Právnická fakulta Masarykovy univerzity. Katedra trestního práva DIPLOMOVÁ PRÁCE. Podmíněné odsouzení v československém a českém trestním právu

Transkript

1 Právnická fakulta Masarykovy univerzity Katedra trestního práva DIPLOMOVÁ PRÁCE Podmíněné odsouzení v československém a českém trestním právu Silvie Novotná 2008/2009 Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma: Podmíněné odsouzení v československém a českém trestním právu zpracovala sama a uvedla jsem všechny použité prameny.

2 Obsah 1. Úvod Podstata, povaha a účel podmíněného odsouzení Vývoj právní úpravy podmíněného odsouzení v československém a českém trestním právu Období Období Období Období Dovětek k vývoji podmíněného odsouzení Analýza platné a účinné právní úpravy Zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů Předpoklady pro rozhodnutí o podmíněném odkladu výkonu trestu odnětí svobody Zkušební doba, přiměřená omezení a přiměřené povinnosti Ukončení podmíněného odsouzení Podmíněné odsouzení s dohledem Specifika podmíněného odsouzení u mladistvých dle zákona č. 218/2003 Sb., zákon o soudnictví ve věcech mládeže, ve znění pozdějších předpisů Podmíněné odsouzení v novém trestním zákoníku Úvahy a náměty de lege ferenda Závěr Použité prameny Summary

3 1. Úvod Tato diplomová práce vznikala ve zvláštním, i když pro právo typickém období, a sice v průběhu schvalování vládního návrhu nového trestního zákoníku. Neustálé změny právních předpisů, a to ani ty zásadní, jistě nejsou v právním řádu obecně ničím neobvyklým, ba naopak. Rekodifikace trestního práva, jejímž hlavním pilířem je právě nový trestní zákoník, je však významná nejen z pohledu čistě legislativního, jako nahrazení zastaralých a již nevyhovujících norem normami novými. Je také symbolem obnovy demokratického právního řádu po období vlády totalitního režimu, pro který bylo právě trestní právo mocným, ne-li nejmocnějším nástrojem sebeprosazení. Stávající trestní zákon 1 samozřejmě prošel za posledních dvacet let mnoha novelizacemi, které směřovaly k humanizaci trestního práva, jeho celková koncepce je však stále poznamenána dobou svého vzniku, je značně represivní a nevyhovuje moderním trendům tzv. restorativní 2 (obnovující) justice. Ta, jako protiklad justice retributivní (odplatné), chápe spáchaný trestný čin ne jako zlo, které musí dojít odplaty, ale jako sociální konflikt, který je třeba urovnat, jím způsobenou škodu odčinit a pachatele pokud možno napravit a převychovat. 3 Tomu odpovídá i systém trestních sankcí, v rámci kterého dostávají přednost tzv. tresty alternativní před nepodmíněným trestem odnětí svobody. Mezi alternativní tresty, kterými se rozumějí tresty nespojené s odnětím svobody, lze řadit i podmíněné odsouzení, které je tématem této diplomové práce. Tento tradiční institut trestního práva hmotného, prošel za dobu své existence v našem právním řádu poměrně značným vývojem. Zřejmě se však v průběhu této doby osvědčil, neboť přečkal i výrazné změny 1 zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, dále také jen TZ 2 Termín restorativní justice pochází z anglického slovesa to restore tj. obnovit, navrátit do původního stavu. 3 blíže srov. Válková, H., Sotolář, A. Restorativní justice trestní politika pro 21. století? Trestní právo, 2000, č. 1, s

4 v přístupu k trestání a roli trestního práva vůbec, a to až do jeho současné úpravy v platném a účinném trestním zákoně. Tento jeho vývoj jistě není ještě ukončen, což mimo jiné potvrzují změny provedené v tomto institutu novým trestním zákoníkem účinným od ledna příštího roku. Cílem diplomové práce (samozřejmě s ohledem na její rozsah) bylo přinést pokus o ucelený přehled vývoje podmíněného odsouzení na našem území, a to od jeho zavedení do prvorepublikového právního řádu přes současnou podobu až po úpravu v novém trestním zákoníku. V rámci výkladu jsem se snažila poukázat na některé problémové oblasti jak teoretické, tak praktické povahy, zhodnotit zejména stávající a v budoucnu účinný právní stav a nakonec nabídnout několik úvah a námětů de lege ferenda. Základní vymezení pojmu podmíněného odsouzení, charakteristiku povahy a účelu tohoto institutu nabízí následující kapitola. Východiskem pro zpracování tématu této diplomové práce a zároveň obsahem její třetí kapitoly je pokus o zmapování téměř devadesátiletého vývoje právní úpravy podmíněného odsouzení v československém a českém trestním právu. Stěžejní kapitolou je však kapitola čtvrtá, která se zabývá podrobnějším rozborem platné a (dosud) účinné úpravy tohoto institutu, a to i s ohledem na specifika podmíněného odsouzení u mladistvých. Vzhledem k tomu, že tato práce byla dokončena po schválení a publikaci nového trestního kodexu, ale před uplynutím jeho vacatio legis, je zhodnocení nové právní úpravy věnována samostatná kapitola. Na závěr jsem se pokusila nabídnout několik námětů a úvah de lege ferenda, které by mohly přispět k diskusi o účinnosti a dalším vývoji podmíněného odsouzení. 4

5 2. Podstata, povaha a účel podmíněného odsouzení Podstata podmíněného odsouzení spočívá v tom, že soud vynese odsuzující rozsudek a uloží trest odnětí svobody, avšak jeho výkon odloží (přesněji řečeno trest promine) pod podmínkou, že se odsouzený bude ve stanovené zkušební době řádně chovat a vyhoví uloženým podmínkám. 4 Hned na úvod je třeba říct, že podmíněné odsouzení není ze své podstaty spojeno pouze s trestem odnětí svobody (i když tomu tak je v platné právní úpravě 5 ), ale je také možný podmíněný odklad peněžitého trestu, což dovoloval například prvorepublikový zákon. 6 Je-li pachateli uložený trest podmíněně odložen, neznamená to, že je mu tím projevena dobrá vůle ze strany soudu, neboť podmíněné odsouzení je prostředkem, kterým má být docíleno stejného účinku, jako kdyby byl trest vykonán. Je tedy jakýmsi projevem důvěry soudu vůči pachateli, že je v jeho silách, aby se sám i bez výkonu trestu napravil a trestnou činnost neopakoval. Soud zde vychází z předpokladu, že samotné trestní řízení a vynesení odsuzujícího rozsudku, jakož i hrozba výkonem trestu odnětí svobody budou dostatečně naplňovat účel trestu. Takový závěr je však možno učinit pouze u pachatele méně závažného trestného činu, zejména prvopachatele, u kterého jde o ojedinělé vybočení z jinak řádného způsobu života. Odsouzenému se tedy dává šance, aby dokázal, že prognóza soudu je správná, a v případě, že se ve stanovené zkušební době osvědčí, hledí se na něj jako by nebyl vůbec odsouzen. Podmíněné odsouzení tedy působí jako hrozba výkonem trestu odnětí svobody v případě nesplnění podmínek odkladu, čímž je pro méně narušeného pachatele dostatečnou motivací k nápravě a lze je tedy považovat za významný projev preventivní funkce trestního práva i zásady ekonomie trestní represe. 7 4 Púry, F. In Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář - I. díl. 6. vydání. Praha : C. H. Beck, 2004, s. 508; Jelínek, J. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část, zvláštní část. 3. vydání. Praha : Linde Praha, 2008, s. 358; Novotný, O., Vanduchová, M. a kol. Trestní právo hmotné I. Obecná část. 5. vydání. Praha : Aspi Publishing, 2007, s srov. 58 odst. 1 TZ 6 blíže viz podkapitola Kalvodová V. Podmíněné odsouzení před novelou trestního zákona č. 253/1997 Sb. a po jejím přijetí. Trestní právo, 1998, č. 3, s. 2 5

6 Zatímco jednotlivé definice pojmu podmíněného odsouzení se od sebe příliš neodlišují, názory na povahu tohoto institutu se v trestněprávní nauce naopak různí. Někdy bývá považováno za zvláštní formu zproštění výkonu trestu nebo za zvláštní způsob vyměření trestu, jindy za odklad výkonu trestu, za zvláštní způsob výkonu trestu nebo za kvalifikovanou pohrůžku trestem ve smyslu ust. 2 TZ. 8 Nejčastěji je však podmíněné odsouzení označováno za zvláštní druh trestu 9, to i ve starší české odborné literatuře. 10 Je tomu tak zřejmě proto, že je laiky tradičně vnímáno jako samostatná sankce ( pachatel dostal podmínku ) a stejně k němu přistupuje i právní praxe. Pro tuto možnost hovoří i fakt, že samotným obsahem trestu podmíněného odsouzení je zejména pozitivní působení na pachatele, jeho převýchova a kontrola dodržování uložených podmínek, to vše v jeho přirozeném prostředí, což samo o sobě může být pachatelem subjektivně pociťováno jako přísný trest. Eventuální výkon trestu odnětí svobody zde pak hraje pouze roli jakési pojistky. Tomuto názoru však v platné právní úpravě odporuje nepřehlédnutelná skutečnost, a sice ta, že podmíněné odsouzení není zahrnuto do výčtu druhů trestů v ust. 27 TZ, přestože jde o výčet taxativní. Někteří autoři 11 však tuto nesrovnalost nepovažují za překážku a poukazují na znění ust. 24 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže), ve znění pozdějších předpisů (dále jen ZSM ), kde je podmíněné odsouzení uvedeno pod písm. g) jako samostatný druh trestního opatření. Má se za to, že toto ustanovení, které taxativně stanoví druhy trestních opatření ukládaných mladistvým a je tedy ustanovením analogickým k ust. 27 TZ, by mělo spíše odpovídat převládajícímu názoru 8 Sotolář, A., Púry, F., Šámal, P. Alternativní řešení trestních věcí v praxi. Praha : C. H. Beck, 2000, s srov. např. Jelínek, J. a kol. Trestní zákon a trestní řád s poznámkami a judikaturou a předpisy související. 25. vydání. Praha : Linde Praha, 2007, s. 358; dále Kratochvíl, V. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 3. vydání. Brno : Masarykova univerzita, 2002, s. 418; Novotný, O., Vanduchová, M. a kol. Trestní právo hmotné I. Obecná část. 5. vydání. Praha : Aspi Publishing, 2007, s srov. Solnař, V. Tresty a ochranná opatření. Praha : Academia, 1979, s srov. Jelínek, J. a kol. Trestní zákon a trestní řád s poznámkami a judikaturou a předpisy související. 25. vydání. Praha : Linde Praha, 2007, s

7 právní nauky na povahu podmíněného odsouzení, neboť je obsaženo v relativně novém a moderním právním předpise. Jinou cestou se však vydal nový trestní zákoník, který podmíněné odsouzení výslovně označil za jednu z forem trestu odnětí svobody, čímž zřejmě vyřešil tuto spornou otázku a přiklonil se tak k jejímu druhému nejčastějšímu řešení. 12 Nejen povaha tohoto institutu, ale také samotný termín podmíněné odsouzení budí rozpaky, i když jde spíše o problém teoretický, lingvistický a formálně logický, neboť v praxi jeho používání problémy nečiní. Jak již poznamenal Dr. Kallab při úvahách o vhodnosti zavedení podmíněného odsouzení do rakouského (potažmo českého) trestního práva, je třeba překládat termín z francouzské předlohy spíše jako podmínečné odsouzení, poněvadž tu není odsouzení podmíněno, nýbrž v odsouzení jest obsažena podmínka. 13 Ostatně takto byl také název přejat do slovenského trestního práva (srov. podmienečné odsúdenie ). Ani alternativní název podmíněný odklad výkonu trestu (odnětí svobody), kterému nelze upřít snahu o vystižení podstaty institutu, není nejšťastnější. Jak již bylo naznačeno výše, nejedná se tu o odklad výkonu trestu, ale de facto o jeho prominutí. Nejpříhodnějším by tedy, zdá se, byl termín podmíněné prominutí trestu, ten se však zpravidla užívá v souvislosti s podmíněným udělením milosti prezidentem republiky. Účelem podmíněného odsouzení je ochránit společnost před trestnou činností, zabránit pachateli, aby se jí dál dopouštěl, převychovat jej tak, aby vedl řádný život, a tím působit preventivně i na zbytek společnosti. Jde tedy o prostředek směřující k dosažení účelu trestu, tak jak je vymezen v 23 odst. 1 TZ. Výhodou tohoto institutu oproti nepodmíněnému trestu odnětí svobody, se kterým se nejčastěji pojí, je však to, že podmíněné odsouzení významně naplňuje preventivní funkci trestního práva i zásadu ekonomie trestní represe, 12 srov. např. Sotolář, A., Púry, F., Šámal, P. Alternativní řešení trestních věcí v praxi. Praha : C. H. Beck, 2000, s. 276; Kalvodová, V. Postavení trestu odnětí svobody v systému trestněprávních sankcí. Brno : Masarykova univerzita, 2002, s Kallab, J. Doporučuje se v Rakousku uvedení instituce podmínečného odsouzení? In Spisy II. sjezdu právnického, Praha, 1904, s. 1 7

8 neboť by mělo preventivně působit na chování odsouzeného a jeho nápravu, aniž by musela nastoupit represe v podobě výkonu trestu odnětí svobody. 14 V praxi je tedy podmíněné odsouzení častou alternativou zejména krátkodobých nepodmíněných trestů odnětí svobody (obvykle jsou jimi míněny tresty do tří měsíců, někdy však až do osmnácti měsíců). Jedním z důvodů je i to, že (nejen) český vězeňský systém momentálně prochází krizí způsobenou nárůstem počtu uvězněných osob, což s sebou samozřejmě nese také zvýšení nákladů na udržení jeho chodu. Dalším, neméně závažným, argumentem pro hledání alternativ k nepodmíněnému trestu odnětí svobody je i řada negativních důsledků, jež jsou spojeny s jeho výkonem. Uvěznění, a to i krátkodobé, vede ke zpřetrhání nejen negativních, ale i pozitivních sociálních vazeb, ke stigmatizaci odsouzeného a k přizpůsobení se pravidlům vězeňské kultury, což výrazně ztěžuje pozdější návrat do společnosti. Navíc se ukazuje, že právě krátkodobé nepodmíněné tresty odnětí svobody jsou z hlediska zabránění recidivě neúčinné, protože při jejich výkonu není účelné z časových důvodů zavádět resocializační programy, které by vyvažovaly striktnost trestu psychickou a sociální rehabilitací. Následkem je jen zatrpklost, neurotizace a posílení negativních stránek osobnosti. 15 Konečně krátkodobé uvěznění pozbývá i odstrašovací funkci, protože jak známo možné, budoucí zlo vždy se zdá větším, než zlo již přetrpěné. 16 Odsouzený tedy odchází z vězení nikoli napraven, ale spíše se všemi předpoklady pro návrat k páchání trestné činnosti. V tom případě se trest odnětí svobody míjí svým účinkem, jelikož nevychovává k vedení řádného života a dodržování právních norem. Takový trest je tudíž neefektivní z hlediska nápravy pachatele, a tím i z hlediska ekonomického. Vědomí všech nastíněných nevýhod nepodmíněného trestu vedlo postupně k hledání a prosazování alternativních sankcí, které by nahradily 14 Kalvodová, V. Postavení trestu odnětí svobody v systému trestněprávních sankcí. Brno : Masarykova univerzita, 2002, s Mezník, J., Kalvodová, V., Kuchta, J. Základy penologie. Brno : Masarykova univerzita, 1995, s Kallab, J. Doporučuje se v Rakousku uvedení instituce podmínečného odsouzení? In Spisy II. sjezdu právnického, Praha, 1904, s. 20; blíže k problematice krátkodobých trestů odnětí svobody srov. např. Karabec, Z. Krátkodobé tresty jeden z problémů českého vězeňství. Trestní právo, 2000, č. 4, s

9 alespoň tresty ukládané za méně závažné prohřešky. Postupně se tyto alternativní sankce z roviny trestněprávní teorie začaly prosazovat i do zákonné úpravy a jejich úloha byla zvolna posilována. Dle stávající právní úpravy jsou dokonce alternativní tresty sankcemi první volby při trestání méně závažných trestných činů. 17 Výsostné postavení mezi těmito alternativními tresty pak zaujímá právě podmíněné odsouzení 18, které je z hlediska aplikační praxe dokonce trestem vůbec nejčastějším srov. ust. 39 odst. 2 TZ 18 Podmíněné odsouzení je řazeno spolu s trestem obecně prospěšných prací a peněžitým trestem k alternativním trestům v užším pojetí. Dále se také považuje za tzv. komunitní sankci, tj. sankci vykonávanou ve společenství a zahrnující v sobě psychosociální vedení a kontrolu pachatele. srov. Kuchta, J., Válková, H. a kol. Základy kriminologie a trestní politiky. Praha : C. H. Beck, 2005, s V roce 2007 bylo podle statistických údajů Ministerstva spravedlnosti v České republice odsouzeno celkem osob, z nichž bylo celkem osobám uloženo podmíněné odsouzení jako hlavní trest, což činí 57,5 % odsouzených osob, zatímco nepodmíněný trest byl uložen osobě (tj. 13 %), trest obecně prospěšných prací byl uložen osobám (tj. 16,5 %), peněžitý trest byl uložen osobám (tj. 6 %), trest zákazu činnosti byl uložen 971 osobě (tj. 1,3 %), jiný hlavní trest byl uložen osobám (tj. 1,6 %) a upuštěno od potrestání bylo u osob (tj. 3,8 %). Zahrnuta jsou i odpovídající trestní opatření uložená mladistvým. 9

10 3. Vývoj právní úpravy podmíněného odsouzení v československém a českém trestním právu Předtím než přejdeme k přehledu vývoje úpravy podmíněného odsouzení v našem právním řádu, je zajisté užitečné osvětlit, kde leží kořeny tohoto institutu. Myšlenka ušetřit pachatele zákonem stanoveného trestu, pokud existuje předpoklad, že taková sankce není v daném případě k nápravě pachatele třeba, došla poprvé naplnění v anglickém common law. Angličtí soudci již od roku 1842 využívali možnosti odložit vynesení rozsudku (resp. výroku o trestu) třeba na neurčito, byla-li předtím porotou uznána vina a poskytl-li obžalovaný záruku, že se na předvolání k vyslechnutí rozsudku dostaví. Pokud pachatel svým chováním dokázal, že čin, pro nějž byl odsouzen, byl pouze ojedinělým vybočením z jinak řádného způsobu života, které nemá v úmyslu opakovat, rozsudek vůbec nemusel být vynesen. Tato pravomoc pak byla poprvé uzákoněna v roce 1879, a to pro soustavu nejnižších soudů (Summary Jurisdiction Act). Ve stejném období se na americkém kontinentě začíná vyvíjet příbuzný institut, a sice předchůdce dnešní probace. 20 Za jejího zakladatele bývá považován bostonský obuvník John Augustus, který začal z vlastní iniciativy kolem roku 1841 skládat soudu kauce za pachatele čekající na vynesení rozsudku, kterým zároveň poskytoval práci a další pomoc. Soudu poté podával zprávu o chování pachatele a žádal, aby soudce nepodmíněný trest neukládal. 21 Augustus byl tedy v podstatě prvním dobrovolným probačním úředníkem. Funkce prvních státních úředníků, kteří měli za úkol dohlížet na chování (zatím pouze mladistvých) provinilců, byly zřízeny zákonem z roku Tito mladiství delikventi sice byli uznáni vinnými, ale výrok o trestu byl pod podmínkou jejich polepšení na stanovenou dobu odložen. Tento postup 20 Podstatou probace je konstruktivní metoda převýchovy a jiného pozitivního ovlivňování pachatele, založená na účelné kombinaci prvků kontroly, pomoci a poradenství. Blíže viz. kapitola Kuchta, J., Válková, H. a kol. Základy kriminologie a trestní politiky. Praha : C. H. Beck, 2005, s

11 soudu byl nazýván dání na zkoušku ( on probation ) 22, odtud tedy zřejmě pochází dnešní termín probace. 23 Postupně se tato instituce rozšířila i na dospělé pachatele. Do podmínek evropského kontinentálního systému však nebylo možné převzít angloamerickou podobu podmíněného odsouzení bez provedení určitých změn. Zejména bylo nemyslitelné odkládat vynesení výroku o trestu a vázat je snad na splnění nějakých podmínek 24, když vina již byla dokázána. Proto byl v původní francouzské osnově trestního zákoníku z roku 1884 podmíněný odklad vynesení rozsudku nahrazen podmíněným odkladem výkonu uloženého trestu ( sursis à l`exécution de la peine ). Nepřevzetí instituce dohledu probačního úředníka pak bylo odůvodněno tím, že ne pouze špatné chování, jakožto pojem zcela neurčitý, ale až teprve nové odsouzení může být příčinou nařízení výkonu trestu. Podmíněné odsouzení v naznačené podobě tedy bylo uzákoněno koncem 19. století ve Francii a v Belgii, odkud je přibližně do konce první světové války převzaly téměř všechny evropské státy. Jednou z výjimek bylo Rakousko-Uhersko, kde sice probíhaly odborné diskuse o vhodnosti zavedení tohoto pokrokového institutu, avšak k jeho vtělení do trestněprávních předpisů nikdy nedošlo Období Po vzniku samostatné Československé republiky bylo potřeba nejprve vyřešit otázku, jaké právo bude na území nového státu platit. Takzvaná recepční norma (zákon č. 11/1918 Sb.) ve svém II. článku stanovila, že Veškeré dosavadní zemské a říšské zákony zůstávají 22 Kallab, J. Doporučuje se v Rakousku uvedení instituce podmínečného odsouzení? In Spisy II. sjezdu právnického, Praha, 1904, s etymologický základ je však v latinském slovese probare, tj. zkoušet 24 Odtud možná pochází nepřesný název podmíněné odsouzení. V našem dnešním právním řádu tomuto institutu odpovídá spíše podmíněné upuštění od potrestání s dohledem. 25 srov. Kallab, J. Doporučuje se v Rakousku uvedení instituce podmínečného odsouzení? In Spisy II. sjezdu právnického, Praha,

12 prozatím v platnosti. V oblasti trestního práva byl tedy recipován rakouský zákon č. 117/1852 ř.z., o zločinech, přečinech a přestupcích, a to pro území Čech a Moravy, a uherský trestní zákon z roku 1878 pro území Slovenska. Přestože mělo jít o stav přechodný, nakonec oba tyto předpisy zůstaly v platnosti až do roku Nepřehlednost trestního práva vyplývající z platnosti dvou odlišných trestních zákonů byla ještě posílena přijetím mnoha vedlejších předpisů, které upravovaly dílčí otázky. Jedním z nich byl i zákon ze dne 28. října 1919 č. 562 Sb., o podmíněném odsouzení a podmíněném propuštění. Zavedení institutu podmíněného odsouzení, a to podle francouzského vzoru, znamenalo bezesporu značný pokrok v trestněprávním sankčním systému. Navíc zmíněný zákon představoval jednu z nejprogresivnějších úprav podmíněného odsouzení v Evropě, neboť byl přes svůj kontinentální základ silně ovlivněn institutem probace. Zákon byl doplněn prováděcím nařízením č. 598/1919 Sb.. Dle citovaného zákona mohl soud rozhodnout o odkladu výkonu trestu odnětí svobody nepřevyšujícího jeden rok nebo výkonu peněžitého trestu, pokud měl z podstatných důvodů za to, že odsouzený povede řádný život a že tedy výkonu trestu není třeba. Zákon stanovil dvojí zkušební dobu, a to jeden rok až tři léta v případě peněžitého trestu a trestu odnětí svobody do šesti měsíců a dva roky až pět let v případě vyššího trestu odnětí svobody. Dále mohl soud podmíněně odsouzenému uložit omezení co do místa pobytu a způsobu života a za účelem řádného plnění těchto podmínek mu stanovit ochranný dozor, jehož výkon obstarával okresní soud v místě bydliště odsouzeného, a to prostřednictvím svého důvěrníka ochranného dozorce. Také mu měl zpravidla uložit, aby podle svých sil nahradil škodu a poskytl zadostiučinění. V případě, že se podmíněně odsouzený ve zkušební době osvědčil, nastávala automaticky fikce neodsouzení. Jestliže naopak nastala některá ze skutečností předpokládaných v 6 cit. zák., tj. nejenom odsouzení pro další zločin, ale také např. oddal-li se 12

13 odsouzený nezřízenému pití nebo hráčství nebo vyšlo-li dodatečně najevo, že odklad povolen být neměl, nařídil soud výkon trestu. Bez zajímavosti jistě nejsou některé zvláštnosti této úpravy, které ji odlišují od dnešního stavu. Podmíněné odsouzení například bylo vyloučeno z důvodu recidivy odsouzeného, tedy jestliže byl vinník již dříve odsouzen pro zločin na dobu delší tří měsíců nebo vůbec pro čin spáchaný z pohnutky nízké a nečestné ( 2 odst. 1 cit. zák.). Toto omezení však nebylo absolutní, ale bylo časově ohraničeno ( 2 odst. 2 cit. zák.). S povolením odkladu hlavního trestu se též automaticky odkládal výkon trestů vedlejších a zabezpečovacích opatření a nenastávaly také právní následky, které trestní zákon nebo rozsudek spojoval s odsouzením, kromě výroku o náhradě nákladů trestního řízení. Neméně pozoruhodným momentem úpravy je také ochrana cti a bezúhonnosti odsouzeného navenek. Údaj o podmíněném odsouzení se totiž nezapisoval do záznamu trestů a zákon v 9 cit. zák. přesně vymezoval, komu (resp. jakému úřadu) smí být zpráva o jeho uložení podána. Navíc čtvrtý odstavec tohoto ustanovení stanovil, že ve lhůtě zkušebné je podmíněně odsouzený povinen vyjeviti své odsouzení pouze na otázku soudu. Podmíněné odsouzení se dle důvodové zprávy a judikatury prohlašovalo za výjimečný institut, který neměl být užíván paušálně při odsouzení osob zachovalých, ale bylo úkolem soudu vždy pečlivě zvážit dosavadní způsob života pachatele a pohnutky jeho činu a zjistit, zda trestný čin netkví v jeho povaze. Přes tyto instrukce se však k podmíněnému odsouzení v soudní praxi sahalo velmi často. Jeho použití však bylo zcela vyloučeno při stíhání činů trestných dle zákona č. 50/1923 Sb., zákon na ochranu republiky a zákona č. 568/1919 Sb., o trestání válečné lichvy, ledaže by šlo o osobu mladší osmnácti let nebo o přečin nebo přestupek, při němž by veřejný zájem nevyžadoval výkon trestu. V souvislosti s výše zmíněnou otázkou povahy podmíněného odsouzení jistě není bez zajímavosti, že zákon č. 562/1919 Sb. zřejmě 13

14 nepovažoval tento institut za druh trestu, neboť odlišoval výrok o podmíněném odsouzení od výroku o trestu, i když mu přiznával podobné vlastnosti. Dokonce za určitých okolností nemusel být tento výrok obsažen ani v rozsudku a bylo možno jej pojmout do zvláštního usnesení. Novelou citovaného zákona č. 134/1924 Sb. došlo k mírnému zpřísnění úpravy v neprospěch odsouzeného, neboť byl rozšířen okruh důvodů, pro které je možno zasílat úřadům zprávy a spisy o uloženém podmíněném odsouzení, a to např. také na případy zadávání veřejných dodávek nebo udělování oprávnění k výkonu živnosti nebo povolání vyžadujících veřejné důvěry. V období první republiky došlo k několika pokusům o unifikaci rozdvojeného trestního práva. Prvním byl v roce 1921 tzv. Prozatímní návrh obecné části trestního zákona, který počítal i se zavedením zcela nových institutů v oblasti trestních sankcí. Z hlediska podmíněného odsouzení je však zajímavý až druhý unifikační pokus, který pod názvem Přípravná osnova trestního zákona o zločinech a přečinech a zákona přestupkového (jinak také osnova profesorská ) uveřejnilo roku 1926 Ministerstvo spravedlnosti. Navrhovaná právní úprava odkladu výkonu trestu byla detailní. Obecnými předpoklady pro jeho povolení byly výjimečný ráz činu a důvodné očekávání, že se odsouzený napříště zdrží trestných činů i bez výkonu trestu. Vyloučen byl ve třech případech, a to pokud by se odklad trestu příčil důležitému veřejnému zájmu, byl-li uložen trest přísnější než žalář v délce šesti měsíců nebo vězení v délce jednoho roku nebo z důvodu recidivy, kterou se rozumělo pravomocné odsouzení buď za přečin k odnětí svobody nejméně na šest měsíců nebo za zločin nebo i předchozí podmíněné odsouzení, pokud se odsouzený neosvědčil. Délka zkušební doby se lišila v závislosti na druhu spáchaného trestného činu - u přečinů činila jeden rok až pět let, u zločinů dva roky až pět let. Podobně jako podle zákona č. 562/1919 Sb. měl soud zpravidla uložit náhradu škody a zadostiučinění a stanovit po zkušební dobu ochranný dohled. Stejně tak mohl odsouzenému uložit 14

15 omezení a povinnosti, konkrétně např. zákaz pobytu v určitých místech, zákaz určitého zaměstnání, zákaz pobytu v hostinci, zákaz požívání alkoholických nápojů, povinnost se léčit apod. S odkladem výkonu trestu se automaticky odkládal také výkon vedlejších trestů a zabezpečovacích opatření s výjimkou zápovědi hostinců (která tedy mohla být nejen omezením v rámci zkušební doby, ale i vedlejším trestem). U peněžitého trestu a odkázání do ústavu pro choré vězně jejich odklad závisel na rozhodnutí soudu. Ani tento pokus o sjednocení trestního práva na celém území tehdejšího Československa však nebyl úspěšný. Na místo toho byla v roce 1937 vypracována ještě tzv. úřednická osnova trestního zákona, která taktéž upravovala možnost podmíněného odsouzení s možností opatření ukládaných na zkušební dobu a ochranným dozorem. Avšak ani tato osnova přijata nebyla. Přestože pokusy o celkovou unifikaci trestního práva po celé meziválečné období k žádnému cíli nevedly, v oblasti trestání mladistvých delikventů byl zaznamenán pokrok. Vydáním zákona č. 48/1931 Sb., o trestním soudnictví nad mládeží došlo ke sjednocení právních předpisů o trestání mládeže na celém území. Zákon, jež byl vůči ostatním předpisům trestního práva v postavení lex specialis, vymezoval mladistvé jako osoby, které v době spáchání činu dovršily čtrnáctý, ale nepřekročily osmnáctý rok svého věku. Hranice čtrnácti let však nebyla hranicí pevnou a za určitých okolností zákon připouštěl ukládat výchovná opatření i osobám mladším. Samotné podmíněné odsouzení (upravené v 7 cit. zák.) se zásadně řídilo pravidly obecného práva, tedy zákonem č. 562/1919 Sb., avšak s několika odchylkami ve prospěch mladistvých. Zejména bylo přípustné i u trestů odnětí svobody delších než jeden rok, avšak nepřevyšujících tři roky. To podstatně rozšiřovalo použitelnost podmíněného odkladu trestu, a to dokonce i na trestné činy nejtěžší, u kterých obecné trestní právo umožňovalo uložit dospělým pachatelům trest odnětí svobody na doživotí nebo trest smrti. Navíc mohlo být 15

16 podmíněné odsouzení vysloveno i dodatečně, tj. v době, kdy již bylo započato s výkonem trestu odnětí svobody, pokud byly zjištěny okolnosti soudu dříve neznámé nebo neexistující v době, kdy rozhodoval. Na rozdíl od dospělých pachatelů nebyla recidiva u mladistvých okolností vylučující možnost odkladu trestu. Ochranný dozor, který byl ukládán i dospělým odsouzeným, byl mládeži stanoven při podmíněném odsouzení obligatorně, leda že byla zároveň nařízena ochranná výchova, která jej nahrazovala, nebo šlo o čin nepatrného významu a bylo o náležitý dozor postaráno jinak. Ve zmiňovaném zákoně se také poprvé setkáváme s možností ponechat podmíněný odklad trestu v platnosti i přesto, že se odsouzený neosvědčil, existoval-li důvodný předpoklad, že se polepší, zejména s přihlédnutím k výjimečným okolnostem. Za tím účelem zákon připouštěl prodloužit zkušební dobu až o dva roky a nařídit ochranný dozor nebo ochrannou výchovu. V období protektorátu došlo k úplné likvidaci demokratického československého právního řádu a rozšiřování vlivu německého práva. Formálně sice zůstala zachována původní soustava československých soudů, avšak vedle ní fungoval i komplex soudů nacistických. Vytvořil se tak další dualismus trestního práva, tentokrát mezi autonomním československým a německým oktrojovaným právem, které platilo na území protektorátu zejména pro říšské státní příslušníky. Vydáním vládního nařízení č. 143/1942 Sb., jímž se protektorátní trestní právo přizpůsobuje právu říšskému, byla podstatně zdůrazněna represivní funkce trestního práva, neboť byly zpřísněny podmínky pro zmírnění trestu, podmíněné udělení milosti i podmíněné propuštění z trestu. Podmíněné odsouzení pro jakýkoli čin spáchaný po nabytí účinnosti tohoto nařízení osobou starší osmnácti let bylo vyloučeno. Nejčastěji ukládaným druhem trestu se stal trest smrti. Po skončení II. světové války byl na území bývalého protektorátu Čechy a Morava obnoven ústavním dekretem č. 11/1944 Úř. věst. právní pořádek a trestní právo se tak formálně vrátilo ke stavu existujícímu v období předválečném. 16

17 3.2. Období Poválečná obnova prvorepublikového trestního práva nebyla zrovna stavem ideálním. Základem nadále zůstávaly dva téměř sto let staré trestní zákony, pocházející ještě z doby Rakouska-Uherska, přičemž se oba kodexy v obecných ustanoveních podstatně lišily. Kromě toho platily jiné předpisy pro osoby civilní a jiné pro osoby vojenské. Proto bylo po politickém zvratu v únoru 1948 jedním z úkolů tzv. právnické dvouletky vypracovat mimo jiné návrh nového trestního zákona. Dne 12. července 1950 schválilo Národní shromáždění osnovu nového trestního zákona (zákon č. 86/1950 Sb.) a osnovy dalších tří trestněprávních předpisů (trestního řádu zákon č. 87/1950 Sb., trestního zákona správního zákon č. 88/1950 Sb. a trestního řádu správního zákon č. 89/1950 Sb.), které zrušily oba zastaralé trestní kodexy včetně všech zvláštních zákonů a jako celek vytvořily základ nového socialistického trestního práva. Trestní zákon č. 86/1950 Sb., který nabyl účinnosti již 1. srpna 1950 (tedy po uplynutí pouze několikadenní legisvakační lhůty), konečně sjednocoval trestní právo hmotné na celém státním území, avšak jeho charakter byl značně represivní. Svědčí o tom již ustanovení 17 cit. zák., dle kterého je účelem trestu zneškodnit nepřátele pracujícího lidu, zabránit pachateli v dalším páchání trestné činnosti a vychovat jej k tomu, aby dodržoval pravidla socialistického soužití a působit výchovně na ostatní členy společnosti. Systém sankcí vycházel z dualistické koncepce, neboť rozlišoval tresty a ochranná opatření. Tresty dále dělil na tresty hlavní a tresty vedlejší, které bylo možno uložit jen spolu s některým trestem hlavním. 19 cit. zák. stanovil kritéria určení výměry trestu, a to konkrétně stupeň společenské nebezpečnosti činu, míra zavinění, osoba pachatele a možnost jeho nápravy a okolnosti přitěžující a polehčující uvedené v 20 a 21 cit. zák.. Zákon také v 36 upravoval moderační právo 17

18 soudu, čili právo snížit výměru ukládaného trestu pod dolní hranici trestní sazby uvedené pro jednotlivé trestné činy ve zvláštní části. Také úprava institutu podmíněného odsouzení (zařazená do hlavy čtvrté 24 až 28 a 61 cit. zák.) se dočkala podstatných změn. Předně je třeba říct, že podmíněný odklad trestu byl zcela vyloučen u některých trestných činů, a to přímo v jednotlivých ustanoveních zvláštní části. Jednalo se zejména o trestné činy proti republice a hospodářské trestné činy. V obecné úpravě podmíněného odsouzení dospělých pachatelů ust. 24 cit. zák. stanovilo povinnost soudu odložit (arg. soud odloží ) výkon trestu odnětí svobody nepřevyšujícího jeden rok, pokud byly kumulativně splněny dvě podmínky, a sice nepříčilo-li se to důležitému obecnému zájmu a měl-li soud vzhledem k předchozímu životu pachatele důvodně za to, že pachatel i bez výkonu trestu povede řádný život pracujícího člověka. Co je třeba rozumět pod pojmem důležitý obecný zájem, zákon nedefinoval, takže za něj mohlo být považováno leccos. Tím pádem i rozhodnutí o povolení odkladu fakticky zůstávalo na uvážení soudu. Další použitý termín řádný život pracujícího člověka odpovídal ideologickému zaměření celého trestního zákona a byl v souladu se současně zavedenou všeobecnou pracovní povinností. Podmíněný odklad výkonu trestu odnětí svobody již nadále neznamenal automatické odložení výkonu trestů vedlejších, avšak bylo na rozhodnutí soudu, zda takový odklad povolí v případě peněžitého trestu, zákazu činnosti, vyhoštění nebo zákazu pobytu, a to třeba i jednotlivě. Zkušební doba byla stanovena jednotně (již bez závislosti na výměře odkládaného trestu) v rozmezí jednoho roku až tří let a počínala právní mocí rozsudku. Podobně jako v předchozí úpravě mohl soud odsouzenému uložit přiměřená omezení směřující k tomu, aby vedl řádný život pracujícího a měl mu též zpravidla uložit, aby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil (srov. ust. 25 odst. 2 cit. zák.). Nejdůležitější změnou však bylo upuštění od instituce 18

19 ochranného dozoru, což spolu s úzkým chápáním přiměřených omezení v podstatě zbavilo podmíněné odsouzení svého obsahu a jediným prostředkem nápravy odsouzeného tak zůstala hrozba výkonem odloženého trestu. Pokud vedl podmíněně odsouzený ve zkušební době řádný život pracujícího člověka a vyhověl uloženým podmínkám, soud vyslovil, že se odsouzený osvědčil. V opačném případě soud nařídil výkon trestu. Pokud však do jednoho roku od pravomocného rozhodnutí, kterým bylo vysloveno osvědčení, vyšly najevo skutečnosti opravňující k nařízení výkonu trestu, soud dodatečně rozhodl, že se trest vykoná (srov. ust. 27 odst. 2 cit. zák.). Toto ustanovení tedy podlomilo princip právní jistoty, když výrazně zasáhlo do zásady nezměnitelnosti pravomocného rozhodnutí. Nerozhodl-li soud, a to ani dodatečně, že se trest vykoná, nastávala fikce neodsouzení, která měla v podstatě stejný účinek jako zahlazení odsouzení. Vedlejší tresty, nevykonané ještě v okamžiku vzniku fikce, však bylo nutno vykonat. Na pachatele se hledělo jako by nebyl odsouzen také tehdy, jestliže soud bez jeho viny nerozhodl o osvědčení nebo vykonání trestu do dvou let od uplynutí zkušební doby. Fikce neodsouzení v tomto případě nastávala ex lege uplynutím zmíněné lhůty. Trestním zákonem č. 86/1950 Sb. byl zrušen také pokrokový zákon č. 48/1931 Sb., o trestním soudnictví nad mládeží, a spolu s ním i zvláštní soudy pro mládež. Úprava trestání mladistvých pachatelů byla včleněna do samostatného oddílu hlavy čtvrté trestního zákona, konkrétně do ustanovení 56 a násl., která byla ve vztahu speciality vůči zbytku obecné části. Pojem mladistvý zákon definoval jako osobu, která v době spáchání trestného činu dovršila patnáctý rok a nepřekročila osmnáctý rok věku. Hranice trestní odpovědnosti se tedy posunula o rok výše a byla stanovena pevně. Zvláštní ustanovení také vyjadřovalo odlišný účel trestu u mládeže. Byla jím především výchova mladistvého delikventa v řádného pracujícího člověka, a to se zřetelem k jeho 19

20 osobním vlastnostem, k jeho rodinné výchově a k prostředí, z něhož pochází. Touto modifikací obecného ustanovení o účelu trestu měl být zdůrazněn výchovný účinek trestání, avšak v pozadí je cítit snaha o převýchovu mládeže z ideologicky nepřizpůsobivého prostředí. Také úprava podmíněného odsouzení byla pozměněna, a to ve prospěch mladistvého. 61 odst. 1 cit. zák. podstatně rozšiřoval použitelnost tohoto institutu oproti obecné úpravě pro dospělé pachatele, neboť připouštěl podmíněně odložit tresty odnětí svobody v maximální délce až tří let, a to dokonce i tam, kde to zákon jinak vylučoval. Z původního předpisu o trestání mladistvých byla převzata možnost nenařídit výkon trestu a ponechat podmíněné odsouzení v platnosti vzhledem k výjimečným okolnostem. Jaké okolnosti mohou být považovány za výjimečné, zákon opět neupřesňuje. Tento postup však přicházel v úvahu, jen pokud mladistvý nedovršil v době, kdy zavdal příčinu k výkonu trestu, dvacátý rok svého věku. Ponechal-li soud podmíněné odsouzení v platnosti, mohl zároveň přiměřeně prodloužit zkušební dobu, ne však více než o dvě léta. V souvislosti se změněnou politickou situací v roce 1956, byla provedena částečná reforma trestního práva hmotného. Rozsáhlou novelizací trestního zákona realizovanou zákonem č. 63/1956 Sb., kterým se mění a doplňuje trestní zákon, byla dotčena i úprava podmíněného odsouzení. Zejména se rozšířila možnost podmíněného odkladu, a to ve dvou směrech. Jednak bylo možno napříště odložit trest odnětí svobody nepřevyšující dvě léta a navíc, díky zrušení výše zmiňovaných ustanovení ve zvláštní části, nebylo již jeho použití u některých trestných činů vyloučeno. Spolu se zvýšením hranice výměry trestu, který je ještě možno podmíněně odložit, byla prodloužena i zkušební doba, která pro trest v délce převyšující jeden rok nesměla činit méně jak dva roky a více než pět let. Pro tresty kratší než jeden rok ukládané dospělým a v případě mladistvých pachatelů platil původně stanovený rozsah zkušební doby, tedy jeden rok až tři léta. 20

21 Podstatně se také změnily předpoklady pro rozhodnutí o podmíněném odsouzení. Byl vypuštěn mlhavý pojem důležitý obecný zájem a také již nebylo třeba předvídat, zda odsouzený v budoucnu povede řádný život pracujícího člověka. Místo toho musel mít soudce při zvažování odkladu trestu vzhledem k předchozímu životu pachatele a k okolnostem případu důvodně za to, že účelu trestu bude dosaženo i bez jeho výkonu, čímž byl prakticky ztotožněn účel podmíněného odsouzení (které nebylo považováno za druh trestu) s účelem trestu. Všechny uvedené změny výrazně přispěly k prohloubení zásady soudní individualizace trestu se zřetelem na osobu pachatele a okolnosti případu. Novela dále zavedla možnost zápočtu zkušební doby, po kterou podmíněně odsouzený vedl řádný život pracujícího člověka a vyhověl uloženým podmínkám, do zkušební doby nově stanovené při podmíněném odsouzení pro tentýž skutek nebo při ukládání dodatkového trestu 26. Poslední novinkou této novely byla úprava výkonu vedlejších trestů v souvislosti s rozhodnutím o osvědčení. 27 trestního zákona byl doplněn tak, že pokud soud vyslovil, že se podmíněně odsouzený osvědčil, rozhodl zároveň, zda se vykoná zbytek neodpykaného trestu zákazu činnosti a zákazu pobytu. Náhradní trest odnětí svobody za nedobytný peněžitý trest se v tomto případě už nevykonával Období V roce 1960 byla přijata nová Ústava Československé socialistické republiky (zákon č. 100/1960 Sb.), na niž navazovala kodifikační vlna, v jejímž rámci došlo i na vydání zcela nového trestního zákona č. 140/1961 Sb. a zákona č. 141/1961, o trestním řízení soudním (trestní řád), oba s účinností ode dne 1. ledna Tyto dva zákony se staly 26 V dnešní terminologii dodatkovému trestu odpovídá trest souhrnný. 21

22 základem trestního práva na další desítky let a zůstaly v platnosti přes řadu novelizací až do současnosti. Úvodní ustanovení trestního zákona stanovilo, že jeho účelem je chránit společenské a státní zřízení ČSSR, socialistické vlastnictví, práva a oprávněné zájmy občanů a vychovávat k řádnému plnění občanských povinností a k zachovávání pravidel socialistického soužití. Účelem trestu pak bylo dle ust. 23 odst. 1 cit. zák. chránit společnost před pachateli trestných činů, zabránit odsouzenému v dalším páchání trestné činnosti a vychovat jej k tomu, aby vedl řádný život pracujícího člověka, a tím působit výchovně i na ostatní členy společnosti. Zákonodárce vycházel z přesvědčení, že ve vyspělé socialistické společnosti má trest plnit podstatně jiné úkoly než v předchozím období. Zejména byl položen důraz na výchovné působení trestu, přičemž generální prevence mělo být dosaženo správným plněním úkolů prevence individuální. V téměř nezměněném znění vydrželo toto ustanovení až dodnes. Nově koncipován byl i systém trestů. Zákon zrušil dělení trestů na tresty hlavní a vedlejší a připouštěl, aby zásadně kterýkoli trest byl uložen samostatně nebo spolu s trestem jiným. Navíc byly do popředí postaveny tresty nespojené s odnětím svobody (mezi nimi i podmíněné odsouzení), což mělo být známkou demokratičnosti socialistického trestního práva a socialistické společnosti vůbec. V souvislosti s celkovým zmírněním trestní represe došlo i ke snížení trestních sazeb ve zvláštní části zákona a úpravě moderačního práva v 40 odst. 3 a 32 odst. 2 cit. zák.. Podmíněné odsouzení bylo zařazeno do ustanovení 58 až 60 cit. zák.. Soud měl dle ust. 58 odst. 1 podmíněně odložit výkon trestu odnětí svobody nepřevyšujícího dvě léta, jestliže a) vzhledem k osobě pachatele, zejména s přihlédnutím k jeho dosavadnímu životu a prostředí, ve kterém žije a pracuje, má důvodně za to, že účelu trestu bude dosaženo i bez jeho výkonu, nebo 22

23 b) přijal záruku nabídnutou společenskou organizací za nápravu pachatele a jestliže vzhledem k výchovné síle kolektivu má důvodně za to, že účelu trestu bude dosaženo i bez jeho výkonu. Zatímco předpoklad pro povolení odkladu trestu uvedený pod písm. a) se v lecčems podobá úpravě v předchozím trestním zákoně (až na absenci přihlížení k okolnostem případu), možnost daná písm. b) byla novinkou. Zainteresování společenských organizací do procesu převýchovy pachatelů trestných činů mělo přispět ke zlepšení výchovného působení trestů. Soud však neměl záruku přijímat automaticky, ale až po posouzení výchovných možností, které daný (většinou pracovní) kolektiv vůči pachateli může mít. Další podrobnosti spolupráce se společenskou organizací v případě přijetí záruky upravoval trestní řád v 3 až 6 a dále speciálně pro podmíněné odsouzení v ust. 329 odst. 1. Záruka společenské organizace nebyla spjata jen s podmíněným odsouzením, ale bylo možné ji přijmout i při uložení trestu nápravného opatření, peněžitého trestu nebo při upuštění od potrestání. Soud měl tedy při rozhodování o povolení odkladu postupovat následovně nejprve stanoveným způsobem přihlédnout k osobě pachatele, a pokud by nebyly splněny podmínky odkladu podle písm. a), mohl přijmout záruku nabídnutou společenskou organizací, což rozšiřovalo možnost uložení podmíněného odsouzení i na další případy. Navíc nic nevylučovalo přijmout záruku za nápravu pachatele jako pojistku i v případě, že byl odůvodněn odklad podle písm. a). Ve všech případech, však bylo třeba, aby soud došel k odůvodněnému přesvědčení, že účelu trestu bude dosaženo. Pokud přicházel podmíněný odklad trestu v úvahu na základě splnění některé nebo obou výše uvedených podmínek, pak bylo povinností soudu jej povolit. Na rozdíl od obou předchozích zákonů, které upravovaly podmíněné odsouzení, neumožňoval nový trestní zákon odklad ostatních trestů uložených vedle trestu odnětí svobody, a to ani fakultativně. 23

24 Zkušební doba byla v 59 cit. zák. sjednocena na rozmezí jednoho roku až pěti let bez ohledu na výměru odkládaného trestu. Ustanovení o zápočtu zkušební doby bylo v podstatě doslova převzato z předchozí úpravy, avšak tato možnost byla rozšířena i na zkušební dobu nově stanovenou při uložení úhrnného trestu. Taktéž ustanovení o možnosti uložení přiměřených omezení a náhradě škody bylo přejato do 59 odst. 2 cit. zák. beze změn. Ke změnám ve prospěch odsouzeného došlo v úpravě rozhodování o jeho osvědčení. Zejména byl zrušen zvláštní případ obnovy řízení o osvědčení v neprospěch odsouzeného. Dále byla zkrácena lhůta potřebná pro vznik fikce o osvědčení, a to ze dvou let na jeden rok, což nepochybně přispívalo k posílení právní jistoty a zvýhodňovalo postavení odsouzeného. Na druhou stranu zákon (zřejmě pod vlivem judikatury) výslovně stanovil, že rozhodnutí o nařízení výkonu trestu je přípustné už v průběhu zkušební doby, tedy nikoli až po jejím uplynutí. Procesní stránka rozhodování o osvědčení byla upravena v 330 trestního řádu. Umožňoval-li zákon podmíněně odložit výkon trestu jen na základě přijetí záruky společenské organizace, musel se také vypořádat se situací, kdy byla tato záruka společenskou organizací odvolána. V takovém případě soud přezkoumal chování odsouzeného v uplynulé části zkušební doby a na základě toho rozhodl buď o nařízení výkonu trestu, nebo ponechal podmíněné odsouzení v platnosti. Účast společenských organizací na nápravě pachatelů však nemusela spočívat jen v poskytování záruk. Ustanovení 329 odst. 2 trestního řádu dávalo předsedovi senátu právo požádat společenskou organizaci činnou na pracovišti odsouzeného nebo v jeho bydlišti o výchovné spolupůsobení i v případě, že byl odklad trestu povolen bez její záruky. K instituci záruk je třeba poznamenat, že byly často jen prostředkem k tomu, aby pachatel unikl vyššímu trestu. Nezřídka docházelo k jejich uplatňování u pachatelů, u nichž součinnost 24

25 společenské organizace neměla žádný výchovný význam, a i snaha samotné organizace o nápravu pachatele většinou zmizela po vynesení rozsudku. Postupně se tedy záruky staly jen formální záležitostí bez hlubšího obsahu. 27 Zvláštní ustanovení o trestání mládeže, včetně vymezení osoby mladistvé, nový trestní zákon v zásadě převzal z předchozí úpravy a zařadil je do samostatné hlavy sedmé obecné části ( 74 až 87). Co se týče podmíněného odsouzení, upravoval 82 cit. zák. pouze zkrácení zkušební doby u mladistvých pachatelů oproti dospělým, a to na jeden rok až tři léta, a možnost ponechání podmíněného odsouzení v platnosti v nezměněné podobě. Celkově si však mladiství pohoršili, neboť pro ně ve zbytku platila obecná úprava obsažená v 58 až 60 cit. zák., což znamenalo, že jim napříště mohl být podmíněně odložen jen trest ve výměře do dvou let (předtím až do tří let). Od novely trestního zákona č. 56/1965 Sb. záviselo rozhodnutí soudu, zda povolí za splnění všech předpokladů podmíněný odklad trestu, pouze na jeho vlastním uvážení, neboť v ust. 58 odst. 1 byla zaměněna slova soud podmíněně odloží za formulaci soud může podmíněně odložit. Dále měl být (pod vlivem judikatury Nejvyššího soudu ČSSR) opět brán zřetel k okolnostem případu při posuzování splnění podmínek odkladu. Konečně byl novelou doplněn 60 o odstavec pátý, podle kterého měl soud v případě nařízení výkonu trestu odnětí svobody zároveň rozhodnout o způsobu jeho výkonu, tj. o zařazení odsouzeného do příslušné nápravně-výchovné skupiny Období Hluboké politické, ekonomické i společenské změny po pádu totalitního režimu v listopadu 1989 s sebou samozřejmě přinesly 27 srov. např. Solnař, V. a kol. Československé trestní právo. Svazek I. Obecná část. Praha : Orbis, 1969, s. 225; Dufek, M. Několik poznámek k problematice záruk společenských organizací za nápravu pachatele. Socialistická zákonnost, 1978, č. 3, s

26 i nutnost podstatných zásahů do právního řádu. V rámci budování nového demokratického trestního práva byla s účinností od 1. července 1990 přijata tzv. velká novela trestního zákona č. 175/1990 Sb., kterou byly provedeny značné změny mimo jiné i v systému trestů. V duchu depenalizace a humanizace trestního práva byl zrušen trest smrti a nahrazen znovu zařazeným trestem odnětí svobody na doživotí. Byla též rozšířena možnost uložení jiného druhu trestu namísto trestu odnětí svobody, zejména trestu peněžitého. Zmiňovaná novela tak znamenala první krok na cestě k odklonu od tradičního systému trestů s dominantním postavením nepodmíněného trestu odnětí svobody. Zejména zakotvila možnost použití nepodmíněného trestu odnětí svobody jen jako ultima ratio u trestných činů s horní hranicí trestní sazby nepřevyšující jeden rok. 28 Podle novelizovaného 39 odst. 2 bylo za tyto činy možné uložit nepodmíněný trest odnětí svobody jen za podmínky, že by vzhledem k osobě pachatele uložení jiného trestu zjevně nevedlo k dosažení účelu trestu. Výsledkem byl prudký nárůst ukládání podmíněného odsouzení v následujících letech 29, na kterém však měla podíl i skutečnost, že byl výše zmíněnou novelou zrušen trest nápravného opatření. 30 Shodně s doprovodnou novelou trestního řádu č. 178/1990 Sb. byla záruka společenské organizace nahrazena zárukou zájmového sdružení občanů, resp. toho, kdo záruku poskytl. Navíc byla tato změna doplněna demonstrativním výčtem subjektů, které lze za zájmová sdružení dle trestního řádu považovat. Úloha zájmových sdružení však v oblasti institutu podmíněného odsouzení zůstala v podstatě stejně formální, jako tomu bylo u společenských organizací. 28 Kalvodová V. Podmíněné odsouzení před novelou trestního zákona č. 253/1997 Sb. a po jejím přijetí. Trestní právo, 1998, č. 3, s Podle statistických údajů Ministerstva spravedlnosti ČR v roce 1988 podíl podmíněného odsouzení na celkovém počtu odsouzení činil 27,6 %, v roce 1992 to bylo již 59, 4 % a v roce 1995 dokonce až 65 %. 30 Nápravné opatření mohlo být uloženo za určitých podmínek jako jakási alternativa trestu odnětí svobody a spočívalo v tom, že odsouzený byl povinen vykonávat práci za podmínek určených soudem, přičemž mu z odměny za tuto práci byly prováděny srážky ve prospěch státu. Lze je tedy v určitém smyslu považovat za předchůdce trestu obecně prospěšných prací, který z hlediska aplikační praxe významně konkuroval podmíněnému odsouzení. 26