Rešerše odborné literatury k bakalářské práci

Transkript

1 Rešerše odborné literatury k bakalářské práci Studium asociace těžkých minerálů aluviálních sedimentů v oblasti svojkovicko-opatovského Au-revíru, západní Morava Vypracoval: Milan Rojovský Vedoucí práce: doc. RNDr. Zdeněk Losos, CSc. Brno 2009

2 Zlatonosná oblast mezi Želetavou a Opatovem, rozkládající se zejména v širším okolí obce Hory u Předína zůstávala po dlouhou dobu stranou zájmu historiků, archeologů i geologů. Jako jediná významná zlatonosná oblast v rámci historického území Moravy si však pozornost nepochybně zaslouží. V literatuře, pojednávající o geologickém výzkumu prováděném v této oblasti, je stěžejním tématem zejména zlatonosnost svojkovickoopatovského revíru. Proto je tato problematika hlavním tématem také této rešerše. Z topografického hlediska se oblast nachází mezi městečky Opatovem a Želetavou, asi 20 km západně od Třebíče.

3 Co se týká geologie studovaného revíru, tak oblast náleží k pestré jednotce moldanubika západní Moravy, a to k subjednotce označené Veselou et al (1988) jako brtnická, resp. k jejímu styku s monotónní jednotkou. Základními horninami jsou biotitické plagioklasové pararuly, v různém stupni migmatitizované, vyznačující se hojnými vložkami světlých živcových kvarcitů, vzácněji i metabazitů a diopsidických rul. Foliace hornin má dominantní směr S J, příp. až SV JZ, s úklonem k V, resp. JV. Západní (podložní) část oblasti je tvořena sillimanit-biotitickými pararulami se segregacemi křemene a s nodulemi tvořenými sillimanitem (Koutek 1924). Rozsahem nevelké vložky v nich tvoří amfibolity (vesměs bez granátu) a kvarcity. Středem zlatonosné oblasti probíhá úzká zóna s izolovanými tělesy bazických až ultrabazických hornin. Kromě menších těles amfibolických eklogitů až granátických amfibolitů, vzniklých retrográdní metamorfózou eklogitů, obsahuje ojediněle i serpentinizované peridotity s ortopyroxeny a eklogity. Typickým minerálem této zóny je rutil, jehož zrna dosahují až několikacentimetrové velikosti. Amfibolity i serpentinity jsou prostorově sdruženy s výskyty žilných peraluminických turmalinických a biotit-muskovitických usměrněných granitů (až plástevných turmalín-muskovitických pegmatoidních ortorul), obsahujících někdy rovněž granát a šedé masivní nodule sillimanitu cm velikosti. V nadložních drobnozrnných biotitických pararulách až migmatitech v jihovýchodní části oblasti vystupují kvarcity. Tvoří četné menší polohy, sdružené do několika samostatných sekvencí o celkové mocnosti až desítky metrů. Nejmocnější z nich je nositelem primárního zlatonosného zrudnění (Hory). To je vázáno na pravé žíly jemnozrnného křemene až křemenné žilníky a brekcie směru SZ JV až V Z. Kromě akcesorického zlata je takřka jediným vedlejším minerálem těchto žil pyrit. Kvarcity jsou doprovázeny, zejména při nadloží, menšími polohami amfibolitů (Opatov) a kvarcitických diopsidických rul (erlanů), vzácně přecházejících až do diopsidických kalcitických mramorů (Svojkovice). Ojediněle se vyskytují granát-diopsidické skarnoidy, výjimečně obsahující akcesorický scheelit. Východně probíhá touto horninovou sekvencí v S J směru brtnická tektonická zóna, tvořená mylonitizovanými a chloritizovanými pararulami. Vyznačuje se lokální vtroušenou mineralizací Zn-Pb-Cu, nejasného stáří, se zvýšeným podílem pyritu a barytu (Opatov). Již mimo zlatonosnou oblast, resp. Při jejím východním okraji (v nadloží), se vyskytují biotitické pararuly s četnými vložkami grafitických kvarcitů a cordierit- biotitické migmatity lokálně i s většími polohami amfibolitů (Černý 1983, Veselá et al. 1988, Veselý et al. 1988). Historické zmínky o těžbě zlata v oblasti lze rozdělit do několika časových úseků. První zmínky byly předávány ústním sdělením. Jsou to pověsti charakteristické pro danou dobu. Podle jedné z nich nalezl pocestný v polovině cesty mezi Telčí a Třebíčí v místě dnešních Hor zlatý kvítek a tak byly objeveny zdejší výskyty zlata. Konec dolování se v pověstech naopak spojuje s údajným povstáním předínských havířů v době pobělohorské. Doly prý budou obnoveny za tolik let, kolik je zrn máku v makovicích, které vzejdou z máku zasetého v Horách do staré šachty, ležící vpravo od silnice do Předína. Dříve však z jámy vyběhne zlaté hříbě. Jde o pověsti obecné povahy, známé i z jiných rudních revírů. léta Autor první topografie Moravy SCHWOY (1794) při popisu Opatova (panství Brtnice) udává: na Brtničce se před husitskými válkami rýžovalo zlato a v blízkém lese a údolí jsou patrné rozvaliny. Snad šlo o ruiny po zaniklých středověkých osadách Jenišov, Martinice či Velké Petrůvky, ale mnohem spíše to byly rýžovnické sejpy na Horském potoce a Brtničce.

4 léta Již v roce 1884 daroval Vlastivědnému muzejnímu spolku v Olomouci prof. F. Tkaný z Olomouce dvě hornická kladívka na dobývání zlata, nalezená na Horách u Želetavy. Podrobnou charakteristiku zdejšího dolování podal vynikající znalec rudních ložisek POŠEPNÝ (1895), který oblast osobně navštívil v r Na cestě z Nové Říše do Staré Říše nalezl na z. svahu proti údolí Mlýnského potoka (dnes Vápovka) na velké ploše zbytky dolování. léta V uvedeném období byly údaje starších autorů o dolování podstatně doplněny, bohužel ale vznikly také četné nepřesnosti a omyly, přetrvávající dodnes. KOUTEK (1924) reagoval svou publikací na propad staré šachty v Horách na konci roku 1922, který byl spojen s primitivními kutacími pokusy, podporovanými tehdejším ministrem F. Staňkem. Ty umožnily poprvé nahlédnout do mineralogicko-geologické problematiky zdejšího Au-zrudnění. Uvádí, že podle paní Vejslíkové, majitelky pozemku, třídy ze šachty odbočující měly směr S J. léta KOŘAN (1954) zmiňuje Lemingerovu pozůstalost v Historickém ústavu ČSAV, kde má být uvedena zmínka o dědičné štole v Schicken (z r. 1379) a předpokládá, že může jít o Štítky. Studoval žilný křemen ze stařin v okolí Hor, zlato však nezjistil. V šedesátých letech 20. století proběhla i první etapa šlichové prospekce, která vedla v popisované oblasti k přesnějšímu vymezení výskytů zlata doprovázených anomáliemi kasiteritu a monazitu (TENČÍK 1970 a, b). U Hor byl proveden i neúspěšný vrt ve Štůlni (Veselý et al. 1988). léta POŠVÁŘ (1980) se zamýšlí nad těžbou zlata na JZ Moravě ve vztahu k ražbě tzv. Joštova dukátu a spekuluje o možné existenci mincovny v Jemnici. Jinak je uvedené období zcela ve znamení průzkumných aktivit jihlavského podniku Geoindustria. Výsledky těchto výzkumů však jsou jen součástí nepublikovaných zpráv. K nim náleží i diplomová práce ČERNÉHO (1983), podrobně mapující většinu zbytků po dolování v širším okolí Hor, včetně do té doby neznámých(!) stařin na Kuklcípu a Hrachové hoře. Práce Černého z tohoto období se zabývá hlavně minerály získanými šlichovou prospekcí. Proto patří mezi literaturu stěžejní pro mou práci. Práce HOUZARA ŠKRDLY (1990) podrobně popisuje hlavně vlastní mineralogický výzkum sekundárních výskytů zlata v sedimentech, tehdy nově objevených hlavně na Želetavce, ale i na jiných vodních tocích v oblasti. Jejich přehled historie dolování vychází z výše uvedené literatury. léta Zajímavé podněty do diskuse historie dolování v oblasti vnesl OBŮRKA (1996). Posunutí počátku dolování před 13. stoletíje zatím jen spekulací, navíc značně přecenil rozsah a mocnost zlatonosných sedimentů. Tehdejší stav historických výzkumů opatovsko - svojkovického revíru, včetně nového objevu keramiky (P. Š.), datovanédo první poloviny 13. století v rýžovnických sejpech, popisuje exkurzní průvodce semináře Stříbrná Jihlava 2004 (HOUZAR ET AL. 2004). Stejní autoři věnovali pozornost mineralogii Au v sedimentech (HOUZAR ET AL. 2007). Pokud bych se pokusil o shrnutí, tak region s primárními a sekundárními výskyty zlata je situován v tzv. mladé sídelní oblasti, tzn. v krajině, jež nebyla stabilně osídlena v pravěku. V mladší době hradištní ( století) patřilo zalesněné území na horním toku říčky

5 Želetavky, Brtničky, Jihlávky a Vápovky zeměpánovi, jímž byl v tomto případě údělný kníže moravské přemyslovské sekundogenitury, spravující tzv. Znojemské údělné knížectví. Někdy koncem 12. století, nejpozději však počátkem 13. století se ze Znojemského údělu vyděluje samostatný hradský obvod Bítovsko, do něhož patřily menší správní celky náležející nadále k zeměpanskému majetku, a to Přibyslavicko a Moravskobudějovicko. Právě v tomto období, od počátku 13. století, nastává systematická mohutná kolonizace tehdy neosídlené centrální části Českomoravské vrchoviny (dále ČMV), končící ve 2. pol. uvedeného století vytvořením souvisle osídleného území. Kolonizace do oblasti zlatonosného revíru postupovala nejspíše z několika směrů a regionálních center. Důležitá byla blízkost staré sídelní oblasti na jv., odkud tradičně pronikali obyvatelé do lesnatých okrajů ČMV. Konkrétně to bylo Bítovsko umístěné sice na dolním toku Želetavky, k němuž však patřilo i slabě osídlené zalesněné území tzv. Lovětínského újezdu situovaného do okolí Třeště a Batelova na horní tok řeky Jihlavy a zmíněného pouze v roce 1227 (MĚŘÍNSKÝ 1999). Záhy poté nastává zmíněná souvislá kolonizace. To by znamenalo, že území zlatonosného revíru ležícího blíže ke staré sídelní oblasti by bylo kolonizováno logicky před tímto datem, v desetiletí 13. století. Rovněž sousední Telčská kotlina s centrálním postavením zeměpanského dvorce s kostelem sv. Ducha byla osídlena podle archeologických zjištění intenzivně již v 1. polovině 13. století. Podobně je tomu na říčce Vápovce, jejíž okolí získávají páni z Bílkova, později z Hrádku (Červený Hrádek). Další sídelní komora vznikla na středním a dolním toku říčky Brtničky, kde vznikl zeměpanský statek a regionální středisko rodu Hrutoviců a pánů z Kněžic doložené nejpozději v roce Brtnicko bylo kolonizováno tedy do konce 1. třetiny 13. století. Poměrně starobylé je osídlení zeměpanského Přibyslavicka, jehož začátek můžeme hledat již v průběhu 12. století. Území zlatonosného revíru Opatov-Želetava bylo tedy kolonizováno pod správou zeměpána a výsluhou jednotlivých rodů z několika směrů a regionálních středisek. Snad nejdůležitější byla kolonizace z východu. Rekonstruovat konkrétní majetkové vztahy v oblasti pro 13. století téměř nelze, neboť písemné prameny naznačují až situaci z doby o sto let mladší. Tehdy je již většina území v rukou šlechty, zeměpanský majetek téměř zmizel, z. okraj zlatonosné oblasti patří novoříšskému klášteru (Sedlatice, Svojkovice). V roce 1257 jsou sice zmíněny některé osady ležící ve zlatonosné oblasti, ale písemný pramen mapuje pouze farní obvod kostela ve Staré Říši (Měřínský 1984). Jsou zde například jmenovány Malý a Velký Štítek, Svojkovice, Markvartice, Sedlatice, Hladov (?), Lipolec a Veselí. Fara ve Staré Říši je umístěna značně excentricky vzhledem k prostoru se jmenovanými osadami a staroříšská farnost dosahovala značně blízko do areálu farností dalších obcí. V roce 1345 se uvádějí poprvé zlaté doly u Štítků a to v majetku jemnických, respektive jihlavských měšťanů. Blízká Želetava patřila k majetku rodu pánů ze Želetavy, šlo vlastně o větev mocného rodu pánů z Bílkova. Oldřich ze Želetavy získal na jz. Moravě poměrně rozsáhlé panství, v roce 1364 mu patřily Štítky ( Schcytky ) a Jenišov. V roce1350 uděluje v Markvarticích rychtářství bratrům Bedřichu a Martinu, od roku 1358 získal celé Jindřichovice (předtím je vlastnili páni z Heraltic), ale již v roce 1368 pak prodává Želetavu s tvrzí a mýtem, Markvartice, Jindřichovice a Štítky s dolem Benešovi z Weitmile. Na základě výše uvedených podkladů se jako nejpravděpodobnější doba objevu a počátků exploatace zlata jeví konec 12. století až 1. třetina 13. století. Tak jako v jiných rudních revírech, ani v zájmové oblasti není jasné, zda byl objev zlata zapříčiněn záměrnou prospekční činností či byl dílem náhody. Prospektoři, přicházející ve středověku za zlatem do prostoru ČMV, vybaveni obvyklými horními svobodami, vycházeli ze znalostí různých indicií zlatonosného zrudnění. V případě zlata byla jistě hlavní a spolehlivou metodou orientační a potom podrobná šlichová prospekce. Dále nemusíme pochybovat an o velkých praktických zkušenostech prospektorů ve vyhledávání primárních rud v relativně nedotčené krajině, kteří se v té době pohybovali volně po Evropě.

6

7 Charakteristika sedimentů ve studovaných oblastech je v literatuře rozpracována podle jednotlivých subúzemí. Předín Zejfy Studované sedimenty pocházejí z místa ležícího přibližně 500 m j. od jižního okraje Předína a 300 m j. od rybníka Strhaná hráz, přímo z regulovaného koryta Brtnice (obr. 1). Místo bylo před rekultivací silně poznamenáno středověkou rýžovnickou činností Zejfy. Vzorek byl odebírán z boku koryta z hrubozrnných rezavě zbarvených štěrkopísků ležících pod přerýžovanými sedimenty a hlínami, těsně nad podložními pevnými šedými jíly. Valounovou složku tvoří hlavně kvarcity, včetně grafi tických typů, poloostrohranné klasty pararul, méně bylo křemene, včetně žilné nahnědlé variety. Časté jsou valounky rutilu. Přímo do koryta potoka byl při melioraci vysypáván lomový granitový štěrk.

8 Horský potok Vzorky byly odebírány zejména na horním toku Horského potoka: (1) 500 m sz. od Hor v zákrutu Horského potoka, který tu zleva přibírá malý přítok z meliorovaných luk zvaných Rozsíčka. Z tohoto místa pocházejí uváděné chemické analýzy zlata. Koryto potoka bylo při melioracích uměle zahloubeno do štěrkovitých přerýžovaných sedimentů bývalých sejpů. Lokalita (2), která poskytla další vzorky zlata a těžkých minerálů, leží asi 1 km ssz. od Hor u tzv. Hraběcí studánky v prostoru zaniklé středověké vesnice Jenišov, kde byly štěrkovito-písčité sedimenty odebírány přímo v recentním korytu potoka. Na obou místech se vyskytují hrubozrnné štěrkovité sedimenty zčásti zakryté materiálem sejpů a ležící buďto na šedých jílech, nebo na světle šedých jílovitých píscích. Valounovou složku tvoří převážně křemen, ruly, kvarcity, hrubozrnné granity, méně též nodule sillimanitu, eklogitické amfi bolity a zaoblené valounky rutilu (průměrně 3 5 mm velké, i větší). V bezprostředním sousedství míst odběru jsou intenzivní pozůstatky středověké rýžovnické činnosti prováděné od 13. století (Vokáč et al., v přípravě). Želetavka Vzorky pocházejí z boku koryta Želetavky v místech ležících asi 1 km ssz. od rybníka Bouzek, 2 km SSZ od Želetavy. Na podložním šedém jílu se zrny křemene a s ojedinělými úlomky zvětralých rul tam spočívají rezavě zbarvené nevytříděné polymiktní štěrky o max. mocnosti do 50 cm. Jsou tvořené křemenem a poloostrohrannými až polozaoblenými valouny kvarcitů, rul a vzácněji i pegmatitů, erlanů a ojediněle i větší zaoblené valounky rutilu. V nadloží spočívají hnědošedé jemnozrnnější štěrky, často s příměsí písčito-hlinité složky a s jednotlivými většími balvany hornin (Houzar et Škrdla 1990). Hladov Jinšovský potok Na soutoku Hladovského a Jinšovského potoka byl odebírán vzorek sedimentu přímo z koryta potoka obklopeného nízkými rýžovnickými kopečky. Místo odběru leží 1,6 km jz. od Opatova, 300 m z. od rybníka Jinšov. V korytě potoka jsou hrubozrnné polymiktní štěrkovité sedimenty, zčásti přerýžované ve středověku. Vedle křemene, rul a kvarcitů jsou pro ně typické valouny hrubozrnných turmalinických granitů. Zajímavostí valounové složky jsou též vedle běžného rutilu, kterým jsou sedimenty v důsledku přerýžování místy nabohaceny, valounky zirkonu. Podloží tvoří šedé jíly s úlomky křemene a hornin, případně jemné písčité štěrčíky. Svojkovice Boroví Pro šlichování byl odebírán vzorek štěrkovito-písčitých sedimentů v prostoru ležícím 600 m s. od obce, při jižním ukončení pinkového tahu, pokračujícího z Kuklcípu do trati Boroví, v meliorací napřímeném korytu potoka 20 m nad rybníkem U křoví, přímo na okraji haldy bývalé štoly (?). Sediment pochází z hloubky cm pod současným povrchem nivy a šlo o monotónní písčitý štěrk s valouny biotitické pararuly a kvarcitu, relativně méně hojný je křemen, bez jílovitého podílu; snad byl materiál již ve středověku rýžován (?) nebo změny souvisejí se zmíněnou meliorací. Vzácnější rutily jsou na rozdíl od výše zmíněných lokalit spíše poloostrohranné, se zbytky krystalových ploch. Ohledně metodiky práce by bylo namístě uvést způsob získávání materiálu. Jedná se o tzv. šlichovou prospekci. Pod tímto pojmem se skrývá promývání surového materiálu krouživými pohyby na rýžovací misce. Lehký podíl, např. hlína a písek je odplaven, zatímco těžký podíl, (zlatinky, těžké minerály), zůstává v mělké prohlubni ve středu misky. Pojem šlich znamená výplavek získaný rýžováním. Jde o těžší část vzorku, která zůstala na rýžovací misce po

9 opatrném proplachování. Studované zlatinky byly získány rýžováním štěrkovito- písčitých sedimentů po mechanickém odstranění nejhrubšího klastického podílu a odjílování. Pro účely této práce byla hodnocena jen frakce velikosti 2 0,10 mm, která byla v přímé asociaci se zlatem a která je na těžké minerály nejbohatší. Celkem bylo získáno přibližně 250 zlatinek. Těžké minerály byly s výjimkou zlata identifi kovány převážně jen optickými metodami. Fotodokumentace některých větších zlatinek byla provedena za použití stereomikroskopu LEICA MZ 16 s videokamerou LEICA DFC 480 (5 mpx) na Ústavu geologických věd MU v Brně (foto dr. M. Ivanov). Těžké minerály (TM) aluviálních sedimentů v zájmové oblasti nebyly dosud podrobně studovány. Jejich soupis s ohledem na historický vývoj poznání uvádí tabulka. před kasiterit, monazit, rutil, zlato amfibol, pyrit, anatas, scheelit, andaluzit, sillimanit, apatit, staurolit, baryt, titanit, granát, turmalín, ilmenit, wolframit, kyanit, Zn-Fe spinel, magnetit, zirkon Cr-Al spinel, elbait, stříbro Mezi opakními minerály dominuje převážně rutil, tvořící šedá zrna až valouny velikosti několika cm. V některých případech je zonální, s červenohnědým středem a tmavošedým lemem. Vzácnější je hnědočervený průsvitný rutil, sloupečkovitý, krátce stébelnatý až jehlicovitý. V drobnější frakci TM jsou vedle rutilu četná drobná zrnka ilmenitu. Relativně hojným minerálem v sedimentech Horského potoka je černý nebo hnědě průsvitný kasiterit, jehož množství dosahuje až 10 obj. % opakního podílu, naopak podobný wolframit byl určen chemickou analýzou jen v ojedinělých zrnech (Horský potok, Černý 1983). Z průsvitných minerálů je nejhojnější zirkon, jehož bezbarvé a nažloutlé prizmatické krystalky tvoří většinu jemné frakce (<0,10 mm). Nově byly také zjištěny nedokonalé slabě zaoblené krátce prizmatické krystaly až valounky čirého a nahnědlého zirkonu velikosti až 4 mm (Jinšovský a Horský potok). Vyznačují se oranžovou luminiscencí v krátkovlnném UV-záření. Poměrně hojný je granát ve třech zřetelně barevně odlišných varietách. Jeho složení nebylo dosud studováno, lze však předpokládat výskyt granátů s významným podílem almandinové (z rul), pyropové (z eklogitů a granátických amfi bolitů), lokálně i almandin- grossularové (ze skarnoidů) a spessartinové (oranžové krystaly z pegmatitů) složky (Pertoldová 1988, Houzar et Škrdla 1990). Nejhojněji byl fi alově červený granát (almandin) zastoupen na lokalitě Předín Zejfy. Dalším význačným minerálem a typickým průvodcem zlata (vedle rutilu) je monazit. Tvoří zlatavě žlutá, hnědá až hnědozelená zrna s nápadnou štěpností i dokonalé krystaly velikosti 5 mm. O něco vzácnější je hnědý turmalín, pocházející nepochybně z blízkých turmalinicko-muskovitických granitoidů, podobně jako ojedinělý, jen lokálně hojnější, trávově zelený a bílý apatit (Horský potok). Dále se vyskytují vláknité agregáty až drobné nodule sillimanitu, pocházejících z granitoidů i rul (Jinšovský potok), dále bezbarvé tabulky kyanitu, původem snad z kvarcitů (Černý 1983). Za použití UV-záření byl identifi kován scheelit. Jeho jinak nevýrazná bílá zrna jsou významnou akcesorií především v těžkém podílu sedimentů vodních toků směřujících na jih od rozvodí Brtničky a Želetavky. Jeho výskyt zřetelně souvisí s výskytem Ca-bohatších metamorfi tů v nadloží hlavní zlatonosné kvarcitové sekvence. Na horním toku Žele avky byl zjištěn i primární výskyt scheelitu v balvanech granátického skarnoidu, nacházejících se v místě výrazné šlichové anomálie Au (Vokáč et al., v přípravě). Ostatní minerály doprovázející zlato se vyskytují velmi nepravidelně. Náleží k nim např. modré kovově lesklé dipyramidy anatasu (< 0,2 mm), vzácné růžové sloupečky andalusitu ( 10 mm), modrozelené zlomky

10 osmistěnů Zna Cr-spinelů, výjimečně wolframit-ferberit (Svojkovice Boroví, Horský potok). Dříve popsaný baryt a staurolit se nepodařilo nově potvrdit. Pozoruhodné jsou sporadické nálezy pyritu. Zatímco ve většině studovaných sedimentů byl pyrit zjištěn jen zcela výjimečně v drobných limonitizovaných zrnech (Houzar et Škrdla 1990), na Brtničce pod Předínem se objevily v nejjemnější frakci TM relativně hojné úlomky i dokonalé (nezaoblené!) kubické krystalky pyritu bez jakýchkoliv stop limonitu, ojediněle srůstající s křemenem. Pokud nejde o novotvořený pyrit, což je málo pravděpodobné (např. chybí kolomorfní pyrit i jakýkoliv materiál organického původu), může tento výskyt nejspíše signalizovat blízkost rudní úpravny (Vokáč 2007a). Stejný pyrit byl totiž později zjištěn jako vzácná součást semleté rudniny (většinou však jen pseudomorfózy po něm v důsledku pražení rudy) v pozůstatku odkaliště nově objeveného zlatorudného mlýna ze století u Zlatomlýna u Opatova (Vokáč 2007b). V celkově nízkém, ale proměnlivém množství je mezi TM místy zastoupena antropogenní složka, zastoupená např. zlomky měděných drátků, železných okují a vzácně i olověnými broky. Rád bych se pokusil o shrnutí této rešerše i výsledků výzkumů zlata svojkovicko-opatovského revíru. V oblasti mezi Želetavou a Opatovem se ve středověku těžilo zlato na primárních i sekundárních ložiscích. Oblast geologicky náleží moravskému moldanubiku a je tvořena převážně biotitickými pararulami a migmatity s vložkami kvarcitů. Zlato je vázáno na křemenné žíly převážně směru VJV ZSZ a JV SZ. Má vysoký obsah stříbra (= elektrum) a obsah v žilovině je průměrně ~5 7 g/tunu, výjimečně i značně vyšší. Zlato s podílem stříbra, ale též zlato o vysoké ryzosti se nachází v aluviálních sedimentech v doprovodu valounků rutilu, a dále se zirkonem, monazitem, vzácněji i s kasiteritem a scheelitem. Podle nových archeologických nálezů i analogií s jinými revíry na Jihlavsku lze předpokládat, že objev a počátky těžby zlata ve studované oblasti souvisejí s dobou velké kolonizace oblasti v první polovině 13. století. Kromě rýžování zřejmě probíhala i těžba na primárních zdrojích (tehdy existovala i nově zjištěná úpravna rudy na Zlatomlýně u Opatova). Pro toto nejstarší a nejvýnosnější období těžby zlata chybějí, jak je časté i v jiných našich Au-revírech, písemné zprávy. Jen o existenci osad Velký a Malý Štítek, které byly centrem důlního okrsku, víme z jediné listiny z r Písemnými prameny je dolování doloženo teprve od poloviny 14. století. Nejvýznamnější je listina Karla IV. z , která spojuje otvírku nových dolů u Štítků s podnikáním jemnických měšťanů, další pramen z ukazuje na vztah k Jihlavě. I z dalších listin té doby vyplývá, že doly už nedosáhly většího významu a před r byly už asi opuštěny. K oživení dolování došlo až v 16. století, kdy byly založeny Hory- Štítky jako hornická osada. Podle geologických, archeologických i historických pramenů lze s těžbou zlata ve 13. století spojovat okolí Hor (k. ú. Předín), (ZSO Malý Štítek), okolí Želetavy (ZSO Velký Štítek) a Opatov (ZSO Jenišov). Pozůstatky po dolování zlata na primárních (jámy, obvaly) i sekundárních nalezištích (sejpy) se dnes nacházejí na katastrech obcí Svojkovice ( Jámy, Štule ), Markvartice ( Kuklcíp, Boroví ), Hory, resp. Předín ( Malý Štítek, Štulně Zákopy ), Sedlatice, Hladov, Rozseč a Opatov ( Vlčí jámy ). Hlavní rýžoviště byla na Horském a Jinšovském potoce, na Brtničce nad Předínem a u Opatova. Na některých lokalitách byla vedle zlata zjištěna i keramika datovaná do rozmezí 1. poloviny 13. století pol. 15. stol., a dále i hornická želízka, podkovy, hřeby a kahany; v některých případech však zůstává doba těžby a těžená surovina i nadále záhadou. I po provedených výzkumech lze nadále hluboce souhlasit se slovy historika PhDr. V. DEJMKA (1985), který hovoří o krajině plné otázek, geologických i historických.

11 Ve studované oblasti bylo v aluviálních sedimentech zjištěno, resp. potvrzeno, zlato tří základních paragenetických typů. Tvoří převážně zaoblená zrna různých tvarů, velikosti převážně < 0,5 mm, ojediněle i větší. Prvním typem je elektrum s obsahem Ag at. %, jehož složení odpovídá primárnímu zlatu-elektru z hydrotermálních křemenných žil u Hor (Ve Štůlni). Dalším relativně rozšířeným typem je zlato o vysoké ryzosti (1 5 at. % Ag), v němž byl vedle bismutu poprvé bezpečně potvrzen maldonit, předpokládaný již dříve Malcem (Malec 1993, 2002). Jde patrně o zlato metamorfogenního typu, odpovídající Au(-W) křemenné mineralizaci ve smyslu Morávka et al. (Morávek 1992). Výskyt takové mineralizace typu Orlík u Humpolce (Litochleb 1981, 1992, Litochleb et al. 1982) nebo Zlatý Chlum u Jeseníku (Fojt et al. 1988) nelze vyloučit, ale nebyl v regionu zatím potvrzen. Ojedinělý granát-pyroxenický skarnoid se scheelitem a žilkami masivního hnědého křemene ze Želetavky obsahuje 640 ppm W a jen 0,02 ppm Au. Třetí typ téměř čistého zlata je zřetelně supergenního původu a tvoří pouze nepatrné žilky a povlaky na povrchu zlatinek. Zlato se vyskytuje zejména ve srůstech s křemenem a ojediněle s (limonitizovaným) pyritem. Inkluze ullmanitu, gersdorffi tu, galenitu, tetraedritu, chalkopyritu a pyrhotinu, které uvádí ve zlatě z rozsypů v této oblasti Malec (1993, 2002) nebyly zjištěny, protože jsou zřejmě velmi vzácné. Podobně je tomu u dříve popsaných srůstů zlata s horninotvornými minerály (srv. Malec 1988, 1993, 2002). V případě biotitu, sillimanitu a K- živce, jejichž stabilita v hydrotermálním procesu je nepravděpodobná, jde spíše o zrna uvízlá a zakovaná do zlatinek v důsledku transportu.v námi studované křemenné žílovině byl v asociaci se zlatem zjištěn pouze muskovit-sericit (po K-živci), akcesoricky limonitizovaný pyrit, výjimečně zirkon, rutil a monazit. Typickou indicií významnějšího výskytu těžkých minerálů (včetně zlata) v aluviálních sedimentech této oblasti jsou nálezy šedých, zaoblených valounků rutilu o velikosti 5 30 mm, ojediněle i větších, nacházejících se v rezavě zbarveném sedimentu. Dokládají rozrušení velkého objemu rul s křemennými segregacemi a eklogitických amfi bolitů, v nichž se nachází jako primární minerál. Také monazit v krystalcích velikosti 0,5 5 mm vyznačuje sedimenty obohacené většími zrny zlata. Rutilem bohatší sedimenty bez viditelného zlata představují nejspíš přerýžovanou frakci (např. některá místa na Jinšovském potoce, Brtnička pod Předínem v místě stavby kanalizační šachty v r. 2006). Běžný drobný rutil (< 1 mm) a místy i větší ostrohranná zrna hnědočerveného rutilu nemají k výskytu zlata žádný vztah a odpovídají redeponovanému detritu sillimanit-biotitických pararul, příp. amfi bolických eklogitů. Odhadovat celkové množství zlata vytěženého z rozsypů studované oblasti je dosud spíše spekulativní. O první odhad pro celý opatovsko-svojkovický revír se pokusili Houzar et Škrdla (1990); hodnotu kg Au (včetně elektra) pokládal Veselý et al. (1988) za optimistickou. Tehdy však nebyla známa rozsáhlá rýžoviště na Jinšovském potoce ani naopak skutečnost, že v případě zlatem bohatých sedimentů Želetavky (srv. Houzar et Škrdla 1990) šlo jen o nahodilou lokální anomálii. Detailně se touto otázkou zabýval Obůrka (1996), který dospěl k hmotnosti 1850 kg. Přecenil však rozsah a zejména mocnost zlatonosných sedimentů nejméně desetkrát. Reálné odhady se na základě zjištěného rozsahu, mocnosti a zlatonosnosti zkoumaných sedimentů (~ 0,1 0,5 g/ m3) budou pohybovat nejspíše okolo max kg vyrýžovaného zlata v celé oblasti.

12 Použitá literatura: ČERNÝ M. (1983): Geologické a ložiskové poměry historických výskytů zlata na lokalitách Opatov, Hory, Předín. Rukopis, Diplomová práce PřF UK Praha. HOUZAR S., ŠKRDLA P. (1990): Výskyty zlata v širším okolí Želetavy na jihozápadní Moravě. Přírod. Sbor. Západomorav. muzea v Třebíči, 17: HOUZAR, S. 1997: O historickém dolování na jihozápadní Moravě, Západní Morava I, HOUZAR, S. ŠKRDLA, P. VOKÁČ, M. 2004: Opatovsko-svojkovický zlatonosný revír na západní Moravě. In.: Macek, L. Hošková, J. Zimola, D. (ed.): Exkurzní průvodce semináře Stříbrná Jihlava 2004, K dějinám hornictví a důlních prací na Vysočině, Jihlava Jihlava 2004, 1 9. HOUZAR, S. ŠKRDLA P. VOKÁČ, M., 2007: Mineralogie zlata z aluviálních sedimentů malých vodních toků mezi Želetavou a Opatovem na západní Moravě mineralogy of gold from aluvial sediments of streams between Želetava and Opatov, Western Moravia, Acta Rerum naturalium 3, KOŘAN, J. 1954: K topografii dolování v českých zemích v době předhusitské, Věstník Ústředního ústavu geologického 29/1, KOUTEK J. (1937): O novém kutání na zlato v okolí Želetavy na jihozápadní Moravě. Věst. Stát. geol. Úst. (Praha), 13: MĚŘÍNSKÝ Z. (1984): Hornické vsi Velké a Malé Štítky u Svojkovic a Hor (okr. Jihlava a Třebíč). Sbor. Zkoumání výrob. objektů a techn. archeolog. metodami : 23 33, Brno. OBŮRKA, A. 1996: Zlato v okolí Předína, Naším krajem 7, POŠEPNÝ, F. 1895: Das Goldvorkommen Böhmens und der Nachbarländer, Archiv für praktische Geologie II, POŠVÁŘ, J. 1980: Zlato na jihozápadní Moravě a tzv. Joštův dukát, Studie z dějin hornictví, Rozpravy Národního technického muzea 78, SCHWOY, F. J. 1794: Topographie vom Markgrafthum Mähren III. Wien TENČÍK, I. 1970a: Závěrečná zpráva úkolu Vzácné a stopové prvky Českomoravská vrchovina, Dílčí zpráva: Šlichová prospekce. Rukopis, Geofond Praha (P 22380). Praha VESELÁ, M. HRÁDEK, M. HRKAL, Z. MANOVÁ, M. NOVÁK, J. K. ŘÍHODOVÁ, A. ŠALANSKÝ, K. 1988: Vysvětlivky k základní geologické mapě ČSSR 1: Brtnice. Ústřední ústav geologický Praha. Praha, VESELÝ, J. 1992: Endogenní zlatonosná mineralizace Moravské moldanubikum. In.: MORÁVEK, P. et al. (editor): Zlato v Českém masivu. Praha,