MASARYKOVA UNIVERZITA Přírodovědecká fakulta Ústav antropologie

Transkript

1 MASARYKOVA UNIVERZITA Přírodovědecká fakulta Ústav antropologie ANTROPOLOGICKÁ REKONSTRUKCE PODOBY ČLOVĚKA PODLE LEBKY POHŘEBIŠTĚ: ZNOJMO HRADIŠTĚ Diplomová práce Bc. Eva Vaníčková Vedoucí práce: Doc. RNDr. Eva Drozdová, Ph.D. Brno 2009

2 Prohlašuji, že jsem tuto magisterskou diplomovou práci vypracovala samostatně a s použitím literatury uvedené v seznamu literatury. V Brně Podpis 2

3 Tímto prostřednictvím bych ráda vyjádřila hluboké díky vedoucí této diplomové práce doc. RNDr. Evě Drozdové, Ph.D, za její srdečnou pomoc a cenné rady, bez kterých bych jistě nedovedla práci ke zdárnému konci. Obdiv, úctu a nevyslovitelné díky za trpělivost, vstřícnost a srdečný přístup si nepochybně zaslouží Tatiana Balueva a Elizaveta Veselovskaya, bez nichž by jsem práci nemohla nikdy vytvořit. Zároveň dámám a Alexandru Pestryakovi děkuji za příjemné chvíle strávené s nimi v laboratoři. Manželé Nezvedovi si zaslouží obrovské díky za české zázemí, které mi poskytli při mém pobytu v Rusku. Dokázali mi pobyt maximálně zjednodušit a zároveň mi pomohli překonat všechny mé obavy z tak velkého a neznámého města jako je Moskva. Za finanční podporu, bez které by se můj pobyt určitě nemohl uskutečnit, děkuji Centru zahraničních studií Masarykovy univerzity a stejně tak mým rodičům. Kamarádce Adelce Koprdové děkuji za pomoc v boji s cizojazyčnou literaturou a za výraznou pomoc při kompletaci textu. V neposlední řadě patří určitě velké díky nejlepším přátelům, mému příteli a opět mé rodině za bezmeznou podporu při studiu. 3

4 OBSAH Abstrakt 7 Klíčová slova 7 1. Úvod 8 2. Cíle a rozvrţení práce 9 3. Historie antropologické rekonstrukce Lidský obličej Anatomie lidského obličeje Kostra hlavy mozková část Kostra hlavy obličejová část Svaly hlavy Svaly ţvýkací, čelistní Svaly mimické, obličejové Povrchové struktury obličeje Krajina očnicová Zevní nos Krajina ústní Krajina tvářová Boltec ušní Lebka novorozence Pohlavní rozdíly na lebce Typy obličejů Sexuální dimorfismus obličeje Stárnutí obličeje Určení pohlaví Určení věku Popisné morfologické znaky 47 4

5 8. Antropometrické body na lebce Přehled metod rekonstrukce podoby Dvojdimenzionální metody Metody uţívající počítač Trojdimenzionální metody Anatomická metoda Metoda hloubky měkkých tkání Kombinovaná metoda Tloušťka měkkých tkání Anatomická metoda zjišťování tloušťky měkkých tkání obličeje Radiografická metoda zjišťování tloušťky měkkých tkání obličeje Metoda zjišťování tloušťky měkkých tkání obličeje pomocí ultrazvukové echolokace Metoda zjišťování tloušťky měkkých tkání obličeje pomocí palpačního značení Odhad reliability obličejové rekonstrukce Materiál a metody Materiál O historii Hradiště O historii výzkumu Objev velkomoravského pohřebiště Metody Metoda grafické rekonstrukce podoby člověka Metoda plastické rekonstrukce podoby člověka Zkušenosti z Moskvy Popis rekonstruovaných lebek a vlastní postup rekonstrukce Hrob č. 539 z lokality Znojmo Hradiště Hrob č. 480 z lokality Znojmo Hradiště Výsledky a diskuze 112 5

6 14. Závěr Výkladový rejstřík dŧleţitých pojmŧ Seznam pouţité literatury Rejstřík Medailon autorky Seznam příloh 126 6

7 ABSTRAKT Antropologická rekonstrukce podoby člověka podle lebky je metoda, pomocí které se pokoušíme člověku znovu navrátit jeho tvář. Její historie sahá aţ do 7. století před naším letopočtem, ale na skutečně vědeckou bázi byla postavena teprve aţ v 70. letech 20. století. V těchto letech byla významně obohacena a zpřesněna vyuţitím ultrazvuku ke zkoumání vztahů mezi tvarem lebky a tvarem obličeje. Antropologická rekonstrukce se vyuţívá především ve třech oblastech: paleoantropologii, historické antropologii a forezní antropologii. Paleoantropologie se uplatňuje při rekonstrukci podoby pravěkých lidí, historická antropologie při určování podoby např. známých osobností historie a forezní antropologie převáţně v kriminologii při pátrání po pohřešovaných osobách. Rekonstrukce podoby člověka podle lebky lze rozdělit na kresebné a plastické rekonstrukce, které se z technického hlediska dále dělí na sochařské a počítačové. Teoretická část předkládané práce podává přehled o vlastnostech lidského obličeje a rekonstrukčních metodách obecně a v praktické části jsou pak některé tyto metody aplikovány na historický i kriminalistický kosterní materiál. KLÍČOVÁ SLOVA Lidský obličej Určení pohlaví a věku Morfologické znaky Antropometrické body Rekonstrukce podoby Dvojdimenzionální metody Trojdimenzionální metody Tloušťka měkkých tkání Znojmo Hradiště 7

8 1. ÚVOD Antropologická rekonstrukce podoby člověka podle lebky je dlouhý, pracný proces, vyžadující mravenčí píli a trpělivost, hluboké anatomické, morfologické a antropologické znalosti, všímavost, vnímavost, pozorovatelskou schopnost a dlouholetou zkušenost. (M. M. Gerasimov) Metody rekonstrukce podoby člověka podle lebky dnes proţívají celosvětovou renesanci a nacházejí široké vyuţití v historické, prehistorické a forenzní antropologii. V současné době mají metody rekonstrukce podoby člověka podle lebky principiální význam především v oblasti kriminalistické, kde jsou prostředkem identifikace kostrových nálezů neznámého původu. Rekonstrukce podoby neznámých jedinců na základě lebky jsou mnohdy jediným způsobem úspěšného řešení forenzních případů (Novotný a kol. 2003). Rekonstrukce historická můţe zobrazit známou osobnost nebo typického představitele některé z minulých populací. V této oblasti se stýká a sjednocuje několik různých přístupů: antropologie, archeologie, muzeologie a umění. U mnoha historických osobností se jejich skutečná podoba nezachovala a jejich známé podoby jsou často pouze výrazem umělcova cítění. Tvář rekonstruovaná podle lebky však poskytuje více informací a je oproštěna od subjektivních pocitů umělce. Antropologie v širokém slova smyslu, jako věda o člověku a jeho kultuře reflektuje i základní přirozenou otázku lidstva odkud přicházíme, kdo a jací jsme a kam směřujeme. Pátráním po minulosti je antropologie i vědou retrospektivní, pokouší se o rekonstrukci jiţ neexistující skutečnosti. K dispozici jsou však jen stopy po zaniklém ţivotě: stopy po morfologii zemřelých bytostí (kosterní pozůstatky) a stopy po jejich ţivotním prostředí, chování, resp. kultuře (archeologické nálezy). Unikátní metodu rekonstrukce obličeje pouze podle lebky umoţnilo vytvořit teprve zjištění, ţe mezi tvarem lebky a jejím pokryvem existují konkrétní a korektní závislosti. O to se zaslouţil především ruský učenec Michail Gerasimov ( ), který se jiţ jako mladík účastnil archeologických a antropologických výzkumů organizovaných Irkutským regionálním muzeem na Sibiři. Mladý Gerasimov byl tímto problémem tak uchvácen, ţe se mu jeho řešení stalo celoţivotním cílem a osudem. V pitevnách a márnicích (ale posléze i na rentgenových snímcích) zkoumal tloušťku pokryvů lebky a měkkých tkání obličeje tak dlouho, a na tak obrovském mnoţství případů, aţ vypracoval metodu, díky níţ kaţdý z nás 8

9 můţe vidět podoby lidí dávno skryté za oponu věků. Zároveň zaloţil Laboratoř antropologické rekonstrukce Ruské akademie věd v Moskvě, kde dnes rozvíjí tuto metodu jiţ třetí generace badatelů M. Gerasimov, G. Lebedinskaya, T. Balueva, E. Veselovskaya, (Novotný a kol. 2003). Právě školení, které jsem mohla absolvovat v Laboratoři antropologické rekonstrukce Ústavu etnologie a antropologie Ruské akademie věd v Moskvě pod dohledem Tatiany Baluevy a Elizavety Veselovské, mi umoţnilo nahlédnout do tajů této metody, důkladně se ji naučit a poodkrýt tak alespoň částečně skutečný vzhled představitelů určité historické populace. 2. CÍLE A ROZVRŢENÍ PRÁCE Cíl mé diplomové práce je spojen s moji touhou naučit se podrobně metodu rekonstrukce podoby podle lebky, a následně započít sérii rekonstrukcí nově nalezeného velkomoravského pohřebiště na lokalitě Znojmo Hradiště. V roce 2008 jsem měla tu čest podstoupit školení pod dohledem T. Baluevy a E. Veselovské v Laboratoři antropologické rekonstrukce na Akademii věd v Moskvě. Diplomová práce je rozdělena na dvě části část teoretickou a část praktickou. Cílem teoretické části práce je podat přehled o anatomii lidského obličeje, jeho antropometrických bodech a popisných morfologických znacích. Dále stručně popsat metody pro určování pohlaví i věku. Součástí praktické části je podrobný popis grafické metody rekonstrukce podoby, ze kterého vycházím při tvorbě vlastních rekonstrukcí. Ty jsou prezentovány v závěru samotné práce. 9

10 3. HISTORIE ANTROPOLOGICKÉ REKONSTRUKCE Po staletí povaţují někteří lidé pozůstatky mrtvých za posvátné relikvie, které mají být respektovány a chráněny, pro další představují objekty obávané, kterým je třeba se vyhnout. Různé společnosti přistupují k tělesným pozůstatkům mrtvých odlišně na jedné straně je to kremace, přičemţ se zachovají jen malé kousky kostí, na straně druhé pokusy o zachování celého těla na věčnost. Mezi těmito krajními body leţí mnoţství dalších rozmanitých zvyků. Pro fyzického antropologa znamená úplná destrukce těla spálením velký problém, protoţe znemoţňuje zjistit jak asi tito lidé vypadali, jakou měli postavu, stavbu těla, jaký byl jejich zdravotní stav a co bylo příčinou jejich smrti. Naštěstí starověké praktiky toho byly schopné zřídka, takţe s pouţitím moderní techniky lze získat mnoho informací i ze spálených kostí. Proces mumifikace, ať jiţ přirozený nebo umělý, umoţní shromáţdit velké mnoţství relevantních informací, a to zejména z kostry, která s velkou pravděpodobností zůstane dobře zachována. Navzdory velkému úsilí balzamovačů jsou měkké tkáně mumií obvykle křehké a lámavé, a proto pro antropologa a patologa méně uţitečné. Na druhé straně o měkkých tkáních mohou poskytnout mnoho informací těla přirozeně mumifikovaná v rašeliništích. Leţet tisíce let skrytý v ledu arktických či horských ledovců, jako Ledový muţ Ötzi objevený v Alpách, se zdá být ideální formou přirozeného uchování, i kdyţ i toto má své stinné stránky po odkrytí budou saprofágy, hmyz a bakterie působit na ostatky stejně bez ohledu na to zda jsou staré 24 hodin nebo 4000 let. Neolitičtí obyvatelé Jericha v údolí Jordánu bývali běţně pohřbíváni pod podlahou jejich domu, za čímţ však následoval zvyk oddělení lebky od postkraniálního skeletu, často bez mandibuly, a jejich opětovné oddělené pochování. Je moţné, ţe lebky byly oddělovány od těla a pochovávané s úctou za účelem uchovat moudrost předchozích generací potomkům. Zdá se, ţe to lze povaţovat za důkaz určité formy uctívání kultu předků. Ve starověkém světě lze nalézt mnoho paralel zvláštního vztahu k odděleným hlavám či lebkám. V roce 1953 byly v Jerichu odkryté dva depozity pod podlahou domu z období předkeramického neolitu B (asi BP) s devíti lebkami, na kterých byly vymodelované sádrové obličeje s lasturami představujícími oči. V roce 1958 byla na opačném konci místa objevena další lebka a podobné lebky byly nalezeny i na jiných místech v oblasti. Dolní čelist se nachází jen na jedné lebce z Jericha, na ostatních je brada 10

11 vymodelována nad horními zuby, čímţ se hlava celkově zmenší. Přesto péče věnovaná modelaci hlavy je pozoruhodná (obr. 1). Dokonce podle objevitele měla kaţdá hlava individuální charakteristické rysy, coţ působí dojmem pohledu na skutečné jedince. Ačkoli nejde o nejstarší znázornění lidské podoby, ani nejstarší portréty, jsou mnohem realističtější a přirozenější neţ jakékoli dřívější případy. Navzdory jejich individualitě není správné popisovat hlavy z Jericha jako portréty nebo rekonstrukce konkrétních jedinců. Uţ nezahrnutí tak důleţité části jako je dolní čelist naznačuje, ţe přesnost v znázornění rysů neměla pro Obr. 1: Lebka z Jericha, 7000 BP umělce primární význam, a ţe modelace (Převzato z obličeje byla spíše symbolická neţ obrazná rekonstrukce (Neave Prag 1997). Praktiky modelace lebky, i kdyţ se zdá, ţe jde jiţ o následování předchozí kultury z Jericha (předkeramický neolit A), byly mezi lidmi v předkeramickém neolitickém období B v oblibě jen relativně krátkou dobu. Na tento zvyk se třeba dívat v kontextu uměleckých tradic východu v období neolitu. V Jerichu po modelaci lebek následovaly série stylizovaných figur se sníţeným plochým profilem hlavy, ale s vymodelovanými jednoduchými rysy a namalovanými vlasy, přičemţ nejpozoruhodnějším aspektem byly oči, znovu ve formě vloţených lastur. Můţeme tedy hovořit o tradici modelování a kultuře s významným zaměřením na lidskou hlavu. Je snadné být uchvácen kvalitou neolitické lebky, jediné s dolní čelistí, jenţe tato lebka je výjimečným a velmi sofistikovaným kouskem v porovnání s dalšími lebkami z Jericha i některými uměleckými standardy. Faktem však zůstává, ţe při práci přímo na lebce umělci zachovávali správné proporce obličeje (samozřejmě kromě oblasti mandibuly), a ještě nyní si lze vytvořit určitou představu o tom, jak asi lidé z Jericha vypadali v období 7000 BC. Ať uţ byly vytvořeny vědomě nebo nevědomě, kaţdopádně zatím jde o první případy obličejové rekonstrukce na světě. Posmrtné masky se v různých formách vyskytují v mnoha společnostech a moţná zastávají takovou roli jako lebky z Jericha. Nicméně, mohou být i realistické 11

12 a charakteristické, protoţe jsou vymodelované na povrchu obličeje. Ve stejné tradici pokračují praktiky sádrových odlitků přímo z obličeje, představující podklad pro portrétní sochy. Podle Plínia byl prvním takovým umělcem Lysistratos koncem 4. století před naším letopočtem. Moţná anatomické modely, které vytvořil italský umělec a sochař Ercole Lello ( ), spadají do této kategorie. Vyvinul techniku vybudování všech svalů z vosku na kostech lidské kostry. Jeho modely se zachovaly ve výborném stavu a dnes je lze vidět v anatomickém muzeu v Boloni. Byly vytvořeny jako pomůcka při tehdejší výuce medicíny, ale při jediném pohledu na vybraný detail je jasné, ţe některé z modelů hlavy a krku musí odráţet skutečnou podobu jednotlivců, jejichţ kosti byly pouţity jako výztuţ pro mnohé z těchto obdivuhodných studií. Lello byl jen jeden z několika zkušených umělců pracujících v této oblasti. Gaetano Giulio Zumbo ( ) z Florencie a Joseph Town ( ) z Londýna jsou další dva, jejichţ práce jsou stále tak působivé jako v době jejich vytvoření (Neave Prag 1997). Vědecké úsilí v této oblasti bylo zaznamenáno aţ v roce Tehdy anatom His dostal příleţitost stát se první osobou provozující vědeckou rekonstrukci při příleţitosti identifikace ostatků, které byly exhumované z hrobu objeveného v Lipsku, a o kterých se předpokládalo, ţe patří Johannu Sebastianu Bachovi ( ), (obr. 2). Hisovou první úlohou bylo shromáţdit rozměry tloušťky měkkých tkání v místech anatomických bodů devíti v mediánní rovině a šesti laterálních, tedy Obr. 2: Rekonstrukce podoby J. S. Bacha (Převzato z Neave Prag 1997) celkem 21 bodů. Tato měření byla realizovaná stlačením bodu ostrou jehlou s malým kouskem měkké gumy. Vyčnívající hrot byl umístěn na vybraný bod na obličeji a tlačen přes měkké tkáně dokud nedosáhl na kost, přičemţ guma značila úroveň kůţe. Po vytaţení jehly mohla být změřena vzdálenost mezi hrotem a gumou. Tímto způsobem byly získány data z mrtvol 24 muţů a 4 ţen. His potom modeloval tvář na odlitku lebky, přičemţ tloušťku hmoty kontroloval na získaných rozměrech z měkkých tkání. Této práci předcházel kompletní antropologický výzkum celé kostry, o níţ se předpokládalo, ţe patří Bachovi. Validita experimentu byla 12

13 později potvrzena porovnáním lebky a portrétů skladatele namalovaných během jeho ţivota. Další potvrzení bylo uskutečněno sloţitým systémem, který vyvinuli v Britské biometrické umělecké škole v Londýně (Neave Prag 1997). Welcker, současník Hise, se také zajímal o vztahy mezi měkkými tkáněmi hlavy obličeje a podkladovou kostěnou strukturou. Welcker pouţitím dvourozměrných superpozičních technik v kombinaci s údaji o tloušťce měkkých tkání, které shromáţdil a publikoval v roce 1883, dosáhl úspěchu, kdyţ na základě porovnání obrysů lebky a busty správně identifikoval lebku německého básníka a autora divadelních her Schillera ( ). O rok později, v roce 1884, potvrdil identitu lebky italského renesančního malíře Raphaela ( ). Dalšími následovníky Hise byli Kollman a Büchly, dva Švýcaři, jejichţ práce bývá citována téměř ve všech studiích zabývajících se obličejovou rekonstrukcí. Kollman byl anatom, Büchly sochař, a společně začali stavět na souboru existujících znalostí. Vyuţívali měření tloušťky měkkých tkání od Hise a Welckera v kombinaci s jejich vlastními, dokud nezískali údaje od 46 muţů a 99 ţen. Vycházejíc z těchto měření Kollman doporučil precizní technický postup při rekonstrukci obličeje na lebce. Tato technika byla poprvé pouţita na lebce ţeny z raného neolitu ve věku 20 aţ 30 let, z lokality Auvernier ve Švýcarsku. Kollman vytvořil základní schéma hlavy, kterou potom Büchly dokončil. Jeho úloha spočívala v dokončení morfologických detailů tváře jako ústa, nos a uši, coţ bylo ale mnohem náročnější a problematické. Mnoho dalších rekonstrukcí uskutečnili různí anatomové a antropologové na předcích člověka jako Pithecanthropus, Neandrtálec, raní lidé z doby kamenné. Právě s ohledem na velký zájem o vzhled raného člověka není překvapující, ţe dobře zachovalá neandrtálská lebka nalezená v La Chapelle-aux-Saints ve Francii v roce 1908, která se stala typovým vzorem evropského neandrtálce, se stala i objektem série rekonstrukcí provedených antropology z Ameriky, Ruska, Polska a dalších zemí (obr. 3). Výsledky se od sebe značně lišily, takţe celý koncept faciální rekonstrukce získal špatnou pověst. Eggeling uskutečnil několik testů, provedl rozsáhlou studii vztahu měkkých tkání a kostí a na základě výsledků věřil, ţe rasová příslušnost jednotlivce by mohla být určena rekonstrukcí. Za účelem testování této teorie změřil tloušťku měkkých tkání nedávno zesnulého muţe a vytvořil odlitek jeho hlavy. Následně byla hlava zbavena tělesné hmoty a z lebky byly vytvořeny dva odlitky. Lebky a rozměry měkkých tkání pak byly poskytnuty dvěma nezávisle pracujícím sochařům, kteří měli vymodelovat obličej zesnulého jedince. Profesor Eggeling očekával dvě velmi podobné rekonstrukce, jelikoţ 13

14 oba sochaři pracovali se stejnými rozměry. V obou případech se však rekonstrukce nepodobali ani navzájem, ani na originální podobu. Eggeling tedy vyvodil, ţe z lebky jedince nelze zpětně vytvořit jeho podobiznu. Výsledek Eggelingova experimentu ještě více přispěl k tomu, ţe většina anatomů a antropologů začala povaţovat celou metodu rekonstrukce podoby za nespolehlivou. Při zkoumání způsobu, jakým byl test proveden je však zřejmé, ţe ani jeden sochař nevěnoval ve skutečnosti dostatečnou pozornost vztahu lebky a měkkých tkání a ani dodaným rozměrům. Dalším aspektem problému je, ţe pro profesionálního umělce je vzhled finálního produktu nezbytně důleţitý, a v tomto případě se stal důleţitějším neţ dodrţení vědeckého omezení, které tato práce nutně ukládá. Ať uţ byl důvod tohoto nečekaného výsledku Eggelingova experimentu jakýkoli, spolu s nesourodými výsledky experimentů s lebkou z La Chapelle-aux-Saints způsobil, ţe se v Evropě další seriózní výzkum v této oblasti na mnoho let zastavil. Obr. 3: Gerasimova rekonstrukce Homo neanderthalensis z La Chapelle-aux-Saints Obr. 4: M. Gerasimov s jeho ženou Tamarou Sergeyevnou v roce 1962 (Převzato z Ruský antropolog, plně si vědom původní práce a Eggelingova nezdaru, profesor Michail Gerasimov ( ), (obr. 4) začal vyvíjet vlastní metody a v roce 1924 realizoval svou první seriózní studii. On vytvořil to, co dnes nazýváme ruskou metodou. 14

15 Gerasimov se jiţ jako mladík účastnil archeologických a antropologických výzkumů organizovaných Irkutským regionálním muzeem na Sibiři. Mladý Gerasimov byl tímto problémem natolik uchvácen, ţe se mu jeho řešení stalo celoţivotním cílem a osudem. Na pitevnách a v márnicích (ale posléze i na rentgenových snímcích) zkoumal tloušťku pokryvů lebky, měkkých tkání obličeje, tak dlouho a na tak obrovském mnoţství případů, aţ vypracoval tuto ruskou metodu. Během své kariéry Gerasimov zrekonstruoval přes 200 hlav našich prehistorických předků, včetně Homo rhodensiensis, Homo heidelbergensis a Sinanthropus pekinensis. Také se ujal velkého počtu historických případů jako byli Ivan Hrozný a Friedrich Schiller. V roce 1950 byla pod jeho vedením v Moskvě zaloţena Laboratoř plastické rekonstrukce etnografického ústavu SSSR na Akademii věd v Moskvě. Tato laboratoř stále ještě existuje a hraje důleţitou roli v oboru, přestoţe dnes jiţ pod jiným názvem Laboratoř antropologické rekonstrukce v Ústavu etnografie a antropologie Ruské akademie věd v Moskvě Někteří další badatelé ve výzkumech pokračovali i na vzdory polemice. V roce 1946 americký anatom Krogman podruhé testoval techniky faciální rekonstrukce, přičemţ pouţil hlavu 40ti ročního jedince negroidního původu a vyuţil schopnosti sochařky, které předal lebku a příslušné rozměry měkkých tkání. Závěr tohoto testu byl zaznamenán takto: Podoba byla rozpoznatelná bez váhání. Celá technika je uţitečná při identifikaci jedinců v případě, ţe je dostupná pouze lebka (Neave Prag 1997). V roce 1946 Krogman publikoval postup faciální rekonstrukce v FBI Law Enforcement Bulletin. Popsaná technika reprezentuje americkou školu, která vyuţívá mříţek spojených pásků jílu odpovídajících rozměrům měkkých tkání. Test Krogmana podpořil Gerasimovy argumenty o nespolehlivosti Eggelingových sochařů a širší veřejnost zasáhl v roce 1962 po prvním publikování příručky The Human Skeleton in Forensic Medicine. Mezi nejznámější a pravděpodobně i nejúspěšnější představitele metody rekonstrukce musí být zařazena B. P. Gatliff, americká lékařka, která začala pracovat na rekonstrukcích podoby ve spolupráci se soudním antropologem Clydeom Snowem v roce Pouţitím tkáňových rozměrů Kollmana a Büchlyho dosáhli pozoruhodných výsledků. Spolupráce a úsilí Gatliffové a Snowa je ve forenzních kruzích v USA vysoce uznávaná a jejich průměrná úspěšnost identifikace je 72%. Tato technika reprezentuje americkou školu rekonstrukce obličeje. 15

16 Britská metoda rekonstrukce je spojena se jménem Richard Neave. Jedná se třetí současné významné pracoviště zabývající se touto problematikou (obr. 5). Obr. 5: Richard Neave (Převzato z Kdyţ se faciální rekonstrukce v posledních 20ti letech ve světě ujala, zároveň se objevila i potřeba většího mnoţství informací o tloušťce měkkých tkání v širším rozsahu, tedy u různých rasových typů, aby se tato metoda nakonec neuplatnila jen na omezeném počtu kavkazských národů. Mnoho nových informací se stalo dostupných díky ruské generaci následující po M. Gerasimovi. Profesorka Galina Lebedinskaya, bývalá Gerasimova ţačka jdoucí v jeho šlépějích, shromáţdila údaje z tváří různých etnických skupin vyuţitím ultrazvukové techniky pouţívané v mnoha medicínských oblastech. Její význam spočívá v moţnosti získávání potřebných údajů ze ţivých osob. Od konce 70. let 20. století profesorka Lebedinskaya prostudovala 1695 jedinců, včetně skupin korejských, kazachstánských, uzbeckých, arménských, ruských, litevských a jiných. V posledních osmi letech byla metoda zkoumána ve stále větší míře a to na celém světě. Vědci a studenti jiţ nepracují v izolaci. Kraniofaciální identifikační skupina zaloţená v roce 1988 a rozšířená v roce 1992 se stala Mezinárodní asociací pro kraniofaciální identifikaci a nyní poskytuje fórum pro šíření znalostí týkajících se mnoha souvisejících témat, z nichţ jednou je rekonstrukce lidské tváře. Velmi vysokou hodnotu má výměna (kterou fórum poskytuje) mezi různými oblastmi, v nichţ se kraniofaciální identifikace uplatňuje. 16

17 4. LIDSKÝ OBLIČEJ ANATOMIE LIDSKÉHO OBLIČEJE Lidská hlava je anatomicky velice zajímavá část lidského těla a stává se tak dominantní částí člověka. Anatomicky její tvar určuje převážně lebka (obr. 6, 7). Ovšem v obličejové části se významně uplatňují i měkké složky jako podkožní vazivo, s větším či menším obsahem tuku. Na rozdíl od ostatních částí těla se na tvaru hlavy velice málo uplatňují svaly. Hlavním důvodem je, že většina svalů obličejové části je poměrně tenká a v podstatě pohybují pouze kůží. Výjimkou jsou ovšem svaly čelistní. Kromě uvedených částí se na tvaru obličeje velice významně uplatňují oči, nos, rty, brada, tváře a ušní boltce. V této kapitole se seznámíme se základními anatomickými rysy hlavy, které jsou důležité pro rekonstrukci podoby. Kostra hlavy se skládá ze dvou hlavních části: 1. část, která tvoří pouzdro především pro mozek a smyslové orgány (zrakový a čichový) je označována jako mozková část lebky, neurocranium. 2. část, která se k neurocraniu připojuje ventrálně a vytváří se sloţitým způsobem okolo začátku trávicí trubice, nazýváme část obličejová, splanchnocranium KOSTRA HLAVY MOZKOVÁ ČÁST Tvar mozkové části je určen převážně skeletem. Skládá se z plochých kostí klenby lebeční (kost týlní os occipitale, temenní os parietale a čelní os frontale) a z kostí spodiny lebeční (kost spánková os temporale, klínová os sphenoidale, čichová os ethmoidale, slzní os lacrimale, nosní ossa nasalia, radličná vomer a dolní skořepa nosní concha nasalis inferior). 17

18 Obr. 6: 1. Os frontale, 2. Os parietale, 3. Arcus superciliaris, 4. Os temporale, 5. Os sphenoidale, 6. Os nasale, 7. Os zygomaticum, 8. Maxilla, 9. Foramen infraorbitale, 10. Spina nasalis anterior, 11. Ramus mandibulae, 12. Corpus mandibulae, 13. Foramen mentale (Převzato ze Sobotta Atlas of human anatomy) 18

19 Obr. 7: 1. Os frontale, 2. Sutura coronalis, 3. Os parietale, 4. Linea temporalis superior, 5. Linea temporalis inferior, 6. Sutura sphenofrontalis, 7. Sutura frontozygomatica, 8. Sutura sphenosquamosa, 9. Sutura squamosa, 10. Os temporale, 11. Sutura lambdoidea, 12. Sutura occipitomastoidea, 13. Os occipitale, 14. Processus mastoideus, 15. Porus acusticus externus, 16. Processus styloideus, 17. Sutura temporozygomatica, 18. Os zygomaticum, 19. Os nasale, 20. Spina nasalis anterior, 21. Maxilla, 22. Ramus mandibulae, 23. Angulus mandibulae, 24. Corpus mandibulae (Převzato ze Sobotta Atlas of human anatomy) 19

20 Kost čelní os frontale Kost čelní (os frontale) je nepárová kost, která však vzniká z dvojitého základu s osifikačními centry v místech čelních hrbolků. Z nich se paprsčitě šíří kostnatění po celé kosti. Ještě u novorozence obě části odděluje ve střední čáře šev čelní (sutura frontalis, označovaný téţ jako sutura metopica), který však vymizí do dvou let. Asi u 5 aţ 8 % dospělých zůstává tento šev zachován (metopismus). Čelní kost je kostěným podkladem čela (šupina čelní) a tvoří stropy očnic (ploténky očnicové). V zevní postranní stěně očnice je vyhloubena v jamku pro slzní ţlázu a za ní se dotýká lícní kosti. Nad horním okrajem očnic jsou vyznačeny nadoboční oblouky (arcus superciliares) patrné zejména u muţů. Na přechodu šupiny čelní v ploténky očnicové je uvnitř velká párová dutina (sinus frontalis), která rovněţ patří mezi vedlejší dutiny nosní. Šupina čelní se spojuje švem věncovým (sutura coronalis) se dvěma kostmi temenními. Kost temenní os parietale Kost temenní (os parietale) je párová kost miskovitého tvaru v horní části lební klenby. Obě kosti odděluje ve střední rovině šev šípový (sutura sagittalis). Vzadu se obě kosti spojují švem lambdovým (sutura lambdoidea) se šupinou kosti týlní. Švy, jimiţ jsou kosti temenní připojeny k sousedním kostem, v dospělosti postupně zanikají (obliterují), (Machová 1981). Kost spánková os temporale Kost spánková (os temporale) je párová kost, která uzavírá lební dutinu na spodině a po stranách. Skládá se ze šupiny kosti skalní, kosti bubínkové, výběţku bradavkového a výběţku bodcovitého. Šupina kosti spánkové (squama temporalis) se zdvihá vzhůru na bocích lebky jako plochá kost, jejíţ šikmo seříznutý okraj se klade přes dolní okraj kosti temenní. Ze šupiny vychází směrem dopředu výběţek, který spolu s výběţkem kosti lícní vytváří jařmový oblouk (arcus zygomaticus). Na začátku tohoto výběţku je jamka, která je součástí čelistního kloubu. Kost skalní (os petrosum) je vsazena do spodiny lební před kostí týlní po stranách kosti klínové. Je to nejtvrdší kost v lidském těle, neboť nemá spongiózu. Má tvar 20

21 pyramidy, jejíţ vrchol směřuje ke střední rovině lebky. Skalní kost obsahuje dutinky pro sluchově rovnováţné ústrojí a kostěné kanálky pro některé cévy a nervy. Kost bubínková (pars tympanica, os tympanicum) je kostěným podkladem zevního zvukovodu. Za ušním boltcem je hmatný výběţek bradavkový (processus mastoideus), který je význačným znakem člověka (Homo sapiens). Upíná se na něj zdvihač hlavy. Uvnitř je vyplněn četnými dutinkami, které souvisejí se středoušní dutinou. Hnisání při zánětu středního ucha se sem proto snadno šíří. Od spodiny kosti spánkové míří tenký výběţek bodcovitý (processus styloideus), na který je tenkým vazem zavěšena jazylka (os hyoideum), a tím i hrtan (Machová 1981). Kost týlní os occipitale Kost týlní (os occipitale) uzavírá dutinu lební vzadu a dole. Její spodní část má uprostřed velký otvor týlní (foramen magnum), který spojuje lební dutinu s kanálem páteřním. Po stranách otvoru na zevní straně jsou kloubní hrboly (condyli occipitales) pro spojení s prvním krčním obratlem. Část týlní kosti, která se vyklenuje a zdvihá nazad, je šupina kosti týlní (squama occipitalis). Na její zevní straně je ve střední rovině patrný hrbol (zevní hrbol týlní), od něhoţ se do stran rozbíhají tři drsné čáry (hořejší čára šíjová, horní čára šíjová a dolní čára šíjová - linea nuchae suprema, linea nuchae superior a linea nuchae inferior). Slouţí k úponu velkých zádových svalů. Šupina kosti týlní je lambdovým švem spojena s kostmi temenními (Machová 1981) KOSTRA HLAVY OBLIČEJOVÁ ČÁST Kosti obličejové části (splanchnocranium, viscerocranium) obklopují začátek trávicího a dýchacího ústrojí. Obličejová část se skládá z kostí párových (horní čelist, kost patrová a lícní) a z nepárové dolní čelisti a jazylky. Horní čelist maxilla Největší kostí je párová horní čelist (maxilla), která je uloţena pod očnicí bočně od dutiny nosní. Skládá se z těla (corpus maxillae) a čtyř výběţků. Výběţek čelní (processus frontalis) a lícní (processus zygomaticus) lemují vnitřní a dolní okraj očnice. Tělo je střední část horní čelisti. Ohraničuje uprostřed obličejové části kostěný nosní otvor, z 21

22 něhoţ na bázi vyčnívá krátký nosní trn. Vyskytuje se pouze u člověka. Uvnitř těla je prostorná dutina (sinus maxillaris), která jako vedlejší dutina nosní je ve spojení s nosní dutinou. Směrem dolů vybíhá tělo v dásňový výběţek (processus alveolaris), v němţ jsou zubní lůţka (alveoli dentales) horního zubního oblouku. Po vypadání zubů druhé dentice se tento výběţek sniţuje a téměř mizí. Z těla do stran odstupuje výběţek patrový (processus palatinus), který s druhostranným výběţkem vytváří kostěný podklad přední části tvrdého patra. Patrové výběţky se ve střední čáře stýkají švem (sutura palatina mediana). V přední části tohoto švu je otvor mezičelistní (foramen incisivum), který pokračuje jako kanálek (canalis incisivus) do dutiny nosní. Část horní čelisti, která leţí dopředu od mezičelistního otvoru, je dlouho oddělena švem a je vlastně zaloţena jako samostatná kost - mezičelist (os incisivum, praemaxillare). Šev míří ventrolaterálně mezi zevní řezák a špičák. V zadní části tvrdého patra jsou dvě samostatné kosti patrové (ossa palatina), (Machová 1981). Kost lícní os zygomaticum Kost lícní (os zygomaticum) je párová kost, která zespodu a zevně ohraničuje očnici a spolu s velkými křídly kosti klínové ji odděluje zevně od jámy spánkové. Postavení lícních kostí podmiňuje šířku obličeje. Její výběţek spánkový se spojuje s lícním výběţkem kosti spánkové a vytváří oblouk jařmový. Kŧstka slzní os lacrimale Kost slzní (os lacrimale) je tenká čtyřhranná lamela ve vnitřní stěně očnice. Kost čichová se rovněţ uplatňuje ve stavbě vnitřní stěny očnice, ale především se podílí na stavbě stěn dutiny nosní. Tato oblast je důleţitá pro správnou lokalizaci vnitřního koutku oka při rekonstrukci. Kŧstky nosní ossa nasalia Jsou to ploténky stříškovitě k sobě skloněné. Kraniálním okrajem se přikládají ke kosti čelní. Okrajem zevním se dotýkají čelních výběţků horních čelistí. Dolní nepravidelné okraje jsou podloţeny chrupavkou. Zevní plocha nosních kůstek je napříč konvexní, ve směru podélném skoro rovná nebo lehce konkávní, vzácně konvexní. 22

23 Velmi často dochází při úrazech ke zlomeninám nosních kostí. Kořen nosní tak vpadává a vzniká tzv. sedlovitý nos. Neporušenost těchto kostí je pro rekonstrukci velmi důleţitá (Dokládal Páč 2000). Kost radličná vomer Kost radličná (vomer) je dolní součástí svislé kostěné nosní přepáţky a zároveň tvoří v zadní části dutiny nosní přepáţku mezi zadními otvory nosními (choanami). Dolní čelist mandibula Dolní čelist (mandibula) se kloubně připojuje ke kosti spánkové. Její tělo (corpus mandibulae) podkovovitého tvaru má dásňový výběţek (pars alveolaris) pro dolní zuby. Ze zadního konce těla vystupují pod tupým úhlem (u novorozence 150, u dospělého 120 ) pravá a levá větev (ramus mandibulae). Místo jejich odstupu z těla se nazývá úhel dolní čelisti (angulus mandibulae). Horní okraj větví vybíhá ve dva výběţky. Přední je výběţek korunový (processus coronoideus) pro připojení svalu spánkového a zadní je výběţek kloubní (processus condylaris). Význačným znakem člověka je bradový výběţek (protuberantia mentalis) uprostřed těla, který způsobuje, ţe bradový okraj mandibuly vyčnívá vpřed (Machová 1981). 23

24 SVALY HLAVY (MUSCULI CAPITIS) Zahrnují dvě skupiny svalů, svaly ţvýkací a svaly mimické (obr. 8, 9, 10). Ţvýkací svaly pohybují dolní čelistí a podílejí se tak na procesu ţvýkání. U člověka jsou čtyři svaly, m. masseter, m. temporalis a dva mm. pterygoidei. Jsou inervovány ze třetí větve trigeminu nervus mandibularis. Mimické svaly umoţňující pohyb očních víček, úst, tváří, obočí a podílející se na příjmu potravy, artikulaci výslovnosti a mimice výrazu obličeje. Jsou inervovány VII. hlavovým nervem n. facialis Obr. 8: 1. Galea aponeurotica, 2. M. occipitofrontalis, 3. M. corrugator supercilii, 4. M. procerus, 5. M. orbicularis oculi, 6. M. levator labii superioris alaeque nasi, 7. M. nasalis, 8. M. levator labii superioris, 9. M. zygomaticus minor, 10. M. zygomaticus major, 11. M. levator anguli oris, 12. M. masseter, 13. M. buccinator, 14. M. depressor septi, 15.M. orbicularis oris, 16. M. risorius, 17. Platysma, 18. M. depressor anguli oris, 19. M. depressor labii inferioris, 20. M. mentalis (Převzato ze Sobotta Atlas of human anatomy) 24

25 Obr. 9: 1. M. occipitofrontalis - venter frontalis, 2. Galea aponeurotica, 3. M. occipitofrontalis - venter occipitalis, 4. M. auricularis superior, 5. M. temporoparietalis, 6. M. auricularis anterior, 7. M. orbicularis oculi, 8. M. depressor supercilii, 9. M. procerus, 10. M. nasalis, 11. M. levator labii superioris alaeque nasi, 12. M. levator labii superioris, 13. M. zygomaticus minor, 14. M. zygomaticus major, 15. M. orbicularis oris, 16. M. risorius, 17. M. depressor labii inferioris, 18. M. mentalis, 19. M. depressor anguli oris, 20. Platysma, 21. M. auricularis posterior, 22. M. sternocleidomastoideus, 23. M. splenius capitis, 24. M. semispinalis capitis, 25. M. trapezius (Převzato ze Sobotta Atlas of human anatomy) 25

26 Obr. 10: 1. M. occipitofrontalis - venter frontalis, 2. Galea aponeurotica, 3. M. occipitofrontalis - venter occipitalis, 4. M. temporalis, 5. M. corrugator supercilii, 6. M. orbicularis oculi, 7. M. nasalis, 8. M. levator labii superioris, 9. M. levator anguli oris, 10. M. buccinator, 11. M. orbicularis oris, 12. M. mentalis, 13. M. depressor labii inferioris 14. M. depressor anguli oris, 15. M. masseter, 16. M. digastricus- venter anterior, 17. M. digastricus - venter posterior, 18. M. stylohyoideus (Převzato ze Sobotta Atlas of human anatomy) 26

27 SVALY ŢVÝKACÍ, ČELISTNÍ (MUSCULI MASTICATORII) Ţvýkací svaly, které pohybují dolní čelistí, přicházejí k ní od oblouku jařmového. Zevní sval ţvýkací (m. masseter) začíná od jařmového oblouku a upíná se na zevní ploše úhlu dolní čelisti. S velikou silou přitahuje dolní čelist, a proto se uplatňuje zejména při rozmělňování potravy stoličkami. Spánkový sval (m. temporalis) sestupuje paprsčitě ze spánkové jámy pod obloukem jařmovým k úponu před čelistním kloubem. Přitahuje dolní čelist a jeho zadní snopce ji posunují dozadu (Machová 1981). Od křídlovitých výběţků klínové kosti sestupuje k čelistnímu kloubu zevní a vnitřní sval křídlový (m. pterygoideus lateralis a m. pterygoideus medialis). Posunují dolní čelist dopředu a do strany a téţ ji přitahují. Zevní sval ţvýkací, sval spánkový a zevní sval křídlový působí při přitahování dolní čelisti jako synergisté (obr. 11). 1 2 Obr. 11: 1. M. pterygoideus lateralis, 2. M. pterygoideus medialis (Převzato ze Sobotta Atlas of human anatomy) 27

28 SVALY MIMICKÉ, OBLIČEJOVÉ (MUSCULI FACIEI) Svaly klenby lební (musculi epicranii) Kosti lebeční klenby jsou překryty tuţší vazivovou blánou (galea aponeurotica), která pevně srůstá s kůţí vlasaté části hlavy. Z jejího dolního okraje se rozbíhá čelní sval (m. occipitofrontalis, venter frontalis) do kůţe čela a dozadu týlní sval (m. occipitofrontalis, venter occipitalis). Čelní sval svrašťuje čelo a vytahuje obočí nahoru, týlní sval táhne vazivovou blánu dozadu a vyrovnává vrásky (Machová 1981). Svaly štěrbiny oční (musculi oculi) Kolem očnic je párový kruhový sval oční (m. orbicularis oculi). Jeho kruhovitě uspořádané snopce jsou v kůţi víček. Pars orbitalis tohoto svalu zuţuje štěrbinu oční a vyhlazuje příčné vrásky v krajině čelní, pars palpebralis uzavírá štěrbinu oční a pars lacrimalis rozšiřuje slzný vak. Druhý sval v oblasti štěrbiny oční je M. corrugator supercilii, který tvoří vertikální vrásky v krajině glabelly. Svaly štěrbiny ústní (musculi oris) Svaly štěrbiny ústní můţeme rozdělit na dvě skupiny. V první je pouze kruhový sval ústní (m. orbicularis oris), který obkruţuje dutinu ústní. Je svalovým podkladem horního a dolního rtu. Uzavírá ústní štěrbinu a přitlačuje rty k zubům. Druhou skupinu tvoří svaly směřující různým směrem radiálně od ústní štěrbiny. Jejich stahem se ústní štěrbina příslušnými směry rozšiřuje. Patří sem m. zygomaticus major et minor, m. levator labii superioris, m. levator labii superioris alaeque nasi, m. levator anguli oris, m. buccinator, m. risorius, m. depressor anguli oris, m. depressor labii inferioris a m. mentalis(machová 1981). Svaly zevního nosu (musculi nasi) M. nasalis, zuţuje nosní křídlo a m. depressor septi nasi, táhne dolů přepáţku nosní. K pohybům nosních křídel dále přispívají i některé svaly štěrbiny ústní. 28

29 Svaly boltce ušního (musculi auris) Jsou u člověka rudimentární. Protoţe pozbyly své funkce, jsou bez praktického významu. Geneticky příslušejí ke svalstvu mimickému a mají inervaci z n. facialis. První skupinu tvoří svaly boltce, které začínají i končí na boltcové chrupavce (M. helicis major, M. helicis minor, M. antitragicus, M. transversus auriculae, M. obliquus auriculae), (obr. 12). K druhé skupině patří svaly, které začínají na boltci a rozbíhají se do okolí. Jsou rudimentem svalstva, které kdysi pohybovalo celým boltcem (M. auricularis anterior, M. auricularis superior, M. auricularis posteriori), (Dokládal Páč 2000) Obr. 12: 1. M. helicis major, 2. M. helicis minor, 3. M. tragicus, 4. M. antitragicus, 5. M. obliquus auriculae, 6. Musculus transversus auriculae (Převzato ze Sobotta Atlas of human anatomy) Hluboká vrstva mimického svalstva Ve stěnách tváří je nejmohutnější mimický sval sval tvářový (trubačský), (m. buccinator). Začíná na horní i dolní čelisti nad stoličkami a končí v koutku úst. Prostupuje jím vývod příušní ţlázy. Přitlačuje tváře k zubům, brání skousnutí dásní a pomáhá rozšiřovat ústní štěrbinu. Na povrchu tvářového svalu a v okolních oblastech se nachází tvářové tukové těleso (corpus adiposum buccae). Jeho spodní (bukální) lalok leţí ve fossa infratemporalis a vstupuje dopředu a dolů mezi m. buccinator a m. masseter do tváře, kde 29

30 se významně podílí na reliéfu obličeje. Horní (temporální) lalok vybíhá vzhůru pod kost lícní a do fossa temporalis (Machová 1981) POVRCHOVÉ STRUKTURY OBLIČEJE KRAJINA OČNICOVÁ Kostěným podkladem krajiny oční je orbita. Má tvar čtyřboké pyramidy, jejíţ bázi tvoří vchod očnicový (aditus orbitae) a jejíţ vrchol je uloţen dorsálně při canalis opticus. Krajina očnicová (regio orbitalis) je ze shora ohraničena nadočnicovým obloukem (arcus superciliaris). Na spodní části arcus superciliaris vidíme individuálně široké obočí (supercilium). Celá krajina má konkávně tvarovaný reliéf s dominantní štěrbinou oční (rima palpebrarum). V ní lze na ţivém člověku vidět část koule oční (bulbus oculi), konkrétně rohovka (cornea) a jí obklopující část bělimy (sclera). Přes průhlednou rohovku je viditelná duhovka (iris), která svým volným mediálním okrajem (margo pupillaris iridis) ohraničuje kruhový otvor, zornici (pupilla). U dospělého zdravého člověka má oční koule průměr asi 24 mm a přibliţně kulovitý tvar. Víčka (palpebrae superior a kolem které je spojivkový prostor rozšířen inferior) od sebe odděluje rýha (rima v slzné jezírko (lacus lacrimalis). palpebrarum). Jsou li víčka sevřena, dotýkají se svými okraji (limbi palpebrales), jsou li rozevřena, objeví se ve víčkové štěrbině přední úsek bulbu, k jehoţ ochraně jsou víčka určena. Při okrajích se víčka setkávají v commissura palpebrarum medialis a lateralis a tvoří oční koutky. Vnitřní koutek (angulus oculi medialis) je mírně zaoblený, zevní (angulus oculi Obr. 13: Krajina očnicová lateralis) je ostrý. Mezi mediálními (Převzato ze Sobotta Atlas of human anatom okraji obou víček je těsně před jejich spojením utvořena růţová slizniční vyvýšenina (caruncula lacrimalis), 30

31 Zevní plochu víček (facies anterior palpebrarum) kryje velmi jemná, lehce posunlivá, pigmentovaná kůţe, v níţ jsou drobné chloupky. V zaobleném předním okraji víček (limbus palpebralis anterior) jsou zasazeny ve třech aţ čtyřech řadách řasy (ciliae) které chrání oko proti vniknutí drobných částeček (obr. 13), (Dokládal Páč 2000) ZEVNÍ NOS Vyčnívá uprostřed obličeje ve tvaru trojboké pyramidy. Jeho boční stěny jsou trojúhelníkové a kaudálně obkruţují nosní dírky jako tzv. křídla nosní (alae nasi). Ve střední čáře se spojují ve hřbetu nosním (dorsum nasi), jehoţ kraniální konec končí v kořeni nosním (radix nasi), kaudální konec pak na hrotu nosním (apex nasi). Úzká, kaudálně obrácená base má dvě oválné nosní dírky (nares). V mediánní rovině jsou nozdry odděleny přepáţkou nosní (septum nasi), jehoţ kostěná část (pars ossea septi) pokračuje částí pohyblivou (pars mobilis septi). Ta je z větší části tvořena chrupavkou a v nejkaudálnější části pouze koţní přepáţkou, která se spojuje s hrotem nosním, s křídly nosními a s horním rtem (obr. 14). Tento poměrně jednoduchý tvar nosu má však tak četné individuální odchylky, ţe snad neexistují dva nosy úplně stejné. Některé znaky jsou ovlivněny konstitucí, pohlavím a stářím. Proporce nosu jsou závislé na typu obličeje a apertura piriformis (Dokládal Páč 2000) KRAJINA ÚSTNÍ Obr. 14: Zevní nos (Převzato ze Sobotta Atlas of human anatomy) Rty jsou duplikatury, které obsahují kruhový sval ústní (m. orbicularis oris). Horní ret (labium superius) se rtem dolním (labium inferius) ohraničují ústní štěrbinu (rima oris), laterálně v sebe přecházející v ústních koutcích, (anguli oris), (Borovanský a kol. 1972). 31

32 Horní ret sahá kraniálně aţ k nosním dírkám, laterálně k rýze nosortové (sulcus nasolabialis) která ve tvaru písmene S sestupuje od křídla nosního k ústnímu koutku. Její tvar, rozhodující pro mimiku obličeje, je ovlivňován činností mimického svalstva. Na horním rtu se nachází uprostřed plochá rýha (philtrum), která je prohloubena v kaudálně se rozšiřující jamku, končící se na hrbolku horního rtu (tuberculum labiale). Dolní ret sahá kaudálně k rýze bradortové (sulcus mentolabialis). V rozsahu červeně rtů přechází kůţe ve sliznici, která kryje vnitřní plochu rtů. Kůţe rtů je tuhá, značně citlivá, u muţů opatřená vousy KRAJINA TVÁŘOVÁ Tvář sahá dorsálně od sulcus nasolabialis aţ k zadnímu okraji ramus mandibulae, výškově pak od arcus zygomaticus k dolnímu okraji mandibuly. V zadním oddílu tváře je na m. masseter uloţena přední část ţlázy příušní a nazývá se proto regio parotideomasseterica. Tvář má obdobnou skladbu jako rty. Podkladem tváří je m. buccinator, zevně krytý od fascia buccopharyngea. Laterálně najdeme pak m. masseter. Kůţe tváří je tenká, u muţů porostlá vousy. Je svěţe růţová a za různých stavů mění barvu. Zčervenání je podmíněno četnými cévami, které se snadno rozšiřují. V kůţi je mohutná vrstva hrubých mnohonásobně propletených a zvlněných elastických vláken, díky kterým získává tvář svoji pruţnost. Podkoţní vazivo je řídké a proniká mezi snopci mimických svalů aţ na periost a fascia buccopharyngea. V podkoţním vazivu se nachází tukový polštář (corpus adiposum buccae), který je obalen pevnějším vazivem (Borovanský a kol. 1972). Sliznice tváří je pokračováním sliznice rtů. Ve výši 2. stoličky je vyvýšena v papilla parotidea, kde ústí vývod příušní ţlázy. Podslizniční vazivo je tuhé a nedovoluje posunování sliznice ani vychlípení mezi kousací plochy zubů. V podslizničním vazivu najdeme smíšené slinné ţlázy (glandulae buccales dorsálněji pak glandulae molares). 32

33 BOLTEC UŠNÍ Ušní boltec je připojen k hlavě v úhlu 20-40, má typický tvar a četné individuální variace v modelaci svých záhybů. Horní okraj boltce je přibliţně v rovině kořene nosu, dolní okraj v rovině spina nasalis anterior. Podkladem boltce je elastická chrupavka (cartilago auriculae), která svým tvarem odpovídá přibliţně tvaru boltce. Chrupavčitý podklad ovšem nenalezneme v oblasti ušního lalůčku (lobulus auriculae). Kůţe boltce je tenká, červená, krytá jemným chmýřím. Na konkávní laterální ploše je pevně spojena s perichondriem, nemá podkoţní tukové vazivo, a proto je neposunlivá. Na ploše konvexní, dorsomediální, se kůţe lehce posouvá a v podkoţním vazivu najdeme i v nepatrném mnoţství tukové buňky. Okraj boltce (helix) je zaoblen a zřetelně zevně přehnut. Začíná svým crus helicis v concha auriculae, v hluboké prohlubni při vstupu do zevního zvukovodu. Zadní okraj helixu je na horní hranici zesílen v individuálně různě vyvinutý, někdy zřetelně zaoblený hrbolek (tuberculum auriculae). Směrem k lalůčku se helix vytrácí. Ţlábek (scapha) odděluje od helixu souběţný val (anthelix) který se vpřed rozbíhá ve dvě raménka (crura anthelicis), mezi nimiţ je mělká fossa triangularis. Anthelix obkruţuje hlubokou concha auriculae a nad lalůčkem se zdvíhá v hrbolek (antitragus), který je zářezem (incisura intertragica) oddělen od většího tragu. Tragus překrývá zpředu vstup do meatus acusticus externus. Při dolním obvodu je k boltci připojen koţní lalůček (lobulus auriculae), který je individuálně různě vyvinut a variabilně připojen do okolí (Dokládal Páč 2000) LEBKA NOVOROZENCE Lebka novorozence má neurocranium nepoměrně velké proti obličejové části, která je malá, jelikoţ ţvýkací aparát není ještě plně rozvinut. Zejména výška obličeje je velmi malá (obr. 15). Frontookcipitálně měří lebka novorozence 11, 1 cm (na hlavě novorozence je třeba připočíst asi 0, 4 cm na měkké části). Obvod hlavičky je asi 34 cm. Os frontale je u novorozence ještě ve střední čáře rozděleno švem, na kostech klenby lebeční je patrná paprsčitá struktura, rozbíhající se z míst, odkud začala osifikace kostí (tubera frontalia, tubera parietalia). Šupina spánková je nízká, os tympanicum tvoří jenom neuzavřený prstenec. 33

34 Ve tvrdém patře jsou ještě patrny švy mezi ossa praemaxillaria a horními čelistmi (sutura incisiva). Mezi kostmi kleny lebeční nejsou ještě vytvořeny typické úzké švy, ale jsou tam úzké vazivové prouţky. Proto jsou kosti lebeční klenby proti sobě částečně pohyblivé. Obr. 15: Lebka novorozence (Převzato ze Sobotta Atlas of human anatomy) Na některých místech jsou mezi kostmi širší vazivové blány, lupínky neboli fontanely, fonticuly. Hlavní z nich jsou: Lupínek velký, fonticulus major, v místě styku švu čelního, sagitálního a věncového. Je čtyřcípí, s delším cípem mířícím do čela. Vymizí do konce 2. roku. Lupínek malý, fonticulus minor, na styku švu lambdového a sagitálního. Je trojcípí a často jiţ u novorozence sotva naznačen. Tyto dva lupínky mají praktický význam, jelikoţ jsou na hlavě hmatné a tudíţ umoţňují porodníkovi, aby se lépe orientoval o poloze naléhající hlavičky. Fonticulus sphenoidalis je v místě kde se sbliţují velká křídla kosti klínové s kosti čelní, temenní a spánkovou. Má tvar nepravidelně čtyřhranný. Fonticulus mastoideus se nachází mezi pars mastoidea ossis temporalis, zadním dolním cípem kosti temenní a kosti týlní (Borovanský a kol. 1972). Tyto dva lupínky jsou nehmatné kvůli vyšší vrstvě měkkých tkání. V lupíncích se mohou objevit samostatná osifikační místa a mohou z nich vzniknout kůstky. Z velké fontanely můţe vzniknout os bregmaticum a z fonticulus sphenoidalis os epiptericum. Mandibula novorozence má ve střední čáře vazivovou symfysu a v ní maličká ossicula mentalia. 34

35 4. 4. POHLAVNÍ ROZDÍLY NA LEBCE Lebky muţské a ţenské jeví určité rozdíly, jak ve velikostech, tak ve tvaru. Rozměry ţenských lebek jsou průměrně menší, ale rozdíly nedosahují takového stupně, aby bylo moţno jen podle rozměrů vyjádřit, kterému pohlaví lebka příslušela. Daleko důleţitější jsou rozpoznávací tvarové znaky (Borovanský a kol. 1972). Nejdůleţitější jsou tyto: Nasofrontální přechod. Ossa nasalia při pohledu z profilu přecházejí u ţeny plynule do čela. Zatím co na lebce muţské jsou vsazena úhlovitě pod vyčnívající krajinu glabelární. Tento znak je značně spolehlivý. Nadoboční oblouky bývají u ţen vyznačeny málo nebo chybějí, na lebkách muţských jsou zpravidla velmi zřetelné. Processus mastoideus jsou na lebkách muţských podstatně větší, takţe se lebka (bez mandibuly) poloţena na vodorovnou podloţku často o ně přímo opírá (tzv. Brocova známka). Ossa frontalia jsou z profilu u muţů plynule klenutá, u ţen se strmé čelo ohýbá prudčeji nazad do krajiny temenní. Souvisí to s mohutnějším rozvojem tubera frontalia et parietalia u ţen (tzv. Eckerova známka, málo spolehlivá). Velmi zřetelná protuberantia occipitalis externa je zpravidla jen na lebkách muţských. Bradová krajina mandibuly je zpravidla na ţenských lebkách zaoblená, na muţských lebkách čtyřhranná anebo má zřetelný reliéf. U některých muţských lebek tento znak chybí. Processus alveolares v krajině řezáků bývají u lebek ţenských poněkud ohnuty vpřed (tzv. alveolární prognatie, nespolehlivý rozpoznávací znak). Je samozřejmé, ţe kaţdá muţská lebka nemusí mít všechny charakteristické virilní znaky, právě tak jako ţenská lebka znaky femininní. Při určování pohlaví bereme v úvahu celý soubor znaků a většina jich je rozhodujících pro stanovení pohlaví. Ale ani pak asi v 10% nebývá moţno podle lebky rozhodnout o pohlaví jedince. Lebky s nezřetelně vyznačenými sexuálními znaky se nazývají alofycké. Uvedené zásady pro určování pohlaví na lebce platí pouze pro dospělé jedince. U dětí se určuje pohlaví na lebkách i na ostatních kostech obtíţně, protoţe sekundární sexuální znaky se vyvíjejí plně aţ v pubertě. 35

36 4. 5. TYPY OBLIČEJŦ Tvar obličeje je velice variabilní i v rámci jedné populace. Z frontálního pohledu lze základní tvar rozlišit na základě obličejového indexu. Existují obličeje euryprosopní (široké), mesoprosopní (střední) a leptoprosopní (úzké), s mnoha přechodovými typy. Šířka a tvar obličeje souvisí i s formou celé hlavy. Jedinci s brachycefalní lebkou mají mnohem častěji široký a plochý obličej, zatímco jedinci s dolichocefalní lebkou mívají obličej uţší a více vystupující vpřed. Dolichocefalní tvar dále předurčuje většinou delší nos horizontálně i vertikálně (často se setkáme i s tzv. římským, orlím nosem, kdy tvar nosního kořene a hřbetu kopíruje tvar profilu čela). Mnohem výraznější je u těchto jedinců i profil glabelly, to je dáno zejména výrazným nosním kořenem a více nazad ubíhajícím čelem. Lícní kosti bývají méně vystupující a oči uloţené hlouběji. Dolichocefálové mají obecně horní čelist více vystupující vpřed. Brachycefalové mají naopak malý oblý nos s hřbetem spíše konkávním. Čelisti jsou širší a nevystupující. Profil čela je rovnější s méně výraznou glabellou. Horní okraj očnice nebývá příliš vystouplý a oči se tak zdají být méně zapadlé (Enlow 1996) SEXUÁLNÍ DIMORFISMUS OBLIČEJE Mnohé znaky pohlavního dimorfismu na lidském obličeji jsou zcela patrné, jiné jsou nápadné méně. Celkový dojem z lidského obličeje nám však zprostředkovávají znaky všechny, tedy i ty, které si vůbec neuvědomujeme. Znaky se velmi často překrývají a tak se setkáváme s ţenami s muţskými rysy a naopak s muţi s dokonalou hladkou pletí a dlouhými řasy. Ţenský obličej bývá obecně jemnější. Méně výrazný nos a čelo v kombinaci s uţšími tvářemi tak například způsobují dojem výrazných a vysokých lícních kostí u ţen. Podobně i ústa jsou menší. Ţenské oko je vnímáno jako větší, coţ je dáno zvýrazňujícím vlivem dlouhých a hustých řas a vysoko poloţeného jemného obočí (Enlow 1996). U muţů je zase z důvodu výraznější nadočnicové oblasti a nízko posazeného obočí vnímána oční štěrbina jako mnohem zapadlejší neţ ve skutečnosti je, alespoň tedy ve vztahu k povrchu laterálně uloţených struktur. 36

37 4. 7. STÁRNUTÍ OBLIČEJE Stárnutí tváře je dynamický proces, který trvá po celý ţivot. V průběhu ţivota jsou změny vyskytující se na naší tváři ovlivněny různými faktory (genetickými vlivy, ţivotním prostředím a ţivotním stylem). S věkem související změny na obličeji se objevují u kaţdého jedince v různé míře, ale u většiny lidí lze předvídat sled podobných změn. S kaţdodenními pohyby a doprovodnými výrazy obličeje získáváme v průběhu času odpovídající kontury nebo vrásky. Naše tváře navíc reagují na ţivotní prostředí, např. přivíráním očí na slunci. Vrásky se v obličeji obvykle tvoří kolmo na příslušný úsek pod nimi leţících svalových vláken. Jedním z příkladů jsou příčné nebo horizontální vrásky na čele, které jsou kolmé na vertikální tah musculus frontalis. Podobně i kruhové svaly jako musculus orbicularis oculi obkruţující oko a musculus orbicularis oris kolem úst vytvářejí kolmo vyzařující vrásky Horizontální nosní linie Horizontální čelní linie 3 3. Horní oční vrásky 4. Dolní oční vrásky Nasolabiální (nosortová) rýha Vrásky ústního koutku 7. Jamka v oblasti brady Mentolabiální (bradortová) rýha 9 9. Bukomandibulární vrásky Svislé vrásky na horním rtu Vrásky v oblasti filtra Obr. 16: Nomenklatura pro linie a žlábky 12. na Boční tváři oční linie (Převzato z Taylor 2001) 13.Svislé glabelární linie Nomenklaturu pro kontury a rýhy na tváři navrhli Robert George a Ron Singer a publikovala ji American Society of Plastic and reconstructive Surgeons (Americká společnost plastické a rekonstrukční chirurgie), (Taylor 2001). Na obrázku 16 je znázorněna kresba tváře s pojmenováním věkových charakteristik. Zdá se, ţe v literatuře se terminologie věkových znaků spojuje se stupněm hloubky těchto kontur. Například pro pojmenování linií vycházejících od nosních křídel směrem dolů k ústům se objevují 37

38 pojmenování jako nasolabiální linie, nasolabiální rýha, nasolabiální ţlábek a nasolabiální záhyb. Zdá se logické, ţe vrásky začínají jako linie, přecházejí v rýhy a později v hluboké ţlábky či záhyby (Taylor 2001). Některé vrásky se objevují v předvídatelném tvaru. Faktory jako stres, dieta nebo nemoc ovlivňují vznik různých vrásek, stejně jako kouření a vystavování se slunci. V horní polovině obličeje se objevují vrásky častěji neţ na spodní polovině obličeje (Taylor 2001). Následující změny po desetiletích nabízejí velmi obecný přehled: 20 let Na čele se mohou objevit jemné příčné vrásky; jemné vertikální vrásky v oblasti glabelly se mohou objevit u lidí, kteří se často mračí; jemné boční vrásky u lidí, kteří se často smějí nebo tráví hodně času na slunci. 30 let Prohlubují se příčné a vertikální glabellární vrásky; zvyšuje se počet laterálních orbitálních vrásek; a mohou se prohloubit příčné nosní vrásky v horní části nosu; nasolabiální linie nebo rýhy se stávají zřetelnými let Dolní orbitální rýha můţe vymezit rozvíjející se váčky pod očima; můţe se zvýraznit přesahování horního víčka, více zakrývajícího horní orbitální rýhu na boční straně a vytváří se více laterálních orbitálních vrásek; nasolabiální rýha je výraznější; prohlubuje se rýha u ústních koutků; rty se ztenčují, zejména u lidí s tenkými rty jiţ v mládí; projeví se zubní změny se zvýrazněním příslušných linií; můţe se objevit bukomandibulární rýha; méně zřetelnou se stává linie čelistí; můţe se vytvořit podbradek a dvojitá brada; vrásky na krku jsou výraznější. 60 let Všechny výše uvedené znaky se zvýrazňují; nad hranicí červeně rtů se mohou objevit cirkumorální vrásky; uši se mohou opticky zvětšovat a v přední části tragu se objevují vrásky; linie čelistí je velmi měkká a tkáně krku klesají. 70 let Všechny výše popsané vrásky se ještě více zvýrazňují, doprovázeny výraznou ztrátou elasticity kůţe a poklesem tkání. 38

39 5. URČENÍ POHLAVÍ Pohlaví jedince je jedna ze základních charakteristik, kterou musí fyzický antropolog při nálezu neznámých kosterních ostatků určit. Správnost určení pohlaví zkoumaného kosterního materiálu je omezena nejen moţnostmi pouţité metody, ale hlavně moţností určování pohlaví ze skeletu vůbec. Nesmíme zapomenout, ţe určení pohlaví z kosterního materiálu se pohybuje pouze v rovině pravděpodobnosti. Problémem je totiţ to, ţe neurčujeme pohlaví genetické, ale pohlaví somatické, které nemusí být s genetickým totoţné. Během ontogenetického vývoje kostry dochází u původně bisexuálního embrya k vývinu specifických znaků pro určité pohlaví. Tento vývoj pokračuje i po narození, ale teprve v dospělosti dochází k plnému rozvoji těchto pohlavních znaků. Pohlavní znaky však většinou nebývají alternativní, ale přecházejí mezi dokonale vytvořenými krajními polohami. Pouze stupně rozvoje znaku, které se nacházejí mimo zónu překrývání, jsou nositelem maskulinity nebo feminity. V praxi se snaţíme pouţívat především znaky, které se co nejméně překrývají (Dobisíková 1999). Metody určování pohlaví dělíme na aspektivní hodnocení jednotlivých morfologických znaků a zjišťování rozměrů kostí. Jak aspektivní, tak metrické metody mají své výhody a omezení, proto se snaţíme obě metody kombinovat. Určení pohlaví podle lebky Lebka je nejsledovanějším a nejprozkoumanějším kostěným objektem ve fyzické antropologii. První pozorování pohlavních rozdílů na lebce pocházejí jiţ z 18. století a je tedy pochopitelné ţe jiţ bylo objeveno velké mnoţství znaků, ve kterých se obě pohlaví liší (obr. 17). Kdyţ přihlédneme k mnoha autory rozšiřovaným poznatkům o pohlavních rozdílech na lebce, můţeme v tabulce 1 uvést přehled těch nejpouţívanějších. Tyto znaky se pouţívají především pro odlišení muţů a ţen bílé populace. 39

40 Obr. 17: Pohlavní rozdíly na ženské a mužské lebce (Převzato z Číhák 2001) Tab. 1: Přehled morfologických pohlavně dimorfních znaků na lebce (převzato Stloukal et al. 1999) Znak Muţi Ţeny Robusticita Robustnější Gracilnější Kapacita mozkovny Větší Menší Velikost Větší Menší Svalové úpony Výrazné, vystupující Málo výrazné Povrch Drsnější Hladší Glabella Vystupující Plochá Profil čela Klenba se plynule ohýbá dozadu Arcus superciliares Silně vyvinuté Téměř ploché Tubera frontalia Chybí Silně vyvinuta Tubera parietalia Temeno oblé Silně vyznačena Kořen nosu Ostrý, hluboce zaříznutý Kolmé čelo s prudkým ohybem v temeno Mělký oblý, plynulý přechod Horní okraj očnice Tupý, oblý Ostrý Očnice Ostřejší úhel očnic Rovnější, okrouhlejší Processus marginalis Vytvořen Chybí Sinus frontalis Větší Menší Jařmový oblouk Robustní, vysoký s výběţkem Nízký, jemný, hladký Facies malaris Torus zygomaticus, tuberos. malaris Hladká Spina nasalis anterior Velká Malá Apertura nasi Vyšší, ostřejší okraje, nosní Oblejší okraje i spojení kůstky niţší spojeny v úhlu nosních kůstek Tvar alveol. výběţků Alveolární okraje svislé Alveolární prognatie Zubní oblouk Tvar oblého U, šířka menší Více parabolický, šířka neţ délka přibliţně rovna délce Tvrdé patro Více vyklenuté, delší, širší Plošší, kratší, uţší 40

41 Torus palatinus Méně častý Častější Velikost zubů Nerovnoměrné, velké, M1 dole často 5 hrbolků M1 dole často 4 hrbolky Protuber. occip. ext. Výrazně vystupuje Chybí, nebo téměř plochá Okcipitální krajina Výrazně modelovaná Hladká, planum nuchale zaoblené Proc. Mastoideus Velký, apex směřuje vertikálně, nad bází je konkavita Malý, apex směřuje mediálně, jeho linie lebky hladká Crista supramastoidea Dobře vyvinutá Málo vyvinutá nebo chybí Proc. postglenoidalis Častý Většinou chybí Fossa tympanica Malá, vytvořena hrana na os tympanicum Prostorná, oblý val Linea suprameatus Výrazná Nevýrazná Sulcus suprameatus Vytvořen Chybí Condylus occipitalis Velký Menší Foramen magnum Hranatější, větší Menší Otvory obecně Větší Menší Obliterace švů Sut. sagitalis začíná v obelionu Začíná ve vertexu Dolní čelist Markantně prominuje Hladký profil Trigonum mentale Oboustranná prominence Okrouhlé, hladké Obrys brady Hranatý Oblý Mandibulární úhel Výrazný, vybočený Hladký, nevybočený Metoda podle Acsádi a Nemeskériho (1970) Je jednou z nejpouţívanějších metod vyuţívající aspektivní hodnocení znaků. Tato metoda je jednoduchá a poměrně spolehlivá. Při určování pohlaví z lebky je kaţdý znak uváděn v hypermaskulinních nebo hyperfemininních formách, které jsou následně násobeny váhou znaku (tab. 2). Součtem těchto údajů získáme konečný výsledek stanovující pohlaví. Pokud je výsledek záporný, jedná se o pohlaví ţenské, kladný výsledek určuje pohlaví muţské (Dobisíková 1999). Tab.2: Stupeň rozvoje a váha morfologických pohlavních znaků na lebce - Acsádi a Nemeskéri 1970 (podle Ferembach, Schwiedetzky, Stloukal 1980) Znak Váha znaku Hyperfemin. - 2 Feminní -1 Indiferent 0 Maskulinní +1 Hypermaskul. +2 Proc.mastoideus 3 Velmi malý malý střední velký Velmi velký Reliéf pl. nuchale 3 Chybí Glabella 3 Hladká Proc. Zygomaticus 3 Velmi tenký, nízký Slabě patrný Lehce vystupuje Tenký, nízký Střední, hřebínkovitý Vytvořena Střední Silně vyvinutý Markantní Silný, vysoký Velmi silně vyvinutý Masivně vytvořena Velmi silný a vysoký 41

42 Arcus superciliares Tubera frontalia a parietalia Protuberantia occipit. Ext Crista supramastoidea Os zygomaticum Inclinatio frontale Margo supraorbitalis, tvar očnice 2 Velmi slabý 2 2 Silně vyvinutá Chybí 2 Velmi slabá Velmi nízká, hladká Kolmé Velmi ostré, kulatý Lehce vyvinutý Střední Vyvinutý Vyvinutá Lehce Slabá naznačená Slabě Střední Silně vyvinutá vyvinutá Slabá Střední Silná Nízká, hladká Téměř kolmé Ostré, kulatý Střední, nerov. povrch Mírně skloněné Střední, přechodný tvar Vysoká, nerov. povrch Lehce ubíhající Lehce zaoblené, čtyřboký Velmi silný Chybějící Hákovitá Velmi silná Velmi vysoká, nerovný povrch Silně ubíhající Silně zaoblené, čtyřboký Mandibula 3 Silně gracilní Gracilní Stř. gracilní Robustní Silně robustní Mentum 2 Malé, kulaté Malé Střední Silné Prominující Angulus mandibulae Margo inf. Pod M2 1 Hladký Mírný reliéf Střední reliéf Patrný reliéf Silný reliéf 1 Velmi tenké Tenké Střední Silné Velmi silné Metoda podle Novotného (1990) Další významnou metodou pro určení pohlaví podle lebky je metoda podle Novotného Tato metoda je zaloţena na kvantifikaci morfologických pohlavních znaků, která dovoluje pracovat s těmito znaky jako s metrickými proměnnými a umoţňuje i provést diskriminační analýzu. Základem této metody jsou pohlavní rovnice, do kterých se dosazuje stupeň rozvoje znaku násobený váhou znaku (Stloukal et al. 1999). Rozvinutost jednotlivých znaků hodnotíme škálou od 2 do +2 (-2 je hyperfeminní, 0 indiferentní a +2 hypermaskulinní). Při pouţití této metody počítáme vţdy rovnice pro obě pohlaví. Výsledky jsou sečteny (od výsledku je nutné odečíst příslušnou konstantu). Tak dostaneme konečný výsledek. Lebce je přiřazeno to pohlaví, jehoţ rovnice dosáhla vyššího numerického výsledku, (Dobisíková 1999). Existují i další metody pro určení věku podle lebky. Např. Loth a Hennenberg (1996) publikovali metodu k určení pohlavní diagnózy pomocí morfologické analýzy dolní čelisti. Nebo metrická metoda podle Gilese a Elliota (1963), která zjišťuje příslušné rozměry na lebce, které dosazuje do diskriminačních rovnic, jejichţ výsledek pak určuje pohlaví. 42

43 6. URČENÍ VĚKU Stáří jedince je jeden z dalších problémů, se kterým se antropolog potýká při identifikaci kosterního materiálu. Z hlediska stárnutí rozlišujeme dva pojmy: věk chronologický a věk biologický. Věk chronologický vyjadřuje počet let ţivota uplynulých od narození. Není závislý na ţádných vnějších ani vnitřních faktorech. Narozdíl od chronologického věku je věk biologický ovlivňován ţivotními podmínkami, výţivou, pracovním zatíţením, chorobami, genetickou výbavou a podobně. Není měřen počtem let uplynulých od narození a číselná hodnota těchto dvou věků se nemusí vţdy shodovat. Existuje velký počet metod a mnoho autorů zabývajících se touto problematikou, ale já v této kapitole uvedu pouze několik základních metod, které pouţívám při rekonstrukci podoby. Metody se mohou samozřejmě, v zájmu správného odhadu věku, kombinovat s jinými metodami (např. pro postkraniální skelet). Obliterace lebečních švŧ Charakteristický tvar pilovitých lebečních švů se tvoří teprve během prvního roku ţivota. Okraje lebečních švů novorozence jsou hladké, spojené vazivovými prouţky. Asi v sedmi měsících se začínají objevovat na vnitřní straně lebky první zoubky a teprve později na straně vnější. Typický nepravidelný vzor švu se vyvíjí aţ kolem pátého roku ţivota. Uzavírání lebečních švů je dlouhodobý a individuální proces (Dobisíková 1999). Z velkého počtu lebečních švů se pro stanovování věku pouţívá pouze obliterace některých švů neurokrania (sutura coronalis, sutura sagittalis, sutura lambdoidea, sutura squamosa, sutura sphenoparietalis, sutura occipitomastoidea, sutura sphenofrontalis a synchondrosis sphenooccipitalis). Z hlediska obliterace nepředstavují jednotlivé švy jeden celek, ale kaţdý šev lze rozdělit na několik úseků, které se odlišují obliterační charakteristikou. Obliterace švů neprobíhá na obou lebečních stranách stejně, ale podle názoru většiny autorů postupuje zpravidla z vnitřní strany kompakty (lamina interna) na povrch (lamina externa). Pravděpodobně nejstarší souhrnné údaje o tomto problému uveřejnil Welcker v roce V české literatuře je patrně nejčastěji uváděno Toddovo schéma z roku , nebo údaje Valloise (1937). 43

44 Nejširší věkové rozmezí obliterace jednotlivých úseků lebečních švů patrně uvádí Olivier (obr.). Jeho data totiţ překrývají rozdíly mezi většinou autorů. Většina autorů se shoduje, ţe obliterace začíná nejdříve v šípovém švu (S), o něco později ve věncovém švu (C) a naposled ve švu lambdovém (L), (tab. 3). Tab. 3: Obliterace švů (podle Olivier 1960) Šev Věk Šev Věk Šev Věk C S L C S L C S L X S Metoda podle Rösinga odhaduje věk z vnějších lebečních švů, ale jen velmi hrubě. Rösing rozdělil vnější švy na krátké úseky, kterým přiřadil určitou věkovou hodnotu. Pokud je tato část švu úplně uzavřená, pak tato hodnota odpovídá věku jedince v době smrti (obr. 18), (Knussman 1988). Obr. 18: Obliterace švu podle Oliviera; Obliterace švů podle Rösinga (Převzato z Knussman 1988) 44

45 Odlišný způsob hodnocení lebečních švů pouţívají Meindl a Lovejoy (1985). Nehodnotí totiţ obliteraci celého švu, ale pouze vţdy jen 1cm kolem 10ti definovaných bodů na lamina externa. Rozeznávají dva systémy lebečních švů, které studují jako samostatné celky (systém lateroanteriorní a systém klenby lební), (Dobisíková 1999). Místa pozorování obliterace lebečních švů (obr. 19, převzato z Dobisíková 1999): 1) střed lambdového švu 2) bod lambda 3) bod obelion 4) bod na rozhraní přední a střední třetiny šípového švu 5) bod bregma 6) střed věncového švu 7) bod pterion Obr. 19: Místa pozorování obliterace 8) střed sphenofrontálního švu 9) bod na sphenotemporálním švu leţící v průsečíku s linií spojující artikulární výběţky temporomandibulárního spojení 10) bod na sphenotemporálním švu leţící 2 cm pod průsečíkem švu s parietální kostí Určení věku na základě stupně zubní abraze K nejpřesnějším metodám odhadu věku v době smrti, jak v dětství, tak v dospělosti, patří analýza pomocí chrupu, protoţe má nejblíţe chronologickému věku. Během ţivota dochází k opotřebení zubů, zmenšení výšky stěny zubních lůţek a ke ztrátě zubů. K opotřebování zubů dochází bezprostředně po jejich prořezání z dásní. Z počátku se obrušují ostré hrany kousacích ploch, po setření skloviny bývá obnaţen dentin a posléze dochází k opotřebování celé zubní korunky. Zubní abraze je způsobována mnoha faktory. Není spojena pouze s věkem, ale je výsledkem ţivotního stylu, způsobem stravování či důsledkem metabolických procesů organismu. Touto problematikou se zabývalo mnoho autorů, Kladsky, Knight, Čechová, Brothwell, Murphy, Bílý. Postupné a podrobné opotřebování kousacích ploch zubů v závislosti na věku publikovali Miles (1963), Lovejoy (1985). Pro určování věku při rekonstrukci podoby pouţíváme metodu podle Lovejoe (1985) Tato metoda je poměrně snadná. Poškození chrupu srovnáme se schématem a tím odhadneme příslušnou věkovou kategorii (obr. 20). 45

46 do příloh. Podrobný popis opotřebení zubů horní i dolní čelisti v závislosti na věku je zařazen Obr. 20: Opotřebení zubů horní (vlevo) a dolní čelisti (vpravo), (Převzato z Dobisíková 1999) Lovejoyová ke svému schématu dodává několik poznámek: 1. Opotřebení předních zubů se zrychluje po prořezání všech zubů, abraze korunky je po 30. roce rychlejší 2. Opotřebení zubů v dolní čelisti je vyšší neţ v horní 3. Opotřebení třenových zubů v obou čelistech je nejprve rychlejší na bukální straně, po vytvoření rovné kousací plochy je jiţ rovnoměrné 4. U horních stoliček převaţuje linguální opotřebení, u dolních převaţuje bukální 5. Pokud nedojde ke ztrátě zubů, nebo k onemocnění parodontu či temporomandibulárního spojení, je opotřebení stranově symetrické 6. K opotřebení hrbolků stoliček dolní čelisti dochází v tomto pořadí: protoconid hypoconid metaconid entoconid 7. K opotřebení hrbolků stoliček horní čelisti dochází v tomto pořadí: protoconus hypoconus paraconus - metaconus 8. Variabilita opotřebení na zubech horní čelisti je větší neţ variabilita opotřebení na dolní čelisti 9. Opotřebení jasně odráţí zvyšující se věk Autorka je názoru, ţe ţenské zuby vykazují lehce vyšší abrazi neţ muţské ve stejném věku, i kdyţ opotřebení zubů nevykazovalo signifikantní rozdíl mezi pohlavím (Dobisíková 1999). 46