PRÁVNICKÁ FAKULTA MASARYKOVY UNIVERZITY KATEDRA OBČANSKÉHO PRÁVA DISERTAČNÍ PRÁCE. Ochrana spotřebitele v soukromém právu. JUDr.

Transkript

1 PRÁVNICKÁ FAKULTA MASARYKOVY UNIVERZITY KATEDRA OBČANSKÉHO PRÁVA DISERTAČNÍ PRÁCE Ochrana spotřebitele v soukromém právu JUDr. Markéta Selucká 2007 Čestné prohlášení: Potvrzuji tímto, že jsem disertační práci na téma Ochrana spotřebitele v soukromém právu zpracovala sama pouze s využitím pramenů v práci uvedených.

2 Motto: Inde datae leges, ne firmior omnia posset. Proto jsou zákony dány, aby silnější nemohl všechno. Ovidius (Fast. III, 279) 2

3 PODĚKOVÁNÍ Děkuji svému školiteli váženému panu prof. JUDr. Josefu Fialovi, CSc., za veškerou odbornou pomoc, čas a trpělivost, které mi při zpracování disertační práce věnoval. 3

4 ÚVOD Ochrana spotřebitele je moderním trendem soukromého práva; tento fakt je nesporným fenoménem v naší společnosti, který vyvolává řadu polemik. Existují striktní zastánci freedom of contract a jejich protipólem jsou sociálně radikální názory vědců, kteří chápou spotřebitele jakožto osobu více než prostoduchou, která vyžaduje otcovskou ochranu zákonodárce. Samotná autorka je v duchu Ciceronově zastánkyní střední cesty 1. Předkládaná disertační práce si neklade za cíl vyřešit obecné právně filozofické problémy míry narušení zásady autonomie vůle a rovnosti stran soukromoprávního vztahu kogentní ochranou spotřebitele; ani si nečiní nárok přes svůj název Ochrana spotřebitele v soukromém právu na komplexní zpracování této materie. Ochranu spotřebitele prosazovanou právním řádem chápe autorka v několika aspektech; a to jako veřejnoprávní a soukromoprávní (které se vzájemně prolínají), kdy soukromoprávní ochranu člení na vlastní ochranu spotřebitele obsaženou zejména v závazkovém právu, ochranu spotřebitele v rámci hospodářské soutěže včetně klamavé reklamy a dále pak ochranu spotřebitele v autorskoprávních vztazích. Jiný úhel pohledu, který by mohl být užit, je soukromoprávní ochrana spotřebitele hmotněprávní a procesněprávní. Disertační práce je zpracována v aspektu hmotněprávním s důrazem na závazkové právo, tj. záměrně mnohdy opomíjí aspekty procesněprávní, hospodářskosoutěžní a autorskoprávní. Důvodem tohoto částečného omezení je šířka zpracovaného tématu, neboť autorka má za to, že procesněprávní, hospodářskosoutěžní a autorskoprávní pohled je natolik specifický, že by zbytečně rozmělňoval a tříštil pohled závazkové části soukromého práva. Vzhledem k tomu, že se práce zaměřuje na ochranu spotřebitele v soukromém právu, je především pracováno se směrnicemi, které prosazují soukromoprávní ochranu, tj. práce se snaží zhodnotit implementaci směrnice 85/577/EHS, směrnice 87/102/EHS, směrnice 90/314/EHS, směrnice 93/13/EHS, směrnice 94/47/ES, směrnice 1 Mediocritatis regula optima est. Zásada střední cesty je nejlepší. Cicero 4

5 97/7/ES, směrnice 1999/44/ES a směrnice 2002/65/ES v našem právním řádu; zvláštní důraz je pak kladen na implementaci směrnic, které jsou součástí acquis a podléhají v současné době probíhajícímu přezkumu (směrnice 85/577/EHS, směrnice 90/314/EHS, směrnice 93/13/EHS, směrnice 94/47/ES a směrnice 1999/44/ES). To proto, aby závěry práce nebyly pouhou teoretickou úvahou nad právní úpravou de lege lata, a aby mohly být využity při revizi ochrany spotřebitele v právním řádu ČR. 5

6 METODOLOGIE Metodou rozumíme systematický způsob zkoumání za účelem získání objektivně správných poznatků o zkoumaném předmětu 2. V procesu zkoumání jsou v práci využívány apriorní pojmy, které již byly právní vědou vytvořeny. Ovšem i tyto pojmy vznikly jako myšlení o právních entitách, jsou tedy noeticky svým původem aposteriorní. Vědecké metody (v nejobecnějším slova smyslu), které budou v disertační práci užity, patří především dedukce, indukce případně i abdukce; dále pak analýza a syntéza. V duchu čtyř základních výkladových metod F.C. von Savignyho 3 jsou při interpretaci norem v disertační práci využity metody jazykového výkladu (gramatickosémantická metoda), logického výkladu, systematického výkladu a historického výkladu. Hojně bude v rámci disertační práce užita metoda komparativní, a to zejména při komparaci české právní úpravy se směrnicemi ES, případně dalších právních úprav států ES, které provádějí dané směrnice do svých vnitrostátních právních řádů. Rovněž nebude zanedbán výklad teleologický v kontextu obecné ideje ochrany spotřebitele. Podle novějšího členění právně interpretační metodologie (Alexyho pojetí 4 ) bychom mohli jednotlivé interpretační metody užité v disertační práci rozčlenit dle argumentu lingvistického (sémantický a syntaktický přístup), genetického (subjektivní historický výklad), systematického (vnitřní konsistence práva, kontextuální argumentace a pojmově-systematická argumentace) a obecně praktického (teleologické a deonotologické argumenty). Zvláštní pozornost si při interpretaci norem regulujících spotřebitelské právní vztahy zaslouží ustanovení, které ukládá povinnost použít v pochybnostech výklad pro spotřebitele příznivější ( 55 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění 2 Boguszak, J., Čapek, J., Gerloch, A. Teorie práva. Druhé, přepracované vydání. Praha : ASPI, 2004, s F.C. von Savigny, System des heutigen Römischen Rechts. I. Berlin 1840, s Citováno in: Holländer, P. Filosofie práva. 1. vydání. Aleš Čeněk : Plzeň, 2006, s Alexy, R., Recht, Vernunft, Diskurs. Studien zur Rechtsphilosophie, Frankfurt a. M. 1995, s Citováno in: Holländer, P. Filosofie práva. 1. vydání. Aleš Čeněk : Plzeň, 2006, s

7 pozdějších předpisů, dále jen OZ ). Směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách (dále jen Směrnice 93/13/EHS ) však užívá pojem nejpříznivější. Náš zákonodárce pojem použitý směrnicí 93/13/EHS modifikoval na pro spotřebitele příznivější ; nicméně vzhledem k povinnosti vykládat vnitrostátní právo členského státu v souladu s ustálenou judikaturou Evropského soudního dvora, dále ESD (C-106/89 Marleasing; Judgment of the Court (Sixth Chamber) of 13 November 1990.), je třeba tento pojem vykládat jako povinnost použít v pochybnostech výklad pro spotřebitele nejpříznivější. 7

8 CÍLE A TEZE PRÁCE Cílem disertační práce je přispět k řešení problémů spotřebitelského práva ČR, resp. jeho soukromoprávní části. Autorka bude v práci zejména zjišťovat, které soukromoprávní instituty chrání spotřebitele v právním řádu ČR, příp. v komunitárním právu; interpretovat jednotlivé soukromoprávní normy chránící spotřebitele; zjišťovat, jak koresponduje vnitrostátní implementace směrnic chránících spotřebitele s normami Evropských společenství (dále jen ES ) a judikaturou ESD, příp. s judikaturou jiných členských států; řešit případný nesoulad vnitrostátních norem ČR s acquis communautaire návrhy de lege ferenda. Základní teze (hypotézy), ze kterých autorka vychází, jsou tyto: Definice pojmu spotřebitele je nejednotná a to jak v rámci směrnic ES, tak i v rámci judikatury ESD. V členských státech ES je spotřebitel vykládán a chápán rozdílně. České právo obsahuje generální definici spotřebitele, ale v rámci právního řádu existují dílčí definice spotřebitele v závislosti na nepřímém předmětu spotřebitelského závazkového vztahu. Spotřebitel je v právní úpravě ČR mnohdy chráněn méně, než tatáž smluvní strana, která není v obdobném právním vztahu spotřebitelem. Provedení směrnic ES do práva ČR je činěno fragmentárně a neprovázaně na stávající soukromoprávní instituty. 8

9 I. HISTORICKÝ A PRÁVNĚ TEORETICKÝ KONTEXT I.1 Pohled na vývoj právní ochrany spotřebitele Římské právo znalo institut odpovědnosti za skryté vady při prodeji zboží, ve kterém bychom mohli spatřovat ochranu spotřebitele, která se rozuměla sama sebou; Magna Charta Libertatum (1215) zase ustanovovala jednotné míry pro víno, pivo či obilí, neboť je úkolem práva chránit zdraví a ekonomické zájmy spotřebitele 5. Na začátku minulého století byla ochrana spotřebitele čímsi utopickým a společensky nevhodným snažením, což lze demonstrovat např. na citátu z Ottova slovníku naučného: Spotřebitelská politika je pojem, vzniklý po svět. válce a označující záměrnou péči, zejména státu a jiných veřejných korporací, o vytvoření a zachování příznivých podmínek na domácím trhu s hlediska spotřeby. Spotřebitelská politika má tedy uplatňovati spotřebitelská hlediska v praktickém hospodářském životě a případně i usilovati o vyrovnání zájmů výrobních se zájmy spotřebitelskými. Souvisí to s jistým názorem na spotřebu vůbec, pokud se pak vlastní spotřebitelské politiky týče, tu stoupenci její usilují, aby se ve veřejném životě dostalo právům a zájmům spotřebitelů stejného formálního zastoupení, jaké mají kruhy výrobní. Zapomíná se při tom namnoze, že spotřebitel je jenom hospodářský pojem, vyznačující určitý úsek celkové hospodářské činnosti, že to není žádný stav, který by se mohl s úspěchem uplatnovati politicky ve veřejném životě. Každý člověk je spotřebitelem, ale současně je zpravidla nějak zúčastněn i na výrobním procesu. Absolutních spotřebitelů vlastně není (snad jen pensisti, ale i ti odvozují své důchodové nároky od své činnosti předcházející). Proto volání po vytvoření spotřebitelských korporací samosprávných, odpovídajících obdobným korporacím podnikatelským, je pochybené. Jsou to pojmy nesourodé. Přes to však Spotřebitelská politika měla značný ohlas i v tomto směru, takže i u nás se usilovalo o zřízení spotřebního ministerstva a organisací spotřebitelských. Krs. 6 5 Cartwright, P. et al. Consumer Protection in Financial Services. 1. vydání. The Hague London Boston : Kluwer Law International, 1999, s Ottova encyklopedie obecných vědomostí obsahuje Ottův slovník naučný ( ) a Ottův slovník naučný nové doby ( ). Dostupné z: spotrebitelska-politika. [Citováno ]. 9

10 Významový obsah ochrany spotřebitele se v průběhu doby vyvíjel (cca od 20 let minulého století) a normy komunitárního práva jednoznačně chápání tohoto pojmu ovlivnily a to nejen v kontinentální Evropě 7. Pozitivní zakotvení ochrany spotřebitele tak, jak ji chápeme dnes, nalézáme v právních úpravách států od šedesátých let minulého století 8. Ochrana spotřebiteli je rovněž poskytována mimo Evropská společenství 9. V současné době patří ochrana spotřebitele ke stěžejním politickým cílům vlády ČR, neboť Vláda si klade za cíl zajistit, aby byla ochrana spotřebitele v České republice na úrovni srovnatelné s nejvyspělejšími státy EU a aby odpovídala potřebám 21. století. Uplatňovaný režim bude nadále zajišťovat spotřebitelům dostatečnou ochranu a poskytovat jim za tím účelem odpovídající nástroje, přičemž budou podporovány otevřené, konkurenceschopné a inovativní trhy. Spotřebitelé proto musí být vybaveni schopnostmi, znalostmi, informacemi a důvěrou ve svá spotřebitelská práva. Spotřebitelská práva musí být jasná a srozumitelná. Spotřebitelé musí mít přístup k odpovídajícím a přiměřeným poradenským zdrojům a musí mít vytvořeny podmínky a prostředky k tomu, aby se domohli práva, včetně možnosti využití alternativního řešení sporů mimosoudní cestou Ochranu spotřebitele lze v současném pojetí charakterizovat nejen jako ochranu před dodavatelem (silnější stranou právního vztahu, protřelým profesionálem), ale mnohdy i před spotřebitelem samým. Současné pojetí kapitalismu můžeme charakterizovat např. jako éru lehkého kapitalismu, který je posedlý hodnotami narozdíl od kapitalismu tvrdého 11, který byl charakteristický svou touhou po objemu a velikosti (tzv. fordovský kapitalismus). 7 Blíže např. Miller, C.,J. et al. Consumer and Trading Law, Text, Cases and Materials. 1. vydání. Oxford : Oxford University Press, 1998, s Blíže např. Cartwright, op. cit., p. V; Jehlička, O., Švestka, J., Škárová, M. et al. Občanský zákoník. Komentář, 10. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, s Blíže např. Weston, G., E., Maggs, P. B., Schechter, R., E. Unfair trade practices and consumer protection, Cases and comments, 5. vydání. American Casebook series. St. Paul, Minn. : West publishing Co., 1992, s Koncepce spotřebitelské politiky na léta Dostupné z: [Citováno ]. 11 Bauman, Z. Tekutá modernita, 1. vydání. Praha : Mladá fronta, 2002, s

11 Člověk v západní civilizaci žije totiž ve světě nekonečného počtu šancí (nebo alespoň většího množství, než jsme schopni reálně využít) a tento pocit vyvolává závrať svobody stát se kýmkoli. Jedinec vyjadřuje sebe sama prostřednictvím svého vlastnictví 12. Spotřebitel je postaven před volbu priorit Čím větší je svoboda na obrazovce a čím svůdnější pokušení kyne z výloh nákupních středisek, tím hlubší je pocit ochuzení reality a tím drtivější se stává touha ochutnat, byť jen na prchavý moment, blaho výběru. 14 I.2 Komunitární právo ve vztahu k ochraně spotřebitele Současný evropský právní vývoj lze charakterizovat snahou o vytváření pojmů a systémů jakými jsou evropské soukromé právo, evropské správní právo apod. Pojem Evropské soukromé právo je chápáno v několika významech, např. jako ius commune, které představuje základ právních zásad společných pro celou Evropu (i pro evropské common law) vycházející z římskoprávní tradice (podrobněji viz dále v rámci zásad soukromého práva). Dále pak je evropské soukromé právo chápáno jako právní odvětví, které je tvořeno akty orgánů ES. Mezi základní úkoly tohoto právního odvětví patří zajištění fungování vnitřního trhu, zákaz diskriminace a ochrana spotřebitele. O evropském soukromém právu můžeme mluvit zejména s ohledem na nutnost harmonizace soukromého práva v jednotlivých členských státech ES. Dalším důležitým úkolem evropského soukromého práva je potřeba prosazení uznávání rozhodnutí, postupů a skutečností v rámci jednotlivých členských států. Budoucí koordinace evropského soukromého práva je možná v rámci třetího pilíře, tj. na základě čl. 29 odst. 6, případně čl. 31 a 65 Smlouvy EU Ferguson, H. The Lure of Dreams: Sigmund Freund and the Construction of Modernity, London, Routledge, 1996, s In: Bauman, op. cit. 13 Bauman, op. cit., s Ibid., s Blíže viz Tichý, L. et al. Evropské právo. 3. vydání. Praha : C.H. Beck, 2006, s

12 Ačkoli v počátcích vzniku a existence ES nepatřila ochrana spotřebitele k politikám prosazovaným a chráněným právem ES, od 70. let minulého století (poprvé tomu bylo na pařížském summitu v roce 1972) se ochrana spotřebitele dostala do popředí zájmu politiky ES. Předběžný program EHS o ochraně spotřebitele a informační politice 16 (1974) se stal základním dokumentem prosazujícím ochranu spotřebitele v ES. Po mnoho let byla ochrana spotřebitele prosazována jaksi utajeně, nevýslovně a to na základě čl. 100 Smlouvy o založení ES v rámci regulace vnitřního trhu v oblastech, kde odlišnosti ve standardech ochrany spotřebitele představovaly překážky pro vnitřní trh 17. V roce 1981 přijímá Rada rezoluci 18, ve které přemýšlí nad zásadami, cíly a úkoly pro zajištění ochrany spotřebitele v rámci ES snažíc se vyvolat novou diskusi o ochraně spotřebitele v ES. Pojem spotřebitel v primárním právu ES je užit státy ES až v roce 1986 v Jednotném evropském aktu 19 (čl. 100a; nyní čl. 95 Smlouvy o založení ES) a ochranu spotřebitele jakožto samostatné téma politiky ES zakotvené v primárním právu ES zavedla Maastrichtská smlouva 20 (čl. 129a; nyní čl. 153 Smlouvy o založení ES) 21. Ochrana spotřebitele patří v současné politice ES ke stěžejním prioritám a normy komunitárního práva hmotného jsou tvořeny velkým množstvím sekundárního práva regulujícího tuto oblast. Regulace předpisy ES je přípustná tam, kde usiluje o ochranu uznávaných cílů veřejného zájmu a za splnění podmínky přiměřenosti takové ochrany vůči stanoveným cílům (princip proporcionality). 16 Preliminary programme of the European Economic Community for a consumer protection and information policy, Official Journal C 092, 25/04/1975 P Cartwright, op. cit., p Council Resolution of 19 May 1981 on a second programme of the European Economic Community for a consumer protection and information policy, Úřední věstník C 133, 03/06/1981 S Byl podepsán 17. února 1986 v Lucemburku a 28. února 1986 v Haagu, vstoupil v platnost 1. července Smlouva o Evropské unii, která byla podepsána v Maastrichtu 7. února 1992 a vstoupila v platnost 1. listopadu Cartwright, op. cit., p ; Knoblochová, V. Vývoj oblasti ochrany spotřebitele v EU. [citováno 9. července 2007]. Dostupný z: 12

13 V souladu s ustanovením čl. 153 odst. 1 a odst. 3 písm. a) Smlouvy o založení Evropského společenství 22 má ES přispívat k dosažení vysoké úrovně ochrany spotřebitele prostřednictvím opatření přijatých podle čl. 95 Smlouvy o založení Evropského společenství. Mezi základní předpisy chránící spotřebitele lze zařadit tyto směrnice ES: Směrnice Rady 84/450/EHS ze dne 10. září 1984 o sbližování právních a správních předpisů členských států týkajících se klamavé reklamy Směrnice Rady 85/374/EHS ze dne 25. července 1985 o sbližování právních a správních předpisů členských států týkajících se odpovědnosti za vadné výrobky Směrnice Rady 85/577/EHS ze dne 20. prosince 1985 o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených mimo obchodní prostory; dále směrnice 85/577/EHS Směrnice Rady 87/102/EHS ze dne 22. prosince 1986 o sbližování právních a správních předpisů členských států týkajících se spotřebitelského úvěru, ve znění pozdějších předpisů, dále směrnice 87/102/EHS Směrnice Rady 90/314/EHS ze dne 13. června 1990 o souborných službách pro cesty, pobyty a zájezdy, dále směrnice 90/314/EHS Směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách; dále směrnice 93/13/EHS Směrnice Evropského parlamentu a Rady 94/47/ES ze dne 26. října 1994 o ochraně nabyvatelů ve vztahu k některým aspektům smluv o nabytí práva k dočasnému užívání nemovitostí; dále směrnice 94/47/ES Směrnice Evropského parlamentu a Rady 97/7/ES ze dne 20. května 1997 o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených na dálku, ve znění pozdějších předpisů; dále směrnice 97/7/ES 22 K podpoře zájmů spotřebitelů a k zajištění vysoké úrovně ochrany spotřebitele přispívá Společenství k ochraně zdraví, bezpečnosti a hospodářských zájmů spotřebitelů, jakož i k podpoře jejich práva na informace, vzdělání a práva sdružovat se k ochraně svých zájmů. (čl. 153 odst. 1 Smlouvy o založení ES ve znění změn; Celex 11957E). 13

14 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 98/6/ES ze dne 16. února 1998 o ochraně spotřebitelů při označování cen výrobků nabízených spotřebiteli Směrnice Evropského parlamentu a Rady 98/27/ES ze dne 19. května 1998 o žalobách na zdržení se jednání v oblasti ochrany zájmů spotřebitelů, ve znění pozdějších předpisů, dále směrnice 98/27/ES Směrnice Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES ze dne 25. května 1999 o některých aspektech prodeje spotřebního zboží a záruk na toto zboží; dále směrnice 1999/44/ES Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/31/ES ze dne 8. června 2000 o některých aspektech služeb informační společnosti, zejména elektronického obchodu, na vnitřním trhu ( směrnice o elektronickém obchodu ) 23 ; dále směrnice 2000/31/ES Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/22/ES ze dne 7. března 2002 o univerzální službě a právech uživatelů týkajících se sítí a služeb elektronických komunikací (směrnice o univerzální službě) Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/47/ES ze dne 6. června 2002 o dohodách o finančním zajištění Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/58/ES ze dne 12. července 2002 o zpracování osobních údajů a ochraně soukromí v odvětví elektronických komunikací (Směrnice o soukromí a elektronických komunikacích) Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/65/ES ze dne 23. září 2002 o uvádění finančních služeb pro spotřebitele na trh na dálku a o změně směrnice Rady 90/619/EHS a směrnic 97/7/ES a 98/27/ES, ve znění pozdějších předpisů; dále směrnice 2002/65/ES Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/83/ES ze dne 5. listopadu 2002 o životním pojištění 23 Směrnice naším zákonodárcem nesprávně zařazována jako směrnice chránící spotřebitele, zatímco směrnice o elektronickém obchodu je obecnou směrnicí regulující elektronický obchod, ať už se jedná o spotřebitelský právní vztah či nikoli. 14

15 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/29/ES ze dne 11. května 2005 o nekalých obchodních praktikách vůči spotřebitelům na vnitřním trhu a o změně směrnice Rady 84/450/EHS, směrnic Evropského parlamentu a Rady 97/7/ES, 98/27/ES a 2002/65/ES a nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 2006/2004 (směrnice o nekalých obchodních praktikách); dále směrnice 2005/29/ES Spotřebitelské právo ES a jeho aplikační praxe 24 však v sobě nese mnoho problémů (nejednotnost pojmů, nejednotná aplikace a výklad; různá míra vynucení v jednotlivých členských státech; fragmentární úpravy, mnohdy pojmově neprovázané až kolizní instituty etc.). ES se snaží celou situaci řešit přezkumem spotřebitelského acquis a jeho revizí. Přezkum a revize se vztahuje pouze na osm směrnic prosazujících ochranu spotřebitelů (směrnice 85/577/EHS, směrnice 90/314/EHS, směrnice 93/13/EHS, směrnice 94/47/ES, směrnice 98/6/ES, směrnice 98/27/ES a směrnice 1999/44/ES), takže pojem spotřebitelského acquis je třeba chápat v tomto kontextu; tj. spotřebitelským acquis nejsou všechny směrnice chránící spotřebitele, ale tvoří jej jen směrnice výše vymezené 25. Přezkum spotřebitelského acquis byl zahájen v roce Proces přezkumu je naznačen ve sdělení pod názvem Evropské smluvní právo a přezkum acquis: cesta vpřed 26, kterým bylo navázáno na Akční plán 27 z roku Akční plán vymezil problémy acquis, kdy mezi nejdůležitější můžeme zařadit: 24 Blíže viz např. Cartwright, op. cit., p ; Havel, B. Poznámky k ustanovení 53 odstavec 8 občanského zákoníku (induktivní náhled). Právník, 2004, č. 1, s ; Selucká, M. Smlouva o poskytování přepravních služeb a její chápání v rámci směrnice 97/7/ES, Jurisprudence, Utrecht, Stichting EMP. 2006, roč. XV., číslo 1, s ; Němeček, P. Zamyšlení nad 652 odst. 2 ObchZ a 55 odst. 2 ObčZ, Právní rozhledy, 2005, č. 12, s ; Matejka, J. Úprava spotřebitelských smluv v právním řádu ČR se zvláštním zřetelem k tzv. distančním smlouvám, Právník, 2002, č. 9, s ; apod. 25 Zelená kniha o přezkumu spotřebitelského acquis, Úř. věst. C 61, , s. 2, poznámka pod čarou č. 2 (v českém znění, v anglickém znění poznámka pod čarou č. 3) [citováno 8. června 2007]. Dostupné z: 26 Sdělení Komise Evropskému parlamentu a Radě Evropské smluvní právo a přezkum acquis: cesta vpřed, KOM/2004/0651 v konečném znění [citováno 8. června 2007]. Dostupné z: 27 Akční plán [citováno 8. června 2007]. Dostupné v angličtině z: 15

16 Používání abstraktních právních pojmů ve směrnicích, které buď nebyly vymezeny, nebo jsou vymezeny příliš obecně. Oblasti, ve kterých použití směrnice nevyřeší problémy v praxi. Rozdíly mezi vnitrostátními prováděcími zákony vyplývající z použití minimální harmonizace ve směrnicích o ochraně spotřebitele. Nejednotnost v právních předpisech týkajících se smluvního práva. Přezkum spotřebitelského acquis je proto zaměřen na vyřešení těchto základních otázek: Je stupeň ochrany spotřebitele požadovaný směrnicemi dostatečně vysoký k zajištění důvěry spotřebitele? Je stupeň harmonizace dostačující k tomu, aby se odstranily překážky vnitřního trhu a zamezilo se narušování hospodářské soutěže, pokud jde o podniky a spotřebitele? Zatěžuje daný stupeň regulace podniky co nejméně a podporuje hospodářskou soutěž? Jsou dané směrnice účinně uplatňovány? Vyskytují se celkově nějaké výrazné mezery, nesrovnalosti nebo překrývání v rámci těchto osmi směrnic? Která z těchto směrnic by měla mít nejvyšší prioritu, pokud jde o její reformu? Je rozsah působnosti směrnic správný? Jsou požadavky na informace před uzavřením smlouvy přiměřené? Měly by být mezi směrnicemi plně harmonizovány a standardizovány délka a náležitosti lhůty na odstoupení od smlouvy v případě podomního prodeje, užívání rekreačních objektů na daný časový úsek (timeshare) a prodeje na dálku? Je třeba dále harmonizovat spotřebitelské smluvní právo? Existuje možnost sloučit některé ze směrnic, aby se omezily nesrovnalosti mezi nimi? 16

17 Ideálním cílem revize spotřebitelského acquis je stav, kdy nebude záležet na tom, v kterém státě ES se spotřebitel nachází, protože jeho základní práva jsou v kterémkoli členském státě stejná 28. Současné výsledky přezkumu byly prezentovány v První výroční zprávě o pokroku v oblasti evropského smluvního práva a přezkumu acquis z roku , v Zelené knize o přezkumu spotřebitelského acquis z roku a v Zelené knize o přezkumu spotřebitelského acquis z roku Po dokončení přezkumu acquis mají být příslušné směrnice pozměněny či doplněny a to buď vertikální metodou (revize jednotlivých směrnic nebo ucelenou regulací určitých odvětví) nebo horizontální metodou (přijetí jednoho či více rámcových nástrojů, kterými by se regulovaly společné rysy spotřebitelského acquis a zejména by tyto rámcové nástroje obsahovaly jednotné definice platné obecně pro spotřebitelské právo ES) 32. Zelená kniha z roku dále navrhuje třetí možnost řešení, tzv. smíšený přístup, tj. horizontální nástroj v případě potřeby spojený s nástrojem vertikálním. Současné nástroje využívané při prosazování ochrany spotřebitele v právu ES byly založeny na vertikálním přístupu (kazuistiký přístup postihující konkrétní problémy). Od roku 2005, tj. od přijetí směrnice 2005/29/ES se však přístup ES k prosazování ochrany spotřebitele změnil na horizontální, který byl měl být integrovanější, a který by neměl dovolovat roztříštěnost a neprovázanost ochrany spotřebitele v právu ES. 28 Zelená kniha o přezkumu spotřebitelského acquis, Úř. věst. C 61, , s [citováno 8. června 2007] Dostupné z: čl. 2.1, s. 2, 29 První výroční zpráva o pokroku v oblasti evropského smluvního práva a přezkumu acquis; KOM/2005/0456 v konečném znění. [citováno 8. června 2007] Dostupné z: 30 Zelená kniha o přezkumu spotřebitelského acquis, KOM/2006/0744 v konečném znění. [citováno 8. června 2007] Dostupné z: 31 Zelená kniha o přezkumu spotřebitelského acquis, Úř. věst. C 61, , čl. 4.2, s. 5. [citováno 8. června 2007] Dostupné z: 32 První výroční zpráva o pokroku v oblasti evropského smluvního práva a přezkumu acquis, op. cit. 17

18 Obecně můžeme říci, že právní předpisy ES chránící spotřebitele jsou tvořeny sekundárním právem směrnicemi, lze proto uvažovat o vertikálním bezprostředním účinku takových směrnic v případě, že ustanovení směrnice je dostatečně přesné a určité, dále pak je způsobilé k vytvoření práv jednotlivců vůči státu a marně uplynula lhůta k provedení směrnice (blíže viz 41/74 Van Duyn v. Home Office; 148/78 Ratti; 152/84 Marshall; C-91/92 Faccini-Dori; C-188/89 Foster v. British Gas). Členský stát odpovídá za škodu způsobenou neprovedením směrnice, případně jejím špatným provedením za předpokladu, že ustanovení komunitárního práva je způsobilé založit práva jednotlivcům, existuje příčinná souvislost mezi porušením povinnosti a škodou, a porušení je dostatečně závažné (C-6 a 9/90 Francovich v. Itálie; C-46 a 48/93 Brasserie du Pêcheur a Factortame). Členský stát odpovídá za škodu rovněž v případě, že škoda vznikla soudním rozhodnutím (C-224/01 Gerhard Köbler v. Republik Österreich). Směrnice mají také nepřímý účinek (14/83 Von Colson a Kamann v. Nordrhein Westfalen), který spočívá v povinnosti orgánu aplikující vnitrostátní normu, která provádí určitou směrnici, vykládat vnitrostátní právo tak, aby tento výklad byl v souladu nejen s textem směrnice, ale i s jeho účelem, který lze zpravidla dovozovat z preambule směrnice; výklad musí účel směrnice skutečně realizovat do právních vztahů. Konformní výklad s acquis communautaire však nesmí být contra legem 34. Pojem acquis communautaire se nepřekládá. Přistupující stát přebírá veškerý sekundární právní systém (acquis communautaire), který je platný v okamžiku přístupu 35. Povinnost konformního výkladu se vztahuje nejen na normy směrnici výslovně provádějící na základě např. nového vnitrostátního ustanovení, ale i na normu dřívější, která upravuje právní oblast směrnicí regulovanou (C-106/89 Marleasing; C-240/98 to C-244/98 Océano Grupo Editorial SA v. Roció Murciano Quintero). 33 Zelená kniha o přezkumu spotřebitelského acquis, Úř. věst. C 61, , s [citováno 8. června 2007] Dostupné z 34 Blíže např. Tichý, op. cit., s Tamtéž, str. 63,

19 V případě, že by určitý právní vztah mohl spadat pod působnost vícero směrnic chránících spotřebitele, není možné aplikací jedné směrnice vylučovat aplikaci směrnice jiné, tzn. právní vztah je regulován všemi směrnicemi chránící spotřebitele, jež umožňují aplikaci (C-423/97 Travel Vac SL v. Manuel José Antelm Sanchis). I.3 Zásady soukromého práva a ochrana spotřebitele Tendence k ochraně slabší kontraktační strany ovládly soukromé právo evropských právních řádů. Mezi vědci však existují v zásadě dva přístupy k otázce prosazování ochrany slabší kontraktační strany v soukromém právu. Liberální, které odmítá zmírňovat existující nerovnost subjektů právní regulací zejména s odkazem na rozpor s principem rovnosti a svobody v právu. Dále pak přístup sociálně determinovaný, který má za cíl prosadit ochranu slabších stran do soukromého práva 36. Jednou ze stěžejních zásad soukromého práva, na kterých je soukromé právo bytostně založeno, je zásada autonomie vůle 37. V souvislosti s touto zásadou je v rámci pronikání kogentních ustanoveních chránících spotřebitele do soukromého práva často diskutováno, zdali nedochází k omezování autonomie vůle a tedy narušování stěžejní zásady soukromého práva 38. Autonomii vůle, kontraktační svobodu např. deklaruje Německá ústava ve svém článku 2 odst. 1, Řecká ústava v článku 5 odst. 1 a Řecký civilní kodex ve svém čl. 3, rovněž tak Dánský kodex Danske Lav v čl , Italský civilní kodex Codice Civile ve svém článku 1322, Portugalský civilní kodex v čl. 405, Španělský civilní kodex Código Civil v čl. 6 a Rovněž Rakouský civilní kodex ABGB 36 Hurdík, J., Fiala, J., Hrušáková, M. Úvod do soukromého práva, Druhé rozšířené a upravené vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2002, s Ibid., s. 77; The Comission of Europen Contract Law, Lando, O., Beale, H. Principles of European Contract Law, Parts I and II. Hague: Kluwer Law International, 2000; Berger, K.P. International Economic Arbitration, Boston, 1993; citováno v Rozehnalová, N. Právo mezinárodního obchodu, 1. vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2002, s ; Knappová, M., Švestka, J. et al. Občanské právo hmotné, Svazek I., třetí aktualizované a doplněné vydání. Praha: ASPI Publishing, 2002, s Blíže např. Chrenkoff, A. Freedom of Contract: A New Look at the History and Future of the Idea. Austrailan Journal of Legal Philosophy, 1996, Vol. 21, p ; Meese, A., J., Economic theory, trade freedom, and consumer welfare: State Oil. Co. v. Khan and the continuing incoherence of antittrust doctrine. Cornell Law Review, Vol. 84, p ; Hurdík, op. cit., s

20 (Allgemeines Bürgerliches Gesetzbuch) tak činí ve svém a český občanský zákoník (OZ) v 2 odst. 3. Kontraktační svoboda však není bezbřehá, neboť musí být v souladu s good faith (dobrou vírou, resp. s dobrými mravy), fear dealing (poctivým obchodním stykem) a s kogentními normami zavedených, tradičních principů. Lando 40 vystihuje podstatu tohoto omezení, když uvádí, že ujednání ve smlouvě nesmějí být unconscionable, tj. hanebně, nehorázně, skandálně nevýhodná ujednání vůči druhé straně. Český občanský zákoník (OZ) rovněž omezuje realizaci tohoto práva dobrými mravy ( 3 OZ) a zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále jen ObZ, v 256 ustanovuje, že výkon práva, který je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, nepožívá právní ochrany. Názory Landovy komise se nesetkaly jen se souhlasným přijetím, neboť se ozvaly také kritické hlasy, které vytýkají tomuto pojetí zásad soukromého práva např. to, že definované principy nechávají stranou velkou oblast právních norem, které poskytují ochranu zaměstnancům, nájemcům, spotřebitelům a všem stranám, u kterých je předpokládáno postavení slabší strany právního vztahu budíce tak dojem, že autonomie vůle je mnohem méně omezena, než ve skutečnosti ve většině evropských zemí je. Úprava tak neodráží současný stav právních řádů většiny evropských států a z této pozice se jeví jako chudá a zastaralá 41. Mnoho vědců upřednostňuje více sociálně radikální obecné kontraktační právo, než jak je definováno Landovou komisí 42. Lze jmenovat např. T. Wilhemsson 43, B. Lurger 44 či G. Alpa 45 a další 46. Tito vědci tvrdí, že takto pojaté zásady nejenže zkreslují 39 Lando, op. cit., s Ibid. 41 Hesselink, M. The principles Of European Contract Law: Some Choices Made By The Lando Commission, Global Jurist Frontiers, Vol. 1, Issue 1, Article 4, 2001, p Ibid., s Např. Wilhemsson, T. Social Contract Law and European Integration, Dartmouth, Aldershot 1995, citováno in: Hesselink, op. cit., s Např. Lurger, B.: Vertragliche Solidarität, Entwicklungshancen für das allgemeine Vertraglischt in Österreich und in Europäischen Union, Baden-Baden 1998, citováno in: Hesselink, op. cit., s Např. Alpa, G.: L arte di giudicare, Roma 1996, citováno citováno in: Hesselink, op. cit., s Hesselink, op. cit., p

21 skutečné obecné kontraktační právo, ale ukazují jen jednu jeho stránku ( freedom of contract ) opomíjejíce ochranu slabší strany právního vztahu. Landovou komisí použitý pojem unconscionable vychází z tradice Common law, kde je tato idea aplikována jako doctrine of unconscionable 47, která se vytvořila jako ochrana slabší kontraktační strany. Tato doktrína se oddělila z konceptu nezákonného nátlaku ( the concept of duress ) na druhou smluvní stranu, v reakci na nutnost poskytnutí ochrany slabší straně ve vzrůstajícím počtu nových smluvních typů tak, jak je přinášejí ekonomické a sociální změny. Doctrine of unconscionable je v praktickém použití velmi flexibilní a může se vztahovat i na nové právě vzniknuvší typy smluv, aniž by byla pozitivněprávně upravena, i když např. v the American Uniform Commercial Code byla později do psaného práva přijata 48. Ochrana slabší kontraktační strany tak vychází z reálného světa, kdy proti sobě stojí strany, které fakticky nemají stejné možnosti, sílu, prostředky. Např. v anglickém právu se ochrana slabší smluvní strany počala prosazovat od roku 1974, kdy soudce Lord Denning rozhodl v případu Lloyd s Bank LTD vs. Bundy, že nerovná smluvní síla, moc, nerovný smluvní vliv na kontraktační ujednání ( inequality of bargaining power 49 ) mezi smluvními stranami může vytvořit určitý druh morálního tlaku, osobních a sociálních podmínek, duševní slabosti, které vedou k ujednání všeobecně nespravedlivých a nepoctivých výhod pro jednu smluvní stranu. Konkrétně šlo v případu o to, že starší muž (otec) byl nucen bankou, aby se zaručil za úvěr, který potřeboval jeho syn, který byl v zoufalé finanční situaci. A otec toto ručení přijal, protože cítil morální povinnost pomoci svému dítěti 50. Obecně je doktrína unconscionability vykládána judikaturou zpravidla jako nedostatek významné volby 47 Blíže např. Bridwell, P. The Philosophical Dimensions of the Doctrine of Unconscionability, The University of Chicago Law Review; Fall 2003; 70,4; ABI/INFORM Global, p Cicoria, C. The Protection of the Weak Contractual Party in Italy vs. United States Doctrine of Unconscionability, Global Jurist Advances, Vol. 3, Issue 3, 2003, p Ibid., s Ibid., s

22 jedné ze stran kontraktu spolu se smluvními podmínkami, které jsou nerozumně příznivé pro druhou smluvní stranu 51. Ve vztahu mezi zásadou autonomie vůle a ochranou slabší strany právního vztahu můžeme vidět určité vnitřní napětí. Na jedné straně stojí idea svobody a na druhé pak idea altruistická, idea solidarity, idea ochrany slabšího, která určitá omezení považuje za dobrá, prospěšná, nezbytná. Ačkoli jsou tyto ideje ve vzájemném konfliktu, na obou stojí dnešní soukromé právo 52. Obě zásady ve vzájemné harmonické koexistenci mají vytvářet nejobecnější rámec pro společenské chování. Jedna bez druhé by nemohly smysluplně existovat. Samotná zásada autonomie vůle by mohla vést k nespravedlnosti, zneužití, poškození druhého subjektu a to by bylo v rozporu s obecnou ideou spravedlnosti, se kterou by mělo právo korespondovat (mělo by dovolovat jen akceptovatelnou míru nespravedlnosti). Za základní charakteristický rys soukromého práva je považována rovnost subjektů soukromoprávních vztahů, která je vyjádřena i pozitivně v 2 odst. 2 OZ. Rovnost subjektů soukromého práva je jedním ze základních principů soukromého práva, který nejlépe umožňuje členit právní řád do dvou základních oblastí na právo veřejné a soukromé 53. Ačkoli se mezi českými vědci vedou spory o to, zda-li je rovnost stran principem 54 či metodou 55 soukromoprávní regulace 56, je zásada rovnosti účastníků soukromoprávních vztahů zpravidla bez větších diskusí považována za jednu ze stěžejních idejí soukromého práva. 51 Blíže viz Meadows, L., R. Unconscionability as a contract policing device for the elder client: how useful is it? Akron Law Review, 2005, 38, p Hesselink, op. cit., s Zoulík, F. Soukromoprávní ochrana slabší smluvní strany, Právní rozhledy, č. 3, 2002, s Ibid. 55 Fiala, J. et al. Občanské právo hmotné, 3. vydání. Brno : Doplněk, 2002, s

23 Výjimky ze zásady rovnosti jsou mnohdy chápány jako diferenciační kriterium svébytnosti určitého právního pododvětví či odvětví, a jako takové mají tedy v právním řádu značný význam. Poskytnutím určité zvláštní ochrany rodině se vytvořilo pododvětví občanského práva rodinné právo, ochranou zaměstnance v pracovněprávním vztahu pak odvětví pracovního práva a zdá se, že ochranou spotřebitele se začíná vytvářet samostatné pododvětví soukromého práva spotřebitelské právo. Klasické pojetí zásady rovnosti se zakládá na pojetí rovnosti formální 57. Právo presumuje rovnost, která však nenalézá odraz ve skutečné realitě. Jedná se tedy o určitou fikci, na které je založena idea rovnosti. Občanskoprávní kodexy vznikající na počátku 19. století byly založeny zejména na filosofickém pojetí principu svobody pro všechny a rovnosti všech před zákonem. Byly reakcí na staletí trvající stavovské rozdíly mezi lidmi, a tedy jejich původním cílem bylo odstranit formální nerovnost (privilegia) mezi lidmi. Právo však neustrnulo pouze na formálním pojetí rovnosti před zákonem, ale má směřovat a směřuje k rovnosti faktické. Právo jedná s fakticky nerovnými jako s rovnými, ale faktickou nerovnost toleruje jen do určitého stupně. Pokud faktická nerovnost přesáhne únosnou míru, právo se pomocí normativních institutů snaží faktickou nerovnost vyrovnat např. tím, že chrání zjevně slabší stranu právního vztahu v neprospěch strany silnější. Rovnost faktickou však nelze zaměňovat za rovnostářství. Absolutizace rovnosti, rovnosti ve výsledku vede k demotivaci schopnějších členů společnosti; na druhé straně absolutizace svobody znamená, že by přežili jen ti nejsilnější a to mnohdy na úkor těch méně silných 58. Základním problém z hlediska uvážení, co je ještě ve prospěch faktické rovnosti a co už vede spíše k rovnostářství, je otázka definice slabší strany, kriteria hodnocení slabosti a rozsah její ochrany. Při tomto určování půjde zpravidla o to, nechat se 56 Eliáš, K., Zuklínová, M. Principy a východiska nového kodexu soukromého práva. 1. vydání. Praha : Linde, 2001, s Zoulík, op. cit., s

24 ovládnout ctností uměřenosti, neboť výchylka na jakoukoli stranu může mít zásadní vliv na soukromoprávní vztahy. Pokud právo neposkytne ochranu fakticky slabším stranám soukromoprávních vztahů, zpronevěří se tím svému základnímu poslání, tj. prosazování spravedlnosti do společenských vztahů. Pokud však poskytne nepřiměřenou ochranu slabší straně soukromoprávního vztahu, může se stát, že z ní vytvoří stranu fakticky silnější. Princip formální rovnosti účastníků soukromoprávních vztahů byl narušován za účelem faktické rovnosti a tedy ochrany slabších účastníků právních vztahů již od počátku kodifikací soukromého práva. Jednalo se např. o specifickou ochranu nezletilce, osob zbavených svéprávnosti, osob nepřítomných, nenarozených dětí, etc. 59 Vývojovým trendem soukromého práva je, že se počet těchto výjimek stále zvětšuje (přibyla ochrana zaměstnance, později ochrana nájemce, nyní ochrana spotřebitele). Na druhou stranu je třeba zdůraznit v souladu s 3 odst. 1 OZ fakt, že výkon práv slabších a zákonem chráněných subjektů nesmí zasahovat bez právního důvodu do práv a oprávněných zájmů jiných účastníků soukromoprávních vztahů a nesmí být v rozporu s dobrými mravy, což vyjadřuje zásadu equity 60 v soukromém právu (zásada zákazu zneužití subjektivních práv a zásada dobrých mravů). Zásah do autonomie vůle a rovnosti stran je akceptovatelný pouze při zachování principu proporcionality 61, tzn. ochrana daná spotřebiteli kogentní právní úpravou musí být přiměřená vzhledem k účelu, ke stanovenému cíli a musí být realizována demokratickými prostředky, resp. prostředky slučitelnými s principy demokracie. I.4 Právní úprava ochrany spotřebitele v právu ČR (základní vymezení) Koncepci ochrany spotřebitele lze rozčlenit dle různých úhlů pohledu. Základním možným klasifikačním aspektem je ochrana soukromoprávní a 58 Bejček, J. Princip rovnosti a ochrana slabšího, Právní fórum, I. ročník, č. 4, 2004, s Zoulík, op. cit., s Blíže Hurdík, op. cit., s

25 veřejnoprávní. Zatímco ochrana soukromoprávní je obsažena zejména v OZ, resp. v dalších právních normách regulující soukromoprávní vztahy zejména v zákoně č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále o.s.ř. ); zákoně č. 59/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou vadou výrobku, ve znění pozdějších předpisů (dále ZOŠVV ), veřejnoprávní ochrana spotřebitele vychází zejména z těchto právních norem: zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů (dále ZOS ) zákona č. 64/1986 Sb., o České obchodní inspekci, ve znění pozdějších předpisů zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění pozdějších předpisů zákona č. 146/2002 Sb., o Státní zemědělské a potravinářské inspekci a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů zákona č. 110/1997 Sb., o potravinách a tabákových výrobcích a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů zákona č. 102/2001 Sb., o obecné bezpečnosti výrobků a o změně některých zákonů (zákon o obecné bezpečnosti výrobků), ve znění pozdějších předpisů zákona č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky a o změně a doplnění některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů zákona č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy a o změně a doplnění zákona č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění pozdějších předpisů, ve znění pozdějších předpisů zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže a o změně některých zákonů (zákon o ochraně hospodářské soutěže), ve znění pozdějších předpisů. 61 Blíže např. Nález Ústavního soudu ČR ze dne 29. září 2005, sp. zn. III. ÚS 350/03; Nález Ústavního soudu ČR, sp. zn. Pl. ÚS 33/97 (Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení svazek 9., č. 163, Praha 1998). 25

26 Zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále trestní zákon ) zakotvuje trestný čin poškozování spotřebitele ( 121), který spáchá ten, kdo na cizím majetku způsobí škodu nikoli nepatrnou tím, že poškozuje spotřebitele zejména tak, že je šidí na jakosti, množství nebo hmotnosti zboží, nebo kdo uvede ve větším rozsahu na trh výrobky, práce nebo služby a zatají přitom jejich podstatné vady, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až tři léta nebo zákazem činnosti nebo peněžitým trestem., ochranu spotřebitele v trestním zákoně by bylo možné rovněž spatřovat v ustanovení zakotvující zejména trestné činy hospodářské (Hlava druhá trestního zákona). Při rozlišování veřejnoprávní a soukromoprávní ochrany spotřebitele je možné si všimnout, že hranice, resp. právní předpisy mnohdy striktní oddělování právního odvětví na veřejnoprávní a soukromoprávní nectí. OZ např. v 39 stíhá absolutní neplatností právní úkony, které jsou v rozporu se zákonem (contra legem), případně jej obchází (in fraudem legis). Ačkoli je OZ typickou soukromoprávní normou stíhá absolutní neplatností nejen právní úkony, které jsou učiněny v rozporu s kogentními normami soukromého práva, ale i s kogentními normami práva veřejného. Dále pak např. ZOS ač je normou veřejnoprávní dopadá i na soukromoprávní vztahy, resp. omezuje a reguluje rovněž soukromoprávní vztahy (např. zákaz kontraktace smluv kupních, darovacích etc. v případě, že jejich nepřímým předmětem 62 je výrobek nebezpečný pro svou zaměnitelnost s potravinami; viz 7a ZOS). Mezi základní povinnosti kladené na dodavatele (dodavatele ve smyslu 52 OZ) ZOS patří povinnost poctivého prodeje, tzn. prodávat ve správné hmotnosti, míře či množství a umožnit spotřebiteli překontrolovat si správnost těchto údajů, prodávat výrobky a služby v předepsané jakosti, resp. v jakosti prodávajícím uváděné či v jakosti obvyklé. Cena musí být sjednána v souladu s cenovými předpisy, musí být správně účtována a při platbě v hotovosti musí být zaokrouhlena. Další povinností kladenou na 62...to, na co je zaměřeno konkrétní chování subjektů občanského práva, tedy předmět konkrétního, občanským právem regulovaného společenského vztahu. Novela občanského zákoníku upřesnila vzhledem k dosaženému společenskému vývoji pojetí předmětu občanskoprávních vztahů tak, že za předmět považuje věci a pokud to jejich povaha připouští, práva nebo jiné majetkové hodnoty ( 118 odst. 1). Fiala, op. cit., s

27 dodavatele (ve smyslu OZ) je výslovně zakotvená povinnost dodavatele chovat se v souladu s dobrými mravy ( Prodávající se nesmí při prodeji výrobků a poskytování služeb chovat v rozporu s dobrými mravy; zejména nesmí žádným způsobem spotřebitele diskriminovat. 6 ZOS); diskriminace spotřebitelů je pak zákonodárcem uváděna jako demonstrativní příklad nemravného chování. ZOS zakazuje výrobu, dovoz, vývoz, nabídku, prodej a darování výrobků nebezpečných svou zaměnitelností s potravinami a rovněž zakazuje nabízet, prodávat a vyvážet výrobky nebo zboží, které je určeno pro humanitární účely. Za stěžejní ustanovení chránící spotřebitele lze považovat 8 ZOS, které zakazuje klamat spotřebitele (např. nepravdivými, nedoloženými, neúplnými, nepřesnými, dvojsmyslnými, přehnanými údaji; rovněž zamlčením údajů etc.). V souvislosti s generální klauzulí zakazující klamání spotřebitele je třeba upozornit na skutečnost, že pokud by jednání klamající spotřebitele bylo možné rovněž charakterizovat jako nekalosoutěžní jednání, je možné domáhat se vedle odpovědnosti za porušení právní povinnosti ve smyslu ochrany spotřebitele (dle ZOS), také ochrany v kontextu hospodářské soutěže (dle ObZ). Dalším důležitým ustanovením prolínajícím se se soukromoprávní ochranou spotřebitele je 9 ZOS, které ukládá dodavateli (ve smyslu OZ) informační povinnost. Jednou ze stěžejních povinností kladených na dodavatele OZ je rovněž informační povinnost (např. typicky u distančních smluv; 53 odst. 3, 4 a 6, 53a OZ). Soukromoprávní ochrana spotřebitele je převážné následná, zatímco ochrana spotřebitele ve veřejném právu je spíše preventivní. Veřejnoprávní ochrana zpravidla nevyžaduje aktivní chování spotřebitele, spotřebitel však nemá moc nad případným řízením, které probíhá. Soukromoprávní ochrana spotřebitele zpravidla vyžaduje aktivitu spotřebitele a spotřebitel je oprávněn nakládat řízením 63. Prolínání soukromoprávní a veřejnoprávní ochrany spotřebitele v právním řádu je evidentní, nicméně její vzájemná souladnost a koncepční provázanost (např. pojmů, institutů) není v českém právním řádu (i v právním řádu ES) zcela bezproblémová. 63 Kanda, A., Matejka, J. Spotřebitelské smlouvy a jejich význam v informační společnosti. In Pocta Martě Knappové k 80. narozeninám, Praha : ASPI, 2005, s

28 Základními soukromoprávními předpisy, které regulují soukromoprávní vztahy, jsou OZ a ObZ. Základní aspekty soukromoprávní ochrany spotřebitele bychom mohli spatřovat ve vlastní ochraně spotřebitele v soukromoprávních vztazích vznikajících zejména z právních úkonů, tj. spotřebitelské závazky (OZ, ObZ a další) a dále pak na ochranu spotřebitele v rámci hospodářské soutěže (ObZ a další předpisy), dále pak na ochranu hmotněprávní (OZ, ObZ, ZOŠVV) a procesněprávní (o.s.ř., ZFA). Výslovné právní zakotvení ochrany spotřebitele v soukromém právu ČR nacházíme od 90. let minulého století. Novelizací stávajících právních předpisů (zejména OZ) docházelo k implementaci směrnic chránících spotřebitele do našeho právního řádu. Ačkoli právní úprava před implementací směrnic mohla sloužit a také skutečně sloužila k ochraně spotřebitele, byla k tomuto účelu využívána obecná ustanovení (např. typicky 39 OZ, které stíhalo nemravné ujednání, které bychom mohli z pohledu ochrany spotřebitele charakterizovat jakožto nemravně výhodné pro jednu smluvní stranu dodavatele). První novelou prosazující ochranu spotřebitele byla tzv. velká novela OZ (zákon č. 509/1991 Sb., kterým se mění, doplňuje a upravuje občanský zákoník; s účinností od 1. ledna 1992). Novela nejenže navracela civilnímu kodexu typické instituty soukromého práva, ale mimo jiné implementovala směrnici 1999/44/ES do českého civilního kodexu (OZ), tím že zavedla zvláštní ustanovení o prodeji zboží v obchodě. Dalším krokem našeho zákonodárce při prosazování ochrany spotřebitele bylo zavedení nového smluvního typu cestovní smlouvy do OZ zákonem č. 159/1999 Sb., o některých podmínkách podnikání v oblasti cestovního ruchu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů; s účinností od 1. října 2000, čímž byla provedena implementace směrnice 90/314/EHS. Novelizace OZ však byly jen dílčím prosazováním ochrany spotřebitele, neboť OZ ani ObZ do té doby nepracovali s pojmem spotřebitel. V ustanovení o prodeji zboží v obchodě zákonodárce užívá s termín kupující a druhou smluvní stranou je prodávající (byť specifický); smluvními stranami cestovní smlouvy jsou zákazník a cestovní kancelář. O spotřebiteli jakožto specifické smluvní straně vyžadující zvláštní ochranu 28