Přenosné protiletadlové komplety

Transkript

1 Přenosné protiletadlové komplety Na světě probíhá celá řada různých regionálních konfliktů, při nichž přicházejí ke slovu partyzánské metody války. Typickým nástrojem tohoto způsobu boje jsou přenosné protiletadlové řízené střely. Právem vzbuzují velké obavy, protože patří k nejnebezpečnějším zbraním moderního bojiště. V roce 1997 byla publikována studie zabývající se bojovými ztrátami letadel. Závěr byl pro mnohé šokující: Téměř 90 procent všech sestřelů způsobily přenosné protiletadlové raketové komplety! Nebezpečnost těchto zbraní spočívá na prvním místě v tom, že je zpravidla přenáší a odpaluje jediný člověk. Jsou tedy velice mobilní, neobyčejně obtížně zjistitelné a pilotovi letounu zbývá jen málo času na obranu. Několik technických detailů Na světě existuje přes dvacet typů přenosných řízených střel krátkého dosahu proti vzdušným cílům, které anglická terminologie označuje zkratkou MANPADS (MAN Portable Air Defense Systems). Jejich hlavním úkolem je bodová obrana menších vojenských jednotek (rot a čet), případně útvarů samostatně operujících (především jednotek rychlého nasazení nebo zvláštního určení). Většina modelů se skládá ze dvou základních částí. Tou první je trubkové odpalovací zařízení, uvnitř něhož je umístěna malá raketová střela. Druhou částí je blok tvořený rukojetí, spoušťovým mechanismem, zaměřovacím systémem a zdrojem elektrické energie. Trubka bývá jednorázově použitelná, zatímco pomocí bloku lze po připojení nové raketnice uskutečnit další odpaly. Vlastní řízená střela je z raketnice vymetena startovacím raketovým motorem a v bezpečné vzdálenosti se zažehne motor letový. Pokud je známo, všechny typy bez výjimky mají motory na tuhé pohonné hmoty. Doba letu obvykle nepřesahuje dvacet sekund; není-li cíl zasažen, dojde k autodestrukci. Zhruba dvě třetiny známých přenosných PLŘS používají pasivní samonavádění, které sleduje tepelné vyzařování cíle. Systém pracuje zcela automaticky, takže obsluha může okamžitě po odpálení změnit pozici. Rovněž výcvik operátorů není příliš náročný. Efektivita těchto zbraní však prudce klesá s vývojem různých protiopatření; střely ze 70. let mají na soudobém bojišti účinnost pod 10 procent, zatímco nejmodernější typy až 90 procent. Druhým rozšířeným systémem je dálkové řízení po laserovém paprsku, s nímž se setkáváme u švédských a britských raket. Operátor musí po celou dobu letu udržovat záměrný kříž na cíli, což už vyžaduje určité zkušenosti. Toto navádění je však zatím pokládáno za nerušitelné a pravděpodobnost zásahu údajně dosahuje až 95 procent. Až na několik výjimek se přenosné PLŘS odpalují přímo z ramene. Většina typů ale byla modifikována i pro další protiletadlové systémy krátkého dosahu, obvykle umístěné na lehkých terénních automobilech nebo menších plavidlech. Pro jejich malou hmotnost se s nimi často setkáváme také na vojenských vrtulnících. Prvenství patří Redeye Kořeny přenosných PLŘS sahají až do druhé světové války. V roce 1944 byla v Německu navržena přenosná protiletadlová zbraň zvaná Fliegerfaust nebo Luftfaust, určená proti nízko létajícím strojům Spojenců. Byla tvořena trubkovou raketnicí pro devět neřízených raket ráže 20 mm, které měly být účinné do vzdálenosti asi 200 m. Na jaře 1945 bylo vyrobeno několik set kusů, které se už ovšem nedočkaly bojového nasazení. Po skončení války padly do rukou Američanů, které samotný nápad sice zaujal, ale nástup rychlých reaktivních letounů způsobil, že neřízené protiletadlové rakety zcela ztratily význam. Vývoj dostatečně malé řízené střely pak narážel na značné technické problémy, které se

2 podařilo dořešit až na základě pokroku v oblasti polovodičové techniky, k němuž došlo v 50. letech. První přenosná PLŘS se dostala do výzbroje v roce 1965; byla to střela FIM-43A Redeye, vyvinutá společností General Dynamics (nyní Raytheon). Ve světě způsobila velký ohlas a byla exportována do mnoha zemí (mj. do Německa, Dánska, Izraele nebo Austrálie). Omezeného bojového nasazení se dočkala ve Vietnamu, naopak velice hojně se uplatnila během arabsko-izraelských válek, i když se záhy ukázalo, že je prakticky použitelná pouze proti letounům pohybujícím se podzvukovou rychlostí na odletovém kursu, případně proti vrtulníkům. Citelně chybělo také zařízení k identifikaci vlastních a nepřátelských cílů. Hlavní efekt střel Redeye byl spíše psychologický, protože piloti druhé strany se báli létat v malých výškách, takže nemohli dostatečně podporovat své pozemní jednotky. Neposlušné Stingery Uvedené nedostatky střel Redeye zcela odstranil komplet, který byl do služby zařazen roku 1981 pod názvem FIM-92A Stinger. Tato zbraň je účinná proti letounům o rychlosti až Mach 2 ze všech úhlů, nese citlivější snímač a je vybavena identifikátorem vlastních a cizích cílů. Pozdější varianty (FIM-92B až F) mají čidlo sledující dvě pásma vyzařování (infračervené a ultrafialové), díky čemuž jsou odolnější proti rušení. Firma General Dynamics navrhla také provedení SABER (Stinger Alternate BEam Rider), naváděné po laserovém paprsku, o které ale nebyl zájem. Daleko úspěšnější byly varianty MIM-92 pro mobilní protiletadlové prostředky (např. populární Avenger na bázi automobilu Hummer), a AIM-92 ATAS (Air-To-Air Stinger) pro bojové vrtulníky. Stinger představuje v této kategorii zbraní absolutní špičku a najdeme jej u ozbrojených sil celé řady zemí, např. Velké Británie, Izraele, Kuvajtu, Japonska a Německa. Největší slávu si však vydobyl během občanské války v Afghánistánu. CIA dodala značné množství raket afghánským bojovníkům, kteří s nimi dokázali (většinou bez jakéhokoli výcviku) sestřelit přes 250 sovětských letounů a vrtulníků. Stingery výrazně přispěly k tomu, že se sovětská intervenční vojska nakonec musela ze země stáhnout. Pak se však mnozí islámští bojovníci obrátili proti Západu. Analytici předpokládají, že teroristická síť al-kaida má k dispozici možná i několik desítek Stingerů, které by mohly být použity k útoku proti civilním letadlům. CIA se této hrozby obává natolik, že za vrácení jednoho kusu nabízí částku dolarů. Střela jménem Strela V Sovětském svazu byly práce na přenosné PLŘS zahájeny přibližně ve stejné době jako v USA. Komplet jménem 9K32 Strela-2 (označení rakety 9M32), v kódu NATO známý jako SA-7A Grail Mod 0, prodělal svůj bojový křest v roce 1968 během opotřebovávací války mezi Izraelem a Egyptem. Projevil se ale jako méně kvalitní než Redeye. Jeho tepelné čidlo totiž nebylo chlazené, takže odpálené střely se v mnoha případech zaměřily na Slunce. Dost zásadně se projevila absence zařízení pro odlišení vlastních a cizích letounů, protože během války Jom Kippur v roce 1973 si skoro 20 procent ztrát letadel Egypťané způsobili sami! V roce 1971 se ve výzbroji Rudé armády objevil modernizovaný typ 9K32M Strela-2M (raketa 9M32M; kód SA-7B Grail Mod 1). Jeho tepelné čidlo už má jednoduchý chladicí systém, velmi pravděpodobně okopírovaný z ukořistěných střel Redeye. Netradičním prvkem je malý přijímač rádiových vln, který si může operátor připnout k helmě a který za nepříznivého počasí usnadňuje vyhledávání cíle podle jeho radiolokačního vysílání. Střely SA-7 byly použity nejen v arabsko-izraelských střetnutích, ale i ve Vietnamu, během války Iráku s Íránem (oběma stranami), při bojích o Falklandy, při občanských válkách v Angole, Jemenu a Nikaragui a během celé řady dalších konfliktů. V současné době jsou ve

3 výzbroji přibližně padesáti zemí a jistě i mnoha povstaleckých a teroristických organizací, o čemž svědčí i neúspěšný útok na izraelské letadlo v Mombasse v říjnu Sériová výroba prosté kopie základního modelu Strela-2 probíhala v Československu a Polsku. Armády zemí bývalé Jugoslávie mají ve výzbroji mírně vylepšenou licenční verzi kompletu Strela-2M pod názvem Strela-2M/A. Egyptská kopie jménem Ain as Sakr (Jestřábí oko) je poněkud lehčí díky aplikaci sklolaminátových materiálů. Čína produkovala od roku 1975 bezlicenční kopii SA-7A jménem HN-5, kterou v roce 1979 nahradil typ HN-5A, přibližně odpovídající SA-7B. Čínské rakety jsou licenčně vyráběny ve dvou zemích, které mají s ČLR tradičně dobré vztahy, a to v Severní Koreji (Wha-Sung) a Pákistánu (Anza Mk I). Čína a Pákistán společně vyvinuly i nové komplety QW-1 (Anza Mk II) a QW-2 (Anza Mk III), které jsou zavedeny od roku 1994 (resp. 1998). Výrobce uvádí, že QW-2 má účinný dolet 15 km, což se ale zdá být nereálně vysoká hodnota. Protiletadlová mina Nejzajímavější zbraň na bázi SA-7 vznikla v 70. letech v SSSR. Od té doby patřila výlučně do arzenálu speciálních jednotek Specnaz a byla utajena tak dobře, že se Západ o ní dozvěděl až v roce 1978 od uprchlého disidenta Viktora Suvorova, bývalého pracovníka sovětské vojenské rozvědky GRU. Tento systém, který na světě zřejmě nemá obdoby, nese název Strela-Blok. Dal by se vlastně charakterizovat jako protiletadlová mina. Celé odpalovací zařízení lze položit na zem, upnout na strom či jinak skrýt. Od té chvíle pracuje plně automaticky. Jednoduchý akustický detektor čeká na zachycení zvuku tryskového motoru. Dokud se zvuk zesiluje, systém vyčkává, ale ve chvíli, kdy se začne zeslabovat (tj. tehdy, když je cíl nejblíže), zařízení odpálí raketu Strela-2. Sovětské velení počítalo s tím, že v případě války umístí Specnaz tyto zákeřné zbraně poblíž vzletových drah na letištích v západní Evropě. Přímým následníkem SA-7 je komplet 9K36 Strela-3 (střela 9M36, kód SA-14 Gremlin), používaný od roku Jeho hlavní odlišností je možnost odpálení proti cílům na příletových kursech, ovšem jen při malých rychlostech. Infračervené čidlo má poměrně kvalitní chladicí systém, které zaručuje, že navádění neovlivní Slunce či mraky. Během 70. a 80. let byly v SSSR vyvinuty další dva komplety, které jsou označovány jako 9K310 Igla (střela 9M39 nebo 9M313, kód SA-16 Gimlet) a 9K38 Igla-M (střela 9M39, kód SA-18 Grouse). Uvádí se, že druhý z nich je pravděpodobně nadřazen i americkému Stingeru. Obchodník se zbraněmi, který byl v srpnu zadržen v USA, nabízel falešnému teroristovi z FBI právě střely typu Igla. Také ruské přenosné PLŘS byly upraveny pro použití v samohybných protiletadlových kompletech a na vrtulnících (např. Igla-V na Mi-28 a novějších Mi-24). Pro úplnost je třeba dodat, že existují také námořní varianty, které se nijak významně neodlišují od pozemních, ačkoli v rámci NATO mají vlastní kódy SA-N-5 Grail, SA-N-8 Gremlin a SA-N-10 Gimlet. Proč Britové koupili Stingery? Ve Velké Británii se vývojem přenosných PLŘS zabývá zbrojovka Thales Air Defence (dříve Short Brothers). V roce 1975 začaly k britským jednotkám přicházet první rakety typu Blowpipe, které byly naváděny kombinací systémů známých z protitankových raket 1. a 2. generace. Bylo je tedy možné řídit jak ručně pomocí joysticku, tak poloautomaticky po záměrné. Řídící signály byly přenášeny rádiem. Záhy se ovšem ukázalo, že tento princip není pro protiletadlové rakety právě vhodný. Prázdný komplet se zaměřovačem vážil sedm kilogramů, takže operátor měl značné problémy s udržováním zaměřovacího kříže na rychle se pohybujícím cíli. Ruční navádění pak působilo spíše jako špatný vtip; bylo použitelné nanejvýš proti vrtulníkům. Afghánci, kteří v 80. letech obdrželi menší počet těchto raket, je raději odpalovali jen proti pozemním cílům.

4 Koncem 70. let byla představena střela Javelin (nesouvisí se stejnojmennou americkou protitankovou střelou), která používala zdokonalené poloautomatické navádění se stabilizačním mechanismem. Výsledky zkoušek byly dobré a britská armáda odebrala menší množství Javelinů, ale nakonec se rozhodla dát přednost americkému Stingeru. Javelin zaznamenal určitý úspěch v zahraničí; zakoupily jej např. Kanada nebo Chile. Na přelomu 90. let zařadila britská armáda do výzbroje střelu Starburst. Jde vlastně o poněkud výkonnější Javelin s naváděním po laserovém paprsku. Prvním zahraničním uživatelem se stala Malajsie. Od roku 2000 je standardní přenosnou PLŘS Velké Británie typ Starstreak HVM (HyperVelocity Missile), který je výjimečný hned ve dvou ohledech. Jednak je zřejmě nejrychlejší střelou této kategorie (Mach 4), jednak disponuje mimořádně účinnou bojovou hlavicí. Dosud všechny přenosné PLŘS používaly tříštivou hlavici, která útočila na cíl oblakem drobných střepin, což ne vždy znamenalo zničení. Starstreak uvolňuje tři velké průbojné projektily, z nichž každý je samostatně naváděn. Výrobce uvádí, že tomuto útoku nemůže odolat žádný cílový objekt. Odpalovací zařízení střel Starstreak existuje také v trojnásobné a osminásobné podobě pro samohybné prostředky protivzdušné obrany. Americká a britská armáda společně testují leteckou verzi Helstreak, která se patrně stane součástí arzenálu bitevního vrtulníku AH-64D Longbow Apache. Švédové sklízejí úspěch Velice známým se stal protiletadlový raketový komplet RBS 70, vyráběný švédskou firmou Bofors (nyní Saab Bofors Dynamics). Byl první, u kterého bylo použito tehdy velice progresivní navádění po laserovém paprsku. Když byl v roce 1975 představen, stal se terčem kritiky odborníků, kteří po neúspěchu rakety Blowpipe odmítali jakýkoli systém, který nebyl zcela nezávislý na operátorovi. Z porovnávacích zkoušek ale vyplynulo, že za předpokladu jisté zkušenosti obsluhy může být laserové navádění výrazně efektivnější než infračervené. V případě RBS 70 lze ale také polemizovat o významu slova přenosný. Ostatní komplety jsou přenášeny jednou osobou, která je může bez větší přípravy odpálit z ramene. Oproti tomu RBS 70 sestává ze tří částí (pouzdro s raketou, zaměřovací systém a podstavec se sedačkou), z nichž každá je přenášena jedním mužem. Systém může být připraven k palbě během 30 sekund, což se považuje za přijatelné. Masivnost kompletu zajišťuje stabilitu zaměřovače. Existuje také varianta s dvojitým odpalovacím zařízením, označovaná RBS 90. Systém RBS 70 kromě Švédska zakoupilo např. Dánsko, Norsko, Austrálie, Bahrajn nebo Indonésie. Bude pravděpodobně nabídnut i České republice jako náhrada za zastaralé komplety řady Strela. Na veletrhu IDET 2003 byl RBS 70 prezentován s novou raketovou střelou BOLIDE, která se vyznačuje působivým doletem 8000 m. Vývoj vlastního typu přenosné PLŘS zvládly i některé další země. Japonská firma Toshiba zkonstruovala velice výkonnou a kompaktní střelu, která je v japonských ozbrojených silách zavedena jako Type 91 (případně SAM-2) a podle dostupných informací má nahradit střely Stinger. Existuje i samohybná verze Type 93 (SAM-3) s osmi raketami. Jižní Korea vyvinula komplet K-PSAM, který by měl být do služby zařazen letos. Francouzská Matra (nyní součást korporace MBDA) završila vývoj své přenosné PLŘS jménem Mistral až roku Opět lze diskutovat o tom, do jaké míry je skutečně přenosná, protože k odpálení je zapotřebí pevného podstavce. Komerčně jde o velice úspěšnou zbraň; setkáme se s ní ve 25 zemích, kromě Francie např. v Itálii, Španělsku, Belgii či Brazílii. V roce 2000 byl přijat nový typ Mistral 2, který používá stejné odpalovací zařízení, ale je obratnější a rychlejší. Mezi první zahraniční zákazníky se zařadilo Maďarsko. Jak se chránit?

5 Nebezpečnost přenosných protiletadlových kompletů samozřejmě přispěla k vývoji prostředků obrany před nimi. Ohledně ochrany proti střelám naváděným po laserovém paprsku lze říci jen tolik, že dosud žádná neexistuje. Teoreticky je možno navádění rušit zadýmováním, ale to u vzdušných cílů nepřipadá v úvahu. Nerušitelnost těchto zbraní je vlastně hlavní reklamní slogan jejich výrobců. Naopak proti střelám s infračervenou naváděcí soustavou už existuje celá řada účinných protiopatření. Jejich principem je vytvoření klamného cíle, který je pro naváděcí senzor lákavější. Nejstarší metodu představuje vypouštění hořících vysokoteplotních světlic. Modernější variantou jsou tzv. směrové infračervené rušiče, které vytvářejí klamný cíl ohřevem vzduchu pomocí mikrovlnného záření. Některé těžké bombardéry (např. B-52) a další velké vojenské letouny disponují zařízením k zapálení proudu paliva, vypuštěného z nádrží v křídle, což může snadno zmást starší střely. Hlavice modernějších raket však už mají schopnost uzamčení cíle a na klamné návnady nereagují. Právě proti nim je určen nejnovější obranný systém, využívající směrovaného laserového paprsku. Informace o něm jsou dosud velmi kusé, nejspíš proto, že chrání letouny pro přepravu amerického prezidenta. Laserový paprsek zasáhne infračervené čidlo střely a svou intenzitou jej přesvětlí natolik, že střela ztratí orientaci. V blízké budoucnosti lze očekávat nástup obranných systémů, které budou využívat laseru (nebo jiné podobné zbraně) k fyzickému zničení blížících se střel. Válka proti terorismu způsobila, že se opět hovoří o protiraketové ochraně civilních letadel. Přispěl k tomu i loňský atentát na izraelský letoun ve východní Africe, který se zřejmě nezdařil díky tomu, že stroje aerolinek El Al pravděpodobně disponují příslušnými obrannými prostředky (ačkoli Stát Izrael se k tomu odmítl jakkoli vyjádřit). FBI už aplikaci podobných systémů důrazně doporučila americkým leteckým společnostem. Ty se zatím brání tím, že instalace do jednoho letounu přijde na desítky tisíc dolarů. Vzrůstající tlak veřejnosti je ale zřejmě přinutí změnit názor. Koneckonců, jde tu přece o lidské životy. Lukáš Visingr Prameny: Jane s Land-Based Air Defence, Army Technology Website, GlobalSecurity.org, Federation of American Scientists, Directory of U.S. Military Rockets and Missiles, Suvorov: Útvary Specnaz, Kroulík a Růžička: Vojenské rakety, propagační materiály výrobců Grafické prvky: Vložený článek: Protiletadlové střely na ponorkách Lehké přenosné PLŘS byly použity i k jednomu poněkud neobvyklému účelu, totiž pro obranu ponorek. Cílem bylo aktivně vzdorovat hrozbě, kterou představují protiponorkové hlídkové letouny a vrtulníky. Jako první to vyzkoušelo britské námořnictvo. Firma Vickers namontovala do věže ponorky HMS Aeneas raketnicí pro šest střel Blowpipe. Byly odpalovány v periskopové hloubce a naváděny pomocí televizní kamery. Oficiálně byl tento experiment ukončen bez dalších výsledků, ale neoficiálně se uvádí, že celý systém si ve skutečnosti objednal Izrael, který jím chtěl opatřit své ponorky britské výroby. Úspěšnější byli v tomto směru Rusové, kteří vybavili některá dieselelektrická plavidla třídy Kilo (ruské označení Projekt 877) odpalovacím zařízením pro rakety Strela-3 (SA-N-8 Gremlin). K jejich odpálení je však nutné částečné vynoření věže ponorky. Tabulka: Technické údaje nejrozšířenějších přenosných PLŘS

6 Délka rakety (m) Hmotnost rakety (kg) Hmotnost kompletu (kg) Letová rychlost (m/s) FIM-43A Redeye FIM-92C Stinger 9K32 Strela-2 9K36 Strela-3 9K310 Igla Blowpipe Javelin Starstre 1,21 1,52 1,44 1,47 1,69 1,35 1,4 1,4 8,2 10,1 9,2 10, , ,7 15,7 13, , Dolet (m) Dostup (m)