Masarykova univerzita Filozofická fakulta Historický ústav. Bc. Zbyněk Oubrecht

Transkript

1 Masarykova univerzita Filozofická fakulta Historický ústav Královražda v Srbsku roku Její příčiny a percepce v českém dobovém tisku (magisterská diplomová práce) Bc. Zbyněk Oubrecht Vedoucí práce: doc. PhDr. Václav Štěpánek, Ph.D. Brno 2012

2 Prohlašuji, ţe jsem magisterskou diplomovou práci vypracoval samostatně a uvedl všechnu pouţitou literaturu a prameny. V Hradci Králové 27. ĉervna 2013

3 Na tomto místě bych rád poděkoval doc. PhDr. Václavu Štěpánkovi, Ph.D. za ochotu, cenné rady a pevné nervy při vedení práce. Dále bych chtěl vyjádřit své díky Dr. Suzaně Rajić, Aleksandře Kolaković, Ph.D., Dr. Miroslavu Svirĉevićovi a Dr. Miloši Lukovićovi za jejich ĉas a pomoc, bez níţ by tato práce nevznikla.

4 Obsah Úvod... 5 Srbská královraţda 1903 v literatuře Politický vývoj duben Spolupráce s radikály Období experimentů dvorní laboratoře Cesta k diktatuře Diktatura krále Alexandra Upevnění reţimu Úloha Milana Obrenoviće v období Alexandrovy diktatury Návrat ke skuteĉnému parlamentarismu ávěreĉné období Zahraniĉní politika Zahraniĉněpolitický vývoj do roku Mezi léty 1895 a Zahraniĉněpolitické postavení Srbska po roce Hospodářská politika Charakteristika srbského hospodářství Ekonomický vývoj Alexandrova Srbska Konec dynastie Obrenovićů Zrod a vývoj spiknutí Shrnutí příĉin zániku dynastie Reakce zahraniĉí První kroky nové vlády Jedenáctý ĉerven 1903 v ĉeském tisku Hodnocení zpráv v tisku Závěr Seznam pouţitých pramenů a literatury Obrazové přílohy

5 Úvod Srbský král Alexandr I. byl posledním panovníkem dynastie Obrenovićů. Jeho smrt tak uĉinila definitivní teĉku za více neţ sedmdesátiletou vládou rodu v moderních srbských dějinách. Děsivý způsob, jakým byl on i jeho ţena královna Draga zabiti, jakoby stylově zakonĉil éru posledních Obrenovićů, která byla plná překvapivých zvratů a skandálů, které bavily celou tehdejší Evropu. Příběh vlády krále, zavraţděného v pouhých šestadvaceti letech, je fascinující pro svou ţivelnost, jeţ však dokonale zapadá do soukolí událostí odehrávajících se na neklidném Balkánském poloostrově koncem 19. a poĉátkem 20. století, které vyvrcholily tragickou světovou válkou. Jiţ fakt, ţe se syn krále Milana a královny Natálie narodil 17. srpna 1876, tedy v době, kdy zapoĉala válka Srbska s Tureckem, působí dosti symbolicky. Z ĉeského pohledu má téma srbské královraţdy z roku 1903 sice nepatrnou a přeci pikantní příchuť. Jedním z hlavních vykonavatelů smrtícího ortelu nad královským párem byl plukovník Alexandr Mašín, rodilý Srb a velký vlastenec, jehoţ otec byl Ĉech pocházející z Nymburka Dr. Jan Mašín. Jan Mašín byl mimo jiné po jistou dobu osobní lékař kníţete Mihaila, a potom i nějaký ĉas kníţete Milana Obrenoviće. Zde je nezbytné připomenout, ţe bratr Alexandra Mašína, inţenýr Svetozar Mašín, byl prvním muţem pozdější královny Dragy. 1 Tato diplomová práce se na prvním místě pokouší podat komplexní pohled na celé období vlády krále Alexandra a rozšířit tak dosavadní znalost ĉeské historiografie k tomuto tématu. Cílem je rovněţ vystihnout charakter a problémy Alexandrova způsobu vládnutí a koneĉně ukázat, kde leţely kořeny nespokojenosti s posledním zástupcem dynastie Obrenovićů. Práce je rozdělena do tematických kapitol tak, aby byly zdůrazněny hlavní příĉiny vzdálení se Alexandra národu a vzniku protidynastického spiknutí. V tomto ohledu jsem se opřel o studium nejdůleţitější srbské a ĉeské literatury, která byla na toto téma napsána. 2 Zároveň jsem ve velmi omezené míře vyuţil některých pramenů z fondu Hartije kralja Alexandra, uloţeného v Arhivu Srbije, a pramenů diplomatického charakteru vydaných v edici Andriji Radeniće. 3 Nemalý význam jsem přiloţil také vydaným pamětem některých aktérů tehdejšího politického 1 STOLIĆ, Ana: Kraljica Draga Obrenović. Beograd 2009, s Viz níţe. 3 RADENIĆ, Andrija: Progoni politoćkich protivnika u reţimu Alexandre Obrenovića Beograd

6 ţivota a samotného spiknutí, z nichţ jsem vybral Jovana Avakumoviće, Vukašina Petroviće a spiklence Antonije Antiće. Druhým záměrem práce je zhodnotit, jakým způsobem reflektoval májový převrat 4 vybraný dobový ĉeský tisk. Jako vzorek jsem vybral nejĉtenější periodika v Ĉechách a na Moravě: Národní politika, Moravská orlice, Národní listy, Lidové noviny a spoleĉenskou revue Osvěta. Sociálně-demokratickou brněnskou Rovnost a přerovský Hlas lidu jsem zvolil pro jejich zcela odlišný charakter informování o události. Rovněţ jsem vyuţil tiskového orgánu národních socialistů Česká demokracie, s ohledem na zvýšený zájem Václava Klofáĉe předsedy strany o tehdejší balkánskou problematiku. Pro dokreslení jsem vyuţil také zábavnou revue Humoristické listy. V tomto směru má práce ambici navázat na studie srbského historika Alexandra Rastoviće, který se jiţ dříve zaměřil na percepci převratu v tehdejším relevantním tisku ve Velké Británii. 5 Srbská královražda 1903 v literatuře Tématem srbské královraţdy v roce 1903 se ĉeská, resp. ĉeskoslovenská historiografie doposud věnovala poskrovnu a její percepcí v prostoru Ĉech a Moravy se nezabývala prakticky vůbec. Přední místo tak v ĉeské literatuře zaujímá studie Ĉeňka Slepánka, významného ĉeského národohospodáře z první ĉtvrtiny 20. století, Srbsko od prvního povstání 1804 do dnešní doby. 6 Ĉeněk Slepánek nám, jakoţto výteĉný znalec tehdejších srbských poměrů, podává vedle politických okolností především mimořádně cenný exkurs do ekonomického stavu země vĉetně rozborů politicko-ekonomických smluv s Rakousko- Uherskem. Slepánkova erudice v této oblasti je posílena jeho působením v Srbsku mezi léty 1912 a 1913, kdy zkoumal potenciál pro rakousko-uherský trh. 7 S dalšími méně významnými pokusy analyzovat převrat se můţeme seznámit v případě publikace profesora Jiřího Viktora Daneše Srbsko a naše osvobození. 8 Gros této knihy leţí v porovnání procesů vedoucích k osvobození Srbska v první světové válce a vzniku 4 V srbské odborné literatuře běţné oznaĉení pro převrat z 11. ĉervna Podle pravoslavného kalendáře se událost stala 29. května. 5 Viz následující kapitola. 6 SLEPÁNEK, Ĉeněk: Srbsko od prvého povstání 1804 do dnešní doby. Praha Více o tom viz SLEPÁNEK, Ĉeněk: Kdo je vinen? Hlas rakouského Slovana o pravých příčinách evropské války. Diplomatické příběhy v Bělehradě, vylíčeny podle vlastních zkušeností. Přerov DANEŠ, Jiří Viktor: Srbsko a naše osvobození. Praha

7 Ĉeskoslovenska. Násilný odklon dynastie Obrenovićů ze srbského trůnu Daneš povaţoval za jeden z projevů vzrůstající tendence Srbského království o emancipaci ze všech zahraniĉních vlivů. V 60. letech minulého století historik Jan Navrátil vypracoval dvě studie s hospodářsko-politickou tématikou, Srbsko a rozpory mezi německým a rakouskouherským imperialismem 9 a Úloha obchodních vztahů mezi Rakousko-Uherským imperialismem a Srbskem v letech Zatímco první se zabývá soupeřením o dominantní ekonomický vliv na Srbsko a rozebírá hospodářskou situaci v zemi poĉátkem 20. století, druhá je peĉlivou analýzou průběhu a konsekvencí celní války V roce 1989 předloţil Zdeněk Jindra mimořádně cennou studii Počátek zápasu o dělostřeleckou zakázku mezi Škodou a Kruppem v letech , 11 která se kromě hlavního tématu, jímţ bylo technické doplnění a zdokonalení srbské výzbroje, dotýká téţ politicko-finanĉních důsledků na politickou orientaci Srbska. Od 90. let 20. století se objevilo několik prací, které se tématem krvavého převratu v Srbsku zaobírají přímo. Asi největší pozornost si zaslouţí Balkánské kolbiště a evropské velmoci Zdeňka R. Dittricha. 12 V jedné z kapitol se autor pokouší v krátkosti představit dějiny Srbska od prvého povstání, přiĉemţ zvláštní důraz klade na obecné charakteristiky vlády Milana a především Alexandra Obrenovićových, na jejichţ základě předkládá hlavní důvody zavraţdění posledního nositele jména rodu. Z nejnovějších poĉinů je nutné uvést syntézu Dějiny Srbska z edice Dějiny států nakladatelství Lidové noviny, kde je podstatná především kapitola z pera Jana Pelikána, rozkrývající politické klima za vlády posledních dvou Obrenovićů a alespoň v nejzákladnějších obrysech vysvětlující příĉiny tragédie. 13 Tomáš Chrobák se pak v následující kapitole snaţí představit kontury vlády nového krále Petara KaroĊorĊeviće. Kniha Mezi Vídní a Cařihradem. Utváření balkánských národů I. díl, 14 9 NAVRÁTIL, Jan: Srbsko a rozpory mezi německým a rakousko-uherským imperialismem. In: Acta Palackianae Olomocensis Facultas Philosophica, 32, Historica III. Praha 1962, s NAVRÁTIL, Jan: Úloha obchodních vztahů mezi Rakousko-Uherským imperialismem a Srbskem v letech In: Acta Palackianae Olomocensis Facultas Philosophica, 32, Historica VIII. Praha JINDRA, Zdeněk: Počátek zápasu o dělostřeleckou zakázku mezi Škodou a Kruppem v letech Hospodářské dějiny 17, 1989, s DITTRICH, Zdeněk R.: Balkánské kolbiště a evropské velmoci. Brno 1998, s PELIKÁN, Jan-HAVLÍKOVÁ, Lubomíra-CHROBÁK, Tomáš-RYCHLÍK, Jan-TEJCHMAN, Miroslav-VOJTĚCHOVSKÝ, Ondřej: Dějiny Srbska. Praha 2004, s RYCHLÍK, Jan a kol.: Mezi Vídní a Cařihradem. Utváření balkánských národů I. Praha 2009, s

8 pak obsahuje téměř identickou pasáţ od Jana Pelikána, a sice jiţ zmíněnou kapitolu v Dějinách Srbska. Chceme-li se s tématem seznámit co nejdůkladněji, nezbývá neţ nejdůleţitější zdroje hledat v Srbsku samém. Zde se problematikou vlády a tragického konce Alexandra Obrenoviće zabývala celá řada autorů s různým ĉasovým odstupem, přiĉemţ někteří z nich byli přímo souĉasníky, a dokonce aktivními politiky Alexandrovy éry. Historik, právník a významný politik první poloviny 20. století Slobodan Jovanović vytvořil rozsáhlou třísvazkovou syntézu Vlada Alexandra Obrenovića. 15 Jovanovićův poĉin je dnes jiţ klasickým dílem a bezpochyby tím nejdůleţitějším východiskem ke komplexnímu poznání doby Alexandra Obrenoviće. Aĉkoliv svou práci opřel o důkladné studium nepřeberného mnoţství pramenů povahy úřední i soukromé, byl souĉasníkem Alexandrova ţivota i smrti, a tak syntéza ĉasto připomíná spíše svědectví neţli výsledek historické práce. Méně souvisle, přesto důkladně rozebral vládu posledních Obrenovićů Ţivan Ţivanović, přímý politický aktér v době Alexandrova panování, a jeho Politička itorija Srbije u drugoj polovini XIX. veku III a IV je jistě přínosem a ĉastým východiskem pro historiky zabývající se poslední dekádou 19. století v Srbsku. 16 Ostatně i sám Jovanović z této práce ĉasto vycházel. Nicméně s přihlédnutím k Ţivanovićovým vazbám na spiknutí, tehdy ještě v pozici ministra králi vesměs loajální vlády, i k faktu, ţe byl švagrem jednoho z vůdců převratu Dragoljuba Dimitrijeviće Apise, je prakticky nemoţné oĉekávat celkově objektivní charakter díla. Pozadím spiknutí a prostředky jeho provedení se zabýval další souĉasník Alexandra Obrenoviće Dragiša Vasić v knize Devetstotreća. Prilozi za istoriju Srbije od 8. jula do 17. januara Jeho práce se ovšem prakticky vůbec nevěnuje osobě ani vládě krále Alexandra Obrenoviće. Sretenoviće. 18 Aţ v 90. letech minulého století vznikl ĉtvrtý díl Dinastie Obrenović Vukašina Tato kniha sice nikterak nevyboĉuje z linie výše zmíněných děl, a mnohdy nápadně připomíná spíše jen shrnutí Vlady... Slobodana Jovanoviĉe, místy však přináší i celou řadu nových postřehů. Nejnověji se o výklad vlády krále Alexandra pokusila bělehradská historiĉka 15 JOVANOVIĆ, Slobodan: Vlada Alexandra Obrenovića I-III. Beograd Plynule navazuje na jeho předchozí syntézu o Alexandrově otci Milanovi, Vlada Milana Obrenoviće. 16 ŢIVANOVIĆ, Ţivan: Politička itorija Srbije u drugoj polovini XIX veka. I-IV. Beograd VASIĆ, Dragiša: Devetstotreća. Prilozi za istoriju Srbije od 8. jula do 17. januara Beograd SRETENOVIĆ, Vukašin: Dinastija Obrenović IV. Beograd

9 Suzana Rajić. Její kniha Alexandar Obrenović. Vladar na prelazu vekova sukobljeni svetovi se s více neţ stoletým odstupem snaţí co moţná nejobjektivněji přepsat dějiny Alexandrova panování. 19 Opírá se nejen o mnohaleté studium v srbských, rakouských a francouzských archivech, ale nově vyuţila i do té doby prakticky neprobádaných pramenů ruské provenience, ĉímţ posunula dosavadní poznání vlády posledního Obrenoviće a Srbska konce 19. a poĉátku 20. století vůbec na novou úroveň, zejména pokud jde o jeho zahraniĉněpolitickou orientaci. Fatální postavou pro Obrenoviće byla ţena krále Alexandra Draga Mašínová, rozená Lunjevicová, jeţ při převratu zahynula spolu s ním. Jejím ţivotem, vztahem k Alexandrovi a osudovou rolí, kterou sehrála v tragickém konci dynastie Obrenovićů, se zabývá skvělá biografie Kraljica Draga Mašin autorky Ani Stolić. 20 Jde v podstatě o jediné zpracování ţivota velmi kontroverzní postavy srbských dějin. Autorka se v knize okrajově dotýká struktury nejvyšších srbských kruhů. Olga Popović-Obradović si v knize Parlamentarizam u Srbiji vybrala za ústřední téma vývoj parlamentarismu v období po nástupu nové dynastie. Jako východisko přitom předkládá důkladný rozbor prakticky permanentní ústavní a parlamentní krize posledního desetiletí 19. století, která se stala jedním ze zásadních problémů Alexandrovy vlády. 21 Skvělý přehled k dějinám ústavního práva nejen Srbska, ale všech zemí bývalé Jugoslávie podává také publikace Istoria drţva i prava jugoslavskih narodova Dragoše Jevtiće a Dragoljuba Popoviće. 22 Dodnes vysoce ceněnou detailní analýzu ekonomického stavu Srbska před první světovou válkou podal na poĉátku 60. let minulého století Dimitrije ĐorĊević v knize Carinski rat Austro-Ugarske i Srbije ĐorĊević představuje hospodářské moţnosti země, vĉetně pozitivních i negativních důsledků pramenících z jejího výluĉného napojení na Rakousko-Uhersko. 23 Důleţitou postavou na pozadí převratu byla osoba kníţete a po převratu zvoleného krále Petara KaraĊorĊeviće. S peripetiemi jeho ţivota nás seznamuje dvousvazková syntéza Dragoljuba Ţivojinoviće Kralj Petar I. KaraĎorĎević. Pro úĉely studia spiknutí proti Alexandru Obrenovićovi je důleţitý především závěr prvního dílu 19 RAJIĆ, Suzana: Alexandar Obrenović. Vladar na prelazu vekova sukobljeni svetovi. Beograd STOLIĆ, Ana: Kraljica Draga Mašin. Beograd POPOVIĆ-OBRADOVIĆ, Olga: Parlamentarizam u Srbiji Beograd JEVTIĆ, Dragoš POPOVIĆ, Dragoljub: Istorija drţava i prava jugoslavskih narodova. Beograd ĐORĐEVIĆ, Dimitrije: Carinski rat Austro-Ugarske i Srbije Beograd

10 Ţivojinovićovy práce. 24 Velice zajímavým příspěvkem k nalézání příĉin převratu je studie bosenskohercegovského historika Milorada Ekmeĉiće Austorugarska obaveštajna sluţba i majski prevrat u Srbiji 1903, 25 která pátrá po nitkách spojujících převrat s balkánským zájmem Rakousko-Uherska, zejména s ohledem na neţádoucí srbskou nacionální agitaci v Bosně a Hercegovině. Ekmeĉić přitom ĉerpal ze zpráv vídeňské tajné sluţby, které byly uchovány v Archivu Bosny a Hercegoviny v Sarajevu. Diplomová práce se věnuje také percepci převratu, je proto nabíledni zmínit doposud publikované výsledky v této problematice. Fakticky jde o tři studie, které se zabývají vnímáním Srbska ve Velké Británii. Slobodan Marković se v knize British Perceptions of Serbia and The Balkans mimo jiné zaměřil na královraţdu, vyjádření oficiálních míst i neoficiální reakci tisku k této události. Britská percepce je zvláště důleţitým tématem vzhledem k otázce tehdejšího postavení spiklenců v srbském veřejném ţivotě. Tato otázka totiţ vedla k váţné diplomatické roztrţce mezi oběma státy. 26 Alexandar Rastović se pak přímo zaměřil na percepci v britských tiskových orgánech, a to v krátké studii vztahující se výluĉně k převratu Britanske novine o majskom prevratu u Srbiji Na tuto studii pak Rastović navazuje další Srbija u britanskoj štampi , jeţ rovněţ sleduje otázku spiklenců a nově téţ peripetie vlády Petara KaraĊorĊeviće. 28 Na Univerzitě v Bělehradu nedávno vznikla diplomová práce Balkanske drţave prema dinastijskoj smeni u Srbiji 1903/04.: Bukurešt, Atina, Sofija, Cetinje, Carigrad prema Majskom prevratu i krunisanju kralja Petra, která se zabývá reakcí států Balkánského poloostrova na změnu dynastií na srbském trůnu. Aĉkoliv jde svým rozsahem o velmi struĉný popis, autorka Marija Ekmeĉić přesto předkládá jistě cenný exkurs do, pro tento prostor, důleţité problematiky ŢIVOJINOVIĆ, Dragoljub: Kralj Petar KaraĎorĎević I. U izgnanstvu: godine. Beograd 2003; týţ: Kralj Petar KaraĎorĎević I. U otadţbini: godine. Beograd EKMEĈIĆ, Milorad: Austorugarska obaveštajna sluţba i majski prevrat u Srbiji Istorijski ĉasopis XXXII, 1986, s MARKOVIĆ, Slobodan G.: British Perceptions of Serbia and The Balkans Paris 2001, s RASTOVIĆ, Alexandar: Britanske novine o majskom prevratu u Srbiji Zbornik Matice srpske za istoriu. Novi Sad 2003, br , s Týţ: Srbija u britanskoj štampi In: RASTOVIĆ, Alexandar a ŢIVKOVIĆ, Tibor, ed.: Velika Britanija i Srbija Beograd EKMEĈIĆ, Marija: Balkanske drţavi prema dinastijskoj smeni u Srbiji 1903/04. : Bukurešt, Atina, Sofija, Cetinje, Carigrad prema Majskom prevratu i krunisanju kralja Petra. [diplomová práce] Beograd, Filozofski fakultet, Univerzitet u Beogradu

11 Aĉkoliv se zmíněná díla ĉasto tematicky rozcházejí, přeci je moţné najít jednotný průseĉík. Je jím 11. ĉerven 1903, den, kdy v Srbsku skonĉila vláda jedné dynastie a zaĉala vláda dynastie druhé. Různorodost zaměření a pohledů jednotlivých autorů poskytuje širokou základnu k detailnímu poznání nejen osobnosti krále Alexandra Obrenoviće, ale rovněţ Srbského království jako celku. 11

12 1. Politický vývoj duben 1893 Připíjím na zdraví pánů regentů a děkuji jim za to, co pro mne a zemi vykonali, (...) od nynějška jsem ale král a přebírám vládu. 30 Pravděpodobně těmito slovy 13. dubna 1893 během veĉeře s regenty Jovanem Ristićem a Jovanem Belimarkovićem v královském paláci tehdy ještě šestnáctiletý Alexandr převzal v rozporu s ústavním pořádkem panovnické kompetence. Tímto prvním ze tří ústavních převratů, které Alexandr Obrenović během své vlády provedl, skonĉila vyhrocená politická krize mezi Národní radikální stranou 31 a regentskou mocí. 32 Ve svém prohlášení srbskému národu ze dne 13. dubna Alexandr převrat ospravedlnil tak, ţe jím konĉí váţné ohroţení ústavnosti a obĉanských práv, kterým dosavadní politická situace v zemi hrozila, a ubezpeĉil, ţe ústava bude znovu respektována. 33 Široká veřejnost převrat přijala vesměs kladně, povaţovala jej totiţ za jediné 30 RADENIĆ, Andrija: Progoni politoćkich protivnika u reţimu Alexandre Obrenovića , s Rakousko-uherský velvyslanec Thoemmel ministru zahraniĉí Kálnokymu ze dne 14. dubna Národní radikální strana byla oficiálně ustanovena poĉátkem roku Teoreticky vycházela z myšlenek Svetozara Markoviće, prvního propagátora socialismu v Srbsku. Socialistické ideje radikálové poĉátkem 80. let 19. století přeformulovali tak, aby zapadly do zaostalého rolnického prostředí Srbska. Hovořili o rolnické demokracii, jejímţ základem se stala obecní samospráva s velmi širokou působností blíţící se autonomii. Radikálové byli prakticky aţ do přelomu století nejhorlivějšími zastánci parlamentarismu v zemi. Z hlediska zahraniĉněpolitického kurzu vţdy bez výjimky prosazovali orientaci na Rusko. Svůj program zacílili na nejrozšířenější sloţku spoleĉnosti sedláky. I proto získali velice silnou a poměrně stabilní základnu stoupenců. Hlavními představiteli strany byli např. Nikola Pašić, Pera Todorović, Kosta Taušanović., Aca Stanojević ĉi Adam Bogosavljević. 32 Důvodem sporu byla volba druhého regenta namísto zemřelého generála Kosti Protiće. Národní radikální strana jakoţto bezkonkurenĉně nejsilnější politické uskupení a souĉasně vládní strana hodlala prosadit svého kandidáta do jinak ĉistě liberálního úřadu. První regent Jovan Ristić, dynastii plně oddaný matador liberální strany, však všemi prostředky pracoval na tom, aby se taková volba neuskuteĉnila. Největší nároky si přitom dělal předseda radikálů, rovněţ ostřílený politik, Nikola Pašić, pro Ristiće nejméně přijatelný kandidát. Ristić se totiţ obával, ţe by proti Pašićovi, opírajícímu se o většinu národa, neubránil svoje prvenství mezi regenty. Rozhodl se proto Pašićovi cestu k regentství maximálně zkomplikovat, ovšem jen v mezích ústavnosti. Podle ústavy z roku 1888 skupštinu svolával a rozpouštěl král, anebo, jako v tomto případě, správci královského úřadu, resp. regenti. A byla to právě také skupština, která doplňovací volbou vybírala regenta. Ristić a generál Jovan Belimarković, třetí regent, proto zasedání skupštiny oddalovali. Netrpělivý Pašić pohrozil demisí vlády, jestliţe budou regenti celý proces dále zdrţovat. To ovšem byla voda na mlýn Ristićovi, který podanou demisi okamţitě přijal a jmenoval liberální vládu. Volby však změnu nepřinesly a radikálové se opět stali nejsilnější stranou ve skupštině. Situace tak zůstávala stále bezvýchodná. Za těchto okolností se šestnáctiletý Alexandr uchýlil k radikálnímu řešení, k převratu. Staĉila mu k tomu malá ĉást armády, která fakticky jen střeţila palác, ministerstva a domy ministrů. Aby nebylo popřeno zdání legitimity, byla vylouĉena královská garda, třebaţe šlo o panovnickému domu nejvěrnější sloţku armády. To proto, aby garda nebyla kompromitována a převrat nebyl oznaĉen za pretoriánský puĉ. 33 ŢIVANOVIĆ, Ţivan: Politička istorija Srbije u drugoj polovini devetnaestog veka III. Kraljevo namesništvo po abdikaciji kralja Milana i prva polovina vladavine kralja Alexandra I , Beograd s

13 východisko z krize, která po smrti Kosti Protiće nastala. Jasně se ukazovalo, ţe ani samotné strany nemají vůli řešit situaci bez ztráty vlastních pozic. 34 Je také pochopitelné, ţe ve většinově radikální spoleĉnosti nebylo ĉistě liberální regentství zvlášť oblíbené. Náladu ve spoleĉnosti vystihuje nejlépe nadšené vítání krále v různých koutech země při jeho následné cestě po Srbsku. Mnohde byl dokonce ĉastován jako Alexandr Veliký. Mezi politiky byl Alexandrův krok pochopitelně vnímán různě. Liberálové 35 jej jednoznaĉně odsoudili. Sami regenti, navzdory přítomným vojákům, celou noc odmítali poţadavek na rezignaci akceptovat. Nakonec však pod nátlakem podlehli jak Ristić a Belimarković, tak ĉlenové liberální vlády Jovana Avakumoviće. Radikálové převrat přivítali s velkým uspokojením. Jednak se jím zbavili svého úhlavního nepřítele, a pak to byli právě oni, kdo převzal otěţe vládní moci. Navzdory oficiálním zprávám, ţe strůjcem převratu byl sám Alexandr, se tušilo, ţe hlavním hybatelem celé akce byl jeho otec Milan. V tomto smyslu ve zprávě o převratu informuje rakousko-uherský velvyslanec v Srbsku Gustav Thoemmel svého ministra zahraniĉí Gusztava Kálnokyho. 36 Milanova role zůstává jednou z klíĉových otázek celé epizody. Jeho motivace mohla spoĉívat na dvou faktorech: v roce 1889 dal Srbsku velmi liberální ústavu a následně abdikoval. Později se za tři miliony dinárů dokonce zřekl všech práv spojených s příslušnictvím ke královskému domu a přislíbil, ţe do Alexandrových osmnáctých narozenin nevstoupí na srbskou půdu. 37 Patrně se ale nikdy s úplnou ztrátou svého vlivu nesmířil. Snaţil se pouze ztlumit vášně, které provázely závěr jeho vlády. Milanova prestiţ totiţ utrpěla nejen srbsko-bulharskou válkou v roce 1885, ale na svou dobu také nebývale skandálním rozvodem s královnou Natálií. Usiloval rovněţ o zajištění pevného postavení svého syna, skrze něhoţ se chtěl opět chopit otěţí vlády v Srbsku. Milan však zjevně podcenil srbské politiky, kdyţ předpokládal, ţe se nebudou s to vyrovnat s demokratizací, kterou ústava přinášela, a kteří tak dovedou zemi k chaosu. Doufal, ţe posléze převládne poţadavek, aby 34 JOVANOVIĆ, S.: Vlada Alexandra Obrenovića I, s Liberální strana byla oficiálně zaloţena v roce Vznikala ovšem na kořenech liberálního hnutí, které bylo aktivní jiţ od 40. let 19. století. Liberálové byli programově konzervativci a byli silně orientovaní na srbské národní zájmy, zejména prosazení velkosrbské nacionální koncepce osvobození a spojení všech Srbů. Jejich voliĉskou základnou byla především majetnější měšťanská vrstva srbského obyvatelstva. Liberálové se od poĉátku 70. let přikláněli k podpoře Milana Obrenoviće a jejich vnitropolitickým cílem bylo udrţení konzervativní ústavy z roku Výrazná byla jejich rusofilská orientace. Mezi nejvýraznější postavy strany patřili Jovan Ristić, Jovan Avakumović, Ţivan Ţivanović aj. 36 RADENIĆ, A..: c. d. s Thoemmel Kálnokymu, 14. dubna RAJIĆ, S.: c. d., s

14 z politického marasmu zemi vymanil opět pouze silný panovník. 38 Druhým, pro mnohé autory klíĉovým motivem, byla špatná finanĉní situace Alexandrova otce. Milan se po abdikaci uchýlil do Paříţe, kde se oddával především hazardu, který mu vynesl jen ohromné dluhy. Vyrovnat by je mohl díky penězům svého syna. Na překáţku mu však byla Alexandrova nezletilost. Za zmínku také stojí, ţe se pro své finanĉní těţkosti dokonce pokusil smířit s Natálií, s níţ se také shodli na anulování rozvodu. Natálie mu posléze menším finanĉním obnosem ulehĉila. Navíc smíření znaĉně pozitivně zapůsobilo na veřejné mínění v Srbsku a na opuštěného Alexandra zvláště. 39 Zdá se tedy být patrné, ţe Milan měl pro převrat pádné důvody. Můţeme však celou věc povaţovat jen za výsledek působení hraběte z Takova, jak byl Milan po své rezignaci oficiálně titulován? Jisté je, ţe se Alexandr o celé věci s Milanem radil. Ovšem i sám Alexandr si přál oprostit se od opatrovnictví regentů. Mimo politickou krizi hrál roli také Alexandrův věk a jeho odlouĉení od rodiĉů, v Milanově případě upravené zákonem. 40 Alexandr, který prakticky od ĉtrnácti let vyrůstal bez rodiĉů a mohl se s nimi vídat pouze příleţitostně a navíc mimo Srbsko, si přál jejich návrat. Pro iniciativnost mladého Obrenoviće svědĉí i ten fakt, ţe se převrat neuskuteĉnil 25. dubna, jak doporuĉoval Milan, ale jiţ 13. dubna a celý se odehrál v Alexandrově reţii. Názory tehdejších politiků, kdo měl 13. dubna hlavní slovo, se rozcházely. Aĉkoliv se ĉleny nové vlády stali ti radikálové, kteří byli pro Milana přijatelní, Nikola Pašić, 16. května 1893 ze země odkloněný na místo velvyslance do Petrohradu, byl přesvědĉen, ţe jde o dílo mladého krále. Připouštěl přitom, ţe se o všem radil se svým vychovatelem a důvěrníkem, umírněným radikálem Lazarem Dokićem. 41 Podobně se vyjádřili také Alexandrův uĉitel francouzského jazyka historik Alber Male nebo liberál Ţivan Ţivanović. Předseda svrţené liberální vlády Jovan Avakumović ve svých 38 JOVANOVIĆ, Slobodan: Vlada Alexandra Obrenovića I. Beograd s RAJIĆ, S.: c. d., s. 76; JOVANOVIĆ, S., Vlada Alexandra Obrenovića I. s Po předchozí dohodě Milana s vládou (rezoluce z 12. dubna 1891) byl 12. dubna 1892 skupštinou schválen zákon, který Milana za náhradu 3 milionů dinárů (1 milion byl vyĉleněn v srbském rozpoĉtu, na zbylé 2 miliony poskytla úvěr ruská banka) zbavuje příslušnosti ke královskému dvoru, práv jemu zaruĉených ústavou a také srbského obĉanství. Zároveň se zavázal, ţe ihned po výplatě náhrady opustí zemi a to aţ do doby, kdy Alexandr dosáhne plnoletosti. Fakticky tak ztratil právo svobodně přejít hranici směrem do Srbska. Královně Natálii byla všechna práva ponechána. Přesto, taktéţ po předběţné shodě Milana s vládním kabinetem (také v usnesení o rezoluci z 12. dubna 1891), i ona měla Srbsko opustit, aby byla zaruĉena jistota, ţe nebude ovlivňovat syna v Milanův neprospěch. To byl jeden z výsledků sporu mezi Alexandrovými rodiĉi, který se vyhrotil jejich rozvodem v roce Natálie byla de jure protiprávně ze země vyhoštěna (viz JOVANOVIĆ, S.: Vlada Alexandra Obrenovića I. s , ). 41 KAZIMIROVIĆ, Vasa: Nikola Pašić i njegovo doba I. Beograd 1990, s

15 pamětech píše, ţe hlavními našeptávaĉi krále byli vypoĉítaví radikálové, kteří tak chtěli znovu obsadit vládní křesla. Tvrdí také, ţe jeho důvěrné zdroje z okolí velvyslance v Paříţi věděly o Milanově zapojení do celé akce. 42 Jiní, jako byli pokrokáři 43 Milan Piroĉanac a Stojan Novaković, věřili, ţe hlavním organizátorem převratu byl bývalý král Milan. Piroĉanac povaţoval za nemoţné, aby šestnáctiletý Alexandr sám dokázal svrhnout regenty i vládu. Novaković obhajoval myšlenku, ţe si Milan převratem zajistil volnou cestu zpět do Srbska. 44 Velvyslanec Thoemmel ve výše citované zprávě uvedl, ţe podle všeobecného názoru událost připravili Milan s Lazarem Dokićem. 45 Nade vši pochybnost převrat fakticky realizoval Alexandr a vstoupil tak na politickou scénu. Pro mnohé Srby to bylo první bliţší seznámení se s jeho osobou. Byť následník trůnu, okolnímu světu byl prakticky neznámý. Od obyĉejného světa byl odříznut a jeho okolí tvořili jen uĉitelé, vychovatelé a dvorští důstojníci, byl téměř pod neustálým dohledem. Slobodan Jovanović charakterizoval jeho postavení těmito slovy: jeho ţivot se podobal ţivotu na internátu, ovšem bez druhů. 46 Větší ĉást dne trávil studiem. Vedle běţných středoškolských předmětů se uĉil ĉtyřem cizím jazykům, základním vojenským a právním naukám, ekonomii, historii diplomacie a srbské církve. V den převratu byl dokonce přezkušován z obĉanského práva. Reakce velmocí na převrat byly vesměs neutrální a Alexandrovo nastolení přijaly bez protestu. Rakousko-uherský velvyslanec Thoemmel do Vídně informoval, ţe převzetí vlády proběhlo klidně a stejně tak ho přijala i srbská veřejnost. Z hlediska personálního sloţení nové vlády s uspokojením sděloval, ţe byla jmenována z převáţně umírněných politiků a ţádných rusofilů. O Lazaru Dokićovi zdůraznil, ţe, aĉkoliv radikál, nikdy nepatřil k přátelům ruského velvyslance Persianina. 47 Rusko bylo naopak spokojeno s návratem Národní radikální strany do vlády, skrze kterou doufalo 42 AVAKUMOVIĆ, Jovan, Memoari. (ed.): Slobodan Turlakov, Novi Sad 2008, s Ĉlenové Srbské pokrokové strany, zaloţené roku 1881, povětšinou úředníci vzdělaní ve Francii, se přikláněli k západním modelům fungování státu, zejména Velké Británie a Německa. Preferovali liberální politický systém a formu konstituĉní monarchie. Volební právo však chtěli omezit relativně vysokým censem. V ekonomické sféře preferovali cestu investiĉních pobídek a vítali přísun zahraniĉního kapitálu. V zahraniĉní politice prosazovali racionální směr, tedy střízlivý postoj k rozšíření Srbska a udrţení pokud moţno co nejlepších vztahů se všemi velmocemi. Zejména se vymezovali k rusofilství Národní radikální strany. Hlavním tiskovým orgánem strany se stal deník Videlo. Nejvýznamnějšími představiteli byli Milutin Garašanin, Stojan Novaković, Milan Piroĉanac a Ĉedomilj Mijatović. 44 RAJIĆ, S.: c. d., s RADENIĆ, A..: c. d., s Thoemmel Kálnokymu,14. dubna JOVANOVIĆ, S.: Vlada Alexandra Obrenovića I., s RADENIĆ, A..: c. d., s Thoemmel Kálnokymu,14. dubna

16 v upevnění pozice v prostoru Spolupráce s radikály První období Alexandrovy vlády trvalo devět měsíců do pozastavení ústavy a je klíĉové především pro jeho vztah k Národní radikální straně. Ve chvíli, kdy Alexandr regentům a ministrům oznamoval převzetí panovnických kompetencí, byla jiţ nová vláda hotova. Alexandr se snaţil vytvořit takovou vládu, která by byla kompromisem mezi proradikálně laděnou spoleĉností a snahou co nejvíce omezit stranický boj. Proto se ministerským předsedou stal muţ, kterého král dobře znal a jemuţ důvěřoval, Lazar Dokić. Také většina zástupců Národní radikální strany Dokiće zpoĉátku bez protestu přijala, neboť předpokládali jeho znaĉný vliv na mladého krále. Dokić, který patřil mezi umírněné radikály, v převratu spatřoval prospěch pro zemi, nikoliv a priori pro radikály, a proto přistoupil na princip nadstranickosti, alespoň v té míře, jakou mu to nálada v zemi umoţnila. Tomu odpovídalo také sloţení kabinetu, v podstatě pouze z umírněných radikálů. Připomeňme jen, ţe spolupráci na koaliĉní, resp. nadstranické vládě odmítl předseda pokrokářů Garašanin. Vládu sloţenou z umírněných radikálů posvětili Alexandrovi i jeho rodiĉe, Milan i královna Natálie. Ihned po nastoupení do úřadu Dokićova vláda rozpustila skupštinu a na květen připravila nové volby, které skonĉily neoddiskutovatelným triumfem Národní radikální strany, získala 88,34 % hlasů. 49 Mohlo se tedy zdát, ţe vláda v parlamentu nenarazí na efektivní opozici. I král výsledek uvítal s tím, ţe se vláda můţe opřít o stabilní skupštinu. Jenţe opozice postupně krystalizovala uvnitř radikálů samotných. Podle některých totiţ Dokić nedostateĉně hájil zájmy strany. 50 Období radikální vlády přineslo jednu nebývalou událost, která bavila ĉtenáře tisku v celé Evropě, a sice soudní proces s ministry Avakumovićova kabinetu za porušení ústavy. Při otevření skupštiny Alexandr ve své trůní řeĉi ospravedlnil 13. duben jako svou povinnost v zájmu dodrţování ústavy a zákonů. Liberální vládu přitom vinil z jejich porušování. V tomto ohledu byl zajedno s radikály. Toto alibi vyhovovalo 48 RAJIĆ, S.: c. d., s Do Skupštiny bylo zvoleno 126 poslanců Národní radikální strany, 10 poslanců Pokrokové strany a ţádný liberál. Liberálové se totiţ na protest proti převratu voleb vůbec nezúĉastnili. 50 RAJIĆ, S.: c. d., s. 88.; Slobodan Jovanović v této souvislosti připomíná, ţe srbský tisk jiţ hovoří o dvou frakcích radikálů, tzv. dvorští, blízcí Dokićovi a extrémní, kolem Kosti Taušanoviće (viz. JOVANOVIĆ, S.: Vlada Alexandra Obrenovića I, s. 398). 16

17 nejen panovníkovi, ale samozřejmě i radikálním politikům. Ti však hodlali zajít ještě dál a celou věc dovést aţ do krajnosti. Poĉátkem srpna 1893 podepsalo dvacet šest jejích poslanců obţalobu bývalé Avakumovićovy vlády z porušení ústavy a to hned v jedenácti bodech. 51 Z Alexandrova pohledu je spíš nepravděpodobné, ţe by chtěl záleţitost podrobit soudnímu procesu, který trval přes půl roku. Jedním z hlavních motivů převratu bylo překazit boj mezi liberály a radikály, nikoliv soud. 52 Skupština však byla natolik homogenním celkem, ţe král prakticky nemohl vzdorovat a jeho vize politického zklidnění vyznívala do ztracena. 53 Mírový stav mezi panovníkem a radikály, který byl ţiven oboustranným prospěchem z převratu, zaĉal brzy jevit trhliny. Hlavní podíl na tom měl volební úspěch Národní radikální strany a také její velké oĉekávání od radikálních ministrů. Sebevědomí radikálové předpokládali, ţe se jim podaří krále odsunout na druhou kolej a vyĉlenit mu pouze titulární funkci. Oţil tak na ĉas utichlý boj radikálů o meze královské moci. Argumentovali v něm tím, ţe v souladu s respektováním ústavnosti je hlavním představitelem výkonné moci odpovědná vláda, nikoliv král, který dle ústavy není odpovědný nikomu. Tento spor se stal leitmotivem jejich vztahu. Střetly se zde dvě koncepce moci. Alexandr, který po úspěšném převzetí panovnických kompetencí a v podstatě kladném přijetí širokou veřejností neskrýval sebevědomí, prosazoval koncepci co největší centralizace moci pod rouškou konstituĉní monarchie. 54 V tomto směru je tedy moţné hledat paralely k vládě Alexandrova otce Milana. Naproti tomu tradiĉní radikální koncepce směřovala k vytvoření jakéhosi samosprávného systému, který měl fungovat na bázi stranickosti. To předpokládalo, ţe strana ovládne politický ţivot v zemi. Jinými slovy tato koncepce nepoĉítala s relevantní opozicí ani na nejniţším stupni státní správy. 55 Na podzim roku 1893 se poměry mezi radikály a králem nadále zhoršovaly. Znaĉně tomu přispělo i odstoupení Lazara Dokiće, který onemocněl tuberkulózou. Na jeho místo byl jmenován Sava Grujić. Někteří radikálové se netajili tím, ţe by na jeho 51 Body obţaloby vyjmenovává JOVANOVIĆ, S.: Vlada Alexandra Obrenovića I. s ; AVAKUMOVIĆ, J.: c. d., s JOVANOVIĆ, S.: Vlada Alexandra Obrenovića I, s RADENIĆ, A..: c. d., s Thoemmel Kálnokymu,31. ĉervence RAJIĆ, S.: c. d., s POPOVIĆ-OBRADOVIĆ, Olga: Parlamentarizam u Srbiji , Beograd 2008, s ; JOVANOVIĆ, S.: Vlada Alexandra Obrenovića I, s. 178; Tamtéţ s

18 místě raději viděli Pašiće. 56 Cíle a ani praktiky radikální politiky nemohly Alexandra nechat klidným. Grujićova vláda byla prorostlá lidmi, kteří se stále více blíţili hlavnímu proudu politiky Národní radikální strany. 57 Alexandr mezitím, ve snaze otupit ostří radikální politiky, usiloval o vytvoření pokrokářsko-liberální protiváhy, coţ vyţadovalo také uvolnění napětí mezi ním a liberály. Ţádná strana se ale zatím necítila být natolik silná, aby mohla radikálům konkurovat. Vyjednávání mezi nimi byla vedena laxně, spíše volily trpělivé vyĉkávání, dokud se radikálové sami nezdiskreditují. Mnozí dávali zostřený postoj krále proti radikálům do souvislosti s jeho setkáním s otcem v Opatii v září Alexandr pak celou situaci vykreslil v rozhovoru s velvyslancem Thoemmelem, kdy si také postěţoval, ţe aĉkoliv byla Grujićova vláda momentálně jediné řešení, které strany umoţňovaly, tak stále více podléhala tlaku Národní radikální strany. Alexandr v rozhovoru zjišťoval, zda by ve Vídni našel oporu pro odvolání tehdejší vlády. 59 Kálnoky Thoemmelovi zakázal vměšovat se do srbské vnitřní politiky, aby se nezhoršovaly vztahy mezi Rakousko-Uherskem a Národní radikální stranou. 60 U velmi mladého panovníka se brzy projevila bezradnost. Nepodařilo se mu vytvořit ideální neutrální a stabilní kabinet, který by obstál proti silné pozici radikálů. Za těchto okolností se obrátil s prosbou o pomoc ke svému otci. Věřil, ţe se Milan, jakoţto zkušený politik, bude schopen se situací lépe vypořádat. Aĉkoliv Alexandr od převratu vystupoval jako samostatná osobnost, vzhledem k jeho věku a traumatu z odlouĉení od rodiĉů se vliv jeho otce a potaţmo matky předpokládal. 1.3 Období experimentů dvorní laboratoře Milan se do Bělehradu vrátil 21. ledna 1894 a prakticky ihned se zapojil do politiky. Grujićova vláda okamţitě podala demisi na protest proti Milanovu nezákonnému návratu. Vedle vlády k demonstracím přikroĉili rovněţ studenti Velké školy. Na Grujićovo místo byl jmenován bývalý velvyslanec ve Vídni ĐorĊe Simić. Ten přijel spoleĉně s Milanem, coţ můţe svědĉit o předem domluveném Milanově záměru. Kabinet byl sice sloţen z liberálních a pokrokářských politiků, ovšem méně vlivných a více spojených s akademickým prostředím ĉi státní správou neţ s politikou. Tyto osoby 56 Od května 1893 byl Nikola Pašić jmenován velvyslancem v Petrohradu. Cílem bylo oslabit jeho vliv v Srbsku. 57 RADENIĆ, A..: c. d., s Thoemmel Kálnokymu, 27. listopadu SLEPÁNEK, Ĉ.: c. d., s. 218; téţ RAJIĆ, S.: c. d., s RADENIĆ, A..: c. d., s Soukromý dopis (tajný) Thoemmela Kálnokymu, 27. listopadu RADENIĆ, A..: c. d., s Nařízení (přísně tajné) Kálnokyho Thoemmelovi, 28. prosince

19 do vlády vstoupily jako jednotlivci, neboť obě strany jako celky odmítly na vládní úrovni spolupracovat. Nový kabinet by se dal charakterizovat jako úřednický a neutrální. Pokus vytvořit vládu zaloţenou na kooperaci všech stran tak nevyšel. 61 Ani radikálové svou participaci neshledávali moţnou, neboť by tím nepřímo legitimizovali Milanův návrat do země. Prvním krokem Simićovy vlády bylo potvrzení královské amnestie pro obţalované liberální exministry. Následovala výměna radikály jmenovaných osob ve státní správě. 62 Radikálové rychle ztráceli své vydobyté pozice a vztahy mezi nimi a dvorem, resp. vládou, klesly na bod mrazu. Tiskové orgány Národní radikální strany si v útocích proti vládě a Milanovi nebrali servítky a ušetřen nebyl ani král. Nejvíce byla kritizována přítomnost Alexandrova otce. To, ţe se Milan po více jak dvou letech znovu ocitl v Srbsku se souhlasem svého syna, ba dokonce na jeho ţádost, bylo totiţ v příkrém rozporu s deklarováním toho, co mělo převratu dodat alespoň zdání legitimity, tedy návrat k bezpodmíneĉnému dodrţování ústavy a zákonů. Alexandr se 13. dubna 1893 oznaĉil za plnoletého, ale v tomto případě šlo spíše jen o formální gesto, neboť de jure plnoletosti měl nabýt aţ 14. srpna Z toho vyplývá, ţe Milan překroĉením srbských hranic porušil zákon o vyhnanství z 12. dubna Radikálové byli ve výpadech proti Milanovi povzbuzeni téţ postojem Ruska v této otázce. Jeho osoba byla ruským zájmům v Srbsku doslova trnem v oku a Rusové se tím nijak netajili. Milana totiţ povaţovali za prodlouţenou ruku Vídně. Ostatně půjĉka dvou milionů dinárů u ruské banky byla průchodnější díky ruskému zájmu, aby Milan opustil zemi. 63 Také amnestie udělená 28. ledna 1894 byla právně zpochybňována. Král byl v této souvislosti kritizován za překroĉení svých ústavních pravomocí, neboť ústavní zákon o odpovědnosti ministrů mu takový krok zdánlivě nedovoloval. Zákon totiţ vyluĉoval udělení královské milosti pro obţalované ministry, ovšem ţádným způsobem neošetřoval potenciální udělení amnestie, která byla taktéţ ústavou zaruĉeným panovníkovým právem. 64 Simićův kabinet nebyl za těchto okolností schopen efektivně pracovat a mimo amnestii a ĉistku ve státní správě mu radikálové uţ nic nedovolili. Po dvou a půl 61 AVAKUMOVIĆ, J.: c. d., s Obměna pracovníků ve státní správě ĉi soudním systému byla běţnou praxí pokaţdé, kdyţ došlo ke změně barvy vlády. Jinými slovy, kaţdá vláda dosazovala do úřadů vlastní lidi jako svou oporu. Pokaţdé byl takový postup tvrdě kritizován postiţenou stranou. (Viz. JOVANOVIĆ, S.: Vlada Alexandra Obrenovića I., s ) 63 JOVANOVIĆ, Slobodan.: Vlada Alexandra Obrenovića II, Beograd s Tamtéţ, s

20 měsících tak podal demisi. Do ĉela nové vlády byl jmenován Svetomir Nikolajević. Šlo v podstatě pouze o rekonstrukci Simićova kabinetu, takţe se opět jednalo o vládu úřednickou a neutrální. Ţivan Ţivanović toto období trefně charakterizoval jako období experimentů dvorní laboratoře. 65 Jedním z hlavních úkolů kabinetu bylo zrušit zákony o vyhnanství Alexandrova otce a s tím spojený nucený pobyt Natálie mimo zemi. Cílem bylo pochopitelně nade vši pochybnost legalizovat Milanovo prodlévání v Srbsku a také navrátit mu jeho práva vyplývající z příslušnosti ke královskému rodu. 66 To mimo jiné znamenalo i ochranu před nevybíravými útoky radikálního tisku. 67 Na Velikonoce byl vydán dekret, který příslušné zákony suspendoval. 68 Ovšem ani tentokrát nebylo vše podle ústavního pořádku. Králův dekret totiţ nestál v právním slova smyslu výš neţ zákon, který prošel standardní schvalovací procedurou ve skupštině. V tomto smyslu rozhodl i Kasaĉní soud, po personálním sloţení většinou radikální. Rozhořel se váţný spor o nezávislost soudní moci. Zatímco lednová amnestie prakticky zákonnost neporušila, v tomto případě se jiţ jednalo o prokazatelný precedens, kdy síla zvítězila nad právem. I Nikolajevićův kabinet šel se změnami ve státním aparátu ještě dál neţ předchozí kabinet. Vše se dělo s tichým souhlasem, ĉi dokonce pomocí dvora. Personální změny zasáhly i Hlavní kontrolní úřad, nezávislou instituci, která byla podle ústavy obsazována doţivotně. Radikálové přitom nebyli schopni úĉinně vzdorovat. Vše patrně souviselo s Milanovou ambicí získat na radikálech zpět ztracené pozice koruny po jeho odchodu ze země. 69 Boj mezi dvorem a Kasaĉním soudem o právní váhu velikonoĉního dekretu vyvrcholil policejním zásahem v budově soudu a zatĉením jeho ĉlenů, údajně spojených s protidynastickým spiknutím. 70 Celá aféra se vyznaĉovala zjevným antiradikálním ostnem, který přinesl oĉekávané výsledky. 71 Národní radikální strana byla citelně 65 ŢIVANOVIĆ, Ţ.: Politička istorija Srbije u drugoj polovini devetnaestog veka III, s JOVANOVIĆ, S.: Vlada Alexandra Obrenovića II, Beograd s ŢIVANOVIĆ, Ţ.: Politička istorija Srbije u drugoj polovini devetnaestog veka III, s Dekret nařizoval, aby se soudy ani zemské vlády neřídily zákonem z roku 1892 ani rezolucí z 1891, které upravovaly vyhnanství krále Milana a ztrátu práv ve vztahu ke královskému domu. 69 RAJIĆ, S.: c. d., s ; téţ: JOVANOVIĆ, S.: Vlada Alexandra Obrenovića II, s ŢIVANOVIĆ, Ţ., Politička istorija Srbije u drugoj polovini devetnaestog veka III, s Tzv. Ĉebincova aféra. Podnikatel z Kraljeva Michal Ĉebinac byl, jakoţto sympatizant KaraĊorĊevićů, obviněn z přípravy komplotu proti panovníkovi. V této souvislosti padlo obvinění také na několik prominentů Národní radikální strany, mj. Kosti Taušanoviće, Alexe Ţujiviće ĉi Ace Stanojeviće. Aĉkoliv nebyly předloţeny ţádné přímé důkazy, vyšetřovatelé údajně objevili dopisy, které obţalované usvědĉovaly ze styku s dynastií KaraĊorĊevićů a Petrovićů-Njegošů, vládnoucí dynastií v Ĉerné Hoře, tedy potenciálními pretendenty srbského trůnu. 71 Vasa Kazimirović ve své práci cituje svědectví Thoemmela, ţe je třeba proti revoluĉním náladám 20

21 oslabena a nucena utlumit své výpady. Sebevědomí Obrenovićů narůstalo kaţdým okamţikem. Patrně jen shodou náhod došlo ke dvěma politicky zabarveným vraţdám. Zavraţděni byli liberální a pokrokářský politik. Za těchto okolností král Alexandr 21. května přikroĉil k suspendování ústavy z roku 1889 a navrátil v platnost konstituci z roku Byl to druhý převrat za dobu jeho jednoleté vlády. Alexandr argumentoval, ţe v době jeho nedospělosti byla schválena řada zákonů odporujících ústavě nebo byla nejednoznaĉná. Pravým důvodem převratu bylo připravit prostor pro ustavení královské diktatury. Změna ústavního pořádku tentokrát mezi veřejností nevzbudila větší rozruch. Obyvatelstvo se s novými poměry seznámilo v poklidu druhý den. Lhostejný přístup srbské populace byl dán jejím malým zájmem o ústavní otázku. Ta byla lidem příliš těţko srozumitelná. Vzhledem k nízké vzdělanosti širokých vrstev spoleĉnosti se proto její řešení vymykalo intelektuálním schopnostem většiny Srbů. Navíc jakákoliv míra ústavnosti nepřinášela na vesnici prakticky ţádný viditelný profit, který by dokázal venkov reflektovat. Takové rozpoloţení spoleĉnosti přitom radikálům neumoţnilo, aby se vzmohli na nějaký projev odporu Cesta k diktatuře Nová etapa Alexandrovy vlády zapoĉala 21. květnem a tentokrát trvala bez mála sedm let, do oktrojování nové velmi liberální ústavy 18. dubna Toto relativně dlouhé období je moţné rozdělit do dvou ĉástí, které se lišily mírou panovníkovy reálné moci, v mnoha ohledech spíše vlivu jeho nejbliţšího okolí, na poli legislativy a exekutivy. Můţeme jej rozdělit na dva takřka rovnoměrné ĉasové úseky. Mezníkem je měsíc říjen 1897, kdy Alexandr jmenoval s Obrenovići úzce propojenou vládu Vladana ĐorĊeviće. Období po říjnu 1897 přitom jednoznaĉně vykazovalo charakter královské diktatury. Všechny vlády, které aţ do oktrojování ústavy Alexandr jmenoval, reprezentovaly reakci, která měla realizovat návrat ke konzervativní ústavě a nadále ji podporovat. Od května 1894 do října 1897 se vystřídaly celkem ĉtyři vlády: dvě neutrální, jedna pokrokářská, a jedna radikálně-neutrální. Neutrální vlády byly typické radikálů co nejdříve zasáhnout a pozatýkat jejich intelektuální jádro (viz. KAZIMIROVIĆ, V.: c. d., s. 536). 72 JOVANOVIĆ, S.: Vlada Alexandra Obrenovića II, s

22 představitelky reakce. To znamená, ţe se vydaly proti dosavadní podobě srbského parlamentarismu a podporovaly omezení ústavních práv ve prospěch panovnického domu. Jejich hlavním úkolem bylo vypsat nové volby do skupštiny, kterými by se de facto sankcionoval nový status quo. Pokrokářský kabinet Stojana Novakoviće jiţ představoval klasickou stranickou vládu s vlastním politickým programem. Její sestavení bylo ĉásteĉně determinováno výsledky voleb, ĉásteĉně rychlým spádem okolností, kdyţ předchozí vláda Nikoli Hristiće neĉekaně podala demisi. Hristićův kabinet, stejně jako po něm následující většinově radikální kabinet ĐorĊe Simiće, stál před závaţnými, vnitro i zahraniĉně politickými otázkami. Ústředním politickým tématem tohoto období bylo řešení ústavní krize. Návratem k ústavě z roku 1869 král Alexandr definitivně ústavní otázku neuzavřel. Naopak nechával otevřený prostor pro vytvoření nové konstituce, ovšem nebránil se všemoţným průtahům. Alexandr povaţoval za ideál vybudování dvoukomorového parlamentního systému, kterým se inspiroval v sousedním Rumunsku. Druhou komoru parlamentu by tvořil senát. Tento návrh podpořil i Stojan Novaković, ovšem na rozdíl od Alexandra jej chtěl prosadit co nejdříve. Pokrokáři zároveň trvali na prosazení návrhu ústavní cestou. Radikálové, kteří byli suspendováním ústavy z roku 1889 viditelně poškozeni, v usnesení hlavního výboru strany jednoznaĉně odmítli dvoukomorový parlament a naproti tomu striktně poţadovali návrat před 21. květen. Kdyby se tak stalo, nevyluĉovali dílĉí změny v ústavě. Radikálové však byli v otázce strategie, kterou chtěli ústavní proměny dosáhnout, vnitřně rozštěpeni na dvě frakce. První reprezentovaná předáky Kosťou Taušanovićem nebo Jovanem Đajou, reprezentovala bojovněji laděný proud a přikláněla se k opoziĉní spolupráci s liberály. Druhá a nakonec vítězná ĉást radikálů, vedená Pašićem ĉi Grujićem, razila cestu smíření se s dvorem bez ohledu na stávající ústavní pořádek. Přesto se koneĉný cíl všech radikálních politiků nelišil. Oba proudy usilovaly o co nejrychlejší dosaţení ministerských křesel. Shodovaly se, ţe bude mnohem snadnější prosadit poţadované změny z vládních pozic. 74 Ani v liberální straně se nemohlo hovořit o bezvýhradném konsensu. Některé osobnosti blízké Jovanu Avakumovićovi, do konce roku 1895 předsedy strany, 73 Volby do skupštiny byly vypsány na 19. dubna 1895 a volební řád odpovídal ústavě z r. 1869, tzn., ţe z 240 poslanců bylo voleno 180 a 60 jmenoval panovník. Vedení liberálů a radikálů úĉast ve volbách odmítla, a proto s obrovskou převahou zvítězila pokroková strana. Opozici ve skupštině tvořily jen na dvě desítky nestraníků, stejný poĉet nedisciplinovaných liberálů a jeden radikál. 74 JEVTIĆ, Dragoš POPOVIĆ, Dragoljub: Istorija drţava i prava jugoslavskich naroda, Beograd 1991, s. 137.