HODNOCENÍ BIOLOGICKÉ OCHRANY V KULTUŘE ZELÍ HLÁVKOVÉHO. Diplomová práce

Transkript

1 Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně Zahradnická fakulta v Lednici HODNOCENÍ BIOLOGICKÉ OCHRANY V KULTUŘE ZELÍ HLÁVKOVÉHO Diplomová práce Vedoucí diplomové práce: Doc. Ing. Robert Pokluda, Ph.D. Vypracovala: Svatava Vrečková Lednice 2009

2 Prohlášení Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma Hodnocení biologické ochrany v kultuře zelí hlávkového vypracovala samostatně a použila jen pramenů, které cituji a uvádím v přiloženém soupisu literatury. Souhlasím, aby práce byla uložena v knihovně Zahradnické fakulty Mendelovy zemědělské a lesnické univerzity v Brně a zpřístupněna ke studijním účelům. V Lednici, dne Podpis diplomanta.. 1

3 Poděkování V první řadě bych chtěla poděkovat doc. Ing. Robertu Pokludovi, Ph.D. za poskytování cenných informací a rad při vypracování diplomové práce. Dále chci poděkovat za spolupráci a pomoc při určování hmyzu ing. Martinu Bagarovi, za ochotu při zakládání pokusu ing. Věře Žďárské a ing. Františku Havlovi. V neposlední řadě děkuji Daliboru Válkovi a všem přátelům, kteří se mnou trpělivě pečovali o rostliny na pokusných parcelách. 2

4 OBSAH 1. ÚVOD LITERÁRNÍ PŘEHLED Ekologické zemědělství (EZ) Charakteristika EZ EZ v České republice Legislativa a EZ Metody ochrany rostlin Nepřímé metody ochrany rostlin Půdní úrodnost Harmonická výživa rostlin Správné osevní postupy Výběr vhodného stanoviště Volba odolných odrůd Zdravé osivo a sadba Šetrné a cílené zpracování půdy Vhodná závlaha Využívání smíšených kultur Podpora užitečných organismů Shrnutí Přímé metody ochrany rostlin Mechanické metody Fyzikální metody Chemické metody Biotechnické metody Biologické metody Zelí hlávkové Botanická charakteristika zelí hlávkového Význam pěstování zelí hlávkového Pěstební nároky zelí hlávkového Technologie pěstování zelí hlávkového Sklizeň zelí hlávkového Odrůdy zelí hlávkového

5 Nutriční hodnota zelí hlávkového Poruchy, choroby a škůdci zelí hlávkového Fyziologické poruchy zelí hlávkového Choroby zelí hlávkového Škůdci zelí hlávkového Způsoby ochrany zelí využitelné v systému EZ Biodiverzita jako zdroj biologické ochrany Hlavní skupiny přirozených nepřátel Komerční prostředky biologické ochrany proti škůdcům zelí Přípravky na bázi Bacillus thuringiensis ssp. kurstaki Přípravky na bázi Trichogramma pintoi Voegelé a T. evanescens Westwood Ostatní prostředky biologické ochrany proti škůdcům zelí hlávkového Rostlinné insekticidy Azadirachtin Další prostředky ochrany využitelné v ekologické produkci zelí CÍL PRÁCE MATERIÁL A METODY Charakteristika lokality a pokusných parcel Průběh pokusu Varianty pokusu Charakteristika aplikovaných přípravků Metody sledování a hodnocení Statistická analýza dat VÝSLEDKY Mšice zelná (Brevicoryne brassicae L.) Dřepčíci (Phyllotreta spp.) Můra zelná (Mamestra brassicae L.) Síťokřídlí (Neuroptera) Dravé bejlomorky (Cecidomyiidae) Blanokřídlí (Hymenoptera)

6 5.7. Pavouci (Araneidae aj.) Dravé ploštice (Anthocoridae, Nabidae, Miridae aj.) Biodiverzita v kultuře zelí Poznámka: Schéma nezobrazuje výskyt daného organismu v obou variantách. Vystihuje pouze převis organismu do té či oné varianty (s hojnějším výskytem) Populační dynamika mšice zelné a afidofágů Výnos hlávek zelí DISKUZE Účinnost biologických přípravků Biodiverzita v ekologickém systému pěstování zelí Populační dynamika mšice zelné a afidofágů Výnos hlávek zelí ZÁVĚR SOUHRN RESUME SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY SEZNAM POUŽITÝCH ZKRATEK, OBRÁZKŮ, TABULEK...68 A GRAFŮ Seznam použitých zkratek Seznam obrázků Seznam tabulek Seznam grafů PŘÍLOHY

7 1. ÚVOD Zelenina je odedávna vnímána jako nezbytná zdravá součást lidské potravy. V posledních desetiletích se často řeší otázka rizikových složek, které zelenina může obsahovat. Proto se běžněji objevují rozpaky, do jaké míry zeleninu konzumovat, aby byla zdraví člověka prospěšná (Pekárková, 1992). Kvalita produktů ekologického zemědělství (bioproduktů) bývá chápána jinak než kvalita běžných výrobků z konvenčních systémů. Rostlinné bioprodukty obsahují méně reziduí těžkých kovů, dusičnanů a pesticidů. Kvalitu biozelenin určuje kvalita celého zemědělského systému, tedy pěstební technologie. Ta je řízena přísnými předpisy a důsledně kontrolována (Šarapatka, 2006). V ekologickém zelinářství jsou velmi omezené možnosti přímé ochrany rostlin. Hlavní důraz je kladen na preventivní opatření. Tato opatření jsou důležitým předpokladem pro pěstování zdravých a odolných rostlin (Šarapatka, 2006). V agroekosystémech dochází kvůli kultivačním zásahům k redukci výskytu užitečných organizmů, nebo až k jejich vymizení. Mnohé studie dokazují, že v agroekosystémech s vyšší biodiverzitou lze škodlivé organismy regulovat snáz. (Claridge, 1991). Biologická ochrana se zabývá hlavně zpětným ustalováním rovnováhy, a to buď reintrodukcí přirozených nepřátel do lokality, nebo vytvářením podmínek, které se podobají těm přirozeným (Dent, 1991). Existuje poměrně široká škála přípravků biologické ochrany na bázi organismů. Mezi povolené insekticidní látky na ochranu rostlin v systému ekologické produkce patří např. rostlinné výtažky azadirachtin, rotenone nebo quassia (Šarapatka, 2006). Zelí hlávkové je nejpěstovanější a nejvýznamnější zeleninou v České republice. Má vysokou nutriční hodnotu, lze snadno konzervovat, dlouhodobě skladovat a poměrně snadnou technologií pěstovat (Malý, 2003). Roční spotřeba zeleniny v České republice byla v roce ,7 kg na osobu, z toho 8,6 kg připadá na konzumaci zelí (Buchtová, 2008). 6

8 2. LITERÁRNÍ PŘEHLED 2.1. Ekologické zemědělství (EZ) Charakteristika EZ Ekologické zemědělství je šetrný způsob zemědělského hospodaření, který dbá na životní prostředí omezeními či zákazy používání látek a postupů, které zatěžují a znečišťují životní prostředí nebo zvyšují rizika kontaminace potravního řetězce a dbá na pohodu chovaných hospodářských zvířat (Olomoucký kraj, 2007). Systém EZ má oproti zemědělství konvenčnímu více pozitivních vlivů na ochranu přírody. V EZ se vyskytuje značně vyšší biodiverzita, obsah organické hmoty v půdě bývá větší a dochází zde k nižšímu riziku znečištění podzemních a povrchových vod. Ekologické produkty (tzv. biopotraviny) obsahují méně reziduí těžkých kovů, dusičnanů i pesticidů a mívají vyšší obsah sušiny (a tím i např. vitaminů a minerálů). Pozitivně tak působí na zdravotní stav člověka (Šarapatka, et al., 2008; Šarapatka, et al., 2006). Tabulka 1 shrnuje ekologické přednosti ekologického zemědělství dle studie FAO. Tab. 1: Kvalita procesu v ekologickém zemědělství ve srovnání s konvenční produkcí (El-Hage Scialabba a Hattam, 2002 in Šarapatka, et al., 2008) Půda Voda Vzduch Energie Biodiverzita Krajina Vyšší obsah humusu, lepší fyzikální vlastnosti a lepší schopnost jímat vodu, nižší riziko eroze. Vyšší biologická aktivita, více biomasy, rychlejší recyklace živin, lepší půdní struktura. Vyšší rozvoj mykorhizy. Není riziko vnášení pesticidů do podzemní a povrchové vody. Podstatně nižší hodnoty vyplavování dusičnanů. Skleníkové plyny jsou redukovány, méně reaktivních organických látek z pesticidů. Vyšší fixace oxidu uhličitého v půdě. Výrazně nižší spotřeba přímé (paliva, maziva) a nepřímé (hnojiva, pesticidy) energie na plochu. Účinnost využívání energie (energie na množství) je vysoká; s výjimkou několika málo plodin vyšší než u konvenčního zemědělství. Zemědělské genetické zdroje, včetně hmyzu a mikroorganismů jsou vyšší. Volně žijící flóra a fauna je rozmanitější a četnější. Systém ekologického zemědělství přispívá k diverzifikovanější krajině. Ekologické plochy lépe propojují přirozené biotopy. 7

9 EZ v České republice Počet ekofarem a výměra půdy v EZ v České republice každoročně narůstá, údaje z prosince roku 2008 hovoří o celkovém počtu ekofarem a o celkové výměře půdy v EZ ha, což odpovídá 8,04% podílu na celkové výměře zemědělské půdy. Z toho ha zaujímá půda orná (MZe, 2009) Legislativa a EZ Pravidla EZ v Evropské unii jsou pevně stanovena v Nařízení Rady Evropské Komise č. 2092/91/EHS. S účinností začal v České republice platit zákon č. 553/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 242/2000 Sb., o ekologickém zemědělství. S účinností od začala platit vyhláška Mze č. 16/2006, která nahradila všechny dosud platné vyhlášky k zákonu o EZ (Šarapatka, et al., 2006) Metody ochrany rostlin Ekologické i konvenční zemědělství se snaží udržet pěstované rostliny ve zdravém stavu. Konvenční zemědělství k tomu používá syntetické pesticidy, které narušují rovnovážné stavy agroekosystémů. Cílem ekologického zemědělství je naopak odstranit příčiny výskytu škodlivých organismů. Největší význam proto mají nepřímé metody ochrany rostlin a preventivní opatření. Teprve v případě, že se škodlivé organismy přemnoží nad únosnou míru, používá se metod přímých (Šarapatka, et al., 2006) Nepřímé metody ochrany rostlin U nepřímých metod ochrany rostlin se klade důraz na prevenci a odolnost rostlin, která se zabezpečí zejména jejich vyrovnanou výživou, volbou vhodných odrůd, správnými pěstitelskými postupy a využíváním pozitivních vlivů různých druhů rostlin mezi sebou (Šarapatka, et al., 2006) Péče o biodiverzitu Dle Úmluvy o biologické rozmanitosti z Rio de Janeira znamená biodiverzita variabilitu všech žijících organismů, mezi jiným suchozemských, mořských a jiných vodních ekosystémů a ekologických komplexů, jejichž jsou součástí. Biodiverzita zahrnuje různorodost v rámci druhů, mezi druhy i mezi ekosystémy (Šarapatka, et al., 2003). Zemědělská biodiverzita zahrnuje všechny složky biologické diverzity, které souvisejí s potravinami a zemědělstvím. Mezi tyto složky se řadí organismy 8

10 podílející se na koloběhu živin, na regulaci chorob a škůdců, na opylování, na minimalizaci eroze atd. (Šarapatka, et al., 2003). Zvyšovat či podporovat udržení biodiverzity lze např.: zvyšováním rozmanitosti rostlinstva v krajině, organickým hnojením, používáním heterogenních zemědělských kultur, střídáním plodin, mulčováním, nehlubokou orbou, biologickou ochranou rostlin a využíváním rezistentních odrůd (Rod, et al. 2005). Rozmanitost ekosystému přímo souvisí s jeho přirozenou autoregulační schopností. Z ekologického hlediska neexistuje ostré rozlišení mezi užitečnými a škodlivými organismy. Jako škodlivý organismus je chápán ten, který působí úbytek na výnosu. Organismus však neškodí vlastní přítomností na rostlině, nýbrž jeho přemnožením, které vede k narušení rovnováhy vztahů uvnitř ekosystému (Rod, et al., 2005). Zemědělská biodiverzita je rozmanitost na všech úrovních biologické hierarchie od genů po ekosystémy. Tuto různorodou množinu organismů lze rozdělit do tří hlavních skupin na základě způsobu, jakým organismy přispívají k zemědělské výrobě nebo ji ovlivňují: Výrobci: domácí, kultivované, pěstované nebo polodivoké druhy, jejichž produkce poskytuje potravu pro člověka. Podpůrné služby: volně žijící a částečně chované druhy, které poskytují služby, podporují zemědělskou výrobu, zvláště půdní biota, opylovači a predátoři s dopadem na škodlivé druhy. Škůdci, patogeny: volně žijící druhy, poškozující zemědělskou výrobu vyvoláváním chorob nebo působením škod výrobcům (Anonymus, 2004). Živé organismy mají v přírodě své přirozené nepřátele. Pokud se škodlivé organismy šíří a užitečné organismy naopak chybějí nebo jsou oslabeny, vznikají podmínky pro kalamitní přemnožení škůdců a chorob. Proto je důležitá pestrost života v agroekosystémech (biodiverzita), která je předpokladem pro schopnost těchto systémů vyrovnat se i s šířením chorob a škůdců (tzv. pufrovací význam biodiverzity) (Šarapatka, et al., 2006) Půdní úrodnost Půdní úrodnost je souhrnnou vlastností půdy, která je dána celým souborem fyzikálních, chemických a biologických charakteristik. Je tedy velmi různorodá. 9

11 Úrodnost půdy zabezpečuje rostlinám podmínky pro jejich růst a je předpokladem intenzivní produkce (Prax, et al., 1995). Další z přirozených vlastností půdy je schopnost regulovat výskyt chorob. Rostliny kultivované v půdě, která je biologicky aktivní, mají vyšší přirozenou odolnost proti škodlivým organismům (Šarapatka, et al., 2006) Harmonická výživa rostlin Rostliny v prostředí s dostatečnou a vyváženou výživou mají přirozeně vyšší odolnost proti patogenům (Zídek, et al., 1992). Při nadměrném hnojení dusíkem vznikají vodnatá pletiva, která snadněji napadají choroby a škůdci. Měď významně zasahuje do metabolismu dusíku a zvyšuje odolnost zelenin proti patogenům. Vápnění půdy snižuje výskyt některých chorob a škůdců (Hlušek, et al., 2002; Kazda, et al., 2003). V ekologickém zemědělství se upřednostňuje zelené hnojení a statková hnojiva, která do půdy dodávají organickou hmotu. Ta pomáhá zvyšovat biologickou aktivitu půdy, udržovat půdu ve strukturním stavu, zajišťuje vyrovnanou a pestrou výživu rostlin a dodává do půdy látky, které posilují jejich odolnost (Šarapatka, et al., 2003) Správné osevní postupy Druhová pestrost, střídání plodin a využívání meziplodin omezuje negativní dopady na ekologickou rovnováhu v agroekosystému. Pěstované plodiny v různé míře ovlivňují půdní strukturu, aktivitu mikroorganismů, vodní režim půdy a její objemovou hmotnost. Nesprávné střídání pěstovaných plodin vede k vytváření podmínek pro rozvoj škodlivých činitelů. Druhová pestrost má vliv i na zaplevelení porostu (Dlouhý, et al., 1992) Výběr vhodného stanoviště Pokud rostliny nemají optimální podmínky pro růst a vývoj, citlivěji reagují na výskyt škodlivých činitelů. Zastíněná stanoviště bez cirkulace vzduchu podporují rozvoj houbových chorob, vlhká stanoviště nesou riziko rozšíření háďátek a hnilob. Rovněž stanoviště v sousedství s příbuznými plodinami podmiňují výskyt patogenů. Větrná stanoviště naopak mohou výskyt některých škůdců omezit (Šarapatka, et al., 2006). 10

12 Volba odolných odrůd Existují odrůdy rostlin s přirozeným stupněm odolnosti vůči chorobám, které jsou na daných lokalitách výnosově i zdravotně prověřeny (Zídek, et al., 1992). Použití několika odrůd má značný význam pro snížení rozsahu ochrany proti nepříznivým činitelům (volí se odrůdy s rozdílnou rezistencí vůči patogenům), pro jistotu výnosu a zajištění kontinuální sklizně (Dlouhý, et al., 1992) Zdravé osivo a sadba Osivo a sadba mají přímý vliv na zdravotní stav rostlin z nich pěstovaných. Karanténní opatření (mezinárodní i vnitrostátní) jsou povinností každého pěstitele. Rozmnožovací materiál bez prokázaného zdravotního stavu by se neměl používat. Touto cestou je přenášeno mnoho druhů virů, bakterií a hub, rozšiřují se tak i některá háďátka a roztoči (Kazda, et al., 2003; Šarapatka, et al., 2003; Zídek, et al., 1992) Šetrné a cílené zpracování půdy Správné zpracování půdy zlepšuje její biologickou aktivitu a vytváří dobré podmínky pro růst mladých rostlin, které tak mohou uniknout škodlivým činitelům (Šarapatka, et al., 2003). Vhodným zpracováním půdy lze regulovat výskyt škodlivých organismů. Zapravením posklizňových zbytků rostlin se omezí riziko infekce, jíž bývají zdrojem. Také mulčování půdy má příznivý vliv na strukturu, snižuje výpar a zlepšuje vodní režim půdy, omezuje půdní erozi a potlačuje zaplevelení (Dlouhý, et al., 1992) Vhodná závlaha Závlaha souvisí se zdravotním stavem rostliny. Pomocí závlahy je možné regulovat přísun živin rostlinám a zabránit tak poruchám růstu a nekrózám. Pokud závlaha vyvolá růstový či chladový šok, mohou vznikat trhlinky v epidermu, které jsou vstupní branou mnohým chorobám. Závlahou se částečně smývají drobní živočišní škůdci, ale také bývá podporován rozvoj houbových a bakteriálních chorob (Schwarz, et al., 1996) Využívání smíšených kultur Dlouholetým pozorováním bylo prokázáno, že společenstva některých druhů rostlin se na stanovišti vzájemně podporují a jiná se nesnášejí. Tyto vztahy jsou 11

13 založeny na působení kořenových a listových výměšků rostlin, jedná se o tzv. alelopatii (Zídek, et al., 1992). Ve smíšených porostech je omezen výskyt škodlivých činitelů, neboť je zde menší výskyt hostitelských rostlin na jednotku plochy a také proto, že jsou jednotlivé rostliny různě náchylné k napadení specifickými patogeny (Šarapatka, et al., 2006) Podpora užitečných organismů Vytváření útočišť s dostatkem potravy pro užitečné organismy podporuje přirozenou regulaci škůdců. Blízkost biokoridorů a jiné zeleně v blízkosti pěstebních ploch je výhodné, protože vytvářejí významné biotopy, ve kterých se množí a přežívají mnozí antagonisté škůdců. Lze zakládat křovinaté pásy, remízky či bylinné lemy. Při zakládání takové zeleně se musí respektovat vhodné druhové složení, aby nesloužila jako mezihostitelský porost. Funkci útočiště plní také hromady kamenů, suché zídky, hromady dříví a větví nebo staré stromy s dutinami (Rod, et al., 2005; Šarapatka, et al., 2008; Šarapatka, et al., 2003). Biodiverzita v agroekosystémech je hlavním předpokladem pro přirozenou ekologickou ochranu, v níž se využívá faktorů přímé mortality způsobované predátory ze skupiny pavouků, brouků, dravých roztočů a parazitoidního hmyzu blanokřídlého a dvoukřídlého (Dlouhý, et al., 1992) Shrnutí Udržování a zvyšování biodiverzity je jedním ze základních principů ekologického zemědělství. Novodobé studie ukazují, že ekologické systémy pěstování vynikají druhovou pestrostí i hojností mnoha taxonů (rostlin, ptáků, savců, žížal, členovců i mikrobů) oproti systémům konvenčním. Je zřejmé, že ekologický systém pěstování plodin má příznivý vliv na půdní vlastnosti (půdní eroze, biologická aktivita, půdní struktura), čistotu ovzduší a čistotu vod. Dochází zde k lepšímu opylování rostlin a podpoře přirozených nepřátel škodlivých činitelů. Správná agrotechnická opatření, volba vhodných odrůd a podpora užitečných organismů pomáhají předejít kalamitnímu rozšíření škůdců. Pokud tyto nepřímé způsoby ochrany nedostačují a škůdci se přemnoží nad únosnou míru, přistupuje se k metodám přímým (např. prostředkům biologické ochrany rostlin) (Wyss, Pfiffner, 2006). 12

14 Přímé metody ochrany rostlin Přímé metody ochrany se používají k hubení původců chorob a škůdců. Tato opatření lze provádět cestami mechanickými, chemickými, fyzikálními nebo biologickými. Moderní biotechnické metody využívají přirozené reakce škodlivých organismů na určité vzruchy. K jejich vyvolávání se používají přírodní látky, které živočichům umožňují vzájemnou komunikaci, vývoj či rozmnožování (např. feromony) (Kazda, et al., 2003) Mechanické metody Netkané textilie a sítě brání přístupu nalétávajícího hmyzu k rostlinám. Navíc je pod textilií udržováno příhodné mikroklima, neboť se snižuje výpar vody. Nakrytí porostu účinně brání množení dřepčíků (Šarapatka, et al., 2003). Optické lapáky a lepové desky mají jen omezenou účinnost. Využívají se zejména k monitoringu výskytu daných škůdců (Šarapatka, et al., 2006) Fyzikální metody Propařování půdy a půdní solarizace vedou ke zničení zárodků chorob, škůdců i semen plevelných rostlin (Malý, et al., 1998). Dříve se používalo moření semen horkou vodou. Atraktivních barev se využívá u lepových desek při signalizaci výskytu škůdců, světla u lapáků světelných (Kazda, et al., 2003) Chemické metody Chemická ochrana rostlin je rychlým způsobem hubení patogenů, snadno se aplikuje a lze využít proti všem skupinám škodlivých organismů. Má však řadu nevýhod. Je toxická pro živočichy i člověka, může vést ke znečištění ovzduší, půdy i vody. Jejím opakovaným používáním se může snižovat její účinnost, neboť vzniká rezistence cílových škůdců k účinným látkám. Pesticidy hubí i přirozené nepřátele škodlivých organismů, může proto docházet k přemnožení patogenů a následným velkým škodám. Chemických přípravků se využívá při moření osiva, chemické dezinfekci půdy a postřicích na rostliny během vegetace. Několik málo chemických přípravků je v omezené míře povoleno i v systému EZ (Kazda, et al., 2003; Malý, et al., 1998; Šarapatka, et al., 2006). 13

15 Biotechnické metody Biotechnické přípravky na ochranu rostlin jsou založeny na toxinech nebo metabolitech mikroorganismů a výsledcích genetického inženýrství (Táborský, Šedivý, 1997). Některé biotechnické metody se využívají jako prostředky prognózy a signalizace škodlivých činitelů (barevné lepové desky, feromonové lapáky). Do této skupiny řadíme i rostlinné výtažky a horninové moučky (Zídek, et al., 1992). Tyto metody se využívají u hmyzu, který reaguje buď na podněty čichové (feromony, atraktanty, repelenty), nebo na látky ovlivňující jeho chování, rozmnožování a vývoj (hormony, chemosterilanty). Feromony se používají k lákání samců nebo k jejich matení (Kazda, et al., 2003). Při používání biotechnických metod je hubení škůdců sekundárním jevem. K jejich usmrcení dochází následně, např. když po nalákání hmyzu na feromon dojde k jeho úhynu na lepovém nátěru (Zídek, et al., 1992) Biologické metody Biologická ochrana rostlin v tradičním pojetí využívá užitečné organismy (tzv. bioagens) v ochraně proti organismům škodlivým, přičemž použité bioagens se může dále rozmnožovat. Takový prostředek na ochranu rostlin, jehož účinnou složkou je užitečný organismus, se nazývá biopreparát (Táborský, Šedivý, 1997). Biologická regulace využívá mnoho druhů organismů od virů až po obratlovce. Zahrnuje entomopatogenní mikroorganismy, predátory a parazitoidy. Tyto přirozené nepřátele lze používat několika způsoby. Užitečné organismy lze udržovat a podporovat na původním stanovišti jejich výskytu poskytováním potravy a zajišťováním úkrytů. Možná je i jejich introdukce do agroekosystému v případě výskytu či zavlečení významného škůdce. Nejčastěji se však využívá vysazení užitečných organismů v podobě komerčně dostupných přípravků (Heinz, et al., 2004; Kazda, et al., 2003; Táborský, Šedivý, 1997; Zídek, et al., 1992). Mezi povolenými biologickými přípravky na ochranu rostlin v České republice patří 8 biologických mikrobiálních přípravků na bázi 5 účinných mikroorganismů (Bacillus thuringiensis ssp. kurstaki, Baculovirus diprionis, Coniothyrium minitans, Bacillus subtilis, Trichoderma harzianum) a 32 biologických přípravků na bázi 23 makroorganismů (Navrátilová, 2005). 14

16 Komerčně dostupné mikrobiální přípravky jsou buď na bázi bakterií, nebo spor hub. Přípravky na bázi makroorganismů (tzv. bioagens) obsahují: parazitické hlístice (rod Heterorhabditis, Steinernema feltiae Filipjev), dravé roztoče (rod Amblyseius, Phytoseiulus persimilis Athias -Henriot), parazitické vosičky (rod Aphidius, Encarsia formosa Gahan), dravé ploštice (Macrolophus caliginosus, Orius insidiosus), dravé bejlomorky (Aphidoletes aphidimyza Rondani), drobněnky (rod Trichogramma) či dravá slunéčka (Coccinella septempunctata L.) (Hluchý, 2005) Zelí hlávkové (Brassica oleracea L. convar. capitata var. capitata L.) Botanická charakteristika zelí hlávkového Tato košťálová zelenina z čeledi brukvovitých (Brassicaceae) pochází z brukve zelné (Brassica oleracea L.), která se planě vyskytuje kolem Středozemního moře, ve východní Evropě i v Asii. Hlávka zelí vzniká svinováním listů na zkrácených internodiích směrem nahoru. Vnitřní košťál je utvořen uvnitř hlávky, vnější košťál se nachází mezi povrchem půdy a bází hlávky. Jedná se o rostlinu dvouletou, avšak odrůdy náchylné na vybíhání mohou vykvést již v prvním roce. Zelí vykvétá za podmínek dlouhého dne, jedná se o rostlinu entomofilní, cizosprašnou a snadno se křížící se všemi varietami brukve zelné. Jedna rostlina má až žlutých květů, sestavených v hroznech. Plodem je šešule, semena jsou hladká, hnědé barvy. Hmotnost tisíce semen se pohybuje v rozmezí od 3 do 5 g. Kořenový systém zasahuje do hloubky kolem 1 m (Malý, et al., 1998; Melichar, et al., 1997; Petříková, et al., 2006) Význam pěstování zelí hlávkového Zelí je nejpěstovanější a nejvýznamnější zeleninou v České republice. Již v antice se používalo jako posilující rostlina, zvyšující odolnost vůči různým epidemiím. Má vysoký obsah vlákniny, proto je doporučováno v prevenci arterosklerózy a kardiovaskulárních chorob. Má vysokou nutriční hodnotu, lze snadno konzervovat, dlouhodobě skladovat a poměrně snadnou technologií pěstovat (Malý, 2003) Pěstební nároky zelí hlávkového Zelí je rostlinou značně chladuvzdornou. Půdní nároky jednotlivých odrůd se liší. Zejména pozdní odrůdy vyžadují těžší a vododržné půdy, rané odrůdy je 15

17 možné pěstovat i v půdách lehčích, avšak dostatečně humózních. Optimální ph půdy se pohybuje v rozmezí od 6,3 do 7,8. Zelí je náročné na vzdušnou kapacitu půdy, při utužení stagnuje v růstu, později žloutnou listy a rostlina se tak stává náchylnější k napadení škůdci (Petříková, et al., 2006). V osevním postupu se zelí zařazuje do první trati po hnojení chlévským hnojem nebo jinými organickými hnojivy. Zásadně se nepěstuje po plodinách z čeledi brukvovitých, neboť hrozí nebezpečí rozvoje nádorovitosti košťálovin a mnohých škůdců. Vhodné je řazení po obilovině, jetelovině, případně po rostlině třetí trati (Malý, et al., 1998; Melichar, et al., 1997). Nároky na živiny jsou vysoké. Jedna tuna produkce hlávkového zelí bílého odebere z jednoho hektaru půdy 0,48 kg fosforu, 4,4 kg draslíku a 0,27 kg hořčíku. Hnojení dusíkem závisí na požadavcích odrůdy a na obsahu minerálního dusíku v půdě. Pokud nelze obsah minerálního dusíku v půdě změřit, volí se v našich podmínkách tyto hektarové dávky: 100 až 110 kg dusíku u zelí raného, 200 až 220 kg u zelí kruhárenského a 170 až 180 kg u zelí pro skladování. Hnojení dusíkem se rozděluje do několika aplikačních dávek (Petříková, et al., 2006). Zelí hlávkové vyžaduje vyšší a rovnoměrnou vlhkost půdy. Celková potřeba vody u raných odrůd je 300 mm, u odrůd pozdních přes 600 mm. První dvě závlahové dávky jsou nezbytné po výsadbě, v době narůstání hlávek zelí vyžaduje závlahu pravidelnou. Zavlažovat se přestává při dozrávání konzumní části (Malý, et al., 1998) Technologie pěstování zelí hlávkového V našich podmínkách se zelí pěstuje zejména ze sadby. Optimální teplota pro výsevy zelí je 18 až 20 C. Výsevy se umisťují většinou do menších prostor. Vzcházející rostliny se přemisťují na dobu jednoho týdne do skleníku s teplotou 6 až 10 C. V dalších dnech se denní teplota udržuje v rozmezí 12 až 18 C dle intenzity slunečního svitu, noční pak v rozmezí 6 až 10 C. Sadba zelí se začíná otužovat zhruba 10 dní před výsadbou, teplota může postupně klesnout až na 0 C. Pro výsadbu na konci března je nutné začít s výsevem koncem ledna (Petříková, et al., 2006). Zelí pěstované z přímého výsevu se používá ke konzervárenskému zpracování. Výsevy se provádí do předem připravené půdy během měsíce dubna. Hloubka setí by měla být 20 až 30 mm (Petříková, et al., 2006). 16

18 Hustota výsadby závisí na ranosti dané odrůdy. Rané odrůdy se obvyklé pěstují v hustotě až rostlin, podzimní a kruhárenské zelí se vysazuje v množství až rostlin a skladovatelné zelí v hustotě až rostlin na hektar (Malý, et al., 1998). Vysazený porost se přikrývá netkanou textilií, převážně bílé barvy, která omezuje škodlivý výpar, vytváří příznivé mikroklima, urychluje vývoj a růst rostlin a chrání porost před náletem škůdců. Omezí se tak počet postřiků a docílí se úspory vody. Textilie se z porostu odstraňuje po 3 až 4 týdnech (Malý, 2003). Během kultivace zelí se provádí v počátečních obdobích plečkování, později se přistupuje k ruční okopávce. Porost se v několika dávkách zavlažuje. Musí se dbát na ochranu rostlin proti napadení škodlivými činiteli (Petříková, et al., 2006) Sklizeň zelí hlávkového Probírkou se sklízí zelí rané nebo zelí z přímého výsevu, které nerovnoměrně vzcházelo. Jednorázově sklízíme zelí z výsadby nebo moderní odrůdy zelí z přímého výsevu. Větší výměry kruhárenského zelí lze sklízet strojově. Hlávky určené k dlouhodobému skladování by měly být suché, zdravé, nenamrzlé, s optimální hmotností v rozmezí od 2 do 2,5 kg (Petříková, et al., 2006) Odrůdy zelí hlávkového Volba odrůdy závisí na účelu pěstování. Vlastnosti odrůd se vzájemně liší. Lze je rozlišovat na rané, polorané a pozdní, které se dále dělí na kruhárenské a skladovatelné (Melichar, et al., 1997; Petříková, et al., 2006). Rané odrůdy zelí hlávkového: Rané odrůdy jsou určeny pro přímý konzum. Jejich hlávky jsou málo pevné, pro nízký obsah sušiny a hrubé vlákniny však jemné. Bývají náchylnější k napadení houbovými chorobami a škůdci. Vegetační doba od výsevu do sklizně je 100 až 150 dní (Petříková, et al., 2006). Kruhárenské odrůdy zelí hlávkového: Odrůdy ke konzervárenskému zpracování mají nízký obsah sušiny a vysoký obsah glycidů, během dozrávání lákají třásněnky. Polorané odrůdy kruhárenského zelí mají vegetační dobu 130 až 180 dní (Petříková, et al., 2006). Pozdní odrůdy zelí hlávkového: Pozdní odrůdy jsou určeny zejména ke skladování. Jejich hlávky jsou menší, pevné, s vysokým obsahem sušiny i hrubé vlákniny. Mají tužší listy a nižší obsah 17

19 vody. Velmi pozdní odrůdy nejsou vhodné pro přímé výsevy, za nepříznivých podmínek nemusí hlávky dosáhnout požadované velikosti. Vegetační doba pozdních odrůd je 150 až 250 dní (Melichar, et al., 1997; Petříková, et al., 2006) Nutriční hodnota zelí hlávkového Energetická hodnota zelí hlávkového bílého je kj.kg -1. Z minerálních látek obsahuje významné množství draslíku (2 270 mg.kg -1 ), síry (648 mg.kg -1 ), vápníku (530 mg.kg -1 ), chloru (296 mg.kg -1 ) a fosforu (275 mg.kg -1 ). Zelí je bohaté na obsah vitaminu C (330 mg.kg -1 ), vitaminu E (4,2 mg.kg -1 ), vitaminu PP (3,2 mg.kg -1 ) a vitaminu B6 (1,4 mg.kg -1 ) (Kopec, 1998) Poruchy, choroby a škůdci zelí hlávkového Fyziologické poruchy zelí hlávkového Nedostatek některých živin způsobuje tzv. abionózy. Mezi významné abionózy u zelí patří nedostatek bóru, který se projevuje vznikem dutin uvnitř košťálu a někdy i hnědnutím těchto dutin. Deficience molybdenu způsobuje tzv. vyslepnutí srdéčka. Nedostatek vápníku, v rostlinám dostupné formě, se projevuje okrajovou spálou listů, na listech se mohou objevovat drobné, mírně vpadlé skvrny (tečky), často dochází také k nekróze některých listů nebo vegetačních vrcholů uvnitř hlávky (Rod, et al., 2005). Nedostatek dusíku se projevuje slabým růstem a šedozeleným zbarvením listů. Z nedostatku fosforu se spodní strana listů zbarvuje fialově. Mezi typické symptomy deficience draslíku u zelí patří špatný vývoj hlávky a pomalý růst (Hlušek, et al., 2002). Především na listech se mohou vyskytnout projevy chloróz (tzv. žloutenek ). Listové čepele mezi žilnatinou žloutnou, následně hnědou a případně vedou až k opadu listů. Příčinou chloróz může být sucho nebo dlouhodobé přemokření, nedostatek světla, nedostatek či nadbytek některých živin nebo nevyrovnaná výživa. Za nejčastější příčinu vzniku žloutenek se považuje nedostatečný příjem železa v prostředí s nadbytkem vápníku (Pokluda, 2007). Zejména po delším období chladu a sucha může docházet k tzv. vybíhání rostlin a k předčasné tvorbě květenství. Výskyt těchto tzv. vyběhlic lze redukovat volbou vhodné odrůdy (Schwarz, et al. 1996). 18

20 Choroby zelí hlávkového Virové mozaiky se na zelí projevují mozaikovitým zbarvením listů, které je často doprovázeno různými deformacemi. Zřídka se v porostu objeví nejrůznější skvrny. Ty se však častěji projeví až v průběhu skladování. Mezi nejčastější původce mozaiky patří virová mozaika květáku (CaMV), virová mozaika vodnice (TuMV), v omezené míře také virová žlutá mozaika vodnice (TYMV) a virová mozaika ředkve (RaMV). Hlavním přenašečem viróz u zelí je mšice zelná (Rod, et al., 2005). Bakteriální černá žilkovitost (Xanthomonas campestris pv. campestris) způsobuje vodnaté skvrny mezi listovou nervaturou. Mnohem viditelnější jsou nekrózy listů, které mají zpočátku tvar písmene V. Choroba je doprovázena černáním cévních svazků. Přenos se uskutečňuje prostřednictvím osiva či půdy (Kazda, et al., 2003). Mezi choroby houbového původu vyskytující se na zelí patří padání klíčních rostlin (komplex hub Olpidium brassicae (Wor.) Dang., Rhizoctonia solani Kühn, Pythium spp. aj.), které způsobuje hnědnutí a zaškrcování kořenových krčků a následné odumírání mladých rostlin. Přenos je zajišťován prostřednictvím půdy či pěstebních substrátů (Kazda, et al., 2003). Alternariová skvrnitost brukvovitých (Alternaria brassicola (Schw.) Wilts.) způsobuje na děložních listech mladých rostlin drobné vpadlé hnědočerné čárkovité skvrny, které mohou splývat a vést k odumírání rostlin. Starší rostliny mívají na okrajích listových čepelí šedohnědé skvrny s průměrem okolo 10 mm. Houba se přenáší prostřednictvím osiva nebo půdy (Pokluda, 2007). Plíseň brukvovitých (Perenospora parasitica De By.) zprvu vytváří světle zelené vodnaté skvrny na spodní straně listů, skvrny se postupně zvětšují a žloutnou. Za vlhkého počasí tvoří houba bělavý povlak na spodní straně listů. Listy postupně žloutnou, odumírají a opadávají. Infekce může pronikat i do hlávek a způsobovat jejich mokrou skládkovou hnilobu. Plíseň přezimuje na rostlinách z čeledi brukvovitých, může být přenášena osivem (Rod, et al., 2005). Nádorovitost košťálovin neboli boulovitost brukvovitých způsobuje hlenka kapustová (Plasmodiophora brassicae Wor.). Na kořenech se tvoří nepravidelné nádory, deformují se, rostlina omezuje svůj růst a zavadá. Většinou nedojde k tvorbě hlávky. Při silném napadení mohou rostliny odumírat. Spory této houby přežívají v půdě až 10 let (Pokluda, 2007). 19

21 Fómová suchá hniloba (Leptosphaeria maculans (Desm.) Ces. & De Not.) je jedním z původců padání klíčních rostlin. Vyskytuje se v porostech dozrávajících rostlin. Na listech vznikají vpadlé skvrny s tmavším okrajem. Při napadení kořenů praská a odlupuje se kořenová kůra a vzniká tzv. černá noha. Rostliny stagnují v růstu, listy žloutnou a vadnou. Zdrojem infekce je napadené osivo a posklizňové zbytky (Rod, et al. 2005). Plíseň šedá (Botryotinia fuckeliana (de Bary) Whetzel - konidiové stadium Botrytis cinerea Pers. ex Fries) napadá celou škálu plodin. Může se vyskytnout v každé růstové fázi. Projevuje se tvorbou hnědých hnilobných skvrn, které se za vlhka pokrývají šedým povlakem, může odumřít i celá hlávka. Zdrojem infekce bývají posklizňové zbytky (Hudec, Gutten, 2007). Plíseň zelná (Perenospora parasitica De By) tvoří na horní straně listů sazenic žluté skvrny, na spodní straně šedobílý povlak. U vzrostlých rostlin se objevuje na starších listech v podobě tmavých skvrn, silně infikované listy žloutnou. Zdrojem infekce bývají posklizňové zbytky a osivo (Schwarz, et al. 1996). Měkká hniloba (Erwinia carotovora) se u zelí vyskytuje výjimečně. Projevuje se zvodnatěním a následným zavadáním napadených částí. V pokročilé fázi pletiva kašovití a nepříjemně zapáchají (Schwarz, et al. 1996) Škůdci zelí hlávkového Významným škůdcem zelí je mšice zelná (Brevicoryne brassicae L.; Obr. 1), jejíž larvy i dospělci škodí zejména sáním rostlinných šťáv. Poškozené listy se deformují a žloutnou, zpomaluje se růst. Mšice zelná je významným vektorem viróz, rychle se množí a vytváří početné kolonie. Přezimují vajíčka v hlávkách zelí nebo na brukvovitých plevelech. Počátkem nebo Obr. 1: Imago mšice zelné v polovině dubna se líhnou larvy, které se do dvou týdnů mění v dospělé samičky schopné rozmnožování. Za studených a vlhkých let se množí jen slabě, v letech teplých a mírně vlhkých se vyskytuje v kalamitním množství (Pokluda, 2007). 20

22 Dřepčík polní (Phyllotreta undulata Kutschera; Obr. 2) a dřepčík černonohý (Phyllotreta nigripes Fabr.; Obr. 3) jsou drobní brouci velikosti 2 až 2,5 mm, kteří při vyrušení skáčou. Na listech vyžírají množství otvorů o velikosti 1 až 3 mm, při přemnožení mohou zničit celý porost vzcházejících rostlin. Velké škody však mohou způsobit i během léta, a to žírem velkého množství jedinců na vzrostlých rostlinách. Přezimují dospělci, v porostu se objevují během dubna, za teplého počasí v hojném počtu (Kazda, et al. 2003; Pokluda, 2007). Obr. 2: Dospělec dřepčíka polního Obr. 3: Dospělec dřepčíka černonohého Krytonosec zelný (Ceutorhynchus pleurostigma Marsh.; Obr. 4) má dvě generace. Brouci jarní generace vyžírají otvory na listech. Samičky po oplodnění kladou vajíčka do kořenového krčku. Vyvíjející se larvy tvoří hálky na kořenech. Larva opouští hálku otvorem, který je vstupní branou pro napadení bakteriálními a houbovými chorobami (Hudec, Gutten, 2007; Rod et al., 2005). Krytonosec čtyřzubý (Ceutorhynchus pallidactylus Marsh.; Obr. 5) škodí žírem listových čepelí, jeho larvy vyhlodávají ve dřeni hlavních žeber listů, řapíků a stonků chodbičky. Dospělé larvy se kuklí půdě, po vylétnutí z kukly zůstávají brouci v půdě, kde přezimují. Rostliny napadené larvami vytvářejí malé hlávky. Nejvíce škodí za suchého počasí (Pokorný, Jiskra, 1996). Housenky můry zelné (Mamestra brassiacae L.; Obr. 6) vykusují do listů otvory, starší jedinci mohou zničit celou listovou čepel až na silná žebra. Žír provádí v noci, během dne jsou ukryty na spodní straně listů. Následně se Obr. 4: Dospělec krytonosce zelného Obr. 5: Imago krytonosce čtyřzubého Obr. 6: Imago můry zelné zavrtávají do hlávek, kde se objevují chodby s trusem a zahnívajícími zbytky. Motýli se vyskytují ve dvou generacích, první generace se objevuje od května 21

23 do června, druhá až koncem léta. Optimální teplota pro kladení vajíček je 18 až 22 C. Samička klade polokulovitá vajíčka na spodní stranu listů po 10 až 200 kusech. Postupně mění barvu ze žlutavé na tmavošedou. Housenky provádí žír, později se kuklí v půdě, kde přezimují (Pokluda, 2007). Motýli běláska zelného (Pieris brassicae L.; Obr. 7) se z přezimujících kukel líhnou v květnu. Od června samička klade vajíčka na rub listů v několika oddělených snůškách. Housenky zpočátku skeletují listy, později sežírají čepel, kdy nechávají pouze silná žebra a mohou způsobit až holožír. Larva se kuklí např. na stromech a přezimuje. Motýli druhé generace se objevují v červenci, během teplých let se mohou objevit i motýli třetí generace (Kazda, et al., 2003). Bělásek řepový (Pieris rapae L.; Obr. 8) je menší než bělásek zelný. Samička klade vajíčka jednotlivě, rovněž housenky se nevyskytují ve skupinách. Listové čepele nesežírají úplně, jejich části na žebrech zůstávají. Často pronikají do hlávek, kde škodí spolu s housenkami můry zelné (Pokorný, Jiskra, 1996). Motýli první generace zápředníčka polního (Plutella xylostella L.; Obr. 9) se líhnou v květnu z přezimujících kukel. Samička klade vajíčka na spodní stranu listu. Housenky minují uvnitř listů, později žijí na povrchu spodní strany listů. Při přemnožení způsobují až holožír, kdy z listových čepelí zůstávají pouze silnější žebra. Larvy mohou poškozovat vegetační vrcholy a způsobovat deformace hlávek. Velké škody působí hlavně v teplejších oblastech. Mívá 2 až 3 generace (Rod, et al. 2005). Housenky osenic (Agrotis spp.) vyžírají otvory mezi žebry, později poškozují i kořenové krčky. Během dne žijí skrytě pod povrchem půdy, při vyrušení se stáčejí. Škodí zejména v suchých oblastech a letech se suchým jarem (Rod et al., 2005). Imago osenice polní je znázorněno na Obr. 10. Obr. 7: Dospělec běláska zelného Obr. 8: Imago běláska řepového Obr. 9: Dospělec zápředníčka polního Obr. 10: Dospělá osenice polní 22

24 Larvy plodomorky zelné (Contarinia nasturtii Kief) poškozují z horní strany řapíky listů, horní strana listu zpomaluje růst, čímž dochází k typickému kroucení listu. Často odumírají srdéčka a tvoří se nové postranní výhony. Plodomorka zelná mívá 3 až 5 generací, larvy poslední generace přezimují v půdě, kde se na jaře kuklí. Méně larev se vyskytuje na suchých stanovištích (Schwarz, et al. 1996). Květilka zelná (Delia radicum L.) je významným škůdcem mladých rostlin. Mívá 2 až 3 generace, dospělci se objevují během dubna a května, samičky kladou vajíčka na půdu v blízkosti rostlin. Larvy zprvu provádí žír na kořenech, později vyžírají do kořenového krčku chodbičky, které zasahují až do lodyhy a kuklí se. Rostliny vadnou, zastavují růst a hynou (Kazda, et al., 2003; Rod et al., 2005). Molice vlaštovičníková (Aleurodes proletella L.) škodí především během teplých a suchých let. Vyskytuje se v mnoha generacích, samičky kladou vajíčka na spodní stranu listů. Škodí hlavně larvy, které vylučují medovici (Schwarz, et al., 1996). Třásněnky (Thrips tabaci Lindeman, Thrips angusticeps Uzel aj.) poškozují povrchová pletiva sáním, což se projevuje stříbřitě lesklými skvrnami. Posátá místa později žloutnou a zasychají. Polyfágní třásněnky nalétávají do porostu po dozrání obilovin. Škodí dospělci i larvy (Rod et al., 2005) Způsoby ochrany zelí využitelné v systému EZ Biodiverzita jako zdroj biologické ochrany Silný pozitivní vliv ekologického hospodaření na biodiverzitu již prokázaly četné studie. Ukazují kladný účinek na všechny druhy planých rostlin i volně žijících zvířat, a to od půdních bakterií přes hmyz až po ptáky a savce. V těchto studiích figuruje mnoho ohrožených druhů, které jsou současně také prospěšné pro systémy ekologického zemědělství. Pokud se však EZ praktikuje na půdě, která byla dříve intenzivně obdělávána, mohou se tyto kladné efekty projevit až po delší době (Nicolia; 2007). Vzájemný vztah mezi hmyzím jedincem a jeho přirozenými nepřáteli je základním ekologickým procesem, který přispívá k regulaci jeho výskytu. Pokud je tento vztah narušen, populace hmyzu se může velmi snadno rozmnožovat a stát se škodlivou. Může pak dojít k rozšíření škodlivého činitele do oblastí, ve kterých své přirozené nepřátele nemá, nebo byli vyhubeni chemickými insekticidy (Price, 1987 in Dent, 1991). Hmyz se může stát škodlivým také tehdy, je-li lokalita 23

25 modifikována v jeho prospěch, např. založení monokultury. Biologická ochrana se zabývá hlavně zpětným ustalováním rovnováhy, a to buď reintrodukcí přirozených nepřátel do lokality, nebo vytvářením podmínek, které se podobají těm přirozeným (Dent, 1991). Patogeny, predátoři a parazité, kteří jsou základní složkou prostředků biologické ochrany, představují 50 % druhů na Zemi. Proto je biodiverzita úzce spjata s problematikou biologické ochrany. V přirozených ekosystémech je rozmanitost organismů tak široká, že jsou škodlivé organismy regulovány přirozenými nepřáteli a ustaluje se zde rovnováha. V agroekosystémech dochází kvůli kultivačním zásahům k redukci výskytu užitečných organizmů nebo až k jejich vymizení. Přirozeně se vyskytující rostliny v blízkosti pěstovaných plodin pomáhají udržovat vyšší druhovou rozmanitost přirozených nepřátel. Mnohé studie dokazují, že v agroekosystémech s vyšší biodiverzitou lze škodlivé organismy regulovat snáz. V dnešní době je biologická ochrana využívána na globální úrovni, hledají se nové rostlinné pesticidy a exotičtí bioagens (Claridge, 1991; Waage, 1991). V monokulturním systému pěstování plodin je obtížné zajistit účinný biologický boj, protože takový systém postrádá zdroje pro efektivní působení přirozených nepřátel. Různorodé kultury s vyšší rostlinnou rozmanitostí již určitá útočiště poskytují. Biodiverzitu lze zvyšovat vytvářením biotopů, které poskytují přirozeným nepřátelům škůdců úkryt, potravu a podmínky pro jejich rozmnožování (Altieri, Nicholls, 2004) Hlavní skupiny přirozených nepřátel Antagonisté škůdců mohou být na stanoviště introdukováni nebo je možné tyto užitečné organismy nalákat na charakter agroekosystému prostřednictvím pěstebních praktik. Nezbytnou podmínkou využívání přirozeně se vyskytujících nepřátel je jejich přítomnost na stanovišti a znalost jejich životních cyklů a požadavků (Altieri, Nicholls, 2004). Slunéčkovití (Coccinellidae): v našich podmínkách se vyskytuje přes 70 druhů slunéčkovitých brouků. Některé druhy vylučují z kloubů a boků žlutavou hemolymfu s páchnoucím coccinelinem, která odpuzuje mravence a ptáky. Nejznámnější je slunéčko sedmitečné (Coccinella septempunctata L.; Obr. 11) a slunéčko dvoutečné (Adalia Obr. 11: Imago slunéčka sedmitečného 24

26 bipunctata L.). Mívají obvykle jednu generaci ročně. Larvy i dospělí brouci jsou většinou draví, živí se převážně mšicemi, dále červci, roztoči, sviluškami, třásněnkami, vajíčky brouků či motýlů nebo myceliem hub na rostlinách. Někdy se živí pylem a nektarem. Přezimují dospělí brouci v nejrůznějších úkrytech. Zjara vyhledávají kořist (např. kolonie mšic), samička klade do kolonie vajíčka, ze kterých se po 7 až 10 dnech líhnou larvy. Larva se vyvíjí přibližně 20 dní, přičemž sežere asi 400 až 600 mšic. Následně se kuklí, vylíhnutí brouci ihned vyhledávají kořist. Celý vývojový cyklus trvá přibližně 4 až 7 týdnů. Slunéčko sedmitečné zahubí během svého života na mšic. Výskyt slunéček závisí na potravní nabídce stanoviště (Altieri, et al., 2005; Heinz, et al., 2004; Rod, et al., 2005; Schwarz, et al., 1996; Šefrová, 2006) Střevlíkovití (Carabidae): převážná většina zástupců je dravá, živící se hmyzem, housenkami, plži a jinými drobnými živočichy. Pro střevlíkovité je typické mimostřevní trávení, kdy z úst vylučují žaludeční šťávu, která částečně zkapalňuje živočišné i rostlinné tkáně. Mají silná kusadla, někdy jsou neschopni letu. Samička klade vajíčka po 20 až 60 kusech do půdních otvorů, vylíhnuté larvy jsou pohyblivé, dravé, jejich vývoj trvá 8 až 10 dní. Přezimují brouci, kteří žijí až 4 roky a rozmnožují se každoročně. Larvy a brouci zkonzumují denně třikrát více potravy, než sami váží. Jejich podpora spočívá v ochraně biotopů jejich výskytu, v šetrné kultivaci půdy a v používání podsevů (Horne, Page, 2008; Rod, et al., 2005; Schwarz, et al., 1996; Šefrová, 2006). Obr. 12 vyobrazuje střevlíka zlatého (Carabus auratus L.). Drabčíkovití (Staphylinidae): v Evropě je na druhů zástupců této čeledi. Upřednostňují vlhká stanoviště. Někteří se živí zbytky rostlin a živočichů, jiní pylem, většina je však dravá a hubí drobný hmyz a jeho vývojová stádia. Drabčíci rodu Aleochara parazitují larvy dvoukřídlého hmyzu, mohou tak významně potlačit výskyt květilek. Vajíčka kladou většinou do půdy. Larvy jsou dravé, kuklí se v půdě. Jejich podpora spočívá v ochraně lokalit výskytu (Rod, et al., 2005). Obr. 13 znázorňuje drabčíka zdobeného (Staphylinus caesareus Cederhjelm). Obr. 12: Dospělec střevlíka zlatého Obr. 13: Imago drabčíka zdobeného 25

27 Síťokřídlí (Neuroptera): v našich podmínkách se nejhojněji vyskytuje zlatoočka obecná (Chrysopa carnea L.; Obr. 14) a dalších 6 až 8 podobných druhů. Přezimují dospělci na chráněných místech (např. v bytech) nebo larvy v kokonech. Samička klade až 800 kusů vajíček na nitkovitých stopkách na různé podklady jednotlivě nebo ve skupinách. Dravé larvy se živí převážně mšicemi, třásněnkami, molicemi a vajíčky hmyzu, larva zlatoočky obecné potřebuje ke svému vývoji 200 až 500 mšic. Jejich vývoj trvá v závislosti na teplotě 8 až 20 dní. Dospělci zlatoočky obecné se živí rovněž dravě. Mívají více generací ročně. Dospělci potřebují k výživě medovici, pyl či nektar, který získávají na stanovištích s kvetoucími rostlinami (Altieri, et al., 2005; Schwarz, et al., 1996). Pestřenkovití (Syrphidae): pestře zbarvení dvoukřídlí napodobující některé bodavé blanokřídlé. Ve střední Evropě se vyskytuje na 800 druhů pestřenek, z nichž přibližně jedna čtvrtina má dravé larvy, které vysávají mšice, mery, malé larvy brouků a podobně. Dospělci se živí pylem, nektarem a medovicí. Samička klade 500 až vajíček. Larva se vyvíjí 8 až 15 dní, přičemž zahubí 400 až 700 mšic, nakonec se kuklí na rostlině nebo v půdě. Nový dospělec se líhne během 14 dnů. Pestřenky mívají až 5 generací do roka. Jejich podpora spočívá v ochraně míst přirozeného výskytu, důležité jsou kvetoucí druhy divokých rostlin (Horne, Page, 2008; Rod, et al., 2005; Šefrová, 2006). Obr. 15 vyobrazuje pestřenku pruhovanou (Episyrphus balteatus De Geer). Dravé bejlomorky (Cecidomyiidae): nejběžnějším druhem u nás je mšicomorka Aphidoletes aphidimyza Rondani (Obr. 16), jejíž larva spotřebuje během svého vývoje až 60 mšic. Larvy některých bejlomorek jsou parazitické nebo požírají mšice, mery a svilušky. Samička klade až 60 vajíček do blízkosti výskytu kořisti, kterou larvy po vylíhnutí ochromují a vysávají. Jejich Obr. 15: Dospělá pestřenka pruhovaná Obr. 16: Životní cyklus mšicomorky Obr. 14: Životní stadia zlatoočky 26

28 vývoj je ukončen během 14 dnů, pak se kuklí v půdě, kde přezimují. Mívají i několik generací ročně (Heinz, et al., 2004; Rod, et al., 2005). Blanokřídlí parazitoidi mšic (Aphidiidae, Aphelinidae): samička klade vajíčka do mladých vývojových stádií mšic, larvy se živí jejich tělním obsahem. Larva posledního instaru mšici zahubí a kuklí se uvnitř tělní schránky, dospělec parazitovanou mšici opouští otvorem na hřbetní straně (rod Aphidius; Obr. 17). Nebo se kuklí mezi tělem parazitované mšice a rostlinou, tělní schránku tak opouští břišní stranou (rod Praon). Vývojový cyklus mšicomara trvá 2 týdny. Čeleď Aphelinidae zahrnuje zástupce rodů Aphelinus, Eretmocerus a Encarsia (Altieri, et al., 2005; Rod, et al., 2005; Schwarz, et al., 1996). Blanokřídlí parazitoidi vajíček hmyzu (Trichogrammatidae, Encyrtidae): zástupci rodu Trichogramma (Obr. 18) kladou vajíčka jednotlivě do vajíček motýlů, brouků, ploštic, dvoukřídlého a síťokřídlého hmyzu, kde prodělávají svůj vývoj. Přednostně jednotlivé druhy parazitují určitou skupinu hostitelů. Zástupci čeledi Encyrtidae kladou svá vajíčka do vajíček motýlů, avšak vyvíjejí se až housenkách. V důsledku polyembryonie se v jediné housence může vyskytnout až jedinců. Přirozená parazitace vajíček můry zelné může činit 7 až 93 %. Tito parazitoidi jsou citliví na používání neselektivních pesticidů. Velký význam má ozeleňování agroekosystémů druhově bohatou vegetací, poskytující dospělcům potřebný nektar (Heinz, et al., 2004; Rod, et al., 2005). Blanokřídlí parazitoidi motýlů (Ichneumonidae, Pteromalidae, Braconidae): lumčík (Apanteles glomeratus L.) klade svá vajíčka do housenek, kde probíhá celý vývoj. Lumek (Pteromalus puparum L.) klade vajíčka do kukel. Potravou pro dospělce bývá nektar, medovice, ale i tělní tekutina hostitele (Rod, et al., 2005; Schwarz, et al., 1996). Obr. 19 vyobrazuje imago lumka. Obr. 17: Aphidius a parazitované mšice Obr. 18: Dospělá chalcidka rodu Trichogramma Obr. 19: Dospělec lumka 27