Obsah. IV. Závěr V. Souhrn a abstract VI. Použitá literatura... 37

Transkript

1 Obsah I. Úvod... 4 II. Teoretická část... 5 II.1. Charakteristika sarančí... 5 II.1.1. Taxonomické zařazení... 5 II.1.2. Původ a historie... 7 II.1.3. Životní cyklus... 8 II.1.4. Bionomie II.1.5. Ekologie II.1.6. Morfologie II.1.7. Rozmnožování II.1.8. Potrava sarančí II.1.9. Využití sarančí II Ohrožení a ochrana rovnokřídlých v ČR II.2. Chov sarančí II.2.1. Chov sarančí stěhovavých II.2.2. Chov sarančí pustinných III. Experimentální část III.1. Metodika III.1.1. Chované druhy sarančí a jejich původ III.1.2. Insektária III.1.3. Podmínky chovu III.1.4. Vybavení insektárií III.1.5. Potrava III.2. Výsledky III.3. Diskuse IV. Závěr V. Souhrn a abstract VI. Použitá literatura

2 I. Úvod Tématem bakalářské práce je porovnání bionomie dvou druhů sarančí saranče pustinné a saranče stěhovavé v podmínkách laboratorního chovu. Chov sarančí je v literatuře značně opomíjen. A to, zdá se, zejména kvůli uchování informací, aby chov sarančí zůstal nadále dobrým byznysem. Navíc v žádné literatuře ani článcích jsem se dosud nesetkala s tím, že by byla porovnávána bionomie dvou druhů sarančí v podmínkách laboratorního chovu. Nikde také není zmínka o tom, zda-li by mohly saranče alespoň přežívat po delší dobu v běžných pokojových podmínkách. Cíle mojí práce jsou tedy shrnuty do následujících bodů: Prostudovat a zhodnotit úroveň poznatků v dostupné literatuře Pomocí laboratorního chovu porovnat bionomii dvou příbuzných druhů sarančí a zjistit jejich odlišnosti. Ověřit možnost jejich chovu, respektive délky přežití, v běžných pokojových podmínkách. Bakalářská práce je členěna na dvě hlavní části teoretickou a experimentální. Teoretická část je rešerší dostupné literatury. Řeší morfologii, bionomii, ekologii a mnohá další témata týkající se sarančí. Vytváří přehled publikovaných metod chovu sarančí. V experimentální části je popisován chov sarančí v laboratorních podmínkách. Oba druhy byly chovány ve vhodných (pokud možno optimálních) světelných, teplotních a vlhkostních podmínkách, ale také v podmínkách mírně nevhodných (běžných pokojových). Experimentální část vychází z výsledků vlastního chovu sarančí. V případné další fázi, pravděpodobně při tvorbě diplomové práce budou řešeny didaktické aspekty a použití sarančí na základních školách

3 II. Teoretická část II.1. Charakteristika sarančí II.1.1. Taxonomické zařazení ( Říše: Animalia živočichové Podříše: Eumetazoa mnohobuněční Oddělení: Bilateria souměrní Pododdělení: Protostomia prvoústí Kmen: Arthropoda členovci Podkmen: Hexapoda šestinozí Třída: Insecta hmyz Podtřída: Pterygota křídlatí Řád: Orthoptera rovnokřídlí Podřád: Caelifera saranče Čeleď: Acrididae sarančovití Podčeleď: Oedipodinae Druh: Locusta migratoria saranče stěhovavá Podčeleď: Cyrtacanthacridinae Druh: Schistocerca gregaria saranče pustinná (všežravá) Saranče patří do řádu rovnokřídlí (Orthoptera). V současnosti je rozlišováno okolo druhů rovnokřídlých v necelých 4200 rodech. Do Evropy zasahuje 15 čeledí, 200 rodů a necelý jeden tisíc druhů. Na území České republiky se vyskytuje jen nevelký počet 97 druhů (KOČÁREK, 2008). Rovnokřídlí jsou nejvíce jsou rozšíření v teplém tropickém a subtropickém páse. Dorůstají přibližně do velikosti od 1,5 mm do 20 cm (TOPERCER, 1992). Co se týká našich podmínek, nejmenším druhem je cvrčík mravenčí (Myrmecophila acervorum) s délkou těla 2,5-3,5 mm a největším druhem kobylka sága (Saga pedo) s celkovou délkou až 75 mm (KOČÁREK, 2008)

4 Saranče jsou nejblíže příbuzné druhům z nadčeledi kobylky (Tettigonoidea) a cvrčci (Grylloidea). Dalšími blízkými příbuznými sarančí jsou druhy z řádu strašilky (Phasmida), kam patří pakobylky a strašilky. Dále také druhy náležící do stejné skupiny hmyzu kohorty mnohožilní (Polyneoptera) jako jsou řády škvoři (Dermaptera), kudlanky (Mantodea), švábi (Blattaria), všekazi či termiti (Isoptera) (KOČÁREK, 2008). Všechny druhy hmyzu, které patří do řádu rovnokřídlí, mají dobře vyvinuté kousací ústní ústrojí a na konci zadečku výrůstky cerky které mají významnou úlohu při páření. Proměna rovnokřídlých je nedokonalá a vývoj všech zástupců řádu je velmi podobný (KAPIC, 1997). Saranče pustinná (všežravá) Schistocerca gregaria (FORSKAL, 1775) Saranče pustinná je velký skákavý hmyz s dobrou schopností letu, kterou využívá při tazích. Na krytkách je černě skvrnitá; pod nimi leží dlouhá trojúhelníková a průsvitná křídla. Nedospělí samci mají matně růžový hřbet, dospělí samci žlutý. Nymfy, pokud žijí samotářsky, jsou zelené nebo, pokud žijí ve skupinách černé a žluté. Délka sarančí pustinných se pohybuje mezi 7-8 centimetry. Hmotnost se různí podle pohlaví, sameček váží 2,2 g a samička 3,5 g. Zeměpisné rozšíření saranče pustinné zahrnuje severní Afriku a jihozápadní Asii. Jejím biotopem bývají savany a suché oblasti, tedy otevřená krajina s rozmanitými porosty trav a bylin. Přibližně polovinu tohoto území obývají jedinci žijící po celý život výhradně samotářsky (KAPIC, 1997). Saranče stěhovavá Locusta migratoria (LINNAEUS, 1758) Zbarvení těla je značně proměnlivé šedé, žlutohnědé, hnědé nebo zelené, zpravidla s drobnými či většími tmavými skvrnami. Křídla nazelenalá, pouze na vrcholu ztmavělá. Teplo- a vlhkomilný druh, vyvíjí se na vlhkých loukách, v břehových porostech apod. Při přemnožení vytváří gregační fázi (morfologicky odlišitelnou od solitární fáze podle tvaru štítu), jejíž jedinci se seskupují do hejn, která migrují na velké vzdálenosti a působí škody na zemědělských plodinách (KOČÁREK, 2008)

5 Délka těla je mezi 3,5-6 cm a váha se pohybuje mezi 1-2 g. Zeměpisné rozšíření saranče stěhovavé zahrnuje jižní a jihozápadní Evropu, Asii, Afriku, zavlečena byla i do Austrálie ( Za posledních 100 let je z ČR známo pouze několik zalétlých jedinců (KOČÁREK, 2008). II.1.2. Původ a historie Od té doby, co se saranče objevily na Zemi, prodělaly stejně jako většina hmyzu řadu změn, ale sledovat jejich vývoj je velice obtížné. Předpokládá se, že jejich předkové žijící ve spodním devonu a karbonu, tedy před 400 až 350 miliony let, měli již zadní nohy přizpůsobené ke skákání. A je jisté, že tento způsob pohybu během dalšího vývoje významně ovlivnil tvar křídel a celého těla příslušníků této skupiny, která se bezpochyby rozdělovala na několik větví (KAPIC, 1997). Původ současných zástupců řádu rovnokřídlých je zřejmě třeba hledat na jižním prakontinentu zvaném Gondwana, z něhož se postupně oddělily Jižní Amerika, Afrika a Austrálie. Dosud však nebyla objevena jediná zkamenělina pocházející z doby starší než čtvrtohory (kenozoikum) 65 milionů let (KAPIC, 1997). Nejstarší fosilní zbytky rovnokřídlého hmyzu byly zjištěny ve vrstvách pocházejících z konce karbonu. Kobylky (Ensifera) se poprvé objevily v permu, saranče (Caelifera) v triasu (KOČÁREK, 2008) Dnes vědci rozlišují kolem deseti tisíc druhů sarančí (KAPIC, 1997). Rovnokřídlí jsou jednou ze skupin hmyzu, kterých si lidé začali všímat ze všech nejdříve. Stalo se tak především díky kalamitám ničivých druhů sarančí, které provázely člověka po tisíciletí od počátků zemědělství. Záznamy o škodách způsobených sarančemi jsou zaznamenány na egyptských náhrobcích již z dob okolo roku 2400 př. n. l., na čínských papyrech z doby přibližně 700 let př. n. l. a mimo jiné i ve Starém zákoně. Rovněž v naší historické literatuře se první konkrétní údaje o hmyzu týkají právě stěhovavých sarančí údaje z Čech z let v životopise Karla IV (KOČÁREK, 2008)

6 II.1.3. Životní cyklus Vývoj hmyzu, tedy i sarančí, je nepřímý a děje se proměnou. Larvy se několikrát za život svlékají. Vývojové stupně (instary) jsou od sebe odděleny svlékáním (ekdyze). Celý proces je řízen hormonálně. Saranče prochází nedokonalou proměnou (hemimetabolií), jejíž charakteristický vývoj je vajíčko nymfa dospělec (JELÍNEK, 1998). Než se z nymfy saranče stane dospělý jedinec, musí prodělat pět nymfálních stádií a před nimi několik minut trvající stadium praelarvy (viz Obr. 1). Z vajíček se nejprve líhnou červíkovité praelarvy a prodírají se na povrch. Jakmile vylezou, svlékají se do prvního nymfálního stádia (PECINA, 1999). Nymfy připomínají zmenšeniny dospělých jedinců s nápadně velkou hlavou, ale nemají ještě křídla. Ta se vyvíjejí až během larválních stádií. Při každém svlékání zvětší nymfy velikost 1,26krát. Po posledním, pátém svlékání již dosahují velikosti dospělých jedinců. Menší okřídlený sameček váží 80krát více než po vylíhnutí z vajíčka a větší samička dokonce 100krát více (KAPIC, 1997)

7 Obr. 1: Schéma nedokonalé proměny saranče druhu Melanoplus atlantus ukazuje pět nymfálních stádií a dospělce (zvětšeno) (Zdroj: heslo/ hemimetabolie) Poslední svlékání, při kterém se z nymfy posledního stádia stává dospělec s plně vyvinutými a funkčními křídly, je ze všech svlékání nejnáročnější. Při posledním svlékání se vyvíjejí pohlavní orgány a křídla (KAPIC, 1997). Každé svlékání začíná vyšplháním nymfy na stéblo nebo větvičku. Pak se na ni zavěsí hlavou dolů a zadeček nechá volně viset. Vzduch, který ji vniká do těla stigmaty, tedy dýchacími otvory umístěnými po stranách těla, nafukuje vnitřní vzdušné vaky. V důsledku silných křečovitých stahů pukne kutikula v nejslabším místě švu na hřbetním štítě zvaném tergum chránícím tělo. Saranče se nyní zbavuje staré kutikuly. Na začátku je nový krunýř ještě měkký a saranče je proto velmi zranitelná. Musí čekat několik hodin, než kutikula ztvrdne a utvoří pevný krunýř, který ji bude chránit - 9 -

8 až do příštího svlékání nebo do konce života (KAPIC, 1997). Pro úspěšné svlékání potřebuje hmyz dostatečný prostor, alespoň třikrát hlubší, než je jeho délka (PECINA, 1999). Mechanismus svlékání je kontrolován dvěma hormony: juvenilním hormonem vylučovaným žlázami s vnitřní sekrecí, umístěnými v zadní části mozku, a ekdysonem, čili svlékacím hormonem, který se tvoří ve žláze nacházející se v přední části hrudi (ta u dospělých jedinců mizí). Součinnost obou hormonů způsobuje proměnu nymfy v dospělou saranči (KAPIC, 1997). Dospělec má zpočátku zelenou barvu, pokud žije samotářsky, nebo hnědou pokud již v nymfálních stádiích žil ve skupině (KAPIC, 1997). Rozdíly mezi samcem a samicí se projevují zejména v celkové velikosti (samice jsou větší a celkově mohutnější) a relativní délce krytek a křídel (samci je mívají zpravidla delší) (KOČÁREK, 2008). Samci jsou také aktivnější a vyhledávají své partnerky. Samice nejsou v tomto ohledu tak čilé a lákají samce pachovými signály (PECINA,1999). Zevní pohlavní orgány jsou značně složité, u samic sarančí je tvoří mimo jiné i dva páry kladélkových valv, které vypadají jako drápky a slouží k zasunování zadečku do půdy při kladení vajíček. Samčí kopulační aparát slouží k rozevření pohlavních cest samice a připevnění spermatoforu. Spermatofor je speciální pevné pouzdro na sperma, které samec vylučuje zpravidla ještě před vlastním pářením a které potom zaklesne do pohlavního otvoru samice. Tvary spermatoforu a samčích a samičích zevních pohlavních orgánů jsou u každého druhu jiné. Nemůže tedy docházet k mezidruhovému křížení příbuzných druhů (PECINA, 1999). II.1.4. Bionomie Většina druhů sarančí žije v nízké vegetaci, v trávě a na bylinách; některé, zpravidla dobře létající druhy, obývají keře a stromy (např. Anacridiun aegyptium, Locusta migratoria aj.), naopak mnohé druhy se pohybují především po zemi (např. rody Tetrix, Sphingonotus a další). Výjimkou jsou zástupci rodu Xya, kteří vedou také částečně podzemní způsob života v systému vyhrabaných chodeb. V našich podmínkách, stejně jako obecně ve většině oblastí, převažují xerotermní druhy; největší druhové diverzity u nás dosahují saranče na stepních lokalitách při jižních hranicích obou republik. Mnohé druhy jsou však také hygrofilní (např. rody Xya, Tetrix,

9 Stethophyma) a vyskytují se u nás rovněž typicky horské druhy sarančí (rody Miramella, Podisma). Lesní porosty saranče obsazují jen velmi zřídka, u nás lze v lesích příležitostně nalézt některé zástupce rodů Chorthippus a Tetrix (KOČÁREK, 2008) a Gomphocerippus (VLK, in verb.). II.1.5. Ekologie Saranče pustinná může žít střídavě samotářsky i ve skupině a podle toho se také liší její vzhled a hlavně tvar těla (viz Obr. 2). Obr. 2: Vzhled nymf solitární (nahoře) a gregační (dole) fáze saranče stěhovavé (Autor neuveden, zdroj: LINDSEY, 2008). Samotářsky žijící saranče pustinná je dokonale nenápadná a většinou uniká lidské pozornosti. Avšak když nastanou příznivé podmínky začne pršet a všude je dostatek potravy a počet sarančí tak dosáhne 500 dospělých (okřídlených) jedinců na jednom hektaru, změní saranče pustinná svou morfologii, fyziologii i chování a přizpůsobí se životu ve skupině. Tato proměna je u nich vratná a zahrnuje i přechodnou fázi. Během změny ze samotářsky žijících jedinců ve členy ohromných hejn se během

10 dvou až tří generací (časově dva až tři měsíce) stane z dosud naprosto neškodného hmyzu pohroma pro rozsáhlá území (viz Obr. 3). Jakmile saranče najdou vhodné prostředí a nastane dostatečně teplé počasí, začnou se rozmnožovat a pustošit své okolí. Jejich nymfy, které jsou samozřejmě bezkřídlé, se v ohromných množstvích pohybují po zemi, zatímco dospělci se sdružují v obrovská hejna (KAPIC, 1997). Obr. 3: Saranče stěhovavá v areálu běžného rozšíření (zeleně) a v oblasti ohrožující táhnoucími hejny (žlutě) (Autor neuveden, zdroj: LINDSEY, 2008). Hejna táhnoucích sarančí jsou tak početná, že se tvoří ohromné mraky někdy zcela zakrývající nebe. Jejich počet se dá odhadovat jen velmi přibližně a jsou k tomu nutné fotografie pořízené ze vzduchu nebo údaje radaru. Anglický vědec M. Joyce pozoroval v Somálsku mrak sarančí pokrývající plochu 130 km 2, který se vlivem proudění vzduchu mohl roztáhnout až na 780 km 2 s hustotou jedinců na m 2. M. Joyce odhadoval počet sarančí tvořících tento mrak na 13 miliard jedinců (KAPIC, 1997). Saranče mohou létat, jestliže se jejich tělesná teplota pohybuje mezi C. Zvýšení tělesné teploty vyvolané svalovou námahou je často nutí plachtit, aby se ochladily. Když během tahů sluce příliš pálí, musejí se saranče uchýlit do stínu nebo letět v noci. Mraky sarančí se stěhují podle směru a rychlosti větru způsobem, jako když se svinuje a rozvinuje role papíru: saranče letící v čele občas usednou na zem a nevzlétnou, dokud je nedoletí konec hejna. Vpředu mají pár krytek a za nimi pár blanitých křídel, kterými za letu pomalu mávají. Křídla se za letu pochybují nahoru a dolů a jejich konce opisují osmičku, takže

11 tlačí vzduch směrem dozadu. Takový let je značně namáhavý a saranče si často musí odpočinout při plachtění (KAPIC, 1997). Některé ripikolní (pobřežní) druhy sarančí využívají své schopnosti plavat (rod Tetrix), případně schopnosti pohybu po vodní hladině (rod Xya), a při vyrušení se zachraňují skokem do vody (KOČÁREK, 2008). Migrace Zajímavý je případ migrace některých druhů hmyzu přes Atlantský oceán (4500 km), např. právě saranče pustinné ( Pravděpodobně nejznámější z třídy hmyzu je v afrických savanách podřád saranče (Caelifera), tvořící v období sucha 40-50% biomasy členovců. Je znám svými hromadnými přesuny. Přes všechnu škodu, kterou způsobují na obdělávané půdě, jsou významnou složkou potravy většiny živočichů savan. Hejna sarančí obsahují asi 700 milionů až 2 miliardy jedinců. Na jeden hektar pak připadá asi 2,5 tuny sarančat. Mezi stěhovavé druhy africké savany patří saranče egyptská (Anacridium aegypticum), saranče pustinná (Schistocerca gregaria) a saranče stěhovavá (Locusta migratoria) ( II.1.6. Morfologie Tělo saranče je pokryto kutikulou, která kryje vlastní jednovrstevnou pokožku (hypodermis). Barva těla je dána obsaženými pigmenty (JELÍNEK, 1998). Celkový tvar těla sarančí je poměrně uniformní, většinou vřetenovitý, protáhlý až dlouze protáhlý se stranově zploštělým tělem. Krátké, robustní druhy (Pamphagidae), dlouze protáhlé druhy (Acrididae) nebo druhy dorzoventrálně stlačené (Tetrigidae) jsou méně časté. Povrch těla je více sklerotizovaný než u kobylek. U některých druhů je povrch těla otrněný, hrubě skulpturovaný nebo ochlupený. Základní zbarvení těla je nejčastěji kryptické u bylinných a stromových druhů se objevují různé odstíny a kombinace zelené, žluté a hnědé. Vzácné jsou mimikry, poměrně běžně se však u sarančí objevuje pestré kontrastní zbarvení druhého páru křídel (KOČÁREK, 2008). Tělo saranče se skládá ze tří částí: hlavy, hrudi a zadečku. Hlava (caput) je posazená v poloze kolmo k tělu. Nese dvě velké fasetové oči, které jsou složeny z několika desítek tisíc malých oček - omatidií. Na čelní straně při

12 bázi tykadel se ještě nacházejí tři jednoduché oči. Saranče má velké zorné pole, ale její oči nejsou příliš vnímavé na pohyb a kontrast. Na hlavě má pár krátkých tykadel skládajících se z zřetelně oddělených článků. Ústní ústrojí (trophi) je tvořeno 1. párem kusadel (mandibuly) a 1. párem čelistí (maxily). Horní pysk (labrum) skrývá kusadla, kterými saranče ukusují a rozmělňují části rostlin. Saranče pustinná, která se neživí listy travin, má kusadla tvořena kousací částí s pilovitým okrajem z malých, špičatých zoubků, a zadní stoličkovou částí jakousi dutinou se zoubky po stranách. Saranče, které trávy žerou, mají ostrou kousací hranu kusadel připomínající žiletku a zadní část drsnou, sloužící jako struhadlo. Kolem ústního otvoru se nachází článkované čelistní makadlo (palpus maxillaris) a spodní pysk (labium). Hruď (thorax) se skládá ze tří článků předohruď, středohruď a zadohruď, z nichž každý nese jeden pár končetin, které jsou uzpůsobeny ke skákání (KAPIC, 1997). Stejně jako u jiného hmyzu se nohy sarančí skládají z deseti článků. Jsou to: kyčel (coxa), příkyčlí (trochanter), stehno (femur), holeň (tibia) a pětičlenné chodidlo (tarsus) s drápky. (JELÍNEK, 1998) Saranče dokáže skočit až do vzdálenosti 70 cm. Prodloužené části zadních nohou fungují jako páka. Svaly sarančí jsou velmi silné. Dokonalý odraz zajišťují 4 trnovité výrůstky na konci holeně spolu se šesti páry polštářků a 2 drápky chodidla. Třináctý polštářek je umístěn mezi drápky na konci chodidla. Na horní části středohrudi je štít zvaný pronotum. Je velmi tuhý a má tvar sedla. Přestavuje nejvyvinutější část předohrudi. Ze středohrudi vyrůstají krytky první pár dlouhých, úzkých, ne příliš tuhých křídel s téměř rovnoběžnými okraji. Naopak blanitá křídla, která jsou letovými orgány, vyrůstají ze zadohrudi. Jsou trojúhelníkového tvaru, průhledná a jemně inervovaná. V klidu bývají křídla složená pod krytkami. Křídla jsou tvořena horní a spodní vrstvou, které jsou spojeny těsně k sobě sítí příčných a podélných žilek. V nich koluje těsně po svlékání hemolymfa, která si udržuje stálý hydrostatický tlak, a pomáhá k rozvinutí křídel (KAPIC, 1997). Zadeček (abdomen) je dlouhý a válcovitý. Vytváří jedenáct článků, na osmém a devátém článku se nachází pohlavní ústrojí, na posledním článku jsou hmatové výrůstky

13 cerky. Zbytek článků je bez výrůstků. Na zadečku nalezneme i sluchové ústrojí obsahující dva bubínky, které mají vývody po stranách prvního článku (KAPIC, 1997). Důležitým smyslem sarančí je hmat. Na konci zadečku je velké množství hmatových chloupků, kterými saranče zachycuje a předává informace o nejbližším okolí, a tím umožňují snadnou orientaci. Cerky zachytí hmatové vjemy a prostřednictvím nervových vláken ji předávají až do mozku. Samička tyto chloupky využívá ke zkoumání půdy pro kladení vajíček, samec při kopulaci. Saranče, stejně jako ostatní hmyz, dýchají vzdušnicemi. Jsou to hluboké trubicovité vchlípeniny pokožky hřbetu prostupující až k jednotlivým tkáním. Ústí na povrch četnými párovými průduchy (stigmaty) v hrudi a zadečku. Stěny vzdušnic jsou zpevněny spirálovitou chitinovou výztuží zvanou intima. Vzdušnice se větví až do svalů, kam přivádějí kyslík a odkud odvádějí oxid uhličitý. V zadečku se nacházejí četné vzdušné vaky, které se mohou nafukovat nebo naopak splaskávat podle způsobu pohybu a tedy i podle momentální potřeby kyslíku. Dýchací ústrojí musí být výkonné, neboť saranče mají vysokou potřebu kyslíku a se stoupající teplotou se potřeba ještě zvyšuje. Za letu je kyslík také více spotřebováván a to až 60krát více než při odpočinku (KAPIC, 1997). Cévní soustava je otevřená. Srdce je umístěné na hřbetní straně v zadečku. Vnitřní orgány jsou volně uloženy v tělní dutině vyplněné krvomízou (hemolymfou), která rozvádí živiny, hormony a odpadní produkty metabolismu (JELÍNEK, 1998). S výjimkou přenosu oxidu uhličitého se hemolymfa částečně podílí i na rozvodu dýchacích plynů. Obíhá rovněž dočasně v křídlech a usnadňuje jejich rozvinutí během posledního svlékání. Každá porucha přívodu hemolymfy do tohoto žilkování způsobuje, že křídla vysychají a pak se snadno lámou (KAPIC, 1997). Trávící soustava sarančí začíná ústní dutinou s kusadly, kterými potravu rozkousávají a zvlhčí sekretem slinných žláz. Následuje svalnatý hltan a trubicovitý jícen, rozšiřující se ve vole. Žvýkací žaludek (proventriculus) s kutikulárními výrůstky dokončuje rozmělňování potravy a k vlastnímu trávení dochází až ve žláznatém žaludku se slepými výběžky. Následuje střevo rozšířené v konečník, vyúsťující řitním otvorem. K vylučování rozpustných metabolitů slouží Malpighiovy trubice, ústící u konečníku (JELÍNEK, 1998)

14 II.1.7. Rozmnožování Když se v období rozmnožování dostane sameček saranče pustinné do blízkosti samičky, začne chvět křídly a vylučovat těkavou látku hormonální povahy (feromon), kterou láká samičku k páření. Po několika lehkých dotecích tykadly na ni náhle skočí, pevně si ji přidrží prvním párem nohou, podsune pod ni zadeček a pohlavním orgánem se zachytí za její. Vypustí spermatofor, pouzdro obsahující spermie, úplně těsně k pohlavnímu otvoru samičky, jenž sahá až k semenné schránce (spermatéce) přijímající spermie. Celé páření trvá od 2 do 14 hodin (KAPIC, 1997). Samci většiny druhů sarančí stridulují. Tento zvuk vzniká třením zoubkované lišty na vnitřní straně stehen zadních nohou o pevné vystouplé žilky na polokrovkách (PECINA, 1999). Saranče stridulují s frekvencí v rozmezí od 5 do 40 khz. Frekvence stridulace se může měnit v závislosti na okolní teplotě. Zřetelné rozdíly však existují mezi proklamační stridulací, kterou samec používá při lákání samice, a mezi méně intenzívní namlouvací stridulací, kterou samec používá při kontaktu se samicí a jejímž cílem je stimulovat samici k páření. Samice většiny druhů sarančí jsou rovněž schopny stridulace, která však zní jen velmi tiše, jelikož nemají na stehnech vystupující hřebínky. Obdobně omezenou schopnost stridulace mají rovněž nymfy sarančí. Charakter stridulace je u většiny skupin druhově specifický a bývá využíván při taxonomickém posuzování sporných (kryptických) druhů s problematickými morfologickými znaky. Analyzovat je možné grafický záznam stridulace (oscilogram) i strukturu stridulačních orgánů (počet a hustotu zoubků, délku hřebenu). Stridulace je většinou natolik odlišná, že na jejím základě lze některé druhy spolehlivě determinovat i přímo v terénu (KOČÁREK, 2008). Když je samička oplozena, začne pomocí smyslových štětinek rostoucích na konci zadečku zkoumat kvalitu půdy a hledá měkké a dostatečně vlhké místo na kladení vajíček. Potom ohne zadeček do oblouku a koncem kladélka jako vrtákem začne točivými pohyby hloubit díru. Kladélko je zvláštní orgán vybavený dvěma silnými zuby, který saranči pomáhá ukrýt vajíčka do země, aby byla v bezpečí. Podle toho, jak je díra hluboká, se zadeček může protáhnout až o třetinu své délky díky roztažení membrán nacházejících se mezi články těla. Když je díra hotová, samička do ní vypustí pěnovitou látku, do které vzápětí naklade kolem sta vajíček. Pak ji touto pěnou opět důkladně uzavře a vajíčka opustí. Jakmile se pěna smíchá se zemí a vyschne, utvoří

15 ootéku (KAPIC, 1997). Saranče (Caelifera) přezimují zpravidla ve stadiu vajíčka, některé druhy také jako dospělci či nymfy (KOČÁREK, 2008). Vývoj nymf Ze všech vajíček se praelarvy líhnou současně, ale těm, které jsou ve spodním konci ootéky, trvá delší dobu, než se z ní dostanou. Ootéka je dlouhá i přes deset centimetrů. Tělo praelarv sarančí je na povrchu chráněno kutikulou pokrytou malými zoubky, které jim pomáhají dostat se ze země na povrch. Prodělají 1. svlékání a osvobodí si nohy. Jejich charakteristické zbarvení se však objeví až po uplynutí několika hodin (KAPIC, 1997). II.1.8. Potrava sarančí Saranče jsou zpravidla málo specializovaní herbivoři. Potravu zpracovávají pomocí mohutných, silně sklerotizovaných kusadel (mandibul); jejich kousací plošky jsou jinak utvářené u druhů živících se měkkými rostlinnými tkáněmi a jinak u druhů preferujících tvrdá stébla a listy trav (KOČÁREK, 2008). Saranče dokáží spořádat obrovské množství potravy. Přes nesmírnou žravost nesežerou saranče vše na co přijdou, ale vybírají si. A to zejména zrakem, i když bychom spíše předpokládali použití čichu. Rostliny poznávají podle listů nebo květů. Nejdříve pozorně prozkoumají povrch listu makadly, hmatovými a chuťovými orgány umístěnými kolem ústního otvoru, pak do listu kousnou, ochutnají ho a pouze v případě, že jsou s jeho kvalitou spokojeny, se do něj pustí. Až 66% z toho, co nymfa sežere se vyloučí ve formě výkalů. Zbytek, který stráví, slouží ze dvou třetin k pokrytí potřeby energie a zbývající třetina je využita pro růst. Ke konci vývoje nymfy se něco přes desetinu využité energie ukládá v podobě živé hmoty. Zkoumáním potravních zvyklostí sarančí dnes bezpečně víme, že se saranče pustinná živí rostlinami z čeledi brukvovitých a listy stromů a keřů, ale nikoli druhy z čeledi lipnicovitých (podle KAPIC, viz dále diskuse na str. 34). Potravní zvyklosti sarančí se zkoumaly především pomocí rozboru zbytků potravy v trávicím ústrojí a také zkoumáním výkalů pod mikroskopem, neboť přímé pozorovaní v terénu je zdlouhavé a nepřesné (KAPIC, 1997)

16 Dospělý jedinec sežere množství potravy odpovídající jeho celkové hmotnosti za dva dny, nymfa dokonce za jediný den. Během vývoje v nymfálních stádiích sežere sameček saranče pustinné celkem přibližně třicet gramů potravy, než dosáhne dospělosti a hmotnosti zhruba dvou gramů, zatímco samička potřebuje k dosažení asi třígramové hmotnosti 44 gramů potravy. V oblastech, kde se saranče vyskytnou ve větším množství, mohou nenasytná hejna dokonale zlikvidovat všechny rostliny široko daleko. Saranče stěhovavá, která na rozdíl od saranče pustinné konzumuje i listy z čeledi lipnicovité, představuje pro pěstitele velkou hrozbu, neboť je nebezpečným škůdcem obilí. Odhaduje se, že mrak čítající 13 miliard sarančí dokáže sežrat 5t rostlin z 1 ha, KAPIC (1997) však neuvádí za jakou dobu. Každá dospělá saranče pustinná spořádá za dva dny množství potravy odpovídající její celkové hmotnosti. Pokud se vyskytuje ve velkých hejnech, dokáže dokonale zpustošit rozsáhlé oblasti. Saranče si podle vzhledu a chuti vybere list, který se jí nejvíce zamlouvá, pak ho postupně kusadly rozkouše a po malých kouscích polyká (KAPIC, 1997). II.1.9. Využití sarančí Pro svoji velikost i schopnost rozmnožovat se v zajetí jsou saranče často používány jako laboratorní zvířata (studium fyziologie, morfologie, anatomie, etologie i toxikologie hmyzu) i jako krmivo pro různé hmyzožravé živočichy (ONDRÁČEK, 1992). Další ceněné využití sarančí je jejich konzumace člověkem. Až 60 % jedlých druhů z řádu rovnokřídlých patří do čeledi sarančovití (Acrididae). Saranče patří mezi nejčastěji konzumovaný hmyz, protože jsou velmi rozšířené, rozmanité a snadno se chytají i připravují. Obvykle jsou zelené, kávově hnědé nebo šedé a při vaření nebo smažení se krásně zbarví do červena. V Thajsku se místo často neefektivního postřiku insekticidy omezují populace sarančí sběrem a následným prodejem. Chuť sarančí a cvrčků je neutrální a podobně jako u slepičího masa závisí na tom, s čím se tento hmyz podává. V koránu přikazuje Mohammed jíst saranče. Ve světě se pojídají různé druhy sarančí. Obsah bílkovin v těle saranče v procentech sušiny dosahuje 75,30%. Saranče se jedí v Latinské Americe usušené na slunci a poté přidány do tacos, chili omáček, omelet, polévek, atp. V severní Africe se saranče suší na grilu a později se

17 míchají s jukovou moukou a vodou, pokládají na listy banánovníku nebo jiných aromatických rostlin a pečou v horkém popelu. V Bangkoku je běžně k dostání sáček smažených sarančí. Někde dokonce jedí saranče za syrova (RAMOS-ELORDUYOVÁ, 1998). II Ohrožení a ochrana rovnokřídlých v ČR V travinných ekosystémech střední Evropy představuje rovnokřídlý hmyz dominantní skupinu konzumentů, která spotřebovává okolo 10% primární produkce. Početnosti jejich populací však v současné době výrazně klesají a dokonce až okolo 50-60% středoevropských druhů je považováno za ohrožené (viz také červené seznamy okolních států Rakouska, spolkových zemí Německa). Mizí zejména druhy, které citlivě reagují na změny životního prostředí spojené s působením člověka, tedy převážně stenotopní druhy s úzkou ekologickou valencí. Výskyt některých druhů může na konkrétní lokalitě poukazovat na jinak skryté skutečnosti (např. charakter vodního režimu, způsob hospodaření nebo minulost území). Mezi rovnokřídlým hmyzem lze tedy nalézt významné, přesto však pro tyto účely opomíjené, druhy s bioindikační hodnotou (KOČÁREK, 2008). V roce 2005 vyšel v rámci Červeného seznamu bezobratlých živočichů České republiky také aktuální červený seznam rovnokřídlého hmyzu. V tomto seznamu figuruje 29 druhů (30% druhů České republiky), které jsou podle míry ohrožení členěny do 5 kategorií (HOLUŠA, 2005). regionálně vyhynulé nebo vyhubené druhy Acrida ungarica (HERBST, 1786) saranče uherská [Acrididae] Arcyptera fusca (PALLAS, 1773) saranče [Acrididae] Celes variabilis (PALLAS, 1771) saranče [Acrididae] Gampsocleis glabra (HERBST, 1786) kobylka [Tettigoniidae] Oedaleus decorus (GERMAR, 1826) saranče [Acrididae] Podisma pedestris (LINNAEUS, 1758) saranče [Catantopidae] Stenobothrus rubicundulus (KRUSEMAN & JEEKEL, 1967) saranče [Acrididae] kriticky ohrožené druhy Aiolopus thalassinus (FABRICIUS, 1781) saranče [Acrididae]

18 Arcyptera microptera (FISCHER DE WALDHEIM, 1833) saranče [Acrididae] Dociostaurus brevicollis (EVERSMANN, 1848) saranče [Acrididae] Oedipoda germanica (LATREILLE, 1804) saranče německá [Acrididae] Platycleis montana (KOLLAR, 1833) kobylka [Tettigoniidae] Ruspolia nitidula nitidula (SCOPOLI, 1786) kobylka [Tettigoniidae] Saga pedo (PALLAS, 1771) kobylka sága [Tettigoniidae] Tetrix tuerki (KRAUSS, 1876) marše [Tetrigidae] Polysarcus denticauda (CHARPENTIER, 1825) kobylka zavalitá [Tettigoniidae] Mecostethus parapleurus (GERMAR, 1817) saranče [Acrididae] ohrožené druhy Omocestus petraeus (BRISOUT DE BARNEVILLE, 1855) saranče [Acrididae] Stenobothrus eurasius (MAŘAN, 1958) saranče [Acrididae] zranitelné druhy Platycleis vittata (CHARPENTIER, 1825) kobylka [Tettigoniidae] Poecilimon intermedius (FIEBER, 1853) kobylka [Tettigoniidae] Miramella alpina (KOLLAR, 1833) saranče horská [Acrididae] téměř ohrožené druhy Calliptamus italicus (LINNAEUS, 1758) saranče vlašská [Catantopidae] Euchorthippus pulvinatus (FISCHER DE WALDHEIM, 1846) saranče [Acrididae] Chorthippus pullus (PHILLIPI, 1830) saranče [Acrididae] Psophus stridulus (LINNAEUS, 1758) saranče vrzavá [Acrididae] Stethophyma grossum (LINNAEUS, 1758) saranče tlustá [Acrididae] Tetrix bolivari (SAULCY, 1901) marše [Tetrigidae] Tetrix ceperoi (BOLIVAR, 1887) marše [Tetrigidae]

19 II.2. Chov sarančí II.2.1. Chov sarančí stěhovavých Pro chov se doporučují dřevěné bedny 40 x 40 x 50 cm, které postačují pro chov asi 60 dospělých sarančí, aniž by docházelo k nežádoucímu kanibalismu. Jedna strana a strop bedny jsou volné, opatřené pletivem. Na strop se umisťuje zářivkové osvětlení s takovým světelným výkonem, aby zajistilo nejméně 2000 lx. Zpravidla stačí dvě souběžně vedené zářivkové trubice. Jako zdroj tepla se nad terárium nebo šikmo přes pletivo na boku instaluje tepelný zářič nebo žárovka s příkonem W (VERGNER, 2001). PECINA (1999) uvádí žárovku s příkonem W zavěšenou zvenku na boční stěnu. Osvětlení a topení má být v provozu hodin a zajišťovat teplotu vzduchu C, lokálně až 36 C (VERGNER, 2001). KOVAŘÍK (1998) doporučuje vhodnou teplotu vzduchu již od 28 C a běžné osvětlení až 16 hodin. Jediný ONDRÁĆEK (1992) zdůrazňuje i noční pokles teploty, a to na 25 C. Prodloužením doby osvětlení na 18 hodin lze podstatně zvýšit produktivitu chovu. Relativní vlhkost vzduchu by měla být co nejnižší, mezi % (VERGNER, 2001). Jako vstup do terária se doporučuje umístit doprostřed boční stěny terária malá dvířka s otvorem tak velkým, aby prošla dlaň a ruka při obsluze. Zabrání se tak nežádoucímu úniku sarančí při manipulaci v teráriu. Důležité je umístit do terária hustou větev, nejlépe nějakého keře, s mnohými větévkami mířícími vzhůru. Slouží především pro svlékání nymf. Vhodné je i zdrsnění stěn, který by nymfám umožňovalo na ně vylézat. Na dně je vhodné vytvořit podlahu, do níž se zapustí vyšší širokohrdlá sklenice naplněná po okraj vlhkým, předem promytým říčním pískem (VERGNER, 2001). KOŘÍNEK (2008) doporučuje jako substrát vlhkou jemnou rašelinu nebo zahradní zeminu a výšku snůškové nádoby 12 cm. KOVAŘÍK (1998) uvádí, že ve snůškové nádobě stačí 10-ti centimetrová vrstva rašeliny. Samice zatlačí snůšku v ootéce svým zadečkem, který zasouvá do co největší hloubky. Důležité je, aby půda v snůškové nádobě byla ve stejné úrovní jako podlaha terária (VERGNER, 2001). Pokud nevytvoříme podlahu, musíme mít alespoň náběhy ze sádry či papírové límce, po nichž mohou samičky na kladiště vylézt (PECINA, 1999). Na krmení sarančí jsou rozdílné názory, doporučuje se denně až obden krmit zelenými listy, jiní jsou zastánci krmení senem. V létě by to mohly být listy z čeledi

20 lipnicovitých, listy smetánky lékařské a podobně. V zimě lze krmit salátem a vypěstovaným osením z naklíčeného obilí, nejlépe pšenice (VERGNER, 2001). Při krmení luční trávou ONDRÁČEK (1992) varuje před možností zavlečení patogenních mikroorganismů nebo parazitů. Z přírody v zimním období můžeme sarančím přinést listy ze vždyzelených dřevin jako jsou ptačí zob, ostružiník, některé kaliny a brsleny a zimovzdornou zeleninu, např. kadeřávek (PECINA, 1999). ONDRÁČEK (1992) uvádí, že se může krmit i různými košťálovinami, které můžeme brát přímo z pole, protože jimi by se do chovu neměly přenést žádné patogenní mikroorganismy. Osení se pěstuje v nízkých miskách a podává se sarančím při výšce 10 cm. Na druhé straně KOŘÍNEK (2008) pro zkvalitnění chovu doporučuje čerstvé krmivo opustit a přejít výhradně na suché krmivo, představované senem. Saranče stěhovavé jsou všežravci s těžištěm v rostlinné potravě a v přírodě se živí jak čerstvou, tak suchou vegetací. Přejít ze zeleného krmení na seno je však lépe se založením nové generace sarančí. K senu jako šťavnatý podíl přikrmujeme pouze ovoce (VERGNER, 2001). PECINA (1999) doporučuje strouhaná jablka a mrkev. Jako suché krmení se používají pelety pro psy a kočky, případně speciální sypká směs pro cvrčky firmy EYPY Havířov (20 % NL) (VERGNER, 2001). Většina sarančí přijímá i ovesné či pšeničné vločky nebo šrot podávané na misce (PECINA, 1999). KOŘÍNEK (2008) doporučuje zkrmovat i čerstvá bílkovinná krmiva, jako je tvaroh nebo vařená vejce, což považuje při zkrmování výše uvedených pelet nebo směsi za nepostradatelné. Občas je možné vložit do terária napáječku, ale není vhodné ponechávat ji v teráriu na stálo (VERGNER, 2001). Saranče nepotřebují napáječku, pokud dostávají v dostatečném množství čerstvé rostliny, zeleninu či ovoce (PECINA, 1999). Vývoj saranče stěhovavé je pozoruhodný tím, že vnější pohlavní orgány jsou vyvinuté a odlišné pro samce a samice už u malých nymf. Vývoj začíná vylíhnutím z vajíčka, inkubace trvá asi 3 týdny (VERGNER, 2001). Inkubace vajíček záleží na teplotě, a tak při 25 C trvá inkubace 14 dní (PECINA, 1999). Do dospělosti se nymfy pětkrát svlékají, vývoj trvá 3-4 týdny. Dožívají se věku asi 8-10 týdnů. Po posledním svlékání se dospělé saranče asi po 4 dnech začínají pářit a samice asi 4-6 dní poté snášejí první ootéku. Během dospělého života snesou 5-7 ooték, obsahujících vajec. Nádoby s vajíčky je u chovu založeného na vyšší produkci vhodné přenést do jiné nádrže, kde se tak založí nová generace sarančí (VERGNER, 2001)

21 Nymfy se líhnou asi 1 mm dlouhé, dospělí dosahují v chovu asi 50 mm. Samci jsou již od třetího svlékání zřetelně menší (BRANDTSTÄTER, 1992). KLEINSTEUBER (1989) uvádí délku imág mezi 30 a 59 mm a KOŘÍNEK (2008) mezi 30 a 60 mm. II.2.2 Chov sarančí pustinných Chov tohoto druhu v laboratorních podmínkách se příliš neliší od chovu saranče stěhovavé. Na rozdíl od ní je však saranče pustinná polyfágní (PECINA, 2002) a je náročnější na teplo. Teplota v insektáriu by se měla pohybovat v rozmezí C. Světelný výkon umístěného osvětlení by měl dosahovat minimálně 3000 lx. Vhodné je použít pro osvětlení tepelný zářič v podobě výbojky. Ootéky obsahují vajíček, samice je při dobré výživě během svého krátkého života schopna až deseti snůšek. Inkubace trvá jen kolem 10 dnů, vývoj je rychlejší než u saranče stěhovavé (3 týdny), délka života dospělých dosahuje 4-8 týdnů (VERGNER, 2001). Dospělý jedinec saranče pustinné dosahuje délky mm (KLEINSTEUBER, 1989)

22 III. Experimentální část III.1. Metodika Základní metodou je vedení záznamů o chovech sarančí v insektáriích, dále pak prostudování a zhodnocení dostupné literatury. III.1.1. Chované druhy sarančí a jejich původ V mém chovu byly použity dva druhy sarančí saranče stěhovavé Locusta migratoria a pustinné Schistocerca gregaria. První jedinci zakládající můj chov sarančí byli pořízeni dne od společnosti Acheta farm, která se zabývá prodejem živého krmného hmyzu. Přes jejich internetový obchod bylo objednáno 50 kusů sarančí stěhovavých a 50 kusů sarančí všežravých. I když se v obchodě dělí saranče podle velikostí, požádala jsem, aby mi zaslali sarančata v různých instarech. Přesto převažovali jedinci střední velikosti, tedy saranče instaru (viz Obr.4). Dne byla doručena další objednávka od firmy Acheta farm. Jednalo se o 20 kusů dospělých a 30 kusů středně velkých nymf (3.-4. instaru) sarančí stěhovavých a 50 kusů sarančí pustinných. Poslední nákup sarančí byl proveden na teraristické burze v Brně od drobnochovatelů. Každý druh pocházel od jiného chovatele. Pořídila jsem 30 kusů sarančí stěhovavých a 30 kusů sarančí všežravých, oba druhy opět jako nymfy střední velikosti (3.-4.instaru)

23 Obr. 4: Střední velikost pořizovaných sarančí stěhovavých v instaru (orig.). III.1.2. Insektária Pro chov v pokojových podmínkách bylo použito starší nevyužité skleněné akvárium o rozměrech 60 x 30 x 30 cm (délka, šířka, výška), které bylo překryto sítí proti hmyzu, tím vzniklo vhodné insektárium pro tento chov (viz Obr. 5). Pro chov ve vhodných podmínkách bylo použito skleněné terárium o rozměrech 50 x 40 x 60 cm, taktéž přetvořeno na insektárium. Obě insektária byla předělena, aby se mohly zároveň chovat oba druhy sarančí v jednom byla kartónová deska a v druhém síť proti hmyzu. Vznikl tak pro jednotlivé druhy prostor o velikosti 30 x 30 x 30 cm pro saranče chované v pokojových podmínkách a 25 x 40 x 60 cm pro saranče chované v optimálních podmínkách

24 Obr. 5: Insektárium vytvořeno z akvária pro saranče chované v pokojových podmínkách (orig.). III.1.3. Podmínky chovu v pokojových podmínkách Oba druhy sarančí se chovaly při pokojové teplotě, která dosahovala od 20 do 25 C. Nebylo jim přisvětlováno ani přihříváno žárovkou. Vlhkost vzduchu v místnosti se pohybovala kolem 30 50%, protože se saranče chovaly převážně v zimních měsících, kdy se topilo ústředním topením. ve vhodných podmínkách Saranče chované ve vhodných podmínkách měly zajištěno optimální světlo, teplo a vlhko. Světlo a teplo zajišťovala jedna žárovka (zprvu 25 W, později pro vytvoření většího tepla 75 W) umístěná doprostřed insektária. 75 W žárovka tak zajišťovala optimální teplotu kolem 28 C v insektáriu, u zdroje pak kolem 38 C. U 25 W žárovky byla teplota nižší, v insektáriu 26 C, u žárovky kolem 34 C. Noční pokles dosahoval u obou žárovek kolem 22 C. Vlhkost se pohybovala mezi 30 50%

25 III.1.4. Vybavení insektárií Dno insektárií bylo volné, bez podestýlky. Při výměně chovných zvířat proběhlo vždy čištění na sucho a posléze jarovou vodou. Na dno insektárií bylo umístěno kladiště, kterým byla plastová krabička o rozměrech 13 x 10 x 6 cm. Jako substrát jsem zvolila Lignocel drcený materiál z kokosového ořechu, neboť dobře zadržuje vlhkost. Při posledním založeném chovu byl změněn typ substrátu a byla použita rašelina (která se zdála být nakonec vhodnější). Ke kladišti byly přiloženy papírové proložky používané na vejce, aby k němu měly saranče snadný přístup. V insektáriu byly umístěny tenké větve, zhruba o průměru 5 mm. Větve sloužily pro lezení sarančí a zvětšení prostoru ubikace. Praktické byly zejména při svlékání sarančí, neboť poskytovaly možnost zavěšení. III.1.5. Potrava Obě chovná insektária byla doplňována stejnou potravou. Saranče byly krmeny z největší části senem a pšeničnými otrubami, dále naklíčeným vzrostlým obilím, nastrouhanou mrkví a jablky. Ve vegetační době vojtěšky byly saranče přikrmovány jejími listy, protože byla snadno dostupná. Seno pocházelo z obchodu s chovatelskými potřebami nebo z vlastních zdrojů. Do insektárií bylo volně vkládáno. Pšeničné otruby jsem získala v obchodě se zdravou výživou. Otruby byly sypány do víčka od skleněné lahve o průměru 5,5 cm. Když byly saranče krmeny jen senem, tak do insektária dostávaly napáječku, která byla vytvořena z víčka skleněné láhve o průměru 4,5 cm

26 III.2. Výsledky Během laboratorního chovu sarančí byly vedeny záznamy o jejich vývoji, v týdenních intervalech jsem zapisovala jejich úhyn. Následující grafy představují přežívání sarančí v pokojových nebo vhodných podmínkách. Počet živých jedinců Datum saranče stěhovavá saranče pustinná Obr. 6: Křivka přežívání sarančí v pokojových podmínkách u chovu založeného dne

27 Počet živých jedinců Datum saranče stěhovavá saranče pustinná Obr. 7: Křivka přežívání sarančí v pokojových podmínkách u chovu založeného dne Velký úhyn sarančí v průběhu prvního týdne od založení chovu viditelný v grafech na Obr. 6 a 7 si vysvětluji tak, že byl způsoben šokem z cestování a následnou změnou managementu chovu. Především nedostatkem tepla, pro saranče tolik potřebného. Cestovní šok byl zapříčiněn tím, že velkoobchod používá kurýrních služeb Českých drah. V grafu na Obr. 7 je navíc zřetelné, že úhyn během prvního týdne byl ještě výraznější. Myslím si, že to je hlavně z toho důvodu, že bylo zimní období a tak saranče zřejmě utrpěly citelný teplotní šok

28 16 14 Počet živých jedinců Datum saranče stěhovavá saranče pustinná Obr. 8: Křivka přežívání sarančí v pokojových podmínkách u chovu založeného dne V grafu na Obr. 8 již můžeme vidět zlepšení přežívání prvního týdne po založení chovu. Pravděpodobně k tomu přispělo to, že saranče nebyly vystaveny dlouhodobému cestování, protože byly pořízeny od drobnochovatelů na brněnské burze. Dále se vyvarovaly teplotním změnám, neboť se jednalo o vhodnější roční období pro jejich přesun

29 Počet živých jedinců Datum saranče stěhovavá saranče pustinná Obr. 9: Křivka přežívání sarančí ve vhodných podmínkách u chovu založeného dne Počet živých jedinců Datum saranče stěhovavá saranče pustinná Obr. 10: Křivka přežívání sarančí ve vhodných podmínkách u chovu založeného dne

30 Z grafu na Obr. 9 a 10 je možné také vyčíst, že mortalita během prvního týdne byla značná, ale byla o mnoho menší než v případě chovu v pokojových podmínkách. A to zřejmě proto, že pro saranče bylo zajištěno tepelné optimum pro jejich další zdárný vývoj Počet živých jedinců Datum saranče stěhovavá saranče pustinná Obr. 11: Křivka přežívání sarančí ve vhodných podmínkách u chovu založeného dne V grafu na Obr. 11 lze opět vidět, že saranče přestály změnu prostředí v lepší kondici. Z těchto údajů lze usuzovat, že je vhodné saranče pořizovat v teplejších měsících a nakupovat je blízko místa budoucího založení chovu. Celkově lze z grafů vypozorovat, že saranče přežívaly podmínky chovu v pokojových a vhodných podmínkách zhruba stejně. U sarančí docházelo k velké mortalitě také v době svleku. Někteří jedinci hynuli, když se dostávali ze staré kutikuly (viz Obr. 12). Zřejmě to bylo způsobeno nedostatečnou vlhkostí. Insektária nebyla rosena, saranče získávaly vodu z napáječky nebo z potravy, avšak to očividně nestačilo. V insektáriích, kde byly žárovky byla vlhkost negativně ovlivněna ještě jimi

31 Obr. 12: Nymfa saranče stěhovavé uhynulá v době svlékání mezi instarem (orig.). Rozmnožování sarančí nebylo pozorováno. I když několik párů se o kopulaci pokoušelo, tak nebyla zřejmě úspěšná. Saranče chované v pokojových podmínkách nevykazovaly ani známky, že by se chtěly rozmnožovat. V kladištích nebyla zaznamenána žádná ootéka. Proč se nedařilo rozmnožování sarančí ani v optimálních podmínkách si nedokážu moc dobře ujasnit. Mohlo to být způsobeno nevhodně zvoleným substrátem na počátku, kterým byl Lignocel. Neboť se možná samička saranče nedokázala svým zadečkem dostat do substrátu. Pro poslední chovnou skupinu však byl substrát vyměněn a byla použita rašelina. Přesto se však nic nezměnilo. Další vysvětlení nezdařilého rozmnožování se jevil poměr pohlaví. Chovatelé mají na prodej především samce sarančí, zřejmě aby se jich jako méně žádoucích zbavili a také, aby si nevytvořili konkurenci v podobě nového chovu. V mém případě mohl být poměr pohlaví 80 samců ku 20 samicím na sto kusů. Je to jen odhad, protože jsem o přesných počtech nevedla záznamy. Z výsledků mého laboratorního chovu je tedy jasné, že nebyly zaznamenány výrazné rozdíly mezi chovy v pokojových a optimálních podmínkách (viz Obr. s grafy)

32 III.3. Diskuse Chovatelé sarančí si své zkušenosti střeží, a proto nelze nalézt mnoho zdrojů, kde by chovatelé popisovali přímo své odchovy nebo úspěšnost chovu. Jediným nalezeným zdrojem informací o zkušenostech chovu saranče stěhovavé je PITOŇÁK (2008), a tak mohu diskutovat jen s tímto zdrojem. PITOŇÁK (2008) upozorňuje, že saranče jsou vázané na přísun čerstvé trávy, proto je dával zimovat. Já jsem saranče chovala jak v zimních měsících, tak v letních měsících a mohu potvrdit, že zelená strava je pro ně mnohem vhodnější, hlavně tím, že obsahuje více vlhkosti než seno. Ale zase musíme dávat pozor, odkud zelené krmivo sbíráme. Nesmí to být například z pole, kde by hrozil postřik pesticidy. PITOŇÁK (2008) nedostatek trávy řešil přezimováním vajíček, umístil je do teploty C. Jejich vývoj se tím zastaví a pokračuje až při zvýšení teploty. Uvádí, že se při tomto způsobu líhnivost snížila o 30-50% oproti nezimovaným vajíčkům. Velkým problémem byl v mém chovu zřejmě nedostatek vlhkosti, a to především pro saranče, jež se svlékaly. Nikde v literatuře se neuvádí, že by se mělo insektárium rosit. Dokonce také PITOŇÁK (2008) píše, že hmyz má rád sucho. U několika jedinců bylo pozorováno náhlé úmrtí a poté jejich tělo zčernalo. Předpokládám, že se jednalo o nějakou nákazu. ČAMBAL (2008) popisuje bakteriální nákazu, která se projevuje černým zbarvením mrtvých jedinců. Jejich tělo se rozkládá a hnilobně zapáchá. Podle těchto údajů usuzuji, že se mohlo tedy jednat o bakteriální nákazu, která mohla být zavlečena již od chovatele nebo, a to spíše, z čerstvé zkrmované vojtěšky. Toto onemocnění se totiž projevilo pouze u sarančí pořízených z burzy a chovaných také na zelené stravě. KAPIC (1997) přesvědčivě tvrdí, že se saranče pustinná živí rostlinami z čeledi brukvovitých a listy stromů a keřů, ale nikoli druhy z čeledi lipnicovitých. V mém chovu však saranče byly krmeny senem z rostlin z čeledi lipnicovitých a bez problému je přijímaly. V teplejších měsících dokonce přijímaly vojtěšku z čeledi bobovitých

33 IV. Závěr Prvním cílem mé bakalářské práce bylo porovnat bionomii dvou druhů sarančí v podmínkách laboratorního chovu. Jednalo se o saranči stěhovavou Locusta migratoria a saranči pustinnou Schistocerca gregaria. Laboratorním chovem nebyly zjištěny rozdíly mezi saranči. Dále jsem prostudovala dostupnou literaturu o sarančích. Bohužel kvalitních podrobných informací o chovu sarančí je velmi málo a to zřejmě z důvodu uchování chovatelského know-how. Například problematika chovu crvčků je probírána mnohem dokonaleji. V průběhu necelého roku jsem na třech chovných skupinách sledovala hlavně jejich mortalitu a schopnost přežívat nastavené podmínky chovu. Laboratorním chovem jsem zjistila, že saranče dokáží přežít v pokojových podmínkách a růst do dalších instarů a imaga. Jejich růst však byl o málo pomalejší než u sarančí chovaných v optimálních podmínkách. V podstatě však nebyly zaznamenány výrazné rozdíly. Pro laboratorní chov se osvědčily oba druhy sarančí. Dále bylo zjištěno, že založení chovu sarančí je lepší načasovat na teplejší období. V zimním období se hůře shání zelené krmení, tudíž se musí pěstovat obilí a to chov značně ztěžuje. Také je to náročnější s převozem a saranče většinou utrpí teplotní šok, pokud jsou dlouho vystaveny chladu. Problémem velké mortality u sarančí, která se svlékala byla zřejmě nedostatečná vlhkost. Bylo by tedy vhodné insektária, kde chováme nymfy rosit, aby byla zajištěna dostatečná vlhkost vzduchu. Chov sarančí naznačil určité problémy, proto pokud bude bakalářská práce obhájena, bude připraven projekt diplomové práce. Cílem projektu by bylo pokračovat v chovu sarančí a pokusit se odstranit nedostatky. Bakalářská práce je tedy v tomto kontextu pouze jakousi pilotní studií a hlavně literární rešerší