Bakalářská práce. Vyhodnocení zdravotního stavu daňčí zvěře v oboře Volský žlab

Transkript

1 MENDELOVA ZEMĚDĚLSKÁ A LESNICKÁ UNIVERZITA V BRNĚ LESNICKÁ A DŘEVAŘSKÁ FAKULTA ÚSTAV OCHRANY LESŮ A MYSLIVOSTI Vyhodnocení zdravotního stavu daňčí zvěře v oboře Volský žlab Bakalářská práce Brno 2007 Ondřej Štěpánek

2 PROHLÁŠENÍ: Prohlašuji, že jsem tuto bakalářskou práci vypracoval samostatně, jen s pomocí uvedené literatury a podle rad a pokynů vedoucího bakalářské práce. Souhlasím, aby moje práce byla zveřejněna v souladu s 47b Zákona č. 111/1998 sb. o vysokých školách, uložena v knihovně Mendelovy zemědělské a lesnické university v Brně a zpřístupněna ke studijním účelům ve shodě s vyhláškou rektora MZLU o archivaci elektronické podoby závěrečných prací. V Brně dne Ondřej Štěpánek 2

3 PODĚKOVÁNÍ: Chtěl bych touto cestou poděkovat vedoucímu bakalářské práce Ing. Martinu Ernstovi Ph.D. za poskytnutí cenných rad a připomínek k práci a Doc. MVDr. Karlu Bukovjanovi CSc. za materiály týkající se dané problematiky a odbornou pomoc. 3

4 Abstrakt: Název bakalářské práce: Vyhodnocení zdravotního stavu daňčí zvěře v oboře Volský žlab Bakalářská práce sleduje zdravotní stav zvěře v uzavřeném obratu stáda se zaměřením na parazitofaunu. Materiály byly čerpány z dostupné literatury o biologii, chovu, výživě a zdravotním stavu daňčí zvěře, ze záznamů a poskytnutých materiálů z dané obory a vlastních pozorování. Součástí práce je biologie, zařazení a popis daňka skvrnitého, přehled nejdůležitějších parazitárních onemocnění daňčí zvěře, poloha a popis obory, charakteristika daného chovu. Dále jsou zde vyhodnocena parazitologická vyšetření výchozího stavu a jednotlivých let. V přílohách je umístěna mapka s lokalizací obory, tabulkové a grafické přílohy a barevná fotodokumentace. Klíčová slova: Obora, daňčí zvěř, zdravotní stav, parazit, 4

5 Abstract: The title of the bachelor s work: Adjudication of health of fallow deer in game preserve Volský žlab. Bachelor work study health of the game in closed flok with a view to parasitosis. All of used information had been gathered from available published sources about biology, breeding, nutriet and health of fallow deer, from notes about the game preserve and also from my own observations. Parts of work are informations about a biology, taxonomy and description of fallow deer, concrete information about a location, a climate and another characteristics of this game preserve and view of the most important parasiti illness of fallow deer. Furthermore there are evaluated results of parasititological investigation of initial state and of the following years. In supplements you can find map with a location of the game preserve, tables and graphs and colour printed photographs. Key words: game preserve, fallow deer, health condition, parasit 5

6 Obsah 1. Úvod 8 2. Literární přehled Systematické zařazení daňka skvrnitého Popis a biologie daňka skvrnitého Parazitární choroby daňčí zvěře Parazitární choroby vyvolané prvoky Parazitární choroby vyvolané helminty Trematodózy Cestodózy Nematodózy Vnější parazitózy Tlumení parazitóz Materiál a metodika Koprologické vyšetření Patoanatomické a histologické vyšetření Zpracování výsledků Charakteristika zájmového území a chovu Poloha obory, její rozloha a klimatické podmínky Vegetace a vodní poměry Chov zvěře Oplocení, myslivecká zařízení a přikrmování zvěře Škody zvěří v oboře Výsledky Parazitofauna daňčí zvěře v oboře Volský žlab Výchozí zdravotní stav zvěře z roku Zdravotní stav v letech Zdravotní stav v roce Zdravotní stav v roce

7 5.3.3 Zdravotní stav v roce Zdravotní stav v roce Zdravotní stav v roce Zdravotní stav v roce Zdravotní stav v roce Zdravotní stav v roce Zdravotní stav v roce Zdravotní stav v roce Celkové zhodnocení let Porovnání s výchozím stavem Diskuse Výskyt kokcidií Výskyt plicních nematodů Výskyt hlístic zažívacího traktu Závěr a doporučení pro praxi Summary Seznam literatury Přílohy. 53 7

8 1. Úvod: Daňčí zvěř není naší původní zvěří, její původní oblast výskytu je jihozápadní Asie a Středomoří. První zmínky o chovu této zvěře na našem území pocházejí z druhé poloviny 14. století, doby vlády Karla IV. Dnes je kvalita daňčí zvěře v naší republice na velmi vysoké úrovni a to především díky některým oborním chovům, které byly posíleny dovozem z Maďarska ( světoznámá lokalita Gyulaj). Po stránce kvalitativní se tak můžeme řadit v chovu daňčí zvěře na jedno z předních míst na světě (Wolf et al., 2000). Stejně jako ostatní druhy zvěře, je daňčí zvěř součástí naší přírody a její úspěšný odchov i významnou složkou našeho národního bohatství. Limitujícím faktorem ovlivňujícím kvalitu zvěře a tím i výsledky mysliveckého hospodaření je kromě správné výživy zejména její dobrý zdravotní stav, který může být některými onemocněními velmi vážně narušen. Může se jednat o onemocnění typu bakteriálního, virového, nebo parazitárního. Právě parazitární choroby mohou zdravotní stav zvěře vážně narušit a především ty v minulosti způsobovaly u spárkaté zvěře největší ztráty (Páv et al., 1981). Péče o zdravotní stav zvěře vzrostla v průběhu 70. let minulého století, kdy byla vyvinuta řada antiparazitárních přípravků pro spárkatou zvěř, a léčiva jsou stále zdokonalována včetně formy jejich aplikace (Ševčík, 2000). Většinu parazitů z řad gastrointestinálních (žaludečních a střevních) a plicních nematodů tak lze velmi účinně tlumit. To se následně příznivě projevuje nejen na zdravotní a tělesné kondici zvěře, životní úrovni, ale též na parožení. CÍL PRÁCE Cílem předložené práce je vyhodnotit zdravotní stav zvěře v uzavřeném obratu stáda se zaměřením na parazitofaunu. 8

9 2. Literární přehled 2.1 Systematické zařazení daňka skvrnitého Třída: savci (Mammalia) Podtřída: živorodí (Theria) Nadřád: placentálové (Placentalia) Řád: sudokopytníci (Artiodaktyla) Podřád: přežvýkavci (Ruminantia) Čeleď: jelenovití (Cervidae) Druh: daněk skvrnitý (Dama dama L.) 2.2 Popis a biologie daňka skvrnitého Rod daněk patří do čeledi jelenovitých a vyskytuje se ve dvou druzích: daněk skvrnitý Dama dama Linaeus, 1758 a daněk mezopotámský Dama mesopotamica Brooke, V zahraniční literatuře je daněk zařazován do jediného druhu Dama dama se dvěma podruhy daňkem obecným Dama dama dama a daňkem mezopotámským- Dama mesopotamica. U daňka skvrnitého nebyly dosud popsány poddruhy ani zeměpisné rasy, vyskytuje se u něj několik barevných forem (Wolf et al., 2000). Daněk mezopotámský se liší od daňka skvrnitého především velikostí. Je přibližně o 15 cm vyšší, o cm delší a je téměř o polovinu těžší. Rozdíly jsou i ve stavbě těla. Daněk skvrnitý má vzhledem ke stejné délce předních a zadních běhů vodorovný hřbet, oproti tomu daněk mezopotámský má zadní běhy delší, takže hřbet se od pánve k lopatkám výrazně snižuje. Daněk mezopotámský má méně výraznou skvrnitost, kratší bílou kelku, obřitek je bílý a v horní části ohraničený krátkou černou srstí. Na hřbetě nosu má jeden osrstěný hrbolek, zatímco daněk skvrnitý má tyto hrbolky dva (Husák et al., 1986). Parohy daňka mezopotámského nelze zaměnit s parožím daňka skvrnitého. Daněk mezopotámský má na parohu krátký očník a dlouhý opěrák, který je umístěn na lodyze níže než u daňka skvrnitého. Paroh se od růže k opěráku rozšiřuje a pak směrem nahoru zužuje a nevytváří lopatu. Na zadní straně nad opěrákem je 4-5 nebo více prstů. 9

10 Ve volnosti žije skrytým způsobem. Zdržuje se převážně v křovinatém podrostu, v lesích, které lemují v úzkých pruzích břehy řek protékajících pouští v íránské provincii Chúzestán. Daněk mezopotámský se odlišuje od daňka skvrnitého i v některých životních projevech. Říje u něj probíhá dříve, již počátkem října, a je téměř tichá. Také daňčata jsou kladena podstatně dříve a to již od poloviny března (Wolf et al. 2000). Daněk skvrnitý má oproti jelenovitým kratší, zavalitější tělo, jeho postava má z profilu kvadratický rámec. U starších daňků je na krku patrný výrazný ohryzek. Hlava je krátká, v čelní partii široká a směrem k větrníku se rychle zužuje.tělo je zakončeno dlouhou kelkou. Kelku má při úprku vztyčenou. Ze smyslů má nejlépe vyvinut čich, sluch a na rozdíl od jelení zvěře dobře zaznamenává zrakem sebemenší pohyb (Hromas et al., 2000). Dospělí daňci dosahují výšky v kohoutku cm, délky těla do 155 cm a hmotnosti kg, daněly cm výšky v kohoutky, délky těla do 130 cm a hmotnosti kg (hmotnost je brána u vyvržených kusů bez hlavy). Tyto znaky jsou odvislé od geografických, klimatických, potravních, klidových a genetických poměrů. Trvalý chrup daňčí zvěře má 32 zubů ( 6 řezáků, 2 špičáky a 24 stoliček). (Wolf et al., 2000). Dospělí jedinci mají v letním období rezavohnědé zbarvení s bílými skvrnami umístěnými ve dvou podélných řadách kolem tmavě hnědého hřbetního pruhu a v nepravidelných řadách až k břišní krajině. Podle zbarvení letní srsti se rozlišují tři typy rezavohnědí s bílými skvrnami, tmavohnědí až černí a plaví až bílí. Podle Wolfa et al. (2000) je normálně zbarvených daňků 75 %, černých % a bílých do 5 %. Jarní přebarvování probíhá od května do konce června. Podzimní přebarvování začíná v září a u starších daňků trvá až do konce října a počátku listopadu. Je ovlivněno zdravotním stavem, výživou a věkem. (Husák et al., 1986, Řehák, 1998). Paroží je znakem daňků, je produktem kostní hmoty a jeho vývoj je ovlivněn hormonální činností (Husák et al., 1986, Řehák, 1998, Wolf et al., 2000). Tvar paroží je dán geneticky a jeho síla, délka a váha pak výživou a zdravotním stavem. (Bukovjan 2006 ústní sdělení). Daněčkům začínají růst pučnice ve věku 4 měsíců, plně vyvinuté jsou v lednu až únoru ve věku 7 8 měsíců. V březnu začíná růst první paroží špičáka, které vytlouká koncem července až počátkem srpna. Velek et al. (1977) uvádí, že při velmi příznivých podmínkách rostly dobře vyspělým daněčkům pučnice již koncem října 10

11 a první paroží začalo růst již v prosinci nebo počátkem ledna. Nejnadějnější jsou špičáci s parožím ve spodní třetině hruškovitě rozšířeným, bohatě perleným drobnými perličkami. Druhé paroží nasazuje koncem května, začátkem září je vytlouká a shazuje následující rok v květnu. Druhé parohy mají vyvinuté růže, očník a opěrák. Nad opěrákem je lodyha zploštělá a vytváří,, vařečku, daněk se proto nazývá vařečkář. Někdy mohou špatně založení daňci vytvářet paroží šesteráka nebo osmeráka. Výjmečně dochází u daňků k dvojparožení, kdy daňkovi začnou růst parohy ještě dříve než shodí první paroží. Třetí parohy nasazuje v první polovině května, vytlouká v první polovině srpna a shazuje příští rok v druhé polovině dubna až počátkem května. Paroží má vytvořenou menší lopatu s krajkováním, někdy chybí palec. Takovýto daněk se nazývá lopatkáč (slabý lopatáč). V dalších letech se nasazení parohů posouvá na konec dubna až počátek května,vytloukání na polovinu až konec srpna a shazování následující rok v první polovině dubna. Podle Bukovjana (2006 ústní sdělení) doba růstu paroží i vytloukání může být ovlivněna vhodně zvolenou výživou s vyváženým poměrem minerálních látek. Rozměr paroží se zvyšuje až do věku osmi až deseti let, kdy je daněk na vrcholu. Takovýto daněk se nazývá silný, popřípadě kapitální lopatáč. Po desátém roce se zkracuje očník, opěrák se posouvá více nahoru do lopaty a lopata se redukuje. První prstovitý výběžek na spodní straně lopaty se nazývá palec, který může být u starších kapitálních daňků zdvojený. Poslední prst na horním konci lopaty se nazývá hák, ten je zvláště znatelný u starších daňků (Wolf et al., 2000). Původní domovinou daňčí zvěře je středozemní oblast až po Perský záliv. V českých zemích byl daněk chován jako oborní zvěř již od středověku. I dnes je daňčí zvěř chována převážně v oborách, na některých místech žije úspěšně i ve volnosti. Potravou jsou byliny, trávy a plody lesních dřevin. Okusem výhonů a ohryzem kůry na lesních dřevinách škodí podstatně méně než jelení zvěř (Hromas et al., 2000). Kromě doby říje žijí daňci v tlupách, jsou zvěří typicky společenskou. Říje probíhá od konce září, vrcholí v druhé polovině října a doznívá začátkem listopadu. Říjiště bývají buď v mladších porostech popř. v prořídlých starších dubových porostech. Místo říjiště určují samci. Rochání je projevem říjného daňka. Není provokováno přítomností jiných daňků, ale slouží k přilákání daněl na říjiště. Říjiště hlavního daňka zpravidla nepřesahuje 0,5 ha, nemá pouze jedno říjiště, ale střídá 2 3 místa vzdálené od sebe m. Na říjišti jsou četné dolíky, které daněk vyhrabává nové nebo je 11

12 obnovuje z předchozích let. Okolí říjiště si daněk vyznačuje vyhrabáváním mělkých prohlubní, tzv. hrabů, nejčastěji kolem cest a pod větvemi stromů. Kromě hrabů si daněk vyznačuje říjiště vytloukáním o keře a stromky. Při vyšší populační hustotě se v některých oborách tvoří říjná lokalita tzv. lek. Např. Shaal, 1986 (převzato od Wolfa et al., 2000) sledoval devět až 30 daňků, kteří rochali na území o průměru m. Jednotliví daňci byli vázáni na malé území obsahující pouze jednu nebo dvě ušlapané plochy. Při pozorování chování daňků v leku bylo zjištěno že k šarvátkám docházelo převážně mezi sousedními daňky při přecházení holé v jejich bezprostřední blízkosti. Při systému leků navštěvuje daněla několik teritorií a vybírá si nejvhodnějšího říjného daňka (Bartoš et al., 2000, Wolf et al., 2000). Daněla je těžká týdnů a klade v červnu převážně jedno (výjimečně i dvě) daňčata. Daněk je vhodnou zvěří pro obory a v odpovídajících podmínkách i pro volné honitby (Hromas et al., 2000). 2.3 Parazitární choroby daňčí zvěře Cizopasníci škodí zvěři tím, že jsou s ní trvale nebo dočasně biologicky i ekologicky spojeni a žijí na její úkor. Mohou žít ve všech ústrojích a tkáních. Stupeň zhoršení zdravotního stavu zvěře závisí jednak na množství cizopasníků, patogenitě jednotlivých druhů, jejich lokalizaci v těle zvěře, vyměšování toxinů aj. Nejvíce cizopasníků žije v trávícím ústrojí zvěře (Husák et al., 1986). Zajišťování dobrého zdravotního stavu zvěře, veterinární prevence a léčba patří k základním úkolům péče o zvěř. Podle Páva et al. (1981), Husáka et al., (1986) a Chrousta (2001) u spárkaté zvěře způsobují největší přímé i nepřímé ztráty parazitární onemocnění, zejména cizopasní červi zažívadel a plic, příp. motoličnatost. Oborní chovy mají některé specifické vlastnosti, především vyšší až velmi vysokou koncentraci zvěře. Tím vznikají optimální podmínky pro šíření parazitárních onemocnění, která mohou mít akutní průběh. V uvedených chovech je tedy nutné provádět veterinární kontrolu výskytu parazitóz v průběhu celého roku a následnou vhodnou antiparazitární léčbu ( Chroust, 2001, Ševčík, 2000). Podmínkou je však dostatek krmných zařízení, aby veškerá zvěř, včetně samičí i mladé, měla volný přístup ke krmelcům. Ševčík (2000) uvádí že nejvážnějším nedostatkem v těchto uzavřených chovech je aplikace medikované krmné směsi (MKS) bez předchozího podávání jadrného krmiva. V těchto případech může dojít zejména u samčích jedinců, zvláště pak 12

13 u daňčí zvěře, k přesycení medikovaným jadrným krmivem a následným zdravotním komplikacím. Ty se obvykle projevují acidózou a mohou vést až k přímým ztrátám. Z těchto důvodů je nutné v intenzivních chovech podávat nejméně 14 dní před aplikací MKS návyková jadrná krmiva Parazitární choroby vyvolané prvoky Kokcidióza Kokcidie daňčí zvěře jsou cizopasníky střevní sliznice. U dospělých kusů se vyskytují jen zřídka, častěji jsou napadány mladé kusy a to hlavně v oborních chovech. Onemocnění probíhá ve dvou cyklech, v těle zvířete a ve vnějším prostředí (Páv et al., 1981, Husák et al., 1986, Chroust, 2001). S trusem vycházejí z těla ven zárodky oocysty opatřené pevnou blankou která je chrání před nepříznivými vlivy a umožňuje se dělit na čtyři sporocysty obsahující po dvou zárodcích sporozoitech. Vysporulované (vyzrálé) oocysty putují do těla s přijatým krmivem nebo vodou, procházejí trávníkem do tenkého střeva, v němž se uvolňují jednotlivé zárodky a napadají buňky slizniční výstelky střeva. Při optimálních teplotních a vlhkostních podmínkách sporulují kokcidie jelení a daňčí zvěře během 4-8 dnů (Páv et al., 1981). První poznatky o rozšíření kokcidií u jelení zvěře u nás shromáždil Ryšavý (1954) a uvedl šest druhů kokcidií rodu Eimeria. U daňčí zvěře uvádí Pellérdy (1974) stejné druhy kokcidií jako u jelena a zaznamenal, že v oborách působí jelení zvěř jako zdroj oocyst kokcidií pro ostatní druhy zvěře, zejména daňčí. Tato skutečnost byla ověřena v oborách kde byla chována vysoká zvěř spolu s daňčí. Vyšetřením vzorků na kokcidiózu v oboře se zabýval Zajíček a Páv (1984) a došli k závěru, že nálezy kokcidií u daňčí zvěře dokládají vliv prostředí na přenos cizopasníků z jednoho druhu zvěře na druhý a vzhledem k nízké intenzitě nálezů i na obtížnou adaptibilitu kokcidií na tento druh spárkaté zvěře. U daňčí zvěře uvádí Husák et al. (1986) čtyři druhy kokcidií rodu Eimeria (E. cervi, E, parva, E. auburnensis, E. gallivalerioi). Páv et al. (1981) zaznamenal u jelení a daňčí zvěře druhy E. asymetrica, E. austriaca, E. cervi, E. elaphi, E. robusta, E. sordina a E. schoenbuchi. Mimo výše uvedených druhů uvádí Chroust (1998) kokcidii E. wapitii (Tab. 1). Zajíček a Páv (1984) vyšetřovali v období

14 1981 kokcidie spárkaté zvěře. U daňčí zvěře, chované v oborách spolu s jelení zvěří, vyšetřili celkem 4490 vzorků, pozitivní nálezy zaznamenali pouze u 62 vzorků. U tohoto druhu zvěře zaznamenali kokcidie E. elaphi a E. sordida. Tab. 1 Determinace oocyst kokcidií u daňčí zvěře podle Chrousta 1998 Druh Velikost (µm) Tvar Stěna síla (µm), barva Mikropile Doba sporulace (dny) E. asymetrica x nepravidelně bezbarvá, málo eliptický nažloutlá zřetelné E. robusta 31-42x Vejčitý 3,0, hnědá zřetelné bradavčitá E. austriaca 17-25x subsferický bezbarvá málo zřetelné E. sordida 31=34x eliptický žlutohnědá zřetelné E. schoenbuchi Sferický 4-4,5, hnědá chybí 7 E. elaphi 10-15x sferický, bezbarvá chybí subsferický E. wapiti 32-42x eliptický 3,5-4, žlutohnědá, bradavčitá výrazné 8 U dospělé daňčí zvěře probíhá toto onemocnění často jen latentně, aniž se dají zjistit nějaké přímé příznaky. Tyto kusy představují nebezpečí invaze pro daňčata. Onemocnění se obvykle zjišťuje až po ulovení nebo při průběrném odstřelu a projevuje se vyhublostí a průjmy různého stupně (Špeník, 1977, Páv et al., 1981). Silné infekce kokcidiemi jsou příčinou zvýšené vnímavosti mláďat k onemocněním jiné etiologie, především helmintózám, ale i k ostatním infekčním onemocněním a nutričním poruchám (Chroust, 2001). Nejčastějším obdobím nákazy je přechod mezi zimou a jarem, kdy je zvěř oslabená ( Páv et al., 1981, Husák et al., 1986). Diagnostika se provádí koprologickým vyšetřením, případně pitvou a nálezem vývojových stádií ve sliznici střevní ( Ciberej et al., 1992, Chroust, 2001). Při preventivních opatřeních je nutné vycházet především ze skutečnosti, že k invazím kokcidiemi může docházet při zimním přikrmování zvěře. Z toho důvodu je nutné místa krmelišť před zimním přikrmováním a po jeho skončení důkladně prosypat vápnem, popřípadě prohrabat, aby se zkypřila půda. Současně je nutné v zimním období 14

15 pravidelně předkládat plnohodnotnou potravu obsahující všechny potřebné vitamínové a minerální složky (Páv et al., 1981). Sarkocystóza U ulovené spárkaté zvěře se často nacházejí ve svalovině jícnu, hltanu, jazyka, srdce a kosterních svalů drobné měchýřkovité útvary velikosti a tvaru ovesného zrna až malého lískového oříšku. Jsou to vývojová stádia kokcidií blízkých rodu Isospora. (Páv et al., 1981). Sarkocystóza je protozoární choroba daňčí zvěře, kterou způsobuje svalovka Sarcocystis gracilis. Paraziti prodělávají část svého vývojového cyklu v býložravcích. Ti jsou jejich mezihostiteli. Zvěř se infikuje při pastvě sporocystami, které jsou ve vnějším prostředí velmi odolné. Jejich vývoj se dokončuje ve střevech definitivních hostitelů, tj. masožravců, kteří se infikují pozřením svaloviny mezihostitele (Husák, 1986, Chroust, 2001). Akutní onemocnění u zvěře, jako mezihostitele, není popsáno. Při silných invazích může docházet k celkovým poruchám v důsledku masivního rozmnožování v cévách. U mladé zvěře se projevuje horečkami, průjmy a hubnutím. Sarkocysty se mohou tvořit i v životně důležitých orgánech (centrální nervový systém, svalovina myokardu) a způsobit vážné poruchy jejich funkce, zvláště v případě oslabení nebo snížené imunity. Při silných infekcích mohou způsobit i poruchy činnosti kosterní svaloviny. Diagnózu je možné provádět kompresním vyšetřením svaloviny podobně jako u trichinelózy. Léčba se neprovádí. (Chroust 2001). Páv et al. (1981) uvádí nálezy u daňčí zvěře, které dosahují 11% vyšetřovaných kusů. Lukešová a Páv (1989) potvrzují výskyt u daňčí zvěře v širokém rozmezí od 7,5 64,5% vyšetřovaných kusů v různé intenzitě podle stáří, kdy starší kusy byly napadeny více než mladší. Babezióza U daňčí zvěře tuto chorobu způsobuje prvok Babesia divergens. Babezie se reprodukují binárním dělením, přičemž rozrušují krvinky. Přenašečem jsou různé druhy klíšťat, u nás především klíště obecné - Ixodes ricinus. V klíšťatech probíhá sexuální 15

16 cyklus v buňkách střeva a ve slinných žlázách. Infikovaná klíšťata od obratlovců nebývají většinou sama infekční, ale nákaza se předává na další vývojová stádia, tj. larvy, nymfy a imaga. Po inkubační době 8-14 dnů se dostavují horečky, průjem,zrychlené dýchání a poruchy srdeční činnosti. Objevují se příznaky edému plic, poruchy centrálního nervového systému. Mortalita dosahuje až 80%. Typickým pitevním nálezem je zvětšení sleziny, jater a ledvin. Ve všech orgánech a na sliznicích se objevují tečkovité krváceniny, v tělních dutinách se hromadí krvavý transudát. Babézie se spolehlivě diagnostikují v krevních rozměrech po obarvení Giemsou. Léčba zvěře nepřichází v úvahu, prevence předpokládá zničení vektorů klíšťat, ale u zvěře je neproveditelná (Chroust 2001) Parazitární choroby vyvolané helminty Helmintofaunou spárkaté zvěře se zabývalo mnoho autorů, zejména Kotrlý (1958), Krul a Schanzel (1967), Kotrlý (1970), Kotrlý a Kotrlá (1972), Páv et al. (1981), Zajíček a Páv (1984), Chroust (1982, 1983, 1987, 2001), Chroust a Vitula (2005) a další Trematodózy Původci trematodóz jsou helminté systematicky patřící do kmene Platyhelmintes (ploštěnci) a třídy Trematoda (motolice). Jsou charakterizovány plochým, dorzoventrálně zploštělým tělem (výjimkou rodu Paramphistomum). Jejich orgány jsou přizpůsobeny k životu v tělesných tkáních, nemají proto dýchací ani cirkulační systém. Jedná se o parazity heteroxenní, biohelmintické. Svým rozšířením jsou vázány na mezihostitele (Chroust, 2001). Kotrlý a Kotrlá (1972) se podrobněji zabývali rozšířením motoličnatosti, lokalizací v orgánech a vytýčením základních zásad prevence. U daňčí zvěře žijící v oborách našli 4 druhy motolic (Fasciola hepatica, Fascioloides magna, Paramphistomum cervi a Dicrocelium dendriticum). 16

17 Fasciolóza Původcem fasciolózy je motolice jaterní Fasciola hepatica. Dospělé motolice se lokalizují ve žlučovodech, vývojová stádia je možno nalézt v parenchymu jater. Výjimečně se mohou nalézt i v plicích ( Špeník, 1977, Páv et al., 1981, Husák et al., 1986, Chroust, 2001). Rozšíření motoličnatosti u spárkaté zvěře se kryje s rozšířením u domácích přežvýkavců a zaujímá především oblasti severních, západních a jižních Čech a severní Moravy. Prevalence nálezů činila v posledních letech přibližně 1%, a to jak nálezů vajíček při koprologických vyšetřeních tak i nálezů dospělých motolic při pitvách (Chroust 2001). Vývoj této motolice probíhá přes mezihostitele, kterým je bahnatka malá Lymnaea truncatula. Z těla zvěře odchází spolu s trusem vajíčka, ze kterých se ve vodě líhnou obrvená miracidia. Ta musí během několika hodin najít mezihostitele nebo umírají. Po zavrtání do těla mezihostitele prodělávají složitý vývoj, při kterém z každé larvy vzniká sporocysta. Z ní se nepohlavním dělením vytvoří redie. Z každé redie vznikají zárodky motolic cerkárie. Ty opouštějí tělo plže dýchacím otvorem, přichytí se na travinách a obalí se hlenem, který vytvoří kolem cerkárie cystu chránící ji před nepříznivými klimatickými jevy. K nákaze dochází při pastvě nebo pití vody a zkrmování sena (Špeník, 1977, Páv et al., 1981, Novobilský et al., 2004 ). Motolice jaterní vyvolává u daňčí zvěře záněty jater,zduření žlučovodů a jejich ucpání (Chroust, 2001). Týž autor rozeznává akutní a chronickou formu. Akutní motoličnatost je vyvolána migrujícími nedospělými stádii motolic v parenchymu jater. Uvádí, že první příznaky se mohou objevit již koncem léta a projevují se poruchami ve vylučováním žluče a tím trávení, malátností a vyčerpáním, které může končit i uhynutím. Akutní stádium přechází většinou do chronického, kdy jsou typickými příznaky poruchy zažívání, vleklé průjmy, hubnutí a zaostávání ve vývoji u mladých kusů. Chronická fasciolóza se vyskytuje v podzimních a zimních měsících. Diagnostika se zakládá na nálezu vajíček, který je však pozitivní teprve po dosažení pohlavní zralosti motolic. K vyšetření se používá sedimentační metody (Dyk, 1976). V akutním stádiu je nutná helmintologická pitva jater, promývání rozdrobeného jaterního parenchymu a nález nedospělých motolic, resp. typických změn na játrech. Podobné příznaky avšak s těžším průběhem může vyvolat motolice velká Fascioloides magna (Chroust, 2001). 17

18 Léčba motoličnatosti se provádí v oborách i ve volných honitbách. Podle Chrousta (2001) je v současné době k dispozici přípravek Rafendazol premix (účinná složka rafoxanid), který se aplikuje alespoň dva dny po sobě v medikovaném krmivu v poměru 1 díl premixu a 9 dílů krmiva. Dávky pro jednotlivé druhy zvěře jsou určeny podle výrobce, kterým je společnost Biopharm ( 5 kg tohoto přípravku stačí na ošetření 40 ks daňčí zvěře). Výše uvedený autor uvádí, že účinný je i albendazol (Vermitan 20% gran.) v dávce 10 mg/kg živé hmotnosti. Aplikuje se buď jednorázově nebo v případě silných infekcí po dobu 2 až 3 dnů. Oba uvedené přípravky působí pouze na dospělé motolice. Proti vývojovým stádiím i dospělým motolicím má vysokou účinnost triclabendazol (Fasinex) v dávce mg/kg živé hmotnosti jednorázově, který však není u nás registrován.v oborách je možno léčit dvakrát v průběhu roku. Preventivně je vhodné provádět v oborách meliorace, případně ohrazování stacionárních biotopů bahnatek. Chroust (1987) zaznamenal ve svých výzkumech prevalenci ve 0-14 % při střední intenzitě invaze. Novobilský et al. (1984) a Novobilský a Koudela (2005) popisují jednotlivé látky používané při léčbě fascioloidózy spárkaté zvěře i jejich účinnost a možnosti preventivních opatření. Uvádí, že dlouhodobé opakované podávání jednoho preparátu může vést ke vzniku rezistence. Podle některých autorů nebylo od 80. let minulého století zaznamenáno žádné nové antitrematodum vůči F. hepatica a rovněž žádné není ve vývoji. Výjimku tvoří nová triclabendazolu podobná látka, která byla nedávno testována na skotu v Mexiku. Jedná se o benzimidazolovou sloučeninu s pracovním názvem Alfa (chemicky 5-chloro- 2-methylthio-6-(1-napthyloxy)1H-benzimidazol), jež má při perorálním podávání v dávce 12 mg/kg ž. hm. 100% účinnost protijuvenilním i dospělým motolicím F. hepatica (Novobilský a Koudela, 2005). Fascioloidóza Původcem je motolice velká Fascioloides magna. Podle Páva et al. (1981) je nejnebezpečnějším cizopasníkem naší spárkaté zvěře. Tato motolice byla zavlečena do Evropy dovozem jelenců viržinských a jelenů wapiti ze severoamerického kontinentu (Husák et al., 1986). U nás byla F. magna u daňka evropského poprvé diagnostikována v roce Obecně lze říci, že v našich podmínkách bývá nejvíce napaden jelen lesní a daněk evropský, méně pak již srnec 18

19 obecný, sika japonský a sika dybowského (Novobilský a Koudela, 2005). Vývoj a příznaky jsou obdobné jako u Fasciola hepatica (Páv et al., 1981, Chroust, 2001). Motolice se lokalizují především v játrech, při silnějších infekcích i v plicích. Při pitvě jater jsou uloženy po 2-3 exemplářích v cystách, které mohou navzájem komunikovat a vyklenují se na povrch jater. Velikost cyst je podle počtu motolic, od velikosti kaštanu až po velikost pěsti i větší. U daňků jsou cysty spíše tenkostěnné a vždy komunikují se žlučovody, takže vajíčka motolic mohou odcházet spolu se žlučí do trávicího traktu a trusem do vnějšího prostředí. Po migraci motolic zůstávají v parenchymu jater chodbičky a ložiska charakteristická svojí tmavohnědou až černou pigmentací. V plicích se zjišťují po migraci rozsáhlé krváceniny a zánětlivé změny, rovněž černě pigmentované. Motolice jsou v plicích uzavřeny v pevně ohraničených cystách, které mohou postupně i zvápenatět (Chroust, 2001). Páv et al. (1981) uvádí promořenost některých oblastí až na 70-80%. Týž autor uvádí polyvalentní invazi F. magna a F. hepatica u druhu Odocoileus virginianus v oblasti Dobříše. Prevalenci 0-100% při velmi silné intenzitě invaze zaznamenal ve svých výzkumech Chroust (1987). Názory na účinnost rafoxanidu, jež se používá v hojné míře k tlumení fascioloidózy spárkaté zvěře zejména v ČR a na Slovensku, se liší dle různých autorů. Chroust (1987) studoval účinnost rafoxanidu v dávce 15 mg/kg ž. hm. u jelení a daňčí zvěře přirozeně infikované motolicí F. magna v Poněšické a Staré oboře u Českých Budějovic. Podle jeho výzkumů behěm dvou let došlo k poklesu vajíček F. magna v trusu o 80 %. Při sledování účinnosti rafoxanidu u daňčí zvěře přirozeně infikované F. magna Novobilský a Koudela (2005) po opakované aplikaci rafoxanidu v dávce 15 mg/kg ž. hm. nezaznamenali žádný pokles hodnot EPG (počet vajíček na 1 gram trusu). Chroust (2001) uvádí, že účinný je rovněž i albendazol (Vermitan), avšak pouze ve vysokých dávkách 35 až 40 mg/kg živé hmotnosti. Prozatím nejlepších výsledků v terapii fascioloidózy s látkou triclabendazol dosáhli Novobilský a Koudela (2005). Došli k závěru, že Triclabendazol v dávce mg/kg ž. hm. je vysoce účinný jak proti dospělým, tak proti juvenilním motolicím F. magna Dikrocelióza Původcem je motolice kopinatá Dicrocelium dendriticum (lanceolatum). Je to nejmenší motolice parazitující u daňčí zvěře (Husák et al., 1986, Páv et al., 1981). Ve 19

20 vývoji se uplatňují dva mezihostitelé. Miracidium až do stádia cerkárie se vyvíjí v suchozemských plžích. Chroust (2001) uvádí, že existuje více než 30 druhů mezihostitelských plžů. Poté jsou cerkárie vyloučeny dýchacími otvory plže a vývoj je dokončen v mravencích rodu Formica. V jejich tělní dutině se přetváří na infekceschopné metacerkárie. Definitivní hostitel se nakazí pozřením mravenců, kteří zůstanou přichyceni na stéblech trávy. (Páv et al., 1981). V trávicím traktu definitivního hostitele dojde k natrávení pouzdra metacerkárie a mladá motolička proniká ze střeva buď krevní nebo žlučovou cestou do jater (Chroust, 2001). Průběh onemocnění je většinou chronický. Starší kusy snáší i silné infekce bez výrazných klinických příznaků, u mladších kusů jsou pozorovány především poruchy trávení, malátnost a hubnutí. Pouze masivní infekce vyvolávají výrazné poškození parenchymu jater. Diagnóza se stanoví spolehlivě vyšetřením trusu a nálezem typických vajíček. Při pitvě jater je nutno důkladně prohlédnout žlučový měchýř a postupně nařezávat a komprimovat jaterní tkáň a velmi pečlivě hledat motoličky (Chroust, 2001). Týž autor prokázal účinnost albendazolu (Vermitan) v dávkách 7,5 10 mg/kg živé hmotnosti, podávaného opakovaně podle síly infekce. U daňčí zvěře se podle Páva et al., 1981 motolice kopinatá vyskytuje hlavně v oborách a to zejména tam, kde se chová současně s daňkem chová i muflon. Chroust (1987) ve svých výzkumech tuto motolici nezaznamenal. Paramfistomóza Původcem je motolice jelení Paramphistomum cervi. Vývoj je obdobný jako u fasciol. Mezihostitelem jsou plži rodu Planorbis (okružáci). V definitivním hostiteli se motolice usazují ve slezu, kde dokončují vývoj.(chroust, 2001). Po 4-6 týdnech se přisává na řasu bachoru, kde se živí krví a obsahem bachoru. Páv et al. (1981) uvádí, že tyto motolice nejsou natolik patogenní, aby mohly ohrozit zdravotní stav zvěře. Podle Chrousta (2001) zvěř v období vývoje parazita trpí při velmi silném invazi průjmy, kolikovými bolestmi, hubnutím a otoky v mezisaničí. Diagnostika se provádí koprologickým vyšetřením trusu (sedimentací) a nálezem typických vajíček, která se nesmí zaměnit s vajíčky fasciol. Při pitvě se zjišťují intenzivně růžové motolice na bachorových papilách. 20

21 Léčba se provádí pouze při silném výskytu. Účinné léky jsou niclosamid (Taenifugin) v dávce 100mg/kg živé hmotnosti, dále rafoxanid (Rafendazol premix) stejně jako u fasciolózy a ze zahraničních preparátů jsou to niclofolan (Bilevon) v dávce 6 mg/kg živé hmotnosti a oxyclozanid (Diplin) v dávce 15 mg/kg živé hmotnosti (Chroust, 2001). Týž autor (1987) zaznamenal u daňčí zvěře prevalenci až 0-16% při střední invazi Cestodózy Tasemnice patří systematicky mezi ploché červy (Platyhelmintes) a do třídy Cestoda. Jejich tělo je tvořeno hlavičkou (scolexem) a řetězcem článků (proglotidy). Místem lokalizace je trávící trakt, výživa probíhá osmoticky, celým povrchem těla. Vývoj je heteroxenní. Spárkatá zvěř je obligátním mezihostitelem některých tasemnic masožravců, kdy se na serózách v orgánech vyvíjí boubele (larvocysty). Výskyt onemocnění je u zvěře vesměs sporadický (Chroust, 2001). Moniezióza Původcem je tasemnice srnčí Moniezia benedeni v dospělém stavu. Lokalizuje se v tenkém střevě.(páv, et al. 1981). Vývoj probíhá přes mezihostitele, jímž jsou půdní roztoči z čeledi Oribatidae (Ciberej et al., 1992, Páv et al, 1981, Husák et al., 1986, Chroust, 2001). V jejich tělní dutině se vyvíjí mikroskopický boubel (larvocysta)a hostitel se nakazí pozřením roztoče s larvocystami. Růst tasemnice v hostiteli je velmi rychlý, až několik centimetrů denně (Chroust, 2001). U dospělé zvěře nejsou příznaky často zřetelné. Nebezpečné jsou invaze u daňčat, kde vyvolávají průjmy, nechutenství a hubnutí. Případy onemocnění spojené s hynutím zaznamenal Chroust (2001) pouze u srnčat na jižní Moravě. Na výskyt tasemnice spolehlivě ukazuje nález článků v čerstvém trusu a dále vajíček z rozpadlých článků při koprologickém vyšetření trusu. Vajíčka jsou trojúhelníkového tvaru a mají tři obaly, z nichž vnitřní vytváří hruštičkovitý aparát a je důležitý z hlediska diagnostiky (Ciberej et al., 1992) 21

22 Tentýž autor uvádí boubele v 0,3% vyšetřovaných případů. Chroust (1987) zaznamenal prevalenci 0-26% při střední intenzitě invaze. Cysticerkóza U daňčí zvěře se vyskytuje boubel Cysticercus tenuicollis od tasemnice vroubené Tenia hydatigena, jejímž definitivním hostitelem jsou hlavně pes, kočka, liška, jezevec a jiné šelmy (Chroust 2001). Zvěř se nakazí při pastvě, když se dostanou vajíčka z trusu šelem na trávu a s ní do trávícího traktu zvěře (Páv et al. 1981) Šelma se nakazí tím, že pozře napadené orgány zvěře boubelem. Boubele jsou přirostlé na různých orgánech daňčí zvěře, například na okruží střev, žaludcích, pobřišnici, slezině, plicích a játrech (Husák, 1986). Nemoc probíhá zpravidla bez příznaků (Chroust, 2001). Diagnostika je možná pouze nálezem cysticerků v orgánech a tkáních při pitvě. Léčba se neprovádí (Chroust, 2001). Páv et al. (1981) zjistil boubele u daňčí zvěře v 0,9%. Chroust (1987) zaznamenal prevalenci výskytu až 0-18% při střední intenzitě invaze Nematodózy Původci nematodóz jsou helminti systematicky patřící do kmene Nemathelmintes a třídy Nematoda (hlístice). Jedná se o velmi početnou, morfologicky a biologicky různorodou skupinu helmintů, jejichž tělo je oblé, protáhlé, většinou vláskovitého, nitkovitého nebo vřetenovitého tvaru. Mají plně vyvinuté orgány k přijímání, zpracování a vylučování potravy. Jak uvádí Chroust (2001) vývoj je buď monoxenní (geohelminté), nebo heteroxenní (biohelminté). Nematodózy dýchacího aparátu Dyctiokaulóza Původcem u daňčí zvěře je plicnivka Dyctiocaulus noerneri, podle Chrousta (2001) byl dříve tento druh zaměňován s D. viviparius, která cizopasí u skotu. Lokalizuje se v průdušnici a bronších. 22

23 Vývoj je přímý, probíhá bez mezihostitele. Z vajíček se v plicích nebo nejpozději při průchodu trávícím traktem líhnou larvy. Z plic se dostávají vykašláním a polknutím do trávícího traktu, kde spolu s trusem vycházejí do vnějšího prostředí. Dvakrát se svlékají a za příznivých podmínek jsou již během 5-6 dnů infekční. Spasením se dostávají zpět do hostitele. Nejvíce je postižena zvěř v 1 a 2 roce života (Ciberej et al., 1992, Chroust, 2001). Typickým příznakem je vlhký chroptivý kašel, hlasité dýchání a výtok hlenu z nozder. Postižené kusy špatně přebarvují a nepříznivě je ovlivněno i parožení a kvalita trofejí Chroust (2001). Vyšetření se provádí larvoskopickými metodami. Ke spolehlivé diagnostice plicnivek rodu Dictyocaulus u zvěře se používá Bearmannova metoda (Dyk, 1976). Chroust (1987) zaznamenal prevalenci 0-11 % při střední intenzitě invaze. Chroust a Vitula (2005) prokázali vysokou antihelmintickou účinnost Cermixu premix proti této plicnivce, kdy v poměrně krátké době, u dančí zvěře v průběhu dvou let, došlo k úplnému utlumení. Bikaulóza Původcem je plicnivka Bicaulus (Varestrongylus) sagittatus. Vývoj probíhá přes mezihostitele a to plže. Hostitel se nakazí pozřením plže, který zůstane přichycen na trávě a je spolu s ní spasen. Lokalizuje se v plicích. Znakem onemocnění je vyhublost a zježená srst (Husák et al., 1986). Diagnostika se provádí larvoskopicky. Chroust (2001) uvádí, že se silné infekce projevují bronchitidami, zápalem hlenu a typickým kašlem. Stejný autor zaznamenal maximální extenzitu 10-30%. Při výzkumech Chrousta a Vituly (2005) s aplikací Cermixu premix u dančí zvěře z původních hodnot v roce 1998 a sice 21,7 % prevalence dosáhli při postupném poklesu v jednotlivých letech nulových hodnot, tedy úplného utlumení v roce

24 Nematodózy trávicího traktu Trichostrolgylidóza Původcem jsou hlístice z čeledi Trichostrongylidae. Lokalizují se ve slezu a v tenkém střevě. Vývoj je přímý. Tenkostěnná vajíčka jsou kladena v trávicím traktu a odcházejí spolu s trusem ven. Ve vnějším prostředí se vyvíjejí larvy. K infekci hostitelů dochází spasením larev migrujících po travinách. Vyjímkou je rod Bunostomum, u kterého může dojít k napadení zvěře i proniknutím larev při zalehnutí zvěře (Páv et al., 1981). Způsobují těžké záněty (Husák et al., 1986, Chroust, 2001). Napadená zvěř trpí chudokrevností, špatně přebarvuje, trápí ji silné průjmy nebo zácpa. Diagnostika se provádí na základě ovoskopického vyšetření trusu a nálezu vajíček. Helmintologickou pitvu trávicího traktu je nutno provádět metodou postupného promývání a velmi pečlivou prohlídkou obsahu a sliznice střev. Terapie je shodná s terapií plicních hlístic. Léčby se provádí v období zimního přikrmování, přičemž je nutno použít návykové dávky krmiva stejného složení jako je krmivo medikované. Aplikace se provádí rovněž opakovaně. Prevence závisí v hygieně přikrmování odstraňování trusu v okolí krmelců a jeho zneškodňování (Chroust, 2001). Podle Páva et al. (1981) je nejnebezpečnější rod Haemonchus, který je největší hlísticí cizopasící ve slezu. Dosahuje délky až 30 mm a živí se sáním krve. Podle výše uvedeného autora je prokázáno, že jeden dospělý červ odnímá hostiteli až 0,005 ml krve denně. Larvy po invadování zvěře odvrhují své pokožky a zavrtávají se do sliznice slezu. V oborních chovech je promoření několikanásobně vyšší než ve volných honitbách (Chroust 2000). Ve svých výzkumech Chroust a Vitula (2005) uvádí po léčbě přípravkem Cermix premix ustání vylučování vajíček u tohoto druhu. Dalším rodem je Ostertagia se zástupci O. ostertagi, O. leptospicularis a O. trifurcata. U O. ostertagi zaznamenal Chroust (2000) ve svých výzkumech 3,5 % prevalenci, u O. leptospicularis 32,3% a u O. trifurcata 24,2%. Dalšími druhy žijícími ve slezu daňčí zvěře jsou vlasovky z rodu Skrjabinagia a to S. kolchida, u které Chroust (2000) uvádí 17,2% prevalenci, a S. lyrata. Kromě uvedených druhů se byly zjištěny ve slezu daňčí zvěře další vlasovky z rodu. Spiculopteragia (S. asymetrica, S. Schulzi a S. spiculoptera (Husák, 1986). Chroust (2000) prevalenci těchto druhů neprokázal. Dalším 24

25 rodem je Rinadia s druhem R. mathevosiani, u které výše uvedený autor uvádí prevalenci 5,2%. V tenkém střevě se parazituje u daňčí zvěře rod Trichostrongylus se zástupcem T. capricola, dále Nematoridus s druhem N. filicolis- vlasovka rúžová, rod Cooperia a rod Bunostomum (Páv et al, 1981, Husák et al., 1986, Chroust, 2001). Chabertióza Původcem je zubovka ovčí Chabertia ovina, která se lokalizuje v tlustém střevě daňčí zvěře. Vývoj je obdobný jako u trichostrongylidů (Chroust, 2001). Diagnóza se provádí koprologickým vyšetřením trusu. Páv et al. (1981) uvádí výskyt ve 12 %. Ciberej et al. (1992) se s ním ztotožňuje. Další zubovky, které žijí v tlustém střevě daňčí zvěře, jsou z rodu Oesophagostomum.(O. venulosum zubovka kozí a O. radistum (Páv et al. 1981, Husák et al., 1986). V porovnání s předchozími autory Chroust (2000) potvrzuje u daňka pouze výskyt O. venulosum. Trichuróza Původcem je rod Trichuris tenkohlavec. Husák (1986) uvádí u daňčí zvěře druhy T. capreoli, T. globulosa, T. ovis a T skrjabini. Lokalizuje se v tlustém a slepém střevě. U T. capreoli uvádí výskyt v oborách, u T. skrjabini v oborách i ve volnosti. T. globulosa a T. ovis jsou druhy nejčastějšími. Ciberej (1992) zaznamenal prevalenci u daňka 6% Vnější parazitózy Vnější parazité daňčí zvěře nejsou většího významu a nelze je v chovu zvěře ani nijak eliminovat. Jedná se o klíšťata, pijáky, kloše, komáry, pakomáry, muchničky a ovády kteří svým sáním krve obtěžují zvěř. Komáři při kalamitním přemnožení po záplavách mohou způsobit ztráty na zvěři. Podkožní i nosní střečkovitost u daňčí zvěře nebyla prozatím u nás zjištěna (Wolf et al. 2000). Rovněž v rámci patoanatomických vyšetřeních uhynulých kusů daňčí zvěře nebyla diagnostikována střečkovitost (Bukovjan 2006 ústní sdělení). 25

26 2.4 Tlumení parazitóz Tlumení chorob zvěře není jednoduchou záležitostí, neboť mnohdy pouhé zjištění úhynů je věcí náhody. Úhyn sám není také jediným důsledkem chorob, ale závažné jsou zejména nepřímé ztráty, projevující se u nemocné zvěře opožďováním růstu, snížením hmotnosti a kvality zvěřiny, sníženou reprodukcí a zhoršenou kvalitou trofejí. Problém chorob je tím závažnější, že mohou být v některých případech nebezpečnější než obdobná onemocnění u domácích zvířat, neboť se mohou rychle rozšířit na rozsáhlá území. (Páv et al., 1981, Ševčík, 2000). Systematickému tlumení těchto chorob je v ČR tradičně věnována značná pozornost již od počátku 70. let. Podávání vysoce účinných léčiv, postupná likvidace přírodních ohnisek parazitóz a další veterinární i chovatelská opatření se projevila v mnoha lokalitách snížením intenzity a extenzity výskytu parazitóz i celkovým zlepšováním nejen zdravotního stavu, ale i kondice spárkaté zvěře. Zejména cílevědomé plošné tlumení parazitárních onemocnění v rámci okresů i rozsáhlých honebních celků se ukázalo jako vysoce účinné a úspěšné (Ševčík, 2000). K základním podmínkám úspěšného tlumení parazitóz u spárkaté zvěře patří např. vhodné veterinární přípravky, správná a přesná příprava medikovaných krmných směsí a jejich aplikace v terénu, veterinární kontrola výsledků tlumení parazitóz v jednotlivých lokalitách i ve větších územních celcích včetně vyhodnocování přímých i nepřímých ztrát a jejich snižování v důsledku léčby. Z hlediska zdravotněhygienického je nutné dodržování bezpečnosti podání léčiv a ochranných lhůt pro zvěřinu. Nedílnou součástí tlumení parazitóz je i důsledná asanace prostředí včetně postupné likvidace mezihostitelů. (Ševčík, Straková, 1999). Podle Ševčíka, (2000) musí veterinární přípravky používané u volně žijící zvěře splňovat řadu specifických požadavků a náročných kritérií: 1) Musí být zaručena vysoká účinnost se širokým spektrem působení na různé druhy parazitů, na jejich larvální stadia i dospělé formy. 2) Musí působit v cílových orgánech napadených parazity, např. v zažívacím traktu, plicích, játrech, v podkoží apod. 3) Přípravky musí mít dostatečnou terapeutickou šíři. 26

27 4) Mají prokazovat dobrou snášenlivost u jednotlivých druhů spárkaté zvěře. 5) Musí být dobře metabolizovatelné, nesmějí vytvářet dlouhodobá rezidua v organismu. 6) Přípravky musí obsahovat vhodná chuťová korrigencia, aby byly zvěří ochotně přijímány. 7) Koncentrace léčiv v připravených medikovaných krmných směsích musí vedle vysoké účinnosti zajišťovat bezpečnost podání u různých druhů a kategorií spárkaté zvěře. Těchto cílů bylo možno dosáhnout pouze profesionálním farmakologickým, farmaceutickým, parazitologickým i klinickým výzkumem, který byl v tomto směru uskutečňován od počátku 70. let. Do výroby a praxe byly postupně zavedeny tři nejdůležitější a nejvíce používané antiparazitární přípravky pro spárkatou zvěř - Helmisan premix ad usum vet. s obsahem levamisolu a oxyclozanidu, který byl nahrazen v 80. letech přípravkem se širším spektrem účinnosti - Rafendazol premix ad usum vet. s obsahem rafoxanidu a mebendazolu. V roce 1995 by dokončen vývoj širokospektrého preparátu - Cermix premix ad usum vet. s obsahem ivermektinu. Jeho účinnost ověřovala řada pracovišť a např. Bukovjan (1996) uvádí účinnost léčby po dvoudenní aplikaci 92%. Spektrum účinnosti u současně vyráběných veterinárních přípravků umožňuje účinnou terapii i prevenci hlavních parazitóz, vyskytujících se v podmínkách ČR. V dnešní době existuje celá řada antiparazitárních přípravků pro tlumení parazitóz, ale v praxi se výhradně použíají Cermix premix a Rafendazol premix. Přípravek Rafendazol premix ad usum vet. je účinný proti motoličnatosti (F. magna, F. hepatica), proti hltanové střečkovitosti, dále proti gastroenteronematodům a pneumohelmintům. Přípravek Cermix premix ad usum vet., jehož vývoj byl uskutečněn ve spolupráci s firmou MSD Agvet, je vysoce účinný proti oběma formám střečkovitosti, proti oblým červům zaživadel a plic a proti ektoparazitózám. (Ševčík, Straková, 1999). Ševčík (2000) uvádí, že v oborních a zejména ve farmových chovech je vhodné, vzhledem k vysoké koncentraci zvěře, zajišťovat aplikace antiparazitik pravidelně, nejlépe dvakrát ročně. Velmi nebezpečné jsou z tohoto hlediska lokality s výskytem motolic a nemožností účinného tlumení mezihostitelů. Rovněž výskyt malých plicnivek, zvláště v chovech mufloní zvěře, vyžaduje zvýšenou péči, příp. doporučené vyšší 27

28 dávkování preparátu Cermix premix a.u.v. včetně opakování aplikace. Podle výše uvedeného autora podceňování těchto opatření často může vést ke značným ztrátám. V letech sledovali Chroust a Vitula (2005) prevalenci a intenzitu plicních a gastrointestinálních (střevních a žaludečních) hlístic u dančí a srnčí zvěře v oboře a honitbě Veterinární a farmaceutické univerzity Brno a provedli následnou léčbu. Léčba byla prováděna každoročně v zimním období preparátem CERMIX premix (Biopharm) a prokázali významný pokles prevalence u různých druhů hlístic. Sledování účinnosti některých širokospektrálních anthelmintik na hlístice u spárkaté zvěře se také zabýval Chroust (1982, 1983). 28

29 3. Materiál a metodika Práce vychází z materiálů, které byly získány u daňčí zvěře z oborního chovu Volský Žlab v roce 1991, kdy byla zvěř pořízena, a dále v uceleném souboru z let V roce 1991 byly všechny kusy vyšetřeny individuálně, v letech byly odebrány směsné vzorky, které reprezentovaly celou populaci zvěře Koprologické vyšetření Zdravotní stav byl sledován na základě rozborů trusu. Odběr trusu byl prováděn v pravidelných měsíčních intervalech v období mezi dnem. Jako základní laboratorní analýza byla použita flotační metoda dle Brezy (1957). Tato metoda je založena na principu odlišné (vyšší) měrné hmotnosti flotačního roztoku a vajíček helmintů, oocyst, cyst a sporocyst protozoí, které tak při kontaktu s roztokem vyplavou na povrch flotačního roztoku, kde jsou následně odebrány. Roztok se připraví smíšením třech objemových dílů nasyceného síranu hořečnatého (MgSO 4 ), třech dílů nasyceného roztoku tiosulfátu sodného (Na 2 S 2 O 3 ) a jednoho dílu vody. Výsledná váha flotačního roztoku je kolem 1300 (Dyk, 1976, Jurášek a Dubinský, 1993). Postup při přípravě vzorku: 1) Odebraný vzorek trusu (3-5 g) namočíme na 30 minut do vody a pak rozmícháme v třecí misce do polořídké suspenze. 2) Vzniklou suspenzi scedíme přes čajový filtr, popřípadě přes sítko s otvory 0,5-0,8 mm. Je nutné použít takové množství vody, aby bylo možno naplnit 15 ml zkumavku. 3) Filtrát nalijeme do zkumavky, určené pro použití v odstředivce, odstřeďujeme při 1500 otáčkách/min. po dobu 2 minut, poté ho slijeme. 4) K sedimentu přidáme do 1/3 až 1/2 výšky zkumavky flotační roztok a obsah zkumavky dokonale promícháme. 5) Zkumavku opětovně umístíme do odstředivky a odstřeďujeme při 1500 otáčkách/min po dobu 2 minut. 29

30 6) Zkumavku přeneseme na stojan, tak, abychom neporušili povrch tekutiny ve zkumavce, a dotykem skleněné tyčinky nebo mikrobiologickým okem sebereme postupně kapky z povrchu. 7) Kapky přeneseme na odmaštěné podložní sklíčko, přiklopíme krycím sklíčkem a mikroskopujeme (Jurášek a Dubinský, 1993). Až do doby vlastního vyšetření byl trus uchováván při teplotě 5 C, aby se zamezilo vývoji parazitů z vajíček. Determinace endoparazitů podle vajíček je oproti larvoskopickým metodám prakticky jednoduší, protože vajíčka jednotlivých endoparazitů jsou od sebe snadno odlišitelná podle struktury a sestavení obalů. Larvičky musí být narozdíl od vajíček podrobeny bližší analýze - tvaru a uspořádání těla, hlavy, úst, jícnu apod.(skrjabin, 1956, Dyk 1976, Jurášek a Dubinský, 1993). 3.2 Patoanatomické a histologické vyšetření Dále byl zdravotní stav sledován na základě patomorfologického vyšetření. To se skládá z patoanatomického vyšetření (patoanatomický nález popisuje změněnou tkáň na úrovni makroskopického zjištění, tj. pouhým okem) a histologického vyšetření (histologický nález popisuje změněnou tkáň nebo orgán na úrovni buňky opticky světelným mikroskopem). Při klasické pitvě či při běžném rušení zvěře byly odebrány vzorky tkání (mozek, plíce, srdce, játra, ledviny, slezina, bachor, čepec, kniha, slez, střevo, mízní uzliny, nadledvinky a reprodukční orgány) o velikosti cca 10x10 mm do fixačního roztoku, kterým byl v tomto případě 10% formol. Jak uvádí Čech a Horký (2005) podstatou fixace je denaturace bílkovin buněk a tkání. Slouží u bioptických vzorků k rychlému usmrcení přežívající buňky a tkáně u v případě nekrotických vzorků zastaví již započaté autolytické (samorozkladné) pochody.. Po fixaci trvající nejméně 48 hodin byly vzorky zpracovány rutinním histologickým postupem parafinovou metodou tj. odvodněním v alkoholové řadě, zalitím upravené tkáně do parafinového bločku, krájením a barvením. Následně byly zkoumány pod světelným mikroskopem. Zalévání do médií nerozpustných ve vodě je složitější a zahrnuje obvykle 4-5 kroků, jejichž sled u zalévání do parafinového bločku je následující: 1) Odvodnění vzorku ethanolem. 30