UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE. Farmaceutická fakulta v Hradci Králové

Transkript

1 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE Farmaceutická fakulta v Hradci Králové Katedra farmakologie a toxikologie ZDRAVOTNÍ STAV VYBRANÝCH CHOVŮ SPÁRKATÉ ZVĚŘE A VÝSLEDKY JEHO KONTROLY Diplomová práce Vedoucí diplomové práce: Prof. RNDr. Jiří Lamka, CSc. Hradec Králové 2012 Josef Řezníček

2 Prohlašuji, že tato práce je mým původním autorským dílem. Veškerá literatura a další zdroje, z nichž jsem při zpracování čerpal, jsou uvedeny v seznamu použité literatury a v práci řádně citovány. Tato práce nebyla použita k získání jiného či stejného titulu.

3 Děkuji panu profesoru Lamkovi za konzultace a pomoc při vypracování diplomové práce. Dále děkuji paní laborantce Renatě Uhrové za pomoc při zpracování vzorků a Pavlu Řezníčkovi za pomoc při získávání vzorků.

4 ABSTRAKT Univerzita Karlova v Praze Farmaceutická fakulta v Hradci Králové Katedra farmakologie a toxikologie Student: Josef Řezníček Školitel: Prof. RNDr. Jiří Lamka, CSc. Název diplomové práce: Zdravotní stav vybraných chovů spárkaté zvěře a výsledky jeho kontroly Tato práce se zabývá monitorováním parazitologické situace spárkaté zvěře ve dvou různých typech chovů. V oborním chovu jelení a dančí zvěře vyšetření prokázala přítomnost infekčních stadií oblých červů a motolic, na zjištěný parazitostatut bylo reagováno podáním albendazolu. Účinnost terapeutického zásahu byla vyhodnocena jako odpovídající předpokladům. Ve volném chovu srnčí zvěře byl parazitostatus monitorován v průběhu jedné lovecké sezóny po celou její vegetační dobu. Vyšetření prokázala značné populační rozšíření hlavně malých plicnivek a to i přes opkovaně prováděná léčebná podání ivermektinu v předchozích zimních sezónách. Výsledky těchto vyšetření mohou posloužit majiteli chovu k zamyšlení se nad efektivností doposud prováděné léčby.

5 ABSTRACT Charles University in Prague Faculty of Pharmacy in Hradec Králové Department of Pharmacology & Toxicology Student: Josef Řezníček Supervisor: Prof. RNDr. Jiří Lamka, CSc. Title of diploma thesis: Health status of selected cloven-hoofed breeds and results of its control This thesis deals with monitoring of parasitological situation of cloven-hoofed populations in two breeds of different breeding type. In game park breed of red and fallow deer, the helmintological examinations proved presence of infectious stages of roundworms and flukeworms. Correction of parazitostatusit was made by administration of albendazole. The effectiveness of treatment was evaluated as corresponding with initial requirement. In free hunting ground the roe deer population was parasitologically monitored during vegetative period of hunting season of the 2011 year. The examinations proved presence of lungworms (dominantly small type) despite of ivermectin administrations used during previous winters. Results of this examinations can lead owner of the roe deer brees to assume treatment effectivity.

6 OBSAH SEZNAM ZKRATEK ÚVOD CÍL PRÁCE TEORETICKÁ ČÁST Systematické zařazení druhů Cervus elaphus, Dama dama, Capreolus capreolus Jelen evropský (Cervus elaphus) Srnec obecný (Capreolus capreolus) Daněk evropský (Dama dama) Parazitární onemocnění spárkaté zvěře Endoparazitózy Protozoózy parazitózy vyvolané prvoky...22 Giardióza...22 Kokcidiózy...23 a) Monoxenní kokcidie...23 Eimerióza...23 Kryptosporidióza...24 b) Heteroxenní kokcidie...25 Toxoplazmóza...25 Sarkocystóza...26 Neospora caninum...26 Besnoitia besnoiti...26 Babezióza Helmintózy Trematodózy...27 Fasciolóza...28 Fascioloidóza...29 Dikrocelióza...29 Paramfistomóza Cestodózy...30 Moniezióza...31 Cysticerkóza a echinokokóza Nematodózy Nematodózy dýchací soustavy...33 Diktyokaulóza...33 Protostrongylidózy...33 Muellerióza...33 Protostrongylóza...34 Varestrongylóza srnce obecného...35 Varestrongylóza jelena evropského...35 Elafostrongylóza Nematodózy trávicí soustavy...37 Trichostrongylidóza...37 Strongyloidóza...38 Trichurióza...38 Spiruridóza...39 Ezofagostomóza...39 Chabertióza Ektoparazitózy...41

7 Akarózy...41 Ixodidóza Entomózy...42 Napadení bodavým hmyzem...42 Čeleď Culicidae...42 Čeleď Simuliidae...43 Čeleď Tabanidae...43 Čeleď Hyppoboscidae...43 Napadení všenkami...44 Zavšivení...44 Střečkovitost podkožní...44 Střečkovitost nosní a hltanová Léčiva použitelná v terapii parazitárních onemocnění spárkaté zvěře Makrocyklické laktony...47 Ivermektin Benzimidazoly...48 Fenbendazol...49 Albendazol...50 Mebendazol Halogenované salicylanilidy...52 Rafoxanid EXPERIMENTÁLNÍ ČÁST Použité přístroje a materiály Kvantitativní larvoskopická metoda Kvalitativní ovoskopická metoda Seškraby z dýchacích cest Charakteristika využitých chovů zvěře Obora Žehušice Honitba mysliveckého sdružení Velká Jesenice Popis léčebných podání Léčebný zásah v oboře Žehušice Léčebný zásah na území honitby MS Velká Jesenice Výsledky vyšetření vzorků...59 Vyšetření vzorků s protokolovým číslem 12/ Vyšetření vzorků s protokolovým číslem 16/ Vyšetření vzorků s protokolovým číslem 19/ Vyšetření vzorků srnčí samčí zvěře...63 Vyšetření vzorků srnčí samičí zvěře a mláďat DISKUSE ZÁVĚR SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY...72

8 SEZNAM ZKRATEK CNS centrální nervový systém STH somatotropní hormon GIT gastro intestinální trakt ž. hm. živá hmotnost GABA kyselina γ-aminomáselná (gamma aminobutyric acid) s.c. podání léčiva injekcí pod kůži i.m. podání léčiva injekcí do svalu i.v. podání léčiva injekcí do žíly ATP - adenosintrifosfát LPG larvae per gram (jedná se o průměrný počet larev v gramu trusu) 8

9 1. ÚVOD V České republice je historicky věnována velká pozornost sledování zdravotního stavu spárkaté zvěře, mezi všemi příčinami narušení zdravotního stavu dlouhodobě dominují parazitózy. Výsledkem snahy o kontrolu parazitologické situace u spárkaté zvěře jsou komerčně dostupné léčivé přípravky. Každý z těchto přípravků má své antiparazitární zaměření, k jejich účelnému a účinnému používání je proto nutné znát parazitostatus zvěře v konkrétních podmínkách a to jak před tak i po podání léčivých látek. Tento přístup však v našich podmínkách běžný není, proto účelnost a účinnost prováděných léčebných opatření je zpochybňována a je skutečností, že se zdravotní stav v mnohých populacích spárkaté zvěře nevyvíjí žádoucím směrem. Práce se zabývá prověřením parazitologického stavu ve dvou chovech spárkaté zvěře odlišného typu. Jedná se o oborní chov bílé jelení zvěře a černé mutace daňka evropského v chovu Žehušice, druhým chovem je volný chov srnčí zvěře na území honitby mysliveckého sdružení Velká Jesenice. Výsledky prováděných parazitologických vyšetření dávají majitelům chovů šanci rozhodnout se o volbě léčby, pokud je zvolena umožňují výběr účinné léčivé látky, vhodného dávkovacího schématu i termínování léčby. 9

10 2. CÍL PRÁCE Zpracovat literární rešerši na téma parazitární choroby spárkaté zvěře, s přednostním zaměřením na parazitózy jelení, dančí a srnčí zvěře. Ve dvou chovech spárkaté zvěře (chov oborní a volný) vhodnými parazitologickými metodami prověřit aktuální parazitostatus zvěře, vyhodnotit jej a navrhnout vhodná kontrolní opatření založená na podání léčivých látek. Vyhodnotit účinnost léčebných zásahů ve sledovaných chovech spárkaté zvěře. 10

11 3. TEORETICKÁ ČÁST 3.1. Systematické zařazení druhů Cervus elaphus, Dama dama, Capreolus capreolus Říše: Animalia (živočichové) Kmen: Chordata (strunatci) Podkmen: Vertebrata (obratlovci) Třída: Mammalia (savci) Podtřída: Theria (živorodí) Nadřád: Placentalia (placentálové) Řád: Artiodactyla (sudokopytníci) Podřád: Ruminantia (přežvýkavci) Čeleď: Cervidae (jelenovití) [6] 3.2. Jelen evropský (Cervus elaphus) Popis: Jelení zvěř je naší největší spárkatou zvěří, bývá označována i jako ušlechtilá nebo královská. Tělesné rozměry jelení zvěře žijící v Evropě se liší v závislosti na jejím rozšíření. Zjednodušeně lze říci, že velikost vzrůstá od západu na východ a také od jihu na sever (Bergmannovo pravidlo). V našich podmínkách dosahují samci hmotnosti až 250 kg, v kohoutku měří 150 cm a délka může být až 250 cm. Laně jsou menší přibližně o třetinu. Jelení zvěř má masivní zavalitý trup, štíhlé, poměrně dlouhé běhy a dlouhý, pevný, svalnatý krk, který umožňuje výbornou pohyblivost hlavy a u samců přenáší hmotnost paroží [5] [6]. Typickým znakem jelenů je mohutné paroží, které nosí pouze samci. Jedná se o druhotný pohlavní znak, sloužící jako zbraň při soubojích samců v době říje a k obraně před přirozenými nepřáteli. U nejsilnějších samců může hmotnost paroží dosahovat až 5 % z celkové tělesné hmotnosti. Paroh je kostěný útvar. Z hlediska složení je to pravá kost, v konečné fázi růstu obnažená, nekrytá okosticí, se zpevněným a zabarveným povrchem. Vyrůstá z pučnice, která je součástí čelní kosti a má stejné složení jako hotový paroh. Pučnice u samců začíná růst v měsíci života. Dále na parohu 11

12 rozeznáváme pečeť, která přiléhá na pučnici a tvoří základnu parohu, růži, což je parožní val kolem pečetě, lodyhu, která je hlavní částí parohu, a výsady. Na povrchu je rýhování a drobnější perlení, což jsou pozůstatky po krevních cévách. Tvar je dědičně přenosný a druhově specifický [5] [6] [10]. Paroží se každoročně shazuje a znovu nasazuje. Růst, vývoj i shazování paroží jsou řízeny činností nervové a hormonální soustavy a jsou úzce spjaty se sexuálním cyklem. Klíčovou roli při tom hraje testosteron, což je pohlavní hormon produkovaný pohlavními žlázami a STH, což je růstový hormon produkovaný předním lalokem hypofýzy (adenohypofýzou). Zjednodušeně řečeno, testosteron způsobuje ukončení růstu, mineralizaci a vytlučení parohu, STH podporuje růst nového a shození starého parohu. Počátkem dubna, kdy je vysoká hladina STH, dochází k tvorbě parožního lemu kolem pučnice a počátku růstu nového parohu. V době růstu ho kryje kůže (lýčí), která má ochrannou funkci, a obsahuje cévy, které zásobují rostoucí paroh živinami a minerály. Hladina testosteronu je v této době velmi nízká. Projevuje se pouze postupnou mineralizací rostoucího chrupavčitého parohu a nedochází ani k tvorbě spermií, jelen je tudíž neplodný. V červnu až červenci začíná stoupat hladina testosteronu. Nejprve dochází k ukončení růstu parohů, poté k přerušení jejich krevního oběhu, odumření líčí a nakonec jejich vytloukání o stromy a křoví. Po období říje hladina testosteronu opět klesá a stoupá hladina STH, obnovuje se dřeň pučnice a dochází k osteolýze. Na rozhraní pučnice a parohu vzniká odbouráváním kostních buněk (osteoblastů) demarkační štěrbina. Následně dojde k odlomení parohu [5] [6] [10]. Končetiny jelení zvěře zakončují spárky. Jsou to rohovinové konce třetího a čtvrtého prstu, tvořené několika rohovinovými vrstvami. Spárky jsou kožní deriváty, a proto stále dorůstají, zároveň však dochází k jejich neustálému obrušování. Jsou elastické, nesrostlé, samostatné a zřetelně oddělené, umožňují bezpečný pohyb po nejrůznějším povrchu. Druhý a pátý prst jsou zakončeny paspárky, které jsou umístěny výše na končetinách (na proximální části) a zvěř je používá pouze při úprku. V klidu se jelení zvěř pohybuje krokem, při vyrušení odskakuje, nebo se pohybuje klusem až cvalem [6]. U jelení zvěře rozlišujeme dva druhy srsti, zimní a letní. Letní srst je červenohnědá, převládají v ní pesíky. Podzimní přebarvování (výměna srsti) probíhá během září a října. Zimní srst má šedohnědou barvu, tvoří ji hlavně jemná a hustá 12

13 podsada, která představuje dokonalou tepelnou izolaci těla. U samců vytváří na krku tmavou hřívu. Jarní přebarvování probíhá od konce dubna do začátku června. Je více nápadné, zvěři odpadávají celé chuchvalce zimní srsti. Obecně platí, že nejdříve přebarvují mladé a zdravé kusy, nejpozději kusy staré a nemocné. Kolouši mají první dva až tři měsíce světle žluté až bílé skvrny na červenohnědém až žlutohnědém podkladě [5] [6]. Chrup jelení zvěře je uzpůsoben k přijímání rostlinné potravy. Přední řada zubů slouží k příjmu potravy, je tvořena třemi páry řezáků a párem špičáků, které převzaly podobu a funkci řezáků. Nachází se pouze ve spodní čelisti, v níž je přední řada zubů oddělena od řady stoliček širokou mezerou. Stoličky slouží hlavně k rozmělňování potravy při přežvykování. V horní čelisti jsou horní špičáky, které ovšem ztratily svou funkci a jsou ve stádiu vývojové redukce. Považují se za ceněnou mysliveckou trofej. U jelení zvěře rozeznáváme chrup mléčný a trvalý. V době kladení má kolouch pouze deset zubů, jsou to mléčné řezáky a špičáky ve spodní čelisti a mléčné špičáky v horní čelisti (zubní vzorec je ). První tři mléčné stoličky (předstoličky) jsou uloženy v dásni. Do konce čtvrtého měsíce věku vyrostou a kolouch získává úplný mléčný chrup, který má dvacet dva zubů (zubní vzorec ). Do konce třicátého prvního měsíce života proběhne výměna mléčného chrupu za trvalý, který má třicet čtyři zubů šest řezáků (dentes incisivi), čtyři špičáky (dentes canini) a dvacet čtyři stoliček (dentes praemolares název pro první tři stoličky - předstoličky, dentes molares název pro čtvrtou, pátou a šestou stoličku). Čtvrtá, pátá a šestá stolička vyrůstají přímo jako zuby trvalé. Zubní vzorec trvalého chrupu je [6]. Rozšíření: Jelen evropský je rozšířen jako původní druh nepravidelně po celé Evropě, mimo nejsevernějších částí, dále v Asii, Severní Africe a severní Americe. Byl vysazen také v Austrálii, na Novém Zélandu a v Jižní Americe. Na našem území byli v minulosti původní jeleni téměř vyhubeni. V současnosti jde tedy o hybridní potomky více poddruhů (jelena karpatského, marala, wapiti) použitých k opětovnému zazvěření. Nyní se u nás žijící jeleni řadí do poddruhu jelena západního (Cervus elaphus hippelaphus). V ČR se jeleni vyskytují především v příhraničních horských oblastech [5] [6] [9]. 13

14 Biotop: Jeleni preferují listnaté nebo smíšené lesy s plochami bez stromů (např. malé louky, paseky). Vyskytují se ovšem i v rozlehlých jehličnatých lesích nebo v zemědělských oblastech s plodinami poskytujícími jim úkryt [5]. Biologie: Jelení zvěř je býložravá, specializuje se na bylinnou potravu, která má vysoký obsah celulózy a je obtížněji stravitelná. Živí se různými druhy trav a bylin, pupeny, výhonky, kůrou dřevin a také různými plody a zemědělskými plodinami. Většinou přijímá potravu na otevřených prostranstvích, kde se necítí bezpečně. Z tohoto důvodu se snaží co nejrychleji zkonzumovat velké množství potravy, která se hromadí v předžaludcích. Po naplnění předžaludků vyhledává zvěř úkryt, kde zaléhá, a po krátkém odpočinku dále zpracovává potravu přežvykováním. Během přežvykování se obsah předžaludků po částech vrací do ústní dutiny, kde se smíchá se slinami a důkladně se rozmělní. Na pastvu vychází jelení zvěř především večer, se západem slunce, a ráno, při východu slunce. Méně pak během dne a noci [5] [6]. Jelení říje probíhá od půlky září do konce října. Přesná doba závisí na klimatických podmínkách během roku, nadmořské výšce a množství a dostupnosti potravy. Nejdříve do říje přicházejí starší laně a jeleni. Jeleni opouštějí své tlupy a vyhledávají tlupy říjných laní. Setkají-li se u jedné tlupy říjných laní dva jeleni, může dojít až k vzájemnému souboji. Zřídka však dochází k okamžitému střetu. Nejdříve dochází k vzájemnému zastrašování soupeřících jelenů pomocí různých hlasových projevů. Souboj může skončit již v této fázi, většinou však pokračuje. Jeleni se k sobě přibližují, zaujímají výhružné postoje a předvádějí své paroží a celkovou sílu. Neodejde-li žádný ze soků, dochází k poslední fázi souboje. K vzájemnému střetu. Jeleni do sebe narazí parožím a snaží se přetlačit protivníka. Během souboje může dojít k poranění obličejové části lebky, výjimečně dochází k probodnutí hrudníku nebo břicha ustupujícího jelena. Během říje samci téměř nepřijímají potravu, úbytek hmotnosti může být až 20 % původní váhy. Říje je nejaktivnější večer a v noci. Ráno jelen většinou laně opouští a odpočívá v kalištích [5] [6] [9]. Laně jsou březí osm měsíců, koncem května až začátkem června porodí jednoho až dva kolouchy, které kojí další čtyři měsíce. Několik dní před kladením opouštějí tlupu a vyhledávají úkryt. Přibližně dva měsíce po porodu, kdy už je kolouch schopen následovat matku i na pastevní plochy, se laň s kolouchem opět připojují k tlupě. Mláďata jsou do věku jednoho roku závislá na matce. Pohlavně dospívají ve druhém 14

15 roce života, do rozmnožování jsou ovšem mladí jeleni schopni se zapojit až okolo čtyř let. Dožívají se přibližně dvaceti let [5] [6]. Jelení zvěř tvoří mimo říji pevně organizované tlupy. Ty nejpočetnější tvoří samice s mláďaty, které vede vedoucí laň. Občas dochází mezi laněmi k vzájemným soubojům o místo vedoucí laně. Tyto souboje netrvají dlouho a nikdy nevedou k vážnějším poraněním. Mladí jeleni s prvním parožím (tzv. špičáci) jsou ještě součástí těchto tlup, během říje jsou však od nich odháněni staršími jeleny a tvoří menší tlupy stejně starých jedinců. Po skončení říje se vrací k původní tlupě, ve které zůstávají až do doby nasazení druhého paroží. Poté se od ní oddělují a připojují se k tlupám dospělých samců. V těchto tlupách vždy slabší jeleni respektují silnějšího. Starší samci žijí ve společnosti jednoho nebo dvou vrstevníků případně samotářsky [5] [6] [9]. Základním smyslem jelení zvěře je čich, který dokáže zaznamenat pachy ze vzdálenosti až několika set metrů. Pomocí něho vyhledává potravu a větří nebezpečí. Čich má také důležitou roli při rozmnožování. Jelen má také velmi dobrý sluch. Ušní boltce (slechy) může natáčet do všech směrů, a tak přijímat zvuky z nejširšího okolí. Reaguje citlivě na neobvyklé zvuky, naopak si může zvyknout na zvuky, o kterých se přesvědčila, že neznamenají nebezpečí. Zvukové vjemy vždy ještě kontroluje čichem. Zrakové schopnosti jsou omezené. Mají sice široké zorné pole, zraková ostrost je však nízká. Nehybné předměty rozeznává velmi špatně. Dorozumívá se pomocí různých pachových, zrakových a hlasových signálů. Den tráví většinou ukrytá v houštinách, vysoké trávě nebo polních kulturách, které jí poskytují úkryt [6]. Bílá jelení zvěř Jedná se o bílou mutaci jelena evropského. Původní bílá jelení zvěř, která byla na naše území dovezena kolem roku 1780 z Asie, patřila pravděpodobně k poddruhu jelena hangul neboli kašmírského (Cervus elaphus affinis) žijícího v oblasti Kašmíru. Tito bílí jeleni byli v oborních chovech kříženi s jelenem evropským, a tím se zachovali až dodnes, protože se zmenšily nepříznivé důsledky úzkého příbuzenského křížení. Dnešní kříženci mohou být zbarveni nejenom bíle, ale také červenobíle (strakatí) nebo červenohnědě [9]. 15

16 3.3. Srnec obecný (Capreolus capreolus) Popis: Je to nejmenší zástupce jelenovitých v Evropě. Tělesné rozměry a hmotnost jsou ovlivněny celou řadou faktorů, např. úživností prostředí, populační hustotou, ročním obdobím i areálem výskytu (Bergmannovo pravidlo). Dosahuje hmotnosti až 35 kg (v ČR se průměrná hmotnost pohybuje okolo 15 kg), v kohoutku je vysoký až 90 cm (v ČR průměrně 73cm) a na délku měří až 140 cm (v ČR průměrně 110 cm). Samice jsou o 5 10 % menší než samci. Má štíhlé, ze stran zploštělé tělo, které nesou dlouhé, štíhlé končetiny, vyklenutou hřbetní linii a nepatrný ocas. Končetiny zakončují spárky a paspárky, které jsou umístěny v distální části [5] [7]. Samci srnčí zvěře nosí paroží. Jde podobně jako u zvěře jelení o druhotný pohlavní znak. Dále slouží jako zbraň při vzájemných soubojích během říje a v krajním případě i jako ochrana před přirozenými nepřáteli. Paroží srnčí zvěře nedosahuje takové mohutnosti jako paroží jelenů. Hmotnost paroží představuje 1,5 3,0 % celkové tělesné hmotnosti a je nejvyšší v šesti letech věku srnce. Paroží srnců je kostní útvar, na povrchu zabarvený. Zabarvení se odvíjí především od životního prostředí, protože je ovlivňováno druhem dřevin, na kterých si srnec vytlouká lýčí. Vyrůstá z pučnice pokryté okosticí a kůží. Základ pučnice v čelní kosti je patrný již během prenatálního vývoje. Ve druhém až třetím měsíci dochází k vyklenutí čelní kosti a začátku růstu pučnice. Na pučnici přiléhá pečeť, která tvoří základnu parohu. Prstencovitý parožní val kolem pečetě se nazývá růže. Z pečetě vyrůstá lodyha, což je hlavní nosná linie parohu. Z ní dále vyrůstají jednotlivé výsady (přední a zadní) určující stupně srnčího paroží. Na povrchu rozeznáváme rýhování a perlení. Postavení výsad, jejich délka a celkový tvar paroží je dán geneticky [5] [7] [8]. Srnci, podobně jako jeleni, své paroží každoročně shazují. Parožní cyklus je řízen neurohumorálně, především působením hormonů testosteronu a STH. Hladiny těchto hormonů jsou ovlivňovány nejen reprodukčním cyklem, ale také intenzitou slunečního světla (roční dobou) a chováním zvěře. Rostoucí intenzita slunečního světla a prodlužování dne, patrné již v průběhu ledna, aktivuje přední lalok hypofýzy (adenohypofýzu), stimuluje její činnost a dochází k sekreci STH. Dominantní chování a postavení srnce v tlupě způsobuje přes psychiku jedince opět aktivaci a stimulaci adenohypofýzy a sekreci STH. Naopak podřízené chování jedince v tlupě způsobuje vyšší sekreci kortizonu, hormonu nadledvin, který brzdí vývoj paroží. Hormonální 16

17 řízení růstu a vývoje paroží je u srnců obdobné jako u jelenů. Růst nového paroží začíná koncem prosince až začátkem ledna a je ukončen nejpozději v půlce března. Až do půlky dubna probíhá mineralizace a zpevňování nového paroží. Během celého růstu a vývoje je paroží chráněno a vyživováno lýčím. Po dokončení růstu a mineralizaci paroží se srnec zbavuje odumřelého lýčí vytloukáním o stromy a keře [5] [7] [8]. Zbarvení srsti se periodicky mění v závislosti na ročním období. Letní srst je zbarvena červenohnědě, je kratší, řidší a přiléhavější. Hlava (obličejová maska) má pestřejší zbarvení než zbytek těla. V průběhu září a října dochází k přebarvování na zimní srst. Zimní srst je nažloutle šedá až šedohnědá, je delší, hustší, hrubší a chlupy jsou silnější. Od dubna do června srnčí zvěř přebarvuje zpět na srst letní. Doba výměny srsti závisí na zdravotním a fyzickém stavu a stáří jedince. Opět platí, že mladí a zdraví jedinci přebarvují dříve než staří a slabí. Jarní přebarvování je navíc zpožděno u březích srn. Mláďata jsou v prvních dvou měsících zabarvena žlutohnědě, na stehnech a bocích těla mají bílé skvrny [5] [7] [8] [9]. Srnec je přežvýkavec a býložravec. Tomuto způsobu příjmu potravy je uzpůsoben i chrup. Rozlišujeme u něj chrup mléčný a trvalý. Mléčný chrup obsahuje v dolní čelisti šest řezáků, těsně vedle nich dva špičáky a dále šest předstoliček, poslední z nich je trojdílná. Horní čelist neobsahuje řezáky ani špičáky, ty mohou jen výjimečně vyrůstat mezi čelistními kůstkami a čelistní kostí a nemusí být ani na obou stranách. Poslední předstolička v horní čelisti je dvojdílná. Zubní vzorec mléčného chrupu je. První zub trvalého chrupu, první stolička, vyrůstá ve třetím až čtvrtém měsíci života. Druhá stolička vyrůstá v pátém až šestém měsíci. Výměna mléčných řezáků za trvalé probíhá v sedmém až osmém měsíci. Poslední stolička vyrůstá v jedenáctém až dvanáctém měsíci. Výměna mléčných špičáků a třech předstoliček probíhá ve dvanáctém až čtrnáctém měsíci. Trvalý chrup je většinou kompletní do jednoho roku. Poslední předstolička v dolní čelisti je dvojdílná, v horní je jednodílná. Trvalý chrup obsahuje třicet dva zubů, pokud v horní čelisti vyrostou oba špičáky, pak obsahuje zubů třicet čtyři. Pravděpodobnost výskytu horních špičáků je v ČR 1 %. Vzorec trvalého chrupu je [7] [8]. Rozšíření: Srnec je rozšířen téměř po celé Evropě a na mnoha místech Asie a severní Afriky. Nejsevernější areál výskytu zasahuje ve Skandinávii až k polárnímu kruhu, nejjižněji se vyskytuje v přikaspických částech Íránu. Původně se vyskytoval na 17

18 okrajích stepí a lesostepí. Proto dnes na našem území preferuje otevřenou krajinu s menšími lesíky a poli [5] [9]. Biotop: Srnec je velice přizpůsobivý, žije na celém území naší republiky. Vyskytuje se od nížin s převážně intenzivně obhospodařovanou zemědělskou krajinou až po horské oblasti s hustými souvislými lesy [5] [9]. Biologie: Srnčí zvěř je náročnější na potravu, především na její změnu, po které mívá poruchy trávení. Živí se bylinami, listy, výhonky, dužnatými plody, kůrou dřevin, různými druhy travin a zemědělských plodin. Skladba a zastoupení jednotlivých druhů potravy závisí na roční době a na podmínkách, ve kterých zvěř žije. Stejně jako zvěř jelení se i srnčí zvěř zdržuje na pastvinách co nejkratší dobu. Potravu hromadí v předžaludcích, ve kterých je natrávena enzymy produkovanými bakteriemi, žijícími v předžaludcích v symbióze s nálevníky (bachořci). Po naplnění předžaludků vyhledává úkryt, kde přijatou potravu zpracovává přežvykováním. Významnou roli při přežvykování hrají stoličky, které zajišťují dokonalé mechanické rozmělnění potravy. Potravu přijímá několikrát za den během tzv. pastevních cyklů, které zahrnují přijetí potravy, její zpracování a následný odpočinek. Během dvaceti čtyř hodin pozorujeme u srnčí zvěře osm až dvanáct těchto cyklů, nejsou ovšem všechny stejně dlouhé a intenzivní. Nejdelší a nejintenzivnější cykly jsou ráno, při východu slunce, v poledne, večer, při západu slunce, a po půlnoci [5] [7] [8]. Říje srnčí zvěře probíhá přibližně od druhé poloviny července do poloviny srpna. Počátek říje i délka jejího trvání závisí primárně na činnosti pohlavních žláz srn, dále na počasí, nadmořské výšce, zeměpisné délce a dostupnosti potravy. Začátek říje tedy určují srny, protože činnost jejich pohlavních žláz je časově omezenější a kratší. Mladší srny vstupují do říje dříve než starší. Činnost pohlavních žláz srnců je mnohem delší, což jim umožňuje oplodnit v průběhu říje více srn. Srnci si v průběhu říje intenzivně značí své teritorium. Toto teritoriální chování umožňuje srně vybrat si území a tím i srnce, se kterým se spáří. Srna na počátku své říjnosti není ještě na vrcholu ovulace, tudíž před srncem prchá. Tyto honičky mohou trvat od několika hodin až do dvou dnů. V další fázi, kdy se její ovulace blíží k vrcholu, se srna před srncem volně prochází. Srnec ji následuje s větrníkem u jejího obřítku. Když ovulace u srny dosáhne vrcholu, zastaví se a nechá se srncem pokládat. Pokládání se většinou několikrát opakuje. Říje je nejaktivnější především ráno a večer, v době vrcholu však probíhá po 18

19 celý den. Pokud srna nebyla v průběhu říje z nějakého důvodu oplozena, může být oplozena ještě v listopadu až prosinci v období tzv. náhradní říje. V tuto dobu srnu pokládají mladí srnci, většinou roční, kteří mají ještě paroží a životaschopné spermie [5] [7] [8] [9]. Ke spojení spermie s vajíčkem dochází ve velmi krátké době po pokládání srny srncem. Nejčastěji dojde k oplození dvou vajíček, méně často jednoho, výjimečně tří, čtyř až pěti. Oplozená vajíčka (vajíčko) sestupují do dělohy, kde volně leží na sliznici. Nedochází k jejich nidaci v děložní sliznici, jsou nedostatečně vyživována a jejich další vývoj je zastaven. Tento stav trvá čtyři a půl měsíce (do půlky prosince) a označujeme ho jako latentní (utajenou) březost. U srn oplozených v období náhradní říje je doba latentní březosti výrazně kratší. Srny jsou i s obdobím latence březí asi čtyřicet až čtyřicet dva týdnů, vlastní vývoj zárodku pak trvá přibližně dvacet jedna týdnů. Koncem května a začátkem června rodí většinou dvě mláďata. Ke kladení si srny vybírají klidná místa. V prvních dvou týdnech jsou mláďata ukryta v lese nebo ve vysoké trávě. Srna mláďata kojí od narození až do konce kalendářního roku. V době říje však u srny převládá rozmnožovací pud nad mateřským, mláďata v tuto dobu odkládá a nekojí. Od jednoho měsíce následují mláďata srnu na pastvu a od dvou měsíců jsou již schopna přijímat zelenou potravu. Přibližně v šestnáctém měsíci stáří pohlavně dospívají. Srnčí zvěř se dožívá více než dvanácti let [5] [7] [8]. Srnčí zvěř se po skončení říje sdružuje do různě početných tlup, které jsou tvořeny srnami, mláďaty i srnci. Sociální vazby v tlupě nejsou pevné, výjimkou jsou vztahy mezi matkou a jejími mláďaty označované jako rodinné svazky. Tyto vztahy mohou přetrvávat také po dosažení pohlavní dospělosti mláďat, dokonce i když už mají svá vlastní mláďata. V takovém případě pak tvoří větší rodinné tlupy. Sociální hierarchie také není příliš pevná, tlupy vede většinou zkušená vedoucí srna. Tlupy jsou různě početné, jedinci do nich mohou volně vstupovat i vystupovat. Teprve v průběhu ledna a února dochází ke stabilizaci počtu jedinců v tlupě a v tomto období jsou tlupy také nejpočetnější. Velikost tlup také závisí na prostředí. V lesních podmínkách jsou tlupy menší, v polních podmínkách jsou větší a mohou sdružovat čtyřicet až sedmdesát kusů. V polovině března srnci začínají tlupy opouštět, hledají a obsazují si svá teritoria. V průběhu dubna tlupy úplně zanikají, srny vyhledávají klidná místa a připravují se na kladení potomstva [7] [8]. 19

20 Pro srnčí zvěř jsou nejdůležitějšími smysly čich a sluch. Čich je vyvinutý nejdokonaleji. Pomocí čichu zaznamenává případné nebezpečí, vyhledává zdroje potravy. Čich má taktéž velký význam při vnitrodruhové komunikaci. Sluch je také velmi významným smyslem. K zachycení a lokalizaci zvukových signálů slouží velké a pohyblivé ušní boltce (slechy). Podobně jako jelení zvěř, je i zvěř srnčí schopna si zapamatovat pravidelně se opakující zvukové signály, které nepředstavují nebezpečí, a nereagovat na ně. Naopak na zvuky spojené s nebezpečím reaguje velmi citlivě. Zrak je vyvinutý méně. Oči (světla) jsou umístěny na bocích hlavy, čímž tvoří velké zorné pole. Obrazy z obou očí se ovšem překrývají jen minimálně, což způsobuje obtížnou identifikaci nehybných předmětů a špatný odhad vzdálenosti. Srnčí zvěř se dorozumívá hlavně pomocí hlasových projevů (pískání, bekání), čichu a prostřednictvím pachových žláz, méně pak pomocí zraku [7] [8] Daněk evropský (Dama dama) Popis: Samci dosahují hmotnosti až 90 kg, v kohoutku měří 110 cm a na délku měří až 150 cm. Samice jsou menší. Tvarem těla se podobá menšímu jelenovi. Letní srst je červenohnědá s bílými skvrnami, a s tmavým pruhem na hřbetě. Zimní srst je šedohnědá, skvrny v ní nejsou příliš patrné. Objevuje se však více barevných odchylek od světlé po tmavou. Dospělí samci mají dlaňovitě rozšířené paroží (typické lopaty) [5]. Rozšíření: Původně se vyskytoval v jihozápadní Asii (Malá Asie) a ve Středozemí. Díky oborním chovům a mysliveckému hospodaření s uměle vytvořenými populacemi je nyní rozšířen ve velké části Evropy. Vysazen byl také v Austrálii, Tasmánii, na Novém Zélandě, v Africe, Severní a Jižní Americe. Na našem území se poprvé vyskytl v oborních chovech v 15. století. Do volné přírody byli daňci vypouštěni od začátku 17. století. V dnešní době se stále hojně chovají v oborách, ale na mnoha místech se vyskytují i volně. Stoupá i jeho obliba pro farmové chovy [5] [9]. Biotop: Daňci preferují nesouvislé a prosvětlené lesy s palouky, především lesy listnaté, případně i smíšené s bohatým podrostem. Vyskytují se v teplejších oblastech do nadmořské výšky 500 m. Vyhledávají teplá a slunečná místa [5] [9]. Biologie: Během říje, probíhající od října do listopadu, mezi sebou samci většinou nebojují, pouze se ozývají drsným krátkým rocháním. Když už k souboji dojde, často si poškodí lopatovité paroží. Březost samic trvá obvykle třicet dva až třicet tři týdnů. 20

21 Začátkem června se poté rodí jedno až dvě mláďata, která samice další čtyři měsíce kojí. Ve dvou letech pohlavně dospívají. Dožívají se až dvaceti let [5]. Daňci jsou velice společenští, žijí ve velkých rodinných tlupách, složených ze samic a mláďat. Samci tvoří oddělené tlupy, staří samci žijí samotářsky. Mají výborný zrak. K nočnímu odpočinku si v zemi vyhrabávají mělké dolíky, aktivní jsou především během dne. Daněk je býložravec, živí se především bylinami, dále pak různými travinami, výhonky, listy dřevin, dužnatými plody i zemědělskými plodinami. V zimě při nedostatku potravy okusuje kůru stromů [5] [9]. 21

22 3.5. Parazitární onemocnění spárkaté zvěře Parazitární onemocnění spárkaté zvěře (parazitózy) jsou onemocnění vyvolaná parazity. Parazitózy dělíme podle původce na dva základní typy endoparazitózy a ektoparazitózy. Endoparazitózy vyvolávají parazité žijící uvnitř hostitele, tzv. vnitřní parazité. Endoparazitózy dále dělíme na protozoózy, které jsou vyvolané prvoky, a helmintózy, což jsou parazitózy vyvolané červy (helminty). Ektoparazitózy jsou vyvolány parazity žijícími na povrchu hostitele, tzv. zevními parazity Endoparazitózy Protozoózy parazitózy vyvolané prvoky Giardióza Původce onemocnění: Giardia intestinalis. Jedná se o střevního bičíkovce, u kterého rozeznáváme dvě formy. První formou jsou trofozoity, což jsou pohyblivá vegetativní stádia o velikosti x 6-12 μm. Mají hruškovitý tvar těla, dorzoventrálně oploštělý s adhezivním diskem na ventrální straně. Organely mají zrcadlově souměrné. Pohybují se pomocí čtyř párů volných bičíků. Nacházejí se v tenkém střevě, hlavně v duodenu a jejunu na povrchu epiteliálních buněk, kde jsou fixováni pomocí adhezivního disku. Živí se tekutinami střevního obsahu. Množí se podélným dělením. Druhou formou jsou cysty, což jsou přenosná stádia o velikosti 8 12 x 6 10 μm. Cysty obsahují čtyři jádra. Jsou vylučovány trusem do vnějšího prostředí. Jsou velmi odolné vůči podmínkám vnějšího prostředí i desinfekčním prostředkům. Charakteristika onemocnění: Onemocnění se vyznačuje hlavně průjmy a častou defekací. Barva trusu je světle hnědá až šedobílá. Trus je kašovité konzistence, obsahuje zvýšený obsah tuku (steatorea), silně zapáchá a je vždy bez příměsi krve. Jde o typické onemocnění mláďat, která onemocní většinou v prvních měsících stáří a dále zaostávají v růstu. Infekci přenáší a šíří dospělí jedinci. Patologický nález: Jsou patrné zánětlivé změny sliznice tenkého střeva. V místech vyššího výskytu prvoků lze pozorovat atrofii klků, což má za následek snížení resorbční schopnosti sliznice. 22

23 Diagnostika: Průkaz cyst v trusu vyšetřením nativních preparátů nebo pomocí flotační metody za použití Sheatherova roztoku. Terapie: metronidazol, albendazol, fenbendazol [2] [3]. Kokcidiózy Jedná se o infekční onemocnění vyvolaná různými druhy kokcidií z kmene Apicomplexa (výtrusovci). Vyznačují se složitým vývojovým cyklem, při kterém dochází ke střídání generací pohlavního a nepohlavního množení. Vývoj může probíhat buď v jednom hostiteli (monoxenní jednohostitelské kokcidie) nebo ve více hostitelích (heteroxenní vícehostitelské kokcidie) a končí tvorbou oocyst. Oocysty jsou poté vyloučeny do vnějšího prostředí. Dochází v nich k procesu sporulace (sporogonie), při němž vznikají sporocysty a z nich infekce schopné sporozoity [2] [4]. a) Monoxenní kokcidie Eimerióza Původce onemocnění: Srnčí zvěře Eimeria capreoli, E. ponderosa, E. superba, E. panda, E. rotunda. Velikost oocyst se pohybuje v rozmezí 15 x 13 μm až 46 x 32 μm. Jelení zvěře Eimeria asymetrica, E. robusta, E. austriaca, E. sordida, E. schoenbuchi, E. elaphi, E. wapiti. Velikost oocyst v rozmezí 12 x 11 μm až 53 x 62 μm. K vývoji v těle hostitele dochází po pozření oocyst spolu s potravou nebo vodou. Nejvýznamnějším zdrojem infekcí bývají krmeliště, zejména ve vlhkém prostředí, a jejich okolí. Z oocyst se ve střevě uvolňují pohyblivé sporozoity, které pronikají do buněk střevního epitelu. Zde vývoj pokračuje dělením jader a postupným narůstáním. Sporozoit se mění na schizont (meront), který obsahuje velké množství merozoitů. Schizont se poté rozpadá a uvolňuje merozoity, které napadají další buňky střevního epitelu. Celý proces nepohlavního rozmnožování (schizogonie, merogonie) se opakuje dvakrát až třikrát. Poslední generace merozoitů se pohlavně diferencuje. Vznikají samičí mikrogamonty a samčí mikrogamonty, ve kterých se vytváří bičíkaté 23

24 mikrogamety. Proces pohlavního rozmnožování (gametogonie) je ukončen vzájemným oplozením, po kterém vzniká zygota a oocysta, která je následně uvolněna do vnějšího prostředí. Charakteristika onemocnění:k onemocnění dochází u mladých kusů, do stáří asi půl roku. Jedná se vesměs o smíšené infekce. Vyznačuje se úpornými průjmy, poruchami trávení, oslabením organismu. Je pozorována také zvýšená vnímavost k onemocněním jiné etiologie, zejména k bakteriálním infekcím a helmintózám. Po překonání choroby postižený kus získává preimunitu a stává se kokcidionosičem, který je zdrojem další infekce pro vnímavější zvířata. Patologický nález: Katarální až hemoragická enteritida, edematózní prosáknutí a zesílení střevní stěny, hematomy. Diagnostika: Parazitologické vyšetření trusu a průkaz oocyst. U uhynulých kusů se diagnóza provádí vyšetřením seškrabů střevní sliznice. Terapie a prevence: sulfonamidy (sulfadimidin, sulfaklozin, sulfadiazin), toltrazuril. Důležitá je prevence hygiena chovu, kvalitní přikrmování zvěře, asanace krmelců a jejich okolí, budování krmelců ve vhodných (suchých) lokalitách [2] [3]. Kryptosporidióza Původce onemocnění: Cryptosporidium parvum, C. muris. Velikost oocyst se pohybuje kolem 5 μm. Vývoj probíhá především v tenkém střevě hostitele, kde se z oocyst uvolňují sporozoity. Ty vytvářejí na povrchu střevních buněk parazitoforní vakuolu, ve které dochází k vývoji jednotlivých stádií schizogonie a gamogonie. Během schizogonie vznikají dva typy schizontů. Jeden obsahuje šest až osm merozoitů, druhý čtyři merozoity. Přibližně 20 % oocyst (tenkostěnných) se rozpadne už ve střevě a vyvolá autoinfekci. Zbytek oocyst (tlustostěnných) je uvolněn do vnějšího prostředí. Zůstává infekční až jeden rok. Charakteristika onemocnění: Onemocnění probíhá především u mláďat během prvních týdnů života. Vyznačuje se poruchou vývoje, růstu, poruchou trávení a průjmy. Často dochází k souběžné bakteriální (E. coli, Salmonella) a virové (rotaviry a koronaviry) infekci. 24

25 Patologický nález: V místě infekce je zploštělý kartáčový lem střevní sliznice. Vznikají eroze. Střevní sliznice je infiltrována lymfocyty, eozinofily, neutrofily a makrofágy. U pokročilých případů je patrná destrukce střevních krypt. Diagnostika: Průkaz oocyst flotačními metodami (Sheatherův, Brezův roztok), případně vyšetření roztěru průjmového trusu barveného karbolfuchsinem. U uhynulých kusů provádíme vyšetření seškrabů střevní sliznice, nebo histologické vyšetření. Vzorky se musí odebrat do šesti hodin po úhynu zvířete. Terapie: Neprovádí se. Běžně užívaná antikokcidika nejsou proti kryptosporidiím účinná. Důležitá je prevence, viz. kapitola Terapie a prevence eimeriózy [2] [3] [4]. b) Heteroxenní kokcidie Toxoplazmóza Původce onemocnění: Toxoplasma gondii. Velikost oocyst je přibližně x μm. Ve vnějším prostředí mohou být infekce schopné déle než jeden rok. Rychle sporulují za tvorby dvou sporocyst, přičemž každá obsahuje čtyři sporozoity. Konečným hostitelem je kočka a jiné kočkovité šelmy. V jejich tenkém střevě, hlavně v ileu, dochází ke schizogonii i ke gamogonii s následnou tvorbou oocyst. Jako mezihostitelé mohou sloužit prakticky všichni teplokrevní obratlovci. Dochází v nich k rozmnožení parazita. T. gondii může napadat všechny buňky vyjma erytrocytů. Nejvyšší afinutu má ovšem k buňkám nervové soustavy a očí. Charakteristika onemocnění: Ke klinickým projevům dochází jen zřídka, průběh onemocnění je většinou bez výraznějších příznaků. Může ovšem dojít ke vzniku generalizovaného onemocnění a také k úhynu. Patologický nález: Patrné změny v parenchymu jater, slezině, mezenteriálních mízních uzlinách, plicích a mozku. Nález tkáňových cyst. Při akutním průběhu jsou tenkostěnné (pseudocysty), jedná se o přechodné stádium infekce. Při chronickém průběhu mají pevnou stěnu (pravé cysty), jedná se o klidové stádium. Diagnostika: Histologické vyšetření sleziny, jater, mozku a dalších orgánů, s nálezem tkáňových cyst nebo pseudocyst. Terapie: U zvěře se neprovádí [2] [3]. 25

26 Sarkocystóza Původce onemocnění: Sarcocystis gracilis. Velikost sporocyst se pohybuje v rozmezí x 9-10 μm. Sarcocystis capreolicani. Velikost sporocyst je 15 x 10 μm. Sporocysty jsou ve vnějším prostředí velmi odolné. K infekci zvěře dochází pozřením sporocyst při pastvě, následuje nepohlavní dělení v endotelu cév a vznik svalových mikrocyst, velkých přibližně 1 mm. Jako definitivní hostitel slouží liška a pes. Charakteristika onemocnění: Nejsou popsány akutní stavy u zvěře, která slouží jako mezihostitel. Silná infekce, může postihnout především mladé kusy s oslabenou nebo sníženou imunitou. Projevuje se horečkou, anemií, průjmem a hubnutím. Při postižení srdeční svaloviny nebo CNS dochází k poruchám jejich funkce. Při velmi silné infekci dochází i k poruchám činnosti kosterní svaloviny. Diagnostika: Kompresní vyšetření svaloviny. Vyšetření svaloviny trypsinací (trávicí metoda) nebo homogenizací. Terapie: Neprovádí se [2] [4]. Neospora caninum Jedná se o druh podobný Toxoplasma gondii. Napadá CNS jelenů, kde tvoří tkáňové cysty o velikosti přibližně 100 μm. Celkové onemocnění probíhá pouze u štěňat a telat. Konečným hostitelem je pes. [2] [4]. Besnoitia besnoiti Tvoří tkáňové cysty (velké až 500 μm) v kůži, podkoží a ve sliznici dýchacích cest. Cysty se otevírají a vyvolávají zánětlivé změny v okolí, což má za následek celkové projevy, jako je zhrubnutí a zesílení kůže a vypadávání srsti (proto také název nemoc sloní kůže ). Jako konečný hostitel slouží kočka, mezihostitelé mohou být volně žijící přežvýkavci. [2] [4]. 26

27 Babezióza Původce onemocnění: Babesia divergens, B. capreoli. Jsou to intracelulární krevní prvoci s hruškovitým tvarem. Napadají především erytrocyty. Dělíme je na tzv. malé (do 3 μm) a velké (nad 3 μm) babezie. Reprodukují se v erytrocytech obratlovců binárním dělením. Během dělení jsou krvinky zcela rozrušeny. Onemocnění je přenášeno různými druhy klíšťat. V Evropě především klíštětem obecným (Ixodes ricinus). V buňkách střeva a ve slinných žlázách klíšťat probíhá sexuální cyklus. Klíšťata infikovaná od obratlovců většinou nebývají sama infekční. Infekce se přenáší na další vývojová stádia, tedy larvy, nymfy a imaga. Jedná se o přenos nákazy tzv. transovariální cestou. Charakteristika onemocnění: Inkubační doba trvá osm až čtrnáct dnů. Poté se onemocnění projevuje horečkou, anémií, průjmem, poruchami srdeční činnosti a CNS, zrychleným dýcháním. Dále se objevuje edém plic, ikterus a hemoglobinurie. Infekce často končí uhynutím (mortalita je vyšší než 80 %). Patologický nález: Typické je zvětšení jater, sleziny a ledvin. Hromadění krvavého transudátu v tělních dutinách. Vyskytují se tečkovité krváceniny ve všech orgánech a na sliznicích. Diagnostika: Vyšetření roztěrů periferní krve obarvených Giemsou. Terapie: U zvěře nepřichází v úvahu [2] [3] Helmintózy Trematodózy Původcem onemocnění jsou parazitičtí červi systematicky řazení do kmene Platyhelminthes (ploštěnci) a třídy Trematoda (motolice). Vyznačují se dorzoventrálně plochým tělem s bilaterální symetrií (vyjma rodu Paramphistomum, jehož příslušníci mají hruškovitý tvar těla). Jsou přizpůsobeni životu ve tkáních. Nemají dýchací ani oběhovou soustavu. Trávicí soustava je dobře vyvinutá, slouží k aktivnímu příjmu a zpracování potravy. Motolice jsou většinou pohlaví obojetného (hermafrodité), výjimkou jsou motolice rodu Schistosomum, které mají oddělené pohlaví (gonochoristé). Mají složitý vývojový cyklus, vázaný na mezihostitele, kterými jsou 27

28 většinou vodní a suchozemští plži. Jde tedy o parazity heteroxenní, biohelmintické. 1) Motolice jsou parazity různých orgánů, nejvíce však slinivky, střev, jater a plic [2] [4]. Fasciolóza Původce onemocnění: Fasciola hepatica. Dospělci jsou šedohnědí až hnědozelení, velikosti x 8 13 mm, jsou lokalizováni ve žlučovodech a játrech. Velikost vajíček je asi x μm. Vajíčka se dostávají do vnějšího prostředí společně s trusem. Ve vodě se z nich líhnou pohyblivá miracidia. Vývoj probíhá dále přes mezihostitele, v našich podmínkách především bahnatka malá (Galba truncatula) z čeledi Lymnaeida. Do ní pronikají miracidia a v jejím hepatopankreatu vývoj pokračuje přes stádia sporocysty, redie a cerkárie. V mezihostiteli trvá vývoj asi šedesát až osmdesát dnů při příznivých podmínkách, při nepříznivých až jeden rok. Cerkárie poté opouštějí mezihostitele a zachycují se nejčastěji na travinách, kde se encystují na infekční stádium metacerkárie, které je velmi odolné. Konečný hostitel se infikuje spasením porostů s metacerkáriemi, ze kterých se v jeho trávicím traktu uvolňují mladé motolice. Přes střevní stěnu aktivně migrují do jaterního parenchymu, kde dorůstají a nakonec se usazují ve žlučovodech. Dospělci mohou žít déle než jeden rok. Charakteristika onemocnění: Onemocnění probíhá buď akutně, nebo chronicky. Akutní formu vyvolávají nedospělé motolice. Projevuje se poruchou vylučování žluče s následnými poruchami trávení, malátností a vyčerpáním. Akutní stádium může končit až úhynem, většinou však přechází do chronického. Chronická forma onemocnění se projevuje otoky v mezihrudí a mezisaničí, vleklými průjmy, hubnutím. Mladé kusy zaostávají ve vývoji. Patologický nález: Chodbičky a černě pigmentovaná ložiska na játrech. Játra jsou světlé barvy, povrch je tuhý. Zesílená stěna žlučovodů, zánět stěny žlučovodů, který se dále šíří do okolí. Může se objevit perihepatitida, peritonitida. Diagnostika: Vyšetření trusu sedimentační metodou a nález vajíček. Typické nálezy na játrech, nález nedospělých motolic v rozdrobeném jaterním parenchymu. 1) Dříve podtřída Monogenea zahrnující monoxenní parazity, je nově řazena jako samostatná třída. 28

29 Terapie: rafoxanid, albendazol [2] [4]. Fascioloidóza Původce onemocnění: Fascioloides magna. Dospělci jsou šedohnědí, velikosti 4 8 x 2 3 cm. Vajíčka jsou velká asi x μm. Vývojový cyklus je podobný cyklu F. hepatica, využívá i stejného mezihostitele. Jedná se o nejpatogennějšího parazita spárkaté zvěře v evropských podmínkách. Jelení zvěř je specifický hostitel, velmi vnímavá a citlivá k onemocnění je i zvěř srnčí. Motolice jsou lokalizovány hlavně v játrech a žlučovodech, při silnější infekci je lze zjistit i v plicích. Charakteristika onemocnění: U jelení zvěře probíhá onemocnění většinou chronicky, mladé kusy však mohou při silnějších infekcích i uhynout. Projevuje se poruchou trávení, ikterem, rychlým hubnutím, anemií. Srnčí zvěř většinou hyne kvůli těžkému poškození parenchymu jater dříve, než jsou motolice dospělé. Patologický nález: Cysty o velikosti kaštanu (mohou být i větší) na játrech. Jsou vyklenuté nad povrch. Nachází se v nich kromě motolic i tmavohnědý mazlavý obsah s obrovským množstvím vajíček. Cysty jsou tenkostěnné a spojené se žlučovody. Typickým nálezem jsou chodbičky a tmavohnědá až černá ložiska na játrech i plicích. Cysty v plicích mohou vápenatět. Diagnostika: Vyšetření trusu sedimentační metodou a nález vajíček. Terapie: rafoxanid, albendazol [2] [3] [4]. Dikrocelióza Původce onemocnění: Dicrocoelium dendriticum. Dosahuje velikosti 6 12 x 1,5 2,5 mm. Vajíčka jsou sytě tmavohnědá, velká x μm, asymetrická. Parazituje především ve žlučovodech a žlučníku. Vajíčka se dostávají do vnějšího prostředí společně s trusem. Mají již vyvinutá miracídia.vývoj probíhá přes dva mezihostitele. Prvním jsou různé druhy suchozemských plžů, ve kterých se přes stádia sporocyst I. a II. řádu tvoří cerkárie. Do vnějšího prostředí jsou vylučovány přes dýchací cesty hostitele. Druhým mezihostitelem jsou mravenci z rodu Formica, v nichž se z cerkárií tvoří infekce schopné metacerkárie. Konečný hostitel se infikuje pozřením infikovaných mravenců, kteří jsou přichyceni na travinách. Pouzdro metacerkárie je 29

30 v trávicím traktu hostitele natráveno a uvolní se mladá motolice. Do jater proniká krevní nebo žlučovou cestou. Charakteristika onemocnění: Většinou je průběh onemocnění chronický. I silné infekce jsou u starších kusů bez klinických příznaků, u mladších se pak vyskytuje porucha trávení, malátnost, hubnutí, anemie. Patologický nález: Poškození žlučovodů a jaterního parenchymu je vyvoláno pouze velice masivní infekcí. Diagnostika: Spolehlivé je vyšetření trusu a nález vajíček. Důkladné hledání motoliček při pitvě žlučníku a jater. Terapie: albendazol [2]. Paramfistomóza Původce onemocnění: Paramphistomum cervi. Dospělec má kuželovitý tvar těla, s přísavkami na obou koncích, má růžovou barvu (od nasáté krve) a je velký asi 5 12 x 2 3 mm. Vajíčka jsou šedá se žlutavým nádechem, velká přibližně x μm. Parazitují pevně přichycení na papilách bachoru, kde se živí krví a obsahem bachoru. Vývojový cyklus je podobný cyklu F. hepatica, mezihostitelem jsou plži rodu Planorbis. Charakteristika onemocnění: Infekce se projevuje krvavými průjmy, horečkami, hubnutím, kolikovými bolestmi, otoky v mezisaničí. U dospělých dochází k těmto projevům jen při silných infekcích. Patologický nález: Změny na stěně slezu a duodena, stěna je zesílená a infiltrovaná. Atrofie bachorových papil v místech přisátí motolic. Diagnostika: Koprologické vyšetření trusu sedimentační metodou, nález typických vajíček (nutno rozlišit od vajíček fasciol) Terapie: niklosamid, niklofolan, rafoxanid, oxyklozanid [2] Cestodózy Původce cestodóz systematicky řadíme do kmene Platyhelminthes (ploštěnci) a třídy Cestoda (tasemnice). Stavbou těla jsou přizpůsobeni parazitickému způsobu 30

31 života. Přední část těla je změněna v hlavičku (skolex), která slouží k přidržování na sliznicích. Za ní následují jednotlivé články (proglotidy), které se směrem ke konci těla zvětšují. Tasemnice jsou hermafrodité, každý článek obsahuje samčí i samičí pohlavní ústrojí. Poslední články obsahují oplozená vajíčka, a odcházejí společně s trusem do vnějšího prostředí, kde se z nich líhnou larvy, které napadají další hostitele. Jedná se o parazity s heteroxenním vývojem. Některé tasemnice masožravců tvoří v orgánech spárkaté zvěře boubele (larvocysty). Spárkatá zvěř je pro ně obligátním mezihostitelem. Živiny přijímají pomocí osmózy, celým povrchem těla. Dospělci parazitují ve střevech hostitelů, larvální stádia ve svalech, játrech nebo mozku obratlovců i bezobratlých. Výskyt cestodóz je u zvěře sporadický [2] [4]. Moniezióza Původce onemocnění: Moniezia benedeni, která je dlouhá cm (i více) a parazituje na všech druzích spárkaté zvěře. Vajíčka jsou velká v průměru μm, tvar je trojúhelníkovitý. M. expansa s délkou těla kolem 100 cm parazituje převážně na zvěři mufloní. Vajíčka mají mnohoúhelníkovitý nebo oválný tvar, velikost jako u předchozího druhu. Jako mezihostitel slouží mikroskopický půdní roztoč z čeledi Oribatidae. Vajíčka pozře společně s tlejícími organickými zbytky, kterými se živí. Z vajíček se v těle mezihostitele vyvíjí larvocysta (mikroskopický boubel) cysticerkoid. Za vlhka roztoč migruje po travinách, kde může být pozřen konečným hostitelem, kterého tak infikuje. Charakteristika onemocnění: Infekce se projevuje silnými průjmy, dehydratací, hubnutím, anemií, poruchami CNS (potácivá chůze, předrážděnost). Klinické projevy ovšem závisí na stáří a síle napadených kusů. U mláďat může dojít k úhynu vlivem úplného vyčerpání za několik týdnů po nakažení. Patologický nález: Obstrukce tenkého střeva klubky tasemnic. Diagnostika: Koprologické vyšetření trusu a nález vajíček z rozpadlých článků, nález článků v čerstvém trusu. Terapie: albendazol, fenbendazol, niklosamid [2] [3]. 31