Změny vybraných somatoskopických znaků obličeje v průběhu ontogeneze

Transkript

1 Masarykova univerzita v Brně Přírodovědecká fakulta Ústav antropologie Změny vybraných somatoskopických znaků obličeje v průběhu ontogeneze Bakalářská práce Vypracovala: Hana Tošovská Vedoucí práce: RNDr. Petra Urbanová, Ph.D. Brno 2011

2 Prohlašuji, že jsem tuto bakalářskou práci vypracovala samostatně a s použitím literatury uvedené v seznamu literatury V Brně dne:

3 Poděkování Ráda bych poděkovala vedoucí mé bakalářské práce RNDr. Petře Urbanové, PhD., za volný čas, který věnovala revizi mojí bakalářské práce. Mgr. et Mgr. Zuzaně Kotulánové, hlavně za trpělivost a ochotu, a Bc. Evě Brázdové za věcné rady. Také děkuji celé rodině a přátelům, za jejich shovívavost a podporu

4 ABSTRAKT...6 KLÍČOVÁ SLOVA ÚVOD ANATOMIE LIDSKÉHO OBLIČEJE KOSTĚNÝ PODKLAD OBLIČEJE SVALOVÝ PODKLAD Svaly mimické Svaly žvýkací VNĚJŠÍ STRUKTURY OBLIČEJE Krajina očnic Krajina úst Krajina nosu Krajina tváří a brady Boltec ušní ONTOGENETICKÝ RŮST A VÝVOJ OBLIČEJE PRENATÁLNÍ VÝVOJ VÝVOJ A RŮST SPLANCHNOKRANIA Osifikace kostí splanchnokrania Nasozygomatikomaxilární komplex Mandibula MORFOLOGICKÉ ZMĚNY VNĚJŠÍCH STRUKTUR OBLIČEJE Vývojové změny krajiny očnicové Vývojové změny krajiny úst Vývojové změny krajiny nosní Vývojové změny krajiny tváří a brady Vývojové změny na ušním boltci VÝVOJ SEXUÁLNÍHO DIMORFISMU OBLIČEJE SOMATOSKOPIE DEFINICE SOMATOSKOPIE PŘEHLED SOMATOSKOPICKÝCH ZNAKŮ OBLIČEJE Celkový tvar obličeje Krajiny obličeje VÝZNAM SOMATOSKOPIE KLASICKÁ PORTRÉTNÍ IDENTIFIKACE Grafická metoda Plastická metoda Fotorobot Fotomontáž Identikit MIMIC SOFTWARY PRO SESTAVENÍ PORTRÉTU PORIDOS FACETTE VisionMetric Faces

5 FaceGen MATERIÁL A METODY MATERIÁL METODY Způsob hodnocení somatoskopických znaků VÝSLEDKY VĚKOVÉ SKUPINY JEDNOTLIVÉ ZNAKY DISKUZE ZÁVĚR O AUTORCE SLOVNÍK DŮLEŽITÝCH POJMŮ A JMEN JMENNÝ REJSTŘÍK SEZNAM LITERATURY POUŽITÁ LITERATURA INTERNETOVÉ ZDROJE SEZNAM POUŽITÝCH ZKRATEK PŘÍLOHY

6 Abstrakt Lidský obličej je velmi rozmanitou částí lidského těla, kterou kaţdý vyuţíváme k poznávání lidí, které potkáváme. Na obličeji se nachází různé znaky, které nám k tomu napomáhají. Tyto znaky a celý obličej je důleţitý pro identifikaci, tedy určení identity neznámé osoby, z kriminalistického i civilního hlediska. V této práci jsou takovéto znaky popsány, je zde vysvětlen způsob jejich hodnocení a kategorizace. Zároveň je nastíněno, jak se tyto znaky mění v průběhu ontogenetického vývoje a jak lze tyto změny vyuţít ve forenzní antropologii a kriminalistice. Zpracovány jsou fotografie z longitudinální studie, díky čemuţ bylo moţné pokusit se stanovit individuální vývoj jednotlivých znaků. Klíčová slova identifikace, morfologické znaky na obličeji, obličej, ontogenetický vývoj, somatoskopie, věkové změny - 6 -

7 1. Úvod Kaţdý den potkáváme mnoho lidí, ať uţ přátele, nebo naprosto neznámé kolemjdoucí. Nadarmo se neříká, byla tam spousta známých tváří, neboť právě díky obličeji jsme schopni lidi od sebe odlišovat. A nejenom odlišovat lidi od sebe, ale také podle něj odhadujeme pohlaví a především věk dané osoby. Lidský obličej, stejně jako ostatní části našeho těla, prodělává s věkem určité změny. Dětské kulaté obličeje dostávají ostřejší rysy, muţům začínají růst vousy a postupem času nám všem začnou přibývat vrásky a povadat kůţe. Lidský obličej je velmi variabilní, na relativně malém prostoru najdeme mnoho různých znaků. Některé jsou neměnné, některé se mění stářím, jiné můţeme upravovat sami kaţdý den. Můţeme ovlivnit barvu očí kontaktními čočkami, pomocí make-upu upravovat rysy tváře i viditelnost vrásek, muţi si mohou nechat narůst vousy, či si je naopak oholit. Díky líčení můţeme změnit výraz a celkový vjem celého obličeje. I proto je odhad věku sloţitý především u ţen, které dnes nenalíčené téměř nepotkáme. U dětí je odhad stáří poněkud odlišný. Celkový dojem totiţ ovlivňuje několik významných faktorů, které jsou v dospělosti relativně neměnné. Jsou to znaky behaviorální, například mentální rozvoj, řeč, a znaky biologické, které můţeme dále rozdělit na znaky statické, které jsou neměnné (výška, váha), a znaky dynamické (chůze). Ale i v tomto případě hraje obličej důleţitou roli, jelikoţ je nejvýraznější a nejosobitější částí lidského těla. Podle obličeje můţeme rozeznat předškolní děti od adolescentů, adolescenty od dospělých jedinců v reprodukčním věku a podobně. Existují ale i případy, kdy se odhad věku podle obličeje značně liší od věku skutečného. Většinou lidé vypadají starší díky ţivotnímu stylu, nemocem či právě pouţíváním líčidel. Naopak pokud někdo vypadá mladší, neţ ve skutečnosti je, mohou za to většinou určité znaky, které u některých jedinců přetrvávají do dospělosti, ale my je obvykle rozeznáváme pouze u dětí či mladých lidí. Tato práce se zabývá právě těmito znaky, které se s věkem mění a ustavují se aţ v dospělosti. Zároveň je nastíněno jejich vyuţití při identifikaci a věkovém určení u nedospělých jedinců ve forenzních vědách

8 2. Anatomie lidského obličeje Podklad celého obličeje, jakoţto celé lidské hlavy, tvoří lebka. Dále se na jeho tvaru podílejí měkké tkáně, jako je podkoţní vazivo, svaly a tukové polštáře uloţené pod kůţí. Tuková tkáň není na hlavě tolik patrna, jako na ostatních částech těla, ale při silnější manifestaci také dokáţe do jisté míry ovlivnit tvar celé obličejové krajiny. Obličejová krajina (regio facialis) se na hlavě nachází na přední, tedy rostrální části hlavy. Linie ohraničující obličej vede po okraji dolní čelisti, před ušním boltcem a nad očnicemi. Z anatomického hlediska do obličejové části nepatří čelo, tedy číst nad očnicemi z dalších stran ohraničená vlasovou hranicí. Ovšem obecně je tato krajina zahrnována do obličejové části a z popisného hlediska je moţné ji označit za část obličeje (obr. 2.1). Obličej můţeme z hlediska topografie rozdělit na pět, párových a tři, respektive čtyři nepárové krajiny, počítá-li se i krajina čelní (Sinělnikov, 1970, s. 271). Lidský obličej je důleţitý také z hlediska vnímání okolních vjemů, nacházejí se na něm vjemová centra čtyř z pěti lidských smyslů. Smyslová ústrojí zraku, sluchu, čichu a chuti, respektive jednotlivá orgánová ústrojí, kde tato smyslová ústrojí můţeme najít. Nejpatrnější je ústrojí zrakové, které je tvořeno párovým okem (oculus) a nachází se v očnici (Dokládal, Páč, 2000, s ). Dále nos, jehoţ nozdry (nares) tvoří vstup do dutiny nosní, kde se ve sliznici nachází ústrojí čichové. Sluchové ústrojí představuje ušní boltec jakoţto součást vnějšího ucha a v dutině ústní, která je z vnější strany ohraničena rty (labia oris), se nachází ústrojí chuťové. Chyba! Pomocí karty Domů pouţijte u textu, který se má zde zobrazit, styl

9 2.1. Kostěný podklad obličeje Primárně můţeme kosti lebky, potaţmo celou oblast hlavy, rozdělit na kosti neurokrania (mozková část) a splanchnokrania (obličejová část). Neurokranium tvoří ochranný obal mozku a smyslových orgánů. Skládá se z několika kostí, os occipitale, os sphenoidale, os ethmoidale, os frontale, os parietale, os temporale, os lacrimale, os nasale, vomer. Splanchnokranium, které je podkladem pro obličejovou část, tvoří mandibula, maxilla, os palatinum, os zygomaticum. Dalšími kostmi spanchnokrania, které však netvoří podklad pro obličej, jsou os hyoideum a sluchové kůstky - malleus, incus a stapes. (Čihák, 2001, s ). Horní čelist (maxilla) je párová kost skládající se z těla a několika výběţků. Tělo maxily (corpus maxillae) je nemarkantnější částí celé kosti a je duté, obsahuje dutinu (sinus maxillaris). Morfologicky můţeme na těle maxily rozeznat čtyři plochy: facies anterior, přední tvářovou plochu, facies infratemporalis, zadní plochu, facies orbitalis, plochu tvořící většinu spodní stěny očnice, a facies nasalis, část boční stěny nosní. Od těla odstupují jednotlivé výběţky směřující k dalším oblastem splanchnokrania či neurokrania. Obě maxily se spojují ve střední rovině, kde se mezi nimi nachází apertura piriformis, tedy vstup do nosní dutiny, a přináleţející části nosu, a podílejí se tak výrazně na tvaru obličeje. Na maxile také označujeme přední část nesoucí řezáky jako os incisivum (premaxilla), která byla původně samostatnou kostí a v průběhu ontogeneze s maxilou srostla. Kost patrová (os palatinum) je párová kost skládající se ze dvou plochých lamel: lamina horizontalis a lamina perpendicularis. Nachází se za maxilou a je součástí tvrdého patra a laterální stěny nosní. Lícní kost (os zygomaticum) je taktéţ párová kost, která spojuje obličejovou část lebky se stěnou neurokrania. Nejvýraznější částí této kosti je jařmový oblouk (arcus zygomaticus), který se výrazně podílí na celkovém tvaru obličeje. Dolní čelist (mandibula) se skládá z těla a dvou ramen a velmi se podílí na tvaru obličeje. Tvoří podklad pro bradu a udává tak nejen její tvar, ale i šířku celé spodní části obličeje. Jazylka (os hyoideum) se nenachází přímo v obličejové části hlavy, ale patří mezi kosti splanchnokrania. Nachází se vpředu ve svalech krku, mezi spodinou ústní a hrtanem. Je tvořena tělem a dvěma páry rohů (cornua ossis hyoidei). Sluchové kůstky (ossicula auditus) se nacházejí ve středoušní dutině a jsou celkem tři: kladívko (malleus), kovadlinka (incus) a třmínek (stapes)

10 2.2. Svalový podklad Svaly hlavy tvoří výraznou část právě obličejové části, můţeme je rozdělit na dvě hlavní skupiny, na svaly mimické a ţvýkací (obr. 2.2). Svaly hlavy se výrazně podílejí na formování tvaru celého obličeje po narození. Mimické svaly se během ontogenetického vývoje podílejí převáţně na vývoji celkového tvaru obličeje, vlivem ţvýkacích svalů se formuje mandibula Svaly mimické Mimické svaly (musculi faciei) se nacházejí většinou povrchově a upínají se do kůţe (Čihák, 2001, s ). Mohou měnit reliéf obličeje, jako vrásky, rýhy a tvar oční a ústní štěrbiny, čímţ mění i celkový výraz obličeje. Tvoří šest funkčních skupin: svaly v okolí oční a ústní štěrbiny, svaly na klenbě lební, svaly ušního boltce, svaly nosu. Poslední skupinu tvoří samostatný sval, m. buccinator. Všechny tyto svaly jsou inervovány nervus facialis, sedmým hlavovým nervem a začínají na kosti, nebo na vazivových okrajích jiných mimických svalů. I. Svaly ústní štěrbiny Svaly ústní štěrbiny tvoří kruhovitý sval ústní (m. orbicularis oris), který obkruţuje ústní štěrbinu a tvoří tak výplň vlastních rtů. Tento sval se upíná do kůţe a umoţňuje tak sevření či špulení rtů. V místě ústního koutku se nachází šlachový a vazivový uzel (modiolus), ke kterému je kůţe pevně připojena a tvoří tak dolíčky ve tvářích. Do kruhovitého svalu se dále připojují ostatní svaly ústní štěrbiny. Shora a z laterální strany je to m. levator labii superioris, m. zygomaticus minor a major, m. levator anguli oris a m. risorius. Celá tato skupina svalů zdvihá horní ret a táhne okraj úst laterálně. Zdola se do kruhovitého svalu připojuje m. depressor anguli oris a m. depressor labii inferioris. Oba tyto svaly naopak posunují dolní ret i koutek úst kaudálně. Posledním svalem ústní štěrbiny je m. mentalis, který je párový, začíná na mandibule a upíná se do kůţe dolního rtu

11 Obrázek 2.2: Svaly hlavy (převzato ze Sinělnikov, 1989a, s. 287) II Svaly oční štěrbiny Největším svalem této skupiny je kruhovitý sval oční (m. orbicularis oculi), který stejně jako kruhovitý sval ústní obkruţuje oční štěrbinu a upíná se do kůţe víček. Můţeme jej rozdělit na tři části, pars orbitalis, palpebralis a lacrimalis. Celý sval svírá víčka, hýbe jimi, rozšiřuje a stlačuje slzní vak. Dále se mezi svaly oční štěrbiny řadí m. procerus (způsobuje příčné vrásky na kořenu nosu) a m. corrugator supercilii (vytváří svislé vrásky na glabele). III. Svaly nosu Svaly nosu jsou dva, m. nasalis a m. levator labii superioris alaeque nasi, který zvedá nosní křídlo společně s horním koutkem. M. nasalis se nachází na hřbetu nosu i v křídlech nosních, které roztahuje, nebo zuţuje. IV. Svaly klenby lební Souborně můţeme tyto svaly nazvat jako m. epicranius. Jeho střed tvoří galea aponeurotica, šlacha pokrývající celou lebeční klenbu. Upínají se do ní obě části m

12 occipitofrontalis a naopak od ní odstupuje m. temporoparietalis, který lze zařadit mezi svaly ušního boltce. V. Svaly ušního boltce Svaly ušního boltce rozdělujeme na svaly zevní a vlastní svaly boltce. Obě skupiny nemají u člověka funkční význam a jsou značně zakrnělé. Mezi zevní svaly patří m. auricularis anterior, m. temporoparietalis, m. auricularis superior a posterior. VI. Musculus buccinator M. buccinator, neboli sval trubačský, tvoří hlubokou vrstvu mimického svalstva a svalový podklad tváří. Začíná na zevní ploše alveolárních výběţků horní i dolní čelisti a na vazivovém pruhu raphe pterygomandibularis rozepjatém mezi hamulus pterygoideus a mandibulou. Upíná se na modiolus a z části i do kruhovitého svalu ústního. Pomáhá při zpracování potravy a zabraňuje uskřinutí tváří zuby Svaly žvýkací Ţvýkací svaly jsou čtyři, m. temporalis, m. masseter, m. pterygoideus medialis a lateralis. Všechny tyto svaly jsou inervovány nervy ze třetí větve n. trigeminus, tedy z větví n. mandibularis. Podílejí se na pohybech mandibuly umoţňujících zpracování potravy, čímţ ovlivňují i její stavbu. Právě funkčním zapojením ţvýkacích svalů se mandibula utváří a mohutní. Začátky i úpony svalů se nacházejí na kostech, vţdy jdou z báze lební na mandibulu, čímţ umoţňují její elevaci, protrakci, retrakci i depresi Vnější struktury obličeje Individualitu obličeje tvoří právě vnější struktury. Tvoří je struktury vnějších orgánů, jako nos, oči či ušní boltec, ale také koţní řasy, rýhy a záhyby. Všechny tyto struktury procházejí určitými změnami i v průběhu ţivota. Během dospívání rostou a formují se, ovšem v dospělosti největším změnám podléhá kůţe a tedy i jiţ zmíněné řasy, rýhy a záhyby. Stárnutím se kůţe stává povislejší a prohlubují se na ní vrásky

13 Krajina očnic Krajina očnic (regio orbitalis) je shora ohraničena nadočnicovými oblouky (arcus superciliares), kde se nachází obočí (supercillium), které můţe být různě manifestováno (Sinělnikov, 1989, s ). V centru očnicové krajiny se nachází oční štěrbina (rima palpebrarum) ohraničující vstup do očnice (orbity), kde se nachází oční koule (bulbus oculi). Na oční kouli, kterou z větší části tvoří bělima (sclera), jsou viditelné další útvary, které jsou součástí zrakového ústrojí. Konkrétně rohovka (cornea), duhovka (iris) a zornice (pupilla). Oční štěrbinu ohraničují víčka (palpebrae), které z části překrývají oční kouli. Jejich podkladem jsou svaly krajiny oční, které způsobují sevření víček například při mrkacím reflexu, či ve spánku. Pokud jsou víčka otevřená, tvoří se mezi horním víčkem a nadočnicovým obloukem, respektive obočím, rýha (sulcus orbitopalpebralis superior), přičemţ mezi dolním víčkem a tváří se tvoří jemná rýha i při zavřených víčkách (sulcus infrapalpebralis). Jelikoţ je dolní víčko menší, při otevřených víčkách se tvoří nevýrazný sulcus orbitopalpebralis inferior. Na laterální i mediální straně oční štěrbiny se volné okraje horního a dolního víčka sbíhají a tvoří vnitřní a vnější koutek (angulus oculi medialis a lateralis). Na vnitřním koutku je se nachází slizniční vyvýšenina (caruncula lacrimalis), u které je vytvořeno slzné jezírko (lacus lacrimalis). Na volných okrajích víček se stýkají přední a zadní plocha víčka, za běţného stavu však můţeme vidět pouze přední plochu (facies anterior palpebrae). V místě přechodu se nacházejí dvě hrany, kde přední hrana (limbus palpebralis anterior) je zaoblená a v její blízkosti vyrůstají řasy (cilia) Krajina úst Krajina úst (regio oralis) se nachází kaudálně od krajiny nosní, mediálně od párové krajiny tvářové, od které je oddělena nehlubokou rýhou (sulcus nasolabialis) a kaudálně je oddělena od krajiny brady horizontální prohlubní (sulcus mentolabialis). Krajinu úst tvoří horní a dolní ret stýkající se po stranách ústní štěrbiny (rima oris), která ohraničuje a tvoří vchod do dutiny ústní. Místo styku obou rtů tvoří commissura labiorum, kde jsou vytvořeny ústní koutky. Na horním rtu je vytvořena prohlubeň (philtrum), která se táhne od nosní krajiny aţ k okraji horního rtu, kde končí na malém hrbolku (tuberculum labii superioris). Povrch krajiny úst tvoří kůţe, ale na přechodové části rtů dochází k absenci rohové vrstvy

14 pokoţky, tudíţ má růţovou barvu díky prosvítajícím bohatě prokrveným kapilárám. Poté rty přecházejí na slizniční vnitřní část, na kterou dále navazuje dáseň Krajina nosu Krajina nosu (regio nasalis) se nachází ve střední čáře mezi krajinami očnic a nad krajinou úst. Je tvořena převáţně zevním nosem (nasus externus), který má tvar trojboké prominující pyramidy. Kraniálně navazuje na krajinu čelní, v tomto přechodu se nachází různě hluboký zářez, ze kterého odstupuje kořen nosu (radix nasi). Na ten plynule navazuje hřbet nosní (dorsum nasi), který je zakončen hrotem (apex nasi). Boční okraje vnějšího nosu tvoří kaudálně nosní křídla (alae nasi), které ohraničují nosní dírky (nares). Ty tvoří vstup do dutiny nosní a jsou rozděleny nosní přepáţkou (septum nasi), která je tvořena v místě styku s hrotem nosu koţní přepáţkou, dále chrupavčitou a kostěnou přepáţkou Krajina tváří a brady Krajina tváře (regio buccalis) je tvořeno tvářemi, které se vertikálně nacházejí mezi jařmovým obloukem a okrajem dolní čelisti, horizontálně pak mezi nasolabiální rýhou a regio parotideomasseterica. Tvar tváře je podmíněn především tukovým tělesem (corpus adiposum), který spolu se svaly hlavy mění celkový tvar obličeje. Kaudálně na tvářovou krajinu navazuje krajina bradová (regio mentalis), jejíţ tvar je podmíněn tvarem mandibuly. Nejvýraznějšími znaky jsou na mandibule bradový výběţek (protuberantia mentalis) a párový hrbolek (tuberculum mentale) Boltec ušní Ušní boltec (auricula) je částí zevního ucha (auris externa), které leţí na laterální straně hlavy. Je podmíněn chrupavkou, ale kaudální ušní lalůček (lobus auriculae) je tvořen pouze kůţí a tukovým vazivem. Větší část boltce je volná a velmi členitá. Kraniální okraj tvoří helix, který přechází kaudálně v cauda helicis. Na tomto místě se můţe tvořit nekonstantní Darwinův hrbolek (tuberculum auriculae), pod kterým se helix stáčí kaudálně a tvoří crus helicis, který je zakončen spina helicis. Podél linie helixu se nachází menší antehelix, který se kraniálně rozdvojuje a dává tak vzniknout jamce fossa triangularis. U konce jařmového oblouku, od helixu odděleného zářezem (incisura anterior), se ventrálně od vstupu do zevního zvukovodu (porus

15 acusticus externus) nachází chrupavčitý útvar (tragus). Spina helicis rozděluje vnitřní střední jamku boltce (cymba conchae) nacházející se dorzálně od zvukovodu na dvě různě velké jamky

16 3. Ontogenetický růst a vývoj obličeje Nejvýraznějšími změnami však lidské tělo prochází v období prenatálního vývoje, kdy se začíná utvářet konkrétní podoba obličeje. Ovšem i v postnatálním období prochází tělo a obličej různými změnami. Dochází k osifikaci a srůstu kostí, k jejich přestavbám vlivem zapojení svalového aparátu, k celkové změně stavby kostry a měkkých tkání vlivem hormonů, vyvíjí se dolní čelist díky prořezávání zubů a tudíţ i zvyšování skusu, a utváří se paranasální dutiny. To vše způsobuje relativně markantní změny celého obličeje. To je nejvíce patrné v období puberty, kdy je hormonální aktivita nejsilnější. Neustále dochází k přestavbě kostí, ovšem jejich růst končí okolo 20. roku ţivota srůstem růstových chrupavek. Také měkké tkáně se stále mění, dochází k objemovým změnám tukové tkáně, ke změnám elasticity kůţe a vaziva, k růstu a sílení svalů, nebo naopak jejich ochabování. Struktury s chrupavčitým podkladem, jako ušní boltec a část nosu, rostou i nadále. Obličejová krajina tak prochází určitými změnami. Utváří se tvar lebky, celkový tvar obličeje, který je jím dán, dochází k rozvoji chrupavčitých tkání, svalů i tukové tkáně Prenatální vývoj Po oplození se lidské vajíčko začíná rýhovat a sestupovat z vejcovodu do dělohy, kde se v průběhu 6. aţ 7. dne po oplození zanořuje do sliznice (niduje) (Čihák, 2001, s. 33). Prochází různými stádii vývoje, kdy pomalu získává tvar a podobu novorozence. Prvním z nich je stádium oplozeného vajíčka (zygoty), které trvá od oplození do konce prvního týdne, od druhého týdne do konce osmého týdne můţeme hovořit o zárodku (embryo). Lidský zárodek vypadá zpočátku velmi odlišně, neţ dospělý jedinec. Jiţ koncem druhého měsíce však začíná nabývat tvarů podobným dospělému člověku, proto jej od třetího měsíce (začátku devátého týdne) označujeme jako plod (fétus). Ve druhém měsíci je hlava téměř stejně veliká jako celý zbytek těla, tedy poměr jejich velikostí je 1:1, přičemţ po narození se mění na 1:4 a v dospělosti je 1:8 (obr. 3.1)

17 Obrázek 3. 1: Změny proporcí těla za růstu (převzato z Čihák, 2001, s. 49) Vývoj obličejové části hlavy začíná společně s vývojem krční krajiny v průběhu čtvrtého týdne embryonálního vývoje tvorbou ţaberních oblouků. Do té doby je sice hlavový konec rozeznatelný od ocasního, ovšem tvoří jej pouze mozková část krytá tenkou vrstvou ektodermu a mezodermu (Enlow, Hans, 1996). Ţaberní oblouky mají podobu válcovitých výchlipek, přičemţ z celkového počtu šesti jsou nejmarkantnější první dva, mandibulární a hyoidní oblouk, oproti tomu pátý a šestý oblouk nejsou na povrchu embrya patrné. Ţaberní oblouky dávají vzniknout několika typům tkání, tvoří se z nich svaly hlavy a krku, chrupavky laryngu a část obličejové části lebky (Malínský, 1998, s. 7 18; 20; 23). V prvním ţaberním oblouku se nachází Meckelova chrupavka, kterou tvoří několik chrupavčitých tyčinek. Dělí na dva hlavní výběţky, maxilární a mandibulární, které slouţí jako základ maxily a mandibuly, a dává vzniknout prakticky celému splanchnokraniu a ţvýkacím svalům (Klementa et al., 1981, s ). V pátém týdnu se na ektodermální straně přilehlé ţaberní štěrbiny začíná tvořit 6 hrbolků jako základ pro ušní boltec. Z druhého oblouku vzniká processus styloideus kosti spánkové, jedna ze sluchových kůstek třmínek (stapes) a svaly mimické, přičemţ základ oblouku tvoří Reichertova chrupavka. Další oblouky vytvářejí chrupavčitý základ jazylky, chrupavek laryngu a taktéţ tvoří svaly laryngu a pharyngu. Základ obličeje se začíná utvářet pátý týden na hlavovém konci zárodku, kdy vzniká stomodeum, prvotní dutina ústní, kolem které se zvedají hrbolky, které ji posléze zakryjí a zůstane tak pouze ústní štěrbina (obr. 3.2). Shora je to hrbolek čelní, ze kterého

18 vyrůstají dva nosní, ze stran obě části prvního ţaberního oblouku, tedy mandibulární a maxilární výběţek. Tyto všechny výběţky postupně srůstají a dávají vzniku oblasti kolem úst, dolní a horní čelisti včetně patra, ale i okolním měkkým tkáním. Obrázek 3.2: Hlavový konec embrya v 5. týdnu vývoje (převzato z Malínský 1998, s. 9) Pravý a levý mandibulární výběţek srůstají v mediánní čáře a tvoří tak základ mandibuly a z ektodermu kůţe dolního rtu a brady. Kaţdý jeden výběţek nosní se dále rozděluje na část mediální a laterální, přičemţ mediální výběţky se vsunují mezi výběţky maxilární a společně tvoří základ horní čelisti. Maxilární výběţky dávají základ maxile, nosní výběţky premaxile. Stejně tak vzniká kůţe horního rtu, kdy mediánní část (philtrum) tvoří nosní výběţky a laterální části výběţky maxilární. Okolo primitivní ústní jamky (stomodeum) se začínají vytvářet čichové plakody (ploténky), o nosních dírkách můţeme hovořit aţ v druhé polovině 2. měsíce, kdy dochází k jejich otevření do dutiny ústní a vzniku nosu. Oči se naopak vyvíjejí přímo, ale mění se jejich pozice. Zpočátku jsou daleko od sebe, časem se posunují blíţe k sobě, tedy k mediánní rovině (Malínský, 1998, s. 10). Obrázek 3.3: Hlavový konec embrya v 8. týdnu vývoje (převzato z Malínský, 1998, s. 9)

19 3.2. Vývoj a růst splanchnokrania Obecně rozlišujeme tři typy skeletálního růstu: kraniální (neurální), faciální a obecně skeletální. Toto rozdělení je na základě rychlosti růstu jednotlivých částí lidské kostry, přičemţ skeletální růst postkraniální oblasti je nejpomalejší, v 6 letech dosahuje 60% své konečné velikosti (Šmahel, 2001, s. 43). Naproti tomu kraniální růst dosahuje v tomto věku jiţ 90% celkové manifestace a faciální 80%. V období puberty nastává takzvaný pubertální spurt, kdy dochází k náhlému zvýšenému skeletálnímu růstu. K tomuto rychlému nárůstu kostní hmoty naopak dochází ve větší míře u růstu skeletálního, u kraniálního a faciálního se téměř nevyskytuje, nebo jen ve velmi malé míře. Jak je jiţ z názvů jednotlivých typů skeletálního růstu patrné, pro lebku jsou typické hlavně růst faciální a kraniální. Mozkovna a orbity rostou kraniálním typem, faciálním typem pak horní obličejová oblast a délka zadní části lebeční báze. Všechny kosti ale nelze zařadit pouze do jedné z těchto kategorií, některé tvoří takzvané přechodné typy, jedná se především o lebeční bázi, maxilu a některé další části lidského obličeje. Mandibula vykazuje znaky obecného skeletálního růstu. Celkově šířkové rozměry rostou v postnatálním období méně neţ rozměry výškové, ty také růst ukončují jako poslední. Měkké tkáně kopírují růst kostěného podkladu, více se mění ty části, které jsou podloţené chrupavkou, nebo obsahují větší objem tukové tkáně. Lebka se vyvíjí z hlavového mezenchymu a lze u ní definovat tři vývojová stádia: stadium blastémové, chrupavkové a kostěné. Blastémovým stadiem prochází všechny lebeční kosit, některé kosti vznikají chondrogenní (enchondrální) osifikací přes chrupavkové stadium, například kosti lebeční báze, některé osifikují přímo na kost, tedy desmogenně (endesmálně), jako kosti lebeční klenby. Z kostí splanchnokrania vznikají chondrogenní osifikací pouze středoušní kůstky, os hyoideum a processus styloideus ossis temporalis, ostatní části obličejové krajiny vznikají desmogenně. Lebka novorozence je odlišná od lebky dospělého jedince. Oproti neurokraniu má malé a nízké splanchnokranium, ovšem tento poměr se s dalším vývojem mění hlavně díky rozvinutí funkcí ţvýkacího aparátu (obr. 3.4). U novorozenců nejsou také vyvinuty pneumatizační dutiny, jsou naznačeny pouze coby výklenky, coţ má taktéţ vliv na tvar lebky hlavně v oblasti maxily. Celkově je lebka novorozence menší a kosti lebky zůstávají i po narození od sebe odděleny, respektive spojeny chrupavkou (synchondrosis), která je po ukončení osifikace nahrazena kostěným srůstem (synostosis) (Vacek, 1992, s ). Některé spoje však zůstávají chrupavčité po celý ţivot (synchondrosis sphenopetrosa

20 a synchondrosis sphenooccipitalis). Zvláštním případem jsou párové os frontale, oddělené švem sutura metopica, který můţe přetrvávat do dospělosti, a kosti klenby lební, mezi nimiţ se nacházejí vazivové pruhy, které se místy rozšiřují na fontanely, vazivové lupínky. Obrázek 3.4: Proporce lebky (převzato z Čihák, 2001, s. 202) Osifikace kostí splanchnokrania Maxila společně s premaxilou začíná osifikovat první ze všech lebečních kostí jiţ v šestém týdnu prenatálního vývoje. Má dvě aţ tři osifikační jádra (Čihák, 2001, s. 166). Sutura incisiva, tedy šev mezi maxilou a premaxilou zaniká po narození, můţe však přetrvat aţ do dospělosti, kdy stopy po tomto švu můţeme nalézt u 50% všech dospělých jedinců. Kost patrová osifikuje od konce druhého či začátku třetího fetálního měsíce. Má jedno osifikační jádro, ale můţe se vyskytnout i druhé přídatné jádro. Osifikace lícní kosti začíná ve dvou aţ třech jádrech na konci třetího fetálního měsíce, poté se osifikační jádra spojují a vzniká pouze jedno. Mandibula vzniká z chrupavky prvního ţaberního oblouku, osifikuje endesmálně z primárního osifikačního centra. Posléze získává osifikace charakter enchondrální, kdy se v ramenech vytváří sekundární chrupavka a osifikace se do této části šíří z primárního centra. Pravá a levá část mandibuly zůstávají dlouho spojeny pouze vazivovým švem, symphysis menti, který osifikuje aţ během prvního roku ţivota. Jazylka osifikuje enchondrálně pouze z jednoho osifikačního jádra v těle a jednoho jádra v kaţdém velkém rohu. Osifikace začíná v těle v průběhu devátého a desátého fetálního měsíce, v rozích jazylky muţe začít jiţ o měsíc dříve. Malé rohy začínají

21 osifikovat teprve po narození, během prvního roku ţivota. Velké rohy srůstají s tělem jazylky aţ ke konci růstového období, někdy však stejně jako malé rohy nemusejí s tělem srůst vůbec a zachová se tak synchondróza po celý ţivot (Čihák, 2001, s. 167) Nasozygomatikomaxilární komplex Nasozygomatikomaxilární komplex tvoří, jak je patrné z názvu, ossa nasalia, maxilla a os zygomaticum (Šmahel, 2001, s ). Celý komplex roste hlavně apozicí, kdy se přidává nová kostní tkáň na starou, a remodelací. Růst probíhá v cirkummaxilárním systému sutur, tedy sutur spojujících maxilu s dalšími kostmi. Díky tomuto růstu dochází k posunu horního obličeje ventroinferiorním směrem. Aby se mohl horní obličej posunout dopředu, musí dojít k remodelaci celého komplexu. Dochází k apozici kostní tkáně na zadní straně, na tuber maxillae a zadním okraji alveolárního výběţku, a resorpci na straně přední, na přední ploše maxily a jařmové kosti. Obličej se prodluţuje především apozicí alveolárního výběţku i tvrdého patra, do šířky roste obličej apozicí svých laterálních stran a resorpcí na straně opačné. V přední části alveolárního výběţku probíhá resorpce na zevní straně a apozicí na straně vnitřní, jedná se o takzvaný V-princip (Šmahel, 2001, s ). Stejný princip růstu kostí se uplatňuje i u růstu očnice a nosní dutiny, přičemţ oba útvary se během vývoje posunují vůči neurokraniu dolů a kupředu. Dno orbity zůstává v dospělosti ve vztahu k dutině nosní výše, neţ bylo v dětství Mandibula V postnatálním období podstupuje mandibula mnoho změn a osifikuje z mnoha center. Směr růstu v čelistním kloubu určuje tvar mandibuly, závisí na předozadní poloze dolní čelisti a na té oblasti kloubu, která je dráţděna k růstu ligamenty m. pterygoideus lateralis. Aby mohlo dojít k růstu stálých molárů, musí se odbourat přední okraj větve mandibuly a zároveň dochází k růstu zadního okraje do šířky. Všechny procesy růstu a odbourávání kosti se navzájem ovlivňují a teprve společně utvářejí konečnou podobu dolní čelisti, kdy je ramus mandibulae plochý a široký a corpus mandibulae relativně vysoký a robustní, s denticí na svrchní části (Šmahel, 2001, s ) Morfologické změny vnějších struktur obličeje Veškerá smyslová ústrojí na hlavě jsou vytvořena jiţ při narození, proto jsou vývojové změny na obličeji v porovnání s prenatálním vývojem v postnatálním období

22 méně patrné. Změny probíhají v závislosti na funkčním zapojení jednotlivých znaků, ale také vlivem hormonů a nemocem. U novorozenců je markantnější mozková část hlavy, která během dalšího vývoje roste daleko pomaleji, neţ část obličejová. Ta je sice u novorozenců daleko menší, ale dochází u ní k rychlému růstu a vývoji, který souvisí s vývojem dentice a zapojením ţvýkacích svalů (Klementa et al., 1981, s. 295). Změny v obličeji probíhají hlavně do tří let věku, poté jsou všechny kostěné části obličeje ve vztahu k ostatním stejně velké jako v dospělosti (Bulygina et al., 2006). Největších změn dosahují rozměry délkové, které se také změny prodělávají nejdéle. Nejmenší změny v nejkratším časovém období jsou patrné u šířkových rozměrů, hloubkové rozměry jsou patrné méně neţ délkové, ale více neţli šířkové (Šmahel, 2001, s. 43) Vývojové změny krajiny očnicové Jedním z markantů, které procházejí postnatálními změnami v obličeji je oční štěrbina, respektive její tvar a velikost. Dále lze hovořit, hlavně u muţů, o relativním přibliţování se obočí, které je z větší míry dané podsouváním obočí pod nadočnicové oblouky. Kolem desátého roku dosahuje orbita 90% své konečné výšky a ve čtyřech letech tvoří oční štěrbina jiţ 70% konečné velikosti (Sforza, 2009a) Vývojové změny krajiny úst Stejně jako u celého obličeje, i změny v krajině úst neprobíhají ve stejném časovém období u ţen a u muţů. Rozdílně se vyvíjejí i jednotlivé partie, dolní ret roste oproti hornímu déle, horní ret naopak výrazně roste v průběhu prvních šesti let ţivota (Ferrairo et al., 2000). Celková šíře rtů se u dívek mění postupně aţ do dospělosti, u muţů výrazněji mezi třetím a čtvrtým rokem ţivota Vývojové změny krajiny nosní Nos novorozenců nemá stejnou podobu, jako nos dospělého jedince. Kořen nosu nebývá znatelný, nosní dírky se s věkem rozšiřují a zvýrazňuje se i hrot nosu. Celý nos dále roste do šířky a hlavně do délky. Konečné velikosti nosu je u dívek dosaţeno dříve, neţ u muţů. U obou pohlaví přibliţně v polovině období puberty, která však u ţen začíná dříve (Farkas, 1994)

23 Vývojové změny krajiny tváří a brady Změny v oblasti tváří se dějí na základě změn kostěného podkladu a měkkých tkání. Lícní kosti se stávají výraznějšími a dolní čelist nabývá konečné podoby, coţ utváří celkový tvar brady, který se stává ostřejším. Obzvlášť u muţů dochází k robustnění mandibuly a ke vzniku ostřejších rysů, coţ způsobuje, ţe brada nabývá často hranatého tvaru, kdy bradový výběţek výrazněji prominuje (Šmahel, 2001, s ) Vývojové změny na ušním boltci Ušní boltec má chrupavčitý podklad, coţ umoţňuje jeho růst po celý ţivot. Ovšem jedná se o růst nepatrný, jelikoţ ušní boltec dosahuje 90% své dospělé velikosti jiţ v raném dětství. U ţen této hodnoty dosahuje dříve, u muţů později, stejně jako plné velikosti. Mění se tak i relativní velikost oproti obličeji, jelikoţ jeho růst je pomalejší a tudíţ se ušní boltec můţe zdát oproti obličeji velký (Sforza, 2009b) Vývoj sexuálního dimorfismu obličeje Sexuální dimorfismus obličeje je v prvé řadě podmíněn sexuálním dimorfismem lebky, ke kterému se připojují další znaky jako vousy (tab. 3.1). Rozdíly v měkkých tkáních nejsou tak výrazné, hlavní podíl na sexuálním dimorfismu má kostěný podklad. U dětí nejsou pohlavně dimorfní znaky na lebce téměř patrné, jelikoţ se vyvíjejí aţ po skončení puberty, kdy se vlivem hormonů (testosteron a estrogen) lebka mění a nabývá maskulinních či femininní znaků. Některé z těchto znaků nemůţeme hodnotit samostatně, jako typické pro dané pohlaví mohou působit aţ při celkovém pohledu na obličej. Mezi hlavní rozpoznávací morfologické znaky patří nasofrontální přechod, tedy přechod z čela na nos, kdy u muţů je vytvořen zlom a zářez při vyčnívající glabele, u ţen je tento přechod plynulejší (Čihák, 2001, s ). Dále jsou u muţů výraznější nadočnicové oblouky nad orbitou, které u ţen často ani nemusí být patrné. Oproti tomu párová tubera frontalia jsou výraznější u ţen a můţeme je tedy povaţovat za typicky ţenský znak. Processus mastoideus kosti spánkové je větší u muţů, stejně jako protuberantia occipitalis externa, která u muţů více prominuje a tím je i planum occipitale u muţů rovnější neţ u ţen, kde bývá zakřiveno. Alveolární výběţky obou čelistí u ţen lehce vyčnívají (alveolární prognathie) a brada bývá více zaoblená, u muţů hranatější

24 Dimorfismus se projevuje jiţ v průběhu ontogeneze, kdy ovlivňuje časová období vývoje jednotlivých znaků, hlavně prodlouţenou dobu maturace u muţů, ţenský obličej si naopak déle uchovává dětské znaky. Veškeré pohlavní rozdíly obličeje jsou ovlivněny funkcí jiných částí lidského těla. Například muţský nos bývá rovnější, delší a nosní křídla se více rozestupují, ţenský nos bývá malý a mívá hrot nahoru. To je způsobeno tím, ţe muţské tělo je větší, proto potřebuje více kyslíku, čímţ se více namáhá dýchací soustava. Muţský obličej má výraznější nadočnicové oblouky, vysoký kořen nosu, zapadlejší oči a výraznější a širší bradu. U ţen jsou oči více nápadné, stejně jako lícní kosti a rty, které jsou větší a více prominují. Některé pohlavní rozdíly jsou pozorovatelné jiţ u novorozenců, u muţů je to širší hlava a menší oči. Na vývoj sexuálního dimorfismu má vliv také alometrie (velikost), která se ustavuje po třetím roce ţivota. Muţský hormon testosteron působí na lidské tělo celý ţivot, v menší míře i na ţeny. Stejně tak pohlavní rozdíly ovlivňuje stáří, výrazněji k tomu dochází u muţů. Muţský obličej nabývá ostřejších rysů, protoţe tkáň tváří se ztenčuje, rostou chrupavčité tkáně, tudíţ dochází ke zvětšení ušního boltce a nosu. Opticky se zvětšuje výška čela, coţ je z větší části zapříčiněno úbytkem vlasů právě nad čelem. V následující tabulce jsou zaznamenány všechny důleţité dimorfní znaky (Bulygina et al., 2006). Tabulka 3.1: Hlavní pohlavně dimorfní znaky obličeje (převzato z Enlow, 1996)

25 4. Somatoskopie 4.1. Definice somatoskopie Existuje mnoho metod, kterými můţeme popsat znaky lidského těla. Primárně můţeme tyto metody rozdělit na metody metrické a nemetrické, stejně jako znaky můţeme definovat jako znaky kvantitativní a kvalitativní. Kvantitativní znaky, například tělesnou výšku či váhu, můţeme hodnotit pomocí metod metrických, mezi které patří například somatometrie (odvozeno od řeckého slova sóma tělo). Antropolog Aleš Hrdlička označil somatometrii za nejpřesnější systém technik měření s pozorování člověka (Fetter, 1967, s. 26 a 73). Jedná se o metodu objektivní, kdy jsou výsledky získávány pouze měřením jednotlivých znaků. Somatoskopie patří mezi metody subjektivní, její hodnocení je aspektivní. Pouţívá se k hodnocení znaků kvalitativních, například tvaru oční štěrbiny, celkovému tvaru obličeje či tvaru rtů. Důleţitou roli ovšem hraje i v souvislosti se znaky somatometrickými, kdy můţe slouţit pro upřesnění a objasnění některých souvislostí, například vztahu výšky a šířky čela k velikosti celé obličejové části. K popisu vnější stavby organismu, v tomto případě lidského těla, slouţí morfologie, respektive somatologie. Metodou přímého výzkumu je somatoskopie vyuţívající hodnocení jednotlivých znaků lidského těla, přičemţ se můţe například jednat o znaky obličeje, jiné části těla nebo celé postavy. Jelikoţ se jedná o aspektivní hodnocení, kdy je jednotlivým znakům přiřazena určitá hodnota na základě jeho manifestace, můţe být do značné míry subjektivní a velmi záleţí na zkušenostech hodnotitele. Znak bývá hodnocen pomocí předem definovaných kategorií, obvykle tří aţ pěti, které bývají kromě slovního popisu doprovázeny názornou obrazovou ukázkou. Existuje však mnoho metod s různým rozsahem škálování i pouţitých znaků Přehled somatoskopických znaků obličeje Na obličeji, jakoţto na celé hlavě, můţeme hodnotit veliké mnoţství různých znaků. Mezi ty pro běţného pozorovatele nejvýraznější patří nos, oči či uši. Hodnotit můţeme také tvar celé hlavy, její šířku, výšku, jejich vzájemné poměry či celkový tvar. Tato práce se zabývá znaky v obličeji, který můţeme rozdělit na několik základních oblastí

26 celkový tvar obličeje, krajina čelní, krajina nosní, krajina rtů a brady, krajina očí a na ušní boltec (Fetter, 1967, s ). V kaţdé z těchto částí můţeme popisovat hned několik znaků Celkový tvar obličeje Tvar lidského obličeje je podmíněn hlavně jeho kostěným podkladem a vrstvou svalů. Důleţitou roli zastává i kůţe a povrchové struktury obličeje. Celkový tvar je podmíněn souborem všech těchto znaků, jejich variabilitou a vývojem. Na tvaru obličeje se podílí i tvar a velikost lebeční báze i neurokrania. Pro určení tvaru obličeje se uţívá obličejový index, vztah šířky a výšky obličeje. Podle tohoto indexu můţeme rozdělit obličeje do tří skupin. Široké a krátké obličeje (euryprosopní), dlouhé a úzké (leptoprosopní) a obličeje střední (mesoprosopní), existuje také ale mnoho přechodných typů. Leptoprosopní obličej se vyznačuje výrazným nosem a nadočnicovými oblouky s glabelou, lícní kosti a očnicová krajina naopak ustupují. Oproti tomu euryprosopní obličej má širší čelisti a více svislé čelo (Enlow, Hans 1996, s ; 146). Popisných znaků na hlavě je několik. Mezi ty, které popisujeme z hlediska celého obličeje, patří například tvar mozkovny v normě vertikální, klenutí temene, tvar týlu a výška hlavy z profilu. Obličej můţeme hodnotit také na základě obrysu z profilu či zepředu, ale nelze pak takto ohodnocené jedince zařadit do určité skupiny (Fetter, 1967, s ). Hodnotit můţeme několik znaků, které nám mohou dát určitou představu o celkovém tvaru obličeje, nebo přímo jeho obrys. Mezi hodnotitelné znaky zepředu patří například výška a šířka čela, tvar dolní čelisti, z profilu pak strmost čela, prominenci glabely či nadočnicových oblouků. Důleţitý je i poměr šířky a výšky obličeje, šířku hodnotíme relativně ve vztahu k jeho výšce a naopak. Šířku pak můţeme označit za velmi širokou, širokou, střední, úzkou, nebo velmi úzkou. Obličej pak jako velmi vysoký, vysoký, střední, nízký, či velmi nízký. Z hlediska antropologie je taktéţ důleţité rozdělení obličejů podle obrysu na deset typů podle H. Pöchové (Fetter, 1967, s. 74). Těchto deset typů je: I. eliptický, II. oválný, zuţující se k bradě, III. oválný, zuţující se k temeni, IV. kulatý, V. obdélníkový, VI. čtvercový, VII. rhomboidní, VIII. trapezoidní, IX. obráceně trapezoidní, X. pětiúhelníkovitý (obr. 4.1)

27 Chyba! Pomocí karty Domů pouţijte u textu, který se má zde zobrazit, styl Krajiny obličeje I. Krajina čelní Čelní krajinu můţeme hodnotit z profilu a zpředu (en-face). Zpředu hodnotíme výšku a šířku čela, obdobně jako šířku a výšku obličeje. Z profilu pak můţeme hodnotit profil čela, jeho sklon, manifestaci tubera frontalia, lineae temporales, zda jsou vůbec patrné a nakolik, prominenci arcus superciliaris a glabely. II. Krajina nosní V krajině nosní se nachází mnoho znaků s velkou variabilitou, proto je nos z antropologického hlediska velmi zajímavý a v identifikaci obličeje hraje důleţitou roli. Taktéţ nos můţeme hodnotit ze dvou stran, en-face a z profilu. Z profilu hodnotíme výšku nosu, profil hřbetu nosu, směr hrotu nosu a jeho tvar. Dále přechod čela ve hřbet nosu, umístění dolního okraje nosních křídel a velikost nosních dírek. Mezi znaky hodnocené zpředu řadíme převáţně šířkové rozměry, šířku nosu jako celku, hřbetu nosu, chrupavčité a kostěné části a kořene nosu, ale také velikost hrotu nosu. Při pohledu zdola můţeme hodnotit další znaky jako tvar a směr nosních dírek nebo šířku a tvar nosního septa. Získávání takovýchto údajů však většinou bývá sloţité. III. Krajina rtů a brady Několik znaků můţeme hodnotit na rtech, při pohledu z profilu jsou to výška a profil obou rtů. Zepředu tvar filtra, šířka rtů, obrys červené části obou rtů, linie úst a poloha ústních koutků. V některých případech je výhodné znaky hodnotit z poloprofilu. Z krajiny

28 rtů se v poloprofilu dají dobře hodnotit výškové rozměry, včetně výšky červené části jednotlivých rtů, tvar a hloubka filtra a tloušťka rtů. Z krajiny brady se při pohledu en-face hodnotí šířka, výška a tvar brady, z profilu je to profil brady. Poloprofil je vhodný pro hodnocení mentolabiální rýhy a důlku na bradě. IV. Krajina očí Oční krajinu hodnotíme pouze z pohledu zepředu. Kromě oční štěrbiny můţeme hodnotit i obočí, jeho šířku, hustotu, vzdálenost, tvar a kvalitu. Hodnotit můţeme také řasy, délku řas, hustotu a tvar, v okolí očí postavené oční štěrbiny, její tvar, velikost a vzdálenost očních štěrbin od sebe. V. Krajina ušního boltce Ušní boltec je velmi výraznou částí obličeje, jeho délka je přibliţně stejná jako výška nosu. Ze somatoskopického hlediska můţeme boltec hodnotit ve vztahu k celé hlavě, tak k sobě navzájem. Zpředu hodnotíme umístění ušního boltce, jeho přilehlost, rovinu a tvar boltce a postavení a přirostlost ušního lalůčku. Z profilu je celý boltec velmi členitý a proto na něm můţeme hodnotit mnoho znaků. Mezi ty základní patří celkový tvar obrysu boltce, celkový reliéf ucha, tvar helixu, vytvoření Darwinova hrbolku, velikost a tvar tragu, hloubku a tvar jednotlivých jamek na boltci. Hodnotit můţeme také ušní lalůček z hlediska jeho velikosti, tvaru a reliéfu

29 5. Význam somatoskopie ve forenzní antropologii a kriminalistice Lidský obličej je jedním z nejvýznamnějších biometrických rysů. Kaţdý den ho pouţíváme, i kdyţ si neuvědomujeme, ţe jde o biometrické rozpoznávání (Drahanský - Orság, 2011). Pro identifikaci, tedy určení totoţnosti dané osoby na základě několika faktorů (somatometrických či somatoskopických), je základem správný a výstiţný popis. V kriminalistice a forenzní antropologii je takovýto popis důleţitý u hodnocení kosterních pozůstatků, ale hlavně u popisu ţivé osoby. Můţe napomoci určit identitu zadrţené neznámé osoby, nalezené mrtvoly, ale napomáhá taky při pátrání po pohřešovaných osobách. Celkovým popisem a hodnocením morfoskopických a morfometrických znaků na lidském těle se zabývá antropologie, interdisciplinární biologicko sociologicko kulturní vědecký obor (Malina, 2009). Popis můţe být laický, například v případě svědků události, nebo odborný, v případě školeného technika. Znaky lze hodnotit pomocí antropometrie (somatometrie), nebo somatoskopie. Obě metody je vhodné kombinovat, ovšem popis osoby bývá většinou omezen na znaky somatoskopické (Rak et al., 2008, s ). Somatoskopie, respektive somatoskopických znaků se vyuţívá především při portrétní identifikaci a laickém popisu. Existují však také znaky, které metricky hodnotit nelze a je třeba vyuţít tedy znaků popisných. Patří mezi ně i somatotypologie a například popis barvy vlasů či očí. Metod identifikace jedince podle obličeje je několik. Nejpřesnější je asi rekognice, kdy dochází ke konfrontaci svědka s podezřelým. Svědek má při rekognici za úkol identifikovat, tedy rozpoznat podezřelého mezi dalšími osobami podobných morfologických vlastností, nebo identifikovat pohřešovanou osobu, respektive nalezené tělo buď přímou konfrontací, nebo podle fotografie. Ovšem ne vţdy je toto moţné. V případě pohřešovaných osob se často vyuţívají kamerové záznamy z veřejných prostor, kdy tedy máme k dispozici záznam z videokamery a pravděpodobně fotografii. Za těchto podmínek můţeme provést srovnání pomocí fotokomparace, srovnání dvou fotografií pomocí dvou metod, metody popisné a metody somatometrické. Z hlediska somatoskopických znaků významná portrétní identifikace, při které je snaha o co nejpřesnější rekonstrukci obličeje neznámé osoby

30 5.1. Klasická portrétní identifikace Pro sestavení portrétu odpovídajícího identifikované osoby je zapotřebí nejlépe přítomnosti popisované osoby, zkušeného portrétisty a případně moderního softwaru. Klasická portrétní identifikace se zaměřuje především na celkový tvar obličeje, jeho plnost a barvu. Jako doplňující a důleţité informace slouţí různá tetování, jizvy či vrásky. K sestavení portrétu potřebujeme znát pohlaví jedince, přibliţný věk, barvu, délku a hustotu vlasů, případně popis vousů. K dalším prvkům obličeje, jako je brada, nos, oči, ústa, uši, čelo či obočí, přistupujeme z několika stran, musíme brát v úvahu tvar, velikost, umístění, barvu a průběh jednotlivých znaků, stejně jako vztahy mezi nimi. Důleţitá jsou také zvláštní znamení, mateřská znaménka, deformace obličeje a různé kulturní modifikace Grafická metoda Do konce třicátých let dvacátého století se pouţíval pouze popis slovní, v té době se v USA začalo pouţívat kreslených portrétů hledaných osob. V dnešní době jiţ tuto metodu nahradily jiné, ale v některých zemích přetrvává. Tato metoda spočívá v okamţitém ztvárnění portrétu popisované osoby malířem, který portrét koriguje podle výpovědi přítomného svědka. Vyţaduje zkušeného malíře a také přítomnost svědka, který je schopen dotyčnou osobu dostatečně přesně popsat. Pokud jsou tyto podmínky splněny, pak vzniká skutečný portrét popisované osoby Plastická metoda Tato metoda vznikala současně s metodou grafickou, na jejímţ základu je postavena. Vyţaduje portrét neznámé osoby, podle kterého se z vhodných materiálů vytvoří celá hlava doplněná parukou a umělými očními koulemi. Podle výpovědí svědka se dále upravuje. Jelikoţ je tato metoda náročná na čas a zručnost, vyuţívá se pouze sporadicky Fotorobot Kvůli potřebě rychlejší a méně náročné identifikace vznikají stále nové metody a programy, mezi které patří i fotorobot. Jedná se o postup vyuţívající dvou alb s fotografiemi. V prvním albu, album typů, jsou typologické fotografie obličejů, přičemţ

31 svědek by měl určit, který obličej se popisované osobě podobá nejvíce a které znaky se naopak liší. Druhé, kompoziční (identifikační) album obsahuje fotografie obličeje rozstříhané do šesti pruhů. Kaţdý pruh obsahuje jeden z identifikačních znaků (bradu, ústa, nos, oči, čelo, vlasy) a úkolem svědka je nakombinovat jednotlivé znaky tak, aby sestavil co nejvěrnější podobiznu neznámé osoby. Takovýto portrét však není přesný díky různým proporcím jednotlivých znaků a sugestivnímu ovlivnění svědka jinými fotografiemi Fotomontáž Fotomontáţ je modifikací metody fotorobota, někdy se označuje jako mozaikový portrét. Jednotlivé prvky kompozičního alba jsou nafoceny na šest diapásů, kaţdý pás představuje jeden znak. Obraz se promítá svědkovi, který stejně jako u kompozičního alba kombinuje různé varianty všech znaků. Výhodou oproti fotorobotovi je moţnost korigovat velikost jednotlivých prvků Identikit Oproti předchozím metodám vyuţívajících fotografie, tato metoda vyuţívá kreslených podob somatoskopických znaků. Jednotlivé znaky jsou kresleny na průhledné fólie, které se skládají na sebe a vytvoří tak portrét. Dnes jiţ můţeme zakoupit indentikit jako hotovou sadu s předkreslenými znaky MIMIC Multiple Image Marker and Identification Compositor (MIMIC) je dalším vývojovým stupněm portrétní identifikace. Skládá se opět ze šesti pásů s předfotografovanými znaky, které se promítají ve skutečné velikosti. S pásy a tedy i jednotlivými znaky se na rozdíl o předchozích metod můţe hýbat nejen horizontálně, ale i nahoru a dolů, coţ umoţňuje vytvoření přesnějšího portrétu. Do přístroje je navíc zabudovaný fotoaparát, takţe je moţné okamţitě získat fotografii popisované osoby. Navíc je kaţdý znak opatřen unikátním kódem, který můţeme předat i ústně a umoţnit tak okamţité vytvoření stejného portrétu kdekoliv jinde i na velké vzdálenosti Softwary pro sestavení portrétu V dnešní době je nejrozšířenějším způsobem sestavování portrétů pomocí počítače. Existuje mnoho programů, které umoţňují i naprostým laikům sestavit si portrét. Na výběr

32 je vţdy několik kategorií z kaţdého znaku, které se dají dále upravovat. Měnit můţeme jejich polohu, velikost či zabarvení. Softwary pro sestavení portrétů jsou důleţité i z hlediska změn znaků v obličeji způsobených stárnutím. Lidský obličej se s přibývajícím věkem mění a obzvlášť při identifikaci dlouho pohřešovaných osob (dětí) mohou tyto změny hrát důleţitou roli. Vyvíjí se proto řada programů, které se snaţí pomocí fotografie predikovat změny způsobené stárnutím a tedy i pravděpodobnou podobu, kterou má dotyčná osoba nyní PORIDOS PORtrétní Identifikace OSob je počítačový program vyvinutý Kriminalistickým ústavem Praha na konci devadesátých let dvacátého století. Slouţí k sestavení portrétu pomocí jednotlivých znaků, ke kterým je kromě morfologických znaků přidáno i několik doplňujících předmětů, jako brýle, pokrývka hlavy či vousy. Obraz je moţné v tomto programu upravovat, retušovat a tisknout FACETTE Jedná se o zahraniční software, který je v demoverzi volně dostupný na internetu. Plná verze obsahuje navíc databázi všech sestavených portrétů pro rychlou identifikaci. Stejně jako PORIDOS tento program umoţňuje jednoduché sestavení portrétu dané osoby, včetně doplnění brýlí, vousů a jiných doplňků VisionMetric Sestavení portrétu je primární funkcí tohoto programu, který přestoţe nepracuje s fotografiemi, je vyuţíván v mnoha kriminalistických laboratořích (E-FIT, Electronic Facial Identification Technique počítačová metoda pro sestavení portrétů na základě svědeckých výpovědí). VisionMetric však umí predikovat i věkové změny, které vypadají velmi realisticky. Program byl vyvinut ve Velké Británii. Obrázek 5.1: Příklad sestavení portrétu v programu Faces Faces Dalším známým programem pro sestavení portrétu je Faces, v nejnovější verzi Faces 4.0. Obsahuje mnoho šablon pro velké mnoţství částí lidského obličeje, které jsou

33 doplněny o doplňky včetně jizev, náušnic a tetování (obr. 5.1). Uzpůsobit lze také uzpůsobovat odstíny barev a program navíc obsahuje varianty pro více etnik. Na internetu je volně dostupná zjednodušená verze, ale lze také zakoupit produkt přímo vytvořený pro potřeby kriminalistů FaceGen Společnost Singular Inversions vyvinula software s názvem FaceGen, který kromě věkových změn umoţňuje upravit na 3D modelu fotografie obličeje i etnikum a pohlaví (obr. 5.2). Snaţí se vytvořit statisticky vypovídající modely obličejů, které by se daly vyuţít i v kriminalistice při identifikaci osob. Verze tohoto programu je dostupná na internetu. Obrázek 5.2: Obličej upravený podle FaceGenu. Zleva původní obličej, Afroameričanka, supermale, o 40 let starší

34 6. Materiál a metody Cílem této práce je určit charakteristické změny vybraných somatoskopických znaků obličeje během ontogeneze. Jak se mění jednotlivé znaky v závislosti na věku a pohlaví, jejich individuální vývoj a případně stanovení určitých somatoskopických znaků pro danou věkovou kategorii. Podkladem této práce je soubor fotografií z longitudinální studie. Výsledky mohou slouţit jako vodítko pro identifikaci dětí, hlavně k určení jejich věku a pohlaví Materiál K této práci byly pouţity fotografie z longitudinální studie, která probíhala v Brně v období mezi rokem 1960 a 1985 pod vedením doc. MUDr. Marie Bouchalové, CSc. Fotografie byly pořizovány na Výzkumném pracovišti preventivní a sociální pediatrie Lékařské fakulty Masarykovy univerzity v Brně. V této studii byly sledovány růstové a vývojové změny dětí. Do studie nastoupilo 555 dětí, z toho 278 chlapců a 277 děvčat. Díky časové náročnosti, rodinným problémům a dalším faktorům zůstalo do dospělosti ve studii 328 jedinců. Fotografie byly pořizovány v šestiměsíčních časových intervalech, ovšem tato periodizace nebyla vţdy dodrţena a u většiny jedinců tak docházelo k různě dlouhým časovým prolukám. K fotografické dokumentaci byly zaznamenány také antropometrické rozměry, socioekonomické zázemí a byly odebrány vzorky vlasů. Fotograficky zaznamenávána byla celá postava z pohledu en-face. Děti, které ještě neuměly samy stát, byly fotografovány leţící. Fotografie ovšem nesplňují poţadavky moderní antropologické fotografie, a to po stránce technické (coţ je dáno technickými moţnostmi doby záznamu), tak po stránce standardizace (odstranění vlasů, brýlí atp. z obličeje). Výřezy obličejů z původních černobílých fotografií celé postavy byly naskenovány v rozlišení 1000dpi na skeneru MikroTek ScanMarker 9800XL. Fotodokumentace z této studie je zpracovávána na Ústavu antropologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně, kde se na nich studují věkové změny v obličeji. V této práci byly pouţity vybrané fotografie ze souboru pořízeného doc. MUDr. Marií Bouchalovou, CSc. Vybráno bylo 140 chlapců a 139 děvčat. Tento soubor obsahuje několik fotografií kaţdého jednoho jedince v různém věku, které byly rozděleny do sedmi věkových kategorií (0 1 rok, 2 3 roky, 4 6 let, 7 10 let, let, let a

35 20 let). Tím někteří jedinci byli hodnoceni vícekrát v různých kategoriích a celkem bylo hodnoceno 838 fotografií, přičemţ 433 fotografií patřilo dívkám a 405 chlapcům Metody Somatoskopie patří mezi metody deskripční, jedná se tedy o hodnocení pozorováním. Znaky vybrané části lidského těla, v tomto případě obličeje, se hodnotí popisem a zařazením do jednotlivých kategorií pro daný znak. Prvním krokem je výběr znaků, které se budou hodnotit. V této práci bylo ke zpracování určeno několik znaků na základě jejich proměnlivosti během vývoje. Hodnoceny byly znaky nacházející se v krajině očnic, nosu, brady, úst a celková velikost obličeje včetně výšky a šířky čela. Z pohledu en-face se dají dobře hodnotit šířkové rozměry, proto byly hodnoceny čtyři znaky týkající se šířky (šířka čela, nosu, kořene nosu a hřbetu nosu). Celkem bylo hodnoceno 15 znaků, které byly škálovány do tří aţ pěti kategorií podle Fettera (1967, s ). Podobné škálování pouţívá i Hulanicka (1973), k jejímţ obrazovým, respektive fotografickým znázorněním bylo téţ přihlíţeno. K lepšímu hodnocení jednotlivých znaků se vyuţívá přesně stanovených antropometrických bodů projektovaných na povrch těla (tab. 6.1). Jejich vzdálenost v kontextu s dalšími parametry umoţňuje přesnější zařazení znaku do jednotlivých kategorií. bod trichion bod v mediánní rovině na hranici čela a vlasové krajiny nasion bod na kořeni nosu v mediánní rovině, v místě nasofrontálního švu, který je zjistitelný hmatem stomion bod na průsečíku mediánní roviny a ústní štěrbiny při zavřených ústech labiale superius bod na průsečíku mediánní roviny a přímky vedené přes nejvyšší body červeně horního rtu gnathion bod v mediánní rovině na spodním okraji mandibuly nejvíce vpředu cheilion bod v koutku úst v místě styku červeně horního a dolního rtu alare nejlaterálnější bod na nosním křídle zygion nejlaterálnější bod na jařmovém oblouku zygion II nejlaterálnější bod na obličeji leţící na ose procházející středy obou zornic entokanthion bod na vnitřním koutku oka v místě styku obou víček Tabulka 6.1: Antropometrické body (převzato z Fetter, 1967, s )

36 I. Vzájemný poměr šířky a výšky obličeje Hodnocena je šířka obličeje ve výšce jařmových oblouků k výšce obličeje v mediánní rovině. Výška obličeje můţe být označena jako velmi vysoká, vysoká, střední, nízká a velmi nízká. Šířka je hodnocena obdobně jako velmi úzká, úzká, střední, široká či velmi široká. Oba znaky by měly být hodnoceny ve vzájemném kontextu. V této práci bylo tedy moţné hodnotit pouze jeden znak a to výšku obličeje (Fetter, 1967, s. 75). II. Výška čela Výška čela (obr. 6.1) je hodnocena jako malá, střední či vysoká a to v závislosti na vzdálenosti bodů nasion trichion, v poměru ke vzdálenosti obou bodů zygion, tedy k šířce obličejové části (Fetter, 1967, s. 76). Obrázek 6.1: Výška čela (převzato z Fetter, 1967, s. 76) III. Šířka čela Tento znak se hodnotí jako horizontální vzdálenost vlasové linie v polovině vzdálenosti bodů nasion trichion, tedy v místě kolmice na přímku hodnotící výšku čela. Hodnocen je jako široký, střední, nebo úzký (Fetter, 1967, s. 76). IV. Šířka nosu Šíře nosu se hodnotí v kontextu se vzdáleností očních koutků. Porovnává se vzdálenost bodů alare, tedy nejširšího místa nosu, s body entokanthion (Fetter, 1967, s. 77). V. Šířka hřbetu a kořene nosu Šířka kořene nosu (obr. 6.2) záleţí taktéţ na vzdálenosti bodů entokanthion, přesněji jaké procento této vzdálenosti zaujímá. Vzhledem k tomuto znaku i k šířce celého obličeje se hodnotí šířka hřbetu nosu. Oba tyto znaky můţeme zařadit do kategorií úzký, střední či široký (Fetter, 1967, s )

37 Obr. 6.2: Šířka kořene nosu (převzato z Hulanicka, 1973, s. 132) VI. Vzdálenost obočí Vzdálenost obočí je brána od mediánní roviny, kdy buď můţe být obočí srostlé, nebo je moţné tento znak ohodnotit jako malou, střední či velkou vzdálenost (Fetter, 1967, s. 91). VII. Tvar obočí Obočí můţe nabývat různých tvarů a můţe být i různě upravováno. Základní hodnocení ale je obočí přímé, obloukovité a lomené. Někteří autoři uvádí ještě čtvrtou variantu značící velkou asymetrii. Hodnotí se pro kaţdé obočí zvlášť. Tvar obočí se hodnotí pro kaţdé oko zvlášť, v této práci bylo hodnoceno pouze pravé obočí (Fetter, 1967, s. 91). VIII. Postavení oční štěrbiny Hodnotí se postavení vnějšího očního koutku k vnitřnímu, respektive úhel, který oční štěrbina svírá se mediánní rovinou. Vnější koutek můţe být výše, níţe, nebo ve stejné rovině. Stejně jako u předchozího znaku se hodnotí pro kaţdé oko zvlášť. Postavení oční štěrbiny se hodnotí pro kaţdé oko zvlášť, v této práci byla hodnocena pouze pravá oční štěrbina (Fetter, 1967, s. 91). IX. Tvar oční štěrbiny Fetter (1967, s. 92) uvádí čtyři varianty tvaru oční štěrbiny. Existují také přechodné typy, ale základní kategorie tvoří tvar vřetenovitý, polovřetenovitý, mandlovitý a polomandlovitý. X. Výška oční štěrbiny Oční štěrbina je hodnocena při otevřených víčkách a upřeném pohledu do dálky. Značí se jako úzká, střední a široká (Fetter, 1967, s. 91)

38 XI. Tloušťka červeně dolního a horního rtu Tento znak se hodnotí pro kaţdý ret zvlášť při zavřených ústech. Kategorie pro tento znak jsou: tenký, střední, silný a masitý (Fetter, 1967, s. 87). XII. Linie úst Linie úst se hodnotí při zavřených ústech, hodnotí se linie ústní štěrbiny, která je závislá na vývinu hrbolku na horním rtu (tuberculum labii superioris). Tato linie se označuje jako rovná, konvexní, lomená (zvlněná), nebo konkávní (Fetter, 1967, s. 88). XIII. Tvar brady Určují se čtyři typy podle jejího obrysu (obr. 6.3). Brada můţe být hranatá, kulatá, eliptická či prohloubená (Fetter, 1967, s. 90). Obrázek 6.3: Tvar brady (převzato z Fetter, 1967, s. 89) Způsob hodnocení somatoskopických znaků Celý soubor fotografií byl rozdělen podle určité vývojové osy, aby mohly být stanoveny věkové změny těchto vybraných znaků. Zároveň byly fotografie rozděleny podle pohlaví, aby bylo moţné sledovat projev sexuálního dimorfismu, jelikoţ postnatální vývojová stádia se u muţského a ţenského pohlaví liší. Fotografie byly rozděleny podle vývojové tabulky (Sedlak Bláha, 2007, s ), která také zahrnovala období novorozence (do 28. dne po narození). Jelikoţ byly první fotografie pořízeny nejdříve ve třetím měsíci po narození, není v této kategorii zařazena ţádná fotografie a je pro jednodušší práci s daty sloučena s kategorií následující, tedy s obdobím kojeneckém. Kategorie období puberty zaujímá značně dlouhé časové období. Pro co nejpřesnější sledování vývojových změn byla tato jedna kategorie rozdělena na další dvě, obnášející kratší časové údobí, tedy na období od 11 do 13 let včetně a od 14 do 16 let včetně (tab. 6.2)

39 věk období dospívání 0 28 dní novorozenec 29 dní 1 rok kojenec 2 3 roky batole 4 6 let předškolní věk 7 10 let prepuberta let puberta let adolescence let zralost Tabulka 6.2: Vývojová stádia v průběhu ontogeneze (převzato z Sedlak Bláha, 2007) Cíleným výsledkem je stanovení změn, které podstupují jednotlivé somatoskopické znaky. Proto bylo na základě výsledků z předchozího postupu stanoveno několik znaků, které věkovým změnám podléhají. Tyto znaky byly dále sledovány na skupině fotografií jednoho jedince, které byly pořízeny v rámci longitudinální studie s určitým časovým odstupem. Bylo tedy moţné sledovat, jak se jeden konkrétní znak mění u jednoho jedince, coţ bylo graficky porovnáno se změnami téhoţ znaku u další osoby. Na základě tohoto srovnání jsme schopni zhodnotit, zda v proměnách určitého znaku existuje určitá jednotnost. Nebylo moţné hodnotit všechny znaky na všech fotografiích, coţ bylo způsobeno hlavně kvalitou fotografií. Vzhledem ke stáří této studie jsou na některých fotografiích patrné artefakty, některé jsou značně rozmazané. Ztíţené hodnocení bylo také u znaků výšky a šířky čela, jelikoţ velká část fotografovaných jedinců nemá dostatečně viditelnou hranici vlasové krajiny. Hodnoceny byly tedy pouze ty fotografie a znaky, u kterých to bylo moţné. Kaţdé kategorii u jednotlivých znaků je přiřazena číselná hodnota (tab. 6.3), aby bylo moţné data statisticky vyhodnotit. Zpracování probíhalo procentuálním vyjádřením četnosti jednotlivých znaků, jejich grafickým znázorněním. Dále byly graficky zpracovány jednotlivé znaky a jejich proměnlivost v závislosti na věku. Hodnocením získané číselné hodnoty byly zaznamenány do tabulky v programu Microsoft Office Excel Výsledky jsou zpracovány pro celou skupinu fotografií v závislosti na pohlaví. U znaků, které zaznamenaly určitý lineární vývoj, byly tyto změny vyjádřeny na samostatných grafech a byl sledován jejich individuální vývoj. Cílem této práce bylo sledovat proměnlivost jednotlivých znaků, z tohoto hlediska znaky s lineárním vývojem byly sledovány proto, ţe se daly pozorovat změny od dětského znaku k dospělému, coţ můţe napomáhat například v identifikaci dětí

40 somatoskopický znak přiřazená hodnota 1 hodnota 2 hodnota 3 hodnota 4 hodnota 5 šířka/výška obličeje velmi vysoká vysoká střední nízká velmi nízká výška čela malá střední velká - - šířka čela malá střední velká - - šířka nosu malá střední velká - - šířka hřbetu nosu úzký střední široký - - šířka kořene nosu úzký střední široký - - vzdálenost obočí obočí srostlé malá střední velká - tvar obočí přímé obloukovité lomené asymetrické - postavení oční rovné vnější koutek vnější koutek - - štěrbiny níţe výše tvar oční štěrbiny vřetenovitý polovřetenovitý mandlovitý polomandlovitý - výška oční štěrbiny malá střední vysoká - - tloušťka červeně tenký střední silný masitý - horního rtu tloušťka červeně tenký střední silný masitý - dolního rtu linie úst rovná konvexní zvlněná konkávní - tvar brady hranatý eliptický kulatý prohloubený - Tabulka 6.3: Kategorizace jednotlivých somatoskopických znaků

41 7. Výsledky 7.1. Věkové skupiny Pro lepší přehlednost jsou výsledky uvedeny v tabulce v obrazové příloze. Udávány jsou hodnoty zvlášť pro muţe a ţeny pro kaţdý jeden znak. Zde je graficky znázorněn průběh některých změn, které obličej prodělává. Jednotlivé sloupce odpovídají věkovým skupinám. V kaţdém sloupci je pak znázorněna procentuální četnost jednotlivých kategorií pro daný znak. Vývojové změny v průběhu ontogeneze ve faciální oblasti byly ve většině případů zaznamenány, ovšem u některých znaků se tyto změny neprojevily, například u tvaru oční štěrbiny a tvaru obočí (graf a 7.1.2). Tvar se prakticky nemění, ve všech věkových kategoriích je podobný. Převládá tvar vřetenovitý (m 31,68%, f 37,5%) a polovřetenovitý (m 58,35%, f 54,71%) pro oční štěrbinu, pro tvar obočí je nejvíce typický obloukovitý tvar (m 63,03%, f 63,95%). Graf 7.1.1: Vývoj změny tvaru oční štěrbiny v závislosti na věku. Graf 7.1.2: Vývoj změny tvaru obočí v závislosti na věku

42 Naopak u některých znaků bylo shledáno, ţe zde existuje určitá vazba na věk v průběhu dospívání, nejmarkantněji pak u výšky oční štěrbiny a tvaru brady (graf a 7.1.4). Výška oční štěrbiny se s věkem zmenšuje, u dívek a chlapců prakticky stejně. Brada se taktéţ díky změnám mandibuly mění i v průběhu postnatálního vývoje. Po narození převládá tvar kulatý, kdy mandibula není zatím výrazně zapojená do svalových funkcí, postupně však přechází u chlapců více ve tvar hranatý a u děvčat ve tvar eliptický. Graf 7.1.3: Vývoj změny výšky oční štěrbiny v závislosti na věku. Graf 7.1.4: Vývoj změny tvaru brady v závislosti na věku. Dalším znakem, který se výrazněji mění je poměr šířka/výška obličeje, přičemţ se obličej celkově protahuje. Zároveň prochází změnou postavení oční štěrbiny, kdy se vnější koutek oka posouvá kaudálním směrem (graf a 7.1.6). Tyto změny se projevují na celkovém vnímání obličeje

43 Graf 7.1.5: Vývoj změny výšky obličeje v závislosti na věku. Graf 7.1.6: Vývoj změny postavení oční štěrbiny v závislosti na věku. Další znak, který podléhá věkovým změnám, je vzdálenost obočí. Po narození je obočí od sebe vzdáleno více neţli v dospělosti. Obzvlášť u muţů je tato změna velmi patrná. Po narození je vzdálenost obočí velká či střední, s věkem se posouvá k hodnotám malá a střední (graf 7.1.7). Graf 7.1.7: Vývoj změny vzdálenosti obočí v závislosti na věku

44 Ke změnám dochází také na čele (graf a 7.1.9). Obecně můţeme říci, ţe čelo se sniţuje a zuţuje. Tento trend je u obou pohlaví podobný a v dospělosti nabývá nejvíce středních hodnot, zvyšuje se četnost výskytu nízkého čela. Změny jsou hlavně dány zvýrazněním vlasové hranice a posunem oční štěrbiny směrem nahoru. Graf 7.1.8: Vývoj změny výšky čela v závislosti na věku Graf 7.1.9: Vývoj změny šířky čela v závislosti na věku V oblasti nosu dochází k prodluţování nosu a jeho celkovému zuţování. Formuje se kořen nosu, který u dětí prakticky není a jeví se jako velmi široký. Dochází ke zuţování nosu, který nabývá v největší míře středních rozměrů (graf ). Stejně tak se mění i šířka hřbetu a kořene nosu díky jeho celkovému prodluţování (graf a ). U obou těchto znaků dochází ke sniţování četnosti výskytu hodnot pro označení širokého kořene i hřbetu. U obou pohlaví dochází ke změnám přibliţně stejně

45 Graf : Vývoj změny šířky nosu v závislosti na věku Graf : Vývoj změny šířky hřbetu nosu v závislosti na věku Graf : Vývoj změny šířky kořene nosu v závislosti na věku V oblasti úst dochází k několika změnám, zkoumány však byly pouze tři znaky (graf , a ). U tloušťky červeně horního rtu s věkem přibývá četnost výskytu hodnoty pro masitý ret. Celkově se červeň horního rtu ztlušťuje a ubývá výskyt rtu tenčího. K podobným změnám došlo i u červeně dolního rtu ovšem s tím rozdílem, ţe jiţ od narození nabýval tento znak u dolního rtu vyšších hodnot značících větších tloušťku

46 Linie úst v této práci zaznamenala nekonstantní změny. V prvních letech nejvyšší četnosti dosahuje hodnota pro konvexní linii úst, stejně jako u poslední věkové skupiny. Mezi tím dochází k úbytku této hodnoty a větší manifestaci zvlněné a rovné linie. Graf : Vývoj změny tloušťky červeně horního rtu v závislosti na věku Graf : Vývoj změny tloušťky červeň dolního rtu v závislosti na věku Graf : Vývoj změny linie úst v závislosti na věku