprudence jako označení subjektu práv. Z přirozeného myšlení vyplývá, že osobou v právu je předně člověk. Již ve starověkých právních systémech však byla realizována myšlenka, že vlastnosti osoby mohou být přiřčeny i jinému právnímu organismu a že je tak možno vedle přirozené osoby v oblasti práva ještě právnicky vytvořit takovou umělou osobu. Jak v právnu světském, tak i v církevním osoby v právu se osoby dělí 1. na osoby fyzické neboli přirozené 24 a 2. na osoby právnické, resp. morální (uměle vytvořené). 25 Dřívější církevní právo používalo termínů přirozená osoba (persōna nātūrālis) a morální osoba (persōna morālis), kdežto CIC/1983 používá výrazů fyzická osoba (persōna physica) a právnická osoba (persōna iūridica), zatímco označení morální osoba vyhrazuje pouze Katolické církvi (jako celku) a Apoštolskému stolci (úřadu apoštola Petra a jeho nástupců), tj. právnickým osobám z práva božského. Fyzická osoba persōna physica physical person Na základě přirozeného práva jsou fyzickými osobami všichni lidé. Způsobilost k právům Způsobilost k právům v katolické církvi nabývá každý člověk tím, že přijme platný křest ve společenství této církve, 26 anebo že po přijetí křtu v jiném křesťanském společenství je do plného společenství katolické církve přijat. Zvláštním způsobem, a sice touhou, jsou do katolické církve začleněni katechumeni (nepokřtění, kteří byli na svou výslovnou žádost a po předchozím poučení přijati k přípravě na křest c. 206). Ti mají již určitá práva, např. na osobní péči a na poskytování svátostin (žehnání, o nichž bude pojednáno po kapitole o svátostinách). V případě, že by neočekávaně zemřeli, budou církevně pohřbeni. Právo na církevní pohřeb vzniká již počátkem katechumenátu (c ). I jiné osoby pokřtěné i nepokřtěné mají v církvi katolické způsobilost k právům v některých zvláštních případech, uvedených zákonodárcem. Jde o případy, kdy takové osoby stupují do právních vztahů v církvi jako jejich účastníci. Příklady: 1. účastníci soudního řízení před církevním soudem (mohou být dokonce žalobci), 2. nupturienti, vstupující do manželského svazku s katolíkem. Způsobilost k právním úkonům Od způsobilosti k právům odlišujeme způsobilost k právním úkonům, která je závislá na věku nositele práv a jeho schopnosti užívat rozum. Může být omezena na základě uloženého trestu. Co do věku se v kanonickém právu rozlišují: a) dítě (infans, infant), 24 Řec. φύσισ (fysis), příroda, přirozenost, lat. nātūra, přirozenost. 25 Lat. mōs, mōris, pl. mōra, zvyk. 26 Nemusí to být vždy přímo v budově kostela, ale výjimečně i jinde, ovšem s úmyslem připojit křtěnce do katolické církve. 16

17 b) nezletilý (minor, minor) a c) zletilý (maior, adult). Děti jsou osoby do dovršeného sedmého roku věku. Jsou způsobilé k právům, ale neschopná k právním úkonům (nōn suī compos, incompetent) c Dítěti je podle c. 99 naroveň postaven ten, kdo není schopen trvalého užívání rozumu (těžší oligofrenie, některé duševní choroby). Místo dětí a jiných osob nōn suī compos jednají jejich zákonní zástupci (rodiče, poručník, opatrovník). O tom, kdo je poručníkem (opatrovníkem), rozhoduje podle c příslušný stát (pokud norma církevního práva nebo diecézní biskup nerozhodne jinak). V tomto případě jde tedy o recepci státního práva do práva církve (lēx canonizāta ve smyslu c. 22). Nezletilými jsou to osoby od dovršeného sedmého do dovršeného osmnáctého roku věku. Při výkonu svých práv podléhají moci rodičů nebo poručníků kromě případů, kde je božské nebo církevní právo z jejich pravomoci vyjímá. Jsou tedy částečně způsobilí k právním úkonům. Zletilými jsou ti, kdo dovršili osmnáctý rok věku (tj. dožili se prvního dne po svých osmnáctých narozeninách). Od tohoto dne jsou plně způsobilí k právním úkonům. Místní příslušnost Je důležitou součástí osobního statutu fyzických osob. U jednotlivých osob rozlišujeme dva typy místní příslušnosti, a sice domicil a kvazidomicil, a to na dvojí úrovni: jako domicil farní a domicil diecézní, a jako kvazidomicil farní a kvazidomicil diecézní. Ten, kdo nemá nikde žádný domicil nebo aspoň kvazidomicil, je bezdomý (vagus). Je obtížné přeložit výstižně do češtiny kterýkoliv z uvedených dvou výrazů. Možné jsou tyto překladové varianty: domicil = domovské právo, trvalé bydliště, řádné bydliště kvazidomicil = právo pobytu, přechodné bydliště, mimořádné bydliště. 27 Domicil domicīlium domicile Farní a diecézní nebo alespoň diecézní nabývá katolík podle c pobytem ve farnosti nebo diecézi, a to trvalým nebo alespoň pětiletým nebo alespoň s úmyslem trvalého setrvání ve farnosti či diecézi. Kvazidomicil (quasi-domicīlium, 28 quasi-domicile) farní a diecézní nebo alespoň diecézní nabývá katolík pobytem ve farnosti nebo diecézi tříměsíčním nebo pobytem s úmyslem setrvat ve farnosti nebo diecézi aspoň tři měsíce. Farním domicilem nebo kvazidomicilem získává každý křesťan katolík vlastního faráře a vlastního ordináře (parochus proprius, Ordinarius proprius). Pouze diecézním domicilem nebo kvazidomicilem získává svého vlastního ordináře Oficiální český překlad Kodexu používá výrazy trvalé a přechodné bydliště, někde se pro přesnost uvádí: kanonické trvalé a přechodné bydliště. Jde o institut odlišný od trvalého či přechodného bydliště podle světského práva některých států. 28 quasi = jakoby 29 V případě osobních farností, které překrývají síť farností územních (c. 518) se záležitosti domicilu řeší v jejich statutech nebo úpravou v partikulárním právu. 17

18 Vůči nim má svá práva, např. intimovat jim své potřeby, žádat poskytování svátostí, vyučování a jiných duchovních dober. Na nich může žádat a od nich obdržet dispenze v příslušných záležitostech. Také manželství se uzavírají dovoleně jedině v místě domicilu či kvazidomicilu ženicha nebo nevěsty, nemají-li nupturienti licenci (povolení) vlastního faráře nebo vlastního ordináře uzavřít sňatek jinde. Děti a nezletilí získávají domicil i kvazidomicil podle rodičů (zákonných zástupců). Nezletilí starší sedmi let mohou mít i vlastní kvazidomicil (c ). Manželé mají mít podle c. 104 společný domicil (kvazidomicil). Odlišné bydliště mohou mít jen z důvodů legitimního odloučení (nikoliv jen při církevně schválené separaci manželů za trvání manželství, ale i z jiných závažných důvodů). Řeholníci (řeholnice) a členové společností apoštolského života mají podle c. 103 domicil v místě, kde je (řeholní) dům, k němuž jsou připsáni. Kvazidomicil mají v místě (řeholního) domu, v němž se mají (se souhlasem představeného) aspoň po tři měsíce zdržovat. Klerici jsou namísto domicilu i kvazidomicilu inkardinováni (přivtěleni) od okamžiku přijetí jáhenského svěcení vždy do jedné určité diecéze nebo jiné partikulární církve či osobní prelatury, čímž získávají vlastního ordináře (c ). Řeholní klerici jsou inkardinováni od svých věčných slibů do svého institutu zasvěceného života a mají svého jediného řeholního ordináře (c ). Podobně je tomu v případě kleriků ve společnostech apoštolského života. Z hlediska svého aktuálního pobytu je podle c. 100 každý křesťan katolík ve vztahu k farní duchovní správě nebo i diecézi obyvatel (incola, resident) pobývá-li v místě svého domicilu, nebo příchozí (advēna, temporary resident) pobývá-li v místě svého kvazidomicilu, nebo cizí (peregrīnus, traveler) pobývá-li právě mimo místo svého domicilu nebo kvazidomicilu, nebo bezdomý (vagus, transient) nemá-li nikde domicil ani kvazidomicil (tulák, kočovník). Bezdomý má vlastního faráře i ordináře v místě, kde se právě nalézá. Pokrevní příbuzenství cōnsanguinitās consanguinity Co do pokrevenství platil v dřívějším církevním právu starobylý germánský způsob počítání jeho stupňů. V CIC/1983 (c. 108) byl recipován románský způsob, který se tradičně užívá i v sekulárním právu. Totožné je rozlišování přímé a boční linie. 30 V linii přímé se počítá tolikátý stupeň pokrevenství, kolik pokolení (generātiō) odděluje předky od potomků. Vztah rodičů a dětí je tedy prvním stupněm, vztah prarodičů a vnuků druhým stupněm příbuzenství v linii přímé, atd. V linii boční neboli vedlejší, založené původem od společného předka, se počítá tolikátý stupeň pokrevenství, kolik je na obou stranách osob bez započtení osoby výchozí. Platí tedy tolikátý stupeň pokrevenství, kolik porodů zprostředkovává vztah mezi pokrevenci. V boční linii tedy není možný první stupeň příbuzenství. U sourozenců se počítá stejný stupeň pokrevenství, ať jsou plnorodí (mají společné oba rodiče) nebo polorodí (mají společného jednoho rodiče), případně dvojčata. Ve všech těchto případech jde o druhý stupeň boční linie. Vztah strýc/teta synovec/neteř je třetím stupněm příbuzenství v linii boční, vztah (prvních) bratranců a sestřenic je čtvrtým stupněm příbuzenství v linii boční. 30 Praktický význam mají ustanovení c. 108 především pro posuzování manželských překážek pokrevního a zákonného příbuzenství, švagrovství a veřejné počestnosti (c a násl.). 18

19 Zákonné příbuzenství cognātiō legitīma Stejná pravidla platí i pro právní příbuzenství založené osvojením neboli adopcí (c. 110). Osvojený se stává účastníkem všech příbuzenských vztahů prostředkovaných adoptivními rodiči (osvojiteli). Linie a stupně se počítají u zákonného příbuzenství stejně jako u pokrevenství. Švagrovství affinitās affinity Švagrovství je právní vztah k příbuzným manžela, pokrevním nebo zákonným, v přímé i v boční linii. Tedy nikoliv jen k švagrovi či k švagrové. Překládá se někdy také jako afinita nebo sešvagření. Jde právní vztah v rodině, který vznikl prostřednictvím uzavření sňatku kterýmkoliv z pokrevenců či zákonných příbuzných. Linie a stupně se počítají u švagrovství stejně jako u pokrevenství. Švagrovství relevantní pro církevní právo vzniká pouze na základě církevně platného (kanonického i nekanonického) manželského svazku, byť i nenaplněného. 31 Jeden manžel je sešvagřen s pokrevními příbuznými druhého v takové linii a v tolikátém stupni, v jakých je druhý manžel s nimi v pokrevním příbuzenství. Adoptivní děti jsou postaveny na roveň vlastním dětem. Příklady: vztah tchán/tchyně zeť/snacha nebo vztah manžela matky k jejím dětem s jiným mužem nebo manželky otce k jeho dětem s jinou ženou je prvním stupněm švagrovství v přímé linii; vztah manžela k sourozencům manželky nebo manželky k sourozencům manžela, tj. k švagrům a švagrovým, je druhým stupněm švagrovství v boční linii. Vztah k manželce švagra či k manželu švagrové však švagrovstvím není. Obřad ritus rite Příslušnost katolíka k některému z obřadů v právním slova smyslu je důležitou součástí osobního statutu každé fyzické osoby v katolické církvi. Jde o příslušnost katolíka k latinské (západní) církvi nebo k některé z dvaceti čtyř východních katolických církví suī iūris (vlastního práva). CIC/1983 řeší vzájemný vztah mezi příslušností k latinské církvi a příslušnosti k některé z katolických církví východních; jeho úprava se netýká vztahů mezi příslušností k jednotlivým východním církvím navzájem. Podle ustanovení c. 111 je dítě křtěno v latinské církvi, jestliže oba rodiče přísluší k tomuto obřadu. Když však každý z obou rodičů přísluší k jinému katolickému obřadu (interrituální sňatek), 32 rozhoduje o tom, v kterém obřadu bude dítě pokřtěno, společná vůle obou rodičů. Není-li dohody dosaženo, platí, že dítě bude pokřtěno v obřadu otce. Pokud ten, kdo má být pokřtěn, dosáhl již čtrnáctého roku věku, rozhoduje o své obřadové příslušností sám. Změny obřadu je možno podle c. 112 dosáhnout prohlášením jednoho z manželů při uzavírání nebo i v průběhu trvání interrituálního sňatku, 31 Církevně platným manželstvím je manželství uzavřené mezi křesťany (u katolíka kanonickou formou) i manželství křesťana s nepokřtěným (u katolíka uzavřené církevní formou) i legitimní manželství nepokřtěných uzavřené civilní formou (podrobnosti viz oddíl o manželském právu). 32 Interrituálním sňatkem je míněn sňatek dvou katolíků různých obřadů. Naproti tomu v případě sňatku dvou křesťanů různých vyznání jde o mātrimōnium mixtum smíšené manželství ve smyslu cc a násl., pro které shora uvedená pravidla neplatí. Lépe by bylo ovšem hovořit o interkonfesním sňatku než o smíšeném manželství. Manželství mezi katolíkem a nepokřtěnou osobou Manželstvím osob s rozdílným náboženstvím (disparitāte cultūs) je manželství mezi katolíkem a nepokřtěnou osobou 19