2 NÁSTROJE A CÍLE HOSPODÁŘSKÉ POLITIKY

Transkript

1 2 NÁSTROJE A CÍLE HOSPODÁŘSKÉ POLITIKY 2.1 Nositelé a nástroje hospodářské politiky Do skupiny nositelů hospodářské politiky zahrnujeme soubor institucí, jak státních, tak i nestátních včetně neformalizovaných skupin, přičemž tyto instituce se třídí do několika segmentů: zákonodárné instituce, exekutivní instituce (vláda, ministerstva, úřady apod.), emisní banka jako nositel monetární politiky, instituce vytvářející tržní prostředí a dohlížející na jeho kvalitu (protimonopolní úřady), soudní instituce, jež zaručují vymahatelnost zákonem stanovených pravidel, instituce protivážných sil či nositelé vlivu, které sice nepatří k formální organizaci hospodářské politiky, ale přímo či nepřímo ji ovlivňují (odbory, organizace zaměstnavatelů, politické strany apod.) 12. Z hlediska podílu institucí na hospodářsko-politickém rozhodování můžeme nositele hospodářské politiky členit na: nositelé hospodářsko-politického rozhodování (decizní sféra) instituce, které mají pravomoc ze zákona rozhodnutí přijímat, vykonávat a prosazovat (vláda, parlament, centrální banka), nositelé hospodářsko-politického vlivu (vlivová sféra) instituce a osoby, které mají možnost hospodářsko-politické rozhodování ovlivňovat, ale nemají rozhodovací pravomoc (politické strany, odbory, média, hospodářské komory apod.). Nositeli hospodářské politiky nazýváme subjekty, které vstupují do celého procesu hospodářské politiky včetně jeho jednotlivých fází formulování, realizace a kontroly hospodářské politiky. Z hlediska vlivu jednotlivých nositelů hospodářské politiky a dopadu jejich rozhodnutí členíme subjekty dále na nositele na nadnárodní úrovni, a to jak různé sektorové (Mezinárodní měnový fond, Mezinárodní organizace práce, atd.), tak integrační 12 K základnímu přehledu o institucích viz VOIGT, S. Institucionální ekonomie. Praha: Alfa nakladatelství. Liberální institut:

2 uskupení (např. EU a její orgány) a na národní úrovni (např. vláda, parlament, centrální banka apod.). 13 Nástroje hospodářské politiky tvoří prostředky, které má stát pod svou kontrolou, a které používá k dosažení vytýčených cílů. Nástroje HP můžeme členit dle různých hledisek: podle úrovně působení na nástroje makroekonomické a mikroekonomické, podle charakteru vlivu na nástroje přímé a nepřímé, podle oblasti působení (nástroje fiskální, monetární apod.), podle způsobu ovlivňování na nástroje selektivní a plošné, podle toho, zda se mění podstatné prvky ekonomického systému na nástroje systémotvorné a nástroje běžné hospodářské politiky. Nástroje systémotvorné (nástroje politiky řádu) mění hlavní prvky ekonomického systému, pod tímto pojmem jsou chápána pravidla chování pro nositele rozhodování, která mění systémová prvky (např. změna systému regulovaných cen na systém tržně tvořených cen apod.). Nástroje běžné hospodářské politiky (nástroje politiky procesu) ovlivňují chování ekonomických subjektů, přičemž základní rysy hospodářského systému zůstávají zachovány. Jedná se například o změnu úrokové sazby, daňových sazeb apod. Základní rozdíl mezi oběma skupinami nástrojů spočívá jednak v tom, že zatímco nástroje běžné hospodářské politiky jsou běžně kvantifikovatelné, nástroje systémotvorné kvantifikovat nelze, tak rovněž v tom, že dopady u nástrojů běžné hospodářské politiky jsou velmi dobře předvídatelné na rozdíl od nástrojů systémotvorných, jejichž dopady jsou natolik komplikované, že jejich důsledky lze velmi obtížně předvídat. Při výběru nástrojů platí požadavek na jejich systémovou konformitu, tzn. že je žádoucí v systému používat pouze ty nástroje, které jsou s daným systémem v souladu a nijak celkový systém fungování ekonomiky nenarušují. Tento požadavek je uplatňován pod názvem Euckenovo pravidlo, které požaduje co největší stálost hospodářské politiky. Smyslem tohoto pravidla je, že veškerá hospodářsko-politická opatření státu by měla být pro ekonomické subjekty předvídatelná a průhledná, aby vyvolávala jejich důvěru. Používané nástroje hospodářské politiky by měly být systémově konformní tak, aby odpovídaly hlavním zásadám hospodářského systému. Podle toho, jaká opatření jsou uplatněna, rozlišujeme: systémově nutná opatření, 13 Obecně k této problematice např. viz JIRÁNKOVÁ, M. Národní státy v globálních ekonomických procesech. Praha: Professional Publishing, nebo KLIKOVÁ, Ch., KOTLÁN, I. a kol.: Hospodářská politika: teorie a praxe. 2. vyd. Ostrava: SOKRATES,

3 opatření systém podporující, systému odpovídající opatření, která působí souběžně se systémem, systém zhoršující opatření, která snižují funkčnost daného systému, opatření systém narušující. 14 Dalším pravidlem použití nástrojů hospodářské politiky je pravidlo, které se nazývá Tinbergenovo pravidlo a které uvádí, že je nutno disponovat tolika nástroji hospodářské politiky, kolik si hospodářská politika stanoví cílů. Máme-li dosáhnout například tří cílů, použijeme třech nástrojů, ovšem toto pravidlo již neříká jakých. Toto řeší Mundellův princip, který určuje, že každému cíli je přiřazen takový nástroj, který má na něj největší vliv. Další pravidlo, tzv. Meadeho princip zodpovědnosti požaduje, aby za každý makroekonomický cíl byla zodpovědná jediná státní instituce, která má na použitý nástroj výlučný vliv. Volba nástrojů hospodářské politiky je jedno z nejdůležitějších hospodářsko-společenských rozhodnutí, proto je třeba si vždy uvědomit, jaký je vztah mezi konkrétními cíli a nástroji navzájem Cíle hospodářské politiky Každému společenskému systému dávají konkrétně stanovené cíle smysl a směr jeho pohybu. Stanovené cíle jsou určitou normou žádoucího vývoje a současně signalizují předpokládané procesy, které lze ve společnosti očekávat. Protože ve společnosti existují různorodé, mnohdy i protichůdné zájmy, je patrné, že i cíle budou značně různorodé. Je proto v zájmu celé společnosti tyto různorodé zájmy formulované do cílů koordinovat. Pro demokratickou společnost je takovýmto koordinačním mechanismem dosažení společenského konsensu. Správné vymezení cílů hospodářské politiky má značný teoretický i praktický význam. Je důležité správně vymezit kvantitativní hodnoty veličin, změny veličin a relací veličin ekonomického rozvoje. Vytýčené cíle hospodářské politiky musí splňovat podmínku racionálnosti, proto musí být konzistentní (vzájemně provázané, stálé a trvalé), hierarchické (logicky uspořádané podle jejich významu a důležitosti), preferenční (preference dle existujících možností ekonomiky a ze společenských a individuálních potřeb). Dále musí být cíle reálné, kvantifikovatelné a následně kontrolovatelné. 14 KLIKOVÁ, Ch., KOTLÁN, I. a kol.: Hospodářská politika: teorie a praxe. 2. vyd. Ostrava: SOKRATES, KLIKOVÁ, Ch., KOTLÁN, I. a kol.: Hospodářská politika: teorie a praxe. 2. vyd. Ostrava: SOKRATES,

4 K nejčastěji vyhlašovaným cílům hospodářské politiky patří maximalizace společenského blahobytu, přestože v realitě vyvstává problém s kvantifikací společenského blahobytu. Toto představuje problém, neboť jak můžeme maximalizovat něco, co nelze jednoznačně změřit. Společenský blahobyt je v této souvislosti nutno chápat nejen z materiálního hlediska, ale rovněž z pohledu společenského. Řada ekonomicky a politicky vyspělých zemí uvádí jako cíle hospodářské politiky tzv. základní společenské hodnoty neboli obecné cíle. K těmto řadíme svobodu, spravedlnost, jistotu a pokrok. Jejich slabinou, podobně jako u společenského blahobytu, ovšem je skutečnost, že rovněž tyto cíle nelze odvodit konkrétně a obtížně se kontroluje jejich naplňování. Graf č. 2.1 Pyramida cílů hospodářské politiky maximalizace společenského blahobytu svoboda, spravedlnost, jistota, pokrok trvalý ekonomický růst, stálá cenová hladina, dostatečně vysoká zaměstnanost, vnější ekonomická rovnováha Zdroj: KLIKOVÁ, Ch., KOTLÁN, I. a kol.: Hospodářská politika: teorie a praxe. 2. vyd. Ostrava: SOKRATES, Základní společenské hodnoty se objevují ve většině hospodářsko-politických programů, avšak ani z nich nelze odvodit závazné cíle pro praktickou hospodářskou politiku. Tento úkol plní tzv. tradiční cíle hospodářské politiky, mezi něž řadíme tyto čtyři základní cíle: 16

5 trvalý a přiměřený hospodářský růst, indikovaný a měřený přírůstkem hrubého domácího produktu, stálá cenová hladina, indikovaná a měřená procentem růstu cenové hladiny, tj. mírou inflace, dostatečně vysoká zaměstnanost, indikovaná a měřená mírou nezaměstnanosti, vnější ekonomická rovnováha, indikovaná a měřená přebytkem obchodní bilance, podílem vnějšího přínosu hrubého domácího produktu. Uvedené cíle hospodářské politiky směřují k zachování vnitřní a vnější hospodářské rovnováhy. Uvedené cíle jsou doplňovány o další cíle: sociální cíle, prostřednictvím kterých stát přerozděluje prostředky, aby zabránil vzniku sociálního napětí, cíle v oblasti strukturální adaptace ekonomiky na dlouhodobé trendy, požadavky vývoje vědy i techniky a zahraniční konkurenci, ekologické cíle dosáhnout ekonomického růstu s ohledem na ochranu životního prostředí. Cíle hospodářské politiky můžeme členit také podle dalších kritérií: z hlediska času rozlišujeme cíle: krátkodobé, střednědobé a dlouhodobé, z hlediska významu cíle: hlavní, vedlejší a dílčí, z hlediska jejich působení cíle: makroekonomické, sektorové a mikroekonomické, z hlediska kvantitativního charakteru cílových proměnných: původní a odvozené. Praktická hospodářská politika sleduje zpravidla několik cílů. Pouze v ideálním případě se tyto cíle vzájemně podporují, takže lze mluvit o harmonii cílů. Tak tomu může být například, sleduje-li vláda cíl hospodářské stability a hospodářského růstu. Mnohem častěji než harmonie cílů však vzniká konflikt cílů, a to tehdy, když přiblížení k jednomu cíli se děje na úkor jiného, jehož dosažení je tím oddáleno nebo ohroženo. Žádný ze stanovených cílů nemůže být v plném rozsahu realizován, aniž by byl obětován druhý cíl. Cílových konfliktů vzniká celá řada: mezi růstem a vnější rovnováhou, mezi cenovou stabilitou a sociálními cíli apod. Řešením těchto konfliktů je hierarchizace cílů, stanovení pořadí důležitosti cílů. 17

6 Jedním z klíčových cílů tvůrců hospodářské politiky je stimulace celkové produkce v ekonomice, tedy makroekonomického výstupu (produktu). Celkový objem výstupu v ekonomice měříme prostřednictvím ukazatele HDP Hrubý domácí produkt, který představuje veškerou finální produkci zboží a služeb, vyrobenou v dané zemi za sledované období, a to výrobními faktory umístěnými v této zemi. Přitom nezáleží, kdo výrobní faktory vlastní, ale kde jsou umístěny. Dalším makroekonomickým agregátem používaným k měření výkonnosti ekonomiky je HNP - Hrubý národní produkt, který zahrnuje veškerou finální produkci vyrobenou kdekoli ve světě za sledované období, avšak za pomoci domácích výrobních faktorů. Oba ty to ukazatele mohou být uváděny, jak v běžných cenách (nominální HDP), tak ve stálých cenách (reálný HDP) vyrobená produkce je oceněna cenami určitého základního období. Vztah mezi reálným a nominálním produktem vyjadřuje tzv. deflátor HDP podíl nominálního a reálného HDP, vyjádřený v procentech. Kromě absolutní výše HDP se sleduje i údaj meziročního tempa růstu HDP - ekonomický růst. Údaje o dlouhodobém ekonomickém růstu ukazují tendence a trendy, ke kterým v ekonomice dochází. Graf č. 2.1 Meziroční růst HDP v letech v České republice 8,00% 6,00% 4,00% 2,00% 6,10% 6,60% 3,50% 2,30% 1,70% 0,00% -2,00% -4,00% ,30% -1,10% -2,20% -6,00% Zdroj: Český statistický úřad, 2013 Poznámka: Hodnota roku 2013 je hodnota za 1. čtvrtletí v meziročním srovnání. Jelikož ukazatel HDP vykazuje i jisté nedostatky (např. nezahrnuje šedou ekonomiku, hodnotu volného času, škody na životním prostředí) v praxi byly zkonstruovány i další ukazatele měření produkce ukazatel čistého ekonomického blahobytu NEW, kdy od HDP odečteme záporné externality a přičteme pozitivní činnosti, ukazatel lidského rozvoje tzv. index HDI, zohledňuje při měření ekonomické a životní úrovně i další skutečnosti 18

7 (např. střední délku života, míru alfabetizace). Dalším používaným ukazatelem je zelený produkt, který zohledňuje změny v přírodních zdrojích a škody na životním prostředí. Druhým klíčovým cílem hospodářské politiky je dosahování nízké nezaměstnanosti, která je definována jako stav v národním hospodářství, kde část pracovního potenciálu společnosti nenalézá uplatnění na trhu práce nebo dobrovolně o toto uplatnění neusiluje. Nezaměstnanost je nejčastěji vyjadřována mírou nezaměstnanosti, jako procentuální podíl nezaměstnaných k ekonomicky aktivnímu obyvatelstvu. Podle příčin nezaměstnanosti rozlišujeme několik typů nezaměstnanosti: frikční vzniká např. v důsledku opuštění pracovního místa a hledání místa nového, strukturální vzniká jako důsledek změn ve struktuře poptávky firem po pracovní síle, které jsou způsobeny probíhajícími změnami v ekonomice, je považována za nejzávažnější typ nezaměstnanosti, cyklická nedostatečná poptávka po pracovní síle způsobená objektivními výkyvy danými fází hospodářského cyklu, sezónní je dána výkyvy v zaměstnanosti podmíněné ročními obdobími, skrytá vykytuje např. v souvislosti s prodlužováním vzdělávání, předčasných odchodů do důchodu apod. Americký ekonom MiltonFriedman je autorem konceptu přirozené míry nezaměstnanosti, která představuje v ekonomice takový stav, kdy jsou maximálně efektivně využity všechny výrobní faktory, ekonomika se nachází na pozici potencionálního produktu a v ekonomice existuje pouze dobrovolná nezaměstnanost. Friedman spojuje přirozenou míru nezaměstnanosti s určitou mírou inflace (NAIRU). Jedná se o takovou míru nezaměstnanosti, při níž je inflace stabilní, tedy inflace ani neakceleruje ani nedeceleruje KLIKOVÁ, Ch., KOTLÁN, I. a kol.: Hospodářská politika: teorie a praxe. 2. vyd. Ostrava: SOKRATES,

8 Graf č. 2.2 Vývoj míry nezaměstnanosti v České republice v letech ,00% 9,00% 8,00% 7,00% 6,00% 5,00% 4,00% 3,00% 2,00% 1,00% 0,00% Roky 8,10% 6,60% 5,40% 8% 9% 8,60% 8,60% 7,50% Zdroj: Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR, Poznámka: Údaj roku 2013 je údaj obsažený v tiskové zprávě MPSV ze dne a vztahuje se k období květen Ekonomický cíl, který souvisí s udržováním stabilní cenové hladiny v ekonomice, se vyjadřuje pomocí ukazatele míry inflace. Cílem hospodářské politiky je tedy udržovat nízkou míru inflace, dlouhodobě udržitelnou. Inflace je projev celkové nerovnováhy ekonomiky, jejímž znakem je trvalý vzestup cenové hladiny. Inflaci můžeme rozlišovat na mírnou (do 10 %), pádivou (do 100 %), hyperinflaci (nad 100 %). Za přijatelnou míru inflace lze považovat hodnoty v rozmezí 2 4 %. Inflace není ekonomy vnímána pouze jako zlo, ale má i prokazatelné pozitivní dopady např. stimuluje ekonomické subjekty k činnostem, které by bez její existence neprováděly. Při relativně nízké či stabilní inflaci jsou zaměstnanci motivováni k vyšší produktivitě práce, v důsledku očekávání poklesu reálných mezd. Podobný impuls funguje rovněž u zaměstnavatelů, kteří při zvýšení inflace uvažují o úměrném zvýšení nominálních mezd, ale oplátkou za to požadují po svých zaměstnancích zvýšení pracovního výkonu. Inflace přináší očekávané negativní dopady, v důsledku kterých je inflace považována za škodlivou. Inflace přináší ekonomickým subjektům větší náklady, přičemž zásadní dopad má skutečnost, zda inflace je očekávaná (anticipovaná inflace) nebo neočekávaná (neanticipovaná). Inflace ovlivňuje vztah mezi věřiteli a dlužníky v tom smyslu, že podporuje odkládání splátek dluhů, což může znevýhodňovat věřitele. Rovněž se inflace projevuje ve vztahu mezi státem a jednotlivcem, což vede k přerozdělení příjmů a bohatství. Jestliže 20

9 existuje progresivní daňová sazba, zvýšení nominálních mezd, které bylo z důvodu rostoucí inflace, posune příjmy do vyššího daňového pásma. Jednotlivci potom zůstává nižší reálný důchod a to i přesto, že mu zaměstnavatel mzdu zvýšil. Vlivem růstu cen dochází ke zvýšeným neproduktivním nákladům firem v důsledku výroby nových cenovek, jídelních lístků apod. Inflace rovněž způsobuje tzv. náklady ošoupaných podrážek, kdy se ekonomické subjekty snaží o minimalizaci nákladů držby peněz v transakční formě a to například prostřednictvím docházení do bank za účelem opakovaného výběru peněz. Inflace představuje tempo růstu cenové hladiny a k jejímu měření používáme cenové indexy. Nejčastěji jsou používány indexy CPI, implicitní cenový deflátor a PPI (index cen průmyslové výroby). Index spotřebitelských cen (CPI) vyjadřuje, jak se změní cena daného koše komodit v běžném období oproti základnímu období při jeho neměnné struktuře. Graf č. 2.3 Vývoj míry inflace dle cenového indexu CPI v letech v České republice 7,00% 6,00% 5,00% 4,00% 3,00% 2,00% 1,00% 0,00% Roky 2,50% 2,80% 6,30% 1,00% 1,50% 1,90% 3,30% 2,30% Zdroj: Český statistický úřad, 2013 Poznámka: Údaj roku 2013 je hodnota uvedená ČSÚ za měsíc červen Implicitní cenový deflátor se vypočítá jako podíl nominálního a reálného produktu. Míra inflace vypočítána různými cenovými indexy se liší. Výpočet inflace pomocí CPI je založen na zjišťování změny cen vybraných komodit, zatímco pro výpočet deflátoru HDP se vychází ze všeho zboží vyprodukovaného v ekonomice. Nejdůležitějším cílem hospodářské politiky v oblasti vnějších vztahů je dosažení vyrovnané obchodní bilance či jejich dílčích částí. Dalšími cíli jsou zajištění stabilního a optimálního devizového kurzu, optimální úrovně zadlužení, přímých investic apod. 21

10 Platební bilance je statistický účetní záznam sestavený na principu podvojného účetnictví, který sumarizuje veškeré ekonomické transakce mezi subjekty domácí země a subjekty ostatních zemí za určité časové období. Platební bilance se člení vertikálně na položky kreditní (přírůstek na těchto položkách zlepšuje platební bilanci) a položky debetní (přírůstek na těchto položkách zhoršuje platební bilanci). Horizontálně se pak platební bilance člení především na běžný účet, finanční účet a účet devizových rezerv. Tabulka č. 2.1 Struktura platební bilance Účet Bilance Kreditní položky Debetní položky A. Běžný účet Obchodní bilance Export Import Bilance služeb Příjmy Výdaje Bilance výnosů Výnosy Náklady Běžné převody Příjmy Výdaje B. Kapitálový účet - Příjmy Výdaje C. Finanční účet Přímé investice V tuzemsku V zahraničí Portfol. investice V tuzemsku V zahraničí Ostatní investice V tuzemsku V zahraničí D. Chyby, kurzové rozdíly E. Devizové rezervy nárůst pokles kreditních položek = debetních položek Zdroj: KLIKOVÁ, Ch., KOTLÁN, I. a kol.: Hospodářská politika: teorie a praxe. 2. vyd. Ostrava: SOKRATES, Vztah mezi cíli hospodářské politiky Mezi jednotlivými ekonomickými cíli hospodářské politiky mohou existovat horizontální nebo vertikální vztahy. Horizontální vztahy jsou: Vztah negace či konfliktnosti sledování jednoho cíle vylučuje dosažení současně jiného cíle. Konfliktnost vztahu mezi cíli zobrazuje např. Phillipsovakřivka, která zachycuje vztah mezi inflací a nezaměstnaností. Sníži- 22

11 li se míra nezaměstnanosti pod svou přirozenou míru, pak tlak na růst mezd vyplývající z nedostatku volných pracovních míst převyšuje tlak na jejich pokles vyplývající z nezaměstnanosti, a to má za následek růst nominálních mezd (mzdová inflace). Modifikovaná Phillipsova křivka vychází z toho, že mzdové náklady tvoří výraznou část celkových nákladů firem a stanovují-li si firmy ceny přirážkou ke mzdovým nákladům, pak se mzdová inflace projeví v inflaci cenové. Vztah neutrality či nezávislosti dosažení jednoho cíle žádným způsobem neovlivní dosažení cíle jiného. Vztah komplementarity umožňuje, aby se cíle vzájemně doplňovaly a posilovaly, jedná se např. o zvyšování objemu produkce a zvyšování zaměstnanosti. Vztah totožnosti dva nebo více cílů hospodářské politiky se obsahově v podstatě neliší, např. snižování nezaměstnanosti a zvyšování zaměstnanosti. Pro praktické rozhodování aktérů hospodářské politiky je důležité znát pořadí cílů a jejich význam z hlediska priorit hospodářské politiky. To umožňují zachytit vertikální vztahy mezi cíli, které mezi sebou odrážejí vztahy nadřízenosti a podřízenosti. Čtyři ekonomické cíle zobrazujeme do tzv. magického čtyřúhelníku hospodářských cílů, přičemž ten nám znázorňuje výslednou účinnost hospodářské politiky. Čím více se bude magický čtyřúhelník sledované země blížit magickému čtyřúhelníku optimálnímu, tím lze hospodářskou politiku považovat za úspěšnější a účinnější. Vrcholy magického čtyřúhelníku jsou standardně tvořeny následujícími makroekonomickými veličinami: meziročním tempem růstu reálného produktu = y (%), průměrnou roční mírou nezaměstnanosti = u (%), průměrnou roční mírou inflace = π (%), podílem salda běžného účtu platební bilance na nominálním produktu = bú (%) Zdroj: KLIKOVÁ, Ch., KOTLÁN, I. a kol.: Hospodářská politika: teorie a praxe. 2. vyd. Ostrava: SOKRATES,

12 Graf č. 2.4 Magický čtyřúhelník optimální HDP (y) 3 bú 0 2 π 5 u Zdroj: SOUKUP, J. a kol.: Makroekonomie. 2. vyd. Praha: MANAGEMENT PRESS, Vztah mezi vnitřními a vnějšími cíli hospodářské politiky závisí na vazbě mezi vnitřní a vnější rovnováhou. Vnitřní rovnováha je definována jako stav, ve kterém je velikost produktu v ekonomice rovna velikosti potencionálního produktu, ekonomika využívá na plno veškeré své zdroje, nezaměstnanost se pohybuje na úrovni přirozené míry nezaměstnanosti a inflace je relativně stabilní (nízká). Vnější rovnováha je dána vyrovnaností platební bilance, popř. i jejich jednotlivých částí. V této situaci nedochází k žádným tlakům na devizový kurz, na zvyšování zahraničního dluhu apod. Ve vztahu vnitřní a vnější rovnováhy může nastat několik situací a tvůrci hospodářské politiky jsou nuceni do ekonomiky zasahovat. Přebytek obchodní bilance a recesní mezera nejedná se o konfliktní situaci, neboť realizátoři hospodářské politiky ve snaze zajistit vnitřní a vnější rovnováhu mohou použít pouze politiku měnící výdaje zvyšující výdaje. Deficit obchodní bilance a inflační mezera nejedná se o konfliktní situaci, centrální autority použijí politiku měnící výdaje snižující výdaje. Deficit obchodní bilance a recesní mezera jedná se o konfliktní situaci, neboť v případě, že by byla použita politika zvyšující výdaje, došlo by sice k odstranění recesní mezery, ale deficit obchodní bilance by se z důvodu růstu 24

13 reálný devizový kurz [Zadejte text.] importu ještě prohloubil. Řešením je použití dvou typů politik politiky měnící výdaje zvyšující výdaje a politiky přesunující výdaje směrem od zahraničního sektoru k domácímu. Přebytek obchodní bilance a inflační mezera jedná se o konfliktní situaci, neboť použití politiky zvyšující výdaje by vedlo ke snížení importu a snížení přebytku obchodní bilance, přičemž by došlo ke zvětšení inflační mezery. V této situaci realizátor hospodářské politiky je nucen použít kombinaci politiky měnící - snižující výdaje a přesunující výdaje od domácího směrem k zahraničnímu sektoru. Politika měnící výdaje je politikou, jejíž nástroje mění absolutní výši celkových výdajů v ekonomice (výdaje spotřební, vládní, investiční, výdaje na export nebo na import). K nástrojům této politiky patří změna úrokových sazeb, peněžních zásob, změna vládních výdajů, daní atd. Politika přesunující výdaje způsobuje přesun výdajů mezi domácím sektorem a zahraničním sektorem. Jedná se např. o devalvaci či revalvaci, zavedení cel a kvót apod. 18 Jednotlivé výše uvedené čtyři situace ve vztahu mezi vnější a vnitřní rovnováhou graficky znázorňuje Swanův diagram. Graf č. 2.5 Swanův diagram Přebytek OB + inflační mezera EB Přebytek OB + recesní mezera Deficit OB + inflační mezera Deficit OB + recesní mezera IB 18 Zdroj: KLIKOVÁ, Ch., KOTLÁN, I. a kol.: Hospodářská politika: teorie a praxe. 2. vyd. Ostrava: SOKRATES, všech domácích agregátních výdajů 25

14 Přímka EB vyjadřuje takové kombinace součtu všech domácích agregátních výdajů a reálného devizového kurzu, při kterých se nachází ekonomika ve vnější rovnováze. Přímka IB vyjadřuje takové kombinace součtu všech domácích agregátních výdajů a reálného devizového kurzu, při kterých se nachází ekonomika ve vnitřní rovnováze Zdroj: KLIKOVÁ, Ch., KOTLÁN, I. a kol.: Hospodářská politika: teorie a praxe. 2. vyd. Ostrava: SOKRATES,