Rigorózní práce. Právní institut vypořádání s přihlédnutím k zákonu č. 89/2012 Sb., občanský zákoník

Transkript

1 Univerzita Karlova v Praze Právnická fakulta Rigorózní práce Právní institut vypořádání s přihlédnutím k zákonu č. 89/2012 Sb., občanský zákoník The Legal Institute Settlement with Regard to Act No. 89/2012 Coll., Civil Code Konzultant rigorózní práce: doc. JUDr. Michaela Hendrychová, CSc. Zpracovatel: Mgr. Tereza Zbořilová Datum dokončení práce:

2 Prohlašuji, ţe jsem předkládanou rigorózní práci vypracovala samostatně, všechny pouţité prameny a literatura byly řádně citovány a práce nebyla vyuţita k získání jiného nebo stejného titulu. V Praze dne

3 Obsah Obsah... 3 Úvod Pojem právního institutu vypořádání v občanském právu Vypořádání podílového spoluvlastnictví Podílové spoluvlastnictví v občanském právu Vznik podílového spoluvlastnictví a jeho zánik Vypořádání podílového spoluvlastnictví dohodou Vypořádání podílového spoluvlastnictví soudním rozhodnutím Způsoby vypořádání zrušeného podílového spoluvlastnictví Reálné rozdělení věci Rozdělení bytového domu na vlastnictví jednotek ve smyslu zákona č. 72/1994 Sb., zákon o vlastnictví bytů, ve znění pozdějších předpisů Vypořádání přikázáním věci za přiměřenou náhradu Nařízení prodeje věci a rozdělení výtěţku mezi spoluvlastníky Spoluvlastnictví a jeho vypořádání dle nového občanského zákoníku Nový občanský zákoník - obecně Obecně ke spoluvlastnictví Oddělení ze spoluvlastnictví a zrušení spoluvlastnictví Oddělení ze spoluvlastnictví Zrušení a vypořádání spoluvlastnictví dohodou spoluvlastníků Zrušení a vypořádání spoluvlastnictví rozhodnutím soudu Vypořádání společného jmění manţelů Společné jmění manţelů jako právní forma uspořádání majetkových poměrů mezi manţely Vznik, rozsah, změna rozsahu a zánik společného jmění manţelů Obecně o vypořádání společného jmění manţelů Zásady pro vypořádání společného jmění manţelů Formy vypořádání SJM Vypořádání společného jmění dohodou Vypořádání SJM soudním rozhodnutím Vypořádání SJM na základě zákonné domněnky

4 3.6 Vypořádání SJM v rámci dědického řízení Vypořádání SJM v insolvenčním řízení Vypořádání SJM, jehoţ předmětem je obchodní podíl ve společnosti s ručením omezeným Vypořádání SJM, jehoţ předmětem je členský podíl v bytovém druţstvu Vypořádání společného jmění manţelů dle nového občanského zákoníku Obecně o vypořádání společného jmění Vypořádání společného jmění dohodou Vypořádání společného jmění soudním rozhodnutím Vypořádání společného jmění na základě zákonné domněnky Základní zásady pro vypořádání společného jmění Vypořádání dědictví v rámci dědického řízení Obecná charakteristika dědictví a předpoklady dědické posloupnosti Vypořádání dědiců v řízení o dědictví Vypořádání dědickou dohodou Potvrzení nabytí dědictví podle dědických podílů Dědické právo a vypořádání dědictví dle nového občanského zákoníku Obecně k úpravě dědického práva Vypořádání dědictví Shrnutí dědického práva Některé další situace, kdy dochází k vypořádání Vypořádání mezi vlastníkem a drţitelem Vypořádání mezi vlastníkem a drţitelem dle nového občanského zákoníku Vypořádání neoprávněné stavby Vypořádání neoprávněné stavby dle nového občanského zákoníku Vypořádání mezi solidárně zavázanými / oprávněnými subjekty Vypořádání mezi solidárně zavázanými / oprávněnými subjekty dle nového občanského zákoníku Závěr Literatura Články Internetové zdroje

5 Summary Abstrakt Abstract

6 Úvod Ve své rigorózní práci se budu zabývat právním institutem vypořádání, který je jedním z významných institutů civilního práva v oblasti majetkových poměrů. S ohledem na skutečnost, ţe byl dne přijat nový občanský zákoník, a uveřejněn ve Sbírce zákonů pod č. 89/2012, budu se věnovat institutu vypořádání nejen z hlediska dnes účinného občanského zákoníku, ale také z hlediska občanského zákoníku v budoucnu účinného. Právní institut vypořádání je uveden v občanském zákoníku především v souvislosti se zrušením podílového spoluvlastnictví, se zánikem společného jmění manţelů, s nímţ je nejčastěji tento institut spojován, a s dědickým řízením, v rámci kterého dochází k potvrzení dědictví a vypořádání dědiců. Institut vypořádání existuje i v jiných situacích, které však zákon přímo jako vypořádání neoznačuje, ale kde je třeba upravit majetkové poměry mezi osobami tak, aby odpovídaly nově vzniklé právní situaci. Jde např. o vypořádání mezi vlastníkem a drţitelem, vypořádání mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem stavby v případě zřízení neoprávněné stavby, vypořádání mezi solidárně zavázanými a oprávněnými subjekty, vypořádání z bezdůvodného obohacení, vypořádání smluvních stran v případě odstoupení jedné strany od smlouvy apod. Institut vypořádání není jenom občanskoprávním institutem. S vypořádáním se můţeme setkat téţ v obchodních vztazích, např. v souvislosti se zánikem účasti společníka ve společnosti za trvání společnosti, kdy se převádí společníkův podíl, a kdy má tento společník právo na vypořádání, resp. právo na vypořádací podíl, dále v souvislosti s likvidací společnosti, v rámci které dochází k vypořádání nároku společníků na podíl na likvidačním zůstatku apod. Ve své rigorózní práci se budu nejdříve zabývat samotným pojmem vypořádání, jak je chápán v občanskoprávním smyslu a pohledem na něj z obecného hlediska. Poté se budu věnovat vypořádání podílového spoluvlastnictví, vypořádání společného jmění manţelů, vypořádání dědiců v dědickém řízení a dále uvedu a přiblíţím některé další případy, v rámci kterých dochází ke změnám v majetkoprávním uspořádání, ale které občanský zákoník za vypořádání výslovně neoznačuje. Jsou to konkrétně případy vypořádání mezi vlastníkem a drţitelem, mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem stavby - 6 -

7 v případě zřízení neoprávněné stavby, a mezi solidárně zavázanými a oprávněnými subjekty. Vzhledem k tomu, ţe má práce nese název právní institut vypořádání s přihlédnutím k zákonu č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, přiblíţím všechny výše zmíněné situace také ve světle tohoto nového občanského zákoníku

8 1 Pojem právního institutu vypořádání v občanském právu S pojmem vypořádání ve smyslu občanského práva se setkáme za těch situací, kdy se určitým způsobem upravují majetkové poměry mezi osobami. Vypořádáním se tedy rozumí postup, při kterém se mezi osobami navzájem upravují a narovnávají především jejich majetkové poměry, které v důsledku určité právní skutečnosti změnily svoji dosavadní podobu a obsah nebo zanikly. Dosavadní vzájemná práva a povinnosti osob je třeba uvést do souladu s nově vzniklou právní situací a uspořádat tak, aby nově vzniklým právním poměrům odpovídaly i vzájemná práva a povinnosti. Pravidla pro způsob, formu, rozsah a obsah vypořádání majetkových poměrů mezi osobami jsou upravena v příslušných ustanoveních zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen obč. zák., občanský zákoník ) a jsou závazná vţdy, kdyţ se jedná o vypořádání soudní cestou a konstitutivním soudním rozhodnutím. V souladu s 2 odst. 3 občanského zákoníku si však mohou osoby svá vzájemná práva a povinnosti upravit dohodou, odchylně od zákona, jestliţe to zákon výslovně nezakazuje a jestliţe z povahy ustanovení zákona nevyplývá, ţe se od něj nelze odchýlit. I tehdy však platí obecná zákonná úprava podstatných náleţitostí právních úkonů, 37 aţ 40 občanského zákoníku. Charakter takových práv a povinností je v zásadě dispozitivní povahy a umoţňuje, aby si osoby mohly samy zvolit takovou variantu chování, která bude odpovídat jejich zájmům a potřebám. Proto je osobám umoţněno, aby i při vypořádání vzájemných práv a povinností upřednostnily dohodu, ve které mohou v rámci smluvní volnosti provést takovou úpravu vypořádání, která bude vycházet z vlastních individuálních potřeb a poţadavků podle konkrétních okolností případu, bez zásahu soudní moci. Není-li moţno vypořádání provést dohodou, můţe kterákoliv z osob návrhem k soudu poţadovat, aby vypořádání provedl soud rozhodnutím v rámci občanského soudního řízení. I kdyţ občanský zákoník uţívá pojmu vypořádání pro majetkové uspořádání poměrů mezi osobami pouze v některých v zákoně uvedených případech, neznamená to, ţe by se vypořádání neuplatnilo i v případech jiných. O vypořádání ve smyslu občanského práva se hovoří v zásadě vţdy tam, kde nastane určitá právní skutečnost, se - 8 -

9 kterou je spojené majetkové uspořádání poměrů mezi osobami, a toto uspořádání by mělo odpovídat nově vzniklým právům a povinnostem

10 2 Vypořádání podílového spoluvlastnictví 2.1 Podílové spoluvlastnictví v občanském právu Současné pojetí podílového spoluvlastnictví upravené v druhé části, hlavě druhé občanského zákona, konkrétně v 136 aţ 142, navazuje na úpravu spoluvlastnictví v ustanovení 361 císařského patentu č. 946/1811 Sb. z. s., obecný zákoník občanský, ve znění předpisů jej měnících a doplňujících (dále jen OZO ), dle něhoţ: Náleží-li věc ještě nerozdělená současně několika osobám, vzniká společné vlastnictví. Hledí-li se k celku, pokládají se spoluvlastníci za osobu jedinou; pokud však jsou jim přiděleny určité třebas neoddělené části, má každý spoluvlastník úplné vlastnictví části jemu náležející. Podle 825 OZO: Kdykoli vlastnictví téže věci anebo jedno a totéž právo náleží nerozděleně několika osobám, jest tu společenství. Těmito slovy chce zákon říct, že předmět práva je nerozdělen a že náleží několika osobám současně podle ideálních podílů. Je-li předmětem společenství v tomto smyslu vlastnictví, mluvíme o spoluvlastnictví s podíly ideálními, nebo také o spoluvlastnictví neděleném (condominium pro indiviso). Toto spoluvlastnictví se pojmově zásadně shoduje se spoluvlastnictvím římského práva, od něhož se odlišuje pouze tím, že není zjevem výjimečným, nýbrž je právním poměrem leckdy na dlouhou dobu založeným...podíl spoluvlastníkův, jeho pars indivisa, se určuje vždy zlomkem, jde tedy o podíl alikvotní, nikoliv kvantitativní. Podle velikosti tohoto podílu určuje se míra, kterou bude jednotlivý spoluvlastník participovati na výtěžcích společné věci, jakož i míra jeho příspěvků na její udržování. 1 Toto pojetí spoluvlastnictví vycházelo z principu ideálního, nikoli reálného spoluvlastnictví věci. Na tomto principu je zaloţeno téţ současné pojetí podílového spoluvlastnictví, upravené v 136 odst. 1 obč. zák., podle něhoţ: Věc může být v podílovém spoluvlastnictví více vlastníků a v 137 odst. 1, 2 obč. zák., dle nichţ Podíl vyjadřuje míru, jakou se spoluvlastníci podílejí na právech a povinnostech 1 Sedláček, J., Rouček, F.: Komentář k obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Praha: V. Linhart. díl III., 1936 str

11 vyplývajících ze spoluvlastnictví ke společné věci (odst. 1) a Není-li právním předpisem stanoveno nebo dohodnuto jinak, jsou podíly všech spoluvlastníků stejné (odst. 2). Pojetí podílového spoluvlastnictví jako ideálního spoluvlastnictví znamená, ţe výše podílu kaţdého spoluvlastníka nevyjadřuje jeho reálný podíl na věci, tedy podíl k některé její části, nýbrţ vyjadřuje míru, kterou se jednotliví spoluvlastníci podílejí na právech a povinnostech, vyplývající ze spoluvlastnictví ke společné věci. Kaţdý ze spoluvlastníků se tak podílí na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví pouze v takovém rozsahu, který odpovídá velikosti jeho spoluvlastnického podílu. 2.2 Vznik podílového spoluvlastnictví a jeho zánik Kaţdá věc, která můţe být předmětem vlastnictví jedné osoby, můţe také současně náleţet více osobám, a být tak předmětem podílového spoluvlastnictví. U ţádné věci není vyloučeno, aby nebyla předmětem podílového spoluvlastnictví, a ţádná osoba v právním smyslu není vyloučena z moţnosti být spoluvlastníkem. Náš občanský zákoník sám nijak pojem věc nedefinuje, pouze v 119 rozlišuje věci na movité a nemovité, přičemţ nemovitostmi jsou pozemky a stavby spojené se zemí pevným základem. A contrario všechny ostatní věci jsou věcmi movitými. Lze však konstatovat, ţe v souladu s občanskoprávní teorií se věcí rozumí ovladatelný hmotný předmět, který má uţitnou hodnotu. Takovéto chápání věci v právním smyslu však dozná změny s nabytím účinnosti občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., podle kterého se bude věcí v právním smyslu rozumět vše, co je rozdílné od osoby a co slouţí potřebě lidí, a za věci budou tedy povaţovány všechny předměty hmotné i nehmotné. Vlastnictví věci lze nabýt kupní, darovací nebo jinou smlouvou, děděním, rozhodnutím státního orgánu nebo na základě jiných skutečností stanovených zákonem (např. vydrţením, zpracováním, dle 135a), viz 132 odst. 1 obč. zák. Speciální úpravu vzniku podílového spoluvlastnictví občanský zákoník neobsahuje a pro vznik podílového spoluvlastnictví lze pouţít všechny shora uvedené obecné způsoby nabývání vlastnictví

12 Kaţdý spoluvlastník je oprávněn k výkonu vlastnického práva v rozsahu svého spoluvlastnického podílu. V tomto rozsahu je oprávněn společnou věc drţet, uţívat ji a disponovat s ní. Skutečný výkon spoluvlastnického práva však můţe v praxi přinášet nesčetné mnoţství situací, které jeho výkon ztěţují nebo znemoţňují. Je to dáno nepochybně povahou a charakterem některých věcí ať movitých (např. drţba a uţívání osobního automobilu, nebo jiné movité věci) nebo věcí nemovitých (např. dům, v němţ je jeden byt, rekreační chata). V některých případech takové situace nelze řešit ani při pouţití zákonného ustanovení o rozhodování spoluvlastníků ( 139 obč. zák.). Jelikoţ ţádný ze spoluvlastníků nemůţe být nucen ve spoluvlastnictví proti své vůli setrvávat, a to z jakéhokoli důvodu, umoţňuje zákon podílové spoluvlastnictví zrušit. K zániku podílového spoluvlastnictví můţe obecně dojít buď zánikem věci, která je předmětem spoluvlastnictví nebo kdy se spoluvlastnictví změní ve výlučné vlastnictví jednoho z dosavadních spoluvlastníků nebo převodem všech spoluvlastnických podílů všemi spoluvlastníky na jiný subjekt, který dosud nebyl spoluvlastníkem. 2 Zrušení podílového spoluvlastnictví má za následek jeho zánik. Ke zrušení můţe dojít buď dohodou spoluvlastníků, nebo rozhodnutím soudu. V obou těchto případech zániku podílového spoluvlastnictví jeho zrušením, je se zrušením spojeno vzájemné majetkové vypořádání mezi spoluvlastníky. 2.3 Vypořádání podílového spoluvlastnictví dohodou Upřednostnění dohody o zrušení podílového spoluvlastnictví a o vzájemném vypořádání vyplývá z ustanovení 142 odst. 1., věta první obč. zák., podle něhoţ: Nedojde-li k dohodě, zruší spoluvlastnictví a provede vypořádání na návrh některého spoluvlastníka soud. Upřednostnění dohody spoluvlastníků tak vyjadřuje jiţ výše zmíněnou myšlenku, ţe nikdo nemůţe být nucen proti své vůli setrvávat ve spoluvlastnictví a můţe dosáhnout jeho zrušení. Teprve v případě, kdy nedojde k takovéto dohodě, zruší a vypořádá spoluvlastnictví soud. Předmětem dohody musí být celá věc, která je předmětem spoluvlastnictví, a ne 2 Králík, M.: Podílové spoluvlastnictví v občanském zákoníku. Praha: C. H. Beck, 2008, str

13 jen její spoluvlastnický podíl, a stranami dohody musí být všichni podíloví spoluvlastníci. 3 Dohoda musí v prvé řadě obsahovat shodné ujednání všech stran o tom, ţe vede ke zrušení podílového spoluvlastnictví a ve druhé řadě ujednání o tom, jakým způsobem se spoluvlastníci mezi sebou majetkově vypořádají. 4 Přesto, ţe na způsob vzájemného vypořádání mezi spoluvlastníky zákon ţádné závazné ani doporučující pokyny nestanoví, a ţe způsob vzájemného vypořádání je při uzavření dohody ponechán v rámci smluvní autonomie osob na jejich vůli, je důvodné očekávat, ţe strany takové dohody pouţijí pro vypořádání závazné zásady, uvedené pro případ zrušení a vypořádán rozhodnutím soudu ( 142 obč. zák.). Dohoda musí samozřejmě splňovat obecné poţadavky a náleţitosti právních úkonů ( 37 obč. zák.), tj. musí být učiněna jejími stranami svobodně a váţně, určitě a srozumitelně a její strany, jimiţ musí být všichni podíloví spoluvlastníci, musí být k tomuto právnímu úkonu způsobilé. Z obsahu dohody musí jednoznačně vyplývat, ţe všichni kontrahenti mají vůli přivodit zrušení podílového spoluvlastnictví a tato vůle musí být projevena určitě a srozumitelně. Je-li předmětem dohody věc movitá, musí být určena a identifikována tak, aby nebyla zaměnitelná s jinou, je-li jejím předmětem nemovitost, je třeba ji označit tak, jak je vyznačena v příslušném katastru nemovitostí. Forma dohody o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví je upravena v 141 odst. 1 obč. zák. tak, ţe je-li předmětem spoluvlastnictví nemovitost, musí být dohoda písemná. Ačkoli je písemná forma dohody pod sankcí neplatnosti vyţadována v případě, je-li jejím předmětem nemovitost, je jistě v zájmu právní jistoty, jak samotných spoluvlastníků, tak třetích osob, bude-li mít písemnou formu i dohoda, týkající se věcí movitých. Dle 141 odst. 2 obč. zák. je kaţdý ze spoluvlastníků povinen vydat ostatním na poţádání písemné potvrzení o tom, jak se vypořádali, neměla-li jiţ dohoda o zrušení spoluvlastnictví a o vzájemném vypořádání písemnou formu. Potvrzení o vypořádání obsahuje pouze způsob, jakým se spoluvlastníci vypořádali a nikoliv jiţ tu část týkající se zrušení. Potvrzení o vypořádání tak nemá ţádný vliv na platnost samotné dohody o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, neboť potvrzuje pouze obsah jiţ dříve 3 Králík, M.: Podílové spoluvlastnictví v občanském zákoníku. Praha: C. H. Beck, 2008, str Králík, M.: Podílové spoluvlastnictví v občanském zákoníku. Praha: C. H. Beck, 2008, str

14 uzavřené dohody. 5 Samotné vypořádání bude v dohodě zpravidla provedeno budˇ reálným rozdělením nebo přikázáním věci jednomu či několika spoluvlastníkům proti zaplacení přiměřené náhrady. Přikázání věci jednomu ze spoluvlastníků přichází v úvahu především, je-li předmětem zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví věc movitá. Vypořádání spoluvlastnictví prodejem věci a následným rozdělením výtěţku nebude v této souvislosti příliš časté, neboť stejného výsledku mohou spoluvlastníci dosáhnout převodem věci v rámci jejich společných práv na jinou subjekt, který doposud nebyl spoluvlastníkem. Vypořádání tím způsobem, při němţ jeden ze spoluvlastníků nabude celou věc s povinností zaplatit ostatním spoluvlastníkům náhradu v penězích, není totéţ, co kupní smlouva, neboť při vypořádání si spoluvlastníci mohou upravit jiná vzájemná práva a povinnosti vyplývající ze spoluvlastnictví (např. investice, které na společnou věc vynaloţil jen některý ze spoluvlastníků, případně jiné vzájemné pohledávky či závazky vzniklé z podílového spoluvlastnictví). U nemovitostí slouţících k bydlení lze vypořádání provést i v návaznosti na zvláštní předpis (konkrétně ustanovení 5 zákona č. 72/1994 Sb., zákon o vlastnictví bytů, ve znění pozdějších předpisů). 2.4 Vypořádání podílového spoluvlastnictví soudním rozhodnutím Podle 142 odst. 1 věta první obč. zák.: Nedojde-li k dohodě, zruší spoluvlastnictví a provede vypořádání na návrh některého spoluvlastníka soud. Nejsou-li podíloví spoluvlastníci schopni nebo ochotni se na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví mezi sebou dohodnout, a trvá-li některý ze spoluvlastníků na tom, ţe zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví poţaduje, pak lze zrušení a vypořádání provést jedině cestou občanského soudního řízení. Vzhledem k zákonné právní úpravě, která k pravidlům zrušení spoluvlastnictví nic bliţšího nestanoví, není dle názoru M. Králíka spoluvlastník limitován ve svém rozhodnutí dosáhnout zrušení a 5 Králík, M: Podílové spoluvlastnictví v občanském zákoníku. Praha: C. H. Beck, 2008, str

15 vypořádání spoluvlastnictví přímo rozhodnutím soudu, aniţ by se předtím pokoušel s ostatními spoluvlastníky o zrušení a vypořádání prostřednictvím dohody. Nelze proto podle něj zastávat názor, ţe ke zrušení a vypořádání spoluvlastnictví soudem můţe dojít teprve tehdy, pokud mezi spoluvlastníky existují zásadní neshody a rozpory týkající se jejich spoluvlastnictví. Řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví je řízením návrhovým a návrh je oprávněn podat soudu kaţdý ze spoluvlastníků bez ohledu na výši spoluvlastnického podílu a je moţné, aby jej někteří spoluvlastníci podali společně. Ti pak v soudním řízení vystupují na straně ţalobců jako samostatní společníci podle 91 odst. 1 zákona č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o.s.ř. ) a v řízení jedná kaţdý z nich sám za sebe. Ostatní spoluvlastníci, proti nimţ návrh směřuje, vystupují v soudním řízení na straně ţalovaných, rovněţ jako samostatní společníci. Podání návrhu k soudu je třeba učinit způsobem uvedeným v 42 o.s.ř. a návrh musí obsahovat především obecné náleţitosti návrhu v souladu s 79 o.s.ř. Vedle obecných náleţitostí musí návrh obsahovat označení věci, která je předmětem podílového spoluvlastnictví, označení podílů jednotlivých spoluvlastníků a návrh na způsob vypořádání. Označení věci, která je předmětem zrušovaného spoluvlastnictví, by mělo být takové, aby předmětná věc nebyla zaměnitelná s jinou, coţ se týká zejména věci movitých. Nemovité věci se označují v návrhu tak, jak jsou vyznačeny v příslušném katastru nemovitostí. Pokud není navrhovatelem učiněno předmětem soudního řízení vedle věci hlavní i příslušenství věci ( 121 obč. zák.), nemůţe se soud tímto příslušenstvím zabývat (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 22 Cdo 1644/2005). Příslušenství věci je samostatnou věcí v právním smyslu, a aby mohlo být předmětem vypořádání, musí být učiněno předmětem soudního řízení. 6 Dle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 22 Cdo 2517/2006: Předmětem vypořádání podílového spoluvlastnictví soudem však mohou být pouze takové věci, které účastníci k vypořádání navrhnou a označí je v žalobním návrhu s tím, že právě k nim chtějí podílové spoluvlastnictví zrušit. To platí i pro nemovitosti, které - byť jsou příslušenstvím věci hlavní - mají povahu samostatné věci v právním smyslu, zvláště když taková věc je 6 Králík, M.: Podílové spoluvlastnictví v občanském zákoníku. Praha: C. H. Beck, 2008, str

16 nemovitostí, která se zapisuje do katastru nemovitostí. Vlastnictví k příslušenství věci lze převádět samostatně bez současného převodu věci hlavní Obdobně lze zrušit a vypořádat podílové spoluvlastnictví jen k příslušenství věci a naopak, lze vypořádat podílové spoluvlastnictví k věci hlavní, aniž by se tím bez dalšího vždy zrušilo a vypořádalo podílové spoluvlastnictví k jejímu příslušenství. Návrhem, podle kterého by mělo být vypořádání provedeno, není soud v tomto řízení vázán a můţe podílové spoluvlastnictví vypořádat i jinak, neţ se poţaduje v návrhu, jde o tzv. iudicium duplex, přičemţ je však v kaţdém případě vázán zákonnou posloupností moţných způsobů vypořádání. 2.5 Způsoby vypořádání zrušeného podílového spoluvlastnictví Ustanovení 142 odst. 1 obč. zák. zní: Nedojde-li k dohodě, zruší spoluvlastnictví a provede vypořádání na návrh některého spoluvlastníků soud. Přihlédne přitom k velikosti podílů a účelnému využití věci. Není-li rozdělení věci dobře možné, přikáže soud věc za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům; přihlédne přitom k tomu, aby věc byla účelně využita. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud její prodej a výtěžek rozdělí podle podílů. Způsoby vypořádání podílového spoluvlastnictví soudním rozhodnutím stanoví občanský zákoník taxativně (ţádný neţ v zákoně uvedený způsob vypořádání moţný není) a pořadí způsobů vypořádání je soud povinen zachovat a nemůţe jednotlivé způsoby libovolně upřednostňovat (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 22 Cdo 2568/2003), i kdyby se jevily jako vhodnější způsob vypořádání. 7 Dle mého názoru je však třeba vzít téţ v úvahu moţnost vypořádání plynoucí ze zákona č. 72/1994 Sb., zákon o vlastnictví bytů, ve znění pozdějších předpisů, podle jehoţ 5 odst. 2 lze vypořádat podílové spoluvlastnictví téţ tak, ţe vznikne bytové spoluvlastnictví. Tento způsob vypořádání pak představuje formu rozdělení společné věci, tj. rozdělení budovy na jednotky a společné části domu (o tom více v kapitole ). V tomto případě odkazuji na rozsudek Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 22 Cdo 559/2004, dle kterého: V 7 Králík, M.: Podílové spoluvlastnictví v občanském zákoníku. Praha: C. H. Beck, 2008, str

17 řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví podle 142 občanského zákoníku (dále ObčZ ) není soud vázán návrhem na způsob vypořádání a může tedy rozhodnout, že zrušené spoluvlastnictví bude vypořádáno i jiným způsobem, než navrhovaným (tzv. iudicium duplex srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. R 4/1966 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Možné způsoby vypořádání vyplývají z 142 odst. 1 ObčZ a nyní s účinností od i z 5 odst. 2 zákona č. 72/1994 Sb. následující: Způsoby vypořádání podílového spoluvlastnictví soudním rozhodnutím jsou reálné rozdělení věci, přikázání věci jednomu nebo více spoluvlastníkům za náhradu, prodej věci a rozdělení výtěţku mezi spoluvlastníky podle jejich podílů. Při vypořádání podílového spoluvlastnictví reálným rozdělením věci a při přikázáni věci jednomu nebo více spoluvlastníkům za náhradu soud přihlédne k velikosti podílů a k účelnému vyuţití věci. Velikost podílů tedy není určujícím a rozhodujícím hlediskem, je však třeba brát tuto skutečnost v úvahu zejména při přikázání věci jednomu nebo více spoluvlastníkům za náhradu Reálné rozdělení věci Aby po zrušení podílového spoluvlastnictví nebyl ţádný ze spoluvlastníků postiţen úplnou ztrátou vlastnického práva, má při soudním zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví přednost takové řešení, při němţ je spoluvlastníku, byť v jiném rozsahu, jeho právo na vlastnictví věci zachováno. Tento oprávněný poţadavek můţe být naplněn tak, ţe dojde k reálnému rozdělení společné věci. Reálným rozdělením věci, která je jako samostatná věc předmětem podílového spoluvlastnictví, se rozumí takové fyzické rozdělení věci, při němţ dochází ke vzniku dvou nebo více samostatných věcí v právním smyslu, které mají uţitnou hodnotu a které mohou být, kaţdá sama o sobě, předmětem právní úpravy a tedy i předmětem

18 vlastnictví. 8 Z 142 odst. 1 věta třetí obč. zák. a contrario vyplývá, ţe k reálnému rozdělení soud přikročí tehdy, je-li to dobře moţné. Touto podmínkou se rozumí nejen to, ţe věc lze rozdělit z hlediska technické proveditelnosti, ale téţ z hlediska funkčnosti nově vzniklé věci (věcí), z hlediska účelného vyuţití věci (např. není ţádoucí, aby věc byla rozdělena na dvě samostatné věci, avšak z hlediska účelovosti naprosto nefunkční), i z hlediska nákladů, které by bylo nutno na reálné rozdělení vynaloţit. 9 Dojde-li soud k závěru, ţe technické rozdělení věci je moţné (k tomuto zjištění je v průběhu řízení nezbytné, aby byl vyhotoven znalecký posudek), musí se zabývat současně i tím, zda rozdělení je dobře moţné. Při posouzení toho, kdy je reálné rozdělení věci dobře moţné a kdy jiţ dobře moţné není, můţe soud vycházet z více hledisek. Zcela určitě to je hledisko finančních nákladů, které by bylo objektivně nezbytné vynaloţit na reálné rozdělení věci. Výše nákladů na rozdělení věci, nepochybně stanovená znaleckým posudkem, by měla být porovnána s celkovou hodnotou rozdělované věci a s hodnotami věcí nově vzniklých rozdělením. Finančně nákladné rozdělení věci, stejně jako nepřiměřený nepoměr mezi hodnotou rozdělované věci a hodnotami nově vzniklých věcí, by měl být důvodem k závěru o tom, ţe reálné rozdělení věci není dobře moţné. Reálné rozdělení není dobře moţné ani v případě, kdy některý ze spoluvlastníků nechce nijak participovat na úhradě nákladů s rozdělením spojených. Ţádného ze spoluvlastníků nelze nutit, aby proti své vůli vynakládal náklady na rozdělení věci (R 45/1991). Podle dnes účinné právní úpravy, na rozdíl od úpravy platné do , lze reálné rozdělení věci provést i tehdy, kdy nebude zachována výše podílů jednotlivých spoluvlastníků. Reálné rozdělení nemusí být provedeno tak, aby odpovídalo spoluvlastnickým podílům. Pokud by však došlo k tomu, ţe některý spoluvlastník by reálným rozdělením věci nabyl z hlediska její hodnoty podstatně více, neţ by odpovídalo jeho spoluvlastnickému podílu a byl by povinen rozdíl uhradit v penězích, můţe výše této případné finanční náhrady být téţ důvodem k tomu povaţovat věc za 8 Eliáš, K. a kol.: Občanský zákoník - Velký akademický komentář. 1. svazek. Praha: Linde, 2008, str Králík, M.: Podílové spoluvlastnictví v občanském zákoníku. Praha: C. H. Beck, 2008, str

19 reálně nedělitelnou. 10 Jestliţe je to ze všech v úvahu připadajících hledisek dobře moţné, soud podílové spoluvlastnictví rozsudkem zruší a vypořádání provede tak, ţe jednotlivé věci nově vzniklé rozdělením, přikáţe do výlučného vlastnictví jednotlivých spoluvlastníků. Případně, ţe rozdělení není provedeno podle výše spoluvlastnických podílů, určí výši finančního vyrovnání mezi spoluvlastníky. Protoţe je soud při vypořádání podílového spoluvlastnictví vázán upřednostněním reálného rozdělení věci, rozhodne tak i v případě, kdy některý ze spoluvlastníků takové vypořádání nepoţaduje. Je-li předmětem soudního zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví více věcí, není reálným rozdělením, jestliţe se jednotlivé věci rozdělí mezi spoluvlastníky tak, ţe kaţdý z nich nabude některou z těchto věcí do výlučného vlastnictví (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 22 Cdo 2631/2005). 11 Reálné rozdělení nemovitostí Z povahy, charakteru a uţitné hodnoty věcí je zřejmé, ţe zpravidla nebude moţné, a to ani technicky, rozdělit jednu movitou věc tak, aby vznikly dvě nebo více samostatných movitých věcí ve shora uvedeném smyslu. Proto se vypořádání podílového spoluvlastnictví reálným rozdělením uplatní především u věcí nemovitých, kterými jsou pozemky a stavby spojené se zemí pevným základem. Pozemky Co se rozumí pozemkem, je uvedeno v 27 písm. a) zákona č. 344/1992 Sb., katastrální zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jako katastr. zák. ), podle něhoţ se pozemkem rozumí část zemského povrchu, oddělená od sousedních částí hranicí územní správní jednotky nebo hranicí katastrálního území, hranicí vlastnickou, hranicí drţby, hranicí rozsahu zástavního práva, hranicí druhů pozemků, popřípadě rozhraním 10 Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M.: Občanský zákoník I komentář. Praha: C. H. Beck, 2009, str Králík, M.; Podílové spoluvlastnictví v občanském právu. Praha: C. H. Beck, 2008, str

20 způsobu vyuţití pozemků. Parcelou je podle 27 písm. b) katastr. zák. pozemek, který je geometricky a polohově určen, zobrazen v katastrální mapě a označen parcelním číslem. Na první pohled by se mohlo zdát, ţe pokud jde o pozemek (hlavně pozemek nezastavěný), jako část zemského povrchu, je přinejmenším technicky rozdělitelný vţdy. Ani to však neplatí, neboť povaha některých pozemků např. přikrytých vodou, jako rybník, jezero, či jiná vodní nádrţ ani rozdělení z hlediska technického nedovoluje, nehledě na zásadu je-li to dobře moţné. Rozdělení pozemků zpravidla není dobře moţné tam, kde by rozdělením vznikly pozemky nepatrných rozměrů, které by nemohly řádně slouţit svému účelovému určení (např. pro hospodářské vyuţití, pro stavební účely), pozemky obtíţně přístupné, nebo dokonce zcela nepřístupné anebo nebylo-li by moţno přístup zajistit ani zřízením věcného břemene ve smyslu 142 odst. 3 obč. zák. 12 Toto zákonné ustanovení umoţňuje, aby soud při zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví rozdělením věci zřídil věcné břemeno k nově vzniklé nemovitosti ve prospěch vlastníka jiné nově vzniklé nemovitosti. Jde o jeden ze způsobů vzniku věcných břemen upravených v 151o obč. zák. Vypořádání podílového spoluvlastnictví reálným rozdělením věci nesmí být na újmu osobám, kterým příslušejí práva na nemovitosti váznoucí ( 142 odst. 3 věta poslední obč. zák.). To znamená, ţe právní postavení třetích osob, nesmí být rozdělením nijak dotčeno a jejich dosavadní právní postavení zůstane nezměněno, jako kdyby k rozdělení společné věci nedošlo. Zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví reálným rozdělením pozemku nemůţe být provedeno bez geometrického plánu, na němţ je vyznačeno rozdělení dříve společného pozemku (parcely), výměra a čísla nových parcel. 13 Podle geometrického plánu jsou pak nově vzniklé parcely v soudním rozhodnutí označeny, a podle tohoto označení a na základě soudního rozhodnutí o zrušení a vypořádání jsou podkladem pro příslušný zápis údajů a právních poměrů do katastru nemovitostí. 12 Králík, M.; Podílové spoluvlastnictví v občanském zákoníku. Praha: C. H. Beck, 2008, str Češka, Z., Kabát, J. a kol.: Občanský zákoník komentář, díl I. Praha: Panorama, 1987, str

21 Stavby Pojem stavba není výslovně v občanském zákoníku nijak definován a pro účely občanského práva nelze pouţít stavebně právní předpisy. V případě, ţe občanskoprávní předpisy pouţívají pojem stavba, nelze obsah tohoto pojmu vykládat jen podle stavebních předpisů. Stavební předpisy stavbou rozumí veškerá stavební díla, která vznikají stavební nebo montáţní technologií, bez zřetele na jejich stavebně technické provedení, pouţité stavební výrobky, materiály a konstrukce, na účel vyuţití a dobu trvání ( 2 odst. 3 zákona č. 183/2006, stavební zákon, ve znění pozdějších předpisů). Pro účely občanského práva je pojem stavba nutno vykládat staticky, jako věc v právním smyslu. Stavba, která není věcí podle 119 obč. zák., je součástí pozemku (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 3 Cdon 1305/96 ze dne ). Okamţik, kdy se stavba stává samostatnou věcí v právním smyslu judikoval Vrchní soud v Praze ve svém rozsudku ze dne , sp. zn. 3 Cz 57/92: Stavba jako věc ve smyslu práva zpravidla vzniká v okamžiku, kdy je již jednoznačně a nezaměnitelným způsobem patrno alespoň dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží. Stejně tak dle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 22 Cdo 2534/2000 je pro posouzení okamžiku vzniku stavby jako věci rozhodný okamžik, v němž je stavba vybudována minimálně do takového stádia, od něhož počínaje všechny další stavební práce směřují již k dokončení takto druhově a individuálně určené věci. Tímto minimálním okamžikem je u nadzemních staveb stav, kdy je jednoznačně a nezaměnitelným způsobem patrno alespoň dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží. Reálné rozdělení staveb je mnohem obtíţnější, neţ reálné rozdělení pozemků, neboť i v tomto případě platí, ţe reálným rozdělením musí vzniknout dvě nebo více staveb jako samostatných nemovitých věcí z hlediska stavebně-právního, které jsou na sobě nezávislé (s výjimkou případného zřízení věcného břemene), a splňujících všechny funkční náleţitosti kladené na stavbu, zejména, jde-li o stavbu určenou k bydlení. Vzhledem k tomu, ţe stavba, stejně jako vše ostatní, co se stavbou souvisí, tj. povolení stavby, kolaudace stavby, odstranění stavby, případně veškeré její změny z hlediska stavebního, je předmětem rozhodování správních (stavebních) úřadů, je třeba v

22 tomto případě pro reálné rozdělení stavby zjišťovat i stanovisko příslušného stavebního úřadu, který moţnost rozdělení stavby posuzuje z hlediska stavebních a jiných právních předpisů, včetně předpisů o vodovodech a kanalizacích, energetických předpisůplynové a elektrické přípojky, apod. Aby tedy mohlo dojít k rozdělení stavby na dvě nebo více samostatných částí, jejich existence musí být v souladu se stavebními předpisy. 14 Provedení samotného faktického rozdělení stavby je v podstatě stavební činností a je třeba při ní dodrţet všechny závazné právní normy, které tuto činnost upravují. Za reálné rozdělení stavby je v soudní teorii i praxi dlouhodobě povaţováno pouze vertikální rozdělení stavby. Horizontální rozdělení stavby, tj. podle poschodí, nepřipadá v úvahu. Tato dlouhodobá praxe byla naposledy potvrzena rozhodnutími Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 22 Cdo 425/2007 a sp. zn. 28 Cdo 3390/2007. Výjimku tvoří reálné rozdělení obytného domu na vlastnictví jednotlivé bytové jednotky ve smyslu zákona č. 72/1994 Sb., zákon o vlastnictví bytů, ve znění pozdějších předpisů (dále také jako BytZ ), o němţ bude pojednáno níţe. Rozdělení obytného domu na vlastnictví bytových jednotek dle tohoto zvláštního zákona je téţ povaţováno za upřednostněné reálné rozdělení věci, které předchází přikázání věci některému ze spoluvlastníků. Stavební úpravy jakékoli stavby, ať menší či větší, vyţadují finanční náklady. Výše těchto finančních nákladů, která by měla být v soudním řízení objektivizována znaleckým posudkem, bez něhoţ se soud neobejde, je významným hlediskem pro posouzení toho, zda rozdělení stavby je dobře moţné. To znamená, ţe nebude za reálně dělitelnou stavba, která je sice z hlediska stavebně-technického i z hlediska příslušných správních předpisů technicky rozdělitelná, avšak výše nákladů na její rozdělení bude nepřiměřená hodnotě rozdělované stavby, eventuálně hodnotám staveb nově vzniklým. V případě, ţe by si rozdělení stavby vyţádalo nepřiměřeně vysoké náklady, bude nutno povaţovat stavbu za reálně nedělitelnou. V této souvislosti je třeba připomenout i to, zda jsou spoluvlastníci vůbec ochotni nést jakékoli náklady na rozdělení stavby. Pokud některý ze spoluvlastníků odmítl podílet se na úhradě těchto nákladů nebo na osobní 14 Králík, M.: Podílové spoluvlastnictví v občanském zákoníku. Praha: C. H. Beck, 2008, str

23 účasti nezbytné pro rozdělení, nelze ani v takovém případě povaţovat stavbu za reálně dělitelnou. Jak jiţ bylo uvedeno výše, při reálném rozdělení věci nemusí být zachována velikost podílů jednotlivých spoluvlastníků. To znamená, ţe, je-li rozdělení stavby ze všech uvedených hledisek dobře moţné, a nabude-li některý ze spoluvlastníků rozdělením nově vzniklou stavbu, jejíţ hodnota v porovnání s hodnotami ostatních nově vzniklých věcí neodpovídá výši jeho spoluvlastnického podílu, přichází v úvahu finanční vyrovnání. V takovém případě můţeme hovořit o tzv. kombinovaném způsobu vypořádání, kdy je vzniklý nepoměr mezi novými věcmi a velikostmi dosavadních spoluvlastnických podílů kompenzován finanční náhradou Rozdělení bytového domu na vlastnictví jednotek ve smyslu zákona č. 72/1994 Sb., zákon o vlastnictví bytů, ve znění pozdějších předpisů Podle 2 písm. h) BytZ se jednotkou rozumí byt nebo nebytový prostor, nebo rozestavěný byt nebo rozestavěný nebytový prostor jako vymezená část domu podle tohoto zákona. Vlastnictví jednotek podle 5 odst. 2 BytZ může vzniknout rovněž na základě dohody spoluvlastníků budovy nebo rozhodnutí soudu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví budovy nebo na základě dohody nebo rozhodnutí soudu o vypořádání společného jmění manželů. Je-li předmětem vypořádání podílové spoluvlastnictví budovy, může vlastnictví jednotek vzniknout jen po předchozím vypořádání podílového spoluvlastnictví budovy tak, že velikost spoluvlastnických podílů budovy se rovná velikosti spoluvlastnických podílů na společných částech domu stanovených podle 8 odst. 2. To platí obdobně, je-li předmětem vypořádání společného jmění manželů budova. Z ustanovení 5 odst. 2 BytZ tedy vyplývá, ţe vlastnictví bytových jednotek můţe vzniknout pouze dvěma způsoby, a to buď dohodou všech podílových spoluvlastníků o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví budovy jeho přeměnou na vlastnictví jednotek anebo rozhodnutím soudu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví budovy jeho přeměnou na vlastnictví jednotek. Vypořádání podílového spoluvlastnictví rozdělením budovy na jednotky mezi spoluvlastníky nelze sice povaţovat za reálné rozdělení budovy - stavby na dvě nebo

24 více samostatných nemovitých věcí ve smyslu ustanovení 142 odst. 1 obč. zák., takové vypořádání je však třeba, je-li to dobře moţné, upřednostnit před přikázáním věci jednomu nebo více spoluvlastníkům za náhradu 15, viz téţ rozsudek Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 22 Cdo 3242/2007. I při vypořádání podílového spoluvlastnictví budovy jejím rozdělením na jednotky, je třeba vycházet ze zásady platné pro reálné rozdělení, tedy ze zásady, je-li to dobře moţné. Pro posouzení toho, zda je to dobře moţné, se uplatňují stejná hlediska, jako při reálném rozdělení. Tedy hledisko finančních nákladů nutných k rozdělení na jednotky, ochoty spoluvlastníků podílet se na úhradu těchto nákladů. Dále je třeba téţ vzít v úvahu, zda si vůbec některý ze spoluvlastníků přeměnu vlastnictví budovy na vlastnictví jednotek přeje. Nikdo nemůţe (ani soud) donutit spoluvlastníky k takovému způsobu vypořádání spoluvlastnictví budovy pokud by to bylo proti jejich vůli. Při rozdělení budovy na jednotky vznikne jednak samostatné vlastnictví k jednotce (bytu nebo nebytovému prostoru), jednak podílové spoluvlastnictví ke společným částem budovy, případně k pozemku, na němţ je postavena. Při posuzování otázky, zda je rozdělení na bytové jednotky moţné, je tedy třeba přihlédnout i k jiným okolnostem, a to např. z hlediska dalšího moţného souţití spoluvlastníků v jednom domě (rozsudek Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 22 Cdo 559/2004). 16 Zaloţení podílového spoluvlastnictví sebou můţe přinášet vznik nových konfliktů a právních problémů se spoluvlastnictvím spojených. Rozdělit budovu na jednotky se zaloţením spoluvlastnického práva ke společným částem budovy a k pozemku nebude dobře moţné, jestliţe právě důvodem ke zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví byly konflikty vyplývající z existence podílového spoluvlastnictví. Dle dosavadní judikatury viz shora můţe soud přistoupit k rozdělení budovy na jednotky jen za předpokladu, ţe dosavadní vztahy mezi spoluvlastníky jsou nekonfliktní a lze předpokládat, ţe mezi spoluvlastníky společných částí domu a pozemku bude jejich společné rozhodování řešeno vzájemnými dohodami. 15 Králík., M.: Podílové spoluvlastnictví v občanském zákoníku. Praha: C. H. Beck, 2008, str Králík, M.: Podílové spoluvlastnictví v občanském zákoníku. Praha: C. H. Beck, 2008, str

25 K této problematice je na závěr třeba dodat, ţe zákon výslovně zakazuje přeměnu vlastnictví budovy na bytové jednotky, pokud je v budově alespoň jeden byt, jehoţ nájemcem je fyzická osoba ( 5 odst. 5 BytZ.) Vypořádání přikázáním věci za přiměřenou náhradu Podle 142 odst. 2 třetí věta obč. zák.: Není-li rozdělení věci dobře možné, přikáže soud věc za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům; přihlédne přitom k tomu, aby věc mohla být účelně využita. Tento způsob vypořádání zrušeného podílového spoluvlastnictví přichází v úvahu teprve tehdy, není-li rozdělení věci dobře moţné. Pokud soud zjistí, ţe podmínky pro reálné rozdělení věci jsou dány, nemůţe provést vypořádání přikázáním věci, i kdyby se mu to snad jevilo jako vhodnější způsob vypořádání. Reálné rozdělení věci při vypořádání podílového spoluvlastnictví je ve většině případů (u věcí movitých téměř vţdy) nemoţné, a proto při soudním vypořádání bude reálné rozdělení věci spíše výjimkou. Vypořádání podílového spoluvlastnictví přikázáním věci jednomu nebo několika spoluvlastníkům za přiměřenou náhradu je zcela určitě nejčastějším způsobem, kterým se v soudní praxi vypořádání provádí. Jak vyplývá z ustanovení 142 odst. 1, věta třetí obč. zák., věc můţe být přikázána pouze jednomu nebo více spoluvlastníkům, nikdy však osobám, kteří nejsou spoluvlastníky. Přikázání věci do vlastnictví jednoho nebo několika spoluvlastníků za náhradu je podmíněno naplněním subjektivních a objektivních předpokladů. Za subjektivní předpoklad lze povaţovat skutečnost, ţe spoluvlastník, kterému má být věc přikázána, má o věc zájem a s tímto postupem souhlasí. Dalším subjektivním předpokladem, který byl judikován Nejvyšším soudem ČR i soudem Ústavním, je hledisko solventnosti (kredibility) spoluvlastníka k vyplacení spoluvlastnického podílu, a to jak z hlediska schopnosti náhradu poskytnout, tak z hlediska jejího včasného poskytnutí. 17 Objektivní kritéria jsou stanovena výslovně v zákoně, a to přihlédnutí k velikosti podílů a přihlédnutí k účelnému vyuţití věci. Kromě těchto zákonem stanovených kritérií, k 17 Králík, M.: Podílové spoluvlastnictví v občanském zákoníku. Praha: C. H. Beck, 2008, str

26 nimţ je soud povinen přihlíţet, můţe soud podle individuálních okolností kaţdého případu přihlíţet i k jiným skutečnostem, které odůvodňují přikázání věci právě jednomu ze spoluvlastníků, nebo několika z nich (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 22 Cdo 1914/2004, a sp. zn. 22 Cdo 1900/2005). 18 Přihlédnutí k velikosti podílu je kritériem, které by nemělo v praxi činit obtíţe, především u věcí nemovitých, u nichţ jsou podíly spoluvlastníků jednoznačně určeny zápisem v katastru nemovitostí. Kritérium účelného vyuţití věci je vykládáno tak, ţe pokud 142 odst. 1 ObčZ stanoví, že soud přihlédne k účelnému využití věci, jde o právní normu s relativně neurčitou hypotézou, tj. právní normu, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, ale která přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 22 Cdo 879/2005 a Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, případně že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné, neboť takové okolnosti nejsou součástí hypotézy právní normy, vymezené soudem v souladu se zákonem, z níž soud při právním posouzení věci vychází, viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 22 Cdo 2491/2005. Přihlédnutí k účelnému vyuţití věci znamená přihlédnout k tomu, jak který ze spoluvlastníků věc uţívá a chce uţívat i v budoucnu, jak se zaslouţil o její udrţení a uchování v takovém stavu, aby byla způsobilá k účelu, ke kterému je určena, a jak je schopen věc udrţovat v řádném stavu (zejména bytová potřeba u obytných domů). Při přikázání věci některému ze spoluvlastníků za náhradu bude nepochybně téţ přihlédnuto k tomu, jak je který ze spoluvlastníků schopen tuto náhradu ostatním spoluvlastníkům vyplatit. Je nutno uvést, ţe ţádné z kritérií se neuplatní absolutně, neboť všechna, ať zákonem výslovně uvedená nebo jiná pouţitelná kritéria, tvoří souhrn skutečností, které jsou posuzovány ve vzájemné souvislosti. 18 Králík, M.: Podílové spoluvlastnictví v občanském zákoníku. Praha: C. H. Beck, 2008, str

27 Přiměřená náhrada Přikázání věci jednomu nebo několika spoluvlastníkům je ze zákona spojeno s náhradou, tj. s finančním vyrovnáním spoluvlastníka nebo spoluvlastníků, kterým byla věc přikázána do vlastnictví s ostatními spoluvlastníky, kteří jsou ze spoluvlastnictví soudním rozhodnutím vylučováni. Těm spoluvlastníkům, kteří pozbyli své vlastnické právo, náleţí za jejich spoluvlastnické podíly finanční náhrada tak, aby jejich majetková sféra nebyla nijak dotčena a aby se jim dostalo finanční kompenzace za pozbyté vlastnictví. Výše přiměřené náhrady byla v minulosti odvozována od platných cenových předpisů, které byly pro soud závazné. Zásadní změny společenských poměrů po roce 1989 a s nimi spojené zavedení tzv. trţního hospodářství, se projevily i v soudní praxi při stanovení výše přiměřené náhrady při vypořádání mezi spoluvlastníky. Zejména u nemovitostí se postupně čím dál více začaly projevovat propastné rozdíly mezi jejich limitovanou cenou dle cenového předpisu a mezi jejich reálnou cenou dosahovanou na trhu. 19 Soudní praxe se s touto situací při stanovení přiměřené náhrady vypořádávala dlouho a rozdílně. Ústavní soud se ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 102/94 v otázce přiměřené náhrady při odejmutí vlastnického práva vyslovil tak, ţe: Přiměřenou náhradu je nutno chápat jako hodnotový ekvivalent vyjádřený v penězích, umožňující podle místních podmínek obstarání obdobné věci, jaká byla představována podílem spoluvlastníka, jenž byl přisouzen ostatním spoluvlastníkům. V odůvodnění tohoto nálezu je dále výslovně uvedeno, ţe: možnost rozdělení podílového spoluvlastnictví ve svých důsledcích znamená pro spoluvlastníka, jehož spoluvlastnický podíl je přikázán ostatním spoluvlastníkům, nucené odejmutí vlastnického práva, jež musí splňovat ústavní podmínky, stanovené čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Mezi tyto podmínky patří i povinnost poskytnutí náhrady. K výši přiměřené náhrady ohledně nemovitostí se vyslovil téţ Nejvyšší soud ČR ve svých rozsudcích sp. zn. 22 Cdo 356/2000 a sp. zn Cdo 885/2001, podle kterých musí soud zohlednit především ceny, za 19 Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M.: Občanský zákoník I komentář. Praha: C. H. Beck, 2009, str

28 které by byly v daném místě a čase prodány v souladu s nabídkou a poptávkou nemovitosti obdobných parametrů Nařízení prodeje věci a rozdělení výtěžku mezi spoluvlastníky Nemá-li o věc, která je předmětem podílového spoluvlastnictví, zájem ţádný ze spoluvlastníků, mohou spoluvlastníci své spoluvlastnické podíly převést na třetí osobu v rámci společného postupu. Nechce-li věc ţádný ze spoluvlastníků a nedojde-li ke společnému postupu při převodu na třetí osobu, můţe soud na návrh některého ze spoluvlastníků podílové spoluvlastnictví zrušit a vypořádat tak, ţe nařídí její prodej a výtěţek rozdělí podle podílů, 142 odst. 1 věta poslední obč. zák. Soudní praxe dovozuje, viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR, sp.zn. 22 Cdo 1563/99, taktéţ rozsudek Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 22 Cdo 1305/2007, ţe zákonná podmínka ve smyslu 142 odst. 1 obč. zák., vyjádřená slovy nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků... je dána nejen tehdy, nemá-li ţádný ze spoluvlastníků zájem nabýt věc do svého vlastnictví, ale téţ tehdy, kdy sice některý ze spoluvlastníků o nabytí věci zájem má, avšak přikázání věci oproti poskytnutí přiměřené náhrady nelze provést, protoţe tento spoluvlastník není schopen přiměřenou náhradu ostatním spoluvlastníkům poskytnout pro nedostatek finančních prostředků. Můţe se jednat i o takový případ, kdy některý spoluvlastník chce získat celou věc jen proto, aby věc následně prodal. V takovém případě můţe soud nařídit prodej věci. Rozhodnutí soudu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví nařízením jejího prodeje je rozhodnutí vydané v nalézacím řízení a je exekučním titulem, který opravňuje kteréhokoliv spoluvlastníka k podání návrhu na jeho výkon. Takové rozhodnutí se vykoná dle příslušných ustanovení občanského soudního řádu o výkonu rozhodnutí prodejem věci podle ustanovení 321 aţ 338 o.s.ř. Tento způsob vypořádání je závislý na tom, zda k prodeji věci v budoucnu skutečně dojde a je otázka, jaké je právní postavení podílových spoluvlastníků od okamţiku právní moci soudního rozhodnutí o nařízení prodeje do okamţiku skutečného prodeje věci. Podle některé odborné literatury má být rozsudek soudu formulován tak, ţe