Ústavní právo. Hlava první. Obecná část

Transkript

1 Karel Klíma Ústavní právo Hlava první Obecná část I. Pojem a předmět ústavního práva 1 Pojem veřejného a soukromého práva Veřejné právo je hierarchizováno a založeno na nadřazenosti státu nad jinými veřejnými institucemi a nadřazenosti veřejných institucí nad osobami soukromými. Právo soukromé je založeno na rovnosti a nezávislosti soukromých osob. Ústava je základním pramenem ústavního práva. Ústavní právo tvoří základnu veřejného práva. Jeho dalšími součástmi jsou typicky práva správní, finanční a trestní. 2 Ústavní právo a jeho předmět a) Ústavní právo vyjadřuje určitou politickou organizaci společnosti, strukturu mocenských prostředků, organizaci veřejné moci. Je v tomto smyslu vyjádřením představ politické reprezentace o žádoucí organizaci vztahů a o jejich setrvačnosti v perspektivě hledisko politické. b) Ústavní právo je spjato s moderní státností. Vzniká s revolučním vývojem. Vyjadřuje svobodu individua, jeho rovnoprávnost, zdroj moci a podíl na jejím výkonu hledisko historickogenetické. c) Předmětem tohoto druhu práva jsou vztahy vznikající při výkonu státní moci, zabývající se strukturou státní moci, vůlí státu poskytnutého prostoru pro činnost individua. V této podobě je pojímáno jako právo státní, výrazně založené na učení o státu hledisko etatistické. d) Předmětem ústavního práva jsou právní vztahy, upravené normami ústavy, jim na roveň postavenými nebo na ústavu bezprostředně navazujícími hledisko normativně právní. Předmětem ústavního práva jsou tedy určité principy a druhy vztahů, uspořádané zpravidla do několika skupin jako: - základy veřejné moci, její povaha (suverenita lidu, státotvornost politických stran) a struktura (forma státu, forma vlády), - samospráva (teritoriální, národní či jiná), - uznání a vymezení svobody individua v podobě základních práv a svobod a jejich garance, - základy politické demokracie (v podobě volné soutěže politických sil) 3 Ústavněprávní vztahy a jejich subjekty

2 Pod subjekty ústavněprávních vztahů rozumíme zpravidla ústavou upravený okruh pojmů, institucí a osob, jejich práv (pravomocí) a povinností. Subjekty ústavního práva lze dělit na: a) formy seskupení osob obecného, neurčitého charakteru: lid, národ, národnost, etnická skupina, vyšší samosprávný celek, obec, - politická strana, občanské sdružení, b) orgány veřejné moci, a to: - kolegiální (včetně jejich orgánů) např. vláda a její předseda, - monokratické (prezident, monarcha), - jiné (např. soud) c) orgány samosprávy obecní zastupitelstvo akademická obec a její orgány (podle zákona o vysokých školách). d) fyzická či právnická osoba. II. Moderní ústavnost a ústava, vznik a druhy ústav Lze shrnout, že historie zná ústavy revoluční, dohodnuté, oktrojované, posuzujeme-li podmínky a způsob vzniku těchto ústav. Moderní ústavnost je podmíněna ústavou, procesními předpisy na její ochranu a institucí (institucemi), jež ji kontrolují. Moderní ústavnost má tedy složku materiální, procesní a institucionální. III. Obsah ústavy, ústava jako základní zákon, normy ústavy Ústava jako každá právní norma upravuje určitou materii věcný obsah. V tom smyslu vymezuje postavení subjektů, např. občana, poslance, místního orgánu samosprávy, ústavního soudu, prezidenta, vlády aj. Upravuje též jejich vzájemné vztahy v té souvislosti lze hovořit o ústavněprávních vztazích. Typy ústavních norem: 1. ústavní norma obecné principy (Čl. 2 odst. 1 Listiny: stát je založen na demokratických hodnotách ) 2. ústavní normy stanovící práva a povinnosti jejich subjektů (Čl. 19 odst. 1 Listiny stanoví, že právo pokojně se sdružovat je zaručeno. ) 3. ústavní normy zřizující, konstitutivní (viz. dále) Klasickou strukturu právní normy (hypotéza, dispozice, sankce) v ústavě prakticky nelze nalézt. Hypotézy nejsou zpravidla vyjádřeny nebo je možné je najít v jiných ustanoveních ústavy. Dispozice ústavních norem nejsou dispozicemi typickými, neboť nejsou pravidly chování. Dispozice ústavních norem většinou určují ústavní subjekty, soustavu státních orgánů, jejich vzájemné vztahy, kompetence, princip postavení občana apod.

3 IV. Interpretace a realizace ústavy Autentický výklad ústavy bývá především úkolem dvou druhů státních orgánů ústavodárného, resp. zákonodárného sboru a orgánu kontroly ústavnosti (ústavního soudu). V. Odpovědnost a sankce v ústavním právu Ústavněprávní sankce je sankcí stanovenou v Ústavě nebo v jiných pramenech ústavního práva (např. ve volebních zákonech). Sankcí podle ústavního práva je např.: - zrušení zákona (čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy) 1 - odvolání orgánu (čl. 75 Ústavy 2, podle něhož prezident republiky odvolá vládu, která nepodala demisi, ačkoli ji byla povinna podat), - rozpuštění orgánu (čl. 35 Ústavy 3 stanovící předpoklady, za nichž může prezident republiky rozpustit Poslaneckou sněmovnu), - ztráta mandátu, resp. jeho zánik či nenaplnění (např. čl. 60 Ústavy 4 stanovící podmínky konstitutivnosti slibu prezidenta republiky), 1 Čl. 87 (1) Ústavní soud rozhoduje a) o zrušení zákonů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10, 2 Čl. 75 [Odvolání vlády] Prezident republiky odvolá vládu, která nepodala demisi, ačkoliv ji byla povinna podat. 3 Čl. 35 [Rozpuštění sněmovny] (1) Poslaneckou sněmovnu může rozpustit prezident republiky, jestliže a) Poslanecká sněmovna nevyslovila důvěru nově jmenované vládě, jejíž předseda byl prezidentem republiky jmenován na návrh předsedy Poslanecké sněmovny, b) Poslanecká sněmovna se neusnese do tří měsíců o vládním návrhu zákona, s jehož projednáním spojila vláda otázku důvěry, c) zasedání Poslanecké sněmovny bylo přerušeno po dobu delší, než je přípustné, d) Poslanecká sněmovna nebyla po dobu delší tří měsíců způsobilá se usnášet, ačkoliv nebylo její zasedání přerušeno a ačkoliv byla v té době opakovaně svolána ke schůzi. (2) Poslaneckou sněmovnu nelze rozpustit tři měsíce před skončením jejího volebního období. 4 Čl. 60 [Odmítnutí slibu] Odmítne-li prezident republiky složit slib nebo složí-li slib s výhradou, hledí se na něho, jako by nebyl zvolen.

4 - zrušení výsledků voleb. Pokud se ústavněprávní odpovědnost vztahuje na fyzickou osobu, resp. občana, její naplnění nevylučuje eventuální uplatnění jiného druhu právní odpovědnosti, např. trestněprávní, občanskoprávní, pracovněprávní, finančněprávní a jiné. VI. Ústavněprávní spory Ústavní normy jsou naplňovány (realizovány) jednáním subjektů podle ústavy. Ústava se realizuje především: a) vydáním právního předpisu (ústavního zákona, zákona, obecně závazné vyhlášky), b) rozhodnutím orgánu aktem aplikace práva (srov. např. čl. 62 Ústavy 5 o pravomocích prezidenta republiky), c) kontrolní činností (srov. čl. 97 Ústavy 6 o činnosti Nejvyššího kontrolního úřadu), d) rozhodováním sporů podle Ústavy (srov. pravomoci ústavního soudu podle čl. 87 Ústavy 7 ), 5 Čl. 62 [Základní pravomoci] Prezident republiky a) jmenuje a odvolává předsedu a další členy vlády a přijímá jejich demisi, odvolává vládu a přijímá její demisi, b) svolává zasedání Poslanecké sněmovny, c) rozpouští Poslaneckou sněmovnu, d) pověřuje vládu, jejíž demisi přijal nebo kterou odvolal, vykonáváním jejích funkcí prozatímně až do jmenování nové vlády, e) jmenuje soudce Ústavního soudu, jeho předsedu a místopředsedy, f) jmenuje ze soudců předsedu a místopředsedy Nejvyššího soudu, g) odpouští a zmírňuje tresty uložené soudem, nařizuje, aby se trestní řízení nezahajovalo, a byloli zahájeno, aby se v něm nepokračovalo, a zahlazuje odsouzení, h) má právo vrátit Parlamentu přijatý zákon s výjimkou zákona ústavního, i) podepisuje zákony, j) jmenuje prezidenta a viceprezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu, k) jmenuje členy Bankovní rady České národní banky. 6 Čl. 97 [Úkoly] (1) Nejvyšší kontrolní úřad je nezávislý orgán. Vykonává kontrolu hospodaření se státním majetkem a plnění státního rozpočtu. (2) Prezidenta a viceprezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu jmenuje prezident republiky na návrh Poslanecké sněmovny. (3) Postavení, působnost, organizační strukturu a další podrobnosti stanoví zákon. 7 Čl. 87 [Věcná působnost]

5 e) činností fyzických a právnických osob a dalších nestátních subjektů podle práva (srov. např. čl. 11 Listiny 8 vymezující vlastnické právo), f) jednáním ústavních orgánů navenek státu (čl. 63 odst. 1 písm. a) 9 o pravomoci prezidenta republiky zastupovat stát navenek). Za ústavněprávní spor lze považovat situaci, kdy ústavní orgán poruší ústavu, poruší základní právo fyzické či právnické osoby, rozhodnutím omezí působnost samosprávného celku. Typickým (1) Ústavní soud rozhoduje a) o zrušení zákonů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10, b) o zrušení jiných právních předpisů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním zákonem, zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10, c) o ústavní stížnosti orgánů územní samosprávy proti nezákonnému zásahu státu, d) o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod, e) o opravném prostředku proti rozhodnutí ve věci ověření volby poslance nebo senátora, f) v pochybnostech o ztrátě volitelnosti a o neslučitelnosti výkonu funkcí poslance nebo senátora podle čl. 25, g) o ústavní žalobě Senátu proti prezidentu republiky podle čl. 65 odst. 2, h) o návrhu prezidenta republiky na zrušení usnesení Poslanecké sněmovny a Senátu podle čl. 66, i) o opatřeních nezbytných k provedení rozhodnutí mezinárodního soudu, které je pro Českou republiku závazné, pokud je nelze provést jinak, j) o tom, zda rozhodnutí o rozpuštění politické strany nebo jiné rozhodnutí týkající se činnosti politické strany je ve shodě s ústavními nebo jinými zákony, k) spory o rozsah kompetencí státních orgánů a orgánů územní samosprávy, nepřísluší-li podle zákona jinému orgánu. (2) Zákon může stanovit, že namísto Ústavního soudu rozhoduje Nejvyšší správní soud a) o zrušení právních předpisů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu se zákonem, b) spory o rozsah kompetencí státních orgánů a orgánů územní samosprávy, nepřísluší-li podle zákona jinému orgánu. 8 2/1993 Sb. Čl. 11 [Vlastnické právo] (1) Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje. (2) Zákon stanoví, který majetek nezbytný k zabezpečování potřeb celé společnosti, rozvoje národního hospodářství a veřejného zájmu smí být jen ve vlastnictví státu, obce nebo určených právnických osob; zákon může také stanovit, že určité věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů nebo právnických osob se sídlem v České a Slovenské Federativní Republice. (3) Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem. (4) Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. (5) Daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona. 9 Čl. 63 [Další pravomoci] (1) Prezident republiky dále a) zastupuje stát navenek,

6 ústavněprávním konfliktem je spor o pravomoc či působnost státního orgánu (např. ministerstva), nebo když orgán veřejné správy nepovolí činnost politické strany, obecní orgán zakáže demonstraci apod. I. Pojetí státu 1 Politická moc Hlava druhá Obecná teorie státu V dějinách lidstva se vnitřním sociálním vývojem každé společnosti postupně začaly projevovat různé ambice v ekonomických, mocenských, etnických, územních a jiných druzích zájmů a způsobem jejich prosazení (anexe, válka, integrace, apod.). Vývoj lidstva postupně prokázal, že zájmy a představy bez autority není možné uskutečnit, i když dějiny znají rovněž přirozeně uplatňovanou autoritu. V tomto smyslu zájmy na prosazení určité autority ústí v její organizovanou podobu politickou moc. V systémech demokratických pak politická moc by v průsečíku úsilí měla směřovat ve prospěch většinového zájmu obyvatelstva, lidu, občanů, jakož i respektovat právem uznanou sféru nedotknutelnosti individua, menšin, autonomních zájmů apod. Její zaměření v demokratickém systému by tedy měla tendovat k tomu, aby se stala službou tzv. občanské společnosti. Konkrétní konstrukce politické moci a její vztah k individuu je zejména v moderní společnosti (počínaje novodobými revolucemi) předmětem deklarací, ústavy jako základního zákona, právního řádu. Zvláštní pozici v systému politické moci má stát. Stát je typem autority, jež má organizační formu, a k realizaci určitých funkcí disponuje materiálními prostředky, osobním aparátem, donucením, resp. sankcemi. Stát je v tomto smyslu zformovaná, institucionalizovaná politická moc. Lze předpokládat, že soudobý pluralitní stát je především politickou mocí směřující k organizaci, stabilitě a zachování demokratických pravidel politického života ve společnosti. 2 Pojmové znaky státu Státy jsou produkty lidské interakce, vznikají, mění se a zanikají jako výsledek lidské činnosti. Pojem stát lze chápat nejméně ve dvou smyslech slova, jako určitou suverénní jednotku, jež existuje ve světě odděleně od jednotek jiných (v tom smyslu je svět společenstvím států) a jako mechanismus politické moci, jenž zejména uvnitř společenského organismu uskutečňuje veřejný zájem. V prvním případě lze hovořit o tzv. vnějším aspektu státnosti a ve druhém případě o vnitřním aspektu státnosti. Stát je globální politickou organizací zvláštního druhu. Jako organizační forma má své charakteristické znaky, jež ji odlišují od forem jiných (např. politických stran). Pojmovými znaky státu jsou: a) území (prvek teritoriální) b) obyvatelstvo nebo národ (prvek personální)

7 c) politická a právní organizace moci (prvek formální) d) autorita jako prosaditelná moc (prvek mocenský) e) seberegulace a sebezachování (prvek konzervující) Lidskou podstatou státu je obyvatelstvo jako homogenní skupina individuí spojených určitým typem solidarity. Stát je obvykle tvořen určitým homogenním obyvatelstvem, jemuž jsou společné určité znaky (rasa, jazyk, náboženství apod.) 3 Funkce státu Z hlediska společného účelu lze funkce dělit na funkce: a) regulativně normativní stát je stěžejním subjektem, jenž určuje, resp. garantuje stanovení pravidel interakce činitelů veřejného i soukromého práva. b) organizace služeb veřejného zájmu stát vzhledem k uplatňování koncepcí šíře věcné problematiky garantuje určité činnosti, jež ve veřejném zájmu organizuje, řídí, spravuje c) ochrannou (vnitřní a vnější), v níž stát je garantem zachování veřejného pořádku, bezpečnosti občanů a jejich majetku, státních zájmů a územní celistvosti a nedotknutelnosti. d) výkonu spravedlivosti stát je garantem především funkce arbiterské, tedy nezávislého rozhodování sporů mezi různými veřejnoprávními soukromoprávními subjekty, zachovávání zákonů, odhalování a stíhání trestných činů, výkonu rozhodnutí, včetně funkce nápravně výchovné. 4 Stát a nadnárodní autorita Z pohledu mezinárodního práva veřejného je každý stát suverénní. Současně však se v soudobém světě uznává, že každý stát je podřazen pravidlům mezinárodního práva veřejného, která upravují podstatné vztahy mezi státy, mezinárodními organizacemi a mezi těmito navzájem Přitom účastí každého státu v mezinárodních organizacích je založena na dobrovolnosti a smluvním projevu vůle. II. Formy státu 1 Pojetí forem státu Podoba státu navenek, vnější vyjádření suverenity státu, se projevuje zejména ve formách jako stát jednoduchý (unitární) a složený. 2 Stát jednoduchý a složený Historie lidstva je vývojem interakce obyvatelstva, a to pozitivní, mírové (konsensuální) a negativní (válečné, anexní). Spojení obyvatelstva má určité pojmové znaky, motivy a prvky, a sice: - asociační, jako určité trvalejší spojení autonomních seskupení se společnými cíli, orgány, - pluralitní, jako mnohost v jednotě, neboť je integrací politických a právních jednotek, - kooperační, jako funkční spojení založené na nutné organizované spolupráci a přijímání společných rozhodnutí, - podřazenostní, jako systém vertikálně organizovaný, kde systém je budován zdola nahoru a zpětně se uplatňuje podřazenost při rozhodování o některých společných zájmech,

8 - účastenský, jako podíl asociovaných jednotek na rozhodování celku. Národ je seskupení lidí, jež se na základě shodných rysů sociálních, kulturních, etnických, jazykových, rasových a geografických i psychologických vytváří v průběhu historie. Národ se obvykle i z důvodu sebeochrany lokalizuje na určitém území. Z ústavněprávního hlediska a na teritoriální bázi stát existuje v zásadě ve dvou formách, jako stát jednoduchý a stát složený. Stát unitární tvoří jeden organizační mechanismus, jednu strukturu státních orgánů, jeden právní řád, jedno státní občanství. Stát složený je možné chápat jako stát států. Neboli jednotka vnější je složením jednotek vnitřních. Státy složené fungují jako federace nebo konfederace. Rozlišujícím faktorem je rozsah suverenity na úrovni vrcholového státu ve vztahu k rozsahu suverenity na úrovni jeho členských států. Konfederace je takové spojení států, v němž si tyto zachovávají svou suverenitu. Vznik konfederace sleduje určité společné zájmy, netvoří však jedinou státní vůli. Konfederace je také pojímána jako mezinárodněprávní organizace samostatných států. Tyto státy vytvářejí společné orgány, na jejichž činnost vykonávají vliv. Konfederace nemusí mít v případě ani zvláštní zákonodárství či občanství. Federace je takové spojení států, v němž smluvní státy vytvářejí nový stát, novou jednotku. Tento nový stát je nadřazen svým členům. Z tohoto hlediska byl nepochybně zvláštní vznik československé federace v roce 1968, která vznikla transformací unitárního státu ve stát složený ze dvou subjektů. 3 Vnitřní forma státu Státy se z hlediska vnitřní formy dělí zejména na monarchie a republiky. Monarchie je státní forma, v níž dominuje postavení panovníka a jeho určitá osobní nedotknutelnost. Republika je státní forma, jež neprivileguje žádný státní orgán, nepředpokládá tedy významovou odlišnost státních orgánů. reeligibilita potvrzování ve funkci Stát se na základě vztahů mezi parlamentem a výkonnou mocí může projevovat jako stát: a) s parlamentní formou vlády, založené na principu spolupráce mocí, jež je charakteristická rozhodujícím postavením zákonodárného orgánu v systému nejvyšších státních orgánů, - odpovědností vlády parlamentu relativní nezávislosti hlavy státu spoluodpovědností vlády za akty prezidenta v monarchiích formálním postavení privilegovaného panovníka možností rozpuštění parlamentu nebo b) s prezidentskou formou vlády, založené na principu oddělenosti mocí a jejich konkurenci, jež je charakteristická rozhodujícím postavením prezidenta, jež kumuluje výkonnou moc a je navíc přímo volen neexistenci vlády v tradičním slova smyslu, neboť prezident jmenuje svou vládu jako své státní tajemníky, které může též odvolat

9 zákonodárný orgán pouze vydává zákony, prezident je na něm nezávislý a jemu neodpovědný soud kontroluje legislativu a administrativu. Forma státu z hlediska jeho fungování, resp. principů, na nichž je fungování založeno, se tedy může realizovat jako: a) demokratická, založená na pluralitním politickém systému a občanské společnosti, v níž je ústavně i jinak zajištěna možnost obyvatelstva periodicky obnovovat složení reprezentativního zákonodárného sboru, nebo b) autoritářská (totalitární), založená na výlučnosti a neměnnosti politického vedení a jeho výlučném rozhodování o personálním vedení nejvyšších státních orgánů a zaměření jimi uplatňovaných funkcí. 4 Územní autonomie Jako korporativní útvar tvořený obyvatelstvem určitého území, vykonávající na tomto území určitou omezenou veřejnou moc, a tudíž mnohdy disponující vlastním státním mechanismem. Autonomní jednotka má v zásadě státní formu. Autonomní jednotka má jisté symptomy státnosti, neboť má obvykle svou ústavu, soustavu nejvyšších státní orgánů a na území regionu vykonává určitou samostatnou věcnou působnost (srov. čl. 143 a násl. Španělské ústavy). Autonomie je formou ústavněprávní samosprávy. Autonomie je formou decentralizace, nicméně jde o decentralizaci ad hoc, tedy nesouměrnou, neboť samostatnost je poskytnuta pouze určitého regionu (nebo několika) tvořícímu část území daného státu. III. Stát a fyzická osoba 1 Pojetí vztahu Klasická ústavnost je založena na myšlence, že společnost je tvořena jednotlivými lidmi a působí v jejich zájmu, což se odpovídajícím způsobem týká i státu. Z historického hlediska různá ústavněprávně hnutí počínaje 17.stoletím rozeznávají dvojí sféru člověka, k níž se role státu vztahuje, a sice jako svobodu fyzickou a svobodou politickou. V prvním případě se akcentuje skutečnost, že svobody jsou přirozenými právy člověka a takto jsou konkretizací jeho osobní suverenity. Ve druhém případě jde o možnosti dané státem (státem koncesované ) 2 Klasifikace práv a svobod Z hlediska toho, jak stát uznává práva člověka, definuje a chrání, je možné tato práva dělit do dvou, resp. tří kategorií, a to na osobní, politická a sociální. 1. Osobní práva zajišťují člověku určitou autonomii ve vztahu k moci. Znamenají jeho nezávislost (nedotknutelnost) osobní. Tato autonomie se projevuje jednak v oblasti aktivity fyzické, tak v intelektuální, duchovní a ekonomické.

10 2. Politická práva zajišťují člověku účastnit se na výkonu moci veřejné, resp. sdělovat názory na záležitosti veřejného života. Tato politická svoboda je základem pro účast na rozhodování společenských záležitostí. Je výrazem suverenity lidu. Řadí se sem volební právo, právo zakládat politické strany a působit v nich, petiční právo. 3. Práva sociální a ekonomická mají povahu individuální nebo kolektivní. Z titulu těchto práv může osoba vyžadovat plnění od státu zajištění práce, ochrany zdraví, systém sociálních podpor, kolektivní instituce potom právo stávky, možnosti vyjednávání apod. 3 Soudobý stát a povinnosti občanů Za všeobecně uznávané a uplatňované povinnosti občanů se v soudobé demokratické státnosti považují především povinnosti občanů zachovávat právní řád, povinnost daňová apod. IV. Stát a demokracie 1 Princip suverenity lidu Pro různá pojetí demokracie je víceméně společné, že demokracii chápou jako systém, v němž se lid účastní výkonu moci. Takto chápané teorie jsou založeny na integrujícím pojetí suverenity lidu. 2 Parlamentní demokracie Jako typ demokraticky zformované veřejné moci se historicky vytvořil a funguje systém vlády lidu, nazývaný převážně systémem reprezentativním. Lze jej chápat jako systém institucí, v němž lid v zásadě nerozhoduje přímo, ale je reprezentován volenými zástupci. 3 Politické strany a stát V pluralitně založené společnosti existují úsilí získat moc politickou moc. Za činitele tohoto úsilí jsou pokládány politické strany, dále prostředky masového působení (tisk, rozhlas, televize) a tzv. skupiny vlivu (nátlaku). Všeobecně se má za to, že jsou to politické strany, které plní zásadní úlohu ve fungování politických režimů, ale také v systému státní moci soudobého státu. Politika státu jako konkrétní náplň funkcí státu se realizuje v ústavních orgánech (nejvyšších státních orgánech) a ve vertikálně organizovaném státním mechanismu. Tato státní politika je formulována orgány (kongresy, konferencemi, výbory) politických stran. 4 Volební systém a volební právo Prvky charakterizující volby jsou zejména: - způsob hlasování o kandidátech - hlasování může být přímé nebo nepřímé. O přímé hlasování jde tehdy, jestliže občané volí své zástupce bez zprostředkovatelů, rozhodují přímo svými hlasy. Nepřímé hlasování obsahuje vícestupňové volby, kdy občané volí ze svého středu určité zástupce, a tito pak volí poslance parlamentu - typ volebního systému volební systém může být proporcionální nebo většinový (event. smíšený). V systému proporcionálním se poslanecká místa (mandáty) přidělují poměrně

11 jednotlivým kandidátním listinám podle toho, kolik hlasů obdržel ten či onen volební subjekt. Jestliže systém uznává možnost tzv. preferenčních hlasů, volič může na kandidátní listině měnit pořadí kandidátů. V systému většinovém je volen ten, jehož listina obdržela ve volbách nejvíce hlasů, a to absolutně (více jak polovinou všech hlasů) nebo relativně (více než jiný soupeř). Pro systém většinový může být aplikována dvoukolovost, to znamená, že pro zvolení v prvním kole se vyžaduje absolutní většina obdržených hlasů, zatímco ve druhém kole již stačí většina relativní. - teritoriální základ voleb pro volební systémy je dále typické, že volby se konají na základě volebních obvodů. V tom smyslu je území státu, regionu, atd. rozděleno na určitý počet volebních obvodů, z nichž v každém z nich je volen jeden nebo více kandidátů. - charakter subjektivního volebního práva demokratické volební systémy upravují volební právo: a) svobodné - jako volné uvážení občana, zda bude nebo nebude volit a koho, resp. kterou stranu bude volit. b) všeobecné a rovné jako možnost pro všechny občany určitého věku a bez stanovení dalších podmínek uskutečnit hlasovací akt. c) tajné jako zajištění právních a technických podmínek pro zajištění hlasovacího aktu tak, aby úřední, politické ani soukromé subjekty neměly možnost ovlivňovat občana při hlasování a zjišťovat, jakým způsobem projevil svou vůli. d) osobní zajišťující hlasování občanem samým, což nevylučuje event. možnost realizace volebního práva korespondenčně, kdy volič adresuje hlasovací lístek do volební místnosti bez osobní účasti, nebo hlasování zastoupením, kdy volič pověří hlasováním jinou osobu. 5 Přímá demokracie Nezprostředkovaná nebo přímá demokracie systém, který umožňuje přímí podíl občanů na rozhodování státu nebo možnost přímého hlasování. Za přímou demokracii lze považovat každou organizační formu, v níž lid (obyvatelstvo) jako základ státnosti je sám činný při rozhodování. Idea tzv. komplexní přímé demokracie, tedy rozhodování lidem ve všech podstatných věcech veřejného zájmu je v moderním státě nerealizovatelná. Přímá demokracie má v historii lidstva mnoho organizačních forem jako lidová shromáždění (v řeckých a římských městských státech, v současnosti v několika švýcarských kantonech, jinde v obcích), dále pak plebiscitní rozhodnutí referendum. Referendem se rozumí rozhodování obyvatelstva o ústavě nebo zákonech (tzv. ústavodárné nebo zákonodárné referendum) nebo o jiných opatřeních veřejné moci (rozpočet, typ ekonomické reformy, výstavba atomových elektráren tzv. věcný plebiscit) formou obdobnou jako při volbách poslanců. Při ústavodárném nebo zákonodárném referendu občané rozhodují o předloze zákona systémem anone, a stávají se tak přímými ústavodárci nebo zákonodárci. Za formu přímé demokracie je rovněž někdy považována samospráva, také se hovoří o tzv. polopřímé demokracii nebo o tzv. členěné demokracii. Argumentem pro toto tvrzení je především skutečnost, že v systému samosprávy určitá část (skupina) obyvatelstva rozhoduje sama v autonomní organizaci a nikoli prostřednictvím státních orgánů. V. Orgány státu 1 Stát jako organismus Stát je zvláštní institucí společnosti a součástí, byť ne výlučnou, systému veřejné moci. Je soustavou institucí, která má svou vertikálně organizovanou (funkční aspekt) a územně působící (teritoriální

12 aspekt) strukturu. Stá je svébytnou specifickou institucí, jíž je vlastní prvek uzavřenosti systému, s vlastními právy, zájmy (veřejnými), rozpočtem, povinnostmi, mocí. Stát jako mechanismus je jednotou svého druhu. Této jednotě jsou vlastní principy: - svrchovanosti (suverenity) stát je svrchovaný jak z hlediska mezinárodního, tak z hlediska vnitřního. Z hlediska vnitřního to znamená, že stát sám určuje svou kompetenci i pravomoci. - všeobecnosti (univerzality) stát je z hlediska obecně uznaných funkcí směřující k plnění veřejného zájmu institucí univerzální. - nadřazenosti (preponderance) stát jako organizace veřejného práva má ústavou a zákonem určená oprávnění a povinnosti. V těchto vztazích jsou nadřazeny ostatním fyzickým a právnickým osobám. V případě existence územní a jiné samosprávy nesmí však zasahovat do prostoru, jímž je zákonem stanoven rozsah této samosprávy. Státní mechanismus jsou instituce a zařízení složené z občanů, které takto tvoří: a) státní orgány b) jiná zařízení státu (armáda, policie, vězeňský systém). 2 Pravomoc státního orgánu Státní orgán disponuje na základě ústavy a zákonů prostředky k realizaci funkcí státu, včetně prostředků k vynucení plnění povinností založených zákony disponuje pravomocemi. Pravomoc státního orgánu z hlediska způsobu, jakým orgán oprávněně a závazně ovlivňuje postavení ostatních subjektů může být: a) regulativní (normativní), což je pravomoc stanovit prvotní závazná pravidla normami, resp. vydávat další právní normy na základě zmocnění v souladu s tzv. prvotními normami. b) rozhodovací (exekutivní), což je pravomoc aplikovat právní normy na jednotlivé případy, a může mít povahu organizační, kreační (utvářecí ve vztahu k instituci či personálnímu obsazení této), c) arbiterská, což je pravomoc nezávisle a závazně posuzovat spory, resp. rozhodovat o právech a povinnostech subjektů práva, resp. vynutit realizaci rozhodnutého, d) kontrolní, což je posuzování souladnosti činnosti podřízených nebo jiných subjektů s právními předpisy nebo s rozhodnutím výše stojících subjektů. Součástí mechanismu státní moci jsou i zvláštní zařízení (instituce) státu, jež plní určité věcné úkoly státu (např. zjišťování pachatelů trestné činnosti, ochrana společnosti před trestní recidivou). Tyto instituce sice disponují určitými oprávněními (např. uskutečnit domovní prohlídku na základě povolení), ale nejsou zásadně vybaveny pravomocemi, plní poslání jinými vynutitelnými způsoby. 3 Institucionální pluralita státu Státní orgány lze dělit z řady hledisek, a to: a) podle pravomoci na orgány normotvorné, výkonné a soudní, b) podle působnosti na orgány ústřední (vrcholné) a místní, c) podle způsobu ustavování na orgány volené a jmenované, d) podle trvání mandátu (funkční období) na orgány ustavované na vymezené období a na dobu neomezenou, e) podle odpovědnosti na orgány ústavně odpovědné a orgány, u nichž odpovědnost není ústavně ani jinak právně stanovena, f) podle složení na orgány jednoosobové (monokratické) a na orgány kolegiátní. 4 Působnost a příslušnost státního orgánu

13 Působností lze chápat dopad pravomoci státního orgánu na věcné otázky, osoby, místo, užití v čase apod. Příslušnost je právním důsledkem působnosti, a to jak z hlediska rozhodování orgánu ex offo (tedy z úřední povinnosti tam, kde se předpokládá jeho aktivní funkce, např. zjištění a sankcionování nepovolené stavby) tak i tehdy, jestliže nestátní subjekt (občan, právnická osoba) směřují k ochraně či uplatněn některého jejich práva (např. v souvislosti s návrhem na přezkum rozhodnutí správního orgánu). Příslušnost je tedy vztahem státního orgánu k věci, k fyzické či právnické osobě, k místu, k procesnímu prostředku. Působnost státního orgánu (a jiného orgánu veřejné moci) dělit na působnost: a) věcnou jde o výslovnou nebo negativní enumeraci věcí v právním slova smyslu, v nichž orgán uplatňuje prostředky pravomoci (např. rozhodnutí o povolení stavby), b) územní jde o vymezení teritoria, na které se rozhodnutí orgánu vztahuje, tedy všechny subjekty na něm sídlící, působící či vzniklé nebo věci na něm se nacházející (např. okresní úřad na území okresu), c) zvláštní (výjimečná), která může být vázána buď: - na určitou dobu, v níž orgán působí (časová působnost), nebo na určitý okruh osob podléhajících pravomoci státního orgánu (např. jurisdikci bývalých vojenských soudů) jde tedy o osobní působnost, nebo na určité činnosti (činnost), jimiž určitý státní orgán disponuje (přezkoumat rozhodnutí níže stojícího orgánu) jde o působnost funkční. 5 Vertikální organizace státu Stát je organizován jako vertikální systém státních orgánů, mezi nimiž existují určité vztahy. Kvalita těchto vztahů se může projevovat v tom, že tyto orgány jsou ve vztahu podřízenosti a nadřízenosti. Na základě tohoto hodnocení lze hovořit o centralizovaném nebo decentralizovaném systému. V centralizovaném systému může nadřízený orgán vstupovat do činnosti níže stojícího orgánu, může mu dávat závazné pokyny, kontrolovat rozhodnutí níže stojícího orgánu, rušit i měnit rozhodnutí níže stojícího orgánu. Součástí vertikálně organizované struktury státu je taktéž možnost vyššího orgánu personálně obsazovat složení (vedení) nižších orgánů, hodnotit jej a event. též rozhodovat o kárných opatřeních. V systému s decentralizovanými prvky není určitá oblast státní činnosti řízena z centra a úkol plní orgán níže stojící (což nemusí být nutně orgán nejnižší). V tomto případě také ústřední orgány nemohou vstupovat do činnosti orgánů decentralizovaných, ukládat jim pokyny, nařizovat. Decentralizované orgány jsou však vázány obecně závaznými právními akty vydávanými ústředními orgány. 6 Státní aparát Státní orgán (resp. jiný subjekt vystupující jménem státu) je nedílnou součástí struktury státu, ať vertikální či horizontální struktury, ale také relativně samostatným článkem, jenž má své vyčleněné funkce, vnitřní strukturu, řád a personální složení, jež v souhrnu směřují k plnění určité odborné funkce státu (např. vyšetřování trestné činnosti, vyměření daně, registrace právní skutečnosti, povolení změny stavby apod.). Soudobý stát je třeba chápat též jako specializovaný odborný systém státní aparát. Výkonná moc státní správa.

14 Státní správa je soustavou odborných státních orgánů plnících v jedno či vícestupňové soustavě určité funkce státu nebo alespoň jejich část, směřující k realizaci zákonů či jiných právních předpisů. Státní správa je řízena vládou nebo jiným vrcholným orgánem státní moci (prezidentem). V případě řízení vládou se uplatňuje zpravidla tzv. resortní princip řízení státní správy. To především znamená, že určitá část státní správy vykonávající určité věcné zaměření státu podléhá ministrovi jako členu kolektivně rozhodujícího orgánu vlády. Vláda řídí tuto část zejména prostřednictvím příslušného ministra. 7 Soudnictví Princip nezávislosti soudů a soudců je principem organizace a činnosti tomuto druhu státního orgánu vlastním a odlišujícím jej od ostatních druhů státní moci. Princip nezávislosti se uplatňuje zejména v těchto aspektech jako nezávislost: - osobní, založená na zvláštním povolání soudce, zvláštnostech jeho ustavování, nesesaditelnosti, nepřeložitelnosti apod. - organizační, založená na oddělenosti soudů ve všech instancích od zákonodárné a výkonné moci a na zákonem stanovené příslušnosti soudce (tzv. zákonný soudce) pro určité území, typ věcí či funkcí v soudní soustavě, a - funkční, založená na tom, že jiné státní orgány nemají zákonnou přímou ani nepřímou možnost vstupovat do funkcí soudnictví, tedy ovlivňovat proces, rušit nebo jinak měnit rozhodnutí soudu (kromě pravomoci amnestijní). Existují tři druhy soudnictví: 1. všeobecné nejstarší činností soudů je rozhodování v občanských a trestních věcech, tedy o občanskoprávních návrzích a trestněprávních žalobách, 2. ústavní funkcí ústavního soudnictví je ochrana ústavnosti, jako systému vztahů vycházejících z ústavy, či jinak chránících právní subjekty a zakládajících ústavněprávní odpovědnost 3. správní - správní soudnictví se vyčlenilo jako specializovaná kontrola zákonnosti rozhodnutí orgánů státní správy. Idea správního soudnictví umožňuje nesouhlas fyzické či jiné nestátní osoby s rozhodnutí orgánu státní správy předat nezávislému soudu. V tomto sporu pak jsou subjekty v rovném postavení a soud rozhoduje nezávisle. 8 Stát a samospráva Stát je stěžejním subjektem, jenž realizuje obecně poznaný (objektivizovaný) veřejný zájem. Sféra tzv. veřejného zájmu je relativní, dobově proměnnou kategorií. Samosprávu lze chápat jako ve společnosti relativně samostatný celek, instituci, skupinu občanů, sdružení fyzických a právnických osob, které vykonávají samostatně určitou činnost, řídí se pouze ústavou, zákony a vlastním statutem. Stát do této činnosti v zásadě nezasahuje, pokud nepřekročí závazná normativní pravidla, resp. nedojde k jiným excesům. V institucích soukromoprávní samosprávy realizují občané svá individuální práva a zájmy, zejména profesního charakteru, dále kulturního, uměleckého, sportovního, klubového. Stát v zásadě do této činnosti, pokud nepřekračuje ústavou a zákonem stanovený rámec, nevstupuje. V institucí veřejnoprávní samosprávy je typické, že se jejich prostřednictvím uplatňují nejen individuální, lokální, profesní či jiné zájmy, ale i politická práva občanů a zejména pak tzv. veřejný zájem.

15 Zvláštním typem veřejnoprávní správy je samospráva územní, jako na státu více či méně nezávislé rozhodování obyvatelstva určité územní jednotky státního území v normativně vymezeném okruhu věcných otázek. VI. K pojetí právního státu a jeho odpovědnosti 1 Postuláty právního státu Koncepce právního státu je založena na několika teoretických postulátech: 1. Stát má své právo a tímto právem se musí řídit. Stát je vázán zákony. Ve své činnosti může vykonávat jen to, co mu ústava, zákon či jiný právní předpis dovolují. 2. Právní stát vyžaduje kvalitní právní systém, tedy systém, jenž odpovídá současným podmínkám. Právní stát uznává regulativní funkci práva. 3. Koncepce právního státu se vzájemně podmiňuje s ideou dělby moci, zajišťující pluralitu mocenského rozhodování, a tudíž i určitou rovnováhu druhů státní moci. 4. V právním státu se v systému právních norem různého druhu upřednostňují ústava a zákony jako normy obsahující rozhodující vůli státního suveréna parlamentu. 5. Idea právního státu dále znamená, že ve státě existuje mechanismus, jenž zabezpečí realizaci právně zakotvených práv a svobod subjektů, obecnou spravedlnost i chování státu samého v souladu s ústavou a právem. 2 Odpovědnost státu Stát je v podmínkách právního státu jediným subjektem, který může konat jenom to, co mu právní předpisy určují, stanoví či umožňují. To vyplývá ze skutečnosti, že stát je jediným subjektem disponujícím systémem donucovacích (mocenských) prostředků. Odpovědnost představitele státního orgánu jako jednotlivé osoby nevylučuje uplatnění trestněprávní sankce, a to za porušení práva obvyklé jako u neúředních osob (např. podvodným jednáním) nebo porušení práva vázané na zastávané místo (např. zneužitím pravomoci). Hlava třetí Ústavní právo srovnávací I. Ústavní systémy světa (ústavní modely) Ústava vzniká a vyvíjí se v určité společenské realitě a je tudíž v závislosti na zvláštnostech určité země originálním dokumentem (nebo dokumenty). Vzhledem k tomu, že jde o ucelené systémy, které přes svou originalitu jsou mnohdy typově obdobné, blízké, lze hovořit o ústavních modelech. Ústavní model je závislý na typu ústavy jako ústavy psané nebo nepsané.

16 (Je málo zemí světa, jež nemají psanou ústavu - Velká Británie, Nový Zéland a Izrael, dále pak Saúdská Arábie, Libye a Omán, jež považují za nejvyšší zákon Korán.) Britské ústavní právo se po století rozvíjelo na základě zákonů a případů (cases) rozhodovaných soudy. Nicméně slovo ústava bylo užíváno v alžbětinské době jako popis anglického systému vlády a i v současnosti forma vlády je stěžejním obsahem anglického ústavního práva jako vědecké disciplíny. Ústavy lze dělit též na ústavy v materiálním smyslu nebo formálních smyslu. V materiálním smyslu ústava představuje nejdůležitější pravidla a instituce státu. Z formálního hlediska jde o dokument, který nemůže být vytvořen nebo měněn jinak než zvláštním postupem, který je odlišný od jiných postupů. Klasická věda ústavního práva předkládá teorii ústavodárné moci. Tato moc není založena textem ústavy. Touto mocí může být jednotlivec, skupina obyvatelstva, nebo lid, národ. Ústavodárná moc je v klasickém pojetí autoritou nezávislou na jiných autoritách (mocích) státu, zákonodárné, výkonné a soudní. Klasická teorie ústavního práva považuje navíc tuto moc za nadřazenou nad ostatními, neboť představuje suverenitu státu, zákonodárná moc např. nesmí vydat zákon v rozporu s ústavou, jinak je protiústavní. Nositelem ústavodárné moci je subjekt, který disponuje suverenitou. V současnosti je všeobecně akceptováno, že neexistuje univerzálně platný model přijímání ústavy. Způsob přijímání ústavy je zvláštní v každé zemi a je podmíněn zejména: stupněm společenského vývoje. dominující ideologií při přijetí ústavy, charakterem demokracie apod. Obecně lze způsob přijímání ústav dělit podle toho, zdali se občané účastní ústavodárného procesu, na nedemokratický (ústava oktrojovaná) a demokratický. Za demokratický způsob se všeobecně považuje přijímání ústav parlamentem, zvláštní demokratickou procedurou či referendem, a to ve formě souhlasu lidu (referendum či plebiscit), paktu, konvence, či konsensu politických stran. K přijetí ústavy se může vytvářet zvláštní parlament tzv. konstituanta, ústavodárné shromáždění. Ústavy v zásadě explicitně upravují politický či státní mechanismus iniciující změny ústav. Konstrukce může být dvojí: změnu ústavy provádí tentýž subjekt, který ji přijal, nebo změnu ústavy provádí jiný subjekt než ten, který ji přijímal. Rozlišují se ústavy rigidní (tuhé) a ústavy flexibilní (pružné). Rigiditou ústav se sleduje snaha po stabilitě (i konzervaci) ústavních poměrů. Ústavodárce může také vyloučit změnu určitých částí ústavy nebo některých ústavních principů (srov. Ústava České republiky 1993) nebo vyloučit změnu v určité lhůtě (Ústava řecká) nebo v určitých situacích života státu (Ústava Francie 1946 v případě okupace země). Obvyklý předmět ústavy určité skupiny společenských vztahů charakter státu, forma státu a vlády, úprava základních práv a svobod občana a člověka. Klasický teoretický charakter těchto vztahů : zásady dělby moci, ochrana plurality, svobody individua, včetně pojistky proti snadné suspenzi ústavy). Soudobá ústava představuje určitý uznávaný systém pravidel ve společnosti. V tom smyslu je zárukou stability společnosti, proto soudobý konstitucionalismus analyzuje též otázku tzv. ochrany ústavy. Ochrana ústavy se posuzuje jako ochrana politická a ochrana právní.

17 Z hlediska možné účasti občanů na realizaci kontroly ústavnosti se rozeznávají ústavní systémy otevřené každému občanovi a systémy, jež nepřipouštějí přímou možnost občana namítnout protiústavnost předpisu (např. francouzský). V prvním případě systém umožňuje občanovi návrhem konstatovat, že zákon je v rozporu s ústavou. Uplatňují se dvě varianty a to buď cestou žaloby (voie d action), kdy zákon je anulován ve vztahu ke všem (erga omnes příklad SRN, Španělska, Švýcarska, Rakouska) nebo cestou výjimky (voie d exception USA), kdy soud odmítne aplikace zákona z důvodu protiústavnosti, ve vztahu ke konkrétní osobě. V ústavní historii zvláštní význam i aktuální odkaz představují ústavní systémy modely anglický, americký a francouzský. Tyt modely lze považovat za jakési vzory. Francouzská moderní historie (od roku 1789): Pro svou bohatou a velmi rozmanitou ústavní historii je Francie považována za laboratoř konstitucionalismu a z toho vychází i vědecký význam těchto poznatků. Francie měla na 17 ústav nebo souhrn psaných ústavních dokumentů (1791, 1793,1795, 1802, 1804, 1814, 1815, 1830, 1848, 1870, 1871, 1875, 1940, 1945, 1946 a 1958). Pro ústavní právo srovnávací je francouzský model významný zejména Deklarací práv člověka a občana přijatou v roce 1789, a to ještě před Ústavou Deklarace práv člověka a občana zakládá demokracii na právech individua jako na právních svobodách, kdy utvrzuje: - právní rovnost všech občanů, - individuální svobodu občana a svobodu názorů, - svobodu vlastnickou, - suverenitu lidu, - princip dělby moci, zaručující individuální svobodu. Britská ústava netkví v dokumentu, který by byl jako komplexní norma přijat k určitému datu. Částečně ji tvoří psané dokumenty, částečně pravidla nepsaná. Vzhledem k tomu, že ji tvoří i běžné zákony, není možné přesně vymezit, co skutečně je součástí ústavy, a tudíž je nutné k tomu dospět interpretací. Součástí ústavy je i common law, právo rozvíjené judikaturou soudů. Psanou část britské ústavy jsou zákony. Přestože není nikde stanoveno, které zákony tvoří britskou ústavu, existuje konsensus v tom, že tam patří ty zákony, které upravují vztahy mezi součástmi Spojeného království, nebo vztahy mezi nejvyššími státními orgány, včetně zákonů volebních. Součástí ústavních základů jsou též historické dokumenty upravující práva občanů: - Magna Charta Libertatum (1215) - Petition of Rights (1627) - Habeas Corpus Act (1679) - Bill of Rights (1689) - Act of Settlement (1701) K ústavním základům patří dále zákony o parlamentu (z roku 1911 a 1949). Za datum vzniku moderní britské ústavnosti se považuje rok 1688 spjatý s anglickou revolucí, v níž se rodí nový vztah mezi Korunou, Parlamentem a soudy. Americká ústava z roku 1787 je nejstarší platnou ústavou světa. Pro vývoj ústavnosti je podstatné, že zakotvuje: - princip suverenity lidu - princip většiny (majority rule), - princip dělby moci a systém rovnováhy a vzájemných brzd (checks and balances), - princip federalismu.

18 Ústava USA se rozvíjela prostřednictvím dodatků (do současnosti celkem 26 amendments), jež se považují za součást ústavy. Zvláštní význam má Listina práv (Bill of Rights) z roku Na základě známého případu Marbury v. Madison (1803) byla konstatována zásadní role soudu při výkladu ústavy a při určování, co ústava je. Ústava v zásadě neupravuje možnost soudu odmítnou užití zákona, který je v rozporu s ústavou. Nejvyšší soud USA však tuto možnost určil. Americká ústava je ústavou federalizovaného státu. Každý z 50 států Unie má svou ústavu, která je odrazem ústavy federální. Každá ústava má listinu práv, definuje tři oddělené moci, jež představují prezidentský režim sui generis. Zákonodárná moc je tvořena dvoukomorovým parlamentem, exekutiva je představována voleným guvernérem, každý stát má nejvyšší soud. II. Moderní ústava (Aktuální tendence v ústavních systémech) Při různosti ústavních systémů jednotlivých zemí lze hodnotit společné, obdobné jevy současnosti v ústavních systémech, a tudíž je charakterizovat jako rysy, resp. problémy moderní, tedy soudobé ústavy. 1 Ústava a demokracie Řada států přímo deklaruje, že veškerá moc vychází z lidu nebo je založena na principu suverenity lidu. Na tomto základě je budován ústavní systém reprezentativní demokracie, která politickou moc vtěluje do ústavních pravidel. Moderní ústavnost vychází ze zásady volného a nikoli imperativního mandátu, čili poslanci nejsou vázáni pokyny obyvatelstva, neexistuje ani ústavněprávní závazek vůči politickým stranám nebo jiným organizacím. 2 Ústava a dělba moci 3 Ústava a práva občanů Svobodná formulace veřejné vůle je založena na tom, že lid může svobodně tento názor projevit prostředky přímými, nebo organizovanými asociacemi, tiskem, politickými stranami, či shromážděním ke kolektivní demonstraci názorů. Hovoří se o komunikačních právech. Přitom se v moderní ústavnosti, zejména činností ústavních soudů, tradiční ochranná doktrína klasických politických svobod transformuje v aktivní podporu svobodných masmédií jako institucí. 4 Ústavy a politické strany V současnosti je všeobecně uznáváno, že politické strany jsou neoddělitelným elementem ústavní demokracie a že moderní parlamentní demokracie je party state, a že postavení stran překračuje jejich kvalitu jako pouhé asociace občanů k prosazování politických zájmů. Uznává se politický pluralismus i ve smyslu ochrany před restitucí systému jedné strany. Strany jsou ústavně uznány, ale zůstávají fenoménem společnosti nikoli fenoménem státu. 5 Ústavní instituce přímé demokracie

19 V některých ústavních systémech je přímá demokracie šířeji uplatňována (Švýcarsko), v jiných ústavních systémech vůbec ne (Holandsko). Všeobecně jsou prostředky přímé demokracie považovány v ústavních systémech za subsidiární k reprezentativní demokracii, i když ad hoc klíčové (např. v souvislosti s možným rozdělením státu, nebo změnami ústavy). Pod prostředky přímé demokracie se obecně v současné ústavnosti rozumí: - petiční právo, - lidová iniciativa, - referendum decizní (fakultativní či obligatorní), - referendum konzultativní, umožňující aktuální orientaci pro vládu či parlament. 6 Vztah nadnárodního práva a ústavních systémů V současnosti není pochyb o tom, že všeobecně uznávaná pravidla mezinárodního práva mají přednost před právem národním. To se projevuje i v ústavách (čl. 10 Ústavy Itálie, čl. 25 Ústavy SRN, podle něhož obecná pravidla mezinárodního práva tvoří část vnitřního práva, obdobně Rakouská ústava v čl. 4). Klasickou metodou je zejména inkorporace (včlenění) mezinárodního práva do vnitřního systému. Praxe zná 3 metody této inkorporace: - přijetí mezinárodního práva, v klasické podobě v soudní činnosti britských soudů je v postatě výrazem dualistického systému, - obecné převzetí mezinárodního práva, je založeno na tom, že mezinárodní smlouva tvoří část národního práva na základě nezbytného ratifikačního procesu, - specifické převzetí mezinárodního práva (vzhledem k individuálním zvláštnostem určitého ústavního a právního systému). Ústavy většinou neobsahují technologii inkorporace. Důležitou úlohu v této transformaci nicméně plní ústavní soudy, mající možnost posoudit, zdali mezinárodní smlouva neodporuje vnitřnímu právu či ano (Francie, SRN, Rakousko). III. Ústavní formy státu V ústavách je obvykle upravován způsob územně státní organizace státu, neboli ústavní formy státu, a to z hlediska vnějšího i vnitřního aspektu (jako forma vlády). Z hlediska vnějšího aspektu forem stát dělíme státy na jednoduché a složené, resp. unitární a federativní, či tzv. konfederativní. Složená forma státu obvykle zmnožuje počet ústavních dokumentů (o ústavy členských států). Stát unitární představuje na určitém území a ve vztahu k obyvatelstvu jedinou organizovanou moc a jednu soustavu kompetencí, která není nijak dále vertikálně členěna, a tudíž se jedná o jeden ucelený ústavní systém. Unitární státy mohou být na základě ústavy formálně decentralizované, kdy regiony se formují nezávisle na centrálních orgánech (V.Británie) nebo centralizované, zakotvující podřízenost regionálních orgánů prostřednictvím úředních osob jmenovaných z centra (Francie, Holandsko, Norsko, Švédsko, Finsko apod.).