Erich Fromm. Strach ze svobody

Transkript

1 Erich Fromm Strach ze svobody

2 Erich Fromm, 1941,1969 Předmluva II Erich Fromm, 1965 Epilogue Zdeněk Janík, 1993 Translation Vlastislava Ţihlová, 1993 All right reserved Holt Rinehart & Winston, Inc., New York. ISBN

3 Jestliže nejsem sám pro sebe, kdo bude pro mne? Jestliže jsem pouze sám pro sebe, kým jsem? Ne-li nyní kdy vůbec? Talmudské přísloví Mishnah, Abot Nestvořili jsme tě ani božského, ani pozemského, ani smrtelného, ani nesmrtelného, ale tak, abys byl svobodný podle své vlastní vůle a důstojnosti, abys byl svým vlastním tvůrcem a budovatelem. Jenom tebe jsme obdařili růstem a rozvojem, závisejícím na tvé vlastní svobodné vůli. Ty nosíš v sobě zárodky univerzálního života. Pico della Mirandola Oratio de Hominis Dignitate Nic není nezměnitelné, až na vrozená a nezcizitelná lidská práva. Thomas Jejferson

4 Tato kníhaje součástí Obsáhlého bádání, týkajícího se struktury charakteru člověka a problémů vzájemného působení psychologických a sociologických faktorů, jímţ jsem se zabýval mnoho let a jehoţ dokončení si patrně vyţádá delší dobu. Současný politický vývoj a nebezpečí, která obsahuje pro největší vymoţenosti moderní kultury individualitu a jedinečnost osobnosti mě přiměly k rozhodnutí přerušit práci na rozsáhlejším výzkumu a soustředit se na jeden aspekt, který je pro kulturní a společenskou krizi našich dnů rozhodující: význam svobody pro moderního člověka. Můj úkol v této knize by byl lehčí, kdybych mohl čtenáře odkázat na kompletní studii charakterové struktury člověka v naší kultuře, protoţe význam svobody lze plně pochopit pouze na základě rozboru celkové struktury charakteru moderního člověka. Takhle se musím odvolávat na určitá pojetí a závěry bez jejich bliţšího objasnění, coţ bych udělal, kdybych měl práci dokončenou ve větší šíři. Pokud se týká jiných velmi důleţitých problémů, mohl jsem se o nich zmínit často jen mimochodem, někdy vůbec ne. Mám však pocit, ţe psycholog by měl nabídnout vše, co má, aby bez odkladu přispěl k pochopení současné krize, i kdyţ musí obětovat potřebu úplnosti. Z poukazování na význam psychologických zřetelů ve vztahu k současné scéně podle mého mínění nevyplývá přeceňování psychologie. Základní entitou společenského procesu je jedinec, jeho touhy a obavy, jeho vášně a rozum, jeho sklony k dobru a ke zlu. Abychom pochopili dynamiku společenského procesu, musíme pochopit dynamiku psychologických procesů, které působí v jedinci. A stejně tak, abychom pochopili jedince, musíme ho vidět v kontextu s kulturou, jeţ ho utváří. Základní myšlenkou této knihy je, ţe moderní člověk, osvobozený od pout předindividualistické společnosti, která mu poskytovala bezpečnost, ale současně ho omezovala, nedosáhl svobody v kladném smyslu realizace své individuality, coţ znamená, ţe se ještě nenaučil dovést své intelektuální, citové a smyslové moţnosti k plnému vyjádření. Ačkoli mu svoboda přinesla nezávislost a racionalitu, učinila ho izolovaným a tím úzkostlivým a bezmocným. Tato izolace je nesnesitelná. Je postaven před následné alternativy: bud břemenu svobody uniknout do nových závislostí a podřízeností, nebo uspíšit plnou realizaci pozitivní svobody, jeţ spočívá v jedinečnosti a individualitě člověka. Jakkoli je tato kniha spíše diagnózou neţ prognózou spíše rozborem neţ řešením její závěry se našeho směru jednání týkají, protoţe předpokladem jakékoli činnosti směřující k vítězství nad totalitámími silami je pochopit důvody totalitámího útěku před svobodou. Vzdávám se potěšení poděkovat všem těm přátelům, kolegům a stu-

5 dentům, jimţ jsem zavázán za podněty a konstruktivní kritiku mého myšlení. Z odkazů v poznámkách čtenář pozná, kterým autorům se cítím za myšlenky vyjádřené v této knize nejvíce zavázán. Nicméně chci svou vděčnost vyslovit obzvláště těm, kdo přímo přispěli k dokončení této knihy. Především chci poděkovat Elizabeth Brownové, která mi byla při úpravě této knihy neocenitelnou pomocnicí jak svými podněty, tak i kritikou. Dále můj dík patří T. Woodhousovi za velkou pomoc při vydání rukopisu a dr. A. Seide- mannovi za pomoc v oblasti filosofických problémů, o nichţ se v této knize stručně zmiňuji. Poděkovat chci také níţe vyjmenovaným nakladatelstvím za výsadu pouţít rozsáhlé pasáţe z jejich publikací: Board of Christian Education, Philadelphia, citace z Institutes of the Christian Religion, autor John Calvin, přeloţil John Allen; Columbia studies in History, Economics and Public Law (Columbia University Press), New York, citace ze Social Reform and the Reformation, autor Jacob S. Schapiro; W. B. Eerdmans Publishing Co., Grand Rapids, Mich., citace z The Bondage of the Will, autor Martin Luther, přeloţil Henry Cole; John Murray, London, citace z Religion and the Rise of Capitalism, autor R. H. Tawney; Houghton Mifflin Company, Boston, citace z Mein Kampf autor Adolf Hitler; Macmilllan Company, New York, citace z The Civilization of the Renaissance in Italy, autor Jacob Burckhardt. E. F.

6 Téměř dvacet pět let uplynulo od prvního vydání této knihy. Za tu dobu přečetli odborníci, laici a hlavně studenti dvacet čtyři publikovaných vydání a jsem rád, ţe její vydání v Avon Library ji snáze zpřístupní více čtenářům. Strach ze svobody je analýzou jevu úzkosti člověka, vzniklé rozpadem středověkého světa, v němţ se navzdory mnohým nebezpečím cítil být bezpečným a jistým. Po staletích bojů měl takový úspěch v budování materiálního bohatství, o jakém se mu ani nesnilo; v části světa vybudoval demokratické společnosti a není to dlouho, co zvítězil v sebeobraně proti novým totalitámím schématům, a přece, jak se analýza v knize Strach ze svobody snaţí ukázat, je moderní člověk stále úzkostný a v pokušení odevzdat svou svobodu diktátorům všeho druhu, anebo ji rozmělnit přetvořením sebe sama v malý šroubek stroje, dobře ţivený a dobře oblékaný, který však nebude svobodným člověkem, ale automatem. Po pětadvaceti letech je na pořadu otázka, zda společenské a psychologické tendence, které tato kniha analyzuje, dále existují, či slábnou. Je nepochybné, ţe se v posledním čtvrtstoletí tendence člověka ke strachu ze svobody, k úzkosti a ochotě stát se automatem trvale, a dokonce značně zesilovaly. Nadmíru důleţitou událostí v tomto ohledu je objev atomové energie a jejího moţného uţití jako ničivé zbraně. Nikdy předtím nestálo lidstvo tváří v tvář tak totálnímu vyhlazení, a uţ vůbec ne jako dílu svých vlastních rukou. A přece jen před relativně krátkou dobou, během Kubánské krize, po několik dnů stovky miliónů lidí v Americe a v Evropě nevěděly, zda se svými dětmi spatří druhý den. Navzdory skutečnosti, ţe se od té doby vyvíjejí snahy redukovat nebezpečí podobné krize, existují ještě ničivé zbraně, tlačítka a lidé s pověřením je v případě nutnosti na rozkaz stlačit, ještě tuje úzkost a bezmocnost. Kromě nukleární revoluce se rozvíjela revoluce kybernetická, mnohem rychleji, neţ se před pětadvaceti lety dalo předvídat. Vstoupili jsme do druhé průmyslové revoluce, v níţ stroje nahradily nejen lidskou fyzickou sílu rukou a paţí, ale i lidský mozek a nervové reakce. V mnoha rozvinutých průmyslových zemích, jako jsou Spojené státy, se rozšířila nová úzkost před hrozbou vzrůstající strukturální nezaměstnanosti; člověk se cítí být ještě menším, kdyţ je konfrontován nejen s jevem obrovských podniků, ale i s téměř samočinně se regulujícím světem počítačů, které myslí daleko rychleji a často přesněji, neţ on sám. Také jiné nebezpečí populační exploze spíše vzrostlo, neţ aby se zmenšilo. Rovněţ zde jeden z produktů lidského pokroku úspěchy v lékařství vyvolal zvláště v rozvojových zemích takový nárůst populace, ţe vzrůst materiální produkce stěţí můţe udrţet krok s narůstajícím počtem lidí.

7 V těchto pětadvaceti letech narostly ve společnosti obrovské síly ohroţující lidské přeţití odtud i tendence lidí uniknout svobodě. Hitlerova a Stalinova diktatura zmizely. V sovětském bloku, zvláště v menších státech ačkoli zůstávají ultrakonzervativní a totalitářské je jasně vidět, ţe směřují k růstu liberalizace. Spojené státy prokázaly, ţe odolávají všem totalitářským pokusům o získání vlivu. Významně se pokročilo směrem k politické a sociální svobodě černochů, v čemţ silně zapůsobili čelní představitelé boje za černošskou svobodu, a to jak černí, tak i bílí, protoţe byli odváţní a disciplinovaní. Všechna tato fakta ukazují, ţe úsilí o svobodu je lidské přirozenosti vrozené a i kdyţ můţe být korumpováno a potlačováno, má tendenci prosazovat se znovu a znovu. Toto uklidňující zjištění nás však nemůţe zavádět k myšlence, ţe nebezpečí úniku před svobodou dnes uţ není tak velké či spíše větší, neţ tomu bylo v době, kdy byla tato kniha publikována poprvé. Dokazuje to, ţe teoretické postřehy sociální psychologie, pokud je jejich účinek na lidský vývoj nejistý, nejsou prospěšné? Přesvědčivě odpovědět na tuto otázku je těţké a spisovatel je moţná ve věci společenské hodnoty díla svého i svých kolegů nepatřičně optimistický. I s veškerým patřičným zřetelem k této moţnosti se však moje mínění o důleţitosti uvědomění si individuální a společenské skutečnosti přece jen poněkud posílilo. Mohu krátce uvést, proč tomu tak je. Mnozí, kdo se zabývají studiem člověka a současné scény, si v přibývající míře ujasňují, ţe kritické nesnáze, s nimiţ jsme konfrontováni, spočívají ve faktu, ţe vývoj intelektuálních schopností člověka daleko předstihl rozvoj jeho emocí. Lidský mozek ţije ve dvacátém století, ale srdce většiny lidí ještě v době kamenné. Většina lidí ještě nesloţila zkoušku zralosti z nezávislosti, rozumnosti a objektivnosti. Potřebují mýty a idoly, aby unesli skutečnost, ţe člověk je ve všem sám sebou, ţe kromě člověka samého neexistuje ţádná autorita, která by dávala ţivotu smysl. Člověk potlačuje iracionální destruktivní vášně, nenávist, závist, pomstychtivost; zboţňuje moc, peníze, suverénní stát, národ; i kdyţ slovně vyznává učení velkých duchovních vůdců lidstva Buddhy, proroků, Sokrata, Jeţíše, Mohameda přeměnil tato učení v dţungli pověrčivosti a modlosluţby. Jak se můţe lidstvo za tohoto rozporu intelektuálně technické vyzrálosti a emocionální zaostalosti zachránit před vlastní zkázou? Pokud mohu dohlédnout, existuje jen jediná odpověd: před pácháním nenapravitelných pošetilostí se dostatečně bránit vědomím, vzrůstajícím uvědomováním si nejpodstatnějších faktů naší společenské existence a zvyšovat ten tak malý rozsah naší kapacity pro rozum a objektivitu. Nemůţeme doufat, ţe největší pošetilosti srdce, jejich škodlivý vliv na naši představivost a myšlení budou překonány v jedné generaci: moţná to potrvá tisíc let, neţ se člověk povznese ze statisícileté předlidské historie. Nicméně špetka hlubšího proniknutí do problematiky objektivita můţe v tomto kritickém okamţiku připravit lidstvu cestu k pochopení rozdílu ţivota a smrti. Z tohoto důvodu je vývoj vědecké a dynamické sociální psychologie ţivotně důleţitý. Pokrok v sociální psychologii je nezbytný k pararalyzování nebezpečí, jeţ plodí pokrok ve fyzice a v lékařství.

8 Sotvakdo si můţe být více vědom nedostatečnosti našeho vědění neţ badatelé na poli sociální psychologie. Doufám, ţe snad takové knihy, jako je tato, tím, ţe ukáţí potřebu vytčeného druhu výzkumu a nedostatek téměř všeho přinejmenším dotací povzbudí studenty, aby tomuto oboru věnovali svou energii. Moţná se ode mě očekává odpověď na otázku, zda bych neměl provést důkladnou revizi svých teoretických závěrů z doby před pětadvaceti lety? Musím se přiznat k názoru, ţe všechny podstatné části této analýzy jsou dosud platné; to, co potřebují, je rozpětí a interpretace v mnoha směrech. Něco z toho jsem se od té doby, co jsem napsal Strach ze svobody, snaţil udělat. V knize The Sane Society jsem analýzu současné společnosti široce rozvedl a prohloubil. V práci Man for Himself (česky vyšlo pod názvem Člověk a psychoanalýza -pozn. překladatelé) jsem rozvinul téma etických norem, zaloţených spíše na našem vědění o člověku neţ na autoritě a zjevení; v Umění milovat jsem analyzoval rozličná hlediska na lásku; v knize The Heart of Man (česky vyšla pod titulem Lidské srdce jeho nadání k dobru a zlu pozn. překladatele) jsem sledoval kořeny destruktivity a nenávisti; v knize Beyond the Chains of Illusion jsem analyzoval příbuznost dvou velkých teoretiků dynamické vědy o člověku: Marxe a Freuda. Doufám, ţe toto vydání Strachu ze svobody bude dalším příspěvkem k růstu zájmu o obor dynamické sociální psychologie a podnítí mládeţ, aby věnovala svůj zájem oboru, který právě proto, ţe je na samém počátku, skrývá mnoho intelektuálního vzrušení. Erich Fromm

9 I. SVOBODA PSYCHOLOGICKÝ PROBLÉM? Moderní evropské a americké dějiny se soustředují na úsilí osvobodit se od politických, ekonomických a duchovních pout, která lidi svazují. Svůj zápas o svobodu probojovávali utlačovaní a ti, kdo poţadovali nové svobody proti lidem hájícím svá privilegia. Protoţe třída, která právě bojovala za své osvobození od nadvlády, věřila, ţe tím bojuje za lidskou svobodu jako takovou, byla schopna apelovat na ideál, na touhu po svobodě zakořeněnou ve všech utlačovaných. Nicméně se třídy, které po dlouhém a prakticky nepřetrţitém boji zvítězily nad útlakem, po jisté době přidaly na stranu nepřátel svobody. Kdyţ dosáhly vítězství, musely hájit nová privilegia. Přes mnohé ztráty byla svoboda vybojována. Mnozí v těchto bojích zemřeli v přesvědčení, ţe zemřít v zápase proti útlaku je lepší neţ nesvobodně ţít. Taková smrt byla nejzazším uplatněním jejich individuality. Zdálo se, ţe historie dokazuje, ţe člověk si můţe vládnout sám, sám o sobě se rozhodovat, myslet a cítit, jak to povaţuje za správné. Zdálo se, ţe plné vyjádření lidských moţností je slibným cílem, k němuţ se společenský rozvoj rychle přibliţuje. Principy ekonomického liberalismu, politické demokracie, náboţenské svobody a individualismus v osobním ţivotě byly výrazem tuţeb j)0 svobodě a současně se zdálo, ţe přibliţují lidstvo k jeho seberealizaci. Člověk zpřetrhal jedno pouto za druhým, odvrhl nadvládu přírody a sám se učinil jejím pánem; zničil nadvládu církve a způsobil převrat absolutistického státu. Odstranění vnější nadvlády se zdálo být nejen nezbytnou, ale i dostatečnou podmínkou k dosaţení vytouţeného cíle: svobody jednotlivce. Na I. světovou válku mnozí pohlíţeli jako na konečný boj a její skončení povaţovali za konečné vítězství svobody. Existující demokracie z ní vyšly posíleny a nové zaujaly místa starých monarchií. Uplynulo však jen několik let a vynořily se systémy nové, které popřely vše, o čem člověk věřil, ţe ve staletích bojů získal. Podstatou těchto nových systémů, jeţ úspěšně ovládly veškerý společenský i osobní ţivot lidí, bylo podřízení všech jen malé autoritativní hrstce lidí, nad nimiţ nebyla ţádná kontrola. Nejprve se mnozí utěšovali myšlenkou, ţe vítězství autoritářského systému odpovídá šílenství několika jednotlivců a to ţe v pravý čas povede k jejich pádu. Jiní samolibě věřili, ţe italský nebo německý lid nebyl dostatečně dlouhou dobu pro demokracii vychováván a ţe by se mělo klidně vyčkávat, aţ dosáhne politické zralosti západních demokracií. Jinou obecnou iluzí snad nej nebezpečnější ze všech bylo, ţe lidé jako Hitler nezískali moc nad ohromným státním aparátem ničím jiným neţ prohnaností a podvody, ţe oni a jejich nohsledi vládnou naprostým násilím; ţe celá populace je jen objektem zrady a teroru proti její vůli.

10 V letech, jeţ od té doby uplynula, se klam těchto argumentů stal zřejmým. Museli jsme poznat, ţe milióny Němců byly tak dychtivé vzdát se svobody, jako byli jejich otcové dychtiví za ni bojovat; ţe místo aby svobodu chtěly, hleděly jak jí uniknout; ţe milióny jiných byly indiferentní a nevěřily, ţe obrana svobody se za cenu boje či smrti vyplatí. Poznali jsme také, ţe krize demokracie není zvláštním problémem Italů nebo Němců, ale ţe jí musí čelit kaţdý moderní stát. Nezáleţí ani na tom, jaké symboly si nepřátelé lidské svobody volí; i kdyţ je napadána ve jménu antifašismu, není ohroţena méně neţ otevřeným fašismem. 1 Tuto skutečnost formuloval John Dewey tak výrazně, ţe ji vyjádřím jeho slovy: Váţnou hrozbou pro naši demokracii, říká, není existence cizích totalitámích států, ale totalita v našich vlastních osobních postojích, v našich vlastních institucionálních podmínkách, které daly v cizích zemích zvítězit vnější autoritě, disciplíně, uniformitě a závislosti na Vůdci. Bitevní poleje tudíţ zde v nás samých a v našich institucích. 2 Chceme-li bojovat proti fašismu, musíme mu rozumět. Myšlená přání nám nepomohou. A odříkávání optimistických formulí se ukáţe stejně nepřiměřeným a neuţitečným jako je rituál indiánského dešťového tance. Vedle problému ekonomických a sociálních podmínek, jeţ vedly ke vzniku fašismu, je tu ještě jeden lidský problém vyţadující pochopení. Cílem této knihy je analýza těch dynamických činitelů v charakterové struktuře moderního člověka, které ho ve fašistických zemích přiměly vzdát se svobody a které převládají i u miliónů našich vlastních lidí. Toto jsou významné otázky, jeţ se vynořují, pozorujeme-li lidský aspekt svobody, touhu po podřízenosti a ţádostivost moci. Co je svoboda jako lidská zkušenost? Je touha po svobodě něco, co je lidské přirozenosti vrozeno? Je to stejná zkušenost bez ohledu na druh kultury, v níţ člověk ţije, anebo je to cosi odlišného podle stupně individualismu, dosaţeného v té které společnosti? Je svoboda jen absencí vnějšího tlaku, neboje to také přítomnost čehosi a pokud ano, pak čeho? Jaké sociální a ekonomické faktory přispívají ve společnosti k úsilí o svobodu? Můţe se svoboda stát břemenem, příliš těţkým pro člověka, aby je unesl, čímsi, co ho ţene k tomu, aby jí unikl? Proč je pak svoboda pro mnohé vytouţeným cílem a pro jiné ohroţením? Neexistuje snad vedle vrozené touhy po svobodě i instinktivní přání po podřízenosti? Není-li tomu tak, jak můţeme vysvětlit přitaţlivost, kterou dnes pro tolik lidí má podrobení se vůdci? Je podrobení se vţdycky podrobením veřejné autoritě, anebo podrobením intemalizovaným autoritám, jako jsou povinnost či svědomí? Vnitřním tlakům, nebo anonymním autoritám, jako je veřejné mínění? Existuje skryté uspokojení z podrobení? Jaká je jeho podstata? Co je to, co v lidech vytváří nenasytnou touhu po moci? Je to síla jejich ţivotní energie, nebo základní slabost a neschopnost proţívat ţivot spontánně 1 Termínu fašismus uţívám jako označení diktátorského systému typu německého nebo italského. Mám-li na mysli pouze systém německý, uţívám termín nacismus. 2 John Dewey, Freedom and Culture, G. P. Putman s Sons, New York 1939.

11 a s láskou? A naopak: jaké sociální předpoklady utvářejí základ psychologických podmínek? Analýza lidského aspektu svobody a autoritářství nás vede k tomu, abychom uvaţovali o hlavním problému, totiţ o roli, jakou hrají psychologické faktory coby aktivní síly ve společenském procesu. To nás konečně vede k problému vzájemného působení psychologických, ekonomických a ideologických faktorů ve společenském procesu. Kaţdý pokus porozumět přitaţlivosti, jakou na velké národy působí fašismus, nás nutí rozpoznat roli psychologických faktorů, protoţe tu máme co činit s politickým systémem, jenţ se ve vlastním zájmu neobrací na racionální síly, ale který v člověku probouzí a mobilizuje síly dábelské, o nichţ jsme měli za to, ţe neexistují, nebo ţe uţ přinejmenším dávno vymřely. V posledních staletích byl v povědomí obraz člověka jako racionální bytosti, jejíţ činy jsou determinovány jeho vlastním zájmem a schopností podle toho jednat. Dokonce pisatelé jako Hobbes, kteří v mocichtivosti a nepřátelství poznali lidské stimuly, jejich existenci vysvětlovali jako logický důsledek vlastního zájmu: lidé jsou stejní a tudíţ mají stejnou touhu po štěstí; protoţe bohatství však není tolik, aby mohlo uspokojit všechny stejnou měrou, nutně dochází k tomu, ţe jedni proti druhým bojují a chtějí mít moc, aby si i do budoucna zajistili takové poţitky, jaké mají v přítomnosti. Hobbesův obraz však vyšel z módy. S čím větším úspěchem rozbíjela střední třída moc dřívějších politických a náboţenských vládců, tím více lidé ovládali přírodu, a čím více miliónů jedinců se stávalo ekonomicky nezávislými, tím více lidé věřili v racionální svět a v člověka jako racionální bytost. Temné a dábelské síly lidské přirozenosti byly vypovězeny do středověku a ještě starších historických údobí, přičemţ se vysvětlovaly nedostatkem vědění či prohnanými záměry podvodných králů a kněţí. Na tato období se pohlíţelo, jako by to byla nějaká sopka, která uţ dávno přestala hrozit. Člověk se cítil bezpečný a jistý tím, ţe vymoţenosti moderní demokracie vyhladily všechny temné síly; svět vypadal jasný a bezpečný jako dobře osvětlené ulice moderního města. Na války se pohlíţelo jako na poslední relikty dřívějších časů a panovala domněnka, ţe stačí jen málo, aby se s nimi skoncovalo vůbec; ekonomické krize se pokládaly za náhodné, i kdyţ k těmto náhodám docházelo s jistou pravidelností. Kdyţ přišel k moci fašismus, většina lidí byla teroreticky i prakticky nepřipravena. Nebyli schopni uvěřit, ţe by člověk mohl prokázat tolik náchylnosti ke zlu, tolik mocichtivosti, tolik nevšímavosti k právům slabých nebo tolik touhy po podřízenosti. Jen málokteří si uvědomovali dunění sopky, předcházející výbuch. Sebeuspokojivý optimismus 19. století z jeho klidu vyrušil Nietzsche; jinak to udělal Marx a o něco později ještě jinak varoval Freud. Ovšemţe Freud a většina jeho stoupenců měli jen velmi naivní ponětí, oč ve společnosti jde, a většina jejich aplikací psychologie na sociální problémy byla zavádějícími konstrukcemi; nicméně tím, ţe svůj zájem věnoval jevům individuálních, emocionálních a mentálních poruch, nás zavedl na vrchol sopky a dal nám pohlédnout do vroucího kráteru. V zaměření pozornosti na sledování a analýzu iracionálních a nevědomých

12 sil určujících sloţky lidského chování, šel Freud dál neţ kdokoli před ním. On a jeho následovníci nejen odhalili iracionální nevědomý sektor lidské přirozenosti, jehoţ existenci moderní racionalismus opomenul, ale také prokázal, ţe tyto iracionální jevy probíhají podle jistých zákonů, a mohou proto být racionálně pochopeny. Učil nás rozumět řeči snů a somatickým symptomům stejně jako iracionalitám lidského chování. Objevil, ţe tyto iracionality jsou právě tak jako celková struktura individuálního charakteru reakcemi na vlivy vnějšího světa a zvláště na jejich výskyt v raném dětství. Freud však byl natolik prostoupen duchem kultury své doby, ţe nemohl jít za jisté, jí stanovené hranice. Tyto opravdové hranice se staly omezeními dokonce pro jeho pochopení nemocného člověka; překáţely mu v porozumění normálnímu individuu i iracionálním jevům působícím v ţivotě společnosti. Protoţe tato kniha zdůrazňuje v celkovém společenském procesu roli psychologických faktorů a protoţe tento rozbor je zaloţen na některých základních Freudových objevech zejména těch, jeţ se týkají působení nevědomých sil v lidském charakteru a jejich závislosti na vnějších vlivech myslím, ţe bude uţitečné, aby v úvodu čtenář poznal některé hlavní zásady našeho přístupu a také hlavní rozdíly mezi tímto přístupem^ klasickými freu- dovskými koncepcemi. 3 Freud přijal tradiční domněnku o dichotomii mezi člověkem a společností, stejně jako tradiční doktrínu o zlu jako lidské přirozenosti. Člověk je pro něj od základů antisociální. Společnost ho musí zkrotit, musí připustit nějaké uspokojení biologických a tedy nevykořenitelných pudů, ale většinu základních lidských impulsů musí společnost očistit a dovedně potlačit. V důsledku potlačení přirozených impulsů společností se stane cosi zázračného: potlačené pudy se promění v úsilí, jeţ je kulturně hodnotné, a stává se proto lidským základem kultury. Pro tuto neobyčejnou transformaci do civilizovaného chování Freud zvolil slovo sublimace. Pokud je potlačení větší neţ kapacita sublimace, člověk se stává neurotickým a je nutné potlačení zmírnit. Obecně však mezi pudovým uspokojením a kulturou existuje i opačný vztah: čím více potlačení, tím více kultury (a tím větší nebezpečí neurotických poruch). Vztah jedince ke společnosti je ve Freudově teorii esenciální a statický: jedinec zůstává vlastně stejný a mění se jen potud, pokud na jeho přirozené pudy vyvíjí společnost větší tlak (a vynucuje si tak větší sublimaci), anebo dovoluje větší uspokojení (a obětuje tak kulturu). Vzhledem k takzvaným základním lidským instinktům, které akceptovali dřívější psychologové, byla Freudova koncepce lidské přirozenosti v podstatě reflexí nej důleţitějších pudů, patrných v moderním člověku. Pro Freuda 3 Psychoanalyticky přístup, sice zaloţený na základních výsledcích freudovské teorie, ale od Freuda se v mnoha důleţitých aspektech lišící, lze najít u autorů, jako jsou: Karen Homey, New Ways in Psychoanalysis, W. W. Norton & Company, New York 1939, a Harry Stack Sullivan, Conceptions of Modem Psychiatry The First William Alans on White Memorial Lectures, Psychiatry 1940, sv. 3, No. 1 Ačkoli se tito dva autoři sami mezi sebou v mnohém liší, má mnou nabídnuté hledisko s názory obou dvou mnoho společného.

13 jedinec jeho kultury reprezentoval člověka. Na vášně a úzkosti, které jsou charakteristické pro člověka moderní společnosti, se díval jako na věčné síly zakořeněné v biologické konstituci člověka. I kdyţ bychom k tomuto bodu mohli uvést řadu ilustrací (například sociální základnu nepřátelství, jeţ dnes převaţuje v moderním člověku, Oi- dipův komplex, tzv. kastrační komplex u ţen), chtěl bych k nim přidat ještě jednu, která je zvlášť důleţitá, protoţe se týká celého pojetí člověka jako společenské bytosti. Freud vţdy uvaţuje o jedinci v jeho vztazích k druhým. Tyto vztahy, jak je vidí Freud, jsou ovšem podobné ekonomickým vztahům k druhým, jeţ jsou charakteristické pro jedince v kapitalistické společnosti. Kaţdý pracuje sám pro sebe, individualisticky, na své vlastní riziko, a ne v kooperaci s druhými. Robinsonem Crusoe však není: potřebuje druhé jako zákazníky, zaměstnance nebo jako zaměstnavatele. Musí nakupovat a prodávat, dávat a brát. Trh, ať uţ je to trh zboţí nebo práce, tyto vztahy reguluje. Tak jedinec, původně sám a soběstačný, vstupuje do ekonomických vztahů s druhými s cílem prodávat a kupovat. Freudovo pojetí lidských vztahů je v podstatě totéţ: objevuje se jedinec plně vybavený danými biologickými pudy, které potřebují být uspokojeny. Aby je uspokojil, vstupuje do vztahu s druhými objekty. Tak jsou pro něj druzí jedinci vţdy prostředkem k jeho vlastnímu účelu, k uspokojení usilovných snah, které v něm byly ještě předtím, neţ vstoupil do kontaktu s druhými. Pozadí lidských vztahů ve Freudově smyslu je podobné trhu je to výměna uspokojování biologicky daných potřeb, přičemţ vztah k druhému jedinci je vţdy pouze prostředkem k účelu, ale nikdy ne účelem o sobě. Proti Freudovu hledisku je analýza uvedená v této knize zaloţena na předpokladu, ţe klíčem psychologického problému je specifická vztaţenost jedince ke světu a ne jeho uspokojení či frustrace, nebo istinktivní potřeby per se\ dále na předpokladu, ţe vztah mezi člověkem a společností není statický. Není tomu tak, jako by na jedné straně existoval jedinec od přírody vybavený určitými pudy a na druhé straně společnost, jako cosi o sobě specifického, uspokojující nebo frustrující jeho vrozené pudy. Existují určité potřeby hlad, ţízeň, sex -, které jsou obecně lidské; jsou však i pudy přispívající k rozdílům v lidských charakterech láska či nenávist, mo- cichtivost a přání se podrobovat, radost ze smyslové rozkoše a bázeň před ní - a to všechno jsou produkty společenského procesu. Nejkrásnější i nejohavnější lidské pudy nejsou částí pevně určené a biologicky dané lidské přirozenosti, ale výsledkem společenského procesu, který člověka utváří. Jinými slovy: společnost má nejen potlačovací funkci, ale také funkci tvůrčí. Lidská přirozenost, její vášně a úzkosti jsou produktem kultury; ve skutečnosti nej důleţitějším výtvorem a velkým výdobytkem nepřetrţitého lidského úsilí, jehoţ zaznamenání nazýváme dějinami, je člověk sám. A úkolem sociální psychologie je právě porozumět procesu lidského utváření v dějinách. Proč od jedné historické epochy k druhé dochází k nesporným změnám lidského charakteru? Proč je duch renesance odlišný od středověku? Proč je charakterová struktura člověka v monopolním kapitalismu jiná, neţ byla v devatenáctém století? Úkolem sociální psychologie

14 je vysvětlit, proč vznikly nové schopnosti a nové vášně, špatné či dobré. Tak například objevujeme, ţe od renesance aţ po naše dny jsou lidé naplněni ţhavou ţádostivostí po slávě, zatímco u člověka středověké společnosti se toto úsilí, které se nám dnes zdá tak přirozené, vyskytovalo velmi málo. 4 V témţe období lidé rozvíjeli svůj smysl pro krásu přírody, který dříve neměli. 5 Naopak zase v zemích severní Evropy od 16. století vyvinuli lidé takovou pracovní posedlost, která svobodnému člověku v předchozím období chyběla. Člověk však není dějinami jen vytvářen člověk dějiny tvoří. Řešení těchto zdánlivých protikladů vytváří pole pro sociální psychologii. 6 Jejím úkolem je ukázat nejen to, jak se vášně, touhy, úzkosti v důsledku společenského procesu mění a vyvíjejí, ale také jak se lidská energie, rovněţ proměněná do specifických způsobů, obratem mění v produktivní síly utvářející společenský proces. Tak například dychtění po slávě a úspěchu, posedlost pracovat jsou síly, bez nichţ by se moderní kapitalismus nemohl vyvinout; bez nich a řady jiných lidských sil by člověku chyběl popud jednat podle společenských a ekonomických poţadavků moderního obchodního a průmyslového systému. Z toho, co jsme uţ řekli, vyplývá, ţe hledisko uvedené v této knize se od Freudova liší tou měrou, jak důrazně odporuje jeho interpretaci historie, tj. závěru, ţe psychologické síly nejsou společensky podmíněny. Stejně tak odporuje teoriím, které opomíjejí lidský faktor jako jeden z dynamických prvků společenského procesu. Tato kritika je zaměřena nejen proti sociologickým teoriím, jeţ vysloveně chtějí psychologické problémy ze sociologie vyloučit (jako Durkheim a jeho škola), ale také proti těm teoriím, které jsou víceméně zabarveny behavioristickou psychologií. Všem těmto teoriím je společný předpoklad, ţe lidská přirozenost nemá ţádný vlastní dynamismus a ţe se psychologické změny mají chápat v termínech vývoje k novým návykům jako adaptace na nové kulturní vzory. Ačkoli tyto teorie mluví o psychologickém faktoru, redukují ho na stín kulturních vzorů. Pouze dynamická psychologie, k níţ poloţil základy Freud, se můţe dostat dál neţ k pouhému mluvení o lidském faktoru. I kdyţ pevně uspořádaná lidská povaha neexistuje, nemůţeme na ni pohlíţet jako na něco nekonečně formovatelného a schopného přizpůsobovat se jakémukoli druhu podmínek, aniţ by rozvíjela svůj vlastní psychologický dynamismus. Přestoţe je lidská přirozenost produktem historického vývoje, má jisté vrozené mechanismy a zákony, jejichţ odhalení je úkolem psychologie. Pro plné pochopení toho, co bylo a ještě bude řečeno, povaţuji za potřebné pohovořit o pojmu adaptace. Toto pojednání zároveň nabízí vysvětlení, co označujeme pojmy psychologické mechanismy a zákony. 4 Srv. Jacob Burckhardt, The Civilization of the Renaissance in Italy, The Macmillan Company, New York 1921, s. 139 ad. 5 Jacob Burckhardt, The Civilization of the Renaissance in Italy, The Macmillan Company, New York 1921, s Srv. příspěvky sociologů J. Dollarda a H. D. Lasswella, antropologů R. Benedicta, J. Hallowella, R. Lintona, M. Meada, E. Sapira a Kardinerovu aplikaci psycho- analytických pojmů v antropologii.

15 Zdá se být uţitečné rozlišovat mezi statickou a dynamickou adaptací. Statickou adaptací myslíme takové přizpůsobení se vzorům, které celkovou strukturu charakteru nechává nezměněnou a znamená jen přijetí nového zvyku. Příkladem takové adaptace je změna čínského obyčeje při jídle na západní pouţívání vidličky a noţe. Číňan, který právě přišel do Ameriky, se chce přizpůsobit novým vzorům; toto přizpůsobení jako takové má na jeho osobnost velice malý účinek; nevyvolá v něm ţádná nová úsilí nebo charakterové rysy. Dynamickou adaptací míníme takový druh přizpůsobení, k němuţ dochází například tehdy, kdyţ se chlapec ze strachu jednat jinak podřídí svému přísnému a vyhroţujícímu otci a stává se tak dobrým chlapcem. Zatímco se sám přizpůsobí nutnosti situace, něco se v něm stane. Můţe se vyvinout prudké nepřátelství vůči otci, které potlačí, protoţe projevit je, nebo si je dokonce uvědomit, by bylo velmi nebezpečné. Ale toto potlačené nepřátelství, i kdyţ není zjevné, je nicméně v jeho charakterové struktuře dynamickým faktorem. Můţe dát vyrůst nové úzkosti a vést tak k ještě hlubšímu podrobení; můţe se dostavit prázdný vzdor, nezaměřený vůči nikomu určitému, spíše proti ţivotu vůbec. I kdyţ se zde, stejně jako v prvním případě jedinec přizpůsobí jistým vnějším okolnostem, tento druh adaptace v něm vzbudí cosi nového, nové usilování a nové úzkosti. Kaţdá neuróza je příkladem této dynamické adaptace; je v podstatě přizpůsobením takovým vnějším podmínkám (zvláště v raném dětství), ačkoli jsou samy o sobě iracionální a obecně řečeno pro růst a vývoj dítěte škodlivé. Stejně i sociálně psychologické jevy srovnatelné s jevy neurotickými (proč by rovnou neměly být označovány za neurotické, rozeberu později) a jim podobné s výskytem destruktivních nebo sadistických pudů v sociálních skupinách jsou příkladem dynamické adaptace na sociální podmínky pro vývoj lidí iracionální a škodlivé. Kromě otázky, o jaký druh adaptace jde, je třeba zodpovědět další otázky: Co člověka nutí přizpůsobovat se skoro kaţdé myslitelné ţivotní podmínce? Jaké jsou hranice této adaptability? Prvním jevem, o němţ je třeba při zodpovídání těchto otázek pojednat, je skutečnost, ţe v lidské přirozenosti jsou jisté faktory manipulativnější a přizpůsobivější neţ jiné. Značnou pruţnost a tvárnost vykazují snahy a charakterové rysy, jimiţ se lidé od sebe liší: láska, destruktivita, sadismus, tendence podřizovat se, mocichtivost, odlučování se, touha po vzestupu, spořivost, radost ze smyslové rozkoše a obava ze smyslnosti. Takové a jiné snahy a úzkosti nacházíme v lidském vývoji jako reakce na určité ţivotní podmínky. Jakmile se jednou stanou součástí-osobního charakteru, nejsou uţ zvlášť manipulovatelné, uţ tak snadno nezmizí, ani se nezmění v jiné tendence. Jsou však manipulovatelné v tom smyslu, ţe jednotlivci především v raném dětství v závislosti na celkovém způsobu ţivota, v němţ ţijí, rozvíjejí tu či onu potřebu. Ţádná z nich není tak pevná a strnulá, jako kdyby byly vrozenou součástí rozvíjející se lidské přirozenosti, která musí být za všech okolností uspokojena. Na rozdíl od těchto potřeb existují i jiné, jeţ jsou podstatnou součástí lid-

16 ské přirozenosti a naléhavě si vyţadují uspokojení jsou totiţ zakořeněny ve fyziologické organizaci člověka hlad, ţízeň, potřeba spánku atd. Pro kaţdou z těchto potřeb existuje určitý práh, za nímţ je nedostatečné uspokojení nesnesitelné. Je-li takový práh překročen, úsilí uspokojit potřebu se stává všemocným. Všechny tyto fyziologicky podmíněné potřeby můţeme zahrnout pod pojem potřeby sebezáchovné. Jsou součástí lidské přirozenosti, která potřebuje uspokojení za kaţdých okolností, a proto tvoří primární motivy lidského chování. Jednoduše řečeno: člověk musí jíst, pít, spát, chránit se před nepřítelem atd. Aby to všechno mohl dělat, musí pracovat a vyrábět. Práce není nic obecného nebo abstraktního. Práce je vţdy prací konkrétní, to je specifickým druhem práce ve specifickém druhu ekonomického systému. Za feudalismu člověk pracuje jako nevolník, v indiánském pueblu jako rolník, v kapitalistické společnosti jako nezávislý obchodník, jako prodavačka v moderním obchodním domě, jako dělník u nekonečného výrobního pásu velké továrny. Tyto rozdílné druhy práce vyţadují úplně odlišné osobní rysy a přispívají i k vytváření odlišných vztahů k jiným lidem. Kdyţ se člověk narodí, jeviště ţivota je uţ pro něj dáno. Musí jíst a pít, a proto musí pracovat; a to znamená, ţe musí pracovat za zvláštních podmínek a způsobů, které jsou pro něj určeny druhem společnosti, do níţ se narodil. Oba faktory, jeho potřeba ţít a sociální systém jsou pro něj jako jednotlivce v zásadě nezměnitelné a určují vývoj těch rysů, jeţ prokazují větší plastičnost. Tak se způsob ţivota, jak je jednotlivci určen zvláštností ekonomického systému, stává primárním faktorem určujícím celkovou strukturu jeho charakteru, protoţe jeho potřeba sebezáchovy ho nutí přijmout podmínky, v nichţ musí ţít. To neznamená, ţe se nemůţe spolu s jinými snaţit realizovat jisté ekonomické a politické změny, jeho osobnost je však primárně utvářena osobitým způsobem ţivota, jemuţ byl postaven tváří v tvář jiţ v raném dětství jako člen rodinného prostředí, které představuje všechny typické rysy dílčího společenství nebo třídy. 7 Fyziologicky podmíněné potřeby nejsou jedinou imperativní vlastností lidské přirozenosti, která nekoření v tělesných procesech, ale v pravém bytí způsobu a praxe lidského ţivota: je to potřeba být ve vztahu s vnějším světem, potřeba zbavit se osamělosti. Pocit naprosté osamělosti a izolovanosti 7 Chtěl bych varovat před záměnou, s níţ se v souvislosti s tímto problémem běţně setkáváme. Ekonomická struktura společnosti determinuje způsob ţivota jednotlivce jako podmínka rozvoje osobnosti. Tyto ekonomické podmínky jsou úplně odlišné od subjektivních ekonomických motivací, jako je touha po materiálním bohatství, jiţ mnozí spisovatelé od renesance aţ po jisté marxistické autory, kteří špatně pochopili Marxovy základní pojmy, povaţovali za dominantní motiv lidského chování. Ve skutečnosti je sţíravá touha po materiálním bohatství potřebou vlastní jen určitým kulturám, a odlišné ekonomické podmínky mohou naopak vytvořit takové rysy osobnosti, ţe bude člověk materiálním bohatstvím opovrlrovat nebo mu bude lhostejné. Tento problém jsem detailně prodiskutoval ve stati Über Methode und Aufgabe einer analytischen Sozialpsychologie, Zeitschrift für Sozialforschung, Hirschfeld, Leipzig 1932, sv. 1, s. 28 ad.

17 vede k mentální dezintegraci právě tak, jakc fyzické vyhladovění vede ke smrti. Vztah k druhým není totoţný s fyzickým kontaktem. Jednotlivec můţe být mnoho let ve fyzickém smyslu sám, a přece proţívá vztah: k ideám, hodnotám nebo alespoň k sociálním vzorům, jeţ mu skýtají pocit společenství a sounáleţitosti. A naopak: můţe ţít mezi lidmi, a přece ho přepadne pocit úplné izolace, který můţe v případě překročsní jisté hranice ústit do stavu nepříčetnosti, projevující se schizofrenními poruchami. Tento nedostatek vztahu k hodnotám, symbolům, vzorům lze nazvat mravní osamělostí. Mravní osamělost je přitom právě tak nesnesitelná jako osamělost fyzická, nebo spíše lze říci, ţe fyzická osamělost se stává neúnosnou, pokud zahrnuje i osamělost mravní. Duchovní vztah ke světu můţe mít mnoho forem: mnich, osamocený ve své cele, věřící v Boha a v izolaci drţený politický vězeň mající pocit sounáleţitosti se svými spolubojovníky, nejsou mravně osamoceni. Osamocen není ani anglický gentlemar,, pohybující se se svým smo- kinkem ve velmi exotickém prostředí, ani od svých spolubliţních silně izolovaný maloměšťák, který cítí sounáleţitost svým vlastenectvím nebo jeho symboly. Vztaţenost ke světu můţe být noblesní nebo triviální, ale dokonce i vztaţenost k nej základnějšímu druhu vzorů jí nezměrně preferovanější neţ být sám. Ať jsou náboţenství a nacionalismus jako kaţdý zvyk nebo víra jakkoli absurdní a degradující, jestliţe vzájemně spojují individua, pak jsou útočištěm před tím, čeho se člověk hrozí nejvíce: před izolovaností. Tato naléhavost potřeby uchránit se před mravní izolací je velmi působivě popsána v pasáţi Balzakových Ztracených iluzí: Ale, toto si zapamatuj, pevně si to vryj do toho svého ještě měkounkého mozečku: člověk se děsí samoty. A samota morální děsí člověka ze všeho nejvíc. První poustevníci obcovali s Bohem, ti ţili ve světě nejvíce zalidněném, ve světě duchovním První myšlenkou kaţdého člověka, ať jde o malomocného nebo galejníka, člověka ničemného anebo churavícího, je mít druha ve svém postavení. Vší silou, vší mocí, l celého srdce se snaţí, aby vyhověl této potřebě, protoţe to je sám ţivot. Byl by snad satan našel nějaké pomocníky, kdyby nebylo této neodbytné touhy? O tom by se dala napsat celá báseň, která by mohla být předobrazem k Ztracenému ráji, protoţe tato báseň není ničím jiným neţ apologií revolty. (překl. Miroslav Vlček, Praha 1958, s. 592) Jakýkoli pokus zodpovědět otázku, proč je strach z izolovanosti v člověku tak mocný, by nás odvedl od hlavního směru, který v této knize sledujeme. Nicméně, abych ve čtenáři nevzbudil dojem, ţe potřeba pocitu sounáleţitosti s druhými má nějakou mysteriózní kvalitu, rád bych naznačil, kterým směrem je podle mě třeba odpověd hledat. Důleţitým prvkem je fakt, ţe lidé nedovedou ţít bez nějakého druhu součinnosti s druhými. Chce-li člověk přeţít v jakémkoli představitelném druhu kultury, musí spolupracovat s druhými bud aby se ubránil před nepřáteli či přírodním nebezpečím, nebo aby mohl pracovat, vyrábět. I Robinson Crusoe měl svého Pátka, bez něho by nejspíš nejen zešílel, ale přímo zahynul. Kaţdý tuto potřebu pomoci druhých velice drasticky zakouší uţ jako dítě. Uváţíme-li faktickou neschopnost dítěte postarat se o sebe z hle

18 diska všech důleţitých funkcí, je komunikace s druhými pro dítě věcí ţivota a smrti. To, ţe můţe být necháno o samotě, je nutně nejváţnějším ohroţením samotné existence dítěte. Existuje ovšem ještě jiný prvek, který si vynucuje potřebu sounáleţitosti: fakt subjektivního sebeuvědomění, schopnosti myslet, díky nimţ si člověk sebe uvědomuje jako individuální entitu, odlišnou od přírody i od jiných lidí. Ačkoli je stupeň tohoto uvědomění jak ukáţeme v příští kapitole variabilní, jeho existence člověka konfrontuje s problémem, který je bytostně lidský: tím, ţe si uvědomuje svou odlišnost od přírody a ostatních lidí, ţe šije vědom ač velice temně smrti, nemoci a stárnutí, nutně ho v porovnání s univerzem a se všemi ostatními, kdo nejsou on, přepadá pocit bezvýznamnosti a malosti. Kdyby někam nepatřil, kdyby jeho ţivot neměl nějaký smysl a směr, měl by pocit, ţe je zrníčkem prachu, a byl by zdolán svou individuální bezvýznamností. Kdyby nebyl schopen vztahovat se k nějakému systému, který by jeho ţivotu dal význam a směr, byl by plný nejistoty a tato nejistota by eventuálně mohla paralyzovat jeho schopnost jednat - to znamená ţít. Neţ budeme pokračovat, bude snad uţitečné shrnout to, nač jsme ve vytyčování našeho hlavního přístupu k sociální psychologii poukázali. Lidská povaha není ani biologicky daný, vrozený souhrn pudů, ani neţivotný stín kulturních vzorů, jimţ se hladce přizpůsobuje; je produktem lidské evoluce, má však také jisté vnitřní mechanismy a zákonitosti. V lidské povaze jsou určité faktory pevné a neměnné; nutnost uspokojit fyziologicky podmíněné pudy a nutnost vyvarovat se izolace a mravní osamělosti. Viděli jsme, ţe jednotlivec musí přijmout způsob ţivota vycházející ze systému výroby a rozdělování, příznačného pro kaţdou danou společnost. V procesu dynamického se přizpůsobování kultuře dochází k rozvoji mnoţství mocných pudů, které motivují individuální jednání a cítění. Jednotlivec si těchto pudů můţe nebo nemusí být vědom, kaţdopádně jsou však plné síly a jakmile se jednou rozvinuly, vyţadují si uspokojení. Stávají se mocnými pákami, jeţ pak zpětně působí ve společenském procesu. Jak na sebe ekonomické, psychologické a ideologické faktory vzájemně působí a jaké podstatné závěry bude moţno z tohoto vzájemného působení vyvodit, o tom pojednám ve své anylýze reformace a fašismu. 8 Úvaha bude vţdy soustředěna kolem hlavního tématu této knihy: ţe čím více člověk získává svobodu ve smyslu vycházení z původní jednoty s přírodou, čím více se stává individuem, nemá jinou volbu neţ se bud sám sjednotit se světem ve spontaneitě lásky a tvořivé práce, nebo se shánět po nějakém druhu jistoty, kterým ho svět spoutá, a tak si sám svobodu a integritu své individuality zničí. 9 8 O hlavních aspektech vzájemného působení psychologických a sociálně ekonomických sil zevrubněji pojednám v Dodatku. 9 Po dokončení tohoto rukopisu byla uveřejněna studie o rozličných aspektech svobody pod názvem Freedom, Its Meaning, vyd. R. N. Ansehen, Harcourt, Brace & Co., New York, Rád bych poukázal zvláště na spisy H. Bergsona, J. Deweyho, R. M. Mac Ivera, K. Riezlera, P. Tillicha. Srv. také Carl Steuermann Der Mensch auf der Flucht, S. Fischer, Berlin 1932.

19 II VYČLENĚNÍ INDIVIDUA A DVOJZNAČNOST SVOBODY Neţ přistoupíme k našemu hlavnímu tématu k otázce, co pro moderního člověka znamená svoboda, proč a iak se ií snaţí uniknout musíme se nejdříve dotknout pojetí, jeţ se můţe zdát být přítomnosti značně vzdálena Je to však předpoldad nezbytný pro pochopení analýzy svobody v mohěřm společnosti. Mám na mysli takovou koncepci, podle níţ svoboda charakterizuje lidskou existenci jákďtakovou a ieií vvznam se mění poďíě stupně uvědomění člověka a pojetf sebě'sam~a'jak0~ňezávislé a samostatné osobnosti. Dějiny lidské společnosti mají svůj počátek vě vyčlenění člověka ze stímj jednoty s přírodním světem a uvědomění si sebe jako jsoucna odděleného od ostatních lidí a od přírody, která ho obklopuje. Toto vědomí však po dlouhá historická údobí zůstává velmi nejasné. Jedinec byl nadále těsně připoután k přírodnímu a sociálnímu světu, z něhoţ vzešel; zatímco se částečně uvědomoval jako oddělené jsoucno, zároveň se cítil být také částí světa kolem sebe. Sílící proces vyčleňování jedince z jeho původních vazeb, proces, který můţeme nazvat individualizací, podle všeho dosáhl v moderních dějinách svého vrcholu ve stoletích mezi reformací a současností. V ţivotní historii jedince nacházíme stejný proces. V okamţiku zrození dítě přestane být v jednotě se svou matkou a stává se biologickou entitou, od ní oddělenou. Nicméně, ač je toto biologické odloučení začátkem individuální lidské existence, nezanedbatelnou dobu dítě funkčně s matkou zůstává v jednotě. Do té míry, jakou obrazně řečeno jedinec ještě úplně nezpřetrhal pupeční šňůru, která ho připoutává k vnějšímu světu, nemá svobodu; tyto vazby mu však poskytují bezpečnost a pocit sounáleţitosti a zakořenění. Tyto vazby existující před procesem individualizace, který je výsledkem úplného vyčlenění individuality, nazývám vazby primární. Jako součást normálního lidského vývoje jsou to vazby organické; implikují nedostatek individuality, jedinci však poskytují bezpečnost a orientaci. Dítě spojují s jeho matkou, člena primitivního společenství s jeho kmenem a s přírodou, středověkého člověka s církví a jeho společenskou kastou. Jednou je však stupně úplné individualizace dosaţeno a jedinec je od těchto primárních vazeb osvobozen a postaven tváří v tvář před nový úkol: orientovat se a zapustit své kořeny do světa sám, najít bezpečí jinými způsoby, neţ jaké byly charakteristické pro jeho předindividuální existenci. Svoboda má pak odlišný význam, neţ měla před dosaţením tohoto stupně vývoje. Zde je nutné se zastavit, abychom si ujasnili pojmy konkrétnějším výkladem individuálního a společenského vývoje. Poměrně náhlá změna existence od zárodečné v lidskou a přestřiţení

20 pupeční šňůry znamenají nezávislost dítěte na matčině těle. Tato nezávislost je však skutečná jen v hrubém smyslu oddělení dvou těl. Ve funkčním smyslu dítě zůstává částí matky. Matka je krmí, nosí, obklopuje je svou péčí v kaţdém ohledu. Dítě pomalu pozoruje, ţe matka a jiné předměty existují jako takové mimo ně. Jedním faktorem v tomto procesu je neurologický a celkový tělesný vývoj dítěte, jeho schopnost chápat předměty fyzicky i mentálně a ovládat je. Svou vlastní činností zakouší svět mimo sebe. Proces individualizace podporuje výchova. Přináší řadu zklamání a zákazů, které mění matčinu roli v roli osoby s odlišnými názory, střetávajícími se s přáními dítěte a často v roli takovou, jako by za ní stála osoba nepřátelská a nebezpečná. 1 Tento antagonismus, který je jednou částí výchovného procesu, i kdyţ ne zdaleka celou, je důleţitým činitelem pro vyostření rozlišení mezi, já a ty. Po narození uplyne několik měsíců, neţ dítě vůbec rozpozná jinou osobu jako takovou a je schopno úsměvem reagovat. A roky trvá, neţ si dítě přestane plést sebe s univerzem. 2 Teprve potom projeví zvláštní druh ego- centrismu, typického pro děti, egocentrismu, který nevylučuje něţnost vůči jiným a zájem o ně, protoţe jiné nezakouší ještě s konečnou platností jako skutečně oddělené od něho samého. Z téhoţ důvodu má také opírání se dětí o autoritu v jejich prvních letech odlišný význam neţ vztah k autoritě později. Rodiče či ať uţ je autoritou kdokoli dítě ještě nepovaţuje za bytosti naprosto oddělené. Jsou částí dětského vesmíru a tento vesmír je stále součástí dítěte; podřizování se jim je proto kvalitativně odlišné od podřizování, k němuţ dojde, jakmile se dva jedinci skutečně oddělí. Pozoruhodně bystré políčení náhlého uvědomění si své vlastní individuality u desetiletéhojdítěte uvádí R. Hughes ve své knize A High Wind in Jamaica:,,'A pak se Emily přihodila událost značného významu. Náhle si uvědomila, kdo je. Téměř nemá smysl snaţit se pochopit, proč sejí to nestalo o pět let dříve nebo o pět let později; a vůbec ne, proč k tomu došlo toho zvláštního odpoledne. Hrála si právě na dům v koutě na přídi za rumpálem (na který zavěsila pohrabáč jako klepátko na dveře); a kdyţ se toho nabaţila, šla krok co krok jen tak na zád přemýšlejíc neurčitě o nějakých včelkách a pohádkové královně, kdyţ jí náhle kmitlo myslí, ţe ona je ona. Zůstala stát jako přimraţená a začala si na sobě prohlíţet všechno, co mohla vidět. Moc toho kromě svých šatů a zvednutých rukou neviděla; i to však stačilo, aby si utvořila jistou představu malého těla, které si náhle uvědomila jako své. Začala se smát, spíše posmívat.,to je dobré, 1 řekla si v duchu:,představ si, ze všech lidí ti připadne a přísluší právě tohle! Uţ se toho nezbavíš, ani ted, ani za dlouho, budeš muset být dítětem, vyrůst, zestárnout, neţ tuhle bláznivou nádheru vyčerpáš. 1 1 Zde bych měl poznamenat, ţe instinktivní frustrace per se nevyvolává nepřátelství. Je to zkříţení plánů rozpínavosti, brzdění dětských pokusů o prosazení, nepřátelství vyzařující z rodičů co v dítěti vytváří pocit bezmocnosti a z něho vyvěrající nepřátelství. 2 Jean Piaget, The Moral Judgement of the Child, Harcourt, Brace & Co., New York, s. 132,407. Srov. H. S. Sulivan, op. cit., s. 10 ad.