Počátkové českého básnictví a německá metrika

Transkript

1 Počátkové českého básnictví a německá metrika česká literatura 3/ k proměnám českého verše v nadnárodním kontextu Dalibor Dobiáš K nejvýraznějším zásahům do rozkolísané normy české poezie na přelomu desátých a dvacátých let 19. století, doby tradičně nazírané prizmatem důsažných kulturotvorných počinů (srov. JIREČEK 1898: 417), patřily dvě v jednotlivostech rozdílné, ba zdánlivě rozporné události. Rukopisy královédvorský a zelenohorský (1817, 1818) z okruhu V. Hanky a J. Lindy na jedné straně aktualizovaly osobitou staročeskou minulost. Pod vlivem lidové písně a prohlubujícího se poznání starších českých a dalších slovanských památek reagovaly na didakticky směřovanou sylabotónickou prozodickou teorii J. Dobrovského a celý model básníka jako následovníka obecných pravidel, přičemž v souladu s touto teorií vlastně pojaly časomíru jako jev v české poezii zvláštní (srov. JAKOBSON 1935; DOBIÁŠ 2010, 2011). Na druhé straně problematizovali v polemice s Dobrovského sylabotónismem starší požadavky na národní poezii časoměrní Počátkové [tj. principy] českého básnictví, obzvláště prozódie (1818), jeden z projevů Bratislavy jako významného centra soudobé české literatury, jejichž autory se ukázali být mladý, již uznávaný básník P. J. Šafařík a F. Palacký jako iniciátor a Šafaříkův spolupracovník (podrobněji srov. BAKOŠ 1961). 1 V následujícím výkladu diskuze o poezii v desátých letech 19. století chceme navázat na práce M. Červenky, které přenášejí otázky studia verše rozpracované poválečným strukturalismem na pole literárněvědné komparatistiky (ČERVENKA 2003: 269 aj.). Komparativní studium veršových proměn se 1 Nechceme přitom zastírat společné evropské i domácí pozadí obou těchto počinů, souvislosti generační apod. Je zjevné např. Hankovo a Šafaříkovo společné průkopnictví v sběru lidové písně v ustavičném zápasu s Protičechy, jejich současný vztah k hudbě jako poli konfliktů s klasicistní estetikou na poli umělého básnictví (srov. CHRISTENSEN 1995: 5; VÍT 1987; HLOBIL 2004).

2 356 Dalibor Dobiáš přitom v současné literární vědě dotýká i jejich širších motivací: tak Nicola Kaminská spojila zásadní veršovou reformu Opitzovu, geneticky spjatou i s Böhmische Prosodie J. Dobrovského, dokonce přímo s formováním kulturních identit v Evropě (KAMINSKI 2004; srov. DOBIÁŠ 2010). Na úvod našich dalších sond do ukotvení veršových systémů a jejich proměn v středoevropských kontextech postavíme zmíněný koncept Počátků, ostatně explicitně ukotvený evropsky. Pro anonymní revoltu vznešeného Čecha hledajícího dále výrazové možnosti vysoké češtiny, tedy teorii P. J. Šafaříka a F. Palackého, byla rozhodující časoměrná starořecká metrika, resp. její hudebnost s komplexními, proti J. Dobrovskému údajně přesvědčivými zásadami (srov. LUDVÍKOV SKÝ 1933). 2 Budeme pouze registrovat, že oba autoři museli svoji problematizaci dosavadní české poezie a návrh poezie nové prosadit i jako básníci a spolu se svými současníky o to usilovali. 3 Dříve než se obrátíme k vlastnímu obsahu Počátků českého básnictví, obzvláště prozódie, nastíníme s ohledem na výše stanovenou otázku pozadí a zasazení této pamfleticko básnické realizace ideálu klasičnosti (srov. BAKOŠ 1961; ROSENBAUM 1963). 4 Je každopádně známo, že normativní přízvuk dle zásad J. Dobrovského, resp. relevantních německých gramatik odmítli už před Počátky autoři jako Václav Stach, další jej problematizovali až po Samuela Rožnaye a jeho současníky (srov. MUKAŘOVSKÝ 1941; DOBIÁŠ 2010 ad.). Ani Puchmajerův invenční překlad prvního zpěvu Iliady (1814), který uplatnil ve snaze o dokonalý český hexametr vokalickou kvantitu proti přízvuku, nedokázal v očích mladší generace přízvučnou poezii na základě Dobrovského pravidel odůvodnit. 5 Pro časomíru vystupující J. Jungmann, jako spíše latentní, ideově však zjevně nejvýznamnější hlas těchto diskuzí (přímo nedochované Nepředsudné mínění o prozodii české [1804]; srov. ZELENÝ 1873 s popisem díla), a Počátkové se nato roku 1818 shodli v tom, že sylabotónická poezie se ujala jen díky autoritě J. Dobrovského a ovšem i snahou o komplexnější rytmiku jako základ esteticky náročnější poezie při alespoň teoretickém důrazu na oblast hudební (přímý vliv J. Jungmanna na polemický spis P. J. Šafaříka a F. Palackého doložit nelze). 6 2 Myť nemáme v řeči naší žádné prozódie, žádné metriky. Stará Rosova byla pravá; ale chtíce jí s tváře komára sehnat, zabili ji (ŠAFAŘÍK PALACKÝ 1961a: 37). 3 P. J. Šafařík se už ve svých starších sylabotónických přízvučných básních jeví jako experimentátor s jednotící veršovou intonací (ČERVENKA 1963). 4 K dalším souvislostem prozodického díla P. J. Šafaříka a F. Palackého viz zde. 5 Co bylo dostatečně různotvárné pro ideové a tematické diference v rámci osvícenství a rokoka, nemohlo postačit osvobozující se básnické myšlence 19. století (ČER VENKA 1963: 146). 6 Ke konkrétním shodám textovým patří mj. odkaz na dnes pozapomenutého polského kritika klasicistní prozódie Tadeusze Nowaczyńského.

3 studie 357 Jak je zřejmé právě z příkladu Jungmannova, osvícenský ideál učence a jeho úlohy v chodu státu, jak se objevoval i u J. Dobrovského a jeho vzorů, 7 byl s rozvíjející se rolí jednotlivce v národním hnutí zpochybňován. V době napoleonských válek docházelo k revizi učení starších, univerzálního osvícenského ukotvení jejich metod a metodické skepse, naopak byl nově uchopen jejich vlastenecký aktivismus (JØRGENSEN BOHNEN ØHRGAARD 1990: 327; k příslušné rovině, resp. proměnám Dobrovského díla srov. WIRTZ 1999). V českém prostředí docházelo k těmto procesům s jistým zpožděním a katalyzovaně i politickým systémem nastupujícího Metternichova absolutismu (srov. HEER 2001: 159n). Jakkoli tato situace tlumila počiny mladších právě jako v případě Jungmannově, ne zcela vyhraněném ani ve věcech prozódie, je patrný rozdíl. Na místě objektivizujícího učence, kněze jakožto nástroje absolutistického státu v josefínské tradici, se objevil učenec chápající se národní, lidově pojaté myšlenky. Z polemiky V. A. Svobody z roku 1824 s J. Dobrovským ve věci Rukopisu zelenohorského je zřejmé, že jako konfrontace zvláště mladších učenců s nepřízní dějin nebyla dobově vyloučena fabrikace; podobně ani pamflet. 8 Klasické nároky byly takto spojeny s novým naplněním subjektivizovaným duchem: takto i autoři Počátků zvolili motto svého díla z dříve jako později autoritativního, nyní v smyslu Šafaříkovy dřívější poezie aktualizovaného Friedricha Gottlieba Klopstocka (nahlížen je jako nekonvenční, svobodomyslný pěvec přirozenosti a helénství). 9 Klopstockova bohem nadšená reforma verše znamenala dle Počátků návrat ke klasické době, kdy u Řeků byly básně harmonicky spjaty s hudbou jakožto uměním veskrze časovým; náročný, zákonitostí hudby dbající umělec se takto těšil vyšší svobodě (nade vše je v Počátcích postaven už pro Dobrovského Böhmische Prosodie významný libozvuk na základě vlastností češtiny). 10 V duchu Klopstockově odmítli v reformě J. Dobrovského P. J. Šafařík a F. Palacký prznění původní zpěvné časoměrné poezie, která umožňovala komplexní básnické výkony, triviálním 7 Bürgerpriester (WINTER 1971: 206n). Podobně však i u F. G. Klopstocka v Die deutsche Gelehrtenrepublik (1774), kterou již jeho současníci označovali za konzervativní, ad. K Dobrovského vztahu k společenským ideálům J. Ch. Adelunga viz DOBIÁŠ Počátkové přitom vyšli s fiktivní atribucí, jejich domnělý vydavatel J. Benedikti se o díle dozvěděl až po jeho zveřejnění (srov. BAKOŠ 1961). 9 Gesänge des höhern Flugs/ In dem Lautmaß der Natur [Písně vyššího letu v rytmu přírody] (spis současně svými přesnými pravidly spolu s Johannem Heinrichem Voßem poněkud kritizuje jeho libovůle [ŠAFAŘÍK PALACKÝ 1961a: 70, 106 aj.; srov. níže a BAKOŠ 1961: 19 20]). 10 Naši staří básníři své slabiky jen spočítali a rýmovali, dvě a dvě po prstech berouce, a jak jim padají, pozorujíce; jako to až podnes lid činí. U nich metrum nehledej; tím více ale libozvučnosti. Naši novější básníři též slabiky počítají a rymují, způsobem ode starobylého jen naoko rozdílným (ŠAFAŘÍK PALACKÝ 1961a: 100).

4 358 Dalibor Dobiáš poetičnem přízvuku, barbarskými rýmy. Autor Böhmische Prosodie přitom, třebas přímo nejmenován, vystupuje v Počátcích už v Jungmannově Nepředsudném mínění o prozódii české jako autorita, která jedině svojí mocí brzdí básnickou přirozenost a svobodu, a možnost češtiny vyniknout a ouplně řeckou časomíru zřejmě nésti (ŠAFAŘÍK PALACKÝ 1961a: 45; JUNGMANN MAREK 1882: 445); stává se nyní objektem hrubého útoku. 11 Počátkové se zde v kritice neživé normy národní poezie, připomínáme, spojily s Jungmannovým programem. Připomínají jej tak, jak nedlouho předtím zazněl v polemice s Aloisem Uhlem (Slovo k statečnému a blahovzdělanému Bohemariusovi [1814]): spojují národ a kulturně definovaný jazyk; přitom jako ostatně implicitně i Rukopisy královédvorský a zelenohorský postulují významné místo neodrodilé prostonárodní tvorby v jazyce; staví původní homérské helénství a jeho slovanskou obdobu proti tomu, co již přízvuku vytýkal V. Stach jako poněmčilost. Vyslovují ovšem potřebu variability forem, diferenciace a tříbení jazyka (s dominující mocí obraznou). Pokud jde o společenskou kritiku, J. Jungmanna Počátkové v českém kontextu přitom přesahují: v duchu německého odporu proti všemu francouzskému mizí poměrná vyváženost Jungmannovy polemiky s A. Uhlem: němčina je dle Počátků ve svých možnostech stavěna pod češtinu, chopí li se čeští autoři své příležitosti. 12 Příslušné stanovisko, při zmínění kritického ostnu, provází i později zvláště dílo Šafaříkovo: Jedině za pomoci časoměrného veršování [ ] můžeme my Čechové a jiní Slované [přeložiti] klasické básníky řecké i římské v domácí jazyk s takovou dokonalostí, s jakouvouž sotvy který jiný národ europejský (ŠAFAŘÍK 1833: 42). Povšimněme si po tomto obecném generačním úvodu a prvním vstupu do nadnárodního antikizujícího zasazení Počátků v jejich mottu detailněji vazby F. Palackého a zejm. P. J. Šafaříka na jejich hlavní prozodickou autoritu Gottfrieda Hermanna. Tento Jungmannův vrstevník patřil k věhlasným profesorům v gottschedovsko gleimovské malé Paříži, Lipsku, jako vůdčí, filozoficky a filologicky orientovaný představitel tzv. Wortphilologen. 13 Zabýval 11 Počátkové šmahem kritizují Dobrovského jako toho, kdo zněmčile před dvaadvaceti lety svázal a do vězení vsadil génia Slávie, vlastního bratra řeckého a vytvořil pro něho hanebná pouta (ŠAFAŘÍK PALACKÝ 1961a: 104), dále J. Ch. Adelunga jeho vzor, pokud jde o přízvuk, básnické výtvory založené na Dobrovského prozódii: ty jsou kladami roklemi dolů se šrotujících fůr třískání (IBID.: 45), a vůbec úspěchy starší vlastenecké generace, pranic si v tomto duktu nezadávajíce se svými německými vrstevníky a pozoruhodně obnažujíce svoji vlastně politickou metaforiku. 12 Neboť Čech a germanoman byly vždycky synonyma, řeč naše hodnější, než aby cizímu a prve neznámému jhu podrobená, nízce pod Teutonkou se plazila, vysoko nad touto, ve spolku řečtiny a latiny, hrdě vznášeti se může (ŠAFAŘÍK PALACKÝ 1961a: 53, 45 46). 13 Tj. exegeze textů na základě jejich kritického jazykového rozboru; vznik a vývoj školy ovlivnila kritická jazyková zkoumání J. H. Voße a jeho následovníků.

5 studie 359 se hlavně starořeckými texty, 14 přičemž zvláštní pozornost věnoval metrice, rozpracovávaje ji od druhé poloviny devadesátých let 18. století v podstatě na základě Kantova učení o apriorních kategoriích jako prostředcích vnímání a úsudku. Příslušné pojetí je důležité především novým, formalizovaným osmyslením individuálního tvůrčího aktu, jakkoli ideově vychází ještě z doby bezprostředně po francouzské revoluci, před vystoupeními J. G. Fichta, F. L. Jahna ad.: Der Hellenen Dichter, Phóbus Apollo, sagt Klopstock, varioval i Hermann na téma pozdějšího motta v Počátcích, sang in dem Lautmaß der Natur. Denn der wahre Dichter findet von selbst die Gesetze des menschlichen Geistes, und übertritt sie nicht. Sein Künstlersinn ist eben darum frey, weil er in seinen nothwendigen Schranken bleibt (HERMANN 1799: III). 15 Časové formy spojující poezii s dobově významnými otázkami hudby se přitom Hermannovi jevily jako společný organizující prvek jednotlivých systémů umění; vybízejí ho i k filologicky přesnějšímu popisu. Jede Abweichung von den nothwendigen Gesetzen des menschlichen Geistes erzeugt, wie jede Abweichung von den nothwendigen Gesetzen der Natur eine Mißgeburt. Damals gab es noch keine Grammatiker und keine Wissenschaft, die das Gefühl der Dichter hätte fesseln oder auf Irrwege leiten können. Ihre Werke waren erst die Muster, nach denen die Grammatiker ihre Wissenschaft bilden konnten (IDEM 1799: III). 16 Hermann vyzdvihl jako s poukazem na Sulzera proti J. Dobrovskému a jeho předlohám i J. Jungmann schopnost přírodní, přirozené poezie v němčině a zdůraznil, s odvoláním na Římany, a tím spíše nerytmické Francouze či Angličany, škodlivý vliv umělých školských pouček na národy a jejich kulturu (IBID.: IV). Hermannův spis je jednotnější než dílo filologových předchůdců, sleduje vývoj pravidel rytmu a převádí tato pravidla na obecné rytmické zásady založené na vztazích jednotlivých umění mezi sebou, přičemž je zdůrazněna hudba u Řeků se svými složitými matematickými formami. Pojmenovává nové veršové formy u starých ve směru, který inicioval už J. H. Voß, či ještě o století dříve Richard Bentley: a to proti klasicistnímu názoru, že imitace těchto forem v jejich specifikách je výstředností. Jungmannův výčet staroindických forem dle průkopníka indických studií Henryho Thomase Colebrooka (1821), 14 Dlouhodobě vlivné byly Hermannovy názory na původ a atribuci Homérových textů, jeho kritické, komentované edice starořeckých textů. Roku 1799 také Hermann založil Řeckou společnost (srov. KÖCHLY 1874). 15 Básník Hellénů, Fébus Apollo, říká Klopstock, zpíval podle přirozené zvukové míry. Neboť skutečný básník sám od sebe nalezne zákony lidského ducha, aniž je překračuje. Jeho umění je svobodné právě tím, že zůstává v nutných mezích. 16 Každá odchylka od nutných zákonů lidského ducha plodí, tak jako každá odchylka od nutných zákonů přírody, zrůdu. Tenkrát ještě nebyli gramatikové ani věda, která by bývala mohla spoutat cit básníků anebo jej vést k omylu. Jejich díla byla teprve vzorem, dle něhož mohli gramatikové stavět svoji vědu.

6 360 Dalibor Dobiáš zdůrazňující možnou rytmickou variabilitu češtiny mimo tradiční skandování, jako by zde nalézal svoji inspiraci. Výrazná je přitom proti českému autorovi Nepředsudného mínění Hermannova expozice filozofie Kantovy, resp. spíše Reinholdových Elementarphilosophie, do prozodického díla. 17 Filozofie, značně se rozvinuvši v novější době, měla přispět rozpracování metriky k dokonalosti, mj. právě v klasifikaci umění a zdokonalování jeho forem (HERMANN 1799: 11 12; z tohoto směru vycházela ovšem i Hermannova kritika iracionálního poznávání mýtů u části romantiků, proti němuž filozof a filolog postavil v soudobých sporech analýzu forem myšlení). Metrika byla v prostředí Šafaříkova německého studia, třeba dodat, rozvinuta a pozdější autor Počátků mohl nahlédnout Hermannovo dílo i prostřednictvím polemik s ním, např. Johann August Apel právě vydal spis Metrik ( ), který byl Hermannem příkře odmítnut. Apelova kritika jeho učitele jako omezeného znalce hudby, jeho vlastní teorie o hudebních rytmech v starořecké poezii a shodě jejích taktů se současnými a o možnostech rekonstrukce hudby na základě veršového rytmu působila radikálně, řada Apelových pozorování se přesto později ukázala jako přínosná (srov. SCHMIDT 1875: 501). Tyto další koncepty současně umožňovaly bez rozporu s tím, že se Počátkové odvolávali především na autoritu G. Hermanna integrovat kantovský formalismus, a to např. s důrazem na citelnou moc duše, ke které se v Čechách hlásil v starší tradici i J. Jungmann. 18 Při zřejmé znalosti děl Böckhových, Voßových ad., jež rovněž zdůrazňovala analogie v prozodických délkách antických a německých slabik, nabízely široký základ pro postavení časově komplexně organizovaného časoměrné básnění nad přízvučné, tuto, v soudobé české a slovenské poezii na předělu doby, rytmicky omezeně variabilní znouzectnost (ŠAFAŘÍK PALACKÝ 1961a: 70). Poznání vztahu Počátků k jednotlivým Němcům a rolí těchto osobností pro spis můžou být do jisté míry zpřesněny i doklady spolupráce P. J. Šafaříka s G. Hermannem a přímého vlivu německého učence na Šafaříkovu kritiku českého sylabotónismu (srov. IBID.: 90). P. J. Šafařík spolu s F. Palackým jistě u Hermanna nalezli podporu, vzhledem k jeho rozpracování časovosti řeckého verše, v němž dlouhé a krátké slabiky hrály důležitou roli, i k jeho 17 Etwas, das a priori beweisen werden muß, empirisch beweisen wollen, ist eine vergebliche Arbeit, und wer den philosophischen Beweis nicht fassen kann, dem hilft auch der andere nichts [Snažit se empiricky dokázat to, co musí být dokázáno a priori, je marnou prací, a kdo není schopen pochopit filozofický důkaz, tomu ani jiný důkaz nepomůže] (HERMANN 1799: 8). 18 Prozódie, která [ ] učí, jak z řádného skladu všelikých momentů ve slovích ono, což rytmus vůbec slove, v řeči povstati může, a kterážto z filozofického ohledu povážená také učení jest, musí také [ ] své principium míti. Toto aneb podle Hermanna v moci poznání lidského, anebo raději, ač s malým rozdílem, podle Apela v citelné moci duše naší složeno jest (ŠAFAŘÍK PALACKÝ 1961a: 52).

7 studie 361 pojetí utváření klasického období. Ostatně Hermannův názor je v Počátcích citován z jeho dopisu: Prozódie na časomíře založená jest znamení vzdělanosti národu a řeči jeho; prozódie naproti tomu na přízvuku založená znamení jest syrovosti obého toho. Před na zemi sstoupením homéridů básnili Řeci bezpochyby beze vší míry časové; když se s homéridy záře vzdělanosti mezi Řeky zabřeskovati počala, vzniklo časoměrné prozodické veršování. S zapadnutím jejím zapadlo i čisté, anť bezmála dva tisíce hořelo let, světlo řecké poezie (IBID.: 69). Chvála řeči s dlouhými vokály končí: Slované, kdo prozódii v řeči své zakládati chcete, jděte za Homérem a školou jeho: potomstvo památku Vaši požehná (IBID.: 70). Názory, jak je pak vyjadřují Počátkové, by byl mohl v mnohém pronést J. Jungmann. 19 Počátkové jsou přitom impulzem, v stopách G. Hermanna ad., pro vědeckost tohoto tázání při zohlednění specifik češtiny: kvantity nevázané na přízvuk; to pak ve srovnání s Jungmannovou polemikou s A. Uhlem sílí ve dvacátých letech 19. století v Kroku. Dokladem příslušných důrazů v Počátcích, které připomenou spíše německou diskuzi, G. Hermanna, s jeho snahou vyvodit metriku vědecky z pojmu rytmu, a jeho následovníky, jsou v Počátcích na uvedeném pozadí např. i nápadné, dlouze rozváděné požadavky rozumového poznání a vědeckosti: 20 podobně i definice jako: Prozódie zajisté, která k rytmu nevede, nesmysl jest a sama sebou se vyvracuje (ŠAFAŘÍK PALACKÝ 1961a: 59), v nichž se G. Hermann shoduje i s J. A. Apelem. Takto se ostatně oba čeští autoři v téže době přimykají k národní vědě, plédují pro Jungmannův projekt encyklopedie ad. Emfatická láska k vlasti, inkluzivní pluralis majestaticus epistolárního spisu o české prozódii a poezii v její možné šíři upomíná rovněž na vystoupení německého studentstva. Je tedy patrná jistá omezenost soudobých názorů, které Počátky odsuzují jako plod mladistvé horkokrevnosti a vlivu Jungmannova (PALKOVIČ 1818: 303), jakkoli J. Jungmann o vydání Počátků předem věděl, spis před jeho publikací schvaloval a později se odkazu díla proti Hněvkovskému ad. plamenně ujal v Kroku (JUNGMANN 1948). Tuto intelektuálně školskou inspiraci z Německa ovšem na druhé straně nelze ani přeceňovat: Počátkové do uvedených rozporů mezi G. Hermannem a J. A. Apelem hlouběji nevstupují; přebírají z Apela do značné míry, v duchu svého počinu, především formalizovaný zájem o vlastnosti mluveného jazyka mimo tradiční skandování, které limitovalo puchmajerovské básnictví (APEL 1843: 43). 19 Jazyk jest semeniště časného bytu národů; zrcadlo ctnosti jejich, které kdo ztroskotá, jestost jejich ztroskotá, kdo poškvrní, jméno jejich poškvrní (ŠAFAŘÍK PALACKÝ 1961a: 41), bludné učení vyvracovati není na cti někomu utrhovati nebo spravedlivé zásluhy jeho zprzňovati: ty zajisté, dělej co dělej, bouři časů odolají (IBID.: 42) apod. 20 Základ učení kteréhokoli musí taková všeobecná pravda býti, o kteréž by jasný, schopný rozum nijakým právem pochybovati nemohl (ŠAFAŘÍK PALACKÝ 1961a: 52).

8 362 Dalibor Dobiáš Blízkost J. Jungmannovi je v Počátcích proti tomu v obecné rovině patrná např. v ironii vůči starším studeným gramatikům, výtce nečešství protivníka, jež se u autora Nepředsudného mínění objevily už roku 1811 v polemice s J. Dobrovským (srov. VODIČKA 1954). Nakolik bylo mladým básníkům známo Jungmannovo dílo, ukazují i narážky ( drahé Slavěnce podobnými zvuky zavděčiti [jsme] se hořeli [ŠAFAŘÍK PALACKÝ 1961a: 44; viz i ČERVENKA 1963]), autor Nepředsudného mínění je na základě svého díla ve spise na několika místech vyzdvižen. 21 Takto dochází i k spojení teoretických konceptů na ústřední bázi časovosti umění a jeho jednoty v rozmanitosti dle hudby ( rytmus ale estetický čili pěkný jest pravidelné vyvinutí se momentů v jisté času míře, takové mním, v němžto se v rozmanitosti hnutí jednota nachází [ŠAFAŘÍK PALACKÝ 1961a: 60; srov. ZELENÝ 1873: 393n; HLOBIL 2004]). 22 Ani zde tak nelze přehlédnout vlastní převzetí myšlenek J. Jungmanna a jejich interpretaci mladými autory. Nejednoznačná terminologie J. Dobrovského ad., pojící ještě přízvuk a délku ve stopě (srov. DOBIÁŠ 2010), a samozřejmě společenská estetická opatrnost staršího okruhu, dodávala P. J. Šafaříkovi a F. Palackému dostatek příležitostí ke střetu tam, kde se němečtí metrikové zaměřovali spíše na některé otázky prozódie jako výstavbu konkrétních stop ( co dím? Systém li?, taková pravidla, ať se co nejmírněji vyjádřím, dětinská jsou a sama sebou se vyvracují [ŠAFAŘÍK PALACKÝ 1961b: 57]). 23 V praktickém pojetí časomíry Počátkové každopádně obecně navazují, podobně jako J. Jungmann a soudobé básnické pokusy, na starší českou tradici, jíž se proti J. Dobrovskému dovolávají jako terminologicky zastaralé, v podstatě však správné: 24 rytmus je založen na dvojí izochronii slabik, kde jedna přirozeně či pozičně dlouhá slabika časově odpovídá dvěma krátkým (ŠAFAŘÍK PALACKÝ 1961a: 62). 25 Existence tzv. pozičních délek mimo vlastní 21 Např.: první mezi estetiky našimi, Jungmann (ŠAFAŘÍK PALACKÝ 1961a: 55). 22 K rozlišení rytmu a metra na časovém základě u Jungmanna srov. SULZER (1794: 90), který opodstatňuje na základě rytmu mj. i tvorbu prózy. 23 K souvislostem této společensko estetické kritiky viz i ROSENBAUM Několikráte jsou zmíněni J. A. Komenský i V. J. Rosa: Čas tomu, čas svrchovaný, aby se zatemnělá otců našich vyjasnila sláva: aby se holobradý potomek za Nudožerýny, Drachovské, Rosy a Komenské a jiné věrné a statečné předky své styděti, aby nimi nebo tam nás již slepota a převrácenost chuti zavedla pohrdati přestal. [ ] Cizozemci se šetrností o vzdělanosti národu našeho za století rozprávějí: na nynější naše dávno prohlášené, ale bohužel až posud ještě vždycky nehrubě dokázané vlastenectví s útrpným usmíváním vzhlédají (ŠAFAŘÍK PALACKÝ 1961a: 105). 25 Tedy tvořeným dvěma a více konsonanty: a) na začátku slova (co z toho), b) v jeho prostředku (šťastný), c) na konci slova (chřest, milost), d) na předělu slov (od něho), přičemž likvidy l a r (ř) jsou obojetné v složených i nesložených pozicích (zapříti, bydlo), naopak slabičné l a r (ř) předchozí pozici nevytváří (podržím), samo se však může stát pozičně dlouhým (srdce) (srov. ŠAFAŘÍK PALACKÝ 1961a: 79).

9 studie 363 vokalickou kvantitu je odůvodněna jen stručně a vychází zřejmě jen ze zkušenosti a starší praxe. Bylo li poukazováno na nejednotu časoměrných pravidel v starších gramatikách, zvláště v praxi (KRÁL 1923: 39n), ani v Počátcích nejde překvapivě o úplný vědecký systém, nýbrž o určitý fragment otevřený národní interpretaci; jeho zpřesnění je přisouzeno budoucnosti. 26 Systém licencí, jež nabízejí (např. pro slova, která by jinak měla ze své jazykové podstaty zůstat mimo hexametr: milujete li s pěti krátkými dobami), ovšem znal i pro nejednotnost pravidel kritizovaný J. Dobrovský. K soudobým teoretickým otázkám ohledně řecké časomíry (např. spor G. Hermanna a J. A. Apela o to, zda řecká délka mohla substituovat tři krátké slabiky) nezastávají jako k vyšším stanovisko. Nehotovost systému se ve spise projevuje v terminologických dvojznačnostech (přízvuk najdeme jako slovní jev i obecný princip metriky [srov. i JEDLIČKA 1948]). 27 Zájem o Řecko a časové formy kráčel ruku v ruce se zájmem o lidovou píseň; přiblížení se k ní je vlastní stejně Rukopisům jako v teoretické rovině Počátkům: pročpak tito [písničkáři], tážou se P. J. Šafařík a F. Palacký, dobře cítíce pravdu základů přízvučných, všecko své rýmování podle přízvuku nezřídili? (ŠAFAŘÍK PALACKÝ 1961a: 53 54). Tam, kde na slovo orientovaný J. Dobrovský v Böhmische Prosodie vytýkal básníkům, že přenechávají organizaci díla hudebnímu doprovodu, vyslovují se Počátkové pro hudební libozvuk, daný strukturou slabiky v češtině; kritizují básníky, kteří málo dbají na hudebnost svých veršů (IBID.: 65). I takto stojí P. J. Šafařík a F. Palacký se svým dílem v tradici, která se už u F. G. Klopstocka zaměřila proti deklamaci německé poezie po stopách (IBID.: 46). Počátkové jsou uvedeným vztažením k současné německé metrice a rozpracováním hudební problematiky nepochybnou inspirací i pro J. Jungmanna. Přes všechnu útočnost se přitom, zabývajíce se otázkami možností vyjádření klasických forem v češtině a tradicí staročeské lidové poezie, snaží být pouze návrhem národního programu mimo přísné následování učitelů žáky a obecně platné systémy. Na různých místech se obracejí, poukazujíce na skutečné a často i domnělé 26 Tak např. autoři uvádějí slovo jikry jako trochejské, poněvadž k na i zde tuze doráží (ŠAFAŘÍK PALACKÝ 1961a: 76). Zaslouží pozornost, že na poziční délky, okrajové v starších obrozenských prozodických pojednáních Dobrovského směru, P. J. Šafařík neměl vyhraněný názor (srov. dopis F. Palackému z [iidem. 1961b: 35]). 27 Jako jsou už v Dobrovského Böhmische Prosodie kroky směrem k zapojení kvantity do systému (metrické využití délky [DOBIÁŠ 2010]): i P. J. Šafařík a F. Palacký se na okraji vyrovnávali s přízvukem. Nepojí se dle nich na rozdíl od délek s časem, je v češtině sice nejčastěji na první slabice, avšak možný je kdekoli. Další příklady přitom dokládají jeho kladení na kořennou, významově zatíženou slabiku: jako je tomu v němčině (opravdu, necítíš, nelíbání), ale i u některých starších dobových básníků (ŠAFAŘÍK PALACKÝ 1961a: 47). Jinde autoři Počátků uvádějí, že je víceméně stylovým příznakem (IBID.: 72).

10 364 Dalibor Dobiáš časoměrné snahy jiných slovanských národů, na způsobilé vlastence: J. Jungmanna, A. J. Puchmajera, který údajně, [přízvuku] apoštol, první ho opouští, následovníky Komenského i Rosy (IBID.: 104), tajemně i na jiné. 28 Přitom poukazují k velkým, po mnoho let vznikajícím dílům klasickým na místě chvatných útvorů starší doby; v tom, jungmannovsky, spočívá naše klasičnost! (IBID.: 72; srov. HÝSEK 1914). Uzavíráme sondy do ukotvení veršových systémů a jejich proměn v širších kontextech na příkladě Počátků českého básnictví obzvláště prozódie, uvozené názorem M. Červenky, že pohyb vývoje veršových systémů je třeba hledat v evropských souvislostech. Jako v případě Dobrovského Böhmische Prosodie (viz DOBIÁŠ 2010) se především ozřejmilo, že vztah národního pojetí verše k soudobému estetickému a poetologickému myšlení evropskému je komplexnější, než uváděly tradiční výklady dějin české literatury. Současně se potvrdilo, že teoretické koncepty, které na tomto základě vznikají, představují nutně ne uceleně platné systémy, nýbrž kulturně motivované snahy národní básnictví integrativně směřovat a nezbytně se s větším či menším dosahem zakládají na starších, na specifika jazyka reagujících básnických řešeních. Prozodické dílo G. Hermanna, jeho následovníků a jejich ideové základy jako pozadí k Počátkům nám umožní přesněji zrcadlit komplexní vliv díla P. J. Šafaříka a F. Palackého na české básnictví, v době, pro niž otázky národní prozódie patřily v Českých zemích i na Slovensku k ústředním tématům a kdy sama teorie měla pro přední místní autory mimořádnou váhu. 29 Prameny APEL, Johann August 1843 Metrik I (Leipzig: Waygand) [1814] HERMANN, Gottfried 1799 Handbuch der Metrik (Leipzig: Gerhard Fleischer Jr.) 1816 Elementa doctrinae metricae (Leipzig: Gerhard Fleischer Jr.) JUNGMANN, Josef 1948 [Recenze Hněvkovského Zlomků o českém básnictví]; in idem: Boj o obrození národa; ed. Felix Vodička (Praha: F. Kosek), s [1822] JUNGMANN, Josef MAREK, Antonín 1882 Listy Josefa Jungmanna k Antonínu Markovi ; ed. J. Emler; Časopis Musea Království českého LVI, s , , Jiných přemnohých tajné mínění Tobě známo jest (ŠAFAŘÍK PALACKÝ 1961b: 55). 29 Další, dosud omezeně uchopenou ilustraci příslušné problematiky nabízí bohatá diskuze, která po uveřejnění Počátků následovala (zvláště v sporu Š. Hněvkovského a J. Jungmanna, ale i v soudobé satiře [srov. zde např. STREJČEK 1907]; interpretace na jedné straně Rukopisů, na straně druhé Počátků J. Jungmannem ad.).

11 studie 365 PALKOVIČ, Jiří 1818 Nejnovější zprávy z Čech o literatuře ; Týdeník VII, s SULZER, Johann Georg 1794 Allgemeine Theorie der schönen Künste III (Leipzig: Weidmann) [1774] ŠAFAŘÍK, Pavel Josef 1833 Ohledy metrického veršování illyrských Slovanův ; Krok, č. III/1, s ŠAFAŘÍK, Pavel Josef PALACKÝ, František 1961a Počátkové českého básnictví, obzvláště prozódie; ed. Z. Pištek (Bratislava: Vydavateľstvo SAV) [1818] 1961b Korespondence Pavla Josefa Šafaříka s Františkem Palackým; edd. V. Bechyňová a Z. Hauptová (Praha: Nakladatelství ČSAV) Literatura BAKOŠ, Mikuláš 1961»Počátkové českého básnictví, obzvláště prozódie«a ich význam vo vývine českej a slovenskej poézie ; in: P. J. Šafařík F. Palacký: Počátkové českého básnictví, obzvláště prozódie (Bratislava: Vydavateľstvo SAV), s ČERVENKA, Miroslav 1963 K Šafaříkovu přínosu do vývoje českého verše ; in B. Vacková (ed.): Odkaz P. J. Šafárika (Bratislava: SAV), s Tři poznámky k Dobrovského Prozódiím ; Slovo a slovesnost LXIV, č. 4, s DOBIÁŠ, Dalibor 2010 Česká prozódie v kontextu soudobého studia verše ; in L. Jungmannová (ed.): Česká literatura rozhraní a okraje: IV. kongres světové literárněvědné bohemistiky (Praha: ÚČL AV ČR), s Komentář ; in idem (ed.): Rukopis královédvorský. Rukopis zelenohorský (Brno: Host), s HEER, Friedrich 2001 Der Kampf um die österreichische Identität (Wien et al.: Böhlau) [1981] HLOBIL, Tomáš 2004 Pražské univerzitní přednášky z estetiky a poetiky A. G. Meißnera podle zápisků J. Jungmanna ; Česká literatura LII, č. 4, s HÝSEK, Miloslav 1914 Jungmannova škola kritická ; Listy filologické XLI, s , , CHRISTENSEN, Thomas S Introduction to J. G. Sulzer s general theory of the fine arts ; in N. Kovaleff Baker et al. (edd.): Aesthetics and the Art of Musical Composition in the German Enlightenment: Selected Writings of Johann Georg Sulzer and Heinrich Christoph Koch (Cambridge: Cambridge University Press), s. 3 24

12 366 Dalibor Dobiáš JAKOBSON, Roman Osipovič 1935 Staročeský verš a Rukopisy ; Slovo a slovesnost I, s JEDLIČKA, Antonín 1948 Josef Jungmann a obrozenská terminologie literárněvědná a linguistická (Praha: Česká akademie věd a umění) JIREČEK, Josef 1898 O stavu literatury české v letech ; in A. Truhlář (ed.): Výbor z literatury české III (Praha: Bursík & Kohout), s [1878] JØRGENSEN, Sven Age BOHNEN, Klaus ØHRGAARD, Per 1990 Geschichte der deutschen Literatur (München: Beck) KAMINSKI, Nicola 2004 Ex bello ars oder Ursprung der Deutschen Poeterey (Heidelberg: Winter) KÖCHLY, Hermann 1874 Gottfried Hermann. Zu seinem hundertjährigen Geburtstage (Heidelberg: C. Winter) KRÁL, Josef 1923 O prosodii české I (Praha: Česká akademie věd a umění) [1897] LUDVÍKOVSKÝ, Jaroslav 1933 Dobrovského klasická humanita (Bratislava: Filosofická fakulta Univerzity Komenského) MUKAŘOVSKÝ, Jan 1941 Polákova Vznešenost Přírody ; in idem: Kapitoly z české poetiky II (Praha: Melantrich), s [1934] ROSENBAUM, Karol 1963 Šafárikove nahľady na literatúru ; in B.Vacková (ed.): Odkaz P. J. Šafárika (Bratislava: SAV), s SCHMIDT, Heinrich 1875 Apel, Johann August ; in Allgemeine Deutsche Biographie I (Leipzig: Duncker & Humblot), s STREJČEK, Ferdinand 1907 Prešpurští Počátkové a Vojtěch Nejedlý ; Listy filologické XXIV, s , VÍT, Petr 1987 Estetické myšlení o hudbě. České země (Praha: Academia) VODIČKA, Felix 1954 Stanovisko J. Dobrovského k překladu Numy Pompilia od Jana Nejedlého ; Česká literatura II, č. 1, s WINTER, Eduard 1971 Barock, Absolutismus und Aufklärung in der Donaumonarchie (Wien: Europa Verlag)

13 studie 367 WIRTZ, Marcus 1999 Josef Dobrovský und die Literatur. Frühe bohemistische Forschung zwischen Wissenschaft und nationalem Auftrag (Dresden/München: Dresden University Press) ZELENÝ, Václav 1873 Život Josefa Jungmanna (Praha: Matice česká) Résumé The work Počátkové českého básnictví, obzvláště prozódie (The Principles of Czech Verse, with Special Reference to Prosody, 1818) by Pavel Josef Šafařík ( ) and František Palacký ( ) (and Jan Blahoslav Benedikti [ ]) and its influence on early nineteenth discussions about the character of Czech verse have till now usually been considered in the context of Czech (and Slovak) literature. By contrast, this article, after a characterization of the work, considers its relation to the German concepts of prosody and meter (Friedrich Gottlieb Klopstock, Gottfried Hermann, and Johann August Apel), and also to Josef Jungmann s ( ) no longer extant Nepředsudné mínění o prozódii české (An Impartial Opinion on Czech Prosody, 1804). This article explores Šafařík and Palacký s treatment of those relationships. Although the authors of Počátkové turned to it only selectively, Herrmann s work appears to have been an important intellectual basis for Šafařík and Palacký s endeavour to develop a complex delineation of modern Czech verse, which had much in common with the principles of music. In its conclusions, the article thus follows on from Miroslav Červenka s later ideas that it would be useful to study the history of Czech verse in its European context, without detracting from what made Czech verse special. Klíčová slova / Keywords dějiny českého verše literární komparatistika Počátkové českého básnictví, obzvláště prozódie národní obrození Šafařík, Pavel Josef Palacký, František Hermann, Gottfried Dobrovský, Josef history of Czech verse comparative literature Počátkové českého básnictví, obzvláště prozódie Czech National Revival Šafařík, Pavel Josef Palacký, František Hermann, Gottfried Dobrovský, Josef