Relevance malých stran v demokracii Od obecného rámce k české smlouvě o "stabilním prostředí"

Transkript

1 Relevance malých stran v demokracii Od obecného rámce k české smlouvě o "stabilním prostředí" Miroslav Novák Úvod Role malých stran je dnes zvláště předmětem diskuse. V české politice se v souvislosti s tzv. "smlouvou o vytvoření stabilního politického prostředí", kterou uzavřela v červenci 1998 Občanská demokratická strana (ODS) Václava Klause se sociální demokracií (ČSSD) Miloše Zemana, zdá, že dvě největší strany se dohodly, aby omezily vliv malých stran (zejména KDU-ČSL a US). Jako by zde konflikt procházel mezi velkými a malými stranami; malé a velmi malé strany dokonce utvořily do doplňovacích senátních voleb, které sc konaly v listopadu 1998, jakousi "čtyřkoalici" (KDU-ČSL, US, ODA, DEU), aby mohly konkurovat dvěma velkým stranám. V mnohých západních demokraciích dochází v posledních třech desetiletích ke zvyšování stranické fragmentace 1), mimo jiné se trvalejším způsobem uplatňují strany ekologické - v souvislosti s tzv. "tichou revolucí" (Inglehart 1977) a extrémně pravicové - v kontextu tzv. "tiché kontrarevoluce" (Ignazi 1992). Zatímco ještě v polovině šedesátých let se stranický systém zdál "zmražený", od sedmdesátých let se naopak zdá, že se "rozmražuje". Kromě toho se středem pozornosti stávají v západních demokraciích také různé regionální a etnické strany, které jsou nejčastěji také, přinejmenším díváme-li se na věc z hlediska celostátního, malými stranami. To vše zvyšuje zájem o zkoumání malých stran a jejich role v současných demokraciích. V této stati se pokusím stručně nastínit obecnou problematiku role malých stran a v jejím světle charakterizovat zajímavou situaci v České republice po předčasnýchvolbách do Poslanecké sněmovny v červnu 1998, po kterých 1) Jasně se to projevuje zejména na jednoduchém ukazateli, jímž je počet stran v parlamentu. Údaje, které najdeme ve čtvrtém vydání známé práce, kterou napsali J.-E. Lane a S. Ersson, mluví jasnou řečí. Zatímco průměrný počet stran zastoupených v parlamentu osmnácti západoevropských zemí od roku 1950 do roku 1969 se s nepatrnými variacemi pohybuje okolo 6,1, hned v období je už průměr 7,4 (1) a dále se s průběhem času zvyšuje. S výjimkou období , kdy je 7,6, překračuje průměr 8,0 a nejvyššího průměru dosahuje v posledním zkoumaném období : 9,2! (Lane, Ersson 1999: 142). 44 Politologická revue 2, prosinec, 1999

2 dvě nejsilnější strany (ČSSD a ODS) spolu uzavřely písemnou smlouvu, která měla omezit vliv malých stran a usnadnit vládnutí dvěma největším stranám.i) Velikost, relevance a počet stran Velikost stran se často chápe jako synonymum síly stran. Velká strana je silnou stranou, malá strana slabou stranou. Ale víme, že malé strany mohou někdy hrát nepoměrně velkou roli. Tím se dostáváme k otázce "relevance,,2) malých stran. Kdy a proč jsou malé strany relevantní? Podle G. Sartoriho (1976, srovnej též Sartori 1994) je relevantní ta strana, která má "koaliční potenciál" (tj. s níž je třeba počítat při koalici) nebo která má "zastrašovací" potenciál, tj. která svou přítomností na scéně výrazně změní charakter politické soutěže (z dostředivé se scéna stane odstředivou). Malých stran se týká především koaliční potenciál, zatímco zastrašovací potenciál se týká spíše stran poměrně velkých, kterým však koaliční potenciál chybí nebo ho mají jen velmi slabý (případ italských komunistů zejména v padesátých letech). Zastrašovací potenciál však mohou mít za určitých okolností (zejména když se velmi těžko sestavuje většinová vláda) i malé antisystémové strany. Problematikou malých stran a jejich role se ve světové odborné publicistice zabývá zejména sborník Smalt Parties in Western Europe pod vedením F. Miillcra-Rommela a G. Pridhama (1991) a nověji pak francouzský sborník Les petits partis pod vedením A. Laurentové a B. ViIIalby (1997). V anglickém sborníku P. Mair uvádí 157 stran, které získaly mezi 1 až 15 procenty v národních volbách v zemích západní Evropy mezi lety 1947 až Na zmíněném sborníku pracovali společně komparatisté se specialisty na jednotlivé země. Miiller-Rommel tam rozeznává čtyři přístupy, které mohou poskytovat rámec pro analýzu: 1) "koncepčně definiční" přístup, který si klade otázku, co malé strany jsou a jakje klasifikujeme v evropském systému stran; 1) O vývoji českého stranického systému obecně viz Novák (1999: ). 2) Obě věci (malost stran a relevance malých stran) je třeba rozlišovat a neměly by být vyřazovány z malých stran ty, které z určitých důvodů (např. platného volebního systému) nejsou relevantní. Podobně by se však také neměly vyřazovat z malých stran ty, které jsou relevantní. Nebudeme přece považovat německé liberály (FDP) za "velkou" stranu pod záminkou, že byla dlouhá desetiletí "relevantní" stranou. Rozhodně tedy nelze k rozlišení malých a velkých stran používat kritérium koaličního potenciálu, jak o tom uvažuje například Annie Laurentová, která uvádí, že z hlediska vztahů udržovaných s jinými politickými silami lze říci o straně, že je malá, pokud není před volbami schopná uzavírat volební dohody s jinými partnery (Laurent & Vilalba 1997: 25). Laurentová navíc uvažuje jen o předvolebních aliancích, což příliš omezuje kritérium koaličního potenciálu. Dále pak právem poukazuje na situace, kdy určitá strana nebo obecněji politická síla sama odmítá vstupovat do aliance, což platilo jistou dobu o ekologistech. Politologická revue 2, prosinec,

3 2) přistup "numnický a skupin stran" (a numerical and party family approach) zaml'řcný na volební trendy a volební výsledky různých skupin ("family", tj. doslova "mdin") malých stran;.\)..dlachmnický" přístup, který analyzuje vývojové cykly malých stran, jejich utv;ii<:ní, úspěchy a možný zánik; 1) "systémový" přístup, který zkoumá roli a výkony malých stran ve vztahu ke státu, ke společnosti a k jiným politickým stranám ve stejném politickém systému. Tento text vychází především z koncepčně definičního přístupu, ale také z přístupu systémového. Pro koncepčnč definiční přístup je důležitou otázkou politická "relevance" malých stran. Které strany jsou malé? Specialisté se neshodují na jednoznačném kritériu. Mair (1991) zkoumá v Západní Evropě jako malé ty strany, které mají mezi 1 % a 15 %. Lze dále rozlišovat spolu s J. Blondclem (1968; srovnej též Blondel 1990) mezi malými stranami a velmi malými stranami, přičemž malé strany mají podle něho okolo 10 % voličských hlasů. Ostatně Mair také vedle velkých a malých stran hovoří o stranách efemérních nebo mikrostranách, které se ve zkoumaném období ( ) vyskytují maximálně třikrát a mají velmi slabé volební výsledky (okolo 1 %). Je však třeba zdůraznit, že nejen malé, ale dokonce i velmi malé strany mohou být někdy relevantní. S. Fisher (1974) soudí, že malou stranu lze definovat jako stranu, která se při volbách obvykle neumístí na lepším než třetím místě. Podobně i nedávno zesnulý francouzský politolog, specialista na politické strany J. Charlot, svého času napsal, že strana, která není mezi třemi prvními, by měla být považována za malou (Charlot 1974). Ale tato kritéria se nedají aplikovat všeobecně. Zejména se nemusejí vztahovat na to, co Blondel nazývá "čistým" multipartismem, kde neexistuje žádná dominující strana. Například ve Švýcarsku na federální úrovni existují tři zhruba stejně velké strany a ani čtvrtou největší stranu (Demokratickou Unii Středu - UDC, tj. agrárníky) nelze považovat za stranou malou. Pravdu má asi M. Duverger (1981: 383), když uvádí, že klasifikace stran podle velikosti jsou jen přibližné, a že smysl mají jen potud, pokud rozdíly ve velikosti vyjadřují rozdíly v podstatě. Základní rozlišení stran podle velikosti není podle Duvergera (1981: 384) na velké a malé, ale na strany s většinovým posláním na straně jedné, a všechny ostatní kategorie, tj. nejen malé, ale i střední, ba i některé velké, na straně druhé. Zatímco všechny ostatní kategorie stran podle velikosti mají silný sklon k demagogii a neodpovědnosti, strana s většinovým posláním je téměř nutně realistická. Její program totiž může projít zatěžkávací zkouškou fakt. Do popředí obyčejně staví jasně vymezené a omezené reformy, daleko spíš než velké revoluční principy, které se nedají snadno realizovat. Zkrátka je zcela zaměřena na uskutečnitelnou akci, s velmi vyvinutým smyslem pro realistickou politiku. 46 Politologická revue 2, prosinec, 1999

4 Ostatní strany si jsou vědomy, že jejich program nebude nikdy srovnáván se skutečností, protože podle všeho nikdy nebudou u moci samy. Budou se o moc nuceny dělit se svými spojenci, přinejmenším ve formě parlamentní podpory. Budou tedy vždycky moci svést odpovědnost za neúspěch na své koaliční partnery. Nepřítomnost praktické sankce a zatěžkávací zkoušky fakt jim umožňuje, aby kvůli svému volebnímu efektu neodpovědně požadovaly jakoukoli reformu, i takovou, která je neuskutečnitelná.kromě toho nutnost kompromisu s koaličními partnery vede strany k nesmiřitelnosti a k přehánění, aby si tak vytvářely co nejširší terén k ústupu. Každý z koaličních partnerů bude mít sklon postupovat podle zásady: žádej víc, abys získal aspoň něco. Strany bez majoritního poslání pak logicky směřují k demagogii. Jedním z cílů dobře fungující politické demokracie je nesporněomezení demagogie a přemrštěné propagandy. Podobně jako strany s většinovým posláním (ty mohou být v daném stranickém systému i dvě současně) se však mohou chovat také stálé a poměrně stejnorodé koalice, které mohou mít také většinové poslání. Není tedy nutný systém dvou stran. Stačí i systém, v němž jedna strana s většinovým posláním soutěží se stálou aliancí, která má rovněž většinové poslání, nebo i systém, kdy dvě koalice, které mají obě většinové poslání, soutěží mezi sebou. I) Takové stálé a poměrně homogenní koalice respektive aliance 1) Lze si klást otázku, zda do takové hry zapadá i tzv. "systém dvou a půl stran" neboli "nedokonalý bipartismus", jak jsme ho znali zejména v Nčmecku 70. a 80. let. Bipolární konfigurace, alternace i poměrně umírněný charakter politické soutěže tam skutečně bylo možno pozorovat, ale zároveň kyvadlová hra FDP snižovala to, co ncpřímo Schumpeter (1962: ) a přímo zejména Popper (1998) považovali právem za podstatné pro demokracii, to jest aby občané měli možnost ncnásilně, prostřednictvím svobodných voleb, sesadit stávající vládu. O tom, která ze dvou velkých stran, tj. sociální a křesťanské demokracie (SDP a CDU-CSU), bude u vlády a která bude v opozici, totiž nerozhodovali v Německu ani tolik občané prostřednictvím voleb, jako spíš vedení malé liberální strany (FDP), a to někdy i v období mimo volby, když se rozhodli přejít od jedné koalice (s SPD) k druhé (s CDU-CSU). Ať už jakkoli odpovíme na výše uvedenou otázku a aniž bychom popírali negativní stránky systému dvou a půl stran (zejména z hlediska "neklasické" teorie demokracie), lze s určitými výhradami předběžně přijmout, že tento stranický systém, v němž podstatnou roli hrála právě malá strana středu, přesto poměrně dobře fungoval. Není však pochyb o tom, že ještě uspokojivěji fungují dvoustranické a dvoukoaliční konfigurace (ty poslední ovšem za podmínky, že koalice jsou stálé a poměrně stejnorodé) nebo konfigurace, kde proti jedné velké straně stojí stálá aliance. Lze se při této příležitosti tázat, jak bude asi fungovat německý stranický systém nyní, když tam jsou navíc nejen od konce sedmdesátých let Zelení, ale po sjednocení Německa i východoněmečtí postkomunisté. Nejpesimističtějším scénářem by byla obava, že se systém poněkud přiblíží polarizovanému pluralismu, že bude obtížné sestavovat stabilní vládní koalice a že vydírat už budou moci nejen umírnění centrističtí liberálové, ale (což by bylo daleko horší) i extrémní postkomunisté. Nejoptimističtějším scénářem by byla předpověď, že postkomunisté budou slabí a že se ve Spolkové republice budou střídat dvě umírněné koalice: jednou Zelení se sociálními demokraty, jednou křesťanští Politologická revue 2, prosinec,

5 mohou obsahovat i malou stranu. Relevantní malé strany jsou tedy slučitelné s dobře fungující demokracií jen tehdy, když se zapojí do bipolární hry alternace (tj. střídání vlád u moci) dvou umírněných politických formací.i) Nezapomínáme na často zmiňovanou alternativu k bipolární alternaci, totiž na širokou či velkou koalici, jak ji doporučuje zejména teoretik "konsociační" demokracie (nebo "konsensuálního modelu") Arend Lijphart? Nikoli. Tato široká koalice, která mimochodem dlouhodobě funguje jen ve Švýcarsku, totiž omezuje vliv malých stran: malé strany v ní nejsou na celostátní úrovni relevantní. Velikost stran souvisí s jejich počtem v daném systému. Pravděpodobnost výskytu malých stran bude vzrůstats tím, jak se zvyšuje počet stran v daném systému. Sociologické a technické faktory stranické fragmentace Velká stranická fragmentace může mít podle Duvergera důvody sociologické (více než jedna dimenze či dělící linie rozštěpení) nebo technické (takové volební systémy, které usnadňují množení stran). Zejména u malých stran má pak smysl rozlišovat, zda mají nebo nemají vlastní sociální zázemí, sociální bázi. Jak si ukážeme za chvíli, ty malé strany, které Duverger nazývá "malými stranami osobností", nemají obvykle vlastní sociální bázi, zatímco "malé strany stálých (permanentních) menšin", například etnických, vlastní sociální zázemí mají. 2 ) Na podobném základě je budováno rozlišení mezi "drobnými stranami" (Splitterparteien) a "menšinovými stranami" (Minderheitsparteien), které použil ve svém rozsudku Č. 32 z Spolkový ústavní soud v Německu (viz Klokočka 1991: ). To také souvisí s tím, zda je voličstvo malých stran koncentrováno v určitém omezeném území nebo je naopak rozptýleno takřka po celém státním teritóriu. K tomuto rozdílu se ještě vrátíme. Zůstaneme-Ii ještě u sociologických faktorů, stranická fragmentace může mít podle Sartoriho dva základní důvody: bud' "segmentaci" nebo "polarizaci" (Sartori 1976: 126). To má zcela protikladné a zásadní důsledky. Pokud jde jen o segmentaci, ta je slučitelnás fungující demokracií, s tzv. "umírněným pluralismem". Naopak polarizace, tj. velká ideologická vzdálenost, vede k "polarizovanému pluralismu", který nevytváří vhodné podmínky k úspěšnému fungování demokracie a může někdy skončit jako Výmarská republika, tj. pádem demokracie a nástupem totalitního nebo autoritářského režimu. Stranickou fragmentaci je nutno odlišovat od nedostatečně rozvinutého stranického systému, tedy Sartoriho slovy od nepřítomnosti "strukturovaného demokraté s liberály. Lze si však klást otázku, jak stabilní bude koalice SPD (která se vyvíjí směrem do středu) se Zelenými, kterým tato tendencejejich partnera příliš nevyhovuje. 1) O alternaci viz Quermonne (1991; 1995). 2) Můžeme k tomu doplnit zvláštní subkategorii "historických reliktů", tj. stran, které už nyní sociologické zázemí nemají a jen přežívají. 48 Politologická revue 2, prosinec, 1999

6 systému stran" a nejspíš i od "atomizovaného stranického systému". Z hlediska výskytu v prostoru tak z našeho horizontu můžeme vyloučit ty miniaturní strany, které jsou pouhou podporou lokální politické osobnosti (Rose, Mackie 1988), zatímco autonomistické a regionální strany jsou naopak součástístrukturovaného systému stran. Také kritérium trvalosti v čase, které je podle známého pojetí La Palombary a Weinera (La Palombara, Weiner 1966) jedním z definičních znaků stran, lze vyžadovat i u malých stran. Tím z našeho zkoumání můžeme vyloučit "efemérní" strany nebo, jak to nazývají někteří,,flash parties" (Lawson, Merkl 1988), které prezentují kandidáty jen při jedněchvolbách (Rose, Mackie 1988) nebo které se v průběhu zkoumaného čtyřicetiletéhoobdobí objevily maximálně při třech volbách (Mair 1991). Jak ukazuje zkušenost, vysoká stranická fragmentace, spjatá právě s přítomností malých stran, se vyskytuje nejen v segmentovaných či heterogenních zemích, ale i v zemích etnicky, jazykově a nábožensky téměř homogenních. To jc mimochodem - přinejmenším do předčasnýchvoleb do Poslanecké sněmovnyv červnu 1998, po nichž došlo ke snížení fragmentace - právě případ České republiky, která je na rozdíl od meziválečnéprvní československérepubliky etnicky a jazykově téměř homogenní. 1) Nemůžeme se tedy spokojit pouze se sociologickými proměnnými a musíme doplnit technickou proměnnou, jíž je volební systém. Nicméně k tomu, abychom mohli kvalifikovaně hovořit o působení volebních systémů na malé strany, bude vhodnějšínejprve rozdělit malé strany do několika kategorií. Klasifikace malých stran Podle Duvergera, který ve své klasické práci o politických stranách z roku 1951 věnoval velkou pozornost malým straným, existují dva jasně odlišné typy malých stran: malé strany osobností a malé strany stálých menšin (Duverger 1981: 392). První jsou v podstatě parlamentní kluby, které nemají skutečnou stranickou organizaci po celém území státu a nemají skutečné sociální zázemí. Sdružují poslance, kteří špatně snášejí disciplínu velkých stran nebo kteří se domnívají, že velké strany nejsou schopny uspokojit jejich ambice. Existuje množství variant takových stran. V české politické scéně se nejvíce blížila kategorii "malých stran osobností" Občanská demokratická aliance (ODA). Systém, který by se skládal jen z takovýchto stran, by podle Sartoriho nebyl "strukturovaný". 1) Je mimochodem faktem, že vesměs právě ty bývalé komunistické země střední a východní Evropy, které jsou jak politicky, tak ekonomicky nejpokročilejší, jsou jazykově, etnicky a nábožensky poměrně homogenní. Pro některé z nich (např. Slovinsko nebo Českou republiku) to ovšem plyne z toho, že vznikly rozpadem jugoslávské nebo československé federace. Politologická revue 2, prosinec,

7 Druhou kategorii tvoří malé strany stálých menšin. Ty se nespokojují s parlamentním klubem, mají rozvětvenou organizaci v zemi, bud' na celostátní, nebo aspoň na regionální úrovni. Opírají se o sociální nebo politické zázemí, odpovídají části veřejného mínění, která je sice výrazně menšinová, ale poměrně stálá. Mezi nimi je možno uvést strany národních, etnických nebo regionálních menšin, strany náboženských menšin a konečně strany politických menšin. Zmiňme se stručně o malých stranách politických menšin, protože tento pojem je méně zřejmý než ostatní. Podle Duvergera tyto strany pokrývají tu část veřejného mínění, která je vymezena svou ideologickou pozicí. Jde o poměrně přesně určenou, výrazně menšinovou a relativně stálou duchovní "rodinu", kterou nelze redukovat na hlavní orientace, tendence, na hlavní dělící linie rozštěpení, jež rozdělujízemi (Duverger 1981: 394). Podle Duvergera komunistická strana odpovídala tomuto pojmu v Anglii, ve skandinávských zemích, v Belgii a v Holandsku. V podobné situaci se nacházeli socialisté v USA nebo malé fašistické strany v západní Evropě před Druhou světovou válkou. V 80. a 90. letech 20. století by tam spadaly v západní Evropě zejména některé extrémně pravicové strany a některé strany ekologické. Rozdílu ve struktuře odpovídá do jisté míry rozdíl ve funkcích, i když ta korespondence není nijak přísná. Strany osobností jsou spíš vládní, strany stálých menšin spíš opoziční (Duverger 1981: 395). První hrají často úlohu doplňku parlamentní většiny; mnohé z nich jsou jakýmisi odbory pro kandidáty na ministerská křesla. Nacházejí se obvykle ve středu politického spektra, což jim umožňuje, aby tvořily levicovou pojistku pravicové vládě nebo pravicovou pojistku levicové vládě. Tato jejich pozice "stěžeje" (hinge) na hranici vlády a opozice jim dává úlohu nepoměrně větší, než by odpovídala jejich velikosti. Takové strany bývw nazývány někdy "pivotálními stranami" (pivotal parties) nebo,/linge parties". Duverger (1981: ) poznamenává, že z nich dokonce bývají často ministerští předsedové, protože ministři velké strany raději poslouchají představitele malé strany než představitele jiné velké strany (ve Francii Třetí republiky lze citovat jména Painlevé, Poincaré, Briand, Tardieu, Laval). Podle W. Rikera (1962) jsou pivotální strany posledním a nepostradatelným partnerem minimální vítězné koalice?) V české republice se tomuto typu nejvice blíží KDU-ČSL. 1) Viz heslo "Parti-charniere, Parti-pivot in: (Duhamel, Mény 1992: 704, 705). Srovnej též (Rémy 1975). 2) Abram de Swaan naproti tomu soudí, že pivotální strany tím, že se nacházejí ve středu politického spektra, dávají přednost koalicím vyváženým na jejich levici i na jejich pravici, což jim umožňuje, aby stále zůstávaly ve vládě. Podle této zvláštní logiky by se snad dala pochopit snaha tehdejšího předsedy KDU-ČSL J. Luxe o utvoření koalice lidovců, unionistů a sociálních demokratů po předčasných volbách do Poslanecké sněmovny v roce Swaan se tedy domnívá, že jen ty strany, které se nacházejí na krajích politického spektra, usnadňují sestavení minimálních vítézných koalic (viz De Swaan 1973 a De Swaan 1975: ). To rozhodně neplatí pro systémy dvou 50 Politologická revue 2, prosinec, 1999

8 Strany stálých menšin naopak mají spíše tendenci k opozici. Vyjadřují mínění, které se cítí v zemi izolované a slabé; to je vede k postoji protestu a nesmiřitelnosti podobně jako podle psychologů vede komplex méněcennosti k agresivitě (Duverger 1981: ). Jsou to nejdemagogičtějšístrany. Když se opírají o homogenní a solidní fragment obyvatelstva - regionální nebo náboženskou menšinu - tato jejich tendence se ještě posiluje. Pokud strana silně menšinová na celostátní úrovni je v některých oblastech většinová, zaujímá obvykle autonomistický nebo separatistický postoj, který se může ukázat nebezpečný pro teritoriální jednotu země (viz příklady baskických a katalánských stran ve španělsku, sudetoněmecké strany v předmnichovském Československu). Narážíme tím na pojem antisystémové strany, které Sartori (1976: ) dělí na "extremistické", "extrémní" a "izolované". Antisystémovost není samozřejmě dána velikostí, ale naštěstí jsou antisystémové strany obvykle malé. V kolektivní práci o malých stranách v západní Evropě rozlišuje G. Smith (1991: 36) mezi: 1) okrajovými (marginal) malými stranami, které jsou umístěny na pravém a levém okraji pravolevého kontinua a mají jen omezený koaliční potenciál, což se velice blíží tomu, co Sartori nazývá extrémními stranami; 2) pivotálními stranami (hinge smali parties), které se nacházejí mezi většími etablovanými stranami poblíž středu pravolevé dimenze a které mají silný koaliční potenciál; 3) oddělenými (detached) malými stranami, ktcré nelze zařadit do pravolevé osy; k nim patří regionální a na etnické základně vzniklé strany, jež se jen příležitostně začleňujído koalicí (Smith 1991: 23-40). Tento pojem do určité míry odpovídá pojmu "izolovaných" stran, jak je chápe Sartori.,,Hinge smali parties" odpovídají některými stranám osobností podle Duvergera, okrajové malé strany tvoří část stran malých politických menšin a oddělené malé strany odpovídají především malým stranám stálých regionálních, ctnických a náboženských menšin. Které malé strany jsou relevantní? Na rozdíl od toho, co jsme uvedli právě teď, a z čeho by se mohlo zdát, že to závisí výlučně na jejich vnitřní povaze, lze právem tvrdit, jak to zdůrazňuje zejména Smith (1991), že relevance malých stran závisí na systému stran, v němž působí, tj. že v různých systémech stran mohou mít malé strany menší nebo větší politický vliv. V systému převládající (predominantní) strany a v systému dvou stran, v nichž jedna vítězná strana má absolutní většinu parlamentních křesel, žádná malá strana nemá významný vliv na stranický systém. Naproti tomu v systému dvou a půl stran (nedokonalém bipartismu) soutěží dvě velké a jedna menší strana obvykle o utvoření "minimální vítězné koalice". Tam je tato třetí strana relevantní a důležitá, i když je svou voličskou stran a půl, kde malá pivotálnístrana středu může alternativněvstoupit do koalice se stranou pravicovou nebo levicovou. Politologická revue 2, prosinec,

9 podporou a počtem poslaneckých mandátů malá (to byl dlouho případ německých svobodných demokratů FDP). Pokud je však tato třetí strana dvěma velkým stranám nepřijatelná (příklad FPO v Rakousku), pak raději dvě hlavní strany utvoří spolu koalici, označovanou často (byť ne zcela právem) za "velkou koalici". To je příklad, kdy dochází ke kombinaci efektu vnitřní struktury stran a charakteru stranického systému: umírněná malá strana osobností by zde mohla být takřka stále ve vládní koalici, ale antisystémová strana může těžko tuto roli hrát. V multipartismu s dominující stranou (tj. v nedokonalém multipartismu) dominující strana obvykle nemá sama většinu a závisí proto na podpoře jedné nebo více menších stran (příklad Itálie a některých skandinávských zemí). Naproti tomu v čistých multipartistických systémech, kde žádná strana není dominující a kde obvykle tři nebo čtyři strany mají okolo procent (případ Belgie, Finska, Holandska nebo Švýcarska), se malé strany obyčejně uskupují kolem nějaké větší strany a jako takové hrají jen podřadnou podpůrnou roli; vliv těchto malých stranje tam pochopitelně menší než v multipartismu s dominující stranou. Jak poznamenal Smith (1991: 33), tato poměrná nerelevantnost malých stran je například ve Švýcarsku dokonce jaksi "institucionalizována" tím, že čtyři strany (tři největší a jedna prostřední) tvoří jakýsi stálý vládnoucí kartel, nazývaný též "magickou formulí". Lze tedy uzavřít, že role malých stran souvisí jak s jejich typem, tak s celkovou konfigurací daného systému. Volební systémy a malé strany Jaký vliv na malé strany mají volební systémy? Systém proporcionální reprezentace (PR) usnadňuje množení (viz Shamir 1985) a udržování malých stran, jak to ukazují příklady Holandska, Belgie, Dánska, Švýcarska, výmarského Německa a také První Československé republiky, zejména je-li spjat s velkými, tj. mnohamandátovými volebními obvody a jde-ii o takřka čistý poměrný systém. I) Je třeba upřesnit, že PR favorizuje strany stálých menšin, nikoli malé strany osobností. Výjimku tvoří ty strany regionálních menšin, které jsou v některých volebních obvodech většinové. Pro takové strany regionálních menšin může být naopak výhodnější relativní (jednokolový) většinový systém. To je příklad quebeckých suverenistů. Pro antisystémové strany je nesporně výhodnější proporcionální reprezentace než absolutní nebo relativní většinové volební systémy. Proč se fašistická horečka, která ve 30. letech vypukla takřka v celé Evropě, volebně projevila právě v "poklidných" severských demokraciích (skandinávské země, Holand- 1) Zde bych upozornil na rozdíl mezi proporčním volebním systémem za První československé republiky na jedné straně a na druhé straně PR po listopadu 1989, který je omezen pětiprocentníklauzulí. 52 Politologická revue 2, prosince, 1999

10 sko, Belgie), kde byla výrazně slabší než třeba ve Francii? Ve Francii byl dvoukolový většinový volební systém, v ostatních jmenovaných zemích byl systém proporční (Duverger 1981: ). Také rozvoj komunismu v Německu mezi lety 1919 a 1933 usnadnil proporční systém, kdežto ve Francii ho dvoukolový většinový systém brzdil. Podobně po skončení druhé světové války komunisté zaznamenali velký přírůstek parlamentních křesel v kontinentální Evropě s proporčním volebním systémem, nikoli v anglosaských zemích s jednokolovým (relativním) většinovým volebním systémem. Podobně je tomu s rozmachem západoevropských extrémně pravicových stran v 80. a 90. letech 20. století. Zvlášť poučný je francouzský příklad. Ve Francii došlo v polovině 80. let dvakrát ke změně systému voleb do parlamentu. Levicová vláda tam nejprve zavedla roku 1985 proporční volební systém, čímž pomohla nacionalistické extrémní pravici (Le Penově Národní frontě) při par.. lamentních volbách roku Zvítězila v nich však umírněná pravice, která hned prosadila návrat ke dvoukolovým většinovým volbám (bohužel jen do celostátních voleb, proto se Le Penova strana prosadila na regionální úrovni, kde z nepochopitelných důvodů pravice ponechala levicí prosazený poměrný volební systém). Le Penova strana pak prakticky zmizela z parlamentu, přestože si udržovala dobré volebnívýsledky.l) Důležitý je rozdíl mezi relativním a absolutním většinovým systémem. Relativní, tj. jednokolový většinový systém britského typu, vede na místní úrovni, tj. v každém volebním obvodu zvlášť, k systému dvou stran, k vytváření stran s většinovým posláním a k eliminování malých stran. Na celostátní úrovni však jednokolový většinový systém nebrání multipartismu, pokud tam existují malé strany lokálně velmi silné, zejména strany regionálních menšin, kterým jednokolový systém umožňuje monopolizovat pozice v zeměpisné zóně, kde mají většinu. Malým stranám osobností nejvíce prospívají absolutní většinové volební systémy, tj. v praxi bud' dvoukolový většinový volební systém, jako je například ve Francii (v České republice se s ním setkáme ve volbách do Senátu), nebo australský alternativní preferenční většinový volební systém. Dokladem je v české republice malá strana ODA, které se daří víc v Senátu, kde je dvoukolový většinový volební systém, než v Poslanecké sněmovně, kde je systém poměrného zastoupení s omezující pětiprocentní klauzulí. Je tomu proto, že takové malé strany mají obvykle velký koaliční potenciál. Absolutní většinové volební systémy (australský preferenční a také dvoukolový většinový) jsou zvláště nevýhodné pro antisystémové strany, ledaže by měly velký koaliční potenciál, což je u antisystémových stran zcela výjimečné. Není 1) V parlamentních volbách získala roku 1993 víc než 12% hlasů, ale ani jediného poslance; v roce % hlasů a jen jednoho poslance, jehož mandát byl ostatně později zneplatněn. Le Pen sám byl poslancem Evropského parlamentu, do něhož se ovšem volí podle proporčníhosystému. Politologická revue 2, prosinec,

11 tedy divu, že absolutní většinové volební systémy mají své příznivce mezi experty (například M. Duverger a R. Rose, v českých zemích pak V. Klokočka pro australský systém, G. Sartori pro dvoukolový systém). Absolutní většinové volební systémy však také ztěžují utváření strukturovaného systému stran, což může být určitou nevýhodou v zemích, kde strukturovaný stranický systém ještě není (například v nově se demokratizujících postkomunistických zemích střední a východní Evropy). V každém případě je třeba vycházet z dané konkrétní situace a je nutno odmítnout názor A. Lijpharta, podle něhož je proporcionální reprezentace vždycky lepší (Sartori 1994: 69-73; Novák 1996a, 1997b: ). Proporční systém (PR), zejména je-ii spjat s vázanými (uzavřenými) kandidátními listinami, nevyhovuje malým stranám osobností, protože má kolektivní ráz, staví osobnost kandidáta do pozadí, vyzdvihuje program strany a ztěžuje ideologickou pružnost. Pokud jde o omezující klauzuli, ta může mít dokonce za situace, kdy ještě neeexistuje strukturovaný stranický systém, dočasně větší disproporční účinek než většinový systém. Zavedení omezující klauzule (v Polsku vstoupila pětiprocentní bariéra v platnost při parlamentních volbách roku 1993) může totiž vést k neobyčejně velké disproporcionalitě mezi procentem získaných voličských hlasů a získaných parlamentních křesel (zejména tehdy, když předtím působil takřka čistý proporční systém, jako v Polsku při prvních plně demokratických parlamentních volbách v roce 1991). Avšak poté, co si na omezující klauzuli voliči zvyknou (řekněme počínaje třetími volbami s onou klauzulí), disproporcionalita se významně sníží a dojde pravděpodobně k dlouhodobé stabilizaci na úrovni dost vysoké proporcionality. Tak je tomu nejspíš i v českých zemích, kde v třetích volbách do dolní komory (roku 1996) disproporcionalita vfrazně klesla a při čtvrtých volbách (1998) zůstala zhruba na stejné úrovni.! Disproporční účinek klauzule se tedy zmenšuje v průběhu času, jak ostatně ukázal už v šedesátých Ictcch případ Nčmecka. Značný dopad má velikost obvodů. Malé volební obvody, nejlépe jednomandátové, dávají volbě individuální charakter, který staví do popředí osobnost kandidáta. U absolutních většinových volebních systémů (tj. zejména u dvoukolového anebo u autralského alternativního) malé obvody uvolňují, povolují stranické svazky a poslanci nabývají větší nezávislosti. Tvoří proto s oblibou malé strany, které jim umožňují pružnější parlamentní hru a rozsáhlejší vliv (Duverger 1981: 401). V systému poměrného zastoupení mají naopak malé volební obvody (s maximálně 5 mandáty) podobný účinek jako relativní Gednokolový) většinový volební systém britského typu (viz Rae 1971), zejména je-li to spojeno s vhodnou metodou přepočtu voličských hlasů na parlamentní mandáty, nejlépe se systémem Imperialiho (Imperiali highest averages) nebo alespoň se známějším systé- 1) A to přesto, že se do Poslanecké sněmovny nedostala ani strana důchodců ani Sládkovi republikáni, což samo vedlo k "propadnutí" sedmi procent hlasů, a tedy k určitému zvýšení disproporcionality. 54 Politologická revue 2, prosinec, 1999

12 mem ďhondtovým. Ve velkých volebních obvodech, v nichž existuje velmi početná kandidátní listina, hlasování nabývá kolektivního charakteru nejenom v proporčním, ale i ve většinovém systému, osobnost ustupuje do pozadí, stranická disciplína se zvyšuje a šance malých stran osobností se zmenšují, zejména pokud tam neexistuje možnost panašování (právo škrtat jména v kandidátní listinč a nahrazovat je jinými jmény), které tyto důsledky zmírňuje. Zvyšuje se však šance těch malých stran stálých menšin, které nejsou silně koncentrované v nějaké oblasti, ale naopak rozptýlené po území státu. Ve své známé důležité práci tvrdí D. Rae (1971) příliš paušálně, že prakticky téměř všechny volební systémy zvýhodňují (nadreprezentují) nejsilnější strany a poškozují (podreprezentují) nejslabší strany. Ve skutečnostije však možno v rámci volebního systému proporcionální reprezentace rozlišit metody výpočtu poslaneckých křesel (respektive převodu procenta vyjádřených voličských hlasů v počet poslaneckých mandátů), které jsou výhodné pro velké strany, dále ty metody výpočtu, které nezvýhodňují ani malé ani velké strany, konečnč ty metody, které zvýhodňujímalé strany. ) Jak ukázali zejména R. Taagepera a M. S. Shugart (1989) a A. Lijphart (1986), nejvýhodnější pro malé strany je tzv. dánský systém (Danish system), který je disproporcionálně příznivý malým stranám (Lijphart 1986: 178). Naopak nejvýhodnější pro velké strany je systém /mperialiho (lmperiali highest average), který se nesmí zaměňovat s formulí Imperiali (lmperiali largest remaiflders). Systém Imperialiho je disproporcionálně příznivý velkým stranám, a to ještě o poznání více než známější a značně rozšířený ďhondtův systém, který je rovněž výhodný pro velké strany. Pro českou politickou scénu po volbách do Poslanecké sněmovny v roce 1998 z toho plyne, že k redukci nadměrného vlivu malých stran (o což usilují obě velké strany, tj. ODS a ČSSD) není nutné zavést pro volby do Poslanecké sněmovny relativní Uednokolový) většinový volební systém, který prosazoval předst:da ODS Václav Klaus, ale stačí upravit systém poměrného zastoupení, k čemuž není zapotřt:bí měnit českou ústavu, ale jen upravit volební zákon. Měřítka velikosti a síly stran Přítomnost různých volebních systémů může také změnit kritéria, podlt: nichž lze stranu považovat za malou. Například ve Velké Británii j~,j liberálové malou stranou v Dolní sněmovně jen v důsledku volt:bního systému, nejsou malou stranou pokud jde o voličské výsledky. To nás přivádí k otázce měřítek 1) Tyto rozdíly se zvýrazňují s tím, jak se zmenšují volební obvody. Pokud je naopak celý stát jediným obvodem, pak se rozdíly výsledků mezi různými metodami výpočtu stírají. Politologická revue 2, prosinec,

13 velikosti stran. Chceme-Ii kvantifikovat velikost a sílu stran, nabízejí se různá kvantifikovatelná měřítka týkající se čtyř různých polí: 1) členská síla, tj. počet členů a aktivistů; 2) volební velikost, tj. procento voličů; 3) parlamentní velikost, tj. procento parlamentních křesel; 4) vládní síla, o které pojednáme později podrobněji. První měřítko je těžko použitelné. Podle něho by v roce 1998 druhou nejmenší stranou Poslanecké sněmovny ČR po Unii svobody (US) byla sociální demokracie (ČSSD), která se však v předčasných parlamentních volbách v témže roce stala nejsilnější politickou stranou. Počet členů může však sloužit k posuzování vývoje stejné strany nebo ke srovnání velikosti stran, které jsou podobné. Francouzští politologové Jean a Monica Charlotovi dále poukázali na to, že počet aktivních členů strany může měřit její schopnost politické mobilizace, tj. její "aktivistickou sílu" (Charlot J. a M. 1985: 499). Jak je to s druhým a třetím měřítkem? Kdybychom analyzovali vývoj' veřejného mínění, kladli bychom větší důraz na voliče. Protože nás zde víc zajímá úloha stran ve státě (nebo obecněji v daném systému, kterým může být také například německý Land, švýcarský kanton nebo Evropská unie), velikostí stran budeme chápat podle Duvergera (1981: ) spíše její parlamentní velikost, tj. procento jejích křesel v dolní komoře. Parlamentní síla ovlivňuje i volební sílu. Voliče časem nejspíš omrzí, když si uvědomí, že se "ztrácejí" jejich hlasy, které dají straně znevýhodněnévolebním systémem. Síla (spíše než velikost) stran se dá měřit přirozeně také na vládním poli, které je pro účely naší práce koneckonců ještě důležitější než pole parlamentní. Ve svém přehledu stran ve světě K. Janda (1980) charakterizoval vládní sílu stran na základě dvou proměnných: 1. "Vládní účasti" (Cabinet Participation), definované jako průměr ministerských postů, které měla daná strana ve zkoumaném období; 2. "Vládního vedení" (Government Leadership), definovaného jako průměr let, během nichž strana měla nejvyšší post exekutivy (předsedy vlády nebo presidenta podle typu režimu). Je zjevné, že tato tzv. "vládní síla" je spíše "relevancí" než "velikostí". Z malé strany pocházel nejednou předseda vlády. Znamená to, že tím malá strana přestala být malou? Nikoli. Byla prostě stranou relevantní. Velikost stran v parlamentním poli a síla (nebo lépe relevance) stran ve vládním poli je úzce spjata s jejich koaličním potenciálem. Tato závislost může být: 1) Materiální. Tím se myslí to, že volební koalice mohou podstatnězvýšit počet křesel, které strana získá v parlamentu. Lze uvést dva české příklady. První reprezentuje v roce 1992 KDS, která by se bez pro ni výhodné volební koalice s největší stranou (ODS) vůbec nedostala do české národní rady (z níž se stala po rozdělení československé federace Poslanecká sněmovna České republiky). Vzhledem k tomu, že v českých podmínkách se při volbách do Pos- f' 56 Politologická revue 2, prosinec, 1999

14 lanecké sněmovny volební klauzule, která je pro jednotlivé strany 5 %, pro volební koalice zvyšuje, velmi malé strany Uako byla KDS) nemohou utvořit koalici jenom mezi sebou, ale musejí vyhledat nějakého většího partnera (stranu velkou, střední nebo přinejmenším malou, ale nikoli velmi malou). Druhý český příklad se týká doplňovacích senátních voleb, které se konaly v listopadu 1998, a do nichž malé a velmi malé strany utvořily úspěšně "čtyřkoalici" (KDU-ČSL, US, ODA, DEU) dvou malých (KDU-ČSL, US) a dvou velmi malých (ODA, DEU) stran. Připomeňme, že do Senátu se volí podle dvoukolového většinového systému. O příčinách úspěchu této čtyřkoalice se zmiňujeme na jiných místech v souvislosti s charakterizováním účinků tohoto volebního systému. 2) Závislost může být politická, kde jde o to, že parlamentní a vládní aliance zvyšují nebo snižují váhu, sílu stran. Podle Duvergera měla ve francouzském Národním shromážděnív letech komunistická strana menší vliv se 163 poslanci než radikální strana se 45 poslanci. Komunisté byli totiž izolováni, osamoceni, zatímco radikálové využívali svého postavení ve středu politického spektra k navazování kombinací a dohod. V České republice má v druhé polovině devadesátých let nejvyšší koaliční potenciál KDU-ČSL, která ho však nedokázala využít po volbách do Poslanecké sněmovny v červnu 1999 a ocitla se po dlouhé době v opozici. Velké role pro malé strany Malé strany mohou někdy dokonce zaujímat rozhodující pozici, která jim dává značný vliv, když rozdíl mezi dvěma hlavními stranami nebo aliancemi je minimální. Změna koalice malé strany pak stačí k převrácení politické rovnováhy. Klasický je příklad německých liberálů (FDP), kteří se udržovali dlouhodobě od 70. do 90. let u vlády, kde zaujímali klíčové posty, zatímco dvě velké strany, tj. křesťanští demokraté a sociální demokraté, na nich životně závisely. Osud země se tak ocitá v rukou výrazně menšinové strany. Záleží pak samozřejmě na charakteru takové malé strany. Dvě otázky jsou pak podstatné. 1) Je taková strana antisystémová a pro demokracii nebezpečná nebo ne? 2) Má taková malá strana skutečné sociální zázemí nebo ne?!) 1) Pokud má taková malá strana skutečné sociální zázemí, nezbývá než se s tím smířit a přijmout taková opatření, která umožňují reprezentaci takovýmto menšinovým stranám. Tak například v Německu neplatí pětiprocentníklauzule pro strany národnostních menšin, což se vztahuje zejména na dánskou menšinu v severním Šlesviku-Holštýně. Německý spolkový ústavní soud ve svém rozhodnutí Č. 32 z rozlišoval mezi drobnými, úlomkovými stranami (Splitterparteien), které mají nepatrný počet hlasů a jsou bez lokálního zakotvení (ohne ortlichen Schwerpunkt), tj. jsou roztroušeny na velkém území a nemají silnější základnu v určité části země, a na druhé straně stranami menšinovými (Minderheitsparteien), jako je právě Politologická revue 2, prosinec,

15 Východiskem z nouze proti vydírání malou stranou se stává koalice obou velkých stran, jako tomu bývá často po druhé světové válce v Rakousku. Velké strany (sociální demokraté a lidovci) považovali nejednou za nepřijatelnou koalici s malou třetí stranou, která byla v jejich očích příliš nacionalistická a extrémní. (Nejde tam ovšem o velkou koalici v přísném slova smyslu - z hlediska teorie koalic jde naopak obvykle o tzv. "minimální vítěznou koalici", respektive o takovou její variantu, která sdružuje nejmenší počet stran potřebný k vítězství, tj. k většině poslaneckých křesel v dolní komoře parlamentu). O tom, že takové "velké koalice" obvykle špatně fungují, existují empirické doklady i teoretické důvody. Velká koalice zablokuje politický systém, znemožní alternaci a neponechává institucionální prostor k vyjádření protestu proti stávající politice,l) a tím přispívá k mimoinstitucionálnímu překypění, jehož krajním případem může být organizovaný politický terorismus, například v Německu na sklonku šedesátých let (Braud 1997: 180). Lze si klást otázku, zda je pro demokracie dobré, když malá strana, reprezentující jen velmi omezený okruh voličů, hraje v politickém systému velkou roli. Strana, která získala jen 5 % voličských hlasů nebo ještě méně, může rozhodnout, která z velkých stran bude u vlády a která bude v opozici, a to dokonce i v průběhu zákonodárného období, tj. bez jakékoli souvislosti s výsledky voleb. Vlády se stávají velice zranitelné a velké strany se dostávají do područí malých stran. Malá strana může diktovat své podmínky, protože velká strana sama vládnout nemůže. Tímto způsobem může malá strana zneužívat svého postavení a vybírat si mezi možnými koaličními partnery toho, kdo jí nejvíc ustoupí nebo nejvíc nabídne. Malá strana může pak například získat i premiérské křeslo. Právě o premiérský post usiloval po volbách do Poslanecké sněmovny České republiky v červnu 1998 tehdejší předseda malé lidové strany (KDU-ČSL) J. Lux, který chtěl uzavřít koalici se sociální demokracií (ČSSD) a s malou Unií svobody (US). Pravděpodobnost vytvoření jasné a homogenní většiny se při neúměrně velké roli malých stran zmenšuje, politická odpovědnost (accountability) vlády k občanům-voličům se rozřeďuje. Jak na to poukázal K. R. Popper (1998: ), volič je pak do značné míry zbaven své moci sankcionovat stávající vládní tým. V praxi jde o to, zda dáme raději nějakou prémii nejsilnější straně (nebo trvalé alianci) a zvýšíme šance stability a odpovědnosti (accountability) strana dánské menšiny SSW v Šlesviku-Holštýně. Jak uvádí citované rozhodnutí německého ústavního soudu, tato strana dánské menšiny soustřeďuje na sebe pětinu hlasů v části země, která měla zvláštní dějinný osud, která je geograficky jasně ohraničena a jejíž kulturní tvářnost je spoluvytvářena národnostní menšinou. Taková strana není žádnou drobnou stranou (Splitterpartei) (viz Klokočka 1991: 175). I) To naštěstí neplatí pro Švýcarsko, kde výrazná federální decentralizace postihuje také politické strany, a tak poslanci "vládních" stran vesele kritizují své ministry, a kde mimoto prvky přímé nebo polopřímé demokracie usnadňují legální vyjádření nesouhlasu a protestu. 58 Politologická revue 2, prosinec, 1999

16 vlády, anebo zda malé strany budou hrát neúměrně velkou roli při sestavování vlády a budou ji moci využívat k bezohlednému vydírání velkých stran a k porážení vlád, kdy se jim zachce. Ostatně proporcionalita, o níž stoupenci výrazně proporcionálního systému horlí, se prosadí jedině v parlamentu. Každý však ví, že z hlediska výkonu moci je důležitějšívláda než parlament. Parlament hraje převážně jen kontrolní roli. Pokud jde o určitou (ostatně obvykle jen velmi hrubou) proporcionalitu ve vládě, ta je něčím zcela výjimečným (trvaleji se vyskytuje jen ve Švýcarsku od roku 1959, kde jsou však malé strany z federální exekutivy trvale vyloučeny) a nejčastěji je výrazem nějaké krizové situace (napříkladve Velké Británii za obou světových válek, během nichž se utvořily vlády národního sjednocení, nebo v Rakousku, kde v důsledku nemožnosti koalice s třetí extrémní nacionalistickou stranou vládnou spolu v posledních desetiletích obvykle sociální demokraté s lidovci). Malé strany na české politické scéně Na základě dvou posledních voleb do Poslanecké sněmovny České republiky (řádných v roce 1996 a předčasných v roce 1998) vznikla následující konstelace (konfigurace): dvě největší strany (liberální pravice ODS a sociální demokracie ČSSD), které dosáhly zhruba 30 % voličských hlasů nebo o něco méně, dále jedna středně velká antisystémová strana bez koaličního potenciálu (KSČM, tj. nepřejmenovaní dogmatičtí komunisté), která měla mírně pod 15 % hlasů, konečně dvě (po volbách v roce 1996 tři) malé strany, jejichž zisk hlasů se situoval mezi 6-9 % hlasů. Extrémní pravice (SPR-RSČ) byla v zákonodárném období malou antisystémovou stranou bez koaličního potenciálu. Malé pravicově liberální strany (ODA v zákonodárném období a US v zákonodárném období ) byly malými stranami osobností, které se však ideologicky definovaly jasně napravo, což poněkud snižovalo jejich koaliční potenciál. Naproti tomu KDU-ČSLby se dala sice charakterizovat jako malá strana stálé politické menšiny,l) ale vzhledem ke svému postavení ve středu politického spektra měla, jako je to obvyklé u tohoto typu křesťansko-demokratickýchstran, pivotální pozici a nejvyšší koaliční potenciál. Celkově je česká politická scéna poměrně dost "polarizovaná" v tom smyslu, jak to chápe Sartori, tj. mezi relevantními stranami tam existuje značná ideologická (i jiná) vzdálenost. To znesnadňuje utvářet koalice nejen s antisys- 1) Charakterizovat křesťansko-demokratickoustranu jako stranu stálé politické menšiny se může zdát podivné. Jak však ukazují sociologická šetření, Česká republika je jedna z nejsekularizovanějších zemí na světě. Strana s křesťanskou referencí je tam logicky jen menšinovou stranou. Politologická revue 2, prosinec,

17 témovými, ale i s dalšími stranami. Například při volební kampani v roce 1998 předseda sociální demokracie (ČSSD) Miloš Zeman nejednou prohlásil, že po parlamentních volbách připadá v úvahu pro jeho stranu jako koaliční partner výlučnč KDU-ČSLa žádná jiná strana. Negativně se vymezovaly před volbami i strany pravicové, zejména ODS, která ve své kampani přepjatě "mobilisovala" proti sociální demokracii. Po obou posledních parlamentních volbách v České republice (1996 a 1998) došlo k sestavení menšinové vlády. První se skládala z nejsilnější strany ODS (29,6 % hlasů, 34 % poslaneckých mandátů) a dvou malých stran (KDU-ČSLs 8,1 % hlasů a 9 % mandátů, ODA s 6,4 % hlasů a 6,5 % mandátů). Tyto tři strany však dohromady nedávaly ani polovinu mandátů Gen 49,5 % křesel). Tato mcnšinová vláda se už v listopadu 1997 rozpadla poté, co dvě malé strany (KDU-ČSL a ODA) z vládní koalice vystoupily a z největší strany ODS odešla skoro polovina poslanců a několik ministrů. Po následující demisi této vlády premiéra Václava Klause, předsedy ODS, byla koncem roku 1997 utvořena a prezidentem republiky počátkem ledna 1998 jmenována menšinová dočasná poloúřednická vláda složená zejména z členů malých politických stran a z těch politiků, kteří opustili ODS, jakož i ze sedmi nestraníků. Jejím premiérem se stal guvernér centrální banky J. Tošovský, nestraník (ale bývalý dlouholetý člen Komunistické strany Československa za doby "normalizace", což se mimochodem čeští občané mohli dozvědět teprve dlouho po jeho nástupu do funkce ministerského předsedy, a to ještě jen díky zvídavosti některých novinářů). Tato vláda získala koncem ledna 1998 podporu Poslanecké sněmovny především díky sociální demokracii, kterou prakticky všechny výzkumy volebních preferencí od konce roku 1997 stavěly na první místo. Sociální demokracie, která se sama na této poloúřednické vládě nepodílela, ji ovšem "tolerovala" jen dočasně a s podmínkou, že budou vypsány už v červnu 1998 předčasné volby. Aby mohly být tyto mimořádné volby svolány v dohodnuté době, prosadila ČSSD spolu s ODS, která se také obávala, aby prozatímní Tošovského vláda neučinila nějaká důležitá nevratná opatření, ústavní zákon o zkrácení mandátu sněmovny (viz dále Brokl, Mansfeldová 1999). K mimořádným volbám pak skutečně v červnu 1998 došlo. Sociální demokracie sice podle očekávání získala nejvíce hlasů, ale dosáhla jen 37 % poslaneckých křesel. Ani jí se nepodařilo utvořit většinovou koalici. Potíže se sestavováním akceschopné vlády a vládní stability autor těchto řádek předvídal už v březnu 1996 (viz Novák 1996b), tj. už před parlamentními volbami z června 1996, v reakci na uspokojení tehdejšího českého premiéra Václava Klause, který si tehdy pochvaloval politickou (šlo přesněji o vládní) stabilitu České republiky. Volby do Poslanecké sněmovny v roce 1996 bohužel mé obavy týkající se nejisté budoucnosti vládní stability potvrdily. Na základějejich výsledků se sice fragmentace mírně snížila (do sněmovny se dostalo už "jen" 6 stran a efektivní počet stran byl 4,15), proces krystalizace stranické scény mezitím silně pokročil: na pravé části politického spektra díky splynutí KDS 60 Politologická revue 2, prosinec, 1999

18 s ODS, ještě víc pak na levé části, kterou suverénně ovládla ČSSD. Přesto všechno se stala politická scéna po volbách roku 1996 podstatně méně "vládnutelnou" než po roce Ukázalo se to, nač jsem upozornil už ve svém článku z března 1996 (Novák 1996b), že totiž konstelace v období byla výjimečná a že pravděpodobnou střednědobou (nebo dokonce dlouhodobou) budoucností české politické scény je vládní slabost nebo vládní nestabilita. Nedalo se kromě toho očekávat podstatné zlepšení sociálně-ekonomickésituace (která se v české republice, jak známo, počínaje rokem 1997 naopak citelně zhoršila). ODS i ČSSD mají potíže sestavit funkční akceschopnou vládu, jakou v tomto transformačním období Česká republika zvlášť potřebuje. Menšinová vláda je za nepřítomnosti dominantní stranyl) velmi zranitelná. Zvyšující se proporcionalita Kromě toho se začal projevovat proces postupného zvyšování proporčnosti voleb do Poslanecké sněmovny, na který jsem už v roce 1996 upozornil (Novák 1996c: ). Dochází k němu v důsledku kombinovaného mechanického a psychologického efektu pětiprocentnívolební klauzule. K získání nadpoloviční (absolutní) většiny poslaneckých křesel je totiž počínaje třetími parlamentními volbami roku 1996 za stávajícího volebního zákona zapotřebízhruba 45 % voličských hlasů, což je velmi obtížné jak pro sociální demokracii, ať už samu ncbo v hypotetické koalici s lidovci, tak pro koalici pravého středu, která navíc nebyla ani v období po volbách do Poslanecké sněmovny v červnu 1996 nijak pevná. 2 ) 1) Podle Duvergera (1981: 417) se zdá, že jedině přítomnost dominantní strany, jak on ji definuje ve své klasické práci o politických stranách, tj. strany podstatně větší než je kterákoli jiná strana v daném politickém systému (Duverger 1981: ), umožňuje vytvoření dlouhodobého menšinového kabinetu (vlády), který by nemčl ráz pouhé úřednické vlády. Tak je tomu často ve skandinávských zemích, kde takovou dominantní stranou je sociální demokracie. To se zdají potvrzovat i Schoťieldovy výzkumy, podle nichž ve Švédsku bylo v období z celkového počtu šestnácti vlád deset menšinových, a menšinové vlády tam v průměru trvaly třicet měsíců. tj. dva a půl roku, což je slušný průměr (Schoťield 1995: 251). O tom, jak se Duvergerova definice dominantní strany liší od toho, jak chápe dominantní stranu například Blondel, i o tom, jak se liší od "predominantní" strany podle Sartoriho, "ultradominantní" strany podle Schwartzenberga (Sehwartzenberg 1977: 578 a násl.), jakož i od strany s "většinovým posláním", viz mou příručku (Novák 1997a: 162). Zde stačí upozornit, že dominantní strana v tomto Duvergerově smyslu může být (na rozdíl od strany s většinovým posláním) vždy jen jedna v daném systému, ale nemusí mít absolutní většinu poslaneckých křesel. 2) V roce 1992 ještě koalice pravého středu (ODS-KDS, ODA, KDU-ČSL) s pouhými 42 % hlasů získala nadpoloviční většinu poslaneckých mandátů (105 poslanců, tj. 52,5 %). Při těchto parlamentních volbách se "ztratilo" (a bylo pře rozděleno ) 19 % hlasů. Naproti tomu při následujících parlamentních volbách v roce 1996 už "pro- Politologická revue 2, prosinec,

19 Extrémní strany, jimiž jsou KSČM a SPR-RSČ, naproti tomu při těchto volbách roku 1996 bez problémů pěti procentní klauzuli překročily. Situace po předčasnýchvolbách do Poslanecké sněmovny v červnu 1998 se změnila. Obě pravicové strany (ODS a ODA) mezitím prodělaly krizi, z níž se ODA asi už nevzpamatuje a do předčasnýchvoleb do dolní komory ani nekandidovala. ODS opustila koncem roku 1997 a začátkem roku 1998 velká část jejích poslanců i ministrů v čele s bývalým ministrem vnitra Janem Rumlem, který založil novou formaci zvanou Unie svobody (US). Ta však po nadějném startu poklesla a v předčasných legislativních volbách v červnu 1998 se stala nejslabší stranou, jíž se podařilo překročit (s 8,6%) pěti procentní klauzuli a vstoupit do Poslanecké sněmovny. ODS, v níž si po odchodu řady jejích známých představitelů ještě posílil pozici její zakladatel a předseda Václav Klaus, naopak ve srovnání s předchozími volbami ztratila jen zhruba 2 % a se ziskem 27,7 % hlasů ji dělilo od vítězné ČSSD (32,3 % hlasů) necelých pět procent. Stranická fragmentace a polarizace se tentokrát snížila díky propadu extrémně pravicového SPR-RSC, kterému se překvapivě nepodařilo překročit pětiprocentní kvórum a nedostalo se tedy do Poslanecké sněmovny. Do Poslanecké sněmovny tak vstoupilo jen 5 stran, o jednu méně než v roce Efektivní počet parlamentních stran je po těchto předčasných volbách do Poslanecké sněmovny už jen 3,7, což je příznivé. Česká stranická "krajina" se tak přiblížila tomu, co Sartori nazývá umírněným pluralismem. Většinovou vládu se však ani tentokrát nepodařilo sestavit. Je zájem velkých stran současně i zájmem České republiky? Zdůraznil jsem už v březnu 1996, že sociální demokracie a ODS by si měly uvědomit, že je v jejich zájmu - a zároveň v zájmu České republiky a její budoucí dlouhodobé vládní stability - upravit volební zákon do Poslanecké sněmovny podstatným zvýšením počtu volebních obvodů, což by usnadnilo utvoření akceschopné vlády. Varoval jsem už tehdy, že jinak se lze obávat, že přes řadu příznivých okolností český politický systém nebezpečně zabředne do "bažiny centrismu" (Duverger) a bezmoci. Rýsovala se tu totiž vedle křehké menšinové vlády ještě horší perspektiva: "velká koalice" ODS a ČSSD, která by mohla český politický systém zablokovat, znechutit občany a hnát vodu na mlýn extrémních stran. Zdá se, že pod vlivem potíží s formováním vládních koalic si to dvě největší české strany (zejména ODS) konečně začínajíod roku 1998 uvědomovat a že se pravděpodobně odhodlají k prosazení úpravy volebního zákona (což nevyžadupadlo" jen 11 % hlasů a obdobné koalici tří stran (ODS, ODA, KDU-ČSL)ani 44 % hlasů nestačilo k získání nadpoloviční většiny v parlamentě (obdrželyjen 49,5 % křesel) a musely se proto'spokojit s utvořením menšinové vlády. 62 Politologická revue 2, prosinec, 1999

20 je změny Ústavy, pokud nedojde k přechodu k většinovému volebnímu systému; v české ústavě je zakotven princip poměrného zastoupení do voleb do Poslanecké sněmovny). V návrzích, o kterých v době, kdy jsou psány tyto řádky, stále ČSSD a ODS jednají, se uvažuje zejména o podstatném zvýšení počtu volebních obvodů (ze současných 8 na 36), dále o změně metody přepočtu voličských hlasů na poslanecké mandáty (ze současné Hagenbach-Bischoffovy metody na systém lmperialiho nebo alespoň na známější systém ďhondtův) a uvažuje se i o snížení celkového počtu členů Poslanecké sněmovnyl) (v současné době je jich 200, navrhuje se je snížit na 162, tj. dvojnásobek počtu senátorů, kterých je 81). Pokud by se všechny tyto návrhy realizovaly, došlo by k výraznému posílení velkých stran (srv. Lebeda 1998). Je známo, že ODS (která původně navrhovala dokonce jednokolový většinový volební systém) je změnám více nakloněna než sociální demokracie. Koncem června 1999 se sešel ústřední výbor ČSSD, jehož závěry zformuloval její předseda a premiér M. Zeman takto:,,předsednictvovyjádhlo souhlas s návrhem pěti základních principů změny volebního zákona. První princip říká, že počet volebních krajů bude do šestatřiceti, druhý, že bude aplikován princip ďhondt, třetí, že účinnost tohoto zákona má být od J. ledna 2002, čtvrtý, že počet poslanal má být zachován na [současné] úrovni dvou set, a pátý, že návrh struktury nových volebních krajů nemá být vtělen do ústavy" (MF Dnes : 2). Formulace "do šestatřiceti" je vágní a její smysl vysvětlil jeden ze sociálnědemokatických představitelů v neformálním rozhovoru: "Když nám nepůjdou {volební] preference nahoru, m!lžeme všechno odpískat a nechat všechno při starém" (MF Dnes, : 2). Že sociální demokraté požadují, aby zákon vstoupil v platnost až od , lze jistě pochopit strachem z vypovězení smlouvy ze strany ODS, což by mohlo mít za následek pád menšinové sociálnědemokratickévlády a vypsání nových předčasných voleb. Proč však kromě toho sociální demokraté také vyžadují, aby návrh byl předložen sněmovně až ve druhém čtvrtletí roku 2000, tj. až za rok? Když k tomu připočteme, že ČSSD už nechce systém lmperialiho, o němž ještě nedávno její předseda M.Zeman hovořil, ale jen systém ďhondtův, a že trvá na zachování stávajícího počtu mandátů sněmovny (k jejichž snížení by bylo ovšem třeba změnit Ústavu), lze se obávat, že změny zůstanou na půli cesty a nepovedou k předsevzatým cílům. 1) Neškodí zde však připomenout, že změna celkového počtu mandátů v parlamentu by vyžadovala upravit Ustavu (k čemuž je třeba kvalifikovaná většina všech, tj. nikoli jen přítomných, členů parlamentu). Počet členů Poslanecké sněmovny i Senátu je totiž stanoven v Ústavě. Politologická revue 2, prosinec,